Poslední návštěva u Šedého pána

Bylo temno, vlhko a pochmurno, což Molly skvěle vyhovovalo.

Mohutný déšť ulice Malifaux dočista umyl a tísnivá mračna vytvořila mdlý příkrov, který se postupně vsákl do zdí starého města, zanechávaje za sebou kluzkou dlažbu a silný zápach ze stok a bočních uliček.

Mollyny obvykle načechrané vlasy jí zplihly kolem krku a ramen, a když se den překlopil v noc, dokonce i její vzdorný optimismus zvlhl a zmalomyslněl. Chlad již necítila, což byla patrně jediná pozitivní věc na tom být nemrtvý, ale příkrov zoufalství, kterému obvykle rázně odolávala, ztěžkl, a ona shledávala stále obtížnějším cítit radost.

Jedním z důvodů byla sbírka ztracenců a chirurgických zmetků, která ji z uctivé vzdálenosti sledovala. Nebyla si jistá, kdy to začalo, ale když kráčela po nočních ulicích, začínala si jich všímat stále častěji. Jestliže je přitahovala, dozajista to nedělala vědomě, ale každou noc jakoby jich bylo více.

Drželi se ve stínech, možná ze strachu z odmítnutí, pokud by se jejich znetvořené podoby objevily ve světle lamp, a ze všech vyzařoval stejný stísněný odér, jako ze smečky zbitých psů, kteří se krčí a čekají na příležitost olíznout pánovi ruku. Nesmělé pohledy provázející ji nocí občas vyvolávaly téměř mesiášskou atmosféru, což ji trápilo.

Z jejich chování bylo zjevné, že ji považovaly za zastánce, z čehož se cítila ještě hůře. Přestože cítila pochopení s jejich hořem a jejich strašlivou, osamělou existencí ve stínu vrhaném světem živých, také cítila jisté znepokojení z toho, že je podle nich s nimi na jedné lodi, z čehož se cítila bídně.

Skutečným problémem byl však Filip.

Už s ní tři dny nepromluvil, a jen kvůli svému novému tělu. Molly nechápala, v čem je problém. Začalo to vlněnou čapkou, ale Molly pak pocítila touhu dotáhnout snahu o vyrobení něčeho užitečného pro přítele do konce a začala na tom pracovat. Přestože její schopnost plést byla přinejlepším průměrná, vytvořila celé malé pletené tělo, které viselo z okraje čapky. Malé paže a nohy vycpala novinami.

Když mu dokončené dílo ukázala, prohlásil Filip nepokrytě, že by byl raději (znovu) mrtvý, než by si oblékl 'ten škaredý karbunkl'. Molly oponovala, že po čase k němu získá vztah, a i pokud ne, stálo ji to mnoho úsilí a alespoň jeden den by ho nosit mohl. Krom toho, pokud jste hlava, můžete dost dobře svůj odpor vyjádřit slovy, ale to je také nejzazší mez vašeho odporu. Nemůžete se z toho sám svléknout.

Takže ho Molly nacpala do pleteného těla a umístila ho do chatrného starého kočárku, ve kterém ho vozila městem. Myslela si, že s těmi malými vlněnými nožičkami vystrčenými pod bradou vypadá rozkošně, ale Filip byl zcela ponížený. Zavřel pusu a odmítl vyslovit byť jen slovo. Namísto toho na Molly vrhal pohledy naplněné vzteklými výčitkami.

Nakonec mu tělo sundala a odhodila ho, ale Filip se odmítl nechat obměkčit a zachovával vzdorné ticho. Byla jeho necitlivým odmítáním jejího dárku zraněna a posledních pár dní bylo jejich přátelství, v Mollyně jinak nevypočitatelném a nepředvídatelném životě obvykle stálé a spolehlivé věci, napjaté. Vzdala pokusy na něj mluvit, a jelikož neměla nic lepšího na práci, tiše s ním každou noc jezdila ulicemi jako nejchmurnější chůva starající se o nejošklivější dítě.

Dnešní procházka je zavedla do spletitých uliček za řeznickou čtvrtí a u zdí se leskly naházené bílé zvířecí kosti. Uličkami se beze strachu pohybovaly tlusté krysy, velké a svalnaté z toho, jak se tu celé generace živily syrovým hovězím a skopovým, a které by si bez pochyby poradily s jakoukoliv příliš odvážnou kočkou. Při svém sháněním potravy se na chvíli zarazily, aby se podívaly na Molly a její skřípějící kočárek, ale mnoho je to nezajímalo.

Molly se zastavila na hvězdicovité křižovatce s visícími zbytky plakátu strakatého plísní a stářím. Z mračen stále padal déšť, jehož krůpěje stékaly po rezavé kovové kostře kočárku a po holé kůži jejích předloktí.

"Tak kudy chceš jít teď?", zeptala se kočárku.

Temný vnitřek zůstal zticha a nějak stále dokázal vydávat pocit nesouhlasu.

"Co takhle podél řeky?", otázala se. "Tam to máš rád. Můžeme si sednout a sledovat proplouvající těla".

Z kočárku stále sálalo ticho.

"Nebo na Mrzoutské náměstí", pokračovala. "Tam by mohly ležet nějaké zbylé květiny. Ty rozjasní den, což?"

Filip nic neříkal.

Molly vzdychla. "Ach, no tak, Filipe. Nebuť takové děcko".

Ticho bylo náhle naplněno výsměšnou nevolí, která Molly připoměla, že ho už tři dny vozí v kočárku.

Zhruba třicet kroků od nich vyšla z uličky štíhlá, elegantní dívka. Byla tak bledá a měla tak průhledný oděv, že ji Molly nejprve pokládala za ducha. Dívka zmizela z dohledu a Molly osaměla s obrazem vlajícího hedvábí, dlouhých havraních vlasů a porcelánové asijské tváře.

Stále hleděla do prázdné uličky, když se objevily tři další postavy. Tentokrát nebylo po eleganci ani stopy, tři těžcí umounění muži v odřených pracovních botách a silných pláštích s límci zvednutými proti nočnímu chladu. Jeden držel téměř prázdnou lahev pálenky a s nepříjemným leskem v očích si otíral ústa dlaní. Následovali jeho přátelé, malý s velkým břichem a statný svalovec bez krku s kudrnatými vlasy, které mu splývaly po tvářích. Když křižovatku opouštěl tento poslední vetřelec, jeho alkoholem zčervenalá tvář se rozhlédla na všechny strany, což byl všeobecný zvyk násilníků - před provedením zločinu vyloučit svědky. Jak se otáčel, na opasku se mu zaleskl nůž.

Výraz Molly ztuhl. Nebylo třeba příliš velké představivosti, aby pochopila, že je asiatka v okamžitém životním ohrožení. Jakoby v odpověď na toto poznání se z uličky za ní vynořil trpělivý stín a pomalu se přiblížil. Největší z jejích věrných následovníků. Nepotřebovala se podívat, aby cítila sílu paží velikosti kmene či množství švů táhnoucích se po těle tvora jako břečťan a udržujících v jediném obludném těle svaly tuctu mužů.

Bez rozkazu následoval titán trojici mužů a očekáváním zatínal mohutné pěsti. Molly popadla Filipův kočárek a následovala ho odhodlána tři zlosyny spravedlivě potrestat.

Uličkou zazněl vysoký jekot a Molly se rozeběhla, čímž předběhla svého těžkopádného společníka. Nečekala, že muži zaútočí tak brzo, ale stále byl čas zasáhnout, než dívce stačí příliš ublížit.

Pronásledujíc útočníky zahnula za roh, přičemž Filipův kočárek nahnula na dvě kola, a před sebou spatřila násilnou vřavu. Avšak nebyla to dívka, kdo byl napaden třemi statnými muži. Dva muži viseli ve vzduchu, kde kopali a pištěli jako prasata, zatímco byli kucháni… něčím.

Nemělo to zjevný tvar, byl to nehmotný vír vytvořený z nožů, zubů a očí naplněných vztekem. Po celé délce uličky do vzdálenosti padesáti stop ležely orgány, maso, krev a kosti dvou ječících zlosynů. Třetí muž, svalovec s ovčími vlasy, prchal zpět směrem k Molly s výrazem někoho, jehož pojetí reality bylo značně otřeseno.

Ve svém pomatení udělal chybu, že běžel více méně přímo na Molly, což její mohutný společník zjevně vyhodnotil jako přímou hrozbu. Molly nad hlavou zasvištěla statná pěst velikosti kovadliny a třetí muž odlétl na zeď uličky s takovou silou, že praskl jako rozplácnutý komár.

Filipův kočárek postříkala krev, což konečně přerušilo jeho třídenní mlčení, jelikož chtěl vyjádřit svůj odpor. "Co se to tam děje? Bylo to skutečně nutné?", zasténal.

Molly si otřela tvář, konejšivě pohoupala kočárkem a zaměřila se na události v uličce.

Vír ztratil svou sílu a stále se zmenšoval, dokud se znovu neobjevila dívka se zdviženýma rukama a očima barvy albuminu. Jakmile se vražedný duch vypařil, dívčiny dlouhé vlasy a roucho se usadily a znovu se objevily její tmavé, kaštanové zorničky.

V několika vteřinách byla znovu útlou asijskou dívkou, třebaže stála po kotníky v lidských ostatcích.

V tu chvíli si Molly uvědomila, že ulička končí v nákladním doku za nimi, dívka vedla ty tři do slepé uličky. Bylo to opravdu přepadení, ale muži udělali chybu, když si mysleli, že oni jsou tu útočníci.

Dívka si nadzdvihla své zkrvavené kimono a bosýma nohama se vydala skrz krev a pozůstatky, jimž nevěnovala více pozornosti než kamenům při překračování mělkého potoka.

Molly sledovala tu líbeznou postavu, kterak beze spěchu míří k ústí uličky, s trochou žárlivosti na její držení těla a důstojnost. Pohlédla na své ošuntělé šaty a odřené boty vědoma si svého ubohého oblečení v porovnání s touto hedvábnou róbou, zkrvavenou či nikoli.

Dívka se zastavila pár kroků od Molly a pohlédla na ní. Byla o celou hlavu menší, skutečně drobná, s dokonale tvarovanými rysy panenky, ale skvrny teplé krve na krku a tvářích byly na její mléčné kůži jasně vidět a Molly cítila za těma velkýma klidnýma hnědýma očima zmatek a vztek.

"Ahoj", pozdravila Molly nejistá si tím, jak pokračovat.

"Konbanva", odvětila dívka v odpověď se slabou úklonou hlavy. Její lesknoucí se černé vlasy se sotva postřehnutelně zavlnily. Tvář měla nehybnou, téměř apatickou.

"Jste v pořádku?", zeptala se Molly. "Neublížili vám ti muži?", vyšlo jí z úst dříve, než si uvědomila absurditu otázky.

"Vataši va genkidesu", pravila dívka s dalším pokývnutím hlavy.

Molly byla v rozpacích. Bylo možné, že tato dívka neumí anglicky, což by znamenalo, že další konverzace by byla dosti obtížná.

Dívka se naklonila a pohlédla do Mollyina kočárku. Lze jí připsat k dobru, že se její výraz nezměnil, když místo očekávaného nemluvněte spatřila zkrvavenou hlavu mračící se na ni.

Filip se tak lekl, že zamumlal: "Ach, je mi potěšením se s vámi setkat, slečno. Omluvte prosím můj vzhled, naneštěstí jsem zmokl".

Následně si prohlédla stín tyčící se nad Molly, který se stáhl zpět do pasivity. Nakonec dívka obrátila pozornost zpět k Molly.

"Vaši přátelé se mi líbí", pravila.

* * *

Gart Ward držel doutník mezi palcem a ukazováčkem své pravé ruky a levou si setřel tabák ze zubů. Burmesovy doutníky měl nejraději, a protože to bylo známo, od jeho společníků na Zemi přišla s každou měsíční dodávkou krabička. Tyto byly obzvlášť čerstvé a voňavé.

"Jsou dobré", řekl.

Eli vypadal potěšeně. Byl to svědomytý syn a velmi se snažil získat přízeň svého otce, proto vykonával pravidelné cesty skrz trhlinu, aby se ujistil, že vliv Wardů přetrvává. Jedna z těchto cest způsobila, že se mu při projíždění trhlinou tvář zvrásnila a zpuchýřovatěla jako celuloidový film nad zápalkou, ale nevypadalo to, že to Eliho nějak zvlášť trápilo. Nikdy se nedal označit za pohledného a při pokračování v práci svého otce neměl nikdy nouzi o společnost dívek, které dobře věděly, že svůj odpor nemají dávat najevo.

"Co zbytek nákladu?"

"Tento měsíc byla dobrá kořist, tati", pravil Eli. "Tři pokřivené a další dvě prasklé, ale máme tři zůstavší a dalších devět, které poslouží někde v Bílém rozsahu nebo Jamestownu".

Ward senior pokýval hlavou, slušná kořist. Při průjezdem trhlinou měl živý náklad nevyhnutelné ztráty, pokřivení či prasknutí bylo běžné, ale tři zůstavší byly na jednu zásilku dost. Štíhlé, dobře stavěné a s jemnou kůží přinesou slušný výdělek, tedy jakmile budou umyté a řádně vycvičené. Vždy když se poprvé objevily nové dívky, jeho pravidelní návševníci obvykle propadali přihazovacímu šílenství.

Běžné urostlé ženy šly přímo do důlních městeček, kam byly prodávány po skupinách do 'pohostinných domů' a 'kulečníkových heren', které se vždy doslova z ničeho zhomtnily v patách prospektorů a železničářů v těch krajích, kde nebyli tak nároční zákazníci.

Důlní městečka mu přinášela značný zisk, ale skutečné peníze ležely ve městě. Dvě či tři správně vypadající a dobře vycvičené dívky vynesly za měsíc více šeků, než by Gart vydělal za rok obchodu s horníky. Strávil mnoho let vytvářením správných konexí, které ho udržovaly v kontaktu se skutečně vlivnými lidmi z Malifaux, muži, kteří nesli na svých bedrech byrokratickou váhu města a nic neměli raději než doutník a brandy při večerním odpočinku.

Ward se ocitl jako neoficiálně jmenovaný 'vedoucí zábavy' v několika vlivných pánských klubech ve městě a jeho Šedý pán měl otevřeno 365 dní v roce a každou denní i noční hodinu zajišťoval alkohol, hraní a ženy.

Ale samozřejmě tam nemohl přijít nějaký trhan z ulice. Šedý pán udržoval skrze bezohlednou obsluhu u dveří a vysokých cen na baru váženou klientelu a jen ti nechutně bohatí mohli vůbec uvažovat o usednutí k jednomu z pokerových či ruletových stolů. A tak se to Wardovi líbilo.

Byly tu pravidelné soukromé oslavy za zavřanými dveřmi pouze pro zvané, kde se mohli setkávat ti ze skutečně nejvyšší malifauxské společnosti a bez poznání či výčitek si vychutnávat potěšení Šedého pána. Při těchto událostech získal Ward svou skutečno moc.

Dokonce hostil několik událostí, jichž se účastnil dokonce samotný generální guvernér. Ty poskytly nevyslovené oficiální schválení Wardových aktivit a obchod v Šedém pánovi značně posílil.

Ward se pečlivě vyhýbal úřadům a nevměšoval se do jakýchkoli složitých veřejných diskusí. Pro každou složku svého podnikání zaměstnával vlastní muže a celou dobu udržoval ženy mimo veřejný dohled, nikdy nebyly viděny ani slyšeny, dokud nebyly řádně připraveny, a i potom jen ve zdech Šedého pána, dokud nebyly prodány dále.

Chápal, že jeho podnikání, ač velmi nelegální a trestuhodné, bylo tolerováno díky jeho diskrétnosti, a samozřejmě díky službám, které poskytoval těm, již si je mohli dovolit. Což se Wardovi také zamlouvalo.

"Kde jsou teď?", zeptal se Ward a promnul si doutník mezi prsty, aby vyzkoušel jeho pružnost.

"Byly vyloženy z vlaku a jsou ve vozech", odpověděl Eli. "Budou tu za hodinu".

Wardova kancelář a soukromé pokoje byly v horním podlaží Šedého pána, což mu velmi dobře vyhovovalo. Rád měl svůj klub pod dohledem, podřadnější práce nechával svým podřízeným a synovi a zřídka odcházel z jiného důvodu než na setkání s novým klientem.

Samotný klub zabíral čtyři patra s hracími doupaty, bary, restauracemi a mnoha soukromými pokoji. Sklepní části byly uzavřeny a směli tam jen zaměstnanci. Zde byly zásobárny, sklady a ženské pokoje, stejně jako cely pro nové dívky, které neměly dokončen výcvik.

"Ujisti se, že je vykladiště připraveno", řekl Ward. To nebylo nutné, Eli zdědil opatrnost svého otce a v oblasti přípravy a diskétnosti na tom byl stejně, ne-li lépe, ale Gart věřil, že nikdy neuškodí připomenout dobré obchodní praktiky.

Jeho syn přikývl a zamířil ke dveřím. Jeho těžké boty nebyly na luxusním koberci vůbec slyšet. U dveří se zastavil a ohlédl se.

"Nějaké preference pro demonstraci?", zeptal se.

Ward senior se na chvíli zamyslel. "Gertrůda", pravil.

Gertrůda byla jedna z nejstarších žen v Šedém pánovi, bylo jí přes třicet a už ztrácela lesk. Dívky za dlouhých nocí rychle vyhořely, cigarety, alkohol a falešné úsměvy si vybraly svou daň a Gertrůda rychle upadala z přízně. Často se opíjela a uvedla do rozpaků několik z jeho dobře situovaných klientů, což škodilo jeho pověsti. Bylo jen otázkou času, než se stane postradatelnou. Teď bude užitečnější jako demonstrace pro nově příchozí.

Ward vyvinul tradici, že je jedné ze sloužících dívek před novou krví podříznuto hrdlo, to je první věc, kterou po příjezdu k Šedému pánovi uvidí. Sloužilo to jako ilustrace, jak podnik funguje, a zároveň se tak zbavili starého masa, které bylo na konci použitelnosti. Krom toho to ostatní dívky udržovalo v pohotovosti, jelikož věděly, že pokud neudělají klienty šťastnými, budou příště na konci Eliho ostří ony.

Tři mouchy jednou ranou. Wardův obchodní model byl ekonomicky mistrovský.

* * *

Kráčeli spolu půlnočními uličkami Malifaux, Molly se svým kočárkem a velkým stínem a Kirai se svou vážností a rovnováhou.

Mluvili, zprvu jen pár běžných frází, ale když si Molly uvědomila, že angličtina její drobné družky je skutečně excelentní, z drobné konverzace se stal proud. Kirai zdvořile naslouchala, když bledá žena mluvila o sobě, o mrzuté hlavě v kočárku, o molochu prokazujícím jí věrnost a nakonec o svém původním pánu, Seamusovi.

Kirai od podivné osoby ve špinavých šatech s ucouranými vlasy mnoho neočekávala, a proto byla překvapena, když vše, co Molly říkala, znělo pravdivě. Poslouchala s roztoucím zájmem ženin tragický příběh, sdílela její vztek na sobeckého a hanebného Seamuse, cítila její bolest, když Molly mluvila o životě, který měla, a znala hloubky její touhy, když narážela na osamocení a zoufalství, které ji neustále obklopovalo.

Od smrti svého milence si Kirai myslela, že z ní byla všechna lidskost vypálena, byla si jistá, že zbývající schránka nenese nic než nenávist a pomstu. Když nyní naslouchala Mollyinému vážnému vyprávění, cítila bodnutí empatie a dobře známé touhy, jelikož Molly mluvila o tom, jak nikdy neměla nikoho, koho by mohla považovat za svého.

Vždy zdrženlivá a ovládající se Kirai na sobě nedala znát pohnutí, ale cítila s touto nešťastnou ženou rostoucí spřízněnost a viděla ji jako dalšího uprchlíka z citové bouře na Malifaux.

Když nakonec Molly domluvila, stále šly. Kirai shledala, že si užívá společné ticho a putování bez cíle a smyslu. Cítila se dobře prostě proto, že byla s někým, s kým si mohla vytvořit pouto.

Když se nakonec začal nad střechami objevovat úsvit a ony kráčely kolem choulících se bezdomovců ke slumům, Kirai promluvila.

"Jednou jsem milovala muže", řekla. "Byl mi vzat. Jeho otec ho nařídil zabít, protože si myslel, že naše spojení bylo špatné. Protože ho zneuctil".

Molly neřekla nic, ale Kirai byla přesvědčena, že poslouchá.

"Měla jsem život hodný žití, kdysi. Měla jsem lásku. Ale ta láska zemřela s ním a zbyl mi jen vztek".

"Je mi to líto, Kirai".

Dívka si s neutrálním výrazem prohlížela svou novou přítelkyni.

"Říká se, že je lépe lásku mít a ztratit", pravila a v očích se jí objevil ponurý stín. "Lžou".

"To dělají", přikývla Molly.

Slunce směřovalo na oblohu a ony na kůži ucítily první teplé paprsky. Déšť před úsvitem přestal, ač si toho žádná z nich nevšimla, a nyní stály u řeky, která se po mokré noci vzdouvala.

"Předpokládám, že raději půjdu", pravila Molly, ale ve skutečnosti nechtěla.

Kirai přikývla. "Mochiron", řekla.

"Budeš tu později? Myslela jsem, že bychom se možná mohly večer potkat".

Kirai o tom přemýšlela. Mollyina společnost byla vítána a krom toho, neměla nic lepšího na práci.

"Budu ráda", souhlasila.

* * *

Molly zářila a zatleskala.

Nechtěly zasahovat. Prostě se to stalo.

Molly a Kirai se setkaly u řeky při západu slunce a podnikly příjemnou procházku městem. Molly mluvila o své práci novinářky a Kirai, nemajíc nic srovnatelného k debatě, si užívala příjemnou představu sebe v té roli.

Byly přerušeny zamračeným supu podobným mužem táhnoucím jednou rukou ze dveří domu vzlykající dítě. Za nimi běžela obtloustlá žena s bledou tváří bezmocně máchající rukama.

"Nech ji být, Jonahu", volala žena snažíc se znít výhružně. "Hned ji pusť".

"Zavři hubu", zavrčel muž a zvedl ruku, jako by ji chtěl praštit. Žena si zakryla hlavu rukama. "Už má věk. Udrží koště".

"Ještě rok, pro všechno na světě", prosila žena. "Vždyť ještě nemá pět let".

"Budeš makat, co?", pravil muž a zatřásl dívkou, která stále brečela. "Budeš makat pro strýčka Jonaha, co? Vyčistíš komíny jako dobrá holka, co? Vyděláš starýmu strýčkovi nějaký šeky".

"Saze, Jonahu", řekla žena. "Bude je mít všude. Bude je vykašlávat. Viděla jsem to, Jonahu. Nech ji být. Nech ji být ještě rok".

"Pche", zahučel Jonah a obrátil se k ní zády. "Další rok a vyroste. S těma kolenama a loktama se nevejde do komína. Ne, začne hned, dokud je dost malá".

Žena vypadala rozrušená, ale nepohla se, nepokusila se vytrhnout svou dceru supímu muži.

"Proč nenecháte tu dívku jít", pravila Molly a zamračila se na muže. Ten na ni obrátil žlutavé oči a zachechtal se.

"Proč ty se nemmmmmmffffgh", odvětil Jonah, ale poslední část věty byla přerušena obří sedmiprstou rukou, která se mu sevřela kolem hlavy a zvedla ho do vzduchu, zatímco dívka a její matka ztichly.

Molly se usmála na obřího lidského konstrukta stojícího ve stínech, kterému začala říka Archie. Zcela jistě vypadal jako Archie.

"Děkuji, Archie", řekla. "Vadilo by vám?", ukázal na ženin dům.

Čekaly, zatímco se obří konstrukt vtěsnal do malých dveří bera kopajícího a kroutícího se Jonaha s sebou.

"Jak se jmenuješ, zlato?", otázala se Molly naklánějíc se nad poplašenou dívku a hladíc ji po vlasech.

"Emily, slečno", odvětila Emily vzpomenuvší si na dobré vychování a přidala malou úklonu.

"Dobrá, Emily", pravila Molly, zatímco se zpoza chatrných dveří za nimi ozývaly křupavé a praskavé zvuky. "Nemyslím si, že byste se ty a tvoje maminka měly trápit čištěním komínů. Možná tedy krom jednoho".

Archie se znovu protáhl dveřmi na ulici utíraje si své mohutné ruce do Jonahova pláště.

Emilyna matka se naň vytřeštěně dívala a chvěla se.

"Omlouvám se za nepořádek", pravila Molly, když se odebraly k odchodu. Předpokládala, že k vytáhnutí strýce Jonaha z komína bude třeba značného úsilí a ne malého množství drhnutí. Podle zvuku ho tam Archie zarazil pořádně.

* * *

Malíček si myslel, že to bude dlouhá noc, ale i on byl překvapen, jak mrtvé ulice byly.

Stále častěji se objevovaly drby, že během zhruba posledního týdne někteří obyvatelé chudinské čtvrti zmizeli nebo došli nepříjemného konce z rukou neznámé skupiny. Rychlý Pete a Velký Mike byli objeveni před několika dny v uličce za skladem dříví rozsekáni na kusy ne větší než lidská pěst. Naštěstí byly obě pěsti Velkého Mika tetovány, což usnadnilo jeho identifikaci, a jelikož pár byl nerozlučný a našly se čtyři boty (s nohama stále uvnitř), došlo k všeobecnému souhlasu, že oba muže stihl stejný osud. Také slyšel o lichváři Del Rayovi, který byl na Řemeslnickém pahorku rozmačkán podobným způsobem, spolu s většinou svých strážců.

Tři další pasáci došli v různých částech slumu špatného konce a většinu z nich znal Malíček osobně. Zdálo se, že cílem byli všichni vedoucí ve slumech pouliční život. Některé ze zvěstí naznačovaly, že za to byly odpovědné dvě ženy, ale to bylo absurdní.

I starý supí Jonah Clough, ohavný šéf kominíků držící tento obchod ocelovým stiskem ve většině cechovních čtvrtí, byl přeložen ve dví a nacpán do jednoho z vlastních komínů. Ač to byl ironický skon, přesto se něčemu takovému chtěl Malíček vyhnout.

A nebyl jediný, podle toho, jak tiché byly dnes v noci ulice. Jeho děvky stály kolem, kvůli chladu zabalené v šálách, a vypadaly nešťastně a znuděně. Poslední půl hodiny tu prošel sotva jeden muž, který nespěchal někam dělat něco jiného.

"Nestůjte tu jen tak", vyštěkl a vystoupil zpod lampy, kde obvykle bloumal a sledoval své dívky při práci. "Jestli si myslíte, že dneska nebudete muset platit za hlídání, tak to se mejlíte. Dostanu svý prachy tak nebo onak, takže pro vás bude lepší, když je pudete sehnat".

Ženy, už tak dost bledé od použitého pudru, ještě zbledly.

"Ale Malíčku, od Červený ulice po Mrzoutský náměstí neni ani jeden chlap", prostestovala jedna z nich. "A když nejsou chlapi, neni práce ani šeky".

Malíček položil palce na svůj mohutný kožený opasek a žena zbledla. Pokud se mu zdálo, že odporují nebo nepracují dost tvrdě, nezdráal se na ně svůj opasek použít, a na opakované delikventky měl u opasku ostrý nůž. Všechny viděly rukojeť z rohoviny vyčnívající pod lemem jeho krátkého vlněného saka.

"To je proto, že se nedíváte pořádně", zavrčel Malíček. "Očekáváte, že za vás všechno udělám já? Chcete, aby vám obchod spadl do klína?"

"Nejsem to já, kdo čeká, že mu něco spadne do klína", odsekla žena. "To ty po nás chceš tahat šeky ze vzduchu".

Malíček nadzvedl obočí.

"Opravdu?", pravil vlídně, ale žena cítila, že zašla moc daleko a pokusila se to napravit.

"Seženu tvoje peníze, Malíčku, drahý", děla. "Jen mi dej trochu času, to je vše".

"Seženeš moje peníze", souhlasil odepínaje svůj opasek. "Jen potřebuješ řádný podnět".

"Chystáš se bít ženu?", ozval se tichý, ale jasný hlas.

Za ním stála asiatka ve zdobeném hedvábném kimonu. Černé vlasy měla rovné jako přímka a visely jí na ramena rámujíce bledou tvář a obrovské oči.

"Ztrať se", obořil se na ni, částečně pobaven. "Nebo chceš, abych tě zbil taky?"

"Můžeš to zkusit", pravila malá žena.

Pomalu vytáhl opasek a obtočil si jej kolem pěsti zanechávaje asi dvě stopy zakončené sponou volně viset.

"Vypadáš jako pohledná malá holka", řekl. "Pokusím se nezničit ti obličej. Pak si možná můžeme promluvit o tom, že pro mě budeš pracovat".

Dívka nereagovala ani se nepohnula. Ruce měla spojené za zády.

Malíček byl touto vyrovnaností mírně znepokojen, ale vrhl se na ni rozhodnut neztratit před přihlížejícími dívkami tvář.

Nově příchozí se pohybovala rychle, vyklouzla z dosahu jeho opasku a vedla rychlý protiútok, při kterém se zaleskl kov. S hrůzou sledoval, jak jeho spona se zařinčením dopadla doprostřed ulice.

Musela mu přeříznout opasek nožem, který odněkud vytáhla. Ale všiml si, že spona byla stále na opasku ležícím jako placatý hnědý had na dlažbě. A na konci byla smyčka, kterou si omotal kolem pěsti, s pěstí stále uvnitř.

Shlédl na svou paži a viděl rudé maso a bílou kost.

"Moje… moje ruka", zamumlal.

Štíhlá žena držela obří zahradnické nůžky a podle toho, jak se na nich odráželo svétlo lamp, byly zjevně ostré jako břitva. Byla na nich sotva kapka krve.

"Co bude další?", zepatala se s nehybnou tváří. "Vataši va kinišinai. Vyber si".

"Ne, počkej… počkej…", ustupoval na náhle třesoucích se nohách, pevně uchopil svůj pahýl a pokusil se zastavit tryskající krev. "Počkej chvíli…"

"Neupejpej se", pravila malá žena krok za krokem ho následujíc. Pod kimonem měla drobné bosé nohy. "Mám vybrat já?"

"Počkej", zaskřehotal Malíček a zacouval do úzkého výklenku, kde byly dávno zazděné dveře. "Počkej, nejsem to já, koho chceš".

"Nejsi?", otázala se. "To se musím plést. To mi před chvílí hrozil zbitím někdo jiný?"

"Ne, já, já nejsem nikdo", blábolil. Věděl, že pokud pronese následující slova, bude to pouze odklad popravy, protože pokud ho nezabije tato šílená asiatka, udělá to muž, kterého se chystal jmenovat. "Chceš toho, od koho mám ty děvky. Chceš muže na vrcholu pyramidy".

"A kdopak to je?", zeptala se ho neměnným lhostejným tónem, stále se blížíc.

"Ward", vyhrkl a hlava se mu točila ze šoku a ztráty krve. "Gard Ward. To je muž, kterého chceš".

"Nikdy jsem o něm neslyšela", opáčila žena pohrdavě.

"Samosebou", pokračoval Malíček a do hlasu se mu vkrádalo zoufalství. "Platí hodně lidem hodně peněz, aby to tak zůstalo".

Žena se konečně zastavila. Zdálo se, že poslouchá.

"Pokračuj".

"Přiváží je ze Země, plné vagóny. Má klienty, chápeš? Cechovní muže, průmyslníky, hodně vydělává. Všechno řídí".

"Přiváží co?", v dokonale porcelánových rysechž ženy se objevil náznak zloby.

"Ženy", vyhrkl Malíček. "Unáší je, pašuje je skrz trhlinu, nutí je pracovat v jeho klubu. Tucty. Stovky. Já kupuju flákačky".

"Flákačky?", zopakovala.

"Příliš staré nebo uštvané, aby udržely jeho standardy. Prodává je se slevou lidem jako já. Mám je pěknejch pár let, než je zabije chlast nebo nemoce. Buď to nebo jsou poslaný do hornickejch městeček".

Žena byla dlouho nehybná, zatímco on funěl sleduje třpytící se nůžky.

"Kde toho Garta Warda najdu?", zeptala se nakonec.

"Šedý pán. To je jeho domov. Ale nedostaneš se k němu na sto kroků. Má celou soukromou armádu a pod palcem skoro každýho úředníka ve městě. I samotnýho guvernéra". Malíček si nemohl pomoci, aby se mu do hlasu nevetřela pýcha, že je s takovým mužem ve spojení.

Při zmínce o guvernérovi se ženina tvář zachvěla, ale pak se zase změnila v nehybné zrcadlo.

"Dobře? Dobře?", pokračoval Malíček a uvažoval, zda má ještě dost síly, aby dovrávoral ke Quincy Malvillemu, veterináři v Podkovářské ulici, než padne na ztrátu krve. Pak prvním vlakem z Malifaux, než se Ward dozví, že mluvil. "A teď mě nech, ty bláznivá krávo".

"Tačimači", odvětila. "Ještě jsem neskončila s tvojím zabíjením".

Malíčkovy se rozšířily oči, když se žena vrhla kupředu a její ostré nůžky sklaply. Před očima se mu protočilo jeho vlastní bezhlavé torzo a svět se začal točit jako na kolotoči.

Poslední, co slyšel, byl křik jeho kurev.

* * *

"Kolik?", zeptal se Ward znovu.

Nakláněl se nad vyleštěným ořechovým zábradlím v blízkosti baru, hluboko v Šedém pánu. Za ním byl barevnými lampami zlehka osvětlený třípolicový bar se zásobou každé pálenky, vína a šampaňského, které se dalo na Malifaux obstarat. Za ním sloužily bezchybné ženy v krajkovaném spodním prádle přemisťující se s vřelým úsměvem od jednoho zákazníka k druhému. Jen oči naznačovaly něco jiného.

Na druhé straně zábradlí bylo zapuštěné patro pokryté červeným kobercem, kde byly do podkovy rozestavěné hrací stoly. Bohatí muži v různých stádiích opilství křičeli, smáli se a nalévali se z křišťálových sklenic, zatímco jejich peněženky se za přičinění krupiérů a smějících se žen korzujících zakouřeným davem rychle vyprazdňovaly.

Byla to rušná noc.

"Čtyři", odvětil Marcellus a sledoval dveře.

Během několika posledních nocí zemřeli čtyři nákupčí z chudinské čtvri, rozsekáni či rozdrceni někým, kdo je zjevně nesnášel. Byli užiteční k využití některých hrubších kusů, které Ward už nepovažoval za dostatečně reprezentativní pro svůj klub.

"Měl bych se znepokojovat?", otázal se.

"Pasáci jsou jako krysy", pravil Marcellus. "Zabij jednoho a příští den jsou na jeho místě dva další".

"Nějaké zprávy proč?"

Marcellus pokrčil rameny způsobem naznačujícím, že to není nic, s čím by si jeden měl dělat starosti. "Nejspíš nějaké územní spory. Nedávno byly ve slumech nějaké nepokoje. Možná nový gang, co si chce udělat místo pro sebe".

"Dobře, nelíbí se mi to. Srkz chudinskou čtvrť přivážíme zboží. Nechci, aby mi nějakej gang hulvátů překazil obchod. Pošlete tam skupinu chlapců, ať najdou, kdo tam vyvádí, a uklidněj to. Je mi jedno, kdo má jakou ulici, dokud nejsou narušený moje dodávky".

Marcellus přikývl a chystal se odejít, když ho Ward zastavil.

"Pošlete Eliho", přikázal. "Strávil příliš času na Zemi. Nechci, aby místní zapomněli, kdo je. Jednoho dne tohle místo povede, a proto potřebuje respekt".

Marcellus znovu přikývl a zmizel v davu hýřilů.

* * *

Molly seděla na dřevěném nakládacím molu, máchala nohama a cosi si pro sebe broukala. Kirai stála kousek od ní a brousila své nůžky.

Pobily už tolik zlosynů a ničemů, že ani jedna z nich nemohla popřít, že se to stalo hlavním cílem jejich nočních setkání, přestože by se o to patrně pokusily. Co dělaly, považovaly za správné, ale nebylo tak příjemné o tom mluvit.

"Nemyslím, že jsou dost ostré", poznamenala Molly. "Děláš to jen půl hodiny".

Kirai zvedla hlavu na stranu způsobem, který si Molly vykládala jako pobavení, a pokračovala v ostření.

Molly si nebyla jistá, zda kdy potkala traumatizovanějšího jedince, než byla malá Kirai Ankoku. Její hlas nikdy nezměnil výraz ani hloubku, její výraz tváře se nikdy nezměnil více než na zlomek vteřiny. Bylo těžké poznat, co si myslí, a i po několika týdnech Molly ohledně emočního stavu své společnice stále tápala.

Myšlenky jí zabloudily k tomu, co se Kirai minulou noc dozvěděla od pasáka o muži jménem Gart Ward. Užasla, že se po tak dlouhou dobu v Malifaux děje takové barbarství a ona o tom nic neví.

Věděla, co si Kirai myslí, že chce jít k tomuto Šedému pánovi a Warda zabít, ale pasák je varoval o jeho kontaktech a prostá skutečnost, že tak dlouho vede tak děsivý podzemní podnik, ji varovala. K zametení takových operací pod koberec bylo potřeba buď hodně šeků nebo silný vliv a ona přemýšlela, jakou plechovku s červy by otevřela, kdyby se s ním zapletla.

K tomu se přidával Mollyin vztek, že někdo může s ženami zacházet tak nelidsky, kupovat a prodávat je jako dobytek. Měla chuť to tomu Wardovi spočítat.

Všimla si dvou silně stavěných mužů kráčejících do nakládacího prostoru po její levici. Další dva přicházeli z přilehlé uličky zprava. Tři další se objevili přímo před nimi a všichni kráčeli s předstíranou nenuceností, jakoby byli na večerní procházce a jen čirou náhodou dorazili ve stejné chvíli na stejné místo.

Všichni krom jednoho vypadali jako zdatní najatí rváči. Jen osmý muž působil jako drobnější jedinec, třebaže byl stejně vysoký jako ostatní, a jeho těžce zjizvená tvář naznačovala, že byl v minulosti popálen.

Všichni muži se zastavili v hrubém půlkruhu kolem Molly a Kirai, která k nim stála zády a pokračovala v broušení nůžek, ať už si jejich přítomnosti nebyla vědoma nebo jí byla lhostejná.

"Dobrý večer, dámy", pozdravil popálený a ťukl si do klobouku. Molly ocenila kvalitu jeho obleku, která byla znečně vyšší než u jeho společníků, a také měl čisté nehty. Nějaký pán, přestože jeho chování naznačovalo opak. "Jak se dnes večer máte?"

Kirai konečně vzhlédla s nůžkami v jedné a brouskem ve druhé ruce. Polálený se při pohledu na ni zasmál.

"Moje slovo", řekl", že jsem to už slyšel z více zdrojů, ale do této chvíle jsem tomu nevěřil. Tato malá zde", pravil rozhlížeje se po svých tělesných strážcích, "tato malá usekla hlavu Malíčku Greerovi. Jedním střihem, říkají".

Ostatní muži se jízlivě zachechtali. Zdálo se, že Malíček Greer nebyl mezi popáleného druhy příliš oblíben.

"Dámy, dovolte, abych se představil", pokračoval popálený. "Mé jméno je Eli Ward".

Molly se narovnala. Ward, říkal. Bratr, možná dokonce syn, třebaže bylo obtížné u muže s tak poškozenou tváří odhadnout věk. Kirai se naopak vrátila k broušení nůžek.

"A vy jste…?", napovídal Eli.

"Zmatené", pravila Molly. "Copak tady děláte, pane Warde?"

"Zastupuji tu obchodní společnost", odvětil. "Vy jste, dámy, způsobily během posledních týdnů ve slumu pořádný rozruch, a my v této čtvrti máme své zájmy".

"Ach?"

"Touto oblastí vedeme pravidelné zásilky a bylo by nešťastné, kdyby byly z jakéhokoliv důvodu narušeny. Jsem tu ujistit se, že se tak nestane".

Molly si byla dobře vědoma, co zásilky obsahují, ale zachovala neutrální výraz.

"A jak to zamýšlíte udělat?", otázala se.

Eli Ward učinil smířlivé gesto. "Ať máte ve slumech jakékoli spory, je to přirozeně vaše věc. Já se starám jen o bezpečný průchod našich dodávek. A velmi rád poskytnu odškodnění za váš čas, jste-li schopny to zajistit. K tomu navíc budete mít vděčnost pana Warda, který, třebaže to možná nevíte, je velmi vlivným mužem".

"Už jsem jméno Gart Ward slyšela", ozvala se Kirai a obrátila tvář k mužům. "Řekl mi o něm jiný pasák. Možná váš přítel Malíček".

"Jiný pasák", zopakoval Eli a jeho úsměv zmizel. "Naznačujete…?"

"Udělal jste chybu, že jste sem chodil", přerušila ho Kirai a rozevřela své nůžky jako hladovou tlamu. "Nikdo z vás neodejte živý".

"Jste blázen", vyhrkl Eli.

"Nebojte se, Eli Warde", pokračovala a na bosých nohou se přibližovala k mužům. "Povím vašemu otci, jak jste zemřel. Než ho zabiju".

Eli už neposlouchal. "Snažte se nepoškodit tvář", řekl svým surovcům. "Až do ní vpravíme trochu vychování, bude z ní dobré zboží".

"Co s tou druhou?", otázal se jeden z gangsterů a ukázal na smějící se Molly, která stále klátila nohama.

Eli se obrátil a pohledem profesionála si změřil nemrtvou dívku. "Pěkná tvář", připustil. "Ale trochu bledá. Přiveďte mi ji, posoudím ji později".

"Děkuji převelice", pravila Molly. Ráda přijímala komplimenty na svůj vzhled, jakkoliv dvojsmyslné. "Když přežiješ, nechám tě koupit mi pití".

Na muže dopadl ponurý stín s Kirainou tváří a odřezával údy a hlavy rychleji, než to dokázala Molly sledovat. Když byl hotov, rozplynul se a Kirai uspořádala hlavy na hromadu. Navrch položila tu Eliho se ztuhlým výrazem úžasu.

"Škoda", pravila Molly jen tak do vzduchu, zatímco Kirai si prohlížela kimono postříkané krví. "Tenhle se mi líbil".

* * *

Po smrti Eliho bylo Molly jasné, že je jen otázkou času, než se střetnou s jeho otcem a celou vahou jeho organizace. Pokud dostane čas, aby shromáždil své síly, použije Ward nepochybně svůj byrokratický vliv. Nebylo tajemstvím, že je Cech prolezlý korupcí, dost šeků do správných kapes a mohly by být pronásledování plnou mocí guvernéra, a taková bitva by měla jediného vítěze bez ohledu na to, jak odhodlaná Kirai byla.

Proto stály o půlnoci naproti Šedému pánu a sledovaly dveře. Dohodly se na preventivním útoku jako jediném možném uspokojivém vyřešení tohoto problému.

U dveří stáli dva mohutní dveřníci v černých oblecích, kteří zdravili různé panstvo a smetánku přijíždějící v souvislé řadě černých vozů. Přestože by muži nepředstavovali velkou překážku, vstup byl na příliš veřejném místě se stálou dopravou a bylo také pravděpodobné, že mimo dohled se skrývají další svalovci pro případ, že by došlo k nějakým incidentům. Takové věci jsou špatné pro obchod a Ward se určitě ujistil, že po ruce vždy bude skupina goril, které uklidní jakékoli neukázněné chování dříve, než si toho klienti všimnou.

Proto se plížily kolem klubu dozadu, kde z úzké uličky vedla rampa směřující do nitra budovy.

Dvojité dveře na konci rampy stráženy nebyly, ale byly z pevné oceli natírané dost často na to, aby nechytila rez. Dveřní rám byl podobně pevný. Nebyl tam žádný viditelný zámek, takže dveře šly patrně otevřít jen zevnitř.

"Archie?", zavolala Molly. "Tiše, prosím, pokud můžeš".

Její mohutný stín posoudil dveře. Přejel prsty po povrchu přes panty a rám hledaje úchop, ale dveře byly udělány dobře, a když se o ně opřel, ani se neprohnuly. S pokrčením ramen se obrátil k Molly.

"Dobrá, tedy hlasitě", pravila.

Archie udělal půlkrok zpátky a vrazil do dveří. Náraz se rozezněl uličkou a nepochybně také vnitřkem budovy, ale ke svému uspokojení si Molly všimla, že pravé dveře se prohnuly dovnitř jako po nárazu rozběhnutého nosorožce. Archie strčil jednu ze svých mohutných rukou do díry a zatáhl. Svaly na jeho hrudi a ramenou zduřely a dveře vydaly strašlivé kovové skřípění, až nakonec s dunivým prasknutím povolily z pantů.

"Můžeme dál", prohlásila radostně Molly. "Dobrá práce, Archie".

Prošli dveřmi do temného nákladového prostoru. Po pravici měli kupy označených sudů a proutěných košů se stovkami zaprášených lahví obalených v hnědém papíru. Po levici byla prostá kamenná zeď posetá po celé délce pouty. Tmavá zaď byla místy černě umazaná a Molly se nepotřebovala koukat blíž, aby poznala krev.

"Zvíře", zamumlala.

Nalevo bylo schodiště nahoru osvětlené řadou plynových lamp a přímo naproti další dvojité dveře, tentokrát dřevěné.

Dveře se otevřely a do kamenné místnosti vpadli tři muži, dva v dobře střižených oblecích s naškrobenými manžetami a buřinkami, zatímco třetí měl kuchařskou zástěru a sekáček na maso. Tři zaměstnanci.

"Co se…", začal kuchař, když jeho oči dopadly na Archieho stojícího na straně a jeho hlas se změnil v zženštilé sípání.

Kirai se otočila a svou klidnou, nehybnou tváří položila tichou otázku.

Molly pokrčila rameny. "Pracují pro něj", řekla. "Pokud jde o mě, jsou stejně špatní".

"Jen vteřinku, holka", vyštěkl kuchař a ukázal panovačně na štíhlou ženu mířící přímo k němu. Šlehla jednou, dvakrát a dvě hlavy v buřinkách se kutálely po podlaze.

"Nic jsem neudělal", žadonil kuchař zoufale ustupuje. Jeho zástěru zbarvila čerstvá krev.

"Proto si zasloužíš zemřít", řekla mu Kirai věcně a usekla mu hlavu.

* * *

Ward byl ve své kanceláři, když ránu slyšel. Zněla jako vzdálený výstřel z děla, ale když zaduněla ozvěnou patry jeho klubu, uvědomil si, že to bylo o dost blíž.

U zdobených dveří jeho kanceláře se objevil Marcellus se stejně přirozeným výrazem jako obvykle.

"Hned to prověřím", pravil okamžitě.

"Udělej to", odvětil Ward a neklidně se zavrtěl v křesle. "A zjisti, jestli už se vrátil Eli. Na můj vkus už je pryč příliš dlouho".

Marcellus zmizel a dveře se za ním neslyšně zavřely.

Než by se vrátil ke knihám na svém stole, Ward vtal a pomalu přecházel po místnosti. Měl znepokojivý pocit, že katastrofa ženoucí se chudinskou čtvrtí se nějak dovalila k jeho dveřím.

O sebe příliš velkou starost neměl, měl v budově víc než padesát mužů, jejichž morálka zaručovala, že splní každý rozkaz do písmene a bez kladení otázek, ale jeho syn se stále nevracel a to ho znervózňovalo.

Z křišťálové karafy si nalil sklenici brandy, přivoněl a nechal panáka na stole. Nezdálo se správné teď pít. Počká a dá si se svým synem.

* * *

Marcellus klusal dolů po širokém schodišti pokrytém kobercem s půl tuctem mužů v řadě. Byl to patrně nějaký hloupý sluha, který uvolnil špalek špatného pivního sudu a zhroutila se celá řada, ale Marcellus byl dobře placen za to, že bude ve věcech bezpečnosti stejně opatrný jako jeho šéf, a aby byl uspokojen, musel se na to podívat na vlastní oči.

Ze spodních pater zaslechl silný hluk a přidal. Když otevřel dveře, zarazil se spatřiv anarchii před sebou.

Kasino bylo v troskách. Ruletové a pokerové stoly byly buď převrácené nebo roztříštěné vedví, žetony a karty létaly všemi směry. Mohutná osoba zvedla poslední nedotčený ruletový stůl a vrhla ho přes místnost, kde zcela zničil bar. Kamkoliv se podíval viděl bohatou smetánku Malifaux tlačící se přes sebe ve snaze uniknout děsivému přílivu tvorů proudících z kuchyně. Na hodnostáře a průmyslníky skákaly pokřivené mrtvoly a kousaly je žlutými zuby. Beznohý trup s opičíma rukama škrtil na ořechovém zábradlí komisaře Bertholda, jehož kulatá tvář fialověla a překvapením mu vypadl monokl.

Jeho muži mu narazili do zad a zastavili se, stejně šokováni jako on pohledem na desetinohého pavouka s lidským tělem, který se vrhl do bitky, divoce kopal nohama a každou ze svých pěti hlav kousal ječící klienty.

Chaosem se prodíraly dvě bizardní postavy. Jedna byla malá a půvabná asiatka, která by tu klidně mohla pracovat, kdyby nebylo jejího zkrvaveného kimona a obrovských lesknoucích se nůžek, které použila na bezděčné stětí lorda Fotheringa.

Za ní kráčela vyšší a méně nápadná žena ve špinavých šatech císařského stylu s černými vlasy stočenými do drdolů. Na živou byla příliš bledá a on cítil, že byla katalyzátorem přílivové vlny děsů decimujících hernu.

"Tam!", ukázal. "Ty dvě!"

Muži se nahrnuli do místnosti, vytáhli obušky, nože a pistole, a rozběhli se na dvě vetřelkyně. Sledoval, jak nemrtvá žena schytala dvě kulky do prsou načež jí jeden z jeho mužů zarazil nůž do břicha a odhodil ji na roztříštěný bar. O okamžik později se mohutný moloch zničivší hrací stoly vrhl na bodnuvšího a obřími dlaněmi ho rozdrtil na rudou kaši.

Muži napadnuvší drobnou asiatku dopadli ještě hůře. Přestože nepozvedla prst na svou obranu, vylétl z ní vír přízračných postav a čepelí a rozsekal je. Přízračné postavy se hnaly místností, řezaly břicha a krky a vytrhávaly kusy masa z krčících se hýřilů i lokajů. Jedinými lidmi nedotčenými touto vyjící bouří byly ženy krčící se v malých ostrůvcích hrůzy rozesetých po místnosti.

Nemrtvá žena se vyhrabala na nohy, vytáhla si nůž z břicha, pohlédla na něj, pokrčila rameny a uschovala ho do jedné z mnoha kapes svých šatů.

Marcellus se dal na útěk.

* * *

Když se dveře jeho kanceláře rozlétly, stál Ward připraven se svým mečem. Slyšel hluk a křik a praskot a na chvíli si myslel, že byl zrazen guvernérem a do klubu vpadl Cech.

Když začal křik, věděl, že ho konečně dostihl trest. Často uvažoval, že se něco takového může stát, všechny ty stovky mladých žen za více než dvacet let, nakonec někdo musel přijít zaklepat mu na dveře.

Byl překvapen, jak klidně se cítil, když se na schodišti ozvaly těžké kroky. Bylo nepravděpodobné, že bude žít o mnoho déle, ale alespoň tu nebyl Eli, aby čelil stejnému osudu. Nahradí svého otce a pomstí ho. Věděl o rodinném podniku dost, aby obnovil kontakty s mocnými a vše znovu rozjel.

Divoce se zašklebil při myšlence, že Šedý pán nezůstane zavřený dlouho.

Překvapilo ho, že dovnitř vtrhl Marcellus. "Ven!", vykřikl, přibouchl za sebou dveře a začal k nim tlačit těžké kožené křeslo. "Ven! Zmizte!"

Toto chování znervóznilo Warda mnohem víc než zvuk zespoda. Pracoval s Marcellem patnáct let a nikdy ho neviděl ztratit vyrovnanost.

"Co?", zeptal se a nejistě zamával mečem. "Co se děje?"

Zamčené dveře prorazila obří sedmiprstá ruka a uchopila Marcella kolem pasu. Když obří ruka zmáčkla, jeho kolega vydal odporný chraplavý zvuk, načež byl vyvlečen ven do chodby. Při protažení dírou ve dveřích se téměř roztrhl ve dví a dveře se rozpadly.

Ward šokovaně ustoupil, překlopil stolek s brandy a obsah hodný šestiměsíční mzdy dělníka se vylil na koberec.

Místo drsného majitele obří pěsti prošla zničenými dveřmi drobná a velmi bledá žena. Měla na sobě otrhané starožitné šaty, které měly více děr než látky, a odřené boty byly pocákané krví. Se zájmem se rozhlédla kolem po bohatém vybavení.

O chvilku později ji následovala drobná asiatka. Hedvábné kimono měla nasáklé karmínovou krví a na tváře se jí sem tam přilepily chomáče chlupů. V rukou až po loket zcela rudých měla velké zahradnické nůžky.

Ward těkal pohledem z jedné ženy na druhou, ale ani jednu nepoznával. Mohly to být sestry některých z jeho zajatkyň, neboť ani jedna nevypadala dost stará, aby tu měla dceru.

"Ahoj, Garte", pravila bledá. Poznal, že je nemrvá, díry po kulce a noži byly nepřehlédnutelné, ale také kolem ní bylo cosi nedefinovatelného, slabá aura přízračné moci.

Znovu zvedl meč a zatnul zuby.

"Vím, proč tady jste, tak mě ušetřete monologu", zavrčel. "Je mi jedno, kdo jste. Sestry, matky, tety, to je jedno. Věděl jsem, že tento den nakonec přijde".

Bledá žena se roztomile usmála. "To je pěkné".

"Vězte toto", varoval je. "Vaše vítězství nebude mít dlouhého trvání. Mám konexe, kterým byste nevěřily. Po takových službách, jaké poskytuji, bude poptávka vždycky a i beze mě bude odkaz Wardů pokračovat".

Bledá žena sarkasticky zatleskala. "Rozkošné. Ach, tím odkazem Wardů asi myslíte syna Eliho".

V Gartově žaludku se cosi zavrtělo.

Asiatka, do této chvíle tichá a nehybná, sundala ze zad pytel a hodila na luxusní koberec k jeho nohám něco těžkého. Gartovi trvalo nějakou dobu, než poznal, že se dívá na useknutou hlavu svého chlapce.

"Ach", vypravil ze seba nakonec snaže se tento nový vývoj vstřebat.

"Musím podotknout, že nebývám obvykle takto krutá", pravila bledá žena a posadila se na stůl. "Vždy jsem věřila v žít a nechat žít, víte? Vždy se snažit na každé situaci najít pozitivní stránku". Hlas jí zdrsněl. "Ale na vás není nic pozitivního, Garte Warde. Jste netvor a kvůli stovkám životů, které jste zničil, si nemohu dovolit luxus slitování. Ne dnes".

Obraz Gartova mrtvého syna se rozdvojil, pak roztrojil. Opožděně si uvědomil, že vzlyká. Budoucnost, kterou si vysnil pro svého syna, byla pryč, utopena a zničena těmito dvěma pomstychtivými megerami.

"Prostě to ukončete", řekl, klesl na kolena a odhrnul vlasy ze synových mrtvých očí.

"Ach ne, Garte", pravila žena, zatímco její malá společnice s rozevřenými čepelemi nůžek tiše vyrazila kupředu. "Vás by bylo škoda uspěchat".

* * *

Byl téměř úsvít, když Molly a Kirai znovu stanuly na břehu řeky sledujíce první oranžové paprsky odrážející se na hladině.

Nakonec Kirai zabila Warda jediným divokým úderem, který mu odhodil hlavu ven dveřmi a dolů po schodišti. Molly se zdálo, že nic, co mu Kirai čepelí udělala, mu nezpůsobilo větší bolest, než pohled na mrtvého syna.

Zdálo se jí neuvěřitené, že muž, který se živil únosy, zotročováním a vražděním žen, byl schopen ukázat takovou lásku k vlastnímu synovi. Nebo možná konečně ucítil zoufalství, které způsobil stovkám rodičů, sester a dcer, a to ho odzbrojilo.

Molly byla příliš unavená, aby nad tím více přemýšlala. Ve vlasech měla zaschlou krev, její nejlepší šaty byly zcela zničeny a Filip s ní stále nemluvil.

Kirai byla zticha od chvíle, co opustily Šedého pána, a Molly měla podezření, že nedošla zadostiučinění, ve které při ničení Wardova podniku doufala.

"Měli bychom se asi nějakou dobu chovat nenápadně", pravila Molly. "Guvernér si nemůže dovolit, aby byl s Šedým pánem spojen, ale bude to mít následky a bude lépe, když budeme někde jinde, než se to přežene".

Kirai nic neřekla a Molly znovu žasla nad schopností své společnice vyjádřit souhlas, aniž by cokoliv udělala.

"Můžeš se mnou nějaký čas zůstat", nabídla jí. "Jestli chceš".

"Prosím", ozval se zastřený hlas z kočárku. "Potřebuji někoho, kdo mě bude bránit před tím háčkovacím maniakem".

"Ach, Filíku, ty starý konzervativče", vyhrkla Molly. "V tom oblečku jsi vypadal jako džentlmen".

"Kirai, můžeš prosím říct této rozvrkočené pomatenkyni, že jsem tak opravdu nevypadal", opáčil kočárek nedůtklivě. "Jestli má aspoň trochu talentu, může ho provozovat na sobě".

Molly si ho nevšímala a položila ruku Kirai na rameno. "Opravdu bys byla vítána".

Malá asiatka vzhlédla s tím svým stálým, nepřítomným pohledem, a Molly si chvíli myslela, že nabídku zcela odmítne, nebo hůře, vůbec ji nevezme na vědomí.

Téměř nemohla uvěřit, že se v koutku kulatých úst objevil uličnický úsměv.

"Rovněž šiji", pravila.

Molly se rozzářily oči. "Skvělé! Můžeš mu udělat čepec s krajkami a možná motýlka".

"Ne, nemůže!", vykřikl rozhořčeně kočárek, když se Kiraiin úsměv rozšířil.

Zamířily zpět, odkud přišly, a Molly vzrušeně rozprávěla, když náhle zmlkla a popadla Kirai za rameno. "Námořnický obleček", zvolala.

Bědování Filipa Tomberse znělo celým městem.