Domy blaženosti Prostituce, jak ji známe z jiných částí světa, v Trindindolu neexistuje. Prostituce je způsob obživy a podnikání natolik hanebný a zavrženíhodný, natolik vzdálený vytýčeným ideálům harmonie a řádu, že byl již dávno vymýcen. A to nejen pro svou obludnou podstatu, ale i pro magnetismus, kterým přitahuje a váže na sebe druhotnou kriminální nebo jinak nežádoucí činnost. Co ale v Trindindolu existuje, to jsou Domy blaženosti. Domy blaženosti přinášejí residentům radost a uvolnění po náročné práci, je-li tato zmíněnými vykonávána řádně a svědomitě. Takovým residentům dostává se zasloužených benefitů. Je třeba pochopit, že Domy blaženosti, které jsou v sídelním městě hned dva, tu nejsou pro každého, proto není možné do nich volně vstupovat a volně využívat jejich služeb. Služby Domů blaženosti jsou regulovány formou pod stanovenými kvótami řízeně emitovaných oprávněnek, takzvaných nocenek, jimiž jsou potom zvláště svědomití obyvatelé odměňováni. Nocenky jsou vydávány v hodnotách jedna, dva a pět. Zde vyobrazená nocenka jest nocenka nejrozšířenější hodnoty a opravňuje držitele ke strávení jedné noci v Domu blaženosti dle volného výběru.

Hamilkarská stezka O předchůdkyni almemarské stezky, jež se stala životně důležitou obchodní tepnou, se toho mnoho neví. Tak řečená hamilkarská stezka totiž nikdy nedosáhla věhlasu své mladší sestry, ačkoli její dějinný význam je nezanedbatelný. Hamilkarskou stezku budovaly vězeňské pracovní čety v letech 1049-1052, jež se svými krompáči a lopatami píď za pídí prokousávaly obtížným terénem vysokých hor z nejzápadnějšího cípu Trindindolské říše. Záměrem Věčných bylo na základě uzavřené dohody s hamilkarskými kněžími obchodně propojit města Trindindol a Leherk a v jistém kontrolovaném režimu podnítit užší obchodní aktivity. Bohům žel se záměr Věčných nenaplnil. Ačkoli z trindindolské strany byla stezka dovedena až hraničnímu sedlu pod horským vrcholem Murlach-Dúin, přípojnice z hamilkarské strany nikdy nebyla přivedena. Přesto hamilkarská stezka splnila svou důležitou roli, kdy právě po ní roku 1057 vrchní velitel armády, slovutný Gerim Felhan, přivedl početné oddíly hamilkarských verbovanců, s nimiž dokázal rozdrtit Hur-šakovy skřetí hordy. Nebýt hamilkarské stezky, dost možná nebylo by dnes Trindindolu. A dost možná nebylo by hamilkarské stezky bez hraničníků. Vždyť právě oni byli zodpovědní za stavbu v těžkém horském terénu, oni to byli, kdo motivovali vězně, aby v těžkých podmínkách a krátkém čase naplnili prozíravé plány Věčných. Obraz zde zachycuje sčítání vězňů na dalším dokončeném úseku v blízkosti hraničního sedla pod Murlach-Dúinem. V dálce jsou zachyceni dva dozorci, příslušníci hraničního sboru, pánové Bidlák (vlevo) a Raroh.

Shromáždění zástupkyň komissariatů Unikátní obraz, datovaný k 11. deštnu roku 1046, dokumentuje spontánní shromáždění zástupkyň nově ustavených komissariatů ulice Nad kanálem a třídy Zenafina Zabringenu, které se sešly na Pahorku Souznění za městem, aby projevily vzájemnou pospolitost a poklidnou formou vyzvaly k utužení pořádků v sídelním městě říše, bělokamenném Trindindolu. Je známé, že po této památné události se k výzvě důvěrnic spontánně přidávaly další a další ulice, až vznikla pevná a jednolitá struktura, jak ji známe dnes, jež byla nakonec začleněna do struktur výkonu státní moci a převzata pod její křídla. Na vzniku uličních komissariatů je zajímavé, že původně vznikly zdola, tedy vlastně z vůle a iniciativy residentů, a nikolivě z prozíravé vůle Mea Torby. A právě ze zmíněné podstaty jde o událost veskrze pozoruhodnou, respektive jedná se vlastně o malý zázrak. Není třeba dodávat, že se vznikem komissariatů se nebývale zvýšila bezpečnost ve městě a kvalita života jeho obyvatel učinila další významný krok směrem k vytouženému a Věčnými vytýčenému cíli, k harmonii.

Lebeční schrány Názorné srovnání lebek vybraných humanoidů z přírodozpytu pro nejmenší, kapitola třetí - O rasách a podrasách, vizualizuje základní rozdíly v konstrukci této schrány myšlenek a vizí. Zvolena je trefně lebka hobita (vlevo), krolla (vpravo) a lebeční schrána čistokrevného elfa (uprostřed). Na tomto příkladu jsou malým dětem na snadno rozpoznatelných markantech jednoduchou a zábavnou formou vysvětlovány zásadní odlišnosti, jež predikují, proč elfí rasa svojí úctyhodnou vyspělostí bezkonkurenčně a plným právem ční nad všemi ostatními. Lze tak srovnati kupříkladu zuby, které u hobitů jsou malé a zakrslé, což klade se na vrub jejich převážné býložravosti a vybíravosti, naopak krollí chrup je vyvinutý zpracováním tuhé syrové potravy, větví a kůry stromů nevyjímaje. Za zmínku stojí též oční jamky, jež u krollů kryjí nadoční převisy, které slouží zřejmě jako ochrana očních bulv před sluncem a deštěm v nehostinných životních podmínkách, snad i před dujným větrem, aby nevysychaly. Naopak u hobitů nelze si nevšimnout neobvykle velkých jamek, skoro až obludně obrovských v poměru ke zbytku hlavy. To strach, prostý strach způsobuje zvětšování očních bulv, a jejich tlak přenášený na okolní kost pak přináší její signifikantní deformaci. Hobiti se strachují právem; je to dáno životem, který žijí. Hobit vlastně o strach žádá, a prozíravými je v něm dosyta živen. O velikosti mozku netřeba dlouze hovořiti - snad za zmínku stojí skutečnost, že lebeční prostor pro mozek krollí je i přes obrovitost lebky menší, než pro mozek elfský. A to ještě zdaleka nehovoříme o obsahu. Za pozornost také stojí masivní lebeční hřeben, který krollí rasu skutečně vylučuje z jakýchkoli úvah o civilizovanosti. Hřeben zřejmě slouží k ukotvení silných šíjových svalů a působí jako chránič při pohybu jeskyní. Z takto názorného příkladu je ale okamžitě a na první pohled patrné jedno - hobit je skutečně zrůda. To, co z něj dělá veselého a usměvavého tvora, jsou vlastně jen tkáně, kůže a ochlupení.

Přepravní prostředky V elfském dorostu je soběstačnost a osobní zodpovědnost ke studiu cíleně tříbena již od útlého věku. Je to velmi žádoucí pro všestranný rozvoj dětské osobnosti. Ne každý je ale nadán silným magickým pnutím, ne každému se dostane toho štěstí, že je rozpoznán, může být vybrán Chlii a umístěn v některém z trindindolských internátních domovů. Malí dorostenci, kteří neměli to štěstí, dojíždějí pravidelně za studiem do sídelního města, centra vzdělanosti, z blízkých i vzdálených koutů země. Hojně užívaným přepravním prostředkem bývá prostý vozík, tažený hospodářským zvířetem. Zde je vyobrazena dorostenka na každodenní cestě do školy. Dívka bravurně kočíruje dvouosý vozík tažený párem ztepilých krocanů. Je známou skutečností, že v Trindindolu užívá se s oblibou k potahu určitých vhodných druhů domestikovaných ptáků. Vždyť přeci i ústřední figura Plamenných svátků, všem dobře známý Fousalík, tažen je na káře půltuctem kapounů! K ovládání cvičených zvířat užívá se běžných prostředků, tedy bičíku a naučených povelů.

Někteří projdou Někteří, žel bohům, bedlivě střeženým vnějším okruhem projdou. V psychedelické vidině snadného života exodují za vybájeným utopickým snem do okolních zemí. Jejich zrádná zcvrklá srdce jsou naplněna nenávistí a záští ke všemu, co jest spojeno s elfí říší. Stahují se do měst a městysů, kde loudí o přízeň a uznání. A pochopitelně záhy přichází bolestné rozčarování, které nenávist násobně umocňuje. Uprchlíci končí na ulici, kde žebrají o almužnu. Známou destinací nepřátelských živlů je almemarský Smogril. Výjev zde zobrazený v celé obludnosti dokumentuje zoufalého žebráka, trindindolského uprchlíka, který se snaží zištně upoutat pozornost kolemjdoucích hnusnou nahotou svého těla, pomalovaného kontrastními barvami. Přitom neváhá hanobit trindindolskou zemi ohavnými hesly a neštítí se ani zneuctít svaté symboly elfského státu umístěním na kožený překryv ohanbí. Hobit je však velmi lstivý. Snaží se navodit dojem, že jeho protest je veden velkou filosofickou myšlenkou. Jakou myšlenkou, ptáme se? Míní snad upozornit, že elfské vidění světa je primitivně černobílé, a z této podstaty tedy přímo zodpovědné za jeho zoufalou situaci? Tak hloupě a dětinsky černobílé, rozdělující veškeré elementy všehomíra na ty elfské a ty ostatní? Tak animálně pudové, že si zasluhuje smrt? Nikolivě, domýšlivý hobito! Nikolivě, zrůdně odulý panáčku! Elfské vidění světa je velmi pestré a ostré. Svět, ve kterém žijeme, je však dosud nedokonalý, plný temných zákoutí. A některá zákoutí jsou tušovitě černá, a jejich čerň a záludnost jest příznačně přímo úměrná vzdálenosti od center elfské moci! Do takových zákoutí je třeba přinést světlo pokroku, proti takovým zatemněncům je třeba bojovat. Třeba tím, že bedlivě střeženým vnějším okruhem již další neprojdou.

Huť Liběna Trpaslíci jsou jedním z mála trindindolských menšinových etnik, a mezi oběma jsou jako jediní uznaní. Pro svou řemeslnou a rukodělnou zručnost požívají nadstandardních, ačkolivě značně omezených výsad. Je známou skutečností, že trpasličí etnikum je velmi dělné a houževnaté; toho si byli mocní vládci elfí země vždy plně vědomi, a tak není divu, že pro jeho dělnost našli uplatnění. Vždyť kdo by se nesetkal s plody trpasličí práce, kvalitními produkty oborů kovářských, hutnických, báňských, kamenických, truhlářských a tesařských, a bezpočtu dalších. Jsou až přespříliš samozřejmě vnímány na každém kroku v kvalitních výrobcích, předmětech každodenní potřeby. Trpaslíci žijí a pracují ve státem zřizovaných a vlastněných dílnách a pracovištích. Jelikož je práce jejich hlavní státem garantovanou výsadou, je zcela přirozené, že zákonem stanovenou část mzdy vracejí zpět do trindindolské pokladnice. Takový systém je pro obě strany výhodný, a ne náhodou většinová nativní populace žije spolu s trpasličím dělným etnikem ve výtečné symbióze. Proto není žádným překvapením, že trpaslíci mají svého vyslance v kruzích blízkých Radě. Obraz zde zachycuje pracovní četu tavičů rudy z huti Liběna během zasloužené polední přestávky.

Hraniční sbor Obraz zachycuje skupinu příslušníků Hraničního sboru v oblasti Holé strže, která byla v létě roku 1061 definitivně vyčištěna od algacharských uzurpátorů. Mezi hrdinnými hraničníky ruka umělcova zachytila i osobu Jorchena Kierkeho, mladého a nadějného rekruta, který hraniční sbor posílil na jaře téhož roku. Tuto skutečnost dokládá i zvětšenina vpravo.

Učedníci Ohnivá magie je jedním z nejuznávanějších a nejmocnějších oborů, vyučovaných na Trindindolské universitě. Adepti náročného studia, pečlivě vybíraní koncilem Chlií již v útlém věku, podstupují velmi náročnou teoretickou průpravu a intenzivní výcvik tříbení mysli. Teprve poté učedníci, kteří projdou sítem obtížných zkoušek, jsou připuštěni ke studiu aplikace nabytých vědomostí v praxi. Obraz znázorňuje mladé nadějné frekventanty ohňomagického směru psychicky vyčerpané prvním praktickým cvičením vyvolání dýmu.

Hon Obraz zachycuje poslední marný pokus sledované osoby utéci před spravedlností. O bezpečnost obyvatel se v trindindolské Zakázané oblasti stará, mimo jiné složky moci, trindindolská armáda. Je známou skutečností, že výcvik trindindolského vojska je velmi tvrdý a na obzvláště vysoké úrovni. Vysoká profesionalita branné moci je nosným pilířem jedné ze základních tezí státu, tedy že spravedlnosti nikdo neujde. Spravedlnost, základní atribut v rukou lidu, měří neúprosně a neodkladně dle míry a závažnosti provinění. A tak je tomu i v tomto případě. Sledované osobě v popředí zbývá už jen několik málo zběsilých kroků.

Veselí hobiti Veselý hobit je trindindolským fenoménem doby, všudypřítomným atributem veřejných prostranství. Atribut je živoucí připomínkou hobití rase, že poctivou a svědomitou prací pro stát je možné dosáhnout životní harmonie a dostatku. Na druhou stranu nativní elfí populaci zprostředkovává hobita jako veselého a věrného pomocníka, součást kulturního dědictví národa. Obecná představa hobití rasy jako roztomilé, veselé a hravé v Trindindolu převládá. Skutečná realita v pozadí, která je s hobity spjata, je známa spíše příslušníkům armádních a hraničních sborů. Je to však citlivý a promyšlený záměr Věčných, vzbuzovat v elfím národu zásadní měrou pozitivní nálady, umocňovat pocity harmonie a řádu, kde každý má své místo - takové, jaké mu náleží. Skupina veselých hobitů, zde vyobrazených, rozdává úsměvy kolemjdoucím na Náměstí radosti.

Máwelindontaré - Jezerní pěnice Trindinolská pěvkyně, známá pod uměleckým jménem Máwelindontaré, Jezerní pěnice, před potemnělou a ztichlou aulou Trindindolské university dává průchod prvním libozvučným tónům státního hymnu. V napřažené levici, která je blíže srdci, třímá ptačí maketu, zosobnění slavíka. Slavík, čarokrásný trindin, je symbolem země i lidu. A právě skrze něj hymnus promlouvá: Toto je naše země. Země míru a dostatku. Země harmonie a naděje. Je to náš kraj. Trindindol. Toto jsou naši obyvatelé. Učenci, obchodníci, stavitelé. Je to náš lid. Bojující proti ničitelům našich nadějí a snů. Toto je naše země.

Otevření almemarské stezky Zobrazený výjev dokumentuje příjezd prvních povozů do příhraniční vísky Cimrith na nově otevřené almemarské stezce. Almemarská stezka, životně důležitá obchodní spojnice s Almemarem, byla s velkou slávou dokončena v roce 1068 a okamžitě uvedena do provozu. Po stezce se přepravoval zejména potravinový tovar na centrální tržiště či do státních překladišť v Cimrithu, odkud byl dále již řízeně distribuován do vnitrozemí dobře fungující trindindolskou obchodní sítí. Cimrith, nejhlouběji položená obec pro cizince s platnou vstupní povolenkou, vítá formanské vozy Hladovým mužem - uměleckou skulpturou z dílny cimrithského hrobníka.

Věrný voják Cindren S Cindrenem, věrným vojákem trindindolské branné moci, jsem se měl tu čest setkat počátkem roku 1075 v nurnské Zahradní ulici č.p. 13, kde působil jako vrchní velitel ozbrojeného doprovodu ctihodného soudce Iemarliena Gwardita, člena Trindindolské rady. Záhy se stal oficiálním přidělencem k Nurnské družině, kde měl za úkol dbát na úspěch Nurnských při záchraně jeho sestřenice Frivaé Gwarditové, dcery Iemarliena Gwardita, která byla za záhadných okolností unesena bídnými Kortosany. Jako součást družiny zastal místo pohyblivého úderníka; byl zároveň nositelem dekretu, pověřujícího jej provést Nurnské po úspěšně završeném poslání do samotného srdce Zakázané země, sídelního města Trindindol. Na obraze je ztvárněn v zasedacím sále trindindolské rady ve slavnostní armádní uniformě. Na helmici a límcích hedvábné purpurové košile se skví stříbrné armádní insignie, slavíci s rozpjatými křídly. Mohutný zlatý řetěz nese jeden ze slovutných opalizujících Smarfaliových kamenů, azurion, znamení řádu Mantra Magne. Že je Cindren, pravidelně utužující ducha i tělo, odhodlaným vojákem zcela oddaným vlasti a národu, není třeba zdůrazňovat. Obraz tímto vším doslova dýchá.

Hiltraud a Emke Agnaarsovy Hiltraud a Emke Agnaarsovy, sestry naší zesnulé matky Gunnel, mě a mé dva bratry vychovávaly po její smrti, to jest od zimy roku 1046. V Almbaardu byly s posměchem označovány za staré panny a staly se ústředními postavami bezpočtu více či méně smyšlených historek, které jsme my děti znaly, avšak věřím, že tety zůstaly vesnických zlolajností ušetřeny. Emke a Hiltraud byly velmi zlé a panovačné, a jako takové si vydobyly značného respektu místních obyvatel. Žily ve společné domácnosti v hliněném rustikálním stavení na okraji obce. Emke se živila jako obecní švadlena a Hiltraud byla učitelkou přírodozpytu a ručních prací v obecní jednotřídce. Na záhumenku pěstovaly tuřín a řepu, vlastnily nevelké stádo koz. Tety nalezly přivýdělek i v hlídání dětí. Na obraze datovaném do roku 1053 jsou zleva nahoře vyobrazeni prostřední bratr Swelgur, Iarwanka Hrůbová, Jorchen, dole zleva potom teta Emke, nejstarší bratr Gunnar a teta Hiltraud. Iarwanka Hrůbová, dcera ovdovělého hrobníka Hrůby, u nás pobývala velmi často. Hrůba ze žalu nad ztrátou ženy velmi pil a nebyl schopen se o Iarwanku soustavněji starat. Ačkoli nám dětem tety zajistily střechu nad hlavou a obživu, dávaly nám svou blahosklonnost a obětování často a velmi důrazně najevo a musely jsme si je tvrdě odpracovat. Hiltraud a Emke jsem z duše nenáviděl, ale musím říci, že Hiltraud byla z obou tet ta nesnesitelnější. Zlé tety byly důvodem, proč jsem z Almbaardu utekl, a tím pádem jim svým způsobem vděčím za to, že jsem se stal hraničníkem.

Výroba vazební usně Trindindolská knihovna je velmi bohatá. Pro výrobu ambaláže jest používána pouze nejkvalitnější vazební useň. Po stažení surové kůže jest tato opracována z rubové strany nožem, jsou odstraněna podkožní vaziva a zbytky masa. Následně je kůže propírána tekoucí vodou, kdy dochází k odstranění nečistot, zbytků hnoje a krve. Uvolnění vlasu je provedeno buď mírným zapařením na hromadách nebo vápnem v jamách vyhloubených v zemi. Opakováno jest praní tekoucí vodou, odstranění nečistot, zbytků vlasů, chlupů a pigmentů, popřípadě vápna, bylo-li použito k odchlupení. Následuje činění v jamách tak, že kůže jsou posypány solí a ukládány na sebe a proloženy vrstvou kůry ze stromů. Vyplněná jáma zakrývá se dřevem a hlínou po zaplavení vodou. Postupně jsou vyluhovány třísloviny a rozpouští se sůl. Doba činění jest několik měsíců až jeden rok. Vyčiněné usně jsou vyjmuty z jámy, natřeny živočišnými tuky a zvolna usušeny do zavlhlého stavu. Usně mírně vlhké a vláčné jsou měkčeny a rozpracovány na hobze. Takto se rozpracují jednotlivá vlákna struktury kůže, která při dalším sušení již neztvrdnou. Kůže jsou dále dosoušeny ve stínu, zvolna, až vyschnou na běžnou vlhkost a jsou opět rozpracovávány na hobze. Hotové usně je třeba apretovat nátěrem surovou zvířecí krví na líci. Tento nátěr jest po zaschnutí několikráte opakován, až usně získají požadovanou rudohnědou, mírně lesklou povrchovou úpravu líce. Uvedený postup je časově i řemeslně velmi náročný a trindindolská knihovna je velmi bohatá.

Ředění krve Ředění, to jest míšení krve, je v Trindindolu zakázáno a velmi přísně trestáno. Akt zakázaného míšení krve, nazývaný páření, je považován za zradu na národu a vlasti, za zneuctění jejich čistoty. Nejhorším zločinem je potom páření s nehumanoidy, za něž jsou po právu považováni také hobiti i trpaslíci. Dokonané produkty zrůdně nečistého aktu, takzvaní humidé, počatí vesměs v ovzduší násilí a kořalečného opojení, nejsou povětšinou utráceni, ale stávají se objektem vědy, která je vlivem značně vysoké průměrné inteligence trindindolského národa na velmi vysoké úrovni. Humid zde vyjevený je produktem násilí na hobití uklizečce, která byla za spáchaný zločin po zásluze popravena. Je nutno dodat, že ředění krve je v Trindindolu velmi vzácné. Z vědeckého pohledu stojí za povšimnutí, že některé elfí rysy se dědí jako silně dominantní znaky - například plavé vlasy a prodloužené, zašpičatělé uši.

Hraniční druid Nezasvěcenci často spojují výraz hraničník a hraniční druid pod jeden pojem. To je naprosto zásadní omyl. Ochrana Trindindolu se odedávna dělí na dvě základní složky. Ochranu vnitrozemí, šírých plání Zakázané země, zabezpečují elfí vojska, řízená ze samého srdce vlasti, správního města Trindindol. Starost o pořádek v nehostinných, zalesněných a špatně přístupných okrajích, zejména v okolí Iriu Váhes, spadá od nepaměti do područí hraničních druidů, kteří však neudržují pevnou hierarchii a řád. Dobrovolné hraniční oddíly, tedy oddíly takzvaných Hraničníků, byly zakládány až později v době, kdy vyhnané a zlořečené kmeny algacharských skřetů začaly opět ohrožovat trindindolskou svébytnost. Proto sami Věční, moudří z moudrých, vytýčili mimo oblast Zakázané země takzvaný Vnější okruh a dali vzniknout původně samostatným hraničním hlídkám, následně pak Dobrovolnému hraničnímu sboru. Tento sbor měl za úkol dbáti ostrahy Vnějšího okruhu, zvláště pak horského masivu Friuvannen, který hraniční druidi zcela opomíjeli a Věční spatřovali v tomto místě slabinu obrany země. Vstup do vnitřní oblasti zůstal hraničníkům, kteří se rekrutovali vesměs z řad cizáků a nečistých, zapovězen. Mimo to, že hraničníci a hraniční druidi se nemají příliš v lásce, je třeba zmínit rozdíl zásadní, a to skutečnost, že hraniční druidi jsou samotáři, zajišťující ostrahu výhradně v rámci přidělených nebo zvykově nárokovaných teritorií, nazývaných rejdiště. Sdružují se a navzájem spolupracují pouze při takzvané naháňce, to jest za okolností, kdy jsou druidi z přilehlých rejdišť požádáni o nahnání kořisti druidu místně příslušnému. V ostatních případech hraniční druid zastává svěřený úkol naprosto samostatně za pomoci lájí - smeček cvičených psů. Hraniční druidi si po celé generace živí hoře jakožto zneuznaní, a z toho plyne také jejich nedůvěřivost a sveřepost. Z tváře zobrazeného druida, který se neslyšně a doslova přízračně krade lesním porostem, ostražitost a sveřepost přímo čiší v nejryzejší podobě.

Budování almemarské stezky Hraničníci se zřídkakdy, pouze pokud to vyžadovaly okolnosti, podíleli i na dohledu nad vězni ve výkonu vesměs doživotního trestu. Tento výjev je datován do poloviny šedesátých let, kdy patnáctičlenná hobití pracovní četa pod dohledem trestancům nechvalně známých hraničníků Raroha a Bidláka (v pozadí s tyčí), buduje ve vnějším okruhu jeden z úseků takzvané almemarské stezky. Almemarská stezka byla po svém dokončení jedinou zpevněnou spojnicí s okolním světem. Jako taková však podléhala velmi přísné kontrole hraničních hlídek.

Vozejk Vlečný přepravník pro transport zadržených, mezi hraničníky přezdívaný Vozejk, je povinným erárním inventářem hraničních sborů od roku 1052. Ze strany zadržených běženců se stal obávaným místem nuceného, mnohdy i několikaměsíčního pobytu. Zavedením vozejku do povinné výbavy odpadla nutnost zabývat se každým případem zvlášť a oslabovat už i tak nepočetné stavy o muže přidělené do eskorty. Vozejk sestává z třiceti oddělených komor, takzvaných fochů, a přeprava do vnitrozemí se obvykle uskutečňuje až po plném vytížení prostoru. Vozejk je transportován pomocí jednoho až dvou tažných zvířat (koně, voli, osli, další zadržení - dáno terénem a okolnostmi) a při plné vytíženosti dokáže přepravit až třicet zadržených.

Ostraha hranice Smečka cvičených psů stráží severní hranici zakázané oblasti proti vnějšímu nepříteli. Hranice se táhne po holém a větrem bičovaném hřebeni Friuvannen, Stínových hor. Cvičení psi byli vždy tradičními pomocníky horských hraničníků, jejich pýchou a chloubou. Hraničničtí psi jsou cvičeni k vyhledání a zneškodnění nepřítele. Jak je patrno, psi jsou rozděleni do dvojic a spoutáni přibližně sáhovým řetězem pobitým ostrými hroty. V případě objevení nepřítele dotyčného dostihnou a poté jej oběhnou z protilehlých stran. Zneškodnění nepřítele je pro sehranou dvojici otázkou okamžiku. Nepřítel se s podraženýma nohama válí na zemi bolestivě omotán řetězem a psi, dožadující se táhlým vytím příchodu posil, mu stojí na zádech, případně břiše. Obraz je nasměrován k jihu - v pozadí tone v mlhách zakázaná oblast, samotné srdce země, pro kterou hraničnické oddíly krvácely a přesto jim nebylo dáno po ní pochodovat. Jezero v dálce je posvátné Máwe di Trindin, Jezero slavičího zpěvu. Na obzoru je vidět impozantní vrchol vyhaslé sopky Barachuy, kde leží prastará elfská pohřebiště.