Ponovorok 1078
Vildovi Peškovi už někdo řekl, možná mu to i došlo mimoděk, že sňatkem s Pamillou žádnou hospodu nevyzískal. To mu ovšem neubralo v zálibě k chlastu a nechal se slyšet, že když nemůže čepovat, bude aspoň pivo vařit. Mám pocit, že to ten dotyčný myslí vážně, a navíc se vůbec nepozastavuje nad tím, že byl vlastně Zemikosou podveden. Dokonce vypadá šťastně. Asi v půlce ponovoroku se ukázalo, proč. Pamilla znovu zabřezla a nosí v podbřišku Peškovo dítě. Abych řekl pravdu, jde to rychleji, než jsem čekal. Je to jako epidemie.

Luncius Nórienský, kovář a teď vlastně už hostinský, koupil od obce tak řečené Eghovo stavení, což je otřesná krollí ruina, kde naposled přežíval nepořádný barbar Grendell, a to už je hodně dávno, a pronajal ho Peškovi, aby v něm zbudoval pivovarnu. Čímž pádem si myslím, že pivo bude do hospody získávat za levno a Pešek se bude se ženou a dvěma haranty potácet na hranici chudoby. Pokud vůbec nějaké alespoň trochu poživatelné pivo uvaří. K prvnímu slavnostně naraženému sudu bude ještě dlouhá cesta, a pokud ji má urazit notorický opilec, je nasnadě se ptát, zda ona cesta k sudu není pouze utopií, tedy snovou vizí.

No a potom přišla další rána! Hobitka Wiki, stará téměř padesátiletá veteránka, co už na výpravy s Nurnskými pochopitelně nechodí, protože je úplně k ničemu, se přestala ukazovat v hospodě U hrocha. Padlo podezření, že možná během tuhé zimy zemřela, ale Arkuss Dettor, místní štamgast a opilec se přiznal, že je živá a to živá o to víc, že v jednom těle živí životy dva. Ano, okotila se. A s kým jiným, než s opilcem Arkussem, což je samosebou také hobit. Takže starý Dettor, kterému je bratru šedesát let, bude otcem a je z toho celý šťastný i nešťastný, a o to víc pije. Já jsem z toho tedy rozhodně nešťastný a nabyl jsem přesvědčení, že rok Chrousta neskončil. Ano, rok Chrousta určitě pokračuje. Jsem si tím jistý.

A když už hovořím o Chroustovi, musím zaznamenat, že pan Chroust, ovšemže zase zkárovaný až hanba, prohlásil, že Sirill je součástí Bořimského království. Sirill, země elfů, blankytná země bílé labutě! Sotvaco na tom, že Otakáro Vesta řekl, že pan Chroust je opilý a kdyby opilý nebyl, tak by takový nesmysl z huby nevypustil a spíš by řekl, že Sirill je slušná země. O slušnosti elfů není třeba říkat nic - to ví přeci každý. Ale pan Chroust slušný není, a jsem přesvědčený, že pan Chroust je něco jako znamení. Znamení, které se varovně zjevilo, ale ještě není přesně zřejmé, o čem hovoří a kdo jej seslal. Ale dozvím se to - tedy na konci roku Chrousta určitě.

Al-Rahem dostal zásilku z jižních krajin. Ne, nešlo o žádnou hobití nevěstu nebo něco podobného. Šlo konečně zase o nějakou normální věc. Tedy normální... byla to dýmka. Nomádská dýmka, divný artefakt s trubicemi a bublavým vnitřkem. Taková divná věc. A Al-Rahem pozval některé z nás, byl jsem mezi pozvanými, a na zápraží svého nového domu učil nás dýmat. Byl to takový společenský večer s dýmáním a vedením řečí. Společenský večer nás, náhlých příslušníků rasových menšin. A tak jsme si povídali a žehrali na děsivou obecní situaci a učili se plivat směrem k pozemku Otakára Vesty. Al-Rahem mi potom nabídl, že mohu přijít kdykoli zadýmat a zaplít. Nezastírám, že mne Assuaenec velmi potěšil.

19. jarn 1078
Navečer jsme jako obvykle dýmali a plivali směrem k Vestovu domu a přitom obšírně žvanili. My, příslušníci rasových menšin. Jenom Jakoubek dnes nedorazil, ale ten měl vždy s dochvilností jistou potíž. A tak jsme tedy plivali a vyfukovali kouř a nadávali na hobity, ve kterých už prostě nešlo udržet přehled, když přichvátal Jakoubek. Tekla mu krev a já si myslil, že už to začalo. Že chroustí hobiti, chroustalové, zaútočili. Ale nebyli to hobiti - byli to nějací jezdci. Jakoubek řekl, že chvátal na dýmovou seanci, když přicválali nějací jezdci, přejeli ho a odcválali k nahoru k obecní maštali. Potom se ale ukázalo, že se jich Jakoubek nějak hloupě vyptával, prostě z něj celá ta podivná příhoda pomalu vylézala, až jsem nabyl přesvědčení, že být na místě jezdce, přejedu Jakoubka asi také. Takže jsme to nechali být a plivali jsme dál k Vestovu a žvanili o všem možném, hlavně o hobitech.

Potom ale někdo řekl, že v maštali jsou jenom kluci Ruindorských a potom došlo i na to, že kluci Ruindorských jsou vlastně jenom malí kluci. Gawin a Lotd. A jako takoví asi nemají zbraně a kdyby jim chtěl někdo ublížit, tak jim jednoduše ublíží. A potom začalo šírat a my, příslušníci rasových menšin, rozhodli jsme se dojít za starostou, což je teď vlastně už taky příslušník rasových menšin, sice trpaslík, ale je. Tak jsme tam za ním přišli a Jakoubek všechno znovu vyklopil. Popisoval příhodu zase trochu jinak, ale takový už Jakoubek prostě je a navíc, byl zdýmený pouštními bylinami a uplivaný. Vyrazili jsme tedy ve čtyřech k maštali, z vesnice za zády se ozývalo pištění hobitstva. Ukázalo se, že Lotd s Gawinem jsou v pořádku a potvrdili, že kolem maštale před časem přejela skupina jezdců směrem k lesu. To bylo divné - co by skupina jezdců dělala tady v lese, když tu nic není, a ještě ke všemu v noci?

Starosta Bolbuch si přál, abychom šli po jejich stopách, a přání někoho, kdo je svým způsobem na jedné lodi, beru za svaté. Zvláště po té lapálii s mým lynčem. Vyrazili jsme tedy k lesu, kde ještě ležel v celistvých roztroušených plochách sníh, což nám usnadnilo práci.

Zjištěno: jezdci, asi desítka mužů, dorazili k lesu a po nějakých dvaceti sázích v jeho nitru sesedli. Chvíli se motali kolem dokola, nakonec vzali koně za uzdy a mířili lesem dál na sever. To bylo divné, ale padla temná noc, takže jsme se vydali zpět na cestu do vesnice. A cestou z Jakoubka jen tak mimochodem vypadlo, že těm cizákům nějak nadával. Starostu zajímalo, aby to nadávání blížeji popsal a Jakoubek řekl, že jim nadával sprostě. Na to Bolbuch řekl, že pokud Jakoubek cizáky hrubě urazil, určitě se vrátí a rozhodl, že maštal bude třeba v noci hlídat a že to zajistí. My zatím máme jít domů, mít zbraně hotovené a vyčkat.

20. jarn 1078
V noci mi někdo zabušil na dveře. Spatřit udýchaného Dědka ve futrech, s rozevlátým bílým vousem, to byl pro mne vskutku šok, neboť vzpomněl jsem si na nedávnou jeho návštěvu ohledně lynče a mé spolupráce s Kanceláří. Ale byl tu kvůli cizákům. Řekl, že cizáci byli spatřeni na kraji lesa, jak se hotoví ke krádeží koní z obecní maštale, a volal mne do zbraně. Měl jsem doběhnout pro Dwanyho Růžičku a dostavit se k maštali.

Chvátali jsme v plné zbroji s hobitím bijcem bok po boku a cestou narazili na starostu s Al-Rahemem. Při běhu starosta řekl, že koně cizáků prý byli ocejchovaní nějakými velkými cejchy, že o tom mluvili kluci z maštale, a že Haardun Rugornský, ten samotářský kroll, budí další schopné muže po vsi.

Nedaleko od maštale tiše vyčkávala skupinka hobitů. Milu Pelíškovi zářila bělma nedočkavostí, dále tam byl Otakáro Vesta v bílém županu, pošitém stříbrnými figurami zvířat. Nápadnější ohoz si Bořimec navléci nemohl. Zbylým dvěma hobitům jsem do tváří neviděl a jejich totožnost mi byla ukradená. Dozvěděli jsme se, že zloději koní před chvílí přelezli maštalský pozemek z druhé strany. Starosta Bolbuch řekl, že je nutno zloděje načapat při činu a že příkaz k útoku vydá v pravý čas. Rahema odeslal na průzkum. Zatím se dostavily posily zburcované tím rugornským krollem. Musím říci, že krollovy představy schopných mužů se od těch mých značně liší. Dostavili se Korman Zlotě a pan Chroust, ovšemže v zelené čepici. Nakonec se ze tmy vyloupl Jakub Pozlátko s rozcuchanými vlasy a ospale mžoural. Připadal jsem si jako hraničník mezi svými před nočním útokem, nebýt těch hobitů kolem. Stáli jsme tiše. Bezměsíčná obloha byla pokryta mraky. Někde u lesa mihotalo světélko. Milo Pelíšek pohladil psa. Řekl, že ho dostal od toho Horáčka z Nurnu. Nevěřím mu ani slovo - s Pelíškem by se Horáček, ať je jaký chce, sotva zahazoval. Pes se jmenuje Limbus. Vzpomněl jsem si na pana Chrousta a jeho nedávný limbus v hospodě U hrocha.

Pak přichvátal Assuaenec a řekl, že ti chlapi začali vyvádět koně ze stáje. Přihotovili jsme se do formace a starosta vydal příkaz k útoku. Formace proběhla maštalí a srazila se se zloději. Jakub Pozlátko dostal ránu a sesul se k zemi. Také jsme vzápětí přišli o Chrousta, který ve tmě šlápl na hrábě, alespoň to někdo říkal. Někdo jiný vykřikl, že se přerazil o džbery s vodou. Každopádně pan Chroust byl, mám ten dojem, znehybněn. Nevím to přesně, byla tam poměrně tma a soustředil jsem se na boj. Čelo se srazilo, palebná podpora zahájila palbu. Zaútočil jsem magií, a potom přezbrojil a vrhl se vpřed. Válečníci zatím rubali a krev stříkala. A hvízdaly šípy. Potom jsem dostal zásah z vlastních řad.

Bylo po boji, na zemi se válelo pět mrtvých lumpů, přičemž se ukázalo, že jeden dýchá. Pan Chroust, který se doplazil na místo střetu, dostal příkaz, aby zajatce svázal. Šíp, jenž mi trčel ze zad, byl Pelíškův. Proradný hobit se tvářil jako pitomec. Měl krví podlité oči a hloupě se usmíval. Byl jsem vzteky bez sebe, zvláště poté, co Otakáro Vesta v tom svém bělostném rouchu vykřičel do světa, že hobit sejmul hraničníka. Uznal jsem, že má pravdu, ten Bořimec. Hobit napadl hraničníka! A to je trestuhodné! Chvíli jsem přemýšlel, jestli válka už nezačala. Válka chroustalů. Přeci jenom je rok Chrousta, rok, kdy i nemožné může se státi skutkem. Řekl jsem mirellskému Tuřínovi, že jestli mi ještě jednou zaútočí do nekrytých zad, poletí šíp i opačným směrem. Myslím si, že dostal strach. Ale dobře mu tak. Jakoubek se ho sice snažil zastat, že Milo neumí střílet, jen sázet stromky, ale mně je to jedno. Když neumí střílet, ať nestřílí. Ale on pálí jako o život a cíle si vybírá sám. Takže jestli se ke mně jenom přiblíží, pošlu ho té jeho Alžbětě v pytli. Zjištění - vůdcem těch lapků je nějaký Hubrt, ale je mezi padlými. Jméno Hubrt mi nic neříká. Potom někdo řekl, že ještě jeden další lump dýchá. Upadl na něj pan Chroust a spoutal ho.

Bolbuch sestavil průzkumnou skupinu, to jest přibral k sobě Al-Rahema a mne, a v tomto složení odešli jsme k lesu. Tam, co mihotalo světlo. Jenomže oni se zatím stáhli. Vyčkávali jsme a potom přiběhl Otakáro Vesta. Jeho bílý župan byl vidět zdaleka. Opět jsem si vzpomněl na službu ve sboru. Měl jsem učebnicově výhodnou palebnou pozici. Hobit jako bílý bod v té tmě zřetelně zářil a já měl nabito. Nevystřelil jsem. Přišli by chroustalové. Čekali jsme. Mezitím začalo svítat.

Byl jsem ponořen do svých úvah. Co když je to všechno jinak. Co když chroustalové nepřišli samovolně, ale byli něčím vábeni? Kdy to všechno vlastně začalo? A tehdy mě napadla myšlenka na Zemikosova červa. Co když skutečně existuje a co když jej chytil z nečistého páření s tou Pamillou? Co když jde o hněv bohů nad prostopášností, jež překročila tolerovatelných mezí? Co když je to červ chroustí matky a volá chroustaly k sobě, jako do hnízda, aby v době zrození bylo hnízdo bezpečné, tedy chroustalůplné? Potom by zjevení pana Chrousta nebylo příčinou a jejím znamením, ale vedlejším efektem, tedy samovolně náhodným, respektive nedůležitým markantem. Usmyslil jsem si, že budu Zoltarovo chování bedlivěji sledovat. Je-li má úvaha správná, je Zoltar Zemikosa středobodem zmíněné anomálie, její hostitel.

Poznámka mimo: upozornil jsem na skutečnost, že před půldruha měsícem měl starosta Bolbuch vyhlásit nové volby do starostenského úřadu. Tuto svoji povinnost v tichosti opominul a mírně řečeno přesluhuje. Cítím tu věc jako formalitu, protože jsem přesvědčen, že bude ve funkci potvrzen. Navíc přihlédnu-li k tomu, co za persony dnes v obci žije, beru skutečnost, že se trpaslík drží vlády nad vsí zuby nehty, jako veskrze pozitivní a nezbytně nutnou.

Ale zpátky k situaci. Starosta Bolbuch ihned poté, co valem zvyšující se viditelnost umožnila další sledování, rozhodl o pokračování v pátrání po nočních zlodějích. Stopy byly v terénu vcelku snadno čitelné, a tak byl zbytek lumpů brzy objeven. Vyčkávali příchodu svých kumpánů. Rozvinuli jsme se a zahájili křížovou palbu. Ačkoli převaha původně stála na naší straně, záhy se ukázalo, že nepřátelé pálí otrávenými šípy. Účinky zvláštního jedu působily nezvykle krátké, leč velmi silné křeče svalů, jež měly ten efekt, že jsme se onedlouho všichni váleli po zemi jako stižení padoucnicí. Situace byla na pováženou, stříleli jsme z lehu, protože nemělo příliš smyslu vstávat, a zaujali spíše obranné pozice. Nakonec se podařilo nepřátele udolat, tedy pobít. Proveden zábor koní, kteří nesli náklad. Také to chvilku vypadalo, že jsme během střetu přišli o Al-Rahema, ale nakonec procitl a byl silně zbrocený potem. Myslím, že na něj sáhla smrt.

Po návratu k obecní maštali zjištěno následující: Předák zlodějů se nejmenoval Hubrt, ale Hogr, tedy konkrétně Karban Hogr. Kromě dvou zajaců tedy zabaveno bylo osm koní a nějaký náklad. Na koňských zadcích skvěly se velké cejchy, ale bližší obhlídka ukázala, že cejchy koní byly přeraženy. Nabyl jsem dojmu, že cejchy nové měly zabránit identifikaci cejchů původních. Koně nesli v pytlích tovar, evidentně kradený. Všechny předměty řadil bych do kategorie předmětů uměleckých, a jak se ukázalo, všechny do jednoho se souvztahem na Assuaen. Jsou nesporně staré. Jedná se o deset knih ve staré assuaenštině či úplně nečitelné jižanštině, což potvrdil Al-Rahem, z rozluštěných titulů uvádím kupříkladu “Legendy dávného jihu”, “Dědicové Har Skureha” a “Učený popis pečeti” od nějakého Thogreba Mrzutého. Al-Rahem řekl, že ty assuaenské knihy jsou naprosto úžasné. Naprosto. A podotkl, že pojednávají bezesporu o historii Assuaenu a jsou psány dnes již mrtvým jazykem. Takže pro nás jsou v zásadě bezcenné, tedy kromě těžko stanovitelné hodnoty peněžní.

Co se týče obrazů, jedná se o olejová plátna i grafiky ve starých rámech. Namátkou uvedu aspoň sto let staré plátno, zobrazující námořní flotilu v zapadajícím slunci, dále pak vyobrazení disproporcionálního kněze, plujícího na oblacích nad bratru stohlavým davem vzyvatelů. K tomuto výjevu Al-Rahem uvedl, že jde bezesporu o Al- Achmala, jižanského boha. Toho boha, co z něj vzešel Amon-Súr. Bezesporu zajímavý je výjev z ulice, ulice města na dalekém jihu, se zahalenými postavami a tmavým měsícem. Jediné světlo, vycházející z oken domů. A otevřené dveře, z nichž zahalené postavy vynášejí děti. Úchvatné dílo! Za zmínku ještě stojí obraz s popraskanou olejomalbou vyplouvající flotily. Pohled na flotilu je od moře směrem k pevnině, kde stojí město, a to město hoří. Inu, zloději koní se zřejmě specializovali i na umění. Al-Rahem nabídl, že všechno koupí za pět tisícovek. Osobně mám za to, že hodnota děl je vyšší, pokud tedy seženeme kupce, což na druhou stranu považuji za riskantní.

V hostinci U hrocha byli zajatci podstoupeni výslechu, zejména hezoun jménem Hernis, a následně popraveni. Ujal se toho Jakoubek. Jakoubek je totiž družinový kat. A u koní ještě zajištěn byl dopis, průvodní list. Byl v takové truhle, jejíž obsah Otakáro Vesta vyhodnotil jako něco alchymistického.

Tyto dvě zásilky měl by sobě vyzvednouti Ledvan Barzoj během tohoto týdne. Laskavě mu předejte balíky i s mojí omluvou, že jsem nemohl vyčkati jeho příjezdu. Pozdravujte ho, prosím.
L.B.

Hezoun Hernis, ještě než byl popraven, uvedl následující skutečnosti. Pobočník Karbana Hogra, ten hobit, co také padl v maštali, se jmenoval Alrog. Tito muži byli zloději, žijící v Nurnu. Nechali se najímat na práce, sbírali tipy na vhodné kšefty. Karban Hogr, jako už několikrát, dostal echo na velký kšeft, ale ten jim nevyšel. Měli přepadnout zásilku, jedoucí ze severu do Nurnu. Zásilku měli přepravovat dva jezdci na koních po nové cestě. Hogrova tlupa si tedy na avizovanou skupinu počkala, přepadla ji a muže zamordovala. Poté, co zrevidovali obsah zásilky a zjistili, že se jedná o umělecká díla, došlo jim, že přepadli a zavraždili nepravé muže. Vzali koně, kteří byli ocejchovaní, včetně nákladu, mrtvoly odtáhli do lesa a prchali pryč. Prostě prchali. Hezoun Hernis řekl, že zabočili do posrané vesnice, čímž měl na mysli Liscannor. A ještě uvedl, že tip, tedy echo, Karbanu Hogrovi vydal snad nějaký nóbl trpaslík z lepší čtvrti jménem Lugien Tormuk, ale potom zase uvedl, že echo dal nějaký muž jménem Karfiol, nějaký štamgast od nurnské knajpy jménem Svinutá plachta. Výslech byl poměrně chaotický a prováděl jej Jakoubek. Osobně bych se klonil spíš k tomu, že echo vydal ten Karfiol a Lugien Tormuk sice v Nurnu žije, ale se Svinutou plachtou nic společného nemá. Každopádně je jasné, že v knajpě U svinuté plachty se domlouvají kšefty a zločinné pletichy a ten Karfiol do toho všeho tak nějak přirozeně zapadá. Jakoubek ještě ze zajatce vytloukl, že hospodský od Plachty se jmenuje Mordic Karabal, ale potom se ukázalo, že Mordic Karabal je sice hostinský, ale z úplně jiné hospody. Mordic Karabal pracuje v krčmě jménem Ve skále, což je taková haluzna stojící na samotě mezi Nurnem a Liscannorem, a jeho jméno vyslýchaný zmínil pouze proto, že se Hogrova zdrcená kumpanie ve zmíněném hostinci krátce zastavila, když prchala k zmíněné posrané vesnici. To bylo vše, co se dalo zjistit. Než došlo k popravě a odklizení těl zajatců, Zoltar Zemikosa navrhl, aby byli zločinci vydraženi jako otroci. Což bylo přítomnými zamítnuto a Jakub Kat dostal úkol. S likvidací těl mu pomohl starosta.

Když se ti dva vrátili, starosta Bolbuch vyhlásil nové volby do starostenského úřadu. Kandidovali jenom tři lidé, a to stávající starosta, Otakáro Vesta a já. V podstatě se ukázalo, že protikandidáti kandidují jenom proto, aby mohli mluvit, a pronesli krátké řeči, v nichž vyzdvihli Bolbuchovy přednosti a několik drobnějších nedostatků. Obecně vzato hovořilo se o Liscannoru, který ačkoli je celkem správně kosmopolitní, potřebuje ráznou ruku. Kosmopolitnost totiž přitahuje živly, kteří mají tendenci bujet, a starosta by měl takovému bujení aktivně bránit tvrdou rukou. Tedy využívat maximálně práv, která jsou mu svěřena do užívání, tedy například vystěhování v rámci zachování klidu a pořádku. Otakáro měl jistě na paměti obecnou představu živlu, ta moje představa byla o něco rasově konkrétnější. Bolbuch řekl, že pokud bude ve funkci potvrzen, naváže tam, kde přestal. A řekl, že považuje za drzost, když kandiduje někdo, kdo říká, že Liscannor je špinavá díra. Je jasné, že mínil své dva protikandidáty. Podle Bolbucha Liscannor vzkvétá a to se mu líbí. Dle mého názoru je Dědek tak trochu optimista a ještě si nevšiml, že vloni začal a dosud stále trvá rok Chrousta. A potom následovala volba a starosta Bolbuch byl zdrcující většinou na další tři roky v úřadu potvrzen. Jen Jakoubek řekl, že volil Otakára, protože tahle vesnice je opravdu díra.

A když byl zvolen starosta, někdo navrhl, že by se taky mohl zvolit vůdce, když už tady jednou máme kořist a popravená torza. Zoltar Zemikosa pravil, že nebude kandidovat, protože nemá dobré období. Je prý v křížku se sférami a mohlo by se stát, že by jej sféry nepředvídatelně ovlivňovaly. A na družině mu až moc záleží, aby ji skrze sebe vystavoval vlivu sfér. Tato upřímná výpověď utvrdila mne v přesvědčení, že Zemikosa je skutečně nakažen červem. Temnou larvou, která jej nepředvídatelně ovlivňuje. Potom pan Chroust řekl, že má bastarda, čímž myslel meč a tedy že je silným válečníkem. Zoltar odvětil, že má bastarda taky, ale měl na mysli nemanželské dítě s Pamillou Peškovou. Což zase zdvihlo vlnu dohadů. Milo Pelíšek pravil, ať toho všichni nechají, že jsme přeci všichni lidi, a potom dodal, že lidi jsou vlastně přerostlí hobiti. Na to Otakáro Vesta opáčil, že v Liscannoru vznikla hobití čtvrť, které se říká Malé Bořimsko, a Zoltar Zemikosa smířlivě pokynul pravicí, že prý co se stalo, stalo se, a o dítě je prý postaráno. Čímž měl na mysli Peška. Liscannor v roce Chrousta připomíná shluk podivných protobytostí, kde každá něco říká různorodou protořečí a druhá jí proto vůbec nerozumí. Ale potom se rozdaly papírky a vůdcem Nurnských se velmi, a to opravdu velmi překvapivě, stal Jorchen Kierke, tedy já. Stal jsem se vůdcem v roce Chrousta, což tedy vůbec nechápu. A co mi už nedochází vůbec je fakt, že mě museli volit chroustalové. Ale na druhou stranu, pokud mě chtěli mít určitým způsobem pod kontrolou a pořád na očích, nemohli učinit lépe. Když se na to dívám z odstupu, nejlépe asi dopadl Milo Pelíšek, kterému jsem poté, co mne v noci v maštali postřelil, slíbil krutou odplatu. Jakožto vůdce se ale svému podřízenému, obzvláště ex post, mstít nemohu, a tak jsem mu řekl, že už tu politováníhodnou událost nebudeme řešit. Jsem přesvědčený, že mne ten všemi mastmi mazaný hobit volil a že přemluvil i některé ze svých hobitích kumpánů, čímž se situoval do pozice toho, kdo vlastně zvítězil. A hraničník dostal hračku - může si hrát a nebude mít čas na zlobení. No, uvidíme. Jako svého zástupce, po vážném zamyšlení, vybral jsem si Otakára Vestu. Hobita. To byl zase můj protiúder, nejtvrdší, který jsem byl s to v dané situaci učinit.

Jenomže teď šlo o to nějak si shrnout informace a začít se pídit, co dál. Byli tu dva popravení a pár uměleckých předmětů. Dohodli jsme se, že s alchymistickou truhličkou vyrazí Otakáro Vesta, doprovázený kolegou Zemikosou, hned po ránu do alchymistického cechu poptat se, o co se jedná, a zjistit, zda na toho Hogra náhodou nurnské úřady nevypsaly odměnu. My ostatní vyrazíme do Nurnu též, a to prodat ocejchované koně a cestou se stavit v hostinci Ve skále. Setkáme se v Nurnu u radnice.

21. jarn 1078
V hostinci Ve skále zjištěno pouze tolik, že ta Hogrova tlupa tu skutečně projížděla a chovala se poměrně nevychovaně. Najedli se, pohádali se mezi sebou a prý šlo o sběratele starožitností. Hlavně se hádal nějaký hobit s člověkem, takže Hogr a jeho zástupce Alrog. Nic konkrétnějšího ani podezřelého nezaznamenáno. Koně prodáni u handlířů v Nurnu, jen jednoho si nechal, tuším, pan Chroust a druhý vleče napytlovaná veledíla.

Na náměstí u radnice v devět hodin čekal už Vesta se Zemikosou. Potvrdili, že na toho Hogra je vypsána odměna dvě stě zlatých za zlodějinu. Což potvrzuje, že Hogrova banda působila na území královského města a okolí a že šlo o malé ryby. Co se týče cechu, tedy Velkého laboratoria, truhlice je předmětem zkoumání a výsledky budou odpoledne. Udělali jsme si tedy volné dopoledne.

Otakáro Vesta svěřil se mi s jednou věcí, která se týká Laboratoria. Udržuje s tamními odborníky jisté styky a dělá pro ně snad nějaké drobné práce. A do rukou dostalo se mu něco písemností, ve kterých popisují se účinky jedů, které se shodují s prazvláštními účinky těch, jež jsme okusili na vlastní kůži v lese nahoře nad Liscannorem, když jsme dobíjeli Hogrovu bandu. Ty jedy, na něž Al-Rahem málem zašel. Bylo to slabé pojítko, ale bylo třeba jej podstoupit důkladnějšímu zkoumání. Na hospodském stole Otakáro ukázal mi nějaká lejstra, jejichž obsahu jsem mnoho nerozuměl, ale na úvodní straně bylo podivné rozmazané místo. Jako by rukou psané písmo někdo polil nějakým slabým louhem a snažil se jej vydrásat. Zkoumali jsme s Otakárem ono místo a rozluštili následující:

Očekávám váš návrh pro jmenování děkanem včetně finančních možností
vaše(ho) cechu vědění alchymistického.
Odpověď mi račte doručiti na adresu:
Kart.. Malakej,
samota u obce D(om)agos, severně od Nurnu
západní Gwendarron

A nad tímto textem, možná trochu přitaženou za vlasy, rozvili jsme teorii. Kladli jsme si otázky a obratem hledali na ně šílené odpovědi. Říká se tomu bouře lebení.

Co když na samotě poblíž nějaké obce na sever od Nurnu, v nějaké ušmudlané díře, skutečně žije jakýsi pan Malakej, špína chlap, co se zabývá alchymií a na něco přijde? Na něco, o čemž je přesvědčený, že je to natolik převratné, že své poznatky popíše do rukopisu, který odešle Velkému laboratoriu k přezkoumání. Co když ve svém zkoumání je natolik daleko, že nejde již jen o hypothese a theorie, ale má v rukou hmatatelné výsledky? K osobě záhadného pana Malakeje si musíme říci, že zřejmě nikdy pořádně nestudoval, rozhodně není schopen souvislého a bezchybného písemného projevu, který svým dílem přispěl k tomu, že byl vždy Laboratoriem ignorován. Ale teď má v ruce výsledky a míní je zúročit. Je si natolik jistý, že odesílá svou práci a nežádá, ani neprosí, ale očekává. Očekává, že bude jmenován děkanem a získá adekvátní finanční ocenění. Je si jmenováním naprosto jistý a uvádí svou adresu. Co když ale vedení Laboratoria zmíněného pana Malakeje považuje za problematickou osobu a pavědce, který sice něco objevil, ale je pod úroveň učených pánů se panem Malakejem zabývat? Co učiní vedení Laboratoria? Rukopis uloží k dalšímu zkoumání a nechá pana Malakeje bez odpovědi. Co na to netrpělivý a očekávající pan Malakej? Píše další dopisy? Uráží? Vyhrožuje? Uráží se? Rozhodne se razit si svou vlastní cestu a Laboratoriu, instituci, jež jej nedocenila, rozhodne se škodit? Pohybuje se na hranici zákona a podniká výlety za ni? Živí si své hoře? Zřejmě nemá moc financí, jeho situace bude bídná, žije-li na samotě beze jména a pomyšlení na lukrativní zaměstnání rozplynulo-li se kdesi v nenávratnu. Chce škodit? Chce něco? Najímá si tlupu laciných zlodějíčků, kteří však mají výsledky, Hogrovu nurnskou tlupu, aby rozhodili sítě. Čím jim platí? Svými výrobky, jedovými šípy? To může být pro Hogrovy muže ceněným náhradním platidlem. Hogrovi muži rozhazují sítě a skrze hostinec U svinuté plachty, respektive všímavého tipaře Karfiola konečně dostávají echo. Pan Karfiol musí vědět, co Hogrovy muže zajímá, a peníze ani lehce prodejné zboží to nebude. Jedná se o něco zcela konkrétního, co souvisí s Laboratoriem. Dva muži to povezou ze severu. Dva muži s koňmi po nové kupecké cestě. A tam Hogrova tlupa udeří, avšak jejich obětí se omylem a shodou náhod stane skupina jiná. Skupina, která převáží kradené umělecké předměty. Dojde jim to okamžitě poté, co překontrolují kořist. A potom už prchají. Umělecké předměty se zřejmě dají prodat a mají svou nespornou cenu, ale jsou očividně kradené. Na to mají zloději z Nurnu čich. Hovoří pro to nákladní koně, kteří mají přeražené cejchy. Přeražené cejchy tak, aby původní cejchy byly nečitelné a nedalo se určit, odkud koně pocházejí. A je jim jasné, že pokud se chtějí kořisti zbavit, tedy prodat ji, musí se tak stát v Nurnu, ale bez těch proklatých koní. Rozhodnou se tedy někde ukrást koně čisté a tyto ocejchované rozprášit. A tak se dostanou postranní cestou do malé vesnice, kam je navede nic netušící krčmář z hostince Ve skále, tedy až do Liscannoru. Podvakrát kradené obrazy a knihy tedy se záhadným panem Malakejem nesouvisí. Je to zásilka, určená pro Ledvana Barzoje, jižana, který možná sbírá starožitnosti vážící se k jeho domovině. Starožitnosti, jejichž způsob nabytí není čistý. Snad měl zásilku od tajemného pana L.B. zachytit a uschovat pan Lugien Tormuk, nóbl trpaslík z lepší čtvrti. Snad překupník, obchodník s uměním. Možná pan L.B. je odesilatel i příjemce zároveň, tedy Ledvan Barzoj. Možná zboží mění držitele, uskladnitele, přebiratele, aby zmátlo případné stopy - aby jeho cesta byla nepřehledná a zastřená. To není vůbec důležité, protože příběh se starožitnostmi je vedlejší a nepříliš zajímavý. S panem Malakejem a jeho hořem to nemá nic společného. Pan Malakej očekával a dostalo se mu plivance do tváře. A pan Malakej je rozčilený a nebezpečný člověk!

Na základě těchto ryze věšteckých úvah dohodli jsme se s Otakárem na dalších krocích, jež bude třeba provést. Tedy nejdříve zbavit se všech ocejchovaných koní, kteří ještě nebyli prodáni. Jsou dva. Dále uklidit někam do bezpečí umělecké předměty pochybného původu a poptat se, zda by o ně nebyl zájem. K tomuto naskýtá se možnost buď zmínit se v hospodě U svinuté plachty nebo vyhledat přímo toho nóbl trpaslíka - Ledvana Barzoje. Samozřejmě ostražitě - pořád je tu vážný předpoklad, že zboží není čisté, a navíc doprovod zboží byl povražděn. Druhou věcí, kterou je třeba učinit, je zmocnit se, tedy nejlépe unést a potom vyslechnout echaře Karfiola. Nebude to snadné - hostinec U svinuté plachty bude lůno zločinnosti. Je tu stále nosný předpoklad, že Karfiol ví, o jaké zboží se Hogr, najatý panem Malakejem, zajímal a jakýže velký kšeft mu dohodil. Třetí věcí bude znovu navštívit Laboratorium, vyzvednout výsledky zkoumání alchymistické bedny a vyptat se dopodrobna a obsáhle na osobu pana Malakeje a historii jeho vztahu k Cechu. Povídání to zřejmě nebude hezké a mělo by vynést na světlo, s kýmže to potenciálně Nurnští budou mít čest. Z těchto tří důležitých aktivit vzejdou další kroky.

Rozhodl jsem, že zbudujeme hlavní stan v nějakém příhodném hostinci v Nurnu a pronajmeme si pokoje. Výběr padl na hostinec U květu, malou a nenápadnou krčmu s volnými pokoji. Pronajaty dvě cimry. Cestou k hostinci se Otakáro Vesta svěřil, že jej Griffin Linfalas přijal za pomocného učitele, ovšem bez nároku na honorář. V liscannorské obecné prý bude vyučovat historii Malého Bořimska a jeho nicotný vliv na dějiny světa. Na cimře jsem přednesl plán, na němž jsme se již dříve ujednali s Otakárem, mým zástupcem.

Dwany Růžička s Bolbuchem upozornili na nepřesnost, která zásadně pozměnila plány. Nepřesnost se týkala toho, že ten Karfiol je jen vyhazovač, ale ne dohazovač kšeftů. Dohazovačem je prý ten nóbl trpaslík z lepší čtvrti, pan Lugien Tormuk. Čímž padlo i to, že Svinutá plachta je doupě kšeftařů, protože ten vyhazovač Karfiol nejenže kšeft nedohodil, ale naopak se stal kšeftu obětí. To on prý doprovázel karavanu, která byla přepadena. A on dostal pořádně přes hubu. Čímž se pravděpodobně rozplynul i fakt, že by byl někdo během přepadu zabit. V tomto naprostém zmatku musel jít tedy pan Karfiol, ať už je to kdokoli, stranou a zvoleny byly jiné cíle. Tedy cíle alternativní.

Po dohodě přidělil jsem tedy úkoly. Jakub Pozlátko s Milem Pelíškem odjedou i s ocejchovanými koňmi zpátky do Liscannoru a tam je uklidí. Stejně tak ve sklepení skally uklidí assuaenskou kořist, tedy umělecká díla a knihy. Průzkumník Al- Rahem se poptá po tom Lugienu Tormukovi a Zoltar Zemikosa s Otakárem Vestou navštíví Velké laboratorium, kde se poptají na toho záhadného Malakeje. A my, bezprizorní, objednali jsme si oběd.

Kolem druhé po poledni se vrátili alchymisté a podali zprávu. Mluvili v Cechu s nějakým panem Barzobem a ten se nechal slyšet, že Malakejův spisek byl označen za spisek pavědce. A jako takový byl shledán nezajímavým, zmatečným a šíleným. Pochopil jsem tolik, že se jím žádný odborník vlastně vůbec nezabýval, představení předali dokumentaci nějakému nevzdělanému archiváři, který spisky založil a předtím iniciativně z neznámých důvodů vyretušoval jméno autora. Tedy tu pasáž, co jsme rozluštili. Otakáro Vesta si postěžoval, že Zoltar Zemikosa dělal během návštěvy ostudu a každému cpal svoji chlupatou pracku. Nicméně chlapi od archiváře zjistili, že u spisu o jedech byl přiložen volný papír, na němž stálo, že pan Malakej se zastaví pro osobní odpověď v době jara, ale že má bohům žel hodně práce. Žádné výhrůžky ani vydírání, jež jsme prve předpokládali, se nikdy nekonaly. Tedy zatím. Z výše uvedené poznámky totiž vyplývá, že pan Malakej zaslal Laboratoriu spis teprve nedávno, tudíž zřejmě na odpověď dosud čeká, respektive si pro ni přijede. Z toho plyne, že zatím není zhrzený a tudíž klesá jeho společenská nebezpečnost. V Laboratoriu však pan Barzob Malakejovu práci zabavil s tím, že si ji do dvou dnů přečte a podá dobrozdání. Poznámka na okraj: ty jedy, respektive ty ingredience, co jsme zabavili Hogrovým mužům, se hodí. Otakáro z nich připraví během noci šikovné jedy. Jedové šípy takového zvláštního účinku se budou ještě hodit.

A zatímco se Otakáro odebral na druhou z cimer vyrábět jedy ze zabavených polotovarů, Zoltara Zemikosu vyslal jsem do Nurnské knihovny zjistit přesné jméno vesnice, začínající na D a končící na AGOS, která by se měla nalézati na sever od Nurnu. A zatím se z Liscannoru vrátili Milo s Jakoubkem a přivedli s sebou Kormana Zlotěho. Takže aspoň budeme mít kouzelníka, i když Zlotě je spíš hospodský povaleč, než kouzelník.

Zoltar se vrátil až k večeru a řekl, že zapůsobil svým šarmem a zítra kolem oběda prý bude jasno. Kolem půl sedmé se vrátil Al-Rahem s tím, že žádného Lugiena Tormuka nenašel. Tak jsem ho poslal pátrat dál. A Zoltar se nabídl, že když tedy vyhazovač Karfiol od Svinuté plachty je mimo podezření, že za ním zaskočí a poptá se. Nabyl jsem dojmu, že Zoltar hlavně míří do bordelu. Potom jsme šli spát.

22. jarn 1078
Otakáro předal hotové jedy. Zoltar Zemikosa byl usměvavý a spokojený. Pan Karfiol se prý jmenuje křestním jménem Dlubal a má kamaráda jménem Ledvan Barzoj. Ano, Ledvan Barzoj, ten, kterému byly umělecké předměty určeny. Dlubala a Barzoje přepadli před dvěma dny Šedovští, tedy Hogrova tlupa, okradli je a ztloukli. Zemikosa potvrdil, že Karfiol byl skutečně pomlácený. Ten Barzoj prý bydlí v ulici Na šancích. A ten záhadný Lugien Tormuk, co ho marně hledá Al-Rahem, je prý příručí obchodníka se starožitnostmi, jistého Tarvoka Grabena. Ten pan Graben bydlí v domě U sedmi kopí a je to nějaký špína chlap, protože prý dává informace a tipy o svých zákaznících šedovské lůze. Starožitnosti Barzoj s Dlubalem vezli z Ravy do Nurnu a lístek, co jsme našli, byl lístek vyzvedávací. Takže se to celé začalo zamotávat a šmodrchat, a to, co jsme ještě včera považovali za důležité, už dnes důležité není, a naopak. Jinak ta Rava, to je přístav na severu Gwendarronu. Rava a Turmeg, město na nepříliš rušné obchodní cestě, jsou malá města, která se odnepaměti navzájem hašteří. Jsou tedy ve sváru, obzvláště od té ostudy. Roku 1060 prý při výročí založení měst tamní radní uspořádali simulovanou bitvu mezi městy. Ti z Turmegu si ale najali nějaké žoldáky, a ti z Ravy jakbysmet. A došlo ke krveprolití a od té doby už simulované bitvy neprovozují a jsou ve sváru. Kvůliva té strašné ostudě.

Zoltar Zemikosa se tedy odebral do Nurnské knihovny, aby se dozvěděl jméno té Malakejovy vesnice, co poblíž ní na samotě snad ten záhadný alchymista bydlí, a já, Al-Rahem a Otakáro Vesta odebrali se do ulice Na šancích posvítit si na toho pana Barzoje. Byla to taková obyčejná čtvrť a Ledvan Barzoj známý rezident. V průchodu domu, respektive na dvorku, kde měl bydlet, otevřel dveře kulhavý hubený chlapík, člověk, a byl to on. Ledvan Barzoj, věkem přes šedesát a evidentně chudý. Ukázalo se, že obývá jednopokojový byt se svým kumpánem, taky chlápkem v letech. Ten chlap druhý se jmenuje Dubal. Takže ne Dlubal, ale Dubal. A Dubal není Karfiol, jak tvrdil Zemikosa, ale Karfiol a Dubal jsou dva úplně jiní lidé. Není mi ale jasné, že Hogr přepadl a zbil dvoučlenný průvod uměleckých děl z Ravy, a přitom zmláceni byli lidé tři. A všichni se hlásí ke zmíněné karavaně. Tedy Karfiol, Dubal a Barzoj. Myslím si, že buď Zemikosa něco nesprávně pochopil, nebo ten vyhazovač Karfiol kecá. Barzoji i Dubalovi hrály tváře podlitinami a my jim sdělili, že byli přepadeni jistým Hogrem a Alrogem a jejich kumpány, a naznačili, že o obrazech i knihách víme a jsme schopni o nich jednat. Konkrétní otázka zněla, co by udělali, kdyby se zásilka našla. Oba pochopili a potvrdili, že Hogr i ten Alrog jsou známé šedovské figurky a ten Alrog že je navíc studovaný. V oboru alchymistickém, studoval v Nurnu v Laboratoriu. Řekli, že v uměleckých předmětech je cosi skryto, zejména tedy v těch knihách. Rozhovor připomínal tanec kolem horké kaše, ale nakonec ten Barzoj pravil, že tedy bude mluvit na rovinu. A z vyprávění na rovinu víme následující. Barzoj s Dubalem jsou na tom mizerně. Morálně i finančně. Do podniku vložili všechny úspory i peníze osoby, jež jim platí. Řekli si, že udělají poslední velkou výpravu, výpravu, která je zajistí na stáří. Jsou to totiž dobrodruzi, lovci pokladů, tou prací se živí posledních pětadvacet let. Jejich skupina se ale už rozpadla - někdo zemřel, odešel jinam, zestárl. Zbyli sami dva. Dva pardi, dva přátelé v dobrém i zlém, v bohatství i v nouzi. Teď tedy spíš v nouzi. Říkali si Tamachelská družina. Abych řekl pravdu, to jméno jsem nikdy neslyšel. Ale zpátky k tématu. Oslovil je jeden chlapík, přes doporučení, že má zajímavou věc, tedy konkrétně šperk. A ten šperk že náleží prastarému assuaenskému králi, který zemřel před stovkami let. Tedy dávno. Král byl tedy někde pohřben a ten šperk pochází z jeho pohřební výbavy, která musela být ohromná. A ten chlapík tedy přišel s nabídkou vyzdvihnout zbytek pohřební výbavy, která leží v místě králova pohřbu někde na nějakém ostrově ve skále. A ten šperk, to je amulet a cosi prý symbolizuje. Postavení snad. A ten šperk prý také označuje místo králova spočinutí. Což tedy úplně nechápu. A ten šperk tedy prý má v rukou chlapík, co si tyto dva nakonec i najal na práci. Práce má tkvět v tom, že vypátrají všechno možné o tom dávném assuaenském králi a místo jeho pohřebiště. Mají dát dohromady lidi, co s nimi doprovodí tajemného chlapíka a vyzvednou nesmírné bohatství. Za to dostanou třetinu z nálezu. Ten tajemný chlapík prý bydlí někde v Nurnu, ale jeho totožnost neprozradí. Podotýkám, že celé vyprávění bylo dosti zmatené, zmatené tím, jak Dubal i Barzoj chtěli co nejméně říci, a přitom sdělit vše takzvaně na rovinu.

Dophodli jsme se, že se s Barzojem a Dubalem pozítří sejdeme o polednách v hostinci U květinky, tedy ne U květu, kde bydlíme, aby nedošlo k mýlce, a tam se dohodneme co a jak. Abychom si všichni mohli nechat věci projít pořádně hlavou.

A v hostinci U květu zatím čekal Zoltar Zemikosa s tím, že v knihovně se nepodařilo vyzjistit příhodná jména vesnic, a že knihovníci budou dál hledat v archiváliích a za tučnou úplatu že se za tři dny uvidí. No tedy, abych řekl pravdu, stavem slovutné Nurnské knihovny byl jsem doslova šokován. A nebo ten Zoltar to celé uchopil za špatný konec.

A navečer přihodilo se něco divného. Hádali jsme se na cimře, co dál, když tu někdo zaklepal. Byl to Dubal. Byl jsem šokován podruhé a nemohl jsem pochopit, jak nás mohl tak rychle najít. Během návštěvy nepadlo žádné jméno ani místo pobytu, nic. A ten Dubal řekl, že chce mluvit jenom se mnou, a to o samotě. Na vedlejší cimře řekl divnou věc. Totiž, že Al-Rahem mu sdělil, kde bydlíme a kdo Nurnské vede. Divné. Ale je pravda, že jsem Al-Rahema od té schůzky neviděl, protože šel údajně zase pátrat po tom Tormukovi, snad do okolí domu U sedmi kopí. Ale zpátky k Dubalovi. Choval se vysloveně podivně a připadalo mi, jako by se přede mnou ponižoval. Kroutil se jako venkovský spratek, kterého načapají na hruškách. A řekl mi, že se přimlouvá, abychom se dohodli, a že Barzoj neví, že nás Dubal navštívil, a že by s návštěvou a přemlouváním zásadně nesouhlasil. Zejména se sebeponižováním. A Dubal poníženě navrhl, ať mu ty umělecké předměty na měsíc zapůjčíme k prostudování, a že je potom vrátí. Řekl jsem mu, že se zbláznil a on nabídl, že mi za to dá jakýsi spisek, co se mu už osmnáct let válí doma v truhle, který prý ukazuje na jakýsi Umharův poklad. Když jsem mu znovu řekl, že se zbláznil, odvětil, že navrch přihodí ještě 285 zlatých. Celých 285 zlatých! Bohové! Dubal se pořád kroutil jako had a pochopil jsem tolik, že nějaký obchodník prý hraje na jistotu a je přesvědčen, že pohřební výbava assuaenského krále bude doslova zlatý důl, ale Dubal neví, jestli ten, co platí, přihodí nějaké další peníze. Pochopil jsem tedy, že obchodník a ten, co platí, jsou dvě různé osoby, a pro toho, co platí, nejsou Nurnští vítáni. Tedy další zasvěcenci do věci. A Dubal ani neví, zda Barzoj nebude vzteky šílet. Asi bude. A nakonec Dubal obrátil a navrhl, že by nám mohl slíbit polovinu z třetiny jejich podílu, což když jsem si z odhadované výše té zlaté rány podělil ještě deseti, vyšlo mi, že by se mi chlapi z kumpanie asi vysmáli. A na to Dubal řekl, že přihodí ještě ten Umharův spisek a že mi to tady místopřísežně odpřisahuje. Řekl jsem mu, že čas vypršel a sejdeme se nazítří U květinky, jak bylo původně dohodnuto. Musím se přiznat, že jsem ze záhadného chování pana Dubala jaksi konsternovaný. Protože vůbec nechápu, o co mu jde. Buď se neumí chlapsky vyjádřit, nebo je to pomatenec. Nejspíš obojí.

23. jarn 1078
Byl volný den, kdy družiníci různě pobíhali po městě bez nějakých konkrétních výsledků. A potom navečer se vrátil Vesta z Cechu. Tentokrát tam byl sám a zřejmě se dobře bavil. Táhl z něj chlast. A převyprávěl svůj příběh. Setkal se s nějakým Malhorinem, vědeckou kapacitou. A díky tomu Malhorinovi se prý dostal dál. Řekl, že zjistil jedno zajímavé jméno. Jméno jisté osoby, hobita, který v Laboratoriu studoval, který vynášel ven tajné informace a byl velmi arogantní a bohorovný. Také se na půdě Laboratoria kradlo, a podezření padlo i na toho hobita. A potom Vesta řekl, že hobit se jmenuje Alrog a že zná adresu jeho bydliště. Bolbuch z té informace málem upadl na zem a musím říci, že jsem nabyl dojmu, že se Vesta pomátl. Vysvětlili jsme mu, že Alrog je mrtvý a jeho ostatky se konkrétně válejí někde u Liscannoru. Vesta se zatvářil jako opařený. Ale což, důležité je, že víme, že ten Alrog byl přímo napojený na Cech a můžeme tušit, odkud pocházejí ty jedy, co nám Hogrova banda střílela v ústrety. A víme, kde žil a že jeho byt bude opuštěný. Ve svahu 17. Mám pocit, že se to celé nějak kotí. Psychopatický pan Malakej dostává v jistém smyslu obrysy normálního člověka, a nad Cechem se kaboní mraky. Co když ten Alrog, potažmo Hogr s tlupou, pracovali pro Cech a naopak pan Malakej je ten, co měl být okraden? Ale na druhou stranu - Otakáro mi ukázal další spisky, co si z Cechu přitáhl. Nerozuměl jsem těm vědeckým pojmům mnoho, ale dýchal z toho na mě hnus. Ten Malakej normální není. Na jedné straně byl i přeškrtaný text, který se mi podařilo rozluštit. Bylo to na straně kapitoly, která pojednávala o zombiích a vypouštění duší.

Tímto obřadem je možno vyhnat lidskou duši a nahradit ji inteligencí astrálních sfér.
Zápas to bývá kupodivu únavný, jakoby si člověk chtěl nechat svou hloupou duši.
Vždyť ani neví, co to znamená být naplněn vyšší inteligencí, inteligencí astrální, čirou a všeprostupující a tvrdošíjně trvá na svém mrzkém životě pouhého člověka.
Jak omezené, jak jalové. Lidé jsou nepoučitelní.
Astralis, země démonů, dojde naplnění skrze mě, můj plán!

Ne. Ten Malakej normální není! To jsem si jistý. Má plán. Skrze sebe sama vypustit svou hloupou duši a nahradit ji všeprostupující inteligencí vyšších sfér, aby tedy skrze něj, kdysi jalového, země démonů došla naplnění. To je ryzí hnus. Ale co s tím, u všech bohů, máme my společného? Při pročítání té bláznivé materie napadla mne jedna myšlenka. Nemohu se zbavit dojmu, že ten Malakej chce zabít děkana Laboratoria, či už tak učinil. Mám pocit, že jen tak mezi řádky nečím takovým vyhrožuje nebo se činem chvástá. A touží děkana nahradit. Zítra pošlu Otakára ještě jednou do Cechu. Aby se poptal na děkana. Třeba je to nesmysl. Mám pocit, že se chytám každého stébla. Ale zase - může nás to posunout o krůček dál. Zatím mám pocit, že přešlapujeme na místě.

24. jarn 1078
Zjištění: hospodě U květinky, kde se máme dnes setkat, se mezi lidmi říká Květnice. To jenom na okraj, aby zmatek mezi květinovými hospodami byl větší. Al-Rahem se stále nevrátil. Netuším, kde se ten Assuaenec fláká. Zoltar Zemikosa dopoledne zaběhl do knihovny a Milo Pelíšek si vyžádal svolení k opuštění ležení, aby zašel do cechu ohledně nějaké soukromé záležitosti. Povolení jsem mu vydal, protože je někdy lepší, když se nám mirellský hobit zbytečně nemotá pod nohama. Jinak ohledně toho cechu - Milo Pelíšek tak mylně nazývá Ústav přírodozpytu při Královské oboře, tedy Lesní školu, jak ji označujeme my, zasvěcení. Horáčkovu školu. Jenomže Milo Pelíšek je poměrně jednoduchý tvor a má ohledně svého probíhajícího vzdělávání nějaké problémy. Jsem toho názoru, že propadá. Hobit se vrátil až v jedenáct hodin, a tvářil se zkroušeně.

Na poledne se všichni přesunuli ke Květince, respektive do Květnice, a objednali si jediné dostupné jídlo - bělici a pivo. A potom se dostavili Ledvan Barzoj a ten Dlubal. Pozor. Dlubal si už zase neříká Dubal, a příjmením je Mafer. Takový medvědovitý typ to je. Takže Zemikosa měl tenkrát pravdu a Dlubal je tím pádem podezřelý. Medvědovitý a podezřelý. A k mému velkému překvapení oba dva přišli v doprovodu dvou neznámých trpaslíků.

Trpaslíci se představili. Ten, co platí, se jmenuje Hužmar Bris a je to nějaký majitel keramické hutě v Mekvele. Mekvele je nějaká vesnice na sever od Nurnu blízko moře. V Mekvele je taky kamenolom a pracovní tábor. Z té podstaty je tam silná vojenská posádka GKA. A druhý trpaslík se představil jako Bogreg Truda a pan Bris o něm sdělil, že je velitelem posádky. Netuším, zda měl na mysli posádku vojenskou či jakou vlastně, ale uniformu ten muž nenosí. Takže teď už jedinou osobou, kterou neznáme, je ten, co si práci objednal. Tedy ten obchodník, pokud vůbec existuje. O obchodníkovi mluvil Dlubal, ale vzhledem k tomu, že je nesporně medvědovitý také duchem, vůbec žádný obchodník nemusí existovat. Představili jsme se tedy také a začali jednat.

Obchodní jednání vedlo se v tom duchu, že hned zpočátku byli pánové Dlubal a Barzoj vyšachováni ze hry, což se jim zřejmě vůbec nelíbilo, ale ani se neohradili a po celý zbytek obchodní schůzky zarytě mlčeli. Pan Bris celkem zřetelně pochopil, že Nurnští vlastní knihy a obrazy pocházející z přepadení páně Barzoje tlupou Hogra a Alroga, tyto předměty dlí na utajeném místě, a že Nurnští mají zájem na společném podniku. Hužmar Bris se svěřil, že zmíněný tajemný šperk, který je momentálně v jeho moci, je jistě i magické podstaty a že už bezesporu kladně ovlivnil jeho osud. Z čehož prý plyne, že jemu i jeho společníkům bude na plánované výpravě přát štěstí. A trpaslík ještě řekl, že ten tajemný ostrov leží někde na severozápadě. Což je tedy krajně podezřelé, protože Barzoj dříve mluvil jednoznačně o jihu. Myslím si, že tady někdo cíleně lhal nebo lže. Nicméně trvání výpravy se odhaduje na dva měsíce. Ten pan Bris ještě řekl, že kromě keramických hutí vlastní důl na kámen.

A dorazil i Zemikosa z knihovny. Byl usměvavý. Trpaslík Bolbuch, který kdysi jako trestanec lámal kámen, řekl, že to s tím Brisovo dolem je divné, protože kámen se prý nedoluje, ale láme. Což tedy možná dokládá, že Hužmar Bris je lhář nebo vůbec netuší, co je předmětem jeho vlastnictví a podnikání. Navrhl jsem, že jsme ochotni přistoupit na spolupráci, pokud bude kořist dělena půl na půl, což pan Bris zásadně neodmítl, ale vymínil si, a od podmínky nemínil ustoupit, že podrobnosti dojednáme až v Mekvele. Prý se to tak dělá - než obchodní partneři definitivně uzavřou obchod, navštíví se navzájem ve svých bydlištích. A rozpoutala se hádka. Odmítl jsem vést Nurnské do jámy lvové v podobě neznámé Mekvele a o to méně mínil jsem byť jen vyslovit jméno Liscannor. Žádal jsem uzavřít dohody na neutrální půdě, v čemž mi dal za pravdu můj zástupce Otakáro Vesta, ale byl vlastně jediný. Bolbuch se tvářil, jako že je mu všechno jedno, a na Růžičkovi bylo vidět, jak se na Mekvele úplně třese. Nabyl jsem dojmu, že naše přední bijce svrbí pracky nicneděláním a rádi by si už pořádně praštili do nepřítele. To znamená provést šturm. Zoltar Zemikosa byl rozpačitý a potvrdil, že takhle se to skutečně během obchodních jednání činí, že se obchodní strany navzájem navštěvují. Nevím, co kdy Zoltar vedl za obchodní jednání - na mysli mi vytanulo pouze jednání s Lúniel Čiperovou. Ale potom se do hry vložil tuřínový spolek, který bezpochyby teď už vede Jakoubek, s tím, že prostě chtějí jet do Mekvele na návštěvu a že to tam bude určitě hezké. Hádka to byla dlouhá a neměla výsledku, tak jsem schůzku ukončil s tím, že se do zítřka poradíme a sejdeme se s pány zde na tomto místě pozdě odpoledne znovu a finálně se dohodneme. Vrátili jsme se tedy v rozhádané atmosféře zpátky ke Květu. Snažil jsem se potřeby trpaslíků pochopit, ale nechápu zhola nic. Nurnští mají knihy a obrazy, oni mají šperk a informace. Jedni bez druhých nemají tedy dohromady nic. A ten pan Bris řeší nějaké Mekvele, jako by to byla nejdůležitější věc v celém tom podivném podniku. Nabyl jsem dojmu, že v Mekvele se nám něco má přihodit, něco zlého, ale nebyl jsem pochopen. Tedy kromě Otakára, který snad jediný má zdravý rozum. Dobrá - Bolbuch s Dwanym Růžičkou mají své zájmy, tedy svrbivé pracky, ale já mám, u všech bohů, za ty lidi zodpovědnost! Když tam někdo zbytečně zkápne, bude to moje vina! A ještě jedna věc: do Mekvele se jede z Nurnu po nové cestě a druhou odbočkou doleva k moři. Jediné, co bych ještě tak pochopil, je, že mají v tom Mekvele loď. Ale to by mohli říci na rovinu, ne?

Cestou ke Květu a potom i na hospodské cimře jsme se zhádali jako koně. Během hádky jsem si všiml jedné zajímavé věci. Že chlapi zastávali své názory a bili se za ně (ačkoli předmět hádky, to jest nějaké pitomé Mekvele, přijde mi naprosto zhovadilý), je věc jedna, ale Jakub Pozlátko očividně mínil provokovat a vyvolávat rozepře, v čemž mu bohůmžel zdatně sekundoval Milo Pelíšek a, světe div se, Korman Zlotě. Nabyl jsem dojmu, že tuřínový spolek početně sílí, zásadně mění záběr své činnosti, a že Jakoubkovi nebezpečně narostla ramena a stal se předákem těch živlů. Ano, už to není ten milý tuřínový spolek zmatkářů, kteří si navzájem pomáhají. Ne. Objektem jejich zájmů se stávají lidé zvenčí. A proti tomu je třeba se velmi ostře vyhranit. Vědom si této neblahé změny a těžko pochopitelných reakcí lidí, jež by měli problémy nahlížet z hloubky, požádal jsem zástupce Otakára, aby si promluvil s Dwanym Růžičkou a vysvětlil mu, jak se věci mají. A během té neutuchající hádky se Zoltar konečně vytasil s tím, co zjistil v knihovně. Záhadná vesnice, poblíž které žije ten Malakej, se jmenuje Daragos. Daragos se prý dříve volal Svir. Jakub Pozlátko zřejmě pochopil, že situace je napjatá a odešel hledat Al- Rahema.

V půl šesté se vrátil záhadně zmizelý Al-Rahem. Objednal si jídlo a vodu a pravil, že toho má dost. Vypadal tak. Assuaenec řekl, že sledoval Dlubala po té schůzce tenkrát na pokoji, co jsem ji na žádost dotyčného vedl mezi čtyřma očima. Po schůzce prý tedy Dlubal šel na sever, přespal na mezi a zamířil do Mekvele. V Mekvele není prý nic zajímavého, vesnice sestává asi z patnácti domů a je tam hostinec Pod prachem. Asi míli stranou rozkládá se kamenolom. Kamenolom stráží ozbrojené hlídky GKA, taktéž přilehlou trestnici, kde jsou hlídky posíleny psy. Takže lágr. Lágr Mekvele. Al-Rahem si ještě vzpomněl, že asi půl míle od lomu stojí velký kamenný dům. Tedy mimo vesnici. A do toho domu zamířil Dlubal. Tedy víme, kde stojí dům Hužmara Brise. O samotě mezi vesnicí a lágrem. V osm hodin se vrátil Jakoubek a řekl, že Rahema nenašel. Pochopitelně.

Zavelel jsem jít na kutě a rozhodl se rozhádané družině dát práci. Noční přepad šedovského domu Ve svahu 17. Tam, kde žil alchymista Alrog. Byl jsem přesvědčený, že tam něco najdeme. Cokoli, co nás pohne dále.

25. jarn 1078
Jedna hodina v noci. Nurnští kráčeli ztichlým městem, když se to stalo. Jakub Pozlátko dal facku Otakáru Vestovi. Najednou, znenadání. Otakáro Pozlátka osmažil z prstenu a už jsme byli zase ve při. Vysloveně jsem viděl, jak je Jakoubek blažený. Milo Tuřín se tvářil nezúčastněně a něco potichu špital a Korman Zlotě řval jako smyslů zbavený. Vůbec jsem nerozuměl, co, ale ozvěna ve spícím městě to byla značná. A potom se Jakoubek obrátil ke mně a řekl mi něco, co tady nemůžu napsat doslova. Tedy, slušněji řečeno, že jsem oud. Bylo jasné, že zase provokuje a jenom čeká, až po něm někdo skočí. A viděl jsem Zlotěho, jak je připravený. Milo jakbysmet - samozřejmě po hobitím. Ten jde jenom do zad, o tom vím svoje. Nezbylo mi, než poslat Jakoubka domů, vyloučit jej z nočního přepadu. Ale Jakoubkovi se asi nepovede dobře, až lidem do důsledků dojde symbolika toho jeho divného činu. Jakoubek má nesporně plán a drží se jej jako krysa špeku. Myslím si, že Jakub Pozlátko míří mílovými kroky ke krchovu. A sahat na vlastní lidi, to považuji za úchylné a neakceptovatelné. Ano, to je to správné slovo. Jakub Pozlátko se stává neakceptovatelným.

No nic. Po Pozlátkově kvapném odchodu vyrazili jsme za posláním. Ale očekávání se nenaplnilo. Díky Zemikosovi, který přemluvil nějakou pouliční kurvu, nalezli jsme Alrogův dům, ale byl prázdný. Co prázdný - prohledaný, vyrabovaný, dokonale čistý. A volný k pronájmu. Vlastníkem domu je nějaký pan Brouzdal. Ve čtvrt na čtyři návrat z neúspěšné akce na cimry. A jelikož akce byla neúspěšná, nemusím dodávat, že nálada ve společenstvu opět o poznání zhoustla. Do toho Mekvele prostě musíme. I za cenu toho, že je to naprosto nesmyslné a bláhové, takhle se vydávat všanc potenciálnímu nebezpečí. Z pohledu aféry s Jakoubkem je lepší tam jít i za cenu, že by tam někdo padl. Na druhou stranu se zvýší morálka mužstva. A to je v současnosti, zdá se, přednější. Milo Pelíšek si na noc lehl k Jakoubkovi. Asi měl strach, aby se Katovi ve spánku něco zlého nepřihodilo. Myslím si, že Pelíšek už tuší, jak se teď věci mají. Jak to bzučí ve vzduchu.

A dopoledne u snídaně zjištěno, že Zemikosa zmizel. A Milo Pelíšek zase požádal o opuštění ležení, tak jsem byl rád, že sešel z očí, sešel z mysli. A ve čtyři odpoledne došlo k další schůzce s obchodními partnery - zase v té Květnici nad bělicí a pivem. Dlubal ani Barzoj nepřišli - už zřejmě definitivně pochopili, že jsou mimo hru. A dohodli jsme se s těmi dvěma trpaslíky, že tedy Mekvele je akceptovatelná. Schůzku navrhli uskutečnit za deset dní. Až za deset dní! To se tedy nejspíš do té doby navzájem úplně požereme! No ale zůstali neoblomní, takže 5. deštna v Mekvele. Tedy pokud se do té doby nesemele něco jiného.

Vrátil se Zemikosa, ale netuším, kde vlastně byl. Zemikosa je tajemný. Al-Rahem řekl, že bude studovat ty assuaenské knihy, ale už si není tak jistý, že jim bude rozumět. Odhlásili jsme se tedy z pokojů, zaplatili účty a vrátili se do Liscannoru.

A večer se stala ještě jedna věc. Do Liscannoru přijela skupina vojáků s praporci. Včele průvodu jel Zoltar Zemikosa. Jízda zastavila před domem Moskytů. Zemikosa staré paní předal nějaké lejstro, stará paní beze slova zašla do domu a vojenská jízda obrátila koně a odcválala zpátky k městu. A Zoltar Zemikosa tam stál, stál a stál. Padla noc a on tam stál a čekal. Několik hodin. Mám dojem, že se nedočkal, ale o co šlo, vím houby. Snad o to neštěstí s Pamillou a dítětem, co mu teď dělá otčíma Pešek. Ale jedno vím jistě. Zoltar Zemikosa je upřímně nešťastný. Tedy aspoň se tak tváří. A potom pozdě v noci hospodě Zoltar Zemikosa řekl takovou temnou divnou věc. Totiž že velká větev se musí lámat pomalu. Myslím ale, že o Jakoubkovi nemluvil. Jakoubek není velká větev. Ten se zlomí naráz, stačí fouknout. Myslím si, že počasí v nejbližší době bude větrné.

VYRVU...
Zmerčím-li motat se v zádech
hobita Pelíška s kuší
bez hlesu, na jeden nádech
vyrvu mu srdce i duši
Toho, co hubou jak vrata
verbálním výpotkem metnul
(myslím tím Jakuba Kata)
ve dví pak pohráblem přetnu

Staly se ještě dvě okrajové věci. Namátkovou kontrolou činnosti Mila Pelíška zjištěno, že vůbec nevede poznámky ohledně uplynulého času, ačkoli byl k této důležité činnosti výslovně pověřen. Milo Pelíšek konkrétně sdělil, že se mu uplynulý čas nějak slil. Připomnělo mi to pověstný Zemikosův velký slitek, který zbyl z jeho vzpomínek na časy dávno minulé. Důrazně jsem hobitovi vysvětlil, že svěřené úkoly je třeba vykonávat důsledně. Že to prostě očekávám. Druhou okrajovou věcí je skutečnost, že Jakub Pozlátko, tedy tlustá větev, odmítl jet do Mekvele. Myslím si, že to bylo dobré rozhodnutí.

26. jarn 1078
Tato výprava nevýprava, které velím, v lecčems připomíná pliz. Tedy pliz, který plizne. Milo Pelíšek a Korman Zlotě byli odesláni do Mekvele na předběžné výzvědy. A umělecké obrazy a knihy s opatrností přeneseny do domu Otakára Vesty, kde budou ve větším bezpečí. Nějak tomu tuřínovému spolku nevěřím.

28. jarn 1078
Konečně se vrátil mekvelský průzkum, tedy vlastně vrátil se jenom Korman Zlotě. Milo Pelíšek prý zůstal v Nurnu, kde si něco zařizuje. Zařizuje si zřejmě to, aby nepropadl u závěrečných zkoušek. V tom jeho tak řečeném cechu. Ale Korman Zlotě ve věci Mekvele přednesl vcelku ucelenou výpověď. Tuřínovci omrkli dům, ve kterém bydlí ten trpaslík jménem Hužmar Bris. Vojáci prý v domě nejsou, žije tam pět členů rodiny a nějaké služebnictvo, čítající prý dva až tři čeledíny. Co se týče onoho kamenolomu, tak je nevyvratitelně potvrzeno, že jde o gwendarronský pracovní tábor. Tedy lágr, ale zřejmě poměrně nerozsáhlý. O šestnáct trestanců ve výkonu trestu se starají jak příslušníci GKA, tak najatí žoldáci. Početní stav mužstva rovná se tři muži ve zbroji. Takže jenom nevím, jestli dva vojáci plus jeden žoldák, nebo spíš dva žoldáci a jeden voják.

Navečer se vrátil Milo. Přihlouple se usmíval a nemluvil.

4. dešten 1078
Dnes konečně nastal den Mekvele. V sedm hodin ráno na srazišti jsem pro jistou oznámil, že kdyby se přesto Jakoubek uráčil dostavit, nepojede za trest. Ale nedostavil se. Al-Rahem před odjezdem krátce pohovořil o těch knihách, tedy co se mu podařilo za tu dobu načíst. Pochopil prý ale pouze drobné fragmenty. Jedná se prostě o knihy v assuaenštině, jež pojednávají o jakémsi Al-Harvialovi, velkém vezíru Zur-Arhenilu, který vládl okolo roku pět set. Knihy jsou však mnohem, mnohem mladší - pouze bratru sto padesát let staré. Takže logicky v nich bude spousta bludů a domněnek. První díl pojednává o Al-Harvialově putování, druhý o jeho pádu, třetí o nějakém odplutí a čtvrtý o pohřbu. Takže jsou to skutečně fragmenty. Jakoubek se přeci jenom nakonec dostavil, tak jsem ho v poměrně dobrém rozpoložení vzal na milost. Výjimečně.

Dovést nurnskou jízdu do Mekvele byl pověřen Milo Pelíšek. Cestou jsme se zastavili na oběd v hostinci U žulové cesty a všiml jsem si, jak Korman svým tuřínovým přátelům zaníceně vysvětluje, co to znamená, když se řekne, že někdo nemá čepici. Konkrétně těm dvěma nevzdělancům vysvětlil, že se jedná o kódové označení pro cíl. Je dobře, že se Zlotě takto stará. Na čepice totiž možná taky dojde.

Půl čtvrté. Barák stranou Mekvele, šindelová střecha, vrata, štěkot psů. Barák o samotě, barák Hužmara Brise. Otevřel asi dvacetiletý trpaslík a zavedl kumpanii do dvora. Je to syn otce, syn Brisův. Starý Bris uvítal Nurnské a pozval je do zahradního altánu. Zde kumpanii vysvětlil, že nemá plašit jeho zaměstnance ani členy rodiny jakýmikoli informacemi o nadcházející výpravě. Máme se prostě držet zkrátka a o celé věci hovořit jako o lokátorské činnosti, osidlování, kolonizaci. Nabyl jsem dojmu, že ten chlap je idiot. Potom pan Bris představil svého syna a přivedl i ženu. Syn se jmenuje Hengrid a žena Lardiga. Oba jsou úchvatně vousatí. Myslím si, že ten Hengrid své matce jako by z oka vypadl.

Kolem šesté přijali jsme pozvání na večeři. Večeře uspořádána uvnitř v baráku, vyznačující se tím, že u stolu večeří i další lidé včetně služebnictva, takže pan Bris výmluvně naznačil, že pokud v altánu bylo možné hovořit alespoň o lokátorství, tak teď už o ničem.Takže nálada rozpačitá, připomínající opilcovy tanečky kolem horké kaše. Kromě Bogrega, ženy a syna představen nějaký setník jménem Mrugo Dalvit, Hužmarův bratranec Rigzo Bris a účetní, jistý Dor Bugamil. Prostě pestrá společnost. A Jakoubek v této stísněné atmosféře prozradil, že Nurnští přijeli z Liscannoru, takže identita je díky tomu kverulantovi definitivně prozrazena. Jaké štěstí, že umělecké artefakty už dlí v bezpečí doma u Vesty.

V rámci té podivné večeře, kde nebylo dovoleno mluvit, zjištěny samé nedůležitosti. Pivo se jmenuje Zulváček, tmavé potom Železný břit. Zulváček jsem ani neochutnal, protože to zní skutečně hnusně. Bílé víno je Domovinské, červené potom Mumlavský rubín. Polévka byla račí, po ní zaječí paštika. Jako hlavní chod ovčí kýta na česneku s rozmarýnem a kančí hřbet. Za zmínku tedy snad stojí jen to, že v Damargosu se dělá červené víno, tedy svirské víno, protože Damargos se jmenoval ještě nedávno Svir a sem se tato informace dosud nedostala. A v Damargosu jsou na nějakém jižním svahu vinice a pod vinicemi rybník. Což je tedy skutečně důležité.

Pak ale zřejmě Hužmaru Brisovi konečně došlo, že za přítomnosti těch nezasvěcených a důrazně nezasvětitelných osob se žádné obchody nedohodnou, a poslal všechny pryč, tedy kromě Bogrega a toho účetního, toho Dora Bugamila. A aby se jednání rozběhlo, nechal donést hruškovici. Hužmar Bris se tedy ujal slova a stanovil základní milník výpravy, tedy jaksi účel. Účelem je tedy prý otevřít hrobku vládce legendárního jihu. A na to jsme čekaly celých deset dní! Nechápu, co může být na jihu legendárního a Al-Rahem, čistokrevný jižan, zřejmě taky ne. Všiml jsem si, že zarytě mlčí a stydí se. A potom jej Hužmar Bris vyzval, aby přednesl, co načetl z knih, a to se Rahem zastyděl podruhé. Assuaenec pravil, že zmíněné knihy jsou bezmyšlenkovitými opisy a ta pečeť že je střípkem do mozaiky. Trochu jsem se v tom ztratil, ale Hužmar Bris vysvětlil, že pečeť je ten zvláštní předmět, který má v moci. Ten předmět, kterému říká šperk, a někdy i kámen. Takže šperk i kámen jsou vlastně jedno a to samé - jsou to pečeť. Tedy střípek do mozaiky (vlastně jediný), který nějakým způsobem souvisí s tou hrobkou, která leží snad někde na severu, ale možná také na onom legendárním jihu. Každopádně Bris nechal přinést střípek do mozaiky, abychom jej na vlastní oči mohli spatřit a pokochat se jím. Sloužící přinesl tedy truhličku, skrývající futrálek. A z toho futrálku pan Bris vysypal pečeť - tedy jakýsi zlatý artefakt s krvavě rudými kamínky zasazenými v kruhu. Ty kamínky jsou prý granáty. Zoltaru Zemikosovi zasvítily oči, toho si nebylo možné nevšimnout. Takže granáty jsou bezesporu pravé.

A potom Hužmar Bris začal vyprávět tklivý příběh. Příběh o pečeti, která se mu čtyřikrát vrátila do rukou, ačkoli se jí chtěl zbavit. Vždycky se ta potvora vrátila zpátky. Příběh začínal v roce 1046, ale vzhledem k tomu, že noc byla ještě mladá, naslouchali jsme Brisovu nepříliš záživnému vyprávění poměrně pozorně. Hužmar Bris našel pečeť v roce 1046. Tedy našel - vyloupl. Stalo se to takhle. Vítr jejich loď, na níž se tehdy plavil, zahnal na ostrov, kde námořníci hledali pitnou vodu. Ostrov byl vysoko na severu a není zakreslen v mapách. Ale zase ne tak vysoko na severu, aby v mapách být nemohl. Ostrov se nalézá na jih od Lybbsteru, a potom pan Bris dodal, že i na jih od Chainoru. Nejsem si jistý, zda pan Bris vůbec kdy nějakou mapu viděl, aby tam mohl hledat nějaký nezanesený ostrov. Každopádně loď se jmenovala Higregalská, divné jméno, ona se tak prostě jmenovala. Higregalská. Možná se dřív jmenovala Higregalská něco, ale to něco oprýskal čas, a nikdo už si nevzpomněl, co to něco dřívávěji bylo, takže zbylo jenom to Higregalská a lodi se tak už prostě říkalo. Higregalská. A Higregalská připlula k nezanesenému ostrovu a námořníci hledali vodu. A na nezaneseném ostrově tekla řeka z hor, co vyvěrala z podzemí. A v nějaké jeskyni tam Bris, jak šel podél té řeky, objevil stopy lidské práce, ačkoli ostrov jevil se být neobydleným, a šel tam s ním i nějaký Delbig, ale ten umřel. Bris pravil, že když lezli vzhůru jeskyní, tak se Delbig zabil. Je to divné, ale Bris byl vlastně asi rád, protože chvíli potom, co se Delbig zabil, objevil v jeskyni cestu a kamenné dveře. A v těch dveřích nebo ve stěně byla ta pečeť a zlatě se blýskala, a tak ji Bris vyloupl. A ty kamenné dveře byly protkané zlatými nitkymi, ale ty vyloupnout nešly, protože byly moc jemné. Takže Bris ukryl Delbigovu mrtvolu, ukryl i pečeť (v kapse) a vrátil se k Higregalské. A nikomu nic neřekl, nechal si všechno pro sebe. Delbiga sice námořníci hledali, ale nenašli ho, tak se zase nalodili na Higregalskou a odpluli. Higregalská zakotvila v Mondragonu a Bris vystoupil a prodal pečeť v prvním klenotnickém krámku, na který narazil. Potom se toho zvláštního roku 1046, kdy se záhadně zabil pan Delbig, rozhodl, že na Higregalskou už nevstoupí a zamířil do Gwendarronu po souši. Ale ještě než opustil olvornské hlavní město, nějaký chlapík u městských bran mu nabídl k prodeji zmíněnou pečeť, a to za zlomkovou cenu. Takže ji koupil. Pečeť potom prý prodal v Salienu, nakonec si ale pan Bris vzpomněl, že ji tehdy prodat chtěl, ale neprodal ji, a odprodal ji až v Nurnu ve šperkařství Heldial. Licitoval a šrouboval cenu do závratné výše a nakonec utržil tolik, že si za prodejem vydělané peníze v roce 1047 koupil za Nurnem kamenolom, tedy právě ten kamenolom, u kterého stojí trestanecký lágr. V roce 1052 se ale kámen, tedy pečeť, objevil znovu. Jel tehdy do Nurnu na obchodní schůzku a pečeť našel na cestě v prachu. Prostě po Brisovi blýskla zlatým třpytem a už ji měl, a v roce 1053 se ji znovu pokusil prodat. Jenomže během prodeje si pana Brise prý někdo vyčíhl a byl okraden, ale ne nadlouho. V honičce zloděje v nurnských uličkách zabil sekerou. Pečeť se mu tedy zase vrátila do držení a on už nepokoušel štěstí a už se jí nepokoušel zbavit. A teď po pětadvaceti letech, řekl Hužmar Bris, to zase začíná řešit. Co je zrovna na tomto roce tak zvláštního, kromě toho, že je rokem Chrousta, Bris neřekl, ale najal si jistého Lutera Broma, obchodníka z Ravy, aby mu sehnal ty umělecké knihy a obrazy. Takže aspoň víme, že tajemný L.B. nebyl Ledvan Barzoj, ale Lutero Brom. A ten Brom tedy knihy sehnal a poslal do Nurnu, ale Hogrova tlupa je uloupila a skrze likvidaci tlupy se zmíněné artefakty dostaly do držení Nurnských a teď leží ukryté v hobitím domku Otakára Vesty. Příběh Hužmara Brise byl tklivý, dlouhý a nepřinesl nic nového. Pouze jak on tak i Nurnští pochopili, že assuaenec Al-Rahem z artefaktů nenačte zhola nic, maximálně nic neříkající fragmenty. A Bris tedy navrhl, ať zkontaktujeme zhrzeného a vyšachovaného Ledvana Barzoje a nějak se s ním dohodneme, aby načetl a načtené odprodal. Chápal jsem to jako naprosto nerealizovatelný podnik, ale Al-Rahem se nabídl, že za tím Barzojem a Dlubalem zajede a pokusí se s nimi nějak domluvit. Bris mu bude dělat průvodce, aby se mohl do věci vložit, kdyby se ti dva nějak cukali. Což tedy předpokládám. Na závěr plodného večera v Brisově baráku jsme si znovu potvrdili, že o nákady se Nurnští a Brisovi kumpáni podělí rovným dílem. Už jen z pomyšlení, že budeme nejspíš muset někde sehnat loď, mi vstávají vlasy hrůzou. Ne najmout. Sehnat.

5. dešten 1078
Ráno Hužmar Bris Nurnské pozval na exkurs kamenolomu. Inu, pěkné to bylo. Trestanci lámali kámen a ti tři dozorci je dozorovali. Potom Nurnská kumpanie odcválala k Liscannoru. Jen Al-Rahem zůstal. Kvůliva jednání s Ledvanem Barzojem.

Teprve odpoledne svolal jsem shromáždění do hostince U hrocha. Vrátil se totiž Al-Rahem a měl noviny. Noviny velmi rozporuplné. Jednání s Barzojem prý dopadlo dobře. Za načtení knih nežádá mnoho, věru ne. Jen asi měsíční zdarma ubytování plus stravu pro sebe a svého přítele Dlubala, a osm tisícovek navrch. No, to jsem tedy sám zvědav. Barzojovo chování poté, co byl nemilosrdně vyšachován, vůbec nechápu. Být já na jeho místě, vědom si své důležitosti a křivdy na mně spáchané, rozhodně budu vydírat a budu se snažit dostat věc do původních kolejí. On ale ne - nebo zdánlivě ne? Takže mě na tom trápí do očí bijící věc. My Barzoje a Dlubala na své náklady ubytujeme U hrocha a dáme jim ty svoje knížky. Oni v nich budou měsíc ležet, cpát si břicha a nakonec si ještě řeknou o osm tisíc. A potom nám blahosklonně povědí: “Tak vám pěkně děkujeme, pánové, tady máte ty svý bezcenný knížky, no a my frčíme s Brisem na vejpravu, jak jsme původně plánovali. No a vy? Vy si s těma knížkama třeba vytapetujte”. Takhle nějak se to může přihodit, takhle nějak by se to přihodilo, kdyby byl Barzoj normální a hrdý chlap. Těžko říct, co v něm dříme. Každopádně my se vydáme dobrovolně všanc a nebudeme mít v rukou zhola nic. A budeme muset uspořádat sbírku - v družinovém pytli není skoro nic, jen dluhy. Když se ale podívám okolo, nikomu to riziko příliš nevadí. Jen Otakárovi. Na to už jsem si zvykl. Co na tom sejde, že se to bude dělit dvěma? Rok Chrousta bezesporu ovlivňuje myšlení, respektive nemyšlení lidí. Rok Chrousta a Tuřínový spolek. A navíc budeme čekat další měsíc. Asi zalezu do peřin a přečtu si nějakou knížku. Něco o hranicích... nebo poesii.

VESNA
Ohanbí zakryla plachetkou sukně
divně se dívala... tak trochu smutně
a že to nebyla lecjaká běhna
potáhla tkaninu přes nahá stehna

Ruce hned zkřížila na bujných ňadrech
(nevhodně ukrytých v zteřelých hadrech)
čuměl jsem... přiznávám... to oči samy
těkaly skrz látku štěrbinami

Byla tak půvabná! Spanilá Vesna!
Ta její halena vetchá a těsná...
ty její zvnitřku ven dmoucí se vnady!
Zavyl jsem vzrušením... možná i hlady...

S výkřikem procitl... naštěstí v suchu...
zrudlý jak spalničky divnou mám tuchu -
pocit, že obecně ve vztahu k ženě
mé sny se odvíjí obráceně

6. dešten 1078
Dnešního dne přijela do Liscannoru delegace, tedy jmenovitě Ledvan Barzoj, Dlubal, Hužmar Bris a Bogreg Truda. Pan Bris mi řekl, že jeho jméno se sice čte Bris, ale píše se Brizz. Takže logicky vzato jeho žena není Brisová, ale Brizzová, a to už se i jinak čte. Pan Brizz a Truda zkontrolovali, že připravené ubytování pánů překladatelů je důstojné a odpovídající a poté, co seznali, že je vše v pořádku, odjeli. Ještě se stačili svěřit, že ten tajemný ostrov pokladů leží někde jihozápadně od Chainoru a jaksi mimo mapu. Kterou konkrétní mapu měli na mysli, nevím. Páni překladatelé se tedy ubytovali U hrocha, což ochotně zařídil Al-Rahem, a působili vesele, jakoby vyšachování z výpravy stran Nurnských byla jen žertovná epizodka nehodná pozastavení. Práce na překladech však probíhají v domku Al-Rahemově, kde má zmíněný Assuaenec nad postupem prací dohled. Což kvituji s povděkem. Vůbec jsem si všiml, že Al-Rahem jaksi duševně dospěl. Je zodpovědný a obětavý. Jsem tomu rád.

Otakáro Vesta navšívil Cech s nabídkou spolupráce ve věci Malakej, tak jak jsme se předtím důvěrně uradili, a večer se vrátil s tím, že slovutní učenci na jeho návrhy kývli. Tedy že pokud se cokoli šustne v závislosti na zmíněnou zájmovou osobu, neprodleně Vestu o takové skutečnosti zpraví.

17. dešten 1078
Al-Rahem sdělil, že práce na překladech jdou těžce, ale za těch několik dní se poměrně nadějně rozjely. A prý už z překladů lezou i nějaké zajímavé informace, leč zatím obecné povahy. Assuaenec se zapřisáhl, že kdykoli na něco zajímavého narazí, okamžitě to roztrousí.

Tohoto památného dne dozvěděli jsme se stran Barzoje, že dnešní den je památný, a proto se práce zastavují. Barzoj s Dlubalem totiž již šest let drží tradici, že sedmnáctého deštna nepracují a od rána do večera pijí. A tak i dnes, v tento památný den, od rána dřepěli v hospodě a na útraty Nurnských tradičně zapíjeli žal, žal nad rozpadem Tamachelské družiny. A při té příležitosti přiožralí a žalní četli ze seznamu jmen, nad každým jménem zavzpomínali a připili na zašlou slávu. Zajímavé je, že mezi jmény Tamachelských objevilo se i jméno jistého Seleka Šáchora, o němž někdo utrousil, že patříval kdysi k Nurnským, ale že je už dávno mrtvý. Pochopil jsem, že se jménem Šáchor jsou spojeny nějaké temné pochyby. Muselo to být už strašně dávno, protože já si zmíněnou osobu nějak nevybavuji, ani že by se o ní vedly nějaké řeči. Budu se musit zeptat Bolbucha. Je věkovitý, mohl by si na něco vzpomenout. Barzoj řekl, že v roce 1072 právě tohoto dne posledních osm Tamachelských odešlo do Kardamu a již se nevrátili. Nechápu tedy, když těch posledních osm zmizelo, kde se vzali ti zbývající dva – Dlubal a Barzoj. Ale nemělo cenu nějak vyzvídat, jde o příběh vskutku tklivý a nepochopitelný, a spíše než s koncem Tamachelských má co dočinění s alkoholem. A je pravda, že do večera se ti dva zrubali jako hovada. K tomu Šáchorovi bych upřesnil, že k těm Tamachelským se přidal někdy roku 1045 a odešel v šestašedesátém. Zařizoval prý pro ně nějaké kontakty.

20. dešten 1078
Otakáro obdržel list z Alchymistického laboratoria ve věci Malakej. Laboratorium dostalo Malakejův list, že se nemůže dostavit z důvodu extrémní pracovní vytíženosti, a ať mu tedy výsledek, míněno tedy postoj k jeho návrhům, zašlou obratem do Daragosu, respektive na tu samotu poblíž.

21. dešten 1078
Otakáro Vesta se tedy opět vypravil do Cechu, tentokrát doprovázený trpaslíkem Bolbuchem. Zde bylo Cechem Otakárovi nabídnuto, aby cechovní odpověď doručil jménem Cechu právě on. Převzal tedy rukopisy a zamítavý posudek podepsaný komisí, tedy veskrze špatné zprávy. Ale dobré je, že teď konečně máme důvod si na toho Malakeje osobně posvítit a seznat, jak se věci skutečně mají. Vyrazíme hned zítra; ve vsi zůstane jen Al-Rahem, aby dohlížel na překlady, a Zemikosa s Jakoubkem, kterým není zdravotně nejlépe.

22. dešten 1078
Vyraženo do Daragosu, po cestě umlouváme plán. Skupina vyzvědačů, ve které budu já, Vesta a Bolbuch, doplnění neviditelným Zlotěm, zkontaktuje Malakeje. Zbytek Nurnských pod vedením Dwanyho Růžičky bude čekat v závětří, jak se věci vyvinou, a v nouzi přispěchají na pomoc. Do Daragosu je to bratru sto čtyřicet mil, bude tedy ještě dost času na vypilování podrobností.

25. dešten 1078
Daragosu se teď říká Svir, budeme mu tak říkat také. Takže Svir. Svir, malá vesnice, se nám zjevil kolem desáté ráno. To už jsme se oddělili od skupiny Dwanyho Růžičky. Poptali jsme se na Malakeje a zjistili, že jsme samotu, kde žije, minuli cestou. Zjištěno, že Malakej do hospody nechodí a je rasy lidské. Žije v takovém kamenném domku. Informace o něm sdělil místní hostinský a kovář v jedné osobě.

Malakejova samota. Kamenný domek, špína, ubohá zahrádka, pět vyhublých ovcí kolem. Stařík, kráčející se džberem pro vodu. Ano, je to Malakej. Vesta se zeptal a dostalo se mu zaraženého přitakání. Něco tu nesedí, ale co? A šlachovitý Malakej kouká a čeká. Odpovídá pomalu, jednoslovně. Bořimec představil sebe a doprovod jako vyslance Laboratoria a přiznal se, že věru nevezeme dobré zprávy. Vesta pohovořil o malosti, závisti a řevnivosti a svěřil se, že on má jiný názor. Stařík nabízí číšky s vodou. Připíjíme. Vesta hovoří o byrokracii a šlendriánu a označuje se za odborníka zvnějšku a že je pro něj vždycky čest, setkat se se sobě rovným. Chvílemi se zdá, že Malakej vůbec nerozumí. Je evidentně chudý. A divné je, že list z Laboratoria, na který netrpělivě čekal, nechce číst. Otakáro to zkusil přes vzdělání. Pravil, že má klasické vzdělání z Barratu a Železného Hřbetu. Ale ani to s chlapem nepohlo, asi vůbec netušil, o čem je řeč, a dál se tvářil jako trouba. Nakonec ale povolil a pozval nás, slovutné vyslance Laboratoria, dovnitř.

Ubohost dvorku jakoby uvnitř ještě se znásobila. Jedna postel, žádná žena, pícka, zatopeno. Nepořádek starého mládence, chudoba. Na pícce klokotající kotlík s hrachovou kaší. Takhle že vypadá učenec, toužící po děkanství v Laboratoriu? Malakej se dovolil, že by pojedl, a začal žvýkat. Otakáro vyňal z mošny flákotu masa a upražil ji na plátech. Bolbuch vytáhl medovinu. Medovina Malakejovi rozvázala trochu jazyk a starý muž povyprávěl o ovcích, avšak hovoru o alchymii se zatvrzele vyhýbal.

Je nad slunce jasné, že Malakej sice je Malakej, ale o alchymii nemá ani páru. Je to negramotný chudák, který nejenže neumí psát, ale ani číst a počítat. Není studovaný ani inteligentní. Nastrčený ubožák, nastrčený někým, kdo zneužil jeho jméno, aby zůstal skryt v pozadí. Pod palbou otázek se Malakej přiznal, že skutečně neumí číst ani psát, a autor těch manuskriptů je někdo jiný. Bolbuch vytáhl úplatek. Brzy zjištěno, že mužem v pozadí je jakýsi Škareda. Škareda je přezdívka, říkají mu tak za zády lidé z okolí. Skutečným jménem Darasmil Velký. Velký! Ano, to už by sedělo. A ten Škareda žije asi osm mil za vesnicí na statku, obklopeném bývalou, dnes už neudržovanou vinicí, a je to novousedlík. Škareda přitlačil primitivního Malakeje ke zdi, aby mu dělal prostředníka, skrze Malakejovu vnučku jménem Darhalia. Ta dívka prý pracuje v Nurnu, kam odešla před půldruhým rokem za prací, a má se dobře, o čemž svědčí čilá korespondence. Vzhledem k tomu, že Malakej neumí číst, dopisy laskavě předčítá Škareda. Porovnáním písma z dopisů a manuskriptů zjištěno, že dopisy píše Škareda osobně a jsou v nich úplné bláboly. Takže je nasnadě, že ta Darhalia, jestli vůbec ještě žije, se asi příliš dobře nemá. Spíš bych to viděl tak, že ji Škareda použil na pokusy a na ovládání Malakeje. Zjištěno ještě něco – ten Škareda si u Malakeje schoval dvě truhly. Leží ve sklepě. Zašli jsme se na ně podívat, a zatímco Bolbuch odvedl Malakejovu pozornost, Vesta je otevřel. Nalezeny listiny, knihy a nějaké flakóny v hadrech. Vykradli jsme, co bylo možné, a Malakeje opustili.

Teprve poté, co se naše skupina opět spojila se skupinou Dwanyho Růžičky, v malém remízku stranou nežádoucích pohledů, došlo k prozkoumání ukradených věcí. Ukázalo se, že obsah truhlic měl s největší pravděpodobností doložit Malakejovu vinu pro případ, že by došlo k nějakým potížím. Alchymistické knihy, obsahující obecné a povšechné informace, několik nezajímavých jedů a hlavně to podstatné: výuční list z roku 1074, vystavený alchymistickým cechem v Nurnu na osobu páně Malakeje. Evidentně tedy falsum. Vše hotovené v Malakejově domě, a Malakej, nic netušící obětní beran. Ty předměty zde byly důkazem proti tajemnému Škaredovi, opravňující morálně Nurnské k tvrdému postupu. Nebylo nikoho, kdo by nesouhlasil s tím, na Škaredu si došlápnout.

Asi šest mil od Daragosu, tedy vlastně Sviru, v hustém lesíku rozbito ležení a Korman Zlotě vyslán na průzkum. Spolu se svým věrným havranem odešel neviditelný, doprovázen Milem Pelíškem, jenž nabyl účinky Kormanovy magie téže formy bytí. Pozdě odpoledne, tedy v půl páté, průzkumníci přednesli výsledky sledování. Starý statek, obehnaný zvýšenou dřevěnou ohradou, skrývající vnitřní kamenné hradbení. Uvnitř barák s šindelovou střechou, stodola, stáj. Kolem zpustlé vinice. Mezi vnější a vnitřní zdí běhají psi. Zjištěn výskyt několika v neozbrojených osob, víceméně podomků včetně krollího štípače dříví, a tajemného Škaredy. Jestli je to on, tak je poměrně mladý, asi třiceti pětatřicetiletý.

A chvíli po páté Zlotě ohlásil, že jeho vartující havran zmerčil trojici ozbrojenců, doprovázející trhače bylin. Vraceli se do Škaredova nedobytného statku s plnými nůšemi. Zřejmě půjde o byliny k nekalým pokusům. Dohodli jsme se, že Škaredův statek musí být dobyt. Zřejmě na to půjdeme postupně. Zítra si vyčíháme ty sběrače a pobijeme je. Potom se nějak budeme muset vypořádat se psy a nakonec vezmeme statek ztečí. Ten Škareda, tedy Darasmil Velký, je šmejd. O tom není sporu. A jako šmejd musí skončit. Na druhou stranu nemáme Rahema, Jakoubka a hlavně Zemikosu. Což je tedy citelná ztráta.

Rozhodl jsem se, že před soumrakem ještě obhlédneme stopy sběračů, kam to vlastně na ty kytky chodili, a zvolíme místo přepadu. Při té příležitosti jsem namátkovou kontrolou zjistil, že Milo Pelíšek si zase nevede časosběrné poznámky. Vyslovil jsem mu druhou důraznou výtku. Ten Pelíšek je prostě bezprecedentní lajdák. Chvíli se snažil tvrdit, že poznámky nevedl, protože jsem mu prý ukradl kusuhli, ale to mě jenom ještě víc rozlítilo. Zase se tak pitomě usmíval a nakonec se zapřisáhl, že se vážně jednou provždy polepší.

Stopy nevedly daleko a ukázalo se, že zpustlá vinice je využívána k tomu, aby Škareda mezi řádky pěstoval skryty nežádoucím pohledům surovinové byliny. Konkrétně dva druhy mezi běžným plevelem upoutaly naši ostříží pozornost. Bylina podobná kachní noze, a potom taková nezajímavá kytička před rozkvětem. A bylo jasně patrné, že byliny tady sbírají systematicky; našli jsme místo, kde dnes skončili a kde nesporně zítra budou pokračovat. S takovým poznáním vrátili se Nurnští do ležení ke Kormanu Zlotěmu a koním, a tam pověřil jsem Vilibalda Chrousta, aby dozoroval a řídil výrobu žebříků. Potřebovali jsme čtyři tříapůlsáhové pro přepad usedlosti, k němuž dojde poté, co se bezhlučně vypořádáme se sběrači. Otakáro Vesta si zrobil ještě svůj vlastní, osobní. Takže žebříků je pět, což je plně dostačující. Rozděleny hlídky.

26. dešten 1078
Budíček v sedm, v osm už na pochodu v plné polní. Strategické rozmístění střelců v keřích vinné révy, úderná skupina číhající v dostatečné vzdálenosti, aby dobila případné prchající a napadla nepřátele zezadu. Po deváté hodině skutečně přišli z očekávaného směru. Tři sběrači a ozbrojenec.

Někde se asi něco zvrtlo - zaslechl jsem někde z míst, kde číhalo válečnické křídlo, zběsilý úprk a jeden z nepřátel se počal poděšeně rozhlížet dokola. Spustili jsme palbu, ačkoli palebná pozice ještě nebyla zcela ideální. Vzápětí se za skupinou zjevil Bolbuchem s panem Chroustem a zaútočili, čímž se dostali do přímé linie střelby. Naštěstí ale vše dopadlo dobře, ačkoli šarvátka trvala déle, než se čekalo. I síla nepřátel ukázala se být mírně řečeno podceněnou, a pouze dokázala, že ten Škareda je veskrze temný a zlý člověk. Ba přímo zločinec! Dozorčí evidentně užíval magie, a to jak ochranné, tak útočné. Nebylo sporu o tom, že všichni do jednoho byli nějakým způsobem zmámeni nebo zbaveni vlastní mysli. Vypouštění duší! Ano, Škareda těm ubožákům vypustil duši a stvořil z nich monstra nehodná bytí. Každopádně nakonec skončili udoláni v prachu, jen jednoho ponechali jsme naživu. Toho hobitího sběrače. Mrtvoly natahány do křoví, zajatec spoután a vlečen do ležení, které nařídil jsem přesunout k druhé straně lesa, kde naplánován byl výslech.

Výslech ale byl o ničem. Ten muž jevil se zbavený smyslů, a to doslova. Nebyl schopen jakékoli komunikace, jen valil oči, jakoby snad ztratil spojení se svým stvořitelem. Osobně jsem jej popravil pod mezí. Šlo o hobita, v takových ohledech mám jisté zkušenosti. Přesto jem jej musel stít na dvě rány. Jeho tělo působilo Kierkesvaardu, proslulému hobodrvu, nepřirozený odpor, tuhé a nepoddajné. Takže dvě rány.

Nebylo s čím otálet. Kumpanie se přemístila zpátky do vinohradu a rozděleny úkoly a žebře. Otakáro Vesta a Dwany Růžička, zneviditelnění ještě v ležení Kormanem, proniknou přímo do kamenné budovy; my zbylí se probijeme zvenčí. Rozdělil jsem žebře mezi mne, Pelíška, Chrousta a Bolbucha. Doběhneme k první zdi, přirazíme a svrchu zahájíme palbu na očekávané psy. Válečníci, bude-li tomu situace příznivě nakloněna, vskočí dovnitř, kryti palbou. Já s Pelíškem přehodíme dva žebře a obdobným způsobem překonáme druhou zeď. Potom vtrhneme do domu a probijeme se k první skupině, kterou povede Vesta. Během výkladu zaregistroval jsem nějaké Vestovy výkřiky nesouhlasu, mířeného směrem k Dwanymu, ale jelikož poté utichly, pochopil jsem, že ti dva byli krátce v nějakém sporu, ale už vyrazili.

Vyběhli jsme k ohradě. Zleva Bolbuch, zprava pan Chroust, po mém pravém boku Pelíšek. Přiraženy žebře. Tři žebře. Ukázalo se, že Milo Pelíšek žádný žebřík nenese, a na dotaz, jak je to možné, odvětil, že mu jej asi někdo sebral, snad prý Dwany Růžička. Ale nebyl si vůbec jistý. Zato já si jsem poměrně jistý, že Milo na co sáhne, to zmrví. Takže jsem se postavil na levé křídlo, doprostřed Bolbuch, a přes pravý žebř měl nejprve dosíci hrany zdi nešťastník Milo, tam se usadit a udělat místo Chroustovi. Jenomže za zdí nikdo nečíhal. Žádní Škaredovi zmutovanci, žádní psi. A usedlost tonula v děsivém tichu. Po chvíli vyčkávání dostali jsme se tedy na druhou stranu a se dvěma žebři přeběhli planinu. Příšerně to tam páchlo mrtvolnou hnilobou.

Dosáhl jsem okraje kamenné zdi a spatřil obrovské krollí hovado a dva zmutované psy v dálce. Zahájil jsem palbu a skolil krolla; po mé pravici se vysápal Bolbuch a skočil dolů. Potom jsem spatřil tučné prsty Mila Pelíška, jak se snaží vysápat za Bolbuchem, ale byl malý a nedařilo se mu vytáhnout tlusté tělo, čímž panu Vilibaldu Chroustovi, ačkoli žádostivému boje, nezbylo než vyčkat. A vyčkat déle, než bylo pro Dědka záhodno.

Bolbuch se zatím dostal do křížku s nějakým mužem a dle varovných výkřiků se dalo předpokládat, že nebezpečným. Milo se udýchaně vyhoupl na zeď a slyšel jsem chřestění Chroustovy zbroje, jak se zelenočepičář dere vzhůru. Potom se přiřítil první z psích hovad. Bylo mi jasné, že Bolbuch je ve vážném ohrožení, a vystřelil jsem. A zasáhl Bolbucha. Přímo doprostřed zad. Bylo mi jasné, že tohle neokecám. Ale to už dolů skočil Chroust a Milo zahájil palbu z křídla. Přiřítil se i druhý ze psů a nastala povážlivá řež, ve které pokusil jsem se pomoci psychickým kouzlem, ale potom mohl jsem se soustředit pouze na krolla. Střílet do klubka bojujících se prostě nedalo. Ale kroll se počal zvedat na nohy, takže jsem byl rád, že mohu být alespoň v něčem platný, a toho přerostlého chlíva odpráskl jako podsvinče.

Po boji, ve kterém chlapi prolili věru hodně nurnské krve, omluvil jsem se Bolbuchovi za ten šíp v zádech, a nemohl si nevšimnout, jakou blaženou radost vyvolal jsem svou nešikovností na čisté duši Mila Pelíška. Na tváři uhnízdil se mu přihlouple blažený výraz, řekl bych výraz zadostiučinění, za který bych jej nejraději přetrhl ve dví. Ale Dědka je mi věru upřímně líto. Přeci jenom je to jeden z nás, liscannorských nehobitů. Umínil jsem si, že mu budu musit vyplatit z budoucí kořisti nějaké bolestné. A potom čtveřice přeběhla ke vstupním dveřím, jež se ukázaly být zamčenými, a já věnoval zbytky svých sil k alespoň nějakému doléčení nejvážnějších zranění. Potom ti dva bijci na druhý pokus vyrazili dveře.

A uvnitř, na podlaze, válely se nějaké trupy a z další místnosti vpravo slyšet byl hluk boje. To Dwany Růžička propadl bojové zuřivosti, vždyť se na to těšil tak dlouho, a bylo tomu dobře. A ozval se hlas Vestův – stále neviditelný alchymista podal zprávu, že zbytek domu je čistý, a nemrtví s ostatními zatlačeni jsou Růžičkou do poslední prostory. Takže předtucha nelhala! Nemrtví! Škareda je zločinec, porušil zemský zákon! Vyřítili jsme se podpořit hobitího válečníka, který se stoickým klidem rozdával rány a tlačil se do té velké místnosti.

Brzy jsme ji mohli spatřit také. Místnost temných rituálů, uprostřed kruh a v něm vykreslené magické znamení. A závan ledového vzduchu, silný proud, vír povlávající papíry a drobnými předměty. Ten vír, jak se ukázalo, točil se kolem jednoho muže a nebylo pochyb, že hledíme tváří v tvář šílenému Škaredovi, tedy muži, co si říká Darasmil Velký. A ten vír poháněn byl nepřirozenou silou, a roztáčel se stále rychleji a rychleji a chránil svého pána před střelbou zvně. Na zteč před Škaredu postavil se další z dozorců a dva z těch divných nemrtvých, houževnatých a rychlých. Přesto se soustředěním všech zbývajících sil podařilo nepřátele pobít a díky jedné Vestových ochromujících střel, která měla to štěstí, že vírem prošla, se Škareda zhroutil. Okamžitě jej Nurnští spoutali a vyslechli Dwanyho varování, že někde venku, snad ve stájích, spatřil předtím ještě jednoho ozbrojence. Je možné, že dosud žije, pokud nepadl tam na nádvoří. Těžko říci. Prohledáme pečlivě dům a dáme bedlivý pozor, jestli tu ještě někdo nezůstal na nohou. A po zajištění všech důkazů podstoupen bude slizoun Škareda výslechu. A že to nebude výslech v rukavičkách, o tom tedy žádná. A potom celá usedlost zaplane jasným plamenem. Pro Škaredům podobné není ve světě místa a stopy jejich zločinů musí být vymazány! Přes některé dílčí potíže považuji útok na Škaredovu usedlost za úspěšnou a řemeslně dobře zvládnutou.

Jenomže potom se stalo ještě něco. Ten vír, míhající se kolem Škaredova bezvládného těla a pomalu slábnoucí, náhle vybuchl a rozmetal po místnosti předměty a jejich trosky, a tak se stalo, že pan Chroust, hrdina bitvy u Záluk z roku 1063, zhroutil se bezvládně na prkennou podlahu. Mocně krvácel, ale byl živý. Letmým, leč důkladným přepočítáním mrtvých či zajatých nepřátel zesílilo přesvědčení, že venku už nejspíš nikdo živý nezbyl. Vyslal jsem Mila Pelíška, aby přivedl Kormana Zlotěho a koně. Milo svěřený úkol kupodivu zvládl, a tak v jedenáct hodin ponechán jemu a jeho tuřínovému příteli zajatec na starost, a ve zmíněné dobře hájitelné místnosti pod jejich dohledem ponecháni i zranění. Já, Vesta a neukojitelný Dwany vyrážíme obhledat dům a přilehlé prostory.

Systematicky prozkoumáno přízemí, patro, půda a sklep. V zásadě neobjeveno nic, co by stálo za zmínku, kromě napěchované spižírny. Ve stáji čtyři koně a bryčka. Budou se hodit. Pokud nic nenajdeme, kuchyňské zásoby poslouží k uspořádání hodokvasu tam doma, v Liscannoru. Při prohledávání vnějších sklípků venku, tam, kde při útoku registrován byl zamřelý zápach, objeveny mrtvoly v pokročilém stadiu rozkladu. Mrtvoly lidí. Však ve třetím sklípku, prázdném, objevil jsem tajné dveře. A za nimi otevřela se světu Škaredova laboratoř a kudůk, zakutý v železech. Alchymistický sluha, sluha z donucení. Vězeň. Laboratorium osvětlovalo množství olejových lamp, bezesporu dílna zdála se být funkční a zhusta využívanou.

Zajatec osvobozen a podroben vyptávání. Jmenuje se Drovík Malvaj, jde o šestadvacetiletého kudůka, který vystudoval Velké laboratorium Nurnské. Přestože pochází z Nurnu, tu Darhaliu Malakejovou nezná. Darasmil Velký, tedy Škareda, jej zde přikutého za kotník věznil rok a půl. Poznal kdysi Darasmila v Nurnu, dal se s ním tenkrát do řeči a byl Darasmilem pozván do Sviru. Zde byl ale okraden a zakut v podzemní dílně. Od té doby pro Škaredu musí pracovat. V dílně vyráběl nějaký sukus. Zjištěno, že sukus, to jsou ty drolivé krystaly, co jich máme plno po kapsách a co je nesporně Škareda použil i při vyvolání větrného víru. Dle Drovíka Malvaje sukus ale slouží především k vyvolávání démonů. Vyrábí se ze dvou květin – z kachní nohy, kterou jsme identifikovali již dříve, a z vartuly. Kudůk se přiznal, že byl k práci soustavně donucován. Pravidelně ho mlátili. Přislíbil, že s námi odjede do Nurnu a učiní doznání před komisními zástupci Velkého laboratoria.

Návrat do sálu s pentagramem. Milo Pelíšek ohlásil, že Škareda, ačkoli spoután, se pokoušel dostat z pout a dokonce se mu prý záhadně zcelily šrámy. Otakáro Vesta mu tedy nasadil na hlavu pytel od svačiny, aby nic neviděl.

Příprava výslechu. Dwany s Vilibaldem Chroustem budou dělat ty zlé, Korman Zlotě s Otakárem Vestou jako ti hodní a studovaní budou klást dotazy. Výslech byl zahájen tím, že ti dva zlí hobiti Škaredu pořádně zkopali. Potvrzeno tedy, že Škareda je skutečně Darasmil Velký, který zde koupil hospodářský statek k dosažení zámyslu rozšířit a prohloubit poznatky vědění magického. Přiznal se, že není žádnou překážkou za tímto účelem zotročit malé rasy. Musím se přiznat, že v tuto chvíli pocítil jsem ke Škaredovi závan sympatie, ale velmi slabý a pomíjivý. Vzápětí jsem nabyl o to pevnějšího původního náhledu, že Škareda je zlý a domýšlivý člověk, a bezesporu nebývale prolhaný. O Darhalie Malakejové prý nikdy neslyšel, a to, že za ni píše nějaké dopisy, po tom má být každému putna. O mrtvých a nemrtvých, případně donedávna živých služebnících nalezených Nurnskými na pozemcích prohlásil, že sebral nějaké lidi v zimě a dal si je sem pro svoji ochranu. Ano. Sebral je a dal si je sem! Ti jeho sluhové jsou prý takové bytosti. Bytosti! Nasadil jsem mu palečnici, utáhl šrouby a Otakáro Vesta zatím vymyslel otázku a vyštěkl ji na něj. Otázka zněla: k čemu a jak se vyrábějí krystaly sloucí sukus. A on opáčil, že sukusné krystaly užívají se na theurgii, alchymii, kouzlení a lesní magii. Stačí je prý jenom rozdrtit v dlani. Sukusy uvolňují magii. Energii. Jsou to reservoáry magie. Přišlo mi to neuvěřitelné a přitáhl jsem šrouby. Škareda se tvářil kupodivu nyvě, polil jsem mu tedy nohy olejem a zatímco jsem snímal mučící nástroj, vyslal jsem k druhům významný pohled. Škareda zjevně pochopil, ačkolivě ve výhledu bránil mu Vestův svačinový pytlík, a rozeřval se na celé kolo. Křičel neznámou, hrdelní řečí. Řečí šílence. Potom na něm zaplály plameny, ale ne plameny z našich rukou, čaply mu nohy a on najednou vybuchl. Nurnské obrovský tlak přirazil ke zdem a potom seznali, že Škareda je pryč. Utvořena formace z bojeschopných mužů, Korman Zlotě na důrazné pobídnutí vypustil havrana, který brzy objevil místo, kde se Škareda zhmotnil, uhasil plameny a počal se zbavovat svačinového pytle a pout.

Škaredu dostlihli jsme daleko za usedlostí. Když seznal, že prchat nemá cenu, vyvolal opět ochranné kouzlo. Kolem jeho těla počal rotovat mohutný vzdušný vír, k němuž se odvážil pouze Dwany Růžička. My zbylí častovali jsme Škaredu střelbou, a když šípy počaly prohrávat marný boj s proudícím vzduchem, přišla na řadu zbytková magie a výbušniny. Škareda odolával věru dlouho, vír jej nesporně chránil i před drtivými údery hobitovy zbraně. Přesto nakonec za využití veškerých dostupných prostředků padl. Dwany mu odřízl hlavu od těla. Nezdálo se být záhodno ponechávat ničemu dlouho v jednom kuse.

Škaredovou smrtí došlo vlastně k tomu, že nebylo třeba déle se zdržovat. Nurnští naložili bryčku, zabalili torby a vyrazili na cestu k Liscannoru. Svir karavana objela obloukem, pouze krátká zastávka u Malakeje, aby vydal balíček pro Škaredu, tedy ten balíček s jeho prací z Laboratoria. Vydal jej bez reptání.

29. dešten 1078
Po druhé hodině odpolední dosaženo Liscannoru, už bez Vesty, neboť ten s Drovíkem Malvajem namířili si to do Cechu. Vybaleny zásoby z bryčky a uspořádána hostina, při které podáno zevrubné shrnutí Svirských událostí. Potom se rozpovídal Al-Rahem, doziratel nad překladatelskými pracemi.

Okolo roku 550 existovala prý země Zur-Arhenil. V té zemi vládl Al-Harvial. Ten člověk byl panovník, co prý viděl budoucnost. Al-Harvial byl panovníkem úspěšným a předvídavým, Zur-Arhenilská říše pod jeho vládou prosperovala. Časem se ale něco stalo. Al-Harvial propadl magii. Obklopil se prý lidmi, upadal do magie a s tím, jak upadal on, upadala i říše. Ta ale upadala do bídy. Al-Harvial prý začal provozovat lidské oběti a zvyšoval kvóty. Kvóty lidských obětí. Stal se paranoidním, obětoval manželky, obětoval vlastní děti. Al-Rahem podotkl, že právě o zmíněném obětovávání hovoří obraz, na němž je zobrazeno vynášení různých dětí z různých domů – to prý on dělal a obětoval takto mimo jiné i polovinu vlastní rodiny. Jeho rodina prý měla třiatřicet příslušníků. No a po nějakém čase se zmíněné praktiky přestaly lidu líbit. Zdvihla se vlna odporu a došlo k takzvanému Harbigovu povstání, jež započalo krvavou občanskou válku. Když válka skončila, Al-Harvial se prý urazil a odplul se svými věrnými ze země pryč. O tom hovoří další obraz – kde je zobrazena vyplouvající flotila a v dálce na pobřeží hořící město. Al-Harvial totiž, jak byl uražený, v hněvu město zapálil. Flotile, kterou uprchl ze země, se říká Zlatá. Tvořilo ji třiatřicet lodí. Stejný počet, jaký mívala panovníkova rodina předtím, než upadl do magie. Po mnohaměsíční plavbě na sever prý Zlatá flotila zakotvila u neobydleného ostrova, který nebyl v mapách. Námořníci ze Zlaté flotily se na ostrově usadili, vybudovali vesnici a na vrcholku kopce nad zátokou palác. Byl to prý velký palác s rozsáhlým podzemím. Potom ale došlo k rozkolu, o důvodu či příčinách však staré knihy mlčí. Al-Harvial zemřel, ale neznámo jak a kdy. Několik dní z paláce nevycházel, a když lidé jeho komnaty otevřeli, všichni obyvatelé paláce leželi mrtví rozmístěni uprostřed kruhu. Těch obyvatel bylo třiatřicet, třiatřicet věrných. Bylo jich stejně, jako lodí Zlaté flotily a příslušníků Al-Harvialovy rodiny, než ji vyvraždil. Al-Harvial byl mrtvý taktéž, byl tou třiatřicátou mrtvolou v kruhu. Lidé z vesnice dostali strach a rozhodli se palác vypálit. Než tak ale stačili učinit, pohádali se navzájem ohledně způsobu pohřbu panovníkových ostatků. Pobili se, došlo k rozkolu, odpůrci odpluli na lodích směrem k jihu. Zbytek lodí Zlaté flotily podlehl plamenům. Na ostrově zůstali jenom magikové a jiní pobláznění učenci, tak alespoň praví staré knihy, a jelikož zůstali bez vnější pomoci, zřejmě zemřeli. Ale knihy kupodivu hovoří o tom, že Al-Harvial byl s největší pravděpodobností pohřben do kamene.

Sdělil jsem Al-Rahemovi názor, že informace z knih nás zatím neposunuly ani o píď dál, načež rozhořčeně oponoval, že zná trpaslíka, který ví, kde ten ostrov leží. Když mi řekl, že ten tajemný trpaslík se jmenuje Brizz, málem jsem spadl pod stůl. Hužmar Brizz ví leda tak to, že když se vypluje z Chainoru na jih a potom bude přibližně osm dní bloudit v mlze, při troše štěstí objeví siluety nějakého ostrova. Al-Rahem si ale trval na svém, tedy na pozitivních výsledcích své práce a uvedl, že ta pečeť, co ji vlastní Brizz, vykazuje prý jisté magické anomálie, a ty anomálie že mají dlouhodobé působení. A potom Assuaenec přidal něco z vlastní hlavy. Vlastní dedukci. Totiž že Al-Harvial byl nejspíš pohřben v paláci. Ale znovu zopakoval, že jde o čistě deduktivní závěr. A ta pečeť, to je prý svým způsobem taková insignie. Insignie se pohřbívaly spolu s mrtvými a vkládaly se do hmoty. V tomto případě musel být hmotou kámen. Al-Harvialova insignie musela být vložena do kamene. A Al-Rahem vyjevil předpoklad, že tím kamenem byly bezesporu dveře Al-Harvialovy komnaty.

Potom se vrátil Otakáro Vesta s novinkami z Laboratoria a zabránil pomalu vznikající rozepři. V Laboratoriu jsou nám prý zavázáni a do Sviru vyšlou cechovní vyšetřovací komisi.

A navečer se Al-Rahem rozpovídal o nějakých holích, o nichž pojednává jedna z těch knih. Je to knížka o předmětech. Ah-Ašverovy hole, dvě černé hole ze dřeva, pokryté runovými vrypy. Hůl světla a hůl tmy. Vstřebávají prý kouzla a uvolňují je. Jednu z nich mohl mít Al-Harvial. Možná. O druhé by něco mohli vědět Dlubal s Barzojem. Prý se ji už dvakrát snažili nalézt. Jednou jako námezdní dobrodruzi, podruhé sami o své vůli. Nevím proč, ale vzpomněl jsem si na Umharův poklad. No tenkrát, jak se mě Dlubal snažil přesvědčit. Vůbec nechápu, proč se tady zabýváme nějakými holemi. Z úvah nad holemi a Umharovým pokladem mne zase vytrhl Al-Rahem. Řekl, že v Al-Harvialově ostrovním komplexu, tedy v jeho podzemí, může být cokoliv. No to bych řekl. A taky bych řekl, že v Nurnském přístavu by mohli být rackové. Je to přibližně stejně pravděpodobné.

30. dešten 1078
Dnes se opět vrátil Otakáro Vesta z města a s vážnou tváří mi sdělil, že výsledek není přesný a řekne nám ho zítra. Vůbec jsem nechápal, o čem mluví, ale vzhledem k tomu, že už zase cupital na těch svých křivých hobitích nožkách pryč, nestihl jsem se ani optat. Všiml jsem si, že Otakáro nepostojí. Když je tady, touží po Nurnu, a jen co do něj vkročí, touží být zase ve vsi. Bořimští hobiti jsou kočovníci, o tom jsem přesvědčen. Nebo bývali, než byli usazeni. Mají nepokojnou krev.

1. traven 1078
Tak už vím, o jakém výsledku to Vesta včera mluvil. Nechal ve městě provést nějaké zkoušky na těch krystalech. Na těch sukusech. A byl ujištěn, že sukusy jsou prý citlivé na světlo. Abych řekl pravdu, nechápu, proč s takovými hovadinami za mnou chodí. Jako bych neměl v požehnaném roce Chrousta svých starostí dost.

ŽENU JE ZÁHODNO...
Ženu je záhodno napřed si vysnít...
vysochat ideál, etalon krásy
představu Ingeborg... nebo snad Ingrid
předobraz budoucna s plavými vlasy
Oči, dvě hlubiny, a dlouhé řasy
dolíček na bradě, rty přísné, tenké
jako by žvýkadlo z pelyňku vzala si
(rety, jež mívala tetička Emke)
Takhle ji vidím já... svou Ingrid Kierke
Úchvatnou, v rozpuku... teď ji jen nalézti
pojmout a ochočit, stvoření křehké...
zmukati bičíkem, připoutat k pelesti
Takové myšlenky v hlavě mi šelestí
takové představy šustí mi v hlavě
myslím, že nakonec přeci se poštěstí...
až budu po Ingrid rajtovat v trávě

Pověřil jsem Otakára Vestu a Vilibalda Chrousta, aby zajeli do Mekvele zjistit, jak se to má s tou lodí. Měli za úkol v rámci rozumných mezí zatlačit na Brizze, že loď je výhradně jeho starost. Nerad bych se dočkal toho, že budou Nurnští prolézat špinavé přístavní krčmy a přemlouvat opilé námořníky.

Al-Rahem svolal Nurnské do lokálu s poselstvím. Dlubal a Barzoj prý budou vyprávět příběh o holích. Ačkoli nepředpokládám, že nějaké dávné hole s naší cestou jakkoli souvisejí, dostavil jsem se také a vyslechl tklivý příběh. Příběh o holích. Začalo to prý v roce 1050. Dlubal s Barzojem byli požádáni nějakým Jochaimem Harsimem, universitním prorektorem, aby pro něj našli hole. V nějaké věži Mlčícího střelce. Někde snad v Isleveru, uprostřed lesů. Hole ale nenašli, jen upíra, a toho zabili. Vypadalo to prý, že nemrtví včele s upírem se utkali se skřety. Věž Mlčícího střelce už byla prohledána – kým, to jsem nepochopil, ale zřejmě těmi skřety, co pobili nemrtvé. Poté, co Dlubal s Barzojem utloukli upíra, vrátili se s nepořízenou. Tím ale příběh o holích nekončí. Ten Jochaim Harsim si je najal znovu o jednadvacet let později, v roce 1071. Dlubal řekl, že je Jochaim vyslal hledat hole na nějaký ostrov u Andeluru. Namítl jsem, že to je velmi divné, anobrž Andelur leží vysoko v Hymlajských horách. Barzoj Dlubala opravil, že ostrov se ve skutečnosti nacházel u Aldenaru. A na ten ostrov podnikli oba pánové dle svých slov katastrofickou výpravu. Našli hrobku, ale byla prázdná. A ještě ke všemu toho katastrofického roku Jochaim Harsim, zaměstnavatel Tamachelských, zemřel. Zemřel stářím. Jochaim Harsim byl totiž věkovitý muž. Barzoj pravil, že toto se stalo na počátku konce Tamachelské družiny. Ten ostrov se prý nalézal blízko pevniny. Ale na ty proklaté hole nenarazili ani v Isleveru, ani na ostrově, a ani teď v těch proklatých překladech. Otakáro Vesta s panem Chroustem nasedli na koně a vyrazili do Mekvele.

Ale potom se stala ještě jedna věc. Al-Rahem se zatvářil tajemně a pravil, že když jsme se tak pěkně sešli, že by nám rád něco důležitého ukázal. Nakázal krčmáři zatemnit okna a zhasit všechny zdroje světla. Postavil se na stůl a rozžehl magický plamen z prstenu. Plamen ozařoval Assuaencovu tvář a ten něco lovil po kapsách. Asi se něco důležitého mělo stát. Ale nestalo se nic. Krčma propukla v hlasitý smích a Al-Rahem se urazil. Těžko říct, co měl za lubem a co se to nepovedlo. Snad se to jednou dozvíme. Ale nemělo smyslu na něj tlačit. Uražený Assuaenec je mlčenlivý Assuaenec. Uražený Assuaenec neřekne nic.

2. traven 1078
Ráno se vrátili ti dva mekvelští poslové, a nepřijeli sami. To pan Brizz s věrným Trudou poctili Liscannor návštěvou. Velmi se mi ulevilo, když Hužmar Brizz oznámil, že má vyhlídnutou loď a kapitána. Kapitán se prý jmenuje Rufim Bragel a už s ním o cestě na sever hovořil. Rufim Bragel velí patnáctičlenné posádce a zajistí i proviant, za což si bude účtovat šedesát zlatých na den. K nalodění dojde v nurnském přístavu a loď zamíří do Mondragonu. Tam loď vyloží obchodní tovar. Kapitán Bragel totiž s nějakým Bosetem nebo Bosetou vlastní obchodní společnost. Bragelovu obchodní společnost exotickým tovarem. Došlo mi, že Boset není osoba, ale zkrácené jméno té Bragelovy společnosti. Nicméně důležité je, že loď se jmenuje Gwenliel. Zní to poměrně elfský, takže lahodně. Gwenliel!

Pan Brizz řekl, že jej knihy, tedy ty zpropadené překlady, vysloveně zklamaly. Že v nich vlastně není nic důležitého ani zajímavého, co by nějak osvětlilo nejasnosti. Knihy vlastně vyjevily tolik, že ostrova Zlatá flotila dosáhla po dvaadvaceti dnech křižování, přičemž vzdálenost je počítána z Assuaenu. Ten ostrov prý leží u nějakého El-Gelworonu. Pohledem do mapy a s využitím mizivých střepů informací, tedy že ostrov leží blízko pevniny, napadá mě jedině El Gerron. A potom se najednou nečekaně ozval Al-Rahem a řekl, že si během překladových prací učinil vlastnoruční poznámky. Poznámky jsem předal do úschovy Vestovi. Na závěr Hužmar Brizz řekl, že Gwenliel bude připravena k vyplutí do dvou týdnů.

4. traven 1078
Pan Chroust přinesl z Nurnu dle vlastního vyjádření velice zajímavou informaci. Narazil totiž na jistého námořníka, který tvrdí, že na nějakém ostrově tam někde doplňovali vodu. Abych řekl pravdu, Chroustovo zjištění nějak nejsem schopen uchopit. Asi na mně muselo být znát, že jsem nevrlý.

8. traven 1078
Dnes zavítal do vsi pan Markvarius Barzob s doprovodem tří vojáků. No ten chlápek z Laboratoria přeci, jak se zná s Vestou. A ten Barzob se ve vší slušnosti zajímal o sepsání Vestovy výpovědi ve věci Malakej, tedy vlastně Škareda. A obratem tak učinili a převzali i nějaké ty zabavené Škaredovy písemnosti. A na oplátku byli jsme ujištěni, že zmíněný případ spěje ke zdárnému konci. Svir je prý vzhůru nohama, Malakejovi byl prohledán domek a zmíněný stařec byl uvězněn. Potvrdilo se ale, že byl do celé věci skutečně zapleten nevinně a je tedy možné, že bude z vězení propuštěn. Ta jeho vnučka, ta Darhalia, prý žije a už se jmenuje jinak. A pracuje v Nurnu ve službě jistého krejčovství. Rozhádala se prý s otcem skrzeva nějaké dopisy, ale o otci vlastně nevíme zhola nic, spíš si myslím, že se rozhádala s dědou, když byla jeho vnučkou. Ale to je nepodstatné. Prostě se ti dva rozhádali a Škareda toho prachsprostě využil. Před odjezdem pan Markvarius Barzob slíbil, že předloží cechovní radě návrh, abychom za odhalení pletich Darasmila Velkého dostali nějaké peníze.

17. traven 1078
Dnes přichvátala návštěva z Mekvele s důležitým sdělením a vozem. Konkrétně Hužmar Brizz, Bogreg Truda a ještě jeden trpaslík, který se nepředstavil. Přivezli vůz plný balíků a informaci, že kapitán kotví v Nurnu. Za pět až šest dnů prý odplujeme, ale domluvené to s ním zatím není. To mne, přiznávám, poněkud zaskočilo, ale vzápětí jsem se uklidnil. Pan Brizz pravil, že si tady balíky i s vozem nechá a odcválá urgentně k Nurnu s kapitánem vše ujednat.

Hužmar Brizz s doprovodem se vrátil až navečer a oznámil, že kapitán Bragel prý souhlasil a že do Mondragonu pojedeme za levno, tedy za paušální částku. Přepočtem paušální částky na jeden den z celkově ohlášené doby plavby se ale ukázalo, že denní cena na cestě do Mondragonu je o zlatku vyšší, než ta z Mondragonu k ostrovu. Co se týče toho tajemného ostrova – mám pocit, že se nám tu motají ostrovy dva. Jeden leží při pobřeží a druhý osm dní plavby kamsi. Čím víc o tom přemýšlím, tím méně to chápu. Ale dost možná jde o Brizzův vypočítavý zájem, udržovat Nurnské v informačním chaosu. Datum odplutí ujednáno na třiadvacátého travna.

Zoltar Zemikosa se nechal slyšet, že z jistých důvodů odhodlal se pohlavně abstinovat. Ale potom doplnil, že ona abstinence vztahuje se pouze na Liscannor, na královské město nikoliv. Asi jde o prohlášení iniciované tou nešťastnou záležitostí s Pamillou Peškovou. Respektive s tím dítětem. Vlastně jsem to nebohé děcko ještě neviděl – Pamilla jeho podobu úzkostlivě chrání.

22. traven 1078
Nurnští se ubytují na Gwenliel den před vyplutím. Tak zněl výsledek stručné porady. A to je dnes. Na sraziště Jakoubek s Milem Pelíškem dovalili dva obří sudy. Vzhledem k tomu, že koně na lodi nejsou žádoucí a razíme tedy pěšky, došlo těm dvěma záhy, že sudy do Nurnu prostě neodvlečou, že to není v jejich sjednocených silách. Potom ale Jakoubka napadl spásný nápad, že si tedy v Nurnu koupí nové, a Pelíšek to pochopitelně zaplatí. Nutno podotknout, že sudy považují za nejdůležitější součást svých zásob. Není divu. Jsou plné kořalky.

Ještě před odjezdem ustájil jsem koně, psa a tu svirskou bryčku s ostatními zvířaty, jež nám zbyla po Škaredovi, v obecní maštali. Kluci Ruindorští jsou docela šikovní. Hned je vidět, že zvířatům rozumí. Rút, svou milovanou Rút, si beru s sebou.

Gwenliel je pěkná loď. Bytelná. Kapitánovi Rufimu Bragelovi je asi pětapadesát let a přivítal Nurnské osobně. Rozděleny kajuty. Spím s Dwanym, Jakoubkem a panem Brizzem. Zbytek chlapů se uložilo do druhé, větší. Pouze trpaslík Bolbuch, který z duše nenávidí moře a vše, co s ním byť jen okrajově souvisí, připoutal se v podpalubí k nějakému trámu a tvrdí, že nevyleze, dokud loď nezakotví u cíle plavby.

23. traven 1078
Vyplouváme. Mondragon, první cíl cesty, dvanáct dnů plavby před námi. Tímto upřesňujícím kapitánovým odhadem dostává pan Brizz za pravdu, že první úsek cesty bude skutečně levnější. Ne že by to bylo nějak důležité, ale pořádek je pořádek. Pořádek musí být. U kormidla se střídají dva kormidelníci. Potom je na lodi botsman, což je jasné, nějaký jižanský kuchař, mladičký trpaslík s řídkým vousem na pozici plavčíka, druhý, podstatně starší, takový zamračený čtyřicátník s fajfkou, je tady přes léčení kurdějí a jiných zdravotních obtíží. A zdravotní obtíže se dostavily velice záhy, tedy zejména v mém případě, a stalo se tak dřív, než se Hužmar Brizz stačil svěřit, že je poprvé po jednatřiceti letech znovu na moři. Pozvracel jsem se, ano, stihla mne ošklivá mořská nemoc, a zbytek dne proležel jsem zavěšen v závěsné síti se džberem u hlavy. Nebyl jsem v tom sám, první den plavby odrazil se podobným způsobem také na Trudovi, mém zástupci Otakárovi a Milu Pelíškovi. Ležel jsem tedy v kajutě a jedinou společnost dělala mi Rút a potom obětaví plavčíci Fousek a Houžvička, kteří v pravidelných intervalech vynášeli kýble kyselých hlenů. Jak si ti dva mezi sebou povídali, pochopil jsem, že loď veze do Mondragonu drahé látky, koření, vonná dřeva, trámy z vzácných dřevin, exotická vína a tabák. Bylo mi to ale jedno, plně jsem se soustředil na svůj žaludek a sváděl s ním marnou bitvu.

24. traven 1078
Dnes se mi udělalo lépe, prostě jsem se z toho vyspal. Spánek posiluje a já už na moři plul, takže možná tělo oprášilo zašlé vzpomínky a zařídilo se po svém. Celý den nuda, nečinnost, zevlování. Chlapi hrají s námořníky karty, Zoltar Zemikosa na zádi s vypůjčenou udicí chytá ryby. Jednou měl pocit, že tam u háčku něco bylo, ale nakonec z toho nebylo nic. Otakáro Vesta se pokusil vyšplhat do strážního koše, ale v polovině cesty to vzdal. Bolbuch se celý den neukázal – není divu, je přikutý k trámům z vzácných dřev.

25. traven 1078
Dnes se Vestovi a Pelíškovi vrátila mořská nemoc. Milo Pelíšek ale pravil, že tyhle stavy má určitě z Vesty – když ho prý spatří, udělá se mu vždycky šoufl. Otakáro se nesmál ani nenadával. Asi mu muselo být hodně špatně. S lodí to docela hází, na obloze rychlé mraky, pošmourno.

26. traven 1078
Vítr stabilní, mezipřistání v Ravě. Zoltar očividně ožil a varoval, že v přístavech bývají špinavé holky, tak ať nikoho nenapadne za nimi chodit. Potom ale dodal, že on osobně do bordelu určitě zajde.

29. traven 1078
Dnes je mi tak nějak střídavě, ale minulé dny jsem problil a vzpomínka na ten čas slila se mi v příznačný Zemikosův velký slitek. Od plavčíka jsem se dozvěděl, že nebohý Milo Pelíšek je doslova na hadry. Je mi ho líto. Dobře vím, že mořská nemoc dokáže velice rychle uvrhnout člověka do zoufalství a beznaděje.

30. traven 1078
Otakáru Vestovi se konečně podařilo vylézt do strážního koše. A dokonce i slezl! Byl to úctyhodný výkon, já bych si netroufl, pamětliv svých pověstných vrklavých nohou. Konečně pociťuji radost z plavby a mohu si ji naplno užít. Jenom ten Milo pořád bojuje s nemocí. Mám pocit, že mirellský hobit je poprvé na moři.

Navečer kapitán pozval Nurnské na večeři do soukromých kajut. Své práci Rufim Bragel bezesporu rozumí a večeře díky jeho zasvěcenému vyprávění byla i poučná. Dozvěděl jsem se kupříkladu, že Múr a Davýr jsou souběžně v úplňku jednou za devět měsíců. Je to proto, že plný cyklus Múra trvá dvacet šest a čtvrt dne a cyklus Davýra pouhých dvacet a půl dne. Také už znám jména některých souhvězdí, podle nichž mořeplavci určují polohu v široširých vodách. Ne všechna bych pochopitelně s určitostí na noční obloze rozeznal, ale už pouhé zapamatování si jejich názvů rozšiřuje člověku obzory. Zapamatoval jsem si některá z jmen, kupříkladu Jednorožce, Elfí královnu, hvězdy Ornex a Osud. Osud je zajímavý tím, že je temně rudý a nalézá se na západě v nízkém horizontu. A také znám Válečný vůz a Kovářův sen, jemuž elfové říkají Ed Hamlit, a bezesporu nejkrásnější ze souhvězdí, Gwen Luen. Gwen Luen v řeči obecné značí Dívčí klín. Pochopil jsem, že námořníci jméno zmíněného skupence hvězd zjednodušují, ale tím pouze znetvořují krásu jazyka a dokazují, že jsou tupci. Takovými hnusnými slovy mohou nazývat špinavé rokliny svých bezpočetných přístavních příložnic, ale nikolivě skupenství hvězd, jež tu zářily v dobách, kdy širý svět patřil pouze elfům. Gwen Luen!

1. předradostiny 1078
Včerejší večeře mi nejspíš nesedla. Nevím, jestli na vině je koňský klobás nebo houpavost Gwenliel. Je mi zle, je větrno a slunečno.

3. předradostiny 1078
Bezvětří. Musel jsem varovat muže z posádky, aby se přestali zajímat o Rút. Z plavby je očividně vystresovaná a mohla by kousnout. Snad si moje varování vzali k srdci.

12. předradostiny 1078
Strážný z koše ohlásil loď na obzoru. Wenarenskou vojenskou loď. Kapitán vyhlásil poplach a povolal všechny muže do zbraně. Na palubě Rufim Bragel sdělil, že Wenarenští bezesporu provedou na Gwenliel kontrolu a zřejmě si budou žádat úplatek. Dosud jsem považoval tyto příbřežní končiny za bezpečné. Ta loď na obzoru se nazývá Karhorův stín. Čtrnáct wenarenských vojáků onedlouho přirazilo ve člunu a rozběhlo se po palubě. Na kapitána Karhorova stínu, jistého Hermika Flogta, bych nevsadil ani zlámaný měďák. Je to vysloveně hnusný týpek, namyšlený mladík s kudrnami a knírkem. Kapitán Bragel jej odvedl do své kajuty, kde pravděpodobně hledali řešení problémů. Myslím tím úplatek. A skutečně, kapitán Flogt oznámil, že loď je v pořádku a nařídil svým mužům Gwenliel opustit. Kapitán Bragel se ale vůbec netvářil spokojeně, spíše naopak, a poté, co štokmistr nahlásil, že Karhorův stín ze strážního koše cosi signalizuje, vysloveně se zachmuřil. A potom přikázal na palubě sestavit šípomet.

Temná přetucha kapitánova se naplnila o tři hodiny později, kdy strážný varovně ohlásil tři malé rychlé lodě na obzoru. A poté, co kdosi rozeznal symboly na vlajkách, nebylo pochyb. Žraločí tlama, svírající v čelistech zkřížené šavle – piráti. Piráti, navedení na stopu Gwenliel z Karhorova stínu. Vybavení informacemi o vzácném tovaru, jenž Gwenliel veze. Tovaru, který vlastním okem shlédl a ocenil proradný kapitán Flogt. Kormidelník odhadl, že lodím na obzoru Gwenliel nemá šanci uniknout. Za hodinu či půldruhé dojde k boji. Kapitán Rufim Bragel zahájil přípravy. Cítil jsem za povinnost kapitánovi zřetelně vyjevit, že se změnou situace se mění i pozice Nurnských. Už nejsme cestující. Myslím si, že pochopil, co jsem tím mínil, ale nehnul brvou a věnoval se svým povinnostem. Otakáro mě potom pokáral, že příliš často a zbytečně tlačím na pilu. A to nejenom ve vztahu k cizím, ale i k družiníkům. Neřekl ale nic konkrétního, z čeho bych pochopil více. Myslím, že jde o mé chování k Chroustovi. Možná k Zemikosovi. Snad také k Růžičkovi nebo Al-Rahemovi. Co já vím. Tlačit na pilu je přirozenost nás, hraničníků. Tím se vymezujeme. Tím jsme jedineční a proto jsme byli vybráni. Alespoň si to myslím.

Bolbuch se nechal slyšet, že za žádných okolností na palubu nevyleze. A pokud by jej někdo nutil, bude se bránit. Dědka znám dlouho a děsy, jež u něho vyvolává slaná voda, také. Vlastně ho chápu. Je to starý chlap a jako takový si zaslouží jisté ohledy. Navíc jsem ho nedávno střelil do zad. Máme Jakoubka. Zastane Dědkovo místo. Počali jsme se hotovit na boj.

Sestavil jsem muže do tří úderných skupin, které v předpokládaně chaotickém a zvratovém boji budou operovat samostatně. Velitelem jednotky jmenován byl vždy válečník skupiny. Takže vznikly bojové formace Dwany-Rahem-Zlotě, Jakoubek-já-Zemikosa a Chroust-Vesta-Pelíšek. Zkontroloval jsem Dědka, zda je dobře připoután v podpalubí a cestou omluvil jsem se kapitánovi za své předešlé chování. Na palubě každá skupina připravila si prázdný soudek s navázanými lanovými úchopy. V případě, že by kdokoli ze skupiny spadl do moře, musí skupina soudek svrhnout za ním, aby se v rozbouřených vodách měl čeho chytit. Pouze Chroustova skupina využije páně Chroustových měchových bandalírů, jež si zmíněný Bořimec a světoběžník pro podobné případy zhotovil již před naloděním. Musím přiznat, že ten pan Chroust je poměrně přemýšlivá osůbka s nespornými praktickými zkušenostmi. Následně domluven postup záškodnických operací, tedy operací mimo palubu, jimiž snad budeme schopni způsobit nepříteli újmu v týle.

Tak především – Zoltar Zemikosa prý vyvolá, respektive s astrálními sférami vyobcuje jakousi undinu, kterou pošle na jednu z lodí. Sice z původního vyprávění o tom, že zmíněná undina spolehlivě zlikviduje jednu nepřátelskou loď, notně slevil a hovořil už pouze o tom, že pokud se jí podaří vyškrábat na palubu, zaútočí na posádku, ale i tak to v dané situaci znělo nadmíru lákavě. A k vyvolání této věci, kterou popsal jako vířící půldruhametru vysokou stěnu vody, vyžádal si relativně obětovatelný příděl z družinových magů. S tím, že zbytek, jejž nebyl s to takto nahonem spočítat, dodá z vlastních zásob. Tak to bychom tedy měli vysokou a náladovou theurgii. Co se týče hierarchicky níže postavené, ale o to spolehlivější pyroforie – Otakáro Vesta se vytasil s vestapytlem, který za pomoci Kormana Zlotěho umístí na nepřátelskou loď, načasuje odpálení a vrátí se na domovskou palubu. Výbuch vestapytle by mohl jednu loď poslat ke dnu. A potom bořimský hobit řekl, že je schopen na další loď odpálit dvě rachejtle. Vypadalo to nadmíru dobře. Chroustova skupina pod velením hrdiny bitvy u Záluk z roku 1063 si vzala na starost šípomet a byl k nim přidělen ještě Brizz a Truda, a to jako ochrana a nabíječi. Vilibald Chroust zaujal pozici hlavního střelce a úhlového zaměřovače, Pelíšek se stal náklonařem, u Vesty coby nabíječe předpokládalo se, že spíše bude se věnovat vestapytli a rachejtlím, ale zůstávali tu pořád Brizz s Trudou. Dwanyho a Jakoubkova skupina zaujaly pozice na střední palubě, tedy mimo přímý dosah nepřátelské palby z šípometů.

Kormidelník provedl obrat, čímž nepřátelské rychle se pohybující lodi dostal na záď, a Gwenliel pod plnými plachtami nabrala plnou rychlost. Potom se rozlehl mocný hlas Zemikosův, mocný hlas alchymistického zaříkání. S očima upřenýma k nebi a pažemi rozepjatými vyřkl cosi, co později označil za zkrácenou verzi zaříkací formule: „Ó, pane vody, sešli mi pomocníka na mé cestě!“. Ze džberu, který stál před ním, vzkypěl vír z vody. Undina! A té undině Zemikosa řekl: „Pojď za mnou“. Potom jsme napjatě sledovali, jak undina přeskočila bort a roztančila se po vodní hladině. Loď pirátů, na niž se daleko na obzoru vysápala, viditelně zpomalila a na palubě nastal nepopsatelný zmatek. Přesto už teď bylo zřejmé, že undina loď pouze zpomalí a bude udolána. Ale přesto šlo o Zemikosovu ukázku poctivého umění, neboť i zpomalení nepřítele se počítá. A myslím si, že velmi. A mezitím Otakáro Vesta odpálil první rachejtli a založil druhou. Předvedl tradiční výkon hodný své mistrnosti. Rachejtle vykreslila dýmavou trajektorii a zasáhla cíl.

Dvě lodi se značně přiblížily a na třetí se evidentně undina rozpadla. Otakáro Vesta mrkl na Kormana Zlotěho, ten cosi zamumlal a pleskl Bořimce, prohýbajícího se pod pytlem, z nějž trčely dvě zápalné šňůry, zlehka dlaní. Bořimec zmizel a obejvil se až ve chvíli, kdy se skupiny hotovily k obraně lodi. Vesta ukázal na loď, která dle jeho soudu brzy vybuchne. Jenomže to už jsme byli zahákováni ze dvou stran a po lanech počali přeskakovat piráti. Na levoboku založil Jakoubek se Zoltarem špunt a já je podporoval palbou z horní záďové paluby. Pravobok zatarasil Dwany Růžička, podporovaný zejména Al-Rahemem. Osádka šípometu věnovala se palbě, ale poté, co byl Vilibald Chroust těžce zraněn, skupina se poněkud rozpadla, držíce příď. Všiml jsem si Brizze a Trudy, jak přebíhají na střední palubu, zanechávaje za sebou poněkud bezradného Mila Pelíška. Ten se chopil kuše a z příďové horní paluby počal kropit nepřítele šipkami. Chroust zcela pochopitelně snažil se ukrýt do podpalubí. Myslím si, že jeho záměrem bylo přemluvit Dědka, aby se odpoutal a přispěchal na pomoc. Potom došlo k výbuchu vestapytle a loď na levoboku se počala zvolna potápět. Přesto nepřítel snažil se po lanech prolomit Zemikosovu a Jakoubkovu linii, což se z boku podařilo. Jeden z pirátů hodil po mně síť a tak tak, že jsem nebyl stržen do vln a rozemlet boky lodí. Padl jsem na podlahu a všiml si, kterak na spodní palubě na příďové straně rozlétly se dveře a z nich se vypotácel namol ožralý Dědek. Bolbuch máchal nad hlavou zbraní, děsivě se šklebil a zarudlýma očima snažil se rozeznat, která z mlžných postav je přítel a která nepřítel. Potom se za šíleného řvaní rozehnal k Dwanymu. Poznal parda ve zbrani a mínil se mu postavit po bok. Třetí z pirátských lodí nabrala kurs a rychle se přibližovala.

Zatímco jsem se složitě vymotával z tenat sítě, všiml jsem si, že u stěžně potápějící se lodi jsou připoutáni tři zajatci. Pochopil jsem, že jsou ztraceni. Měli tváře staženy grimasou smrtelného strachu. A potom zaregistroval jsem vzdálený výkřik Kormanův, že se vyplejtvá a zmizí. Vyplejtvat a zmizet, to je kouzelnický výraz pro závěrečný úder spojený s vaporisací, po němž už z hlediska bojové formace přestává vyvolavatel existovat. A ve změti bojového ryku rozeznal jsem také hlas Mila Pelíška, kterým hulákal cosi ve smyslu, že bitva u Záluk byla jediná bitva, kterou hobiti vybojovali. Mířil tím zvoláním na oba Bořimce, ale nevím proč. Možná to mělo nějakou souvislost s tím, že Chroust zmizel se strašlivými zraněními kdesi v útrobách podpalubí, Otakáro operoval jako samostatný článek na odvráceném konci Gwenliel a Brizz s Trudou se konečně rozhoupali a vstoupili do přímého střetu na střední palubě. Takže Milo zůstal osamocen a výkřiky o Zálukách upozorňoval na svůj osiřelý stav u nečinného šípometu.

Zatímco lvice Rút vstoupila do střetu a kryla mou bezbrannou podstatu v motouzové motanici, podařilo se mi ze sítě vymanit. S hrůzou jsem seznal, že zatímco Rút roztrhala po schodech se tlačící nepřátele, po bok se jí přimotal jeden muž z naší posádky, kterému tuším říkají Ocílka. Okamžitě mi došlo to, co Ocílkovi evidentně nikoli - totiž že se dostal do smrtelného nebezpečí, a odvolal jsem Rút. Je to hodná holka - kupodivu poslechla a Ocílka zůstal ušetřen velmi krvavého překvapení. Chopil jsem se luku a věnoval se střelbě. Situace na střední palubě se hodně změnila. Na pravoboku silná formace kolem Dwanyho a Bolbucha postoupila vpřed až na lávku a na levoboku směrem k Jakoubkovi a Zemikosovi se probil i Al-Rahem. Assuaenec se dostal do křížku s nějakým mužem zřejmě podobného zaměření, tedy školy ulice, ten provedl jakýsi rychlý půlobrat a Assuaencovo tělo se vymrštilo a prolétlo vzduchem. Tam se Al-Rahem otřeseně posadil a nevěřícně vrtěl hlavou. Už jen sledoval, jak válečníci do nepřítele zaryli krví zmatnělé čepele. Potom Assuaenec omdlel.

Loď na levoboku prohrála marný boj s mořem a s praskotem změnila poslední kurs své plavby. Kurs ke dnu. A v době, kdy se hladina zavřela i za zajatci u stožáru, bylo na palubě Gwenliel dobojováno.

Do času oběda došlo k prohledání zbylých pirátských lodí, čas oběda a vítězství oslaven potopením jedné z nich. Druhá s vykasanými plachtami přihákována k zádi Gwenliel jako vítězná trofej, jež bude zpeněžena v nejbližším svobodném přístavu. V Mondragonu.

Pod dohledem kapitána Bragela proveden výslech zajatce, tedy ne našeho zajatce, ale muže, jehož zajali piráti a mínili jej zřejmě prodat do otroctví. Nepřátelské lodi prý spadaly pod korzárskou flotilu, flotilu s wenarenským patentem. Flotile velel kapitán Šarvit z lodě s příznačným jménem Šarvit. Bragel slova vyslýchaného potvrdil. Prý dobře zná zmíněnou wenarenskou praxi. Wenaren podporuje pirátství a tyje z černých obchodů, plynoucích z něj. Mimo tovar z ukořistěných lodí Wenaren získává i otroky. Wenaren je trhem s otroky nechvalně známý. Zajatec sdělil, že wenarenské pobřeží je členité a poskytuje pirátům nepřeberná útočiště. Šarvitova flotila, respektive jeho muži, sídlili v nějaké zátoce. Vzhledem k tomu, že wenarenské pobřeží je členité, pochopili jsme, že zátoku nemá smysl hledat. Navíc v jakýchkoli jiných zátokách mohou se nalézat jiní Šarvitové s jinými flotilami, vybavení stejným patentem wenarenského dvora. Zajatec se jmenuje Dhelbia Dormus, muž pokročilé čtyřicítky, a přiznal se, že jej Šarvitovi muži věznili potmě. Zajímavé je, že jde o wenarenského obchodníka, přítele nějakého hraběte Marteliho. Korzáři jej unesli a vezli do Brionne, kde jej měli v plánu směnit jako rukojmí za peníze. Dormus se přiznal, že je dopravcem živého masa, což na tvářích Nurnských vyvolalo údivné a podezřívavé grimasy. Ukázalo se ale, že pod dopravou živého masa má jazykově méně vybavený Dormus na mysli přepravu olvornských volů. Olvorn je chovem skotu vyhlášený, což by jistě ocenil Vilibald Chroust, kdyby se nenalézal ukrytý v podpalubí. Vilibald Chroust totiž pochází z rodiny chovatelů hovězu.

Kapitán Rufim Bragel Nurnským poděkoval za neocenitelné zásluhy o záchranu Gwenliel a přičinění o to, že nikdo z posádky nezemřel. Oznámil, že cestu do Mondragonu máme zdarma a v Mondragonu dostaneme podíl z obchodu. Musím se přiznat, že kapitán se mi začal líbit. Získal si moje sympatie.

Otakáro Vesta vybídl Mila Pelíška, aby nespotřebovanou ohnivou hlínu, již dostal přidělenu před bojem, hodil do moře, tedy bezpečně ji sprovodil ze světa, a Mirellan tak bez vytáček ihned učinil. Pochopil jsem, že bořimský alchymista je toho názoru, že Milo Pelíšek by neměl držet nebezpečné materiály, vyjma vybraných a krátkých momentů, kdy je pod přísným odborným dohledem. Na odborné úsudky a doporučení Otakára Vesty jsem si navykl klást velký důraz, protože se to vždy vyplatilo.

Navečer přestal foukat vítr a kapitán uspořádal bujarou veselici z pirátského záboru. Nechal narazit i několik sudů z obchodního nákladu. Bylo to bezesporu drahé víno dřevitých a marmeládových vůní.

15. předradostiny 1078
Mondragonský přístav, jedna hodina po polednách. Jedná se o takový hutnější přístav, naplněný cvrkotem a lidským hemžením. Město se zjevilo jako na dlani. Kamenné hradby. Kapitána Gwenliel, Rufima Bragela, tu evidentně znají. Bragel vyhlásil šestidenní volno a Zoltar Zemikosa opět upozornil na nebezpečí špinavých holek. Ubytováni budeme v nějaké Bragelově ubikaci, kterou si ve městě drží pro případy ubytování posádky. Je to dům s přilehlými sklady ve vlastnictví jeho obchodní společnosti. Jedině Otakáro Vesta nad nabídnutými prostorami, jež jsou dle mého názoru více než vyhovující, ohrnul svůj rozmazlený nos a ubytoval se někde ve městě.

Zoltar Zemikosa řekl, že prý zařídil navečer stůl na hodokvas, ale předtím jsme se ještě trochu procourali po městě. S vědomím, že historie Nurnských váže se na místní slovutný hostinec Na provaze, rozhodli jsme se shlédnout tuto zmíněnou pamětihodnost. Ukázalo se, že hostinec Na provaze už drahně let nestojí. Na jeho místě tyčí se krčma s prostým jménem U bubnu, a je to taková špinavá špeluňka. Když slovutný Provaz tehdy v třiatřicátém lehl popelem, po čtyřech letech místní vlastníci hostinec opravili, ale vznášela se nad ním kletba minulosti a lidé se mu vyhýbali. Hostinec tedy dlouhá léta špatně prosperoval a chřadl. Nakonec byl objekt odprodán novým majitelům, kteří tavernu přejmenovali a znovu rekonstruovali. Hostinci U bubnu se ale evidentně nedaří stále.

A večer Zoltar Zemikosa na cimře řekl, že ten objednaný hodokvas, na který nás pozval, nebude dnes, ale za tři dny. Prý měli plno. Stůl na hostinu objednal v nějaké prý úžasné Cechovní hospodě. Říká se jí Cechovní hospoda, ale ve skutečnosti se taverna jmenuje U Barnabáše. No to jsem zvědav, jaké to tam bude. A od chlapů z posádky dozvěděl jsem se ještě jednu věc. Ta hvězda, o které nám tuhle kapitán Bragel vypravoval, se nejmenuje Ornex, ale Ornox. Takže tak.

17. předradostiny 1078
Čekáme, až Bragel prodá tovar, a těšíme se na Zemikosův hodokvas, o kterém pořád nadšeně mluví. Jinak se nestalo nic zajímavého. Snad jen, že Otakáro Vesta za notného zájmu družiníků si nechal donést na loď maličké houpací křesílko a ještě menší postýlku.

18. předradostiny 1078
Nastal den Hodokvasu a bude se prý oslavovat něco Zemikosovo. Tak to Zoltar říkal. Prostě něco Zemikosovo se oslavovat bude. Bohům žel mu ale od rána není dobře.

Rufim Bragel oznámil, že prodal kořist i loď a obdržel odměnu za dopadení pirátů a předal mi příslušný podíl. Celých dvanáct set padesát zlatých. A potom předložil vyúčtování. Inu, mám pocit, že toho nebohého muže mondragonští obchodníci vzali pořádně na hůl. Peníze padly na umoření Al-Rahemova dluhu, respektive pohledávky, kterou vede směrem k družině.

Navečer Zemikosa s bolestivou grimasou oznámil, že dává přednost jiným věcem. Což mělo značit to, že se hodokvasu, jenž sám zosnoval, nezúčastní. Byl neoblomný, a tak jsme vyrazili sami, tedy i s kapitánem. Samozřejmě se k výpravě za tajemstvím mondragonské kuchyně přifařili i Brizz s Trudou. Sedl jsem si raději mezi Pelíška a Růžičku.

Hostinec U Barnabáše byl evidentně zařízením pro vyšší společnost. Museli jsme odevzdat zbraně. Stůl byl skutečně zamluven. V krbu hořela březová polena a nad plameny se rožnilo prase. Divočák. A záhy se naplnila černá předtucha. Nejenže se bez Zemikosy nedalo oslavovat něco Zemikosovo, ale nebylo ani zaplaceno. A peníze, které si krčmář vyžádal vyplatit dopředu, byly skutečně hříšné.

Když se lokál zaplnil, hostinský se představil a uvítal osazenstvo na jakési jedenácté výroční oslavě. Oslava, jak jsem záhy pochopil, sloužila jako prodejní přehlídka obchodních produktů mondragonských. Jinak hostinský se jmenuje Barnabáš Tvar. Namátkou si vzpomínám, že pivo pocházelo z jakéhosi Daržabského dvora. Takže daržabské pivo. Nabyl jsem přesvědčení, že Zemikosa za úplatu sehnal bandu osob, a teď se někde v nevěstinci chechtá. Bandu osob, potenciálních zákazníků těch, co v tomto předraženém podniku předvádějí a nabízejí své předražené produkty. Navíc o obsluhu se starali čtyři chlapi, což také nebylo právě příjemné - vlastně jsem si všiml, že ani mezi stolovníky není žádná žena.

Ale potom jedna vstoupila, doprovázená třemi nóbl elfy a člověkem, a usadila se u separovaného jídelního stolku.na ochozu. Starší nóbl elfka, důstojná, s pevným držením těla. Hned, co vešla, bylo znát, že jde o veskrze váženou a známou osobnost. Sál utichl a ona dáma se omluvila společnosti za své zdržení. Barnabáš Tvar sklapl podpatky, uklonil se a měl evidentně radost. Nemohl jsem od té ženy odtrhnout zrak, jako by můj pohled přitahovala. Byla zvláštní, bílé vlasy, platinové, šaty až na zem, velmi drahé. Zvědavý pan Chroust se zeptal obsluhy, co je to za dámu. Takže víme, že paní, tedy dáma, je zdejší vědma. Místní si jí prý cení, včetně krále, a to i přesto, že láska k elfům zde není rozšířena. Tak to řekl ten pitomý pikolík - láska k elfům prý zde není rozšířena! Což mi tedy rozšířilo chřípí, jak jsem mocně polykal vzduch, abych nevybuchl. Ta dáma se jmenuje paní Avalis a Barnabáš Tvar, když se nachomýtl, pravil, si jí také váží, stejně jako král a místní lid. Váží si jí také proto, že jeho otci vyřkla věštbu, aby tento hostinec pojal právě takovýmto způsobem. A že se mu to velmi vyplatilo. Hostinský také řekl, že paní Avalis má charisma, ačkoli je to starší dáma. Myslel tím nejspíš, že se mu líbí jako žena. A potom se obrátil směrem k lokálu a hlasitě přednesl, že při konzumaci si máme všímat rozličných užitých koření a že pijeme víno společnosti Boset. Společnost Boset patří Rufimu Bragelovi, takže nevím, jestli Zemikosa ten nápad se zapíjením něčeho Zemikosovo nepochytil od něj. Hostinský také přednesl, že paní Avalis zajistila salienskou jeřabici, které se také někdy říká jařabica, a že je výtečná. Musím přiznat že výtečná byla. A drahá.

Avalisina jařabica dodala mi odvahy, osmělil jsem se vyrušit váženou dámu ze společenské konverzace, slušně jsem představil sebe, své povolání a zemi výkonu služby a vyslovil jí osobní poděkování. Myslím, že jsem na ni udělal dojem. Podala mi ruku a představila se také. Takže už vím, že se jmenuje Avalis daeh Lonviat, a to daeh se vyslovuje jako de. Vrátil jsem se ke svým doslova očarován. Bohům žel, paní Avalis brzy dojedla a opustila hostinec. Po jejím odchodu hostinský Barnabáš Tvar hodokvas oficiálně ukončil. Nebyl jsem sám, kdo nabyl přesvědčení, že celou tu taškařici s hodokvasem provedl Zoltar Zemikosa naschvál. Jen Milo Pelíšek se jej zastal, a když jej tvrdošíjně obhajoval, nazýval jej Generálem. A jak byla nálada rozvolněná a rozvášněná, Bolbuch s Al-Rahemem se ožrali a vyrazili po lokále dělat ostudu. A potom se s někým začali prát a nebyl by to Růžička, kdyby se nepřidal. Takže ty tři opilce z hospody U Barnabáše vyhodili. Al-Rahemovo řvaní bylo slyšet ještě když se potáceli ulicí pryč. A ještě jedna informace. Ta vědma, paní Avalis, bydlí prý za městem. Za městem jménem Mondragon, po kterém je v noci povoleno ozbrojeným lidem chodit jen s rozžehnuto lucernou. Jinak vás zatkne městská stráž. Což se stalo těm třem opilcům, kteří to nevěděli.

19. předradostiny 1078
Ti tři, tedy Bolbuch, Al-Rahem a Dwany Růžička, se vrátili rozezlení. Rozezlení kvůli tomu, že byli načapáni se zbraněmi v pochvách bez lucerny. Korman Zlotě opáčil, že pokud se někdo podivným zákonem Mondragonu cítí být dotčen, navrhuje vypálit město do základů. Tedy kdyby bylo potřeba. Abych řekl pravdu, někdy si tím Zlotěm nejsem jistý. A nejsem si ani jistý, jestli vůbec kdy na Nurnské universitě studoval.

Dohodnuto, že zajdeme za vědmou, paní Avalis daeh Lonviat. Tedy konkrétně já, Otakáro Vesta a pánové Brizz a Bragel. V deset hodin připravení vyrazit, jen Brizz doráží pozdě s omluvou, že zaspal. Brizze nic neomlouvá, pokud tomu vůbec někdy bylo jinak, začíná být na obtíž. Putujeme pěšky, pět mil, ke vzdálené dominantě, oblému kopci. Tam to má být. V půl dvanácté dorážíme do vsi jménem Malvir, na úbočí výrazného kopce pevnůstka a dům s obrovskou zahradou. Dům vědmin. Ohlásili jsme se lokajům, že jdeme za paní Avalis ohledně rady a byli uvedeni do návštěvního salónku, kde služebná nabídla nápoje. Konkrétně bylinný vývar či víno. Vzali jsme zavděk vínem. Potom čekání, při kterém postupně Brizz i kapitán Bragel řekli, že vlastně s vědmou hovořit nechtějí. Báli se přiznat, že mají strach. Strach z jejích čar a věšteb. Nakonec se to hodilo, poněvadž záhy jsme měli seznat, že ctihodná vědma vykonává pouze dvě seance denně. Dohovořili jsme se s Vestou, že on se zeptá na ostrov a já na něco ryze osobního. Měl jsem v zámyslu ptát se na Ingrid, svou snovou Ingrid, ale málem mi tohoto potěšení mělo být odepřeno, protože platba za seanci činila dvě stě zlatých. Takže jsem se u Otakára zadlužil. Otakáro Vesta šel na řadu ihned, mně se dostalo té cti až ve čtyři odpoledne. Takže jsem čekal a pil bylinný vývar. Nechtěl jsem se ožrat jako prase, ne v elfím stavení. Jsem totiž slušně vychovaný a vím, co se patří.

Odpoledne mne uvedli před paní Avalis daeh Lonviat. Byla vtělením harmonie a řádu. Bílá, éterická, tajemná. V pokoji zatemněno, vonné čmoudy, čtyři plápolavé svícny vrhaly mdlé světlo, jež ozařovalo její dokonalé rysy a střídmé vybavení komnaty. Potom vešla mladá elfka v hábitu. Připomínala mnišku, držela papír a brk. Měla zapisovat zjevení, až paní Avalis upadne do transu. A potom vědma začala vykládat karty a hovořila ke mně. Hovořila o tom, že mě čeká vítězství, a to vítězství skrze ústup, rozvahu. Mám mířit nebo vybírat pečlivě. Mám být neústupným ve věcech šípů. A potom Avalis vyložila kartu varování - mohlo by se stát, že zůstanu na ostrově sám bez ostatních. A pak - karta ženy. Potkám tam prý totiž ženu širokého srdce, možná trochu panovačnou. Těžko říci, zda ženu, po které toužím. Ale žena tam je. Ještě než ji potkám, uvalí se na mne zákeřné věci. Leč budu-li o to stát, k setkání dojde. Mám si jí vážit a rozmazlovat ji. Je třeba velké rozvahy, která může pomoci tu ženu získat. Bude si vážit paličatosti. Vrátím se chudý.

Přemítal jsem o tom, zda-li jsem dostatečně paličatý, a dospěl k názoru, že ano. Chudý jsem už teď. Chudý a po krk v dluzích. Avalis zatím vztáhla nad vyložené karty ruce a upadla do transu. Začala mluvit elfsky, čemuž jsem pochopitelně nerozuměl, ale byla tam mladá dívka, a ta zapisovala zvolna plynoucí libozvučná slova v o poznání méně libozvučné obecné řeči. Paní Avalis hovořila dlouho, a když umlkla, stále ještě ponořená do světa vizí, vstoupil do komnaty elf a odvedl mne. Venku mi řekl, že zapsanou část věštby dostanu brzy, ať zatím posečkám při šálku bylinného vývaru. A taky mi sdělil, ať nic z toho, co jsem slyšel či přečtu si, neberu v žádném případě doslovně.

Nečekal jsem dlouho, když mi mladá elfka donesla list s věštbou. Než se rozloučila, sdělila mi, že tak, jak je to napsáno, tak se to prý stane. A ve stejném pořadí. Musím prý najít správný okamžik a pro jeho nalezení použít věštbu.

Tajuplný ostrov, skrytý v mlhách. Bledý v podvečerním světle, lovící. Vyčkává a sbírá síly, by uvítal hosty své. Pes jeho otrokem, kočka nepřítel. Kolem sebe tápe, chapadla vypíná přes okraje ostrova, by hosty své o sobě zpravil. Jest starý, starší než co vyrostlo na jeho hřbetu. Jest lstivý, zvířecím způsobem i lidským. Způsobem nízkým v mase, způsobem vynalézavým s jedním. Jest plíživý a zákeřný, jak korálovec ve vůni orchidejí, jak noční štěkot jmen, jak tichá vlna prasklé hráze. Tiše varuje než uchopí tě za hlavu.

Až stromy hladké při bičování se skloní, připrav se na cestu chladu a bohům zbroj svou obětuj, nechť mezi kameny spočine. Až jeden kmen povolí, cestu skokem započni. Tak první krok chladem začíná. Skončí záhy, pak rychle ve směru bičů kroky své ubírej, ale světla si nevšímej. Neb ve světle je této noci zkáza tvá. Bohatství tvé v rozdávání má svůj základ.

Vrátil jsem se k Vestovi a zastihl jej čile dojednávajícího obchod s hruškovicí. Přitom jsem se dozvěděl, že ze své věštby není dobře naladěn.

V sedm hodin večer návrat do města a stručné shrnutí, co jsme na své cestě za Avalis daeh Lonviat zažili.

20. předradostiny 1078
Bolbuch s Al- Rahemem se rozhodli podstoupit věštbu také, o čemž mě nad ránem zpravili. Al-Rahem se vrátil po poledni a tvářil se tajemně. Po půl třetí návrat Bolbuchův. Trpaslík si postěžoval, že paní Avalis byla vyčerpaná a nepodařilo se jí upadnout do transu.

21. předradostiny 1078
Gwenliel konečně vyplula.z mondragonského přístavu, směr tajemný ostrov. Cech, což je jeden z námořníků, na zdar plavby zařízl černou slepici a obětoval ji vodním bohům. Trup ptáka potom zahodil do moře.

30. předradostiny 1078
Stále plujeme v nezměněném kursu. Dnes se začalo kazit počasí. Větší vlny, komíhající štíhlým trupem Gwenliel, přivodily Jakubu Pozlátkovi nevolnost. Otakáro Vesta tráví dny v houpacím křesílku. Stále je zděšený z té Avalisiny věštby.

Nechutenství velké očekávej, jež s příchodem bledých skřeků ustane. Ale dřív stín známý přijde, dům tvůj zpustoší a jeden ze dvou stromů zláme. Tak učiní ostrým břitem i svistem z mraků.

Voda mění se v páru, nad plamenem hornickým. Stísněn je stínem, stínem hloubky kameníků. Voda vodou zůstane, ať umu je hodně nebo málo. Čas i peníze zmizí do ničeho. Ale především síla již dvakráte přetvořená, jež kdysi slunce se bála, teď temnoty se bojí.

Nevěř slovům, jež pokroucena býti mohou, nevěř přáním. Slova do nitra otroctví zvířecího zavésti tě mohou. Slova jsou jen slova a nepravdivější jsou tím víc, čím silněji pronášena. Očím svým věř, i když zkušení mluví jinak. Tak lživá slova předkládána ti budou osobou známou velmi. Lež lží je a zavání zradou.

1. poradostiny 1078
Zastihla nás bouře. Divoká, zmítající lodí jako ořechovou skořápkou. Jakoubkovi je lépe, ale vystřídali jej Al-Rahem, Dwany Růžička a Milo Pelíšek. Mirellský hobit je bledý jako sama smrt.

2. poradostiny 1078
Bouře ustala a nezpůsobila lodi ani posádce vážnějších škod. Nebe je ocelové, jako kdyby někdo natáhl deku. Milo Pelíšek i Al- Rahem připomínají oživlé mrtvoly. Já se taky cítím mizerně.

4. poradostiny 1078
Z Mila Pelíška se stal hotový stín. Mám dojem, že je skorem průsvitný. Stará se o něj Vilibald Chroust, velkopěstitel skotu.

8. poradostiny 1078
Dnes se stalo něco divného. Na širém moři Gwenliel na něco najela. Byl to jenom pomíjivý okamžik. Jenom to tak zadrhlo, chroustlo. Kapitán vynadal tomu felčarskému trpaslíkovi ve strážním koši, že nedával bedlivý pozor. Myslím si ale, že hlídka je v tom nevinně. Brimo Fousek, námořník, byl Rufimem Bragelem poslán na příď hlásit cokoli podezřelého. Po nějaké době to zase chroustlo. Pan Chroust začal radit kapitánovi, ať někoho nechá pravidelně zjišťovat hloubku. Všiml jsem si, že Chroustovy rady nejsou kapitánovi vůbec po vůli. Jsem toho názoru, že pan Chroust zastává sebenázor, že všechno viděl, všechno zná a všude byl. Jako nějaký světoběžník a ne hobit od krav z konce světa. A potom se to stalo. Chroustlo to pořádně a podél bortu vylezla olbřímí slizká chapadla.

Na palubě nastal poměrně značný chaos, poněvadž jsme na nenadálý ranní útok byli poměrně nepřipravení. Například já jsem vůbec neměl batoh, ve kterém schraňuji tolik ceněné alchymistické lektvary. Nebyla tu ani Rút, dřímala kdesi v kajutě přichycená k vodicí šňůře. Nebyl tu ani Al-Rahem, ani Bolbuch. Chapadel se z vody vytrčilo šestero. Byla slizká a obří, pokrytá něčím, co světaznalý Zemikosa označil za přícucné cucavky. Stihl jsem taktak přezbrojit na luk a stáhnout se k záchranným člunům. To už šestero chapadlatých oudů s mlaskavým plácnutím dopadlo na palubu a loď se zakymácela. A z vody vytrčilo se či počalo se topořit dalších pět. Zahájil jsem palbu a pomýšlel na Avalisinu věštbu. Jsem skálopevně přesvědčen, že nikoli obyvatelstvo ostrova, ať již živočišné či rostlinné, či snad z říše mrtvých je naším nepřítelem. Nikolivě, to sám ostrov je nepřítel a skrze své výpotky rozličné povahy usilovat bude o porobení a zničení všeho cizího. Jsem o tom skálopevně přesvědčen, ale co jsem již stihl zaznamenat, mé přesvědčení není obecně sdíleno. Ani můj zástupce Otakáro, se kterým jsme na toto téma vedli několik diskusí, nesouhlasí. Já jsem ale o pravdivosti Avalisiných vizí přesvědčen a chovám v srdci silné obavy, že na způsob boje s tímto nepřítelem nejsme připraveni.

Osazenstvo paluby shluklo se do neuspořádaných a jaksi náhodných hloučků a začal boj. Někde blízko mě dopadlo chapadlo a zasáhlo Mila Pelíška. Jakub Pouzlátko, který mu stál po boku, tak tak stihl uskočit stranou. Zatímco jsem zakládal další šíp všiml jsem si, že nebohý Milo se plazí do bezpečí pod člun. Zjevilo se dalších šest chapadel, tentokrát zakončených jakýmsi trnem. Chapadla s hákem! Také jsem zaslechl, že někdo křičí na kuchaře, aby si dával pozor. Za zády se mu topořilo chapadlo a chystalo se udeřit. Takže vím, že kuchař se jmenuje Hetaru, ale nevím, jak to s ním dopadlo. Chapadlo s plesknutím dopadlo na příď. Brzy mi došlo, že střelba se úplně míjí účinkem. A bez svých lektvarů a dalších bezmegů byl jsem poměrně v úzkých. Rozhodl jsem se vyrazit. Vyrazit a přeběhnout do podpalubí pro svůj batoh a vypustit krvechtivou Rút. Vyběhl jsem tedy po převráceném kýlu člunu směrem ke vstupu do podpalubí, za běhu rval jsem z pochvy Kierkesvaard a sledoval zkrvavené shluky bojujících hroznů těl kolem chapadel a jejich lačných cucavek. Boje probíhaly takřka po celé palubě a bylo zřejmé, že i ostatní střelci přešli na boj ruční ocelí.

Řítil jsem se ke vstupu do podpalubí, které však ucpal Korman Zlotě a mocně gestikuloval. Pochopil jsem, že negestikuluje na mě, ale že se pokouší kouzlit a zřejmě se mu záměr nepodařil. Potom jsem kdesi vlevo na horní palubě zmerčil švihnutí chapadla, které rozrazilo chumel obránců a čaplo nebohého Otakára Vestu, mého zástupce. Okamžitě jsem se rozhodl, že hobit nehobit, zástupce nutně potřebuji, a s taseným Kierkesvaardem opustil jsem pomyšlení na svůj batoh i lvici Rút a vyrazil ke schodům nahoru. Ze zmetkového bleskovacího prstenu vypražil jsem chabý proud útočné energie, která ozářila sveřepou tvář Zoltara Zemikosy, jenž se nad chapadlem, škrtícím bořimského hobita, hrozivě vztyčil a zaťal oba své pověstné háky. V zádech jsem ucítil zkažený dech Dědkův, který se skrze mne pokoušel prorazit na příďovou palubu, ale kupodivu neprorazil a vzápětí s klením odchvátal směrem k zádi. Vesta se vymotal ze sevření nehybného hlavonožcova údu a vysíleně oddechoval. Probil jsem se po bok Zemikosy, který už mířil k nejbližšímu z divoce dotírajících chapadel, a přidružil se tak k hroznu mužů, operujících právě zde. Na protilehlé straně přídě hrdinný pan Chroust dostal se do dlouhodobého osamocení v kleštích tří oudů a bylo jasně patrné, že mu docházejí síly.

Muž ve strážním koši vykřikl cosi o muži přes palubu - pochopil jsem, že se jednalo o kormidelníka, ale netušil jsem, kterého. Na Gwenliel jsou totiž kormidelníci dva. Ke ztrátě muže muselo dojít na zádi. Chvíli na to strážný oznámil kapitána přes palubu. Tam už nebylo pochyb - Gwenliel velel kapitán pouze jeden. Rufim Bragel. Přestože situace byla na pováženou, něco se po notné době zlomilo a švihání chapadel počalo viditelně slábnout. To shluk válečníků kolem Růžičky a Bolbucha na střední palubě počal mít nad chapadlovcem navrch, a jak mu docházely síly, rozhodl se marný boj vzdát. Brzy bylo po boji.

Ukázalo se, že muž ve strážním koši je botsman. Ten znovu ohlásil, že kapitán šel přes palubu a vyštěkl rozkaz, aby první kormidelník převzal řízení lodi. Potom burácivým hlasem oznámil, že přebírá velení nad lodí. Botsman se jmenuje Ranvanil. Kormidelník, vykonávající Ranvanilův bezprostřední příkaz, prudce strhl kormidlo a Gwenliel se s mocným škubnutím počala otáčet. Křikl jsem na Kormana, ať vyšle nad oceán svého havrana. Kouzelník Zlotě tedy ptáka vybalil a poslal jej hledat muže v moři. Přitom pravil, že na svého havrana není zvyklý, tak na něj pořád zapomíná. A tento počin brzy přinesl své ovoce, kormidelník byl ptákem objeven ve vzdutých vlnách a mohl být učiněn pokus o jeho záchranu, což se brzy zdařilo. Druhý kormidelník byl vytažen na palubu ve stavu krajní vyčerpanosti. Brzy nato havran objevil i tělo kapitána. Chapadlovec jej musel pustit dřív, než klesl do hlubin. Námořníci spustili na hladinu člun a pod Zlotěho navigací se podařilo zachránit i kapitána, ovšem bylo nutné jej oživovat. Jeho bezvládné tělo bylo celé podrápané a pomlácené. Pod dohledem felčara muži Rufima Bragel uložili v kapitánské kajutě.

To už ale Zoltar Zemikosa pižlal špici nejtučnějšího z chapadel. Řekl, že je to jeho válečná trofej, že si chapadlo vysuší na slunci. První kormidelník zatím na příkaz botsmana divokým křižováním navedl Gwenliel na západní kurs.

Do večera byly sčítány ztráty a prováděny tesařské opravy poničeného vybavení lodi. Ztráty na životech nejsou kupodivu a zaplať bohům žádné, mezi vybavením je třeba uvést hlavně zlomené ráhno a polámané Vestovo houpací křesílko, jež se už zachránit nepodařilo. Pelíšek, kterému po boji rychle otrnulo, pravil, že pan Chroust sem asi připlaval z Bořimska, a se zaujetím sledoval Zoltara Zemikosu, opracovávajícího trofej. Zemikosova trofej se stala pojmem. Alchymista se nechal slyšet, že trofej musí odborně vyschnout a vysmrádnout, a to prý může trvat i několik let. Otakáro Vesta si s Vilibaldem Chroustem otevřeli láhev truňku a jali se popíjet. Navečer Zoltar přivázal opracovanou trofej ke stěžni.

9. poradostiny 1078
Slunečno. Kapitán Bragel je upoután na lůžko, ale už prý mluví. Nechal se slyšet, že tam pod vodou toho moc neviděl. Spatřil jen obrovskou tlamu a spoustu zubů. Hnusné velké oči, tmavé. Vypadalo to jako obří sépie se zmrzačenými chapadly. Těm chapadlům se na poslední chvíli vysmekl, když to začalo jít ke dnu. To, co si myslím, je, že to zlé ono není sépie, ale ostrov. Zlý ostrov, který nás už má ve své moci. Ve zlý záludný ostrov pořád věřím jenom já, ve svém přesvědčení zůstávám osamocen.

Tesař, který opravil ráhno, se jmenuje Cech.

10. poradostiny 1078
Dnes se zvedl vítr i kapitán Bragel. Takže kapitán zase velí a botsman Ranvanil je už zase jenom obyčejným botsmanem. Je to tak dobře. Kapitána Bragela si vážím. Názor na botsmana ještě vyhraněný nemám.

11. poradostiny 1078
Zlotěho havran, se kterým se kouzelník míní lépe seznámit a tudíž jej počal využívat k průzkumným letům, zmerčil skalisko v moři. Pod Zlotěho navigací kormidelník přiblížil Gwenliel na dohled. Z šírého moře tam trčela špice osamělého skaliska. Hužmar Brizz se zamyslel a pravil, že by to mohla být skála, kterou tenkrát míjeli. Milo Pelíšek dostal mořskou nemoc a bylo mu velice zle.

12. poradostiny 1078
Mrholí takovým hnusným studeným deštěm. Botsman pravil, že takovému dešti se říká, že hustě kape. Vane silný vítr. Hlídka ve strážním koši zahlédla další osamělé skalisko.

13. poradostiny 1078
Nízké mraky, teplo, dusno. Prší. V dálce se objevilo hejno lesklých olbřímích těl, prskajících sloupce vody do výšky. Byly to obryby - už jsem je spatřil během severské výpravy. Pan Chroust, který připlaval z Bořimska a nikdy je neviděl, pravil, že se jim také říká kýtovci, protože mají velké kýty, které jsou moc dobré. Pan Chroust je velice světaznalý, ale na jeho poučení bych příliš nevsázel.

Navečer kapitán rozhodl vykasat plachty, poněvadž se v okolí objevilo množství dalších osamělých a velice zubatých skalisek.

14. poradostiny 1078
Vyhlášen budíček, při kterém botsman Ranvanil oznámil, že hnusné počasí stále pokračuje. Má pravdu - je zataženo, mrholí. Loď pluje ale dál, strážný bedlivě sleduje míjená skaliska. Objevili se také první ptáci. Přítomnost zlého ostrova takřka hmatatelně cítím. Navečer kapitán opět nechal vykasat plachty. Nechal se slyšet, že moře dostalo jiný zvuk. Jaký, to nedokáži popsat, nejsem námořník. Prostě jiný. Jako by někde mimo dohled vlny narážely na něco. Kapitán si myslí, že před námi je pobřežní útes.

Korman Zlotě vyslal havrana a onedlouho potvrdil, že asi sedmset sáhů před námi leží skutečně nějaký ostrov. To už ale padla noc. Ta noc, kdy se mi přihodila ta divná věc. Stala se mi v době, kdy jsem hluboce dřímal zavěšen v kajutní hamace.

Probudil jsem se a popatřil na siluetu postavy, sklánějící se nade mnou. Ten muž mi naléhavě sdělil, ať rychle vstávám a běžím na palubu. Hlas mi připadal povědomý, ale v rozespalosti nemohl jsem jej přiřadit žádnému jménu. Sykl, ať jej neprodleně následuji a chvátal ven. Otevřenými dveřmi dopadala slabá záře, jinak v kajutě byla tma. Zeptal jsem se ho na jméno, ale neodpověděl. Jeho kročeje cvakaly po prknech schůdků. Byl jsem si ale jistý, že to byl někdo z Nurnských. Rozhodl jsem se, že vzbudím další z druhů, ale nikdo jiný kromě mě v kajutě nebyl. Dokonce ani Rút, což mne velice překvapilo Začal jsem tušit, že něco není tak, jak má být. Oblékl jsem si zbroj a vytasil meč. Vlezl jsem do druhé družinové kajuty, ale i ta byla prázdná. Pomalu, obezřetně s napřaženým mečem blížil jsem se k otevřeným dveřím na palubu. Paluba se zdála být osiřelou, zalitá svitem měsíce. Tohle vůbec nebylo v pořádku. Zůstal jsem v krytu za veřejí připraven seknout po čemkoli, co by se hlo.

Probudil jsem se. Kolem mne oddychující druzi. Z dálky kničení Mila Pelíška stiženého mořskou nemocí. Lehké zavrčení Rút a její mokrý čenich na mé zarostlé tváři. Pochopil jsem, že tohle je skutečnost. Tamto, to bylo mámení zlého ostrova. Zlý ostrov toužil odtrhnout mě od mých druhů a odvést pryč. Z ostrova mám ryzí hrůzu, ale nikdo mi nevěří. Museli by vidět důkaz, aby uvěřili. Myslím si, že jediným důkazem, který je snad přesvědčí, bude první mrtvý. Ale to už bude věru pozdě. Pro toho mrtvého určitě.

15. poradostiny 1078
Pomalu plujeme, neprší. Strážný z koše ohlásil zemi na obzoru. Ostrov je zahalen v mlze. I když jsme takhle blízko, dosud ho nevidíme. Míjíme velikou skálu, čnící do výše bratru dvě stě sáhů. Je obrovská, tmavá. Rostou na ní keře. Brizz řekl, že u téhle skály možná tenkrát kotvili. Tehdy v roce 1046. A také pravil, že jestli tohle je opravdu to místo, tak tam někde na levoboku chodili od místa přistání pro vodu do kopce a z kopce.

Obeplouváme temné mlčenlivé skalisko, na levé straně spatřujeme plošinu. Přibližujeme se. Ve vzduchu krouží vyplašení rackové a zběsile křičí. Z mlhy se noří další masa země. Země je zalesněná. Bragelovi muži měří hloubku, plujeme velice pomalu, opatrně. Brizz je jako u vytržení. Zdá se, že jeho přesvědčení nabylo jistoty. Vypadá to, že jsme to našli. Já jsem zase nabyl jistoty, že od jistého okamžiku to nebylo možné nenajít. Ostrov tomu sám chtěl. Kapitán Bragel rozkázal spustit čluny a kotvu.

A je tu ještě jedna věc. Al-Rahemova část věštby od Avalis daeh Lonviat. Assuaenec se styděl svěřit, protože věštbu považoval za blábolení podvodnice.

Ohně žár a šarlatu pach je znamením bolesti. Purpurové řeky změní svůj tok a vylijí se do nitra. Taková řeka zabíjí. Sytost řekou je zkázou. Ohně žár a šarlatu pach znamením bolesti. Bolesti krátké, temnotou končící.

Krutost krutou smrt odvrátit může. Nechoď, nepátrej, vyčkej konce s paví perutí.

Dnem i nocí kráčí k tobě. Je cenné, nejcennější na světě. Ale jen pro zkušené. Dříme dlouho nikým nepoužito. Napůl skryto v dřevě a napůl v kameni. Ztrácet vous mudrcův je vzácné a i dobré, navrátit se místo k němu k mléku je ku škodě a ku posměchu. Tak zvaž první ulehnutí k spánku v místě svém. Je to dar, ale i prokletí.

Když světlo tebou vržené ostatní do záhuby vede, měj na paměti, že jinde světlo v temnotu se mění. Tak i plášť barvu svou obrátí, stopu svou pak dřevem skryje a národu jména svého se přidrží.

Padla noc, spouštíme kotvu.

16. poradostiny 1078
Zvedla se mlha a odhalila temné skalisko v celé jeho obludnosti. Ale výhled odhalil i jiné věci. Třeba pláž. Malou pláž mezi útesy. Kapitán temně zahučel, že na tomto místě rozhodně nelze dlouhodoběji kotvit. Nezbývá, než tomu dobrému starému muži věřit. Navrhl jsem kapitánu Bragelovi, aby navedl Gwenliel na nějaké bezpečnější kotviště. Souhlasil a vydal příkazy. Znovu obeplouváme to temné děsuplné skalisko.

V devět hodin Gwenliel pomalu vklouzla do malé zátoky, do níž ústí řeka. Kalný proud z hloubi divokých lesů. Kapitán vydal příkaz k vylodění a mužstvo spustilo čluny. Asi tak polovina posádky zůstává na palubě, zbytek, včetně Nurnských ovšem, hřezne ze člunů po malé pláži směrem k lesu. Je třeba zbudovat základní tábor, ale nejdříve poohlédnout se po nějakých stopách lidského konu.

V lese nedaleko zarostlého břehu řeky objeveny zbytky kamenných stavem. Vlastně jde o úplné ruiny, mechem porostlé základy, jež dávají tušit obrysy dávných budov. Zbytek za ta léta neúprosně zchroustal prales. Rok Chrousta zde zřejmě vládne déle, než na pevnině. Možná se zde zrodil a odtud přišel. Muselo to být věru dávno, co usedlost byla obývána, snad stovky, stovky let. Nalezeny trosky dalších staveb a pozůstatky kamenné hradby. Kapitán souhlasí se zbudováním tábora právě na tomto místě. Snad vyčpělé teplo lidí, kteří tu před staletími žili, dává nám pocit bláhového bezpečí.

Kolem jedenácté poté, co práce na zbudování tábora byly přiděleny jednotlivým mužům z posádky, začali se Nurnští hotovit na průzkumnou výpravu. Hledáme kopec a na něm cosi, co snad mohlo snad zbýt z Al-Harvialova paláce. Korman Zlotě požádán, aby vypustil ptáka, což po jistých zmatcích a uvedení do obrazu vykonal. Takže o třičtvrtě hodiny později už víme, že nejbližší kopec je zalesněn a žádné známky lidského konu neobjeveny. Korman ale předestírá, že takových kopců havran spatřil ve vzdáleném okolí víc. Havran je tedy na naléhání družiny znovu vypuštěn.

O polednách návrat Zlotěho ptáka s týmtéž výsledkem. Nic. Jen snad že jeden ze vzdálených kopců se tyčí nad zátokou. A potom se Korman začal ošívat, že už ptáka nikam nepošle. Teprve po chvíli dohadů kouzelník odtušil, že nad pralesem krouží orli a on se bojí, že o ptáka, ke kterému sotva právě začíná hledat vztah, přijde. Tedy že mu ho nějaký orel zaklovne. Padl návrh, aby Zlotě svého ptáka zneviditelnil, když je studovaný kouzelník, a on se plácl do čela a zamumlal zaklínadlo zakončené zvoláním, že ho to nenapadlo. Moje pochybnosti hraničí s jistotou - Korman Zlotě nikdy na Nurnské universitě nestudoval. Nevěřím, že by ctihodný pan Tenquee nechal takového nesamostatného tovaryše projít sítem prvního járu. Ale havran se stal neviditelným a vyrazil na další průzkumný let. Zaslechl jsem Zoltara Zemikosu, jak Kormanovi zaníceně vysvětloval, že každý správný chlap musí mít za každých okolností se svým ptákem spojení, což kouzelnický učedník Zlotě zasvěceně odkýval. Já jsem si ale vědom, že ten chlívák Zoltar to myslel úplně jinak. A Peškovo dítě je odstrašivým důkazem, že i mistr tesař se někdy utne, přičemž příslušníkům cechu tesařského se za toto přirovnání omlouvám. Havran se prý vrátí, pravil kouzelník, tak za pět hodin, což ovšem z Kormana vypadlo, až když pták odletěl, a jelikož se svým havranem spojení neudržuje, odložil jsem průzkumnou výpravu na příští den. Vydávat se na noc do neznámého nepřehledného terénu by bylo velmi riskantní.

Přidali jsme se tedy k mužům, budujícím tábor. Nařídil jsem, že Nurnští budou opouštět tábor minimálně po trojicích. Muži toto opatření víceméně akceptovali a pan Chroust s doprovodem došel pro vodu. Spočítal jsem námořníky, kteří budou strážit ležení, až odejdeme. Je jich sedm - to není mnoho. A na lodi to samé. Ostrov se mi zamlouvá čím dál tím méně. Nicméně nálada v mužstvu je zatím uvolněná, někteří to berou zatím jako zábavný výlet. A Zemikosa to pokládá za výlet za pokladem. Navíc se nechal slyšet, že každý pořádný ostrov by měl mít jméno, a když tenhle jméno nemá, měl by se jmenovat po objeviteli. Tedy Zemikosův ostrov. Osobně jsem toho názoru, aby ostrov dostal jméno po prvním mrtvém. Po tom mrtvém, jehož smrt mé druhy přesvědčí v poznání, že ostrov je věru zlý. A když snad zůstane bezejmenným, jedině dobře.

Havran se vrátil něco po čtvrté a Korman Zlotě přednesl výsledky pátrání. Holý vysoký kopec, nic tam prý není. A taky tam prý havran spatřil tlustou řeku. Na základě těchto sporých zjištění smluven plán, že zítra vyrazíme k té druhé řece a podél jejího toku budeme pokračovat k pramenům. To je jediné čeho se lze chytit - řeky a jejích pramenů. Barzoj s Dlubalem o řece mluvili, ústící z jeskyní pod kopcem. A když je to mylná stopa, snad najdeme stopy jiné. Kde jinde hledat stopy, než u vodního zdroje.

Tmavá noc, zdvojené hlídky.

Probudil jsem se. Dohořívá oheň. Řeřavé uhlíky. Jsem sám. Slyším zvuk. Kňučení. Snad zvíře, ale Rút to není. Kde je Rút? Pryč. Nurnští též. Beru meč a přihazuji chrastí. Oheň ozáří hučící les plameny. Kňučení. Volá mne to do lesa.

Probudil jsem se zbrocený potem. Rút mi olízla tvář a hlídka mne upozornila, že se příliš vrtím a budím ostatní. Do háje s ostrovem!

17. poradostiny 1078
Al-Rahem mi přišel udat, že Jakoubek se na hlídce ožral jako prase a usnul. Vyšetřením podaného udání zjištěno, že Al-Rahem měl pravdu a Jakoubek ohrozil Nurnské. Důrazně jsem mu jeho neomluvitelné chování vytkl, ale myslím si, že vůbec nevnímal, co říkám. Jakoubek je jeden z těch, co jedou na výlet. Myslím si, že brzy hořce zapláče. Katův ostrov, to není špatné jméno.

V osm hodin vyrážíme na průzkumnou výpravu s tím, že do tří dnů budeme zpátky v ležení. Cesta vede divokým lesem, je pomalá a obtížná. Kolem poledního přestávka na oběd a vypuštění havrana, aby zkontroloval správnost směru. Kolem třetí hodiny, kdy terén počal klesat, nabyl jsem dojmu, že jsme zabloudili. Přestávka, ověření situace havranem. Během čekání na návrat ptáka přemítal jsem, proč ten Korman dělá jen to, co se mu řekne, a nikdy neudělá něco sám o své vůli. Je to, u všech hobitů, jeho pták a jeho magie, kterými vládne! Ne, Zlotě prostě není dobrodruh. Zlotě je výletník. Táhne se světem z místa na místo bez jakékoli představy, zámyslu, cílů. Je to jenom zmatený výletník, slepý a tápající. Havran se vrátil a skrze Kormana potvrdil domněnku, že jsme se ztratili. Změněn tedy směr na jihovýchod. Ten les, nástroj ostrova, je bezpochyby bludný. Bludný a zákeřný.

V půl šesté jsme se dopotáceli na pokraji sil k řece. Řeka je zablácená, její břehy porostlé vysokou travou. Směřujeme proti proudu, kolem šesté od soutoku sledujeme silnější rameno. V devět hodin večer rozbito ležení a rozděleny hlídky. Nařízeno pohybovat se alespoň po dvojicích, hlídkám nařízeno nenechat nikoho opustit ležení v osamocení, a to i násilím. Jsem totiž přesvědčen, že ostrov se o to bude snažit - rozdělit Nurnské a osamocené jednotlivce odvábit do náruče smrti. Zoltar Zemikosa vyzbrojený třístránkovým osobním herbářem odešel v doprovodu Jakoubka hledat nějaké vzácné kapradiny. Nenašel pochopitelně nic. Otakáro Vesta taky odešel, v patách se mu jako vazký tér táhl Milo Pelíšek. Co alchymista hledal, nevím, možná šel jen kadit. A potom padla noc a bez ohně šlo se na kutě.

Probudil jsem se. V tmavé vlhké chodbě hluboko pod zemí. Sám, bez věcí, jen zbraň. Kierkesvaard, chladný přítel. Jsem zraněný. Někam jsem vešel a musím zpátky. Něco mě honí, ale co? Něco strašného. Vidím obrysy stěn, i když je naprostá tma. Možná je pouze tuším a mozek sám kreslí jejich fantaskní obrazy. Běžím. Prchám. Narážím na bránu, kterou jsem už někdy dříve určitě prošel. Ale kdy? A kde je Rút? A moji druzi? Jsou mrtví? Zabilo je to. To. Ostrov Mrtvých druhů. A teď mě to honí. Procházím bránou, ta se za mnou zavírá. Buch! Už nejde otevřít. Nemohu tedy ven! Jdu dál chodbou, zadnici staženou strachy do dvou ocelových oblin. Mohl bych s nimi štípat drát.

Probudil jsem se. Sklání se nade mnou Jakoubek a pohybuje ústy. Potom se zjeví tvář Mila Pelíška. Hobitova ústa se němě šklebí, divokou kštici čechrá větřík. Dochází mi, že mě chlapci budí na hlídku. Když jsem si začal budovat pohodlný posez, Milo mi řekl, že na něj asi půl hodiny někdo z lesa volal. Volal jeho jméno. Milo! Milo! Někdo cizí, neznámý. Jakoubek jeho slova potvrdil, ale nezdáli se být vyděšení. Když se Pelíšek zavrtal do houně, jakoby mimochodem na mě ještě houkl, že se mu taky během hlídky ztratil pes. Prý prostě někam odešel.

18. poradostiny 1078
Milův pes, který se mimochodem jmenuje Limbus, se do rána nevrátil, čímž jsem nabyl přesvědčení, že je mrtvý. Máme tedy nejspíš prvního mrtvého a ostrov může dostat jméno. Psí ostrov. Překvapilo mě, že Milo Pelíšek se o osud svého věrného přítele vůbec nezajímá. Mě osobně nezajímal ani tak osud toho nebohého zvířete, které od mirellského hobita jistě nedostávalo ani nažrat, jako to, co jej odlákalo z ležení. Navrhl jsem tedy, že já s Milem povedeme Nurnské po Limbusově stopě a třeba zjistíme, co bylo příčinou podivného psova chování. Milo Pelíšek ale stopovat odmítl s tím, že tuto náročnou činnost přenechá jiným, zkušenějším. Že on je jenom takový článek. Došlo mi, že o svého psa ztratil zájem. Musím říci, že být Limbusem, tak svému pánu taky uteču, ale předtím bych mu nejspíš prokousl hrdlo nebo aspoň gatě.

Nicméně vyrazili jsme po stopách Limbuse a ačkoli terén postupně přešel ve skalnatý, stopa byla víceméně zřetelně čitelná. Jak jsme v rozptýleném hroznu stoupali do kopce, ukázalo se, že chování psa bylo velmi podivné. Přidružil se ke smečce šesti jiných psů a chvílemi se zdálo, jako by jej smečka přijala a v některých úsecích ji dokonce vedl. Stopy také prozradily, že zmíněná smečka obcházela v noci družinové ležení, přiblížila se dokonce až na dvacet sáhů, aniž by ji hlídky zmerčily. Potom se Limbus oddělil a dál pokračoval sám, pevným směrem do kopců. Limbusova stopa dovedla kumpanii do kamenité soutěsky a tam se to stalo.

Zoltar zařval na poplach a uskočil před dopadajícím balvanem. Soutěsku naplnila ozvěna valícího se kamení. Záhy poté, co se kumpanie zorientovala v situaci se ukázalo, že jsme přepadeni. Na hranách strže šestice mužů házela dolů balvany ve snaze rozbít naši formaci na padrť. Ti muži byli divokého zjevu - svalnatí, šlachovití, se skvrnami po těle a divokým ochlupením. Jejich výkřiky nepřipomínaly obecnou řeč, byly hrdelní a surové. Držky měli plné ostrých zubů, odění v kůžích a hadrech. Snad to byl Zemikosa, kdo muže označil za vyžlovité zjevy, psolidi, jejichž počet se nápadně shoduje se sledovanou smečkou. Potom dopadl kámen a přirazil Al-Rahema k zemi. Ten znehybněl. Nurnští zahájili palbu, válečníci začali vybíhat v touze nalézt místo, kudy by se dalo bezpečně vyšplhat nahoru. To už ale zpředu i zezadu přiběhli další psí lidé obrovské síly a primitivních zbraní, kteří se s Nurnskými srazili. Věnoval jsem se naplno střelbě a jen po očku sledoval Dwanyho, Bolbucha a Trudu s Brizzem, vybíhající po svazích vpředu. Zadek držel Vilibald Chroust s Jakoubkem. Milo Pelíšek vyškemral u Kormana Zlotěho něaké podpůrné kouzlo a naprosto bezhlavě v podivné euforii vyběhl do svahu. Běžel ale směrem, kterým nikdo jiný a bylo jasné, že se žene do záhuby. On to však nevnímal a sápal se vzhůru, zpocený a hýkající, a mával čepelí. Potom jsem jej na chvíli ztratil z očí - válečníci se vpředu rozprchli do stran a někteří psí lidé prošli a hnali se na střed družiny. Postavil jsem se vedle Zoltara Zemikosy a vypustil Rút. Takto jsme byli schopní vznikající nebezpečí zažehnat a bylo vidět, že válečnící rozptýlení po stráních vlevo i vpravo se probíjejí úspěšně dál, ačkoli za cenu citelných zranění. U pana Chrousta se situace stala povážlivou, ale ustál ji hrdinně, o tom není sporu. A potom, když se dostala situace na všech stranách pod kontrolu, vzpomněl jsem si na Pelíška. Ten situaci pod kontrolou neměl. Dosápal se až k nepříteli a účinky Kormanova zaříkání zřejmě pominuly. Ten nebohý hobit se schoulil do klubíčka a čekal, až jej někdo zachrání. Ale tloušťka jeho těla a výška srázu znemožňovaly jakoukoli podpůrnou střelbu, aniž by hrozilo, že hobit bude zasažen. Takže čekal a choulil se a naříkal a psolid do něj bušil. Připomínal mi třesoucí se rozvařený tuřín. Musím se přiznat, že jsem byl přesvědčen, že Psí ostrov bude přejmenován na Milův ostrov, či snad Ostrov zoufalého hobita, ale potom se odkudsi přiřítil Dwany Růžička a psolida utloukl. A Milo Pelíšek nebyl schopen slova, natož aby Růžičkovi poděkoval.

A stala se ještě potom jedna potěšitelná věc - Al-Rahem byl živý. Nepřišli jsme o jediného muže. Je půl desáté a léčím lidi. Milo je neléčí, tuto starost velkodušně přenechal mně. Stopování také přenechává mně. Tvrdí, že je nejslabší článek společenstva a jako takový nemusí nic dělat. No, abych řekl pravdu, Milo Pelíšek je skutečně nejslabší článek společenstva. Je to jedna z mála pravd, která mu skanula z jazyka. Ale kdyby na to sám neupozornil, asi by mi ještě chvíli trvalo, než bych na to přišel sám. Milo Pelíšek zmizelému Limbusovi nesahá ani po obojek. Tedy pokud chudák zvíře z Horáčkových kotců nějaký mělo. Myslím si, že nemělo. Článek se o psy nestará. Tuto činnost přenechává jiným.

Ohledání mrtvol psolidí nepřineslo nic. Nurnští sroceni do formace, jdu vpředu a stopuji, odkud přišly posily psolidí. Po čtyřiceti sázích kamenitého terénu stopa podivně končí. Stáli tu, to ano, ale jak se sem dostali, to nedokážu vyčíst. Článek se stopovat ani nepokusil. Navrhl jsem tedy Zlotěmu, aby vypustil havrana a pokusil se místo střetu a jeho okolí prozkoumat z výšky. Zlotě se zatvářil nechápavě. Muselo jej stihnout nějaké těžké zatmění mysli, protože si vůbec nepamatoval, že před chvíli došlo ke krvavému boji. Možná ani v první moment netušil, zda nějakého ptáka vlastní a co to po něm vůbec chci. Korman Zlotě je další takový článek téhle kumpanie. Nakonec toho muže, který si občas říká kouzelník, ostatní pardi přemluvili a on si na bitku v soutěsce v mlhavých obrysech vzpomněl a ptáka vypustil. Přitom se neopomněl vztekat a nadávat.

V tichém očekávání návratu havrana z průzkumu se nečekaně ozval Brizz, a jeho zvolání způsobilo mi psychický šok. Ten pomatený trpaslík se nás, ctěných pánů, optal, proč vlastně hledáme cestu, když on cestu dobře zná. Správný směr jsme prý minuli včera v místech soutoku říčních ramen. Vůbec nechápu, proč to ten hovád přiznal až teď a proč přitom nasadil takový pitomý výraz! Mám toho Brizze už vážně plné zuby!

Havranovo zjištění: asi dvě a půl míle od soutěsky minimálně desetičlenná tlupa psolidí, polehávajících a vyčkávajících. Dle pohledu na náčrt ostrova, který jsem požádal kreslit pana Vilibalda Chrousta, který jediný je toho schopen a dá se mu v tomto směru co se týče pečlivosti věřit, seznal jsem, že pokud půjdeme směrem, který Brizz naznačil, budeme se k tlupě přibližovat. Vědom si zmíněného nebezpečí, znovu jsem srovnal rozpadlou formaci a vyzval k obezřetnosti.

Pod vedením Brizze a Trudy kráčíme zpátky k soutoku, který Korman bezpochyby studovaně nazývá rozcestím řek, tam brodíme a po levém břehu menšího přítoku supíme těžkým skalnatým terénem. Pochod je čím dál obtížnější, terén přechází ve strmé stoupání, řeka tvoří vodopády a kaskády. Nad námi tyčí se kopec. Kolem poledního přicházíme ke kolmé skalní stěně, ponorná řeka zde vyvěrá ze skály a tvoří širokou lagunu. Brizz suše oznamuje, že jsme na místě.

Přestávka na oběd, kterou Brizz zpestřil podivnou průpovídkou, že tenkrát tudy lezli suchou nohou, ale po silných deštích je zřejmě koryto plné. Ta jeskyně by ale měla být tam, ve skále, proti proudu.

Statečný Vilibald Chroust se nabídl, že tam vleze a zkusí podplavat. Zaváhal jsem. Pan Chroust je neskonale odvážný, to už jsem seznal, ale nemůžeme si dovolit o něj přijít. Byl jsem rád, když se nabídl Zoltar Zemikosa. O něm vím, že nikdy neriskuje zbytečně. Zoltar se svlékl, přičemž odhalil, že legendy o jeho ohanbí nelžou, a vlezl do studené vody. Navázaný na lano a jištěný Jakoubkem a Chroustem. Mocně se nadechl a zmizel pod hladinou.

Vytáhl jsem pergamen a napsal pár vět kapitánu Bragelovi s informací, že se návrat Nurnských do tábora u pláže protáhne o bratru sedm dní. Požádal jsem Kormana, ať s dopisem neprodleně vyšle havrana, což víceméně bez brblání učinil. Mezitím se z pěnivých vod vynořila Zemikosova lesklá lebka, alchymista se vysoukal na břeh a zhluboka oddychoval. Potom pravil, že se mu sice do jeskyně doplavat nepodařilo, je tam totiž velmi silný proud, ale prý si myslí, že se to dá. Jako doplavat tam. Otakáro Vesta Zoltarovi navrhl, jestli by se tam nedalo jít s lektvarem, načež se Zoltar optal, s jakým má na mysli. “S jakým asi, alchymisto?”, odvětil mu jízlivě Vesta. Pochopil jsem, že Otakáro je jízlivý, protože pochybuje o Zemikosově alchymistickém vzdělání. Tím také jejich učená debata o použití lektvarů skončila.

Nabídl se ale Bolbuch, že to tedy zkusí on, když se pánové hádají, a najednou zmizel. Prostě nebyl. A o chvíli později z proudu vyplaval konec lana a signál škubnutím byl opětován. Takhle se to tedy dělá! Byl jsem v tu chvíli Dědkovi a jeho tichým schopnostem neskonale vděčný. Dědek není žádný článek. Dědek je prostě starý dobrý Dědek a je na něj spoleh.

Vědom si toho, že v okolí se pohybuje tlupa psolidí, rozhodl jsem se, že bezpečněji bude Nurnským uvnitř. Nechal jsem venku pouze Rútino vodítko, až bude třeba transportovat zatím nic netušící zvíře, a vlezl jsem do vody se všemi věcmi. Chytl jsem se lana, krátce škubl na znamení, a vnořil se do proudu. V řece nebylo hluboko, ale proud byl věru silný. Přesto se mi brzy podařilo proniknout krátkým zaplaveným tunelem a vylézt v jeskyni blízko trpaslíka. Bolbuch stál po pás v ledové vodě a na ruce mu žhnul magický prsten. Ta trocha světla ozářila maličký kamenitý břeh a suťovitý sráz ztrácející se v temnotě obřího podzemního prostoru.

Zapálil jsem lucernu, postavil ji na břeh a poslal Bolbucha vylézt po srázu vzhůru obhlédnout, zda je nahoře brána a jak to tam vypadá. Zatímco se Dědek škrábal vzhůru, prodloužil jsem lano o návaz z vlastních zdrojů a zajistil jej okolo velkého balvanu. Když jsem opět druhý konec lana pustil do proudu řeky, zahřímal ozvěnou Bolbuchův výkřik, že objevil bránu.

Pětkrát jsem škubl lanem a obdržel zpětný signál. Začal jsem tahat, abych neznámému pardovi na druhé straně pomohl bojovat s proudem. Po chvíli odpor povolil a já pochopil, že se něco stalo. Celá situace se opakovala ještě jednou, než se mi úspěšně podařilo vytáhnout Otakára Vestu. Ten už na břehu zhluboka kuckal a potom řekl, že ty dva neúspěšné pokusy, to byli Al-Rahem a Pelíšek. A že zejména Milo se málem utopil. Otakáro navrhl, abychom lidem tam venku poslali dopis, tak jsem napsal příkazy pro transport Rút a následně dalších, otakáro dopis vložil do prázdného flakónu a ten upevnil na konec lana.

Chlapi!
Brána je tady! Je tady souš! Přivažte, prosím vás, Rút na to vodítko, co jsem tam nechal, a čtyřikrát škubněte. Vytáhneme ji. Předtím ale druhý konec vodítka přivažte ke konci provazu. Potom vždycky po trojím zaškubnutí taháme dalšího. Kdo se necítí, ať se naváže. Je to fakt silný, ale jde to.
Kierke
Vesta: Zemikoso, vezmi mi všechny věci...

Vytáhli jsme Rút, trvalo to dlouho. Venku se muselo něco dít. A ta Rút, ta tedy vypadala! Rozzuřená, vyděšená - viděl jsem jí na očích, že se na mě vrhne. Otakáro se skrčil za mými zády a já se ji snažil uklidnit. Zadnici jsem měl ale staženou strachy, bylo mi jasné, že jsem to přepískl a že ji nemám vůbec pod kontrolou. Tahal jsem ji pomalu z vody a stáli při mně všichni bohové, že zuřivost z ní stačila opadnout a zůstalo jen čiré zděšení. Přivázal jsem ji nakrátko k batohu a hodil jí něco k snědku, ale ani se jídla nedotkla.

Potom se nedělo nic, žádný signál, až Otakáro Vesta poslal další list, ve kterém výslovně uvedl Zoltara jako zodpovědného za transport zbývajících lidí. Nedlouho poté se podařilo vytáhnout Otakárův batoh a následně vysíleného Al-Rahema. Al-Rahem oznámil, že morálka mužstva je špatná, Zoltar Zemikosa prý žádné transporty neřeší. Vilibald Chroust málem zemřel při transportu Rút, Milo Pelíšek se málem utopil, on sám také. Korman Zlotě prý řekl, že dokud se nevrátí havran, nikam nejde, Jakoubek se jen blbě uchechtává a Dwany Růžička prostě řekl: “Ne!”. Ano, málomluvný hobit řekl prostě: “Ne!”. Nechápal jsem dost dobře jejich chování. Venku se potuluje tlupa psolidí a oni se válejí na břehu a čekají, až na ně naskáčou! Následovala několikerá výměna dopisů, která nevyřešila nic, a já se zatvrdil a přestal tahat. Rozhodl jsem se, že si usušíme šaty a potom půjdeme dál sami. Komu není rady, tomu není pomoci. Chlapi se mě snažili přemluvit, ale zůstal jsem neoblomný. Když jsem uražený, tak takový bývám. Neoblomný. Otakáro Vesta tedy z nějaké alchymistické patlaniny na kameni vyrobil takový divný ošklivý oheň, ale oheň to byl, hřál a nesmrděl. Tak jsme rozvěsili mokré hadry. A potom Otakáro s Al-Rahemem vytáhli do jeskyně Vilibalda Chrousta, který se rozhodl, že uvnitř to bude přeci jenom bezpečnější. Pan Chroust se ukázal jako moudrý muž, ale choval jsem se k němu chladně, protože jsem byl rozhořčen. Vztekle jsem si sušil hadry nad plamenem a poočku sledoval Otakára, přidělávajícího na konec lana vzkaz pro Zemikosu s příkazem, ať okamžitě pošle Brizze.

Vytažen Bogreg Truda, Hužmar Brizz a vzkaz, že zbytek mužstva čeká na havrana. Tedy odmítá poslušnost. Na následující vzkaz už nikdo neodpověděl. Ten Zlotě u mně úplně skončil. Je to nedouk, analfabet, který neumí řešit potíže jinak, než že si dřepne na bobek a čeká, až zahřmí! A sekunduje mu mlčenlivý Růžička, který si asi myslí, že přemýšlení může přivodit explozi lebeně. Není divu, že hněv ze mě jen kapal.

Ve čtvrt na čtyři se stala věc, která mě věru nepřekvapila. Ve vzduchu se zhmotnil Korman Zlotě, šplouchl do vody a proud jej strhl pod hladinu. Už se nevynořil. Nedlouho poté Chroust s Vestou vytáhli tubus se Zemikosovou depeší, že havran přinesl vzkaz z lodi, že námořníci akceptovali vzkaz. Z toho jsem usoudil, že kapitán Bragel pochopil, že se návrat Nurnských odkládá a s touto skutečností souhlasil. A že se tedy vrátil havran a proto Zlotě předvedl to, co předvedl. Zda je ale ten komediant živý, to v depeši nestálo. Otakáro pravil, že jsme vyhráli, ale tento názor jsem nesdílel.

Ve třičtvrtě na čtyři byl vytažen Článek, vypadal jako by venku potkal smrt. Teprve později jsem se dozvěděl, že se málem několikrát utopil a že ho řeka málem spláchla až někam do moře. A vytažen byl také Korman Zlotě, tedy kouzelník který neumí kouzlit, a poťouchle se tvářící Jakoubek. A ve čtyři vytažen byl poslední muž, Dwany Růžička, tedy mistr holých vět, který říká zásadně: “Ne!”. Vzpomněl jsem si na dvaasedmdesátý rok tenkrát v Kardamu. Tam byl taky chlápek, co říkal: “Ne!”. Menhorian Blathel se jmenoval. Vlastně, jmenuje se tak pořád. A ten výrok přinesl mu nehynoucí posměšky, ale nesmím se mu posmívat, je to přeci jenom poslední z elfů. Nakonec Dwany řekl, že když tam venku tak dřepěl na kameni, něco na něj z lesa volalo. Volalo to jeho jméno. Nepřekvapilo mě, že zůstal ledově klidným.

Otakárův oheň dohořel, navlékl jsem se do ještě pořád trochu vlhkých, ale teplých šartů. Assuaenec zatím nahoře u Bolbuchova postu provedl ohledání brány. Nápisy na bráně jsou ve staré assuaenštině, a pochopil z nich pouze že jde o hrobku Al-Harviala a že ostrov se možná jmenuje Zur-Darghal. Trpaslík Brizz navrhl vložit do brány klíč, čímž mínil pečeť. Vylezli jsme všichni nahoru k bráně. Brizz vložil pečeť, ale nic se nestalo. Do půl sedmé večer zejména za aktivity Al-Rahema činěny pokusy různě pečetí otáčet, vykřikovat assuaenské formule jako darghe, nebo durbu či mahora, ale kde nic, tu nic. Potom se Al-Rahem řízl nožem do dlaně, přiložil ruce k pečeti a deliricky mumlal mantry. Nakonec omdlel. Když se probral z bezvědomí, byl vyděšený. Pravil, že ho ta pečeť nějak vysála, cítil, jak mu ubývají duševní síly, až ztratil vědomí. Zhasli jsme lucernu, zda pečeť něco nevyzařuje, ale nikoli. Díky tomuto pokusu však byl objeven vysoko ve stropě jeskyně průduch, spojující svět v podzemí s tím venku. Vzduchový komín.

V podzemní jeskyni nic není a bránu nejde otevřít. Jen plac, na kterém stojíme, vypadá jako zbytek chodby. Na druhé straně ale končí závalem. Že by za závalem něco mohlo být? Vstup do Al-Harvialova paláce? Jinak tu opravdu nic není, až na malé klidné jezírko pod průduchem a komín samotný. Ale jsme tady, nějak se ta proklatá brána otevírat musela. Přemýšlím o pečeti. Nemyslím si, že by pečeť měla bránu otevírat - naopak, musela ji chránit před nechtěnými návštěvníky. Možná proto Al-Rahem omdlel - pečeť chránila bránu. Je třeba ji znovu vyjmout. Pokud pečeť byla pouze ochrannou pečetí, brána se musela otevírat jiným způsobem. Uvidíme.

Půl sedmé. Jsem si téměř jistý, že pečeť bránu magicky chránila před násilným vniknutím. Pokud však pečeť je magické podstaty, brána nikolivě. Musí být možné ji tedy otevřít mechanicky. Ale jak? Rozděleny úkoly: Jakoubek vyjme pečeť a Al-Rahem se znovu pokusí zkoumat bránu ve smyslu potvrzení její nemagické podstaty; Zoltar Zemikosa, otužilec, prozkoumá jezírko a Korman Zlotě odešle havrana průduchem na vrchol kopce pátrat po rozvalinách Al-Harvialova paláce. Jakoubek, Chroust, já a Bolbuch se pokusíme rozebírat zával, abychom dokázali odhadnout případnou dobu a nadějnost prací.

Následně zjištěno, že brána bez vložené pečeti nevykazuje ani nepatrné magické anomálie. Veřeje se tedy musely otevírat mechanicky, tedy hrubou silou. Ale jak?, ptám se v duchu znova. Zoltar Zemikosa se nechal spustit dolů k jezírku a vnořil se do chladných vod. Připomínal lesklou obrybu, pověstného chainorského kýtovce, jak tam plival vodu a mocně se nadechoval před každým ponorem. Ale verdikt byl neúprosný - v jezírku nic není. Korman Zlotě oznámil poselství ptáka, a tedy že na kopci jsou rozvaliny staveb, mezi něž vede přístup ze tří stran v podrostu téměř zmizelými stezkami. Průzkum ale potvrdil jednu důležitou věc. Tehdy před pár dny Zlotě vehementně tvrdil, že tady na kopci nic není. Takže vědomě kecal a ten jeho pták tu předtím nebyl, ačkoli úkol o ohledání kopce zněl jasně. Teď se kouzelník zatvrzele ohání tím, že tehdy bylo špatné počasí. Houby počasí! Pták tady vůbec nebyl! A k tomu jeho ptákovi ještě - po družině se říká, že je nějaký zmrzačený, když létá rychlostí míli za hodinu. Jsem toho názoru, a nejsem sám, že ten nebohý pták nevydrží dlouho letět a musí capkat po zemi. Proto je takový pomalý a všechno mu trvá hrozně dlouho. A jsem také názoru, že ten, co zmíněného zmrzačeného havránka přivodil na svět, byl pěkný diletant. Ale Korman jeho přivoditelem jistě není - tak hluboko jeho vědomosti a um nesahají. Spíš bych řekl, že jej vyhrál v kartách. Každopádně rozvaliny Al-Harvialova paláce byly nalezeny, což je potěšitelné.

Zato práce na odstraňování závalu, v něž jsem vkládal jisté naděje, pokračovaly pomalu a brzy zavládly oprávněné pochyby o smysluplnosti počínání. Aby byl zával odstraněn, práce by trvaly jistě několik dní s velmi nejistým výsledkem. Jelikož čas pokročil a únava mužstva byla již notně patrná, rozdělil jsem hlídky a Otakáro Vesta zažehl ten svůj magický oheň. Když jsem se balil do houně, uvědomil jsem si, že jsem trochu nastydlý.

19. poradostiny 1078
Budíček Brizzem, respektive jeho mumláním a pokřikováním. Ten muž se nějak zmocnil pečeti, co ji měl v držení ten lajdák Jakoubek, nacpal ji do otvoru v bráně a jal se vykřikovat podivné věty jako: “Bráno, pusť mě dovnitř!” a “Al-Harviale, pusť mě do svých komnat”. Měl jsem sto chutí pustit mu žilou za takové probuzení. Rýma se mě pořád držela a bolela mě hlava a Al-Rahem také vykazoval příznaky nastuzení. Ale kdo na tom byl tradičně nejhůř, to byl Milo Pelíšek. Zhýčkaným hobitem cloumala horečka a jeho mluvčí Jakoubek oznámil, že Milo dnes rozhodně nemůže pracovat.

Požádal jsem Kormana, aby svému havránkovi nařídil pořádně prohlédnou trosky. Pamětliv toho, že pokud se opeřenci vůbec podaří vylétnout komínem, bude nucen několik hodin odpočívat a potom ještě capkat po svých, bylo mi jasné, že máme moře využitelného času. Nařídil jsem tedy Nurnským pokračovat v odstraňování závalu. Z důvodu údajného čerpání magických sil jsem Zlotěho z těžkých manuálních prací omluvil. Po pěti hodinách odstraněno tak málo sutě, že to ani nestálo za řeč. Vyhlásil jsem tedy přestávku na jídlo, během níž se vrátil znavený pták.

Přednesení výsledků havranova průzkumu Korman zahájil dotazem, zda by bylo možné provést detailnější průzkum, protože tentokrát prý havran na první pohled žádnou díru do země neviděl. Prý od rozvalin akorát vede taková stará cesta a končí u nějakého tunelu do skály, zavaleného sutí. Ale je tam prý spousta křoví a havran že se křoví bojí. Dá se ale předpokládat, že i kdyby se ten nebohý pták křoví nebál, objevil by zhola zavalený tunel, tunel, jehož ustí je opačným koncem té naší zavalené štoly.

Ale potom si Korman nějak vzpomněl, že je vlastně kouzelník, a že pokud ta brána není magicky jištěná, mohl by zkusit se teleportovat na druhou stranu. Vyjmuli jsme tedy opět pečeť, Korman Zlotě byl vybaven Bolbuchovou lucernou, což kouzelník označil za věru dobrý nápad, a onedlouho... zmizel. Al- Rahem zaťukal na kamennou veřej a signál byl opětován. Tedy žije, Korman Zlotě žije... a na druhé straně je prostora. Potom bušení, skřípění veřeje, Korman Zlotě stále na druhé straně. Někdo usoudil, že mu asi došla magické energie, nebo zapomněl formuli. Obojí se jevilo jako vysoce pravděpodobné. Otevírání brány se záhy změnilo v záchranu Kormana Zlotěho. Pokoušeli jsme se páčit, vedeni neocenitelnými radami trpaslíka Bolbucha, který kdysi dávno býval muklem a lámal kámen. Kamenná veřej brány se pod zesíleným úsilím počala podvolovat, šlo to pomalu, píď po pídi, ale nakonec se podařilo veřej hlučně otevřít. Bolbuch veřej zajistil balvanem, aby se náhodou zase nezavřela. Na druhé straně v temnotě stál bledý Korman Zlotě ozářený mihotavým plamenem lucerny. Na rameno mu trhaným třepotavým letem dosedl zmožený havránek. Kouzelník si zhluboka vydechl. Z temnoty čpěl zatuchlý chlad. Myslím si, že byl v tu chvíli šťastný.

Tři hodiny. Pochodové sestavení. Noříme se do spleti širokých štol a hrubě tesaných kobek podzemního labyrintu. Zamřelé ovzduší, na stěnách reliéfy. Reliéfy otroků v okovech s motykami a lopatami či snopy obilí. Pohledy směřují dopředu, směrem, kterým kráčíme. Výjevy se mění. Zobrazují otrokáře s biči, potom obchodníky. Místnost rozšiřující se šikmo. Dlouhá. Vprostřed na stěnách panovník, vlastně dva různí panovníci. Jeden je Al-Harvial, třímající pečeť. Al-Rahem jeho totožnost potvrdil. Druhý panovník je prostě někdo. Ale dost možná jde o další zobrazení Al-Harviala z jiných dob. Je vytesán jako válečník ve zbroji hovořící k davům. K národu. Ano, je to nejspíš Al-Harvial. Místnost se dále zužuje. Další chodba. Obchodníci, otroci, pak výjevy končí, ale chodba pokračuje. Křižovatka. Chodby. Začínáme se držet pravidla levé ruky, pan Chroust obětavě v bojových podmínkách čmaryká náčrt podzemí a je v tom vážně dobrý. Pan Vilibald Chroust je neocenitelný silný článek této družiny. Přistihl jsem se, že o mužích z kumpanie začínám přemýšlet jako o článcích. Články tu máme zastoupeny různé. Ten nejslabší má horečku.

V jedné místnosti objeveny vozy. Dvoukolé, tedy jednoosé a dvoustopé, přizpůsobené zřejmě na koňský potah. Jsou rozeschlé a k nepotřebě, kdysi je zdobila pestrá malba. Vyschlé mrtvoly malých koní. Větrací komíny vzhůru, ale zanesené. Brzy objevena síť chodbami propojených účelových prostor - dávné ubikace, kuchyně, krby, mnoho místností s ucpanými již průduchy. A tam zaslechli jsme vzdálený rámus, pravidelný rytmus ozvuků. Brizz špitl, že mu zvuk připomíná práci kameníků. On, majitel tolik diskutovaného dolu na kámen, tomu jistě rozumí. Osobně jsem se spíš přikláněl k tomu, že kdesi před námi klape mlýnské kolo, ale pan Brizz měl pravdu. Brzy objeveni dva kameníci, tlukoucí do skály. Ale jací kameníci - kostlivcové! Všimli si přítomnosti cizáků, tedy živol, jak řekl jistý elfí vědec, a zaútočili. Čelo formace je rozmetalo na padrť. Nejsme tu tedy sami!

Objevena prastará kovárna, částečně pohřbená pod dávným závalem. Další pouť labyrintem. Nalezena kruhová místnost s vysokým stropem, zdi zdobené tesanými tvářemi i nehotovými tvářemi v podobě umělcovy skici uhlem. Tváře a postavy - ležící, klečící, ponížené. Kráčíme chodbou, která stoupá a točí se, dostáváme se tedy do vyšší úrovně labyrintu a brzy chodba končí dřevěnou bránou pobitou zrezlým železem. Krátká porada a rozhodnutí, že než tudy projdeme snad někam dál, musí být spodní labyrint čistý. Vracíme se tedy dolů a po dlouhém štrádování vstupujeme do obrovského dómu s masivním sloupem vprostřed. Je půl páté odpoledne, ačkoli tady v Al-Harvialově posledním domově čas pozbývá smyslu. Onedlouho dochází ke střetu s dalšími nemrtvými. Tentokrát je skupina kostlivců početnější. Jsou ozbrojení a řízení jakousi podivnou kostnatou mumií, která nesporně vládne kouzly.

Srážka čela voje s kostlivými válečníky měla průběh i vyvrcholení podobné tomu předchozímu, ale mumie stihla zmizet, aby vzápětí napadla záda družiny, chráněná naštěstí Vilibaldem Chroustem. A nezaútočila zbraní, ale chladným kouzlem, jež proniklo zadkem voje, než Al-Rahem sílu kouzla odrazil a vrátil v ústrety vyvolavateli. Potom byla mumie rozdrcena válečníky.

Chvíli před pátou hodinou objeveno obětiště, kde bezesporu před publikem, rozesazeným na kamenných stupních, byly hojně prováděny krvavé obřady. Obětní kámen byl doslova zčernalý prolitou krví. Kolem rozestavené zachovalé bronzové svícny, pod nimi ztvrdlé centéře skapaného vosku. Naproti oltáři hluboká šachta, propadliště mrtvých trupů zmukaných obětin. Hloubka minimálně dvacet sáhů dle ozvuků vrženého svícnu. Dno bezesporu kamenité, o čemž dal svícen zřetelnou výpověď tvrdým dopadem. Zdi obětiště včetně stropu zdobené detaily, popsané runami beze smyslu. Zoltar Zemikosa si lehl na oltář a zachechtal se. Jeho smích se zlověstně tříštil ozvěnou, až mne zamrazilo v zátylku.

Ve čtvrt na šest znovu sestavena formace, jde se dál. Lidské dílo je čím dál více hrubější, užší, nižší. Kumpanie se zaráží před půl sáhu širokou a velmi nízkou pokračující chodbou. Sestavuji malý hobití průzkum - Bolbucha, Dwanyho a mrákotného Pelíška s lanternou. Bolbuch je, pravda, trpaslík, avšak v malém hobitím průzkumu zastupuje Otakára Vestu, což je hobit jako poleno. Otakára Vestu potřebuji tady a Dědek bude dohlížet, zda malý hobití průzkum skutečně dělá to, co má. Mrákotný Mirellan bude těm dvěma aspoň svítit, když už k ničemu jinému není dobrý. Snad to zvládne. Čekáme, jaké zprávy malý hobití průzkum přinese.

Tvrdli jsme na místě jak hejno ptáků a čekali a krátili si ponuré a teskné chvíle štípavými poznámkami na úkor kohokoli a také na úkor malého hobitího průzkumu, jenž se stále nevracel. Za zaznamenání stálo vyjádření Al-Rahema, který pravil, že až havran umře, Korman Zlotě nesporně vysublimuje z tohoto světa. Přišlo mi to jako příhodné vyjádření Zlotěho životní podstaty. V půl sedmé mi došla trpělivost, srotil jsem muže do lajny a kumpanie vyrazila husím pochodem těsnou puklinou vpřed. Zanedlouho však muž vpředu, statečný Zemikosa, ohlásil, že spatřil v dálce světlo, a brzy nato Článkův rozechvělý výkřik: “To jsme my!” domněnku potvrdil návrat průzkumníků. Natěsnaní v úzké prostoře, podobní hadu či dlouhé žížale, mohli jsme seznat, co malý hobití průzkum zažil. Dwany Růžička pravil, že byli přepadeni zezadu, překotně hovořil o duchovi, potom zase o můmijákovi, každopádně byli přepadeni ze zálohy, to je jisté, a tam vpředu plazivka prý přechází opět do nějakých rozlehlejších prostor. Takže Nurnští v žížalovité formaci počali se opět tlačit vpřed a ve tři čtvrtě na osm dosaženo rozšiřujících se prostor, o nichž hovořil morálně otřesený malý hobití průzkum. S vědomím očekávaných nepřátel sestavena nová bojová formace.

Pamětliv toho, že Chrousta bude třeba jinde, pověřil jsem Mila Článka, aby od něj převzal kreslení mapy Al-Harvialova podzemí, ale ten drzý hobit odsekl, že to neumí a tudíž nic dělat nebude. Takže se definitivně postavil do situace, že je úplně k ničemu. Vzal jsem si tedy mapu na starosti sám.

Cesta dále, v ničem neodlišná od toho, co jsme již viděli. Na stěnách fresky, zobrazující seřazené vojáky hledící kamsi dopředu. Tesaná krajina úrodných lánů přecházející ve zvlněné obliny kopců, kopce stoupající ve vrcholy skalisek. Fresky dovedly Nurnské do obrovské místnosti, jejíž plnou prostoru světlo nebylo s to obsáhnout a odhalit. Kráčíme podél stěny s tesanými kamennými arkádami. Potom zvuk a něčí sykot, že zaslechl kročeje nepřátel. Otakáro Vesta přečetl svitek, ochranu proti nemrtvým. Snad pomůže...

Je půl deváté večer a ležíme v úzké chodbě. Léčíme si šrámy z prudké šarvátky, která zahořela tam v té proklaté místnosti. Jsme otřesení a vyčerpaní. Ale žijí všichni, i Al-Rahem a Článek. Myslel jsem si, že Pelíšek vypustil duši, když jej Růžička bezvládného přivlekl. Ale zpátky k tomu, co se semlelo. Otakáro dočetl pergamenové runy a do kruhu světla vskočilo aspoň dvanáct kostlivých trupů. Byly ozbrojené a vrhly se do útoku. Jakub Pozlátko rozbil formaci a přesunul se do blízkosti Článka. Nurnští zahájili palbu, některé šípy se při průletu vzduchem nepochopitelně vzňaly. Otakáro Vesta tvrdil, že šlo o jeho práci, ale dosud nejsem přesvědčen, že si byl svým tvrzením jistý. Každopádně ten jev umocnil škody v nepřátelských řadách, a to bylo dobré. Došlo samozřejmě i na kouzla, ale potom se něco stalo. Od stropu vylétly světle zelené paprsky, takové mdlé světlo, zdálo se, jakoby se strop otevíral. A potom zprava přišlo, či spíše připlynulo šestero polohmotných světélkujících postav. Světlo od stropu se líně rozplizávalo a potom... najednou... vytrysklo směrem k nám. A v záblesku zelenkavého světla doprostřed formace dopadli kamenní netvoři s netopýřími křídly, zahnutými zobany a pařáty. Dwany Růžička vykřikl, že to jsou gorgony a Dědek mu horečnatě přikyvoval. A potom se formace zhroutila úplně a začal boj o holý život, přistávaly další gorgony, ale já nevnímal, co se kolem děje, a můj svět se smrskl na mé malé černé já a ubohou Rút a možná sem tam někoho, kdo se mihl zprava doleva nebo naopak. Rút se dostala do křížku s gorgonou a vzápětí byla napadena druhou, čímž se dostala do kleští a krutě krvácela. Sám jsem musel zahodit luk a přezbrojit a chránit se proti nepříteli, krutě dotírajícímu. Nakonec se začalo dařit, ale Rút na tom byla skutečně bídně, bylo mi jasné, že jsem ji nadobro ztratil, když tu se odněkud zprava, z mimosvětí, vyřítil Otakáro Vesta a zahalil poslední gorgonu v záblesku barevného plamene a ta se rozdrobila v kámen. Byl jsem mu neskonale vděčný, tomu hobitovi z Bořimska, a uvědomil si, že tohle, tohle bylo znamení. Znamení, které je třeba brát smrtelně vážně. A potom jsem si trochu oddechl a pokusil se zorientovat v situaci.

Na první pohled bylo zřejmé, že Nurnští první atak zvládli, ale jejich morálka klesla hodně hluboko pod bod mrazu. Přestože se kolem válely kosti rozsekaných nemrtvých, krev prýštila z mnoha ran a zejména z válečníků, kteří nesli největší díl kůže na trh. Na Dwanym, Bolbuchovi i Chroustovi bylo znát, že melou z posledního. Jejich zbroje připomínaly cedník na nudle. Tělo Mila Pelíška leželo nehybně mezi kostmi, Rút se s kňučením dovlekla do kouta a tam si lehla. A dalo se tušit, že v neosvětlené části prostory nepřátelé ještě jsou. Přemýšlel jsem, zda nezavelet k ústupu, ale okolnosti byly rychlejší.

Otakáro Vesta se chytil za hlavu a začal ječet. Někde na dosvitu plamene lucerny se hemžily nějaké mumie. Nebylo kde brát. Zavelel jsem do útoku a vyrazil na zteč. Přidal se Korman Zlotě a Al-Rahem. Tento ryze zoufalý čin strhl i některé další, a nemálo z nich jistě věc chápalo tak, že si jdou pro smrt. Otakáro Vesta v nějakém zlém duševním souboji, jenž jistě měla na svědomí některá z těch hnusných mumií, ječel a drásal si vlasy, avšak stalo se, že na poslední odpor se postavila takřka celá Nurnská družina. Všiml jsem si, že Al-Rahem po mé levici pod silou ataku zakolísal. Nebyl dalek smrti. Ale stalo se, že Nurnští zvítězili a okamžik vítězství byl tentokrát zřetelný. Otakáro Vesta totiž přestal řvát. Svezl se na zem, poulil oči a sípavě oddechoval. Bylo jasné, že tady nemá cenu déle se zdržovat a byl vydán příkaz ke stažení do bezpečí úzkých chodeb.

Zdál se mi sen. Sen o tom, že bdím. Prošel jsem zapečetěnou bránou. Bránou zapečetěnou pásky pergamenu s voskovými pečetěmi. Rozlámal jsem pečetě a prošel do chodby. Tam místnost, v každém rohu chodba. Věděl jsem, že jsem blízko cíle, cítil jsem zlato. Zabočil jsem po vůni zlata, vlevo. Podlaha pod mýma nohama povolila, padal jsem do tmy, křičel, křičel, křičel...

Probudil jsem se s pocitem, že se mi začaly zdát sny, které nejsou moje. Mám tím na mysli, že sen, co se mi této noci zdál, byl spíš Zemikosův. Sen o cíli a vůni zlata. A asi jsem z toho snu i řval, protože na mě někdo houkl, ať už neřvu. A řvát jsem skutečně musel, protože zanedlouho hlídka spustila poplach. Nemrtví!

Byli to kostliví kopáči, ale nebylo jich mnoho. Chvála bohům! Otakáro Vesta jim v ústrety poslal jakousi výbušninu, zbytek dorazili chlapi, co byli nejblíže. Já tam přes hlavy lidí, co byli přede mnou, neviděl, takže nevím. Jeden nemrcouch se nějak hyperprostoroval do středu k Jakoubkovi a Otakárovi, takže jsem do něj zapíchl Kierkesvaard, ale to bylo spíš proto, že kdybych ho do něj nezapíchl, říkalo by se o mně, že jsem líný tasit. A to nechci. Trápily mě ale jinší věci. Někdo řekl, že ti kopáči, co teď přišli, byli totožní s těmi, co jsme je už zabili, takže je něco vstává znovu na nohy. Také bylo jasné, že tady se nevyspíme a jsme na tom bídně. A jak se mi zdál ten sen, tak jsem se zpotil a vyskákaly mi na kůži takové divné pupínky.

Pod odborným vedením Bolbucha roztlučeny lebky kostlivých na padrť, aby už nemohli vstát. Potom kvapný přesun k bráně k podzemní řece. Tam by mohlo být bezpečno. Brána ale zavřená, ačkoli my ji nechali otevřenou. Učiněny pokusy odtlačit veřej, ale zjištěno, že na druhé straně někdo navalil balvany. Začalo mi pomalu docházet, že po stopách Nurnských přišli psolidi, ti, co jsem před nimi několikráte varoval.

Spojeným úsilím přemluvit zatarasená vrata se nakonec poštěstilo odhrnout blokující balvany z druhé strany natolik, aby vznikla škvíra dostatečná k tomu, aby se někdo útlý pokusil prolézt do temnoty na druhé straně. Kupodivu se přihlásil Milo Pelíšek, ačkoli hruškoidní konstituci hobitovu za útlou nelze v žádném případě považovat. Milo si ale za tím, že je hubený, stál vcelku vehementně. Za hlasitého supění počal cpát své neforemné tělo do štěrbiny, měkká tkáň se poddala tvrdému kameni, lebku měl beztak malou, takže nakonec s hlasitým mlasknutím vplul na druhou stranu světa. Al-Rahem za ním hodil hořící pochodeň.

Milova bledá tvář se ještě na chvíli objevila v průzoru s tím, že jsou všude navršeny balvany, ale jinak v jeskyni nikdo není. Potom zase zmizel a zanedlouho škvíru zaplnil žlutý záblesk. Něco se tam muselo stát, ale na výzvy Milo Pelíšek nereagoval a v jeskyni zavládlo naprosté ticho. Korman Zlotě zařval, že tam na hobita něco vlítlo a ať něco rychle uděláme. Ale co? Mnoho toho dělat nešlo, takže jsme si opět plivli do dlaní a počali tlačit na bránu. Nakonec se podařilo škvíru zvětšit natolik, aby se dovnitř procpal Dwany Růžička i s brněním, následovaný Al-Rahemem a Bolbuchem. Podzemí se rozřinčelo zvuky boje a od úst k ústům roznesla se zpráva, že v jeskyni jsou psolidi.

Většina psolidí byla pobita, několik prchlo pryč. Ale Milo Pelíšek nebyl mrtvý. Byl jen v mdlobách bezvědomí a dostalo se mu ošetření. Rozložili jsme na mostku houně ke spaní, přivřeli bránu na škvíru a zajistili kameny a rozdělili hlídky. Korman Zlotě vyslal větracím komínem hlídkovat havrana. Al-Rahem dostal povolení oživit na vlastní zodpovědnost ghúla, což učinil užitím nějakého temného hřebu na mrtvole statného psolida, a postavil jej na stráž tam dolů k jezírku. Otakáro rozdělal kahanec a jal se patlat nějaké mazání. A poté, co byl prostor konečně bezpečný jako mámina náruč, odebrali jsme se konečně spát.

20. poradostiny 1078
Probudil jsem se do naprostého chaosu. Ale sen to nebyl. Byla to skutečnost a brzy jsem pochopil, že došlo k dalšímu útoku nemrtvých. Teprve poté, co vřava ustala, seznal jsem, že ležení Nurnských napadl ten Al-Rahemův zpropadený ghúl a Assuaenec ještě celou událost prospal. Byl tedy nevybíravě probuzen a bylo mu nekoordinovaně vynadáno. Jakub Pozlátko čapl biják a rozmlátil všem mrtvým psolidům hlavy na kaši. Potom jejich těla naházel do proudu.

Kolem poledního se Nurnští počali připravovat na návrat do Al- Harvialova labyrintu. Nálada vládla nevalná a o její zlepšení se nezasloužil ani pan Vilibald Chroust, který během balení tlumoku sdělil, že během jeho hlídky na něj škvírou v bráně cosi koukalo. Cosi, co přišlo, zevlovalo a zase odešlo. A potom někdo vykřikl, že má úplně zničený meč. Došlo na zkoumání majetku a brzy vyšlo najevo strašlivé zjištění, že něco znehodnotilo nemálo z kouzelných bezmegů druhů. Kupříkladu mně se úplně rozpadl Gerllodův opasek, opasek siláka, který mi spínal břišní svaly, a nebyl sám. Poškozen je i Kierkesvaard, slavná zbraň, kterou mi daroval Olbram Horáček osobně v zastoupení mladšího mistra, jehož jméno jsem zapomněl. Dwany Růžička byl úplně bílý v obličeji a řval, že se na všechno může vykálet a že už bude dobrý akorát tak jako kuchař, v čemž mu sekundoval Dědek, kterému se tak třásla brada, až mu bílý vous divoce šustil. Ostrov se začal mstít a oslabovat Nurnské na všech frontách. Dobrou hodinu trvalo, než se Nurnská družina uklidnila natolik, že byla schopna udržet formaci.

U obětiště došlo k nové srážce s nemrcouchy, kteří jistě byli našimi zbraněmi už jednou zabiti. Z této bitky si však nepamatuji nic, protože se mi stalo něco, co jsem ve svém životě dosud nezažil a co mi později Korman Zlotě osvětlil jako mentální souboj. Stejně o té věci nejsem schopen nic říci. Bylo to hnusné, vysilující, mrazivé... a jsem rád, že jsem to přežil. Nakonec mě to nějak pustilo a já jako v mátohách zaslechl volání Bolbucha, že vpředu je mumie. Tak jsem tedy tasil svůj poškozený meč a vběhl tam, kde byl shluk Nurnských největší.

Šest hodin, morální dno, jizvy pálí jako oheň. Kumpanie táhne dál ve stavu pološílenství. Místnosti, schody, chodby. Mapa se stala mazanicí nesmyslných čar a značek. Lezeme nahoru po příkrých schodech. Chodba, schodiště, pořád nahoru. Odpočívadla, chodby, místnosti, klesání. Nikde nikdo. Potom čelo voje ohlásilo dřevěnou železem pobitou bránu, ta otevřena. Vypadá jako ta, co jsme ji viděli včera.

Kruhová místnost, do které jsme znaveně vstoupili, potvrdila podezření, že dřevěná brána je skutečně jedna a ta samá. Problém je, že jsme jí prošli v obráceném směru, což značí, že labyrint nepokračuje. Ledaže bychom někde minuli něco neprozkoumaného, odbočku, zapomenutou chodbu, něco. Nedejte bohové tajné dveře. Začíná mi na duši hnízdit pocit bezmoci.

Když je situace vážná, obvykle zachřestí článek. Milo Pelíšek přišel s šíleným návrhem navázat kontakt s psolidy a nějak jim vysvětlit, že jsme jejich přátelé a že když nám dají pokoj, zatočíme s těmi nemrcouchy a odplujeme. Názory toho hobita jsou veskrze nebezpečné, už jenom proto, že o jeho šíleném nápadu uvažují i někteří další. Během přestávky na jídlo Milo Pelíšek pro psolidy nakreslil vzkaz. Mapu sice kreslit neumí, to už víme, ale pitomé vzkazy, ty mu tedy jdou.

Chtěl by, aby s tím vzkazem byl poslán havran. Můj názor je takový, že to je úplná hloupost. A havran, to je jedna z mála našich nadějí, jak tohle ostrovní šílenství přežít. Pokud má někdo jít s šíleným vzkazem za šílenými psolidy, ať je to tedy šílený Pelíšek. Havran nechť podstupuje rizika, která jsou vyvážena silnou mincí. Jsem si vědom, že havran je Kormanův majetek, a jako takový je nedotknutelný. A také jsem přesvědčen o pravdivosti slov Al-Rahema, že když havran zemře, Korman Zlotě vysublimuje. Během přestávky pan Chroust také nakreslil vzkaz pro psolidy.

Jsem přesvědčený, že jej nakreslil proto, aby zabil čas a ukázal, že je narozdíl od Mirellana všestranně nadaný. Je to dobře. A pokud tedy Milo Pelíšek půjde s nějakým poselstvím, ať má s sebou alespoň něco, čemu ti krvaví divoši, než ho sežerou, porozumí.

Nebylo pro mne žádným překvapením, že jen co jsme dosvačili, mirellský Článek na svůj nápad s dopisem primitivním hordám zapomněl, a pokud ne, aspoň o něm zarytě mlčel. Možné je, že mu definitivně došlo, že by se nositelem poselství stal sám osobně. Kdo ví. Každopádně rozmrzelá kumpanie vyrazila na další pochod. Opět nějaká chodba, točité schodiště vzhůru, místnost, další schodiště. Začíná sílit názor, že podzemní labyrint navrhl šílenec. Chodby jsou ražené beze smyslu, propojující ještě nesmyslnější kobky. Je tedy nesporné, že Al-Harvial byl minimálně na sklonku života šílený, smyslů zbavený.

V půl sedmé objeven zával, za nímž tušena další místnost. Mezi sutí a stropem úzká proláklina. Prohozena zapálená louč a vyslán havran. Průzkum odhaluje slepou kruhovou místnost sedmnáct sáhů vysokou se zříceným centrálním točitým schodištěm. Cesta tudy nemožná. Vracíme se zpátky.

V chodbě u tesaných arkád objevena v postranní chodbě dřevěná brána. Bolbuch ji s velkým očekáváním otevřel a v bojové formaci vhrnula se kumpanie do bezesporu kruhové prostory obrovských rozměrů, tak obrovských, že světlo lanterny nedokázalo prolomit tmu ani u zlomku rozlohy. Přesto nebylo pochyb, že stojíme na svažujících se kamenných stupních lavic jakési arény. Po dvou nejvyšších stupních lavic počali jsme velmi obezřetně obcházet sál.

Zaregistroval jsem svým šestým smyslem v temnotě pod námi pohyb a neváhal vypálit. O tři údery srdce později se do kruhu světla zpředu a zezadu vřítili obrovští pavouci, posléze doprovázení hejny menších. Došlo ke střetu a řeži. Jen tak tak jsem stihl před sebe postavit Rút, která mě kryla, a mohl jsem se věnovat střelbě. Někdo obloukem hodil dolů pochodeň a ta ozářila tělo obrovské stvůry, pavoučí matky. Byl to boj na život a na smrt. Jedno pavoučí hejno naskákalo na Kormana Zlotěho a kouzelník se zhroutil. Nad velkou matkou se rozprskl svazek blesků a oslnivý jas výboje obnažil z temnot mihotavé perutě Zlotěho havrana. On to byl, kdo zaútočil. Ten havran je možná pomalý a zfušovaný, ale o to více odvahy se v jeho miniaturním těle skrývá. Slyšel jsem někoho vykřiknout, že havran zaútočil na matku zobákem. Ale to už se bitka chýlila k závěru, který měl však být strašlivý. Jakub Pozlátko se ocitl v kleštích a ještě na něj skočilo hejno. Ačkoli se bil jako nikdy, pavouci jej udolali a on se s kovovým řinčením skutálel po kamenných stupních.

A tak se stalo, že ostrov už má definitivní jméno. Katův ostrov. Zoltar Zemikosa si otřel orosené čelo a pravil, že mu Milo Pelíšek zachránil život. Jak přesně, to nevím, a neřekl to ani Zoltar, neboť zájem obou alchymistů přitáhlo něco jiného. Mrtvola velké matky. Jako malé děti se ti dva rozeběhli k nehybnému trupu. Mezitím bližším ohledáním zjištěno a potvrzeno, že Korman Zlotě je v bezvědomí a Jakoubek definitivně mrtvý. Máme tedy první potvrzenou ztrátu na této výpravě. Článkův obličej nezakrytě zrcadlil fakt, že tuřínový spolek citelně oslabil. Prvotní šok ale vystřídal nápad. Jakoubkova mrtvola ještě bublala výrony krve, když Milo Pelíšek pravil, že by se mu hodil Jakoubkův meč. Musím se přiznat, že jsem stál jako opařený. Chování takového druhu jsem vždycky považoval za čirý hyenismus.

A zatím nad zcepenělým tělem pavoučí matky vztyčil se Zoltar Zemikosa a nasadil si na holou hlavu jakési podivné zelenkavé okuly. Otakáro Vesta něco tahal z batohu, byl to velký stahovací nůž, a Zoltar k němu cosi divoce gestikuloval. Pro ty dva bezpochyby okolní svět přestal existovat. Postavil jsem k nim a k limbujícímu Zlotěmu tedy na stráž Mila Pelíška, a to konkrétně ze dvou důvodů - za prvně aby dával pozor na případné blížící se nebezpečí, neboť ti dva toho v zápalu pitvy evidentně nebyli schopní, a za druhé aby se nepletl nám ostatním pod nohy. Bylo totiž třeba důkladně prohlédnout okolí.

Já, Dwany, Bolbuch a Chroust vyrazili jsme obhlédnout terén. Výsledky ohledání jsou následující. V aréně leží spousta kostí, prostě bordel. Dno je písčité pokryté pavučinami. Kolbiště samotné je vlastně třísáhovou ďuznou, bezpečně oddělující jeviště od hlediště. Nalezeno pět kosterních ostatků humanoidů, tři lebky psolidí. Jednu zachovalejší jsem si vzal jako trofej a studijní materiál k rasovému srovnání lebení. Když jsem si lebku s vystouplými čelistmi prohlížel ve světle lucerny, všiml jsem si, jak strážící Milo Pelíšek strká pravici do hřeznoucích střev Jakuba Pozlátka. Teprve později jsem se dozvěděl, že si v bývalém spolubydlícím ze skally smočil magický bezmeg. Což tedy považuji za vysloveně nechutné. Vysávání spolupardů se nedopouštějí ani ti nejostudnější hrdlořezové. Ale zpátky k průzkumu. Mimo kostry dvojnožců zjištěny kosti srn či zajíců. Minimálně jedny šaty kosterních ostatků jsou námořnické a stáří všech ostatků zdá se být různé, od desítek let po měsíce. Mám takový názor, že v aréně byli kýmsi nuceni k boji jacíkoli živí tvorové lapení venku v lesích. Humanoidními bytostmi byli pouze psolidi. Námořnické šaty a sporé předměty z civilizace pocházely od zabitých psolidí, nikolivě od někoho dalšího. Psolidi se k těmto předmětům spíše dostali děděním z dob minulých. Každopádně je tedy jasné, že to, co je tady uvnitř, se baví tím, že odchytává tam venku cokoli živého a potom se dívá na souboj těchto nešťastníků se zde uvnitř chovanými pavouky. Další průzkum odhalil přítomnost královské lóže, oddělené vyhlídky, za níž vede kamsi do útrob labyrintu chodba, a zarezlá mříž, oddělující vstup pro ty, co bojují v barvách Al-Harvialových.

Návrat k Milovi a alchymistům. Korman Zlotě se zatím probral, vůbec ale nechápe, co se tu seběhlo. Havran mu sedí na rameni a láskyplně mu oždibuje ucho. Milo Pelíšek se tváří zádumčivě. Otakáro Vesta je spokojený, Zoltar Zemikosa šťastný. Velím k odchodu, cíl: královská lóže a neznámá chodba. Mám pocit, že jsme na dosah Al-Harvialova sarkofágu.

Chodba nevedla daleko a brzy Nurnské dovedla do něčeho, co by se dalo označit za trůnní sál. Sloupy podpírající falešnou křížovou klenbu, lavice s opěradly pro třiatřicet přísedících. Ano, pro třiatřicet Al-Harvialových věrných! Nad vchodem do sálu zlatý disk neznámého důvodu a funkce. A trůn - ale jaký! Dvojtrůn pro dva panovníky. Tehdy, když jsme vstoupili do labyrintu, na stěnách byli vyobrazeni dva panovníci, ačkoli staré assuaenské knihy hovořily pouze o Al-Harvialovi. Myslím si, že jsme na konci labyrintu. A že tady leží jádro záhady. Al- Harvial bezesporu leží pohřbený. Ale kdo je ten druhý? Ten, který pořádá zápasy v aréně a řídí nemrtvé? Je to Katův ostrov sám, či jeho zosobnění? Toto zosobnění muselo žít už tehdy, když Al-Harvial stavěl palác a labyrint, a jsem přesvědčen, že jej znalo i oněch třiatřicet nejbližších. Bylo to jejich tajemství, které jim nějakým způsobem dávalo převahu nad ostatními osadníky? Každopádně tajemství to bylo, když nebylo zaneseno ani do assuaenských spisků. A to něco, to potkáme zřejmě dříve, než se dostaneme k samotným ostatkům Al-Harviala. Jsem přesvědčený, že to něco, ten druhý, je nebezpečnější než Al-Harvial samotný. Ten někdo má na svědomí ožívání mrtvých a zabitých, a bezesporu i oživení Al-Harviala samotného. Jímá mě z toho děs. A děs mě jímá i z těch dveří - těch dveří za trůnem. Za trůnem jsou totiž divné dveře. Dveře pokryté pruhy pergamenu s pečetěmi z vosku. Vytáhl jsem Kierkesvaard, který potvrdil domněnku. Kierkesvaard žhnul matným světlem. Nemrtví! Jsou tu nemrtví! Zavelel jsem na okamžitý ústup a během úprku vehementně vyprávěl svůj sen. Sen o pergamenových dveřích, dveřích totožných s těmi, co stojí za trůnem. Byl to sen, včerejší sen. Sen, který jsem považoval za sen, jenž mi nepatří. Byl to sen, který jsem považoval za sen Zemikosův. V tom snu jsem rozlámal pečetě a prošel bránou. Za ní byla místnost a v každém rohu chodba. Cítil jsem, že jsem blízko cíle a cítil jsem pach zlata. Zabočil jsem po pachu zlata, vlevo. Podlaha pod mýma nohama se zbortila a já jsem se zřítil s ní. Tam čekala děsivá smrt.

Nurnští vběhli do arény a za ní objevena další předím jenom minutá chodba. Tam vpravo v odbočce jakási skluzavka s vyhlazeným povrchem. Zřejmě tudy odklízeni byli padlí z bojů. Trpaslík Bolbuch učinil v tomto místě neúspěšný pokus najít tajnou prostoru, zřejmě měl mylné vnuknutí. Ale vnuknutí je třeba brát vážně, nepodceňovat nic. Jedno bylo jisté - Nurnští se potřebují vyspat a srovnat, utřídit myšlenky. Došli jsme do míst, kde jediný chybný úsudek znamená neodvratnou smrt. A kde jinde hledat alespoň jakés takés bezpečí, než za zrezlou zavřenou mříží z arény. Dwany Růžička s Bolbuchem Dědkem ji násilím utrhli a Nurnští se prosmýkli dovnitř.

Chodba. Jdeme, prcháme. Hledáme prostoru, do níž vede nejlépe jeden jediný snadněji hájitelný vchod. Křižovatky, chodby, místnosti s mnoha schody. Dílo šíleného stavitele, nesmyslné chodby, ještě nesmyslnější místnosti. Mění se materiál skály. Tmavá sedimentální hornina. Měkká. Také je podlaha na mnoha místech vlhká či mokrá. Dwany, Bolbuch a Milo Pelíšek sestaveni do malého hobitího průzkumu; odesláni na křižovatce na průzkum úzké chodby. Asi po půlhodině hlásí objevení nemrtvých zvířat, konkrétně kočky, vlka a zajíce. Kierkesvaard žhne bez ustání. Jsou tady všude, možná i nad nebo pod námi! Dwany zsinalý vztekem a bezmocí křikl, že se tam dál chodby pořád nekonečně větví. Našli dokonce puklinu, kterou teče potok, ale zase mizí v rozbředlém sedimentu. Zřejmě průsak, ne cesta ven. A ta divná zvířata jsou prý uvázaná na rezavých řetězech, možná i věky. Některé řetězy jsou natolik práchnivé, že se zvířata utrhla.

Jdeme rovně. Chodba se zužuje. Další místnosti, hrubě tesané, nízké. Jsou to prostory pro odpad tohoto světa. Nacházíme i ohlodané kosti. Všudypřítomný smrad. Brzy objevena spodní výpusť už dříve zmiňované skluzavky. Nejspíš zde končily trupy padlých z arény, aby mohly zase ožít. Na Dwanyho Růžičku z boční chodby zaútočil nemrtvý vlk, ale vzteklý válečník jej jednou ranou přeťal ve dví. Potom Vilibald Chroust napaden kočkovitou šelmou, utrženou ze řetězu. Přesné určení tvora se mi nepodařilo zjistit, v takovém hrůzném stavu se nacházel. Tvor zabit, zběsilá pouť pokračuje dál. V půl desáté další srážka s nemrtvým vlkem a poté objeveno místo vhodné na klidnější spánek. Rozbito ležení, rozděleny hlídky. Spánek neklidný, vyrušovaný vzdálenými šramoty a vrzavými zvuky rzivých řetězů. V bledém přísvitu Kierkesvaardu zaraženého do sedimentální horniny Nurnští připomínají namodralé duchy.

21. poradostiny 1078
Devět hodin ráno. Jsem přesvědčen, že jsme na konci labyrintu a čeká nás zásadní střet. Celou noc jsem se budil a přemýšlel. Jsem čím dál přesvědčenější o své upírské teorii. Ale popořádku. Jsem si téměř jistý, že psolidi, žijící na ostrově, jsou pozůstatky Al-Harvialova národa, jakož i dalších lidí, kteří se na Katův ostrov dostali a ostrov je už nepustil. Za ta staletí, za generace života zde mimo kontakt s civilizací, propadli se psolidé do dob úsvitu dějin, pozbyli vědění písma, řeči. Žijí v primitivních tlupách či kmenech tak, jak žili naši předkové, než elfská civilisace přinesla poznání písma, jazyků, myšlenek, vzdělání, jež označuje se souhrnně za pokrok. V kmenech a tlupách psolidé žili na ostrově a s ostrovem a střežili se jeho zlých tajemství, jež zosobnili do podoby zlých duchů a bůžků. Jistě vzývají i duchy a bůžky dobré, duchy přírody, tak jak je doloženo u jiných přírodních či domorodých národů. Psolidi jsou prostě bytosti přírody a jako takoví jsou nám, Nurnským, nebezpečnými nepřáteli, nicméně jejich podstata je přirozená. Není možné se s nimi ani nijak domluvit, je tu jazyková bariéra a hlavně, zcela přirozeně nás musejí považovat za věru nebezpečné nepřátele. Takže celkem vzato Pelíškův již neprosazovaný návrh na dohodu s psolidy má zdravé jádro, nicméně forma, vyhlídky na úspěch, možnosti provedení i naivní přístup jej nutně musely diskvalifikovat. Důležité je přežít a řešit potíže postupně s ohledem právě na to přežití. Psolidí tlupy nás tady, uvnitř Al-Harvialova labyrintu, neohrožují. Sami mají smrtelný strach z těchto míst, a to právem. Psolidi začnou být nebezpeční tam venku. Musíme mít jejich existenci stále na paměti, ale s nimi jsme schopní si poradit, obelstít je, vyvarovat se jich. Naše životy teď ohrožuje něco jiného, děsuplnějšího a zákeřnějšího. To je to, co musíme mít na paměti především.

Zpátky však ke zmíněné teorii o upírovi. Jsou určité střepy informací, které víme a nějak jsme si je více či méně vykládali. Co ale, když jsme jim nedávali dostatečnou vážnost nebo si je vykládali mylně? Nevím kde začít, ale začnu od prostředka. Katův ostrov. Ostrov, o němž zastřeně hovoří proroctví Avalis daeh Lonviat. Dlouho jsem si myslel, ba byl jsem přesvědčen a v tomto přesvědčení stál jsem osamocen, že Katův ostrov je nepřítel. Shluk rostlinstva, živočišstva, hlíny a horniny, prodchnutý silou, jež všechny články slepence sdružuje do neslýchaného kolektivního vnímání, vnímání podstaty zlé a zákeřné. Je tomu ale skutečně tak? Co zlého přivodil nám Katův ostrov krom jednoho sice nepochopitelného zabloudění v hlubokém lese, ptám se? Nenacházím jediný důkaz, který by šlo na vrub ostrova přičíst. A ono zbloudění mohlo být dáno pouze mou vlastní neschopností udržet směr v pro mě nezvyklém terénu a Pelíškovou zjevnou nechutí přiložit ruku k jakémukoli dílu. Chapadla útočící na loď v souvislosti s Avalisiným viděním? Už na lodi kdosi tvrdil, že šlo o dva samostatné chapadlovce, tedy sice obří, ale přesto tvory, ne však chapadla vyrůstající z ostrova. Tvory třeba ovládané někým, ale ne něčím. Znovu jsem si vybavil část proroctví, hovořící o ostrově:

Tajuplný ostrov, skrytý v mlhách. Bledý v podvečerním světle, lovící. Vyčkává a sbírá síly, by uvítal hosty své. Pes jeho otrokem, kočka nepřítel. Kolem sebe tápe, chapadla vypíná přes okraje ostrova, by hosty své o sobě zpravil. Jest starý, starší než co vyrostlo na jeho hřbetu. Jest lstivý, zvířecím způsobem i lidským. Způsobem nízkým v mase, způsobem vynalézavým s jedním. Jest plíživý a zákeřný, jak korálovec ve vůni orchidejí, jak noční štěkot jmen, jak tichá vlna prasklé hráze. Tiše varuje než uchopí tě za hlavu.

Dá se vyložit i takto:

Tajuplný ostrov skrytý v mlhách, to je konstatování. Na ostrově žije někdo, co je věkem starší než cokoli, co tu vyrostlo, co se tu narodilo. Ten někdo se tu ale nutně nemusel zrodit. Prostě sem jednoho dne, ale jistě před stovkami let, připlul, jakkoli se dostal. Je výrazně bledý a je to rozený predátor. Lovec živých. S živými si hraje, dává o sobě vědět s předstihem, a o to více si užívá své hry s obětí. Proti skupině užívá nízkých způsobů (způsob nízký v mase) vedených jedinou snahou - skupinu rozdělit, aby si osamocené jednotlivce mohl vychutnat vynalézavým způsobem (způsob vynalézavý s jedním). Skupinu se snaží rozdělit pomalu a zákeřně falešnými vjemy nepravé skutečnosti, pomocí nočních zvuků. Noční štěkot jmen, to přeci známe, volání jmen Nurnských vycházející z hloubi lesa. Stalo se to Dwanymu, Milovi, možná i Limbusovi v jeho psí řeči. A mohou být další - zvuk valící se vlny z prasklé hráze, kdy druzi se v děsu rozprchnou do všech stran, aby se nezamýšleně stali osamocenými jednotlivci. Na tuto vlnu odkazují i další části Avalisina proroctví a jsem přesvědčen, že kdyby se věty roztrhaly od sebe a znovu seskládaly, vydají jednolitý příběh, který by se mohl, ale také nemusel stát, každopádně je tím Bledým zamýšlen a Avalis daeh Lonviat ve své vizi vidí, jak se nebezpečí vyhnout. Hra Bledého natolik uspokojuje a cítí takovou převahu, že před každým atakem vyšle tichý signál, znamení. Jsou dvě formy bytí na ostrově - buď se podvolit a stát se psolidem, které Bledý toleruje a využívá případně pro kratochvíle v aréně, nebo se mu postavit. Potom takový je nepřítelem a je s ním hrána hra na kočku a myš, v pojetí Bledého tedy hra na predátora a kočku, tedy spíš kotě. Od chvíle, co jsme vystoupili na břehy ostrova, jsme to kotě. Ale zřejmě je tu vždy možnost podvolit se a stát se psem. Psolidem. Vstoupit do kmene. Nadosmrti.

Pokud tedy přemýšlím o panu Bledém, jeho schopnostech zvedat a ovládat nemrtvé, jeho věku, oproti němuž Bolbuch je pouhým nedonošencem, ba co více, plodem, vezmu-li v potaz, že evidentně ovládá magii, a to ne ledajakou, libuje si v temnotě, nejí, nespí, a tak dále, potom prostě musím hovořit o upírovi nebo něčem podobně zrůdném, ale co dle mého názoru má podobu lidské bytosti. Jsem přesvědčen, že Al-Harvial tu bytost, toho pana Bledého, osobně znal. Na svět jej nepřivodil, neboť Al-Harvial nebyl starší než cokoli živého na tomto ostrově. Poznal jej nebo přivedl, kdo ví, ale o jeho existenci zřejmě vědělo jen velmi málo vyvolených. Jen Al-Harvial sám a jeho třiatřicet věrných. Ostatním zůstala existence Bledého utajena. Jak jinak by bylo možné, že by se nedochovala jediná zmínka v assuaenských pracích? Bledý musel být příčinou, proč měl Al-Harvial takovou moc nad svými lidmi, zjevně stál i za jeho magickým věděním, musel stát za jeho úspěchem a zřejmě se stal i příčinou jeho smrti. Tedy smrti v chápání konce žití coby člověka z masa a kostí. O tom, že v době, kdy byl dle Al-Harvialových plánů budován labyrint pod jeho palácem, samotný Al-Harvial nechal zbudovat trůn pro dvě osoby, onen dvojtrůn. Jediná další zmínka o dvou panovnících je doložena z podzemních fresek, ale zde je možné, že jde o vyobrazení Al-Harviala z různých dob, tedy ze Zur-Arhenilu a po něm. Zajímavé je, že na ostrově zřejmě plánoval založit říši Al-Arhenil, jak je psáno na pečeti. Ale to není důležité. Důležité je, že Al-Harvial pod vedením Bledého včetně třiatřiceti věrných zemřel, nebo spíše přešel do nové formy bytí. Kdo je ale ten Bledý? Začínám nabývat dojmu, pokud tedy o pohlaví v jeho formě bytí lze vůbec hovořit, že Bledý není on, ale ona. Bledá. A znovu se vrátím k proroctví Avalis daeh Lonviat. Proroctví o tom, že na ostrově naleznu panovačnou ženu, ženu širokého srdce, těžko však říci, zda ženu, po níž toužím. Ale budu-li o to stát, k setkání prý dojde. Mám si jí prý vážit a rozmazlovat ji, k čemuž je prý třeba velké rozvahy. A také - vrátím se chudý. Chudý čím, ptám se? Chudý životem? K setkání s Bledou dojde. Velice brzy. Ta žena je panovačná, vládne ostrovu. Pokud k ní člověk bude milý, tedy podvolí-li se a splní její záměry, stane se psem. Psolidem. Chudým primitivním divochem, který po zbytek života bude bojovat o přežití v divočině, aby byl nakonec odloven pro konečný souboj v aréně k potěše Bledé. Pokud člověk toto odmítne, zůstane kočkou. Tedy loveným. A potom Bledá rozehraje svoji závěrečnou hru. Pro myšlenku, že Bledá je žena, hovoří ještě jedna věc. Dokážu si dost dobře představit, že žena, obzvláště krásná, mohla snadno obloudit i takového tvrdého muže, jakým bezesporu Al-Harvial byl. Dokážu si představit, že její totožnost držel v utajení a plánoval spočinout na dvojtrůnu po jejím boku. Nedokážu si však při nejlepší vůli představit dva muže, tisknoucí se k sobě na jednom, byť honosném, štokrleti.

Bledá je tedy upír, o tom jsem přesvědčen. A Katův ostrov se jí brání. Zjednodušeně řečeno: Bledá jsou vize a hlasy, Katův ostrov, to jsou sny. Sny zatím pouze varovaly, a varovaly před Bledou. Sny mám jenom já jediný. Proč?, ptám se. Dle mého názoru proto, že jsem byl varován Avalis daeh Lonviat, jenomže varování nepochopil. Varování, že ostrovu vládne žena. A Bledá to ví. A ostrov, nebo prostě něco vycházející z něj a soupeřící s Bledou, je si toho vědomo. Ale o ostrově jako o entitě, jednající jako celek a prodchnuté kolektivní inteligencí, hovořím už spíše ze setrvačnosti. Věc, která svými výjevy nás vlastně varuje, vede a svým způsobem chrání, je spíš skutečně něco jiného. Ostrov je prostě jenom ostrov. Nic víc. Veškeré sny se mi děly vždy v přítomnosti Brizze. Sdílel jsem s ním i kajutu a tam to vlastně začalo. A co měl tak zvláštního Brizz po celou dobu? Byla to pečeť. Artefakt zajišťující kdysi dávno labyrint, aby cosi uvnitř nemohlo ven; artefakt, po jehož odnesení z ostrova to něco, snad tedy Bledá, už nebylo drženo v podzemí a bylo tomu umožněno ovlivňovat dění na povrchu. Vždyť tehdy, když Brizz stanul na ostrově poprvé, nikdo nehovořil o kmenech psolidů, divných a záhadných jevech, a tak dále. Zlé chrutí začalo s odnesením pečeti. A pečeť, nadaná jakousi ochrannou silou, o níž není snad už sebemenšího sporu, stále se snažila skrze vnuknutí na ostrov vrátit. O tom jsem přesvědčen. Nemyslím si, že pečeť má nějakou inteligenci. Je v zásadě tupá. Chce být na svém místě, na místě, pro které byla stvořena. A vysílá vnuknutí do svého bezprostředního okolí, jímž ovlivňuje svůj pohyb směrem k tomu místu. Proto se tenkrát před lety k Brizzovi neustále vracela - skrze vnuknutí svým momentálním držitelům. Proto nutkala Brizze vrátit se na ostrov. Proto působí nutkání skrze snové vize. Jedná se bezesporu o sice jednoúčelový, nicméně velmi mocný artefakt, a je zřejmé, že artefakt je namířen proti Bledé a nikoli pro ni. Možná i vize Avalis daeh Lonviat mohly být dílem způsobeny pečetí, vždyť Brizz, ačkoli se věšteb neúčastnil, tehdy v domě oné dámy byl přítomen.

Když jsem u těchto úvah, jsem přesvědčen, že pečeť skrze Avalis daeh Lonviat jednou z věšteb varuje, že někdo, snad Brizz nebo Truda, zradí. Ne snad vědomě, ale zradí. To však je skutečně jenom na okraj, abychom měli na paměti i takové drobné náznaky. Pokud jde totiž o součást vnuknutí od pečeti, nezradí nejspíš přímo nás, ale pečeť. A pokud už tímto směrem uvažovat, měl by být tím potenciálním zrádcem spíš Truda než Brizz. Proč by se potom Brizze pečeť jinak celou dobu držela? Ale to už jsou úplné spekulace, které rozvádět dále bylo by čirým zoufalstvím.

Jsem tedy přesvědčen o Bledé krvesajce a její hře. Zalétnu ještě k holím, těm holím, na něž přišla zdánlivě nesmyslná zmínka ještě v Nurnu. Co to bylo za hole? Ašprusovy? Ah-Ašverovy? Kdo s nimi vlastně přišel? Byl to Al-Rahem koncem deštna. Hovořila o nich jedna z assuaenských knih - knih, o něž se zajímal Brizz. Ah-Ašverovy hole, magické hole z tmavého ebenu s vrypy, hůl světla a hůl tmy. Hole, které dokáží vstřebávat a uvolňovat energii, a to energii velké síly. Jednu z nich vlastnil Al-Harvial, po druhé pátrali marně Dlubal s Barzojem. Vzpomněl jsem si na tklivý příběh o holích, příběh, jemuž jsme se tenkrát v hostinci U hrocha smáli jako malí kluci, a na Jochaima Harsima, universitního prorektora, který zmíněné dva pány v roce 1050 najal, aby našli hole. Ty dvě hole měli hledat ve Věži mlčícího střelce v Isleveru. Hole nenašli, jen upíra, a toho zabili. Upíra! A je prokázáno, že upír tam původně měl další nemrtvé. Podotýkám znovu, že alespoň jedna z těch holí patřila Al-Harvialovi! Pokud tam v roce 1050 měly být obě hole, Al-Harvial už alespoň tu svoji jednu nevlastnil, protože byl mrtvý. Předpokládám, že obě hole po Al-Harvialově smrti přišly na pevninu právě z Katova ostrova, a to v držení upíra! Pokud na pevninu dorazil jeden, na ostrově mohl zůstat další. Nesporně paní Bledá, i když pohlaví skutečně není důležité. V roce 1071, o jednadvacet let později, si Jochaim Harsim zmíněné pány na hledání holí najal znovu. Konkrétně celou Tamachelskou družinu. Tedy před sedmi lety. A pozor, ta družina podnikla za holemi katastrofickou výpravu na ostrov nápadně podobný Katovu ostrovu. Zkáza Tamachelských tedy započala právě tady, kde se nalézáme dnes, a je dost možné, že některé z kostí patří právě jim. Možné je, že někteří sklonili hlavy a pro paní Bledou stali se psy, a splynuli kmenem s Psolidů. Možná jsou mezi nimi a možná ještě nezapomněli obecnou řeč. Nechápu, jak Brizz přišel na Dlubala s Barzojem, když příběh o holích a příběh o pečeti se nikde neprolínají, ale je možné, že vysvětlením může být prostá náhoda. Může jít také o vliv pečeti nebo něco, co nám uniklo, či čeho jsme se vůbec nedotkli. Jedno je ale jisté - hole souvisejí jak s Barzojem a Dlubalem, tak s Al-Harvialem a upírem. Hole souvisejí s upírem a nemrtvými. Dlubal a Barzoj souvisejí s Brizzem a Trudou. S Brizzem souvisí pečeť, s pečetí Al-Harvial a nějaké zlo. Zlo je upír. Paní Bledá. A pozor ještě na jednu věc - jedna z holí bezesporu souvisí s Nurnskou družinou, její výpravou do Isleveru z roku 1050 a Shenarionem Rohylenem. Upírem, bezesporu později zabitým u Věže mlčícího střelce. To je věc, která zase do celé motanice zaplétá Nurnské. Bohové! Nejde ono nakonec o tu druhou, tu ztracenou hůl? Už o tom nebudu přemýšlet, nebo se namouduši zblázním. Jedno je jisté. Jsme na konci a vlevo čeká smrt. Vyzývám k naprosté ostražitosti a semknutosti! Mám pocit, že bychom Jakoubkovi měli useknout hlavu. Jinak přijde paní Bledá, zvedne ho na nohy a bude o jednoho nemrtvého víc.

Proroctví Avalis daeh Lonviat dle mého názoru není vhodné brát úplně na lehkou váhu, ale ani jej brát doslova. Je to pořád jenom proroctví dílem vyčtené z karet a dílem dané vizemi. Přesto je třeba brát jej v potaz. Z tohoto pohledu bych věštbu rozdělil na dvě části, které odděluje zejména aplikovaný postup. První část byla dána čtením z karet, byla pronášena obecnou řečí, tedy přímo. Tato část je méně vícesmyslná, tedy konkrétnější, a vliv jiných sil zde nelze předpokládat. Bohůmžel si myslím, že tyto věštby se nedochovaly všechny. Druhá část věštby byla vizí, kdy Avalis se nacházela ve stavu hlubokého transu, věštba byla pronášena ve staroelfštině a překládána třetí osobou. Tato část věštby byla sice dochována kompletní, nicméně obsah, tedy jeho význam, mohl pozměnit překlad, nepochopení smyslu sdělení, chudost překladového jazyka. Navíc tuto část věštby, respektive vize, mohla ovlivnit sama pečeť, respektive její přítomnost.

První část věštby hovoří o osobě ženského pohlaví, jež výslovně a přímo souvisí s Katovým ostrovem, ženě všepojímajícího srdce, panovačné, zákeřné, vládnoucí. Je zde cítit silně vyjádřené varování před tou ženou, varování, že obstát před ní lze jenom skrze ústup, rozvahu. Už zde je zmíněno, že záměrem ženy je vydělit jednotlivce a jednotlivce ovládnout. Jsem si jistý, že se jedná o osobu, kterou nazývám paní Bledou.

Druhá část věštby je podstatně zastřenější, nejednoznačná, plná náznaků, jazykových hříček. Vztahuje se ale taktéž ke Katovu ostrovu, to je nesporné. V zásadě se skládá z několika základních pasáží, celků. Jsou v ní pasáže popisující Bledou a varující před ní, dále pasáže popisující událost či znamení, jež událost přímo předcházejí, a varování jak se zachovat, a pasáže nezařaditelné či opisné.

Pasáže týkající se Bledé jdou ruku v ruce s kontextem první části věštby a doplňují ji. Ta žena ovládá nemrtvé přímo, a některé jiné tvory nepřímo vnuknutím. Bledá je panovnice ve smyslu území, jež ovládá, a ve smyslu chování k okolí. Je zde náznak, že obecně myslící bytosti přetváří do dvou rolí - role vyšší, tedy nemrtvého přisluhovače, jehož ve svém vidění světa vlastně obdarovává dlouhověkostí a vyšší formou bytí, a role nižší, podřadné, tedy degradace na roveň ubožáka přežívajícího v divočině, objekt moci a her. Je zde citelná žádost po hostech, touha po dalších přivábencích do sféry jejího vlivu, tedy na Katův ostrov, s nimiž by mohla rozehrát svoji hru, v jejímž závěru bude rozhodnuto, do které kategorie poddaných ten či onen bude zařazen. Je zde cítit, že Bledá mezi těmi nešťastníky po dlouhá léta hledá Al-Harvialova náhradníka, a náhradníky všech, co přišli po něm. I Al-Harvial už mohl být náhradníkem někoho před ním. Tu osobu Bledá mezi námi může, ale spíše nemusí najít, jako ji nenašla mezi přivábenci nesčetněkrát dříve. Za jednoho z náhradníků považuji Shenariona Rohylena. Tyto pasáže zároveň varují před způsoby nečisté hry Bledé a radí volit naprostou neústupnost, nedůvěru, pevný postoj. Nedůvěru v její slova, přání, tužby, úkoly, jelikož jsou míněny jako úskok, lest, zrada a především... hra. Věřit lze dle věštby pouze jedinému, a to řeči těla. Vyjít vstříc nárokům Bledé je v jejích očích výrazem slabosti a nevhodnosti, takový jedinec je zrazen a odsouzen dle míry slabosti, tedy zařazen do jedné z kategorií jejích poddaných. Výjimečná osobnost může v jejích očích uspět a stát se vyvoleným, ale jedná se o vítězství, které je vlastně nejhorším a definitivním odsouzením. Takový už jistě nebude kým býval. Bledá hraje svou hru a je si jistá svou převahou. Proto neváhá v náznacích varovat před každým dalším krokem, avšak tato varování budou zřejmě velmi nejasná, neuchopitelná a nejednoznačná, směřující k tomu, aby její pobavení ze hry bylo větší.

Pasáže týkající se události popisují událost samu a ji předcházející znamení. Tato událost zřejmě nastane a bude opět součástí hry nebo něčeho, co bude následovat po jejím završení. Znamení bude vyjeveno, jak věštba hovoří jednotně na dvou místech, v noci v ležení poblíž řeky, kdy cosi žhavého padajícího z nebe rozčísne strom. Z náznaků po probrání všeho se mi zdá, že věštba popisuje noční explosi sopečného původu, kdy sopouch vychrlí žhavé kamení a vyroní lávu v řekách rozžhavené horniny. Věštba nabádá, že je třeba okamžitě prchat od zdroje, tedy od sopouchu a nehledat záchranu jinde, než skokem do řeky, v jejíž chladné vodě je možné chránit se před žárem, a korytem řeky, tedy vodou, prchat pryč. Věštba také nabádá, že je třeba mít na paměti, že s plnou bagáží hrozí ve vodách utonutí. Veškeré jiné alternativy a postupy vedou k jedinému, a tedy ke smrti.

Pasáže nezařaditelné či opisné hovoří v duchu předchozího. Hovoří například o tom, že ne vše, co se nějak jeví, je právě takové, ale v pravém opaku. Zajímavá pasáž, spadající do této kategorie, je vlastně asi nejzajímavější částí vůbec. Je to výjev předestřený Al-Rahemovi o tom, že dnem i nocí kráčí k němu cosi, co je cenné, nejcennější na světě. Výjev končí větou, že se jedná o dar, ale i prokletí. Mám dojem, že se zde hovoří o vědění. Vědění hlubokém a temném, jež pokud je čerpáno, stává se všeprostupujícím, ale odsuzujícím zároveň. Každým dnem člověk nabývá vědomostí, umu, vědění. Vědění souvisí s vědomím, uvědoměním si sebe sama. Hluboké vědění je jen pro zkušené s ním nakládat, jinak může přivést do záhuby. Z toho důvodu hluboké vědění může dlouho dřímat nikým nepoužito. Může být skryto v dřevě či v kameni, tedy svěřeno papíru či pergamenu, nebo vytesáno. Zapomínat v tomto smyslu je vzácné ale také dobré, zapomenout vše ale je ku škodě a ku posměchu. Vzpomenout si na své narození není možné. Vědění je dar, ale i prokletí. Bohům žel tuto část lze stejně tak dobře vykládat i jako mládnutí. Je natolik spekulativní, že jsem ji musel zařadit mezi pasáže nezařaditelné.

VILIBALD CHROUST
Vilibald Chroust
kapánek ztloust
prostě přibral na těle...
A to je celé, přátelé

Vilibald Chroust to byl, kdo vyřkl to jméno. Ruwena! Ruwena Moranes, označovaná v historických pramenech někdy jako Rowena či snad Rovalia. Elfka, která prý pomocí Smarfaliových kamenů a nápoje z tajných ingrediencí dokázala zvítězit nad stářím a smrtí. Vilibald Chroust je hlava otevřená a jeho zvolání zapadlo do mozaiky dohadů jako základní díl kutý na míru. Musí to tak být! Naším protivníkem a původcem všeho je Ruwena Moranes. Otázkou ovšem zůstává, zda vědět oproti nevědět mění nějak významně naši situaci.

Nurnská kumpanie se obrátila na pochod za Ruwenou Moranes, za setkáním s tou, jež Nurnské zavlekla do své hry a setkání s níž zdálo se být neodvratitelné. V aréně ztuhlému tělu družinového kata, po němž věren původnímu prohlášení pojmenoval jsem ostrov, pan Chroust uťal hlavu. Vilibald si k aktu dekapitace vyžádal výslovný vůdcův příkaz, potom si nebožtíka porychtoval přes štít a sekl. Napotřetí se mu dílo podařilo, ale Jakoubkova hlava byla značně poškozena. Vilibald Chroust prostě není kat. Stejně jako mnozí z nás ostatních. Katovské řemeslo jako každé jiné vyžaduje grif, zručnost a zkušenost. Nebohá zdeformovaná hlava Jakuba Pozlátka klouzala na poslední cestu skluzavkou do labyrintu Ruweniných šelem, než ji zcela pohltila tma.

V trůnním sále, který prohledán byl pečlivěji než napoprvé, objeven v místě zvýšeného stropu ještě jeden disk, tedy kovový kotouč z plechu. Tentokráte stříbrný s vlysem ženské tváře. Dost dobře tváře Ruweny Moranes. Nejasná tvář Ruweny s uzoučkými ústy, za hlavou nůž se zvlněnou čepelí.

Objeveny ještě jedny dveře, mimo ty pečetěné pergamenem. Bolbuch dveře otevřel, Otakáro přelouskal ochranný svitek, družina v bojové formaci. Zjištěn výskyt nemrtvých, tedy kostivců a minimálně jedné mumie. Střelba v chodbě, výbuch Otakárovy bomby, postupný ústup. Al-Rahem zajistil zabouchlé dveře tak, aby si s nimi nemrtví snad nedokázali poradit. Veřeje zajištěny ještě nahromaděnými lavicemi. K ústupu zavelel jsem na sílící hlas mužstva, že nemá smyslu vysilovat se na pouhých pohůncích, když značných sil bude třeba před Ruwenou Moranes. Uznal jsem, že nárok Nurnských je oprávněný a nutný.

Otevřeny pergamenové dveře, voskové pečetě praskly. Za nimi chodba a místnost se dvěma východy přesně dle snu. Znatelně vlhčí vzduch. Levou chodbu dle snového varování necháváme být a pravou chodbou dostáváme se do místnosti stejného půdorysu a taktéž se dvěma východy. Tak daleko jsem už ve snu nedošel. Al-Rahem se přihlásil k průzkumu chodeb. V jedné z nich objevil propadlo a strhl jej tyčí. Propadlo skrývá hlubokou díru s kovovými čepelemi po stranách. Čepele jsou velmi ostré a míří špicemi šikmo dolů. Na dně propadliště ční špičatý kamenný bodec. Nechtěl bych do takové hnusné díry spadnout.

Pravou chodbou dosáhli jsme další shodné místnosti opět se dvěma chodbami, tentokrát ale Al-Rahem objevil propadla v obou chodbách. Díry v délce tří sáhů nelze bezpečně překlenout nakladenými lavicemi, přesto vysláno několik mužů pro lavice z trůnního sálu. Během neúspěšného kladení lavic trpaslík Bolbuch, věkovitý a velmi moudrý stařík objevil třetí chodbu vedoucí středem a krytou tajným vstupem. Byl jsem na Dědka pyšný, stejně jako na Vilibalda Chrousta a Al-Rahema ovšem.

Čtvrt na jedenáct. Kráčíme dlouhou svažující se chodbou, kráčíme jistě dobré půl míle vlhkým podzemím. Chodba se poněkud stáčí. Předvoj hlásí větší prostoru před čelem družiny.

Jedenáct hodin. Krátký průzkum Zlotěho havrana v tenkém přísvitu světla z chodby přinesl zjištění, že místnost je lemována šesti výklenky, po třech na každé straně, v nichž stojí sochy v mírně nadživotní velikosti. Sochy válečníků a jedna socha jakéhosi kněze s holí. Dva samostatné výklenky jsou i nad vstupem, v každém z nich stojí nehybná kamenná gorgona. Na konci dlouhé místnosti zavřené dveře s voskovou pečetí.

Rozhodli jsme se, že opatrnosti není nazbyt a pokusíme se sochy vyvrátit z podstavců užitím lan. Milo Pelíšek pravil, že se postará o osvětlení, ale příprava si vyžádá přibližně čtvrt hodiny. Dal jsem mu tedy požadovaný čas, aby se ten nešťastný hobit mohl konečně v dobrém světle projevit. Vilibald Chroust jej poplácal po rameni a pravil: “Buď hrd a buď tvrd”, Milo Pelíšek si dřepl na zem se zapálenou pochodní a počal mumlat. Došlo mi, že uvede v praxi teorii načerpanou z Horáčkova učiliště. Transfer břemene užitím koncentrace mysli. Poněkud zdlouhavé a v dané situaci i poněkud komediantské. Rychlejší by bylo zapálit a hodit, ale příliš jsem svůj názor neventiloval, aby se Pelíšek necítil dotčeně. Přesto si neodpustím názor, že tento způsob presentace nabytých znalostí přijde mi oborově jaksi nepřiměřený až nedůstojný. To je ale spor, který můžu řešit s Pelíškem coby řemeslníkem takříkajíc od fochu někde u piva, nikoli však před ostatními, kterým je po aplikaci Horáčkových pouček a thesí putna. Pochodeň se zvedla a proplula vzduchem do středu místnosti. Al-Rahem, neviditelný, provedl bližší ohledání situace v podivné síni. Následně podal návrh na způsob vypořádání se se sochami zde z chodby a vyžádal si lana a provazy.

Vytahování soch z výklenků vyžádalo si více soustředěného úsilí, než se zdálo zprvu. Al-Rahem sochy musel hákovat a pomáhat tlačit, čímž se poměrně velmi vydával všanc případným potížím, o nichž nebylo pochyb, že nastanou. Zbytek Nurnských v chodbě zastal práci tažných olvornských volů. A takto se stalo, že v půl jedné po náročném výkonu se ocitlo všech šest lidských soch na zemi. Pokus o likvidaci gorgon byl neúspěšný - tyto sochy byly příliš velké na podsaditých podstavcích. Nurnští sroceni do bojové formace. Průvod velice obezřetně prošel k protilehlým dveřím.

Otevřeny dveře, pečeť praskla. Za zády se ozval zvuk tříštěného skla, sykot vypařovaného plynu, dým pálící v očích. Zavelel jsem postupovat rychle vpřed, následovaly nesouhlasné výkřiky ze zadku družiny. Potom nastala tlačenice. Vpadl jsem do neznámé chodby za dveřmi jako čtvrtý v pořadí hned za Otakárem Vestou. Z výkřiků jsem pochopil, že Briz a Truda porušili formaci a počali prchat zpátky. A poté jsem seznal, že s sebou strhli i Al-Rahema. Bolbuch zpředu křičel, že si žádá zřetelných a jasných příkazů a já vykřikoval, že příkazy byly vydány. Pochopil jsem, že válečníci vpředu s rozkazy nesouhlasí a požadují, aby se družina stáhla zpátky přes celou mísnost do předešlé chodby. Ale místnost za námi ozářilo podivné světlo, světlo které jsme již spatřili tenkrát ve sloupovém dómu, a někdo křičel, že sochy ožívají. Zavelel jsem, aby torzo zadní linie zabouchlo dveře. Zatímco Chroust a nevím kdo ještě, tuším že šlo o trojici, rval dveře a křičel, že sochy vstávají a hrnou se vpřed, soustředil jsem se na to, co může být před námi a velel k prostupu do komnaty vpředu. Měl jsem v zámyslu postavit u vstupu do chodby čtveřici, která bude hrdlo bránit a ničit prostupující sochy, jež budou v početní nevýhodě stísněného prostoru, což Dwany s Bolbuchem chápali jako čirou hovadinu a setrvávali dál na pozicích. Musel jsem se procpat skrze ně dovnitř, zaujal jsem místo u zdi vlevo a zkoumal prostor svým šestým smyslem. Potom se zezadu ozval výkřik Al-Rahemův následovaný bouchnutím dveří. Pochopil jsem, že Assuaenec v poslední chvíli přeběhl komnatou skrze všechny ty sochy a vskočil do chodby. Truda a Brizz byli ztraceni.

Sál byl prostorný a plný sloupů, skrytých ve tmě. Uprostřed jsem vnímal jakési pagodovité schodiště a byl si vědom, že po něm cosi tiše sestupuje, snad několik postav. Zahájil jsem palbu, Nurnští zatím netušili a postupně se přetlačovali u vstupu. Vnímali záři zlata lesknoucí se na hranici dosvitu plamene z Pelíškovy lampy. Dwany Růžička zmizel uvnitř chodby, z výkřiků Vilibalda Chrousta totiž bylo zřejmé, že dveře neudrží. Sochy se o veřeje vehementně přetahovaly, uvnitř zřejmě hořel střet s Brizzem a Trudou. Bolbuch blokoval chodbu a čekal, až sochy jako lavina přejdou přes Růžičku a Chrousta. A do světla v místnosti zatím začali vybíhat kostlivci, někteří ale počali vstávat z podlahy zřejmě oživovaní silou mumií, držících se na šeravém okraji dosvitu.

Zbytek boje věnoval jsem se nebezpečí bezprostřednímu, tedy kostlivcům ožívajícím vlevo ode mne, a do boje zapojil i Rút. Síla kostlivých nepřátel jevila se být o poznání větší, než tomu bylo dříve. Situaci jinde sledoval jsem jenom útržkovitě. Pochopil jsem, že Chroust s Dwanym dveře neuhájili a museli se stáhnout směrem k Bolbuchovi, a do chodby postupně vhřezly dvě sochy. Zbytek Nurnských v náhodných hloučcích řešil situaci uvnitř komnaty pokladů. Nakonec však stála štěstěna při Nurnských a nápor nečistých sil byl prolomen. Taktéž dvě sochy rozbity byly napadrť a vůle mužstva volala po hledání Trudy s Brizzem. Volání nebylo možné nevyslyšet, ačkoli ti dva byli mi úplně ukradení. Narychlo přestavena formace a návrat. Střet s gorgonami, který vůbec nebyl hezký, ačkoli jsem jej očekával. Jedna z nich mě málem poslala do temnoty za Jakoubkem. Přesto probili jsme se skrz a nalezli zkrvaveného Trudu mezi uměleckým štěrkem ze soch. Ten muž měl krví podlité oči a evidentně slintal. Bolbuch odtušil, že musel propadnout bojovému šílenství, což jediné vysvětlovalo, že nezměrnou sílu oživlých skulptur přežil. A přežil i Brizz, ležel pod Trudovýma nohama v bezvědomí a velmi zle pomlácený. Bylo jasně patrné, že přežil Trudovou zásluhou. Dosud jsem netušil, jak je ten Truda silný, a vůbec potom nechápu Brizze, že Trudovy schopnosti nedával vehementněji ve známost. Zalátali jsme nejhorší rány. Tedy vlastně já jsem látal. Milo Pelíšek tradičně pravil, že neléčí. O zbytek, ale velký, se postaraly poslední lektvary. Dál už není kde brát. Vesta mi řekl, že válečníci jsou nespokojení, protože jsem prý vydal z pohledu strategického špatné rozkazy. A také mi řekl, že má s nimi shodný názor, ačkoli z hlediska loajality zůstává za mnou. Nejsem válečník a nejsem stratég. Každopádně nejsem neomylný. Je možné, že by mi chlapi vysvětlili, jaké řešení by bylo lepší, jistější. K postupu vpřed mě vedly jisté důvody, souhrn v dané chvíli známých faktů a předtuch, o nichž jsem byl zase přesvědčen já. Chlapy jsem postavil ve formaci tak, aby byl silný předek a silný zadek. A to jsem ani netušil, že Truda je bijec jaký je. Kdyby bylo po mém a zadek se neoslabil svým rozpadem proti mé vůli, a kdyby válečníci vpředu neřešili, co se děje vzadu, mohlo to všechno vypadat jinak. Vestovy loajality si vážím, ale když o tom tak přemýšlím, vážím si spíše něčeho jiného. Vážím si toho, že ctí rozkaz vůdce, i když mu připadá špatný, protože ctít špatný rozkaz je lepší, než protloukat se neřádem. A ještě víc si vážím, že se nebojí říci v čem byl špatný a jaký by byl v dané situaci správnější postup.

ROK CHROUSTA
Začal se psáti rok Chrousta
přijela hobitů spousta
Počal se psáti rok druhý
přivedli družky a druhy
A když se přehoup rok třetí
hobiti povili děti

Před námi se rozprostírá místnost s osmerem sloupů, vždy čtyři a čtyři v soustředných čtvercích. Uprostřed pagodovité stupně zdvihající se ke katafalku. Tam bezpochyby leží Al-Harvial. Pod katafalkem leží hromady zlata. Místnost je taková jakoby nedodělaná. Jakoby její výstavba byla předčasně ukončena, což je zřetelné především z tesaných reliéfů. Asi taky byla poškozena nějakým zemětřasem. Ve stropě jsou jasně viditelné pukliny, kterými visí dolů kořeny. Kořeny stromů. Musíme se nalézat nehluboko pod zemí. Ruwena nikde. Je to divné. Předtím, než se budeme věnovat kořisti a Al- Harvialovu katafalku, musíme se dospat, doléčit. Mám divné tušení, velmi zlé tušení. Nurnští leží polehaní na batozích a odpočívají. Já s Al-Rahemem bdíme na stráži. Pobledlý Brizz namazal zraněné tou svojí zázračnou mastí. Je půl druhé odpoledne, den konečného setkání. Setkání s Ruwenou Moranes.

Někdo tedy odpočíval, někdo se začal věnovat třídění cenností, ale nemělo to příliš řád. Třídění získalo řád, když Bolbuch zvolal, že takhle se cennosti netřídí, o čemž tedy něco ví, načež prohlásil, že třídění je třeba dát řád. Pořádek totiž musí být, pravil Dědek a ujal se dohledu nad tříděním, přičemž počal na kus pergamenu smolit soupis. Vilibald Chroust se jal obcházet místnost v naději, že objeví nějaké tajné dveře. Nenašel však nic. Od okamžiku, kdy Bolbuch převzal dohled nad tříděním a hlasitě komandoval třídiče, nebylo již možné v poklidu odpočívat, a k třídícím pracem se přidali i ti, co dosud odpočívali. Včetně mě tedy.

Soupiska se utěšitelně plnila položkami. Namátkou zmíním peníze ražby novější, ale i starší, a to ražby staroassuaenské s Al-Harvialovým profilem. Nalezeno drahocenné pouzdro na dvě hole, pouzdro sice prázdné, ale nebylo žádných pochyb, že zde kdysi odpočívaly ony tajemné Ah-Ašverovy ebenové hole s bohatým řezbením, co o nich pořád slýcháme, ale netušíme, k čemu jsou. No a samozřejmě spousta zlata. Objeven i dvoukolák, kdysi bohatě zdobený malbami, teď již dosti omšelý a nepoužitelný. Zajímavé však je to, že dvoukolák musel býti smontován zde, uvnitř labyrintu, poněvadž skrze prostupy by takto vcelku neprojel. Obrovský kus zlata představoval zlatý kýl k lodi, obrovský a těžký odlitek, který sotva pobereme, i kdybychom jej rozřezali pilou. A potom maska ženy, že by maska Ruwenina? Těžko říci. A jadeitové a nefritové sošky kněží a bojovníků, celá armáda posmrtných figur, jež zřejmě měly doprovázet Al-Harviala na poslední nikdy nekončící cestě temnotou. Bylo toho prostě hodně a větší část kořisti Nurnští jakž takž napytlovali, ale je jasné, že se kumpanie potáhne jako stádo soumarů.

V sedm hodin večer trpaslík Bolbuch udělal tečku za soupiskou a prohlásil třídicí práce za ukončené. Potom se rozhořela krátká hádka mezi kumpanií a brizzotrudovským párem ohledně dělení, jelikož dělení půl na půl vzhledem k početnosti obou podskupin přišlo některým skutečně podivné a nevhodné, ale nakonec hádka skončila konstatováním, že dohoda je pořád dohoda a jako taková platí, a že tedy půl na půl. Myslím si ale, že otázka dělení na přetřes ještě přijde.

V půl osmé večer Nurnští otevřeli katafalk. Totiž abych vysvětlil - schodovité stupně byly v jedné straně opatřeny dvířky, avšak pokračovaly dál, vzhůru, téměř ke stropu, kde stála kamenná zřejmě pohřební schrána Al-Harvialova. A my ponejprv otevřeli ta dvířka. Dvířka odhalila vnitřní temnotu a velmi úzké strmě se svažující schodiště kamsi do hlubin země. Do tváří nás udeřil mrazivý vzduch, vzduch ostrý jako šavle námořníka. Ten prostor smrděl chladnou smrtí a Nurnské přešlo rozjaření z třídicích a balicích prací. Minuli jsme tedy tento ošklivý chřtán smrti a pomalu vystoupali k sarkofágu. Zoltar Zemikosa se vklínil mezi strop a víko a s vypětím sil kamennou desku odsunul. S víkem se odkutálel dolů. Korman Zlotě propadl nebývalé iniciativě a vyslal havrana prohlédnout vnitřek pohřební komory. Zlí jazykové, ačkoli nevím kteří, protože se mi z toho divného vzduchu začala motat hlava, odtušili, že to havran sám přišel s tím spásným nápadem a iniciativou, a Zlotěmu maximálně svůj postup dal na vědomí. Myslím si, že je to docela dobře možné, ba pravděpodobné. Skrze Zlotěho ústa havran pravil, že uvnitř krypty leží koruna, hůl, šavle, ale žádné tělo.

Zemikosa se znovu vysápal nahoru a vlezl tam. Po chvíli se vysoukal ven s náručí předmětů, které vysypal na stupně. Byly to bezesporu předměty z Al-Harvialovy pozůstalosti. Tedy obouručná šavle, zlatá šupinová zbroj, železobronzová helma a železná koruna posázená hematitem. A ovšem - hůl. Ebenová hůl s bohatým řezbením, asi dvacet coulů dlouhá. Nebylo sporu o tom, že před očima máme jednu z Ah-Ašverových holí. A potom Zemikosa řekl, že Al-Harvialova mrtvola tam v sarkofágu leží, tedy to, co z ní za ta léta zbylo. Rozpadla se na černý prach. Úplně.

Nastala otázka, zda se vydat na cestu do hlubin, a padlo i rozpačité rozhodnutí, že ano. Bylo třeba najít dobrovolníka. Hrdinu. Toho, který půjde první. Přihlásil se Vilibald Chroust, hrdina z bitvy u Záluk z roku 1063. Trpaslíka Bolbucha tento výron heroismu vyprovokoval a přehlásil se za něj. Bylo tedy rozhodnuto, že hrdinou bude Bolbuch, a vyrazilo se dolů. Některé těžké a rozměrné bagáže bylo třeba odložit a ponechat napospas bez dozoru. Bolbuch vstoupil na schodiště a zmizel ve tmě. Za chvíli se ozvala rána, řinčení, další rána a děsivé klení, z čehož vyšlo najevo, že schodiště je velmi kluzké a je tam strašná zima. Vzpomněl jsem si na své vrklavé nohy, na svou zrádnou nemoc, a bylo mi jasné, že pokud si nezlámu vaz, alespoň se krutě potluču a budu zase pro smích. Temnota pohltila Zemikosu a onedlouho se ozval jeho hlas, že Bolbuch se rozplácl na nějakém odpočívadle, ale jinak je v pořádku, a že schody pokračují dolů. Pak se dolů zřítil Růžička, do toho výkřik Zemikosův, že se ujímá velení, a my zbylí postupně slézáme schody po zadnicích, tedy jak kdo, ale já určitě. A potom Zemikosův řev, že se něco děje, že tam někdo je, ale není vidět, a naléhavý křik Otakárův, ať všichni mažeme zpátky, rychle pryč.

Před dvířky, když byla kumpanie pohromadě, někdo řekl, že to cosi neviděné tam dole, ta zlá síla, ničí magické bezmegy, a že je to celé ošajstlich. Motala se mi hlava a když Al-Rahem řekl, že tam dolů nepůjde, rozhodl jsem se zůstat tady taky, i když mi bylo jasné, že tím jsem se vydal všanc a nebudu zván hrdinou, jako hrdina od Záluk nebo Bolbuch nebo jiní ti všichni včetně Pelíška Mila, co měl zase v ksichtě ten svůj škleb, ale bez mrknutí oka táhl s většinou. A tak jsem zůstal sám s Rahemem a Rút, obklopený pytli zlata, které bychom rozhodně nedokázali odnést, kdyby se ti ostatní nevrátili.

Ale vrátili se. Zaražení, rozpačití. Trvalo to poměrně dlouho. Potom se víceméně rozpovídali, ale mnoho jsem nepochopil, jejich útržkovité zprávy byly zmatené a velmi těžko pochopitelné, něco se tam dole stalo, ale nedokázali to přemoci, tedy ne úplně. Především sestoupili až dolů a vstoupili do střetu s něčím krajně podivným, přičemž prý Pelíšek někoho z našich málem zastřelil, myslím že Růžičku, ale asi ne úplně, protože kdyby ho střelil, byl by teď už dozajista mrtvý, a Korman Zlotě byl sražený do bezvědomí, takže taky málem umřel, ale s čím to bojovali, to vážně nevím. Každopádně s něčím divným, co nebylo z masa a kostí, a nějak to souviselo s Ruwenou. A potom našli nějaký vibrující kámen, či co, něco, co na jejich přítomnost, nebo snad modlitby, co já vím, reagovalo a rozvibrovalo se a vpustilo je to někam. Tam někam vstupovali postupně, vlastně tedy vstoupili dva, tedy Bolbuch a Otakáro Vesta. A Otakáro Vesta byl rozechvělý a říkal, že vstoupil do nějakého vidění a to vidění jej málem zabilo. Ve vidění snad volil nějakou ze čtyř cest a zvolil si cestu Vzduchu, a potom utíkal po nějaké skalní římse a proti němu se z nebes valily podivné věci a on stoupal a krvácel a bil se. A nakonec zabil nějakého posledního ptáka a když vystoupal nahoru, nějaký hlas mu řekl: Zbabělče! Otakáro byl úplně zsinalý a zadýchaný a zmatený z těch věcí. Bolbuch se tvářil znatelně vyrovnaněji, ale bylo jasné, že to, co tam viděl a zažil, nebylo nic hezkého. A potom se druzi rozhodli vrátit sem nahoru a poradit se, co dál. Pochopil jsem, že hledají dva dobrovolníky na zbylé dvě cesty, ta Bolbuchova prý byla cestou Kamene, a na místa dobrovolníků se nepříliš horlivě hlásil Dwany Růžička a o něco horlivěji Zoltar Zemikosa. Musím si nechat ty věci ještě jednou vyložit, ale začínám mít nutkavý pocit, že dobrovolníkem bych měl být já. Že to tak chce Ruwena, ta divná žena, co mi šeptala ty sny. Navádí mě na to ono zvolání: Zbabělče, přestože Otakáro vlastně z logiky věci uspěl.

ZÁHADNÁ RUWENO...
Záhadná Ruweno, Ruweno z Moranes
jsi blízká člověku, nebo jen čirý běs?
Jak asi vypadáš, hlavou mi víří...
Máš křídla netopýří?
Pár? Či snad čtyři?
Pak třeba popředí - myslím tím prsy...
Kolik jich ukrýváš? Dva? Nebo trsy?
Prýštící mlékem, hnisem či krví?
Ach! Já tvůj milenec! Poslední? Prvý...!?
Bezhlavý před aktem... bez hlavy po něm...
(tak to je, když člověk hraje si s ohněm)

NEZVANÝ HOST
Hubená? Spíš kost a kůže
vedle ní ostatky muže
stejně jak ona - kůže a kost...
Potom jen já, coby nezvaný host

Nebo snad zvaný? Že by? Ale
proč vraští rety okoralé...
Snad lačná, až se naše kosti
pomilují na věčnosti

A co ten chcíplý, ten tam dole?
Mlhavě známý, mám ten dojem
takový vetchý, omšelý kmet...
Vždyť to jsem já...! Za pár tuctů let!!!

Zoltar Zemikosa si náhle vzpomněl, že v sarkofágu ležel ještě nějaký zlatý řetěz, ale v tom spěchu a euforii ho zapomněl odnést. Tak pro něj skočil. Byl to masivní řetěz s takovými zlatými dráty, které nejspíš kdysi držely cosi velkého. A byl to znovu bystrý theurg, proplešatělý barvířův syn, syn paní Krteny, kterého napadlo, že v těch drátech se kdysi skvěla pečeť. Ta pečeť z brány, co ji nese Al-Rahem. Takže tu pečeť nosíval za života Al-Harvial na krku a po jeho smrti jí byla opatřena brána, chránící labyrint jeho posledního spočinutí. Potom mi ale vůbec nedochází, k jakému účelu vlastně sloužila. Vlastně - nedochází mi tady už nic. Začínám být poměrně rezignovaný.

Rozděleny hlídky a nařízen povinný spánek. Spánek hojivý, noc klidná bez výjimečných příhod. Poklidné završení velmi dlouhého a úmorného dne.

22. poradostiny 1078
V pět hodin budíček, půl hodiny po šesté kumpanie připravena k dalšímu postupu. Definitivně jsem se rozhodl, že skrze ten proklatý kámen nepolezu. Ale byl tu Zoltar, který se nabídl, že tam vleze, a vypadal, že se dokonce nevýslovně těší. Je to věru příjemný chlapík, poslední dobou. Zoltar si ale vymínil, abych s ním šel dolů, kdyby něco. Což jsem tedy nemohl odmítnout, ale vysvlékl jsem se z brnění, abych o něj nepřišel, a vůbec - vydal jsem se ze všech věcí. Jen ten Kierkesvaard, který je stejně poničený, jsem si vzal. A tak jsem o chvíli později sestupoval za dychtivým Zemikosou, oděný jen do starého beraního kabátu a elfských bot s lidovými motivy, s lucernou v levé ruce a Horáčkovou insignií v pravé. A za mnou tiše capkala Rút, a za ní Al-Rahem, který dobrovolně posílil naše řady. A dobře že tak.

Prošli jsme kolem odpočívadla a dál dolů a kupodivu se nikdo nezřítil, hlavně tedy já. Vzduch byl ostrý jako břitva, pára stoupala od úst a potom tam dole v jakési rozšířené skalní puklině jsem jej poprvé na vlastní oči spatřil. Ten kámen, o němž všichni včera tak horečnatě mluvili, černý obsidiánový balvan obrovských rozměrů trčící z písčité podlahy. Písek na podlaze byl nezvykle černý, stejně jako materiál tvořící puklinu, takový černý pískovec jsem ještě nikdy neviděl. Kolem kamene bylo položeno dláždění, v dlažbě vyryté ornamenty a nápisy ve staré assuaenštině. Rahem mumlal slova: Neneh haakru hegeb dubra..., ale vůbec jsem netušil, co to čte, a on zjevně také ne, pročež na závěr pravil, že rozumí jenom dvěma jménům, a to Al-Harvial a Šenefer. Kdo by mohla být Šenefer, to netuším, ale mohlo by jít o assuaenské jméno Ruweny z Moranes, té děvky, co si pro ni jdeme. V obsidiánovém kameni byl jakýsi klekací práh, Zemikosa nám jej ukázal, tady je prý třeba pokleknout a modlit se, tedy vejít s kamenem ve styk, jak to už předtím provedl Vesta s Bolbuchem. A rozpřáhnout ruce a čelem opřít se. Ta místa byla v kameni zřetelně viditelná, jak byla ohlazená zřejmě zástupy jiných. Všiml jsem si, že ve stěnách pukliny jsou zasazeny železné kruhy, zřejmě na přivazování obětin, a kolem leželi rozbití kostlivci z předešlého boje Nurnských, jehož jsem se kvůli své indispozici neúčastnil. Kosti těch tvorů vypadaly tvrdě, byly černé, jakoby za ty věky zkameněly. Snad proto střet s nimi byl tak krvavý. Ale teď už se nehýbali, a to bylo dobře.

Jenomže záhy přišel útok. Útok odnikud, mrazivý a vyčerpávající. Pořád jsem řval, že si jdeme pro Ruwenu a v žádném případě neodejdeme, poněvadž vědom si věštby chtěl jsem vypadat navýsost paličatý, ale tu věc to vůbec nevyvedlo z míry. Musel to být nějaký druh neviděného bez jakékoli inteligence, poněvadž jeho útoky jevily se naprosto nahodilé, ale my jsme zase neměli vhodné zbraně, tedy konkrétně Al-Rahem, a ty ostatní byly poškozené. Začali jsme tedy ustupovat ke schodišti a stále se bili s víceméně slabým účinkem a já pořád vykřikoval Ruwenino jméno a tak dál. Nakonec se nám podařilo stáhnout se až nahoru k odpočívadlu a ta věc za námi nešla. Navrhl jsem, že to musíme udolat a věřil jsem, že to nakonec zvládneme, a Al-Rahem si doběhl pro pořádnou zbraň, a když se vrátil, vyrazili jsme znovu na zteč. Zase to po nás šlo, ale nakonec se nám podařilo nějak tu věc rozptýlit, vaporisovat. Jizvy a šrámy ale byly nezanedbatelné, takže jsme se vrátili k našim podat zprávy z bojiště a Zemikosa se sehnul u svého neforemného batohu a dlouho se v něm přehraboval a hledal. A potom řekl: “Mám to”, a z pytlíku čočky vytáhl jakýsi předmět, který na mě ukázal a mě zalila horkost. A pochopil jsem, že se mi v hlavě rodí energie, navrátivší se síla, a Zemikosa řekl, že tam dole u kamene to bude věru zlé a až se od něj odlepí, nebo spíš odpadne, musím ho hned začít ošetřovat. Takže jsme se tedy vrátili ke kameni.

Zemikosa si klekl, přilepil dlaně a čelo, začal cosi mumlat a potom upadl do nějakého podivně letargického stavu. Byl evidentně duševně mimo, kámen ho nějak pohltil, a jeho tělo se rozvibrovalo. Trvalo to celou věčnost, respektive čas byl zdáním, ve skutečnosti se vše seběhlo relativně rychle. Theurgovi prýštila krev z nosu, celý se chvěl, ale nakonec dvakrát vykřikl: “Jseš můj!”, a odpadl od kamene. Celou hruď měl potřísněnou krví a vypadal velice vyčerpaně, proto jsem přiskočil a začal se mu věnovat po hraničářsku, respektive tedy v duchu Horáčkových kursů záchrany zraněných. A potom, když jsem skončil, Zemikosa pravil, že si vybral oheň, tedy zřejmě cestu Ohně tam v kameni, ale chtěl jsem, aby si to vyslechli i ostatní, a tak jsme šli.

Nurnští Zoltarovu vyprávění naslouchali bezhlesně, jako jedno velké ucho, ale vyprávění to bylo těžko pochopitelné a představitelné. Řekl, že tam porazil oheň a že mu to řeklo, aby bral. Ale nebylo co brát, ani kde. Také odtušil, že zřejmě nezvítězil nade vším, běžel totiž ohnivým plamenem a dál už na to prostě neměl. Ale dovolilo mu to se vrátit, kámen jej odvrhl, a tak je tedy zpátky.

Přihlásil se Dwany Růžička jako další dobrovolník, ale s jistou úpravou postupu. Přišel s tím vlastně zase ten obětavý Zoltar a pomocí té hůlky mi opět naplnil hlavu silou a mocí, přetvořitelnou v to, co umím nejlépe kromě odchytu hobitů. Léčitelskou magii. A ta změna tkvěla v tom, že Růžičku budu hojit průběžně, ještě přisátého na kámen a divoce vibrujícího. Tentokrát se rozhodla sestoupit dolů celá družina, nechali jsme nahoře u kořisti jen Trudu s Brizzem, Kormana Zlotěho, Mila Pelíška a Al-Rahema. A Růžička se ke kameni přisál a krvácel snad i z uší a očí, vibroval a já ho léčil z té od Zoltara získané síly, a on to zvládl a odpadl od kamene. Jenomže byl na tom věru bídně a ouha, on pořád dál před očima chřadl a bylo jasné, že ho to něco pořád sžírá zevnitř a usává to z něj. A už nebylo kde brát a potom upadl do bezvědomí a vypadal, že je mrtvý a že jsme o něj přišli. A my ho bezvládného vlekli po schodech nahoru, mimo dosah té hrůzy, a bylo to těžké, protože Dwany je opravdu tlustý hobit ověšený železem. Nicméně to, že jsme o něj přišli a že jeho ostatky tady nemůžeme té svini nechat, to nám dodávalo síly. Ale potom najednou dostal barvu a puls mu začal slabě tepat a ukázalo se, že za tím stál zase Zemikosa, tedy nějaký bezmeg, který ještě před prostupem zavěsil Růžovi na krk. A ten bezmeg, ten ho jistojistě na poslední chvíli, na posledním vlásku, zachránil, o tom jsem skálopevně přesvědčen.

A v tom zmatku kolem Růžičky, jak jsme kolem něj poskakovali a dělali mu všemožně dobře, šťastní že žije, najednou někdo vykřikl, kde je vlastně Chroust. A ono skutečně, Chroust nikde, a potom někdo řekl, že ho viděl, jak odešel zpátky dolů. A tuším, že to byl Milo, který pravil, že Chroust měl nějakou vizi, jak obelstít kámen, jak nad ním zvítězit, a odkráčel ji uskutečnit, naplnit. To bylo skutečně vážné sdělení, zanechali jsme tedy u malátného Růžičky na stráži Kormana Zlotěho a vyřítili se po schodech dolů, ale u kamene bylo ticho a leželo tam Chroustovo bezvládné tělo, mrtvé a v řízném chladu vlastně už dočista ztuhlé. A tak tedy zemřel hrdina z bitvy u Záluk z roku 1063 a nikdo vlastně nechápe, co se přesně odehrálo. Vilibald Chroust měl prostě vizi a odešel ji uskutečnit, a jeho vize teď nehybně ležela před našima očima a nám bylo do breku, hněvem a nenávistí k Ruweně z Moranes, k té stvůře, která se nám odmítá ukázat a krájí nás jako plesnivý chleba. Vytáhli jsme Vilibaldovo tělo nahoru, to už bylo asi osm hodin.

Musím se přiznat, že v tomhle mám prsty, totiž v té věci, že další šel na řadu Truda, ten Brizzův osobní strážce. Řekl jsem totiž, že když se kořist dělí půl na půl, měla by se také obětovat ta druhá půlka, a jelikož druhou půlku tvořily vlastně jen dvě osoby, bylo nasnadě, že Truda nemá jiné volby, než jít. A Truda tedy šel a já za ním, sledovat, co se bude dít. Ale neviděl jsem nic, než že vibroval a strašlivě krvácel a potom odpadl a byl dočista mrtvý.

A když jsem tu novinu sdělil ostatním, nějak se stalo, že Zoltar Zemikosa se nechal přemluvit, že to zkusí podruhé a jediná možnost, jak ho bylo možné léčit, už byla jen tou věcí, co nosím, ale štítím se jí. Je to věc veskrze temná, a už jenom její držení v okolí Nurnu díky Rorejsově vyhlášce je protizákonným jednáním. Upíří amulet kdoví odkud, snad z dob, kdy jsme potírali lunaroidy spřáhlé Kodexem Elone, prostě taková hnusná věc, kterou si zarazím do hrudi a budu krvácet a ta moje krev, ten unikající život, přetvoří se temným chrutím té věci v magickou sílu využitelnou k čarování. Ale nebylo potřeba Zemikosu léčit, poněvadž brzy poté, co duševně prostoupil kamenem a rozvibroval se, odpadl a vykřikl, že to nemá cenu, že nepřátelská síla se nebývale umocnila a že to jednou provždy vzdává. A prý mu tam za kamenem nějaký asexuální hlas říkal: “Vítej znova”, což ho jenom utvrdilo v přesvědčení, že tam, na druhé straně, už nemá co pohledávat. A potom se přihlásil Bolbuch a řekl, že tam tedy vleze a vykydlí to tam, protože už ho síří, jak se k nám to cosi chová jako ke špinavým onucím. A vlezl tam a co se mu tam dělo, to těžko říci, ale síla proti němu musela stát strašlivá, protože krvácel jako olvornský vůl a třásl se jako osika, a mně nezbylo, než zarazit tu strašlivou věc do své vlastní hrudi, což tedy bolelo víc, než jsem čekal, byla to nepředstavitelná bolest, a jak jsem léčil Bolbucha, tak ze mně pomalu a jistě vyprchával život. A potom už jsem nemohl dál a musel jsem si tu věc vytrhnout a odpotácel jsem se stranou, cítil jsem, jak se objímám se smrtí, ale Bolbuch pořád vibroval a potom odpadl. Rozhlédl se kolem sebe, pomalu se zvedl na nohy a tak nějak divně se usmíval a řekl, že to dokázal. Ale potom se zkroutil křečí, a zase znova, něco ho hryzalo v útrobách a bylo jasné, že to pokračuje, a bylo vidět, že Dědek pomalu odchází ze světa. Čím dál víc připomínal věchýtek a my mu nemohli pomoci. Už nebylo jak.

A potom se ozval Milo, že kdybych mu zarazil tu moji šerednou věc do prsou, že by se vynasnažil, ale v první chvíli mě napadlo, že pokud to udělám, tak Milo skape a Bolbuchovi nepomůže. Bolbuch už ani nic neříkal, jen se kroutil a zdálo se, že nás ani nevnímá.