Edward Crayne vzhlédl od svých karet na nepřívětivé tváře shromážděné kolem stolu. Všichni do posledního to byli sprostí opilí špinavci. Ve vzduchu se vznášel silný pach ginu spolu s odporně sladkým zápachem doutníků a méně příjemnými pachy, nad kterými nechcete příliš přemýšlet. Klientela této konkrétní nálevny byla stejně odpudivá jako její zápach, prohnilá spodina lidstva vyvržená z temných koutů Malifaux, stejně jako sám Crayne.
"Vaši sázku, pane", zabručela na něj jedna z tváří, jejíž úšklebek odhaloval mužovu víru ve svou ruku spolu s řadou zažloutlých zkažených zubů.
Crayne si dal rychlého panáka ginu a zadumal se, jak hluboko klesl z luxusních heren a tančíren Nového Amsterdamu. Všechno to vypadalo jako před mnoha životy, něco, co se stalo někomu jinému, než se dostal do problémů a skončil na špatné straně trhliny s obojkem kolem krku. Samosebou, to všechno byla nyní pradávná historie, roky ubíhaly jako gin nebo mince a zpola zapomenuté tváře méně počestných žen. Odpracoval si nějaký čas v dolech, tvrdě pracoval pro Cech a kopal vzácnou rudu, vytáhl se nahoru a udělal si ve městě jméno jako falešný hráč využívaje ty stejné schopnosti, které ho sem dostaly.
Přesto vám každý hráč řekne, že štěstí je vrtkavá děvka a čím víš vás vytáhne, tím hlouběji vás svrhne, když se k vám obrátí zády. To byla ta řada událostí, která ho donutila podnikat zde, v baru Zvadlá růže, na opravdu špatné straně Malifaux.
"Slyšels mě, chlape? Budeš na ty karty čučet celou noc nebo přihodíš ňáký chechtáky?"
Crayne hráče příliš neposlouchal a raději znovu zkontroloval své karty. Zprostředka na něj mrkal černý žolík doprovázený třemi vybledlými osmami, což mu dávalo nejsilnější ruku, jakou dosud měl a za jakou byl ochoten ztratit minci. To nebyl důvod, proč čekal, hrál s těmi muži celou noc, úmyslně prohrával a zvyšoval sázky, což je základní způsob, když odněkud chcete odejít bohatí. Nyní však cosi v té špíně nálevny Zvadlá růže zježilo jeho chlupy na týle, něco, co mu řeklo, že je možná lepší prohrát a odejít, než využít výhodu.
Možná to mělo co do činění s ženou, která na něj poslední hodinu hleděla sedíc na baru oblečená v upnutém korzetu a volných červených šatech očima, které Crayna nenechaly samotného. Nepoznával v ní žádnou z pravidelných dívek u Růže (a že se znal s více než málem), ale bylo na ní něco, co ho vykolejovalo, něco, co mu hlodalo hluboko v mysli.
Crayne setřásl myšlenky na dívku a znovu si prohlédl karty. Naneštěstí pro něj nebyl Crayne někým, kdo by věřil svým instinktům, když je na stole tolik peněz. Malá hromádka cechovních šeků, zašlé hodinky a pěkně vypadající kostí vykládaný lovecký nůž už dělaly pěkný úlovek. Tato vlastnost způsobila, proč byl Crayne zde v Malifaux a neutrácel cizí peníze v Novém Amsterdamu. Nicméně s lehkým úsměvem přidal pár svých zbývajících bankovek na hromadu a podíval se přes stůl na muže se zkaženým úsměvem.
"Dorovnávám". Zrak se střetl s druhým mužem, přestože část jeho mysli se připravovala na potíže.
Jeho soupeř sebejistě vyložil karty, zkažený škleb se rozšířil a na místě řezáků se zalesklo zlato. Dva páry, sedmiček a pětek, ale ne jako Craynova ruka. Nechtěje chvíli prodlužovat hodil Crayne na stůl vlastní karty. Čekal jen tak dlouho, dokud se mužova tvář nezkřivila porážkou, a natáhl se pro svou odměnu.
Nálada v nálevně se okamžitě změnila, a přestože se nikdo nenatáhl, aby zastavil Crayna sbírajícího své peníze, pociťoval ostré, nepřátelské pohledy směřované na něj. Také si uvědomil, že zde byl cizí, většina hostů byli horníci a železniční dělníci jako ti, s nimiž hrál, nebopochybně to všechno byli členové Hornických a montérských odborů. Vlastně by si vsadil na to, že většina z těchto mužů dělala ve stejné továrně nebo dole, soudě podle jejich pohledů, a prach zahalující jejich oblečení mluvil o výletu do města utratit výplatu.
Krom tlupy z H&MO číhalo ve stínech několik místních, případně ho pozorovali od blízkých stolů, pijani a děvky očekávající nějakou bezplatnou zábavu, a soudě podle výrazu šklebícího se soupeře, měli se jí dočkat.
Crayne stále sbírající výhru začal vstávat od stolu s úmyslem co nejrychleji zmizet, ale byl zastaven těžkou rukou na rameni, která ho stlačila zpět. Vzhlédnuv střetl se pohledem s těžce stavěným horníkem s výrazem stejně ponurým jako měli ti kolem stolu.
"Nemyslím, že jste hrál poctivě, pane", promluvil ten se zkaženými zuby, nyní skrytými za sevřenými rty.
"Hele, dostal jsem karty, který si ty rozdával, příteli. Nedošlo tu k ničemu než dobrýmu, poctivýmu hazardu". Crayne zvedl ruce ukazuje své prázdné rukávy, aby svá slova dokázal.
"Nejsem váš přítel, pane, a možná jste hrál poctivě, ale já se nedomnívám, že si dnes zasloužím prohrát. Takže prostě položte peníze zpět a odejděte, dokud máte dvě nohy".
Crayne chápal, kam se to ubírá. Třebaže otevřeně nepodváděl, hrál s horníky a nechával je přihazovat, dokud neukázal svoje skutečné schopnosti. Takže šklebič byl dost bystrý, aby si to uvědomil a použil to jako výmluvu, jak si vzít zpátky co prohrál. Crayne také viděl, že byl jen jeden způsob, jak se z toho dostat se svými penězi.
Crayne se natáhl pro nůž stále ležící ve středu stolu ve chvíli, když šklebič a ostatní horníci skočili na nohy. Prsty už téměř sevřel jílec, když se stůl převrhl a poslal ho přes místnost. Někdo mu zasadil ránu do čelisti a statný horník, který ho zatlačil zpátky do židle, se ho pokusil popadnout.
Crayne nebyl v hospodských rvačkách nováčkem (přestože dával přednost tomu se jim vyhnout) a jeho prvním instinktem byl vždy útěk. Po ráně se odkulil a vyklouzl z dosahu siláka, načež padl na podlahu a skočil pod blízký stůl. Prolezl po pivem zbrocené podlaze pokoušeje se vyhnout kopancům od polekaných hostů, a pak se vydrápal na nohy a rozhlédl se po únikové cestě. Při tom zároveň prozkoumal své soky.
Šklebič a silák se blížili tlačíce se kolem sedících hostů spolu se dvěma dalšími od karbanického stolu, zatímco většina horníků se zatím spokojila s pozorováním. Mezi ostatními přihlížejícími Crayne znovu spatřil ženu u baru, na jejíž rtech se rozprostíral jízlivý úsměv, zjevně vyvolaný jeho nesnázemi. Nejbližším východem bylo okno půl tuctu kroků daleko, ale Crayne neměl představu, co je na druhé straně. Druhou možností bylo pokusit se dostat kolem horníků k hlavním dveřím.
Crayne rychle přemýšlel a usoudil, že bude čas na novou taktiku, a přestože ho to trýznilo, nabral pěst plnou cechovních šeků ze své výhry a zvedl je nad hlavu.
"Stovku šeků komukoli, kdo mi odklidí tyty pány z cesty".
Horníci uslyšeli prohlášení a zastavili se, a šklebič pak znovu ukázal své žluté zuby, když se rozhlédl po místnosti na kamenné tváře svých spolupracovníků. Pak od rohového stolu vstala skupina rozmařilců svírající své vycházkové hole, zatímco se od svého pití na baru zvedl svalnatý muž ve vybledlém kabátě. Na chvíli všechno ztichlo, jak jeho noví 'spojenci' posuzovali horníky a naopak na pomoc vstávali přátelé horníků. Pak jeden rozmařilec zlomil svou hůl o stůl a vypuklo peklo.
Šklebič a silák náhle bojovali s náporem z obou stran, zatímco rváč v kabátě si razil cestu davem ke Craynovi srážeje každého, kdo mu stál v cestě. Crayne se zatím snažil obejít rvačku a dostat se k východu v naději, že se dostane na ulici dříve, než ho chytí horníci nebo bude muset splnit svůj slib rozmařilcům nebo rváči. Ze všech stran se do rvačky přidávali horníci, a co byla před pár vteřinami hádka mezi Craynem a několika hráči, přerostlo nyní v totální hospodskou rvačku.
Obcházeje rvačku, viděl Crayne, že s horníky zápasí nejen jeho noví přátelé, ale možnosti srovnat účty v bitce nebo se prostě jen dobře porvat využili také další. Vedlestojící horník s parní paží klátil muže na podlahu, dokud ho nesrazili dva nebo tři jiní přívalem bušících židlí a lahví. Jinde se muž snažil utopit jiného v umyvadle na mytí sklenic, zatímco za barem se nějaký ničema pokoušel sebrat tolik alkoholu, kolik byl schopen unést.
Rozmařilci zatím stáli zády k sobě a mlátili kohokoliv, kdo se přiblížil. Crayne na okamžik zachytil pohled jejich vůdce, vlasatého chlapíka v cylindru. Muž se na Crayna krutě usmál, zatímco hráč zachytil zalesknutí nože, vzápětí zmatnělého krví. Pohled zmrazil Crayna více než hrozba od šklebiče a začal doufat, že dokáže uniknout dřív, než by se měl vyrovnávat s tímto mužem, nebo hůře, stát se jeho dlužníkem.
Oproti tomu se jeho druhý zachránce, rváč, ztratil ve rvačce, a Crayne slyšel jen občasný výkřik nebo praskot dřeva (alespoň předpokládal, že je to dřevo) k určení mužovy pozice za pohybujícím se davem nemytých těl.
Zahlédnuv mezeru v davu, využil Crayne situace a řítil se k východu vyhýbaje se několika unáhleným ranám a lahvi letící jeho směrem.
Než mohl doběhnout ke dveřím, zablokoval mu cestu stín a on spatřil známý škleb zkažených zubů.
"Jestli toho máte dost, pane, možná mi nyní dáte mé peníze".
Craynův zrak padl z mužova šklebu na pistoli v jeho ruce mířící mu na hruď. Crayne měl v opasku také zastrčenou pistoli, ale věděl, že ji nemůže vytáhnout dříve, než do něj horník udělá díru velikosti pěsti.
Zvedl ruce způsobem, který doufal vypadá jako smířlivé gesto, a donutil se k hranému úsměvu doufaje, že získá několik dalších chvil života.
"Tohle není potrřeba, chlape, teď už vidím, že jsem udělal chybu. Dám vám ty šeky".
"K čertu, snažil jsem se, abych neměl peníze celý od krve, ale myslím, že jsme hotoví, pane".
Crayne mohl jen sledoval, jak šklebič natáhl pistoli a připravil se na konec. Hospodou zazněl výstřel a na chvíli zastavil rvačku, jak se muži rozhlédli po jeho zdroji nebo se krčili hledajíce úkryt. Samotný Crayne sebou při tom zvuku trhl, ale za vteřinu si uvědomil, že je stále naživu a jeho rádoby vrah mu leží u nohou. Za ním stála žena, která na něj už dřív dělala oči, s lahví v ruce a ve stropě byla díra po kulce.
"Pojď, ty blázne!", vykřikla, popadla ho za paži a táhla ho k východu. "Tahle situace se rychle zhorší a my tam opravdu nechceme být".
Nemýlila se, horníci se již vzpamatovávali z výstřelu a mnozí věříce, že jejich druh byl zastřelen, vytahovali své vlastní pistole. Jakmile Crayne a žena vyběhli ze Zvadlé růže, slyšel další výstřely a výkřiky spolu s rozbíjením skla a praskáním dřeva.
"Počkej! Kdo jsi a proč jsi mi zachránila život?", zakřičel Crayne, zatímco prchali do chladné noci a stinných uliček chudinské čtvrti.
Žena se na chvíli ohlédla a bledězelené oči se střetly s jeho vlastními, světlá pohledná tvář byla lemována jasně měděnýmy vlasy.
"Říkají mi Jezabel, a tvé jméno znám, pane Edwarde Crayne".
"Tak proč chce jedna z holek ve Zvadlý růži jít se mnou… nebo to jsou moje peníze?"
"Edwarde, kdybych chtěla tvoje peníze, tak bych tě praštila lahví, ne?"
Crayne se jí podíval do očí a snažil se rozpoznat nějaký náznak zrady nebo nebezpečí, ale odrážela se v nich jen dobře nacvičená nevinnost (což bylo u žen jejího povolání běžné).
"Dobře, takže kam míříme?", rozhlédl se Crayne snaže se poznat, kde jsou, a rozhodnout se, zda je čas se ztratit, když je nyní Zvadlá růže bezpečně za nimi.
"Někam do bezpečí. Ten muž, cos ho podvedl…"
"Už nepodvádím, jen jsem ho nechal věřit, že neumim hrát karty, a pak jsem ho z toho vyvedl".
"Jak jsem řekla, ten muž, cos ho podvedl, byl Caleb Muller, nejen šéf v H&MO, ale také přítel Ramose a arkanistů, pokud věříš drbům".
Crayne o arkanistech slyšel, nebezpeční magičtí teroristé se silnými pouty na Hornické a montérské odbory. Rozhodně ne lidi, s kterými by se chtěl zaplést.
"Aby to bylo horší, to číslo, kdys nabídl peníze za ochranu, přitáhla pozornost několika dalších nepříjemných pánů. Ty rozmařilce vede Finlay Rorschach, hnusný zloděj, vrah a hůř, zatímco ten velkej chlap v kabátě je nájemnej pistolník jménem Maximillian de Rais, a má podobně nepříjemné způsoby".
Crayne si nebyl jist, ale Jezabel vypadala, jakoby při vypočítávání seznamu jeho nových nepřítel byla stále vzrušenější, téměř jakoby čekala na zvláštní dárek a chtěla ho rozbalit.
"Myslím, že to je moje smůla. Osud, zdá se, to měl pro mě dneska připravený".
Crayne si na chvíli všiml změny ve výrazu Jezabel, když zmínil osud, ale ten zmizel, než si mohl být jist tím, co vlastně viděl. Chtěl pokračovat ve svých myšlenkách, ale Jezabel ho přerušila.
"Takže si myslím, že můžu pomoct, najít něco bezpečnýho na úkryt, alespoň dokud tě nepřestanou hledat. A věř mi, budou tě hledat, každý jeden z nich si hledí své pověsti a být podveden je staví do špatného světla".
"Já už nepodvádím…"
"Jasně, samozřejmě", usmála se.
"Myslim, že když mi pomůžeš najít cestu z tohodle bludiště, že budeš chtít nějaký mý peníze, co?"
"Něco takovýho", odvětila tajemně.
Přestože byl Crayne ozbrojen, náhle se cítil sám a zranitelný a rozhodně ne, jakoby on této temné noci v ulicích ochraňoval Jezabel, ale zcela naopak.
Crayne se rozhodl, že bude ženu následovat, alespoň nějaký čas, a nechá vrtkavé zvraty osudu dělat, co umí. Zatím se rozhlédl po nočním městě. Malifaux bylo pro náhodného pozorovatele jako mnoho z velkých měst na Zemi, vinoucí se dlážděné ulice zastíněné hroutícími se budovami zlověstně se naklánějícími nad hlavou.
Všude byl zápach a špína, synonyma pro lidstvo, zápach a špína tisíců lidí nahromaděných v sevřených čtvrtích. Jen když jste se podívali blíže, pak jste viděli cizí povahu zdiva, rozmístění budov nebo důkazy kultury lidem zároveň blízké i vzdálené. Pak tu byly hvězdy. Crayne nerad vzhlížel k obloze Malifaux, neboť nic mu nedodávalo takový pocit vzdáleného domova, jako tyto cizí hvězdy zářící mu nad hlavou, kde se souhvězdí kroutila a točila v podivných a cizích tvarech. Pokud jste chtěli důkaz, že jste daleko od Země, stačilo se podívat na noční oblohu.
Ale přes všechnu svou podivnost bylo Malifaux městem, kde si jeden mohl udělat jméno, i po tak hlubokém pádu, jaký se stal Craynemu. Většina lidí, které ve městě potkáte, byla jako on, lidský odpad vyplavený zvraty osudu přícházející sem buď uniknout minulosti nebo pokusit se vytvořit si novou budoucnost. Při pohledu na Jezabel, která ho vedla točitými uličkami, si dovedl představit, že ona byla téměř stejná. Mnoho dívek, které potkal u Zvadlé růže nebo v podobném podniku, mělo stejný žalostný příběh, byly to ženy opuštěné či ztracené snažící se najít si místo v násilném a podivném světě.
"Potíže", zašeptala Jezabel a položila mu ruku na hruď, aby ho zastavila.
Crayne zíral do stínů před nimi neschopen zahlédnout, co viděla Jezabel. Přemýšlel, proč dívce věří.
"Tam! Rychle, do chodby".
Crayne a Jezabel se kvapně skryli v chodbě před vchodovými dveřmi právě ve chvíli, kdy za roh zahnuli dva muži v dlouhých modrých kabátech a širokých kloboucích. Muži prošli kolem svírajíce pistole, u opasků se jim pak houpaly zahnuté šavle. Crayne se nemusel dívat dvarkát, aby v nich poznal cechovní strážníky. I s horníky, žoldáky a rozmařilci v patách by ho ani nenapadlo hledat pomoc u Cechu, zvláště v této části města. Dva strážníci ho mohli stejně tak dobře odvléct do cely jako si vyslechnout jeho příběh, nebo se na něj prostě vykašlat. Nebyl si vůbec jist, co dělá Cech tady v chudinské čtvrti. Obvykle zůstával v centru a na dalších místech, kde měl své zájmy, ochraňuje bohaté a privilegované občany Malifaux. Ze všech těchto důvodů a náhlého návalu selského rozumu držel Crayne jazyk za zuby a ve stínech se ani nehnul.
Když se strážníci dostali do středu ulice, jen pár kroků od skrýše páru, objevilo se náhle několik dalších stínů. Crayne sledoval několik postav ve světle osamělé plynové lampy, a byli to Caleb Muller a jeho tlupa. Strážníci se při pohledu na Caleba zastavili a jeho prohnilý škleb se roztáhl od ucha k uchu, přestože čelil dvěma dobře ozbrojeným členům Cechu.
"Z cesty, občane", nařídil jeden ze strážníků a ukázal k Calebovi pistolí.
Caleb nebojácně pokračoval po boku se silákem ze Zvadlé růže a horníkem s umělou paží.
"Jsme jen na procházce, konstáble, hledáme kamaráda. Neviděl jste ho náhodou, středně vysoký, ošklivý levný oblek, možná s ním byla špinavá šlapka".
"Z cesty!", zopakoval strážník snaže se dát do svého hlasu plnou pravomoc svého úřadu. Naneštěstí ani jeden ze strážníků neměl ponětí, proti komu stojí, a ze stínu Crayne viděl, jak se mění výraz Calebovy tváře a jeho muži zaujímají bojové postavení.
"Ach, dobře. Myslím, že si tedy svojí frustraci vybiji na dvou toulavých psech".
Horník s umělou paží skočil prudce kupředu, za ním se objevil dým z motorů, jak písty na paži zasyčely, a zasadil drtivou ránu prvnímu strážníkovi. Ve stejnou chvíli si Caleb zamumlal něco pod vousy vyvolávaje kouzlo a mrštil na druhého stráníka modrý oheň, čímž mu zapálil kabát.
"Čarodějník", vyštěkl strážník snaže se uhasit si šaty, zatímco jeho druh se pokoušel dostat na nohy po tvrdé ráně a vytasit šavli. Následoval krátký a násilný střet přerušovaný několika výstřely a nepříjemným zapraskáním, když vylepšený horník a jeho silný přítel skočili na strážníky. Nakonec oba strážníci leželi tváří dolů na ulici a Caleb se svými druhy si otírali krev z pěstí a urovnávali si saka.
"Ty cechovní psy nemůžu vystát. Dobře, aspoň tyhle dva si příště rozmyslej přijít do těhle míst". Aby svá slova zrůraznil, nakopl jednoho z ležících strážníků.
"A teď se jdem podívat, jestli dokážem najít toho švindlujícího zkurvysyna, co mi ukrad peníze".
Crayne byl zticha, když Caleb a horníci prošli ulicí a zmizeli do noci.
O dlouhé minuty později konečně začal znovu dýchat a vystoupil z chodby s Jezabel v závěsu. Prohlédl si ležící cechovní muže a krátce rozvažoval, že jim prohledá kapsy, ale pak si to rozmyslel. Rychle pohlédl ulicí směrem, kterým odešel Caleb, a pak se vydal na opačnou stranu.
Minuty se vlekly, jak pár procházel chudinskou čtvrtí a páchnoucí temnotou malifauxské noci, dokud Jezabel znovu nezačala vést a nepobídla Crayna novým směrem.
"Caleb si bude myslet, že jdeš buď do centra nebo do Malého království, a stejně tak nepochybně Finlay a Maximillian. Znám zkratku, která nás od nich vzdálí a dá ti šanci znovu spatřit úsvit".
Vzhledem k tomu, že ho Jezabel dovedla takto daleko, Crayne ji nechal vést a sledoval jakékoli známky pronásledování nebo léčky. I bez pozornosti žoldáků a rozladěných horníků tohle nebylo v tuto hodinu nejlepší místo a samotný muž a žena mohli poskytovat lákavý cíl pro zoufalého zloděje, lupiče nebo něco horšího. Vlastně se to nejhorší odehrávalo v Craynově mysli, zatímco sledoval Jezabel temnotou, naskakovaly mu na mysli příběhy o nočních hrůzách, prastarých zlech a oživlé temnotě. To vše v Malifaux, místě silné magie, výjimenčných pravděpodobností a dřímající moci ožívalo. Byla to magie, která sem Cech přitáhla, jménem čarodějů a mágů ze Země hladových po dušekamech a moci, kterou představují. Každý den přivážely vlaky dělníky a trestance na práci v cechovních dolech a každý den ty samé vlaky odvážely dušekamy a mocné předměty udržující upadající magii na Zemi ještě chvíli při životě.
Crayneho magie nezajímala a nikdy nepocítil žádný dar, jako mnoho jiných, kteří prošli trhlinou. Místo toho šel po penězích a bylo to bohatství města, bohatství uložené v dušekamech, co ho tu udrželo, když si mohl vybrat cestu zpátky domů.
Crayne ztracený v myšlenkách si nebyl příilš jist, kdy padla mlha. Zdálo se mu, že vzhlédl k obleze, a ta byla náhle zakrytá šedou mlhou utápějící ulice ve stříbrných oblacích. Zvuky z okolí byly utlumeny a slabé světlo plynových lamp jakoby viselo ve vzduchu snažíc se osvětlit noc.
Před sebou dokázal rozeznat Jezabel, která navzdory mlze vypadala sebejistá co se týče směru a jejíž červené šaty byly jasně viditelné v okolní šedé a černé. Krátce po té, co si uvědomil mlhu, si Crayne všiml v okolí něčeho dalšího, struktura dlaždic pod nohama a tvar a křivky okolních budov se mírně změnily. Zvuky města také odezněly, jakoby celé Malifaux zadrželo dech a sledovalo jeho osud.
"Kde to jsme? Tohle místo neznám. Jsi si jistá, kam jdeme?", vlastní hlas mu zněl podivně, jakoby přicházel z velké dálky nebo jakoby jeho slovy promluvil někdo jiný.
V odpověď se Jezabel jen usmála a pohlédla přes rameno ukazujíc mu, aby ji následoval do mlhy. Klopýtající Crayne držel krok obávaje se, že by se tu ztratil a zůstal sám. Jak kráčeli podivnou ulicí, snažil se rozeznat domy lemující její okraje, jejichž fasády se zhroutily a dveře a okna zely jako rány ve dřevěných a kamenných zdech. Jedna budova přitáhla jeho zrak, zdvíhajíc se z šera, osvětlená jen podivným světlem, které jakoby lpělo na Jezabel. Vypadala, že kdysi byla hospodou či nálevnou, nyní těžce poškozenou a dávno zapomenutou, nad vchodem visel nečitelný nápis a jen vybledlý obraz růže dával nějaký náznak jeho ztraceného významu. Jezabel ho vzala za ruku a vedla ho dovnitř, na tváři stále stejný úsměv.
"Taková je povaha lidí, že vše, co postaví, se nakonec promění v trosky. I největší z vašich říší jsou odsouzeny stát se vzdálenou vzpomínkou pohřbenou pod vahou staletí".
Crayne hleděl na Jezabel a její zvláštní slova mu nedávala smysl. V hlavě mu marně tepal stejný instinkt k útěku jako při hře ve Zvadlé růži, ale přesto nechal ženu vést ho hlouběji do ruin.
"I toto velké město, kdysi tak hrdé a silné, padlo krutou rukou času. Lidstvo se hemží v jeho kostech a myslí si, že znovu ožije, ale přesto nemá ani nejmenší ponětí, kdo tu kdysi žil".
"Kdo jsi?", dokázal Crayne zamumlat snaže se sejmout podivné kouzlo, která naň náhle padlo.
Stále se usmívající Jezabel ho pohladila po tváři v posměšné náklonosti. "Ten, kdo žil v Malifaux dávno před vámi, a ten, kdo tu bude dlouho po té, co budete pryč. Váš osud tě zavedl ke mně, Edwarde Crayne. Smůla, kterou nosíte v duši jako kabát nebo hedvábný šátek, září pro můj druh jako maják".
Crayne na Jezabel znovu pohlédl a poprvé spatřil, co temnota a panika skryla, nejprve u Zvadlé růže a poté v ulicích. Bylo na ní něco, co ji označovalo za více než jen člověka, vlka v ovčí kůži, obludu nesoucí kůži ženy. Pod její krásou byl temný přísvit, vnitřní moc, o které dosud slyšel jen mluvit a nikdy se s ní nesetkal… až do teď.
Z jeho hrdla vyšla třesoucím se hlasem slova: "Nezrozená".
"Ano, pane Crayne, je to stejně dobré slovo jako kterékoliv jiné".
"Kde to jsem? Proč jsi mě sem zavedla?"
"Nepoznáváš kosti města, které jste zplundrovali, zde v takzvanné karanténí zóně, kam se i ten váš chvástavý Cech bojí vstoupit. Není to místo, kam jsi přišel hledat své bohatství, změnit svůj osud a vrátit své štěstí?"
"Můj osud je jenom můj, nepatří nikomu jinému".
"Pak si zahrajeme hru, pane Crayne, změníme váš osud. To je přesně to, proč tu jste".
"Ne", Crayne sáhl do kabátu a vytasil svou pistoli, kterou se pokusil střelit po nezrozené. Než mohl na Jezabel zamířit, kolem jeho paží a nohou se sevřely silné pařáty, vyrazily mu zbraň z ruky a přišpendlily ho na místě. Crayne v hrůze sledoval, jak se z trosek kolem něj zhmotnil tucet nefilimů v jejich pokřivených děsivých podobách s kožnatými křídly, tesáky a pařáty.
Nevšímajíc si jeho pokusu jí zabít, vytáhla Jezabel balíček karet a pokynula nefilimům, aby odtáhli Crayna k jednomu z mála přeživších stolů v hostinci.
"Jedna karta, pane Crayne, jedna karta ukáže vaše štěstí. Poražte mě a já vám ukážu cestu domů, prohrajte a vaše duše je moje".
Bez čekání na odpověď vytáhla Jezabel z balíčku kartu a položila ji na stůl. Craynovy oči slétly dolů a spatřily křížového kluka.
Crayne pohlédl Jezabel do očí a spatřil tam nelidství, nenávist k lidem a kruté potěšení z jeho bezmoci. Avšak Crayne byl vždycky dobrý hráč a to nezměnil ani příval smůly. Jakmile nefilimivé povolili svůj stisk, udělal krok, vytáhl z balíčku kartu a hodil ji na stůl. Smál se na něj srdcový král dávaje mu naději, kterou považoval za ztracenou.
"Vyhrál jsem", setřásl nefilimy, kteří tiše čekali na pokyn své paní. Crayne začal couvat ke dveřím.
"Ne, nemyslím si to, pane Crayne", přehnala se Jezabel místností bleskovým pohybem, který odporoval její lidské podobě, a rýpla Crayna do hrudi. "Chvilková naděje dodá na pikantnosti. Toto není vaše šťastná noc".
"Ale, já měl víc. Já vyhrál. Říkalas… říkalas, že se mé štěstí obrátí, že to je ta chvíle, na kterou jsem čekal, štěstí, dobré věci, které jsem přišel najít".
Obludy ho obklopily, oblizovaly se a široce se šklebily ukazujíce ostré zuby.
"Copak to nevíte, pane Crayne. Zde v Malifaux se dějí jen zlé věci".
Něco se mezi jednou a druhou návštěvou změnilo. Jeden den Perdita ležela a tiše spala, druhý pasivně seděla. Francisco a Santiago seděli s ní, tiše k ní mluvili, a když se dotkli jejích rtů lžící, vzala si horký bujón. Ale bez ohledu na to, co řekli nebo udělali, jen seděla a podivné fialové a stříbrné zbarvení jejích očí nemizelo. Odstranili popruhy poutající ji k posteli a stále se nedočkali žádné reakce.
Její mysl nebyla prázdná. Tu a tam se jí pohnuly rty a její bratři se k ní naklonili, ale pokud promluvila, slova nezněla podobně žádnému jazyku, kterému rozuměli. Často mluvili o tom, že jí vezmou zpátky do Latiga přesvědčeni, že město nebylo pro ní, ale zatím to nechtěli riskovat.
Perdita stála na kopci tyčícím se nad rančem Latigo, přestože věděla, že takový kopec neexistuje. "Je to můj kopec". Nebyla sama. Jeden ze studentů, který byl v Kytheře, se postavil vedle ní. Ještě včera to byly jen neznámé hlasy, pak ucítila ruku na tváři a prošla skrz ní děsivá moc. Pak se všechno změnilo. Uzřela pravdu.
Jako bouře zmizela černota, jež jí obklopovala, a ona se ocitla na místě, kde bylo všechno vymalováno v odstínech fialové a nic nebylo skutečně správně. "Nepotřebuji tvůj kopec". Realita se změnila a stáli na otevřené pláni stále hledíce na Latigo. Mohla se vrátit. Hlasy jejích bratrů jí volaly, ale bylo něco, co se tu měla dozvědět. Obrátila se k Bažině. I na tuto vzdálenost jasně viděla, že zpustla. Byla nějak hustější a ze stromů visela podivná fialová réva.
"Tam pro tebe nic není". Chlapec udělal krok za ní, ale pro její pohodlí to bylo příliš blízko ke stromům. Věděla, že on je tím jedním. Varoval ji, že není na pravdu připravena. Pravdu, s níž se bude brzo muset poprat.
"Jdi domů, Perdito".
Pokud neposlouchala prosby svých vlastních bratří, aby se vrátila domů, proč by měla poslouchat tento stín? Udělala několik kroků k Bažině a stromy se přiblížily a každým krokem ji obkličovaly. S dalším krokem byla hlouběji v bažině, dále, než se její rodina kdy odvážila.
Měla by se bát. V Bažině žily nebezpečné nestvůry a ona se snovou jistotou věděla, že je blízko území Babizny. Pak na sobě při jednom kroku ucítila oči a obrátila se. Obloha potemněla a hleděly na ni tucty očí.
"Pojďte a bojujte, cobardes". Provokovat je nebyl patrně nejlepší nápad. Stíny kolem ustoupily a ona mohla tvory spatřit. Byli tucetkát vyšší než největší nezrození, s jakými kdy bojovala. Musela ohnout krk, aby jim viděla do očí, a zapřela se vzdorem. Přestože většinu z nich nikdy neviděla, připadaji jí povědomí.
Perdita sklouzla rukama k pasu a s vděčností shledala, že i ve snech s sebou měla věrného mírotvůrce. Pokud by všichni zaútočili najednou, ani ona by neměla šanci. Ale přicházeli po jednom, jako při zápase na plácku. Prvního příchozího poznala. Byl to jeden z tvorů z jámy, ale kde byli ostatní velikosti člověka, tento čněl tucet stop do výše. Stroj na jeho zádech burácel, přestože z něj nešla žádná pára. Jeho tělo se lesklo fialovo-stříbrnou.
Obrátila se, až kolem ní zaplály dlouhé vlasy, po jeden úder srdce mířila, a pak stiskla spoušť.
Zaklela. "Dito?", naklonil se k ní Santiago sedící na posteli. Zaklení bylo první srozumitelné slovo, která pronesla od doby, co začala snít. Francisco se ohlédl od okna. "Perdito, slyšíš mě?" Bylo neobvyklé, aby ve městě byli oba bratři současně, ale oba byli rádi, že Francisco odložil návrat do Latiga.
Temnota ji pohltila a dusila.
Oči ztmavly, panenky zmizely ve fialovočerné. Zůstaly jen stříbrné skvrny zářící jako vzdálené hvězdy.
Hlasy promluvily, šeptaly tjemství, která nikdo neznal až do otevření trhliny.
"Perdito, jsme tady", přesunul se Francisco na druhou stranu postele a vzal ji za ruku, ale stále zůstávala nepřítomná.
"Můžeš je zastavit", mluvili rychleji, ale ona se dozvěděla, co potřebovala vědět.
Znovu promluvila a obrátila hlavu k Franciscovi. "Dvanáct jmen pro třináct tyranů. Nočmůr. Vyhlazovač". Její ruce sevřely ty svých bratrů a zavřela oči. Vypadala téměř normálně, ale její hlas byl hluboký a bez emocí. "Mor. Prosinec". Naklonili se poslouchajíce každé slovo.
Stále je slyšela, jako vzdálenou ozvěnu, která neslábla.
"Gorgona, Šez'uul, Štěstí". Každé jméno zasáhlo Francisca hluboko do hrudi. Jeho sestra naň stále hleděla, a přestože měla zavřené oči, cítil to jako obvinění. "Draci. Zoufalství".
Tlačila se dál, zaháněla temnotu, dokud neměla dost místa se nadechnout. Dost místa vzpomenout si, kdo je… a jaký je její cíl.
"Meridion a Svědek". Otevřela oči a obrátila se k Santiagovi. "Cherufe".
Z očí jí zmizela obloha. Znovu byla jejich sestrou.
"Criid. Můžeme ji zachránit. Musíme jít".
Její hlas nepřeskakoval ani nezakolísal. Bylo to, jakoby nikdy nespala. Francisco pohlédl na Santiaga, ale ten jen pokrčil rameny.
Jen v nemocniční košili seskočila z postele a natáhla se po Santiagově pistoli. Chytil ji za zápěstí dříve, než ji mohla vzít. "Určitě není čas obléct se, hermana?"
Perdita se na něj podívala, a pak na Francisca. Zavřela oči, když zkoumala pravdu ve svém prohlášení: "Sotva".
V nemocnici pro ni byly připraveny čisté šaty, neboť rodina se nikdy nevzdala naděje, že se probudí. S širokým kloboukem a mírotvůrcem u pasu se Perdita cítila znovu kompletní.
Vyrazili na koních zpět do Latiga, Perdita seděla se svým starším bratrem, ale sotva vyrazili z bran Malifaux, když na ně padl velký stín. "Nestřílejte". Zastavili své koně a Perdita sesedla. Tvor přistál. Byl delší a silnější než kůň s hlavou šelmy, přestože sanice byla rozdělena, což umožňovalo zakousnout daleko větší kořist než jakýkoliv pes. Všechny čtyři nohy byly zakončeny ostrými drápy připomínající kočičí tlapy. Když se žena blížila, netvor složil kožnatá křídla. Jeho oči měly stejné fialové a stříbrné proužky jako Perdita ještě před hodinou.
"Jeďte beze mě", zakreslila do mapy vstup na nekropoli. Ta je povede cestou skrz stoky, ale ona může s netvorem zvolit jinou cestu. "Dám dohromady zbytek a setkáme se uvnitř".
"Jak tě najdeme?" Santiagovi se nelíbilo vidět svou sestru s nezrozeným zvířetem. Přeci jen, měli za úkol takové tvory vyhubit. Věděl však, že není vhodné s ní o tom nyní mluvit a mají na starosti důležitější věci.
"Najdu vás. Cherufova stopa by měla být zjevná". Tvor poklekl, čímž jí umožnil nasednout na něj, a ona ponořila ruce do husté hřívy na jeho krku. "Jeďte, není čas". Aniž by potřeboval příkaz, vzlétl tvor k obloze směrem k Latigu.
"Zjevná. Jo", odplivl si Santiago a slina zasyčela na horkém kameni. Putovali stokami větší část dne. Francisco nemohl mladšímu bratru za jeho sarkasmus ani vyhubovat. Většinu cesty šli pěšky, jelikož správně předpokládali, že část cesty bude pro koně příliš úzká. Některé chodby byly dost těsné i pro Santiaga, ale navzdory několika záludný zatáčkám se dostali na nekropoli. Na mnoha místech proudila na povrch láva. Silně se potili, ale ani jeden z mužů neodložil svůj těžký kabát. Francisca už zachránil od několika popálenin, když za nimi vyprskla láva.
Krom malých jezírek magmatu tu byl větší proud napájen menšími přítoky, ale ani to nebyla tak zjevná stopa jako doruda rozpálené linky ve zdi. Byly jako šipky ukazující hlouběji do tunelů. Přestože cestu volili opatrně, jejich boty byly zakrátko černé popelem a podrážky začaly praskat horkem. Pak před sebou uslyšeli zvuky boje a rozběhli se, odhazujíce opatrnost. Hlasy křičely ve španělštině a oni poznaly výstřely z mírotvůrce.
"Jak se sem dostala první?", pohlédl Francisco na svého bratra, který jako obvykle pokrčil rameny. Ortegové byli známí jako udatná rodina, zejména Santiago, jehož neohroženost podnítila mnoho lidových legend. Ale i on oněmněl při pohledu peřd sebe. Francisco zamumlal něco, co byla zpola nadávka, zpola modlitba, a jako jeden vytasili pistole a vyrazili do boje.
Stálo ji všechnu sílu zabránit Cherufovi zabít nejvěrnějšího muže, jakého kdy poznala, ale Sonnia věděla, že je to ztracená bitva. Tyran ji měl zcela ve své moci a ona cítila, jak se každý kousek její bytosti vytrácí. Ne, nevytrácí se, je pohlcován ohněm zaplavujícím její tělo. Od kamene za Sonniinou hlavou se odrazila kulka.
Stála tam Perdita a z hlavně jejího mírotvůrce vycházel kouř.
"Ortega", hlas byl vzdáleně podobný Criidinu, jenž Cherufova ozvěna téměř přehlušila. Hlas připoměl Perditě praskání uhlíků nebo hořícího dřeva pod vahou domu.
"Ty víš, proč jsem tady, Cherufe", zvedla Perdita pytel, který přinesla do jeskyně, a zachrastila s ním. Cinkot kovu o kov donutil proměněnou Sonniu otřást bolestivě hlavou. Zařvala a vychrlila oheň naplňujíc místnost horkem a kouřem. Perdita byla nucena zmizet ve výklenku.
Na chvíli se vyklonila, aby viděla místnost, ale i ta vteřina stačila tyranovi, aby na ní vychrlil oheň. Ze své skrýše viděla jen část ohnivého pekla. Slyšela blížící se Cherufovy žhnoucí kroky.
Pak to Perdita viděla. Rozeznala ohnivý kruh, jehož světlo prozařovalo kouřem. Viděla jeho siluetu kulhající po kamenné podlaze. "Hopkinsi", vykřikla a v jejím hlase byl rozkaz.
Samael věděl, že se nějakou dobu potácel na pokraji bezvědomí. Plíce ho horkem pálily. Vzpomínal si na léta, kdy Sonnia i v nejteplejších dnech neodkládala svůj těžký kabát. Horko kolem něj dalo vzduchu štiplavou chuť, ale o to se nestaral, ne víc než zimník o mráz. Pak uslyšel své jméno. Otevřel oči a vzpomněl si, kde je.
"Chytej". Obrátil se právě včas, aby viděl, jak k němu letí pytel. Měla působivou mušku, zejména vzhledem k tomu, že místnost byla naplněna kouřem, ale nedohodila dost daleko, aby k němu pytel dolétl. Kutálel se po podlaze, až Cherufe zavyl odporem, a zastavil pár palců před Samaelem. Ten uvolnil uzel a podíval se dovnitř.
Nelíbilo se mu to. Byla to zrada ženy, která byla Sonniou, ale věděl, že pokud by tam byla, řekla by mu, aby udělal, co je třeba, a on věděl, že toto bylo ono. Vstal se Sonniiným těžkým mečem v jedné ruce. V druhé pevně svíral předmět, kolem kterého doutnal zbytek pytle. Byla to postříbřená ocelová maska, jakou sám nesčetněkrát použil. Byla však elegantnější, lehké stříbrné řetízky a jemné rysy ji činily méně mučivou.
Cherufe na něj vychrlil oheň. Maska jasně zazářila v plamenech, když uskočil na čedičový útes. Na jeho zastavení by bylo třeba víc než to, když má nyní cíl.
Několik desítek nejudatnějších lovců nezrozených z Latiga vstoupilo do nekropole, ale sotva tucet se dostal zase ven. Nino byl jedním z mála, kteří byli nezraněni, když si vytvořil střeleckou pozici stranou od hlavího boje, ale i on kašlal z kouře, který naplnil jeskyni a donutil je k ústupu.
"Kde je Perdita?", zazněl přes sténání a klení skupiny Santiagův hlas, ochraptělý křikem během boje. Nikdo neměl co říct. Co viděli bylo příliš strašné, ale myšlenka na to, že se Perdita probudila jen proto, aby byla ještě toho dne zabita, pro ně byla příliš. Několik silných mužů, kteří udrželi duchapřítomnost během boje, se nyní snažilo nezhroutit.
"Kdyby se dostala ven, tak by tu teď byla. Není možný, že by…", promluvil Francisco tiše, aby ho slyšel jen jeho bratr, ale kolem bylo ticho jako v hrobě, takže bylo nemožné mluvit a nebýt slyšen.
"Je tady", promluvila Perdita a za okamžik se vynořila z chodby. Spolu se Samaelem nesli Sonniino tělo, její ruce měli přehozené přes ramena. Sonniiny rudé vlasy jí visely přes tvář a mezi loknami byl místo kůže vidět kov. Kolem zápěstí na Samaelově rameni byla uvázaná jasně svítící lampa bez zjevného zdroje energie. Přestože spočívala na Samaelové naolejovaném kabátě, nevypadal, že by si toho všímal, a kůže ani nezčernala horkem.
Něco se jim stalo. Něco se stalo jim všem, ale tito tři viděli horší věci než ostatní Ortegové. "Co…?", začal Santiago, ale Perdita zvedla ruku.
"Tohle není nic, o čem bychom měli mluvit. Nikdy". Obrátila oči na malou skupinu a viděla, že se všichni dívají na ní. V očích jí tančily fialové a stříbrné skvrny. "Jdeme domů".
I za denního světla bylo v ozdravovně něco, z čeho běhal mráz po zádech. Prázdné pokoje byly naplněny pocitem strachu, který tu přetrvával po dávno zapomenutých pacientech. Úplňky vrhaly světlo skrz stromy a mříže, čímž na zemi tvořily strašidelné obrazy. Pacient tančil nohama podle pohybujících se stínů, zatímco ho dva sanitáři táhli za paže do cely. Kolísavým hlasem stále hlasitěji zpíval svým druhům oplzlou opileckou rýmovačku. Muž měl tmavé kadeře a zelené oči tak jasné, že ve špatně osvětlené chodbě téměř zářily.
"Kde sebral tohodle?", zeptal se jeden statný sanitář, když otevíral dveře, zatímco druhý silně strčil pacienta dovnitř. Ti dva už zabavili jeho boty a šaty. V kousavé košili pro pacienty vypadal malý a křehký.
"Dole v chudinské čtvrti. McMourning říkal, že tam jen stál nad mrtvým tělem", zavřel zřízenec dveře, "a mluvil si pro sebe".
S hlasitým cvaknutím se zámek uzamkl. Otevřeli malé okno ve dveřích a s povadlými čelistmi zírali na pacienta. "Zabil ho?"
"Byla to žena, ale ne. Čet říkal, že ta žena byla zastřelena a tenhle chlápek neměl zbraň. Krom toho, neměl na sobě krev".
"Musela to bejt jeho žena nebo tak něco", sanitáři zavřeli malé okénko a jejich hlas odcházel chodbou. Pacient přerušoval ticho mumláním neúplné opilecké písně.
"Je to horší než kvílející kočka v topení". Sanitáři věděli, že muž dokáže obstojně zpívat, ale zdálo se, že dává přednost zpívat co nejhlasitěji a nikoli čistě. "Nevim, jak dlouho to ještě vydržim, Jebe".
Mimo všechnu iracionální pravděpodobnost zpíval pacient už téměř dva týdny. Skandoval ráno, řval večer a broukal si ve spánku. Vždy stejné kousky stejné písně.
"Dobře, v brzký době asi nepřestane". Dozorci zabušili na dveře, ale ani jeden se neobtěžoval sdělit, co chtějí. Ve Smedleyho ozdravovně v těchto dnech nebyl nikdy klid.
Pacient se za zpěvu opíral o zeď a prostěradla z postele měl kolem sebe obtočené jako nějaké hnízdo. "Strč ho do její skrytý díry, jó!". Zasmál se a ten zvuk byl horší než jeho zpěv. Stále se smějící vstal a odtáhl prostěradlo ke dveřím, kde mohl mezi úzkými mřížemi vyhlédnout ven. "Johohó…", prostrčil roh prostěradla skrz mříže a zamával na sanitáře, "můžem tě tu slyšet hóšo".
"Bennette. Nedívej se na něj", zašeptal Jeb, ale bylo pozdě.
Pacientovy oči byly divoké a on by přísahal, že svítily, třebaže to musela být nějaká hra světla. Bennett byl rád, že zpěv ustal. "Lehni si a zmlkni. Doktor tu ještě neni".
Pacient to věděl. Vždycky věděl, kdy je tu dr. Smedley. Ian Smedley měl nový způsob regabilitace, říkal. Řev byl téměř stejně hlasitý jako zpěv. Už kolovalo mnoho příběhů o úspěšně vyléčených.
Pacient byl jedním z nich, ale to dobrý doktor nemohl vědět. Nemohl vědět, jak ho křik ostatních pacientů naplňuje radostí. Jak jeho tělem prochází jejich hrůza a vyvolává vzpomínky na zabíjení.
Stáhl prostěradlo zpátky, sedl si a natáhl své dlouhé nohy. Poprvé od svého příchodu myslel na něco mimo tyto zdi, něco jiného než své písně. "Molly, holka, máme malý úkol". Pak se smál a smál.
Dozorci se podívali jeden na druhého a Jeb promluvil. "Skončil se zpěvem". Bennett pokrčil rameny. Nebyl si tak jistý.
"Teď ne", ozval se Douglas McMourning monotónním hlasem, když na ni hleděl skrz pootevřené dveře. Jeho jedno mžourající oko sklouzlo k jejím bledým rukám, a pak zpátky na tvář. Mohla za ním zahlédnout muže v dobrém oblečení a prosté masce. "Máte štěstí, že je příliš zaměřen na mrtvého muže na mém stole, než aby si všiml mrtvé ženy ve vedlejší místnosti". Prudce před ní zavřel dveře.
"Je se sekretářem", řekl Sebastian, márniční asistent, aniž by se na Molly Olihňovou podíval, příliš zaměřen na řezání těla cechovního strážníka. Nedávný arkanistický útok za sebou nechal dva mrtvé a tento už byl identifikován. Pokud by rychle neskončil, vedle jeho stolu by se hromadily mrtvoly, které už tam stejně byly tři. "Mohla byste mi zatím pomoct?"
Molly se na něj podívala, pak pokrčila rameny a přešla místnost, aby podržela mrtvole nohu. Zakvílela pila a nerovně přeřízla kost. "Nebylo by snažší přeříznout ji u kolene?" Pila znovu zakvílela a Sebastian konečně přeřízl stehenní kost. Noha spadla ze stolu a Molly ji chytla za patu, což umožnilo krvi odtéct, zatímco koleno se volně kývalo.
Život se pro ní po Seamusově smrti změnil. Gorgonina slza, kterou použila k jeho oživení, byla důvodem, proč byla oživena jinak než Seamusovy ostatní krásky, a ona se obávala, že bez ní se stane jen vyschlou slupkou. Tyto obavy se zhoršily, když opustila své doupě v Karanténí zóně. Z hrudi jí vyšel hluboký kašel a postříkal jí volnou ruku krví a slizem. Rozhlédla se kolem, a pak si otřela ruku do zbývající nohy cechovního strážníka. To by nebyl problém. Problémem byl samotný Seamus.
Z vedlejší místnosti se ozvalo bědování a Molly pootevřela dveře. Viděla, že se nad mrtvým strážníkem sklání vzlykající žena. Když zemřela ona, nikdo příliš netruchlil. Vzpomínala si na část svého pohřbu, jak všichni stáli kolem, mluvili o smůle, že byla zabita, a jaká tragédie to byla, a pak křik: "Né, nezabíjejte mě". Pravda, ta poslední část nesouvisela s žalem.
S jemným ťuknutím zavřela sveře a obrátila se zpátky k Sebastianovi. "Vadilo by doktorovi, kdybych si půjčila pár jeho přátel?" Noha v její ruce se ukázala jako náhlé lákadlo, štkající žena by zaječela, kdyby ji hodila do místnosti. Seamusovi by se to líbilo, kdyby tu byl. Nebyl s ní dva měsíce, od té toby, co ho odvedli, od té události s tou Cassidovic holkou.
Šli po nějaké 'čerstvé krvi' a našli ve slumech dívku prodávající květiny, mimo jiné. Bylo pro její vlastní dobro, že jí zabili. Molly tomu věřila. Ale pak něco selhalo. Seamus si začal pro sebe mumlat a ona nebyla schopna poznat, co říká. Pustil pistoli, jelikož potřeboval obě ruce pro extravagantní gesta, která dělal ve vzduchu. "Někdo přichází", zašeptala. "Seamusi…" Ale on neslyšel. Věděla dost, než aby ho tam nechala s vražednou zbraní, když zpoza rohu vyšli dva cechovní strážníci a spatřili je. Sebrala pistoli a krásky ji slepě následovaly do temné uličky, odkud sledovala, jak Seamuse odvádějí.
"Ano, mami, postarám se o to", pokýval Sebastian vícekrát, než bylo potřeba, a vzal si od ní nohu, kterou hodil na hromadu dalších tělesných částí, aby je McMourning mohl prozkoumat. "A Molly, nezapomeň na svojí hlavu".
Molly se na něj usmála a zvedla z hromady těl Filipovu hlavu. "Viděls něco, co se ti líbilo?" Filip chtěl něco říct, ale ona si ho přitiskla na hruď a pohřbila mu tvář v látce svých šatů. Ať chtěl říct cokoliv, ozvalo se jen mumlání. "No to je špatné".
"Nějaké nápady, kdo to vůbec je?", ptal se Jeb téměř každého dne na jejich tajemného pacienta.
Bennett vydechl a zavrtěl hlavou. "Ne od doby, co ses ptal naposled. Podívej, poslali toho chlápka přímo od koronera, ne? Chlápka, kterej identifikuje lidi". Když Jeb souhlasil, Bennett pokračoval: "A ten taky nevěděl, tak kdo?"
Jeb otráveně opáčil: "Vypadal, jako, že ví".
Bennett se na něj přísně podíval: "A proč by lhal?"
"Ze stejnýho důvodu jako doktor Smedly. Smedly vypadal, jako že ho zná, a byl opravdu šťastnej. Řikal, že to je 'zajímavej případ' a šklebil se víc než jsem kdy viděl".
Jak mluvili, připadalo jim, že pacient byl klidný déle než obvykle. Zprvu byli rádi za klid, ale trvalo to příliš dlouho.
Když procházeli kolem jeho cely, podíval se Jeb na Bennetta, ale jeho druh jen pokrčil rameny. "Jsme skoro hotovi. Cokoliv dělá může počkat na další směnu".
Jeb nebyl přesvědčen. Zastavil se, otevřel dveřní okénko a nahlédl dovnitř. Pištivým hlasem zvolal: "Bennette, je pryč".
"Uhni", naklonil se Bennett, dokud neviděl skrz malé mříže. Jeb měl pravdu, po pacientovi nebylo ani stopy. "Za tohle nám Smedley utrhne hlavy".
Zatímco tápavě prohrabával své klíče, prolétla mezi mřížemi dveřního okénka smyčka z prostěradla. Snadno sklouzla podél Bennettova krku a přitáhla ho ke dveřím.
Jeb zařval, ale na pacienty řval celé měsíce. Na pomoc nikdo nepřišel a on paralyzovaně stál a sledoval, jak se Bennett dusí.
Tvořili podivnou skupinu, ale v porovnání s ostatními tvory potulujícími se stokami byli relativně normální. Molly kráčela vpředu mávajíc těžkou kabelkou, která občas něco mumlala o mořské nemoci. Za ní šly dvě zbývající krásky a netvor, který měl kdysi tři hlavy. Jednu z hlav ztratil při nějaké nehodě a ona cítila lítost k nebohému zvířeti, které čekalo celé dny v kleci, než ho McMourning spraví. Za nimi cupital podivný stroj, který ji následoval z podzemí Octaviovy ubytovny a jehož hmyzí nohy cinkaly na dlažbě jako netrpělivé nehty na stole. Seamus by to ocenil.
"Dobře, Kelly, holka, myslím, že jsme blízko". Molly kývala hlavou ze strany na stranu napodobujíc svého pána, ale nezdálo se, že by si toho kráska všimla. "To znamená zastavit. Jsi hluchá?" Pokoušet se mluvit jako Seamus bylo těžší, než se zdálo, a ona z toho dostala záchvat kašle, který skončil tím, že vyplivla velký chomáč krvavého hlenu. Krásky naštěstí poslechly její předchozí rozkaz a zastavily se pod kanálem, místo aby šly na jistou smrt dále potrubím. "Podíváme se, jak blízko".
Molly vylezla na vršek žebříku pod kanálem a otevřela těžkou kabelku, kterou stále nesla. "Snažíš se mi rozbít lebku?", stěžoval si Filip, když ho konečně vytáhla. Na čele měl podivné stopy od ostatních předmětů nacpaných v kabelce s ním.
"Jak blízko jsme u blázince?", visela Molly na žebříku jednou rukou a druhou nacpala Filipovu hlavu ke kanálu. Pokud by byl schopen cítit bolest, pak by mu v hlavě začalo zvonit. Přesto mu chvíli zabralo, než se sebral, zejména proto, že těžký kryt kanálu jeho hlavu stočil na stranu a on všechno viděl pod úhlem.
Pak, jakmile se trochu zorientoval, spadl a koulel se po špinavé podlaze stoky. Když se zastavil, viděl Molly ležící na zemi na místě, kde spadla ze žebříku, a podivný malý nekrotický stroj do ní dloubal jednou ze svých injekčních stříkaček. "Jsme přímo před branou", pravil.
Bylo dobré být znovu při smyslech. Když podřídil prodlévajícího ducha dozorce své vůli, Bennettovo tělo se zatřáslo a znovu vstalo pod jeho vlastní mocí. Seamus se zasmál, když se mrtvý sanitář obrátil na svého partnera ztuhlého hrůzou a rozdrtil mu hlavu. Litoval jen, že Bennett byl příliš mrtvý na to, aby si uvědomil vlastní sílu, a nechal Jeba příliš poškozeného na oživení.
Zombie chvíli klopýtala kolem, než našla klíče a osvobodila Seamuse. Věděl, že jen v košili pacienta se daleko nedostane. Vypůjčil si Jebovu zkrvavenou uniformu, ale před převlečením zaváhal: "Teď se nekoukej, hochu".
Do přízemí to nebylo daleko, ale Seamusovi to trvalo téměř hodinu, jelikož se zastavoval u všech dveří podívat se, kdo se skrývá uvnitř. Než došel k východu, měl shromážděn nový harém, přestože by podle jeho vkusu potřeboval nové oblečení.
Z toho mála, co si pamatoval, byla vstupní hala naplněna alespoň tuctem dozorců. Zombie, které oživil, by možná nemusely stačit, ale pokud bude mít štěstí, vyvolají rozruch, který mu umožní proklouznout. Pokud bude mít opravdu štěstí, bude tam…
Pohlédl za roh, a pak vystoupil a zasmál se. "Molly, co si vůbec myslíš, přivést sem tohle?"
Molly se podívala na něj a pak na obří míchanici, kterou si půjčila od McMourninga. Většina dozorců byla mrtvá. Někteří měli hnisající rány od tvorových zubů, jiní vážné popáleniny od kyseliny, kterou plivala. "Myslela jsem, že ho vezmu na procházku". Sáhla do kabelky a hrabala kolem Filipovy hlavy po jeho pistoli.
Seamusova tvář se rozzářila, když spěchal vzít si od Molly svou oblíbenou hračku. Jeden z dozorců zasténal a převalil se, pohlédnuv na ně. Zasípal tichou prosbu o pomoc. Seamus sklonil pistoli a vypálil.
Hlas v jeho hlavě zašeptal. Každé zabití ho uklidnilo, ale stále ji slyšel, šeptání Gorgony. Něco, co říkala, bylo užitečné, triky, které při oživování mrtvých nikdy nezvážil, ale bylo by pošetilé slepě ji poslouchat.
"Nějaká naděje, že máš pro mě v kabelce něco na vhodnějšího na převlečení?", svraštil obočí při pohledu na Molly, když vycházeli do chladného nočního vzduchu.
Ramos sledoval, jak svorníky zapadají na místo. Lidé si vždy mysleli, že to byla nejhorší část, vrazit svorníky do krvácejícího pahýlu, než má čas se uzavřít. Tak to přirozeně nebylo.
Joss ležel na stole, těžce dýchal a kolem poskakovali parní pavoukovci sestavující kusy jeho nové paže.
"Byla to Rasputina…", zasupěl. "Ona…", jeho slova byla přerušena hrdelním zachrčením, když pavoukovec zasunul do pahýlu další svorník. "Začala v horách zabíjet kněží. A když byla hotova, těla, ona…". Další zachrčení. Další svorník.
Ramos zvedl ruku a zavrtěl hlavou. "Už si řekl dost, starý příteli. Šetři dech. Tahle poslední část si vezme všechnu sílu, kterou máš".
Joss nechal svou hlavu klesnout na stůl, zatímco Ramos vytáhl z kapsy velký dušekam a začal chytat v něm uvězněné magické proudy a tvarovat je dle své vůle. Přichytit kovovou paži k tělu by nebylo nic než krvavá chirurgie bez schopnosti novou konstrukci využít. Ramos natáhl svou moc a cítil, kde byla připojena Jossova paže. Nechal moc proudit do pahýlu a naplnil každé nervové zakončení intensivní magickou energií, energií dost silnou, aby ovládala kov jakoby to bylo maso a krev, energií dost silnou, aby tisícinásobně zvětšila cit v nervech.
Joss trhl hlavou a vydal křik, až tuhla krev v žilách. Jeho tělo sebou třáslo a parní pavoukovci naskákali na jeho zbývající údy, aby se nehýbaly a on si neublížil. V koutcích úst se mu objevila pěna a oči mu zapadly, jak každou buňkou jeho těla procházely vlny čiré bolesti.
Toto byla nejhorší část.
Ramos zvedl svou vlastní mechanickou paži a zaťal dlaň v pěst. Hleděl na své nepřirozené kovové prsty. Jeho mysl se vrátila k té noci. Bolestivé, hrozné noci. Joss si alespoň nemusí paži připojovat sám.
Ramos potřásl hlavou, pomalu uvolnil svou železnou pěst a podíval se na svého pobočníka ležícího na stole. Za tohle Rasputina zaplatí.
Ramos opustil svou dílnu a oslovil dva hlídače za dveřmi. "Pojďte se mnou, musím něco vyřídit a mohu potřebova ukázat svaly".
Tiše slézali horu. Dva hlídači pracovali pro Ramose dost dlouho, aby věděli, že se ho v takovéto náladě nemají na nic ptát.
Ramos šplhal po skále a sněhu nevšímaje si ostrých okrajů, které se mu zarývaly do rukou, a mrazu, jenž mu drásal kůži. Pohyboval se jako jeden z jeho vlastních strojů, tiše hnán jediným cílem nevšímaje si překážek.
Dva hlídači nebyli tak odhodlaní. Usilovně se snažili držet krok, přestože Ramos byl o celá desetiletí starší. Ani síla mládí nebyla ničím s čirým vztekem, který hnal Ramose na horu.
Šplhali výše a výše, vylézali na horu, která se zdála pronikat samotnými nebesy, dokud konečně nedorazili na placatý výběžek, který se otevíral v malou čistinu. Země byla hustá čistým bílým sněhem. Krutý vítr šlehal kolem nich a hrozil je strhnout do propasti.
Ve středu čistiny stála Rasputina s krkem a ústy zbrocenýma krví. Kolem ní bylo několik zbývajících kněží a němých. Kněží recitovali a němé kolem nich s dravčí elegancí kroužily. Na vzdálenějším konci plošiny naproti svahu stál mohutný netvor se zahnutými rohy. Jeho tělo se vlnilo svaly a na jeho modré kůži planuly modré runy. Vedle něj stála dívka, další němá.
Ramosovi hlídači na sebe vrhli nervózní pohled, ale samotný Ramos zabodl svůj zrak do Rasputiny, jelikož mu vztek zamlžoval všechny ostatní přítomné.
"Ty!", zařval Ramos a jeho hlas zaduněl horami, když kovovým prstem ukázal na Rasputinu. "Napadlas jednoho z mých mužů a z takového zločinu se musíš zodpovídat!"
Hory na okamžik ztichly, s výjimkou chladného vichru hvízdajícího vzduchem.
Rasputina pohlédla na Ramose a pomalu promluvila, jakoby opatrně volila slova: "Nikomu se nezodpovídám. Postavila jsem se samotnému Prosinci, takže se nesehnu před žádným člověkem". Na jejích zkrvavených rtech se objevil vzdorovitý úsměv.
"Budeš se zodpovídat mně! Nenechám tvůj čin nepotrestán. Nenechám, aby způsobenou bolest cítily jen tvé oběti", pravil Ramos a jeho hlas se během řeči změnil v syčení.
Kněží a němé obklopující Rasputinu se napjali a pozorně ji sledovali. Rasputina jim věnovala krátký pohled. "Dobrá tedy", odvětila. "Vyřešíme to soubojem mezi tebou a mnou. Tví lidé nebudou zasahovat". To nebyla žádost, ale prosté oznámení, co budoucnost přinese.
Ramos přikývl a zvedl ruku, aby dal svým hlídačům vědět, že souhlasí a oni mají zůstat stranou. Dva muži se krčili u okraje plošiny.
Rasputina se napjala a poslala na Ramose poryv vzduchu se záměrem svrhnout ho z hory a rychle to ukončit. Ale stařík zvedl ruku a útok s hlasitým praskotem narazil do elektrického silového pole, které vytvořil, až do vzduchu vylétly jiskry.
Ale i se svým ochranným kouzlem byl Ramos postrčen dozadu. Nečekal takové množství čiré síly. Rasputina znovu zaútočila vysílajíc ledové dýky na Ramosovu hlasu, a útok se znovu setkal s praskáním hromu a jiskrami.
Ramos se rychle vzpamatoval a vytáhl dušekam, nasál jeho moc, čímž vytvořil elektrickou vlnu. Z Ramosových prstů vyšlehl žhavý blesk zamýšlený k uškvaření soupeřky.
Ale Rasputina byla příliš rychlá, zvedla paži a pronesla zaříkání, po kterém ze země před ní vyrostl ledový sloup, a ten blesk pohltil.
Z dohledu své sokyně využil Ramos příležitosti, která mu byla dána. Sáhl do kabátu, popadl kus zbytků, drátu a nástrojů, které měl s sebou, a hodil je do sněhu vedle sloupu. Pak do ledového sloupu poslal další elektrický zášleh, který ho změnil na jemný prášek, jenž zakryl kovové kousky na zemi a odhalil Rasputinu.
Rasputina čekala, až se sloup rozpadne, a jakmile se to stalo, zvedla paže a vykřikla. Země kolem Ramose začala vybuchovat a zaplavila ho úlomky ostré skály a ledu. Tentokrát neměl Ramos jinou možnost než uskočit a odvalit se z dosahu. To nebyl jeho oblíbený způsob úniku a o kus skály si zranil nohu. Výbuch byl prostě příliš silný. Toto nebyla Rasputina, na kterou byl zvyklý.
Ledová čarodějnice se pomalu kradla ke svému zraněnému nepříteli, na rtech ji hrál úsměv a z tváře se jí odlupovala zmrzlá krev.
Ramos zůstal na zemi a vypadalo to, jakoby byl zmrzlý strachem. Ale každý, kdo ho znal, by byl schopen říci, že pouze čekal.
V koutku Ramosových úst se mihl úsměv, když sevřel pěst kolem svého posledního dušekamu. Ze sněhu pod Rasputininýma nohama vyrazili mechaničtí pavouci a obmotali jí kotníky. Ramos natáhl ruku a soustředil svou vůli na jeden poslední útok.
Rasputina mu pohlédla do očí a její úsměv nezmizel. To bylo podezřelé. Ramos se rozhlédl. Všichni kněží stáli připraveni k útoku. Němé měly napřažené paže, jakoby k seslání kouzla. A obrovský netvor vše sledoval, v tváři nic než zuby. V tu chvíli vstoupila do Ramosovy hlavy myšlenka, kterou míval velmi zřídka.
Nechal se ovládnout svýmy emocemi, což dovoloval jen vzácně. Byl to velmi špatný nápad.
Rasputina využila prodlevu a poslala na Ramose další ledový úlomek. Ale tento neměl stejnou sílu jako ostatní a Ramos mu snadno uhnul a využil příležitosti, aby se dokoulel k nohám své sokyně. "Mohl jsem to ukončit", zašeptal syčivým hlasem. "V minulosti jsi byla užitečný spojenec. Možná bychom s tímhle mohli skončit".
Rasputina ho oběma rukama chytila za košili a zvedla ho ze země. "Svými hračkami, vím. Slyšela jsem tě vyprázdnit kapsy", řekla mu klidně do ucha. "Ale musíš chápat, že není snadné udržet v patřičných mezích kult kanibalů. Pokud někdo před nimi vyzve moje postavení, je třeba provést oběť".
Rasputina povolala závan větru a ledu a odhodila Ramose dále, než by kdy mohla vlastníma rukama. Když se zvedl ze sněhu a obrátil se k ní, kývla směrem k jeho mužům a on pochopil.
Ramos ze sebe oprášil sníh a kývl na Rasputinu zvednuv ruku jakoby na znamení míru. Krutý vítr náhle ustal a Rasputina se uvolnila.
Ramos se k ní obráti zády a zamířil na cestu, kterou přišel. Když míjel své hlídače, sevřel pěsti a poslal do nich elektrický výboj, čímž je srazil na kolena. "Omlouvám se, pánové", pravil mírně.
"Počkat!", prosil jeden z nich zvedaje paži proti elektrickému proudu, který mu způsoboval křeč ve svalech. "Prosím, mám rodinu!"
Ramos přikývl. "Vyplním hlášení, že jste zemřel v dolech. Vaší rodině zajistím od odborů nejvyšší výhody".
Ramos započal svůj dlouhý, pomalý sestup z hory. Za sebou slyšel Rasputinu zvolat: "Vítězná hostina!"
Vítr donesl k Ramosovým uším jekot, který za okamžik ustal a změnil se v mlaskání.
Do dílny dopadaly paprsky ranního světla. Joss vzpřímeně seděl a mžoural do prvních paprsků nového dne. Ramos tam byl a čekal na něj.
"Myslel jsem, že prospíš celý den", pravil stařík a na tváři mu hrál úsměv.
"Na to bude dost času, až budu mrtvej", odvětil Joss, ale hlas měl ospalý. Zvedl ruku, aby si zastínil tvář před sluncem, a téměř se kovovou pěstí bouchl do čela.
"Zabere to čas, než si zvykneš, ale funguje", sdělil mu Ramos vzpomínaje na první dny přizpůsobování své vlastní mechanické paže. "Časem zapomeneš, že to není originál".
Joss protáhl prsty a hleděl na svůj nový úd.
"Cítíš bolest?", zeptal se Ramos se znepokojením v hlase. Začal zkoumal oblast, kde byla paže připojena.
"Nic, co bych nezvládl. Sakra, v mojí práci se mi vlastně může hodit", zašklebil se Joss, ale koutky úst se mu jemně chvěly.
Ramos potřásl hlavou. Fyzická bolest odezní. Je prudká a nezapomenutelná, a když k ní dojde, zdá se být jedinou věcí na světě. Ale časem odezní. Ztráta nezmizí. Bez ohledu na to, kolik uplyne času, Jossova paže, kus něj, s nímž vstoupil do tohoto světa, se nikdy nevrátí. Ramos velmi dobře věděl, jak se cítí.
Joss viděl v staříkových očích starost a změnil téma: "Co Rasputina?"
Ramos si povzdechl. "Je nepředvídatelná. Divoká karta. Myslím, že našla způsob, jak bojovat s tím, co ji pronásleduje". Odmlčel se zahloubán v myšlenkách. "Alespoň na nějakou dobu. Zdá se, že zesílila, a myslím, že v budoucnu s ní budeme moci spolupracovat, když to bude situace vyžadovat".
Joss zaťal pěst, ale přikývl. "Co ti dva muži, který jsi vzal s sebou?"
Ramos překvapeně pozvedl obočí. "Když jsem odcházel, tak jsi byl stále při vědomí".
Joss prostě přikývl.
"Nedali to".
Osud je vrtkavý tvor. Jsou tací, kteří jej cítí, kteří dokáží prostrčit prsty skrz tkaninu jeho záhybů a dokonce zcela změnit jeho tok. Někteří používají balíček karet odhalující samotný éter světa. Mladá žena uložila zamíchanému balíčku příkaz a zapůsobila na karty svou vůlí, donutivši je uposlechnout. Skrze karty vnutí svůj příkaz vesmíru.
"Takže to skutečně uděláš?", stála Cukřinka u krbu, kde malý plamen stále ohříval kotlík. Míchání karet znělo místností navzdory stálému kvákání ropuch a bzukot komárů venku.
Cukřinka nemohla přijít na nikoho, kdo by chtěl bydlet tak daleko od města, zejména pokud to znamenalo jíst kaši. Ochutnala ji a málem se pozvracela. "Zor nebude ráda, že se koukáš do budoucnosti".
Pandora sejmula balíček a obrátila dvě půlky proti sobě. "Nekoukám se do budoucnosti. Dívám se do teď. Dojdi pro vodu".
Dívenka vstala a položila si ruku na bok. Druhou rukou zamávala dřevěnou lžící od kaše, až kusy světlého pokrmu dopadly na zem. "Sama si dojdi pro vodu. Nejsem…"
V Pandořiných očích spatřila Cukřinka něco, co ji poděsilo, a ztichla. Švihla lžící, čímž postříkala kaší zeď, kde vznikly husté, šedohnědé kapky. Ale protesty spolkla a vzala starý kovový kbelík.
Proklouzla dveřmi kolem mrtvoly majitele chatrče. Jeho tvář byla zkřivena hrůzou a rukama si svíral hruď. Z očí mu vytékaly malé potůčky krve stékající na zem kolem jeho hlavy, kde vytvářely podivnou temně rudou svatozář. Cukřinka si zamumlala starou školní říkanku.
Netrvalo dlouho, než se balíček cítil zcela zamíchán, a Cukřinka se vrátila s dostatkem vody v kbelíku na naplnění mísy. Pandora soustředila mysl a čistá voda se zakalila. Neposkytla jim křišťálovou čistost Zoraidiných proroctví, ale bude schopna vidět předmět svého věštění.
Čepel se mihla a bez odporu či zvuku prošla skrz lučišníkovy plíce. Pokusil se varovat své druhy, ale na temné střeše nebyla jeho křeč přes hýření dole slyšet. Lilith stočila čepel nahoru a vytáhla ji z jeho těla, nechávajíc jen nepoznatelné maso a dlouhý luk ležící na svažujících se hliněných taškách.
Její kořist příliš dobře nezamaskovala stopy, jeho záliba pro zvrácenosti Výletního salonu jí poskytla výchozí bod. Lynchovy spolupracovníci byli jako vždy nápomocní a ona zamýšlela počkat, až se pan Rivers vrátí. Když však čekala více než týden, začala být netrpělivá. Málokdo zůstával bez Výletního tak dlouho. Hrob a Snědý souhlasili, že pokud se vrátí, udrží ho tam, a ona pokračovala v honu.
Stopa vychladla před pár dny. Lilith byla nucena brodit se špínou daleko déle, než chtěla. Všude kam se podívala kráčeli po jejích ulicích zpocení a povznesení neotesanci. Přišli a odešli předstírajíce vlastnictví města, na které neměli žádné právo, a ona byla nucena s nimi jednat slovy a nikoli násilím.
Ale nyní ho měla. Byl tam dole v davu, někde mezi papírovými lampiony. Otočila se, aby pohlédla na Barbara a jeho bratry. Klečeli nad lučišníkem a tiše zabořovali do jeho břicha pařáty, kterými pak do úst dopravovaly kusy masa. Krev pokrývající Barbarovy ruce se leskla na plátech ocelových rukávů, které nosil.
Pohlédl na Lilith a pokrčil rameny a ona na něj zavrtěla hlavou. Nefilimové ustali v hostině a čekali na její příkazy. Ostatní napjali křídla na znamení připravenosti, ale Barbaros přikývl. Jeho šlachy byly magicky odděleny těmi zlosyny v jamách a navzdory prastaré magii Lilith nebude nikdy létat nebo růst. Nelitovala ho však. Byl to její rytíř.
"Zabijte je všechny", řekla, "ale pokud najdete Riverse, nechte ho schopného mluvit. Možná to u sebe nemá".
"Ještě tam nejsme?", vyklonila Cukřinka hlavu z okýnka a zakřičela na kočího. Hnali se po dlážděné ulici k Malému království.
"Ne, mladá paní, a pokud se mě budete pořád ptát, potrvá to déle". Pán za opratěmi se během řeči zasmál. Pandora ten zvuk nenáviděla.
Cukřinka se posadila, žuchla do vycpávaného koženého křesla. "Nelíbí se mi".
Pandora přikývla a opáčila: "Ani mně".
Kočár zastavil a kočí zakřičel: "Vypadá to, že před námi jsou problémy, dámy. Musím se tu otočit. Kam vás mohu vzít?"
"K našemu cíli", děla Pandora.
"Vypadá to, že vpředu jsou nepokoje. Být vámi, tak bych tam nechodil", začal kočí otáčet koně.
Pandora otevřela dvířka. "Vy nejte já. Zastavte, odtud půjdeme pěšky".
Cukřinka se k němu naklonila s platbou. Podala mu šek a tvrdý bonbón v jasně modrém obalu. "Přidala jsem kyselý bonbón jen pro vás", zapištěla, když mu ho vtiskla do dlaně. Zdvořile poděkoval, jednou rukou pobídl koně a druhou vymáčkl bonbón z obalu a strčil si ho do úst.
Nocí se nesl křik. Pandora vzdychla. "To je Lilithina píseň".
Zatímco kráčely k hluku, Pandora pohlédla do očí každému, kdo kolem nich prchal. Všichni padli na zem, plakali a úpěli.
Lilith se nevázaně pohybovala davem a pobíjela dva, někdy tři vystrašené lidi najednou. Barbaros jí je nadháněl. Při každém seku vykřikla počítajíc mrtvé.
"Dvacet dva. Dvacet dva životů na tvou hlavu, Riversi. Dvacet čtyři. Tohle můžu dělat celou noc". Postavil se za ní Barbaros a zvedl před sebou svou obrněnou pěst.
Obrátila se a viděla malého mužíka stojícího ne více než tucet kroků od ní. Držel malou pistolku, kterou palcem natáhl. V okamžiku vypálil zásobník. Některé kulky se odrazily od plátů Barbarova brnění, jiné se mu zakously do kůže. Široce se na člověka zašklebil.
Podle lidských standardů by mohl být považován za pohledného. Široká čelist s ďůlkem na bradě spočívala pod neupřímným úsměvem a jiskřivýma modrýma očima. Udělal krok kupředu odstrkuje papírový lampion visící ve vzduchu. "Jsem tady, Lilith. Ale nikdy to nenajdeš. Uložil jsem to mimo tvůj dosah".
"Pokud je to mimo můj dosah, proč mi prostě neřekneš, kde to je, a tady Barbaros tě zabije rychle. Jinak ho nechám si s tebou užít". Barbaros otřel svůj Macuahuitl o zem, až na kamenech zajiskřil.
Rivers se rozhlédl po mizejícím davu. Barbaros na něj zaútočil, vyrazil střemhlav se svou zubatou zbraní nad hlavou. Rivers vyřkl slovo a zmizel v obláčku černého kouře. Lilith se otočila kolem dokola propátrávajíc dav i vysoké střechy. Ale zůstal po něm jen výsměšný smích.
"Začnu znova zabíjet, Riversi", vykřikla Lilith do noci otáčejíc se na místě.
Riversův hlas přicházel odnikud a odevšad, odrážel se od kamene a dřeva kolem. "Ale, začala bys zabíjet v tu vteřinu, kdy bych ti dal, co chceš. Na tuhle hru nepřistoupím".
Pandora slyšela křičící Lilith. Cukřinka jí podala balíček karet používajíc obě ruce jako stolek. Pandora vzala z balíčku vrchní kartu a poklekla před mísou zamlžené vody. Hodila ji tam a karta dopadla lícem nahoru, maskový kluk. Cukřinka odhodila zbytek balíčku do kanálu.
Karta se rozpustila a ona viděla pohledného muže s nepříjemnou budoucností. Stál ve stoce přímo pod Lilith a šklebil se jako idiot. Žertovali spolu. Planě Lilith hrozil a ona mu to oplácela.
"Myslí na něj v přímých souvislostech. Jeho magie ji bude rozčilovat celou noc. Je si jist vítězstvím, a oprávněně. Pojďme mu to překazit". Pandora sáhla do svého saka a vytáhla zdobenou dřevěnou skříňku. Zpod víka prosakovala zelená mlha. Pomalu ji otevřela a uvolnila své žalosti.
Přízrační tvorové se mihotali na pokraji reality a proudili do kanálů pod ulicí. Pandora obrátila svou pozornost zpátku k míse. Sledovala, jak se jeden zhmotnil za Riversem. Uprostřed věty předstal mluvit a vzdychl, viditelně otřesen. Proklouzl za něj další žal a pomalu mu položil ruku na zápěstí. Po tváři mu stekla jediná černá slza.
Roztřásl se a cosi zamumlal, když do vzduchu nakreslil znak. Vyšlehl z něj blesk a žal se rozplynul. Vzhlédl a srkze mísu pohlédl Pandoře do očí. Pak se rozběhl.
Lilith se otočila a vykřikla: "Cítím tvé žaly. Proč se musíš hnát za mou kořistí, Pandoro?"
Nemělo smysl to nyní popírat. Pandora vystoupila zpoza rohu. Ulice byla prostá živých lidí, ale mrtvoly zbarvily dlažbu krví, takže Cukřinka byla nucena skákat přes krvavá jezírka.
"Není jen tvou kořistí. V jeho hlavě je něco, co potřebuji", sdělila jí Pandora vážným hlasem, ale nechtěla naléhat na Lilith jako to dělala Cukřince.
"Má něco, co chci. Někde se tu skrývá. Potřebuji, aby s ním byl Barbaros chvíli osamotě", postavila se jí Lilith a nefilimové se přesunuli krýt jí boky.
Z blízkého domu se ozval křik. Uvnitř byla tma. Pandora přikývla. "Je tam a ještě to neví, ale je to slepá cesta. Cokoli co chceš má u sebe".
Lilith se na Pandoru zamračila a ústa se jí stáhla do tenké, nevěřícné čárky.
"Myslí si, že je chytřejší, než je. Jestli ti řekl, že to schoval, pak to má v kapse", Pandora při vysvětlování mávla rukou.
"Dobře", pravila Lilith, "pak je můj".
Cukřinka se podívala na ty dvě a řekla: "Nemůžeš ho nechat zešílet", ukázala na Pandoru, "zatímco ty ho rozsekáš?", obrátila ruku k Lilith.
Pandora přikývla. "Pokud ho zabiješ dost pomalu, abys mě nechala získat, co potřebuji. Ano".
Barbaros se zašklebil, když Lilith promluvila: "Spravedlivé řešení, souhlasím".
Cukřinka zatleskala ručkama. "Hurá! Zahrajeme si!"
Leveticus si hladil bradu rozmýšleje o dilematu před sebou. Jeho další tah by mohl být konečný a on chtěl získat čas. Konečně věděl, co je potřeba udělat.
"Šach", ohlásil a položil věž na políčko, kde stál Alycin střelec.
Když se figurka dotkla políčka, vzduch naplnilo mechanické bzučení a ona ožila. Byla to velmi realistická, byť miniaturní verze Sebastiana, nemotorného márničního asistenta. Figurka zvedla pilu a zamířila ji na hlavu Alycina miniaturního šerifa smrti, kterého rozřízla vejpůl.
"Sakra", zamumlala Alyce a smetla zbytky ze stolu.
"Příliš se soustředíš na jednu věc", pravil Leveticus pozvedaje obočí, "nevidíš všechny své možnosti".
"Příliš se soustředím? Sedím tu a koukám na ty směšné figurky už někoilk hodin. Měla bych být venku a cvičit střelbu".
Nemluvím o tvé trpělivosti. Mluvím o samotné hře. Vybereš si směr, a pak po něm jdeš až do konce, jako pes, který jde své oběti po krku. Je to efektivní, když tě tvůj protivník nechá, ale věci nikdy nezůstávají stejné".
"Co tím myslíš?", obořila se na něj Alyce zlostně.
"Hra se každým pohybem mění. Když pohnu věží tam, kde je, všecho začíná nanovo. Po pohybu jediného pěšce budeme hrát úplně jinou hru na zcela jiné šachovnici. Musíš se na ni podívat novýma očima a přizpůsobit se změnám kolem sebe. Dává to smysl?"
Alyce chvíli zírala na šachovnici, než jí tvář rozzářil široký úsměv a zaleskly se jí zuby. Sáhla rukou pod stůl a vytáhla odtud mechanický hledač. Natáhla kohoutek a zbraň s hlasitou ranou vypálila kulku.
Leveticus vzdechl a potřásl hlavou zíraje na obří kouřící díru uprostřed hry.
"Ach, podívej", afektovaně pravila Alyce, "je to zcela nová hra na zcela nové šachovnici".
Drobný Douglas McMourning, který byl Levetikovým králem, s žuchnutím upadl.
"A myslím, že to je šachmat", děla Alyce a zahihňala se.
Ozvalo se zaklepání na dveře. Leveticus vzdychl. "Úchvatné vylepšení a logistika má zavřeno, přijďte zítra".
Následovala pauza, a pak další zaklepání. Možná nějaký nový cechovní strážník, který si stále myslí, že výstřel je potřeba vyšetřit. Leveticus potřásl hlavou, zaklel pod vousy, a pak šel otevřít dveře.
Před ním stála vysoká žena s havraními vlasy. Široký rančerský klobouk ji stínil tvář a ve větru se třepotal dlouhý, hnědý, kožený kabát. Vesměs na ní nebylo nic zvláště nápadného. Až na díru v hrudi.
"Omlouvám se za denní dobu", pravila a sklonila klobouk. "Mám jistou práci, kterou bych s vámi ráda probrala, a můžu dobře zaplatit".
Leveticus si ženu chvíli podezřívavě prohlížel. Kráčející mrtví pro něj nebyli žádnou novinkou, ale dosud si ho nechtěli najmout. Avšak obchod je obchod. Pokynul ženě, ať jde dál.
Usmála se a vstoupila do místnosti.
Alyce přišla přivítat návštěvníka a oči se jí rozšířily. "Týjo. Parádní. Můžu… můžu tim prostrčit ruku?"
Leveticus sebou trhl. "Prosím, posaďte se", pravil a pokynul ke křeslu rozhodnut Alyci ignorovat. "Jaký druh práce máte na mysli?"
Žena zůstala stát. Pokud ji Alyce zaskočila, nedala to na sobě znát. "Potřebuji najít muže, jeho jméno je cechovní střelec Hawkins. Slyšela jsem, že jste schopen mi pomoci".
"To jsem", přikývl Leveticus. "Máte něco, co mu patřilo?"
Žena vytáhla kus látky a podala ji Levetikovi. "Na místě, kde tábořil, jsem našla toto. Jakmile ho najdete, doručíte mi od něj předmět. Malý, černý kousek obsidiánu. Poznáte ho, až ho uvidíte".
Leveticus poznal, že se nemá dále vyptávat. Mnoho se nestaral, co to bylo za věc. "A… platba?"
Žena se usmála a vytáhla z kabátu váček. Otevřela ho a byl až po okraj plný dušekamů. Kameny byly velmi málo průhledné, což byl znak vysoké kvality.
Leveticus pozdvihl obočí. "Myslím, že budeme schopni vám pomoci".
"Pokud ne, mám záložní plán. Mějte tu předmět, který hledám, zítra v noci. Co se stane s Hawkinsem, jakmile ho budete mít, mě nezajímá". Sklonila hlavu a mrkla. "Mnoho štěstí".
"Máte jméno?", troufl si Leveticus.
"Tara", děla žena s úsměvem. S tím se otočila na podpadku a odešla.
"Alyce, připrav lovce. Odcházíme. Není důvod zůstávat, zdá se, že naše hra skončila".
Alyce se zašklebila a odešla dozadu, zatímco Leveticus rozpustil látku, kterou dostal, ve slabě kyselém roztoku. Když byl hotov, objevila se Alyce s lovcem v zádech. Lovec byl z Cechu, lesknoucí se kovové pařáty držely mohutný trup s kočičí hlavou a velkou harpunou připevněnou na zádech. Lovci byli obvykle používáni úřady k vystopování zločinců, ale Leveticus byl toho názoru, že je lze použít i naopak.
Leveticus odšrouboval malý uzávěr blízko čenichu a nalil tam roztok. "Tak", usmál se. "To by mělo stačit na zachycení pachu".
Lovec ožil a zamířil ke dveřím.
"Začíná lov!", zavýskala Alyce s radostným úsměvem.
Leveticus si povzdychl. "Pokaždé. Dělá to sakra pokaždé…"
Během několika hodin je lovec vyvedl z města a zamířil do Pustiny. Když přecházeli přes hřeben, lovec si lehl a vydal tlumené, mechanické zavrčení.
Alyce zvedla ruku naznačujíc Levetikovi, aby zastavil. Přišli k nehluboké strži. Před jeskyní poblíž spodku strže byl postaven roztrhaný stan, který už pamatoval lepší dny. Dvojice pomalu postupovala dolů k tábořišti a v uších jim hvízdal vítr.
Jak se blížili, Alyce švihla dvěma prsty naznačujíc, aby šel s lovcem, zatímco ona půjde z druhé strany. Možná byla někdy nezvladatelná, ale Leveticus věděl, že ta žena ví, jak si poradit.
Když Leveticus přicházel k tábořišti, ozval se z jeskyně nízký sténavý zvuk. Sténání se změnilo v bědování a z jeskyně začali proudit strážníci. Jejich uniformy byly roztrhané a v cárech, zbraně drželi polámanýma, zkroucenýma rukama, na tvářích jim hnilo maso. Nemrtví strážníci.
Lovec okamžitě reagoval, jeho harpuna nabodla první zombii, co se vypotácela z jeskyně, načež skočil do boje, kovové pařáty vyhazovaly na zem rozkládající se orgány, když trhaly mrtvoly jako pytle mouky.
Leveticus zvedl ruku a začal nasávat svou moc. Cítil, jak z jeho těla odchází energie a při pronášení zaklínadla mu vržou kosti. Nejbližší zombie padla na zem, a pak se prostě rozpadla, tiše zmizela v zapomnění. Mnoho kouzelníků se těšilo z výbušné síly, která magii doprovázela. Leveticus v tom neviděl žádný užitek, dokud to plnilo účel. Závěs stanu se otevřel a vystoupil muž. Měl cechovní uniformu a o levé rameno si opíral pušku. Hawkins, odhadl Leveticus.
"Vyhlazovač je můj", zavrčel muž a podíval se Levetikovi do očí. "Mluví ke mě. Jeho moc je má, jen má!"
"Cokoliv řekneš, kámo", pravila Alyce, vyšla ze stínů za Hawknsem a vyprázdnila mu svůj mechanický hledač do zad. Její zbraň zaduněla údolím a Hawkinsovo tělo se s každým výstřelem otřáslo.
Ale muž nepadl. Obrátil se k Alyci s chladným odhodláním v očích a z ran mu prýštila krev. Natáhl pravou ruku a úd náhle pokryly černé, obsidiánové šupiny, které mu proměnily prsty v drápy. Máchl pařátem po Alycině hlavě, ale ta se sklonila a odkulila na stranu, vystřelivši poslední ránu do mužovy hrudi. Nerozhodilo ho to.
Leveticus znovu zvedl ruku a soustředil se na Hawkinse. Tentokrát ho něco zastavilo. Pařát jakoby nějak odrazil jeho moc.
Sténání značilo příchod dalších zombií. Některé se hrnuly z ústí jeskyně, další se drápaly z písku a z hnijících těl jim vysely kusy otrhané kůže. Leveticus zaťal zuby a pomyslel na všechny ty dušekamy.
Náhle se vzduch naplnil bojovým řevem a do boje se vrhly dvě ženy. Vypadaly jako identická dvojčata, ale Leveticus věděl své. Hlavy jim zdobily blonďaté vlasy, jedna strana však byla vyholena. Tančily mezi zombiemi až odlétaly údy.
Tara říkala, že má záložní plán. Leveticus se zašklebil, hra se změnila. "Viktorie!", vykřikl. Obě ženy k němu zcela najednou otočily hlavy. "Usekni tu ruku a já ho dorazím. Odměnu si rozdělíme".
"Šedesát na čtyřicet", řekly obě zároveň a dva meče odsekly hlavu zombiím.
Leveticus sebou trhl. Nenáviděl, když to dělaly. "Dobře, dobře!", vykřikl. "S tím se dá žít".
Dvojčata se usmála a Viktorie popadla svou sestru za zápěstí a hodila ji do hordy nemrtvých, než skočila za ní. Zády k sobě se otáčely a čepele se leskly v blednoucích slunečních paprscích.
Kolem Levetika proběhla Alyce. "Myslím, že bude lépe zůstat od toho sekajícího tornáda", zafuněla.
Leveticus přikývl.
Lovec skočil na Hawkinse, čelisti otevřené, připraven zabíjet. Ale Hawkins prostě zvedl svůj pařát a lovec byl náhle pryč. Nebyl žádný výbuch, žádný kouř. Kovové zvíře prostě zmizelo.
Leveticus se zamračil. "Takovou moc dovedu ocenit".
Náhle z masy posekaných zombií vyskočila Viktorie. Byla pokrytá krví, na tváři měla šílený škleb a její čepel máchla vzduchem, načež dopadla na Hawkinsovo rameno. Z rány vytryskla krev, muž vydal divoký výkřik a otočil se k Viktorii.
Leveticus byl připraven. Říct, že uvolnil svou moc by nebylo zcela přesné. Prostě upravil svět způsobem, jakým měl být. Všechno směřuje k entropii a někdy je třeba jen malé postrčení správným směrem. Když Hawkins skočil na Viktorii, jeho tělo se začalo rozpadat v prach a bylo rozehnáno větrem. Když byl pryč, dopadl na zem drobný kousek obsidiánu.
Viktorie ho nabrala plochou stranou meče, prohlédla si ho, a pak ho vložila do koženého váčku. Kývla na Levetika a nenuceně kráčela k sestře dorazit zombie.
Leveticus se obrátil a vyrazil zpátky do města. Věděl, že svůj podíl dostane. Žoldnéři si velmi cenili své pověsti, to jim zajišťovalo práci. Sestry udělají, co slíbily.
Alyce ho následovala oprašujíc si šaty. "Nevím, jak to dělají", mumlala si potřásajíc hlavou.
"Takový druh šermování chce praxi", pokrčil rameny Leveticus.
"Ach, ne to. Stačí mi pistole, díky", odvětila Alyce a nakrčila nos.
"Pak co?"
"Bojovat v tomhle oblečení", pravila Alyce podrážděně. "Víš, jak často se mě něco pokoušelo drápnout, hryznout nebo zmrzačit a dostalo to jen tvrdou kůži? A ony nejsou ani pořádně oblečené".
"Ach", opáčil Leveticus a chápavě přikývl.
"A já viděla, jak se na ně díváš", zabodla doň pohled, zatímco nabíjela svou pistoli.
Leveticus se začal chechtat, ale zmlkl, jakmile jí pohlédl do očí. Na jeden den tu bylo dost zabíjení.
"Tak sem mu řek: 'Tohleto?", a praštil ho do ksichtu", prohlásil Ňákej Džouns.
Džounsovi druzi zavyli smíchem nad jeho duchaplností, zatímco ustrašení místní dokázali vykouzlit jen slabé zahihňání a nucené škleby. Jejich komunita byla na gremliní poměry malá, umístěná v nezáviděníhodném kousku bažiny, kde jeden rozděloval den mezi být bodán komáry a zamotat se do všudypřítomných trnitých popínavek v podrostu. Proč na jejich malý dvorek sestoupil tento tyran s velkým cylindrem nechápali, ale většina měla podezření, že s tím má něco dočinění ta žena.
Znali ji jako Zoraidu nebo bažinnou čarodějnici. Pravidelně putovala jejich krajem a oni už dávno zjistili, že si s ní nemají zahrávat, ale také nikdy nevěnovala jejich záležitostem více pozornosti než žralok střevlím.
Až do včerejška, kdy vpochodovala do jejich sídla s obřím kotlem a postavila ho doprostřed jejich vesnice.
Uřvanej Džou je podíval na její hrbatá záda a útlé paže a navzdory přetrvávající legendě došel k závěru, že je to jen křehká stará babizna. Tento ubohý úsudek dorazil tím, že se ji snažil vyprovodit svou práskačkou. Když ho hodila do kotle a uvařila, zbytek vesničanů se rozhodl, že bude rozumnější ji při práci nerušit.
A stále tu byla, skloněná nad svým kotlem, do kterého házela hrst toho a kousek onoho a směs uvnitř pravidelně míchala obrovskou dřevěnou lžící ve tvaru hada s plochou hlavou. Některé děti jí začaly nosit větvičky a trsy křovin, aby jí pomohly s udržováním ohně, a hihňaly se potěšením, když je pobídla, aby hodily dříví pod kotel. Oheň nikdy nezaplál dvakrát stejnou barvou.
Ňákej Džouns se na ni mračil, nelíbila se mu skutečnost, že v ní místní viděli jistý druh celebrity. On byl ten jediný v cylindru, to mohl každý vidět. On to tu měl vést.
"Plejtvám časem", řekl, zhluboka si přihnul kořalky a otřel si ústa. "Mám lepší věci na práci než se tady flákat".
"Přídou všecky klany, šéfe", děl Vy-kuk, pojmenovaný tak pro skutečnost, že jeho baňaté oči nikdy nehleděly stejným směrem. Navzdory této nápadné vadě používal ke střelbě razavou pistoli s dlouhou hlavní. "Vy ste největší, takže máte právo bejt tu první".
Ňákej na něj zašilhal, ne se zlostí, ale prostě měl problém zaostřit. Za horkého dne nebylo moc co dělat kromě toho pít celé ráno kořalku. "Sou takový věci jako dramatickej příchod, Vy-kuku", pravil, "a tohle to neni".
"Řikala, že to bude důležitý", pokračoval Vy-kuk.
"Řikala? A co řikám já?", zařval Ňákej. "Já mám klobouk!" Byl řádně opilý a kdokoliv s trochou zdravého rozumu by se mu vyhnul. Naneštěstí Vy-kukovi taková věc chyběla.
"Jo, ale…", začal.
Ňákej ho praštil tak silně, že se Vy-kukův rozhozený zrak na okamžik srovnal. Byla škoda, že nikdy neměl možnost radovat se z tohoto zásahu štěstěny, jelikož byl zabit stejným úderem, který mu šilhání spravil.
Džouns si tohoto nečekeného vedlejšího účinku nevšiml a ta chvíle byla navěky ztracena. Urostlý gremlin se nikdy nedozvěděl, že stál na životní křižovatce. V jeho dosahu byla možnost stát se prvním malifauxským gremliním optikem, ale nevědomky si zvolil zůstat tupým surovcem ve velkém klobouku. Byl by překvapen, kdyby zjistil, že během svých předchozích nehod se stal téměř, mimo jiné, klasickým pianistou, švadlenou a jednou třetinou bubenické skupiny zvané 'My tři Zuzany'.
K Ňákýho uším dolehlo praskání dřeva a on se zašklebil, když zřel, že do vesnice byl vtažen dřevěný vůz. Vůz byl naplněn něčím zakrytým plachtou a byl tažen obřím dřevěným konstruktem, který vypadal jako vyrobený ze sudů od whisky. Věděl, co to znamená.
"Palírník je tu", pravil a zamnul si ruce.
"Je tu?", ozval se Žetro snažící se vyhlédnout z davu zelených hlav. "Opravdu je tady? Přišel z hor?"
"Pojďte ho přivítat, hoši".
Ňákej si nevybíravě prorazil cestu shluklým davem vzrušených gremlinů a viděl, jak hlouček měsíčních šinobi pomáhá z vozu seschlému starému alchymistovi a opatrně ho pokládá na bahenitou půdu. Palírník se chvíli kymácel, než ho jeho učedník, Vesly, vzal za paži a pomohl mu.
Další šinobi vylezli na vůz. Stáhli plachtu a odhalili obrovskou horu svázaných sudů, načež shromáždění goblini zahučeli vzrušením.
"Zdravím, Ňákej, chlapče můj", zachichtal se Palírník, když viděl Džounsovu typickou postavu tlačící se kupředu. "Jak ti jde pálení?"
"De to dobře, Palírníku", odvětil Ňákej uctivě pokleknuv na jedno koleno a políbiv vrásčitou ruku starého gremlina. "Neoslep sem tolik jako předtim".
"Dobře, dobře", mávl Palírník jednou rukou a u jeho boku se objevil šinobi s dřevěným pohárem, asi na palec naplněným čirou tekutinou. "Proč si nedáš doušek tohodle, Ňákej? Trocha něčeho, na čem pracuju".
Ňákej dychtivě popadl pohár a obrátil ho do sebe. Jeho ústa a hrdlo se okamžitě proměnilo ve vřelou lávu a svět se rozmazal.
Když se o pár minut později probudil, plácaly ho po tváři ruce, cylindr měl nakřivo a košili měl celou poslintanou. Palírník ho s očekáváním sledoval.
"Je… je to báječné…", zašeptal Ňákej chraptivě, oči zamlžené citem.
"Mrkněte támhle", ozval se Šklebil přerušuje zasnění a ukázal směrem ke skupině nově příchozích. "Neni to fajn pohled?"
Všechny oči se obrátily k přicházející dobře tvarované gremlince. Měla na sobě klobouk dost velký, aby si Ňákej poupravil ten svůj, a u zvlněného pasu se jí v pouzdrech z prasečí kůže houpal pár působivých revolverů. Za ní byl hlouček podezřele vypadajích příbuzných s tolika práskačkami, že to donutilo mnohé gremliny slintat.
"Kdo je to?", zeptal se jeden z místních.
"To je Ofélie LaCroix", zavrčel Ňákaj a jeho poalkoholové rozjaření začalo uvadat. "Neznáš svoje šéfy, hochu?"
"Nazdar, Ďžounsi", řekla na pozdrav s rukama na těch skvěle vypadajících pistolích visících u těch skvěle vypadajících boků.
Větší gremlin rozmrzele žvýkal svůj doutník a pozoroval její klobouk s širokou krempou. "Myslel sem, že tohle setkání je jenom pro velký šéfy", pravil.
"Tak co tu děláš?", odpověděla pohotově. Z tlupy za ní se ozvalo hihňání a Ňákýho hoši v reakci na urážku ztuhli.
"Směšný", děl Ňákej a odhalil svůj škaredý úsměv. "Ale spočet sem, že s sebou máš asi tucet příbuznejch. Já mám dvakrát tolik".
"To na mě dojem nedělá", opáčila Ofélie a mávla útlým zeleným prstíkem. Vystoupil podsaditý gremlin s největší práskačkou, jakou Ňákej kdy viděl. Byla tak velká, že musel na pažbu přivázat sele, jen aby se mu nepřevážila. Ošlivě se na Ňákýho usmál.
"Přeci jen", pokračovala, "máme dvakrát tolik práskaček".
Ňákej zavrčel. Tihle LaCroixovi hoši vypadali jako podlí chlapíci, ale on nenechá nějaké mladé povíšence ztrapňovat ho před vlastním klanem.
Než však mohl prohodit další urážku, jeho zrak byl zastřen masou růžové. Ukázalo se, že to nebylo kořalkou, ale byla to největší a nejtlustější svině, jakou kdy zřel. Zvíře za pochodu rachotilo a klapalo ověšeno záplavou promáčklých cínových hrnců, pánví a kastrolů, titánské břicho mělo podloženo dvěma skřípějícími dřevěnými koly.
Z výšky zad bachyně se na ně šklebil goblin s vystrčenou sanicí. Přes záda měl něco, co vypadalo jako kostelní varhany složené do kruhu, jen to místo kláves mělo rukojeť a spoušť.
"Máš ještě ten chlast, Ňákej?", zeptal se.
Džounsovi trvalo chvíli, než si tvář zařadil, ale stejně zvedl dřevený pohár se zbytky ohnivé tekutiny. "Vzpomínám si na tebe. Ty si ten bláznivej gremlin, co postřílel všechny ty hlupáky z Cechu. Burt Jebsen, co?"
"To sem já", pozdvihl gremlin pohár na znamení díků a nalil si na jazyk poslední kapky. "Pánovy játra, to je pěkně silný pití!"
"To je nový vod Palírníka", pravil Ňákej s náznakem hrdosti v hlase. "Musels střelit kolik, pět chlapů najednou?"
"Ahá, všechny najednou, jo", poklepal Burt na absurdně vypadající zbraň. "To je moje zapadlá pepřenka".
Ňákej se zachechtal. Každý gremlin, který zabil cechovní muže, byl jeho kamarád, víc ho nezajímalo. "A tohle musí bejt Grácie. Je to pěkně velká holka, co?"
Burt poplácal velkou svini po boku. "Nejlepší prase co jsem kdy měl".
"Měl bys potkat Broskvičku", řekl Džouns a ukázal tlustým prstem přes rameno. "Je tam vzadu a někoho požírá, ale pak jí přivedu".
"Až si vy dva hoši porovnáte vepřový", přerušila je Ofélie, "možná bysme mohli pokračovat".
"A co dáma chce", ozval se ostrý hlas, "dáma dostane!"
Z Grácie seskočil maličký gremlin v kónické čapce ze Třech království a absurdně velkém modrém županu, který by byl příliš velký i na prase. Ladně dopadl do bahna a hluboce se Ofélii uklonil.
"Och, no není to to nejsladší přivítání?", zahihňala se a zatleskala.
"Můžeš mi říkat Wong", pravil gremlin a prohrábl si svůj dlouhý visící knír způsobem, který měl být uhlazeným gestem, kdyby mu půlka nezůstala v ruce. Vlhké podnebí v bažině nedělalo dobře lepidlům a mnoho ctižádostivých souborů zjistilo, že za první nehodu v kostýmovém dramatu vždy může zvlhlá klovatina.
Ňákej zafrkal smíchy.
Wong se obrátil ve víru zabahněného hedvábí a skočil na obrovského gremlina. Z jednoho objemného rukávu vytáhl nebezpečně vypadající vějíř, jehož kovovými ostny zamával Wong jako zlostný chřestýš jen pár palců před Ňákýho tváří.
"Dej si pozor na hubu, tlusťochu!", zavrčel, "nebo poznáš Wongův hněv".
Ňákej sledující tento výstup s ospalou lhostejností pomalu zamrkal.
"Hej", řekl nakonec. "Skočte někdo pro Broskvičku. Má hlad".
Událostí by v tomto bodě patrně sklouzly do násilného chaosu, kdyby se mezi nimi neobjevila Zoraida držící svou pěknou dřevěnou naběračku jako palici.
"Přísahám", vyštěkla, "že jestli si vy tupci v týhle vteřině nesednete na svý zelený prdele, tak vás všechny proměnim v ropuchy a rozdám dětem paličky".
Tato hrozba měla zamýšlený účinek a po několika prudkých pohledech a nadávkách se shromážděné klany shlukly kolem Zoraidina bublajícího kotle.
"Vy víte, proč jsem vás se povolala, že?", pronesla, když strkanice ustala.
"Protože se věci měněj", děl Ňákej.
"To je pravda", přikývla bažinná čarodějnice s úsměvem. "Přichází válka".
"Válka?", zeptala se Ofélie. "S kym?"
"Ach, to brzo zjistíte. A právě teď není mezi vámi nikdo, kdo by měl aspoň malou šanci jí přežít, kromě mě".
"Řikáš, že nemůžeme bojovat?", namítl Rafael LaCroix a prorazil si cestu dopředu.
Zoraida mlaskla a praštila ho do hlavy lžící, takže se odpotácel zpátky do davu. "Říkám", rozvedla, "že si musíte položit otázku".
Nastalo zmatené ticho.
"Podívejte se tady na Džounse", pravila Zoraida ukazujíc lžící. "Velký podlý gremlin".
Ozvalo se něco hihňání a mumlání na souhlas.
"Je jako palec, ne? Tlustý a silný jako palec, ale na co je dobrý samotný palec?"
Několik gremlinů se začalo škrábat na hlavě.
"A pak máme Ofélii, útlou a líbeznou. Je roztomilá, jako malíček".
"Kam tim míříš… au!"
Ňákýho stížnost byla přerušena další ranou Zoraidiny dřevěné lžíce.
"Mířím, ty bezzubý kašpare", pokračovala bažinná čarodějnice, "k tomu, kolik času zabíjíte tim bejt neužitečnej palec nebo něžnej malíček. Máte spoustu prstů a žádnej z nich sám o sobě nestojí za starou belu".
Gremlini stále vypadali zmateně.
"Co říkám je", a zde Zoraida zvedla ruku a sevřela ji v pěst, "nebyli byste radši velká zelená pěst?"
Následovala chvíle ticha, a pak se stovky párů zaujatých očí zúžily.
"Chcete vyhrát nadcházející boj? Musíte se spojit".
Ňákej a Ofélie si ostražitě prohlíželi jeden druhého.
"Nespojim se s žádnym LaCroix", zabručel.
"Pak si mrtvej", vyštěkla Zoraida. "Spolu s každym tady".
"Kromě tebe", odsekl velký gremlin.
Všechno ztichlo.
Vítr náhle ustal a všichni gremlini si uvědomili černající oblohu a mračna vytvářející jim nad hlavou vír. Zoraida chvíli nepromlvila, ale ruce jí zbledly, jak svírala zahnutou dřevěnou naběračku, a bylo jasné že je velmi rozzuřena.
"Nepokoušej mě, Ňákej Zube Džounci", pravila jemně, ale její hlas s sebou nesl nepřirozenou ozvěnu. "Ty a tvůj lid byste měli vědět, že mě nemáte pokoušet".
Ňákej polkl vzteky: "Ale já mám největší…"
"Drž jazyk za zuby než ti ho uříznu", varovala ho. "A ty víš, že to dokážu. Myslíš, že ztratit pár zubů z tebe dělá drsňáka? Rozdrtím všechny tvoje kosti na prach. A pak z tebe sloupnu tučnou kůži, jeden proužek za druhym, a nakrmim s nima tvoje prase. To je co chceš?"
Urostlý gremlin čekal s očima sklopenýma, zároveň rozzuřený i vyděšený.
"Ne, asi ne".
Ostatní gremlini si šeptali a mumlali. Nikdy neviděli nikoho mluvit k Ňákýmu tímhle způsobem, alespoň ne nikoho, kdo by byl deset vteřin potom ještě naživu.
"Máte na výběr", pravila konečně Zoraida setřásajíc ovzduší hrozby, takže se vrátil vánek a mračna se začala vytrácet. "Vaše klany můžou jít vlastní cestou jako vždycky a samy také zahynou. Nebo se spojíte, právě tady, právě teď, a rozdrtíte nepřátele pod spojenou vahou bažiny".
Ponořila do bublajícího kotle zkroucený roh a vytáhla ho naplněný hustou nažloutlou tekutinou. Beze slova ho podala Džounsovi. Každá armáda přece potřebuje generála. Ňákej na ni naposledy mrzutě pohlédl a napil se.
Skladiště bylo tiché a černé. Na náhodného kolemjdoucího by působilo opuštěně. Jen pokud by jeden byl dost kurážný či zvědavý, aby vlezl dovnitř, musel by prokličkovat mezi hromadami beden a nalezl by temnotu zahnanou bledým, oranžovým světlem.
Ti nejudatnější by mohli dokonce přijít dost blízko ke středu skladiště, aby spatřili jeden stůl se třemi židlemi osvětlený světlem mandarinkově zbarvených luceren, než by jim třpytivá ocel prořízla hrdlo a tiché, černě oděné postavy by odtáhly jejich mrtvoly do řeky.
U stolu seděla jediná, nekonečně trpělivá postava. Měla na sobě mnohovrstvé hedvábné kimono potištěné drobnými lotosovými květy a do ebenově černých vlasů měla vetknutou zdobenou ocelovou korunku. Tu a tam zvedla mělký čínský šálek a usrkla z něj. Měla nakrátko zastřižené nehty a ruce mozolnaté jako ruce válečníka, ale z pohybů se dala vyčíst aristokratická elegance.
Ze stínů vystoupila maskovaná osoba v černém a čekala.
Misaki věděla, že dorazili první. Jednou kývla. Postava se uklonila a zmizela.
O pár chvil později vstoupila do oranžového světla druhá žena. Neměla nic z tiché důstojnosti své hostitelky, ale místo toho se pohybovala svižnou zvířecí ladností a přinesla s sebou závan nestoudnosti. Kde byla Misaki klidem, nově příchozí byla bouří.
"Paní Deseti hromů", pravila nově příchozí a hluboce se uklonila.
"Jsi přesná, Mej Feng", odvětila Misaki, aniž by své onyxové oči zvedla od čajového pohárku. "Měla bych se cítit polichocena".
"Když Deset hromů zavelí, přijdu".
"Ale svým vlastním tempem, není to tak?"
Mej Feng se mírně začervenala a nakrabatilo se jí obočí. "Paní, já…"
"Tvé rozkazy byly jasné", přerušila ji Misaki. "Tak proč nebyly vykonány?"
"Potřebuji víc mužů", prostě odvětila železniční dělnice. "Přesměrování, tunely a úzkokolejná železnice se zdroji, co mám teď? Už tak je to napjaté a Ramos něco tuší, tím jsem si jistá. Musím provést všechno, oč žádáš, s méně než polovinou dělníků, než je třeba, a musím to skrývat před očima odborů. Vykonám Ojabunův rozkaz, ale potřebuji více času".
"A pokud více času není?"
Mej Feng mlčela, ale její zaťaté pěsti značily dost.
"Nemáme nekonečné zdroje, abys jimi plýtvala, zatímco pomalu šíříš svůj vliv na dělníky Tří království", pravila Misaki. "Ani nemáme čas čekat. Přesměrování hlavních tratí není v tuto chvíli kritické, ale podzemní železnice ano. Jak jinak bychom mohli do hry přivést své figurky, aniž bychom vzbudili pozornost Cechu, odborů a všech ostatních, kteří stojí mezi námi a naším cílem?"
Mej Feng byla stále zticha, ale ústa se jí stáhla do úzké rýhy.
Misaki vzdychla a poprvé ztratila svou porcelánovou vyrovnanost. Byla na železniční dělnici příliš tvrdá, ale události v Malifaux se rychle vyvíjely a na tento nový a znepokojivý vývoj bylo třeba reagovat. Její otec jí vždycky říkal, že síla plodí strach, ale soucit budí věrnost. Zkusila jiný způsob.
"Ty jsi Deset hromů", děla mírněji. "Jsi má sestra. Jsi náš člověk, stojící po mém boku v cizí zemi. Mnoho na tobě záleží, Mej Feng, a úkoly, kterým v životě čelím, nejsou vždy snadné".
Druhá žena se znovu uklonila. "Paní Deseti hromů", pravila a její hlas velmi jemně zakolísal. "Postarám se o to. Na mou čest".
"Pak se ke mně připoj u stolu", pobídla ji Misaki jemným gestem. "Dáš si trochu čaje?"
Mej Feng poslušně usedla, ale záda měla napnutá jako prkno a oči upřené do stolu. Když před ni Misaki položila šálek, zdálo se, že jej žena spíše roztříská pěstí než vypije.
"Cítíš křivdu", děla Misaki doplňujíc vlastní šálek další vonící tekutinou.
"Jsem služebnicí Deseti hromů", odvětila Mej Feng stroze.
"A já jsem druhá, hned za Ojabunem", vyštěkla Misaki. "Mám pravdu. Cítíš křivdu".
Mej Feng zvedla oči planoucí vztekem.
"Ztratila jsem sto a třicet dva mužů", zavrčela. "Mužů ze Tří království. Pracujeme dvanáct hodin nad zemí v sálajícím slunci pro odbory, pak se vplížíme dolů a pracujeme dalších osm hloubením tunelů. Nemůžeme vyhodit skálu dynamitem, abychom neupozornili hlídky, a železniční golemové jsou příliš velcí, takže kopeme. Kopeme skrz pevnou žulu jen příručními nástroji".
Misaki druhou ženu sledovala cítíc z jejích pohybů hněv.
"Závaly. Jedovatý plyn. Vyčerpání. Musíme vykopat šedesát mil tunelu za dva měsíce a vaše plány chtějí dalších třista. Jednoho dne Ramos odhalí naše plány a toho dne mu zlomím páteř a rozervu hrdlo každému odborovému psovi v táboře. A pak půjdu znovu pod zem, protože to nařídil můj Ojabun. Půjdu pod zem a budu kopat. S tímto", se zaťatými zuby ukázala holé ruce.
"Pokud by to šlo, ráda bych bojovala s tebou", řekla Misaki. "Ale nejsme připraveni. Nemáme dost síly a odkrýt ruce v tuto chvíli by znamenalo katastrofu. Trpěla jsi, Mej Feng, a to nebude zapomenuto. Až se pohneme, přivážeme Ramose k jeho vlastní železnici a ty ho můžeš stáhnout na kost svými pařáty. Budu po tvém boku, až budeš vytrhávat srdce z hrudi generálního guvernéra. Ale zatím ne. Zatím se budeme držet plánu".
"Má paní", děla Mej Feng a část zlosti jakoby ji už opustila. Zvedla čajový šálek a jedním hltem spolkla obsah. Z tohoto projevu Misaki usoudila, že by si dala něco silnějšího.
Nastala chvíle ticha, kdy Misaki doplnila šálek své podřízené.
"Paní", pravila Mej Feng hladíc jemný porcelán. "Proč jsi tady? Nejsem tak bláhová, abych si myslela, že jsi putovala takovou dálku kvůli hlášení o pokrocích".
"Je tu další věc", přikývla Misaki. "Něco, co jsme nepředvídali. Přichází velká temnota, Mej Feng. Jsme, my všichni, v nebezpečí".
"Čeho?"
"Zničení".
Než se mohla železniční dělnice dále vyptávat, do světla lamp znovu vklouzla černá postava. Misaki kývla k přijmutí druhého návštěvníka.
Z šera se zhmotnily další dvě černě oddělené postavy s tvářemi zakrytými nevýraznými ocelovými maskami, na zádech měly krátké rovné meče. Mezi nimi byl vysoký muž v elegantním stříbrněšedém obleku, cylindru a kamaších. Vypadal překvapivě nenuceně, na to, že byl přiveden na tajné setkání třemi ozbrojenými zabijáky, a odzbrojujícím způsobem se usmál na dvě ženy.
"Dobrý večer", pozdravil a zamířil ke stolu, přitáhl si třetí židli a bez čekání na povolení se posadil.
Mej Feng při tomto porušení etiketi začala se zaťatými pěstmi vstávat, ale Misaki ji jemným pokynem zastavila a mírně se na nového hosta usmála.
"Čaj, pane Lynchi?"
"To je od vás velmi laskavé, slečno…?", odmlčel se.
Misaki si dala na čas s naplňováním třetího šálku a podáváním ho majiteli klubu. Neobtěžovala se dokončit jeho větu.
Když Jakob dostal mělkou nádobku, jemně ji zvedl. "Na zdraví", pravil a pomalu ji vypil. "Mhm. Vynikající".
"Ještě?"
"Prosím".
Misaki šálek dolila.
"Přestože čaj je znamenitý a rozhodně si nehodlám stěžovat na společnost dvou tak krásných žen", děl, "přemýšlím, zda mohu být tak smělý a zeptat se, proč tu jsem? Pánové za mnou byli velmi nápomocni s vyřízením mého převozu, ale poněkud méně co se týče hovornosti".
"Informace, pane Lynchi", odvětila Misaki.
"Ach!", usrkl Jakob svůj čaj. "Měna pravých vůdců, že?"
"Přesně tak", usmála se Misaki znovu. "Ještě?"
"Ano, prosím. Je to skutečně výtečný čaj".
"Je to starý rodiný recept", pravila Misaki. "Gjokuro je před první sklizní zastíněno proti slunci. To pomáhá uchovat čistou chuť".
"To tedy", ušklíbl se Jakob.
Misaki odložila konvici a usadila se zpět do své židle.
"Takže, informace?", pobídl.
"Ano".
"A co byste ráda, abych vám řekl?", otázal se.
"Nic", ozval se bezvýrazný hlas.
Jakob se ve své židli poděšeně otočil, ale tři zabijáci za ním zůstali bez hnutí a bylo zjevné, že žádný z nich nepromluvil.
"Informace, které hledáme, nemáte vy", pokračoval hlas, "ale to, co ve vás sídlí".
Na okraji světla lamp se objevil stín. Misaki sledovala, jak se objevuje lidská silueta, jakoby vystupovala z velké hloubky. Měla prastarou obnošenou hakamu a příliš dlouhé, zelené, hedvábné montsuki. Tvář tohoto zjevení byla každým coulem stejně obnošena jako jeho oděv, a přestože jeho týl plešatěl, měl dlouhé šedé obočí a vous.
"Můj pane Jane-Lo", zašeptala Mej Feng a odtáhla se od stolu, aby poklekla na koleno. Zabijáci za ní udělali totéž. Misaki zůstala na své židli, jak se slušelo na Ojabunovu dceru, ale uctivě sklonila hlavu.
Stařec držel dlouhou železnou hůl, na jejíž hlavici cinkaly železné obroučky, ale ani hůl, ani jeho nohy se nedotýkaly země. Místo toho se pomalu vznášel a roucho i vlasy se vlnily v neviditelném vánku.
"Je to ten druhý, s kým si přeji mluvit", sdělil mu Jan-Lo.
Jakob se usmál a pokrčil rameny. "Nejsem si jist, zda rozumím".
"Vidím skrze vás, Jakobe Lynchi", pravil Jan-Lo a ukázal mírně průhlednou rukou. "Vidím temnotu, která leží stočená ve vašem srdci. Má vědomosti, které musím mít. Promluvím s ní".
"Opravu si myslím, že můžete být…"
"Promluvíš, tvore, nebo tě musím vytáhnout na světlo?", otázal se Jan-Lo a jeho oči jakoby hleděly skrze muže na židli.
Jakob se zachvěl. Otevřela se mu ústa, ale nevyšel srozumitelný zvuk. Misaki sledovala, jak se mu oči točí v hlavě a na okamžik se tam objevil náznak něčeho jiného, něčeho obrovského a cizího s mnoha končetinami, na místě, kde seděl majitel klubu.
Kdo jsi?
Dotazující se přízračný, strašidelný hlas neměl co do činění s Jakobovými chvějícími se rty. Jakoby rezonoval přímo v její lebce.
"Jsem cestovatel z jiného světa", odvětil Jan-Lo. "Kráčel jsem po mnoha cestách".
Všichni jste cestovatelé.
Narušitelé. Vetřelci. Byl jsem tu věčnost před vašim příchodem a budu tu věčnost po vaší smrti.
"Ponechán svým vlastním plánům, možná", pravil stařec. "Ale probouzí se staré zlo, viděl jsem to. Cítil jsem to".
V Malifaux je mnoho zla. Co je jedno navíc?
"Ne jedno, ale mnohé".
Proč by mě to mělo zajímat?
"Protože naposled, kdy se uvolnili, jsi stěží přežil", pronesl vážně Jan-Lo.
Tvor zmlkl, ale Misaki cítila, jak se místnost ochlazuje. Nemohla však říci, zda to byl vztek či strach.
Lži.
Byli vyhoštěni. Z toho místa není návratu.
"Viděl jsem to", trval na svém Jan-Lo. "Kráčel jsem po mnoha cestách a mohu jimi kráčet podle své vůle, do dávné minulosti nebo do budoucnosti, co teprve přijde. A říkám, že jsem to viděl na vlastní oči. Vrátí se a tento svět zpustoší".
Tvor znovu zmlkl, ale Misaki viděla, jak se vzduch kolem Jakoba mihotá, jakoby byl nervózní.
"Musíš nám pomoct, nebo zemřeš s námi", zatlačil Jan-Lo.
Blázni.
Jsem Temnota. Jsem Tajemnost. Jsem Trpělivost. Přežil jsem díky záludnosti, ne síle. Nemám moc zastavit jejich návrat. Nikdo ji nemá.
"Nežádáme tě o boj", opravil ho Jan-Lo. "Ale byl jsi tam, když byli poraženi. Byls svědkem jejich pádu. Víš, co se stalo".
Stařec se naklonil blíž a oči mu jiskřily světlem vzdálených hvězd.
"Řekneš nám, jak je polapit".
Katja Vanderhel přibližujíc se ke dveřím uvolnila kohoutek své pistole. Pod silnou usní a kovem svého freikorpského brnění jí po zádech stékal pot a kůže jí brněla teplem. Bylo to dlouhé ráno a ona cítila, jak se jí po hodinách prolézání troskami Karanténí zóny přes zničené stavby a nerovné povrchy do svalů vkrádá únava. Pohledem přes rameno zkontrolovala ostatní členy svého týmu krčící se u rozpadlé zdi, v matném světla raního slunce a přes zelenavé čočky její masky působili jako vybledlé obrazy na staré fotografii.
Jako ona, každý jeden z nich tu byl, aby ukázal, že je hoden freikorpsů, Von Schillových elitních žoldnéřů a nejlépe placené soukromé armády na této straně trhliny. Katja o Von Schillovi poprvé slyšela ještě na Zemi, když bojovala za Království a riskovala život za hrstku zlata a příslib královy důvěry. Říkalo se, že Von Schill přišel do Malifaux pomoci Cechu v probíhající válce o ovládnutí města, ale z nějakého důvodu se nepohodl s guvernérem. Von Schill se rychle přizpůsobil jinému prostředí a obchodním příležitostem poskytovaných Malifaux a jeho freikorps se stali silou k najmutí přijímající za patřičnou cenu téměř jakýkoli kontrakt. Během okamžiku si starý voják udělal jméno a řady freikorpsů se rozšířily, přitahujíce schopné vojáky a specialisty z celéno města i odjinud.
Vojáci jako Katja Vanderhel, třetí dcera Baltického vévody, se chtěli ukázat. Nápad překročit trhlinu a hledat štěstí rozvažovala už předtím, než se dozvěděla o freikorps, ale příběhy o Von Schillovi stejně jako odmítnutí jejího otce zajistit jí místo v armádě (kvůli pohlaví, nemělo to nic do činění s jejími schopnostmi) bylo tou extra motivací, kterou potřebovala. Samosebou, sehnat peníze na cestu do Malifaux a vyhledat Von Schilla byla ta snažší část. Nyní tu byla a měla den na dokázání svých schopností korpsům, aby si zajistila místo v jejich řadách.
Její předchozí výcvik a přirozené vůdcovské schopnosti z ní učinily logickou volbu k vedení skupiny, jejíž ostatní členové byli vhodnější na své specializované úkoly, než aby nadměrně přetěžovali své mozky. Naneštěstí to také znamenalo, že se Katja cítila dvojnásobně zodpovědná za dnešní úspěch rekrutů.
Katja se znovu soustředila na své okolí a přemýšlela, co leží za dveřmi. Stopovali oživovače už několik hodin a pronásledovali je do jejich doupěte, kde musí provádět nějakou ohavnou noční činnost. Vůdce s divokými vlasy a v cylindru vedl dlouhou (a jednostrannou) konverzaci se svými nemrtvými podřízenými, které vesměs vypadaly, že kdysi pracovaly jako prostitutky.
Von Schill jim dal v hlášení jasně najevo, že oživovači představovali pro základnu freikorpsů skrytou hluboko v Karanténí zóně nejvážnější hrozbu. Obě strany se ocitly v přetahované ve snaze ovládnout trosky. Katja už cítila známý pocit tvrdošíjnosti, když připravila svou skupinu na postup do doupěte, stejný pocit, který ji odloučil od jejího otce a postaral se jen o krátké vztahy s opačným pohlavím. Byla rovnocenná jakémukoli muži na bojišti a dokáže to, nebo při tom zemře.
Clayton Burns vzhlédl z místa, kde se krčil, na vůdkyni družstva, a rozhodl se, že si nebude všímat, jak moc těsně jí uniforma freikorps ulpívá na těle. Neměl problém poslouchat ženu, ani takovou, co vypadala jako Vanderhel, ale znal mnoho mužů, kteří měli. Clayton byl vyhozen z armády Svobodné republiky a poslán na západ právě proto, že nedokázal poslouchat rozkazy, ať už od žen či mužů, takže pohlaví nebyl činitel, o kterém by přemýšlel. Malifaux mu v mnoha ohledech připomínalo divoký západ, ne tak toto zničené pradávné město, ale jisté části mimo něj. Měl rád pocit, že je daleko od všeho a jediným zákonem je pistole houpající se u pasu. Neodešel na Malifaux připojit se k freikorps, přišel, jako většina lidí, uniknout své minulosti nebo lidem ze své minulosti, kteří se je snažili najít. Až když vystoupil z vlaku a slyšel příběhy o freikorps, rozhodl se, že se k nim připojí, jelikož raději prodá své vojenské schopnosti za slušnou žoldnéřskou výstroj, než by je za almužnu prodal Cechu.
Byl také překvapivě dobrý střelec z dlouhé pušky. Jak říkal jeho otec, 'každý má jeden dar', a jeho byla zjevně střelba. Také strávil dost času na divokém západě životem s tamními kmeny, žil z přírody a lovu, což byly vlastnosti, které Von Shill a jeho skupina rádi vyzkoušeli. Avšak také to v této konkrétní chvíli znamenalo, že Katjiny posunky naznačující pohyb a průzkum byly směřovány na něj, jmenovaného stopaře této skupiny.
Rychle se podíval za sebe na další dva členy jejich skupiny, baculatého Joshuu Daye, jehož břicho napínalo švy jeho brnění, a útlou Jayanne Daye, která byla Joshuou téměř zakryta. Bratr a sestra, pokud se dalo věřit krátkému rozhovoru s nimi. Protáhl tvář na ukázku své neochoty být prvním, kdo vstoupí do trosek, ale pod maskou se jeho výraz ztratil, stejně jako jákákoliv jejich odpověď. Clayton opatrně zvedl svou loveckou pušku a protáhl se kolem Katji, kývl na ni a prosmýkl se dveřmi hlouběji do trosek přemýšleje, proč se tolik snaží se k freikorpsům připojit. Byly to peníze nebo prestiž? Možná obojí a navíc to dělal kvůli atraktivní mladé ženě v těsném brnění.
Joshua Daye se skřípěním brnění vstal a jeho sestra za ním udělala totéž, čímž po Claytonově odchodu na průzkum zúžili mezeru mezi svým postavením a Katjou. Měl standardní strojovou pistoli freikorpsů a lovecký nůž, který dostal při dokončení svého výcviku, stejně jako jeho sestra, přestože ta usilovala o víc než být jen dalším pěšcem Von Schillovy armády. Vlastně tu byl kvůli své sestře a jejímu zvláštnímu nadání. Průchod skrze trhlinu se každého dotkne jiným způsobem, někoho zlehka, někoho více, a často se lidi oproti Zemi zcela změní. Pro Joshuu byla trhlina jen nepohodlným svrběním a chvílí bodavé bolesti, vše skončilo dříve, než si to stačil vůbec uvědomit. Pro jeho sestru to bylo něco zcela jiného, něco, co v ní probudilo dar vidění do budoucnosti. Jayanne měla vždy zvláštní intuici, ale nyní mohla skutečně přitáhnout skutečnosti a tajemství jen ze vzduchu. To znamenalo, že by byla hrozbou pro Cech, pokud by se před jeho mocí nesehnula, což ani jeden z nich nechtěl udělat, a i tak lidé s podobnými dary často zmizeli. Jiná možnost byla připojit se k někomu vlivnému, aby je před Cechem chránil, a Joshua se domluvil s freikorpsy v relativním bezpečí Karanténí zóny, která je skryje před pohledem Cechu. Jediná podmínka byla, že musí nejprve projít Von Schillovým testem a získat své místo, dokázat, že jsou schopni dostát dobrému jménu korpsů a vydělat svému novému šéfovi peníze.
Joshua se přiblížil ke Katje natolik, aby jeho šepot nemohl být slyšen nikým v blízkosti.
"Co je v plánu, šéfová?"
Vteřinu si ho prohlížela párem zelených čoček a její tvář byla pod maskou nečitelná.
"Clayton se šel podívat, kde je kloboučník a jeho holky, pak spolu půjdeme dovnitř a dostaneme ho, zatímco Clayton a Jayanne nás budou krýt z křídel a zlikvidují ustupující".
Joshua rychle přikývl a přemístil se zpátky do svého postavení, aby se připravil na následující boj.
Katja se pomalu přiblížila ke dveřím a pohlédla za roh. Chvíli jí trvalo, než ho zahlédla, ale po chvíli spatřila Claytona kryjícího se v blízkém stínu. Zvedl tři prsty a ukázal k místnosti dále, a dokončil gesto něčím, o čem předpokládala, že je pokus napodobit cylindr. Pobídla Joshuu kupředu, a pak pokynula Jayanne, aby si našla dobré místo, odkud by je mohla krýt, než se začala plížit ke vstupu do místnosti, kterou Clayton určil. S Joshuou po boku si stoupli ke dveřím, připravili si pistole a vklouzli dovnitř. V šeru před sebou rozeznala obrys kloboučníka a několika jeho nemrtvých přisluhovaček, ve vzduchu se silně vznášel pach smrti. Ve chvíli, kdy zamířila na muže v cylindru, uvědomila si, že je něco špatně, kratičký okamžik, kdy na vás spadne realita a vše do sebe náhle zapadne.
Kloboučník byl jen loutka, stejně jako nemrtvé holky rozložené kolem něj. Zhruba stejné velikosti a tvaru jako postavy, které viděla vejít dovnitř a v jejich šatech, ale neživé a nehybné. Otevřela ústa, aby zakřičela a varovala Joshuu a zbytek skupiny, ale umlčela ji chladná hlaveň přitisknutá jí zezadu k hlavě.
"Beng, jsi mrtvá", zašeptal hlas za ní.
Místnost náhle naplnilo jasné světlo a ona spatřila ostatní freikorpsy se zbraněmi namířenými na ni a její skupinu. Byla mezi nimi i známá šlachovitá postava samotného Von Schilla. Katja si s hlubokým vzdychem sundala masku a nechala své vlasy vyvalit se v zamotaném blonďatém zmatku na záda. Rozhlédla se a spatřila, že krom freikorpsmana, který jí mířil pistolí do týla, další kryl Joshuu a nepochybně tu byli ostatní ke zneškodnění zbytku její skupiny. Nakonec pohlédla na Von Schilla a vrásky na jeho čele vypadaly díky jeho přísnému výrazu hlubší.
"Vkráčela jste přímo do pasti, slečno Vanderhel, očekávala jste jednoho nepřítele a našla jiného. Jako součást freikorps musíte být připravena na cokoliv. Toto nejsou pradávná bojiště Evropy, ale nová, daleko nebezpečnější půda".
"Chápu…", bylo vše, na co se Katja zmohla cítíc, že selhala, ač si nebyla zcela jista čím. Celá tato věc musela být od začátku připravena, ale vypadalo velmi nespravedlivé, když se toto požadovalo od žadatelů o přípojení k Von Schillově mužstvu.
"Seberte se, toto není poslední zkouška, pouze náznak věcí, které přijdou". Von Schill kývl na shromážděné freikorpsy a vyšel z trosek míře zpět k jejich blízkému tábořišti.
"Jak jsi je mohl nevidět, Claytone, myslela jsem, že jsi stopař?", spílala Katja svému družstvu, když se rozesedli kolem táborového ohně a užívali si žalostný oběd ze sušeného masa a vodového piva.
"Bylo to připravený, Kat, čekali tam už nějakou dobu a to místo bylo cejtit smrtí, což zakrylo jejich pach. Není to moje chyba".
"Neříkej mi tak, a krom toho jsi to měl vědět. Teď musíme udělat něco jiného, abychom dokázali svou hodnotu, a já teda nemám v úmyslu žadonit o práci v Cechu", odsekla Katja.
Avšak pravdou bylo, že za to, co se stalo, vinila jen sebe. Pokud by nebyla tak dychtivá jít dostat kloboučníka, mohla by se lépe rozhlédnout nebo dát Claytonovi více času dělat svou práci. Každopádně to nyní bylo jedno, další zkouška, kterou zkusila a nezvládla.
"Neboj se, Katjo", pravil Joshua. "Pokud by nás opravdu nechtěl, řekl by nám to a poslal by nás pryč hned, a taky si nemyslím, že by ti dal brnění a pistole, pokud by v tebe skutečně nedoufal".
"Já si jen přeji, aby tu byl nějaký rozhodující způsob, jak se ukázat, předvést Von Schillovi, že dokážeme udělat svou práci a nejsme jen nějací další tupí vojáci, kteří budou jen poslouchat jeho rozkazy".
"Mluv za sebe, Kat", usmál se Clayton. "Já jsem tady kvůli penězům a společnosti. Jdu kam mě pošlou a neptám se. Otázky, jak jsem objevil zkušeností, tě dostanou do problémů".
Katja si to nechtěla přiznat, ale Clayton se jí libil, lehký úsměv a ten mužný pohled, za jiných okolností by ho chtěla poznat lépe. Ale teď byl jen protivný a rozptyloval ji.
"Osud volá, bratře", zašeptala Jayanne náhle a vzhlédla od kusu sušeného masa, které držela celou dobu v ruce, aniž se ho dotkla.
Katja a ostatní se podívali na Joshuovu sestru čekajíce na to, co řekne. Nemluvila často a pokud ano, tak to Katju často děsilo, ale po těch pár týdnech, co se znali, nemohla popřít, že má Jayanne dar. Mohla vidět věci, co ostatní ne, a povolat něco, co na tomto prokletém místě žilo, nebo s tím alespoň mluvit. Katja neměla nikdy nic do činění s magií, ani po příchodu na Malifaux, raději se spoléhala na svůj důvtip a chladné olovo a ocel, ale viděla ji více než jednou v praxi a věděla o moci, kterou představuje.
"Co to znamená, Jay?", zeptal se Joshua mírně své sestry, aby nepřerušil tichý klid, který na jejich skupinu padl.
"Králík a had vejdou do místnosti, ale odejde jen králík. Had tu má práci a čas není jeho přítelem". Jayanne nevypadala, jakoby si byla vědoma, že mluví, oči jí hleděly na sušené maso v ruce a mluvila zdánlivě pro sebe.
Náhle dívka vzhlédla a její oči vypadaly na její mladé tváři zmateně, než si uvědomila, co se muselo stát.
"Promiňte… já ne…", zamumlala.
"To je v pořádku, Jayanne, myslím, že už jsem si zvykla na tyto malé epizody…", Katjin hlas se vytratil, když viděla muže kráčejícího do jejich tábora, po boku měl kurýrskou brašnu a rozhlížel se, jakoby někoho hledal. Myšlenky jí však nezastavila přítomnost kurýra, ale zdobený motiv králíka na brašně, po jehož spatření jí přeběhl mráz po zádech.
"Hledám Von Schilla", začal muž, který se pod dojmem Katjina pohledu přiblížil. "Jste členové freikorpsů, že?"
Katja přikývla. "Von Schill se odebral zpátky do hlavního tábora, možná vám můžeme pomoci".
Muž vypadal, že se omluví a odejte, ale pak se mu v očích objevil záblesk pochopení.
"Ano, možná můžete. Mohli byste mu toto doručit?", vytáhl kurýr ze své brašny dopis zdobený pokrouceným hadím vzorem. S tím a odměřeným pokývnutím muž odešel zpět do zničených ulic.
Katja pohlédla na dopis a všimla si, že neměl pečeť, ale náhle ji začal přitahovat svinutý had na obálce. Otevřela přehnutý papír a přečetla první řádku dopisu.
Kontrakt na přepad Královské uliční zbrojírny: nejnaléhavější…
"Toto je ono, toto je naše šance ukázat, co dokážeme. Zapomeňte na tato zkušební cvičení, pokud vyděláme Von Schillovi skutečné peníze a ukážeme mu, že dokážeme splnit kontrakt, pak jak by mohl popřít, že jsem připraveni stát se freikorpsy?", podívala se Katja do očí každého ze svých druhů a téměř je pobízela, aby s ní nesouhlasili. Vše, co viděla, bylo přijetí a víra, kterou do ní vložili, a ochota následovat ji tam, kam je povede. Jen doufala, že jejich víra v ní nebyla nesprávná, a že to naopak byl skvělý nápad, za jaký ho pokládala.
Katja a její tři druzi se krčili nad stolem u Třínohého oře a zírali na plány a poznámky, které přišly s dopisem. Skryti z dohledu většiny ostatních zákazníků hostince v zaprášeném rohu se neustále rozhlíželi, aby se ujistili, zda nejsou sledováni. I své freikorpské brnění a zbraně měli nacpané v báglech pod stolem a všichni byli oblečeni v civilním oděvu, aby splynuli s ostatními zákazníky. Katja zatím přemýšlela o svém chvástání v táboře, když byla dychtiva se předvést. Nyní se zanořovala do reality úkolu a dumala, zda na to ona a její skupina mají a zda dokáží přepad provést.
"Jsi si jistá, že je to dobrej nápad?", zašeptal Joshua přes stůl asi po sté od chvíle, kdy je sem přivedla. "Co kryž má na tom Von Schill zvláštní zájem nebo co když to zpackáme a hanba padne na korpsy? Nejen, že nás od nich vykopne, ale ještě nás postaví ke zdi a zastřelí, nebo hůř, nakrmí s námi ty obludy, co žijou ve stokách pod zónou".
Clayton měl zjevně také pochybnosti: "Přestože ti věřím, Kat, i za ten krátkej čas s tebou, musim souhlasit s Joshuou, tohle vypadá, jaksi, poněkud troufale".
Katja vzdychla a na chvíli schovala tvář do dlaní, než se zhluboka nadechla a znovu se narovnala. "Poslouchejte, je to jasná práce, vlezeme tam, vylezeme ven, vyděléme Von Schillovi nějaký peníze a ukážeme mu, že se hodíme pro ty jeho zatracený freikorpsy. Poznala jsem mnoho mužů jako je Von Schill…", Claytonův náhlý úšklebek ji donutil na vteřinu se odmlčet, než s přísným výrazem pokračovala, "…na bojišti a v instruktážních síních a oni ctí sílu a aktivitu svých podřízených. Von Schill je taky srdcem žoldák a nenávidí Cech, ukažte mi lepší způsob, jak na něj zapůsobit a vydělat nějaký peníze a zároveň rozbít Cechu nos".
"A teď přestaňte skučet a pojďte znovu probrat plán… každý mi řekne, jaký je jeho úkol v plánu".
Clayton zachytil její pohled a začal: "Vylezu na střechu skladiště s obilím na konci Korunní ulice za zbrojírnou. Z tohoto postavení budu schopen přehlédnout zdi a podívat se do oken na západní straně budovy. Tam počkám, dokud ty, Joshua a Jay nevklouznete dovnitř a neotevřete železný dveře do vnitřní zbrojnice, kde seberete zbraně. Pak vám poskytnu poskytnu krytí při ústupu přes dvůr".
"Co jiného?"
"Pokud uvidím někoho na ulici nebo hlídku, která vás bude pronásledovat, sejmu je".
"A pokud tě objeví?"
"Sklouznu do skladiště s obilím, a pak se s vámi střetnu u vchodu do stok na konci Zakroucené uličky, nebo pokud bude sledován, u toho blízko zdi na Prachové ulici.
"Dobře, Claytone. Joshuo, jaká je tvoje role?", obrátila Katja svou pozornost k velkému muži.
"Um, půjdu s tebou a slezeme západní zeď. Půjdeš první a přehodíš provaz, pak pomůžu Jayanne a sám půjdu třetí. Jakmile budeme uvnitř, zneškostním hlídku…"
"Tiše".
"Jo, tiše. Zneškodním hlídku u západního vstupu a pomůžu ti otevřít okno v přízemí. Pak půjdeme znovu tiše a dostaneme se do vnitřní zbrojnice, kde jsou podle dopisu zbraně. Pak zneškodním hlídku a budu hlídat, až budete s Jayanne otevírat dveře. Až zavoláte, pomůžu sebrat bedny a zamíříme zpět cestou, co jsme přišli".
"A co budeme dělat na cestě zpátky?"
"Zastřelíme kohokoliv, kdo se nám postaví do cesty, dokud se nedostaneme do stok a zpátky do zóny".
"Jayanne, ty budeš se mnou a s Joshuou", promluvila Katja k Jayanne opatrněji než k ostatním dvěma, přestože si v duchu myslela, že drobná dívka byla z tvrdšího těsta, než všichni ostatní dohromady. "Tvým úkolem je poskytnout nám podporu, až půjdeme dovnitř, ale co je nejdůležitější, otevřít magický zámek na dveřích, a pak potvrdit, že máme správné bedny. Nechci je táhnout celou cestu do stok, a pak objevit, že jsou plné lopat nebo cechovních uniforem".
Katja se rozhlédla kolem stolu a setkala se s pohledem každého z nich. Už vedla muže a ženy do bitev a věděla moc dobře, jak je důležité, aby měli ve svého velitele víru.
"Nejsme skupina budoucích nájemných střelců nebo sedláků se sny o slávě, každý jediný z nás viděl něco z toho nejhoršího, co tento svět nabízí. Jsme vojáci tělem i duší, dobře vycvičeni a schopni zdolat pár tlustých a líných strážníků, kteří ani nevědí, co hlídají. Budeme uvnitř a venku z toho místa za méně než deset minut, a než zjistí, že se něco děje, budeme dávno pryč. A pokud si nejste jisti sami sebou, buďte si jisti mnou, vím přesně, co dělám".
Katja se usmála způsobem, který si pamatovala u svého otce, když vedl muže do války, a na okamžik ji napadlo, zda byl také tak nervózní, jako ona nyní.
Z mlžného šera se stal temný soumrak a Katja se rozhodla, že je již dost tma, aby vyrazili. Několika rychlými pohyby vyvedla Joshuu a Jayanne ze stínů přes Koruní ulici k západní zdi zbrojírny. Jelikož nebylo ještě tak pozdě, bylo na ulici více než pár lidí, ale zde ne tolik, jako dále v centru, a ona se ubezpečila, že je nikdo nevidí. Zeď zbrojírny byla vysoká jen kolem deseti stop, měla za úkol zadržet běžné zlodějíčky a ne být skutečnou obranou. Kdyby neviděla dopis, pak by si ani nepomyslela, že toto místo není jen běžným cechovním skladištěm a určitě by ho nepokládala za tajnou zbrojírnu. S pomocí provazu trojice přelezla zeď na dvůr za ní. Katja se náhle cítila příliš odhalená a mohla jen doufat, že na střeše přes ulici skrytý Clayton sledoval dalekohledem jejich pohyb ve stínech.
Podle plánu měla být blízko hlídka, kterou museli zneškodnit, aby se do skladiště zbraní dostali neodhaleni. Katja se krčila v temnotě a prozkoumávala dvůr, kde rozeznávala stíny a několik nízkých staveb. Poznala stanoviště, zavřenou boudu půl tuctu kroků od místa, kde byli, zlověstně temnou. Tiše pokynula Jashuovi, aby vstal a prozkoumal ji.
"Moucha neví, kde je pavučina, i když zápasí v jejích poutech, zůstává to záhadou…", zamumlala Jayanne.
"Ticho", zasyčela Katja na dívku, chytila ji za ruku a zatřásla s ní, aby ji vrátila do reality.
Uplynulo několik napjatých chvil a Katja se začala strachovat, že se Joshuovi něco stalo, přestože se neozval žádný poplach ani se neobjevilo světlo. Pak se velký muž znovu vynořil z temnoty a přikrčil se k ostatním.
"Je to opuštěný, nic tam není a vypadá to, že je to prázdný už nějakou dobu", zašeptal blízko její masky.
Katja si pomyslela, že informace v dopise nebyly kompletní, ačkoliv pokud jedna věc byla špatně, nevěštilo to nic dobrého pro zbytek. Ale i tak nebyla blázen a strávili celý den sledováním místa, přičemž viděla strážníky, přijížděly a odjížděly podezřele zakryté vozy a vše ostatní v dopise působilo pravdivě. Plány zatím také vypadaly přesně.
"Pojďte, musíme dovnitř", pobídla ostatní k činnosti.
Přeplížili se přes prázdný dvůr a dostatli se k západnímu vchodu, kde nebyla žádná hlídka ani zjevná stráž. bylo tam okno a s Joshuovou pomocí ho vypáčili a vklouzli dovnitř.
"Viděli jsme tu dnes lidi… kam všichni zmizeli?", upozornil Joshua, když za sebou zavírali okno.
"Paže z oceli a srdce z páry, černá krev země a oči ze skla…", zašeptala Jayanne pro sebe, zatímco pokračovali.
"Jdeme dál. Dokud nezjistím, že tam ty bedny se zbraněmi nejsou, jdeme podle plánu", vytasila Katja svou pistoli a vedla je hlouběji do zbrojnice.
Na svém stanovišti přes ulici ležel Clayton na okraji střechy skladiště a svou dlouhou pušku měl vedle sebe. Dalekohledem pozkoumával zbrojnici, zda nezahlédne pohyb nebo známky poplachu. Dosud neviděl nic krom matných stínů Katji a ostatních lezoucích přes zeď a vstoupivších do budovy. V oknech neviděl žádná světla. Ještě podivnější byla skutečnost, že jakmile zapadlo slunce, všichni strážníci zmizeli, ať už ven z brány nebo dovnitř z dohledu. Nebyly tu žádné hlídky, které očekával, nikdo nebyl na obchůzce ani nestál u vstupů. Ale Clayton stále vše sledoval rozhodnut nenechat Katju ve štychu.
Jeho pozornost přitáhl záblesk kovu u západního vstupu a on si znovu přiložil k oku dalekohled, aby lépe viděl. Ve stínech toho nebylo moc vidět, ani s dalekohledem, ale byl si jist, že se tam něco hýbe, něco jako velký člověk v těžkém brnění nebo nějaký druh malého parního stroje. Věc prudce překročila práh a zmizela uvnitř, ale předtím prošla paprskem světla z ulice, který osvělil jeho těžké tělo a dlouhé, pavoučí nohy.
"Ach, sakra…", zaklel Clayton, popadl pušku a umístil dalekohled na místo. "Pohni se, Kat".
V potemnělé chodbě modře pableskovaly magická sklíčka, zatímco Jayanne jimi úzkostlivě pohybovala tam a zpátky, hledajíc kombinaci spíše citem než zrakem. Za ní Joshua a Katja kryli chodbu čekajíce, až nadaná dívka dokončí svou práci.
Katja se nepohodlně natáhla ve svém brnění vybavujíc si nepříjemné vzpomínky na ráno v troskách. Stejně jako na dvoře, ani u vstupu do zbrojnice nebyla žádná stráž, přestože dopis a plány naznačovaly, že budova je po setmění hlídaná. Buď za dveřmi nenaleznou nic než prázdné bedny a krabice nebo to je celé nějaký složitý podvod… nebo hůře, nějaká past. Musela však mít důvěru ve své schopnosti, a pokud by to skutečně byla nějaká past (patrně zamýšlená pro Von Schilla), musela věřit, že se ona se svou skupinou dokáže probojovat ven. V každém případě bylo cílem získat zbraně, všechno ostatní bylo druhořadé, a dokud plnili svůj cíl, nepřemýšlela, co jiného se změnilo.
"A je to", vydechla Jayanne, když poslední sklíčko zapadlo na místo a dveře se skřípěním otevřely.
Za nimi byla velká místnost se zdmi vyztuženými železem, lemovanými policemi s puškami, meči a dalšími zbraněmi. 'Alespoň tahle část vypadá v pořádku', pomyslela si Katja, když kráčela k hromadě dřevěných beden ve středu místnosti nevšímaje si zbytku vybavení.
"Zkontroluj čísla, Jayanne. Joshuo, drž hlídku".
O několik chvil později na ni Jayanne kývla a ukázala na dvě bedny blízko vrcholu hromady, každá dost velká, aby v ní byl půl tucet pušek. S Joshuou je rychle zvedli a vyrazili k východu. Jayanne vytáhl svou pistoli, aby je kryla.
Udělali jen několik kroků chodbou, když jim v uších zazněl drsný kovový hlas.
"STŮJTE, PORUŠUJETE CECHOVNÍ ZÁKON, VZDEJTE SE NEBO ZEMŘETE!"
Světlo v chodbě zaplálo a osvětlilo tyčící se konstrukt z mosazi a olova blokující východ. Katja se ani nezastavila, věděla moc dobře, jaký osud by jí čekal v cechovním vězení, pustila bednu a vytáhla pistoli. Ostatní ji následovali a rozptýlili se, aby našli cestu kolem netvora. Dohlížitel, jak byl mechanický a magický stroj znám, skočil kupředu a zaútočil, silný pařát narazil do země vedle Joshui a další ledva odrazil nůž velkého muže.
"Tudy!", zaječela Katja, když vystřelila salvu, která se vesměs odrazila od silného krunýře.
Netvor otočil svou malou hlavu a znepokojivě rychle vyrazil jejím směrem. Katja běžela pozadu a pokračovala v palbě, dokud nebyla zpátky ve zbrojírně a netvor nenaplňoval celé dveře. Venku Jayanne tiše zaříkávala a Joshua otevřel jednu bednu, kterou nesli. 'Chytré', pomyslela si Katja, když viděla, co Joshua dělá, a sama se snažila stroj zaměstnat. Natáhla se po první věci, co jí padla pod ruku, vytasila šavli a pokusila se useknout pařát. Na netvora to nezapůsobilo, zatlačil ji a vtiskl se do místnosti, kde na ni namířil svou harpunu, která se objevila ve změti jeho údů.
Tupé klapnutí a závan větru označily výstřel a Katju to odmrštilo od roztříštěných beden, za kterými se skrývala, ale jinak byla nezraněna. Ozvalo se rytmické klapání, jak si konstrukt navíjel harpunu pro další výstřel. Katja se opřela o zeď a začala přebíjet svou pistoli, když na ni padl stín netvora.
Právě v té chvíli uslyšela Joshuu hvízdnout. "Hej, ty ošklivej smontovanej zkotlesynu, tady!"
Netvor se obrátil a zarazil na dost dlouho, aby Katja viděla Joshuu svírat pušku na slony, jejíž dlouhá hlaveň se slabě leskla v Jayannině zaříkání.
"Prásk!"
Katja byla výstřelem ohlušena a instinktivně couvla, když rána vyryla mohutnou díru do dohlížitele ani ne tři kroky od ní, až se na všechny strany rozlétly kusy kovu a skla.
Z bezhlavého tvora se lil olej a valila pára, ale on udělal potácivý krok ke svému vrahovi, než se pod ním sesuly pavoučí nohy. Katja klopýtala k chodbě a viděla Jayanne pomáhající Joshuovi na nohy, jelikož ho zpětný ráz srazil na zem.
"Zahoď to a mizíme!", zakřičela, ač jí hlas zněl v uších slabě a vzdáleně.
Jayanne něco řekla, ale ona neslyšela. Pak dívka ukázala na strážníky proudící do chodby a utíkající jejich směrem.
Tři freikorpsové znovu popadli bedny a vyrazili pryč.
Clayton znovu vystřelil skrz okno a byl odměněn pohledem na dalšího cechovního strážníka padnuvšího na zem, byť se možná jen kryl, z této dálky to bylo těžko říct. Znovu viděl Katju a ostatní táhnoucí bedny, zatímco jedna z nich, předpokládal Jayanne, střílela, aby kryla ústup. Dostali se ke zdi, ale zjevně píchli do vosího hnízda a vypadalo to, jakoby po nich šel doslova všichni strážníci, které přes den viděli. Jeho krycí palba je alespoň zpomalila a zdálo se, že si nejsou jisti, odkud útok přichází. Dosud jich jen málo pálilo jeho směrem, ale žádný z nich nemířil dost blízko. I tak se bude cítit lépe, až budou za zdí.
S pozorností obrácenou na budovu si nevšiml rozruchu na ulici, dokud se neotevřela brána ke zbrojnici. Viděl přijíždět nějaký tucet strážníků na koních s vytaženými pistolemi. Zamířil na ně, aby jednoho dostal, když zaslechl praskání na střeše za sebou.
Clayton se bez rozmýšlení překulil a vypálil naslepo od pasu. Záblesk u hlavně osvětlil překvapenou tvář střážníka, který byl výstřelem odhozen. I tak byl v okamžiku u něj druhý a pokusil se ho přeseknout šavlí dříve, než stačí tasit pistoli. Clayton použil pušku jako palici, odrazil šavli a chytil muže za kabát snaže se ho stáhnout na zem. Oba ztratili rovnováhu a propadli poklopem, ze kterého se strážníci vynořili.
Když dva zápasící muži padali temnotou do skladiště, připravil se Clayton na náraz. K jeho úlevě nenarazili na tvrdou podlahu, ale dopadli mezi pytle s obilím, z nichž se zvedlo mračno prachu.
Při pádu ztratil Clayton pušku, zatímco strážník upustil šavli, ačkoliv se nyní snažil postavit na nohy a uvolnit pistoli u pasu. Clayton nemarnil čas pokusem najít vlastní zbraň, popadl pytel s obilím a praštil strážníka do hlavy, zatlačil ho dozadu mezi obilí a použil celou svou váhu, aby ho tam udržel. Strážník se několik horečných minut snažil vyprostit, až zápas ustal, když se utopil v kvalitním zlatém zrní.
Clayton se oprášil a vyběhl na ulici se záměrem dostat se do stok. Vynořil se právě včas, aby viděl Katju, Joshuu a Jayanne seskakovat se zdi, ale také včas, aby viděl, jak se k nim blíží nová hlídka připravená udeřit.
Katja měla bednu a nyní čelila více strážníkům, navíc na koních. Byli přečísleni a překonáni palebnou silou a ona se rozhodla alespoň se pokusit získat svým druhům čas dostat se do stok. Namířila zbraň na prvního jezdce a už chtěla střílet, když si všimla, že pod vybledlým modrým pláštěm byl známý tvar brnění a pod širokou krempou byly dvě čočky masky stejné, jako byla její.
"Sesedněte, freikorps", promluvil známý hlas. "Pomozte s těmi bednami a kryjte náš ústup".
"Von Schill, pane, my, je třeba říci…", Katja si nebyla jistá, co se přihodilo, mysl jí dosud naplňoval adrenalin z útěku.
"Klid, slečno Vanderhel, počínala jste si dobře a my jsme zde, jen abychom se ujistili, že se ty zbraně dostanou zpátky do tábora, ač to vypadá, že všechno je v pořádku".
"Děkuji, pane", přikývla Katja, když opouštěli ulici, zatímco ze zbrojnice se dosud ozývala občasná střelba a zmatené výkřiky. "Pane, byla to zkouška, byla to část…"
Von Schill se na ni usmál a položil jí ruku na rameno. "Dokončila jste kontrakt, který vám byl dán, a to je jediná věc, kterou po vás kdy budu požadovat. Vítejte mezi freikorps".