Toto byla patrně jediná chvíle, kam až sahá paměť, kdy Bažina ztichla.
Byla to jedna z těch chvil, kdy se má něco podstatného stát, poslední vrávoravé odolávání gravitaci, než vlna zalije pláž. Dokonce i vítr ztichl, potlačen elektrizujícím očekáváním visícím ve vzduchu.
Ofélie LaCroix přehlížela své království a vysoko nad hlavou držela v útlých zelených prstech červený hadr. Na její signál čekal nespočet očí, tisíce pozorovatelů zadrželo dech, les korbelů se zastavil na cestě k rozesmátým ústům.
Stála na poměrně vratkém dřevěném pódiu nějakých třicet stop nad davem, přímo za linií zavodníků držených na místech jen tenkou bavlněnou stuhou označující startovní čáru a všepohlcujícím červeným hadrem vznášejícím se jim nad hlavou.
Řada velkých růžových vepřů čekala a hýždě se jim nervózně třásly napětím, zatímco jezdci na nich sledovali Ofélii s výrazy směšujícími odhodlání, zbožňování a v několika případech čirou hrůzu. Mnoho vepřů bylo osedláno a několik dalších obrněno, většina jezdců však k otázce ochrany přistupovala filozofičtěji a obecně měla na sobě své nejlepší obleky, podle všeho proto, aby v případě pádu a rozdrcení lebky alespoň přitom vypadali dobře.
Za linií vepřích zadků byly naházeny prázdné džbány od pálenky. Obecně mezi populací panoval souhlas, že čím víc se na startu Bažinné mlátičky sejde prázdných džbánů, tím jsou následky legračnější, a tento závod vypadal skutečně slibně.
V linii bylo mnoho slavných tváří, Mariňák na svém velkém černém vepři jménem Zlý-Parní-Klusák, elegantní a nafoukaný Klítus Klajd řídící svou cenami ověnčenou Kotletu, Sam Půluch na Lanýži, Pětizubej Čárlí a jeho potlučený starý vepř Kostilam, a celé stádo dalších. Každý z nich měl zálusk na cenu - velký klobouk.
Bylo udivující, jak rychle se dokáže rozšířit taková zlá zpráva.
Za úsvitu toho rána pečoval Nálev Ponrava o legendární svini Broskvičku Ňákýho Džounse a byl už v půli čištění chlívku, když slyšel zcela nelidské bolestivé sténání. Nálev nenápadně vyhlédl z polootevřeného okna, aby spatřil samotného velkého šéfa rozvaleného na podlaze své chatrče, jehož tvář byla zcela negremlinsky šedá. Ňákej vydal další žalostný zvuk a několikrát se zavrtěl, než ztuhl.
Nálev nebyl příliš bystrý, ale i on pochopil, že Ňákej není ve své nejlepší kondici a rozhodl se zburcovat svého bratrance Nakladačku. Přestože nebyl nutně bystřejší, Nakladačka byl z nich dvou nepochybně odvážnější, a jako takový se vplížil do Ňákýho chatrče, aby do gremliního náčelníka píchl klacíkem.
Když to nevyvolalo žádnou reakci, došli hoši k nezvratnému závěru, že Velký klobouk už na tomto světě dlouho nebude a zjevně už zasadil svou poslední ránu. Nemarnili čas a ihned oznámili novinu o Ňákýho blížícím se skonu ostatním krmičům prasat a zpráva se jako požár šířila celou Bažinou.
Během hodiny se zvěst změnila v realitu a mnozí z vlivnějších jedinců v bažině napnuli uši. Nyní, když byl Velkej šéf jednou nohou v rakvi (což bylo podle některých způsobeno přílišnou vahou klobouku na mozek), otevírala se na vrcholu potravního řetězce bažiny bezprostřední mezera, do které se hrnulo množství nadějeplných gremlinů, kteří došli k závěru, že oni jsou pro tuto práci ti praví.
O poledni měl švec Klancy Špendlík jedenáct objednávek na 'obrovský klobouk' a jednu na 'obrovský klobouk s kapsou na placatku' od Špinavýho Hňupa, dělníka, jehož zájem o místní politiku se dal označit jako nevalný a který se zajímal především o praktičtější věci, jako kam uschovat další lahev, když má jeden vlastní kapsy, ruce, kalhoty a podobně již plné.
První boj se rozhořel krátce na to mezi Wongem a Čingis Gongem (který do toho rána nosil jméno Cecil Hnůj, ale pak si na hlavu nasadil pánev jako helmu a přilepil si falešný knír z prasečích štětin). Konkrétní argumenty se ztratily v křiku, ale opakovaly se odkazy na ochrannou známku k falešným vousům.
Netravalo dlouho, než v celé Bažině vypukly hádky a boje. Gremlini hlasitě vyhlašující deklarace svých práv na povýšení se dočkali barových stoliček nebo hliněných džbánů rozbitých o vlastní hlavu jinými vhodnými uchazeči, kterým se na oplátku zakousli do holení další pretendenti, jejichž ctižádost daleko přesahovala jejich poměrně drobné postavy.
A tak by to šlo donekonečna, kdyby toho odpoledne nepřišla do vesnice Ofélie LaCroix a její klan nakoupit zásoby. Rázně ukončila boj a dozvěděla se o hrozném osudu Ňákýho (který byl po několika hodinách v nelítostných rukou klevetníků v tuto chvíli již v posledním stádiu otravy způsobeným odmítnutou a pomstychtivou dámou).
Ofélie okamžitě vyhlásila, že jediný způsob, jak určit, kdo je nejvhodnější k získání Ňákýho ještě teplých bot, je bažinná mlátička.
Toto prohlášení se nesetkalo s okamžitým nadšením, které by jeden očekával od bezstarostného lidu gremlinů z Bažiny. Poslední bažinná mlátička byla skutečně zkázonosná, devatenáct vepřů se zmrzačilo, čtyřicet pět gremlinů skončilo ve vegetaticním stavu a zhruba šedesát procen Bažiny bylo srovnáno se zemí. Tento ponurý seznam pochopitelně nezahrnuje strašné osudy samotných závodníků, jen přehnaně nadšené diváky.
Pro tuto bažinnou mlátičku byl zvolen velmi prostý závod, soutěžící měli hnát svá prasata po dráze a první dosáhnuvší cílové linie bude považován za nejtvrdšího nebo prostě za zatraceně nejšťastnějšího gremlina, což každopádně jsou vlastnosti pro vůdce ideální.
Jak se ve skutečném životě často stává, pravidla pravidelně potřebují reiterpretovat a gremlini jsou známí svou vynalézavostí. Více než jeden jezdec na dráze skonal a cílové pásky dosáhl pouze vepř. To nebyla tak velká katastrofa, jak by jeden předpokládal, a v bažinách panuje obecná shoda, že Velcí Vepři patří k nejlepším náčelníkům, jaké kdy měli.
Stejně tak je běžné, že žádný ze závodníků cílové pásky vůbec nedosáhne, a v takovém případě mnoho gremlinů přijímá Darwinistický názor, že genofond bažiny bude mít v dlouhodobém ohledu prospěch, jelikož celá věc vypadala od počátku sebevražedně a kdokoliv dost hloupý, aby se jí účastnil, si svůj osud zcela zasloužil.
Možná jediný temný mrak v historii bažinné mlátičky se odehrál v sedmasedmdesátém, kdy první místo získal Pančo Vanilka a jeho oř Kvíkal spolu s Bručounem Břicháčem jedoucím na Prdelosaurovi Rex a oba gremlini získali postavení náčelníka a stejné postavení. Situace naštěstí netrvala dlouho, ale mnoho starších gremlinů stále nazývá krátké období, než Břicháč snědl svého hádavého soka, jako Schizoidní týden.
Čas a alkohol vyléčí všechno zlé, po něklika hloubavých panácích začne obyvatelstvo kroužit kolem nápadu dalšího bažinné mlátičky a během pár minut nastane masopustní atmosféra, která gremliny zcela pohltí.
A nyní bylo vše připraveno, všichni byli nachystáni. Tato chvíle napjatého očekávání se táhla téměř do nekonečna, či alespoň dokud Ofélie cítila, že obecenstvo mučila dostatečně dlouho.
Se smyslným úsměvem upustila červený hadr.
* * *
Šílenej Sačmo věděl, že to bude velký den, od chvíle, kdy se vyškrabal z přikrývek.
Slunce bylo jasné a teplé, ale ne příliš, bažinou vál vánek, který zaměstnával komáry něčím jiným než jeho krví, a jeho věrný vepř Šereda Špunt se během noci uzdravil. Nebyl zvěrolékařem, ale co mohl soudit, jeho vepř den předtím něco sežral a strávil nepříjemnou noc vyklízením obsahu svého ohromného žaludku oběma konci.
Sačmo namáhal mozek, ale nedokázal přijít s vhodným kandidátem na tajemný předmět, který způsobil jeho praseti tolik potíží. Předtím věřil, že Šereda Špunt může sníst naprosto všechno, aniž by to mělo nějaké zlé následky, a obvykle tak také činil. Osobně byl svědkem, jak nenasytný vepř zkonzumoval kameny, boty, džbány s alkoholem, dřevěné džbery, a při jedné příležitosti měděný kotel zpola naplněný shnilým ovocem a bramborovými slupkami, což vždy vrcholilo těmi samými hlasitými výbuchy plynatosti, které zněly jako výstřely z Ňákýho muškety, a ospalým spokojeným výrazem na vepřově tváři.
V každém případě se jeho vepř vzpamatoval a on mu připoutal své podomácku vyrobené sedlo (sestávající z velkého hrnce se dvěma dírami pro nohy uvázaného koženým řemenem), když si všiml vzrušeného davu gremlinů. Ukázalo se, že sledují, jak starý Vráska Cínová noha bije Masitého Barta po hlavě svým výše zmíněným kovovým údem, což vedlo k tomu, že se do mely zapojili LaCroixové, a k oznámení bažinné mlátičky krátce po té.
Šílenej Sačmo byl velmi průměrný vepřojezdec, ale jeho skutečná síla ležela v naprosté nevšímavosti k vlastnímu bezpečí. Byl více než ochoten přijmout riziko čehokoliv, co by kdokoliv jiný považoval za jednosměrný lístek do rakve. Krom toho, líbil se mu zvuk slov 'Šéf Sačmo'.
A tak se stalo, že se krčil nad Šeredou Špuntem, v rukou pevně svíral otěže, rameno na rameno s více než tuctem dalších gremlinů, kteří byli buď hloupí, ctižádostiví nebo dostatečně vyšinutí, aby si mysleli, že zúčastnit se tohoto závodu je dobrý nápad.
Když smyslná Ofélie LaCroix odhodila hadr jako signál ke startu, náhle se stalo, že Sačmo při vidině obrovského služebního klobouku zapomněl pobídnout svého vepře.
* * *
Když linie prasojezdců vyrazila kupředu hnaná vyjícím davem přihlížejících, cítil se Mariňák velmi sebevědomě. Byl tu největším gremlinem a Zlý-Parní-Klusák byl zdaleka největším vepřem. Prostě rozmačkají každého soupeře, který se jim postaví do cesty, a použijí mohutnost Zlého-Parního-Klusáka, aby rozdrtili každou chatrnou překážku připravenou před nimi k jejich zpomalení.
Předvedl svou taktiku přejetím přímo přes Malýho Rona Vřetena na jeho podměrečném oři Slaninovi, nechávaje je oba za sebou rozpláclé v bahně za startovní linií. Mariňák ani necítil náraz.
Velmi rychle si však všiml, že jeho plán nemusí být tak jednoduchý, jak to zprovu vypadalo. Během několika vteřin vyrazilo kupředu čistokrevné prase Klítuse Klajda a rychle získalo pohodlné vedení.
Velký gremlin pobídl své frkající prase kupředu rozhodnut chytit Kotletu a jejího odporně rozmazleného pána, aby mohl sledovat jejích překvapené výrazy, až je Zlý-Parní-Klusák rozdupe na zelené a růžové fleky.
* * *
Závodníci se prořítili první rovinkou, zatímco dav sledujících gremlinů vyl jako psi. Za cválajícími vepři se zvedal prach a závodníci zakrátko zmizeli z dohledu, když prudce zabočili do první zatáčky, ale to na dav nemělo žádný účinek a všichni pokračovali v křiku a hulákání dávno po té, co byli vepři a jezdci z doslechu.
Mazanější diváci se usadili za první překážkou čtvrt míle od startu láskyplně nazývané skokanské prkno. Tato konkrétní překážka se v tom nebo onom provedení již objevila na dřívějších mlátičkách a vždy byla zárukou potěšení diváků.
Klítus a Kotleta jí dosáhli jako první a situaci zvládli dobře. Kotleta odolala nutkání trefit dlouhou dřevěnou plaňku plnou rychlostí, ale místo toho dostatečně zpomalila, aby byla vyhozena jen pár stop do vzduchu, dost na to, aby pohodlně přeplachtila přes bahnitou jámu. Kotleta elegantně (jako řádná prasečí dáma) dopadla a vyrazila dále.
To se od čistokrevného zvířete čekalo a diváci nebyli příliš zklamáni. Jakoby za svou trpělivost získali karmickou odměnu. Žluklej Pít a jeho supící oř Protlak se přehnali přes násep a obecenstvo se zašklebilo očekáváním.
Protlak vběhl v plné rychlosti na prkno a vypadal velmi překvapeně, když byl katapultován zhruba padesát stop do vzduchu, zatímco jeho krátké nožičky pokračovaly v běhu. Toto překvapení se změnilo ve starostlivé pištění, když si jeho malá prasečí očka všimla, že dráha vpředu uhýbá prudce doleva a jeho trajektorie ho nese značně dále, kde se země ostře propadá a následuje skalnatý sráz.
Jezdec a oř zmizeli za okrajem tohoto srázu a shromáždění gremlini vydali chraplavý jásot, který zcela přehlušil vzdálené rozplácnutí.
Pokaždé, když neopatrného jezdce postihla smůla, gremlini zajásali a připili si spolu pálenkou, a tak v době, kdy se značným odstupem dorazili poslední závodníci, Pětizubej Čárlí a starý Kostilam, byli už všichni zcela opilí. Obecenstvo sledovalo skrze příjemnou opileckou mlhu, jak se starý vepř a ještě starší jezdec pomalu valí po celé délce prkna, bez nejmenšího odrazu se šplouchnutím přepadávají do bahna a pomalu se vlečou na pevnou zem.
Dokonce dokázali vyvolat poslední nesladěný jásod, když se Kostilam vyvalil z bahna a dal se do nejistého klusu, ale tehdy už byli tak daleko, že si málokdo skutečně pamatoval, proč tu stojí a jásají, a usoudili, že je čas na malého šlofíka.
* * *
Dále po trati na příjezd jezdců netrpělivě čekal další hlouček pochechtávajících se diváků.
Vybrali si místo u Sudové dráhy, velké a poněkud absurdní překážky, která podle nich dozajista poskytne hojnost bezuzdného krveprolití. Když se na vrcholu Hadího kopce objevili závodníci, měli za úkol vyskočit na jeden z mnoha dřevěných sudů ležících na boku a pokusit se sjet na točící se nádobě do údolí. To byl sám o sobě odvážný skutek, jelikož vepř musel běžet pozadu stejnou rychlostí, jakou se sud točil dopředu, jinak by neudržel rovnováhu a pozici na vrcholu sudu, a čím rychleji se sud točil, tím rychleji musel vepř běžet.
Avšak toto samotné považovali gremlini za poněkud chabé představení, pročež byly sudy také zpola naplněny kamínky a ocelovými řemeny. Předpokládalo se, že kamínky a ocel o sebe budou narážet a to vytvoří jiskry, což byl také důvod, proč bylo k vnitřní stěně sudu přivázáno několik svazků dynamitu. Diváci byli přesvědčeni, že naplnění očekáváním při sledování, zda některý ze soutěžících dosáhne úpatí kopce, aniž by vybuchl (nemluvě o finančním zisku ze sázek) bylo více než dostatečné k přeměně jinak laciné taškařice do nefalšované rodinné zábavy.
Jako již předtím dosáhli vrcholu kopce jako první Klítus a Kotleta a čistokrevné prase znovu předvedlo svůj kvalitní původ elegantním výskokem na nejbližší sud, načež započalo zrádný sestup po svahu, aniž by vážněji zakolísalo.
Zpocený a uštvaně působící Zlý-Parní-Klusák se objevil jen o pár okamžiků později, ale pobídnut mohutným Mariňákem prostě odrazil čekající sudy a začal cválat z kopce pronásleduje Kotletu. Shromáždění gremlini přitom pískali, ale činili tak tiše, neboť Mariňák byl stejně znám pro svou nesnášenlivost jako sklonem k násilí, a jeden ze základních zákonů gremliní společnosti bylo, že jediná pravidla, která skutečně platí, jsou ta, která jste si schopni vynutit.
Byli zklamáni Matiňákovým nesportovním chováním, alespoň dokud do sudů na vrcholku kopce nenarazil Sam Půluch a jeho obézní vepř Lanýž. Lanýži je nutno přiznat, že se opravdu pokusil na sud vydrápat, ale jeho sedmset liber živé váhy ho zradilo a sud nevydržel. Následovala ošidná chvíle, kdy se neuvěřitelně tlustý vepř rozjel z kopce na roztříštěných zbytcích sudu jako na saních, zatímco se ho Sam Půluch horečně snažil dostat zpět na nohy.
Ze dvou rozbitých sudů na vrcholu kopce začal stoupat bílý kouř a většina obecenstva se v očekávání brzké exploze nervózně hihňala. Toto napjaté vzrušení vyvrcholilo, když se na jeden z kouřících sudů vyhoupl Šílenej Sačmo na Šeredovi Špuntovi a rozjel se dolů. Buď si hrozícího výbuchu nebyl vědom nebo tomu nevěnoval pozornost.
Většina ostatních jezdců se přihnala na vrcholek o pár vteřin později a začala se strkat při hledání volných sudů, načež téměř současně nastaly dva dechberoucí momenty.
Kouřící sud na vrcholku kopce (kterému se ostatní jezdci opatrně vyhýbali) náhle vybuchl a odpálil tak ostatní sudy ve své blízkosti, což naneštěstí byly všechny. Téměř tucet překvapených gremlinů a jejich prasečích ořů zmizelo v obřím ohnivém oblaku a vítr k zírajícím divákům dole zakrátko přivál vůni pečeného vepřového.
Jakoby to nebylo dostatečně ohromující představení, sud, na němž zručně jela Kotleta, se rozpadl ve stejně silném výbuchu ve chvíli, kdy byla svině a její jezdec sotva stopu od úpatí kopce. Na užaslé diváky pršely dokonale propečené bifteky.
Mariňák a Zlý-Parní-Klusák zastavili kousek odtud a Mariňák celou minutu zíral na kráter, jakoby si nebyl jistý, co dělat, když mu zmizela oběť. Jakoby ho konečně napadla spásná myšlenka, trhl otěžemi Zlého-Parního-Klusáka a hnal obrovské prase z kopce dál po trati.
Šílenej Sačmo dorazil na úpatí kopce kupodivu nezraněn. On a jeho Šereda Špunt seskočili ze stále kouřícího sudu a hnali se pronásledovat unikajícího Mariňáka. Dav s očekáváním sledoval sud, dokud ten s tichým pufnutím nepřestal kouřit.
O téměř pět minut později se z černých oblaků dýmu na vrcholu kopce vynořila jediná postava. Navzrušen kouřícím okolím a nedostatkem sudů zahájili Pětizubej Čárlí a Kostilam svůj pomalý, vrávoravý sestup směrem k ohromednému a ztichlému davu.
* * *
Mariňák se skláněl nad svým supícím ořem překvapen tím, jak zklamaně se cítil po ztrátě možnosti rozšlapat Kotletu a namyšleného Klíta na kaši. Byl ve vedení a před sebou měl jen jednu překážku, ale cítil, jakoby to bylo prázdné vítězství.
Povzbudil se vidinou, že Klítus možná přežil výbuch a on bude mít šanci zadupat ho, jakmile závod skončí a on získá obří klobouk. Za ním se ozval dusot a on se otočil přes rameno, aby viděl, jak ho dohání Šílenej Sačmo a Šereda Špunt. Mladší vepř byl mnohem lehčí a rychlejší a za pár vteřin byl vedle Zlého-Parního-Klusáka, a pak před ním, ale Mariňák neměl obav. Jen se na Šílenýho Sačma usmál a ten se usmál též.
Kdokoliv bojující o náčelnictví musí umět víc než si jen zajistit postavení a Mariňák měl plán. Věděl, že poslední překážka byla smrtící - Velké bláto.
Vlastně to byl Mariňákův nápad a byl pečlivě vymyšlen, aby využil síly Zlého-Parního-Klusáka. Byla to v zásadě velká jáma plná bahna, zhruba deset stop dlouhá a čtyři stopy široká naplněná hustým, lepkavým bahnem, což více než stačilo na zpomalení a dokonce zastavení průměrného vepře, ale velké a mohutné zvíře jako bylo to Mariňákovo s parní hlavou mělo dost síly projet.
Když se Šereda Špunt potopí do bahna, Zlý-Parní-Klusák se přežene přímo přes něj a dobude vítězství.
Mariňák se divoce zašklebil a sklonil se ještě níže nad svého oře, aby nasměroval Zlého-Parního-Klusáka přímo za svého protivníka.
* * *
Šílenej Sačmo by mohl přemýšlet, proč se na něj Mariňák při předjíždění jen usmál, když se propadal na druhé místo, kdyby nebyl vychován prostě jako Sačmo, ale gremlini obvykle pojmenovávají své druhy z dobrého důvodu, a tak se prostě hnal dál a šlehal Šeredu Špunta otěžemi.
Viděl před sebou poslední překážku, širokou plochu lesknoucího se bahna s tucty vzrušených gremliních diváků strkajících se ve snaze získat lepší výhled. Kopl patami svého vepře do boků a zatáhl za otěže, naváděje Šeredu Špunta, aby se odrazil na samotném okraji blátivé jámy.
Jeho záměrem bylo přeskočit zhruba prvních pět stop zabahněné díry a využít rychlosti Šeredy Špunta, aby je oba přenesla zbytkem a na pevnou zem. Zpočátku to šlo dobře, Šereda Špunt vyskočil do vzduchu a dopadl do bahna jen asi tři stopy od konce jámy.
A s hlasitým šplouchnutím se zcela zastavil.
Sačma náhlý náraz téměř roztrhl ve dví a on sklouzl ze svého sedla bez dechu a zcela omráčen. Dopadl do bláta nalevo od svého vepře a zůstal tam ležet, zatímco gremliní diváci jásali.
A pak se podivně rosolovitý povrch baheního bazénu začal chvět a on si uvědomil, že se přes ně oba chystá projet mohutný Zlý-Parní-Klusák.
* * *
Mariňák trhal divoce otěžemi a vedl svého obřího vepře plnou rychlostí dolů ze svahu do bahení jámy. Nahlas se chechtal, když viděl Šeredu Špunta prudce zastavit, prase bylo příliš hubené, aby se z této kaše dostalo, ale Zlý-Parní-Klusák by s tím měl být rychle hotov.
Obří parní zvíře rachodilo po svahu, zubatá hlava se sklonila k útoku a zaryla se přímo do bahna. Mariňák měl čas pouze povšimnout si, že bahno se svírá kolem hlavy a boků jeho prasete zcela nebahením způsobem, načež byl vyhozen kupředu a Zlého-Parního-Klusáka nebylo vidět.
Hlavou narazil do široké zadnice Šeredy Špunta, což rázně ukounčilo jeho let, a on spadl tváří napřed přímo do bahna, kde se zasekl. Za sebou slyšel funění Zlého-Parního-Klusáka, ale obří prase bylo zcela znehybněno.
Dav znovu zajásal. Při pohledu na Mariňákovu blátivou jámu se diváci rozhodli, že taková překážka není ani zdaleka přiměřená řádné bažinné mlátičce a přidali do ní med, melasu, lepidlo a prakticky všechny ostatní lepkavé látky, které našly, aby z bláta vytvořili pořádnou past. Výsledkem byla hustá hnědá hmota, která znehybnila dřevěná prkna použitá k míchání i samotné gremliní míchače (z nichž dva stále čouhali z bahna na východním konci jámy jako zelená lízátka).
Sledovali, jak vepři a jezdci bojují, kopou, supí a nadávají, ale neuvěřitelně lepivá hmota neustoupila ani o kousek.
* * *
Konečně se objevil Pětizubej Čárlí a Kostilam. Byli nuceni si dát krátkého šlofíka, když vzrušující jízda bez pomoci z kopce starého Kostilama vyčerpala, ale nyní byl odpočatý a připravený tvrdě bojovat, nebo alespoň tvrdě na jednadevadesátileté prase.
Staří závodníci si opatrně propracovali cestu na kraj bahení jámy, kde Kostilam přelezl přes znehybněného Zlého-Parního-Klusáka, pak roztaženého a nadávajícího Mariňáka a konečně přes záda Šeredy Špunta. Chvíli to vypadalo ožehavě a přihlížející diskutovali, zda Kostilamovy klepoucí se hýždě dokáží přeskočit zbývající tři stopy bahna, ale s Herkulovskou námahou se starý vepř dokázal odrazit a klidným klusem zamířit k cílové čáře.
Ozval se neuvěřitelný hluk nespočtu stovek gremlinů oslavujících jmenování svého nového náčelníka. Skutečnost, že byl neuvěřitelně starý, roztržitý a slabý, byla v tu chvíli pouze akademickou. Starý gremlin by měl být zdvihnut na ramena a nesen vesnicí, kdyby nepanovaly obavy, že by se při takovém zacházení mohl zlomit nebo rozpadnout.
Místo toho se kolem vetchého vítěze shromáždil dav a zlil ho pálenkou, přičemž skandoval jeho jméno a vystřílel k obloze spoustu munice.
Právě v té době se od zadní části davu začalo šířit znepokojení. Chvíli trvalo, než dosáhlo středu oslav, ale toto konkrétní znepokojení mělo více než značné svaly a zdravou drzost, aby dalo svou přítomnost najevo. Jásot a popíjení byly postupně vystřídány šokovaným lapáním po dechu a údivem, až nakonec celý dav ztichl.
Ňákej Zub Džouns si proklestil cestu do středu davu a bez dlouhých cavyků srazil Pětizubýho Čárlího z jeho vepře. Pomíjivý a nyní příkře sesazený náčelník zmizel v moři překvapených tváří.
"Co se děje vy bando hovádů?", zařval Ňákej, zatímco pohupoval hlavou a jeho malé, krví podlité oči popuzeně těkaly z jednoho vyjeveného gremlina na dalšího. "To nenecháte šéfa v klidu se vyspat z kocoviny? Buďte zticha, nebo vás všechny pošlu do pekla!"
Celá gremliní horda sledovala v naprostém tichu, jak se zlostným mumláním zapadl zpátky do své chýše.
Dřevěný člun plul líně po řece a jedno veslo bylo volně spuštěno do vody, v pod tmavou hladinou bylo za měsíčního světla stěží viditelné. Veslo zachytilo proud a člun obrátilo, navádějíc ho ke kamenným schodům na břehu. Jak se blížil k okraji řeky, zachytilo ho světlo lampy Shauna Kenseyho, který na nábřeží hlídkoval. Kensey se na chvíli zastavil, aby si přitáhl plášť uniformy chránící ho před chladem podzimní noci, na jehož hrubé látce se leskl cechovní odznak, načež zavolal na svého partnera, Hollina. Dva strážníci přišli blíže k molu a Kensey byl se svou zcela otevřenou lampou v čele, aby lépe viděl malou loďku, zatímco jeho partner ho následoval s vytaženou pistolí.
"Kdo je tam?", hlasitě se otázal Kensey. Noc jeho hlas pohltila, takže zněl slabě a pištivě. Žádná odpověď nepřišla, jen stálé šplouchání vody o molo a slabé klapání vesla o bok. Vytasil pistoli a znovu zavolal: "Kdo je v lodi? Promluvte, nebo budete mít potíže". Loď se pomalu obrátila, jakoby mířila do závětří mola, a Kenseyho lampa odhalila, proč nepřišla odpověď. Loď byla prázdná, až na změť látek a kusů dřeva. Na dně člunu leželo několik zbloudilých spadaných listů, v tomto ročním období běžných, zatímco jiné proplouvaly kolem.
"Vypadá to, že nějakej idiot zničil svůj pěknej malej člun", pravil Hollin. "Proč se někdo chce plavit na týhle špinavý vodě nepochopim". Kensey v odpověď pokrčil rameny, a pak začal sestupovat po sešlapaných schůdcích mola, aby se podíval blíž. "Ach, Kensy, vážně? Za tohle nebude ani nálezný", postěžoval si Hollin. Kensey si ho nevšímal, postavil se na poslední schod a nahnul se, aby zblízka viděl do lodi. Slyšel, jak se Hollin s teatrálním povzdechem vydal ze schodů za ním a obrátil se k němu.
Než se stačil otočit, Hollin na schodech zakopl a vrazil mu do ramene. Kensey ztratil rovnováhu a oba zapletení do sebe přepadli přes okraj mola. Kensey viděl pod sebou blížící se člun, než ho něco praštilo do týla vše zmizelo.
Ani jeden z mužů nebyl při vědomí, aby spatřil dvě postavy, které se vynořily z trosek v člunu. Ve volném oblečení z nevýrazných šedých a hnedých látek byly v chabém světle téměř neviditelné. Když tiše a lehce přelézaly přes dva zhroucené strážníky, jedna posatva se natáhla a útlými prsty vytáhla z Hollinova krku malou opeřenou šipku. Během vteřin zmizely z dohledu v šeru ulic zanechávajíce za sebou jen několik rozvířených oranžovohnědých listů.
Jakmile byl z dohledu řeky, skrčil se pár v temné uličce a rozhlížel se po jejích jiných obyvatelích. Nenašel nic krom všudypřítomných krys, které si na svých pochůzkách mezi hromadami odpadků a smetí lidí nevšímaly. Po několika úderech srdce naprostého ticha jeden jemně pokynul nahoru. Druhý přikývl, lehce vyskočil na zeď nacházeje ve starém zdivu úchyty. Před vrcholkem stěny se zarazil a trochu se naklonil, aby se podíval na svažující se střechu, aniž by mu měsíční světlo osvětlilo hlavu. Další gesto vyneslo druhou postavu ladně na zeď a přes železný okap a její tělo se přeplazilo po taškách k vrcholu střechy.
Na střechách nikdo nebyl a pár přikrčeně přebíhal neslyšně ze stínu do stínu přes tašky. Mračna zakrývající měsíc se rozestoupila a osvětlila panorama starého města stejně jako dvě postavy, které okamžitě nehybně zalehly a staly se z nich pouhé nejasné stíny. Uplynula minuta a na střechách se nic nepohnulo. Díra v mracích se opět zacelila a měsíční světlo ustoupilo, načež se tiché stíny znovu pohnuly. Zarazily se ve stínu vyšší budovy, už dosti daleko od řeky, a jeden se rozhlédl po obloze. Obrátil se na svého druha a pokyunul mu třemi srovnanými prsty jedné ruky proti otevřené dlani druhé. Ještě třicet minut. Druhý lehce přikývl a zvedl se ze sedu. Udělal sotva krok, když po vzdáleném ptačím zavřísknutí oba ztuhli. Během vteřin identifikovali zdroj výkřiku, velikého dravce kroužícího blízko budovy vyčnívající nad okolní střechy.
Druhá postava stočila dva prsty k první a zbytek ruky sevřela ve volnou pěst. Cech? Signál odpovědi přišel o okamžik později s pevně sevřenou pěstí a máchnutím ruhé ruky. Následoval další krátký signál. Cech - vyhněte se křídlům. Udržovali si odstup od budovy a obcházeli ji, aby se drželi z dohledu kroužícího dravce. Oklika je stála čas a jakmile byli bezpečně z dohledu ptáka, začali se pohybovat rychleji obětujíce opatrnost ve prospěch rychlosti. Mračna na nebi se pohybovala a měsíc občas osvítil dva nezřetelné pohybující se stíny, zespoda neviditelné, jak přeskakují z budovy na budovu jako kočky, šplhají a skáčou, jakoby dole nebyla ulice. Než by si kdokoliv dodal odvahy, aby prozkoumal, co se to na střeše ozvývá za slabý zvuk, nenašel by nic nej občasný list unášený větrem.
Nakonec se přiblížili k cíli a hleděli na něj přes střechy z pozorovatelny v rozpadající se zvonici. Jeden z nich rozbalil dlouhý balík, z nějž vytáhl úzký dalekohled. Zvěčovacími skly v dalekohledu pečlivě prozkoumali oblast mezi nimi a jejich cílem. Uspokojení bylo zřetelné, jeden z páru zvedl spojené ruce, dva prsty na jedné napnuté, pak ohnul jeden prst a zvedl jeden na druhé ruce a přitom ruce rozdělil. Rozdělení. Druhý nečekal na přikývnutí a ladně seskočil ze starého zdiva, načež se přehoupl přes střechu dole a přeskočil úzkou uličku, aby jako kočka dopadl na druhé straně. První vrátil dalekohled do vaku, který si přehodil přes záda vedle své katany. Také pak snadno slezl dolů na střechu a tiše překonal linii střech vedoucí k jeho pozici, než zmizel do noci.
* * *
Mistr doja se hluboce uklonil, když do budovy vstoupil představitel klanu Katanaka. Představitel byl vysoký a hubený a jeho vlasy byly staženy do dlouhého, elegantního copu. Po strojené pauze se též lehce uklonil, a pak promluvil přímo k mistru.
"Jste si vědom, proč jsem sem byl poslán?", pravil vyrovnaným tónem. Mistr přikývl.
"Potřebujete naše služby. Jako vždy sloužíme Ojabudovi i za cenu našich životů, pokud o to požádá. Jaké je vaše přání?"
"Potřebujeme… vyrušit Cech a Hornické odbory. Musí mít dost práce sami se sebou, aby se mohla Ojabunova agenda pohnout kupředu. Za nemalých potíží jsme nalezli místo setkání těchto dvou stran, výměnu informací mezi špehy". Muž poslední slovo vyplivl, zjevně znechucen pokoutným jednáním klanových nepřátel. Věda, proč přišel, se mistr zdvořile usmál mužově pokrytectví. Představitel podal mistru stočený svazek papírů. "Toto jsou příkazy, mapy a vše osatní, co potřebujete o setkání vědět. Bude tam příliš mnoho stráží, aby se i torakage dostali do budovy neviděni, takže tento úkol spadá na vás. Vaši muži nesmí být chyceni. Nenechte žádné stopy a v žádném případě neprozraďte zapojení klanu. Bude to problém?"
"Nemyslím si, že by vás to mělo znepokojovat. Mám muže, kteří se rovnají jakémukoli torakage". Poněkud zesílil hlas. "Kogo, Hioki, připojte se ke mně".
"Co vám dává takovou důvěru v jejich schopnosti?"
"Protože", pravil mistr s náznakem pýchy v hlase, "už stojí za vámi". Představitel se otočil a krátce vykřikl, neboť neupravené postavy byly sotva tři stopy za jeho nechráněnými zády. Obrátil se zpět k mistrovi pokárat ho za takové zbytečné představení, ale jeden z páru se rychle pohnul před svého mistra a ostražitě představitele sledoval. Zneklidněný představitel si očistil plášť, aby zakryl svou nervozitu, zatímco mistr vydal krátký příkaz a pár se stáhl. Uctivě přešli po bok svého mistra, uklonili se mistrovi a potom jemu a tiše si klekli na kůži na okraji cvičiště. Představitel nesouhlasně hleděl na špinavou a otrhanou výstroj páru, ale pak si začal uvědomovat, že byla vyrobena, aby vypadala hrubě, ale ve skutečnosti byla mistrně ušita a obarvena.
"To jsou vaši nejlepší?" Mistr přikývl. "A můžete si být jisti jejich mlčením?"
"Samosebou", pravil mistr poněkud uražen. "Neřekl snad Ojabun, že pokud si přeje mlčenlivé muže", luskl prsty a dva klečící muži otevřeli svá ústa, aby odhalili zjizvenou prázdnotu uvnitř, "stačí jim jen vyříznout jazyk?" Představitel poněkud zbledl, ale pak uspokojeně přikývl.
"Pak je to ve vašich rukou. Nezklamte nás, Ansatsu no Sensei". Muž toporně vykročil z místnosti a mistr vrahů se slabě usmál, jeho pozornost už byla upřena k úkolu.
* * *
Vrah pomalu přelézal přes střechu zůstávaje jen těsně za jejím vrcholem. O jednu střechu dál na budově proti cíli stála ve stínu komína stráž a snažila se vypadat nenápadně. Ve vrahových očích se zalesklo opovržení, muž nevěděl o skrývání či utajení zhola nic a neměl vůbec ponětí, že nebyl sám. Pro svého tichého pozorovatele mohl mít hlídač stejně tak lucernu a mohl si pískat. Na konci střechy ztuhl a zrak směřoval na další střechu, která poskytovala přímý výhled do místnosti, v níž byl cíl. Další hlídač tam pomalu přecházel sem a tam a v ústech mu svítila cigareta. Vrahova ruka se natáhla dozadu a jemně sevřela rukojeť katany. Bylo by snadné ho eliminovat a mít přímý výstřel. Uplynulo několik chvil, když zvažoval situaci.
Nenechte stopy. Jemně zbraň pustil, jakékoliv zapletení se s hlídači by bylo příliš zjevné. Místo toho lehce sklouzl na nižší střechu a přehoupl se přes ni jako stín. Ten, kdo je nehmotný jako vítr v lese, je pánem svých nepřátel. Z tohoto nového postavení viděl mezi budovami do místnosti. Dokud bude cíl stát, může střílet. Vtěsnán pod převis další střechy vrah znovu rozbalil svůj dlouhý balík a vytáhl elegantní pušku potřenou sazemi. Pak vytáhl z kapsy několik pruhů látky a ovázal je kolem hlavně své pušky k zakrytí záblesku. Po té se usadil a čekal, otrhané střapce a volné záhyby jeho oblečení ho měnily z viditelné postavy v hromadu odpadků na staré střeše.
O dvě ulice dál druhý vrah pomalu přelézal střechu cílové budovy. Aniž by byl viděn, proplížil se kolem několika znuděných a prochladlých stráží a nyní byl už jen pár kroků do místa, kde měl být cíl, oddělen od něj jen střešními taškami a trámy. Poklekl u komína, vytáhl z pláště malý balík a rozbalil ho. Před ním se objevila malá kapesní pistole s podobnými náboji jako vrahova puška, dlouhý motouz a několik malých balíčků podivně vonících bobulí. Ty hbitě hodil do komína a počkal, dokud neucítil změněnou vůni dýmu z komína, když začaly hořet. Po té ovázal motouz hrubou látkou balíku, aby vytvořil kapsu, nacpal do ní pistoli a spustil ji dolů po střeše k oknu, o němž věděl, že jej jeho partner sleduje. Drže oba konce motouzu v rukou zkontroloval, že pistole visí přes okap, než se opatrně přesunul do bezpečnějšího postavení čekat na signál.
* * *
Jeremiah Greenjack otráveně vzdychl a odsunul hromadu papírů. Nenáviděl pozdní noci v zašlých schůzovních domech. Vždycky mu připadaly chladné, bez ohledu na to, jak rozpálil oheň. "Zatracení špehové, vždycky tolik potíží", zavrčel pro sebe. Papíry na stole byly zjevným příkladem, jedno z jeho oček v Prázdné Mokřině, Saul Farcek, mu poskytovalo stále nepřesnější a nepřesnější informace a Greenjack ho podezříval, že se snaží hrát na obě strany. Nedodala mu ani zpráva z vedení, že měl sehnat o arkanistických pohybech lepší zprávy. Nebyla tu žádná zjevná hrozba, ale Greenjack věděl, co se stalo s lidmi, kteří nedodali, co sekretář chtěl. Takže tady byl, krátce po půlnoci, čekal na Farceka, aby mu doručil další, nepochybně nepoužitelné hlášení. Protřel si kořen nosu a přitáhl si papíry znovu k sobě, aby si je podesáté přečetl.
Na polovině druhé stránky zavětřil. Ve vzduchu visel slabý zápach. Obezřetně začenichal kolem sebe a hledal zdroj, až si nakonec uvědomil, že byl nejsilnější za ním, kde v krbu hořel oheň. Pohlédl na zbytky dřeva v tančících pramenech a zašklebil se, když ho zápach zasáhl plnou silou. Místnost už ho byla plná a on vykročil ke dveřím a otevřel je, aby vpustil o něco čerstvější vzduch z chodby. Stál tam hlídač s šátkem na tváři a jednou rukou zvednutou, jak chtěl zaklepat na dveře. Obě ruce rychle spustil k pasu.
"Omlouvám se, pane, zdá se, že ve dřevě cosi je a, ehm, smrdí to. Šíří se to celým domem. Měli bychom otevřít okna, dokud nepřineseme víc dřeva a všechno to neshoří". Greenjack se v odpověď zamračil.
"Ech… dobře. Až se ten nepoužitelný idiot Farcek dostaví, přitáhněte ho ke mě než stačí mrknout. Nechci v téhle špinavé díře strávit ani o okamžik déle, než je nutné". Zabouchl dveře hlídači před nosem a došel k oknu, otevřel ho, chvíli hleděl na stráže na střeše, načež se vrátil ke svému stolu a ztěžka dosedl na židli, zlostně hledě na papíry, aniž by je četl.
Saul Farcek dosáhl nevýrazných dveří v obvyklé zapadlé uličce na okraji centra a nervózně si tiskl krempu svého klobouku. V těchto dnech ho více a více trápila jeho role cechovního informátora. Pokud by přestal být užitečný, řekli mu, že zmizí. Ba co více, jeho nadřízený s krutým úsměvem dodal, že po něm jeho žena a syn truchlit nebudou. Problémem bylo, že odbory ho patrně podezřívaly, takže bylo těžší a těžší najít cokoliv užitečného, což ho nutilo riskovat odhalení a přitom najít jeno útržky plánů, které jeho nadřízeného neuspokojily. Dnes však měl nějaké skutečné informace, které doufal muže nějak usmíří.
Byl překvapen, když se dveře otevřely okamžitě po zaklepání a pár rukou ho bez cirátů vtáhl dovnitř. Než mohl vysvětlit, kdo je, byl hrubě vystrkán po schodech před dveře svého nadřízeného. Zvědavě začenichal, ale když se podíval na ponurý výraz hlídače, rozhodl se neptat. Po zaklepání a krátké pauze hlídač otevřel dveře a strčil malého muže dovnitř. Dveře se okamžitě zaklaply a Saul hleděl přes místnost na přísnou, prchlivou tvář svého nadřízeného, muže, kterého znal jako Jacka Zeleného. Saul se pod Zeleného pronikavýma očima rozklepal a snažil sám sebe přesvědčit, že je to chladný průvan z otevřeného okna. Dobelhal se přes místnost, usedl na připravenou židli a čekal, až Zelený promluví. Nepříjemný pohled trval beze zeměn několik nervózních chvil, než Zelený prolomil ticho.
"Nenávidím to tady. Zejména nenávidím být tu takto pozdě a marnit čas čekáním na váš příchod. Sem s tím, ať můžu jít".
"Já, tedy, mám informace. Naléhavé informace, které chcete slyšet". Saul se při prvních slovech zakoktal, ale rychle nabral sebevědomí a přemýšlel o tom, co má Zelenému říct. Nevšímal si pohrdavého výrazu na tváři svého nadřízeného a přešel přímo k informaci. "Odbory zavedly novou linku z dolů na převážení nebroušených kamenů. V chodbách, takže se nidky nedostanou na místa, kde by je Cech našel. Plán je pomalu snížit výnosy z několika nových šachet a poslat přebytek touto tajnou linkou. Oni…", Zelený ho ostrým gestem přerušil.
"Kterých šachet?"
"Já… ehm… nevím".
"Odkud tato tajná linka povede, kudy povede a kde bude končit?"
"Nic z toho nevím".
"Takže, pokud tomu dobře rozumím, pane Farceku, je tu nová linka instalovaná pod zemí v dolech, která vede nevíte odkud po cestě, kterou neznáte, a někde končí. Klíčový důkaz, který by to potvrdil, je pokles v produktivitě některých nově otevřených šachet. Ale nejste si jist kterých". Saul přikývl, náhle se cítil nervózně, jelikož ze slov jeho nadřízeného čišel výsměch. Zelený hodil na stůl balík papírů, takže dopadly před Saula. Podíval se na ně a spatřil složité sloupce dat, načež si uvědomil, že to byla hlášení o důlní produkci. Nepoznal, co znamenají, než Zelený tvrdým hlasem znovu promluvil. "Pane Farceku, důvod, proč Cech považoval za vhodné dát vám možnost nám pomoci, je ten, že jako administrátor máte přístup k množství informací, k nimž nemají přístup dělníci ani starší personál. Vaším úkolem je vidět vše, co bylo napsáno, a poskytnost vašim nadřízeným ty pravé střípky vědomostí. Střípky, které poskytujete nám, však vypadají přinejlepším slabé. Tato hlášení, například, naznačují mírné zvýšení důlní výkonnosti a celkové produkce ve všech nových šachtách za poslední tři měsíce.
Ošklivě se usmál a z hlasu mu odkapával jed. "Možná nejste schopen se pro starosti o svou rodinu řádně soustředit. Možná bychom vás měli tohoto drobného rozptylování zbavit a uvidíme, zda vám to lépe pomůže zaměřit svou mysl". Saul zbledl.
"To nemůžete", vykřikl. "Měli jsme dohodu a já se jí držím!" Zeleného tvář zbrunátněla a pěsti se mu sevřely.
"Nemůžu?", trhl sebou a praštil pěstí do stolu, až se Saul skrčil. "Mohu dělat cokoli…"
Zeleného hlava sebou trhla a ze zátylku mu vytryskla krev, zatímco místností a ulicí zazněl tlumený výstřel. Jeho mrtvé tělo se odrazilo od stolu a při pádu na zem převrhlo židli. Věta zůstala nedokončena. Saul vyskočil na nohy a instinktivně udělal několik korků k tělu, ale pak začal panikařit uvědomiv si, co se stalo. V němém šoku ustoupil a obrátil se k oknu, kde jeho pozornost přitáhlo cinknutí kovu. Slyšel zvenku tlumené výkřiky následované několika páry nohou dunících na schodišti. Dveře se rozlétly a dovnitř vrtrhli strážníci, kteří ho srazili na zem.
Kapitán Zeleného ochrany vstoupil o chvíli později. Chladnýma očima přehlédl místnost, prohlédl si zkoprnělého Farceka přibitého dvěma strážníky k zemi, nehybný stůl s převrhnutými židlemi a Greenjackovo tělo rozvalené za ním. Do místnosti vstoupil další střážník a vydal se prozkoumat nehybné tělo, ale kapitán zavrtěl hlavou.
"Už je mrtvý. Okamžitě, podle té rozlité krve". Pokynul strážníkům, kteří Farceka rychle prohledali, a pak hrubě zvedli skuhrajícího muže na nohy. "Chcete se pokusit to vysvětlit? Do toho, rád si poslechnu vaše patetické výmluvy", zavrčel na vystrašeného Farceka.
"Já… ale… co… já… já to neudělal! Ani nemám zbraň, přísahám!", vyhrkl Farcek po několika vteřinách nervózního koktání. Kapitán nadzdvihl obočí a pohlédl na strážníky, kteří zavrtěli hlavami. Křik zespoda zastavil kapitánovu další otázku a on odešel do chodby. Do místnosti dolehly tlupené útržky rozhovodu.
"…na ulici. Dopadla…"
"…vyhodil ji?"
"…po výstřelu, pane". Mumlání ustalo, kapitán se vrátil a v ruce držel za hlaveň malou kapesní pistoli.
"Dobrý pokus, ale vyhození pistole z okna nebylo pro mé muže tak obtížné odhalit". Kapitán se široce usmál a v jeho výrazu se objevil náznak hrozby. "Chytit dvojitého agenta je vždy zábava. Greenjacka je škoda, ale vy nám to vynahradíte". S tím se obrátil na patě a vyšel z místnosti, stráž táhla stále protestujícího Farceka za ním. Když došli na ulici, přemohla Farceka panika.
"Ne… nene… ne, já ne, já přísahám, nezabíjejte mě, já vám řeknu věšechno, co vím". Slova vylétala z Farcekových úst v nesouvislém spěchu, oči měl široce roztažené a celé tělo se mu třáslo. Kapitánův krutý úsměv se rozšířil a jeho oči se v záři pouličních lamp žlutě leskly.
"Zabít tě? Ale ne, z toho se tak snadno nedostaneš". Na kapitánově rameni cosi přistálo. Zvedl to a krátce si prohlédl křehký hnědý list, načež ho odhodil stranou. "Vezmeme tě na malý rozhovor s naším šéfem". Naklonil se tyče se nad Farcekovým malým tělem. "A máš zatraceně pravdu, řekneš nám všechno, to ti garantuji. Možná ti dokonce podějuje, hledá způsob, jak vás, teroristické neřády rozdrtit". Odtáhli Farceka, nyní němého hrůzou, do noci. List, který kapitán odhodil, dopadl na tichou dlážděnou ulici, kde spočinul mezi ostatními zachycenými na kouscích ohořelé špinavé látky.
Jen říkám, že o dušekamech vlastně vůbec nic nevíme", pravil šerif a očistil si botu kusem látky. "Jistě, jsou teorie, některý můžou bejt pravdivý. Ale hodně je jich mylnejch. Příliš protiklaných, chápeš?" Plivl na látku, a pak začal znovu čistit. "Myslím, že i ten název může bejt chybnej. Existuje vůbec duše a podobný nesmysly?"
Trpělivá na něj hleděla a nevydala ani zvuk. Mrkla tmavým okem. "Jak může kůň vypadat tak pochybovačně?", zamumlal. Vzdechl a začal balit. "Věděl jsem, že se s tebou nemám dohadovat. Nejsi žádnej filosof. Ne jako Vrtěl". Jemně ji poplácal po krku. "Připouštím, že zase nespaluješ mrtvoly v jámě jako on, takže beru co mám".
Zbalit tábor trvalo jen chvíli, během níž ho Trpělivá stále pozorovala. Šerif pokrčil rameny a sáhl do vaku, odkud vytáhl jablko. Uši se jí napřímily a on se usmál, když k němu opatrně vykročila. Vzala si jablko a hlasitě žvýkala, zatímco jí skládal vybavení na záda. Při balení si vzal kus ze zásob a spokojeně se usmál.
"Sedlový vaky jsou plný jídla, žádný vybavení není poškozený… Vypadá to, že vydržíme ještě nejmíň tejden". Trpělivá zaržála a zadupala kopyty. Nasadil jí uzdu, vyhoupl se do sedla a poplácal ji po krku. "Připravena na lov, holka?"
Byl to horký den v divočině, plný prachu a větru. Na jízdu byl docela příjemný, zvláště v porovnání s tím, jaký být mohl. Přitáhl si klobouk, aby si před větrem kryl oči. Bylo těžké nebýt z této dlouhé hlídky zatrpklý. Ale Soudce měl pravdu, by jediným z šerifů smrti, který nepřitahoval okamžitou pozornost. Nechat ho hlídkovat mezi pionýrskými městečky a hledat oživovačskou činnost dávalo smysl. Nemluvě o tom, že bylo skvělé dělat během svého trestu šerifa.
"Říkal jsem ti o tom, Trpělivá? Co mě přivedlo sem, doprostřed ničeho, znuděného a mluvícího ke koni?" Sebral polní láhev a napil se vlažné vody. "Pokání. Víš, kdysi mě k němu kněz nedokázal přimět, ale však taky nebyl Spravedlnost. Asi před rokem jsem všechno zvoral. Pole práva jsem měl bej popravenej za všechny ty překročený zákony. Sakra, ještě si pamatuju, jak klečim na zemi a čekám, až dopadne meč. Místo toho jsem slyšel její jemnej hlas. "Chraň. Dokud se váhy nevychýlí, chraň. Bez ohledu na cenu".
Kůň zastříhal ušima, což ho rozesmálo. "Ach, možná to nebylo tak melodramatický. Ale stejně zní moje verze zajímavěc, nemyslíš? Kromě toho, jsou horší způsoby, jak skončit".
* * *
Felicie seděla u zdi jeskyně a choulila se na vlhké zemi. Už necítila chlad, ale vlhkost byla v jejím roztrhaném oděvu nepohodlná. Kývala se ze strany na stranu, ruce přes uši, a drmolila modlitby, které se naučila jako dítě. Venku pršelo, ale navzdory hluku stále slyšela mumlání.
Poslouchejposlouchejposlouchejposlouchejposlouchej…
Fráze se nezměněna stále opakovala. Pevně si držela uši a po tvářích jí stékaly slzy. "Jdi pryč", zašeptala. "Prostě… jen jdi pryč".
To byl omyl. Slyší… řekl jeden hlas, syčivý dravec. Ostatní to opakovali.
Poslouchá? podivil se jiný. Ženský hlas. Bylo to tak dlouho…
Za tím vším sbor pokračoval. Poslouchejposlouchejposlouchej…
Felicia se vrátila k drmoleným modlitbám. Někdy to pomohlo. Za lepších dnů je mohla ignorovat, ale tentokrát je odstrkovala příliš dlouho. Byli neústupní, neodbytní. Její stálí společníci zde v divočině ji následovali bez ohledu na to, jak daleko běžela. V mládí pochybovala o víře v peklo. Na Malifaux ho našla a nemohla před ním uprchnout.
Máme hlad, řekl dravec. Máme žízeň.
Utopíme. Nacpeme se. Tak to děláme, řekla žena. Víš…
Poslouchejposlouchej…
"Dost", řekla chraplavě a sklonila ruce. Hlasy se slily do nezřetelného zvuku, jako vánek. Čekající. Očekávající. Felicie hleděla na své ruce. První kloub na každém prstu byl odrán na kost. Pokrývaly je strupy, tvrdé a hnědé. Jak si je prohlížela, bolely a bolest odpovídala tlučení jejího srdce. Když spatřila na své levé ruce svatební prsten, projela jí bodavá bolest.
Potlačila zavzlykání, a pak praštila rukou do země. Zaječela bolestí, když se jí do ran zanořila špína a znovu je otevřela. Hlasy zesílily do triumfálního hurikánu. Jídlo, volaly. Růst.
Kusy špíny kolem její ruky pronikalo zelené světlo. Sebrala se, zatlačila do země druhou rukou, sklonila hlavu k zemi a po tváři jí stékaly slzy. Přitlačila ucho na zem a začala přednes. Hlasy jí řekly slova, a ta se před ní zhmotnila. Cítila je kroužit kolem své duše.
Ze země pár kroků od ní vyrašila kostěná ruka. Praštila do země a v měkké půdě hledala místo k zachycení. Pomalu se přitahovala, až se ze země vytáhl zbytek paže. Blízko ní se ze země vytáhl další tvor. Skála praskla a otevřela se, aby odhalila děsivou masitou masku pod primitivní hornickou helmou.
Felicia vzlykala, když ji mrtvoly v opuštěném dole netrpělivě sledovaly. Zabijzabijzabij… běsnily hlasy.
* * *
Vzduch naplnily výstřely. Jasper se na kozlíku otočil, záda ho bolela, jak hleděl k východu. Skrz hustý les tucet kroků od silnice stráž neviděl. Po několika chvílích slyšel další výstřely následované výkřiky strážníků. "Dokola", vykřikl velitel karavany. Jasper popadl otěže svého vozu a prudce za ně zatáhl.
Ranní déšť konečně ustal, ale mračna dosud visela na obloze a udržovala oblast v šeru. Muži a ženy z vozů se seběhli do skupiny, někteří nesli řetězy, jiní zbraně. Naštěstí na této cestě nebyly žádné rodiny, což znamenalo žádné děti, o které by se bylo třeba postarat. Jasper seskočil na zem a pomohl vypřáhnout své koně. Zabralo mu jen několik chvil dostat se do středu k ostatním, ale když se vrátil k vozu, už byl přivázán ke zbytku linie.
Ruce, v nichž svíral špinavou pistoli, se mu třásly. Rukojeť byla pokryta bahnem, ale on si ráno dal práci a vyčistil hlaveň. Udělal dobře, jinak by nestřílela. Jasper se rozhlédl po strážkyni, kterou znal, a přidal se k ní. "S čím máme co do činění, Natálie?"
"Nemám páru", řekla kontrolujíc svou pušku. Její zbraň byla daleko čistší a také lepší kvality. Měla na sobě zaměřovač, který opatrně otevřela. "Neviděli ani neslyšeli jsme nic krom toho jednoho výkřiku. Ať je to co je to, zdá se, že to nespěchá.
"Nestřílejte", vykřikl velitel. "Kdokoliv vystřelí dřív, tak za to sakra zaplatí! Civilové, spárujte se se strážníky a poslouchejte jejich rozkazy".
Jasper napodobil ženu, která se skryla za vůz a položila svou pušku na truhlu vedle. "Cítíš se s tou věcí pohodlně?", zepatala se.
"Ne tak, jak bych měl", připustil a opřel si pistoli o dřevěný kozlík. Pevný povrch mu bránil v chvění, uvědomil si s potěšením. Položil pistoli a dosucha si utřel ruce o kalhoty. "Nějaké rady?"
"Nestřílej, když budu já, tvůj dostřel je mnohem kratší. Když budeš moct, zkus počkat, dokud nebudu dobíjet. Vystřel jednou a zkus zůstat v klidu. Když…"
Pozoroval ji, když zmlkla. Oči se jí zúžily a hleděly do dáli. "Jsou tady!", vykřikla a vypálila, až Jasper nadskočil. Sledoval, kam míří, a proklínal příšeří. Neviděl zhola nic.
Vystřelily i ostatní pušky na jejich straně karavany. "Idioti", zamumlala Natálie, oko přitisknuté k zaměřovači. "Nikdo z nich nic nevidí". Vystřelila znovu a Jasper konečně spatřil cíl, matnou siluetu muže. Klopýtl a padl bokem na zem.
"Co je to?"
"Lupiči ne, to je jistý".
Za nimi se ozval výkřik. Jasper se otočil a v hrůze ustoupil zpátky k vozu, jelikož ze země se vyhrabávala obluda, v jejíchž očích zářily zelené jiskry. Pod rozedraným hornickým kloboukem se šklebila bledá tvář. Kostěné prsty svíraly zrezivělý krumpáč a otlučené klouby kryly zbytky masa.
Zaklel, oběma rukama zvedl pistoli a vypálil do netvora. Kulka narazila do hrudi a projela shnilým srdcem. Tvor si zranění nevšímal, pomalu obracel hlavu, jakoby si prohlížel kruh vozů. Výstřel mu utrhl ruku v rameni a on klopýtl. Ze země se drali dva další netvoři, zatímco jiní zaútočili zvenku.
* * *
"Proč tady pořád prší? Jako, zabilo by někoho, kdyby den zůstal pěkný, místo aby jen pěkně začal? To je bída". Šerif si stáhl krempu svého klobouku snaže se krýt si tvář před větrem a vlhkem. Trpělivá kráčela vedle něj, nohy pokryté bahnem. Slabě zaržála a čumákem ho drcla do ruky. "Příští zastávku se najíme". Pohladil ji po krku. "Jen se chci nejdřív dostat za ty trosky".
Zvuk výstřelů v dálce ho přiměl zastavit. Otočil se a mžoural příšeřím. Tam. Záblesk světla. Buď to byl skutečně blesk nebo tam zuřil boj. "Jak znám svojí smůlu, patrně obojí. Je po přestávce, Trpělivá". Vyhoupl se do sedla a popadl svou pušku. "A tentokrát zachovej klid. Nechci opakovat ten případ s nezrozenejma, jako minulej tejden".
Potřásla hlavou a dupla kopytem. "Blbý, že už nejsem modlící typ. Dobře, co se dá dělat. Je sakra čas velkejch hrdinů, co, holka?"
* * *
Jasper s jekotem padl na zem, když si cestu skrz vůz prorazila obluda s vrtačkou místo ruky. Vzduch naplnily třísky, jejichž část dopadla mrtvole na tvář. Ta zavrčela a prázdné oční ďůlky naplnilo zelené světlo. Část hlavy zmizela, když ji do krku zasáhla kulka z těžké pušky.
"Kryj mi záda", nařídila mu Natálie a ustřelila obludě nohu u pasu. Ta se zhroutila na zem snažíc se přitáhnout blíž. "Sakra, nenávidim tyhle svině", řekla a ustřelila paži. Kolem nich bylo místo plné krve a mrtvol. Na Jasperův vkus se příliš mnoho druhých zmíněných hýbalo. Koně byli mrtví nebo utekli, přeskakujíce vozy unikali z pasti.
Obrátil se k další mrtvole a vypálil. Pistole cvakla. "Doprdele", zaklel. Netvor ho nepřirozenou rychlostí stáhl na zem. "Pomoc!"
Dokázal svou pistoli zarazit netvorovi mezi klapající zuby a zašklebil se při zvuku kosti o kov. "Kdykoliv!", zaječel a nakopl mrtvolu. Ta si jeho ran nevšímala a hlínou pokrytýma rukama se mu natáhla po krku.
Hlava netvora vybuchla. Jasperovi do tváře udeřil kus kosti a zanechal hlubokou ránu, která ho donutila bolestí zalapat po dechu. Náhle se obluda přestala hýbat a zhroutila se na něj. Zabral a odstrčil ji. Vstal z bláta a těžkopádnýma rukama se snažil dobít svou pistoli.
Kolem procválal kůň a jezdec na jeho zádech sestřelil dalšího netvora. Příšera zavrávorala a obrátila oči na nově příchozího. Další výstřel ho zasáhl do hrudi následován rychle třetím. Jezdec pobídl koně kolem kruhu vozů a pečlivě volil cíle. Během chvíle vyčistil kruh od nepřátel.
Jasper se obrátil k Natálii, a když spatřil, jak si tlačí ruku na zraněnou nohu, přiskočil k ní. "Jak můžu pomoct?", zeptal se.
"Podvaž to", vydechla.
Sundal si sako a utrhl rukáv. Kůň za ním zafrkal a Jasper pohlédl na jejich zachránce. Muž měl dlouhý kabát, tmavě modrý pokrytý blátem, a klobouk posunutý dozadu. Z opálené tváře pokryté strništěm na ně hleděly hnědé oči. Slezl ze sedla, položil pušku na stranu a začal zkoumat Natáliino zranění. "Nejdřív vyčisti ránu, jinak se zanítí".
"Děkujeme za pomoc, šerife", procedila skrz zaťaté zuby. Jasper si všiml odznaku s beraní hlavou na mužově klopě. "Dokonalé načasování".
"Snažim se pomoct", usmál se muž. "Zahnal jsem je, ale je šance, že se vrátěj. Jdu vystopovat osobu, co je vypustila. Pár mil severně vodsaď je město".
"Míříme tam", řekl Jasper a rozhlížel se po polní lahvi. Zastavil se, když šerif sundal jednu ze svého sedla a hodil mu ji. "Zabere nám to víc času, bez koní. A… nejsem si jist, kolik z nás přežilo".
"Zatim jsem viděl asi deset přeživších. Staraj se vo raněný a hledaj koně". Šerif se vyhoupl do sedla a strčil pušku do pouzdra. "Je mi líto, že jsem se sem nedostal rychlejc".
"Dostal…", zasyčela Natálie, když její zranění zkropila voda. Jasper zamumlal omluvu a setřel krev relativně čistým kouskem saka. "Udělal jste, co jste mohl, šerife. Je nás vo deset víc než by bylo. Jak se jmenujete, pane? Cech se dozví, co jste vykonal".
"Já… žádné nemám", odvětil rychle. "Už ne. Avšak děkuji za kompliment". Nadzvedl svůj klobouk a odhalil tmavé vlasy. "S trouchou štěstí se během pár dní potkáme v tom městě. Kupte mi pití a jsme vyrovnaný".
"Dohodnuto", řekla. Šerif zatáhl za otěže, otočil svého koně na sever a odcválal po silnici.
* * *
Udělal jste, co jste mohl. Jen kdyby tomu šerif mohl věřit. Kdyby ráno vyrazil dřív, mohl by k tomu masakru dorazit včas. Kdyby byl ve své práci lepší, našel by toho netvora, který těm mrtvolám velel, dřív, než by k útoku vůbec došlo. Ti lidé byli mrtví, protože on nebyl dost dobrý. Váhy se se každým dnem nakláněly na špatnou stranu.
Jemně přitáhl Trpělivé uzdu, zastavil, aby se zadíval skrz stromy k blízkým horám. "Neni tady někde opuštěnej důl?" Kůň otočil hlavu a mrkl na něj. "Dobře, ty sis mapu taky neprohlídla? Vážně, holka, dal jsem ti jí. Tak pojďme, zkontrolujem to".
Opatrně jeli a on natáhl svou moc. Cítil… příchuť nekromancie. I jiným šerifům smrti to bylo těžké vysvětlit. Jediný z nich, který jakoby to chápal, byl Soudce. Naplňovala vzduch nepostřehnutelným pachem, z něhož mu brněly zuby a bolely kosti. Mělo to své limity, ale lepší než lovit poslepu.
Chuť vedla k dolu, který si z mapy pamatoval. Byl starý, vlastně to byla spíš jeskyně. V nějaké chvíli se tam Cech vrátil, ale nyní byl opuštěn. Přeci jen to nebyl dušekamový důl, jen zdroj vzácných kovů. Ve velkém plánu věcí nebyl důležitý. Zastavil Trpělivou než dorazila na konec lesíka a rozhlédl se po nepřátelích.
"Dobře, projdeme si aktiva, což?". Z pouzdra vytáhl pušku a vložil do ní nový nábojový pás. "Puška, záložní pistole, klisna, co je chytřejší než předstírá, můj důvtip… nic lepšího nemám, bude to muset stačit". Trpělivá zafrkala a dupla si kopytem.
"Počkat. Kdo je to?" Z dolu vyklopýtala žena a spadla na zem na ruce a kolena. Šerif zvedl pušku k rameni a namířil na ni. Černé vlasy, divoké a špinavé. Roztrhané šaty, dost zašpiněné na to, aby mohly mít pod tím vším zaschlým blátem a popelem jakoukoli barvu. Kůži měla nezdravě bledou a rýsovaly se pod ní kosti. Šerifův prst spočíval na spoušti, zatímco brnění zubů se stávalo vražedným. To ona byla původcem útoku, na to by vsadil cokoli. Vzhlédla a hleděla ke stromům.
Šerif šokem téměř upustil zbraň. "Felicie?" Nemohl dýchat, nemohl se hýbat. Nemohla to být ona. Seskočil a s puškou v ruce opatrně vykročil k ní. "Felicie, jsi to ty?"
Trhla sebou, velké zelené oči rozšířené. Ústa se jí hýbala, ale slova nedokázal rozpoznat. "To jsi ty", řekla a odtáhla se od něj. Tvář měla pokrytu špínou, ale jasně se na ní objevily slzy. "Kde ses tu vzal?"
"Felicie, ty jsi živá!" Upustil pušku a spěchal k ní, kde padl na kolena. Trhla sebou a šerif ji objal, přitiskl tvář do jejích vlasů. "Myslel jsem, že jsi mrtvá! Celou dobu jsem myslel, že jsi… Jsi v pořádku?"
Po chvíli kolem něj obtočila paže a tělo se jí třáslo tichým vzlykotem. Seděli tam na chladné zemi a objímali se. Mozek mu pracoval pomalu, zmateně. Jeho žena, více než rok ztracená, živá a v znovu v jeho náručí. Stále si mumlala slovo, které nemohl slyšet, opakovala jej jako mantru.
"Bude to zase v pořádku". Odtáhl se a pečlivě jí osušil slzy. "Konečně jsem tě našel, lásko. Teď ti můžu pomoct. Můžeme zařídit, aby ty hlasy zmizely".
Chvěla se, pak se naklonila a jemně ho políbila. "Musíš odejít", řekla vzlykajíc. "Musíš hned odejít".
"Co?"
"Chtějí, abych tě zabila. A… a já je nenechám. Ale už s nimi nedokážu bojovat", řekla. "Ráda bych… ale jsem tak unavená. Tak moc unavená".
"Nenechám tě znova samotnou, Felicie".
Ústa se jí stáhla. Natáhla se a položila mu dlaň na tvář. Když ucukl před odhalenou kostí na jejích prstech, stekla jí po tváři slza. Šerif hleděl na kost nahradivší jemné ručky umělkyně. "Minulost nemůžeš změnit", řekla. "A já mám na rukou tolik krve. Ale… ale nechci tě zabít".
"Felicie…"
Jeho tvář naplnilo zelené světlo, a pak všechno zčernalo.
* * *
Před rokem
Prošel jsem dveřmi do chatrče s rukou na svém mírotvůrci. Vzduch bažiny byl hutný a vlhký, z čehož mě bolela hlava a pulzovaly mi spánky. Obydlí bylo překvapivě uspořádané, vzhledem ke stavu samotné budovy. Na ohništi stál malý kotlík, na stole ležely šicí potřeby. V další části budovy byly police. U polic byla položena úzká postel připomínající spíše dětskou postýlku. A u největšího stolu ve středu místnosti na mě čekala stařena.
"Co pro tebe můžu udělat, drahý?", zachechtala se míchajíc balíček karet. Sledovala mě a její úsměv hyzdily mezery mezi zuby. "Chceš znát budoucnost? Možná minulost? Co pro tebe Zoraida může udělat?"
Ta otázka mě zarazila. Co tu dělám? Tato návštěva byla proti každému slibu, který jsem dal Cechu, a já to věděl. Kousl jsem se do tváře, a pak jsem řekl: "Jsem tu pro informace, které mohu použít".
Pokynula, abych si sedl proti ní, a já si sedl, odvázal od pasu váček a položil ho na stůl. Položil jsem ruce na hrubé dřevo a ucítil jemnou bolest, jak se mi do dlaně zabodla tříska. Tento druh bolesti už na mě nepůsobí jako dříve, od doby, co si na mě nekromancie začala vybírat svou daň. Pohlédl jsem na své ruce. Bledá a zkřivená kůže byla součástí ceny za můj výcvik.
"Informace jsou nebezpečnou věcí, šerife smrti", řekla a položila karty na stůl. "Jsi ochoten za ně zaplatit?"
"Nebyl bych zde, kdybych nebyl". Zhluboka jsem se nadechl, srdce mi bilo. "Jak zachráním svou ženu?"
Její ruka se nad balíčkem zarazila a vznášela se ve vzduchu. Šedé oči se zůžily a obočí svraštilo. "Cože?"
"Svou ženu. Co jsme prošli trhlinou, tak… slyší věci. Hlasy, které tam nejsou. Říkají jí příšerné věci. Přidal jsem se k šerifům smrti, abych se naučil něco, čím bych jí pomohl, ale nic jsem nenalezl. Nic, co by jí pomohlo. Víš, co mohu udělat?"
Zaklonila se na svě židli, až dřevo zaskřípělo. "Takže to jsi ty", řekla zachmuřeně. "Ano, mohu s tím pomoci. Ale moje pomoc se ti nemusí líbit".
"To je mi jedno!", vykřikl jsem a praštil pěstí do stolu. "Je to moje žena, mám povinnost ji chránit! Jak ji mohu chránit před něčím, co memůžu vidět ani s tím bojovat?"
Stařena neřekla nic. V pozadjí jsem slyšel vřící obsah kotlíků, který s rachotem rozechvěl pokličku. "Stojíš na křižovatce, šerife. Všechny cesty vedou k bolesti. Jedna k dočasnému štěstí. Další tě postaví do středu budoucích událostí. Jsou tam další, které ani já nevidím. A z těch, které vidím, ti nemohu říct, která je která".
"Nemůžete nebo nechcete?"
"Pro tebe je to to samé. Chceš vědomosti, jak zachránit svou ženu před těmi hlasy. Ty ti mohu dát".
"Co to bude stát?"
Víc, než si dovedeš představit, a méně, než jsi plánoval. Co jsi přinesl?"
Otevřel jsem váček a odhalil dušekamy uvnitř. Ukradené Cechu, což byl zločit téměř tak zlý jako jednání s nezrozenou čarodějnicí. Prohrábla se obsahem a vybrala z nich hrst. Nedokázal jsem pochopit její uvažování. Některé byly z nejmenších, jiné hrubé a jasné. Nejcenější nechala ležet.
"Sundej si klobouk a košili, pak si lehni na postel", řekla a přešla ke stolu s věcmi na šití. Zatímco jsem se svlékal, vybrala si jehlu a nit. Když přišla, držela v jedné ruce jeden můj dušekam a položila ho na mé srdce. "Bude to hodně bolet, i takového jako jsi ty", varovala mě.
"Bolest bude drobností, v porovnání s výcvikem, který mám", opáčil jsem sebevědomě. Když začala pracovat, paže my zdřevěněly. Oči a jazyk jakobych měl v jednom ohni a přes hruď měl přehozenou ledovou deku. Začal jsem křičet…
* * *
Felicie vyběhla z dolu a ve spěchu klopýtala na rozeklané půdě. Hlasy ji pronásledovaly jako zuřivostí naplněná bouře. Klopýtla a rozbila si koleno, ale vyškrábala se na nohy a pokračovala v běhu. Pokud doběhne dost daleko, démoni nezvítězí.
Nechalas ho… zasyčela žena.
Nechala ho naživu! zařval dravec. Ve slovech zněla bouře a drtila ji. Opřela se o strom, aby se udržela na nohou.
"Je mi to jedno", vyjekla. "Neublížím mu".
Ale to už jsi udělala, zahučel nový hlas kroužící kolem její duše. Byl příjemný a naplňoval ji laskavostí. Nechalas ho před rokem. Nyní jsi utekla. Nechalas ho v bezvědomí.
Hleděla na zem opírajíc čelo o hrubou kůru. "Co jsem to udělala?"
Nech mě ti pomoci. Můžu to všechno odstranit.
Felicie zavřela oči bojujíc s čerstvými slzami. "Jak?"
Jen mi dej svolení. Pokud chceš pomoc, stačí požádat.
Těžce polkla a otřela si ruce. "Dobře", zašeptala. "Pomoz mi".
Rád zavrněl hlas. Polkla, paže sebou trhly a ona spadla na zem. Záda se jí prohnula, ústa široce otevřela v němém výkřiku bolesti. Nový hlas se chechtal, zatímco ji pohlcovala bouře. Buď opatrná v uzavírání dohod, dítě…
* * *
Šerif se vzbudil, když mu Trpělivá lízala tvář. "Jsem vzhůru, jsem vzhůru! Dost, holka!" Ustoupila a on si sedl popadnuv se za hlavu. Za očima cítil bodavou bolest, která podivně kontrastovala s ohněm, který ho pálil v zubech. "Dobře, to bylo zcela jistě poprvé. Necháme si ten příběh pro sebe, jo? Pochybuju, že bysme si za něj kdy vysloužili pití". Mrknul na ni. "Dobře, možná tak vodu pro tebe".
Paže měl ztuhlé, ale vstal a opřel se o Trpělivou. "Musíme ji najít. A… a nevím co. Do pekla s tím, to je šílený". Spatřil svou pušku a odkulhal se ji sebrat. "Jdeme, než udělá něco horšího".
Jeho první pokus vyhoupnout se do sedla skončil dosti uboze. Trpělivá, pro jednou hodná svého jména, počkala, než se zvedl, záda zkřivená čerstvou bolestí. "Jestli si budu muset najít kámen, tak se na ní rozzlobím". Trpělivá se poněkud sklonila, takže se po značné námaze dokázal dostat do sedla.
"Netušim, co vlastně chce. Její kouzlo, nebo co to bylo, mi totálně pomotalo hlavu. Všude to vypadá stejně". Šerif se obrátil v sedle a pohlédl zpět ke karavaně. Nebyly tam tam známky ničeho horšího, takže to vypadalo nepravděpodobně. "Nemyslíš si, že běžela do města, že? To by bylo trochu… šílený".
Trpělivá zastříhala ušima. "Jo, byl to špatnej vtip. Pojď, začneme tam, pro jistotu. Jestli budeme mít štěstí, tak se mi vyčistí hlava a já budu moct myslet jasně. Prozatim jeď pomalu. Pro dnešek už bylo překvapení dost".
* * *
"Do prdele, Trpělivá, zase jedem pozdě". Oblohu zahalil dým a k rostoucím sloupům popela se přidal křik. Šerif na to nevěřícně hleděl, hlavu už měl po krátké jízdě čistou. Zaťal zuby a vytáhl pušku. "Jekot znamená, že je tam stále někdo naživu. Vypadá to, že zase využijeme lekce Spravedlnosti. Jestli umřeme, chci, abys věděla, Trpělivá, že v dialogu se ještě máš co učit, ale výlet s tebou byl prima".
Klisna zafrkala a netrpělivě zadupala kopyty. Pokušení usmát se odumřelo s uvědoměním, že toto může mít je jeden výsledek. Kousl se do tváře a tu myšlenku zaplašil. Na to nebyl čas. Na jeho práci záviselo příliš mnoho lidí. Chraň, bez ohledu na cenu.
Cválali po vnější ulici městečka směrem ke křiku. Vzduch houstl nekromantskou mocí, slabou září, kterou nejen cítil, ale i viděl. "Ach, skvělý. Další novinka. Proč mi ta stará čarodějnice nedala zatracenou učebnici?"
Šerif zahnul za roh a spatřil prvního nepřítele. Ruce mu vedl instinkt a vzápětí se dva puškové náboje zaryly do hlavy punkové zombie. Ta spadla na zem a její krev postříkala mladého muže zahnaného ke zdi. Pak projeli ulicí a hledali další.
"Punková zombie? Nic takovýho předtim neměla…" Myšlenka zmizela, když se vyvalil dým a oni téměř vjeli do muže levitujícímu ve vzduchu s tělem pevně spoutaným provazy. Oči se mu rozšířily, když k němu ta odporná obluda obrátila zrak a z úst se jí vyvalila záhrobní tajemství.
Šerif se zhluboka nadechl a nasál svou moc. Ruce mu orámoval tyrkysový oheň a šířil se kolem hlavy. Bylo to už dlouho, co toto použil, a z dobrého důvodu. Bolest byla nesmírná a musel použít každou píď své vůle, aby nazačal křičet. Viselec ztuhul a on viděl, jak se v jeho mrtvých, skelných očích odráží jeho zčernalá lebka.
Zpětný ráz ho udeřil do ramene a duch odpadl škubaje sebou, jak kulka prolétla jeho centrem. Nemohl být zabit, ne v tradičním slova smyslu. Ale mohl být… uvolněn. Zatímco dobíjel a znovu pálil, slyšel šerif v mysli výcvikového instruktora. Soustřeďte se na hmotu. Každé její narušení znamená výdaj energie. Opakujte to, dokud nezůstane nic.
Viselec zařval, až se Trpělivá s panickým zaržáním vzepjala. Šerif ji popadl za uzdu a snažil se ji ovládnout. Netvor vykřikl v jazyce, který neznal, ale smysl mu byl zcela jasný. "Zemřeš, sám, ječící, spálený, v bolestech, tvá duše rozedrána, přípojí se…"
Vytasil z pouzdra svou záložní pistoli a vypálil doň další dva náboje. "Já vim". Zatracená duše zaječela, zazářila, načež vyhasla a zmizela. "Jsem si jistej, že na mě budeš čekat".
Vzduch naplnil zášleh nezdravě zeleného světla a jeho i přes plameny bolely oči. Šerif prudce zamrkal snaže se vyčisti zrak, a pak se obrátil do centra. Jen pohled tam mu rozbolavěl každou kost v těle. "Tam je". Zažehnal plameny, když se na něj Trpělivá obrátila a jedním okem na něj pohlédla. "Pojď, holka. Je… čas se rozloučit".
* * *
Felicie znovu vrazila do bariéry kolem své mysli nevšímajíc si bolesti. Byla v oku hurikánu, jehož zdi ji udržovaly skrytou před svým vlastním tělem. Kolem ní zuřila bouře hlasů a jejíma očima zíraly chechtající se tváře. Upadla, zvenku slyšela jekot nějakého nebohého dítěte, a znovu se vrhla proti hradbě.
Dravec a žena místo podívané venku sledovali ji. Jejich podoby byly nezřetelné, přeskakovaly z jednoho děsu do druhého. Oči a hlasy se však nikdy neměnily.
Stále bojuje, zavrčel nefilim a rudé oči mu plály.
Věděli jsme, že bude. Odolávala roky… krom toho, je to tak mnohem zábavnější, řekla malá dívka pohazující si škodolibě s lebkou. Žena se rozmazala, až se z ní stala krásná dáma s nelidskými zuby a jiskřivýma modrýma očima. "Nevyhrajete", pravila Felicie klečící na kolenou a lapající po dechu.
Ale my už vyhráli, drahá, řekla žena se smíchem. Přeci jen jsi nás nechala.
Felicie se od nich odvrátila a hleděla svýma očima. Vně jejího vězení zářilo její tělo nezdravě zeleně, a toto světlo sdílel nespočet mrtvol kráčejících kolem. Žena zavyla smíchem a Felicie cítila chlad, když si uvědomila, že hlas byl její. Udělala hroznou chybu, když s hlasy vyjednávala.
Když si to uvědomila, usmála se, poprvé od příchodu na Malifaux je neměla v mysli. Zde, v oku bouře, se jí nemohly dotknout. Pravda, byla to slabá náplast. Ale aspoň mohla jasně myslet.
Zvuky zvnějšku se změnily, což donutilo ženu a dravce obrátit se k jejímu zraku. Smích bouře zmizel nahrazen zuřivým mumláním. Felicie cítila radost, když poznala koně svého manžela. Muž a zvíře si probojovávali cestu skrz příliv děsů.
Obludy se tlačily kupředu sápajíce se po svém mučiteli. Ten byl zahalen tyrkysovými plameny, stála proti nim zčernalá lebka. Vystřelil z pušky a zatlačil zombie, vystřelil znovu a jedna padla. Jeho kůň zasáhl další svými kopyty a obluda spadla na zem. Obrátil se k ní, vypálil z pušky, a když kulka prolétla, zaplálo zelené světlo. Horda se stahovala kolem něj a někteří padlí znovu vstali, aby prodloužili boj.
* * *
"Nezastavuj, Trpělivá!" Šerif vytasil svého mírotvůrce a vypráznil zásobník do davu. Ty zatracené obludy stále přicházely pobízeni svou paní. Puška byla téměř prázdná a on neměl čas ji znovu nabít, takže ji zastrčil zpátky do pouzdra. Z davu zaútočila punková zombie divoce mávající otlučenou dýkou. Skrčil se před útokem a praštil netvora do tváře držadlem pistole.
Teď už ji viděl. Felicie stála uprostřed moře netvorů s vysoce zdviženýma rukama a jasným hlasem přednášela. Kolem ní zářila nezdravě zelená aura, která již odrazila několik střel. Ať byla nyní čímkoli, dala se jen velmi těžko zastavit.
Trpělivá se vzepjala, využila svou váhu a zadupala belhavou psí mrtvolu. Ta čvachtavě praskla a přidala něco do odporného zápachu bojiště. Jiné, úplnější, vyběhly a kousaly ji do nohou. Začali být zdoláváni čirou vahou počtů.
"Nezastavuj, potřebujeme jen jeden čistej výstřel!"
* * *
Felicie sebou trhla, když od mrtvoly s lopatou dostal ránu do zad. Bojoval tak tvrdě, ale bylo zjevné, že tu může být jen jeden výsledek. Šeptající to také vděli a začali se smát. Zablokovala jejich slova a soustředila se na okolní svět, pak sevřela rty. Vrhla se proti bariéře. Pak znovu. Potřetí. Počtvrté. Hradba praskla.
* * *
Trpělivá byla znehybněna na místě, zombie konečně využily svého množství k získání výhody. Ržála, oči se jí protáčely panikou a zoufale se snažila dostat se z moci svých mučitelů. Šerif se otočil, přestože mu záda na protest skřípěla, a divoce mlátil nejnebezpečnější tvory. "Sakra!"
Jeden z nich ho popadl za botu. Přesekl mu zápěstí čepelí mírotvůrce a zaťal zuby při dráždivém zvuku kovu skřípějícího o kost. Náhle světlo zablikalo a obludy jako jedna zaváhaly. Mimo čas nebylo co ztratit. Odhodil pistoli a vytáhl z pouzdra pušku. Zhluboka se nadechl a nevšímaje si bolesti ve své duši, namířil na Felicii a vypálil.
* * *
Bouře okamžitě utichla, žena a dravec se k ní znovu obrátili, ale bylo příliš pozdě. Felicie do ní vrazila ještě jednou a na jeden úder srdce znovu získala nadvládu. Znovu slyšela šepot, který se jí snažil zaplavit, polapit za další hradbou. "Zvítězila jsem", zašeptala.
Usmála se na svého muže a ucítila kulku pronikající jí hrudí, zatímco nezdravě zelené světlo mizelo. Instinktivně se chytla za ránu a klopýtla. Bouře hlasů zaječela a poprvé zpanikařila. Mrtvoly kolem ní se hroutily k zemi jako odříznuté loutky. Dopadla koleny na zem, a pak ztratila vědomí.
* * *
Šerif seděl u ohně a v rukou otáčel řetízek. Obloha dnes byla jasná a ukazovala krásu malifauxských hvězd. Byla to vzácná krása, která vždy stojí za podívání. Trpělivá stála poblíž zakrytá dekou, zranění již měla ošetřená. Těšila se z pytle mandlí, který jí nabídli přeživší z městečka.
Bylo bolestivé přijmout jejich díky a vděčnost. Nikdo z nich opravdu nechápal, proč trval na tom, že si odnese Feliciino tělo a nechal zbytek mrtvol pohřbít. V tom byla výhoda být šerif smrti. Nikdo se s lidmi jako on nehádal.
Jeho zrak přelétal z ohně na kamennou desku, kterou sebral v opuštěném obchodě. Řezba byla hrubá, ale stačila. Felicie. Milovaná žena, konečně našla klid. Prostý památník byl vše, co dokázal zvládnout, ale pomohl mu utišit bolest v duši.
Šerif pohlédl zpátky na řetízek a na snubní prsten. Byl prostý, zakoupený za přemrštěnou cenu. Zlatý kroužek s jedním průzračným kamenem. Výrobce přísahal, že to byl dušekam, ale později shledali, že to není více než sklo. Felicie to přešla se smíchem prohlašujíc, že ho miluje i tak.
Průzračný kámen. Chvíli se naň díval a oči se mu rozšířily. Kámen mírně zářil teplou, živou zelenou. Dech se mu zadrhl v hrdle a do očí mu vyhrkly slzy. Váhavě a nervózně upřel ke kameni svou nekromantskou moc.
"Zdravím, má lásko…", zašeptal mu v mysli jemný hlas.
Probudila se, jako většinu rán, v slzách. Ruce se jí třásly, když sevřela skleněnou láhev sodovky se šumivým vitamínem a pomalu usrkla. Pak si chvíli prohlížela své prsty zkoumajíc jizvy od rozbitého zrcadla. Hluboce se nadechla a vstala, aby došla od své postele k líčidlům na druhém konci místnosti.
Jakmile tam byla, vykartáčovala si chomáče vlasů vzdorovitě trčících z její zničené kštice. To bylo vždy nejtěžší, chyběly jí její nakadeřené blonďaté vlny. Vzpomínala si, jak se kdysi v Kansasu krášlila na letní taneční zábavy. Nandala si paruku, tmavě hnědou náhražku z koňských žíní a plátna. Ve správném světle vypadala snesitelně. Pak došlo na pásku přes oko. Nabízeli jí skleněné oko, ale kulatá černá páska pomáhala skrýt, kde černá krev propálila kůži až na kost.
Dýchala zhluboka a potlačovala vzlykot. Žena v zrcadle už nebyla znetvořeným výsměchem kráse, byla to jen další postižená žena. Metodicky si napudrovala líce a čelo a dávala pozor, aby neplýtvala svými ztenčujícími se zásobami. Nyní na ní svět mohl pohlédnout.
Jmenovala se Imogene Wyatt a toto je příběh, jak se znovu naučila milovat sama sebe skrze oči netvora. Každý v Malifaux slyšel o té noci, kdy Jámy skončily v plamenech, mnoho drbů. Někteří tvrdí, že plameny založil gladiátor jménem Biskup, a jiní vyprávějí, že to byl netvor Barbaros. Ale jen málokdo ví o paní Wyattové a nikdo nezná její roli v příběhu té noci.
* * *
Imogene pracovala vší silou s řezačkou kostí, zatímco Coulder se zakousl do násady svého biče. S plnou pusou křičel jak mohl, když mu přeřízla kost a maso na druhé straně. "Děkuji, madam", zakašlal v deliriu, než omdlel.
Podvázala mu pahýl a počkala, až se probudí. "Železo", kývla k malému koši s rozpálenými uhlíky. Oči se mu rozšířily a naléhavě začal vrtět hlavou. "Železo, hned", zopakovala pevněji. Vzal chladný konec dlouhé tyče a nejistě zvedl cejchovadlo. Sebrala mu ho z ruky a bez varování ho přiložila na pahýl. Zaječel a znovu ztratil vědomí.
Odložila železo a shrnula z postele kousky spáleného masa. Pohlédla na svého pacienta a položila na malý stolek u postele dvě pilulky a sklenici vody. Pokud se vůbec probudí, bude je potřebovat.
"Jemné ruce, jako vždy". Poznala hlas Walluse, jednoho z bookmakerů a popravdě, žalářníků Prvořadu. Nebyla si zcela jistá, zda byl sarkastický nebo ne. Byl to zvlášní muž, schopný posoudit potencionálního bojovníka jako ostatní posuzovali cenu psa či koně. Měl výraznou nadváhu i na svých téměř sedm stop výšky a byl často pokryt tenkou vrstvou lesklého potu z námahy chůze po schodech v dusných síních katakomb Prvořadu.
Usmál se, a jeho úsměv by se dal považovat za sympatický. To Imogene prozradilo, že byl upřímný, dokonce koketní. V jejím minulém životě by se muži jako on nikdy neodvážili s ní promluvit, ale nyní by se jí vyhnul, pokud by znal pravdu. Nenáviděla ho, jelikož byl nad ní i pod ní, kombinace pohrdání nižší třídou a nenávistí k nadřízenému.
"Co jiného umí ty ruce tak zručně udělat?", mrkl na ni a opřel se o dveře, čímž je napnutou nohou a rukou ucpal.
Starým hadrem setřela krev z pilky. "Potřebujete něco, Wallusi?" Nikdy si nic nezačala, nikdy na jeho kroky neodpověděla… bylo by to nevhodné a ona věděla, že Wallus nebyl z mužů, který by se chtěl vzdát jakékoliv příležitosti.
"Šéf pro vás má práci dole v celách". Jeho koketování s těmi slovy zmizelo. Navzdory jeho chlípnému chování nebo možná právě pro to, rád posílal Imogene dolů, kde byla daleko od většiny personálu Jam. Bylo jí to však jedno. Otevřela sponu na své doktorské brašně a uložila tam své nástroje. Nebyla to řádná doktorská brašna, vyrobila si ji z cvočků a vybledlého žlutého koberce, ale vešlo se do ní těch pár lékařských nástrojů, které bez přílišného povyku vyžebrala.
"Myslíte, že se Coulder probere?", vstoupil Wallus do místnosti prohlédnout si muže z druhé strany postele.
"Nebylo by to…", zastavila se a skutečně to zvážila. "Ten tvor mu téměř utrhl nohu, ztratil hodně krve. Pokud bude ráno dýchat, pak to možná zvládne".
"Když o tom mluvíme, to je ta práce. Šéf chce, abyste mu přistřihla křídla, můžete to udělat? Nemůže bojovat v aréně, když by mohl vzlétnout a napadnout obecenstvo".
"Já… Nemyslím, že ty můžu udělat". Imogene bojovala s přílivem náhlé hrůzy. Bylo dost špatné, že jedna z těch oblud byla v cele pod ní, ale jít blíž bylo víc, než dokázala snést. Co když ji pocáká krev, může to být ještě horší? Musí tu být výmluva, kterou šéf přijme, nějaký důvod nechodit blíž k té obludě.
Když ho lovci minulý rok přivezli, vypadal jako dítě. Tehdy stále pracovala v márnici, ale podle žalářníků dost vyrostl… a úplně najednou. "Řekněte šéfovi, že mu narostou nová křídla. Jako když naposled vyrostl".
"Ach, na to myslel", vytáhl Wallus z pochvy u pasu stříbrnou čepel. Měla do kovu vyryty podivné runy a v jílci zářil malý dušekam. "Myslí si, že tohle to vyřeší. Před pár dny to koupil od Ortegů. A nebylo to levné".
Imogene vzala čepel za jílec a otočila ji. Nebyla tak ostrá, jak by se jí líbilo, ale určitě dokázala řezat maso. O magii toho moc nevěděla, krom věcí, které viděla v márnici, než dostala místo v Smedleys. Nemohla přijít na dobrý důvod, proč čepel nevyzkoušet. "Potřebuji řeznickou zástěru, holinky a nějaké ty dlouhé kožené rukavice, co nosí muži v bažině. Než vejdu do místnosti, ať je ten tvor svázán a má roubík. Není nikdo, kdo by se o mě postaral, jestli mě zřídí jako Couldera".
"Obluda. Ne tvor", opravil ji Wallus. "Nemyslete na něj jako na človka. To si vyhraďte pro mě". Naklonil se do chodby, přiložil si dva prsty ke rtům a hlasitě hvízdl. Na někoho křikl: "Přivažte ho k podlaze a sežeňte nějakou výbavu do bažiny!"
Mávl na Imogene a ona ho následovala, čepel v jedné a brašnu ve druhé ruce. Katakomby byly bludištěm místností oddělených od stok a předělaných vlastníkym Prvořadu. Zatímco vlhké chodby sloužily převážně jako podpůrné pro gladiátorské hry nahoře, dvě z nich mířily do temnějších zákoutí s temnější funkcí. Na cestě se k nim přidali čtyři další muži, z nichž jeden nesl těžký kožený ochranný oblek používaný obvykle muži mířícími do bažin. O několik schodišť a točitých chodeb později stála skupina před železnými dveřmi do cely zajištěnými silným řetězem a zámkem.
Imogene vklouzla do obleku a pomalu dýchala, aby uklidnila nervy. Při tom dva muži s dlouhými lapači vpadli do cely a chytili tvora uvnitř ozubenými pouty. Sledovala, jak cosi stahují k zemi, a pak Wallus otevřel dveře jak nejméně mohl, aby se tam ještě se svým břichem vešel. Podali mu pouta a ona slyšela, jak uvazuje netvora ke kovovým okům na podlaze.
Wallus vyšel z místnosti a tleskl, zatímco ostatní muži se zbraněmi opustili celu. "Je zcela váš".
"Děkuji, pane Wallusi", pokusila se udržet vyrovnanost, jak nejlépe dovedla. Bojovala se silným pokušením otočit se a prchnout.
Cela byla temná. Dvě zakryté lampy se mírně kolébaly a poskytovaly matné žluté a nevyzpytatelně nestálé světlo. Sebrala všechnu svou sílu a dala se do práce. Klekla si vedle toho a podívala se tomu do očí. Byl vzdorný, ale byl stejný jako ten, co jí sebral krásu. Měl stejně šedomodrou kůži, stejné rohy a kopyta. Byl nahý a připoutaný ke chladné kamenné podlaze, ale nebyl o nic menší obludou než ta, co ji stvořila.
Její strach byl zahnán oceánem nenávisti a vzteku. Co všechno jí bylo vzato, ta její verze, která by nyní byla ještě nádhernější. Dospěla. McMourning by z ní udělal moderní Helenu. Tato obluda jí to vzala. Zatáhla ji s sebou do hlubin. Srazila ji dolů do této díry. Teď mohla zajistit, aby už nikdy nevzlétla. Mohla si vzít svou malou pomstu.
Obrátila čepel ve své ruce a podívala se na runy, které po zářezu do svalů na tvorových zádech rudě rozzářily. Nevezme si křídla, nechá je tvorovi jako zmrzačené připomínky, pokud vůbec dokáže vzpomínat. Nůž se zařízl hluboko a na botách jí syčely cákance krve.
Tvorův jekot byl podivný… mohla by přísahat, že byl její vlastní.
* * *
Biskup se dlouze zadíval na Coulderovu novou nohu. Ti dva už v ringu bojovali, ale Coulder nějakou dobu chyběl a Biskup nyní věděl proč. Šéf Prvoořadu chytil děsuškvrně a rozhodl se ho vychovat. Biskup s ním měl bojovat jako další, když Coulder přišel o nohu. Po té žádného z nich měsíce neviděl. Nyní před ním stál Coulder v obranném postavení a z jeho pravého kolena čouhaly železné pruty držící strojek.
"Bóóóóóóóóóój!", zařval hlasatel do jasně žlutého megafonu a mávl s ním davu. Jámy byly zanořeny dobrých dvacet stop do země a každá byla alespoň třicet stop široká. Dav lidí nahoře se tlačil k zábradlí, volal po krvi a mával svými žlutými a modrými lístky. Biskup začal kroužit doleva a hleděl na Coulderovu nohu po známkách slabosti.
Coulder ho následoval a každým krokem svou nohu zvedal. Jak si Biskup myslel, noha dobře fungovala pro pohyb kupředu a pro otáčení, ale úkroky byly mimo možnosti strojku. Se zrádným pneumatickým zasyčením se celé jeho tělo vymrštilo kupředu jako šíp a vrhlo se na Biskupa. Dvojice dopadla na zem.
Biskup se zapřel nohama a oba se přetočili, načež rozkročmo dopadl na Couldera. Na úder srdce se jejich oči střetly. Biskup zvedl svou řetězem ovázanou pěst do vzduchu a zasadil s ní úder do středu Coulderovy tváře. Špinavý povrch jámy postříkala rudá krev.
Coulder zaryl vlastní nohu do podlahy a znovu aktivoval tu pneumatickou, což ji vymrštilo nahoru, a on použil boky jako kotvu kyvadla. Obrněné koleno zasáhlo Biskupa do zad a mrštilo ho vpřed. Biskup dopadl do hlíny o několik stop dál, ale dokázal se přetočit na nohy. Pneumatická protéza byla těžká a zpomalovala Coulderovu schopnost vstát. Zatímco se hrabal na nohy, Biskup vyrazil doleva a spěchal k němu. Coulder kopl jako mezek, ale Biskup to zablokoval pravou paží. Ozvalo se prasknutí Biskupovy kosti, ale bylo to příliš slabé a příliš pozdě. Řetězy kolem Biskupovy levé ruky se odvinuly a obtočily se Coulderovi kolem krku. Biskup položil Coulderovi nohu na hruď a spadl dozadu, čímž Coulderovi s prasknutím přetrhl hrdlo.
Biskup se zkrouceným předloktím pomalu vstal do jásotu davu nahoře. Přiběhli strážci se svými lapáky a donutili ho znovu klesnout na kolena. Do jámy klesal déšť bezcenných žlutých sázkových tiketů.
* * *
"Šéf potřebuje vědět, kdy může zase bojovat", Wallus při mluvení žvýkal kus krokodýlího sušeného masa a v ruce držel láhev mírně zeleného piva. Stále byl oblečen do svého brnění, vyleštěného ocelového krunýře a obrněných rukávů.
"Je příliš brzo to říci", Imogenin hlas byl tlumený, aby jí neovlivnil ruce. Biskup seděl v jednom z lékařských křesel a pevné řetězy mu poutaly hrdlo, nohy a levou ruku ke stolu. Pravou ruku měl volnou, ale téměř nepoužitelnou. "Pohněte prsty". Biskup s bolestivou grimasou otevřel a sevřel pěst. "Vypadá to, že ruka bude v pořádku, je to čistá zlomenina. Potřebuje dlahu a pár měsíců v klidu. I pak bude paže slabá. Jestli ho chcete v plné síle, pak ztratíte alespoň půl roku".
"Tahle odpověď se šéfovi nebude líbit", prohlásil Wallus s plnou pusou a poprskal podlahu kousky masa.
"Neplatí mě za lži, Wallusi. Možná si může sehnat jednoho z těch léčitelů z Království. Slyšela jsem, že mniši dokáží vyléčit všechno". Imogene se na Biskupa chladně podívala a očima se střetla s jeho. "Tohle zabolí. Na tři vám narovnám kost. Jedna… dvě…". Biskup zavrčel, když mu natáhla paži dříve. Bylo to poprvé, co pacient nevykřikl. Vložila mu paži mezi dvě stará sukovitá prkna.
"Šéf říká, že se může uzdravit v cele. Můžete ho tam navštěvovat", Wallus hodil Imogene do vybledle žluté brašny malý kruh klíčů. "Nedávejte jim moc tlumičů bolesti. Potřebujeme je rozzuřené jako aligátor v dole". Wallus luskl prsty takovou silou, až se mu zavlnil tuk na paži. V odpověď přikvačili strážci a v lapačích a řetězech Biskupa odvedli.
Imogene si sbalila brašnu a následovala je. Kráčeli úzkými chodbami do katakomb. Když míjeli jeden ze zotavovacích pokojů, nařídila Imogene dvěma mužům, aby přinesli matraci. "Dobrý odpočinek ho dřív uzdraví", řekla Wallusovi na jeho nesouhlasný pohled.
Jakmile byl připoután v cele, sedl si Biskup tiše na matraci a šilhal do světla v chodbě. Stráže mu nechaly jen krátké řetězy a připoutaly mu levé zápěstí k hrdlu, nechávajíce pravou paži volnou, aby se uzdravila. Měl jen pár stop pohybu, dost na malé cvičení, ale ne dost, aby se po cele snadno pohyboval.
Imogene našla malou dřevěnou stoličku a postavila ji blízko cely. "Budu ho nějakou chvíli sledovat. Nechci, aby mu ruka zhnisala".
Wallus přikývl na souhlas a hleděl na ni trochu příliš dlouze, než aby jí to bylo příjemné, ale nakonec se rozhodl odkolébat. Zastavil se o pár kroků dál. "Nechám vám něco donést z kuchyně, až budeme krmit to monstrum. Nechoťte blízko jeho cely, čas od času vyklouzne z řetězů a já bych nerad, aby ženě vaší krásy něco udělal". Trhl palcem k cele na druhé straně chodby. Zašklebil se a ukázal chybějící zuby. "Tam jsme šoupli nefilima, mimochodem". Zasmál se pro sebe a odešel chodbou.
Imogene dlouhé minuty tiše seděla a hleděla na řetězy na netvorově dveřích. Hluboko v katakombách to měla ráda, navzdory blízkosti obludy. Byl to pocit povinnosti, matné světlo skrývající její jizvy a příjemný chladný vzduch. Zatímco tam seděla, myslela na mnoho věcí. Myslela na netvora v cele jen pár kroků od ní. Jak jej zranila a jak si to zasloužil. Myslela na to, jak byl Wallus od doby, co to udělala, zvládnutelnější. Když viděl, co dokáže.
Wallus viděl obludu, kterou byla, aniž by viděl její zničenou kůži. O tom také dlouho přemýšlela. Jak ztratila kus sebe. Lekla se, když stráž přinesla tři tácy naplněné jídlem.
Pro ni tu byl kus tvrdého sýra, nějaký chléb a malý hrnek fazolí. Na okraji byl rychle chladnoucí šálek čaje, sklenice vody a několik plátků jablka. To poslední bylo na Malifaux velkou lahůdkou, zejména uvážíme-li, že bylo zcela bez poskvrny.
Pod tímto tácem byl další poněkud chudší. Byla na něm menší hromada slaniny, nějaký včerejší chléb a další hrnek fazolí. Tento byl široký a chybělo tam jakékoliv nádobí. Mísa byla z tenké hlíny, se kterou bylo obtížné někoho zranit. Domnívala se, že bude pro Biskupa, až se probudí. Její podezření se ukázalo správným, strážce posvítil do cely, a když viděl Biskupa spoutaného, vkročil a umístil mu jídlo na dosah.
Poslední tác nešokoval Imogene tolik, jak by si pomyslela. Byla to noha zhruba od lýtka dolů se dvěma chybějícími prsty. Strážce jí sebral z mísy a hodil ji do tvorovy cely. Imogene okamžitě zaslechla, jak vrčí a hlasitě žvýká.
Strážce se rozloučil cvrnknutím do obnošeného klobouku a tichým "Madam", načež odešel. Imogene se chtěla vrátit ke svým myšlenkám nebo možná k ošuntělé novele, kterou si strčila do brašny, když Biskup promluvil.
"Myslíte, že přijdu o ruku?" To neočekávala. Většina mužů čelících ztrátě údu byla vyděšená nebo odvážná. Ať tak nebo tak, měli co dělat s hrozivou možností, a to znamenalo ovládnout strach. On byl prostě zvědavý, jakoby se chtěl vsadit, jakoby hodnotil situaci.
"Nevím. Pokud to nechytí sněť, nepřijdete. Když se to správně zahojí, vrátí se vám většina vaší síly". Byla to jen malá lež. Většina zlomených kostí srostla špatně a svaly kolem nich se nikdy zcela nevzpamatovaly. Po tak těžkém poškození ji ucítí pokažé, když se změní počasí.
Světlo luceren v chodbě osvětlovalo jen část jeho cely. Viděla, že se jeho stín trochu pohnul, a pak vešel do osvětlené oblasti vzít si jídlo. Měl potíže s namáčením chleba do fazolí, ale zvládl to. "Bude těžké nezbláznit se tu. Udržet si přehled o dni a čase".
"Budu vás pravidelně kontrolovat". Se svým časem v jamách byl smířenější než očekávala. Zaměřil se na své přežití, nikoli na vztek. To znala více než dobře. "Zdáte se být smířen s osudem".
Hlas za ní byl hrdelní a necvičený. "Otroci sní o nebesích". Podruhé během hodiny sebou škubla. Srdce jí v hrudi bilo tak silně, až se bála, že praskne. Obrátila se a viděla ho tam, přitisklého k mřížím své cely. "Otroci sní o přervaných řetězech".
"Může to mluvit?", zeptala se Imogene spíše vesmíru než Biskupa.
Ten přesto odpověděl: "Všichni mohou. Obvykle to dělají, jen aby vás zastrašili".
"Tak to funguje. Rozumí mi?", mluvila o netvorovi, jakoby tam nebyl, ale její puls si byl dobře vědom jeho přítomnosti.
"Barbaros zná slova. Barbaros zná Řezačku". Protáhl svaly na zádech, čímž se část viditelného křídla trochu pohla, a zavrčel. Šlachy, které přeřízla, se nikdy nezahojí, a jeho křídla nyní byla ochablá a nepoužitelná.
"Dobře. Pak víš, že sis to zasloužil", Imogene obvykle začala být velmi naštvaná, když měla být vyděšená.
"Barbaros ví. Barbaros se směje na Řezačku. Řezačka zuří jako květina". Ostré rysy jeho tváře se zkroutily v něco, co se dalo považovat za úsměv, což obnažilo jeho žlutavé zuby.
"Nevím, o čem to blábolíš. Ztiš se", sáhla do brašny a vytáhla nůž, který použila k jeho zmrzačení. Nefilim neukázal ani špetku strachu, ale udělal, jak nařídila a stáhl se do cely.
"Mám dojem, že se mu líbíte". Biskup nežertoval, znovu jen hodnotil situaci. "Nemůžete s nimi diskutovat. S nefilimama, myslim. Nemyslí tak, jako my".
"Dejte paži na světlo". Bylo jasné, že s rozhovorem skončila. Biskup udělal, jak mu bylo řečeno. "Zatím je to čisté. Přijdu vás zkontrolovat zítra".
* * *
Imogene slovo dodržela. Každé ráno zkontrolovala Biskupovu paži. Snažil se udržet pojem o čase a její příchody mu pomáhaly. Střídal dny, jeden den cvičil hodinu a další tři. Téměř neustále protahoval ruku na své zlomené paži a překonával nesnesitelnou bolest. Imogene jeho paži sledovala a pomáhala mu drahou mastí po celé dva měsíce, po kterých sundala dlahu. Brzo bude znovu bojovat.
Wallus pro svého šéfa často chodil zkoumat pokroky a Imogene trávila více a více času dole v katakombách. Bylo to tu pro ni nebezpečné. Ne kvůli Barbarosovi nebo Biskupovi, ale kvůli Wallusovi. Síně pod Prvořadem nebyly příliš rušené a chlípný ranař na Imogene často vilně zíral. Bylo zjevné, že se Wallus stále víc osměluje, navzdory předvedenému násilí proti nefilimovi. V její přítomnosti hloupnul a často komentoval její vzhled. Nakonec ho neudržely na uzdě ani hrozby šéfovy nemilosti. V jeho hlavě mu byla souzena.
Snažila se to ignorovat a prováděla svou denní rutinu vyhýbajíc se mu, kde mohla, a co nejrychleji odcházejíc, kde ne. Dokonce uvažovala o tom ukázat se mu bez paruky, ale to bylo samo o sobě dost nebezpečné.
Dnešek však byl obzvláště nepříjemný. Když dorazila, uvítal ji mrknutím a olíznutím rtů. Zůstával nablízku, ať šla kamkoliv. Imogene nemohla nadlouho odložit sestup do cel. Duševně se připravila na nejhorší, dnes bude ten den. Ujistila se, že má kabelu stále v dosahu, a do knihy si připravila několik skalpelů, aby rukojeti vystupovaly a daly se snadno vytáhnout.
"Jak se má má oblíbená jemnoprstá koketa?", Wallus vyplnil celý dveřní rám.
Imogene naplnila svou brašnu balíkem gázy a několika hnědými lahvičkami plnými tekutiny. "Co potřebujete, Wallusi?" Pokusila se udržet všední hlas.
Wallus se pro sebe zasmál. "Inu… kde bych začal?" Opřel se rukou o zeď a naklonil se, čímž přenesl část váhy z nohou.
U dveří se objevila dvojice hlídačů. "Wallusi, šéf potřebuje vědět, jaká byla úroda novejch smluv". Velký zpocený muž stále hleděl na Imogene.
"A já potřebuji zkontrolovat cely". Protáhla se z místnosti vděčná za možnost úniku. Kráčela rychle a musela se přemáhat, aby se nerozběhla. Byla si vědoma, že Wallusovi ukázala strach. To mu dalo moc a on byl mužem, který moc využíval.
Vydala se delší cestou do katakomb ve snaze setřást možného pronásledovatele doufajíc, že se pro dnešek jejího pronásledování vzdá. Nebylo to pravděpodobné.
Během své rutiny Imogene často přerušila Biskupovo cvičení, které prováděl přes připoutání v cele. Dnes ho však zastihla v rozhovoru s Barbarosem. Mluvili otevřeně přes mříže svých cel a v této chodbě nebyly žádné střáže. Zjevně ji neslyšeli přicházet, takže začala našlapovat tiše. Pokračovala krok po kroku, až dokázala zaslechnout každé slovo.
Překvapilo ji, že vůbec mluví, ale o čem mluvili bylo ještě podivnější. Barbaros znovu začal bojovat v aréně a Biskup ho zjevně trénoval. Popisoval nejsilnější bojovníky, jelikož si nebyl jist, komu bude Barbaros čelit příště, a vysvětloval mu, jak zvítězit. Na oplátku mu Barbaros vyprávěl, co se nahoře děje.
"Zranil jsem mu levou ruku, jaks říkal", hlas netvora se nezměnil, ale v posledních pár měsících zjevně značně vylepšil svou slovní zásobu. "Jestli s nim budeš bojovat, bez těch prstů nebude držet meč moc pevně".
"Budu to potřebovat, moje ruka je stále slabá. Prostě je dál mlať nalevo. Chci, aby si jich tu stranu vybíralo co nejvíc".
"Jestli budete bojovat, tak zemřete. Vaše ruka neni zahojená". Imogene si nebyla jistá, proč promluvila. Nevěděla, proč by se měla starat. Toto byla jen práce. Byl jenom maso… stejně jako ona.
"Jen se neschovávejte, Řezačko. Pojďte a připojte se k nám". Barbarosovo pozvání bylo hrubé, ale než mohla Imogene odpovědět, ozval se Biskup.
"Už se nezlepší. Začal jsem ji víc zatěžovat. Kosti udrží moje tělo a svaly pracují. Není tak silná, jak bych si přál, ale budu ji schopen používat".
"Ne, vy to nechápete", Imogene nevěděla, co ji to popadlo. "Ohlásili váš návrat na sobotní večer. Všichni sází na vás. Nemohou vás nechat vyhrát".
Biskup neodpověděl. Ráda by věděla, na co myslí. Barbaros přišel ke dveřím své cely. "Sní o obloze, Řezačko". Netvor k ní nepromluvil od té první noci, ale nyní v sobě měla jeho řeč stejnou poezii.
"Neříkej mi tak", štěkla na něj Imogene a vztek v ní rostl.
"Myslí si, že jste překrásná", snažil se Biskup o vysvětlení. Spojil se Biskup s netvorem? Spřátelili se?
"Neví, co je pod tímhle vším", máchla rukou před svou parukou a páskou.
"Ale ví", prohlásil Biskup. Jako muž vysvětlující plán útoku. "Viděl, co je pod kůží, a já vím, co je pod parukou. Vidí vás jasně".
Barbaros natáhl ruku mřížovím, aby na ni ukázal, a jeho ostrý černý dráp jí mířil na hruď, ne hlavu. "Jste naplněna nenávistí, která je jako růže. Překrásný hněv, soumrak vzteku. Víte, jaké to je ztratit něco cenného, nikdy se nestat tím, čím jste se měla stát. To jste udělala mně". Zamával na ni svým křídlem. "Udělala jste mě stejného. Nyní vidím vaši krásu. Nevíte to, ale dala jste mi dar".
"Nesnažte se to pochopit. Nemyslí jako my. Má jiné záští", varoval ji Biskup.
Imogene chvíli tiše stála. Měla trhaný dech, jakoby běžela. Rušivý zvuk v porovnání s jejím nehybným tělem.
V laboratořích a akademickém světě je fráze 'Heuréka'. Je vyhrazena pro průlom, uvědomění, které vnáší do složité vědy dokonalou srozumitelnost. Každý velký mozek doufá, že této chvíle dosáhne v klidu u snídaně nebo při čekání na kočár. Je to jediný okamžik, který změní vše, čemu kdy člověk věřil.
Imogene tu chvíli právě prožila. Nepřišla pomalu během měsíců. Vytvořila se, rašila jí hluboko v mysli. Rostla káždého rána, kdy plakala před zrcadlem. Nezvykala si na své jizvy… ale přijala je právě v tuto chvíli. Byla obludou. Dělala obludné věci. Uřezala křídla, zkrátila nohy a naplňovala ji nenávist k mukám v Prvořadu. Ta chvíle na ni přišla jako výbuch páry, frustrace a jistoty. Nebyl tu plán, byla tu pouze čistota cíle. Nyní byla něčím novým. Něčím jiným.
Už nikdy nebyde krásná blonďatá bohyně, kterou se narodila. Školení její matky ani otcova slepá láska už nikdy nevytvoří toho dokonalého anděla. Ale stále může být nádherným ďáblem.
"Chystám se něco udělat. Ale vy mi musíte slíbit jednu věc", pravila Imogene pevným hlasem.
"Co hodláte dělat?", Biskupův hlas se podobal jejímu.
"Slibte mi, že zabijete šéfa. Slibte mi, že najdete každého, kdo týral nebo zneužil někoho nevinného. Pošlete mi ho sem, takže ho donutím zaplatit. Slibte mi to… a já to udělám".
Biskup nebral sliby na lehkou váhu. "Ten slib tady nemohu dodržet".
"Já vím". Imogene svírala ucho své brašny tak, až ji zbělely klouby.
"Máte mé slovo".
Imogene sáhla do brašny a vytáhla klíče.
"Co se tu děje?" To byl Wallus. Neslyšela ho za sebou přicházet. Byla tak pohlcena vlastními myšlenkami. Bylo však příliš pozdě, musel je slyšet mluvit.
Imogene se obrátila, aby ho viděla. V jedné ruce držel ostrý hák na maso a ve druhé chytač a na tváři měl svůj arogantní výraz.
Podívala se mu do očí, zatímco hodila do Biskupovy cely své klíče. "Vraždím tě".
Wallus ji odstrčil, čímž ji vrazil do Brabarosových těžkých dřevěných dveří. Wallus upustil chytač, takže mohl sáhnout k pasu pro své klíče. "Neodvažuj se jich dotknout, Biskupe. Odemkneš si řetězy a nakrmíme tebou nefilima".
Biskup byl rychlejší než tlušťoch. Zatímco Wallus odemykal dveře cely, Biskup už byl připraven udeřit. Narazil do dveří a rozrazil je ven, čímž se oba svalili do chodby. Oba muži se rozvalili na tvrdém kameni, který potřísnili krví z mnoha škrábanců. Navzdory své velikosti byl Wallus působivě rychlý a dokázal se vyhrabat na nohy ve stejné chvíli jako Biskup.
Ti dva stáli proti sobě. Wallus měl pravou ruku obrněnou, což ho chránilo před Biskupovou silnější levačkou. V pravé ruce Biskup točil koncem svého řetězu, což vydávalo tichý vířivý zvuk. Wallus pevně sevřel ostrý hák jako malou kosu a zamlaskal.
"Stále jsi chromej a víš to". Wallus udeřil hákem nízko snaže se zatlačit Biskupa zpět. Tlusťochův úder zachytila Biskupiva paže chráněná obtočeným řetězem. Wallus zasypal soupeře údery nutě Biskupa rozvážně ustupovat na konec chodby.
Biskup nechal muže vést ho, věděl, že jakmile bude mít záda u zdi, získá výhodu. Mohl se opřít a divoké údery nemohly být příliš dlouhé, aby nezasáhly kámen. Krok za krokem ustupoval.
Imogene skočila a pověsila se na Walluse jako plášť. Wallus klopýtl dozadu a Biskup se vymrštil, aby z tohoto vyrušení získal výhodu. Biskupův řetěz se omotal kolem rukou většího muže, ale Wallus měl na své straně výšku. Vytáhl Biskupa za řetěz palec nad zem a máchl čelem na kořen nosu klátícího se bojovníka.
Wallus popadl Imogene za zápěstí a stáhl si ji ze zad. Biskup pomalu setřásal mlhu, když Wallus položil ženu na nohy před sebe. S Biskupem stále přivázaným za zápěstí ji surovec praštil hákem přes ústa. Klopýtla dozadu roztočena silou úderu.
Paruka jí odlétla a spadla na zem. Ona dopadla na ruce a kolena a vzhlédla na Walluse. Tvář měla proseknutou od koutku úst po sanici a ranou byly vidět její zničené zuby. Vyplivla několik běslostných kousků stoliček.
Wallus se na ni přísně podíval a otřásl se z toho, co právě spatřil. "Až s nim skončim, tak ti ten ksicht srovnám".
Biskup kopl, ale zasáhl Wallusovo stehno a příliš mu neublížil. Větší muž přirazil Biskupa několikrát na zeď, ale řetěz držel pevně. Wallus se rozhodl konečně boj ukončit. Otočil Biskupa dokola a naklonil se nenechávaje soupeři prostor k útoku. Pak zatlačil Biskupa na kolena, a postupně ho přinutil lehnout si na břicho. Wallus položil nohu Biskupovi na záda a použil svou váhu, ale držel oslabeného gladiátora na zemi.
"Šéf nebude rád, když ti podříznu krk, co?" Wallus si přehodil hák do volné ruky, takže mohl pokleknout a jednou ranou proseknout Biskupovi hrdlo.
Ozval se zvuk trhaného masa a bublání krve, jak Barbaros rozerval tlusťochovi hrdlo. Wallus se obrátil a po hrudi mu stékala krev. Imogene stála o pár kroků dále v chodbě před otevřenými dveřmi do nefilimovy cely, ve kterých stále byly klíče. Znovu se mu podívala do očí a uvolněná kůže na tváři se jí zachvěla, když promluvila dostatečně hlasitě, aby jí rozuměl: "Řekla jsem to snad jasně. Vraždím tě".
Wallus se chytl za hrdlo a mezi prsty mu protékala krev. Upustil zbraň a padl na kolena. Stále kašlal s plícemi naplněnými krví, zatímco Barbaros mu začal svlékat brnění. Biskup rozvázal řetěz a vstal lapaje po dechu.
"Je nějaký plán?" Barbaros se ve skutečnosti neptal, liboval si v zabíjení a nyní si připnul brnění na vlastní paži.
Imogene kategoricky pravila: "Zabijte šéfa. Všichni musí vědět, že to tu teď vedu já". Imogene sáhla do své brašny a začala si ovazovat gázu kolem tváře. Obrátila se k Biskupovi. "Takže teď už můžete splnit svůj slib".
Barbaros začal jakoby mimoděk ohryzávat nohu mrtvého tlouštíka. Biskup sebral hák a setřel Imogene krev Wallusovou košilí. "Máte mé slovo".
Na Zemi by Violet nepoznala, jak daleko kouř byl. Ale ona už na Zemi nebyla.
Sklopila dalekohled a zasunula jeho části do sebe. Pokračovala ve sledování kouře na obzoru prostýma očima. Ze své výhlídky cítila vlhkou hlínu cizích zemí čerstvě zkropenou deštěm. Cítila také vůni sladkého syrupu z kvetoucích kaktusů a po koření vonící keře přirozeně rostoucí na pláni. Cítila vánek pohánějící stepní běžce. Chlupy na předloktí a vzadu na krku se jí naježily, jakoby ohlašovaly směr a rychlost větru. V dálce směrem ke kouři slyšela dětský křik. A ještě něco jiného. Slzám rozuměla. Byla na lovu únosců chlapce. Ale tento další zvuk ji mátl. Zněl jako ťukavě kovová mlodie hudební skříňky. Violet potřásla hlavou a oba zvuky zahnala jako přílišnou představivost, snažila se zůstat racionální.
Oheň byl logicky příliš daleko, aby cokoliv slyšela.
Logicky.
Když prošla trhlinou na Malifaux, všechny její smysly ožily novou intenzitou. Cítila se nabita receptory, které na Zemi zůstaly nečinné. Smysly jí naplňovaly pronikavou kakofonií informací, o nichž věděla, že by je neměla znát. Bylo to podivné, tísnivé a rovněž únavné neustále to skrývat a přizpůsobovat se.
Padal soumrak.
I v šerém večerním světle Violet dokonale viděla praskliny ve vrchní vrstvě země způsobené vzácným deštěm. Praskliny vypadaly jako skládačka a snadno se v nich našly stopy. A ona je našla. Rozeznala jasnou linii dětských stop mířících osamoceně do divočiny.
Rozmazlený milovaný jediný syn bohatého hornického předáka v noci zmizel… a toulal se sám? Případ nedával smysl, ani jejím nově zostřeným smyslům.
Violet vzdychla, zandala cechovní dalekohled do pouzdra a obrátila se zpátky k táboru podat hlášení. Uschovala předmět do kapsy svého silného vlněného kabátu a zalitovala, že ji Cech od jejího příjezdu z Londýna neposkytl dostatek času nakoupit vhodnější oblečení. Dokonce i v dešti byl její těžký plášť, silné jezdecké kalhoty a po kolena vysoké jezdecké boty příliš teplé. Ale pomyšlení na vystavování se v jemné bílé blůze, s pistolovým pásem a viditelným odznakem jitřilo její smysl pro profesionalitu, dokonce i zde v divočině. Když přišlo na zmizelé dítě, věděla, že nemá čas nakupovat.
Ať už v těžkém oblečení nebo ne, Violet byla ráda, že byla hned z vlaku poslána pracovat na případu. Její noví zaměstnavatelé neměli moc času zkoumat ji, jelikož ji velmi potřebovali. Pokud by tak učinili, mohli by slyšel čerstvé bzučení činnosti přetěžující jí mozek.
Violet znala příběhy o mužích a ženách, kteří při průchodu trhlinou vzpláli magií. Podle všeho je nepotkalo nic dobrého, ani když byli na správné straně Cechu jako ona.
Během několika chvil, kdy scházela do tábora, přemýšlela Violet o tom, o kolik informací by se měla podělit s ostatními. Rozhodla se nechat si pro sebe to, co slyšela, aby to nemusela vysvětlovat. Rozhodla se zaměřit na stopy a kouř. Ti lidé přeci jen pracovali pro ni. Byli pověřeni pomoci jí, jelikož byla v terénu nová, a nezodpovídala se jim.
Když přicházela, tři muži v táboře se k ní obrátili. Byli si tak podobní, jejich oděv z širokých klobouků a dlouhých kabátů působil jako uniforma. Violet si uvědomila, že byla tak ponořena do pronásledování, že neměla čas se o nich cokoliv dozvědět.
"Stále vidím stopy", sdělila Violet mužům svým zřetelným britským přízvukem. "Samotné dítě, zhruba osmileté, bosé, míří k severu. Také jsem tím směrem zahlédla kouř. Patrně táborový oheň. Asi den jízdy odtud. Navrhuji zrušit tábor a jet v noci, čímž bychom zkrátili chlapcův náskok. Odhaduji, že bychom k tomu ohni mohli dorazit zhruba za úsvitu, a možná dítě získat".
Tři muži na sebe nervózně pohlédli, než si nejodvážnější z nich troufl na váhavou, uctivou odpověď. Jeho americký přízvuk byl dále zostřen jižanským brnkáním. "Zástupkyně Vale, tady bychom neměli cestovat v noci. Stávají se zlé věci".
Její zlost vzrostla při slově 'zástupkyně'. Nemohla si pomoci, ale pociťovala ho jako degradaci svého pozemského postavení 'inspektorky', podrážděnost nicméně zahnala. Pokud vrátí dítě předákovi, čímž umožní muži znovu se soustředit na jeho práci, důlní produktivita vzroste. Jestliže důlní produktivita vzroste, Cech bude s jejím výkonem spokojen. A ona bude dozajista uznána jakýmkoliv způsobem, který se na Malifaux používá.
Tok jejích myšlenek na úspěch a chválu přerušili druzí dva strážníci. Oba přidali své argumenty k prvnímu, ale promluvili najednou, takže Violet nedokázala rozumět, co konkrétně který z nich řekl. Pochopila myšlenku, ale nesouhlasila. Dítě bylo samotné a pěší. Oni byli čtyři jízdní a ozbrojení dospělí. Riziko, pokud nějaké, bylo na nich. Přešla přes tábor a ohnula se, aby si sbalila deku.
"Sbalíme tábor a pojedeme v noci", pravila Violet během balení. "Stávají sde zlé věci. Vezmu to v úvahu. Pokud chlapce rychle nedostihneme, stanou se zlé věci dost možná jemu. A to nechci dopustit".
Muži chvíli sledovali její balení, než se zvedli a začali dělat to samé. Uhasili oheň a naložili věci na koně.
Když noc zcela zahalila terén, všichni se vyhoupli do sedel a ve jménu povinnosti potlačili strach. Violet lehce sklouzla do svého vlastního anglického sedla a chytla otěže. Nebyla si jistá, jak vysvětlit, že stále vidí, ale její touha zachránit hocha přebila opatrnost. Po chvíli přemýšlení rozsvítila lucernu jako zástěrku, pověsila ji na konec své pušky a natáhla ji před sebe.
Běz dalšího slova a ohlížení pobídla Violet jemně svého koně do noci.
* * *
Dostali se už dostatečně blízko, takže když zavál vítr, cítila Violet kouř. Když ho ucítila poprvé, obrátila se ke svým mužům, aby se podívala, zda ho také cítili.
Nemohli.
Bylo temno. Nocí jeli opatrně, udržovali slušné tempo, ale nechtěli zranit koně. Věděla, že lidé i koně byli hodinami napjaté jízdy unaveni, ale byli už příliš blízko a ona cítila ve vzduchu popel.
Violet zpomalila svou klisnu a tiše sklouzla ze sedla, aby se mohla znovu podívat na stopy v hlíně. Poprvé spatřila krom bosých nohou také stopy drápů. Nikdy neslyšela o tom, že by zvířecí únosci odvlekli chlapce do divočiny, ale vždycky bylo jednou poprvé. Jedna věc byla jistá, drápaté stopy velikosti zhruba domácí kočky jen nešly. Kroužily, skákaly, běhaly a prakticky tančily kolem dětských. To ji zcela znemožnilo vyložit si jejich smysl nebo počet. Nebyla si jistá, jak objev vyložit mužům, aby to neznělo bláznivě, takže si to nechala pro sebe. Byla vděčná, že zůstávali v sedlech s připravenými puškami, zatímco ona zkoumala.
Po dalším neúspěšném pokusu přesně spočítat stopy kočičích únosců Violet v matném světle lucerny vzhlédla. Pokynula unaveným strážníkům sesednout. Kouř ve vzduchu jí řekl, že byli příliš blízko, aby dále pokračovali koňmo. Muži sesedli. Krátce omyli své koně, setřeli z nich pot, aby je ochránili před chladem brzkého rána, a pak se shlukli kolem ní očekávajíce instrukce.
"Zástupkyně Vale, myslím, že jsem za vrcholem toho kopce zahlédl oheň", šeptem prolomil ticho nejodvážnější, kterého si pojmenovala 'Strniště'. Ukázal přitom přes hřeben. Violet viděla oheň už hodnou chvíli, ale čekala, až si toho některý z nich všimne. Kývla ke zkroucenému, zakrslému stromku na této straně kopce a tiše k němu přešla uvázat koně. Její muži následovali a posléze jim začala vysvětlovat plán.
"Ty půjdeš se mnou, obejdeme tábor a odřízneme chlapci cestu", ukázala na Strniště. "Ty a ty počkáte na vrcholu, a až nás uvidíte přicházet, vpadnete do tábora z této strany. Mělo by to být snadné. Podle stop to vypadá, že hoch je tu jedinou osobou". Když Violet dokončila tiché příkazy, ucítila, jak se jí naježily chlupy na zátylku. Pocítila chladno na uších, které dozajista slyšely zazvonění rolničky.
Možná si hoch vzal uklidňující hračku jako třeba kašpárka. To by vysvětlovalo to zazvonění a cinkání, které vítr přinesl dříve.
Cinkání takové hračky by znamenalo, že chlapec jde. Museli spěchat.
* * *
Nebyl to kašpárek.
Nevěděla, co to bylo. Co byly. Ve světle dohasínajícího ohně je viděla jasně, ale ani její zostřené smysly nedokázaly vyjasnit bizardnost scény. Vypadaly jako hadrové loutky nevalné kvality sešité motouzem z náhodných látek zcela neplánovaným způsobem. Hlavy měly propadlé a zjevně neměly žádné dráty. Violet byla překvapena, že vůbec seděly na místech. Hledala v táboře drápatá zvířata, která by si mohla spojit se stopami, ale viděla jen hračky.
Vypadalo to, že hoch je sám. Oheň, který rozdělal kvůli teplu, byl žalostný a téměř vyhaslý. Dítě trhaně spalo na břiše vydávajíc slabé sténání a fňukání. Violet viděla, jak byla jeho noční košile na zádech roztrhaná, což vystavovalo jeho jemnou kůži plnou škrábanců a dloubanců. Zranění vypadala, jakoby byl celý den popichován k cestě vpřed. Ale neviděla žádného agresora. Frustrovaná Violet si znovu prohlédla scénu.
U hocha seděly dvě hadrové loutky. Byly umístěny tak, aby na něj ve spánku viděly, knoflíkové oči byly vyleštěny, až ve světle ohně odrážely podivné barvy. Stejné byly i jejich lesklé malé drápky. Z jejich ostrých malých drápků jí přeběhl mráz po zádech ve chvíli, kdy je spatřila. Jejich lesk byl místy ztlumen vrstvou zasklé krve.
Violet na chvíli ztuhla pochopením a neochotou tomu uvěřit.
Strniště ležel na břiše v křoví vedle ní. Udělal jemný pohyb dopředu, aby něco viděl, a spatřil samotného chlapce. Violetina paže instinktivně vyrazila proti jeho hrudi a zadržela ho. Jejich společný pohyb zašustil křovím a jedna loutka obrátila hlavu jejich směrem. Ta hledící od nich otočila svou vycpanou hlavu dokola jako sova pátrající po kořisti. Sešitá ústa první se zkřivila do odporného šklebu, až se švy uvolnily jako znetvořený úsměv šílencův. Obě loutky začaly plácat svými pařáty jakoby dychtivě tleskaly. Jejich pohyb rozezněl rolničky zašité kdesi uvnitř. Strniště bezděčně vydechl. Ve stejné chvíli druzí strážníci zaječeli a ze své strany vystřelili.
Violet cítila v uších svůj zrychlený pulz, který řídil každý její pohyb.
BUM-BUM
"Seberte chlapce", vykřikl Strniště, vrhl se kupředu a z pouzder na opasku vytáhl dva mírotvůrce. Vystřelil na loutku, jejíž zvrácená hlava byla otočena dozadu. Jedno z jejích knoflíkových očí se rozprsklo a vylétly kusy cupaniny. Výstřel jí roztrhl záda, ale nepadla. Obluda se vyhrabala na nohy a spěchala k muži.
BUM-BUM
Violet sama přeskočila přes máchající drápy druhé loutky. Cítila, jak se vzduch blízko ní nějak pohybuje, a věděla, kde nebýt ve chvíli máchnutí. Jakmile proklouzla kolem, slyšela uvnitř cinkání rolničky. Cítila, jak se obrátila k dalšímu útoku.
BUM-BUM
Violet skočila břichem dolů chráníc chlapce, kterého střelba a ječení neprobudilo. Jeho bědování se smísilo s křikem mužů na druhé straně tábora. V záblescích výstřelů jejich pušek viděla, že kolem běhá více malých drápadých nacpaných pytlů. Cítila vířivý závan ostrých drápů za zády, kde o okamžik předtím stála.
BUM-BUM
Violet popadla oběma rukama dítě a byla ráda, že je lehké, pak vyskočila na nohy a dala se do běhu. Její sevření zmáčklo jeho rány na zádech a ono se znovu rozplakalo bolestí, ale Violet si nemohla dovolit povolit. Loutka, která na ni útočila, byla slabě osvětlená a obrácená. Bez váhání jí svou jezdeckou botou skočila na záda a využívajíc své rychlosti a váhy ji zašlápla do hlíny.
BUM-BUM
Strniště za ní znovu vystřelil a vykřikl. Dva muži stříleli a křičeli před ní. Podlé malé obludy nevydávaly žádný zvuk krom cinkání, ať byly zraněny či nikoli, takže bitva zněla velmi jednostraně. Violet využila kratičkých záblesků výstřelů z křovin, aby si lépe prohlédla okolí. Věděla, že strom s koňmi je za kopcem nalevo, takže zkoumala cestu pátrajíc po nebezpečí.
BUM-BUM
Violet stála na sražené loutce považujíc ji za hotovou. Zvedla chlapce výše na rameno a připravila se znovu vyběhnout. Pytel hadrů tváří k zemi pod botou ji překvapil sekem dozadu. Úhel útoku mohl být proveden jen něčím nelidským postrádajícím kosti, hračce zkroucené do své vlastní odporné podoby. V hrůze shlédla dolů, aby spatřila kůži své jezdecké boty prořízlou a cítila pařát zařízlý do své vlastní pokožky.
BUM-BUM
V panice uskočila zpátky. Sek v kotníku minul důležité šlachy, ale donutil ji slézt z loutky. Viděla nepřátelskou věc vstávat z bahna a připravovat se k dalšímu útoku. Violet v hrůze máchla svou zdravou nohou a prudce kopla, posílajíc obludu letět do noci. U kotníku cítila čvachtání od boty plné krve.
BUM-BUM
Jeden z mužů před ní padl. Z jeho mírotvůrce vyšlehl poslední výstřel, než mu dvě obludy skočily na hruď, rozervaly ji svými drobnými pažemi a dostaly se k vnitřnostem. Znovu vyrazila kupředu, ruce stále zaměstnané ochablým a fňukajícím chlapcem. Zatímco se hnala přes vrcholek kopce, slyšela muže, který stále stál, křičet: "Běž!".
BUM-BUM
Když strážníka míjela, vytryskla z něj krev, která potřísnila ji i hocha. Pobouřená Violet na okamžik zaváhala, aby pohlédla jeho směrem. Okamžitě toho litovala. Po jeho těle vyšplhala loutka, která mu prosekla krk a rána chrlila krev. Muž stále stál na nohou a oběma rukama si držel hrdlo, jakoby se snažil zachytit svůj život.
BUM-BUM
Padl. Za ní zazvonila nervy drásající rolnička, příliš blízko, takže Violet donutila své nohy k dalšímu pohybu. Z vrcholku kopce viděla strom s koňmi. Během vteřiny, kterou strávila vyhodnocením nebezpečí, ucítila proud vzduchu zezadu a ustoupila do strany před jednou útočící loutkou. Ta minula a spadla vedle ní kutálejíc se dolů z kopce.
BUM-BUM
Violet bez ohlížení běžela ke koním. Slyšela blížící se cinkání. Přehodila hocha přes sedlo a přesekla provaz nožem vytaseným z boty. Nemohla riskovat čas k rozmotávání provazu. Slyšela výstřel z místa, kde byl Strniště, a pak cvakání jeho kohoutku do prázdné komory. Následoval divoký řev muže, který ví, že došel na konec.
BUM-BUM
Teprve po té, co se dostala do sedla a pobídla svou klisnu k pohybu, obrátila se zpět a riskovala pohled. Pokud bylo ještě koho zachránit, neměla to srdce ho tam nechat. Její kůň vyběhl na vrcholek. Objala chlapce a posadila si ho před sebe. Sevřela ústa, aby sama nezakvílela bolestí, pak zavřela oči a pobídla koně do cvalu.
Nebylo koho zachraňovat.
* * *
Stávají se zlé věci. Violet si to opakovala po Strnišťovi, znovu a znovu si to na zpáteční cestě přehrávala v hlavě. Když se ohlížela zpět, byla ráda, že se nikdy nedozvěděla jeho pravé jméno. Nikdy neznala žádné z jejich jmen.
Byla otupená. Kotník ji bolel. Mírně se kymácela v sedle pokrytá krví a kolébala vystrašeného hocha. Držel se ji stejně jako ona jeho. Často nadlouho zadržovala dech, jen aby potlačila své přecitlivělé smysly.
Všechno páchlo jako krev.
Všechno chutnalo jako krev.
Měla je poslouchat. Tiskla si hochovo útlé tělo na hruď doufajíc, že odměna bude stát za to.
* * *
"Zástupkyně Vale… my víme, že jsou tu věci těžko vysvětlitelné. Možná zcela nevysvětlitelné. Toto není Londýn. Toto je Malifaux. Poznala jste rozdíl". Cechovní úředník se zaklonil a pohlédl na ni přes stůl, kde stála. Zatímco mluvil, prohledával hromadu dokumentů před sebou. Viděla, že na vrchních dvou papírech bylo její čerstvé hlášení.
Úředník si ji prohlížel, jakoby byla sklenicí, která se pod správný dotykem rozbije, ale Violet tiše stála a nenechávala na sobě nic znát. Uvědomila si, že dokáže spočítat jednotlivé chlupy v jeho hustém obočí za tlustými brýlemi. Slyšela drobné sípání jeho dechu naznačující, že nedávno prodělal nachlazení. Když se mu pohybovaly prsty, ucítila závan masti používané na snažší obracení stránek.
Než vstoupil do místnosti, viděla jen záblesky noční můry. Slyšela jen křik mužů. Uklidnilo ji, že jí smysly opět začaly fungovat a vrátily se od hrůz, jichž byla nedávno svědkem.
Po chvíli ticha se zavrtěla a nabídla pár slov.
"Byla to otázka, pane?" Violet uzavřela hrdlo před chvěním, které ve svém hlase ucítila. Opatrně vyslovovala každou slabiku.
"Ne", pohlédl jí do tváře a zaváhal. "Myslím, že ne. Opravdu ne. Spíše nabídka nevyžádané rady". Poklepal na horní list a zvedl ho, aby se podíval na stránku pod ním. "Vedla jste si dobře. Přivedla jste chlapce. Dokonce živého. Předák je dychtiv ukázat svou vděčnost zvýšeným úsilím v dole a… podle vaší zprávy jsou muži stojící za únosem mrtví. Samosebou pošlu kondolence příbuzným našich strážníků, jsou-li jací". Odmlčel se a tiše si ji prohlížel snaže se na jějí tváři zármutek či lítost.
Violet nervózně přenesla váhu z jedné nohy na druhou, ale byla příliš otupělá, než aby něco cítila. Muž si pro sebe kývl a pokračoval.
"Pokud je toto…", poklepal na její hlášení, zatímco na ni hleděl. "Pokud je toto vaše poslední slovo k té věci, můžete jít. Ubytujte se ve svých prostorách, zástupkyně Vale. Umyjte se. Užijte si zaslouženého odpočinku".
Vstal, aby jí řádně propustil, než dodal: "Vidím ve vás skvělou budoucnost. Vítejte na Malifaux"-
Kde se stávají zlé věci, dokončila Violet ve svých myšlenkách.
"Odpočinek, ano", odvětila Violet. Polekala se toho, jak vyčerpaně zněla. Byla na nohou a v akci od chvíle, kdy před třemi dny opustila vlak. "Děkuji, pane. Nezklamu vás".
Violet znovu přenesla váhu z jedné nohy na druhou, načež kývla na muže a obrátila se ke dveřím. Rána na kotníku při každém kroku píchla a bolest jí pomáhala zůstat bdělá.
Jakmile byla v hale, vzdychla a na chvíli zavřela oči. Opřela svá bolavá záda o zeď. Jakmile zavřela oči, vyskočily na ni z paměti šlehající drobné drápy.
Prudce otevřela oči. Rozechvěla se.
Na obranu před svými vizemi se donutila znovu k pohybu. Kulhala. Dole v hale sobrala své věci dovezené pro ni od vlaku. U vstupního pultíku dostala pokyny k cestě do přidělených prostor. Vyrazila do plynovými lampami osvětlených ulic hledat cestu.
Spánek všechny noční můry zažene, pomyslela si snažíc se zůstat racionální.
POKUD BY DOKÁZALA USNOUT.
Ototo čekal ve stínu pagody, s prázdnýma rukama a spokojený. Teplé odpoledne se koupalo ve slunečním světle máslové barvy a jeho teplo velmi příjemně pronikalo jeho tenkým hedvábným kimonem.
Jeho takuhacugasa svou širokou krempou odrážela sluenční paprsky, takže mohl nerušeně sledovat okolí.
O tyto zahrady pečovala Misaki, mnohokrát ji tu viděl při práci. Rozestavení květin zdobících plot a pagodu mělo smysl, jako vše, v čem se Ojabunova dcera angažovala. Ototo nebyl příliš zběhlý v hanakotobě, ale některou symboliku chápal dobře. Ibišky a jasmíny mluvily o základní povaze Misaki a řady ohnivě oranžových cínií křičely do světa oddanost věci Deseti hromů, ale pro bedlivé pozorovatele tu byly další zajímavosti, jako jediná slonovinová gardénie u pagody, kterou nikdy neminula, aniž by se jí dotkla a tajemně se usmála.
Ototo tyto věci viděl, protože byl tichý a nehybný. Byl si vědom své pověsti u Deseti hromů a považoval za nedorozumění, že ho bratři považovali neustále zaplaveného bezuzdným vztekem. Znal hněv, znal ho celý život, ale rozhodl se ho předvádět různými způsoby, což dalo podnět k rozšíření jeho jména, Malý Hrom.
Jako v případě hromu, byl i Ototův hněv velkolepý a neúprosný. Neobjevil se, dokud nenastal jeho čas, a jakmile se rozhýbal, nezastavil se před úplným zažehnáním příčin svého hněvu. Nepřátelé se narovnávali, předváděli a vychloubali, aby si dodali odvahy, ale nakonec na tom nezáleželo, Ototo se na ně všechny vrhal, dokud bezmocně neleželi.
I jeho vyvolená zbraň, tetsubo, jasně svědčilo o jeho povaze. Bylo sedm stop dlouhé a těžké téměř polovinu jeho vlastní váhy, takže jeho bojový styl odpovídal jeho zhmotnělému temperamentu. Jasně odpovídalo fyzice, že větší zbraň bude vždy pomalejší než menší.
Jeho nepřátelé však nikdy nedokázali pochopit, že jako ve skutečném životě, rozeklané cesty prozřetelnosti se nalézají v místech mezi údery. Ototo se stal mistrem pohybu v těchto mezerách, kde rozdíl mezi moudrým a mrtvým činí rovnováha a prozíravost. Toto naučil každého soupeře, kterému čelil, ale velmi málo z nich tuto lekci vůbec přežilo.
Lidé v šedých šatech položili na slunce před červenou pagodu svě vyleštěné bambusové židle a zmizeli, ztrácejíce se v ostrých stínech vytvářených žhnoucím sluncem. Neobjevil se stůl, porcelán ani čaj.
Toto setkání bude zdvořilost jen předstírat, usoudil Ototo ze svého místa ve stínu. Trpělivost Misaki už téměř přetekla.
A oprávněně. Kaminari Hanšu byl nebezpečně ctižádostivým mužem, který nesnášel podřízenost, ani pod přímým dohledem Ojabuna. Na Zemi měl velkou moc a vliv, velel malé armádě svých věrných sutoraiki, válečníků stejně agresivních a neukázněných, jako byl on sám. O cestě Pána Blesků a jeho úderníků na Malifaux se šířily nepěkné zvěsti.
Podle některých se Hanšu stal neovladatelným a Ojabun ho poslal pryč z obav o své postavení mezi Deseti hromy, ale to se Ototovi nezdálo. Spíše byl toho názoru, že to je zkouška vůdcovských schopností Misaki, zkouška, zda dokáže rozeznat vojáka od vzteklého psa.
Dle chybějícího občerstvení se zdálo, že učinila rozhodnutí.
Na druhé straně pozemku se rozevřely dvě fusumy, jejichž dřevěné a papírové přepážky umožnily Misaki a jejímu podřízenému vstup do zahrady. V tichosti kráčeli bok po boku k pagodě a čekajícím židlím. Ototo jejich příchod sledoval.
Přestože měla Misaki klidnou tvář, kráčela nevyrovnaně. Byla rozzuřená a usilovně se snažila nedat to najevo. V přímém protikladu se muž po jejím boku pohyboval s nestydatou ladností a vypnutou hrudí, i v neznámém prostředí sebejistý a vyrovnaný.
Ototo viděl, proč mohl být tento muž považován za hrozbu. Měl pevnou, rozhodnou tvář, válečnickou stavbu těla a obklopovala ho aura vznešenosti, kterou bylo obtížné přehlédnout. Ať už oprávněně či nikoli, Kaminari Hanšu byl rozeným vůdcem.
Usadili se a Misaki přešla bez dlouhých slov do útoku.
"Nelíbí se mi vaše způsoby", řekla. "Jste zabedněný a násilnický a přitahujete k naší organizaci příliš mnoho pozornosti, které by bylo lépe se vyhnout. Myslela jsem, že mi otec poslal přeborníka, ale spíše se mi zdá, že mi poslal šaška".
"Je tady šašek", souhlasil Hanšu, "ale já to nejsem".
"Chcete nás skrývat ve stínu Cechu, handrkovat se o zbytky spadlé z jeho stolu. Chcete krysu, ale váš otec je moudřejší, než si myslíte. Poslal vám muže".
"Poslal mi šaška", zopakovala Misaki. "Blázna zaslepeného arogancí a vlastní neuspokojenou ctižádostí. Myslíte, že Cech zůstane v klidu koukat a nechá vás uříznout si kus své domény jako kus koláče? Myslíte, že generální guvernér přivře oči? Nebo Lucius?"
"Pak kde jsou?", zeptal se Hanšu. "Za tři týdný od mého příjezdu jsem vybojoval území téměř zpoloviny tak velké jako je vaše bez slova protestu vašeho mocného Cechu". Kde budu za další tři týdny? Nebo za šest?" Uchechtl se. "Tento Cech, kterého se tolik bojíte, je slabý, nic než sešlí starci v zaprášených místnostech počítající své šeky".
"Sešlí starci? Vy jste ještě hloupější, než jsem si myslela", pravila Misaki. "Myslíte, že můžete zastrašit generálního guvernéra hrstkou s pár vyděrači a nelegální hernou? Myslíte, že můžete zmenšit Luciův vliv rvaním se v ulicích jako zvíře?"
"Zvíře?", uchechtl se Hanšu. "To je, co dělám? O území, na které nyní stojí má Bouřná zahrada, svádělo boj pět nepřátelských frakcí - Nájemní hoši, Kurýři, Vládci, Pekelná kladiva a Rychlíci. Všechny jsem je během jediné noci rozdrtil svou pěstí. Toto 'rvaní', jak tomu říkáte, vyslalo jasnou zprávu podsvětí Malifaux, že jsem muž, kterého se musí bát".
Misaki se posunula na své židli a upravila si sukni, než pokračovala. Ototo cítil její potlačovaný odpor a zuřivost.
"Nájemní hoši byli naštovicemi prolezlí opilci, které by porazil i silnější vítr", řekla. "Kurýři a Vládci byli ve válce a zabíjeli se navzájem tak efektivně, že stačilo prostě počkat a při zabírání jejich území jen překročit těla. Pekelná kladiva často mluvila o cti, ale uctívala jen peníze, rádi by se vzdali svého území za pár šeků. A Rychlíci měli nejlepší zvědy ve městě a nesnášeli Cech. Vaší věci by posloužili lépe jako spojenci než jako mrtvoly". Odmlčela se. "Nicméně jste poslal jasnou zprávu. Zprávu Cechu, že jste zbrklý idiot".
Hanšuova tvář během proslovu postupně rudla, a když promluvil, byl zjevný jeho hněv.
"Opatrně, holka", varoval ji. "Být dcerou Ojabuna není omluva pro všechno".
Ototo při naznačené hrozbě vykročil s úmyslem otočit Hanšuovi hlavu dokola, dokud nepraskne krk, ale Misaki ho zamračeně zastavila. Muž si tohoto letmého náznaku povšiml a otočil se na své židli, aby se na Otota nebojácně zašklebil.
"A toto je kdo? Váš oblíbený pejsek?"
"Vyjádřila jsem svou nechuť k vaší činnosti", pokračovala Misaki nevšímajíc si otázky, "a nebudu o tom dále mluvit. Budete dodržovat doktrínu Deseti hromů, jak jsem ji ustanovila, a okamžitě ukončíte to nepřátelské bláznovství. Jestliže znovu neuposlechnete, tak vás odstraním".
Henšu s širokým úsměvem vstal.
"Jak říkáte, Ojabunova dcero", provedl hlubokou, výsměšnou úklonu a odešel.
Misaki chvíli tiše seděla, zatímco Ototo čekal na nevyhnutelný rozkaz. Už se rozhodla, to viděl, a prostě to ještě probírala ve své mysli, aby se ujistila, že nedojde k neočekávaným následkům. Nakonec tenká linka mezi jejím obočím zmizela a on věděl, že nadešel čas.
Vykročil.
"Malý bratře", řekla. "Jdi do Bouřné zahrady. Najdi Kaminariho Hanšu. Nauč ho našim způsobům".
Ototo viděl mužovu nadutost a sebejistotu. Bylo nepravděpodobné, že se ohne dříve, než praskne.
"A pokud se nebude chtít učit?", otázal se.
"Pohřbi ho".
* * *
Bouřná zahrada ležela blízko řeky. Ototo ji ze svého místa cítil, páchla splašky a odpadky desítky tisíc duší žijících ve špíně.
Staré skladiště se krčilo na konci uličky pokryté špínou a lišejníkem. Ve dvou spodních patrech bylo několik sazemi pokrytých oken obklopujících vstupní dveře, naopak v horních třech poschodích nebyla žádná, což dávalo budově jistý vzhled opuchlé cihlové lebky. Samotné cihly se drobily a rozpadaly, jakoby nasáklé nějakou korozivní látkou z řeky pojídající budovu.
Ototo si vzpoměl na uklidňující sluneční paprsky Misakiny zahrady a žasl, co někoho může přinutit žít život v takovémto prostředí.
Nehnutě stál kousek od vstupu, nekonečně trpělivý. Nebylo třeba vtrhnout do budovy jako stádo volů, dva sutoraiki strážící dveře ho už spatřili a jeden zmizel uvnitř, patrně podat hlášení svému pánu. Druhý si ho ode dveří nestydatě prohlížel.
Ototo nechal uplynout nějaký čas posuzuje druhého muže, sledoval jeho pohyby a jeho rovnováhu. Usoudil, že tento muž je fyzicky silný a má jisté bojové dovednosti. U pasu měl kusarigamu, což byla zbraň na zvládnutí obtížná vyžadující stejnou měrou disciplínu a vrozené nadání. Měl však poněkud těžké nohy a působil, že dával přednost defenzivnímu boji využívaje proti útočníkům dosah své řetězové zbraně.
Pokud by došlo na souboj s tímto mužem, Ototo by ho přelstil. Nalezl by dosah kusarigamy a vyčkal těsně mimo něj, dokud by těžkonohý muž nebyl nucen se pohnout. A pak, jakkoli silného, by ho Ototo rozdrtil jako vejce.
Sutoraiki u dveřích si patrně nebyl vědom svého možného osudu, stále se usmíval a tenkou čepelí svého tanta si čistil nehty.
Ototo vyčkával s násadou svého obráceného tetsuba opřenou o hruď a krk, hlavice spočívala na zemi. Měřilo nějakých sedm stop, o stopu a půl víc než on sám, což omezovalo možnosti úchopu. Ototo považoval za jednodušší jej prostě položit na zem, dokud nenadešel čas jej použít.
Nějakou dobu před soumrakem věnoval vyčištění svého brnění. Sode, do, haidate a suneate řádně vyleštil. Neměl však žádné kogate, dával přednost bojvat bosý, považoval to za lepší k posouzení povrchu, na kterém stál. Těžké zbraně a kluzký povrch byly špatní spojenci.
Druhý sutoraiky se vrátil z vnitřku hráčského doupěte a naklonil se ke svému druhovi, aby mu zašeptal do ucha. Úsměv druhého se rozšířil a Ototo pochopil, že Hanšu, jakkoliv hrdý, by se nenechal zahambit otevřeným soubojem. Narovnal se, hodil si tetsubo na záda a vykročil k Bouřné zahradě. Sutoraiki ho pozornýma očima sledovali, ale on se nepodíval doleva ani doprava a nechali ho projít, přesně jak tušil.
Předpokládal, že nastane zkouška. Kaminari Hanšu jistě slyšel o pověsti Malého Hroma a bude si přát na vlastní oči spatřit, zda ty zvěsti byly pravdivé. Ototo mu to nemohl zazlívat, bojová zdatnost se nedala změřit a tak zkušený voják jako Hanšu by se nepotopil, aniž by vodu vyzkoušel.
Přízemí hráčského doupěte bylo stejně špinavé jako vnějšek. Prostá prkna pokrývala podlahu velké opuštěné továrny, byly tu poházené rozbité bedny, balíky shnilé slámy a krom cupitání krys žádné známky pohybu. Po levici měl široké schodiště, na jehož vrchním konci o patro výš svítilo světlo.
Schody ho dovedly do skutečné Bouřné zahrady a změna ho mírně překvapila. Dřevěná podlaha tu byla vydrhnuta, posypána pískem a nalakována do třpytivé týkové barvy, drolící se omítka se skryla za papírové stěny a vkusné hedvábné a saténové závěsy. Až po hruď vysoké glazurované hrnce překypovaly rostlinami a strop zdobily papírové lucerny barvy citrónu, rubínu a zlata.
Byly tu tucty stolů obklopených otrhanými dělníky a dalšími pracujícími obyvateli pokřikujícími na sebe u her jako bakarat, sic bo, mahjong, pai gow či keno. Všude byli dívky servírující keramické pohárky se saké, všechno asiatky, všechno Hanšuovi lidé. Sutoraiki tu byli též, sledovali dav a jeho si pečlivě prohlíželi.
Otočilo se k němu množství hlav, ale on je minul bez povšimnutí. Tady se zkouška neodehraje, ne uprostřed davu, kde se tak bezstarostně rozhazují peníze. A ty se rozhazovaly. Ototo viděl hrsti bankovek, mincí, drobných kousků zlata, dušekamy a další špatně poznatelné měny kolující u stolů. Toto místo bylo příslovečným zlatým dolem. Jakmile bude Henšu vypuzen, bylo by dobré dostat tento podnik do vlastnictví Deseti hromů.
Další schodiště a další patro. Hluk se za ním ztrácel a on shledal, že druhé patro je čelem cihlové lebky, až po železné střešní nosníky bylo ohromným skladištěm. Jeho konstrukce byla cizí a téměř organického uspořádání, traverzy působily více jako žebra než podpěry. Předpokládal, že tato budova tu stála dávno před otevřením trhliny.
Patro bylo vesměs otevřené, ale asi třetina ohromné místnosti byla oddělena paravany. Za nimi byly lucerny osvětlující papírové přepážky se žlutými a oranžovými květy. Také tam byly vidět stíny. Pohybující se stíny.
Ototo vykročil přes prázdné podlaží a cítil pohyb v černých stínech obklopujících živoucí oblast. Tady si ho sutoraiki vyzkouší a postaví se mu Hanšu. Ototo to chápal, protože to už u víc než půl sta případů dělal. Hanšu byl jako lovec, který se chystá na kořist, roztrhá ji svými věrnými psy, nechá ji krvácet a oslabit, aby mohl zasadit milosrdný úder přinášející smrt.
Stín po jeho levici byl první. Slyšel slaboučké šoupání kožených podrážek o podlahu a přenesl váhu, sundal si tetsubo z ramene a obouruč ho sevřel. Když se sutoraiky vynořil z temnoty, spatřil Ototo třpyt v jeho pravé ruce - wakizaši - a švih levé. Mířily na něj záblesky oceli - šurikeny. Pro nezasvěcence byly těžko zvládnutelné, způsobily trhnutí, reflexivní kryt a další odvedení pozornosti vedoucí k otevření se nepříteli. Ototo si jich nevšímal, zrychloval své pohupování a cítil důvěrně známý růst síly, jak tetsubo začalo ve vzduchu bzučet.
Šuriken se se zajiskřením odrazil od jeho hrudního plátu, druhý od ocelové masky, a pak už byl na místě, půl kroku před sutoraikim, který teprve zahajoval úder krátkým mečem. Tetsubo ho zasáhlo plnou silou zboku do hlavy a při ráně se modrobíle zablesklo. Sutoraiki odlétl jako hadrová panenka.
Ototo se nechal pohltit silou nárazu, protočil se dokola, zatímco elektřina tančila kolem jeho tetsuba jako drsní neonoví pavouci. Zpola obrácený klesl na jedno koleno pokračuje v otáčení, zatímco peřím zdobené kopí pobodlo prázdný vzduch v místech, kde před okamžikem byla jeho maska. Tetsubo přerazilo kopiníkovy nohy jako soušku a obrátilo ho dokola.
Ototo byl rázem na nohou a ve skoku, využívaje svůj sedmistopý dosah k rozdrcení lebky třetího sutoraikiho, jehož rychlost ochabla po nečekaně brzkém skonu kopiníka. Šlehla kusarigama a zachytila jeho ramenní plát. Záměrem nejspíš bylo vyvést Otota z rovnováhy, zatímco druh z druhé strany vrazí tanto do jeho nechráněného podpaží. Ototo o palec poklesl a zasekl se nohama a zatímco se bránil proti tvrdému trhnutí řetězu, rozdrtil hruď potetovaného, načež přitáhl druhého sutoraikiho jako neposlušeného psa a zabil ho.
To pár minuto pokračovalo. Těla se začínala kupit a sutoraiki začínali být opatrnější. Kroužili kolem něj tu tak, tu onak, útočili v párech, pak ve skupinách, ale výsledek byl vždy stejný. Nebyli neobratní, prostě nebyli jako Hrom.
Ototo pracoval se svým těžký tetsubem, jeho svalnaté ruce, hruď, stehna i lýtka zpívaly námahou, kůže se mu vlnila a svědila statickou energií hučící očarované zbraně. Temnotu skladiště osvětlovaly bílé záblesky vrhající na strop v šílených úhlech ostré stíny nosníků a každý ohlušující náraz se zdál hlasitější a bouřlivější než předchozí. Ototo v tom všem na sobě cítil oči jejich pána, zkomající, zvažující.
A pak byli pryč, více než polovina z nich byla mrtvá a Hrom nebyl zraněn, zbytek zpomalil své kroužení a odešel. Jejich disciplína byla působivá, nevypadali přehnaně vyděšeně, ale Ototo cítil mezi přeživšími úlevu, že je jejich úkol hotov.
Když zpoza povijanů vystoupil Kaminari Hanšu, Ototo ho pozorně sledoval. Byl od hlavy k patě oděn ve zdobeném brnění pokrytém zářící bílou glazurou. Jeho kabutovou helmu zdobily dva vyleštěné buvolí rohy a zlatý maedate, medailón s rozeklaným bleskem.
Vykročil ke kruhu mrtvol stejně lehkou chůzí, jakou Ototo spatřil v zahradě, jakoby ho ani netížilo těžké brnění. U pasu mu viselo působivé daišo - katana a wakizaši v bíle natřených pozlacených pochvách.
"Tvé jméno je zasloužené", řekl hlasem jen mírně ztlumeným helmou. "Malý Hrom".
"Misaki bude mít vaši poslušnost nebo dostane váš život", odvětil Ototo.
Helma se naklonila mírně na stranu. Hanšu se pravděpodobně usmíval tím arogantním úsměvem. "Vypadám, že mám sklon poklekat?"
Ototo neodpověděl. Brzo bude jasné, zda se Hanšu podrobí nebo bude bojovat. U každého jiného muže by to Ototovi bylo jedno, ale pamatoval si zástupcovy hrozby v zahradě. Tajně doufal, že Hanšu bude bojovat.
"Muž mála slov", řekl. "Dobře, mám pár postřehů, které můžeš odnést své paní. Je třeba víc než maskovaného lokaje s palicí, aby…"
Ototo skočil kupředu, jeho bosé nohy zaduněly na dřevěné podlaze pouze na délku paže od obrněného válečníka. Tetsubo měl stále na rameni a nenamáhal se s ním rozmáchnout, svého soka pouze zkoušel a byl potěšen, když ho viděl učinit polekaný krok vzad. Katana mu s cinknutím vylétla z pochvy, dobře vyrobená, skvěle vyvážená, po ostří tančily bílé vlnky naznačující nějaké nadpřirozené posílení. Ototo učinil líný krok vzad, palici stále na rameni.
Napětí z Hanšua nepatrně opadlo, ale špička jeho meče stále mířila Ototovi na hruď. Jednoruční úchop, pomyslil si. Není to tedy tradicionalista.
Hanšuova reakce byla působivá. S čepelí byl rychlý, velmi rychlý, ale nečekal od Otota takové blafování. Byl nachytán na švestkách a jeho tváře pod lakovanou helmou nepochybně hořely.
"Dosti slov", pravil Ototo, než mohl Hanšu pokračovat ve svém monologu. "Vaše poslušnost nebo váš život. Vaše volba".
"Můžeš mít můj život, jestli mi ho dokážeš vzít", opáčil Pán blesků a v hlase mu zjevně zazníval vztek.
Vynalézavým úchopem vytáhl kratší wakizaši a držel ho čepelí dolů. Zbývající sutoraiki si klekli kolem jako studenti sledující ukázkový souboj v doju. Kochali se sebejistotou svého pána a usmívali se, navzdory závějím mrtvol.
Hanšuovi meče se chvěly a jiskřily nějakým druhem energie a Ototo je chvíli pozorně zkoumal. Nebyla na nich značká žádného výrobce, kterou by znal, ale seděly k sobě jako pár, zjevně je vykoval zručný mečíř a navíc byly očarovány. Avšak stejně jako bílé brnění, byly staré a lesklé jako zrcadlo, nebylo na nich ani škrábnutí. Nepoužité, možná ani nevyzkoušené.
Ototovou hromové tetsubo bylo v porovnání s nimi ošklivé, poškrábané, poškozené, drtilo lebky, lámalo čepele. Násada byla ohlazená a nasáklá potem. Staré, nepokořené a nezlomné.
Hanšu udělal krok na Ototovu pravou stranu, a pak přetančil vlevo a sekl. Hrom uhnul útoku, ale ucítil čepel přejet přes nadloketní chránič a přeseknout ho od ramene k lokti. Ostrá. Ozvalo se zapraskání a silné bodnutí jako od šípu a levou ruku mu zachvátila křeč.
Takže takhle je to cítit, pomyslel si, když setřásal elektrický tok a odtančil před dalším útokem. Hanšuova katana na něj šlehala - jednou-dvakrát-třikrát - jiskřila mu o kyrys a odsekla mu kus krempy z jeho takuhatsugasy, ale Ototo byl rychlejší než stín a uhýbal před čeplí bez ohledu na to, z jaké strany naň mířila.
Wakizaši se vznášelo blízko Hanšuovy hrudi a čekalo v záloze na možnou mezeru. Ototo ho neustále sledoval a viděl, jak se přetočilo nahoru, a pak se znovu obrátilo v závislosti na tom, jak se pohyboval. Chce mě zabít druhou rukou, přemítal, zatímco budu věnovat pozornost šlehající kataně. Přistoupí blíž, aby se dostal kolem kyrysu, na podpaží, bok nebo krk.
Připravil si tetsubo a máchl nahoru, dolů, znovu nahoru. Hanšu měl rychlé nohy a buď uhnul nebo svou čepelí odklonil těžkou palici právě dost na to, aby ráně unikl. Kdykoliv se tetsubo setkalo s katanou, ozval se příšerný hluk podobný převrženému vozu se sklem a Ototovi před očima zatančily žlutavé jiskry z jesného výbuchu.
Vzduch páchl spáleným kovem z jejich boje a z čepele katany začal stoupat šedý kouř. Ototovi chvíli trvalo uvědomit si, že to byl olej, horký olej z nové zbraně, vařící se od zahřátého kovu.
Ototo ucítil špičku katany směřující pod hajdato na jeho stehnech proseknuvší bavlnu i kůži. Z meče vyšlehl rozeklaný bílý paprsek a vypálil mu na noze kouřící černou čáru. Nezakopl, nesměl zakopnout, a dokončil svůj započatý úder na protivníkovu hrď. Hanšu zjevně očekával na zasazenou ránu větší reakci a před odvetou Malého Hroma dostatečně neuhnul. Tvarovaná ocel jeho kyrysu se prohnula a palice zanechala širokou odřeninu na dosud bezvadném laku.
Boj pokračoval, oba muži se soustředili na svého nepřítele. Ototo zachytil jeden úder meče a vyhnul se druhému, jen aby wakizaši šlehlo jako hadí jazyk a bodlo ho do předloktí. Praskání blesku udělalo víc škody než tenká čepel a pravá ruka se mu začala nekontrolovatelně chvět. Otočil se, takže sek katanou hrozící vykucháním mu jen zaskřípěl o kyrys, a vedl své tetsubo kolem v úderu přes ruku, ale jednoruč byl příliš pomalý a Hanšu se odvalil. Přitom bodl wakizašim Otota do lýtka způsobuje další oslabující elektrický úder.
Ototo neochaboval, již ho pohltil hluboký vztek, a otočil se na své zdravé noze, aby udeřil tetsubem Hanšuovi do ramene, utrhl ochranný nadloketník jeho pravé ruky. Lakovaná ocel zaklapala o zem provizorního ringu a Ototo pokračoval, táhl za sebou zraněnou nohu a tetsubo držel stále jednoruč. Jeho zraněná paže měla dost sil, ale on nechtěl, aby to Hanšu věděl. Jen ať přijde zabít. Nechám ho přijít a zabiju ho.
Hanšuovi neuniklo, že váha Malého Hroma se přesouvá na jeho zdravou nohu, a také nemůže ignorovat krev stékající na dřevěnou podlahu z dlouhé rány na paži. Třemi rychlými bodnými údery se přiblížil, zatímco Ototovo tetsubo se točilo nad hlavou připraveno na zřejmý úder shora. Jeho katana se zasekla hluboko do ocelového okraje Ototova kyrysu a on následně silně sekl wakizašim, aby pronikl podpažim a probodl plíce a srdce.
Pokud by se jen Malý Hrom v posledním okamžiku neotočil, takže wakizaši neškodně zaskřípělo o náloketník. Pokud by se Ototovo tetsubo nepřetočilo v neočekávaném obouručním sevření a neudeřilo přímo dolů a dopředu jako při golfovém úderu, který Hanšuovi rozdrtil koleno.
Hanšu zaječel bolestí a překvapením z roztříštěného kloubu. Noha se mu po ošklivém úderu prohnula dozadu jako pštrosovi.
Bouřné tetsubo zavířilo v širokém vrchním oblouku a tucet sutoraiki sledovalo, jak helma jejich pána zmizela v oslepujícím záblesku s ranou připomínající zásah dělem do boku železné lodi.
Když mrkající znovu částečně viděli, spatřili Kaminariho Hanšu padat dozadu jako poražený strom, jedna strana jeho helmy byla proražená a vydutá, z náústku a podbradníku stříkala krev. Dopadl na zem jako staré žeezo a zůstal nehnutě ležet.
Ototo položil zkrvavenou hlavici svého tetsuba na podlahu a čekal. Ticho přerušovalo jen kapání jeho krve na podlahová prkna.
Sutoraiki se na sebe nevěřícně dívali, zjevně rozmýšlejíce, co nyní dělat. Stále měli převahu více než tucet na jednoho, ale jejich důvěra ve vítězství z nich vyprchávala rychleji než mozek z hlavy jejich vůdce. Viděl jejich proměnu, která nastávala u všech psů, když se střetli s alfou. Byli poděšeni. Vrátí se do smečky a stanou se znovu věrní Deseti hromům a Misaki zabere Bouřnou zahradu, aby s ní naložila podle svého uvážení.
Jeden povstal, překročil své mrtvé druhy a nejistě se uklonil.
"Jsme tvoji, Sanda-sane", řekl, očima stále sledující zkrvavenou palici.
Ototo potřásl hlavou odmítaje titul.
"Říkejte mi Malý bratře", pravil.
"Sumec, sumec, sumec! Sumec?", volal Hen Zui do šera a poklepával si na břicho svými tlustými, buřtovitými prsty. Ve druhé ruce líně svíral rybářský prut, jehož vlasec rozhýbával po hladině váhavým, opilým pohybem svého tučného zápěstí.
Tento večer se Hen Zulovi nezdál odlišný od kteréhokoliv jiného. Světlo dvou malifauxských měsíců sotva pronikalo hustým houštím skomírajících stromů vyrůstajících z mokřadu. Mnoho to neznamenalo. Voda pod jeho člunem byla tak červená a hustá od sulcovitého slizu unášeného na povrchu, že pod hladinou stejně nebylo možné cokoli vidět.
Jen skřípění cvrčků, záře světlušek a občasné zakvákání bažinné žáby dodávalo dusnému večeru jakési zdání krásy, přestože vše překonával zápach hnijících mršin, plísně a síry. Všudypřítomně se vznášel v mlze jako nepříjemná aura. Nechutný pach testoval odhodlání i nejobětavějších malifauxských botaniků, udatných badatelů vyjadřujících svou lásku k Bažině zpoza hadrů obmotaných kolem tváří.
Ale Hen Zui byl příliš opilý, než aby ho nepohodlí parného večera a odporný zápach rozházel. Opatřil si a vypil čerstvou dávku gremliní pálenky, takže mohl být klidně ve zcela jiném vesmíru.
Ve chvílích, kdy byl dostatečně střízlivý, aby zvážil okolnosti (což bylo zřídkakdy), litoval Hen Zui máločeho. Cestoval jako bard přes Žong Guo a dokonce až daleko na jih na Jávu, dokud nenalezl skutečné poslání jako mnich kvasící řeky.
Tehdy se stal Hen Zuim.
Všechno předtím, a většina toho, co přišla potom, existovalo jen jako mlhavé vzpomínky. Díky moci opileckých čar, jimž jeho mistři říkali trénink a které byly jeho stálým a věrným druhem od chvíle vyvolání, si nepamatoval ani to, jak prošel trhlinou.
Ale to pro mnicha nemělo nejmenší význam. Bez smyslu pro směr či cíl nalezl Hen Zui mír trávením času v Hraničním místě, sešlé vesnici na okraji civilizace, pomáháním osadníkům v Bažině s pochybnými podniky a prodejem zboží. Po večerech uklidňoval svou mysl (a bojoval s krutou kocovinou) plavením se temnotou v proudu na svém vratkém člunu.
Dnešek se ničím nelišil, seděl na svém člunu obklopen temnotou a poklidem Bažiny, vlasec spočíval v kalné vodě a nohy měl překřížené v poloze opilé meditace. V hlavě mu jako obvykle bušilo, ale bolest dokázal trochu utišit dalším hltem kořalky. Říhl a usmál se, když poprvé dnešního večera ucítil ťuknutí do návnady.
Pro Hen Zuie neexistovala jasná mysl, jen sumci.
* * *
"Dík tobě nemáme dneska nic, Fešáku, nic! Všechno se podělalo", křičel Rej a zlostně tahal Fešáka za ucho poskakuje z jedné nohy na druhou. "Zpackal si to a teď ho musíme nechat jít". Drobný gremlin běsnil, jednou rukou zasazoval facky a druhou Fešákovi kroutil ucho.
Jeho druh neříkal nic, odrážel Rejovu drobnou dlaň a kajícně smrkal a popotahoval, což přecházelo v bolestivé skučení smísené z rozhořčením. Fešák měl své uši rád. Gremlinky snažící se ho zaujmout člověčí mluvou mu říkaly, že jeho uši shledávají pohled-né. Fešák člověčí jazyk příliš neovládal, ale věděl dost, aby velmi zmateným, hihňajícím se dívkám vysvětlil, že mu ukazují na uši a ne na oči.
Fešák a Rej prodali všechno, co přinesli ze své vesnice do Hraničního místa - chutné lahve 'uzrálé' třikrát přepálené pálenky, amulety pro štěstí a dokonce šťavnatý gremliní masový páj (lidé nevěděli, že maso bylo z otravných obřích komárů) - krom jediné věci, které se jejich druzi potřebovali zbavit.
Sedělo to ve velkém sudu s větracím otvorem v boku.
Dýchalo to. Fešák nadskočil leknutím, když se sud začal naklánět ze strany na stranu. Tupé bouchání tvrdých šupin o sukovité dřevo bylo čím dál rychlejší.
Zavrčelo to hlasem plným vzdorovité zlosti a zuřivosti.
Rej se zamračil a silněji zatahal Fešákovi za ucho. "Mohli jsme se ho taky zbavit, kdybys ho neprovokoval, Fešáku. Ten chlápek s krokodýlem na vodítku ho už skoro koupil".
Fešák frustrovaně zkřížil ruce. "Nic 'sem neudělal. Neni moje chyba, že se po tom člověkovi vohnal, a ty to víš". Uši se mu nebezpečně chvěly.
"Střelil si ho prakem!"
"Chtěl jsem, aby tomu člověkovi zatancoval. Člověci se rádi nechaj bavit. Kupujou věci, co je zabavěj". Fešák výhružně poklepal na prak ve své kapse. "A teď mi pust ucho!"
Rej se konečně vzdal a poplácal Fešáka na rameni. "No jo, měli bysme ho nechat běžet. Nemá bejt takhle zabedněnej. Řekli nám, že když ho neprodáme, máme ho nechat běžet".
"Sežral naše druhy, Reji", Fešák se zoufale podíval na třesoucí se sud. Co by dal za to vystřelit dírou dovnitř další kámen. "Nemůžeme".
"Jsme daleko vod domova. Nám je jedno, jestli sní nějaký člověky, ne?", zasmál se Rej,
Fešák přikývl a oči se mu rozzářily vzrušením. "Zbavme se ho. Doufal jsem, že když jsme ho chytili, něco z toho budem mít. A nic". Zlostně zabušil na sud. "Slyšíš ty hloupej šupináči? Jsme s tebou hotoví". V otvoru se objevilo velké žluté oko s černou svislou panenkou. Fešák odskočil a tvrdě dopadl na záda.
"Vstávej", netrpělivě vyštěkl Rej. "Pomoz mi s tim pohnout".
S překvapivou silou převrátili dva gremliní obchodníci sud na bok. Jeho obsah vydal nesouhlasné zavrčení. Rej se jal zkontrolovat, zda je pobřeží čisté, a vykoukl z prodejní chatrče. Jeho hlava v točící se mlze připomínala malou zelenou bambuli. Zbytek hlavního mola v Hraničním místě byl prázdný. Nic než mlha a matné světlo několika uhasínajících lamp skřípajících v nočním vánku. Ostatní obchodníci, gremliní i lidští, si své stánky již dávno sbalili. "Molo je čistý".
Dvojice odvalila sud přes nerovná prkna mola. Tlustý trčící hřebík zachytil jedno z prken sudu a kousek dřeva se s téměř nepostřehnutelným křupnutím odštípl. Dvojice gremlinů si toho nevšímala a smála se vrčení ozývajícímu se zevnitř s každým vratkým zhoupnutím na molu.
Konečně se dostali na konec. Po dvou nedočkavých kopancích následovalo tlumené šplouchnutí a sud se bez dalších protestů začal potápět na dno bažiny.
Rej si ulehčeně vydechl. "A je to. Teď se můžem soustředit na další věci".
Fešák zvědavě zastříhal ušima. "Myslíš, že je čas?"
"Jistě, hňupe, je čas. Je mi zle ze všech těch člověků tady. Tohle je rodinný teritorium. Dneska je čas si ho vzít zpátky".
* * *
Při nárazu sudu o vodu to vydalo spokojený vzdech. Cítit na šupinách chladnou, hnijící vodu tomu konečně znovudodalo energii a začalo to poskakovat radostí. Cítit bahnitou vodu v žábrách to přimělo vrnět rozkoší. Být tak dlouho na suché zemi to oslabilo a zmohlo.
S proudem nově nabyté rychlosti to začalo vzrušeně tančit a mlátilo to čtyřmi šupinatými pařáty do boku sudu. Jeden dráp zasáhl hlubokou prasklinu a než si to uvědomilo, co se stalo, sud se rozštípl a ohnutá prkna se ve spršce podvodních třísek uvolnila ze železných obručí.
Konečně volné to kličkovalo v proudu bažiny poháněné neukojitelným hladem.
* * *
Hen Zui vší silou zatáhl za udici. Tato kořist bude větší než cokoliv, co ve svém životě chytil, prostě to věděl. Udice kladla větší odpor tím víc, čím silněji tahal, dokonce takový, že musel odložit svou lahev kořalky, aby mohl chytit prut větší silou.
Tajemství tohoto nebývalého úlovku, mumlal si pro sebe v opileckém otupění, bylo kořeněné sušené maso, které tentokrát přidělal na háček. Zasmál se pro sebe a ocenil vlastní genialitu, s níž využil mršinu gremliního prasete, kterou našel hnijící v bažině na jedné ze svých večerních eskapád.
"Pojď ke mě, rybo. Sumec, sumec, sumec". Trhl a konečně dokázal vytáhnout z páchnoucích vod Bažiny největší úlovek svého života.
Ale nebyl to sumec.
Bez ohledu svou opilost si Hen Zui nemohl dravého sumčáka splést. Dvě obří žluté oči, čtyři pařáty s plovacími blánami a mohutný hřeben jako u tritóna vynořujícího se z hlubin. Nakonec se objevily obrovské čelisti, široce otevřené k zlověstnému přivítání. Ty se mu drtivě sevřely kolem krku a ozvalo se křupnutí kostí.
Zatímco jeho zamlžené oči opouštěl zrak, pokoušel si Hen Zui vzpomenout na svou matku z vesnice Junnan nebo na své působení jako bard na Jávě. Ale nemohl si na nic z toho vzpomenout, a tak místo toho myslel na kořalku. Patrně byl příliš opilý, aby vnímal cokoliv včetně bolesti, proto zavřel oči a upadl do toho, co pokládal za osvěžující spánek, mysl stejně prázdnou jako byla láhev v jeho chvějících se prstech.
* * *
Od prvního kousnutí to vědělo, že je něco špatně. Lepkavá rudá tekutina, kterou to tak milovalo, chutnala jinak. Měla ostrou příchuť, nahořklý, pikantní ocas nepodobný ničemu, co to ochutnalo předtím. Nebyla to lahodná, slaněželezitá tekutina, na kterou to bylo zvyklé, tato pálila v krku a jakoby spalovala vnitřnosti.
Když v rudém oblaku klesaly poslední zkrvavené kusy masa na dno mokřadu, natáhlo to dlouhý dráp a začalo si to vyšťourávat rozžvýkané zbytky látky ze zubů.
Něco bylo rozhodně špatně.
Začalo si to uvědomovat, že to neovládá drobné pohyby, kouslo se to do vlastní dásně a nedokázalo to držet dráp dostatečně přesně, aby si to vyškrábalo kusy protivné vláknité tkaniny zachycené mezi zuby. Pak náhle nepříjemná chuť zmizela.
S prvním škytnutím si to náhle uvědomilo, že všechno vypadá mnohem lépe.
Zakašlalo to a vyplivlo bubliny černé vody. Rozhodlo se to, že se tomu vypouštění bublin velmi líbí, a za chvíli to bezcílně plavalo kolem, zuřivými tempy pronásledujíc vlastní nepoznaný ocas a pokoušejíc se chytit bubliny, které to už nikdy nechtělo přestat vypouštět.
Bubliny byly legrační, ale ve skutečnosti to teď chtělo skákat. Chtělo to skákat víc než co jiného a to nikoli pro vlastní bezpečí, ale jen kvůli snaze vzlétnout. Sebralo to všechnu sílu ve svalech svých zadních nohou a vyrazilo to ze dna močálu, aby se to s výstřikem bahnité vody vymrštilo z kalné hladiny bažiny. Vylétlo to tak vysoko, výše než si pamatovalo, že by se mu to kdy podařilo, a pocítilo to úžasnou blaženost. Pokusilo se to znovu vypustit bubliny, jen aby si to po vypuštění vzduchu uvědomilo, že už není pod vodou. Začalo to sebou zběsile házet v nastalé panice. Bahnitá sem se rychle blížila a sumčák ztratil všechnu vládu nad svými údy, neuspořádaně dopadl na jednu nohu. S dalším škytnutím se otočil, zatočila se mu hlava a on upadl na záda.
Ať už bylo v rudé tekutině cokoliv, bylo to dobré, rozhodlo se to se souhlasným kývnutím do nikam.
Chtělo to víc.
Sumčák si představil ostrou nahořklou chuť, kterou před chvílí okusil, a hladově začichal svými pronikavými smysly vycizelovanými staletími evoluce. Hřeben se mu naježil, když uvítil vůni pálenky. Odpližil se do temnoty opilecky se oháněje po vší okolní fauně a každé marné máchnutí hrozilo ztrátou rovnováhy a pádem. Líbilo se mu každé šplouchnutí nohou v hustém blátě a odpovídal na každé zakvákání, zašvitoření a zacvrlikání v šeru tím nejhlasitějším zavřeštěním, jakého byl schopen.
* * *
Jesse do sebe se šklebem nalila dalšího panáka kořalky. Byla to špatná pálenka a ona to věděla, ale byl to dlouhý den a ona zoufale potřebovala panáka. Její bádání šlo špatně, tři členové jejího týmu se již nakazili zánětlivou nemocí, která ohrožovala prsty a v nejhorších případech i celou nohou. Aby toho nebylo málo, jakýsi kyselinu plivající běs během hysterického záchvatu doprovázenému nečekaným zvracením zničil její tašku s pečlivě srovnanými botanickými nástroji. Než ho mohla střelit mezi oči, skočil do temného bahna bažiny zanechávaje ji se dvěma spotřebovanými patronami, taškou zrezivělých nástrojů a hořkým pocitem marnosti, kterou nedokázal vylepšit ani třetí panák.
Odfrkla si a se zavrčečním praštila svou sklenicí do baroveho pultu. Pečlivěji se rozhlédla a všimla si, že bar, jako to bylo v Hraničním místě obvyklé, je téměř prázdný. Malá průkopnická osada stála na vratkých sloupech nad zkalenou Bažinou. Lákala jen málo návštěvníků, občasné badatele a vědce jako Jesse, kteří v bažině prováděli pokusy, ale předevěším gremliní obchodníky, lehkomyslné osadníky a uprchlé trestance, kteří se spoléhali na předpoklad, že Cech je na tomto páchnouím okraji civilizace nikdy nenajde.
A skutečně to byl okraj civilizace.
Bar byl postaven ze stejného vratkého dřeva jako zbytek osady a byl maličký. Na místo židlí tu byly pařezy s roztaženými kořeny, všechny plné děr a pokryté chomáči mechu. Nebyly nalakovány nebo ohoblovány, aby se z nich staly řádné židle. Ale zde místo nebo pečlivost nebyly potřeba, Hraniční místo bylo téměř stále opuštěné.
Barman na Jesse úkosem pohlédl. "To je váš třetí drink, zlato. Odhad bych, že to stačilo. Pernej den?"
Jesse vzdychla. "Ani zdaleka nemáte tucha. Dělám tu výzkum celý týden, ale každý den je utrpení. Všechno tady vás chce zabít, nakazit nebo sníst". Vyhrnula si rukáv, aby ukázala zkrvavenou jizvu na pravé paži. "Tohle je od rostliny. Trhala jsem vzorky listů, ale kytce se to zjevně nelíbilo. Vůbec jsem netušila, že ta zatracená věc má hlavu a zuby". Znovu si odfrkla. "Měli bychom tohle zatracený místo vypálit". Barman na to neměl odpověď, takže se prostě natáhl pro její sklenici a nalil jí čtvrtého panáka. Jesse si s temným smíchem stáhla rukáv.
Koutkem oka něco zahlédla.
Uprostřed dolévání popadla barmana za zápěstí. "Počkejte. Viděl jste to?" Průzračná tekutina se rozlila po pultu.
"Ach, kvůli vám jsem rozlil dobrou kořalku. Blázníte, nic tam není! Víte co, možná máte pro dnešek dost". Nadzvedl obočí a začal zašroubovávat lahev.
"Mlčte, něco je tu s námi". Jistojistě to slyšela, plácavé pleskání vlhkých nohou na dřevěné podlaze a jemné kapání lepivých slin.
Jesse znovu zahlédla stín a právě včas mu uskočila z cesty vrhnuvši se ze svého pařezu na špinavou zem. Barman takové štěstí neměl. Skláněl se nad pultem a držel si hlubokou ránu na ruce, ve které měl ještě před chvílí lahev kořalky. "Co se to sakra…", zakoktal, oči rozšířené bolestí. Mezi prsty mu tekla krev. "Já…"
Jesse se otočila a nemohla věřit vlastním očím. Na podlaze dřepěla nejošklivější obluda, jakou kdy viděla, a že jich viděla pěkných pár, a v jedné ruce svírala poloprázdnou lahev kořalky. Měla velké, baňaté žluté oči s vertikálními zornicemi, protáhlé paže s drápy, šupinaté tělo a přes záda se jí táhl prohnutý hřeben. Z koutků zející tlamy visely dva silné, chvějící se vousy, jako u sumce.
"Jděte od toho", zlostně pravil barman a zpod barového pultu vytáhl brokovnice. "Nevíte, co to je?"
"Nevím, ale drží to v ruce můj drink, takže bych řekla, že máme problém".
"Je to sumčák. Jsou to prokletý, temný služebníci Bažinné čarodějnice. Kam přijdou, následuje zkáza".
'Zvěstovatel' temného osudu silně škytl, se vzdorným výkřikem urazil lahvi hrdlo a celý obsah si nalil do rozevřeného chřtánu, načež prudce kýchl a převrátil se na záda.
Jesse si nemohla pomoci, aby se nezasmála. "Dejte tu pušku stranou, vypadáte směšně. Ta věc je opilá, to je všechno". Opatrně došla k sumčákovi. Točil se na zádech vystrkuje světlou kůži svého břicha. "Mám pocit, že chce, abych ho pohladila".
"Pohladila sumčáka? Zbláznila jste se?" Barman stále mířící na kolíbajícího se tvora si omotal zranění kapesníkem. "Ten hajzl mě sekl".
"Chtěl další pití", pravila Jesse přesvědčeně a přistoupila blíž. "Co mohu říct ze svého bádání, většina tvorů v Bažině, a k tomu i některé masožravé rostliny, mají pozoruhodný čich. Odporný zápach ve vzuchu nás rozptyluje, ale je ne. Musel přijít pro kořalku, kterou cítil, tohle je jediná osada na míle daleko. Ale jak vůbec dostal chuť na kořalku?" Láskyplně ho začala drbat na břiše. Tvor souhlasně vrněl, ale vrhl na ni nesouhlasný pohled, když ruku rychle stáhla. Byla pokryta odporně páchnoucím zeleným slizem vylučovaným jeho elastickou kůží. "Ík".
"Je mi jedno, proč je tady. Říkám zabijme to", pravil barman nevlídně, stále v bezpečné vzdálenosti za barem s namířenou brokovnicí na sumčákovu hlavu. Ten naň prázdně zíral, příliš opilý, aby se mohl pohnout.
"Ne! Představuje nevšední možnost pro bádání".
"Ne", oponoval netrpělivě barman. "Tyhle obludy by nejradši sežraly váš pěkný obličejík. Teď ustupte, ať tomu můžu zkrátit trápení. Je to stejně opilý, neucítí nic".
"Přesně to říkám. Je příliš opilý, než aby představoval nebezpečí".
* * *
Bylo tam mnoho křiku. Ach, nemělo to rádo křik. Cítilo se to celé zmatené a zvuk mu rachotil v hlavě, jakoby mu měl hlava vybuchnout. Dřív tomu hluk nevadil, ale nyní všechno bušilo.
Křik přicházel od dvou chutných kousků mluvícího masa. Jeden byl velký a baculatý, zajisté dobré jídlo, druhý ladný a vychrtlý. Druhý vypadal jako méně chutný, ale na tom nezáleželo… byl blíž a ze všeho toho pití dostal sumčák hlad.
V náhlém záchvatu inspirace se opilý sumčák otočil na záda a hrál mrtvého, což byl trik, který na hloupou kořist vždy fungoval. Maso přišlo a nastal čas udeřit.
Ale když se menší kousek masa naklonil, sumčák neměl energii vrhnout se mu na hrdlo. Sebral veškerou svou sílu, ale vyděšeně si uvědomil, že nedokáže zvednou pařát. Byl příliš opilý. Všechno bylo zmatené, před očima mu létaly jiskry a on přes ně viděl dvojitě.
Začalo to panikařit. Bylo to tu. Byla to hra sežer nebo budeš sežrán jiným kusem masa, jiným predátorem. A tentokrát to nemohlo jíst.
Beznadějně se to klátilo a v obavách ze smrti to zvedlo své protáhlé, plazí ruce, aby si to zakrylo uši a zastavilo to všechen ten křik. Mluvící kus masa mu položil pařát na břicho. Sok musel vědět, že to je jeho nejslabší místo.
Sumčák očekávající konec vypustil svůj tělový toxin jako poslední opilý pokus odvrátit blížící se smrtící spár…
A fungovalo to. Jídlo ustoupilo křičíc hrůzou a jeho vlastní pařát byl lepkavý a zelený.
Přelila se přes to vlna prvotní úlevy a zhluboka si to vydechlo. Ale pocit planoucího ohně v hrdle a břiše přetrvával. Chtělo to víc toho chutného ohně, o HODNĚ víc. A cítilo ho to ve vzduchu. A maso. Přicházelo další maso. Ale byl to jiný druh masa než to, co téměř chytil. V opilecké mlze si sumčák pokusil vzpomenout, co to bylo. Poznáním zamrkal. Zelené maso. Malé zelené maso.
* * *
Bezpečně skryt v bahně přímo pod prkny mola stáhl Rej se sadisticky uspokojivým úsměvem otrhanou plachtu z tyčící se monstróznosti. Špičaté zuby mu cvakaly vzrušením, když pomyslel na nekonečné možnosti moci a zkázy, kterou má nyní pod kontrolou.
Fešák nepůsobil tak sebejistě. Nervózně přešlapoval z nohy na nohu. "Myslíš, že je čas, Reji? Mně nepřipadá připravenej".
Rej nadšeně plácl Fešáka po zádech. "Jasně, že je připravenej. Je naplněnej, ne? Ten hloupej barman neměl tucha, že jsme jeho chlast použili jako palivo". Zlověstně se zachechtal. "Pochybuješ? Položim ti otázku. Jak dlouho jsme ho skládali dohromady?"
"Asi měsíc", odvětil sklesle Fešák a sledoval své palce u nohou. "Měsíc sbírání odpadků po tupejch člověcích. Měsíc tajností a skrývání ve tmě".
"A z čeho je udělanej?", zeptal se Rej trpělivě.
"Z nejsilnějších sudů, co tu nechali kupci", zasupěl Fešák.
"Přesně tak. Neni to ten nejlepší whiskovej golem, co jsi kdy viděl?", vypískl Rej.
"Je jedinej", opáčil Fešák cynicky. "Doufám, žes ho dobře složil a ta věc dokáže bojovat".
"To nebude třeba. Hraniční místo je prázdný a je tma. Kdo je vzhůru, aby nás zastavil? Nejsou tu žádný zatracený Ortegové. Je čas našeho druhu".
Whiskový golem s hlasitým skřípotem vstal a v temnotě hrozivě zazářily jeho jantarové oči. Zatímco vylézal ze své skrýše v odpadcích a narovnával se do plné velikosti, stékala po konturách jeho těla cákající voda. Hlavou prorazil prkna mola nad sebou, až se rozlétly třísky a hřebíky. Zvuk cákající whisky v sudech byl sotva slyšitelný přes praskání tříštícího se dřeva.
"V baru se svítí", zasténal Fešák. "Uslyšej nás".
"Dobře", Rej vzrušeně zaťal pěsti. Whiskový golem udělal se skřípěním kovu totéž. "Takže tam začneme"
* * *
"Co to bylo?" Zastřená rána donutila Jesse vzhlédnout od cukajícího se sumčáka k molu venku. Něco jako výbuch čistě zlikvidovalo polovinu hráze. Zbytky mola se začaly pomalu potápět do bažiny a bublající voda trosky zakrátko pohltila.
Nocí letěly dřevěná prkna a bez skel nepředstavovala okna baru žádnou ochranu. Dřevěný kolík prolétnuvší oknem trefil barmana do hlavy a zkrvaveného ho omráčil. Jesse si zakryla hlavu a uši jí naplnil křik ostatních obyvatel Hraničního místa. Všichni vybíhali ze svých chatrčí, mnozí v nočních košilích, a špinavýma rukama či mozolnatými prsty si protírali oči. Scéna byla lehce osvětlena lampami v docích.
Jesse se překulila na stranu, aby se vyhnula dalšímu kousku suti, a podruhé tohoto večera viděla něco, čemu nedokázala porozumět. Od místa výbuchu se jako zkázonosná smršť hnal mohutný tvor oživený nějakou neuvěřitelnou magií sestavený z několika sudů fušersky sbitých dohromady, aby vytvořily tělo, nohy, paže, ruce a dokonce i hlavu tvaru melounu. Jeho velké mechanické ruce byly zaměstnány ničením všeho v dosahu a během chvíle se zhroutily vzpěry, podlahová prkna a dokonce i plně postavené obchodní chatrče Hraničního místa, jejichž podpěry byly vyrvány. S každou ranou jeho oči zaplály jantarovou září prořezávající mlhu jako ostrý nůž.
Všude létaly trosky, kusy střešní krytiny a trubky se řítily vzduchem nadpřirozenou rychlostí a zasahovaly nic netušící osadníky v krvavé smršti nebo s hromovým šplouchnutím čeřily ospalé bahno mokřadu.
Když konstrukt dokonale zničil zbytek mola, zvedl se z bažiny na chodník. Vratké kůly držící centrum Hraničního místa nad temnými vodami zaskřípěly na prostest, ale udržely se. Nezpomalována po pás hlubokým bahnem se nesourodá sbírka sudů překvapivou rychlostí vrhla kupeředu a se znepokojivou lehkostí srážela lampy a lavice. Drala se celou osadou v přímé linii drtíc všechno v cestě, až došla k baru.
Jesse měla sotva čas se krýt, když se dřevěná zeď kolem ní rozpadla a zaplavila ji troskami. Po chvíli konečně otevřela oči a viděla, že na ni zírá golem očima plnýma čiré nenávisti, ruce pokryté krví a pilinami. Ještě více ji znepokojili dva drobní gremlini držící se objemných ramen. Konstrukt se zastavil.
"Tak a je to, ne?", pravil první gremlin durhému se spokojeným úsměvem. "Město je zase naše".
"Co je tohle?", pravil druhý popuzeně ukazuje na Jesse roztaženou na podlaze u jejich nohou. "Óóó, holka. A pěkná".
"Rozmáčkni jí! Rozmáčkni!", seskočil jeden z gremlinů z golema a dopadl vedle Jesse. Pisklavě zavolal na golema a divoce gestikuloval: "Ukonči to. Žádní přeživší!"
* * *
Země se otřásala. Sumčákovi se to nelíbilo. Bylo už tak dost těžké udržet rovnováhu a hluk padajících trámů byl bolestivý, tvrdě mu bušil v lebce. Všude se tříštilo dřevo drceno nějakým mohutným predátorem více než třikrát větším. Chtělo to utéct, prchnout do teplého obětí páchnoucí vody, sklouznout pod příkrov inkoustové černoty a hedvábného bahna a nechat se pohltit kalnou temnotou.
Ale pak tu byla ještě ta vůně.
Stejná, ohnivá vůně, ale tentokrát se mu neusadila v žaludku ani ho nepálila v hrdle. Vycházela z predátora. Odér byl tak silný, že vše pohlcoval mohutnou aurou.
Tvor se vrhl vpřed a vše kolem postříkal nějakou hnědou tekutinou. Ta při každém pohybu cákala z jeho pevné, dřevěné kůže. Jed? Sumčák se otřásl zděšením. Na jazyk mu dopadla kapka, a v tu chvíli věděl. Nikoli jed. Tato chuť v sobě měla stejný oheň jako ta předchozí, ale tentokrát byla silnější a čistě hnědá, nikoli temně červená, bez jakéhokoli slaného či železité ocasu.
Byl to čistý, nefalšovaný, koncentrovaný oheň.
Ale aby se to dostalo k tomu ohni, po němž tak velmi toužilo, pak musel tento nový, obří predátor zemřit. Mohutný trup zvedl nohu připraven zašlápnout menší kus masa choulící se před ním, což se nepatřilo. Nikoli, to nemůže povolit. Sumčák setřásl svou otupělost a náhle jím projela vlna energie a vzrušení.
Rozhodně to musí hned zemřít.
* * *
Jesse zavřela oči očekávajíc konec, bez dechu čekala, až bude její tělo rozdrceno na krvavou kaši. Ale konec nepřišel. Slyšela ošklivé zaskřípění, a když vzhlédla, spatřila, jak sumčák vyskočil z místa svého odpočinku a popadl golema za nohu narážeje do ní celou svou vahou. Na všechny strany se rozlétly šrouby a matice, když se sudy tvořící nohu se skřípěním odlomily od zbytku golema a z vnitřních trubic vystříkla ohromná záplava jantarové whisky.
Sumčák jí byl zasažen do tváře, ale otevřel své široké čelisti a doslova vdechl několik doušků whisky. Jeho korálkové žluté oči spokojeně zazářily a aniž by zpomalil, provedl tvor několik opilých útoků na golemův trup.
Tvor měl v sobě zvířecí divokost a samozřejmě byl také opilý. V jeho úderech nebyla žádná koordinace. Jesse se zdálo, že byl poháněn pouze touhou dostat se ke vší té whisky uvnitř. Neschopen stát s jednou nohou zchromenou dopadl whiskový golem s hromovým rachotem na záda.
Ale nebyl vyřízený.
Golem provedl dobře mířený úder, který zasáhl klátícího se sumčáka do břícha. Sumčák přelétl přes místnost a narazil do zbytků barového pultu. Přestože byl omámený a zmatený, působil jako lhostejný k bolesti. Přestože mu na místech zraněných třískami a hřebíky začala téct černá krev, úder ho jen rozzuřil a dostal větší žízeň.
K Jesseinu úžasu skočil tvor přímo na golema a s odporným křupnutím mu sevřel zuby koem krku. Snadno prokousl trubky a spoje. Vše zaplavil proud whisky, ale to sumčáka nezastavilo. Provedl několik dalších výpadů, jeho drápy se prosekávaly dřevem a prorážely sudy golemova těla. Z hlubokých ran volně vytékala další jantarová tekutina.
Se stále funkčníma rukama popadl golem sumčáka za hlavu a ocas a vší silou se ho snažil roztrhnout ve dví. Konstrukt se vrtěl a kroutil snaže se sebrat dostatek síly, ale zakrátko z něj vytekl poslední alkohol a mohutný ničivý stroj se přestal hýbat. Jeho zářící jantarové oči potemněly. Sumčák klesl na podlahu.
* * *
Dva gremlini nebyli nikde k nalezení. Kouřící trosky jejich výtvoru musely skrýt jejich útěk. Jesse se proklínala, že nebyla rychlejší. Přála si zastřelit oba ty odporné tvory stále si připomínajíc, že vědci a ochránci přírody nejsou ekvivalenty.
Sumčák ležel ochranitelsky rozložený přes trosky whiskového golema a jazykem slízával louže whisky, aby mu neunikla ani kapka. Množství by člověka zabilo desetkrát, ale zdálo se, že na sumčáka má malý účinek, krom opilosti.
"Bude ti vadit podělit se?", zeptala se a ze zbytků baru vytáhl sklenici. Nějakým způsobem zůstala nerozbitá.
Sumčák neodpověděl, konečně odpadl a usnul. Pomalu chrápal.
Jesse si přihnula pálenky. "Víš, pokud tě uviděj, tak tě zabijou. Nikdo kromě mě neví, co jsi tady udělal. Ale já tě nemůžu nechat umřít, ne po tom, cos dokázal. Ale jak tě odsud dostanu?" Se zalíbením si prohlížela spícího tvora. Stále to bylo nejošklivější zvíře, jaké kdy viděla, ale zachránilo jí život. Za to se musela nějak odvděčit. Úkosem pohlédla na golemovy trosky.
Jeden sud, tvořící předtím hlavu, vypadal netknutý.
Měl přesně správnou velikost na odpadlého sumčáka, aby ho expresně dopravil po proudu do jisté gremliní vesnice.
Jacques pohlédl na věc tyčící se nad ním a téměř vyplňující dvojité vstupní dveře usedlosti. Chvíli byl schopen vidět jen různorodé části celku. Podivně široký trup. Zvláštní směs hran a výstupků vyčnívajících z širokých ramen. Lesknoucí se kovové údy. Tvář ve stínech. Něco to před ním drželo.
Jacques pouze mrkl. Uklonil se, usmál a převzal malou bílou kartu.
"Dobrý večer, pane Schustere, vítejte v panství". Jacques se obrátil k doprovodu postavy. "A paní Schusterová, jeho excelence bude vaší společností velmi potěšena".
"Jsem průmysl, vidíte?", pravil bodrý, whiskou zdrsněný hlas. "Vidíte? Průmysl! Průmysl podrporující Malifaux a celou Zemi!" V lepším světle v síni se zvýraznily další detaily. Stylizované písty a motorová táhla hemžící se kolem údů postavy, břicho tvořila falešná pec, tvář byla bizardní napodobeninou masky průmyslového konstrukta. Podivné tvary na ramenou byly modely budov. Jacques poznal mezi pozemskými pamětihodnostmi malifauxskou věž.
"A vy, paní Schusterová?"
"Můj manžel je průmysl, takže já jsem umění", mávla flétnou a svitkem, které nesla. Její bílá tunika odkazovala na Řecko a její maskou byl síťovaný závoj visící z věnce kolem čela.
"Elegantní a působivé, madam", pravil Jacques. "Kdybyste, prosím, následovali Roberta do hlavní síně. Jeho excelence doufá, že si večer plně užijete".
U paty schodiště zastavil další kočár. Jacques jej spěchal přivítat a odhodil kartu na stůl mezi její sourozence. Zlatý okraj byl dostatečně silný, aby při dopadu slabě cinkl.
Na kartě stálo:
Místokrálovském dušičkovém maškarním bálu konaném v domě generálního guvernéra od 20:00 na Dušičky Použijte masky symbolizující vaše role a postavení zde v Malifaux, k všeobecnému odmaskování dojde s úderem půlnoci. |
Text byl napsán ozdobným rukopisem tak elegantním, že vypadal jako vytištěný. Ale dnešek byl příliš důležitý, než aby se jakkoliv drobné maličkosti svěřily strojům a rukopis na kartách patřil přímo Luciu Matthesonovi.
* * *
V chodbách dole je také vidět světlo lampy, ale světlo je tlumené, kradmé a strašidelné. Ozve se krátká a upřímná kletba, a pak cvaknutí okenice a světlo je pryč.
"Nemůžeš tu zatracenou věc nechat otevřenou? Nic nevidim".
"Zmlkni, nebo aspoň nemluv tak nahlas. Já už se podíval. Je tam prostor, musíme být opatrní". Vlastník druhého hlasu si hlasitě odfrkl.
"Něco mi řiká, že musíme bejt zticha. Ten tvůj nos nám shodí na hlavu pitomej strop dřív, než se tam dostanem".
"Nejsem zvyklej dejchat zatuchlej vzduch ve stokách. Narozdíl vod tebe, jak to tak vypadá". Chvíle ukřivděného ticha, a hlas zazněl mírněji. "Dobře, fajn, počkej chvíli". Lucerna se znovu otevřela.
Cadwall a Grimes stáli proti sobě nad bachratým sudem s bombou. Byl to opravdu sud sebraný z pivovaru u nádraží. Bylo to proto, že dřevo nebude při nárazu do cihel cinkat, ale dunět, což méně pravděpodobně zburcuje stráže.
Dvojice v chodbě a další, kteří jim pomáhali se tam dostat, považovali za jisté, že tam budou stráže. Obzvláště o noci všech nocí.
"Kde jsou všichni?", zeptal se Grimes a násilím vlekl bombu.
"Všichni kdo? Ty víš, že na poslední úsek jsme šli sami. Nebo si představuješ, že jsme měli jít doutnák zapálit všichni, a pak vběhnout Cechu přímo do náručí, protože by nikdo nezůstal hlídat bezpečnou únikovou cestu?"
"Všichni od nich, ty hňupe. Od Cechu". Něco ho napadlo. "Řikal jsi doutnák? Ještě jsi ho tam nedal, že ne? Protože to množství způsobů, jak by…"
"Můžeš se ztišit a uklidnit?", přerušil ho Cadwall. "Ne, nestane se, že omylem přiblížíme lucernu k doutnáku jako nějaký mantáci. Nemáš ve mě vůbec důvěru. Ptám se já tebe, jestli je tvoje bomba jenom sud nacpanej levnym dynamitem? Ne, protože věřim, že někdo tvojí pověsti ví, jak…"
"Dobře, dobře". Grimes zatnul zuby společně protáhli sud branou, kde ho postavili na silnou dřevěnou kozu. "Pojď. A klidně zhasni světlo, jestli chceš, tohle můžem udělat potmě". Než se lucerna zavřela, osvětlila jeho zamračenou tvář. "Tohle je blízko chodbám do domu", zamumlal. "Nemůžu věřit, že tu nikdo nehlídá".
* * *
"Tohle je blízko chodbám do domu", zamumlal Viktor Ramos. "Nemůžu věřit, že tu nikdo nehlídá".
Ramos nemluvil k nikomu konkrétnímu. Vlastně byl sám ve své laboratoři. Přístroj přenášel obrazy, ale ne zvuk, takže se Ramos stal schopným odzíratelem. Shledával přínosným odpozorovaná slova zopakovat nahlas.
Ramosovu tvář ozařovalo světlo vyhlazeného křemenitého plátu odrážející se mu od čoček brýlí. Ostré rysy měl stažené soustředěním.
Jeho malí električtí pavouci sledovali pár už půl hodiny od chvíle, kdy zjistil, že ti zbrklí idioti neuposlechli jeho jasné instrukce a pustili se do této donkichotské pitomosti. Věděl, kde se nyní nacházejí. Znal všechny chodby kolem domu, osobně je zmapoval. Mnoho tajných přístupů a zničených zámků bylo jeho osobním dílem. Úplatky zajišťující, že slepá místa cechovní bezpečnosti zůstanou slepá, pocházely z jeho vlastní kapsy.
Při překonávání těchto potíží měl Ramos v hlavě velmi konkrétní cíle. Toto kaskadérské číslo mezi nimi nebylo. Ramos odstoupil od svého stolu a prohrábl si rukou své hebké, šedé vlasy.
"Ani já nedostal pozvání na ples", štěkl do prázdné laboratoře, "ale chystám se snad kvůli tomu vyhodit to místo do povětří?" Ani tento vtip mu náladu nezvedl.
Nechat je dokončit jejich plán bylo pochopitelně bez diskuse vyloučeno. I kdyby se jejich lehkomyslné představy uskutečnily a jejich 'smrtící úder' zasáhl Malifaux, co očekávali, že se stane? A co hůř, co bude s ním. Ramos nám řekl, že to nemáme dělat a zakázal nám se o to pokoušet, ale my to stejně udělali a uspěli jsme. Kam by to asi vedlo?
Ramos neviděl dobrý způsob, jak z toho ven, jen řadu špatných. Chvíli zvažoval nejlepší ze špatných, smiřoval se s nimi, a pak učinil rozhodnutí.
Jeho étervox byl zahalený přehozem vedle čalouněného křesla v rohu. Příležitosti jako tato Ramosovi připoměly, proč si ho zde nechává.
* * *
"Stalo se něco, Jacquesi?"
"Já…", Jacques polkl, "mám nějak víc pozvánek, pane". Rozhlédl se po obrovské prázdné komnatě, a pak znovu pohlédl na étervox na malém kolečkovém podstavci u lokte Lucia Matthesona. Sekretář generálního guvernéra se jako kočka natáhl ve svém křesle, překřížil si nohy u kotníků a tiše Jacquese pozoroval. "Pán a paní Schusterovi, plukovník a paní st Foix, paní Duffieldová, mistr Hilale a jeho syn…"
"Vezmi je", řekl Lucius do šera. Šustivý zvuk a blízký pohyb a náhle měl Jacques prázdné ruce.
"Přivítal jsi hosty řádně, Jacquesi? Ovšemže ano. Požadavky generálního guvernéra jsou velmi konkrétní. Naše plány pro dnešní noc již byly dosti narušeny".
"Narušeny, pane? Věřím, že pokud je nějaký způsob, jak mohu být nápomocen…", Jacquesův hlas se vytratil, slabé naklonění Luciovi maskované hlavy postačilo na jeho umlčení.
"Nápomocen? Máš nějaký způsob, jak zvrátit nedávnou tragédii, která otevřela tolik nešťastných děr v dnešním seznamu hostů?"
"Ach. Mluvíte o masakru u Šedého pána".
"Mluvím".
"To žel nemám. Nepochopil jsem vaši narážku, pane".
"Vskutku", Lucius natáhl ruku a začal prsty klepat na étervoxovou schránku. Jacques ho fascinovaně sledoval. Toto byla první skvrnka, jakou kdy viděl na sekretářově bezchybné vyrovnanosti.
"Pokud to bude všechno, pane", řekl nakonec. "Měl bych se vrátit ke dveřím a nechat vás volat".
"Ach, volání již proběhlo", Luciova ruka znehybněla. "Směřovala přímo do mé kanceláře, přestože je toho schopna jen hrstka strojů. A byla dokonale maskována, takže jsem nerozpoznal hlas. A to se pyšním jemností svého sluchu".
"Chápu, pane".
"Opravdu, Jacquesi? Jak moudré. A jelikož jsi tak ochotně nabídl své služby, co takhle poslat ke mě pana Hoffmana. Nech Roberta ve službě u dveří a jdi". Zelené okuláry v Matthesonově masce se zaleskly. "Nemarni čas, Jacquesi. Ani vteřinu".
* * *
Temnota a páchnoucí vzduch byly špatné, ale nejhorší byly jejich vlastní nervy. Grimes a Cadwall věděli, že jsou již hluboko v nepřátelském teritoriu. Každou chvíli se mohly objevit lucerny a ozvat hlasy a výstřely.
Před pár minutami zjistili, že pokyny na jejich ohmatané mapě skončily. Zatímco Cadwall stále zíral na voskované plátno, Grimes těkal očima kolem a čekal, až se mu vrátí dech. Náhle Grimes pochopil, proč mapa končila.
"Jsme tady!"
"Co?"
"Podívej". Grimes popadl lucernu a posvítil s ní kolem. "Pětistranná místnost, staré šedivé cihly po ráně zčervenají. Náznak vysoké hladiny ve výši kolen…", musel sklonit lucernu, aby viděl, ale byl tam. "Tři kamenné pilíře, zbytek z cihel, trojúhelníkový vzor na stropě z černých dlaždic".
Cadwall se usmál a Grimes rovněž cítil vzrušení. Drtivý úder. Začátek pravé revoluce. Věc, o níž Ramos říkal, že byla nemožná. Grimes si přál, aby s sebou vzal svou láhev. Jeden malý doušek by se k situaci báječně hodil.
"Jdem to připravit", řekl místo toho. Popadl provaz odkryl jeden konec plachty. Dřepl si k sudu a ucítil ostrý, olejovitý zápach s náznakem ozónu. Pozorně se zaposlouchal do rytmického bublání ze střední skleněné baňky. Natáhl se k ní a se zavřenýma očima přitáhl ventil, pak zašrouboval tlakovou závlačku o bolestivě pomalou tříčtvrtinovou otočku. "Hotovo", vydechl.
Zatímco Grimes pracoval po čuchu a zvuku, Cadwall šel po citu. Svými dlouhými, obratnými prsty stiskl tlačítko časovače a uvolnil kryt. Pak, se stejnou pečlivostí jako Grimes, vložil dvě malá kolečka do malého strojku upevněnému k bombě, utáhl řetízek vedoucí do sudu, posunul západky na místa, načež si sedl na zadek.
"Tak to bychom měli", pravil, a nedokázal přitom zakrýt chvění v hlase.
"Časovač jede?"
"Časovač i past. Všechny strojky běží, takže pokud to někdo najde a zkusí…"
"Ne, ne, to stačí".
"Ty ses ptal".
"Časovač jede, to stačí. Neřikej mi, jak časovač funguje, a já ti neřeknu, jak přesně jsem umíchal nálož…"
"Aha", opáčil Cadwall, "dobře. Jistě". Natáhl se k sudu, aby se při vstávání opřel, a pak ruku stáhl. Grimes si jeho reakce všiml, podíval se na bombu a uviděl ji v novém světle. Odjištěná se zdála živá, jistým tichým, výhružným způsobem, nepodobným ani strojům ze slévárny.
A nepomohlo ani, že Grimes přesně věděl, co směs uvnitř v náležitý čas udělá.
"Časovač je nastavený na půlnoc, je to tak?" To alespoň nebylo tajné. Grimes to musel vědět, aby připravil směs stabilní po dostatečný čas.
"Čtyři minuty po", upřesnil Cadwall. "Odmaskujte se, dámy a pánové, odmaskujte se. Bum!" V jeho smíchu byla jistá hořkost.
"Kdys to zapnul?"
"Šest minut po jedenácté. Časovač jde podle toho".
Grimesovi se zdálo, že je později, ale pokrčil rameny. Cadwall byl odborník. A sledovat čas na Malifaux bylo poněkud ošemetné. To byla další součást drobných podivností, o nichž nikdo nikdy nemluvil.
"Cadwalle?"
"Hmmm?" Mechanik sebou trhl, zamrkal a mechanicky si odhrnul blonďaté vlasy z čela. Grimes si z něj chtěl utahovat, ale vzpoměl si na svou vlastní reakci. Zjemnil hlas.
"Půjdeme, chlape. Nemáme tu nic dalšího na práci. Na svoje dílo můžem bejt hrdý i z bezpečný vzdálenosti, co?"
Cadwall polkl, otřel si ruce a vděčně na Grimese pohlédl.
"Půjdeme, přesně jak říkáš. To je legrační", řekl, když se vydali zpátky do vlhké temnoty. "Myslel jsem, že na konci toho bude víc. Že se budu cítit… jaksi… jinak".
* * *
"Cítíte se… jaksi… jinak?", otázala se žena na konci třetí promenády kolem tanečního sálu. Vzduch byl směsí alkoholu, cigaretového kouře, kolínské a parfémů.
"Cítím se zatr…", Jacob Samuels se zarazil. "Promiňte, madam, cítím se poněkud neobratně, mám-li být upřímný. Přiznávám, že toto všechno je mi tak trochu cizí".
Pozvánka říkala o obleku odkazujícím na jeho postavení a Samuels, značně udiven už tím, že byl vůbec pozván, musel vyřešit, jak symbolizovat vedení bojových arén. Nakonec si půjčil nepohodlný oblek zdobený párem těžkých, bronzem pobitých kožených rukavic nakoupených na Zemi v aukci starožitností. Jeho maska měl podobu Jacka Broughtona, muže, jehož Samuels nesmírně obdivoval. Samuels neměl čas na ty nové nesmysl markýze z Queensberry, všechny jeho souboje používaly stará dobrá Jackova pravidla. Alespoň všechny jeho legální souboje.
Uvědomil si, že korzuje, a pokusil se soustředit na ženin hlas.
"…jako pocit být na veslici, jel jste někdy na nějaké? Když nedáváte pozor a nekontrolujete břeh, nevšimnete si, že jste pomalu odnášen pryč".
Začal chápat, jak to myslí. Když spustila hudba a dav se rozdělil do párů, mohl to vidět vušde kolem sebe. Dnešní tance měly podivná jména a zvláštní rytmy, které zjevně nikdo neznal, ale i tak se všichni pohybovali stejným způsobem. Lidé se během tance zmateně rozhlíželi kolem, jakoby si nebyli jisti, jak vlastně znají kroky. Prostopášníci se pohybovali s podivnou, nucenou rázností, kterou Samuels většinou viděl, když jeho muži násilně někoho eskortovali z budovy.
"Dobré", pravila žena hledíc na něj. Na masce měla způli namalován stříbrný srpek měsíce a způli zářící hvězdu.
"Dobré?", pravil nejistě, jak je hudba nesla sálem. Pohybovali se v točivém dvoukrokém vzoru připomínajícím mu jisté cvičení boje s holí v aréně, přestože se tento tanec nikdy neučil, jako ostatně jakýkoliv jiný.
"Dobré. Vidíte to. Něco se tu děje, ne?"
"Tady se pořád něco děje, madam", odvětil, aby získal čas. "Nemyslím si, že dnešek je jakkoliv jiný".
"Nevěřím tomu o nic víc než vy. Jsem v tomto městě nová, pane, ale cítím to. Jako většina z nás. Jen nevíme, co cítíme. Myslím, že se něco stane".
Pohlédl na ni. Její tmavěšedé vlasy byly upraveny ozdobnými jehlicemi, jejichž hlavice byly stylyzovány jako hvězdy. Její půlnočně modré šaty měly vyšita souhvězdí, která si Samuels pamatoval ze Země, šál měla temně červený se vzorem noční oblohy Malifaux. Paní Duffield, cechovní astronom.
Samuels měl v úmyslu pronést další vyhýbavou poznámku, aby odrazil ženina ostrá slova, ale z úst mu vyšlo něco zcela opačného:
"Ano. Ano, myslím, že ano".
* * *
Kde to je? Charles Hoffman si neuvědomil, že vysluvuje slova do rytmu s kovovými údery svých kroků. Je to blízko, musí být. Kde, kde?!
Došel na křižovatku, chvíli se soustředil, a pak zahnul. Vpředu zahlédl svého loveckého konstrukta mizejícího v šeru.
Sáhl po kovovém zvířeti svou myslí a zatlačil. Cítil v ženoucím se těle mechanickou sílu a vlákna této moci vedla do jeho vlastního těla a chodící konstrukce, v níž byl uvázán. O chvíli později mu z přílivu moci naběhla žilka na čele a se zaskřípěnm kovu o cihly zatočil za roh v patách kovovému zvířeti.
Kde to je? Tu věc už dokázal cítit v mysli, jeho sledovač k ní dorazil už před pár minutami, ale přestože Hoffman sledovače cítil, nevěděl, která chodba k němu vede. Ztratil už cenné minuty ve dvou slepých chodbách.
Zatracený Mattheson! Copak tady dole nemá stráže? Proč mě sem k čertu poslal samotného? Jak se tam mám dostat včas?
V příznačném obrazu sledovače bomba v sudu tikala a tikala. Hoffman bojoval s nutkáním nechat svůj stroj roztrhat bombu na kusy. Viděl dost, aby věděl, že je přesně před takovým druhem zásahu chráněna.
Přidal. Osud měl morbidní smysl pro humor, aby si ze všech lidí pro závod z časem o život kdovíkolika lidí vybral právě jeho. Uloupená rychlost lovce nestačila. Musel se tam dostat rychleji.
Začalo se to probouzet.
Cítil to, chtělo to ven. Ta… věc, která ožila po energetické vlně, velké kovové tělo, které ho popadlo a chovalo v rukou. Cítil to, jak se to skrz něj chce znovu zjevit. Pokaždé to cítil jemněji, méně oddělené, více jako svou součást. Hoffman si nebyl jist, co to znamená. Snažil se na to nemyslet.
Ale byl příliš daleko v chodbách, aby se obrátil a utekl. Výbuch by ho zasáhl. Znovu potřeboval tu moc. Vybavil si ji, natáhl se směrem, který nedokázal popsat, a dotkl se jí. Se zamrkáním zavřel oči uvolnil jí opratě.
* * *
"Pravdu, Lucie, hned. Pravdu. Toto je příliš důležité na vaše salónní hry".
Tělo Lucia Matthesona zůstávalo téměř tak nehybné a nečitelné jako jeho kovová maska. Za zády, kam generální guvernér neviděl, se malíček pravé ruky ohnul a poklepával na násadu vycházkové hole.
"Vím, že jste zavolal Hoffmana ve velmi naléhavé záležitosti a někam ho poslal. Vím, že si s sebou vzal nějaké konstrukty. Něco se stalo. Takže ven s tím".
"Dostal jsem hlášení, že radikální elementy naší opozice plánují sabotovat naše plány pro dnešní večer. Věřím zvláštnímu agentovi, že pokud jsou zprávy pravdivé, a zdůrazňuji, že se jedná jen o jedinou anonymní zprávu, překazí viníkům jejich záměry a přivede je před spravedlnost. To jsou fakta, pane, nic jiného nevím".
Generální guvernér se v křesle předklonil a hleděl na svého sekretáře. V pravém oku se mu fialově zalesklo, elektricky modrá záře přeskočila do levého oka, kde azurově a indigově zaplála a znovu zmizela. Lucius nereagoval.
"Nechal jsem se od vás přemluvit k celému tomuto plánu, to víte, Lucie".
"Moudré rozhodnutí z vaší strany, pane, pokud to mohu říci".
"Může být. Co se dnes večer stane je vaše dílo. Vy jste za zorganizováním, takže vy budete odpovědný za úspěšné dokonční. V každém ohledu. Vyjádřil jsem se jasně, Matthesone?"
"Nic jiného bych ani neočekával, vaše excelence. A maje to na mysli, mohu poslat vašeho komorníka pomoci s převlečením? Je téměř půlnoc. Je od vás třeba oznámení o odmaskování, jelikož jsme oba souhlasili, že vše dnešní noci musí proběhnout přesně podle plánu".
* * *
Jeho podpůrný stroj se natáhl, jakoby těžká slitina byla z karamelu, a proudil Hoffmanovi do těla. Toto nebylo hrubé a krvavé záplatování, kov se zjemnil, kůže ztvrdla a zazářila, dokud nesplynuly dohromady. Bronzové úponky omotaly Hoffmanovi ruku jako réva a vyšplhaly se na jeho vyholenou lebku. Železné boty se rozevřely a zdeformovaly do podoby nohy s drápy.
Oči měl stále zavřené. Usmíval se.
Dopadl na všechny čtyři, z rukou mu vyrostl kov protahující mu ruce v dlouhé končetiny nesoucí ho v mocných skocích kupředu. Běžel v přízračném stínu za bušení kovu, jakoby za ním mával přelud mechanických křídel.
V pětistranné jeskyni sledovačovo křišťálové oko osvětlovalo tikající budík pod sudem s alchymistickou směsí. Chybělo pár minut.
* * *
"Mé dámy a pánové, vznešená společnosti a ctění úředníci Malifaux", zazněl hlas, silný, chralplavý baryton, který ztišil okostýmovaný dav v šeru tanečního sálu.
"Celý dušičkový večer jste se, mí přátelé, ukazovali v podobě svých úřadů. Ale nyní, zatímco slyšíme odbíjet hlas půlnoci, vás váš guvernér nabádá, abyste ukázali své pravé já. Nechť světlo ozáří vaše tváře. Mí věrní přátelé… Odmaskovat! Odmaskovat!"
Otevřely se okenice luceren a galerii naplnilo jasné bílé světlo.
* * *
Jsem…
co
je toto
je to zde!
Hoffman sebou trhl, jakoby se právě probudil z noční můry, a vzepřel se ve svém postroji. Divoce se rozhlédl kolem sebe, pak pohlédl na sudovou bombu a lesklý silný kov pod ní. Protrmácel se chobami, a pak… se cítil jako…
Zpola zavřel oči. Zvedl jednu drobnou, prací zocelenou ruku, a plácl se přes tvář. Není čas. Není čas!
Se zasténáním se sklonil, aby si věc prohlédl.
Proto Mattheson poslal jeho. Spoušť byla ďáblesky složitá, a stejně tak nástraha. Hoffman se neodvážil dotknout se jí prostou rukou, sotva se toho odvážil svou myslí. Opatrně jako cvičitel snažící se uklidnit plašící se zvíře se pohyboval strojem.
Slyšel sám sebe, jak chraplavě dýchá. Cítil tikat časovač. Měl méně než minutu.
Žádná hrubá síla. Příliš mnoho složiostí, některé z nich slepé, nástražné komponenty, ale trvalo by příliš dlouho vypátrat, které. Není čas, není čas! Polkl. Také tam byly mezery, kde být neměly, byla to součást hádanky? Ty to zvládneš, řekl by mu Ryle, zvládneš to a vrátíš se k bratrovi…
Hoffman se kousl do rtu, až ucítil krev, a znovu se natáhl.
* * *
Vzrušené chvění se změnilo v jásot. Hýřilové tomu nemohli odolat, masky byly nejen sejmuty, ale vyhozeny do vzduchu. Identita každého byla všem ostatním zcela jasná, ale duch okamžiku si vybral své a hosté na sebe ukazovali a smáli se známým tvářím.
Na odpočívadle hlavního schodiště stál jejich hostitel v oslnivé společenské uniformě s výrazem ponurého triumfu. Desetistopé plátno za ním zobrazovalo trhlinu, roh obrazu zdobil místokrálův erb a miniaturní zvěrokruh cechovních znaků: beraní hlava, váhy, mechanická rukavice, zkřížené revolvery, ocelová maska. Stál majestátně nad davem a salutoval mu.
Hýřilové propukli v jásot.
A pak se to stalo.
* * *
Spravedlnost osamoceně se točící při šermířském cvičení v tělocvičeně ucítila, jak se jí vytrácí rovnováha a zkreslují smysly. Zatočila se jako kočka k dopadu, ale podlaha nebyla tam, kde měla být, a ona tvrdě narazila. Snažila se nalézt rovnováhu, poprvé za mnohe let se cítila opravdu slepá.
* * *
Douglas McMourning vzhlédl od své práce. Všechno v jeho laboratoři, jeho oživené studie, jeho služebníci, dokonce i zpola rozpitvaní nebožtíci nebo zpola sešité obludy na stolech či v kádích, všichni hleděli, jakoby mohli vidět skrz zeď. Hleděli směrem ke guvernérovu domu.
* * *
Jeho loutky za klapání dřeva tančili o jeho pozornost, ale Collodi si jich nevšímal, rozpřáhl ruce kvůli rovnováze a snažil se pochopit, proč se cítí, jakoby znovu stál na scéně, velmi jasně osvětlené scéně a je za jeho dráty tahal neviditelný loutkař.
* * *
Změna šachovnice během hry? Sdělil Hamelin leskle černé kryse sedící mu na koleni, zatímco on sám seděl na hřebenu střechy s flétnou v ruce. Pohlédl ke guvernérovu domu. Jak odvážné.
* * *
"Co jste to zase udělali, vy otravní hmyzáci?", zavrčela Lilith do temnoty. "Co jste zase provedli mému světu?"
* * *
"Jak? To… ale… jak?"
Hoffman se otřásl a sklonil se nad sudem. Pot mu přilepil košili na kůži. Lovec a sledovač ho pozorovali.
Věděl, že to má. Nalezl pružinu ukotvenou k hodinovému strojku a důmyslnou montáž, která ji maskovala za nástrahu. Zaměřil se na ni svou myslí připraven ji odpojit.
Pak ho zasáhl otřes, jakoby v okamžiku zazněl orchestr. Chvíli byl součástí jemného mechanismu, ve své složitosti téměř organickém, a náhle jakoby to obludná páka všechno přeměnila v jiný stroj.
Pak orchestr odezněl. Hoffman měl právě dost času si uvědomit, že jeho duchovní sevření sklouzlo. Cítil časovač doběhnout a spouštěč sklouznout do pozice výbuchu.
A přesto tu je.
Co se stalo?
* * *
"Neskončilo to", pravil generální guvernér, když se mraky roztrhaly a objevily se podivné hvězdy. Po horku a těsnosti tanečního sálu byl svěží chlad úžasný. "Ještě to ani nezačalo. Nemyslete si, že vaše práce skončila, Lucie". Nebyla v tom žádná hrubost, jen uspokojivá únava někoho, kdo odvedl tvrdou práci.
"Samosebou nikoli, pane", odvětil Lucius, "ale gratuluji vám ke skvěle provedenému prvnímu kroku. Jsem potěšen vidět, jak dílo Vaší excelence takovým způsobem vzrostlo".
"Myslím, že jsem něco cítil. Cítil jste to?"
"Já ano, myslím, stalo se to, pane. Věřím, že to byl naprostý úspěch. Myslím, že zakrátko si uvědomíte plný účinek".
"Jen na Cech a městské obyvatelstvo, že?"
"Taková je povaha toho, co jsme dnes vykonali. Účinky se mohou šířit, ale nepokryjí svět. Jak jste naznačil, pane, musíme ještě mnohé vykonat".
"Ale toto je začátek". Viceroy se naklonil nad kamenným parapetem a sledoval světla posledních několika kočárů projíždějících branou. "Dotlačili mě k tomu, Lucie".
"Přesně tak, pane".
"Prázdná země plná takového bohatství, takového potenciálu. Jestliže tito lidé prostě přijmou jistý řád. Jestliže lidé pochopí, každý z nich, co je jejich úkolem. Ukončíme jejich stížnosti a jejich hloupé třenice. Myslí si, že jsem vydal tyto zákony jen pro svou zábavu? Silný vůdce, Lucie, schopný činit tvrdá rozhodnutí. To je jediná věc, která donutí toto místo fungovat. Oni to nevidí".
"Udělal jste, co jste musel, pane, tím jsem si jist".
"Hm". Dole se za posledním kočárem zavřela brána. Guvernéra cosi napadlo.
"Ti sabotéři byli chyceni?"
"Jejich dílo bylo zmařeno, pane. Nebude dlouho trvat, a chytíme je".
"Jistě". Drsná tvář se rozdělila divokým úšklebkem. "Dnes v noci nás nemohli zastavit, a čím víc budu mít vlády, tím izolovanější budou. Přijde čas, Lucie, kdy bude každá lidská duše v Malifaux poskakovat podle mé vůle jako na přehlídce. A kde se pak ti zrádní výtržníci skryjí, co?"
Protáhl se a zavrčel při křupnutí v zádech a ramenou.
"Čekají nás velké časy. Velké časy. Šťastný halloween, Lucie".
"Vám též, excelence. Vám zejména".
* * *
V bažině byla hluboká nac a začal se ozývat chlad této roční doby. Nad vodou se začaly tvořit chomáče bílé mlhy. Zoraida šla tak daleko, že si při sezení na schodech své chatrče kolem sebe omotala šátek. Tiše seděla a poslouchala složité písně hmyzu a žab.
Když uslyšela lehké kroky, nepohnula se, jen se usmla.
Před ní se ozvalo slabé žuchnutí. Jemné cinknutí kovu. Slabé zachřestění. Zoraida otevřela oči.
Stála před ní zdechliná figurína. Oči její morové masky zdobené zobákem byly upřené na ni. Necítila nic než očekávání. Hodila na zem malou pružinu, aby se připojila k hromadě mosazných táhel, blýskavých ozubených kol a půltuctu jemných malých šroubků.
Smíchaná, stinná a tajemná figurína stály o pár kroků dál. Masky místo tváří sledovali zdechlinu kráčející k nim. Přiskočila čarovná figurína ukazující řinčící mechanismus, aby si ho Zoraida prohlédla, a pak ho také přihodila na hromadu. Šťastná figurína přidala pasující západku. Krutá figurína dokončila hromadu měděným ventilem, dvorně se uklonila a ustoupila ke skupině.
Zoraida se stále usmívala.
"Myslela jsem si, že mě uslyšíte. Máme čas od času své spory, ale pod tím vším jste dobří malí hoši, že? Tak je to správné. Chybí mi doba, kdy ste mě chodili navštěvovat".
Pakliže figuríny při těchto slovech něco cítily, nedaly to na sobě znát. Zpola skryté ve stínu měsíce vydávaly slabé zvuky, což mohly být téměř hlasy, jako když dítě mumlá ze spánku.
Zoraida pohlédla na hromadu součástek. Dobře věděla, k čemu slouží. Cadwall by je také poznal, přestože by odmítl věřit, že by mohly být z jeho stroje odmontovány, aniž by ho spustily. A Charles Hoffman by si jistě vzpoměl na mezery ve spouštěcím mechanismu, kam by tyto kousky přesně zapadly.
Bombovou konspiraci nebylo možné přehlédnout, impozantní ohňostroj namířený do středu hrubé pavučiny vytvářející guvernérův rituál. Zoraida sledovala vývoj obou, četla jejich změny a obraty ve vzoru oblaků nad bažinou, křížících se vln za aligátory a letu ptáků mezi stromy. Konspirace a konspirace k překažení konspirace. Nebylo těžké zvolit, které mělo být umožněno pokračovat.
Neumělá hrubost guvernérova kouzla nebyla Zoraidě po chuti, ale obdivovala jeho nápad a ctižádost. Dokonce ocenila jeho styl. Nebyla nováčkem v magii pojímání konceptu přes symboly. Důkazem její odbornosti ostatně stály před ní.
Ale figuríny byly vyrobené. Hosté maškarního bálu byli živí lidé, kteří si sami vytvořili kostýmy a dobrovolně si je oblékli, ochotně se posouvajíce od látky k symbolice. Magické následky toho všeho Zoraidu fascinovaly.
Uvažovala, zda kdokoliv v sále věděl, že jejich tance a korzování byly pečlivě vypočtené, pohybovali se rituálním vzorem, který je připoutal k vůli jejich hostitele. Uvažovala, zda kdokoliv z nich cítil kouzlo, které se kolem nich při odmaskování sevřelo jako pouta magicky svazující jejich symbolické já s jejich skutečným já. Dobrá práce, uznala Zoraida. Zatraceně dobrá práce.
"Samosebou, měl jste pomoc", zamumlala. Kouř z její fajfky se na chvíli natočil do podoby naduté kovové masky se zářícími zelenými kameny místo očí. "Na to nezapomínejte".
Nikdy se nedozví, kolik pomoci dostal, pomyslila si. Není potřeba se o to podělit. Ne po tom, co viděla. Ctižádost. Och, jak dvoubřitý meč to je.
"Ve vašem konci vidím oheň, Vaše excelence", pravila Zoraida nahlas do noci. "Ale ne ten oheň. Ještě ne. Nyní si poslechněte Zoraidu: máte ještě pár věcí na práci, než shoříte".
A dále seděla tiše, jen její dýmka zářila jako pulzující oranžové oko nocí.
Svět je velmi zvláštní a nevysvětlitelné místo, s tím většina lidí souhlasí. A Malifaux dvakrát tak.
Tato nevysvětlitelnost se zjevně zvyšuje a snižuje dle svého vlastního rozmaru, ale jsou jistá místa, kde se abnormalita zdá nejsilnější, pár konkrétních nocí daných nebeským kalendářem, kdy se stíny prodlužují a rozumní lidé zůstávají doma za zamčenými dveřmi u planoucího krbu.
Možná nejhrozivější z těchto dní je předvečer všech svatých.
Páni a jejich dámy se účastní plesů a galapředstavení v obrovských sálech, aby se za papírovými maskami této události vysmáli, pobavili se a pojedli bohatou krmi, a především si nevšímali temnoty tlačící se jim do oken. Po ukončení slavnosti, když jsou stoly vyjedeny a hudebníci mají sbalené své nástroje, přitáhnou si pláště a spěchají do čekajících kočárů, aby se vydali domů, kde má služebnictvo ve všech pokojích připravené plynové lampy k zahnání noci.
Ve slamech je toto odvrácení menší. Ti se střechou nad hlavou a rozsvícenou svíčkou se v předvečer všech svatých považují za šťastlivce. Méně šťastní hledají zapomenutý kout, výklenek, kde by se mohli skrýt pod hromadou papíru a počkat tiše a bez hnutí na úsvit v naději, že budou přehlédnuti.
V předvečer všech svatých kráčejí po temných ulicích Malifaux děsivé přízraky. Řezník a Krejčí konají svou strašlivou práci a zanechávají na ni děsivé upomínky, které pak lidé nalézají v ranním světle. Zubatý Jack se plíží do vyhaslých komínů a pojídá spící děti v postelích, zatímco Zvíře z Jestřábí ulice se vrací znovu a znovu, aby o jediném krví zbroceném večeru terorizovalo obyvatele Pomluvy.
Ale jsou i další, méně zhoubné události, které přestože nejsou nutně zlé, jsou přesto neobyčejně podivné.
Události jako ta, která dopadla na jinak bezvýznamného hocha jménem Archie Rottbrick.
Mladý Archie hrál hru života s obzvláště špatnými kartami. Většina mládenců, jejichž rodiče byli zavřeni do vězení pro dlužníky, na tom byla dost špatně už jen proto, že byli ponecháni v málo schopných rukách jednoho z cechovních chudobinců. Jestliže zmínění rodiče ve vězení zemřeli a zanechali mládence v trvalé péči Dětského pracovního chudobince v Ostré ulici pod dohledem pichlavých očí slečny Gildy Brejlivé, mohlo to být považováno za ohromnou smůlu, jakou bylo nelehké překonat.
Avšak krutí bohové považovali za vhodné odkázat Archiemu navíc drobnost neodpovídající jeho devíti rokům a koňskou nohu. Cokoliv z těchto pohrom by v drsném a bezohledném prostředí cechovního chudobince stačilo, aby se z dětského života stalo utrpení, takže bylo bez debat, že Archieho dětství bylo do této chvíle výjimečně tvrdou štrekou.
Život v Dětském pracovním chudobinci v Ostré ulici byl skrovný, nezáživný a často nebezpečný. Vstávalo se každé ráno v pět na recitování slibů Cechu jako poděkování za ranní kaši a černý chléb, pak se zametla jídelna a dlaždice byly vydrhnuty vědry vody, štiplavým mýdlem a žíňovými kartáči. Práce v továrně začínala v sedm a krom půlhodinové přestávky na oběd v poledne pokračovala do sedmi večer, spíše pro neochotu 'štědrých' donátorů svítit déle plynovými lampami než kvůli starostem o vyčerpané zaměstnance. Tkalcovské stroje byly vypnuty, podlaha zametena a denní produkce složena a zabalena do obrovských plátěných balíků, připravených k rannímu odvozu. Děti se vracely do jídelny na ječmennou polévku a další černý chléb a o deváté byly uloženy do postelí.
A tak to šlo každý den s výjimkou neděle, kdy byl dětem povolen poměrný luxus vstávat v sedm a strávit den úklidem chudobince od sklepa po střechu, zakončeným velkou nedělní večeří z dušených brambor s cibulí a lžící či dvěma krupice, pokud dotyčný dokázal dušeninu shltnout rychle a vrátit se včas do fronty. Zbytek večera mohli strávit jakoukoli lehkovážností chtěli, než byly v devět zhasnuta světla.
Archie, byv na svůj věk maličký, se stal píchačem, jeho úkolem v dílně bylo opravovat poškozené příze na spřádacích kozách. Pečoval o dvě kozy, obě ovládané jedním pracovníkem. Přinášená bavlna byla hrubá a nízké kvality a na válcích se často trhala. Archie musel spěchat a spravovat vlákna, než rachotící koza projde délkou stroje a rozdrtí ho. Pracoval s dalším chlapcem, Moffatem, který byl boční píchač. Moffatovi bylo jen šest, ale už byl o palec větší než Archie a také rychlejší. Archie byl oproti tomu zkušenější a přežil jako píchač čtyři roky. Většina hochů na tuto nebezpečnou práci příilš vyrostla za dva roky nebo byli zmrzačeni či zabiti dříve, než mohli pokročit.
Ale dost o tom. Slíbili jsme vám podivné události a podivné události jsou to, co dostanete.
Archie byl osamělý chlapec. Většina mladých se připojila k některému ze starších hochů pro ochranu nebo vytvořila tlupu. Archie byl v nezáviděníhodné pozici, kdy již byl starším hochem, ale byl také malý a chromý a tudíž nepoužitelný pro členství v tlupě. To z něj činilo bohatý zlatý důl zábavy předáků a jejich pobočníků, čtrnácti až patnáctiletých šlachovitých drsných hochů, kteří ovládali chudobinec a přirozeně si přisvojovali vládu i nad ostatními oblastmi Ostré ulice.
Archie dělal co mohl, aby se jim klidil z očí, ale až příliš často byl spatřen drhnoucí tichý kout v chudobinci nebo se belhat na konec fronty. Výkřiky jako 'Pahýle!' nebo 'Prcku!' ho pronásledovaly kamkoliv se hnul a pravidelně mu byly podráženy nohy nebo do něj někdo vrazil dost tvrdě na to, že se natáhl.
Byl to prostě takový způsob života a Archie se snažil žít jak nejlépe to šlo. Zatímco mnoho ostatních chlapců bylo krutých jen tak nenuceně, bylo tam několik zhoubných jedinců, kteří projevovali neobvyklou zášť, šlo-li o Archieho dobro. Tím hlavním trnem v oku byl Dale Farber, nebo také Nasolený Sleď, jak se o něm často mluvilo za jeho zády. Byl v chudobinci jedním z předáků, patnáctiletý, na svůj věk vysoký a silný a hrdý vlastník chmířovitého kníru, který mohl a nemusel pocházet z kočičího ocasu.
Zhruba před rokem pan Bartlett, ředitel chudobince, nakoupil několk sudů nasolených ryb se záměrem pozměnit stravu svých osiřelých svěřenců bez nutnosti navýšit rozpočet na jídlo. Tohoto večera, když se děti řadily pro večeři, dostal každý místo očekávané ječmenné polévky sušenou a zkrabatělou rybu. Ryby se ukázaly tuhé a téměř nepoživatelně slané a výsledné grimasy naplnivší jídelnu byly velmi podobné výrazům, které obvykle zdobily Daleho tvář, když sledoval dění v chodobinci.
Kdyby měl Archie více zkušeností, mohl by rozpoznat, že se extrémní zahořklost Nasolného Sledě zrodila ze strachu. Chlapci mělo být na nový rok šestnáct a podle zákona se stane příliš starým, aby mohl zůstat v dětském chudobinci. Spolu s muži dvakrát staršími a většími bude poslán do Černokryté továrny, kde jeho chvástání a síla zmizí rychleji než jeho pampeliškový knír za silnějšího větru.
Pro tuto chvíli to však byl stále předák a zjevně bylo jeho životní snahou při každé příležitosti ničit Archieho. Pravidelně dával menšímu chlapci nezvladatelné úklidové povinnosti jako podkrovní schodiště, což byly jen tři stopy široké točité schody, které nebyly dost velké na bezpečné zapření jeho koňské nohy. Vzdálený zvuk malého těla doprovázeného kbelíkem s vodou rachotícími ze schodiště, aby s bouchnutím dopadli na třetím podlaží, pravidelně vyvolával bouřlivý smích zlovolného předáka.
Také ho zlobila Archieho pozoruhodná obratnost v práci. Zatímco Nasolený Sleď ve svém postupu k předákovi vystřídal většinu pozic, nikdy v žádné neukazoval víc než průměrnou schopnost. Jediná oblast, ve které vynikal, bylo jeho nelítostné zneužávání a zastrašování ostatních pracovníků, což ho paradoxně činilo ideálního na roli předáka.
Pravidelně našel nějakou výmluvu, proč poslat Moffata na nějakou hloupou pochůzku, takže Archie zůstal jediným píchačem pro obě kozy. Nejen, že tak byla jeho práce dvakrát tak obtížná, ale také dvakrát tak nebezpečná. Každá koza měla více než šedesát stop délky a vrhat se tam a zpátky mezi dvě a přitom se snažit vyhnout rozmačkání bylo téměř nemožné.
Archie neměl nikdy podezření, že by se ho Nasolený Sleď snažil aktivně zabít, ale cítil, že předákovi by nevadilo, pokud by přišel o pár prstů, aby se vyrovnala chvála, které se Nasolený Sleď za dobře odvedenou práci nikdy nedočkal.
Tkalci si pochopitelně stěžovali, když Nasolený Sleď hrál tuto svou hru, neboť to byli oni, kdo dostal za uši, když měly archy podřadné bavlny uvolněná vlákna a díry.
Archie měl nejraději práci na Burtových kozách, protože jen Burt se zlovolnému předákovi postavil. Velký Burt, jak mu říkali ostatní děti, měl už třináct let a měl tak mohutnou hruď, jakoby pod tunikou pašoval pivní sud. Burt se nikoho nebál a nesnesl nesmysly Nasoleného Sledě ohledně posílání pomocného píchače od běžících koz.
Zatímco Nasolený Sleď byl v Archieho malém životě nejzjevnější protivník, paní Brejlivá nebyla o nic méně protivná či krutá, jen byla vzdálenější. Byla představenou koleje a jako taková ovládala všechny části života sirotků mimo dílnu. Dohlížela na jídlo, které jedli, řídila šití oděvů (dají-li se beztvaré hadry nazvat oděvy), organizovala směny v prádelně a kontrolovala všechen ostatní pohyb svých svěřenců, pokud právě nebyli v práci.
Byla to hubená a kostnatá žena, zjevně pod svými pracovními šaty, které patrně nikdy nesundavala, vytvořená z loktů a provazů. Strohý drdol na hlavě poskytoval jistý náznak jejího charakteru, stejně jako dlouhý nos a malé podezřívavé oči. Nikdy nevěřila odpovědi na svou nevyčerpatelnou studnici otázek, pokud nebyla podpořena bolestí, pročež byl zcela běžný pohled na škubající se dítě stojící na špičkách a pokoušející se ulehčit bolestivé agónii, zatímco mu dlouhé vrásčité prsty slečny Brejlivé kroutí ucho, přičemž se ho nelítostně vyptává, kde bylo a co si myslí že dělá zde v chodbě, když je potřeba zamést jídelnu.
Byla to tak běžná událost, že mnozí ze starších sirotků měli zřetelně odlišné uši, jedno celkem normální, ale druhé ohnuté a zarudlé od roků tahání a kroucení. Tomuto fenoménu Ostré ulice se lidově říkalo být 'vybrejlen'.
Slečna Brejlivá byla v mnoha ohledech horším netvorem než Nasolený Sleď, ale její nadřazené postavení v chudobinci vyžadovalo, aby rozšířila svou záludnou pozornost rovnoměrně na všechny sirotky, pročež nikdy nebyla pro Archieho tak bezprostředním zdrojem hrůzy.
Ještě nejasnějším byl pan Bartlett, ředitel chudobince. Byla to vrcholná autorita, třebaže velmi tlustá a plešatá. Jeho krutost byla nejhorší v tom, že si sirotků vlastně vůbec nevšímal, byli v jeho neúnavné cestě k bohatství tak nevýznamní, že si ani nevšiml jejich existence, natož aby ho napadlo, že by je mohl týrat.
Každý pátek odpoledne dorazil k zadním dveřím chudobince vůz od Slopa, Barka & Cutteridge. Několik hochů dostalo za úkol naplnit ho ovocem týdení práce s bavlnou a vůz pak odrachotil s panem Barlettem sedícím nahoře jako zvláště tlustá třešeň na dortíku (ne že by Archie vůbec tušil, co jsou třešeň nebo dortík).
Pěkná drožka přivezla pana Bartletta do siročince o pár hodin později již bez hromady bavlněných látek, ale nyní s těžkým cinkajícím váčkem zavěšeným na opasku, což byla děsivá věc z hrubé kůže a těžkými železnými cvoky. Vyběhl do své kanceláře v prvním patře pro sebe si mumlaje, a když se kolem osmi třiceti znovu objevil, aby se vydal do pánského klubu na Farlowově ulici, váček se značně zmenšil, ale stále cinkal.
Někdo by ho mohl občas zahlédnout potácet se do své kanceláře v časných hodinách následujícího dne. Váček byl vždy plochý jako palačinka.
Tvrdilo se, že zbytek peněz byl uložen v pevném železném trezoru v jeho kanceláři, který byl mezi sirotky zdrojem mnoha legend. Někteří tvrdili, že byl naplněn zlatými mincemi - stovkami a tisícovkami, nečistě získanými za jejich nucenou práci. Jiní naznačovali ponuřejší využití, a sice, že byl naplněn hlavami chlapců, kteří byli 'posláni' do Černokryté továrny, aby se neprozradilo, jaký příjem chudobinec ve skutečnosti má, když je prvního dne každého měsíce posílana skromná částka Cechu.
Převyprávění tohoto mýtu bylo obvykle odměněno ranou od Nasoleného Sledě, pokud byl právě v doslechu.
Avšak bez ohledu na to, jak nepříjemný svět byl, Archie věděl, že se vždycky může spolehnout na pana Klacka.
S tolika odpornými existencemi okolo sebe a vzácně málo ostatními sirotky ochotnými riskovat přátelství s ním se Archie odhodlal pořídit si vlastního přítele. Nezamýšlel vytvořit si druha, ale věci tím způsobem dopadly.
Pan Klacek byl, jak jméno napovídá, vytvořen ze zbytků starého koštěte s ulomenou obrubou. S trochou obratného kroucení a otáčení (celkem jednoduchým po nesčetných hodinách na otočných kozách) dokázal Archie vyrobit docela ucházející tělo s roztaženýma nohama a dlouhýma škrábavýma rukama.
Přirozeně by nikdy nepomyslel na vytvoření těla, pokud by nejprve nenalezl hlavu.
Přišel k ní zcela náhodou v odpadcích za kuchyní, kam byly házeny nechtěné zbytky (jichž bylo velmi málo) pro kočky a krysy a ostatní zoufalé obyvetele ulic.
Byl to tuřín, velký a velmi deformovaný tuřín. Někdo se do něj zařízl, jen aby zjistil, že jádro už shnilo, a vyhodil ho. Dlouhý řez tvořil ústa, a kde začala hniloba propukat na povrch, tam vytvořila jediné černé oko. To dohromady tvořilo mrkající tvář s velmi cynickým šklebem, který se Archiemu líbil. Po zabodnutí na špičku zaostřeného klacku s přidělanými údy dostal pan Klacek tvar.
Samosebou nebylo možné, aby byl sirotek z Ostré ulice viděn potloukat se kolem a táhnout za sebou loutku lidské velikosti z pahýlů a hnijící zeleniny. Archie se rozhodl, že pan Klacek bude žít za skládkou v rohu, kde si ho nikdo nevšimne. Opřel svého nového přítele o kuchyňskou zeď a naaranžoval jeho údy způsobem, který působil co nejpohodlněji.
Zvážíme-li okolnosti, pan Klacek působil, že se mu doma opravdu líbí, skláněl se ve veselém úhlu za po pás hlubokou hromadou banánových šlupek, spálených ječmenných jader a shnilých cibulí. Jakoby mu nikdy nevadil zápach, a když si Archie našel pár volných minut k návštěvě, měl vždy na tváři troufalý, vědoucí úsměv.
Pan Klacek se stal Archieho důvěrníkem. Archie shledal, že svému příteli může říci cokoliv, nesoudil ho, neposmíval se mu ani ho nezesměšňoval. Pan Klacek prostě poslouchal a jediným černým okem se díval do dáli, jakoby hluboce ztracený v myšlenkách a pečlivě poslouchající každé Archieho slovo. Archie rád myslel na to, že pan Klacek má jeho návštěvy rád stejně jako Archie sám, a doufal, že jeho zamlklý přítel sdílí jeho životní postoj.
Archie mu řekl všechno o Nasoleném Sledi a jeho tyranské vládě nad dílnou a o slečně Brejlivé, která nebyla nikdy spokojena s odpovědí, dokud ji z jednoho nevykroutila, a o starém tlustém panu Bartlettovi, který hromadil všechny peníze z dílny ve své kanceláři a který se každý večer cpe bohatým jídlem v pánském klubu, zatímco sirotci jedí černý chléb.
Vyprávěl panu Klackovi o malém kousku zeleného skla vetknutého do podkrovního okna a jak se někdy, když zametá podlahu, slunce opírá do okna tím správným způsobem, takže místností zvolna proplouvá tenký zelený paprsek.
Vyprávěl panu Klackovi o Goddfreyově mléčném oku, a jak při svitu svíček někdy září jako kočičí. Vyprávěl svému příteli o rodine myší žijících pod podlahou kuchyně a jak, když jsou velmi potichu a trpěliví, jim strakatá sní kousky chleba přímo z dlaně. Archie by si vždycky zoufale rád pohladil myší kožešinu, ale nikdy tak neučinil z obav, že by myš uprchla a nikdy se už nevrátila.
Vyprávěl panu Klackovi o Burtově mohutné hrudi a jak dokáže dělat kliky s chlapcem na svých ramenou. Archie se pokusil o klik jednou a nedokázal udělat žádný. Vyprávěl mu o tom, jak je v dormitáři v zimě chladno, až se zvnitřku oken tvoří led, a jak Chlupatý Pavel přišel o kůži na dlani, když mu ruka přimrzla na železný rám postele.
Vyprávěl o době, kdy ve svých bramborách s cibulí našel brouka, a když ho lžící vystrčil z talíře na stůl, zatřepotal křídly, aby setřásl zbytky, a hrdě odkráčel.
Dokonce panu Klackovi vyprávěl o čase, kdy uklízel kancelář pana Bartletta a nalezl na jeho stole časopis. Psali tam o účinkování 'Neuvěřitelného newyorského panoptika' a Archieho znovu a znovu přitahovali fantastické obrázky akrobatů a siláků a lvů a slonů a dokonce účínkujících dětí. Šest jich vytvořilo pyramidu stojíce si na ramenou.
Archie by velmi rád Neuvěřitelné panoptikum viděl. Přemýšlel, zda by byl schopen získat místo v pyramidě. Byl malý a lehký, takže usoudil, že by byl ideální pro místo na vrcholu, a strávil mučivé hodiny dumáním nad tím, zda berou dětské účinkující s koňskou nohou.
Věděl, že Neuvěřitelné panoptikum nikdy neuvidí, a panu Klackovi to řekl. Bylo to na místě zvaném New York, o němž mu Sammy řekl, že bylo míle a míle a míle daleko a on by nikdy tak daleko nedošel, obzvláště s koňskou nohou.
Krom toho, chudobinec nesměl nikdo opouštět. Vchodové dveře byly stále uzamčené a budova byla obklopena starým železným plotem zakončeným ostny téměř stejně vysokými jako byl Archie. Nikdy by přes ně nepřelezl a dokonce i kdyby nějak unikl, nemohl doufat, že se dostane až do New Yorku. Ani netušil, kterým to je směrem.
Svěřil se panu Klackovi, který ve své moudrosti zdvořile a nestranně poslouchal a nikdy neprojevil nesouhlas s čímkoli, co Archie řekl. Jen se tam krčil a usmíval se stále stejným vědoucím úsměvem.
A tak šel život ve stále stejných namáhavých kolejích. Archie si navzdory úsilí Nasoleného Sledě udržoval všechny prsty, a visel za ucho při výsleších slečny Brejlivé, jak důkladně vysmýčil podkroví, a žvýkal tvrdý černý chléb, zatímco pan Bartlett u svého talíře hlasitě mlaskal a sako měl potřísněno omáčkou, a našel si pár chvil za haldou odpadků s panem Klackem.
A tak to mohlo pokračovat donekonečna, kdyby jenoho večera nepokryla město tajemná mlha. Sirotkům ten večer připadal jako kterýkoliv jiný, ale vážení občasné se smáli a hráli karty a pojídali sladké maso a palci si projížděli přes nos, zatímco venku se dloužily stíny, a moudří lidé zamykali dveře a přihazovali do krbů další polena.
Toho večera se stíny natáhly přes celé město, naplnily všechny ulice a nároží inkoustovou temnotou. Když na Malifaux padl předvečer všech svatých, dosáhly stíny i do Dětského pracovního chudobince v Ostré ulici a do výklenku za hromadou odpadků.
A v tom temném tichu se ozvalo slabé zaskřípání větviček.
* * *
Ráno se Archie s trhnutím probudil. Všude kolem něj se ozýval křik a pláč a dupot malých nožek.
Skulil se z postele a okamžitě byl sražen větším hochem běžícím kolem. Ostatní ho následovali, a přestože mu výkřiky nedávaly smysl, instinktivně věděl, že se děje něco velmi podivného. Za celý jeho život v chudobinci se ranní rutina ani jednou nezměnila.
Vlna rozrušených dětí ho spláchla ze schodů a přitom zaslechl stovku divokých spekulací a strašidelných zvěstí o zdroji této náhlé anarchie. Všude kolem byli sirotci a ani jeden z nich nic nedělal. Žádná košťata, vědra s vodou a rejžáky, žádné sklopené tváře snažící se vyhnout pozornosti. Kde byl předák? A kde slečna Brejlivá?
Archie ji nalezl v jídelně obklopenou davem zírajících a šeptajících dětí. Mnozí vypadali šokovaně, několik jich plakalo, pár jiných se za špinavýma rukama ušklíbalo.
Slečna Brejlivá seděla na konci jednoho ze stolů obvykle touto dobou obklopeného hladovými dětmi. Seděla směrem ke vzdálenější zdi, ale její vyzáblá (a poněkud překvapeně působící) tvář hleděla dozadu na ně, jelikož byla přetočena čelem dozadu. Paže byly přetočeny a založeny za zády. Nohy byly přetočeny tak moc, že byly přehozeny přes sebe a chodidla byla natočena v šílených úhlech (což bylo možná zdrojem pochechtávání). I její ruce a nohy byly přetočeny zcela špatným směrem.
Ironií bylo, že uši zůstaly zcela nedotčeny.
Archie hleděl na zkřivenou představenou tak užasle jako všichni ostatní. Že byla skutečně mrtvá bylo zcela zřejmé, ale kdo byl za tak strašlivý čin zodpovědný, to už méně.
Další křik se ozval z dílny. Někteří zběhlejší sirotci hledali předáka snažíce se nalézt pocit normálnosti, ale zjevně nalezli něco, co nebylo zcela podle jejich představ.
Dav sirotků proběhl dvojitými dveřmi prozkoumat rostoucí vlnu vzrušení, které stoupalo spolu s hlasitostí živých diskusí o tom, co se stalo.
Nasolený Sleď byl ve spřádacích kozách. Říci, že byl ve spřádacích kozách, bylo slabé vyjádření skutečnosti, a co více, vypadalo to, že byl ve většině z nich. Alespoň jeho části.
Upřímně řečeno, bylo by velmi obtížné určit, které nebohé tělo bylo rozdrceno a roztrháno a rozmačkáno v těžkém železném stroji, kdyby strůjce tohoto násilného činu nepředvídal možnou obtížnost identifikace a neumístil hochovu zahořklou tvář na nejbližší stroj, zcela nedotčenou okolním masakrem.
Z davu sirotků zaznělo další ječení a pištění a vzdechy, ale ve všech těch výkřicích začal růst obvyklý smysl pro zvrácené veselí. Nasolený Sleď nebyl v Ostré ulici oblíben, vlastně byl možná ještě neoblíbenější než slečna Brejlivá, a zdálo se, že značná část davu byla jeho hrozivým skonem spíše vzrušena než vyděšena.
Archie nevěděl, jak se cítit. Podobně jako všichni ostatní sirotci si občas přál pro pečovatelku a předáka zlý konec, ale činil tak s nedbalostí někoho, kdo ví, že se taková věc ve skutečnosti nestane.
Nebo si to alespoň myslel.
Další křik, tentokrát z kuchyně. Archie vyrazil za zbytkem dětí najít zdroj této třetí násilnosti, přestože mnoho z nich už očekávalo, co naleznou.
Pan Bartlett ležel uprostřed kuchyně s roztaženýma rukama na zádech. Říci, že nabral trochu váhy, by bylo slabé vyjádření. Žaludek měl nateklý jako vzducholoď nad svou nehybnou mrtvolou, byl tak ohromě napuchlý, že mu praskla vesta, kalhoty, nátělník i kožený opasek. Vypadalo to, jakoby mu z kalhot vylétl obří bledý balón. Všude kolem něj byly prázdné pytle od chleba, tucty a tucty plné malých černých bochníků, kterými se sirotci každého rána krmili. Ústa měl otevřená dokořán a v nich byl nacpán černý chléb, patrně jako v celém jeho zbytku.
Na jadné jeho bradě seděla malá strakatá myška a spokojeně přežvykovala drobek chleba.
Hejno dětí se konečně rozpadlo. Rozběhly se všemi směry, některé křičíce hrůzou, jiné veselím. Běhaly sem a tam nevšímajíce si několika zbývajících podpředáků, kteří se bezvýsledně snažili udržet alespoň špetku autority.
Archie běžel s nimi kulhaje z plných sil ze dveří kuchyně na dvůr uniknout chaosu. Za sebou slyšel tříštění nádobí a třesk těžkých měděných hrnců, jak řádící sirotci ničili vše, co jim stálo v cestě.
Téměř instinktivně zamířil Archie na jediné místo, kde se cítil v bezpečí. Za hromadou odpadků, kde ho nikdo nenajde.
A zde ležel pan Klacek, tak jako vždy. Opřený o zeď s křivým úsměvem a nenuceným vzezřením vypadal přesně stejně, jako když k němu Archie mluvil naposled.
Jen tohoto rána u jeho pravé ruky spočíval velký kožený váček.
Archie na něj pohlédl. Váček vypadal podezřele podobný tomu, co obvykle visel u těžkého opasku pana Bartletta každé páteční odpoledne, když se vracel od Slopa, Barka & Cutteridge. Ale tak to být nemohlo. Byla středa ráno a jediné mince v chudobinci byly zamčeny v trezoru pana Bartletta.
Opatrně na něj poklepal botou. Vak se nepatrně pohnul a zazvonil.
Archie polkl a zíral na pana Klacka.
Určitě ne. Určitě ne.
Rozhlédl se přesvěčen, že to je nějaký žert. Že se za ním náhle objeví pan Bratlett a slečna Brejlivá a Nasolený Sleď a vysmějí se mu za to, že se na jejich špás chytil. Slyšeli ho mluvit s panem Klackem a rozhodli se provést tento krutý podvod.
Ale nikdo se neobjevil. Krom vzdálených zvuků zkázy zevnitř chudobince zůstal dvůr opuštěný a tichý.
Archie si hryzal rty a pokusně zdvihl váček. Byl skutečně těžký a při pokusu zdvihnout ho ze země hlasitě cinkal. Neměl představu, kolik peněz tam je, ale bylo to opravdu hodně. Více než dost, aby se dostal pryč odsud, z Dětského pracovního chudobince v Ostré ulici, dost aby se dostal z Malifaux.
Možná dokonce dost, aby se dostal do Neuvěřitelného newyorského panoptika, zašeptal v jeho hlavě malý nadějeplný hlas.
Ale ne, byl jen sirotek s koňskou nohou, který měl potíže vyšplhat i do schodů. Plot byl dvacet stop vysoký a naolejovaný, aby odradil možné šplhače, všechna okna byla zamřížována a vchodové dveře byly zamčené. Přijdou cechovní úředníci, vezmou si vak s penězi a pošlou ho zpátky do práce na spřádací koze pod novým předákem, ještě nevrlejším, než byl ten minulý.
Temné zoufalství ho patrně silně zasáhlo, takže si původně nepovšiml, že pan Klacek neležel tak, jak ho naposledy viděl. Jeho levá ruka ukazovala jedním dlouhým prstem na roh budovy, kde plot končil u zdi kuchyně.
Archie šel tím směrem a shledal, že železný plot byl na konci ohnut nějakou neviditelnou silou, takže mezi ním a zdí byla mezera. Nikoli velká, ale zjevně dostatečná, aby se chlapec protáhl. Pokud byl na svůj věk neobvykle malý.
Pan Klacek se zasmál.
Rok před událostí
Alice vpadla do boční uličky a uháněla na druhý konec. Přitiskla se zády ke zdi za hromadu beden a pohlédla na ulici. Nikdo ji nesledoval. Čtrnáctiletá dívka úlevně vydechla a pozorně se rozhlédla kolem, než z kapsy vytáhla ukradenou peněženku. Špinavými prsty zatáhla za uzel, ale jen ho utáhla. Odfrkla si a vytáhla nůž, načež uzel přeřízla.
Drobné ruce se jí chvěly, když vytáhla hrst šeků a spočítala je. Alice zasténala, pomalu se svezla k zemi a vložila si hlavu do dlaní. Deset šeků. Dost, aby se vyhnula bití MacArthura… nebo aby se večer najedla. Ne dost na obojí, a už jí dost kvapně utíkal čas na ukradení něčeho dalšího. Ulice města Malifaux nebyly místem pro malou, slabou dívku, aby se po nich potulovala sama nocí. Jízva na líci sebou při té myšlence zaškubala, na starou bolest nemohla tak snadno zapomenout.
"Teď co budu dělat?", zamumlala si pro sebe a prohlábla si prachem pokryté hnědé vlasy. Musela trhnout rukou, aby ji uvolnila ze změti slepených vlasů. Vzdychla, vstala a nacpala peněženku a peníze zpátky do kapsy. Došla na konec uličky a rozhlédla se po temných ulicích. Budovy pokrývaly první známky soumraku, zářivé fialové a zelené odstíny. Alice si poklepala prsty po stehně. Možná hodina, pomyslela si. Pak se každopádně vrátím.
Zachytila pohyb v uličkách na druhé straně. Trval jen okamžik, mužský stín v šeru. Alice otočila hlavu a pohlédla do ulice, ale nikoho neviděla. Zhluboka se nadechla, a pak vyrazila za stínem. S trochou štěstí to byl někdo, koho mohla okrást, získat dost na jídlo i na zítřejší platbu.
Zabralo to pár minut opatrného sledování, aby je našla, a jen zoufalství jí zabránilo uprchnout. Tyto muže neznala, byli oblečeni v tmavých oblecích, aby splynuli s nocí. Ale poznala jejich nekalé úmysly. Zašilhala svýma hnědýma očima snažíc se vidět jasněji. Všimla si u jejich opasků různých váčků, které by s trochou opatrnosti šly snadno chytit.
Muži zahnuli za roh a ona je následovala pozorně sledujíc oblohu. Musela jednat rychle. Rozhlédla se a s vyděšeným vyjeknutím klopýtla, když ji za hrdlo chytila ruka. Ode zdi se odlepil muž.
"Říkal jsem vám, že nás někdo sleduje", pravil. Alicin mozek zaznamenal detaily jako jeho blonďaté vlasy a upravený vous, kvalitní materiál jeho šatů, modré oči, zubatý úšklebek na tváři… Zalapala po dechu, když stiskl silněji a pokusila se poškrábat ho na tváři svými polámanými nehty. Zasmál se a připlácl jí ke zdi, až vyjekla ostrou bolestí na temeni. "Nedůtklivá holčička, což?"
"Co to děláš, Raethforde?"
Útočník obrátil hlavu a ušklíbl se. "Slyšel si Angličana, ne, Harry? Máš uši, ne? Žádní svědkové. Včetně holčiček". Alice zpanikařila a zoufale do muže kopla. Raethford k ní znovu obrátil zrak a tvář se mu zkřivila náhlou zuřivostí. Když jí hrdlo naplnila ledová bolest, pokusila se mladá zlodějka zaječet. Mrazivý oheň jí naplnil hruď a ústa a ocelové křišťály jí zamlžily zrak. Necítila nic než smrtící chlad a bolest z mužovy ruky na svém hrdle. Zrak jí zčernal, když jí led donutil zavřít oči.
* * *
Shlížel na ni pár modrých očí s červenými panenkami vznášejících se v bledé mlze naplňující oblohu. Nelidské oči se zúžily a líně se pohupovaly ve vzduchu. Pod očima se pomalu objevila řada ošklivých tesáků a usmála se. Černota se vrátila skrývajíc děsivý pohled za stěnu náhlé bolesti.
* * *
Alice nedokázala hýbat s hrudí, paže se jí chvěly, jak je mráz zkroutil do bolestivé pozice. Mysl jí svírala bolest a sotva si dokázala všimnout bolesti při dopadu na zem. Po chvíli jí plíce naplnilo mírné horko. Uvědomila si matně ruku položenou na hrudní kosti a teplo šířící se z ní.
"Jsi slabej, Harry".
"A ty si netvor, Raethforde. Jsem jaký jsem. Řeknu o tom Ivanovi a necháme ho rozhodnout, jestli jsem měl zasáhnout". Alice slyšela někoho hlasitě odplivnout, a pak odcházející boty. "Dýchej, zatraceně, holka", zamumlal muž nad ní.
Alice zkroutila záda křečí, když jí zmrzlé plíce naplnil dech. Kousla se do jazyku a ústa se jí naplnila krví. Naklonila se na stranu a zavzlykala. Muž jí položil ruku na rameno, aby jí podepřel, zatímco vykašlávala vodu a krev.
"Dobře". Slyšela jeho vzdech, pak vedle ní položil malý váček. "Nemůžu ti víc pomoct. Zmiz odtud, dítě". Muž vstal a odkráčel za ostatními.
Zlodějka si klekla na zem a prázdně zírala na peněženku. Vyplivla poslední zbytky vody a krev, pak popadla váček a prchla.
* * *
"Co to je, uličnice?", tázal se chraplavý hlas. Alice se před Dustinem skrčila snažíc se chránit před ním svou platbu. Vysoký muž, upravený a pohledný ve svých na míru šitých šatech, natáhl nohu a podrazil ji. S vyjeknutím dopadla na zem a váček jí vypadl z ruky, zatímco jeho pohůnci se zachechtali. Dustin se naklonil a chytil váček v letu, pak hvízdl.
"Jsem překvapen, holka", potěžkal váček v ruce a naklonil hlavu, aby si poslechl cinkot, který se z něj linul. "Cos to tu dnes dokázala získat? Něco víc než jen pár šeků". Alice zírala na MacArthurova hlavního vymahače, jak váček otevírá. Oči mu prakticky zářily nenasytností, když viděl hrst šeků a malou hromádku zlatých mincí, kterou Alice dostala od svého zachránce.
"Dobrá, to je daleko víc, než bych právem očekával od tak úlisné holky, jako ty. Kdes dnes pracovala?" Klekl si na paty a podíval se jí do očí. Alice neřekla nic, jen se od velkého muže odvrátila. Dustin ji nenuceně uhodil, až odlétla stranou. "Položil jsem ti otázku, holka", řekl tiše.
Alice se chvěla a snažila se od něj odsunout. "Dělala jsem na tržišti, jak mi bylo nařízeno", zašeptala. Na rameni zazadu ucítila botu, jak ji jeden z Dustinových mužů přitiskl na místo.
Dustin sledoval její tvář, a pak pomalu kývl. "Dobře, holka". Vstal, prohrábl obsah váčku, a pak ji divoce kopl do žaludku. Alice zaječela a zkroutila se jako míč, vzdychajíc. Vymahač vstrčil váček do větší mošny u opasku a hodil na ni pár šeků. "Nelež tu moc dlouho, holka. MacArthur tě očekává".
Všichni muži se smíchem odešli. Alice se bolestivě překulila na ruce a kolena a odplivla si.
Tentokrát žádná krev, naštěstí. Zasmála se, a hrozivý kašlavý zvuk dokázala jen stěží rozeznat jako svůj hlas. I za jak žalostné věci je možné cítit vděk.
Alice se postavila na nohy a sebrala šeky, které tu pro ni Dustin nechal. Nebylo to dost na pokrytí toho, co měla každý den odvést. Zmačkala peníze mezi prsty. To bude potřetí tento měsíc. MacArthur nechá Dustina zbít ji, jen aby udržel ostatní zloděje v lati. Tak to šéfové dělali. Zlostně si setřela slzu stékající jí po špinavé tváři.
* * *
Alice se vsoukala pod svou přikrývku trhajíc sebou při každém pohybu. Všechno ji bolelo. Viděla jizvy na pažích, přestože věděla, že jsou ničím v porovnání se zády. Ostrý předmět pod tenkou vrstvou slámy pohozené na podlaze se jí zaryl do boku a ona se kousla do dásně, aby nevykřikla. Se slabým zaúpěním se uvelebila a stočila se do klubíčka, aby se v malé komůrce opuštěného domu zahřála. Byla daleka toho nazývat toto místo domovem, ale bylo to místo, kde mohla sama klidně přespat. Být v noci v Malifaux sama bylo nebezpečné, ale dávala přednost riziku nebezpečí, které neznala, před netvory ve zlodějském gangu.
Něco lehkého jí přelezlo přes nohy a Alice se usmála, když se natahovala poškrábat Luku za ušima. Bílý kocour zapředl a vibrace prošla celým jejím tělem. Takže nejsem úplně sama. Nevěděla, proč se k ní Luka přidal, ale nestěžovala si. Sněžný kocour stačil na to, aby do budovy nešly krysy. Přišel jednoho dne, když jí bylo deset, a od té doby tu byl.
"Ahoj", zašeptala. Obrátil na ni své zelené oči a zastříhal ušima, pak sklonil hlavu a usnul. Alice se líně usmála a zavřela oči.
* * *
Vzduch naplnilo světle modré světlo. Rozhlédla se kolem horského vrcholku omráčená krásou sněhu. Takovýto sníh nikdy předtím neviděla, jeho příkrov pokrýval vše v dohledu. Za ní byla temná jeskyně s rampouchy visícími dolů jako tesáky. Udělala opatrný krok směrem k ní zvědavá, co se skrývá v jejích hlubinách.
Alice náhle ucítila, jak se nad ní něco sklání, něco starého a mocného. Obrátila se a spatřila nejasný opar, kterak ji pozoruje, a pak se přesunul, aby se podíval z jiného úhlu. Jedinými rozeznatelnými rysy byl pár modrých očí s červenými zorničkami… a řada krutých tesáků pod nimi. Zlodějka několikrát zamrkala, v mysli jí znovu naskočily zapomenuté vzpomínky.
Kdo jsi, děvče? Hlas zněl jako zuřící vichřice, která podivný způsobem natahuje poslední slovo. Alice zírala na tesáky, tělo ztuhlé. Opar se znovu pohnul, a ona pohnula hlavou, aby ho sledovala. Neodvážila se cokoliv říct.
Čelisti se natáhly kupředu a secvakly jí přímo před nosem. Alice zaječela a upadla na zem. Ošklivý hlas se zasmál a zvuk k ní přicházel ze všech stran. Neboj se, dítě… Raduj se! Toto je významný den… Jsem Prosinec…
Alice několikrát polkla.
"Já… já jsem Alice. Alice Burson".
Zlodějka… Co se bojí každého kolem sebe. Na oparu se náhle objevil obraz Dustinovy šklebící se tváře a ona sebou trhla, na pažích se jí náhle objevily jizvy. Zmizely s obrazem. Žít ze dne na den… Sotva přežívat… Jak žalostný život.
Alice si přitáhla kolena k bradě zírajíc do tlamy a zadržujíc slzy. Byla to pravda. Sklonila zrak a pohlédla na své polámané nehty.
Mohu tě učinit silnou… zašeptal Prosinec a zavrčení se jí ozvalo přímo u ucha. Obrátila se a spatřila tlamu třpytící se křivým úsměvem.
Najdi mě, Alice Burson, a já tě učiním silnější, než bys doufala v nejdivočejších snech… Dám ti moc opustit svůj život ve strachu…
* * *
O rok později
Alice prudce otevřela oči a bručivý hlas ze změnil v šepot, jako každého rána. Každou noc měla stejný sen. Jak rostla, měnil se její vzhled, ale slova nikdy. Jemně vystrčila Luku z náručí a kocour na ni prázdně zíral, než zívl a vrátil se k důležitější práci, a sice spánku. Zlodějka se posadila a protáhla se, načež si narovnala pomuchlaný oděv.
Vstala a přešla k malé misce s vodou. Byla špinavá, poslední déšť byl už před pár dny, ale svému účelu posloužila. Umyla si trochu špíny z líček, pak prozkoumala svou tvář ve vodě a zamračeně si protáhla kůži pod okem. V jejích oříškových očích se objevovaly jasně modré skvrnky. Zaklela a popadla oblečení. Změna její očí byla nevítaná a podivná, neboť byla nápadná. Cech nebude mít problém mě s takovýma očima najít. Bude dobré držet se mu z cesty.
Mladá zlodějka zvedla z podlahy vedle postele nůž, strčila si ho pod šaty, kde se jí ztratil v ohybu kříže. Opatrně se vyplížila z komůrky rozhlížejíc se, zda je budova stále prázdná. Tiché zavrčení ji přimělo se otočit a zamračit se na Luku, který proklouzl kolem ní. "Dneska jdeš se mnou?", zeptala se. Sněžný kocour zívl, prošel dveřmi do vnějšího světa a počkal na ni. Alice se zasmála a natáhla se, aby jej poškrábala za ušima, než se spolu vypravili do města.
* * *
Luka začenichal a zavrčel. Alice se s odfrknutím odvrátila od své nejnovější kořisti a vplížila se zpět do stínů skladiště. Během posledního roku své zlodějství přesunula do oblasti skladišť. Jednotlivá kořist nebyla tak dobrá jako na tržišti, ale muži ve skladištích pracovali stále. Každý den si vybrala jinou skupinu, ačkoli obzvláštní potěšení měla z občasného okradení cechovního účedníka, když se namanula příležitost. Dnes byl dobrý den, říkali všichni, a ona hledela poslední oběť před příchodem noci.
Klekla si vedle zvířete. "Co je to?" Alice se rozhlédla pozorujíc okolní budovy. Byli v srdci skladišť, bezpečně skryti před zvídavíma očima, dostatečně v hranicích vytyčených Cechem proti obludám číhajícím v Malifaux. S příchodem soumraku se rozsvěcovaly lampy vrhající celou oblast do příkrých kontrastů světla a stínu.
Vzduch naplnil děsivý řev. Zlodějka se otočila na podpatku a rychle sáhla po svém noži, jelikož řev byl následován výkřiky. Přikrčila se a přesunula se zpátky za zeď, rukou svírajíc Luku za krk. Sněžný kocour nesouhlasně syčel a odtáhl se jí z dosahu. Alice bojovala s nutkáním popadnout ho a obejmout. Ozval se další řev a výkřiky a všude kolem ní zazněly výstřely. Co se děje? Zalapala po dechu a přitiskla se ke zdi. Srdce se jí odhodlaně snažilo vyskočit z hrudi.
Po tváři jí stékaly slzy bolesti a strachu a ona si tvář skryla v dlaních. Zvuky jí tloukly mysl a byly stále hlasitější. "Co budeme dělat?", zeptala se Luky. Cítila kocoura otírajícího se jí o nohy. Alice pohlédla do jeho zelených očí a několikrát se zhluboka nadechla. Zůstat zde a panikařit nebyl způsob, jak přežít. Znovu se nadechla, a pak na zvíře kývla.
Dvojice skrčena běžela k nejbližší cestě ze čtvrti. Alice sebou thla při každém zvuku a stínu, ale pokračovala v běhu. Musela se z tohoto místa dostat, a čím rychleji, tím lépe. Téměř zavzlykala úlevou, když poznala okraj oblasti. Nával citu byl rázem nahrazen hrůzou, když spatřila postavu oblečenou celou v bílém sklánějící se nad tělem ležícím na zemi. Zlodějka udělala krok zpátky, ale nervózní prsty upustily dýku. Při dopadu na cihlovou zem zazvonila jako zvon. Luka běžel k tělu a dychtivě se pustil do jídla.
Postava vzhlédla a na mladou dívku se zadívaly zářivě modré oči. Alice by muže nazvala pohledným, pokud by neměl tvář pokrytou krví. Cosi žvýkal, pak si odplivl a vytáhl z mrtvoly sekeru. Zlodějka se obrátila na útěk, jen aby narazila do bíle oděné ženy. Žena popadla Alici za rameno a bolestivě uchopila dívku za krátké vlasy. Z krví pokryté tváře zíraly černé oči s modrými skvrnkami.
Muž řekl cosi, co Alice přes zvuk svého bušícího srdce neslyšela. Zachytila jediné slovo, jméno - Elinore. "Poradím si s ní, Stevene. Vrať se ke svému jídlu", opáčila Elinore studující dívčinu tvář. Alice nemohla odvrátit oči od rudě zbarvených zubů, jinak ovšem čistých a úhledných, zářících ze zkrvavené tváře. Za sebou slyšela odporný zvuk sekery zasekávající se do mrtvoly následovaný vlhkým trhavým zvukem. Zakuckala se a žena ji nechala spadnout na zem, kde se pozvracela.
Jemná ruka jí prohrábla vlasy. Alice vzhlédla, aby spatřila naklánějící se ženu s nečitelným výrazem. Elinore se natáhla, chytila dívku za bradu a pohnula jí s hlavou tam a zpět zírajíc do jejích hnědo-modrých očí. "Jsi jím poznamenána", pravila žena nakonec.
"Jsem… co?", zašeptala Alice. Nevšímala si zvuků za sebou a s plným odhodláním soustředila veškerou pozornost na Elinore.
"Pán tě povolal. Prosinec tě označil za svou". Elinore ukázala na své černé oči, podivně zbarvené podobně jako Aliciny. Žena si odfrkla. "Ale tys neodpověděla. Proč?"
"O čem to mluvíte?"
"Hory na severu tě volají, dítě". Elinore vstala a zvedla Alici na nohy, přičemž jí vrátila nůž. "Vydej se tam a všechno bude jasné. Jestli potřebuješ průvodce, jeď do Ridley a ptej se po muži jménem August. Dej mu tohle". Elinore zavěsila Alici kolem krku ostrý tesák na stříbrném drátku. Přistoupila blíž a přitiskla zkrvavené rty Alici na čelo. "Jdi s Jeho požehnáním".
* * *
Alice doklopýtala do svého domova horečně se snažíc vydrhnout si zaschlou krev z čela. Tvář měla zkřivenou znechucením z pocitu špíny na své kůži. Pohlédla na Luku, jehož bílou kožešinu na čenichu pokrývaly karmínové skvrny. "Jsem ráda, že tě to netrápí", zamumlala. Kocour v odpověď zívl a poškrábal se za uchem.
Vytáhla svou peněženku, spočítala denní zisk a zoufale se snažila zapomenout na šílenou poslední hodinu. S tím se vypořádá později, právě teď se potřebovala soustředit na zaplacení MacArthurovi. Mladá zlodějka se v posledních letech výrazně zlepšila, takže se při počítání odvodů méně obávala zítřka. Skryla zbytek zisku v košili, přičemž se dotkla zubu věnovaném jí tajemnou Elinorou. Ruka jí uskočila, jakoby se dotkla rozpálené plotny. Teď ne. Vypořádám se s tím později, ale teď ne.
Alice kráčela k zadní místnosti opuštěného domu. V Malifaux podél karanténí zóny bylo spoustu opuštěných budov a podzemní živly se v oblasti usazovaly. Určitým způsobem zaklepala na falešnou zeď. Překonala krátkou chuť zachechtat se, když se otevřela špehýrka. Jakoby někdo byl tak šílený, aby napadl zlodějský gang v jejich vlastním doupěti.
Stráž u špehýrky zamručela, a pak otevřela falešné dveře a nechala ji vejít dovnitř. Luka se jí protáhl mezi nohama a dále kolem monhutného hlídače a zamířil do místnosti, kterou MacArthur nazýval svým trůním sálem. Byla to spíš neupravená putyka než cokoliv jiného. V tuto časnou hodinu by Alice měla být jednou z prvních navrátivších se pouličních zlodějek, ale vymahači by měli být v plné práci, zpívat a vypovídat, jak to MacArthur očekával od svých nejaktivnějších pracovníků.
Dnes byla síň téměř tichá, krom nervózního šepotu. Napětí praskalo ve vzduchu a procházející Alice viděla ruce natahující se k prázdným zbraňovým pouzdrům. Luka zavrčel, přiblížil se a uši měl přitisknuté k hlavě. Pár konečně prošel kolem davu dozadu do místnosti, kde sedával MacArthur a jeho nejvěrnější společníci.
Z trůnu domimnujícímu prostoru shlížel Dustin. Alice ztuhla zírajíc na něj a mysl se jí rozeběhla na plné obrátky. Toto bylo MacArthurovo křeslo a tak to bylo od počátku gangu. Nikdo krom MacArthura na něm nesedal. Takže proč se v něm Dustin tak bezstarostně vyvaluje? Pak spatřila na zemi krev a tělo, z něhož pocházela.
Šéf bandy známý jako MacArthur ležel na zemi ve dvou kusech. Krev vytékající mu z krku obarvila piliny nedbale přehozené přes kaluž. Jeho potlučená tvář na ni zírala od paty trůnu, kde ji Dustin použil jako podnožku. Vražedný vymahač se na Alici usmál a při vstávání hlavu lehce odkopl. Odkulila se skrz piliny a krev a nevidoucíma očima zírala na mladou zlodějku.
"Alice Burson, naše neohrožená, osamělá malá kapsářka. Vítej zpět", řekl. Jeho pohledná tvář měla na levé tváři čerstvou jizvu. Vymahač se neobtěžoval utřít si krev ponechávaje tenký pramínek stékat do své úhledné bradky. "Dnes jsi tu první, dívenko. To je neobvyklé. Co jsi nám přinesla?"
"Co se stalo?", otázala se ohromeně zírajíc na MacArthurovu hlavu.
Dustinův úsměv na okamžik zmizel, načež se znovu objevil. "Malá neshoda. Nic, s čímž by sis měla dělat hlavu, pokud tedy nechceš dělat potíže". Zdvihl potřísněnou dřevorubeckou sekeru. "Takže, zaplať, Alice".
Polkla a podala mu peněženku. Muž si položil sekeru na rameno a otevřel ji, prohlížeje obsah. Rty se mu při počítání pohybovaly, a nakonec si odfrkl. "Je mi líto, drahá, ale to není dost".
"Co? Ale to… přesně tolik jsem zaplatila včera".
Dustin se naklonil a oči mu ztvrdly. "A dnes je úplně jiný den, neřekla bys? Už proto se ceny zvedají".
Alice si uvědomila, že místnost za ní je tichá. Věděla, co se stane, že Dustin potřeboval 'příklad' pro ostatní zloděje přicházející s vlastními poplatky. Její smůlou bylo, že přišla mezi prvními. Než se mohla pohnout, skočil mezi ní a muže Luka a s odhalenými zuby a drápy syčel a prskal.
Dustin ani nemrkl a zarazil sekeru kocourovi do lebky. Alice zaječela a sáhla po noži, kterým máchla proti jeho tváři. Udělal krok dozadu, vyhnul se noži, a pak jí kopl do břicha. Bolest přehlušila vztek a ona se skácela na kolena. Tlumeně slyšela smích zbytku tlupy. Hleděla na Lukovo bezvládné tělo, když z něj Dustin vytahoval sekeru a znovu ucítila nával vzteku.
Vzhlédla k velkému muži, který se smíchem zvedl sekeru, a pak se Alice pohnula rychleji než kdy v životě. Praštila ho pěstí do rozkroku a zašklebila se, když překvapením zalapal po dechu. Dustin odkulhal pár kroků dozadu a opřel se o trůn. Alice popadla Lukovo tělo a rozběhla se do rohu, kde věděla o rezavé mřížce do stok. Ostatní v místnosti se dali do pohybu ve chvíli, když odkopla mřížku na stranu a skočila dovnitř. Když se dotkla země, pokračovala v běhu přesvědčená o tom, že větší členové gangu jí nebudou schopni pronásledovat.
Kolébala Lukovo tělo a oči jí naplnily slzy vzteku a bolesti. Cítila na kůži zub zavěšený kolem krku a vzpoměla si na zkrvavenou tvář a zbraně té, která jí ho dala. Tak či onak, slíbila si pro sebe, Dustin zaplatí. Za Luku.
* * *
Skřípění vlaku probudilo Alici ze sna. Otevřela oči a se zívnutím se protáhla. Brzdy kvílely a ona vstala ze svého sedadla a popadla malou tašku se vším svým majetkem na světě. Prošla kolem ostatních pasažérů držíc se od cechovních úředníků sedících u dveří. Chladný vzduch města Ridley, jednoho z nejstarších smluvních měst, jí bolestivě naplnil plíce.
Rozhlédla se kolem, než z malého nástupiště vstoupila do města. Tak blízko k severním horám pokrýval vše v dohledu sníh. Budovy byly podivnou směsicí starého a nového, nejstarší se datovaly ještě k první trhlině, pokud ne dál. Zhluboka se nadechla a vykročila k budově označené jako 'hostinec'.
Hlavní místnost budovy tvořil špinavý bar, až po okraj plný horníků a lovců. V místnosti byl značný hluk, jak se lidé veselili a dohadovali. V malém krbu plál oheň, ale většina hostů měla kožešinové zimní oblečení. Viděla několik roztroušených stolů s kartami či kostkami, ale většina místnosti byla podobná jejich zlodějskému doupěti. Z toho pomyšlení měla husí kůži, ale rychle jej zahnala. Na to není čas.
Chvíli váhala, a pak opatrně zastavila jednu servírku. "Hledám muže jménem August".
"August Toomes?", zeptala se žena jednou rukou opatrně balancujíc tácem s korbely. Ukázala palcem do zadního rohu, a pak se vrátila k roznášení. Alice se vydala na místo a musela sklonit hlavu, když procházela pod schody. Malý prostor byl pozůstatkem původní budovy a sotva se tam vešel zapadlý stůl. Nad knihou se tam skláněl muž a při světle svíce si četl.
Vzhlédl a s pozdviženým obočím hleděl na mladou zlodějku. Alice se usadila na druhou židli u stolu a nervózně si poklepávala prsty o kolena. Po chvíli se muž naklonil a založil si stránku v knize, načež ji zavřel. "Co pro vás mohu udělat, slečno…?"
"Alice", odvětila. "Vy jste August?"
"Jo, to jsem já", z kovové konvice ležící na stole nalil do dvou kovových pohárků kouřící nápoj. Jeden položil před ní a sám usrkl ze svého. Mávl na ni dvěma prsty, což bylo běžné gesto, aby pokračovala.
"Žena jménem Elinore mi řekla, abych vás vyhledala. Řekla, že vám mám dát toto". Alice si z krku sundala zub a podala mu ho. August zub ve světle svíce naklonil ze strany na stranu, jemně si ho přetáhl přes dlaň druhé ruky a zasyčel, jakoby ho kousl.
"Víte, co to je?", zeptal se se zúženýma očima.
"Na tom nezáleží", pravila. "Potřebuji, abyste mě vzal do hor. Řekla, že budete mým průvodcem, pokud vám to dám".
Muž si odfrkl a vypil svůj pohár, pak jí vrátil zub. "Zítra vás tam vezmu". Potřásl hlavou a nalil si další pití. "Tohle vždycky byla divná smlouva. Zatracený kultisti. Najděte si nějaký místo na spaní a nějaký teplý oblečení. Tohle do hor nestačí". August jí mávnutím naznačil, aby šla, a s mumláním se vrátil ke své knize.
* * *
Na úpatí hory pocítila Alice vděk za Augustovu radu ohledně oblečení, navzdory tomu, že stálo všechny její peníze. Vzduch byl mrazivý a zatímco se brodila sněhem za svým průvodcem, vyl kolem vítr. Otřásla se, přitáhla si paže blíže k tělu a sklonila hlavu, aby se soustředila na každý krok. Její dech zanechával kouř, přestože ji vítr pálil v plicích svým ostrým mrazem. Zatracená zima. Zatracený vítr. Zatracený sníh.
Několikrát uklouzla, nezvyklá chodit v tomto podivném postředí. Pokaždé ji August vytáhl zpět na nohy a uklidnil, když lapala po dechu. Alice se podívala dolů žasnouc nad tím, jak daleko už se vyšplhali. Průvodce šel po cestě, kterou dobře znal, ale ona žádnou neviděla. Na chvíli se zastavila a hleděla na město Malifaux v dálce, které bylo z této výšky snadno viditelné.
Alice…
Zlodějka z jasného hlasu vynořivším se z větru zakopla. Pohlédla na svého průvodce, který ji trpělivě sledoval, ale neřekl nic. Alice se obrátila a vzhlédla k vrcholu hory, šilhajíc skrz poletující vločky. Když se jí oči přizpůsobily, zahlédla matně stinnou jeskyni s rampouchy jako tesáky. Polkla a upadla do sněhu.
Vítej, dítě… Konečně jsi ke mě přišla… pravil Prosinec. Z oblohy na ni zíraly modré a rudé oči a ona si byla matně vědoma, že vedle ní už není August. Ledové tesáky jeskyně jakoby se zkroutily v úsměvu. Ach… Teď cítím tvůj hlad. Hlad po spravedlnosti… pomstě… moci… Ten hlad je dobrý… A oběma nám dobře poslouží.
"Alice!", zakřičel jí do ucha hlas. Matně cítila plácnutí přes tvář a zamrkala, když jí August vrazil facku. Průvodce si úlevně vydechl, když zvedla ruku a dotkla se tváře, kde ji udeřil. "Zatracený kultisti", zamumlal a pomohl jí vstát. "Pokaždý stejný. Pojďte, už jsme skoro tam".
"Vezmeme si ji", zvolala žena. Ze sněhu vystoupila zahalená postava oblečená v bílém s kopím v jedné ruce a podala muži váček. "Díky, Auguste". Potřásl hlavou, položil Alici ruku na rameno a jemně stiskl. Pevněji si přitáhl kápi k hlavě a vydal se na cestu z hory.
Žena s tváří skrytou za koženou maskou přišla k Alici. Vítr kolem ní jakoby odumřel a v kruhu jen pár stop širokém se uklidnil. Alice hleděla do ženiných černých a modrých očí, zatímco ta si sundala masku. "Vítej, prosebnice", pravila Elinore s mírným úsměvem. "Vítej v Prosincově kultu".
* * *
"Prosinec po nás chce poskytnout mu stravu z našich nepřátel a za to nám v oplátku poskytne sílu", děla Elinore pomáhajíc utáhnout řemeny na nezvyklém brnění, které Alice dostala. Zlodějka hleděla na špatně padnoucí výbavu s jistou mírou zmatku. Bylo příliš velké, možná vyrobené na muže a nikoli na útlou dívku. Staší žena na okamžik přestala zkoumajíc své dílo, než přešla na další část.
Alice byla s kultisty týden, během kterého začala přehodnocovat své rozhodnutí odejít do hor. Byli to podivní lidé, v blízkosti Alice zůstávali uzavření. Neměla pocit přímého nepřátelství nebo pohrdání, jaké cítila u MacArthurova gangu. Místo toho tu byl pocit… ostražitost bylo asi to nejlepší slovo. Byli tajnůstkářští a jaksi, kultističtí. Alice při tom pomyšlení potlačila zahiňání, zatímco Elinore pokračovala v sestavování brnění.
Jen Elinore, jedna ze členek kultu, s ní o kultu mluvila, a to ještě zřídka. Místo toho dostala Alice výcvik v používání podivné harpunovité zbraně a naučila se základům lovu. Během několika přestávek ve výcviku se starší žena ptala na mnoho otázek ohledně Alicina působení v gangu, zejména na Dustina a jeho týrání.
Když se Alice ptala na lekce, Elinore se jen usmála a popsala to jako 'zkoušku schopností', ať to bylo cokoli. Kultistka byla poslední dva dny pryč a zanechala Alici instrukce u Stephena, druhého kultisty, kterého potkala mezi skladišti. Tohoto rána Elinore vstoupila do dívčiny ložnice v jeskyním komplexu s hromadou brnění a začala dívce pomáhat s jejím oblékáním.
Alice se náhla zamračila, když si povšimla něčeho podivného. Elinore na pravé ruce chyběl malíček. Po ruce se jí kroutily spirálovité jizvy soustředěné na pěsti. Chybějící prst jakoby kultistku netrápil, ta bez potíží pokračovala v díle.
"Co se ti stalo?", zeptala se. Ta otázka ji překvapila. Od kdy mě to zajímá?
Elinore sledovala její pohled a zasmála se. "Nic, s čím by sis měla dělat starosti. Rozhodla jsem se ti dát dárek k tvému dnešnímu zasvěcení. Přijmout dar je o něco těžší než by se očekávalo, ale myslím, že to oceníš".
"Zasvěcení?"
"Jako prosebnice musíš přísahat na Jeho jméno a moc. Dnes buď učiníš první kroky na té cestě nebo tvá cesta skončí".
Zlodějka při tom výroku nadzdvihla obočí. "Co tím myslíš?"
"Než budeš přivítána jako jedna z nás, musíš být vyzkoušena. Rituál je pro každého prosebníka jiný. Ostatně On si mnoho lidí z vnějšku nevybírá". Elinore vytáhla bílošedý plášť a cvičeným pohybem ho ovinula Alici kolem ramen.
"Co je zkouškou?", otázala se zlodějka s nepříjemným pocitem v žaludku.
"Tvoje je velmi přímočará. Musíš lovit a přijmlout podstatu své kořisti zhltnutím jejího srdce. Ostatní kultisté tě budou sledovat, ale budeš na to sama. Pokud tvá kořist unikne do města dole nebo tě zabije, selžeš a budeš vypuzena". Kultistčin tón byl při tom výroku neutrální a klidný, což bylo v příkrém kontrastu s návalem paniky propukajícím v Alici.
"Vypuzena?", vykvikla.
"Pokud nedokážeš splnit úkol, nebude tvá podstata hodna nárokování. Budeš ponechána smrti v horách tam, kde upadneš". Elinore držela harpunovou pušku, kterou v předchozích dnech učila Alice používat. Její černé a modré oči se střetly s ustaraným výrazem své žákyně, načež se mírně usmála. "V horách je život tvrdý, má drahá. Ale stojí za to pro ty, kdo dokáží využít jeho síly".
"Krom toho", pokračovala, "myslím, že s touto kořistí nebudeš mít potíže. Vybírala jsem ji sama. Už byla vypuštěna, takže nemrhej časem". Elinore dokončila upevnění harpunové pušky Alici na paži a podala zlodějce zubatý nůž. "Čas zjistit, dítě, zda jsi dravec nebo kořist".
* * *
Alice se naklonila, aby si prohlédla sníh a při šilhání ve větru se zamračila. Tolik si přála být zpátky v Malifaux a sledovat kafku ve známých ulicích. Byla tam spokojena, s křižovatkami omezujícími množství směrů, kterými se jeden mohl vydat. Zde v horách bylo těžší předvídat, kam by se někdo vydal, krom dolů. Chvíli zaváhala. Někdo. Bylo to skutečně o zabití osoby a… jejím snědení? Zlodějka potřásla hlavou. Na to není čas. Na mnoho věcí není čas.
Zvolila směr a zamířila z hory. Po Elinořině výcviku si byla na podivném, nepravidelném povrchu z balvanů, sněhu a ledu jistější. Stále každou chvíli podklouzla, ale pokračovala v chůzi. Pevně držela hrst harpun, které dostala, nevěříc toulci na zádech.
Tam. Ve sněhu před ní byla dlouhá brázda. Někdo nebo něco upadlo na ledu. Vítr ji již začal zaplňovat, ale byl to začátek. Za ní viděla slabé stopy, jednu delší než druhou. Alice cítila nával vzrušení a běžela kupředu. Po několika minutách stopy zmizely pod sněhem. Rozhlédla se a opatrně kráčela skalnatým terénem.
Slabý zvuk byl jediným varováním, než ji do zad zasáhl pevný předmět. Alice zaječela bolestí a překulila se dopředu, pryč od neviděného nepřítele. Zabralo jí jen okamžik postavit se na nohy a zvednout harpunu. Jen úder srdce mířila, načež zbraň spustila a proklela vítr, který odvál šipku do strany.
Zíral na ni Dustin, tvář zkřivenou děsivým šklebem. Zvedl palici a s křikem se na ni rozběhl. Alice uskočila a lehce klopýtla na kusu ledu, zatímco její mysl běžela na plné obrátky. Při pohledu na muže, který jí v životě způsobil tolik bolesti, se v ní smísily strach a panika a rozbušilo se jí srdce. Oči měl široké a zoufalé, když po ní znovu máchl palicí využívaje své výšky k úderu na hlavu.
Zlodějka před nárazem uskočila a sklouzla ze svahu. Vstala a těžce dýchala, přičemž chtěla nabít harpunu. Zaklela, když si uvědomila, že šipky před vůdcem tlupy upustila. Dustin upustil hůl a popadl krátké kopí. "Pojď si pro mě", vyštěkl. "Svoje jídlo si musíš odpracovat, ty kanibalko".
Alice se zarazila a naklonila hlavu na stranu. Bojí se. Ve spojitosti s tímto mužem to byla zvláštní myšlenka. Strach nikdy nebyl pocitem, který si myslela, že zná. Ale tady byl, vyděšen… z ní. Když vytahovala nůž od Elinore, objevil se jí na tváři široký úsměv. Sklonila se a vyrazila. Skočila ze skály, aby měla větší rychlost. Ustoupil a držel se při zemi, když po ní bodl.
Znovu udeřila míříc mu na hruď. Muž ji odrazil oštěpem a udělal krok kupředu, aby ji udeřil do tváře. Alice s polknutím klopýtla dozadu, když ucítila nepříjemné křupnutí svého zlomeného nosu. Bílý sníh potřísnila krev a ona se pohla od svého soupeře snažíc se otřít si slzy z očí, než zmrznou.
Náhle slyšela jeho smích. "Alice Burson", zavrčel, když si otírala krev ze rtů. Změnil postavení a sebral další oštěp. "Jaké překvapení. Ztracená holka, vždycky samotná, se přidá ke kultu potřeštěných kanibalů. Doufáš, že ti dají jinou kočku?"
Alice zavyla vztekem a hnala se na něj, načež zaječela, když ji kopl do břicha. Hrubián jí bodl do ramene a otočil oštěpem, než jej vytrhl zpět. Bolest byla oslepující, ale uchovala si dost důvtipu, aby se od něj odkulila. Překulila se přes hromadu šipek a jednu popadla, než se postavila znovu na nohy. Zakašlala a postříkala sníh krví. Ruka se jí chvěla, když se snažila nabít harpunu, zatímco Dustin kráčel k ní.
Vrhl po ní jeden z oštěpů a ona mu jen těsně uhnula, proklínajíc bolest ve svém zraněném rameni. Při pohledu na něj ji naplnil strach, v mysli jí naskočily roky jeho neustálého týrání a výsměchu. A více než všechno chtěla utéci. Utéci a skrýt se před tímto mužem, který byl neměnnou konstantou, zdrojem bolesti a strachu. Napjala se připravena uprchnout.
Pak šipka zaklapla na místo a něco uvnitř ní se změnilo. Dravec nebo kořist. Zavrčela a všechno viděla bledě modře. "Dost", zasyčela a skrčila se jako nějaké zvíře. Dustin klopýtl, když se na něj vrhla, zvedla mu harpunu ke krku a stiskla spoušť. Šipka mu probodla kůží, zaryla se mu do hrdla a vylétla zády. Ze rtů mu vytryskla krev, když klesl na kolena a upadl na záda.
"Už nikdy víc", vyštěkla a rozhlédla se po noži, který jí dala Elinore. Ležel ve sněhu poblíž, zvedla ho a přistoupila k umírajícímu. Hleděla mu do jeho širokých očí panicky hledících na její tvář. Alice zavyla a zdravou rukou mu zabodla čepel do hrudi. Vstala a kopla do jílce, nevšímajíc si nepříjemného prasknutí kosti a chupavky.
Jen s jednou rukou bylo obtížné dostat se ke své odměně, ale dokázala ji najít, než zemřel. Dívka natáhla zkrvavenou ruku a nadpřirozenou rychlostí mu vytáhla srdce. Držela ho ve vzduchu a sledovala, jak mu z očí mizí lesk. Alice klesla na koleno, vlna síly ji opustila a zrak se jí vrátil k normálu. Uši jí naplnilo tiché zavrčení, nějak uspokojivé, až ji mráz přeběhl po zádech. Dravec nebo kořist. Byla to prostá otázka. Zahánějíc odpor se Alice zakousla do orgánu a donutila se polknout. Zbytek už byl daleko snažší.
Pohlédla na přicházející skupinu bíle oděných kultistů. Každý z nich se naklonil nad Dustinovu mrtvolu, vložil do něj ruku a vytáhl ji pokrytou krví. Přišli k ní a dotkli se zkrvavenými prsty její tváře. Alice na ně zmateně hleděla, zatímco se kolem ní postavili do kruhu. Celá věc měla nádech obřadnosti, ale ona nerozuměla.
Poslední žena odložila masku a objevila se Elinore. Objala Alici a políbila dívku na tvář. "Vítej doma, sestro", pravila žena a ostatní se přidali. Alice spolukultistku objala a vychutnávala si tuto chvíli.
Skutečně našla domov.
Gwyneth přerušila své zkoumání posledního balíčku karet a protřela si oči. Nažloutlé světlo olejových lamp bylo pro její práci nedostatečné a toto byla její šestá dvojitá směna tento týden. Několikrát zamrkala a zkontrolovala několik posledních karet.
Nenuceně jednou rukou sejmula balíček, promíchala a rozložila karty. Soustředíc se jela prstem po balíčku, dokud nenašla správnou kartu. Bez dívání poznala, že je to vránové eso, jehož chvíle přijde během jedné z her ve Výletním - rozdávaném oku. Dům bere vše.
Když kartu vytahovala z balíčku a zastrkovala do živůtku, zapraskal na kartě jemný proud energie. Usmála se a zbývající karty zastrčila do krabičky, kterou zapečetila. Ta šťastná chvíle byla nyní její, stejně jako všechny ostatní. Tento týden budou její směny obzvláště produktivní.
* * *
"Pěkné ráno přeji, pane Havershame", začal lasicovitý mužík a natáhl ruku. "Můj společník a já bychom si rádi trochu poklábosili o balíčcích, které jste nám poslal". Haversham potřásl nabízenou rukou a pohlédl z drobného mluvčího na jeho druha, kolosální horu svalů s očima zapadlýma v bezvýrazném, ale nějak hrozivém obličeji. O této dvojici již slyšel a jejich přítomnost jistě neznamenala nic dobrého. Nervózně se usmál a opřel se v křesle.
"Je s produktem nějaký problém? Ujišťuji vás, že každou jednotlivou kartu kontrolujeme po jakékoli známce rozpoznatelnosti či nedokonalosti. Havershamovy karty jsou synonymem kvality".
Obr, zdánlivě poněkud pozadu za proudem rozhovoru, natáhl k Havershamovi svou velikánskou ruku. Neochotně přesunul váhu dopředu a potřásl jí. Menší muž se usmál, ale Haversham si nemohl pomoci od pocitu, že to byl spíše škleb.
"Syn-ony-mim, je to tak? Pěkné".
Velký vazoun ho nepustil. Haversham se pokusil vytrhnout ruku, ale to by stejně mohl být chycen v pasti na medvědy, jelikož mužův stisk se jen zvýšil. Jeho společník se naklonil blíž, až měl své ostré rysy těsně u Havershamovy tváře a jeho dech nesl nasládlý zápach, z něhož se Havershamovy dělalo nevolno.
"Balíčky nejsou kompletní, pane Havershame. Někdy chybí karty. Za normálních okolností by to byla nepříjemnost, ale je tu jedna zábavná věc - kasino mělo poslední dobou ztráty. Nepěkné. Nikoli toho druhu, kdy můžeme vzít sázející do sklepa, pokud víte, co tím myslím".
Haversham neměl představu, o čem to mluví, a měl potíže soustředit se, když se mu kosti v ruce třely jedna o druhou.
"My to ale kontrolujeme. Vždycky to byl jeden z vašich nových balíčků a pokaždé tam chyběla karta. Shoda okolností, dalo by se říct?"
Jeden z Havershamových prstů s křupnutím podlehl tlaku a on zaječel. Bojuje s bolestí vykoktal: "C-co po mě chcete?"
"Nic. Postaráme se o to. Ale patrně se budete muset podívat po nějakých nových zaměstnancích. To může být zapeklité".
Haversham byl bledý a potil se a nechápavě zíral do očí svého trýznitele.
"Dobrá, bylo fajn s vámi poklábosit, příteli. Přeji pěkný den".
Obr sevřel pěst a ozvalo se křupnutí. Haversham polkl, protočily se mu panenky a bezvládně se sesul do křesla. Dvě postavy se obrátily k odchodu.
"Na tomhle místě je cítit magie", zavrčel ten vyšší. "Cítíš to?"
"Silné kouzlo", odsekl menší. "Příliš velké jen na nás".
Obr vážně přikývl. "Měli bychom si promluvit s Matthesonem".
* * *
"Je trochu silné nazývat to krádeží, co seržo? Myslím, jedna karta z balíčku, to je sotva vůbec krádež".
Seržantka Galenová se na mladšího strážníka zamračila. "Je to sebrání něčeho, co vám nepatří, Belhame. Jak byste to sakra nazval?" Ušklíbla se a rychle dodala: "Ne, neodpovídejte. Prostě mlčte a mějte oči na šťopkách. Tohle je odborová oblast, nejsme tu vítáni".
Andrews, jeden z dalších strážníků, si odfrkl. "No tak, seržo. Moc se strachujete. Dokud je s náma Brunhilda, nikdo si s náma nic nezačne".
Seržantka přikývla nucena to připustit. Musel by to být skutečně ztřeštěný agitátor, aby se postavil Brunhildě - obrovský dohlížitel byl zosobněním smrtící síly, i přes malou červenou mašli, kterou mu Belham přivázal za hlavu. "Tak poznáte, že je to holka, seržo". Cítila, jak se země pod podrážkami jejích levných bot s každým písty poháněným krokem zachvěje.
Bylo jich pět, šest počítáme-li Brunhildu, a zatočili za roh skladiště, kde seržantka zvedla ruku a zastavila se.
"Havershamovo", ukázala. "Její působiště je v jihovýchodním rohu. Buďte v pohotovosti. Pokud bude vzdorovat, zastřelte ji".
"Stále nechápu, proč vyžaduje tak tvrdé zacházení, seržo", ozval se Belham. "Co očekáváme, že ta holha udělá?"
Galenová se na něj přísně podívala a natáhla úderník na svém koltu. "Zpochybňuješ rozkazy, Belhame?"
Smutně potřásl hlavou. "Jistěže ne, seržo. Je to jen… Bylo by tak hezký, kdyby něco projednou dávalo smysl".
* * *
Gwyneth si vychutnávala svůj poslední triumf - knihovou desítku, nešťastný okamžik ve hře, kdy nějaký opilý trouba vsadil celé jmění, zatímco ona připravovala nový zapečetěný balíček karet. Její vlastní balíček skrytý v tajné kapse ji štípal na kůži nahromaděnou energií.
V tomto nočním čase byla tovární hala téměř pustá a zůstávalo jen pár dělníků zajišťujících, že se klapajícím tiskařským strojům nic nestane. Kradmým pohledem se ujistila, že ji nikdo nesleduje, vytáhla balíček a zamíchala ho nechávajíc moc proudit. Položila na stůl pět karet, čistá postupka beranů. Tiše se zasmála a rozdala znovu. Dva páry - esa a osmičky.
Polekaně ustoupila, když zeď vedle ní vybuchla.
Gwyneth zaječela, když ji zasáhly ostré kusy cihel zanechávajíce škrábance na holé kůži tváře a rukou. Skrz prach viděla velký kus zdiva ležící na místě, kde okamžik předtím stála.
Zničenou zdí si klestil cestu obří parní konstrukt, písty poháněné pařáty nenuceně odhazovaly cihly. Těžkopádná hlava se obrátila ke Gwyneth a zářící čočky se na ni zaměřily. Obrátila se na útěk.
Za sebou slyšela křičící lidské hlasy a o chvíli později následovala střelba. Balíček jí praskal v ruce a s každou kulkou hvízdající kolem ní a míjející ji o nejtěsnější kousíček, zaplála karta a změnila se v popel. Neměla čas to dokončit a magie byla nestabilní. Chvíle, které ukradla, byly jedna po druhé ztraceny.
* * *
"Měla bejt mrtvá, seržo. Něco je špatně".
Galenová s ponurou tváří přikývla. "Rozviňte se. Najděte ji".
* * *
Gwyneth se snažila zůstat v klidu a pravidelně dýchat. Baliček hořel rychleji než měl.
Krčíc se za jednou tiskárnou viděla díru ve zdi zanechanou dohlížitelem. Jeden poslední sprint, trochu štěstí a bude pryč.
Poloskrčená se tiše pohybovala po sutinami pokryté podlaze. Zvládla to. Byla vol…
Dřevěná palice držena někým venku ji zasáhla do tváře tak tvrdě, že ji zčernal zrak. Kolem poletovaly hvězdičky. Letěla noční oblohou. Bylo to… poklidné. Nebo padala? Země spěchala se s ní setkat a…
* * *
Byla živá. Hlava jí třeštila, všechno jí bolelo a zvedal se jí žaludek. Nějak se stalo, že zbytek balíčku jí zůstal v ruce.
Gwyneth otevřela oči a byla přivítána sborem natahovaných úderníků.
"Klid", nařídil chraplavý ženský hlas. "Žádné prudké pohyby".
Pokusila se podívat na ženinu tvář, ale oči nedokázaly zaostřit.
"Gwyneth Maddox", pokračoval hlas. "Z rozkazu guvernérova sekretáře jste zatčena. Budete-li odporovat, máme rozkaz vás zabít. Máte k tomu co říci?"
Gwyneth se opatrně posadila a zkrvavenými ústy se na seržantku usmála. "Jo", zachroptěla. "Hodně štěstí s tim".
Vší zbývající silou mrštila zbytkem balíčku po strážnících a letící karty zajiskřily. S ohlušujícím rachotem vyšlo pět střel, přičemž všechny zbraně katastrofálně selhaly a rozlétly se na žhnoucí šrapnely. Zbloudilý kus pistole prolétl jednou z dohlížitelových čoček a uvízl v jeho kontrolním mechanismu.
Tři strážníci zemřeli téměř okamžitě, když se povelová matice konstruktu zacyklila a mohutné ocelové pařáty jim rozdrtily těla. Náhlý pohyb stroj rozechvěl a stará vlasová prasklina v jednom z hlavních hrudních otáčecích čepů povolila. S děsivým zavytím strénajícího kovu se dohlížitelův trup nekontrolovatelně roztočil a jeho máchající paže popadly čtvrtého strážníka a roztrhaly mu tělo na kusy.
Seržantce Galenové trvalo jen vteřinu či dvě vzpamatovat se ze ztráty pistole a vyrazila kupředu skrz šířící se mrak karet a popela tasíc meč. Nevšímala si chaosu za sebou, zkřížila oči s cílem a bodla.
Dohlížitelova harpuna náhodně vypálila, ale přesto našla svůj cíl. Ozubený hák zasáhl seržantku do stehna a hluboce se zaklesl. Čepel Gwyneth jen natrhla kůži na krku, než ji rychle se navíjející kabel strhl s sebou a přitáhl k točícím se pařátům. Její zlostný křik náhle utichl. Překonán působícími silami dohlížitelův kotel praskl a Gwyneth ztratila vědomí.
Brunhildina potrhaná červená stuha se snesla k zemi.
* * *
Někdo ji nesl a kolébal ji jako dítě. Pohlédla do bezvýrazné tváře obra. Vedle nich kráčel pištící mužík s tváří lasičky.
"Ach, slečna Maddoxová. Potřebujete novou práci", ušklíbl se mužík. "Naštěstí máme pro někoho s vašimi schopnostmi v kasinu využití. Takže", zahihňal se, "to vypadá, že dnes je váš šťastný den".
"Chcete naznačit, pane Hall, že v Malifauxském sanatoriu nedošlo k žádným nehodám?", otázal se doktor Blackwood povýšeným hlasem. Přísně hleděl na cechovního úředníka s úmyslem muže zastrašit. Byl zde lékařskou autoritou a chtěl to úředníkovi dát poznat. "Po všech těch útěcích mě vaši představení výslovně požádali, abych prošel trhlinou a vytvořil pro duševně nemocné i okolní společnost něco užitečnějšího. Je pro mě těžké strpět jakékoliv náznaky, že mé služby nejsou potřebné".
Pan Hall opatrně uvažoval nad svou odpovědí a získával čas čištěním svých brýlí kapesníkem. Pokusil se neurazit se tónem doktora Blackwooda. Psychiatra neměl rád, což se už tak projeví v jeho hlášení nadřízeným.
"Nechtěl jsem nic naznačovat", řekl po podrážděném odfrknutí. "Prostě říkám, že s jedním zařízením na uskladnění šílenců bude obtížné financovat další".
Blackwood se usmál. Teď měl úředníka v hrsti. "Uskladnění", pravil a naklonil se kupředu, "je přesný problém. Vzdáváte se léčení pacientů. Utlumujete je. Provádíte na nich zastaralé psychiatrické metody v marných pokusech učinit je neškodnými. Na mé straně trhliny jsme již toto oslavované uvěznění překročili. Snažíme se tyto nebohé oběti rehabilitovat a vrátit do života, učinit z nich funkční členy společnosti".
Zkoumal Hallův obličej vida v byrokratových očích podrážděnost a zmatek. Nebyla šance prosadit projekt na finanční úrovni. Musel využít neznalost medicínských vědomostí úředníka. Nejistota v neznámém oboru ho učiní poddajným. Bude přístupnější k nápadu vytvoření nové a lepší nemocnice. Blackwood plánoval uzavřít setkání předvedením důkazu své metodologie. Nejprve potřeboval zdiskreditovat procesy současné instituce.
"Vaše organizace má pochybnou pověst. Je přecpaná, plná lidí, který váš Cech pokládá za lidský odpad. Psychiatrie pomůže tyto lidi vrátit k základní funkčnosti. Jsem si jist, že guvernér rád uvidí schopné dělníky v dolech nebo slévárnách. Prosím, řekněte, zda se mýlím".
"Pane, v sanatoriu máme psychiatry", odvětil Hall a hlas mu nyní zbarvila podrážděnost. "Vede je doktor Morrows, který je kvalifikovaný na…"
"Kvalifikovaný kým?", přerušil ho Blackwood. "Jistě ne žádným vládnoucím tělesem zodpovědným za psychiatrický dozor. Dobrali jsme se k jádru problému, kořenu všech selhání. Se vší úctou k vaší vládě je toto město prostě hraničním střediskem a podle toho je vedeno. To samosebou dává smysl. Omezené zdroje, nedostatek kvalifikovaného personálu. Vaši právníci dělají to nejlepší pro bezpečnost většiny obyvatel, aniž by se zabývali tím nejlepším pro společnost jako celek. Zdraví dělníci, zmenšené násilí z rukou duševně nemocných. To je to, co nabízím. Konec přelidněných budov ukládajících lidi jako skladiště na obilí. Jakou hodnotu přináší nepoužité či shnilé obilí společnosti?"
"Žádnou", odvětil roztržitě úředmél Hall projevuje přesně správné množství neklidu z nadhozeného tématu. To byl čas využít výhody.
"Žádnou", zopakoval Blackwood s dramatickým zdůrazněním. "Nechte mě ukázat vám jinou cestu. Pojďte".
Zvedl se od svého stolu a pokynul úředníkovi, aby ho následoval. Hall vyrazil za ním.
Budova byla vesměs prázdná, krom občasných kusů nábytku používanému hrstkou dělníků pomáhajícím připravit budoucí nemocnici. Několik roztroušených stolů a židlí bylo nesourodou směsicí postrádjící jednotnost. Bylo to podivné srovnání se zdobenými cechovními kancelářemi, kde byl doma Hall.
"Vybavoval jste to sám?", zeptal se doktora, částečně, aby řeč nestála, a částečně, aby otestoval mužovy utrácecí návyky.
"Ano, pokud se to dá nazvat vybavením", opáčil Blackwood přes rameno, zatímco pokračovali dolů do haly. "Přestože mou přítomnost zde domluvil výbor Collinsovy university pro psychiatrické a psychologické zdraví, jejich rozpočtová rozhodnutí se soustředí na druhou stranu trhliny. Platím zde něco málo personálu, pronajal jsem si toto místo a poskytl trochu kapitálu potřebného pro uvedení věcí do pohybu. Když uvidíte důkaz naší práce, bezpochyby pochopíte potenciál, který mohou cechovní peníze přinést našim pacientům".
Hall pochyboval, že jakýkoli důkaz poskytnutý doktorem může překonat mužovo chování, ale jeho role mu velela ohodnotit doktorův pokrok. O Blackwoodovi neměl co pozitivního říci, i vzhledem k jeho blahosklonnosti. Guvernér by nestrpěl žádné podvodníky a Hall dosud chtěl muže vykreslit právě takto. Možná ho pošlou zpátky trhlinou, takže se v budoucnu vyhnu dalším setkáním s ním, pomyslel si během chůze.
Cesta se zdála nekonečně dlouhá. Budova byla mnohem větší než současné sanatorium a vešlo by se do ní mnohem více pacientů. I kdyby měla jen hostit nemocné a držet je z ulic, byla by to výhoda, to musel Hall uznat. Místo však Halla znepokojilo. Umístit velkou populaci šílenců tak blízko Starému Malifaux vypadalo jako koledovat si o potíže.
"Působivá stavba", pravil Hall, když přišli k rukou namalovanému symbolu ukazujícímu k nemocničním pokojům. "Ale není nebezpečné být tak blízko Starého Malifaux? Nepřitáhne to pozornost některých původních obyvatel města?"
"Za udržení našich pacientů v bezpečí před nezrozenými jsou zodpovědní vaši strážníci", upozornil ho Blackwood, když otevíral dveře vedle symbolu. "Pokud bych si mohl volit, dával bych přednost místě blíže centru. Dotčení občané však odmítli možnost mít blázinec příliš blízko svých domovů, vzhledem k vašim známým potížím".
Otevřel dveře na schodiště a dvojice sešla do nižšího podlaží.
"A jsme tu", řekl Blackwood, když došli dolů. Odemkl dvojité dveře a vstoupili do další síně, kde se zastavili u prvního pokoje. Zavřené dveře vypadaly vyrobeny z pevného železa a podobaly se vězeňským. "Toto je dočasný domov pacientky 1078, jak ji nazýval váš personál. Zde je pod jménem Mary Jenson, jménem, které znala, než u ní propukla nemoc".
Hall to číslo poznával, se ženou přišel do styku při občasných kontrolách v sanatoriu. Byla tam umístěna po té, co unesla a utopila sousedovic děti a trvala na tom, že jí to přikázaly hlasy. Od svého uvěznění neustále ječela a prosila hlasy, ať odejdou. Procházet kolem jejího pokoje a slyšet jeji křik mu vždy nahnalo husí kůži.
Nyní nekřičela a ticho Halla šokovalo. "Spí?"
"Možná", odvětil Blackwood. "Ale pochybuji, přeci jen je poledne".
"Já že je tak… tichá", zamumlal Hall. "Musí být pod sedativy".
"Ne, můj drahý chlapče", zasmál se Blackwood s nefalšovaným pobavením. "Medikace není pro léčbu vždy nutná. Prostě jsme s ní pracovali a naučili ji zvládnout své klamné představy. Nyní dokáže hlasy udržet na uzdě".
Blackwood otevřel dveře a Hall udělal znepokojený krok dozadu. Žena údajně byla velmi nebezpečná, občasné záchvaty násilí způsobily v sanatoriu několik vážných zranění. Klidně vyšla ze svého pokoje, což jeho strach utišilo.
Její mírné chování vyvedlo Halla z míry a on na ženu nevěřícně zíral. Vždycky si myslel, že šílenci mají zřetelné vzezření. Buď se mýlil nebo byla příčetnost této ženy nedotčena.
"To je úžasné", pravil obraceje se k doktorovi. "Odpřísáhnete, že nedostala žádná sedativa?"
"Paní Jensonová", oslovil Blackwood pacientku. "Doběhla byste, prosím, do haly a zpátky?"
Beze slova udělala, jak řekl. Hall ji sledoval běžet a hledal jakékoliv známky sedativ. Přestože se pohybovala poněkud trhaně, nedokázal si představit, že by těžce zdrogovaná osoba vyvinula takovou rychlost. Jeho nevycvičeným očím se jevila fyzicky a duševně v pořádku.
"Vypadá jako žena, která by mohla ve společnosti fungovat?", optal se doktor samolibě. "Může být poslána do práce a přispět k rozvoji tohoto města?"
"Ona… může", zakoktal se Hall. Výsledek doktorova díla zastínil úředníkovu nechuť k Blackwoodovým hrubostem. "Myslím, že jsem viděl dost, abych sepsal hlášení, doktore Blackwoode. Měl bych se vrátit do své kanceláře zdokumentovat své závěry".
"Dobrá tedy", pravil Blackwood, než obrátil pozornost k pacientce. "Mary, vraťte se, prosím, do svého pokoje. Brzo se vrátím k našemu sezení".
Žena to dychtivě vykonala a doktor za ní zamkl dveře. Blackwood pokynul ke schodům a dovedl Halla do vstupního podlaží. Úředník po vstupu do foyer mluvil jen málo. Vyměnili si očekávané formální pozdravy a zakrátko byl venku.
Když Hall opustil budovu, doktor zamkl vstupní dveře a obrátil se do středu matně osvětleného foyer. "Šlo to dobře", řekl do stínů. "Nejsem si jist, jak jste ji donutila vykonat příkazy, ale bylo to přesvědčivé".
"Hrůza je mocný stimul, doktore", pravila žena, která se vynořila za jedním mramorovým sloupem lemujícím místnost. "Triky nechte na mě a vaše sny se mohou proměnit v realitu".
"Ano", zašeptal Blackwood, když si představoval svůj sen. "Blackwoodův domov duševního zdraví".
"Nazývejte to, jak chcete", řekla mu do ucha. "Dokud nezapomenete na naši smlouvu. Nechci nic menšího než neomezený přístup k pacientům. Porušte naši dohodu a vaše vlastní duševní muka budou trvalé a navýsost bolestivé".
Teplý dech na uchu ho znervóznil a zdánlivě obral o řeč. Bez váhání přikývl.
"Perfektní", řekla, zatímco jí prsty klouzaly po tajemných runách zdobících dřevěnou skříňku, kterou držela v ruce. "Čeká nás velká budoucnost, doktore Blackwoode".
Ada Macquina vždycky milovala práci rukama. Už jako dítě ráda věci cítila - strukturu dřeva, chlad oceli, lesk mosazi. Adin otec byl hodinář a nikde se necítila doma víc než v jeho dílně ponořené do vůně oleje a vyleštěné mosazi, kde poslouchala tikot tisíců hodinek a uklidňující mlčení svého otce skloněného nad hedvábným ubrusem s pinzetou v jedné ruce a okulárem ve druhé.
Jeho přesně vyrobené instrumenty byly skutečně hodnotné. Ada byla nekonečně fascinována mikrokosmem hodinových strojků pracujících i v nejobyčejnějších hodinách v dokonalém souladu dvou ozubených koleček, z nichž ani jedno neměřilo více než pár desetin palce, ale přesto byly nezbytné pro fungování mechanismu, který dokázal počítat čas s takovou přesností, že pokud byl řádně natažen, neodchýlil se od skutečného času více než o sekundu za rok.
Chovala tajnou naději, že jednoho dne otcovu dílnu zdědí a považovala se za nejpilnějšího studenta, ale její starší bratr se ukázal být ve světě roky před uznáním ženských volebních práv vhodnější volbou.
Ada zůstávala v dílně ještě po té, co její otec odešel na odpočinek, neochotna opustit své vzpomínky. Její bratr pro ni našel práci, ale bylo to zřídkakdy něco víc než natočit stojící hodinky a vítat zákazníky u dveří. Byla stejně zručná jako on, ale v očích společnosti mu nemohla být rovnocenná.
A tak opustila Macquinovo hodinářství, zal. 1812, a vyrazila najít si vlastní cestu. Pro ženu bylo kdekoliv velmi málo práce nezahrnující koště nebo necky a během svého hledání něčeho hodného jejích dovedností doputovala až na Malifaux. Slyšela, že tam jsou dovednosti ceněny více než pohlaví a nalézá se tam mnoho zvláštních technických divů.
Netrvalo dlouho a nastoupila do Bartholomew & Dainovy společnosti technických provozů, která poskytovala množství obzvláště vytříbených strojů pro takové úkoly jako práce s kovem, dřevorubectví a stále se rozšiřující železnici. Její minulost hodinářky z ní rychle udělala ideálního technika pro jedny z nejmenších a přesto nejsložitějších strojů, které společnost vyráběla a udržovala: Bartholomew & Dainovy plechové multifunkční vynálezy.
Tyto plně samostatné a soběstačné stroje byly schopny ohnout, natočit, sklopit, proděrovat, stočit a označit ocelový plát pro výrobu kotlů a pístů, skříní a na stovky dalších použití. Řídící jednotka byla jediným komponentem, který nebyl vyráběn Bartholomew & Dainem (a tedy jediným komponentem, na jejíž opravu neměla certifikaci) a přetrvávaly zvěsti, že se na jejich výrobě podílí C. Hoffman. Údajně obsahovaly dušekamy, podivné kameny, s nimiž se dosud nesetkala, ale obdařené silným dynamickým proudem umožňující korporaci výrobu velkého množství inovací.
Ada se rychle stala zručnou v ovládání složitých multifunkčních strojů neboli 'cínových mlátičů', jak byly známy v inženýrských kruzích, a brzo byla povýšena do pozice cestujícího technika pověřeného udržováním a servisováním každého z devíti cínových mlátičů pracujících ve městě Malifaux, v souladu s životní servisní garnací vážených Bartholomew & Daina.
Ada měla svou práci ráda, cestovala městem a prováděla pravidelné kontroly svých 'hochů', jak je ráda nazývala. Byly to složité stroje vyrobené pomocí stále ještě zcela nevyzkoušené technologie, takže byly náchylné k drobným chybám a poruchám kalibrace a prvních pár měsíců své nové práce byla Ada velmi vytížena téměř neustálým cestováním od jedné továrny ke druhé.
Když byly slabosti rozpoznány a odstraněny a návrh strojů vylepšen, selhání ubylo a Ada začala trávit více času v centrále, kde se každodenní kontroly změnily v týdení a týdení služby v měsíční.
Stále bylo co dělat, ale Ada shledala mezery mezi prací stále nesnesitelnější. Nic neměla ráda víc než práci na mechanismech, rozebírat a odmastit, utáhnout šrouby a vyzkoušet páky a změřit rozsah, utišit vrzání a srovnat táhla, vrátit každý kloub a páku k bezchybné dokonalosti.
Milovala přesnost a ekonomický design multifunkčních automatů, v jehož tvaru bylo zjevné pochopení základů mechaniky. Pro nevzdělané pravděpodobně vypadaly jako cinkající mechanické figurky přenášející mnohýma rukama kusy kovu vykované do složitých tvarů, ale pro Adu to byl zázrak.
Jejich autonomie jí přinášela neustále potěšení. Přestože byly němé, dokázaly multifunkční automaty reagovat na hlasové příkazy a byly schopné provádět složité instrukce. Měly také vzorové funkce, při nichž dokázaly zopakovat jakýkoliv poskytnutý tvar. To byla velmi oblíbená možnost, kdy Bartholomew & Dain pověřili dělníka vytvořit předmět a multifunkční automaty pak chrlily tisíce replik, všechny přesně odpovídající originálu.
Její nejoblíbenější cínový mlátič byl Barney, vlastněný Mitchieho ocelárnou hluboko v srdci průmyslové zóny. Vyráběly se tam parní písty a další zásadní komponenty udržující v pohybu železnici. Práce v přímé konkurenci s montérskými odbory znamenala, že malá společnost musela tvrdě bojovat a místo na trhu, a tak Barney běžel dvacet čtyři hodin denně.
Barney potřeboval údržbu dvakrát tak často než jakýkoliv jiný cínový mlátič - kalibrace byla při výrobě vysokotlakých nádob neustálým problémem a Mitchiho ocelárna si při stlačení cen pod ty montérské nemohla dovolit reputaci ohrožující výbuch.
Ada navštěvovala Barneyho v úterky a čtvrtky, když jí vedoucí dílny nechal zhruba hodinu na vyčištění a naolejování hlavních kloubů a na upevnění čehokoliv, co by se mohlo začít uvolňovat.
Neustálá práce si na stroji vybrala svou daň a Barney byl víc promačkaný a umazaný od oleje než všechny ostatní cínoví mlátiči dohromady. Ada téměř cítila úlevu stroje, když se svou brašnou a plechovkou s olejem dorazila. Prohlížel si ji těmi oranžovými čočkami, kterými vyměřoval ocel, lehce zvedl paže nebo natočil hrudní kloub, jak mu nařídila, zatímco zkoumala praskliny a úniky hydrauliky. Často zjistila, že k Barneymu mluví, klábosí o všem a ničem, pro své vlastní pobavení i pro uklidnění stroje.
A pak se jednou u Bartholomew & Daina objevil jeden hoch z Mitchieho dílny sotva popadající dech s tím, že Barney vydává odporný skřípavý zvuk a měla by tedy rychle přijít.
Když Ada dorazila do dílny, Barney stál s polodokončeným ocelovým pístem ve dvou ze svých rukou, ale zdvihací paže na jeho levé ruce visela křivě a vydávala hlasité skřípění. Okamžitě se obávala nejhoršího - že se utrhl šroub nebo prasklo kování.
Když se dostatečně přiblížila pozorně se podívala, ke svému překvapení zjistila, že někdo odstranil hlavní nosný šroub v jeho levém rameni, aby uvolnil zásuvný kloub. Samotný šroub ležel na pultu o kus dál, jakoby tam byl opatrně položen.
"Dokážete to spravit?", zeptal se ředitel zneklidněně. Přestože v Mitchieho ocelárně bylo zaměstnáno množství dalších dělníků, Barneyho produktivita byla klíčem k udržení společnosti nad vodou.
"Rozhodně", pravila Ada přemýšlejíc, zda má či nemá řediteli o této drobné sabotáži říci. Setkala se s podobnými problémym byť méně sofistikovanými, v ostatních továrnách, které zakoupily multifunkční automaty. Dělníci zjevně viděli v této novodobé technologie hrozbu pro svou práci a někdy vzali do svých rukou zajištění budoucnosti. "Jen spojovací problém. Nic vážného".
Řediteli se zjevně ulevilo a odkvačil zanechávaje ji vrátit šroub na místo a otestovat rotační úhly paže. Barney poslušně vyhověl, otáčel 'opravenou' paží a sledoval ji svýma jantarovýma očima.
"A je to, Barney", řekla. "Jako nová".
Rychle ho přehlédla, ale vše ostatní vypadalo v dokonalém pořádku, takže ohlásila opravu chyby řediteli a zamířila zpátky do centrály uvažujíc, zda by měla nahlásit sabotáž svému šéfovi. Nakonec se rozhodla to neudělat, personální spory zákazníků nebyly záležitostí, kterou by Bartholomew & Dain měli řešit. Dokud dokázala udržet cínové mlátiče v chodu, zbytek byl zodpovědností někoho jiného.
Nastal únor. Už nebyl sníh, ale vítr byl stále kousavě studený a Ada toužila po teplých letních měsících, kdy mohla pracovat, aniž by si každých pár minut dýchala na ruce.
O pár dní později dorazil k Bartholomew & Dainovi další hoch od Mitchieho a oznámil, že si ředitel žádá ji osobně. Barney se znovu porouchal.
Tentokrát našla Barneyho ohnutého se všemi šesti pažemi ochablými, zatímco hlava se mu točila dopředu a dozadu jakoby zkoumajíc ocel na stole před sebou. Zatímco ředitel nervózně procházel kolem, otevřela břišní poklop a vnořila se doň prozkoumat poškození.
Hlavní poháněcí řemen byl rozpojen. Nebyl prasklý nebo přeříznutý, jen odšroubovaný a vytažený z poháněcího kola. Nebylo tam jakékoliv poškození, jen částečné rozebrání.
"Je to špatné?", zeptal se ředitel. "Kolik to bude stát? Mám třista kování, které musím odeslat do devíti ráno".
"To bude v pořádku", odvětila Ada z trupu. "Deset minut a znovu poběží".
Ředitel si vydechl úlevou a otřel si své korpulentní čelo kapesníkem. "Ten stroj mi způsobí infarkt…"
Ada čekala, dokud neodešel, pak zahákla řemen zpátky na místo. Krátce zarachtal, než ozubená kola zapadla na místo, a pak se roztočil. Barney se okamžitě zvedl a stočil všech svých šest paží do startovací polohy, načež se mu otočila hlava směrem k ní.
Ada se rozhlédla po dílně. Bylo tu alespoň tucet dalších mužů pracujících jen v této místnosti a žádný z nich neprojevoval žádný zvláštní zájem o to, co dělá. Odstranění šroubu byl zcela zjevný způsob, jak vykloubit ramenní kloub, ale otevřít kryt a sundat řemen? Ada přemýšlela, zda má kterýkoliv z mužů zde znalosti Barneyho struktury, podle kterých by věděl, jak to udělat.
A proč tak jemná sabotáž? Proč ne přeříznutí hydraulických kabelů nebo ohnutí pístu? Na jeřábech byly patnáctitunové kotle lokomotiv, proč nějaký neupustit a nerozdrtit stroj dole? Před šesti měsíci vzal dělník v Grant & Speyově továrně devítilibrový mlat a zarazil ho do hlavy Archieho, tamního multifunkčního automatu, když mu bylo řečeno, že bude na konci měsíci propuštěn.
Kdokoliv toto udělal, věděl, že je Barney nutný pro přežití společnosti a zjevně nebyl připraven ho vážně poškodit. Místo toho ho jen na chvíli vyřadil, dost na to, aby byl zavolán technik. Nebo konkrétněji, aby byla zavolána ona.
Znovu se rozhlédla po dílně, několik dělníků jí kývlo na pozdrav, ale nic víc.
Ada by se nenazvala krásnou, ale byla si vědoma, že není prostá jisté pohlednosti. Možná měla nápadnější uši, než by se jí líbilo, a někdy hleděla na své velké ruce s dlouhými prsty s olejem za nehty a přemýšlela, jaké by to bylo, kdyby byly drobné, ale kůži měla hladkou a posetou pihami a více než jednou jí bylo řečeno, že má hezký úsměv.
Bylo možné, že ji někdo v dílně chce zaujmout? Možná ji měly sabotáže Barneyho přimět přijít.
Odfrkla si a ten nápad zahnala. I bez toho bylo mnoho příležitostí s ní mluvit a už tak docházela dvakrát týdně.
Tato myšlenka zapadla až do pátku toho týdne, kdy byla znovu zavolána do Mitchieho ocelárny, kde zjistila, že odpadl jeden z Barneyho svíráků.
Zkontrolovala pěstní přídavek a nenašla prasklinu ani trhlinu, prostě chyběly čtyři upevňovací šrouby. Když se otočila, byly pečlivě uloženy na stole vedle stroje. Snažíc se neusmát začala Ada hledat kolem stolu. Bylo tu množství odstřišků a dalších průmyslových zbytků, ale nakonec našla svírák pohřbený pod střepinami, přesně v rohu, kam 'dopadl'.
Když ho vytáhla, svírák cosi držel. Květinu.
Jemnou ocelovou květinu vystříhanou z desetiny palce silného cínu se zkroucenou stopkou a pěti svařenými okvětními plátky, každý velikosti jejího malíčku. Byla to taková věc, kterou mohl řemeslník zvládnout během pauzy na oběd, aby jí vzal své milované ženě či dceři.
Ada si uvědomila, že se červená. Určitě to bylo pro ni. Osoba, která poškodila Barneyho, byla stejnou osobou, která jí zamýšlela věnovat tento dárek. Znovu se rozhlédla kolem, ale nikdo se na ni nedíval. Kdokoliv to udělal, nedával to na sobě znát.
"Vypadá to, že mám tajného ctitele, Barney", zašeptala mu, když připevňovala svírák zpět na místo. "Hochu, přála bych si, abys uměl mluvit, takže bys mi řekl, který z těch vtipálků mě tahá za fusekli".
Barney ji sledoval svýma oranžovýma očima a se svírákem bezpečně na místě se vrátil k práci.
Jestliže Ada nezmínila zvláštní povahu Barneyho poruch, už vůbec nehodlala nikomu říkat o květině. Prostě ustaranému řediteli ohlásila uvolněný spoj.
"Tenhle váš stroj je hodně poruchový", stěžoval si. "Pochopitelně jsem vděčný za horlivou pozornost vaší společnosti, ale určitě není normální mít tolik poruch během jednoho týdne".
"Necháváte ho pracovat dvacetčtyři hodin denně, pane", odpověděla. "A žádná z těch poruch nebyla vážná".
"Určitě ne pro Bartholomew & Daina", pravil ředitel poněkud lehkomyslně, a odkráčel.
Bylo pondělí ráno, když se v centrále znovu objevili dva hoši z dílny s tvářemi rudými jako třešně. Zjevně na popud ředitele celou cestu běželi.
"Ten váš pekelný stroj je zase porouchaný!", křičel, když se Ada o půl hodiny později objevila. "A podívejte se na hodiny! Jsem padesát výrobků pozadu a dodávka je už o hodinu zpožděna. Pověst Mitchieho ocelárny je na pokraji zkázy".
Ada cítila, že to bylo poněkud melodramatické, ale navenek projevila znepokojení, zatímco srdce jí v hrudi bušilo. Provedl její tajemný ctitel další tajnou sabotáž Barneyho, aby ji přiměl vrátit se tak brzo? Sleduje ji i nyní?
Pokoušejíc se vypadat klidně a vyrovnaně, vydala se prozkoumat multifunkční automat. Barney byl částečně ztuhlý, evidentně ztuhl během vyrábění jednoho z těch zoufale potřebných výrobků nutných k dokončení objednávky. Každých pár vteřin se otočil od svého stolu vzít další díl, v polovině se z podivným vrčivým zvukem zarazil, a pak se znovu otočil zpátky.
Pokud mohla říct, dělal to celý víkend.
"Zbalte to! Zbalte to všechno!", křičel ředitel. "Vezmeme všechno, co máme, a zbytek bude doručen, až bude hotov". Po té se divoce otočil k Adě. "Opravte tu věc! A pokud dostaneme pokutu za pozdní doručení, očekávám, že ho zaplatí vaše společnost".
Odkvačil a dále chrlil příkazy.
Ada ho chvíli sledovala, a pak potřásla hlavou. Pošetilec.
"Dobře, podíváme se na tebe, Barney", řekla, jemně mu vyndala polodokenčený výrobek z rukou a odložila ho stranou. Přestal se snažit otočit trup a jakoby netrpělivě čekal, až mu začne otevírat hrudní plát. "Myslím, že se ti něco zaseklo v převodech".
Otevřela poklop a okamžitě viděla problém. V dutině směrem k pravé horní ruce byla nacpána zamaštěná látka a její roh se zachytil v Barneyho centrálním osovém čepu umožňujícím otáčet horní část těla nezávisle na spodní.
"Co je tohle?", přemýšlela nahlas. V látce bylo zabeleno něco těžkého, ale bylo potřeba několik silných trhnutí, aby se uvolnila, jelikož se pevně zachytila v Barneyho vnitřních obvodech.
Rozbalila látku a našla kus oceli velikosti baseballového míčku vytvarovaného do tvaru srdce. Ocel byla vyleštěna drátěnou vlnou, až oslnivě zářila, a dokonalým písmem na ní bylo vyvedeno:
Ukradlas mi srdce.
Ada se téměř rozesmála a s výrazem očekávání se rozhlédla po okolních dělnících. Někdo ji tu balamutil. Bylo to storomódní, ale také roztomilé. Doufala, že chlápek, který to dělá, není ženatý.
V dílně byl zhruba tucet ocelářů, kteří pracovali s různými kusy kovu a častovali se navzájem oplzlými vtipy, ale nikdo z nich neukazoval potlačované očekávání, které doufala spatřit. Nikdo z nich se dokonce ani nedíval jejím směrem.
Byla to podivná situace. Někdo tohle dělal úmyslně, znovu a znovu sabotoval Barneyho, čímž doháněl ředitele k šílenství, pokoušeje se zvláštní formou o svádění (aspoň si to myslela), ale neučinil žádný pokus kontaktovat ji, když tu skutečně byla. Možná byl velice nesmělý a nedokázal sebrat odvahu promluvit k ní.
Sledovala svalnaté, umaštěné muže, jak křičí a smějí se. Nikdo z nich se jí nezdál obzvláště nesmělý. Ani jeden z nich nevpadal na někoho, kdo vyrábí kovové květiny.
V továrně byly i jiné místnosti, to věděla, přesože toto byla jediná dílna, kterou navštěvovala, protože tady byl umístěn Barney. Možná to byl ocelář z jiné části, který ji sledoval procházet.
Chvíli přemýšlela, přičemž zdvihla ocelové srdce. Bylo překrásně vyrobeno, přesně symetrické a na dotek zcela hladké. Viděla v kovu stovky proužků, jak byl znovu a znovu broušen do dokonalého tvaru. Vyrobit ho muselo trvat hodiny.
Znovu zabalila srdce do látky na ochranu a vstrčila ho do své brašny, pak utrhla kousek mastného papíru a tužkou naň napsala:
Kdo jsi?
Než si to mohla promyslet, strčila útržek do Barneyho dutiny, kde našla srdce, a zavřela poklop. Tvář měla růžovou potěšením.
"Dobře, Barney", zašeptala, když si balila věci. "Možná spolu odhalíme, kdo to dělá".
Poklepala stroj po boku a zamířila pryč najít ředitele, potutelně pokukujíc po všech ocelářích a přemýšlejíc, který je ten pravý.
Celý večer v duchu přemítala o situaci. Musel to být jeden z ocelářů - nikdo z administrativního personálu neuměl vyrobit předmět, který našla, a dozajista to nebyl ředitel (naštěstí) ani žádný z hochů, kteří na místě uklízejí a doručují zprávy.
Ale proč s ní nepromluví? Bylo to okouzlující a milé, ale bylo to také nebezpečné. Pokud by Barney neustále selhával, bez ohledu na malou vážnost poruch, zuřící ředitel by si stěžoval u jejího šéfa, že nedělá svou práci dobře. Žádný z ostatních multifunkčních automatů nepotřeboval ani polovinu servisu co Barney a jen ona věděla, že to byly úmyslné sabotáže a ne selhání.
Přemýšlela, zda by neměla jít s pravdou ven a říct řediteli, co se děje. A pak by byl její tajný ctitel vytažen na světlo a patrně vyhozen.
Nešťastně vzdychla. Musí být jiné řešení, jen aby ho našla.
Úterý bylo dnem Barneyhy plánované údržby a Ada se ujistila, že bude u otevírání ocelárny - chtěla se k Barneymu dostat dřív než kdokoliv jiný, aby zjistila, jestli nemá další 'poruchu'.
Avšak našla ho pracujícího, smotával ocel do trubek, které strkal do rezavých kovových beden, zjevně v dokonalém pracovním pořádku. Okamžitě cítila úlevu, že ji ředitel nemůže obvinit z ničeho nového, a také sklíčená, že její tajný ctitel neodpověděl na její dopis. Nebo ano?
"Dobré ráno, Barney", řekla chovajíc se jako během normálního dne, zatímco prozkoumala blízké stoly po známkách díla svého ctitele. Barney se podrobil údržbě a prohlídce jako vždy, ochotně protočil své klouby tam a zpátky a sklonil se, aby Ada dosáhla svou olejevou konvicí i na nejnedosažitelnější místa. A jeho teplé oči ji v poklidné atmosféře pozorně sledovaly.
Vždy kontrolovala napětí poháněcích řetězů a olejovala je, ale tohoto rána otevření břišní dutiny odkládala. Co když tam bude odpověď na její otázku, nebo hůře, zpráva tam bude stále nepřečtená?
Nakonec si řekla, že byla hloupá, a otevřela kryt.
V rohu byl malý látkový balík, tentokrát však pečlivě zabalený, takže se žádné volné konce nemohly zachytit do Barneyho převodů.
Ada polkla a rozbušilo se jí srdce. Provinile se rozhlédla, ale jako každý jiný den, nikdo si montérky nevšímal.
Zvedla balíček a třesoucíma rukama ho rozbalila. Bylo to další srdce, ale tentokrát vyrobené z ocelového panelu s vlnitým okrajem. Bylo v něm vyryto:
Buď mou valentýnkou.
Ada si s trhnutím uvědomila, že bylo 11. února - Valentýn byl za tři dny.
"Ach, Barney", zašeptala, držela srdce a hleděla na něj. "Co mám dělat? Ani nevím, kdo mi tu ty věci nechává".
Barney neřekl nic, ale jeho oranžové oči jakoby prozrazovaly, co si myslí. Co můžeš ztratit?
Adě pulsovalo v uších, když popadla další útržek papíru, celou věčnost nad ním nervózně váhala, a pak na něj načmárala:
Dobře.
Nacpala papír do Barneyho hrudního prostoru a zaklapla kryt s poněkud větší silou, než zamýšlela, a pak se pustila do balení svých věcí, zatímco přemýšlela, do čeho se to vrhla.
Zbytek úterý se bolestivě vlekl a středa jakoby prostě nechtěla skončit. Čtvrtek, další plánovaná návštěva Barneyho, se zdál tisíc let daleko a Ada přemýšlela, zda vůbec nastane. Dokonce by uvítala, kdyby měl Barney další 'poruchu' a hněv ředitele, pokud by to znamenalo, že najde další zprávu od svého tajného ctitele.
Hlavu měla plnou nesmyslů o tom, kdo by to mohl být, jak může vypadat a co by jí mohl říct, až se konečně setkají. Přemýšlela, zda ho okamžitě pozná, nebo to bude někdo, kdo ji obdivuje ze skrytu.
Bylo to všechno tak romatnické a zvláštní. Takové věci se dívkám jako ona nestávají.
A nakonec konečně nastalo čtvrteční ráno a Ada bojovala z plných sil, aby odolala a nedorazila do ocelárny před svítáním. Bojovala sama se sebou, aby přišla o desáté, tak jako každého jiného dne, a její naděje visely na vlásku.
Ředitel byl opět rozzuřen, ale tentokrát to nemělo co do činění s Barneym.
"Jak mám vědět, kde je?", křičel a tlustou tvář měl fialovou. "Když podepíšete šedesát tabulí osminové oceli, tak očekávám, že máte šedesát tabulí osminové oceli. Proč se ptáte mě, jaktože máte o deset tabulí míň? Co? Je to snad můj problém?"
Ada po špičká proklouzla kolem zuřícího předáka a bledého mistra a trhla sebou při ředitelově obvinění, že ztrátu mistrovi strhne z platu, pokud se 'založené' tabule nenajdou, nebo možná není schopen počítat do více než padesáti.
Barney byl na místě pracuje jako obvykle, tvaroval a řezal pláty a v rohu skládal kovové výrobky. Jakmile si všiml Ady, přerušil práci a vydal se ke svému pracovnímu stolu podobně jako pes k domovním dveřím, když vidí přicházet pána s vodítkem.
"Dobré ráno, Barney", pozdravila Ada doufajíc, že její věrný nositel zpráv pro ni má něco nového. "Měl jsi pár dní klid. Doufám, že jsi rád, že tě náš společný přítel přestal rozšroubovávat, aby získal mou pozornost".
Barney ji sledoval oranžovýma očima a neprozradil nic.
"Dobře", zahihňala se. "Nech si své tajemství. Když nechceš říct, kdo to je, musím to zjistit sama".
Čekala nemožně dlouhé dva dny, aby získala odpověď, a nehodlala provádět běžný servisní rituál. Nemohla čekat další sekundu, ani kdyby na tom zavisel její život. Barney jakoby vycítil její nedočkavost a stál klidně, paže u boků, zatímco mu otevírala hrudní kryt a hryzala si přitom rty.
A byl tam. Malý baík umaštěné látky nacpaný vzadu v dutině. Téměř posvátně ho vytáhla překvapena, jak důležité se to pro ni stalo.
Když ho otevřela, našla další srdce vystřižené z oceli, na kterém bylo vyryto:
Zítra večer v 8 hodin u nákladní brány.
Buď tam, prosím.
Adě pulsovalo v uších, až se pronikavý rachot dílny změnil v nepřítomné dunění.
Chtěl se setkat. Zítra večer. Na Valentýna.
Zbytek dne zmizel v mlze. Nevzpomínala si na nic jiného, co dělala. Dokonce si ani nebyla jistá, zda provedla Barneyho údržbu a jen neodešla z dílny s hloupě zasněným úsměvem na tváři.
Setká se s ním. Konečně se setká tváří v tvář se svým tajným ctitelem, který se k ní dostal tak lstivým a pozorným způsobem. Bylo jí jedno, zda bude pohledný či nikoli (přestože pochopitelně, pokud bude dobře vypadat, bude to považováno za bonus), ale cítila, že to určite bude dobrý muž.
Celý pátek uvažovala, co si má obléci, přemýšlela o dvou různých šatech (kterých neměla příliš). Drhla a drhla a drhla si nehty, ale olejové skvrny byly příliš hluboce zažrány, a tak se nakonec rozhodla navléknout si pár krtčích rukavic, které si na podzim koupila pro zimní společenské události (a neště je neoblékla). Hnědé vlasy se jí často bouřily a tento den nebyl výjimkou, ale dokázala je zdolat do podoby 'rozcuchané a zajímavé' a nikoli 'právě přežily výbuch'.
Nakonec byla připravena a spěchala temnými a mrazivými ulicemi Malifauxské průmyslové oblasti, nyní téměř zcela opuštěné, jelikož pece již chladly a dělníci se již dávno odebrali domů.
Objevila se před ní plynem osvětlená Mitchieho ocelárna, a jak Ada přicházela, rozhlížela se po komkoliv u nákladní brány. A dozajista tam u dveří stál muž v dlouhém plášti a cylindru drže cosi, co mohla být kytice stříbrných květin.
Adě se zrychlil dech, stejně jako krok. Při zvuku jejích nohou se muž otočil a narovnal. Bohové, pomyslela si vzrušeně, je vysoký.
Zastavila se kousek od něj s nervózním úsměvem na tváři.
"Dobrý večer", pravila snažíc se pobrat všechno najednou. Muž byl vysoký a široký v ramenou, krempa jeho cylindru mu však vrhala tvář do stínu. Nepoznávala ho. "Jsi můj Valentýn?"
Muž natáhl ruku v rukavici a dotkl se klobouku, načež Adě podal kytici.
Byla překvapivě těžká a Adě chvíli trvalo, než si ve špatném světle uvědomila, že růže jsou kovové. Každá byla pečlivě ručně vyrobena, aby vytvořily kytici dvanácti dokonalých růží.
"Jsou krásné", řekla. "Jste velmi šikovný. Vždycky jsem obdivovala schopnost udělat z ničeho něco. Můj otec byl hodinář, víte, takže si myslím, že to mám v krvi".
Uvědomila si, že tlachá, ale bylo to částečně z nervozity a částečně, aby zahnala ticho. Její Valentýn byl hrozivě tichý.
"Mohu znát vaše jméno?", zeptala se doufajíc, že ze svého ostýchavého ctitele vypáčí pár slov.
Místo toho si Valentýn s mávnutím sundal cylindr a nechal svou tvář ozářit světlem lampy.
Byl krásný, uvědomila si okamžitě, s přímým nosem a dobře tvarovanými lícními kostmi a sanicí. Rty měl pozvednuté v náznaku úsměvu a hlavu pokrývala spousta vlnitých vlasů.
A všechno bylo ocelové. Byl celý z oceli. Tvář, vlasy, všechno. Její Valentýn byl vyroben z kovu.
Zpoza masky ji sledovaly dvě jantarové oči.
Kaori přidala do těsta ingredience a vůně bobulí, cukru a zázvoru ji polechtala v nose, až jí zakručelo v břiše. Na chvíli pohlédla na svou matku a viděla ženu zabranou do zpracovávání těsta. Zatímco její máma nedávala pozor, ponořila do směsi prst, aby vyzkoušela chuť. Její matka si toho nějak všimla a hravě, ale přísně ji plácla přes ruku. Kaori nikdy nechápala, jak její matka dokázala všechno vidět. Kdykoliv se zeptala, Tamako se usmála a vysvětlila, že to Kaori pochopí, až vyroste a také se stane matkou.
Ostré píchnutí v zápěstí ji přivedlo zpět k soustředění se na úkol. Její práce byla důležitá, navzdory své monotónosti. Žádné dítě, zejména tak zvědavá a aktivní dívka jako Kaori, nechtělo trávit větší část dne soustředěným zíráním do těsta a držením misky až do znecitlivění ruky. Přestože její matka popisovala práci jako meditativní, Kaori věděla, že to bylo něco jiného. Byl to trest za to být mladá.
Myšlenky se jí zatoulaly. V osmi letech tu bylo tolik jiných věcí, které chtěla dělat. Oči jí zabloudily od vonícího těsta a rozhlédly se po činorodosti okolního města. Dole v ulici věšeli dělníci na pouliční lampy barevné girlandy. Z jednoho domu vyšel muž a začal zdobit dveře pečlivě vytvořenými origami květy. Tohoto dne se šedé město zbarvilo barvami, Kaori někdy přemýšlela, zda jsou tyto ozdoby barevnější a krásnější než skutečné květiny na druhé straně trhliny. Skutečné květiny uschnou a zemřou dříve než ztratí svůj lesk papír na origami. Jak by se to dalo vůbec porovnat?
Ne že by si ze skutečného světa mnoho pamatovala. Většinu svého života strávila na Malifaux. Záblesky předchozího života jí občas proběhly myslí, ale nedokázala ovládat, jaký obraz se kdy objeví. Někdy to byla vůně, která se jí nesla do okna, a ona si vzpomněla na vůni svého otce, kdykoliv ji zdvihl, pot z těžké práce smíchaný s mýdlem použitým k jeho smytí. Jindy to byla chuť, jídlo tady bylo často odlišné. Někdy lepší, ale obvykle horší. Ovoce Mišiko, z něhož vyráběla marmeládu, bylo výjimkou. Litovala skutečný svět, který neochutnal jeho šťavnatost.
Její matka zakrátko složila z těsta koláče a zítra stovky chutných kousků potěší každého na Slavnosti květu Mišiko. Z této představy jí zakručelo v žaludku, tentokrát hlasitě.
Její matka se usmála vědouc, o co Kaori požádá. Dívčiny dotazy byly součástí každoročního obřadu, jakoby byly stejnou součástí oslav jako samotná slavnost.
"Mami", zeptala se Kaori obracejíc tvář k matce. "Proč si nedáme pár už večer, jen pro nás?"
Oči měla široké a nadějeplné, chtěla, aby jí matka dala takovou odpověď, jakou chtěla. Její matka jen prostě potřásla hlavou.
"Ne, Kiki", pravila se zklamanou trpělivostí. Tamačina přísnost se zrodila z její vlastní výchovy a z nutnosti, instinkt vdovy a matky chránit své dítě a vychovat dobrou a poctivou ženu. Její přísné mravy skrývaly vnitřní jemnost. Zklamat dceru bylo nepříjemné a prohlubovalo to její smutek. "Je tradicí počkat, dokud slavnost nezačne, a jídlo je oslavou dne stejně jako sdílený zážitek s komunitou. Bylo by od nás nepěkné sníst něco teď a obrat ostatní o jejich díl".
Kaori nasadila zklamaný výraz, přestože takovou odpověď očekávala. Tradice byly něčím, čemu ještě přesně nerozuměla, přestože se je snažila dodržovat.
"Co je vlastně tak důležitého na slavnosti?", zamumlala.
Její matka pečlivě zvažovala odpověď, až se konečně obrátila od hnětení těsta, aby pohlédla na svou dceru. "Dobře, Kiki, máme málo času, ale já se ti to pokusím vysvětlit. Tradice spojují komunitu. Vytváří pouta mezi lidmi budováním kultury. V naší domovině sdílí asijská komunita mnoho takových tradic, aby nám připomněly, že jsme jeden lid. Zde na Malifaux je Slavnost květu Mišiko naše vlastní oslava nepocházející z naší domoviny. Narození Mišiko bylo po našem přistěhování skrz trhnilinu velkolepé. Dalo nám důvod pro naději a něco, co můžeme společně oslavovat. Je to naše vlastní a tím pádem daleko jedinečnější. Chápeš to, maličká?"
Kaori přikývla, přestože ve skutečnosti se snažila pochopit, co její matka říká. Jako většina komunity se na slavnost těšila. Budou tam hry, smích, hudba, umění a jídlo. Všichni lidé budou šťastní, alespoň pro jeden den. Nechápala, co všechno jí matka říkala, ale pochopila, že tradice je dobrá.
"Vyprávěj mi ten příběh", řekla, když obracela pozornost zpět k těstu. To bylo také součástí tradice.
"Samozřejmě, Kiki", pravila Tamako. "Mišiko byla prvním dítětem narozeným v naší komunitě po té, co jsme sem přišli. Osidlování této země pro nás nebylo snadné, ostatně pro nikoho. Tato země je tvrdá a nenechá se zkrotit, ale ti úspěšní mohou získat velké bohatství. Přivedla nás sem naděje na lepší život, ale jen málo z nás jej nalezlo".
"Narození Mišiko představovalo pro naší rodící se komunitu zrození naděje. Vidina dítěte přicházejícího na svět… narozeného v tomto světě… přinesla pocit normálnosti a myšlenky na lepší budoucnost. Nevěděli jsme, že narození tohoto dítěte bylo jen prvním zázrakem, který nám přinesla".
Kaori znala tuto část příběhu. Jako malé dítě ráda oslavovala narozeniny Mišiko. Nyní se považovala za velkou dívku a chtěla vědět víc.
"Kde je Mišiko teď?", zeptala se. "Můžu si s ní hrát?"
Její matka se usmála. Kaori viděla v její tváři hrdost a smutek. Byla hrdá na zvídavost své dcery, ale melancholie v jejích očích naznačovala špatný konec příbehu. Náhle si Kaori nebyla jistá, zda chce slyšet zbytek. Začala rázněji míchat těsto obrňujíc se před tím, co její matka řekne.
"Pamatuješ si, co jsem řekla o obtížích tohoto světa, jak ne každý uspěje?", zeptala se vážným tónem. "Mišičiny rodiče zde nenašli štěstí. Její otec zemřel o několik let později. Jeho práce v dolech mu zanesla plíce prachem a jednoho dne ho zcela zadusil, podobně jako tvého otce".
Kaori se na matku raději nepodívala, slyšela v Tamačině hlase slzy. Při zmínce o svém manželovi se vždy rozvzlykala.
"Bez jeho peněz tu Mišičina matka nemohla zůstat. Rozhodla se, že je čas vydat se zpět trhlinou a vrátit se k rodině doma. Mladá dívka naléhala, aby zůstaly ve světě, který jediný znala. Žádná slova ji nedokázala přesvědčit, aby odešla. Jedné noci Mišiko utekla hluboko do lesů. Nikdo už ji více nespatřil".
Kaorina mysl se naplnila otázkami. Kam mohla jít? Objeví se někdy? Možná se po ní mohu jít podívat, pomyslela si.
Její matka pokračovala rozptylujíc dívčiny myšlenky. "Je dávno pryč, Kiki. Vím, na co myslíš, zlatíčko. Když utekla, bylo jí pět, bylo jisté, že sama zahyne. Lidé ji hledali dalších pár let, ale nikdy ji nenašli. Nakonec se její matka vrátila na druhou stranu bez svého muže i dcery jako žena zlomená ztrátou. Oběť Malifaux".
"Hledači však našli jednu věc", dodala Tamako. "V oblasti, kde Mišiko zmizela, začal růst nový strom, který předtím nikdo nikdy neviděl. Strom měl bujné květy zdobící jeho větve v krásných odstínech červené a fialové. Nakonec se rozvinuly do ovoce, které teď pečeme".
Na chvíli přestala pracovat na koláčích a klekla si vedle Kaori, jemně si přitáhla dívčin obličej a podívala se jí do očí. "Chápeš?", řekla tiše, "květ stromu je znám jako květ Mišiko. Je to první květina, která vyraší po sevření zimy a oznamuje začátek jara. Stejně jako dívka přinesla zemi naději, její květ přináší každého roku znovuzrození. Stala se součástí Malifaux a její krátký život pro nás tolik symbolizuje. Její zrození nás spojilo a dalo nám naději. Její zmizení posílilo naši komunitu, když jsme ji společně hledali. A nyní její květ přináší jaro a potravu. Je skutečně vhodné oslavovat její památku.
Ukončila příběh polibkem na Kaořinu tvář, a pak se vrátila ke své práci. Dívka pokračovala v míchání a ruku jí vedl nový pocit úcty. Zatímco hlava jí zápasila s pobráním všeho, co se dozvěděla, pohybovala se rytmičtěji, uctivěji a meditativněji. Její práce už nebyla jen práce, byla to pocta památce Mišiko.
A tak Kaori pracovala zbytek dne až do večera. Už ani nemyslela či si nevšímala bolesti a únavě v předloktí. Přestala myslet na věci, které by dělala raději, nebo přemýšlet o tom, jakou legraci si užívají její přátelé. Během této doby tu byla jen ona a Mišiko.
Když slunce zapadlo, byl pro Tamako a Kaori čas jít spát. Musely brzo vstávat, aby upekly těsto na oslavu, stejně jako každý rok. Kaori se nehádala, projevilo se na ní vyčerpání. Chtěla spát, aby se mohla probudit a díky svým novým vědomostem si slavnost ještě víc užít. Usnula jen co dopadla na polštář a snila o dětských hrátkách, pojidání úžasného pohoštění, smíchu dospělých a vůbec dokonalém světě, a to vše díky Mišiko. V jejím snu byl duch Mišiko, z něhož vyzařovalo teplo a štěstí.
* * *
Probudilo ji ranní slunce. Už neměla spát, její matka ji potřebovala v kuchyni už před úsvitem. Nechat dívku zaspat se Tamako nepodobalo.
Kaori se kvapně oblékla a spěchala do kuchyně vylekána tím, že necítila vůni pečících se sladkostí. Když dorazila do kuchyně, její matka tam nebyla, pec byla chladná a vůně těsta byla poněkud nakyslá.
Zneopokojena tím, že její matka musela také zaspat, spěchala do Tamačiny ložnice. Když otevřela dveře objevila se jí před očima hororová scéna, která se jí děsivě vepsala do mozku. Tělo její matky leželo na posteli nemožně zkroucené a zkřivené. Krev pokrývala prostěradla, polštáře i peřiny vytékajíc z hlubokých ran rozesetých po ženině těle. V těch nemnohých nepořezaných místech byla kůže fialová z podlitin typicky ukazujících na boxer. Pokusila se svou matku probudit, ale Tamako nereagovala.
S bolestivým a vystrašeným kvílením běžela Kaori k oknu zamýšlejíc otevřít jej a křičet k rannímu slunci. Vyděšené myšlenky jí v tom zabránily. První bylo pomyšlení na rány na matčině těle. Znala je ze vzpomínek na otce. Když byl naživu, navštěvovali dům občas muži a chtěli po něm peníze. Přestože obvykle poplatky zaplatil, někdy neměl co dát. Muži z něj udělali příklad a divoce ho zmlátili, přičemž se tím zjevně bavili.
Po několika takových návštěvách vysekal její otec ve zdech pro Kaori a Tamako místnost, prostor, kde by se mohly skrýt a být v bezpečí, kdyby muži přišli. Nazývali to skrýš a nechali Kaori, aby ji vyzdobila, jak bude chtít. Vymalovali ji na růžovo a nechali Kaori namalovat si tam na zdi, co chtěla, aby to místo bylo pro mladou dívku co možná nejvíc uklidňující. Přestože bolestivý křik jejího otce zaháněl jakýkoli klid, bylo to alespoň útočiště poskytující jakous takous útěchu.
Před křikem do noci ji zastavilo několik obav. Hlavní obavou bylo, že by přilákala pozornost toho muže, co toto udělal její matce, a pak by Kaori mohl čekat stejný osud.
Sevřela ji další úzkost, úzkost dítěte starého dost na to, aby mělo rozum, ale postrádajícího moudrost a zkušenosti. Co když si budou myslet, že to udělala ona? V Malifaux se pořád dějí strašlivé věci. Lidé někdy dělají věci, které by lidé prostě dělat neměli. Co když ji budou považovat za nějakou obludu či čarodějnici? Pošlou na ni Cech, který ji bude šťouchat a píchat, až z ní dostanou úplně všechno. Nezdálo se vhodné to riskovat.
Netoužila se postavit vrahům matky nebo být zotročena cechovními pány. Místo toho tiše zavřela okno a vlezla do své skrýše.
* * *
Když přišli muži zákona, byla stále schovaná. Rozhlíželi se po domě a diskutovali, co se asi stalo. Říkali, že jeden ze sousedů ohlásil něco podezřelého, když se Tamako neobjevila na slavnosti.
Slyšela je chvíli vyšetřovat a poslouchala, o čem se baví. Přestože nezachytila každé slovo, pochytila, že stejní muži, kteří občas napadli jejího otce, požadovali peníze také od její matky. Cechovní úředníci říkali, že tak činili u mnoha lidí ve městě. Říkali jim Deset hromů a mluvili o tom, že každý ve městě se bude bát spolupracovat a pomáhat jim najít vrahy její matky.
Jeden z nich se ani nezamýšlel vyptávat v okolí. Řekl ostatním, že Hromy vyslaly velmi silnou zprávu, když ve dni oslav udělali z Tamako příklad. Dva vyšetřovatelé pak souhlasili a vydali se hledat Kaori. Zamýšleli ji odvést do siročince.
Když odešli, přehrála si Kaori v hlavě jejich konverzaci. Zprvu byla rozčilena, že se alespoň v okolí nepoptají po informacích. "Vystrašené rty se neotevřou", řekla jí Tamako jednou. Pokud budou lidé vystrašení z toho, co se stalo její matce, nebudou vyšetřovatelům nápomocni. Musela přiznat, že vyšetřovatelé měli patrně pravdu.
Mezi směsicí myšlenek naplňujících Kaorinu mysl se jí myšlenky vracely zejména k jedné - k siročinci. Nikdo, kdo o takovém místě mluvil, tak nečinil hlasitěji než šeptem. Jeho pověst pro krutost a nelidskost trumfovala i vězení. Přestože ji s ním Tamako nikdy nevyhrožovala, mnoho rodičů využívalo příběhů o této instituci k přesvědčení dětí, jaké mají štěstí, že mají rodiče. Někteří dokonce zašli tak daleko, že svým dětem hrozili pravíce, že projdou zpátky trhlinou a nechají zlobivé děti v siročinci.
Kaori se naplnily oči slzami a srdce jí bušilo panikou. Co když skončím na tom děsivém místě? Co když nikdo nenajde pachatele? Co budu dělat?
Ve svém věku neznala slova pomsta a odplata, ale zažívala právě takové pocity. Chtěla, aby kdokoliv ublížil mámě pocítil stejnou bolest. Žal nad smrtí Tanako, hněv k vrahům a strach ze života v siročinci přetížily Kaořin mozek a vysál z ní energii. Přestože se pokoušela vymyslet, co dělat, celé hodiny se skrývala a plakala. Nakonec ji přemohl spánek.
* * *
Když se Kaori probudila, zahalovalo ji šero. Dům byl temný a klidný a ona cítila, že konečně může vylézt ze své skrýše. Šla do Tamačina pokoje, ale už tam byl zaměstnanec pohřebního ústavu. Z okna ložnice Kaori viděla, že slavnost je stále v plném proudu, přestože to vypadalo na malou účast a naprosto žádné veselí. Lidé rozmlouvali tiše a často hleděli k jejich domu. Bála se, aby ji někdo nezahlédl, ale nervozita ji opustila, když viděla, že k domu nikdo nejde.
Přemýšlela, zda byli vrazi její matky tam venku, kde splynuli se zbytkem komunity nebo ji zastrašovali, jak naznačili vyšetřovatelé. Byli tam také oni? Pokud ano, pak by si pro ni určitě přišli a vzali ji do siročince. Nohy se jí pohnuly dříve, než mohl mozek zaznamenat touhu uprchnout, dostat se co nejdál z domu a dosahu těchto lidí, jak mohla. Vyběhla zadními dveřmi a běžela do lesů. Nevěděla, co jiného dělat, než vyzkoušet své štěstí a nechat ostatní na sebe zapomenout.
Zakrátko překročila hranice lesa do hustého stromoví. Les byl strašidelný i během dne, ale v noci vypadal obzvláště znepokojivě a neblaze. I nízké stromky se tyčily nad malou Kaori a každá větev jakoby se po ní natahovala. Sebrala odvahu postupovat hlouběji a utíkala, jak nejrychleji mohla, aniž by narazila do stromu. Z vyhýbání se množství nízkých větví a přelézání padlých kmenů ji nakonec začaly bolet nohy a potřebovala odpočinek.
Spadla na zem a opřela se o velký dub. Sklouzla po kmeni, dokud neseděla mezi kořeny. Hrubá kůra působila chladně, což jí poskytlo jistý pocit útěchy. Potila se strachem a námahou a studený dotyk stromu spolu s nočním chladem jí pomohly znovu nabrat trochu energie.
Temnota nebyla tak uklidňující. Poslouchala cizorodé zvuky lesa a věděla, že byla naprosto sama. Uprchnout bylo impulzivní a ona si neuvědomila, jak vystrašená může být. Tady žily obludy. Hýbaly se. Neuvěděmila si nebezpečí, dokud neseděla a neposlouchala. Ticho bylo naprosté, oknem nepřícházel žádný hluk a v lese nebylo ani důvěrně známých zvuků vydávaných její matkou pohybující se po domě. Co slyšela pro ni bylo naprosto nerozpoznatelné. Chvíle ticha ji nutily vzlykat zármutkem, náhlé zvuky přinášely slzy hrůzy.
Zvažovala návrat do města. Možná jí někdo pomůže. Možná siročinec nebude tak špatný, jak lidé říkají. Seděla u stromu a hodiny probírala, co dělat. Jaký v tom bude rozdíl? Žádný z těch lidí nepřivede mámu zpátky. Nic tam pro mě není.
Pomyšlení na život ve světě, kde bylo milión tváří a žádná z nich nebyla její matky, na ni bylo příliš. Raději by se života vzdala. Alespoň tady, kde měla svobodu. Nebude na každém kroku trpět bolestivou připomínkou své matky. Zejména pokud zemře, pomyslela si. Což tady bude patrně velmi brzo.
Zatímco truchlila u mohutného dubu, ztratila pojem o čase. Když se za stromy začaly objevovat sluneční paprsky, poprvé pohlédla na krásu lesa. Zlaté světlo osvětlilo listy a každý odstín zeleně, takže stromy majestátně zářily. Slzy jí okamžitě uschly. Byla si jistá, že to bylo znamení, nebyla v noci napadena žádným zvířetem, přežila noc a byla odměněna pohledem, který si nedovedla ani představit. Něco jí nyní říkalo, že nalezla bezpečný přístav.
Hlad ji přiměl soustředit pozornost na hledání jídla. O lese věděla málo, ale vybavila si něco o bobulích, ořeších a houbách sbíraných v lese a nošených do města. Vydala se něco hledat.
Netrvalo dlouho, aby nalezla strom pokrytý nějakým červeným ovocem. Větve měl tak zatíženy plody, až se téměř dotýkaly země. Kaori by tu v případě potřeby mohla jíst celé dny. Došla ke stromu, utrhla jeden šťavnatý plod a nasála jeho vůni. Voněl sladce i kysele s nádechem připomínajícím jablko.
Když otevřela ústa, aby si kousla, z oblohy slétl velký kos a vyrazil jí ho z ruky. Pták přistál na větvi, zatímco Kaori spadla a odkulila se od stromu. Očekávala, že na ni pták zaútočí, ale nic se nestalo. Pták namísto toho seděl na větvi a tázavě hleděl na mladou dívku. Až když přemohla strach a postavila se, vydal hlasité a výhružné zaskřehotání.
"Nerozumné dítě", zamumlala Kaori větu, kterou někdy používala její matka, když něco udělala špatně. "Přeci jenom tady chceš zemřít. Jen hloupá malá holka samotná v lese".
"Ale ty nejsi sama", prohlásil uklidňující hlas za ní. "A co se týče umírání, tak v tom ti právě zabránil. Toto ovoce je pro lidi jedovaté. Po snědení bys nepřežila ani týden".
Kaori vyskočila. Prudce se otočila a viděla vycházet z lesa mladou ženu. V panice se jí zdálo, že žena vlastně prochází skrz stromy, jakoby vstupovala do kmenů a zase z nich vystupovala. Pleť měla bledou a světlo kolem ní připomělo Kaori slunce procházející korunami stromů. V tomto případě však světlo vycházelo přímo z dívky.
Usmála se na Kaori. Úsměv v sobě měl takové teplo a lásku, že se Kaori okamžitě uklidnila. Ihned cítila vztah.
"Jsi Mišiko?", zeptala se Kaori a nějakým způsobem si byla jistá, že má pravdu. Dívka přikývla a pohnula se blíž. Vyzařovala krásu, měla tvář mladé ženy sotva překročivší náctiletost. Měla hladkou kůži a dlouhé vlasy lemující tvář a spadávající až k pasu. Měla na sobě volné šaty složitě zdobené révou a javorovými listy. Nerovnou půdu pokrytou trním, klacky a změtí kořenů jakoby svýma bosýma nohama ani nevnímala. Jak se blížila, Kaori viděla skrz ni, byla schopna vidět stromy přímo za ní.
"Jsi mrtvá", oznámila prakticky bez náznaku strachu.
Mišiko se usmála. "Jsem duch", vysvětlila, "ale nejsem mrtvá".
Zmatený výraz Kaořiny tváře vyvolal další úsměv. "Zvolila jsem si, čím chci být. Když jsem sem prchla, o něco mladší, než jsi nyní ty, dohlížel na mě duch přírody. Promluvil ke mně, nabídl mi možnost připojit k němu svou duši. A já to udělala a stala se duchem spojeným s lesem a jeho tvory. Všichni jsme spojeni dohromady".
"Co to znamená? Bolí to?", otázala se Kaori.
"Vůbec ne", opáčila Mišiko. "Prostě jsem přestala být člověkem. Opustila jsem své tělo a to se stalo stromem, který znáš jako kvetoucí Mišiko. Ve své nové podobě mohu komunikovat s tvory a rostlinami všude kolem sebe". Jakoby to chtěla dokázat, vstoupila na mýtinu liščí rodina a začala si hrát. Když je Mišiko požádala, aby se Kaori představili, začali si hrát kolem jejích nohou.
"Když tě vidím, znamená to, že jsem také duch?", zeptala se Kaori překvapená, jak nadějeplně to znělo. Také chtěla být schopna komunikovat s lesem kolem sebe.
"Ne… zatím. Až budeš připravena, duch přírody tě také požádá, aby ses připojila. Až se tak stane a rozhodneš se pro to, můžeš být jako já", odpověděla Mišiko. Kaori sledovala, jak se rychle změnila do malého dítěte, a pak do stařeny. "Budeš věčná, budeš vypadat, jak si zvolíš. Budeš znát každého tvora v lese".
"Ale ten čas ještě nenastal", pokračovala. "Je něco, co musíš udělat".
Změnila se zpátky do mladé ženy, která se objevila poprvé. Na tváři se jí objevil smutný výraz. "Smrt tvé matky musí být pomstěna. Do té doby jsi příliš pevně svázána se smrtelným světem a nejsi schopna vzdát se své předchozí podoby".
Kaořiny oči se při vzpomínce na matku naplnily slzami. Setkání s Mišiko jí naplnilo mysl stovkami otázek a bázeň potlačila všechen její žal. Když Mišiko zmínila její matku, bolest se nelítostně vrátila.
"Je mi to tak líto", dodala Mišiko. "Nechtěla jsem ti tak náhle přivodit bolest".
Kaori vypadala zmateně. Jak může vědět, jak se cítím?
"Nyní jsem tvou součástí, stejně jako ty mou", odpověděla Mišiko. "Naše duše jsou spojené".
"Jak?"
"Nebudu tvrdit, že to chápu. Stále se toho musím mnoho naučit o tom, jak být přírodním duchem. Vím jen to, že když jsi o mě včera uctivě mluvila, když jsi o mě tak hluboce přemýšlela a při práci meditovala, tvůj duch zavolal mého. Od té doby jsem s tebou a pomáhám ti udržet tě v bezpečí".
"Ale nemohlas pomoci mé matce", vyštěkla Kaori drsněji než zamýšlela.
Mišiko smutně potřásla hlavou. "Mohu komunikovat s duchy lesa, ale nemohu zasahovat do lidského světa. Když jsi tady, v mém svatostánku, jsem schopna pomoci. Ale… myslím, že také mohu pomoci přivést vrahy před spravedlnost".
Kaori zprvu neřekla nic snažíc se ujasnit, co se stalo. Je to skutečné? Nespím a nesním? Nejsem také mrtvá a není to posmrtný život?
Přestože odpovědi znala, neřekla Mišiko nic. Chápala, že dívka potřebuje čas se přizpůsobit. Místo toho požádala množství tvorů v oblasti, aby pro Kaori nasbírali bobule. Po několika minutách je začali pokládat Kaori k nohám a ona začala jíst.
Přestože byla stále hladová, ovoce poskytlo nějakou výživu a dodalo jí energii. Ještě chvíli zůstala zticha zvažujíc, co Mišiko naznačila.
"Jak získáme spravedlnost?", otázala se Kaori. "Já nevím, kdo to udělal".
"Ne jedince", odpověděla Mišiko. "Ale znáš jiné, kteří jsou s nimi spojeni. Viděla jsem tvé vzpomínky na otcovu minulost. Začneme s nimi. Již jsem požádala některé ze svých létajících přátel, aby se po těch konkrétních mužích poohlédli. Když budeme vědět, kde je najít, dostaneme informace, které potřebujeme".
"Ale oni nepromluví", řekla Kaori. "Ani lidé, kteří je nenávidí, nepomohou. Jsou příliš vystrašení".
Na Mišičině tváři se objevil ošklivý úsměv. "Příroda může být uklidňující a skvělé místo", pravila. "A také umí být krutá a smrtící. Dáme jim něco, čeho se budou bát ještě víc".
* * *
"Jak to mám udělat?", zeptala se Kaori, když dokončila hromadu uplácanou z bahna, kamenů a větví. Do obou rukou chytila klacky a lehla si na zem, kterou právě uplácala.
"Teď musíš usnout", vysvětlila Mišiko. "Přitom nemysli na nic jiného, než jak cítíš bláto na kůži, jak voní a jak svíráš klacky. To stačí. To poskytne golemovi část tvého ducha a přenese do něj tvůj hněv".
Kaori zavřela oči a chtěla usnout, ale její zvídavá mysl okamžitě přišla na další otázku. "Proč mi pomáháš?", zeptala se.
"Přestože to nemusí být ti samí muži, jim podobní ublížili mému vlastnímu otci", odvětila smutně Mišiko. "Sebrali mu peníze nebo ho zbili, tak jak jsi to popisovala. Dělali to nespočtu lidí v naší komunitě. Kdyby jich nebylo, měli bychom ty i já poklidné dětství a normální životy".
Chvíli byla ticho, než dodala: "Mým úmyslem je udělat z toho velmi veřejnou popravu. Dáme lidem vědět, že jsou ochraňováni".
Kaori otevřela oči a spatřila ve výrazu Mišiko stejnou zášť, jako už jednou předtím. Téměř jí bylo líto mužů, které měli navštívit.
* * *
Spánek přišel rychle po té, co zavřela oči, zásluhou bylinek, které jí Mišiko dala. Přestože věděla, že její tělo zůstalo na místě, cítila, jak se část jejího ducha spojila se zemí. Během pár minut zjistila, že dokáže pohybovat s hromadou a vytvořit z ní golema, jak jí to naučila Mišiko. Stlačila bláto a kameny do humanoidního tvaru a uspořádala klacky v pařáty na rukou.
Když vstala a začala se pohybovat, nemohla věřit moci, která skrze ni procházela. Zloba a žal, které do tohoto tvora vložila Mišiko, jej učinily nelidsky silným. Byl to druh zemitého brnění a Kaori se cítila nepřemožitelná.
Skrz vytvořené spojení s duchem Mišiko mohla slyšet dívčiny myšlenky. "Mí havrani našli jednoho z mužů v čajovně, kde se připojil k velké skupině jemu podobných. Vrah tvé matky je téměř jistě mezi nimi".
Dvojice vykročila k vesnici. Jako golem postupovala Kaori rychle, velké a silné nohy dělaly dlouhé kroky a snadno ukrajovaly z cesty. Duch Mišiko byl blízko, stejně jako smečka vlků a divokých psů, kteří je následovali. Za nimi funěl medvěd dychtivý zakousnout se do masa.
* * *
Aiko byla první, kdo si přírodní armády vycházející z lesů všiml. Přestala pracovat na stavu a ohromeně zírala na mohutnou pohybující se horu kráčející po dvou nohách. Zjevení po jejím boku zamířilo k ní se smečkou vlků za sebou. Navzdory prvotní hrůze cítila z přibližujícího se ducha podivný mír. Jeho barvy vyzařovaly teplé zlaté odstíny, které naplňovaly Aičino srdce klidem.
"Mišiko?", zašeptala. Přestože duch vypadal starší než by měla být ztracená dívka, nějak si byla jistá, že je to ona. Duch přikývl.
"Rozšiř zprávu", řekl jí duch. "Řekni dobrým a čestným vesničanům zde, že Mišiko a Kaori přišli odstranit sněť neustále požírající jejich život. Řekni jim, ať se dnes drží od Hyatuho čajovny. Upozorni je, že co tu děláme děláme na památku Tamako pro vás všechny".
Aiko přikývla a u srdce ji zahřál slabý pocit úlevy a uspokojení. Běžela ode dveří ke dveřím předávajíc zprávu, že obec bude očistěna.
* * *
Hyatu si od té doby, co umožnil Hromům využívat svůj podnik jako shromaždiště, užíval život v luxusu. Nejen, že se tak vyhnul placení za ochranu, někdy měl z mužů, kteří se sešli na uzavřeném shromáždění jako dnes, zisk. Zamkl dveře a vstoupil do zahrady poskytnout zákazníkům své služby.
Jeho veselí zatemnila neblahá předtucha, když obloha po pár minutách potemněla. Jasné slunce zmizelo zakryto černými mraky. Nikoli mraky, uvědomil si. To jsou ptáci.
Ptáci všech tvarů a velikostí poletovali chaoticky po obloze vytvářejíce temnotu. Někteří hosté vzhlédli včas, aby spatřili nalétávající jestřáby a sokoly, kteří jim zakrátko do tváří zarazili své drápy. Jiní začali ječet a běželi ke křovinám pokoušejíce se dostat ze zahrady, ale cestu jim zahradila stěna husté vegetace. Několik začalo zběsile střílet ze svých zbraní, čímž sestřelili pár ptáků, ale na samotný útok to nemělo valný vliv.
Když se všechna pozornost soustředila na ptáky, prolezl zahradní stěnou mohutný tvor, jakoby byla křoviska jen z papíru. Hyatu si v hlouby mysli uvědomi, že takovou sílu nemůže mít žádný člověk, ale oči mu to samy ozřejmily. Tvor byl zhruba lidského tvaru, ale větší a mohutnější než grizzly na zadních nohou. Vypadalo to, jakoby se samotná země rozhodla přijmout tvar a postavit se, a Hyatuovi při tom pohledu jen ochabla čelist strachem a zmatkem.
Tvor se pustil do trhání lidí v zahradě začínaje těmi příliš pomalými, než aby stačili reagovat. Probíjel se kupředu, zarážel do obětí ostré klacky, vykuchával je, a pak házel mrtvoly na hromadu.
"Vrah Tamako", zahřímal chraplavý hlas znějící stejně primitivně jako tvor vypadal. "Kde je?"
Tvor se dívat z tváře na tvář, jakoby očekával odpověď, až mu nakonec padl pohled na Hyata.
* * *
Kaori při zabíjení zločinců cítila jen nenávist a občas trochu potěšení, když poznala konkrétní tvář jednoho z mučitelů svého otce. Nestačilo jí to, ze všeho nejvíc chtěla pomstu za svou matku. Nikdo na její dunivou otázku neodpověděl, ale z majitele čajovny ucítila pronikavý zápach lidské moči. Z těchto mužů měl nejslabší vůli… bude mluvit.
Pohnula se k němu nevšímajíc si opakovaných prohlášení, že není vrahem. Zatímco se prodírala k muži, začala cítit pichlavá bodnutí nožů pronikajících do těla, ale shledala je vesměs pouhou mrzutostí. Její duch pocítil skutečnou bolest o chvíli později, když jí kulka prorazila hruď a zenachala jí v trupu mohutnou díru. Zařvala vztekem a rozhlédla se po muži, který ji střelil.
Vytrhla si z nohy velký kámen a mrštila jím po střelci. Ten ho zasáhl a Kaořiny uši byly odměněny uspokojivým křupnutím lebky.
Periferním viděním spatřila nějaké muže prchat poškouzenou zahradní zdí, kde se setkali s Mišiko a jejími vlky. Bolestivý křik se stal uspokojivou písní, jak je vlci pomalu trhali na kusy.
"Nikdo neunikne", sdělila jí Mišiko.
Kaori se obrátila zpátky k Hyatovi. "Kde?", otázala se.
Neřekl nic, ale jeho oči prozradily odpověď, když se podíval na velkého muže přicházejícího nebojácně k ní. V obou rukou měl meče. Ladně s nimi pohyboval jako pravý mistr. O chvíli později zaútočil.
Vrah byl rychlý a obratný, vyhýbal se jejím rukám snažícím se ho popadnout. Obě čepele se mihly kupředu a prosekly Kaori ruku. Přišla o smrtící klacky, které používala jako zbraně. Síla bolesti ji překvapila, slyšela samu sebe kvílet, zatímco od muže ustupovala. Spokojeně se usmál.
Když ostatní členové gangu viděli, že jeden z jejich mužů tvora zatlačil, povzbudilo to jejich odvahu a mnozí vyrazili připojit se k útoku. Slyšela zadunění mnoha výstřelů, ale pálit v těle jich ucítila jen pár. Přestože dravci dělali co mohli, aby střelce vyrušili, nestačilo to. Kaori měla potíže udržet rovnováhu. Potřebovala boj rychle ukončit.
Využívaje svou výhodu sekl muž jednou čepelí a zasekl jí ji hluboko do nohy. Přestože čepel snadno prošla bahnem, pevná větev ji zastavila dříve, než mohla úd přeseknout. To muže přiblížilo dostatečně na možnou odplatu, a ona ho udeřila zraněnou paží. Rána zaduněla a slyšitelně mu zlomila kost v paži. Meč mu upadl na zem.
Odkymácel se vzad a pohlédl na netvora, s nímž bojoval. "Co pro tebe Tamako vůbec znamenala?", zeptal se. "Byla to prostě další dělnice dost hloupá na to, aby nedělala, co měla".
Kaori k němu vykročila a zahřímala mu do tváře: "Matka!"
Zamál se a zakřičel. "Holčičko, nevím, jak dokážeš ovládat tuhle nestvůru, ale až tvojí loutku sejmu, přijdu si pro tebe".
Vyskočil a zarazil jí čepel do hlavy, přičemž jí svou vahou srazil na zem. To byla jeho poslední chyba, uvědomila si okamžitě. Zatímco na ní seděl, tiskl ji k zemi a rozsekával ji svou čepelí, začala přeměňovat golemovu strukturu. Obalila ho bahnem, přičemž zároveň splývala se zemí.
Když si uvědomil, že je pohlcen, nemohl se už hýbat. Zaječel hrůzou při pomyšlení, co se s ním děje.
Kaori zanořovala svého ducha hlouběji a hlouběji do země. Byla zahradou, cítila vše kolem sebe. Byla dost velká, aby ho stáhla dolů a zcela ho udusila. Až s jeho posledním výdechem zemi opustila.
Očekávala, že se její duch vrátí okamžitě do jejího těla v lesích, ale místo toho cítila, jak ji duch Mišiko drží na místě. Vypadala téměř jako Mišiko, éterická, nadčasová a krásná. Lidé udiveně zírali na dva duchy. Jejich tváře naplňovala hrůza i úleva.
Přehlédnuvši zahradu viděla Kaori vlky, psy a dravce různými krutými způsoby dorážet zbytek členů gangu. Přežil jen Hyatu.
"P-prosím", žadonil. "Prosím, nechte mě žít. Budu vám sloužit. Budu ctít památku Tamako. Udělám cokoliv, oč mě požádáte".
Na tváři Kaori se objevil úsměv. Nebyl to teplý či radostný úsměv, ale takový, jaký měla Mišiko před útokem, záludný škleb symbolizující hněv přírody. Natáhla se po medvědovi a zvýšila jeho čichové schopnosti. Pak krve ho přinutil zuřivě vpadnout do zahrady.
Mišiko ukázala na Hyata a medvěd se naň vrhl, aby ho svými četnými pařáty roztrhal na kusy.
Když byli všichni muži mrtví, pohlédla Mišiko na Kaori. "Duch přírody si tě vybral a tys pocítila jeho moc. Tvá matka je pomstěna a tvá pouta s tímto světem jsou přerušena. Nyní je čas zvolit mezi tím stát se jedním z nás nebo se vrátit do smrtelného světa".
Kaori se usmála. "Takto to má být", pravila. "Ve světě živých mi nic nezbylo. Přidám se k vám".
"To ráda slyším", děla Mišiko a vypadala skutečně potěšeně. "Byla jsem osamělá, tvá společnost je vítána. Nyní pojď, prosím, se mnou. Mám nápad".
S tím se Mišiko vnořila do země v zahradě a Kaori ji následovala.
* * *
O několik let později děti tančily a zpívaly kolem stromu na oslavu Slavnosti květů Mišiko. Byl to neobvyklý strom s kmenem tak zkřiveným, až to většině připomínalo ženské tvary. Vrbové větve z vrcholku stromu spadaly více na jednu stranu než na druhou, jako dlouhé vlasy spadající ženě na záda.
"Mami, co je to za strom?", zeptalo se děvče.
"Říká se mu připomínka Tamako", vysvětlila matka. "Jasně modré květy na kmeni jsou slzy padající na paměť Tamako, paní, která byla kdysi součástí této komunity".
"Co se s ní stalo?", zeptalo se děvče.
"Je to úžasný příběh o třech lidech, kteří z obce udělali lepší místo, ale ještě jsi příliš mladá, abys to pochopila", vysvětlila žena trpělivě. "Zatím ti postačí vědět, že v blízkosti tohoto stromu budeš vždy cítit mír a bezpečí".
"Kecy!", vyhrkl Malej Radley a založil si ruce.
"Je to pravda", opáčil Vřídek a jeho běžně červený obličej zhnědl.
"Ne, to neni, neni to ani zbla pravda", stiskl Malej Radley palec a ukazováček, aby předvedl, jak neexistující pravda za Vřídkovými tvrzeními je.
"Co ty víš, Radley? Nikdys tam nebyl".
"Pche! Obří králík, řikaj". Malej Radley pohlédl k obloze, jakoby zval nějakého neviditelného hosta, který by se připojil k výsměchu jeho druhovi.
"Neni to žádnej králík, byl to zajíc", rozhořčeně ho opravil Vřídek.
Výraz Malýho Radleyho dával najevo, že je mu to zcela jedno. "Ty sis to vymyslel".
"Vůbec ne", řekl Vřídek. "Můžeš se zeptat Špinavýho Peta a Třepota. Ty ho taky viděli".
"To udělám. Mrknu se po nich a řeknu jim 'Hoši, víte že Vřídek tvdí, že viděl obřího králíka?'"
"Zajíce", opravil ho opět Vřídek.
"A voni řeknou 'Cože?' a já řeknu 'To je pravda, Vřídek viděl velkýho králíka a řikal, že vy dva jste ho viděli taky', a voni řeknou 'Von je špatnej lhář a my jsme nikdy nic takovýho neviděli'".
"Je to zajíc", trval na svém Vřídek. "A já nejsem lhář. Zeptej se kohokoliv. Chodí každej rok na jaře a žere děti na ulici. Přísahám, že je to pravda".
"Hošku, jazyk by ti měl napuchnout a zežloutnout ze všech těch lží".
"Nelžu, Radley, viděl jsem to".
Malej Radley důrazně potřásl hlavou. "Ne, neviděl".
"Viděl jsem to a nelžu a jestli řekneš ještě slovo tak tě tady zbiju", vyhrožoval Vřídek a sevřel zčervenalé pěsti.
"Dobře, tak poď a zbij mě, protože ti nevěřim ani slovo", pravil Radley. "Ani slovo".
"Já to udělám", pokračoval Vřídek a do hlasu se mu začalo vkrádat zoufalství. "Já to udělám, takže si radši dávej pozor".
"To je to tvoje zbití?", prohlásil Radley pohrdavě a odplivl si do prachu. "Jsi uřvanej lhář, Vřídku".
Větší hoch zasyčel a zaťal zuby, ale menšího druha neudeřil. Nebyl povahou násilník a každý věděl, že Malej Radley získal jméno, protože byl na svůj věk abnormálně malý a slabý s nadměrnou hlavou. Prostě nevypadalo dobře mlátit ho, když se nemůže řádně bránit.
Přitom Radley často zabrousil příliš blízko okraji, který mohl být ostatními uličníky tolerován a ve špatné společnosti by takové chování mohlo skončit zraněním a krvácením v příkopu.
Padlo rozmrzelé ticho, během něhož se Vřídek opíral o plot a divoce vířil prach bosýma nohama, zatímco Malej Radley se díval opačným směrem.
Kolem šla právě Slunička, jejíž povaha byla přesně taková, jakou byste od takového jména očekávali.
"Ahoj, kluci", zašvitořila a široce se na ně usmála. "Co děláte?"
Vřídek zůstal potichu a se sklopenou hlavou, aby nebyl vidět jeho rozčilený výraz, dál hloubil prsty díru v prachu.
"Nevšímej si ho", řekl Malej Radley a seskočil z plotu. S nohama na zemi dosahovalo jeho temeno sotva k Sluniččině bradě a to byl o tři roky starší. "Vzteká se proto, jak jsem ho nazval".
"A to?"
"Že je lhář", děl Radley věcně.
"Nejsem lhář", vyštěkl Vřídek, ale hlavu nezvedl. V přítomnosti Sluničky se často ostýchal.
"Ale je", pokračoval Radley nezdolně. "Řikal, že viděl obřího králíka".
"Zajíce", opravil ho Vřídek znovu. "Viděl jsem zajíce".
"Kdes ho viděl, Toby?", zeptala se Slunička. Byla jediná ze skupiny, která si nevšímala velké červené podlitiny na jeho čele a říkala mu pravým jménem (což byl možná důvod jeho nesmělosti).
Vřídek ještě pár vteřin pracoval na svém hloubení, zatímco přemýšlel, zda ho Slunička chce zavléct do pasti.
"Předevčírem v noci", pravil, když usoudil, že nehrozí bezprostrřední výsměch, "V ulici za Ewellovým masokombinátem".
Sluniččina kulatá tvář se zvrásnila přemýšlením. "Nejedi zajíci trávu a tak podobně?"
"Tenhle ne", opáčil Vřídek. "Sežral Barta Lavetreeho na jeden hlt".
"Sežral Barta?"
"Jo. Popad ho a zhltnul jako malinu".
"A jakto, že nesežral Špinavýho Peta a Třepota?", zeptal se Malej Radley jedovatě.
"Jak to mám vědět? Chvíli na ně zíral, pak jim dal něco z košíku a odešel ulicí".
"Z košíku? Měl košík?", Radleyho hlas stále šplhal do výšin neuvěřitelnosti.
"Jo, však jsem to řikal".
"Co jim dal, Toby?", zeptala se Slunička, zjevně ne tak vyvedena z míry představou obřího zajíca s košíkem.
"Neviděl jsem to, ale ti dva se pak ztratili, jakoby jim hořelo za patama. A vod tý doby jsem je neviděl".
"Jo, to je sakra příhodný", úsečně pravil Radley.
"Taky bych nechtěla sníst Špinavýho Peta", zamyslela se Slunička. "Alespoň ne dřív, než bych ho umyla". Chlapec byl znám svou ušpiněností, a to i mezi pouličními rošťáky.
Na trojici padlo ticho, přestože přátelštější než předtím, než přišla Slunička. Ta znovu promluvila.
"Mám hlad", prohlásila.
Malej Radley pohlédl k obloze, která se s blížícím se večerem měnila na barvu naleštěné mědi.
"Můžem jít ke Cunninghamově pekárně", navrhl. "Tam obvykle touhle dobou čistí pece na chleba. Možná vyhoděj pár spálenejch bochníků".
Slunička energicky přikývla, spálený chleba byl daleko lepší než žádný chleba. "Jo, vsadim se, že bude bochník pro každýho".
"Vsadim se, že jo", souhlasil Radley a vyrazili. Vřídek šel s nimi. Strčil si pěsti do roztrhaných kapes u kalhot žárlivý na Radleyho blízkost k Sluničce a neschopný pohnout se svou zraněnou pýchou dost na to, aby s tím cokoliv udělal.
* * *
Cunninghamova pekárna je jedna z tuctu v této čtvrti a peče téměř výhradně pro chudé. Ingredience používané na Cunninghanovy bochníky jsou nenápadité a výsledný chléb je pochybné kvality, ale je levný a je ho dost, což jsou jediné věci, které hladovějící rodina zvažuje.
Nejlepší bochníky jsou brzo ráno po dodání pytlů s moukou, každého rána se u brány pekařství tvoří dlouhá fronta čekající, až se z pecí vyndají první tácy. V poledne jsou už nejlepší ingredience použity a kvalita chleba se začíná snižovat, stejně jako cena. Fronty jsou stále stejně dlouhé, ale čekající jsou viditelně hubenější a otrhanější a večer zbývá už jen mouka a droždí smetené z podlahy. Tyto poslední kousky se prodávají po balících, obvykle pět bochníků za minci, a kupují je nejchudší a nejzoufalejší z těch, kdož si ještě mohou dovolit něco koupit.
Když se pekárna za soumraku zavírá, scházejí se ti, kteří nemají peníze na zakoupení jídla, u zadní zdi, přes kterou pekařští učni odhazují spálené zbytky z pecí. O tyto zčernalé špalky nastává rvačka s takovou vervou, jaké je schopna zoufalá duše, a o půlnoci už nezůstává ani kůrka.
Ve chvíli, když dorazili uličníci, byla značná část chlebů odnesena, ale zkušenost a bystré oči je naučily, že odpadky se přes zeď neházejí na jednom místě a vyplatí se koukat dál do středu klubka.
Po chvíli zaslechli cupitání nohou na štěrku na druhé straně zdi a o pár vteřin později jim nad hlavou prolétla várka zkažených chlebů. Malej Radley byl v hledání chleba v rostoucí tmě obzvlášť dobrý. Než si dospělí uvědomili, co se děje, trojice už mizela v temnotě s horkými bochníky v rukách a naruby otočená košile Malýho Radleyho se vzdouvala bochníky černými a křivými jako brikety.
Běželi dlouho, těžká zkušenost je naučila, aby si dávali pozor na hladové dospělé, kteří je mohou pronásledovat v naději, že z nich vyrazí kořist. Byla už téměř úplná tma, když se zastavili ve stínu rozpadající se koncertní síně, na jejíž zdi stále byly vidět modré a červené zbytky omítky z nějaké dávno zapomenuté éry.
"To je kořist", vydechl Malej Radley, když naskládali chleba na obrácenou bednu a kochali se jím.
"Ještě nikdy jsem neviděla tolik na jednom místě", prohlásila Slunička. To byla zjevná nepravda, ale přesto jim posloužila k povzbuzení ducha.
Získali jeden celý bochník velikosti prasklého kokosu, tři spálené půlky a kolem tuctu špalků velikosti pěsti. Celý bochník vypadal téměř nadpřirozeně, jak spočíval hnědý a původní mezi zčernalými odřezky.
"Myslim, že je tvůj", řekl Vřídek velkoryse. "Vzals jich nejvíc".
"Rozdělíme ho na třetiny", prohlásil Radley uvážlivě a všechny zbytky jeho dřívějšího pohrdání vymizely. "Takže ochutnáme všichni".
To bylo více než přijatelné a všechny oči sledovaly, jak opatrně trhá kulatý chléb na tři kusy, načež každému ze svých přátel podal jeden. Všichni se doň hladově pustili, přičemž často s vyboulenými tvářemi komentovali přednosti tohoto čerstvě upečeného zázraku.
Opatrnost je potřebná ve všech obdobích života a dvojnásob, když žijete na ostří nože jako uličník v Malifaux. Chvíle klidu se rychle zhorší, a to se přesně stalo našim hodujícím protagonistům, když se zpoza rohu vynořil Rudej Eda a jeho tlupa.
Hubení a vytáhlí jako smečka psů už to nebyli ani uličníci, ale spíš malí lupiči. V jejich očích už nebylo ani stopy po naivní nevinnosti, všichni už byli za svého života v ulicích zbiti nebo hladověli.
Rudej Eda byl nejvyšší a nejstarší z jejich tlupy, jak se hodilo na vůdce adolescentů, a jeho nevlídná vyzáblá tvář se téměř skrývala za umaštěným závěsem nečesaných vlasů. Ofina mu spadala na špičku nosu, ale nedokázala zakrýt nenávistné oči. Nosil rezavý nůž v botě (být na vrcholu pouličního života mu dovolovalo luxus obuvi), a když nekradl nebo nevyhrožoval, nervózně si mačkal ruce, až je měl červené.
Jeden z mnoha odporných drbů o něm byl ten, že červená na jeho rukách byla od toho, jak ubodal svého otce. I nejmladší roštáci na ulicích hleděli na tento mýtus se značnou skepsí, ale nebylo pochyb, že Rudej Eda byl dost podlý, aby takový skutek provedl.
Podrobnosti o jeho tlupě tu nejsou relevantní, postačí říci, že hoši propůjčovali staršímu chlapci značnou váhu a výhrůžnost, které zajišťovaly, že jakákoliv potencionální konfrontace by byla zcela jednostranná.
Došlo ke krátké potyčce, v níž Slunička a Vřídek dostali pár pohlavků a Malej Radley byl odstrčen tak silně, až se rozvalil celou svou délkou v prachu. Popadnutí za klopy a přišlápnutí kotníků zajistilo, že nebylo úniku, a Eda si zatím prohlížel nedojedené zbytky.
"Co to je?", otázal se, když nepřítomně dloubl do zčernalých kusů na bedně. "Tři malý krysy žerou uhlí?"
"Nejsme krysy", zamumlal Radley, ale i on si dával pozor, aby jeho vzdor Eda neslyšel.
"My měli vepřový, co hoši?", zachechtal se Eda. "Chytli jsme vepře přímo pod Drobkovym voknem a upekli".
Drobek byl řezník s obchodem o pár ulic dál. Vřídek pochyboval, že by dokázali utéct s celým prasetem, před pár týdny jedno viděl viset v Drobkově obchodě a vypadalo větší než on, ale myšlenka na horké křupavé vepřové ho přinutila slintat. Často tu lahůdku cítil, ale nikdy neochutnal.
"Vepřový jste nikdy neměli", vyhrkl ze sebe Malej Radley, než se mohl zarazit.
Rudej Eda ho kopl do břicha dost tvrdě na to, aby z něj s hlasitým zavřeštěním vyšel vzduch. "Řek jsem, že jsme měli vepřový, malá kryso. Chceš mi odporovat".
Radley neřekl nic a zkroutil se do klubíčka.
"Co chceš, Edo?", zeptal se Vřídek. "Nemáme nic než ten chleba tady".
"To neni chleba", odfrkl si ničema. "Už jsem chleba jed a nebyl černej a křupavej". Navzdory této kritice zbytky sebral a nacpal si je do kapes. "Pravdou je, že tohle je pod mojí úroveň. Muž má mít zásady".
"Neber si to všechno", protestoval Vřídek, ale v jeho hlase nebylo příliš sebedůvěry. Po pravdě, pokud by toto byl vrchol ničemností Rudýho Edy pro tento večer, vyvázli by z toho lehce.
"Vemu si tolik, kolik budu chtít, a ty budeš držet kušnu", ohradil se Eda, když si nacpával do kapes posledních pár kousků. "Nechceš, abych šáhnul do boty, nebo snad jo?"
Nebylo tajemstvím, kde nosí Eda nůž, a on neměl nic raději než ukázat ho a hrozit menším dětem jeho rezavým a zubatým ostřím. Vždy se ohrazoval, že za to můžou oni, že se mu posmívali a uráželi ho, až neměl jinou možnost než sáhnout proň a utišit je, ale sadistická pravda se mu dala vyčíst z očí. Vytáhl by ho stejně, jen aby viděl jejich výrazy.
Každou noc si ho brousil o kámen a moc mu to nešlo. Každá domácnost ve městě měla v kredenci lepší kus oceli, ale Eda si nad svou zubatou zbraní broukal, jakoby to bylo dobrodiní bohů.
"Nenuť mě to udělat", pravil a odřené prsty se mu nervózně vlnily. "Radši mě k tomu nenuť".
"K ničemu tě nenutim", opáčil Vřídek zamračeně se vší sebedůvěrou, jakou dokázal sebrat. "Prostě si neber všechno, nic víc jsem neřek. Nejedli jsme a tohle je všechno, co máme". Takticky vynechal skutečnost, že před pár vteřinami zhltli bochník.
"Měl bys myslet na starší, hochu", prohlásil Eda. "Zasloužim si ten chleba víc než ty, proto si ho beru. Je těžký bejt příkladem pro vás krysy, a muž musí jíst".
"Kdo je ten muž, vo kterym mluvíš?", zamumlal Radley, ale naneštěstí pro něj se jeho komentář trefil do chvíle neobvyklého ticha a jeho soukromý sarkasmus se náhle stal velmi veřejným.
"Ale, tak jste mě k tomu donutili", pravil Eda a s přehnanou majestátností sáhl do boty. "Řikal jsem vám nedělejte to, ale nedáte si říct".
Malej Radley sledoval staršího hocha pomalu vytahovat z boty špinavý nůž se stejnou mírou rezignace, pohrdání a strachu. Byl téměř celý hnědý krom lehké stříbrné rýhy na ostří, kterou Eda každý večer systematicky třel o kámen. Osoba by pravděpodobněji umřela na tetanus než na zranění, které by tak tupá a špinavá věc mohla způsobit, ale byl to kus oceli v ruce sadistického vznětlivého surovce a to stačilo, aby v každém rozumném člověku vyklíčil zárodek strachu.
Eda uchopil nůž mezi palec a ukazováček a zkřivil rty, aby ukázal zuby téměř stejně hnědé jako jeho čepel. "Možná si vezmu ucho, aby ti to připomínalo, kdo to tady vede. Nebo možná prst".
"Nedělej to, Edo", zakvílela Slunička, která byla v jádru jemná duše a nechápala, proč si lidé prostě nemohou jít po svém. Okolnosti byly i tak dost kruté, aniž by to lidé ještě zhoršovali.
Tento sklíčený protest byl přesně tím druhem povzbuzení, které Eda potřeboval pro své teatrální chování, proto zamával nožem ve stále se zvětšujících kruzích a zvedl hlas. "Nebo ti možná nechám na památku pěknou jizvu. Jak by se ti to líbilo, kryso?"
Malej Radley také odpověděl na Sluniččiny prosby, ale jiným způsobem. Nával rozhořčení a zuřivosti zcela uhasil jeho strach a naneštěstí mu odplavil také rozum. "Tak do toho", řekl.
Eda se rozhlédl po svých druzích. "Cože?"
"Řek sem udělej to", zopakoval to Malej Radley třesoucím hlasem. "Jsi muž. Držíš nůž. Udělej to".
"Radley, zavři kušnu", ozval se Vřídek cítící, že jeho malý druh svého soka těžce podcenil.
"Do toho, velkej hochu", pokračoval Radley lehkomyslně a posadil se. "Jen do toho. Vzal sis náš chleba, zbil si nás, máváš tou věcí jako bys byl generální guvernér, tak to udělej. Máš kuráž mě zabít? Nebo umíš jenom žvanit?"
Edovo pochybné držení rukojeti nože se změnilo v pevný stisk a šlachy na ruce se mu napjaly. "Takhle to chceš?", zeptal se a jeho hlas se pohyboval někde mezi znepokojením a vzrušením.
"Jo, jen do toho", vyhrabal se Malej Radley na nohy. Edovi rváči odcouvali hned, jak tato podivná hádka začala. "Podívej se mi do očí a udělej to, jestli to zvládneš. Co můžu ztratit?"
"Radley", zasyčel Vřídek, ale škoda už byla nadělána.
Kdyby to byl obyčejný školní surovec, blafování Malýho Radleyho by nepochybně fungovalo a donutilo trýznitele k ústupu. Jeho úsudek ho však oklamal a on neviděl, co Vřídek již věděl. Rudej Eda byl více než výtvorem závisti a nedostatku vychování. Byl tím, čemu budou moudří muži s brýlemi a dýmkou o století později říkat sociopat. Těm jsou záležitosti jako empatie a morálka zcela cizí. Eda neviděl žádný důvod, proč by neudělal přesně to, co ten velkohybý uličník říká.
Udělal dva rychlé kroky a popadl Radleyho za krk, přitlačil ho k cihlové zdi a napřáhl ruku s nožem k tvrdému úderu. Vřídek se pokusil skočit kupředu pomoci svému příteli, ale byl pevně držen rváči, kteří vypadali téměř stejně užasle jako samotný Radley.
Mohlo to skončit tím, že byl Malej Radley napíchnut v opuštěné uličce na konci ničeho na rezavou čepel bezohledného maniaka, ale v Malifaux není až tak neobvyklé, že se temný skutek nestane, neboť je přerušen něčím daleko, daleko horším.
"Malí dětičkové", ozval se slabý, sykavkový hlas. "Malí růžoví dětičkové…"
Všechny oči se otočily ke konci uličky, kde se ze tmy vynořil obrovský stín. Shrbeně postupoval k nim pohybuje se vratkou skákavou chůzí. Nevypadal ani trochu lidsky.
"Sladcí malí dětičkové…", pravilo to hlasem připomínajícím sirupem zalité shnilé maso. "Všichni v řadě…"
Prvním Vřídkovým nutkáním byl útěk, stejně jako druhým, ale Radley byl stále tisknut ke zdi a nůž Rudýho Edy stále visel ve vzduchu, zmražený uprostřed násilného činu.
"Ááách, tak krásně čerství a voňaví", pokračoval blížící se hlas. Slyšeli, jak tvor dlouze a pískavě vydechuje z čenichu, neboť tvar hlavy vypadal zcela zvířecí. "Voňaví rozkvětlí dětičkové…"
Zásoba nohsledů Rudýho Edy se rozpadla, prohnali se kolem Vřídka a Sluničky uličkou a zmizeli.
Uličníci by udělali totéž, ale žádný z nich nechtěl nechat Malýho Radleyho mezi Rudym Edou a nějou děsivou noční obludou.
Obluda skákala blíž a blíž, až se konečně dostala pod úzký paprsek lampy z vedlejší ulice a uličníci viděli něco zároveň groteskního a děsivého.
Byl to obří králík. Nebo přesněji, obří zajíc. Měřil určitě přes sedm stop bez mohutných klenutých uší a na sobě měl obnošenou tvídovou vestu se zašlými měděnými knoflíky. Všude jinde byl obří zajíc pokryt prašivou srstí.
Malej Radley by se mohl smát nebýt skutečně děsivého vzezření tvora. Ten se stále chvěl, jakoby postižen obrnou, mrtvolně zapáchal a jeho tváři vévodil pár baňatých, krví podlitých očí, které se dychtivě obracely z uličníka na uličníka pohledem vyhrazeným pro zvířata v posledním stadiu vztekliny či myxomatózy. Nebo možná obou.
"Sladcí dětičkové", řeklo to, zatímco na všchny dopadl páchnoucí stín. "Noční závoj, který načrtla kolem každého a všech, a Luter musí znovu vynést rozsudek, ó ano, musí. Unavený je Luter. Unavený, a tak moc hladový…"
Skelné oči přehlédly malou skupinu, kde byli všichni ohromeni.
"Je třeba hodnotit, závažná funkce. Prastará. Luter musí zvážit všechny duše, všechny dětičkovské duše". Zvíře zvedlo černou pracku zakončenou plných šest palců dlouhými drápy, jakoby v dlani kolébal neviditelnou duši. "Musí, musí. Luter je k tomu zavázán. Musí vykonat svou funkci. Slíbil, ó ano". Na hrubý čenich mu stekla slza, ale uličníci se nehýbali. Nad tvorem visela těžká atmosféra násilí v níž se neobjevila ani mlhavá chvíle lítosti.
Na špinavé vestě byly hnědé skvrny a ze zajícových rukou čpěl silný měďnatý zápach. Kožešina vypadala nasáklá a uličníci předpokládali, že pokud by v uličce bylo více světla, viděli by, že zajícovy pracky nejsou černé, ale jasně červené.
Radley si začal uvědomovat, že zajíc má přes jednu pracku cosi přehozeno. Proutěný košík alespoň tři stopy široký s rezavým pletivem chránícím obsah, který ležel ve stínu. Radley shledal, že na něj není ani trochu zvědavý.
Vřídkův příběh se náhle nezdál tak přitažený za vlasy.
"Pane", ozval se a odkašlal si. "Pane, neudělali jsme nic, jen jsme sebrali chleba, který se stejně vyhazoval. Můžeme prostě jít?"
Zajícova baňatá hlava okamžitě pohlédla jeho směrem a jeho šílené oči se na něj zadívaly, až to téměř fyzicky vnímal. Tvor udělal krok kupředu, takže se nad ním tyčil, a on shledal, že se dívá přímo na jeho břicho. Na tvora stěžujícího si na hlad měl břicho značně roztažené a… hýbající se. Radley měl znepokojující pocit, že poslední jídlo ještě nebude úplně mrtvé.
"Malé, malé děcko", vydechl a Radleymu na tvář dopadla kapka slin z jeho čenichu. "Je na tobě víc let než na ostatních, a přesto jsi nejmenší. Luter tě musí zvážit co nejopatrněji".
Než mohl Radley odpovědět, obří zajíc se naklonil blíž a zhluboka se nadechl čenichem. Znovu a znovu se nadechával, oči zpoza zavřené, přičemž natahoval pach takovou silou, až se chlapci naježily vlasy.
"Uhhhhhrrrrrr", zabručel Luter a odkymácel se s plicemi naplněnými pachem. Odhalil trojúhelníkové řezáky delší než Radleyho předloktí a vypouštěje vzduch zaštěbetal: "Sladké chrabré děcko. Luter to pod těmi drobnými žebírky vidí, cítí to v hlavě. Dobrá duše. Dobrá duše".
Jakmile to řekl, košík se mu pod paží začal třást a zmítat, jakoby množství vystrašených tvorů uvnitř začalo náhle bojovat, aby mezi sebe a ústí košíku nacpaly jiného obyvatele.
"Odměň hodné", pravil Luter téměř pro sebe, když do košíku strčil pracku. "Odměň hodné, ano. Luter ví".
Vytáhl králíka, sněžně bílého a divoce kopajícího. Zatímco uličníci s nepochopením zírali, Luter králíka natáhl mezi svými dlouhými pažemi a trhl. Králíkovi pukl krk a všechno zmítání ustalo.
"Odměna, ano", děl Luter podávaje mrtvého králíka užaslému Radleymu a očima přejížděl z chlapcovi tváře na jeho odměnu a zpět. "Pěkný, že? Stále teplý. Chutný. Šťavnatý. Krvavý".
Malej Radley polkl a zahnal zvedání žaludku.
Luter pomalu a výhružně obrátil tvář k bledé Sluničce a naklonil se nad ni.
"Ach, dětská květinka", řekl a začal zhluboka nasávat. "Sladké… tak sladké… milé masité děcko… ach…"
Slunička byla zcela ztuhlá na místě a tiše vzlykala, zatímco Luter nasával její pach. Dvě slzy jí na špinavém obličeji vytvořily růžové stezky. Zvíře konečně vydechlo a okamžitě stáhlo pysky v děsivém šklebu, který ukázal řady skobovitých zubů, které by neměl mít žádný zajíc, ať už obří nebo obyčejný.
"Taková laskavost, taková vřelost", prohlásil Luter a natáhl se, aby opatrně přejel ostrým drápem Sluničce po tváři. "Děcko, ubohému Luterovi dodává síly, když najde duši tak zářivou, tak třpytivou. Sladké drahé děcko".
Slunička stále slabě vzlykala a škytla, když Luter prohledával svůj košík pištících králíků. "Luter musí najít zvláštního. Překvapení. Odměnit dobré, ano. Odměnit je".
Vytáhl obzvláště kyprého králíka, jehož kožešina zářila jako sníh. Luterovy otisky na jeho bocích vypadaly hrozivě červené. Luter mu zkušeným pohybem zlomil vaz, přečemž umírající zvíře vydalo překvapivě lidský výkřik, a podal tento strašidelný dar plačící uličnici.
"Ano, tento je tak měkký, možná milovaný mazlíček", naznačil. "Můžeš ho teď chovat. Hladit ho a zpívat mu, což? Je teplý. Můžeš ho obejmout. A sníst později".
"Děkuji, pane", dokázala ze sebe Slunička vyhrknout mezi vzlyky a nezapomínajíc na řádné chování, pokusila se o malou úklonu, zatímco si tiskla mrtvého králíka na prsa.
Luter se obrátil na Vřídka, který se krčil u zdi a srdce mu silně bušilo. Zajíc se nad ním beze slova naklonil a začenichal. Zhluboka a dlouze se nadechl a uličník se zatím napjal k útěku. Věci šly příliš dobře příliš dlouho, tento tvor nebyl děsivý a zkrvavený pro nic za nic a Vřídek předpokládal, že zjistí proč.
Místo toho zajíc vydal nejasné zabručení, které znělo jako 'docela dobré', vytáhl z košíku pištícího králíka, zabil ho a strčil ho Vřídkovi pod nos.
Čtyři páry očí se obrátily k Rydýmu Edovi.
Chlapec překvapivě nevypadal vystašeně.
"Teď si čuchni ke mně", prohlásil. "A pak dostanu taky jednoho králíka. Velkýho. Udělám si ho dušenýho s chlebem". Tato poslední poznámka jakoby mířila na uličníky, přestože Edův pohled stále směřoval na obřího zajíce.
"Děcko", zanotoval Luter nakláněje se nad chlapcem, až ten téměř zmizel ve stínu. "Zlé děcko. Luter tě musí zvážit. Soudit".
"Tak do toho. Chci největšího králíka, jakýho máš".
Luter nasál vzduch, na rozdíl od ostatních tentokrát dychtivě zapískal, a uličníci viděli, jak se mu naježily chlupy na krku.
"Zlé děcko", pravil Luter pomalu stále se skláněje nad hochem. "Zlé a zkažené. Luter to cítí. Kruté. Surové".
"Takže?", Rudej Eda byl do poslední chvíle paličatý. "Dej mi mého králíka".
"Ale ne", zamumlal Luter a jakoby se ještě zvětšil. "Tomuhle ne".
Kdež otevřel tlamu, jakoby se jeho velká hlava roztrhla. Ostatní slyšeli cvaknutí sanice, která se vykloubila jako u hada a otevřela se do neuvěřitelné šíře, aby odkryla vlhkou rudou jeskyni lemovanou ostrými zuby. Eda si konečně uvědomil, co se proň chystá, a dal se na útěk, nebo se o to alespoň pokusil.
Luterovy dlouhé a ohebné paže ho zvedly do vzduchu dříve, než mohl udělat krok, a jediným pohybem nacpaly hocha do tlamy. Hrdlo se mu při polykání rozevřelo a spíše než jako obří zajíc vypadal jako chlupatá krajta, když půltuctem trhnutím krčních svalů celého chlapce spolkl.
Uličníci to sledovali se zmatenou směsí hrůzy, fascinace a úlevy, zatímco jejich arcinepřítel rozšířil už tak znatelnou velikost Luterova břicha. Zajícova tlama se zavřela a on si dlouhým černým jazykem olízl rty.
"Nyní běžte, malí dětičkové", pravil bezvýrazně. Natočil hlavu tak, že na nich ulpělo jedno oko, možná uvažoval o další uličnické jednohubce. "Luter je pořád tak hladový… tak hladový… odměnit dobré, ano, ale Luter slábne. Nyní běžte. Je tu pokušení".
Uličníci nepotřebovali druhé varování. Během úderu srdce byli z uličky venku a nohy se jim kmitaly jako divé. Získaní králíci za nimi vláli.
Nakonec se ukázalo, že králík chutná daleko lépe než spálený chléb.
* * *
O pár hodin a mil později se Luter skrčil ve své noře. Vchod do nory zavalil kamenem, takže byl skryt a on mohl pečovat o svá mláďata.
Nahrbil se a začal dávit, dokud se mohutná vypouklina na jeho břiše nezačala hýbat. Přizpůsobivá hadí sanice se znovu otevřela a on do prachu vyvrhl svou kořist. Ze zející tlamy mu s vlhkým plácnutím vypadla pružná baňatá vejce. V každém byl ještě vidět náznak dítěte, amorfní postava kroutící se pod žilkovanou membránovitou kůží.
Vyčerpaný a znovu hladový Luter dotlačil vejce na daleko větší hromadu. Kůže ztvrdne a zmenší se, to věděl. Během následujících týdnů a měsíců postupně vyschne, dokud nebude tvrdá a křehká, ne o moc větší než meloun. Bylo tak kruté okrást nebohéo Lutera o jeho jídlo, myslel si, ale bylo to jeho prokletí a jeho břímě. Byl to jeho úkol.
Trvalo celý rok, než se zcela přeměnila, a tu dobu mohl zde v chladné zemi prospat a zapomenout na svůj hlad.
Až znovu nastane Luterova chvíle, vejce budou připravena k vylíhnutí. Objeví se čerstvá várka měkkých bílých králíčků, odměna pro hodné děti.
Nikdo nevěděl, kdo je pozval, ale v době, kdy Clancy vycházel z domu, se už naproti u obchodu s obleky shromáždil malý dav.
Plantagenet se vlastně nedal označit jako město, spíš 'hospoda plus přátelé' v pustině daleko, daleko na jihu od Malifaux, která by potřebovala zlatou horečku a kolem tří generací potomků, aby ztrojnásobila populaci. Proto také byli návštěvníci jedné ulice a malých nudných dřevěných domů extrémně vzácní a zoufale populární.
Aby se objevily reklamy, to bylo téměř neslýchané.
Clancy přešel širokou prašnou ulici a připojil se ke vzrušenému davu prohlížejícímu si zeď Averyho obchodu. Jeho písmo bylo neforemné, ale číst dokázal dostatečně dobře, pokud měl dost času. Oči mu přejížděly po plakátu a rty se mu zamyšleně pohybovaly, jak vytvářely každé čtené slovo.
"Temný karneval pana Coopera", zamumlal.
"Teda, to je něco, což?", zvolal Avery, plešatý a červenolící vlastník obchodu. "Karneval v Plantagenetu".
"To je něco, pravda", souhlasil Clancy přemýšleje, zda je Avery potěšenější blížícím se karnevalem nebo tím, že reklama byla na jeho podniku. "Nemyslím, že by tu kdy nějaký byl".
Obchodník se kousl do rtu a kůže na tom místě mu zbělala, v kontrastu ke zbytku jeho jahodově zbarvené kůže. "Ne, odvážím se říci, že nikoli. Nikoli".
"Mají slona", poukázala paní Foremanová s úžasem a ukázala zmíněné zvíře prstem těm, kteří si dosud neprostudovali křiklavou výzdobu plakátu.
"Píší tu 'Divy a zázraky karnevalu", četl Robert Collier, vlastník Nancyna baru. "Co si myslíte, že to je?"
"Mno, mají létající opice", nadnesla Sally Brightová, která byla podle zvykového práva Robertova žena a barmanka. Bylo dobře známo, že hostinec byl pojmenován po Robertově první ženě a Sally usilovala o to, aby získala prstýnek a tudíž měla legitimní důvod požadovat změnu jména na Sallyin bar. "Ty jsem ještě neviděla".
"Bude maš… maškar… Co to vůbec je?", zadrhl se Avery na nezvyklým slovem.
"Maškaráda", opravil ho Robert a čelo se mu svraštilo. "To zní Egyptsky".
"Mají slona", zopakovala paní Foremanovaá, která si nebyla jistá, zda mělo její první zvolání na ostatní obyvatele dostatečný účinek. "Říkají mu Podivuhodný pan Burák".
"Svatá dobroto", vykřikl tmavovlasý klučina prorážející si cestu dospělými. "Podívejte, co přijelo do města".
"Nezapomínej na své způsoby, Billy Douglasi", vyhrkla paní Foremanová. "A ty lokty. Téměř jsi mě prorazil".
"Pardon, paní Foremanová", odpověděl řádně chlapec, ale jeho pozornost se soustředila na barevný plakát. "Jů, podívejte se na tohodle chlápka".
"Toho pána", opravila ho paní Foremanová sebevědomě. Učila děti Plantagenetu jednu hodinu každý den krom neděle, aby jim poskytla základní výuku písmen, čísel a pochopitelně dobrých mravů. Čelit šesti malým netvorům tohoto města každý den jí zajistilo společenský vzestup a umožnilo jí vzbudit u sousedů falešný dojem, že je vzdělaná.
"Mur… Mer…", snažil se hoch.
"Merkur", dokončila zaň paní Foremanová. "Byl římským bohem".
"Chápu, vsadil bych se, že je dost silnej, aby zvedl Juana", pravil Billy.
Proč měl Averyho kůň, velký valach z Evropy, který prošel více než osmnácti rukama, mexické jméno, bylo mimo chápání všech, včetně Averyho.
"Mohl by", souhlasil Clancy všímaje si impozantní síly a způsobu, jakým silák bez zjevné námahy zvedá nad hlavu železnou činku. Pokud se ukáže alespoň z poloviny tak působivý jako na ilustraci, zaslouží si titul Merkura.
Clancymu do zad vrazilo něco lehkého, co se mu začalo odhodlaně škrábat na ramena k lepšímu výhledu.
"Co se děje, tati?", zeptal se Mikey, když se jeho baculaté paže zahákly kolem krku svého otce, aby se mohl snáze přitáhnout. "Co se děje?"
"Bude karneval, synu", vysvětlil Calncy. "Přijíždí do města".
"Mají slona", oznámila paní Foremanová znalecky.
"Co je to?"
"Je na plakátě", řekl Clancy. "To velké šedé zvíře uprostřed".
"To bude úžasný", zhodnotil to Billy Douglas.
"Slůna", zopakoval Mikey.
"Správně, synu", zvedl Clancy svého syna na ramena, až mu jeho nohy visely z obou stran krku. "Velkého jako dům".
"A to přijede?"
"Co říká plakát?"
"Ááách".
* * *
Den běžel dál, ale sílící květnové slunce bylo tak nějak snažší snést s vědomím, že Temný karneval je na cestě.
Děti byly tak neukázněné, že je paní Foremanová musela propustit po dvaceti minutách rozčilování, a strávily zbytek dne honěním se prachem, ječením a bojem o to, kdo bude pan Burák, kdo Merkur a kdo pan Cooper, záhadný šéf podniku.
Clancy je s úsměvem sledoval, pokud mohl, ale v malém městě bylo zapotřebí více tesařiny, než by si kdokoli pomyslel, a on strávil většinu dne zavěšováním dveří v Nancyně baru. Robert Collier byl přesvědčený, že začíná rozmach, když slyšel zvěst o zlatém nugetu velikosti žaludu nalezeném v potoce zhruba třicet mil na severozápad. Investoval do rozšíření hostince, aby zahrnoval tři hostinské pokoje a pokerový sál pro hráče, kteří nevyhnutelně do města dorazí.
Clancy hleděl na vidinu zlaté horečky se skepsí, ale zkušenost mu říkala, aby mlčel, práce byla práce a on nechtěl zhatit slušnou výplatu pokusem přivést svého zaměstnavatele k rozumu.
Doba nebyla nikdy lehká, ale po smrti jeho ženy Clem se obzvlášť snažili. Hraniční městečka byla plná nebezpečí a Clemin konec přišel, jako u mnohých, za tvrdé zimy s ničivým kašlem, který přešel v souchotiny.
Zůstat sám se šestiletým synem, který nebyl schopen pochopit, kam jeho matka odešla, byla obtíž, s jakou se Clancy nikdy nesetkal. Někdy přemýšlel, zda jeho napínaná příčetnost jednoho dne povolí a bylo obtížné nepodlehnout zoufalství proudícímu skrz rozervanou díru v jeho životě.
Avšak den následoval den stejně jako noha nohu a svět se posouval dále svým vlastním nevyzpytatelným způsobem.
Pocit prázdnoty ho nikdy neopustil, ale stejně tak vzpomínka na Cleminu tvář či vůni vlasů, a Mikey nyní potřeboval otce více než kdy jindy, takže Clancy se sebral a začal pomalu dávat svůj život zase dohromady.
Našrouboval závěsy na místo a otevřel dveře, aby zachmuřeně shledal, že se v polovině zasekly o futra. V pustině na Malifaux rostl ve větších množstvích jen zkroucenec a jak věděl, s tím byla strašná práce. Byl hustý, křivý a sukovitý, a jakoby se vzpíral přírodě. Pokud by Robert své investice do renovací myslel vážně, mohl na dveře zakoupit pár fošen dubu nebo dokonce borovici, ale zjevně nepovažoval další investice za nutné.
S brbláním se znovu pustil do odšroubovávání dveří. Navzdory trojitému měření ta zatracená věc stále nepasovala. Buď dveře nebo futra se od vyrobení před hodinou ohnuly a téměř by si myslel, že si ho vzpurný materiál úmyslně dobírá.
"Clancy!"
Došel k nezasklenému okenímu rámu na konci síně a prostrčil hlavu. Na druhé straně ulice stál Avery, utíral si ruce do zástěry a vypadal červeněji než obvykle. Jedním prstem ukázal dolů ulicí.
Temný karneval přijížděl.
* * *
Přicházeli z odpoledního horkého oparu cestou přes pustinu a neomylně směřovali k městu.
Zprvu mohli rozeznat jen vozy, alespoň tucet, všechny vypouklé jako houby s jasně barevným nákladem, a vítr přinášel náznaky pronikavého zvuku trubek.
Celé město se sešlo a vidělo stále více detailů. Děti vyjekly vzrušením, když se ukázalo, že šedý balvan v čele procesí je ve skutečnosti slon.
Karneval nakonec dorazil k nim a zástup vozů rachotil po jejich ulici, zatímco na obou stranách se náhle vynořily před okamžikem neviděné postavy, aby v ukázkách ze šou zachytily diváky na hozenou udičku.
Clancy úzkostlivě popadl Mikeyho, když se kolem vlekl mohutný pan Burák, z chobotu vydechoval prach a mával svýma obříma ušima jako škrobenými prostěradly, přesvědčen, že jeho výskající hoch by bez ohledu na nebezpečí vběhl zvířeti do cesty. Šedá kůže tvora byla pomalována jasně barevnými trojúhelníky a přes kly a lebku byla přehozena zdobeně utkaná látka, z níž s každým krokem zavlály zlatavé střepce.
Na zádech měl neuvěřitelně velký balík truhel, beden a svazků látek, všechny svázané dohromady do kymácejícího se nákladu, který by dozajista pohřbil jakéhokoliv nešťastníka, který by měl za úkol uvolnit provazy a náklad sundat.
Odněkud šíleně vřískaly trubky, veselá melodie zněla tak nějak spíše bláznivě než slavnostně.
Elegantní, nepřirozeně útlá a hranatá postava udělala piruetu. Clancy si nejprve myslel, že hledí na vychrtlého muže v hnědém oděvu, dokud si neuvědomil, že se jedná o figurímu vyřezanou ze dřeva. Nějaký druh loutky, ale pohyblivý a s tragickou maskou. Proběhl kolem a za sebou táhl dlouhou barevnou šerpu podobnou ocasu komety, následován o vteřinu později pištící Becky Hollanderovou.
"To je Merkur!", zaječel Mikey a přitáhl se pevněji k otcově paži, dále od dřevěného panáka. "To je silák Merkur!"
Kolem šel dozajista právě tento muž, zblízka ještě větší, než naznačoval plakát. Měl na sobě upnutou jednodílnou uniformu a nesl železnou činku způsobem, jakým by běžný muž nesl koště. Na opačném rameni trůnila štíhlá žena v zaprášených šatech, spodní část tváře měla zakrytou šátkem.
Když byl Merkur vedle nich, uvědomil si Clancy s trhnutím, že ženin závoj byl vlastně hustý vous a knír, upravený a naolejovaný stejně pečlivě jako její vlasy. Její oči se střetly s jeho a zvlnily se pobavením nad jeho výrazem.
"Merkure!", vykřikl Mikey mávaje oběma rukama, aby přitáhl obrovu pozornost.
Při zvuku svého jména zvedl Merkur činku a několikrát s ní zapumpoval nad hlavou tak snadno, jako se člověk protahuje při vylézání z postele. Clancy sledoval hru svalů a silných šlach v paži a rameni, když silák zvedal svůj alespoň dvě stovky liber těžké břemeno.
Než by to Clancyho zaujalo, shledal, že ho to znepokojilo. Muže tak silného by v případě, že by se rozhodl sebrat něco, co patří jinému, nic nezastavilo.
Vozy projížděly kolem jeden za druhým, každý tajemnější než minulý, jak je prach suché ulice začal zahalovat. Z jednoho vozu na další přeskakovaly postavy roztahující přitom lesknoucí se paže. Clancymu chvíli trvalo, než přišel na to, co to je - opice s kovovými křídly.
Největší vůz projel a na vrchu byla kulatá plošina podobná obřímu bubnu vybarvená podobně jako lízátko. Na ní stál pan Cooper, principál, zjevně zvyklý na kolébání a poskakování vozu. Nebylo možné si jej splést, byl oblečen stejně jako na plakátu v kaštanovém plášti a fraku, pruhovaných kalhotách a šále.
Hleděl přímo na Clancyho a hluboce, až teatrálně se uklonil, mávl lesknoucím se cylindrem a dlouhými prsty se dotkl srdce. Stíny pod obočím měl velmi hluboké, ale Clancy za nimi viděl značnou inteligenci.
"Dámy a pánové, chlapci a děvčata!", hlas měl skřípavý a chraplavý, ale nesl se přes zvuk trubek a dunění vozů. "Dnes očekávajte zážitek mimo vaše chápání. Uvidíte divy vzpouzející se vysvětlení. Činy protivící se rozumu".
Cooperův vůz projel kolem a Clancy si uvědomil, že byl v řadě poslední. Účinkující již byli daleko vpředu a mizeli v prachu, směřujíce na druhou stranu městečka do otevřené buše za ním.
Principál se na svém vratkém pódiu obratně otočil a obrátil tvář k pozornému davu, zatímco vozy mizely jeden po druhém v prachu.
"Srdečně vás zvu, každého z vás a všechny", zvolal. "Přidejte se k nám za soumraku a budete svědky a ctěnými hosty… Temného karnevalu".
Poslední vůz odhrčel do vířícího žlutého mračna a Clancy spatřil poslední mávnutí cylindru, a pak nebylo nic než ztrácející se skřípot a troubení a vzrušené hlasy sousedů.
"Můžeme jít? Můžeme jít, tati? Můžeme? Můžeme, jo?", Mikeyho měl oči tak široké, jak je Clancy dosud nikdy neviděl, a věděl, že ať bude vstupné na tyto potulné maškary jakékoliv, bude ho muset zaplatit.
"Dobrá, stejně tam bude celý zbytek města", odpověděl. "Nebyl bych řádný otec, kdybychom ty a já zůstali doma, že?"
Prudké radostné obětí od syna byla samo o sobě hodno ceny vstupného.
* * *
Clancyho zvědavost byla vyvolána a zbytek odpoledne se zdál abnormálně dlouhý. Pokud to bylo dlouhé pro něj, muselo to pro děti být nesnesitelné a nevyhnutelně došlo na slzy a vztek, než slunce konečně začalo zapadat.
Lidé od karnevalu nebyli během posledních hodin denního světla nečinní. Vozy vytvořily půlkruh déli sto kroků v průměru zhruba pětset kroků od okraje města. Ve středu vztyčili obrovský hedvábný stan s červenými, bílými a fialovými pruhy. Stan byl kruhový a nejbližší strana byla otevřená jako šlupka pomeranče, takže tvořila vestibul vedoucí do vnitřní stavby.
Když slunce zčervenalo a ponořilo se za obzor, osvětlily život kolem vstupu do stanu oranžové pochodně a znovu zaznělo kvílení trubek.
Měšťané zamířili k pochodním téměř okamžitě po té, co se objevily, na tvářích dychtivé a vzrušené úsměvy. Clancy postupoval klopýtavým během, tažený Mikeyem, který byl jako zoufalý pes na vodítku.
Před stanem byli účinkující, skákali a dováděli, kroutili se a žonglovali. Robert Collier se zavěšenou Sally byl u vchodu do stanu první. Nastala traplá chvíle, kdy Robert vytáhl peněženku a tázavě se podíval na vousatou dámu zdobící vstup, pčičemž vyfoukl líný obláček kouře ze svého doutníku.
"Kolik… kolik je vstupné, madam?", otázal se.
Dívala se na něj tak dlouho, až Robert polkl, pak se hlasitě rozesmála a ostatní účinkující se přidali.
"My jsme umělci, ne zaměstnanci, dobrý pane", pravila a natáhla útlou paži k temnému vchodu. "Vstupte ze svého svobodného rozhodnutí, vy všichni. My si od vás vezmeme jen to, co nám dobrovolně dáte".
Robert tím vypadal uspokojen a dychtivě nacpal svou peněženku zpět do vesty.
"Velmi děkuji, madam", řekl a zmizel ve stanu.
Když se zpráva o volném vstupu rozšířila jako požár davem, měšťané se hnali kupředu proudíce vchodem do temného břicha stanu bez jakéhokoliv ohlížení, a Clancy byl mezi nimi.
"Vítejte", volali účinkující, jak návštěvníků přibývalo. "Vítejte, vítejte".
Vnitřek stanu byl nacpanější, než Clancy očekával. Polokruhová sedadla byla rozložena ze tří stran obvodu tvoříce hlediště tvaru podkovy shlížející na kruh uprostřed, a na druhé straně byl oponou zakrytý východ vedoucí do zázemí.
Silné provazy držely stan zevnitř a Clancy si všiml několika tenkých prken vedoucích k otvoru uprostřed stanového stropu.
Stan byl temný a páchl zatuchlinou, ale rychle se naplnil mumlajícími a strkajícími se měšťany, kteří všichni s očekáváním hleděli do arény a na oponu na opačné straně.
"Kde je pan Burák?", chtěl vědět Mikey kroutící se na vedlejším sedadle.
Clancy prohrábl blonďaté vlasy svého syna. Jako jediné světlovlasé dítě v Plantagenetu si Mikey rychle uvědomil, že anonymita jednoho otrhaného uličníka mezi mnohými se na něj nevstahuje, pokud jde o identifikaci viníka nějaké neplechy.
"Viděls ho předtím. Brzo se zase ukáže".
Tmavé stíny byly náhle zahnány jasným světlem, když ožily železné koše na oheň kolem arény a osvětlily jantarovým světlem kruh tváří. Z uhlí žhnoucího uvnitř vycházel pronkavý dým a Clancy se otřásl, když se dotkl jeho nosních dírek a přinesl s sebou sladkou cizorodou vůni, ze které mu začalo bušit v hlavě.
"Dámy a pánové", zaduněl hluboký hlas odněkud zpoza opony. "Chlapci a děvčata. Vítejte… v Temném karnevalu".
Opona se rozhrnula a do arény vpadl mamut. V uzavřeném prostoru vypadal pan Burák nepochopitelně velký, hřeben lebky zakrytý zdobenou pokrývkou se mu téměř ztrácel v houstnoucím kouři a jeho šedý trup se vřítil do stanu tak rychle, že sebou diváci na protějších sedadlech instinktivně cukli, aby snad mezi ně nevběhl a nerozdupal je.
Obří zvíře se prudce zastavilo ve středu stanu a ze zad mu seskočila hbitá postava, která s ladností kočky dopadla do světla košů.
Pan Cooper.
Široce roztáhl ruce a zářivě se usmál, docela jako ztělesnění šoumena, v jedné ruce drže ořechovou hůlku se zlatým hrotem.
"Vítejte, drazí přátelé!", zahřímal, zatímco slonovi z krku seskočila zlovolně vypadající opice a dopadla na nohy, oblečená v krátkých pruhovaných kalhotech a fezu. "Vítejte každý jeden z vás. Jakou šou tu pro vás máme připravenou. Jakou podívanou".
Okamžitě se odněkud vně stanu ozvalo šílené troubení a opona se rozhrnula, přičemž dovnitř vpadl chumel skotačících jedinců. Točící se dřevěné loutky, které obkloužily celou cestu arénou v saltech, si vysloužily výkřiky a vzdechy uchváceného obecenstva.
"Maškary, dámy a pánové", vykřikl pan Cooper, zatímco loutky se přehnaly kolem, téměř příliš rychle na to, aby je oko stačilo sledovat. "Budete se smát! Budete plakat! Budete křičet!"
Jedna z maškar se zastavila na dost dlouho, aby Clancy viděl, že drží v rukou pár zářivých mečů, a pak se vrhla do vzduchu, točila se kolem dokola, až za sebou nechávala v hustém dýmu vlnícím se jim nad hlavami stopu.
Lehce dopadla na jednu nohu, čepele napřažené, zatímco druhá maškara se hnala přímo na ni, a pak svou kolegyni přeskočila s jasně žlutou šerpou zběsile vlající za sebou. Čepele zavířily, z publika se ozvaly vzdechy, a druhá maškara dopadla nedotčena v dešti žlutých konfet.
Než mohl propuknout potlesk, byly pryč točíce se jako káči.
Clancy se pokoušel sledovat pohyby, ale byly příliš rychlé a dým byl příliš hustý. Hlava mu mírně tepala a smysly mu zatemňovala těžká bylinná vůně.
Následovalo další dovádění maškar a došlo také na krátkou tragédii, kde se dvě figuríny sešly na zakázanou schůzku, zatímco pan Cooper komentoval jejich osudovou lásku. Skončilo to tak rychle, že si Clancy nebyl jistý, zda to celé pochopil, a nedokázal říct, proč si milenci navzájem prokláli hruď meči, než jim žárlivá třetí maškara rozmlátila hlavy na třísky palicí.
Když k tomu došlo, odněkud se ozval potrhlý smích, ale Clancy si nemyslel, že by to bylo z publika.
Poněkud podivná dramatizace zanechávající pachuť v ústech byla téměř okamžitě zapomenuta po příchodu Merkura. Zdvihl to, zkroutil ono, překvapoval a ohromený dav křičel po dalším. Všechny tváře byly červené, všechny oči ve vlnícím se kouři z košů na oheň až příliš zářily.
"Jeď, Merkure!", zakřičelo dítě po jeho boku houpající se na židli.
"Dávej pozor, dítě", vyhuboval Clancy hocha, který ho dloubl loktem, čímž odpoutal jeho pozornost od udivujících skutků odehrávajících se v aréně.
Chlapec na něj překvapeně vzhlédl. "Promiň, tati".
Clancy zamrkal, a pak se rozesmál. Samosebou. Byl to Mikey. Jak na to mohl zapomenout.
"Útlá Líza, Vousatá dáma!", zvolal pan Cooper. "A jedinečná Barytonová Lola!"
Ozval se další užaslý křik publika a on se obrátil zpět, aby spatřil ženu, která předtím jela na Merkurově rameni, vstoupit do arény zavěšné do prapodivné cirkusové postavy.
Ač to byl zjevně muž, Barytonová Lola se přesto nesla jako žena, navzdory svému objemu na vysokých podpadcích čile vtančila do arény, na sobě těsné podvazky a baletní sukénku. Tvář měla pokrytu bílou a červenou barvou a její chování bylo cudné a hravé, ale na způsobu, jakým dováděla v aréně, bylo něco nepopsatelně zlověstného.
Když nezvyklý pár začal hudební číslo, protřel si Clancy kořen nosu a potřásl hlavou. Lolin hlas byl neobyčejně hluboký a on v něm poznal hlas uvaděče ze samého začátku. Bylo to tak dávno nebo to bylo jen pár minut? Už si nebyl jistý.
Po duetu Barytonová Lola spolkla planoucí meč Útlé Lízy a nastala zmatená hra na kočku a myš, kdy byla Lola pronásledována kolem arény paviánem ve fezu držícím vlastní miniaturní meč. V Lolině vyděšeném výrazu bylo při úprku kolem slona něco až příliš přesvědčivého a pronásledování brebentícího paviána bylo také poněkud opravdové na to, aby to bylo vtipné, ale ozýval se hlasitý smích, přestože Clancy nedokázal říci, odkud vychází.
Bizardní podívaná pokračovala. Pan Cooper uvedl Barnabuse. "Je to muž? Je to medvěd? Je to ryba? Jen on to ví jistě!", a do arény byla na řetězu přivedena belhavá, slintající obluda, která vyvolala děsivý i radostný jekot.
Barytonová Lola se vrátila k další písni, ale tentokrát doprovázena řadou skleněných nádob plných ztuhlých hlav naložených v zelenavé tekutině. Během vystoupení měnil velmi přesvědčivě hlas, jakoby každá hlava zpívala jeden verš písně. Kouř byl v této fázi obzvlášť hustý, ale Clancy si byl docela jist, že malé čelisti hlav se při zpěvu hýbají.
Nějaký kejklířský trik, byl si jistý. Provázek, skryté páky. Na tom nezáleželo, Clancy se smál spolu s ostatními.
A strašidelný karneval pokračoval.
Pan Cooper uvedl Atru a Fébe a dvojice vstoupila dírou ve středu stanové střechy, když sjížděla na stočených hedvábných šerpách využívajíc své propletené ruce a látku k roztočení. To bylo působivé, ale pak při cestě zpět nahoru po hedvábných stuhách zachytávaly látku na srpovité čepele, čímž se pevněji a pevněji svazovaly, dokud nedosáhly stropu zabaleny jako růžové mouchy v pavoučím kokonu, z něhož jim čouhaly jen hlavy.
Zavřískaly trubky a ony skočily, neuvěřitelně rychle se roztočily, jak se hedvábí jako jojo rozmotávalo. Čepele se zaleskly a na zem s čvachtnutím dopadla hromada smíchaných tělesných částí.
Stanem se přehnala vlna křiku a smíchu a jekotu a potlesku a hrůzy. Clancy nevěřícně zíral na třesoucí se kusy masa, dokud na scénu nevběhl pan Cooper a nepřehodil přes zbytky černý hedvábný plášť.
Ohně zaplály, vzduch naplnila mračna kouře a černý plášť byl odhozen, aby na nohy vyskočily dvě maškary, klidné a celé, a Clancy jásal a hvízdal spolu s ostatními, aniž by si povšiml, že podlaha arény je stále mokrá a zrudlá krví.
A dál a dál a dál.
Clancy téměř zapomněl na bolavou hlavu, jak se na scéně odehrávala další a další podívaná. Ulevilo se mu, když pan Cooper zavolal všechny děti do arény připojit se k průvodu pana Buráka, konečně se zbaví toho blonďatého fakana, který do něj strkal při vrcholu každého čísla.
Děti radostně pochodovaly kolem arény, když trubky zaduly ještě mohutněji a ohně zaplály, a pak je slon odvedl skrz oponu a šou pokračovala. Clancy byl rád, že se jich zbavili, a okamžitě byl okouzlen Merkurem zápasícím přímo před nimi se lvem.
Zvíře mu při zápase roztrhlo záda na kost, ale Merkura to nevyvedlo z klidu, sevřel vrčící zvíře do svěráku a kroutil tak dlouho, dokud se neozvalo prasknutí páteře slyšitelné až na nejvzdálenějším sedadle. Merkur zvedl svého poraženého soka nad hlavu, prošel s ním kolem celé arény a těšil se obdivu měšťanů. Clancy viděl pod silákovou roztrženou kůží žebra, ale zdálo se, že to jen činí vítězství sladším. Jásal.
A následovalo toho ještě víc. Na scénu se vrátily maškary, vynořivší se jako přízraky z kouře, a probodly několik dobrovodníků z publika. Čepele jim rudé vyjely ze zad, ale přesto se vrátili do svých sedadel a smáli se spolu s ostatními.
Clancy křičel a trleskal, dokud nebyl ochraptělý a ruce neměl celé rozbolavělé. Smích nyní téměř neustával, nesl se každým číslem, nesl se dokonce během vyprávění pana Coopera, ale na tom nezáleželo. Záleželo jen na představení. Jen lesk líčidel, záblesky oceli a krvavě rudý obdiv davu.
A pak, zcela náhle, bylo po všem.
Ohně zaprskaly a uhasly vrhajíce stan do temnoty. Jen pochodně u vstupu a slabé namodralé světlo hvězd osvětlovaly obrys pana Coopera.
Těžce dýchal, tvář měl bledou a zpocenou a hlas už jen šeptal, když z temnoty za sebou vytahoval svůj lesklý cylindr.
"A nyní je naše šou u konce, dobří lidé. Nic víc nebude. My nebohé duše vás opouštíme v dobré víře, vše je zaplaceno".
A s tím si položil cylindr na hlavu a zmizel ve stínech, aby už ho obyvatelé Plantagenetu nikdy nespatřili.
Měšťané klopýtali a tápali ze stanu následováni oranžovou září pochodní. Clancy šel s nimi zcela vyčerpán. Hlava ho bolela, jakoby měla vybuchnout, a on si třel spánky v marné naději, že nepohodlí utiší.
Cestou k domovu nikdo nepromluvil. Tváře kolem něj mu sdělovaly stejný příběh, všechny oči byly podlity krví, všechna ramena pokleslá únavou. Vzduch byl po horku a kouři ve stanu ostrý a čerstvý, ale Clancy se ani po příchodu domů necítil lépe.
Zastavil se na verandě a jakoby měl v hlavě nějakou těžko postižitelnou myšlenku. Něco, na co zapomněl. Plácl se přes kapsu u vesty, hodinky tam stále měl. Sáhl do vnitřní kapsy, peněženka byla tam, kde měla být. Nacpal ruku do kapsy u kalhot a vytáhl rezavý klíč, přesně tam měl být.
Vtíravá myšlenka však zůstávala, mimo jeho dosah, ale neústupně mu naznačovala, že na něco zapomněl.
Clancy vstoupil do domu a v oblečení vlezl do postele.
Ať to bylo cokoliv, nemohlo to být důležité.
Kdyby to bylo důležité, tak by si vzpoměl.
* * *
Chladné hvězdy byly takto daleko od Malifaux jasnější.
Pan Cooper stál na okraji temného hvozdu a mračil se. Stále byl slabý z představení, slabý a zarmoucený, ale nemohlo to počkat. Stan byl sbalený, vozy dávno pryč, zatímco vyčerpané město si hovělo ve zdrogovaném spánku. A tady byl on, mnoho mil daleko očekávající setkání.
Ucítil jeho přítomnost dříve, než ho spatřil, vynořil se mezi stromy s nepřirozenou ladností a kradmostí.
Byl vysoký a štíhlý jako lunt a modrou kůži měl zdobenu složitým žilkovaným tetováním. Vyšel zpod klenby listoví na rozeklaných kopytech, z lesknoucí se holé lebky vyčnívaly dva dlouhé spirálovité rohy a zíraly z ní dvě temné oči, tak vzdálené a cizí jako hvězdy nad hlavou.
"Ach, principál se vrátil", pravil nezrozený se škodolibou radostí.
Cooper pokynul rukou a malé procesí za ním se dalo do pohybu. Sledoval je, jak procházejí kolem, pět hnědých a jedna blonďatá hlava s prázdnými tvářemi.
Tvorovy černé oči sledovaly malé postavy jako na přehlídce a v jeho hladovém úsměvu se zaleskly ostré zuby.
"Och ano", řekl vlídně, "mám vaše návštěvy tak rád, Coopere. Vždy mi přinesete tak milé dárky".
Cooper zaskřípal zuby, ale neřekl nic, jen se na tvora mračil. Pokud cítil jeho nenávist, nedal to nijak najevo.
Když poslední dítě zmizelo v černočerné tmě lesa, tvor spokojeně pokýval hlavou a obrátil se k odchodu.
"Kolik ještě?", vyštěkl Cooper. "Dluh je jistě zaplacen".
Nezrozený se zasatavil na okraji stromů a zdálo se, že přemýšlí.
"Kolik ještě?", zeptal se Cooper znovu a hlas mu přeskakoval. "Prosím".
Tvor udělal nesnesitelně nejasné gesto a usmál se naň řadami ostrých zubů.
"Už brzy", pravil.
"A pak?", tlačil Cooper a udělal krok blíž, tvář zkřivenou vztekem a zoufalstvím.
Nezrozený se zahihňal, dlouhou dobu ho nechal soptit, než přikývl, jako dokonalý sadista.
"Až bude tvůj dluh splacen, vrátíme, co jsme si vzali", řekl.
Cooper sledoval tvora zmizet v lese. Byl principálem temného karnevalu a zároveň další loutka na provázku.
"Takže je to vyřešeno, vezmeš s sebou Clyda. Potřebuje se proběhnout a protáhnout nohy", prohlásil doktor Douglas McMourning, zatímco pochodoval kolem laboratoře. "Není pro něj dobré, aby tu byl zavřený celý den a neměl co dělat".
Sebastian vzhlédl od své práce, umazaný hadr v jedné ruce se zastavil na půli cesty k rotační pile ve druhé.
"Co to?", dotázal se.
"Clyda", pravil McMourning, jakoby to všechno vyjasňovalo. "Vezmeš ho s sebou, až ráno půjdeš na svou malou pochůzku. Ty už jsi zapoměl, že? Právě jsme o tom mluvili".
Sebastian se křivě usmál a levé oko se mu v ďůlku pomalu protočilo, než se posunulo doleva. Jeho pán měl zvyk začít rozhovor, když nebyl nikdo jiný přítomen, a Sebastian se rychle naučil, že úsměv a přikývnutí jsou často nejlepší.
"Upřímně, Sebastiane, někdy si myslím, že úmyslně hraješ hloupého. To mě nutí přemýšlet, zda bys neposloužil lépe nějakým jiným způsobem".
Sebastian pevněji sevřel svou kotoučovou pilu vida nebezpečný záblesk v očích svého pána.
"Možná později", pravil McMourning, "až se vrátíš".
Mírně uvolnil stisk a začal balit smrtící nástroj do velkého černého pytle. Bylo zjevné, že bude muset brzo odejít a nepochybně bude pilu potřebovat, vzhledem k úkolům, na které byl obvykle posílán.
"Vidím, že jsi předtím neposlouchal", pravil McMourning podrážděně. "Potřebuji, abys navštívil Theodora Durbera v cechovním ústředí. Zdá se, že si všiml nějakých znepokojivých věcí. Ve svém dopise nebyl konkrétní a potřebuje mou asistenci. Mám toho příliš mnoho na práci, abych uspokojil každého drobného byrokrata, co mi kdy poskytl službičku, takže se ty půjdeš podívat a zjistit, co chce".
Sebastian mávl těžkým pytlem přes rameno, čímž si ho přehodil na svá křivá záda, a kývl na svého pána. Vyrazil k chodbám vedoucím z laboratoře a do stok.
"A samosebou, vezmi s sebou Clyda".
Sebastian se zarazil uprostřed kroku, rozpačitě se obrátil a zoufale se podíval na svého pána. Levé oko začalo další otáčivé dobrodružství.
"Co to?"
* * *
Těžké víko zarachotilo a Sebastian se narovnal a strčil klíč od průlezu zpátky do kapsy. Záda ho bolela z námahy a to zatracené počasí mu na náladě nepřidalo. V Malifaux byl letní slunovrat, nejdelší den v roce, a tím pádem také nejkratší noc. Pro většinu obyvatel města do bylo dobře. Doba oslav. Více slunce a méně hodin temnoty znamenalo menší šanci, že vás postihne nějaký neblahý osud. Méně možností dostat dýkou do zad na cestě domů. Méně času pro oživovače provádět své nečisté rejdy. Méně noci, v níž by se skrývali děsiví nezrození. Ano, pro většinu lidí to bylo dobře.
Sebasitan nebyl jako většina lidí.
Nikdy nebyl z těch, které by těšilo jasné slulnce, a drobné oslavy a improvizované slavnosti, které se objevily doslova na každém rohu, s ním také nic nedělaly. Nehleděl na radost, kterou slunovrat lidem přinášel. Každý se smál a vtipkoval, muži sváděli ženy, ženy je lákaly a všichni se hihňali. Smích a flirtování bylo zábavou, kterou snesl, ale nikdy jí nepropadl. Mohlo to mít co do činění s vybraným povoláním, ale Sebastian tomu nikdy moc nedal. Ze všech těch věcí, které slunovrat přinášel, vyvstávala Sebastianovi v mysli jen jediná, a sice horko.
Jak tak stál v temnotě a relativním chladu uličky přímo v centru, cítil ho. Tlak vysoké teploty a ještě větší vlhkosti. Na kůži mu z něj naskakoval pot a vysával mu sílu. Stahoval ho dolů, vysával jeho jinak téměř bezmeznou výdrž a bombardoval ho svým neúnavným náporem. Vzdychl, přehodil si pytel přes rameno a vykročil ulicí. Po několika krocích se zastavil a ohlédl se. Clyde se nepohnul.
Sebastian protočil své jediné fungující oko a vydal se zpátky.
Tyčil se nad ním tělesný konstrukt, hora čistého masa přerušená sem tam lesknoucím se kovem. Než vyrazili, dělal Sebastian co mohl, aby zakryl spleť dlah, trubek, ventilů, ozubených kol, pump a dalších těžko identifikovatelných součástek, které nahodile vystupovaly z konstruktovy kůže. Clyde se nyní podobal kráčejícímu pytli se dvěma očnicemi.
Sebastian zamával před Clydem rukou. Nic se nestalo. Povyskočil. Nic. Vyskočil a zamával rukama. Stále nic. Nakonec se natáhl a trhl pytlem zamotaným kolem Clydovy hlavy. Z jedné očnice vykoukl potlučený pahýl nosu. Zatlačil problematický orgán zpátky do pytle a trhl na druhou stranu. Objevilo se jedno krví podlité oko a zlověstně na něj zíralo.
Sebastian pokrčil rameny a znovu vyrazil k ulici mávaje na Clyda, aby ho následoval. Těžkopádné kroky mu oznamovaly, že tělesný konstrukt poslechl. Nalezl útěchu ve skutečnosti, že se musí starat jen o jeden McMourningův výtvor.
Zhruba dvacet stop od ústí uličky se ozvalo ňafání. Sebastian ztuhl. Možná se mu to jen zdálo. Pozorně poslouchal a snažil se zaslechnout i ten nejtišší zvuk. Ulička byla tichá.
Clyde odhodlaně kráčel nevšímaje si zaujatého hrbáče, kterého tak srazil na zem. Sebastian ztěžka dopadl bradou na dlažbu. Překulil se na záda a zlobně pohlédl na tělesného konstrukta, který se nyní konečně zastavil. Snažil se posadit a na rty se mu právě vkrádala zlostná kletba, když mu do hrudi narazila nadšená čivava, jejíž černý jazyk poskakoval ze strany na stranu. Sebastian znovu spadl na záda a čivava po něm začala poskakovat a olizovat mu tvář. Bude to dlouhý den.
* * *
Kanceláře cechovní enklávy se tyčily nad ulicemi Malifaux jako zatnutá pěst zdvižená, aby udeřila kohokoliv, kdo by se jí chtěl postavit. Občanům Malifaux vládla čtvercová budova připomínající pevnost z chladného černého kamene. Dovnitř a ven proudil stálý zástup lidí. Cechovní byrokrati, zamotaní do těžkých rouch označujících jejich úřad, se míjeli se zlověstnými, maskovanými právníky. Nezdravě bledí úředníci uhýbali před urostlými gardisty navlečenými ve svých uniformách.
Tu a tam tvořil zdánlivě nekonečné řady prostý lid, jehož napnuté výrazy a ustaraně svraštěné obočí vypovídalo mnohé. Řady se neúprosně šinuly k rozlehlým veřejným vchodům. Sváteční atmosféra, tak viditelná jinde ve městě, zde zcela chyběla. Dokonce i nádherné počasí se tu zdálo nějak ztlumené, změněné v slabé, mdlé světlo tváří v tvář monolitické moci Cechu.
Sebastian stál nervózně naproti vchodu pro veřejnost. Jako koronerův asistent nebyl na tomto místě cizincem, proto v něm jeho odpudivá povaha nevzbuzovala strach a jeho šeptaná tajemství bledly ve srovnání s věcmi, které viděl. Avšak tucet ozbrojených strážníků byl zcela jinou záležitostí.
Clyde stál za ním nehybný jako mrtvola. Horký den jen zhoršil jeho obvyklé aroma a obklopoval jej neobyčejně hnilobný puch. Neustálé ňafání jeho druhého společníka na chvíli utichlo, když otravný tvor nalezl nějakou odpornou delikatesu k okusování. Sebastian chvíli zvažoval jeho nakopnutí, dokud je zaneprázdněn, ale rozmyslel si to.
Dostat se do centrály se zdálo být složitější než obvykle. Sebastian přemýšlel, zda by neměl počkat do setmění. Dav prořídne, úředníci odejdou a dloužící se stíny pomohou jeho příchod skrýt. Ale do soumraku chybělo moře času a pomyšlení na skrývání se ve stínu s páchnoucím golemem a neustále ňafající čivavou ho pobídlo k činu.
Sebastian pomalu směřoval ulicí pryč od hlavního vchodu. Čety těžce ozbrojených strážníků dusaly tam a zpátky a on si dával pozor, aby se každé z nich zdaleka vyhnul. Nakonec spatřil v pevné kamenné zdi centrály malé dveře. Čekal, dokud nebude nejbližší hlídka co možná nejdál, a pak ukázal na dveře a co nejsilněji vrazil do Clyda. Tělesný konstrukt zavrávoral na prstech, ale jinak se nepohnul. Strážníci se obrátili a vydali se na cestu zpátky, cestu, která by je přivedla nebezpečně blízko Sebastianovu úkrytu. Znovu ukázal na dveře a podruhé strčil do Clyda, ale golem se opět nepohnul.
Podrážděný Sebastian to zkusil potřetí, dokonce zašel tak daleko, aby napodobil chůzi svými prsty. Clyde zůstal nehybný.
Hlídka se rychle blížila a zakrátko bude u nich. Sebastian obešel Clyda dopředu a popadl tělesného konstrukta za tvář, kterou si přitáhl na úroveň své vlastní. Z pytle hleděla potlučená bledá díra.
Chvíli na ni hleděl, než si konečně všiml dlouhé škubající se tkáně mizející v čivavině tlamě, a následně s ostrým křupnutím chybějící zornice zmizela. Se vzrůstající panikou se Sebastian jal trhat s pytlem přes Clydovu hlavu v zoufalé snaze najít golemovo zbývající oko. Strážníci, kteří nyní byli jen pár kroků od nich, se zastavili a jeden z nich si pohrával se svými kapesními hodinkami.
Sebastianovi zběsile tlouklo srdce a Clydovo oko nyní bylo schopno vidět. Sebastian ukázal na dveře a divoce kopl Clyda do zadnice. Tělesný konstrukt se potácivě vydal přes ulici. Sebastian se kolébal za ním a po tváři mu stékal pot.
Když dorazili na druhou stranu, poděšeně pohlédl ke strážníkům. K jeho úlevě zůstala četa na místě, vypuchla hádka o zdroji nějakého odporného zápachu, ke kterému se žádný ze strážníků nechtěl přiznat. Sebastian zastavil přede dveřmi a zabušil na ně.
Trvalo několik napjatých okamžiků, než se dveře otevřely. Zaskřípěly a zavrzaly na protest. Jakmile se otevřely na více než stopu, zatlačil Sebastian Clyda před sebou dovnitř a zabouchl za sebou.
Uvnitř byla temná a příjemně chladná chodba. Sebastian chvíli stál a přerývaně dýchal. Z tváře a čela mu odkapávaly velké kapky potu a krátké nohy ho pálily námahou. Současně si byl vědom malé sbírky něčeho, co vypadalo jako balík pergamenu zabalený v prastaré, vybledlé cechovní uniformě. Mírně se chvěl a nadával jako námořník.
"Co to sakra děláš, takhle se nacpat do cechovní budovy", řeklo to hlasem tak suchým, že mohl Sebastianovi setřít pot z čela. "Mohl jsem si tě splést s vetřelcem. Mám meč, víš, a nebojím se ho použít".
Sebastian se předklonil a nabídl klející hromadě odpadků masitou tlapu. Ze změti uniformy a údů se vynořil pařátu podobný výčnělek a divoce sevřel Sebastianovu napřaženou ruku.
"Alespoň máš tu slušnost pomoci starci na nohy, po jeho sražení na zem. Je tu hodně takových, co by to neudělali".
Se Sebastianovou pomocí se věc na podlaze rozbalila a objevilo se cosi, co na první pohled vypadalo jako oživlé seschlé ovoce. Při bližším zkouání se rozinková věc ukázala být mužem. Velmi, velmi starým mužem.
Stál Sebastianovi tváří v tvář a kostlivýma rukama si oprašoval prastarou uniformu. Jeho jako papír tenká kůže, bezertá a bezzubá ústa a játrovými skvrnami pokrytá plešatá hlava připomínaly Sebastianovi nabalzamovanou mrtvolu, kterou jednou viděl ve sbírce svého pána. Jedno oko měl pevně zavřené a druhé bylo tak zamlžené šedým zákalem, že by posloužilo jako dětská skleněnka.
Muž strávil několik minut oprašováním a upravováním svého oděvu, než znovu promluvil.
"Takže? Co tak spěchá, Sebastiane? Máš štěstí, že jsem tě neproklál jsou čepelí. Kde bys pak byl, co? Řeknu ti, kde bys pak byl. Na ostrém konci ostré lekce o chování, tam bys byl".
Sebastian otevřel ústa, ale seschlý dveřník ho přerušil.
"Ale, nech si to. Nechci žádné tvoje omluvy a fráze. Znějí poněkud prázdně, když je člověk slyší po dvacáté".
Dveřník upřel svůj mléčný pohled na Clyda a odkašlal si.
"A kdo je tohle? Dost velkej chlápek, co? Jeden z doktorovejch hochů, ne?", napřáhl ke Clydovi sesklý spár. "Já jsem Clarence, těší mě".
Clyde na něj zíral.
"Jen do toho, hochu, mluv, jak se jmenuješ?"
Sebastian si stoupl před Clyda a defenzivně zvedl ruce.
"Tichej typ, co?", pokračoval Clarence nevšímaje si Sebastianovy snahy promluvit. "Dobře, já nikdy nebyl někdo, kdo by upíral chlápkovi právo nemluvit. Ale měl bys přehodnotit svůj šatník, synku".
Teatrálně ukázal na Clydův pytel. "Příliš nelichotí tvé postavě, víš? Což ani zápach, když už to tu probíráme. Už jsi někdy slyšel o koupeli, hochu?"
Zatlačil si na nos dvěma tužkovitými prsty a obrátil se k Sebastianovi.
"Neni to zrovna vůně, ze který by se dámám rozklepaly kolena, co? Aspoň teda ne tím způsobem, co bys chtěl".
Sebastian se odvážil dalšího pokusu promluvit, jen aby mu do toho Clarence znovu vstoupil.
"Dobře, na tom předpokládám stejně nezáleží. Aspoň zbude víc mladých klisniček pro mě, ne?"
Dloubl Sebastiana do žeber loktem ostřejším než kdejaký meč a spiklenecky naň mrkl.
"Dobře, nemám čas stát tu celý den a poslouchat klepy vás dvou. Na rozdíl od vás mám mnoho práce. Myslíte, že stát tady a hlídat tyhle dveře může kde kdo? Je to umění, víte? Musíte mít nervy z oceli, bystré smysly a meč rychlý jako blesk".
Dveřník se odbelhal k převrácené židli u dveří, se značným úsilím ji narovnal a ztěžka se na ni posadil.
"Shopnost po dlouhou dobu sedět také pomáhá", dodal.
Sebastian unaveně potřásl hlavou a zatlačil Clyda do tmavé chodby, pryč od mumlajícího dveřníka. Neudělal ani pár kroků, když ho vetchý strážce zavolal zpátky.
"Hej! Hej, nezapoměls něco? Co tvůj pes?"
Sebastian se obrátil a spatřil čivavu. Byla nacpaná mezi zeď a dveře, tělo bylo natlačeno do futer a čenich přimáčknut ke kamenné zdi. Jedna zadní noha chabě kopala v pokusu vyprostit se. Jak ji sledoval, Clarence do ní dloubnul špičkou boty. Čivava se pokusila výhružně zavrčet, ale její stisknutá čelist jí umožnila jen zlověstný bzukot. Sebastian nějakou dobu přemýšlel o tom zanechat ji tu, než se dovlekl zpět a pomohl sevřeného psa uvolnit.
* * *
Pro mnoho obyvatel Malifaux vypadala cechovní centrála děsivě. Veřejné čekárny a vstupní chodby byly zdobeny gotickými oblouky a podepřeny dórskými sloupy. Sochy netvorů vytvořené k zastrašení mas se šklebily z pavučinami pokrytých říms a vysokých podstavců. Žadatelé byli nuceni stát před vysokými pulty, takže museli při rozhovoru s cechovnímu úředníky a funkcionáři zaklánět hlavu. Tito představitelé byli oblečeni v bombastických uniformách a zlověstných maskách navržených tak, aby vzbuzovaly bázeň a úctu. Cech ve skutečnosti vděčil za svou pověst stejnou měrou legiím krejčích a architektů ve svých službách, stejně jako činům lovců čarodějnic a šerifů.
Mimo veřejné prostory ustoupila pompa a nabubřenost vážnějšímu a pracovnějšímu prostředí. Praktické, pohodlné místnosti nahradily tmavé rozlehlé síně a zastrašovací vybavení předchozích prostor vytlačil prostý užitkový nábytek. Sebastian právě kráčel jednou takovou funkční chodbou. Bylo poledne a všichni krom nejpokornějších či nejctižádostivějších služebníků Cechu byli na obědě. Nedostatek ruchu v chodbách hrál Sebastianovi do karet a on rychle postupoval ke kanceláři Theodora Durbera. Když zkontroloval, že poblíž nikdo není, zaklepal Sebastian ostře na dveře a čekal.
A čekal.
Zaklepal znovu až ho odulé klouby štípaly. Ostré zaklepání se neslo prázdnou chodbou, ale odpověď nepřicházela. Po třetím pokusu se Sebastian naštval. Možná byl Durber pryč a užíval si dobrého pokrmu v místní restauraci. Možná přišel příliš pozdě a kalamita, které se cechovní byrokrat obával, ať to bylo cokoli, už nastala. Ať byl důvod jakýkoliv, nemohl si dovolit stát tu celý den s páchnoucím tělesným konstruktem a pišťící čivavou. Zvedl ruku k poslednímu pokusu, když zpoza dveří promluvil nervózní hlas.
"Nepoužil jste zvláštní zaklepání", pravil.
Sebastian zamrkal.
"Co to?", opáčil.
"Zaklepání. Ve svém dopise jsem jej popsal a byl jsem velmi konkrétní. Neotevřu dveře, dokud nezaklepete tím způsobem".
Hrbáč vzdechl a pomalu sklonil hlavu, aby si promnul kořen nosu mezi prsty zdvihnuté ruky.
"Pokud nepoužijete zaklepání, jak mám vědět, že jste to vy? Můžete být kdokoliv. Můžete být šerif, který mě chce zatknout nebo samotná Spravedlnost jdoucí pro mou hlavu".
Sebastian rezignovaně pohlédl na Clyda.
"Musíte zaklepat, je to důlež…"
Clyde udělal krok kupředu, hrubě odstrčil Sebastiana z cesty a jediným plynulým pohybem položil obě své velké ruce na dveře, načež zatlačil. Ze své pozice tváří k zemi slyšel Sebastian účinek Clydovy titánské síly, aniž by jej viděl.
Předehrou bylo polekané ječení následované hromovým prasknutím a několika menšími, draze znějícími ranami. Vystrašené pištění a šílený dupot bot vytvořilo přiměřenou druhou větu a nakupení kleteb, hrozeb a uplakaných proseb přivedlo celou symfonii k uspokojivému vyvrcholení.
Navzdory tomu, že byl toho dne už potřetí sražen k zemi konstruktem, musel Sebastian obdivovat Clydovo přímočeré řešení. Poprvé od odchodu z laboratoře byl rád, že je Clyde s ním. Pak na něj skočila čivava a pokryla mu tvář zahnívajícími slinami.
Sebastian se zvedl, zahnal obtěžujícího tvora a vstoupil do Durberovy kanceláře. Dveře byly vytrženy z pantů a ležely mezi mořem rozbitého čínského porcelánu a rozmláceného nábytku. Samotný Durber, příšerně hubený a nezdravě vyhlížející muž oblečený v podobném duchu, jaký elegantní a parádiví cechovní úředníci v této době upřednostňovali, se skrýval za svým stolem. Mával botou a prosil Clyda, aby ho nezabíjel. Pokud tělesného konstrukta Durberova fraška znepokojovala, nedával to najevo.
Když Sebastian opatrně překročil něco, co mohlo být vázou ze Tří království, Durber se obrátil na něj a dramaticky zamával botou.
"To nebylo zaklepání", pravil. Sebastian pokrčil rameny. "A co za ďábla je tahle… věc?"
Durber zamířil svou botou na Clyda. Sebastian se zašklebil a láskyplně poplácal tělesného konstrukta po paži.
"Myslel jsem, že to je jeden z nich, šerif smrti, co mě chce odtáhnout do cely, nebo něco horšího".
Sebastian si Clyda chvíli prohlížel, neobyčejně potěšen svým uměním maskování. Rozhlédl se po něčem k sezení, než usoudil, že Clydův vstup tento nápad poněkud zhatil. Do místnosti veskákala čivava a začala očuchávat trosky. Durber zaječel a ukázal na ni svou botou, kterou zjevně považoval za zbraň.
"A co je tohle?", zapištěl. "Zařizuje si doktor McMourning své soukromé záležitosti vždycky tímto způsobem?"
Sebastian sebral těžké dveře z místa, kam dopadly, a nevšímaje si Durberových otázek, pokusil se je zavěsit zpět do futer.
"Kde je vůbec doktor McMourning?", otázal se Durber. "Ve svém dopise jsem se velmi konkrétně vyjádřil, že se se mnou sem má přijít poradit on a on samojediný. Ta záležitost je velmi choulostivá".
Sebastian vzdal svůj pokus opravy a spokojil se s tím, že nechal těžké dřevěné dveře opeřné o zeď, kde částečně zakrývaly díru vytvořenou Clydem. Věnoval Durberovi svůj nejlepší naivní úsměv doprovázený putujícím okem, a pokrčil rameny.
Durber vypadal zcela sklíčeně.
"Ach, to je opravdu trochu moc". Hlas mu přeskakoval a on začal popotahovat. V očích se mu objevily slzy. "Mám i tak dost potíží i bez toho, aby mi jediný člověk, co mi dluží službičku, poslal poloblba, netvora a obří krysu zničit mou milovanou kancelář".
Vytáhl kapesník, na němž bylo více krajek než látky, a osušil si oči. Sebastian sledoval, jak se vybraně vysmrkal, uschoval šnuptychl a odkašlal si.
"Dobrá, předpokládám, že mizerná pomoc je lepší než žádná pomoc", začal. "Jsem si jist, že jste si vědomi mého vztahu se svým pánem, takže nemusím opakovat, jakou pomoc jsem mu poskytl, nebo jak mě zásobuje, ehm, společností. Postačí říci, že máme oboustranně výhodný vztah".
Sebastian se podrážděně otřásl. Nikdy dříve se s Durberem nesetkal, ale měl představu, kudy se tato konverzace bude ubírat.
"Každopádně, v posledních týdnecht tu čmuchají šerifové, ptají se na hrozné otázky a ukazují na mě prstem. Nerozumím tomu, vždycky jsem byl na svých romantických schůzkách velmi diskrétní. Nikdy jsem nešlápl vedle, ani nesáhl, co se toho týče. Nějaký mizera po mě jde a já potřebuji vašeho pána, aby… Prostě aby mě toho všeho zbavil. Nebo něco".
Durber si zkroutil spodní ret a pateticky vzdechl. Sebastian se chvíli obával, že se znovu rozpláče. Zvažoval vše, co cechovní úředník řekl. On sám toho mohl udělat jen málo, ve skutečnosti bylo málo toho, co chtěl pro tuto slabou cechovní nulu a její mrzké dilema udělat, ale jeho pán svěřil tento úkol jemu a Sebastian byl proslulý svou věrností.
"Nuže? Řeknete alespoň něco?", ozval se Durber. "Já vím, že vypadáte velmi hloupě, ale předpokládám, že vám doktor McMourning věří dost na to, abyste se s tím vypořádal. Myslím tím, víte, co udělají šerifové, když mě chytí? Zabijí mě. Zabijí mě!"
Možná to bylo Durberovým vyplašeným tónem, možná to bylo proto, že oběma rukama chytil Clydův pytel, možná to bylo prostě jen nešťastné vyjádření, ale v Clydově mozku něco naskočilo. Tělesný konstrukt skočil kupředu. Pravá ruka mu vystřelila, popadla nešťastného Durbera za hrdlo a zvedla ho ze země.
Durber vydal bublavé zaskřehotání a začal se kroutit jako ryba na háku. Sebastian poděšeně vykřikl a vydal se k vražednému konstruktu, aby to vyřešil svými pěstmi. Hluk vybudil čivavu, která se vrhla do vřavy, vzrušeně ňafala a začala okusovat Durberovy klátící se nohy.
Durber slabě udeřil Clyda svou botou. Drahá obuv se ukázala chabou zbraní, neškodně se odrážela od golemovy tváře a krku. Sebastian skočil, zahákl paže kolem Clydovy natažené končetiny a zatáhl.
Clyde se na okamžik vratce zhoupl, ale neupadl. Durberovy namáhavé vzdechy stále slábly. Čivava se zakousla do jeho zuté boty a s nadšením ji začala trhat. Sebastian pustil Clydovu paži a sáhl do svého těžkého vaku. Uvědomil si, že ho nechal venku, a spěchal ze dveří odstrkuje primitivní překážku, kterou sám postavil. Za ním Druberovo horečné sípání nadále sláblo. Všiml si pytle ležícího na místě, kde ho Clyde předtím srazil, a popadl ho.
Spěchal zpátky do místnosti, kde viděl Durbera modrat. Jazyk mu visel z úst v ošklivé parodii na čivavu právě ohryzávající botu.
Sebastian pustil pytel a vylovil svou mohutnou kotoučovou pilu. S nacvičenou lehkostí si nasadil složitý postroj a pumpu přes rameno a zatáhl za startovací kabel. Smrtící nástroj se na první pokus probudil k životu. Sebastian spěchal ke Clydovi a máchl pilou k jeho natažené paži.
Čepel se děsivě snadno zakousla do mrtvého masa a bez námahy řezala maso a kosti. Ze zranění stříkala lepivá černá kapalina hnaná rotující čepelí a potřísnila Durberův stůl. Durberovo škubající se tělo dopadlo na zem i s Clydovou čistě odříznutou paží.
Sebastian popadl uvolněnou ruku a uvolnil prsty z Durberova opuchlého hrdla. Cechovní byrokrat na něj zíral skelnýma očima a jeho ochablé rysy měly jasně fialovou barvu. Sebastian tento pohled už mnohokrát viděl, bylo pozdě.
Hrbáč se obrátil a pohlédl na Clyda. Tělesný konstrukt s nepochopením hleděl na svou právě zkrácenou končetinu. Pomalu otáčel pahýlem a vydal drobné zanaříkání. Čivava konečně uspěla v rozžvýkání boty, a když se jí Sebastian znovu pokusil nakopnout, prchla od Durberova těla.
Rozhlížeje se kolem, rozhodl se Sebastian, že nastal čas pro rychlý odchod, ale smysl pro povinnost mu velel nenechat dokonalou mrtvolu nazmar. Znovu spustil svou pilu a pomalu sklonil čepel k Durberovu tělu.
* * *
V době, kdy Sebastian dokončil rozřezání Durberovy mrtvoly, nacpal její kusy do svého těžkého černého vaku a vmáčkl dveře jeho kanceláře do rozumné podoby jejich předchozí pozice, se chodby cechovní centrály začaly znovu zaplňovat.
Více než jednou byl nucen skrýt se v četných výklencích a prázdných místrnostech. Dokázal Clyda nacpat do prostorů daleko menších, než by jeho statná postava měla umožňovat, a přitiskl ruku na čivavin čenich, zatímco houfy vysoce postavených členů cechu procházely kolem.
Projednou byl rád, že byl slunovrat. Většina obyvatel Malifaux si vzala odpoledne volno na velkou slavnost a zdálo se, že ti, kdo se měli vrátit ke svým povinnostem, si dopřáli větší množství tekutého oběda než obvykle.
Sebastian se vysoukal zpoza vypulírované sochy generálního guvernéra po té, co poslední skupina cechovních byrokratů proškytala kolem, a obrátil se dolů k šeré chodbě vedoucí ke Clarencovi a východu.
Ohlédl se, aby se ujistil, že ho Clyde stále následuje. Od ztráty své paže se tělesný konstrukt stal ještě mrzutějším a nepředvídatelnějším. Právě se vzpamatovával ze Sebastianových pokusů o opravu. Připojená ruka byla hrubě přišita a neúspěšně oživena. Smutně visela Clydovi po boku a beznervé prsty se kývaly tam a zpět jako řada párků. Sebastian pokynul Clydovi, aby se začal hýbat a navzdory viditelné auře bezbřehého strádání golem vyhověl.
Když přicházeli k bočním dveřím a jejich seschlému strážci, všiml si Sebastian neustálého škubání velkého černého pytle, který nesl. Zastavil a rozhlédl se.
Na spodku obřího pytle visela za zuby čivava. Zoufale se snažíc dostat se ke kapajícímu obsahu se obluda pokoušela prokousat dovnitř. Sebastian těžký vak okamžitě pustil. Dopadl s vlhkým křupnutím a zavalil čivavu. Znovu ho zvedl a shledal, že pes se stále drží a okusuje látku.
Sebastian vzdychl a proces zopakoval. Po třetím upuštění se lehce omámená čivava pustila. Hodil si pytel na záda a snažil se držet ho výše než předtím, načež pokračoval, zatímco nemrtvý pes skákal za ním.
Zdálo se, že Sebastianovo štěstí trvá. Clarence stále hlídal boční dveře a hlasitě chrápal na svém určeném místě na malé židli. Tak tiše jak jen mohl otevřel Sebastian dveře a provedl jimi své společníky.
Vstoupit na žhnoucí sluneční paprsky bylo jako dostat do dváře zásah troubou. Pod palbou horka okamžitě propotil oblečení a jeho odhodlání opadlo.
Ulice, předtím tak rušné, byly nyní podivně tiché. Bez strážníků a davů občanů spěchal Sebastian z centrály. Tímto tempem bude brzo zpátky u vstupu do stok a z tohoto strašného slunce.
Zahnul za roh a okamžitě ztuhl. Před ním stál obrovský oceán lidí táhnoucí se kam až dohlédl. Všude, kam Sebastian směřoval svůj pohled, patrolovaly cechovní hlídky. Každý jeden čtvereční palec země byl naplněn smějícími se občany. Někde v této bažině lidstva hrála kapela veselou melodii a stovky lidí tleskaly do rytmu. Nos mu naplnila vůně grilovaného masa a odkapávajícího tuku a žaludek toužebně zakručel. Slavnost slunovratu začala. Musí najít jinou cestu.
Sebastian přemýšlel. Nebyla šance, že by se tímto davem procpal s Clydem, čivavou a Durberovými pozůstatky. Horečně se snažil vymyslet cestu okolo. Se slavností v plném proudu nebude cesta průchozí pěkně daleko. Bude mustet překročit řeku a pokoušet své štěstí dále na jihu. Sebastian se zdráhavě obrátil a odbelhal se opačným směrem.
* * *
Za dobrého dne smrděla řeka jako otevřená stoka. Byla to vybraná směs lidských exkrementů, hnijících odpadků, mrtvého masa a zkažených ryb. Toto nebyl dobrý den. Sebastian se zakuckal, když ulice přešly v nábřeží a on spatřil šedozelenou vodu. Neustálé vedro značně zesílilo obvyklé říční aroma, a pokud by zrovna neměl prázdný žaludek, byl si Sebastian jist, že by ho brzo prázdný měl.
Jelikož se většina obyvatel Malifaux účastnila oslav slunovratu, tato část města byla téměř bez života. Zvuk vody cákající o břehy a křik racků nahradil obvyklý dupot nohou a hlasitou konverzaci. Sebastianovi se to nelíbilo.
Stál na severním břehu a hleděl přes širou řeku. Bez davů, v nichž by se skryl, a bez stínu, který by je maskoval, je cesta na druhou stranu nechá zcela odhalené. Dalším problémem byla cechovní strážnice na druhém břehu. Sebastian viděl skupinu čtyř strážníků postávajících kolem mohutného stanoviště. Věděl, že velké množství cechovního výkvětu jsou spíše pěkná kvítka a patřičně umístěný balík šeků dokáže oslepit jakékoliv množství očí. Ale to chce takt, diskrétnost a diplomacii, tedy vlastnosti, které jeho současní společníci zcela postrádali.
Sebastian odložil svůj těžký pytel a narval ho do Clydovy pružné dlaně, přičemž kolem obtočil mrtvé prsty. Zvedl ruku na čivavu a zachraptěl: "Zůstaň!"
Opotřebované zvíře si sedlo vedle Clyda, dlouhý jazyk mu volně visel a syčel na rozpálené dlažbě. Sebastian čivavu chvíli sledoval, načež se otočil na podpadku a vyrazil přes most.
Byl zhruba v třetině cesty a v hlavě se mu již rodil plán, když zaslechl vzrušené klapání drobných tlapek. S nepěkným tušením se obrátil a ohlédl.
Nemrtvá čivava seděla stopu od něj a radostně vrtěla ocasem, v hnijící tlamě pevně svírala jednu z Druberových uříznutých rukou. Sebastian čivavu reflexivně nakopl. Noha měla dost síly, aby zvíře skopla do řeky.
Její let vytvořil dokonalou parabolu a drobné šplouchnutí ohlásilo čivavin dopad do vody dole. Sebastian se chvíli těšil bezuzdnému veselí, byv svědkem tvorova krátkého, ale nezapomenutelného zápasu. Pak si uvědomil, co udělal, a klopýtavě zamířil zpátky ke Clydovi.
Když prudce zastavil, spatřil maličkou čivavu cákat se v řece nějaký kus od něj. Na severním břehu byl krátký žebřík vedoucí k hladině. Sebastian sebral z Clydova slabého sevření svůj pytel a neobratně sešplhal dolů.
Přímo u řeky zavolal na čivavu a lákal ji, aby připlavala ke břehu. Zvíře ho slyšelo, ale nevěnovalo mu pozornost. Po pěti bezvýsledných minutách mávání a křičení přišel Sebastian na lepší plán.
Vylovil z pytle druhou ruku a do vyčnívajícího palce zabodl jehlu ze své soupravy nářadí pro případné opravy, načež ji ohnul, aby držela na místě. Uvázal kolem provizorního háčku své nejdelší klubko nitě na stehy, a pak tuto děsivou návnadu hodil do řeky.
Zaujatá čivava připlavala o něco blíže. Sebastian přitáhl návnadu zpátky ke břehu a zkusil to znovu. Tentokrát čivava rychle připlavala a do useknuté ruky se zakousla. Sabastian znovu zatáhl za nit a pomalu si čivavu přitahoval.
Šest stop od břehu se čivava náhle zastavila a znepokojivou rychlostí zamířila zpět do proudu. Sebastian vzhlédl od svého přitahování, aby spatřil obřího říčního úhoře, kterak sevřel kolem čivavy své čelisti a potopil se s ní zpět do kalných vod.
Nit se v Sebastianových rukou napnula, jak se obří ryba pakusila uniknout se svou kořistí. Panikařící Sebastian zdvojnásobil úsilí. Zatáhl za nit, až mu žíly na tváři a krku naběhly tak, že hrozily prasknout. Váha na druhém konci byla nesmírná, jak velká ryba zápolila o svou kořist.
Sebastian pomalu začal přitahovat úhoře i čivavu ke břehu. Palec za palcem se přetahoval o MecMourningův první výtvor. Nakonec posledním máchnutím vytáhl Sebastian úhoře z vody a plácnul s ním do bahna.
Ten se okamžitě začal svíjet snaže se sklouznout zpátky do řeky. Sebastian ho popadl oběma rukama. Soustředil se na jeho čelisti pokoušeje se je otevřít a osvobodit čivavu, ale ryba se nedala. Kroutila se a točila šlehajíc svým vlnitým tělem tam a zpátky. V tomto boji o kořist se úhoř zakousl Sebastianovi do ruky.
Hrbáč vykřikl bolestí a překvapením. Rukou mu projela bolest, když mu úhořovy jehlovité zuby prokously boubelaté prsty. Zdravou rukou začal Sebastian prozkoumávat svůj vak snaže nahmatat nějaký užitečný nástroj.
Sebastianovy tápající prsty se sevřely kolem velkého kamene a udeřily s ním úhoře do hlavy. Čelisti se místně uvolnily, ale ryba dále bojovala. Sebastian bil znovu a znovu a kámen se zvedal a dopadal jako píst. Rybí krev, tmavá a řídká, potřísnila mlátícího hrbáče od hlavy k patě, ale ryba stále pokračovala v boji.
Konečně odpověděla úhořova hlava na mocný úder nepěkným křupnutím a jeho tělo se křečovitě roztřáslo. Druhý silný úder ukončil jeho zápas a úhořova čelist se otevřela. Sebastian se zhroutil, ruka mu tepala a silně krvácela. Mezi lapáním po dechu hledal čivavu.
Pes ležel v úhořově ochablé čelisti a zuby stále svíral uříznutou ruku. Sebastian se natáhl k nehybné čivavě a dloubl do ní kamenem. Jedno oko se trochu otevřelo a pes na něj žalostně zavrčel, neochoten vzdát se ruky. Sebastian se zachechtal a natáhl se pro svůj velký černý pytel.
Do bláta vedle něj dopadl cechovní strážník se zlomeným krkem. Sebastian vzhlédl. Nad ním Clyde zasadil ničivý levý hák druhému strážníkovi, přerazil mu čelist a srazil ho z mostu, aby s hlasitým plácnutím dopadl vedle svého kolegy. Dva další strážníci s vytasenými meči útočili přes most na tělesného konstrukta. Sebastian zasténal a začal se hrabat na nohy. Alespoň je teď nemusí uplácet.
* * *
Sebastian položil pytel vedle otvoru. Od začátku jeho pochůzky se těžký pytel stal znatelně těžším. Hledal uvnitř klíč, který potřeboval ke zvednutí krytu a přístupu do stok. Vytáhl uříznutou ruku oblečenou v uniformě strážníka a pustil ji na zem vedle sebe. Několik stop za ním žalostně zaštěkala čivava. Zvíře při své vodní eskapádě utrpělo vážné poškození zadní části těla a Sebastian se uchýlil k přišití Clydovy nepoužitelné pravé ruky k její hrudi, čímž vytvořil přimitivní nosítko. Čivava tedy nyní ležela na Clydově špatně sešité ruce a žvýkala ji.
Celý debakl mu připomnělo další lítostivé zakňourání tělesného konstrukta. Čivavu přivádělo k zuřivosti, když Sebastian při hledání klíče vytahoval další a další části těla. Po dlouhém prozkoumávání Sebastian konečně vytáhl drobný nástroj a začal strkat různé končetiny, trupy, hlavy a orgány zpátky do pytle. Usmál se čivavině snaze vyskočit, a pak zabalil svůj děsivý náklad a odemkl průlez.
Spustil těžký pytel do zející díry a pokynul Clydovi, aby slezl za ním. Tělesný konstrukt začal nemotorně slézat po rezavém žebříku, přičemž se čivava a jeho pravá paže šíleně pohupovaly, zvláště, když posledních pár stop seskočil. Sebastian je následoval a zasunul za sebou těžký kryt na místo. Popadl svůj pytel a vyrazil k laboratoři.
Chodby byly černočerné a vlhké, chladná atmosféra byla po žáru ulic úlevná. Jak čvachtal stokami, začal Sebastian přemýšlet, jak vysvětlí události dnešního dne svému pánovi. Ve své snaze pomoci Theodoru Durberovi poněkud selhal a nebyl si jist, jak McMourning zareaguje na zprávu, že jeho dřívější spojenec nyní připomíná hrůzostrašnou skládačku. Usoudil, že jeho nadějí na vyžehlení svého selhání je především velké množství přebytečných tělesných částí.
Sebastian a jeho doprovod dorazili na křižovatku. Nedávné zhroucení staré chodby naplnilo jeho oblíbenou cestu spadlými cihlami, takže byl nucen jít oklikou. Nyní si nebyl jist, kde je. Jak tak stáli na křižovatce a on přemýšlel, kudy se dát, všiml si Sebastian slabého zvuku, jakoby na kameni tančilo tisíce jehel, a blížilo se to. Hleděl do temnoty doufaje zjistit původce zvuku. Jak se blížil, začalo se pištění a vrčení mísit se škrábáním a Sebastiana naplnily náhlé obavy. Opatrně sáhl do těžkého vaku a vytáhl svou pilu.
Z ústí chodby se vyvalila vlna krys, živoucí zeď špinavé hnědé srsti a zažloutlých zubů. Krysy zaplavily Sebastiana a Clyda a zuřivě je kousaly a drápaly. Sebastian vykřikl zlostí a zamával pilou. Lesknoucí se čepel byla zakrátko pokryta rudou krví, trsy srsti a kusy krysích vnitřností.
Havěť byla všude. Šplhala Sebastianovi po nohou a těle, ostré řezáky se zakusovaly do zpocené kůže a skákaly na jeho špatně ovázanou ruku. Sebastian volal na Clyda o pomoc, ale tělesný konstrukt stál v záplavě havěti zcela nehybně. Tucty krys skočily na Sebastianův pytel, vytahovaly z jeho hlubin těžce získanou kořist a mizely s ní do temnoty.
Hrbáč klopýtl a jeho drahocenná pila se zastavila. Mechanismus se zasekl o množství krysích těl. Začal sbírat zvířata holýma rukama, strhával je a odhazoval. Jejich chlupatá těla ho zaplavovala a čirou vahou svého množství ho strhávala na kolena. Sebastian si kryl hlavu rukama a krčil se. Náhle ta špinavá stvoření zmizela, stejně rychle jako se objevila.
Sebastian opatrně zvedl hlavu a pohlédl na Clyda. Tělesný konstrukt vyšel z útoku špatně. Jeho vosková kůže byla na tuctu míst roztrhána, po hrudi a břiše stákala nekrotická kapalina. Jeho převlek se někde uvolnil a krysa se pokusila zmocnit jeho zbývajícího oka, jen aby toho v půlce nechala. Orgán nyní visel Clydovi palec od tváře.
Čivava si nevedla o mnoho lépe, ocas a jedna zadní noha zcela chyběly, v Clydově ruce ležela nehybně a jen třepetání očního víčka naznačovalo, že je stále oživená.
Sebastian sáhl do svého vaku. Nyní byl zcela prázdný, části těl chyběly a různé nástroje byly poházeny mezi krysími těly. Sebastian trhavě sebral své rozházené vlastníctví a hodil si pytel přes rameno. Opatrně vtlačil Clydovo visící oko zpátky na místo a vyčerpaně vyrazil dál.
* * *
"Ale, už jsi zpátky", prohlásil McMourning, když zkrvavený a zbitý Sebastian vklopýtal do laboratoře.
Doktor vzhlédl od své práce u operačního stolu a oči se mu rozšířily nevírou a šokem.
"Co se, sakra, stalo?", vydechl.
McMourning kvapil přes laboratoř, odstrčil svého asistenta a běžel ke Clydovi.
"Podívej se na sebe", vynadal mu. "Jak to vypadáš? Co všechny ty rány? To jsou kousance? Jak jsi k nim přišel? Co se ti stalo s rukou? A kam ti zmizelo oko?"
Sebastian se usadil na židli, očistil si obzvlášť velký kus špíny z rukávu a hodil ho na zem. Na druhé straně laboratoře McMourning obzvlášť hlasitě vykřikl. Zpola vztekle, zpoza žalostně, jako matka, která právě uviděla svého milovaného chlapce spadnout a rozbít si koleno, přestože mu říkala, aby dával pozor.
"Moje čivava!", vykřikl.
Sebastian sledoval McMourninga cukrovat a pečovat o zvíře, přičemž vydával podivné slabé zvuky, jakoby škádlil novorozence. Konečně se narovnal a otočil se na Sebastiana, oči mu plály stěží potlačovanou zlostí.
"Poslal jsem tě ven na sluneční světlo jako laskavost, a takto ses mi odvděčil?", zasyčel. "Krásný den slunovratu a ty uřízneš Clydovi ruku, zničíš jeho krásný vzhled a nakrmíš s ním krysy?"
McMourningův hlas pozvolna sílil. "A podívej, cos udělal mé čivavě! Kde má nohy? A ocas? To vzácné malé zvíře je teď troska. Troska!"
Rozzuřený McMourning mířil přes laboratoř směrem k hrbáči, pěsti zatnuté vztekem.
"Doufám, že sis užil svůj malý výlet", ušklíbl se. "Máš toho hodně co…"
McMourningova tvář se náhle rozzářila. "Vlastně", pravil obraceje se k operačnímu stolu a jeho vyzáblému obyvateli, "vím kde začneme".
Sebastian se ztěžka zvedl ze židle a plahočil se k dřezu, za ním vzrušeně ňafala čivava. Bude to dlouhá noc.
"Tohle čestně neuhraješ", zašeptala mu Ginny svůdně do ucha. Návdavkem ho políbila na tvář, načež se obrátila zpátky ke zbytku stolu. Namasírovala mu záda, vykalkulovaný pohyb, který jí umožnil podrobně prozkoumat stůl a získat přehled o protihráčích.
Předstírala náklonnost, vždy předváděla pěknou šou. Zněla upřímně. Její dotyk vypadal přesvědčivě zamilovaně a její zálibné pohledy vyvolávaly v mužích pocit naprosté oddanosti. Ovládla roli trofeje beznadějně zamilované do velkého hráče. Carter ocenil její profesionalitu, přestože na něj představení neplatilo.
Měla pravdu, už věděl, že nedostatne krále, kterého potřeboval. Sakra, většina ostatních patrně ano. Naštěstí většina z nich už to ukončila a nechala hrát Cartera a hromotluka sedícího naproti. Vypadal jako instalatér - velký, urostlý chlap, který by Carterovi snadno přerazil páteř, kdyby se mu vývoj hry nelíbilo. Hrál poker jako dítě, když měl ruku, se kterou mohl pracovat, rozlila se mu po tváři nelíčená radost, pokud ne, mračil se. Naneštěstí pro Cartera to byl nejšťastnější muž, jakého Carter kdy potkal.
Navzdory Carterově zkušenostem mužovo štěstí dominovalo. Blafování proti instalatérovi by se mohlo ukázat osudným, už do hry vložil příliš peněz a nevypadal na člověka, který by ocenil dobré blafování. Už několikrát zlostně bouchl pěstmi a jednou téměř převrhl stůl. Několik dalších hráčů od stolu odešlo očekávajíce potíže. Carter chtěl udělat to samé, ale Ginnin varovný pohled ho donutil zůstat.
Po několika napjatých chvílích zírání jednoho na druhého připomínající pár pistolníků Carter položil. Bolelo to jako čert, ale úsměv, který se šířil druhému muži po tváři mu řekl, že to byl správný tah. Potřeboval hru zpomalit, štěstí toho chudého ňoumy dozajista dojde a on shrábne vítězství. Carter věděl, že peníze získá, jen to zabere víc času, než plánoval.
"Ginny, drahá", řekl přes rameno. "Můžeš tomu muži přinést drink? Za svou houževnatost si zaslouží odměnu".
"Pro tebe cokoli", zavrněla. Nad stolem se nesl zápach jejího mrtvolného dechu. Doufal, že si toho nikdo jiný nevšiml.
"Ach, a vůbec, zlato", pravil. "Dej si taky něco pro sebe, když už v tom budeš".
Pochopila narážku, varování, že její maskování vyprchává. Parfémy na zakrytí jejího hnilobného zápachu fungovaly dobře, ale nepomáhaly proti zahnívajícímu zápachu z úst. Trochu whiskey a dech jí bude cítit jako u chlapů.
Chlapík po Carterově pravé straně pomalu a metodicky míchal karty. To byla jeho typická vlastnost. U míchání se mračil snaže se zastrašit ostatní hráče. Směšný nápad, pochopitelně, ale dal Carterovi příležitost zvážit situaci. Casino bylo zaplněnjší než obvykle, zejména o úterní noci. Sulivanův klub pro gentlemany nebyl zvlášť velký a dnešní deštivé počasí by mělo více lidí udržet doma. Intuice Carterovi říkala, že je něco špatně, ale nevěděl co.
Na tom nezáleželo. Zítra touhle dobou bude svobodný. Jeho kontrakt padne, bude schopen hrát karty podle své chuti, nechat si všechnu výhru. Nyní šlo 80% jeho výhry přímo do kapsy doktora Barnabasse Sloana. Doktorova práce byla účinná, s tím Carter nepolemizoval. Jeho žena a dcera neměli šanci, dokud Sloane nezasáhl, nabídl ošetření dívek výměnou za většinu toho, co Carter vydělá. Přemrštěný požadavek, ale nebyla žádná jiná možnost. Sloane byl jediným lékařem, který dokázal vyléčit souchotiny. Smlouva se splatila během pár dní, jeho žena a dcera získaly barvu a kašel začal odeznívat. Jeho rodina se vyléčila a jeho patron byl spokojen, Carter cítil, že se rozhodl dobře.
Uplynul rok. Tak dlouho měla trvat Sloanova péče, než lék plně zabere. Pár týdnů po dohodě odhalil Carter pravdu o zdroji doktorova léčení. Sloane byl zkušený oživovač zapojující k pokusům na dívkách kombinaci medicíny a magie. Carter nemohl myslet na nekromantské směsi kolující jejich žilami, spokojil se s vědomím, že jeho žena a dcera se zlepšují. U pokerového stolu se mu risk obvykle vyplatil. Pokud se mu tato hra o jeho rodinu vyplatí, pak účel posvětí prostředky.
Když se o pár týdnů později na scéně objevila Ginny, věděl, že se dohoda zkomplikuje. Sloane ji představil jako Carterovu novou partnerku, někoho, kdo mu pomůže obrátit hry v jeho prospěch. Přijala roli společnice, podpořila jeho obraz úspěšného hráče a smála se všem jeho vtipům. Byla dost pěkná, takže ostatní hráči si zřídka její přítomnosti u stolu všimli. Její bledá kůže byla téměř dokonale hladká, mléčně bílá barva přirozeně ladila s jejími dlouhými červenými vlasy, které jí spadaly do půli zad. Exotické rysy v tváři vypovídaly o smíšené krvi ze vzdálených míst, mandlové oči, vílí nos, plné rty a vystouplé lícní kosti. Buď ji Sloane nějak vytvořil z několika krásných žen nebo narazil na dokonalou mrtvolu, ale ať ji doktor stvořil jakkoliv, představovala jeho mistrovství.
Navzdory vnější kráse ji Carter neshledával atraktivní, ne po strávení téměř roku v její přitomnosti. Cítil se nesvůj z rozhovorů s nemrtvou po svém boku. Přestože během své hráčské kariéry provedl několik opovrženíhodných skutků, nepovažoval se za schopného jednání s mrtvými. Samosebou, nebylo to součástí dohody, kterou uzavřel, původně ne. Brzo zjistil, že Sloane občas dělal v jejich dohodě změny. Ginny byla první změnou, pár očí a uší, aby na něj dohlížely, ujistily se, že doktor dostane každý kousek dohodnutých 80%. Mimo oči veřejnosti se stala Sloanovým vymahačem, neustále dohlížela na každý Carterův pohyb. Občas zmínila varování o neštěstí, které může postihnout jeho ženu a dceru, pokud by Carterovo svědomí způsobilo porušení dohody. Ukázala mu příklad na hráčích, kteří se pokusili získat své prohrané peníze zpět silou, rozsekala je párem nožů uložených v podvazcích. Dokonce stála nad Carterem, když počítal Sloanův díl, jako učitelka stojící nad neschopným studentem. Během té doby se jí naučil nenávidět.
Když na stůl dopadla nová várka karet, Carterova pozornost se obrátila k nim. Rozdávající oznámil sedmikartový stud, takže přihodil svou sázku a soustředil se na dvě rozdané karty. Dvojka a čtyřka, obě piky, a horní karta byla rovněž piková. Podezřelý začátek, ale mohl vést k barvě nebo postupce. Někdo sázel a on dorovnal čekaje, co přinese další karta. Zkoumal své soupeře, sledoval jakékoli náznaky, které by mu mohly pomoci v rozhodování. Ginny se vrátila ke stolu a podala mu jeho whiskey, kterou usrkl a položil vedle sebe.
Když se na na stole objevila další várka karet, zachytil Carter periferně pohyb, z deště přišlo několik dalších lidí. Zvedl se mu žaludek, to se mu stávalo často, když se od něj v nejnevhodnější možnou dobu odvrátilo štěstí. Měl další piku, což vůbec nevypadalo jako špatné znamení… Jeho hráčský smysl rozpoznávání potíží mu prozradil, že je špatně něco jiného.
Jako někdo, kdo si na živobytí vydělává čtením lidí si začal v davu všímat jistého vzoru. Pro začátek mnozí nevypadali jako hráči nebo opilci. Někteří měli vkusné obleky obvykle spojované s obchodníky. Některé byly děti, příliš mladé, aby se pohybovaly v davu plného opilců, prostitutek a hráčů chrlících příval sprostých slov. Směs nedávala žádný smysl. Carter se snažil přesvědčit sám sebe, že lidi dovnitř vehnal déšť, hledali jen suché místo, kde přečkat bouři.
Přistál před ním pikový kluk, takže sázel vysoko. Poněkud výše, než by sázel normálně.
"Cítíš se sebejistě nebo hloupě?", zašeptala mu do ucha Ginny a ve vzduchu ještě chvíli visel dech plný whiskey. Tentokrát nic nepředstírala, mluvila tiše, aby to slyšel jen on. Bylo to spíše varování než otázka.
Než mohl odpovědět, zbytek stolu složil. Zahrál to špatně, pokud by si počínal konzervativně, snadno mohl nechat pár hráčů ještě přihodit. Lajdácká hra mu naznačila, že se nesoustředí, což bylo po letech strávených u podobných stolů neobvyklé.
Měl rozdávat, takže instinktivně zamíchal karty snaže se plně soustředit na hru. Jak bylo jeho zvykem, během přípravy karet se rozhlížel kolem. Dovnitř vstoupili dva další lidé, takže jich tu bylo už více než 40. Možná je to hrou, pomyslel si. Dnes jsme udělali několik velmi velkých sázek… možná chtěli lidé přijít a vidět vzrušení z vysoké hry.
Pak si uvědomil, že nikdo z příchozích nevěnuje hře žádnou pozornost. Místo sledování stála většina z nich strnule u zdi, u baru nebo na schodišti. Všichni měli na tváři vepsán strach a upřeně hleděli ke vchodu. Skuipna se pohybovala pomalu jako jeden muž a při pohybu ode dveří se sunula blíže k sobě. Carterovi připomínali dobytek, který choval jeho otec, nacpaný na jatkách s vědomím, že se něco stane. Nevěděli co, ale cítili, že to bude špatné, takže se dívali jeden na druhého a hledali alespoň malou útěchu.
Stejný fenomén platil o houfu návštěvníků u Sullivana. Něco je sem dnes večer zavedlo… něco děsivého. Přestože Carter sám sebe přesvědčoval, že to byla nejspíš prudká změna počasí, věděl, že se snaží sám sebe obalamutit. Cítil déšť ve vzduchu, zápach bláta byl zjevný i přes cigarety a alkohol. Cítil také elektřinu, známou vůni ozónu vznášející se před bouří. Další pach mu prozradil, že ve vzduchu se vznáší smrt.
Jakmile se ubezpečil, že bank je v pořádku, začal na plstěný stůl pokládat karty rozdáveje pět karet. Oznámil, že to bude kluk a lepší, cesta k výhře, což se setkalo s okamžitým mručením ostatních hráčů. Ti, kdo znali Carterovu pověst, kterou Ginina přítomnost povznesla do postavení místní celebrity, věděli, že toto byla Carterova specialita. Hráči u tohoto stolu už několik těchto her prohráli a poslali jeho směrem značnou částku. Čekal, zda se rozhodnou zůstat ve hře a riskovat další prohru.
Zatímco někteří začali rozvažovat, zda přidat nebo složit, Carter zachytil pach smrti vznášející se sálem. Vrhl postranní pohled na Ginny znepokojen tím, že by se jí zápach z úst tak rychle vrátil. Podivně se na něj usmála a poslala mu vzdušný polibek. S ním přišla vůně whiskey, pronikavá hniloba přicházela odjinud. Ginnina řeč těla naznačovala, že měla zdání, co se dnes večer děje, její neochota to Carterovi oznámit ho znervózňovala.
Dva muži nalevo od rozdávajícího měli zůstat, což Carter naprosto očekával, takže nadzvedl překvapeně obočí, když místo toho položili. To byla neobvyklá hra, bez záruky, že vůbec někdo dokáže vyhrát první kolo, by je zůstání udrželo pro kolo další. Nyní byli mimo hru bez ohledu na to, kolik kol zabere. Skutečného omylu se však dopustil Carter, že hru příliš rychle dorovnal. Příliš spěchal snažíce se získat peníze ztracené minulou hru. Měl hrát nízké sázky, aby je udržel u stolu a pomalu získal jejich peníze. Byl mimo hru, vyrušení dnešní noci se mu dostala pod kůži.
Podivné události začaly ovlivňovat všechny. Nervozita cizích návštěvníků tlačících se na bar a zdi začala být nakažlivá a šířila se mezi štamgasty. Lidé byli neklidní a nervózní. Vystrašené oči upřeně hleděly na dveře cítíce za nimi neviděnou zkázu.
Dveře se znovu otevřely a vstoupivší tvor byl hoden děsu. Byla to mohutná bytost tyčící se sedm stop do výšky. Matně připomínala člověka, ale byla mnohem víc než to, byl to mohutný konstrukt vytvořený z kusů několika mrtvol. Na několika místech tvorova kůže neseděla a byla záplatována sešitými kusy různobarevné kůže. Pravá paže byla znatelně delší než levá a končila deformovanou rukou, která dělala z celého údu spíše palici než ruku.
V místnosti propukl křik a lapání po dechu. Několik lidí se pokusilo uprchnout kolem tvora okny. Ti směřující ke dveřím byli prostě sraženi jeho mohutnou paží. Ti zkoušející okna zjistili, že kolem budovy stojí zombie a není kam uniknout. Měly různé běžně zbraně a pohybovaly se jako na hlídce. Několik bláhových duší se rozhodlo pro útěk a bylo rozsekáno. Sekery, kosy a lopaty se jim zasekly hluboko do masa a jejich útěk ukončily.
Zatímco všichni zápasili s pocitem hrůzy, dveře se znovu otevřely. Mohutný konstrukt ustoupil, aby nechal do hostince vstoupit kulatého mužíka. Mužův dokonalý oblek a kapesní hodinky vyšší třídy v kapse u vesty naznačovaly obraz bohatství a úspěchu.
Tohoto muže poznali jen Carter a Ginny. Z pohledu na něj se Carterovi zvedl žaludek. Ginny na druhou stranu vypadala, že je z pohledu naň vzrušená. Jakoby z něj omdlívala a zjevně to už nehrála. Nebyla jen Sloanovou služebnicí, ta nebohá nemrtvá ho doopravdy milovala. Carterovi se udělalo ještě hůř.
"Sloane", uvítal ho Carter hlasem zbarveným nedůvěrou. "Tohle všechno je vaše dílo?", pokynul k různým obludám obklopujícím budovu.
Sloane se usmál, přišel ke stolu a ukázal jednomu z hráčů, aby se klidil z místa. Muž zastrašený Sloanovým panovačným vystupováním tak učinil. Ostatní hráči se mimoděk také vytratili nechávajíce Cartera a doktora u stolu samotné. Carter se snažil vypadat klidně, navzdory vlastní nervozitě. Shrábl opuštěný bank a začal před sebe skládat žetony.
"Přišel jste pro svou výhru?", zeptal se pokoušeje se znít nenuceně. "Bylo by to trochu víc, kdybyste všechny nevystrašil".
Carter si začal pohrávat s kartami a všechny je složil do balíčku. Doktor natáhl jednu korpulentní ruku a naznačil, že balík chce. Přestože se Sloane vždy tvářil vlídně, jakýkoli oživovač byl schopen podlosti. Hloubka takového zla byla zjevná v úsměvu na doktorově tváři, když mu Carter podával karty.
"Nejsem tu pro peníze", opáčil doktor. "To nechám Ginny na ráno. Pravdou je, že nejsem připraven vás nechat jít, Cartere".
Oznámení bylo tak absurdní a stručné, že ho Carter pokládal za vtip. Krátce se zasmál, než spatřil doktorovu tvář a uvědomil si, že Sloane mluví vážně. Nervózní smích rychle ustoupil hněvu.
"Snažíte se změnit naší dohodu, že? To nemůžete!", prohlásil.
"Nebojte se Cartere, mám v úmyslu jednat sportovně", pravil Sloane, zatímco míchal balíček. "Prostě si zahrajeme poker a uvidíme, co se stane. Čím lépe si povedete, tím spíše bude po vašem".
Carter se posadil, oči se mu zúžily a čelo svraštilo. Sloane měl něco v rukávu, tohle znělo příliš snadno. Pokud by byl doktor schopen dobře hrát, Carter by o tom slyšel. Ten muž něco chystal.
"A když hrát nebudu?", zeptal se a hlas mu zněl odvážněji, než se cítil. "Tohle je poslední noc, dostal jste peníze a já budu zítra pryč, jak bylo plánováno. Takže co když s vámi dnes nebudu hrát?"
"Ach, to je také možnost", řekl doktor zamyšleně, zatímco Ginny vedle něj se zahihňala. "To samozřejmě můžete udělat. Avšak rád bych, abyste předtím zvážil pár věcí".
Tlusťoch se odmlčel a nenuceně kývl na Ginny. Ta rychlostí blesku vytasila z podvazků revolver a vystřelila. Carter byl tím pohybem více než překvapen. Netušil, že má pistoli, toto byla zjevně další součást plánu, kterou spolu se Sloanem vymysleli.
Ginniny hlaveň mířila na ženu, která nyní ležela na podlaze kasina a z díry v krku jí vytékala krev. Pokoušela se ránu ucpat, ale krev jí protékala mezi prsty. Lidé kolem ní se shlukli na pomoc, ale Carter pochyboval, že žena bude žít dlouho.
Jak tak ležela na podlaze a vydávala nepříjemné bublavé zvuky, Sloane pokračoval.
"To", pravil mávaje svou mohutnou rukou směrem k umírající dívce, "vás mělo přesvědčit, že svou nabídku myslím velmi vážně. Jste nyní připraven poslouchat?"
Carter přikývl.
"Je mrtvá", pokračoval. "Nebo by byla mrtvá, pokud by Ginnina muška poněkud nezašla". Pokárání nemrtvou krásku zasáhlo, vypadala zahanbeně. "Mohu vás ujistit, že ne všichni se dnes odsud dostanou živí. Ti, kteří ano, za to budou moci poděkovat vám. Myslete na to jako na vyjednávací žeton číslo jedna".
"Druhým je vaše rodina. Margaret a Cassie stojí nad propastí. Jedna další injekce je může navždy přivést na vaši stranu, živé a zdravé jak bylo zamýšleno. Samosebou, pokud neudělám nic, jejich zdraví se zhorší, až znovu povstanou sloužit mi jako nemrtvé. Proto je ve vašem nejlepším zájmu ujistit se, že se mi nic nestane".
Carterovi bylo špatně. Dnešní ráno vypadali Maggy a Cassie jako ztělesnění zdraví. Čekal na poslední ošetření, aby s nimi mohl nadále normálně žít. Nebo alespoň tak, jak se za normální považuje na této straně trhliny, pomyslel si. Nyní z nich byly Sloanovy figurky, přinejlepším pacienti, přinejhorším obludy.
"Nakonec byste měl vědět, že pokud nebudete spolupracovat, řeknu jim, jak trávíte své večery. Považují vás za hrdinu, velkého dobrodince, který svědomitě pracuje celou noc, aby si mohl dovolit mou léčbu. Ale vědí, že trávíte své noci s krásnou kurtizánou? Až ji uvidí, budou opravdu věřit, že je to osobní strážce a dohlížitel. Nemyslím si. Zbytek života vás budou nenávidět za vědomou zradu. Co se rozhodnou udělat vám, až dosáhnou neživota… no, to už nechám na nich".
Carter mohl dohodu jedině přijmout. Nemohl udělat mnoho jiného, jinak by čelil vidině, že se jeho rodina stane něčím… jiným. Nebo ho bude nenávidět. V této hře držel Sloane všechny karty.
"Přesvědčivé", řekl doktorovi. "Takže si zahrajeme… jaká jsou pravidla?"
"Za každou hru, kterou vyhrajete, budou propuštěni někteří civilové. Když vyhraju já, někteří zemřou. Pokud, až noc skončí, zachráníte více životů, než já vezmu, vyhrajete. Jinak prohrajete a budete mi sloužit další rok".
"Odpovězte na jednu otázku", ozval se Carter pokoušeje se najít hledisko, které by mohl později využít. "Proč to děláte? Nenaplnil jsem vaši pokladnu dost?"
"Pravda… dopřál jste mi, co jsem potřeboval, a přidal život v luxusu, o němž jsem ani neuvažoval. Ale není to jen o penězích, můj příteli. Jsou další zdroje, které potřebuji. Než skončí noc, tak si o nich promluvíme. Ted… budeme hrát?"
Carter zaváhal, vydal záměrně znuděný vzdech, a pak přikývl.
"Výborně, začneme", řekl Sloane a přes jeho vypasenou tvář se rozlil sebejistý úsměv.
Carter hodil na stůl žeton, což u jeho soupeře vyvolalo bouřlivý smích. "Ne peníze, Cartere", děl Sloane a naklonil se přes stůl, aby se na Cartera soustředěně zadíval. "Lidi".
Carterův zmatený pohled přiměl doktora lépe to vysvětlit.
"Například já použiji jako svou sázku ji", řekl a ukázal na mladou ženu. "Nyní si někoho vyberte. Takhle ta hra funguje. Nepoužíváme peníze, drahý hochu. Máme všechnu fyzickou měnu, jakou petřebujeme, přímo v této místnosti". To poslední slovo zdůraznil zamáváním směrem k lapeným zákazníkům.
Carter si uvědomil skutečnou hrůzu toho, oč byl žádán, což mu přineslo vlny nevolnosti. Více než žaludek cítil, jakoby onemocněla jeho duše. Musím si vybrat, koho vsadím? Je na mě nejen rozhodnout, koho riskovat… ale také hrát dost dobře, abych je zachránil? A ten bastard navíc vsadí život tak snadno.
Navzdory vířícím emocem, které pociťoval, ztělesňoval Carter klid. Otálel, zapálil si doutník a párkrát potáhl. Byla to přetvářka, opora, která dávala soupeři vědět, že se cítí dobře a má vše po kontrolovou. Doufal jen, že bude moci využít tuto lest jako způsob, jak se uklidnit i vnitřně.
Rozhlížel se po místnosti a prohlížel si každou osobu, aby určil svou sázecí strategii. Tito lidé nebyli jen žetony, které se daly odhodit podle rozmaru či předtuchy. Měli rodiny, přátele, místo ve společnosti. Potřeboval systém, podle kterého by uvážil rizika. Když se jeho oči střetly se starým opilcem, štamgastem pravidelně se nalévajícím v Sulivanově baru, rozhodl se pro opatrnou hru.
"Jeho", řekl tak lhostejně, jak jen dokázal. Potřeboval znít klidně a soustředěně, nejen kvůli své vlastní příčetnosti, ale také, aby lidé cítili, že je z toho může dostat.
Muž na Cartera pohlédl s touhou po násilí v očích, takže se Carter odvrátil. Pokud nedokáže najít způsob, jak z této ďábelské dohody dostat všechny, hrát s osamělým starcem, který mohl světu jen máloco nabídnout, se zdálo jako bezpečná sázka. Alespoň dokud nevymyslí lepší plán, pomyslel si pro sebe.
"Věděl jsem, že to v sobě máte", ušklíbl se Sloane. "Myslím, co pro vás ti lidé vlastně znamenají? Vaše žena a dcera, o ty tu běží. Mějte to během hry na mysli a všechno půjde jako na drátkáh". Upřeně hleděl na Cartera snaže se najít znamení, že jeho slova zaregistroval. Nepochybně se snažil dostat se hráči pod kůži a vyvést ho z rovnováhy. Neměl představu, co od doktorovy hry očekávat, ale minulost Cartera naučila, že jeho sok dokáže být silným manipulátorem. To z něj u stolu dělalo hrozbu, bez ohledu na znalost pokeru.
"Pětikartový poker", oznámil doktor rozdávaje karty. "Mohli bychom začít jednoduše, což?"
Carter se podíval na ruku. Kárová osma a devítka, piková pětka, srdcová čtyřka a křížová šestka. Nebylo to moc, ale možná postupka mohla ženu a starce zachránit. Složení by znamenalo okamžitě jejich životy zahodit, chtěl těmto nebohým duším dát alespoň možnost boje.
Zůstal neochoten riskovat někoho dalšího. Sloane okamžitě přihodil ukázáním na zakřiknutnou mladou ženu choulící se v rohu. Vzdychla a omdlela. Bylo pošetilé myslet si, že doktor nebude sázet. Oživovač chtěl masakr.
Hráčův mozek zaplavila duševní muka. Má dorovnat a přidat do banku další život? Má přeci jen složit a pokusit se minimalizovat ztráty? Zachytil pohled těhotné ženy zírající naň prosebnýma očima žádajícíma, aby vyhrál a zachránil ji.
Zvažoval, zda by neměl jít na přihození, riskovat víc životů v naději na zastrašení doktora. Bylo to málo pravděpodobné, ale mohlo by to fungovat. Potřeboval jen jednu kartu, takže doktor mohl předpokládat, že má v ruce trojici nebo dva páry a očekává poslední kartu na full house. Pokud Sloane uvěří, že je to v zásadě dobrý muž, někdo, kdo by pronic zanic neriskoval životy ostatních, mohla by to být jeho slabina. V době své služby nedělal nic nedůvěryhodného, což by mohlo posloužit v jeho prospěch.
Nemohl se přimět to udělat, ne, když tu byla možnost, že dostane postupku a vyhraje. Místo toho ukázal na sešlého sedláka a přidal ho do banku. Mužova tvář vyjadřovala vnitřní smutek. Neměl snubní prsten ani žádné přátele kolem sebe. Carter si myslel, že by tento muž mohl smrt přivítat. Ten místo toho vychrlil jeho směrem změť takových nadávek, že je ani on jako zocelený hráč nikdy předtím neslyšel. Sáhl po zbrani, ale jiný muž ho chytil za zápěstí a pistoli zastavil.
"Neblbni", vykřikl cizinec. "Zastřelíš ho a nikdo z nás se odsud nedostane. Ať se ti to líbí nebo ne, potřebujeme ho, nebo zemřeme všichni". Sedlák si uvědomil svou situaci, sedl si na zem, dal si hlavu do dlaní a očekával svůj osud.
Z davu se ozval další hlas, tentokrát ženský: "Hrajte dobře, pane. A vyhrajte to". To, že se na něj spoléhají, jen přidalo na tlaku a Carter cítil, jak mu srdce prudce bije. Neměl strategii ani nic podobného. Peníze byly jedna věc, známá konfortní zóna, která přicházela a odcházela. Toto bylo zcela jiné.
Vzdychl snaže se uklidnit, načež odhodil devítku. Sloan zdvihl obočí, když viděl, že Carter potřebuje jen jednu kartu. Doktor vzal tři, což povzbudilo Carterovu naději. Přinejlepším má pár a čeká, co mu přijde.
Když Carter obrátil svou novou kartu, uvědomil si, že i pár bude k jeho porážce stačit. Dostal kárové eso, čímž neměl postupku a zůstala mu nepoužitelná ruka. Na Sloanově tváři se při pohledu na obdržené karty usadil samolibý výraz. Při vybírání další sázky se předváděl, zjevně se mu líbilo, když viděl lidi klepat se strachy. Carter nebyl překvapen, když si oživovač vybral v davu dítě a přidal ho do banku.
Dívčin otec vykřikl. "K čertu s tím! Prostě toho hajzla zabijeme!" Jak spěchal kupředu tak učinit, netvor u dveří mu zastoupil cestu a svýma mohutnýma rukama ho odhodil dozadu. Z mužova nosu se ihned vyřinula krev a on dopadl na záda omráčen úderem.
Carterovi poskočilo srdce při myšlence, že muž mohl Sloana dostat. Potřeboval doktorovy schopnosti k záchraně své rodiny. Sakra, i kdyby někdo toho kreténa zabil, jeho mazlíčci by hospodu vyčistili.
Pokud tuto noc někdo přežije, bude to na jeho bedrech. Každý život a každá smrt v této místnosti závisí na jeho činech.
V zoufalství cítil, že jeho jedinou šancí teď bylo přihodit. Prohlédl si dav a oči mu dopadly na dva hráče středního věku, kteří s ním předtím byli u stolu. Přihodil je do banku. Když tak učinil, Ginny zhodnotila Carterovu tvář a zašeptala Sloanovi do ucha.
Zatraceně! Ona nejen ochraňovala investici, ale učila se můj styl hry. Plánoval tohle od samého začátku?
Ginnin čas kolem pokerových stolů ji svým způsobem změnil v karetního žraloka. Byla dobrá ve čtení a manipulování lidí, což dělala noc za nocí ve své roli společnice. Čas strávený s Carterem ji naučil, jak hrát hru a číst soupeře. Zjevně ji to také naučilo, jak číst jeho.
"Zajímavé, Cartere", řekl Sloane se skutečnou zvědavostí v hlase. "Hra sotva začala a já jsem nucen ohodnotit vás jako muže. Co jste zač? Vyrovnaný, spolehlivý a hodnověrný, hrajete hru agresivně, abyste zachránil co možná nejvíc lidí? Pokud ano, získáte, co chcete a já bych měl složit".
Opřel se a upřeně hleděl na Cartera. "Nebo se snažíte blafovat, ceníte si vítězství víc než posvátnost lidského života".
Zatímco doktor rozvažoval nad svou reakcí, neklid v davu sílil. Členové banku prosili, aby byli ze hry uvolněni. Jiní ve skupině křičeli a naříkali, někteří jiní vyjadřovali svou nenávist k oběma hráčům. Sloane je buď neslyšel nebo mu to bylo jedno, místo toho upřeně sledoval Cartera. V hráči byla malá dušička, nebyl si jist, jak přežije noc, když je tolik v sázce.
"Dorovnávám!", prohlásil Sloane a přihodil ke své sázce náctiletého hocha. "Myslím, že jste přeci jen čestný. Krom toho, nemám tu co ztratit. Mějte na paměti, že já vlastně nechci, aby ti lidé tady přežili. Právě teď záleží jen na nás dvou. Pamatujte na to, než se pokusíte znovu blafovat".
Doktor rozložil své karty na stůl, byly to dva páry, královny a trojky. Carter rozvinul své bezcenné karty. Ti ztraceni jeho špatnou hrou začali hystericky plakat a proklínali ho za jeho prohru. Takže několik mrtvých.
Ginny okamžitě vypálila na mladou ženu a trefila ji přímo do čela, milostivě rychle ukončujíc její život. Když začala pálit na dva hráče, které vsadil Carter, kolem ženy, kterou Ginny trefila před začátkem hry, se začala zvedat temná mlha.
Mlha se rychle zhmotnila do tvaru ženy, vysoké, pružné a mrštné. Její bledá kůže, ostré rysy a dokonalé dlouhé vlasy ji činily krásnou. Děsivý úsměv, který nasadila při vytahování dvou dýk, jimiž začala rozsekávat ostatní členy banku, z ní dělal netvora. Narozdíl od Ginniných čistých zabití tato žena prořezávala hrdla zanechávajíc své oběti bez hlesu, ale stále živé. A sekala dál, radujíce se z bolesti, kterou přinesla umírajícím tělům. Během chvil po jejím objevení vypadal podlaha u Sullivana jako na jatkách.
Carter sotva dokázal myslet, pohlcen chladnýma, mrtvýma očima zírajícíma na něj. Cítil vinu a nenáviděl ty pohledy směřované jeho směrem. Sloane posunul karty přes stůl trvaje na tom, aby Carter rozdal další hru. Slova zněla tak vzdáleně, že si jich sotva všiml. Pokusil se uklidnit.
"Rozdávejte, nebo rozřízne to prase", zasyčel Sloane, čímž přivedl Carterovu pozornost k vražedné žene držící nůž na hrdle mladíka.
Carter začal míchat horečně se snaže najít způsob, jak vyhrát. Uvažoval, jakou hru hrát, a okamžitě se rozhodl pro další pětikartovou hru. Měla sklon k nižším sázkám a jeho sebevědomí bylo příliš narušeno, než aby hrál příliš odvážně.
Rozdal karty a Sloane pro tuto hru vybral do banku Sullivana, vlastníka této hospody. Dávalo smysl, že si vybral úspěšného, zdravého obchodníka. Pokud nic jiného, zdálo se, že zamýšlí rozdrtit Carterova ducha zabitím všech. Carter se při hledání své sázky cítil jako kat.
"Vezmi si mě", řekl ke Carterově úlevě zkrvavený sedlák sedící na zemi. "Bez své malé holčičky nechci odejít".
Carter přikývl a podíval se na svou ruku. Měl tři krále, což byla silná ruka. Pohlédl přes stůl a všiml si na doktorově tváři mírně zmatený pohled. Tlusťoch se při prázdném pohledu na své karty začal potit. Ginny zasáhla a cosi mu pošeptala do ucha. Učila ho hrát, uvědomil si Carter. Ten hajzl tu hru ani neznal.
To uvědomění vše změnilo. Měl skutečnou šanci, zejména pokud zmate Ginny hrou odlišnou od své obvyklé strategie. Při hře s novými soupeři měl sklon ke konzervativním sázkám… ona to věděla. Tentokrát otevřel vysokou sázkou.
Ukázal na tři lidi vybíraje nejzdravější, jaké viděl. Prvním byl urostlý muž, vyhazovač, který občas hlídal u dveří. Druhým byla pohledná mladá dáma, která v hospodě vypadala nepatřičně, patrně byla na místo zahnána nemrtvými zabijáky hlídajícími venku. Poslední byl další pravidelný pokerový hráč, muž ve středních letech v dobré kondici. Když si je vybíral, podíval se každému z nich do očí a mrkl na ně jako znamení, že všechno bude v pořádku.
Sloane znovu prozkoumal svou ruku a pokynul Ginny o podporu. Pokud byla pravda, že muž chtěl, aby každý v hostinci dnes večer zemřel, pak by mohl chtít snížit ztráty a neriskovat to, že bude muset pustit příliš mnoho lidí. Ginny to musela vidět stejně, doktor po pár chvílích rozvažování položil.
Nově zachránění propukli v křik a radostné výkřiky. Carter pochyboval, že to bude tak lehké, a obrnil se proti zradě. Nepřišla.
"Navzdory tomu, že můžete mít protichůdný pocit, jsem muž, který drží slovo", pravil Sloane členům banku. "Můžete jít".
Tři přeživší vyrazili ke dveřím a statný konstrukt je nechal projít. Sedlák se nepohnul.
"Zůstávám", řekl hledě na Sloana. Vysoká a krásná vražedkyně k němu zamířila, ale doktor ji odvolal. "Pošli někoho jiného, tlusťochu".
Ke Carterovu velkému překvapení Sloane pokčil rameny. "Ty", řekl ukazuje na nervózně vypadajícího obchodníka. "Ty jsi pro moje potřeby stejně příliš vychrtlý".
Carter se pokoušel nemyslet na to, co byly jeho potřeby, místo toho se snažil soustředit na měnící se dynamiku. Sloane byl netvorem, ale alespoň měl nějaký pojem o cti, což poskytlo Carterovi nějakou páku.
Potřebuji porazit Ginny. A mohou mi pomoci doktorova vlastní pravidla.
Sebevědomě položil balíček před svého protihráče. Sloane okamžitě začal míchat a tentokrát oznámil sedmikartovou hru. Vybral si z davu starší ženu, která odpověděla přáním, aby jeho duše shnila v pekle. Sedlák se dobrovolně přihlásil na její místo a Sloane překvapivě souhlasil.
Sedlák chtěl zemřít a Carter chtěl tuto hru ztratit. Nebyla lepší chvíle pohrát si s doktorovou proklamovanou ctí, takže se svým výběrem neváhal. "Ji", ukázal na Ginny. Bouřlivě se zasmála.
"Pěkný pokus", zasmála se. "Já nejsem osoba".
"Dobrý doktor řekl, že si můžeme vybrat lidi", rozhodně pravil Carter. "Nespecifikoval, že ti lidé musí být živí".
Sloane se zasmál a Ginny se zasmála s ním. Carterovi poskočilo srdce, tohle zjevně nešlo směrem, kterým zamýšlel.
"Říkalas, že je mazaný", děl doktor ke své komkubíně. "Ale, má lásko, je to legitimní sázka. Přestože jsi mi složila dobře, vždycky si můžu udělat další takovou".
Ginny na doktora namířila zbraň, ale druhá žena u ní byla dříve, než mohla jednat. Čepele jí přesekly šlachy na paži a Ginny zbraň upustila. Oči se jí naplnily nenávistí ke Sloanovi i Carterovi.
Oživovač rozdal karty a prohlížel si svou ruku. Carter nezaváhal a rozhodl se okamžitě složit. Doktor to musel očekávat a prostě se zasmál.
"Geniální, chlapče můj", řekl. "Vidíte, proč se od vás nechci odloučit?". Zatímco mluvil, vražedkyně s havraními vlasy se neuvěřitelnou rychlostí pohnula a rozsekala Ginny na kusy, načež prořízla hrdlo sedlákovi. Carter na něj smutně hleděl, zatímco umírající bezhlesně vyřkl: "Děkuji".
"Abychom si to vyjasnili, pojďme si definovat pár věcí, můžeme?", zeptal se Sloane, zatímco pokládal balíček zpátky před Cartera. "Popíšu vám Ginny jako osobu. Chodila, mluvila, předstírala city, a tak dále. Ale zbytek mých služebníků není schopen chápat. Konstrukt u dveří nemyslí a zombie mají na sobě sotva nějaké maso. A bete noir zde je něčím zcela jiným", ukázal zavalitým prestem na nádhernou vražedkyni.
"Vy i já jsme schopní sázet. Pokud jeden z nás zemře, pak i každý v tomto baru, stejně jako vaši milovaní. Chápete?", zeptal se tónem spíše rozkazovačným než tázavým.
Carter souhlasil. Už naklonil hru na svou stranu a cítil šanci dostat odtud více lidí živých. Někoho z nich vybral a doktor udělal totéž.
Sloane se zasmál. "Jsme rozhodnuti z toho všeho udělat celonoční hru, což?"
Carter neodpověděl, jen rozdal. Jeho karty byly špatné. Neměl nic vyššího než osmu a každá karta měla jinou barvu. K jeho hrůze se doktor při pohledu na vlastní karty vzrušeně zahihňal.
"Uděláme to napínavější", pravil oživovač. "Těchto pět", ukázal na pět nejzdravěji vypadajích těl v tenčícím se davu.
Z Carterových očí tekly slzy, když položil. Kolik životů jsem dnes večer uhasil?
Shlížel na plstěný stůl rozhodnout nedívat se na vítězoslavný masakr bete noir. Jen zvuk byl dostatečně děsivý. Řekl si, že poslední karty byly smolné… že toho muže dokáže porazit. Jedna dobrá ruka tuto morbidní hru ukončí.
"Zahrajeme si sedmikartový poker", rozdal doktor karty a určil hru.
"Jakobych měl na výběr", opáčil Carter roztržitě ukazuje na chlapce stěží dost starého, aby se holil. Soustředil se na vítězství, ne na přemýšlení o tom, čí život je v sázce. Soustředění na lidi v místnosti ho rušilo ve hře. Potřeboval být agresivnější… to byl obecně nejlepší způsob, jak porazit nováčka. Také to znamenalo ukončit tuto děsivou šou co nejrychleji.
Štěstí se rozhodlo zvýšit jeho šance. Jeho spodními kartami byl pár šestek. Otočená karta připojila ke směsi kárového krále. Hráčský instinkt mu řekl, že toto bude jeho hra.
"Ty dva… bratr a sestra u piána".
Sloane se podíval na své karty. "A já dorovnávám sázku štamgastem v rohu a pianistou".
Ať byla jejich reakce jakákoliv, Carter ji neslyšel. Nyní to cítil. Měl pocit, že se nese na křídlech štěstěny. Nestávalo se to často, ale když, tak byl ten pocit neklamný. Tentokrát neprohraje.
Otočily se další karty. První byl pikový král. Zatím dva páry, jeho soupeř měl jen pikovou čtyřku a křížovou královnu. Nic, čeho by se musel bát.
"Sázím všechno", slyšel říkat sám sebe. "To je polovina zbytku".
"Ha!", zvolal Sloane. "Teď je to pořádná hra, ne?" Carter očekával, že položí, ale z nějakého důvodu dorovnal. Co ten člověk má?
Oba hráči vsadili všechno, všechny osoby v místnosti. Hráči obrátili karty. Sloane ho znovu dostal, měl v ruce dvě královny. Nějak na tom nezáleželo. Tahle hra bude Carterova. Věděl to.
Jako další kartu dostal Carter károvou čtyřku, která jeho věci nepomohla. Sloane táhl podobnou veteš, křížovou dvojku. Dav ztichl, napětí všem vyrazilo dech.
Další karta, srdcová trojka, nijak nezměnila Carterovy dva páry. Podobně Sloanův kárový kluk nepomohl. Sloane vedl a rozhodnout měla poslední karta, a Carter přesto zůstával přesvědčen, že zvítězí.
"Je to dobrá hra", pravil Sloane zjevně si užívající napětí. "Co uděláte, pokud vyhrajete? V této oblasti budete nenáviděným mužem, lidé vás budou považovat za sobeckého za to, že si ceníte dvou životů víc než všech těch, co tu dnes zemřeli".
"Mlčte a rozdejte karty, tlusťochu", pravil hráč drsně.
Sloane tak učinil. Ke Carterovým kartám přidal dalšího krále a zkompletoval full house. Přišla doktorova karta, pikové eso. Bylo po hře. Ohromený dav začal znovu dýchat. Někteří se radovali ze své záchrany. Většina však byla příliš konsternována, aby vůbec reagovala.
Carter čekal na poslední zradu. Místo toho zmizela zklamaná bete noire zpět do stínů a opustila místnost. Sloane pokynul surovci u dveří a ten začal tahat těla ven. Většina davu stála a sledovala to s otevřenými ústy a v šoku.
"Běžte, lidi", řekl jim Carter. "Je po všem".
Jako dobytek se pomalu začali šourat z hostince a zastavili se jen, aby nechali konstrukta vejít a odnést další těla. Nakonec zůstal jen Carter a Sloane.
"Tady", řekl Sloane a podal mu dvě ampulky s jasně zelenou tekutinou. "Až budete doma, dejte to holkám. Ráno budou v pořádku".
Carter jen přikývl, srdce mu stále překotně bilo a tvář měl zrudlou vztekem. Chtěl doktora na místě zabít za to všechno, co udělal.
"Jak se cítíte, chlapče? Zachránil jste dnes víc životů, než ztratil. Vyhrál jste".
Když Carter neodpověděl, Sloane ho dále popouzel. "Je důležité si uvědomit, že jste mi dal všechno, co jsem potřeboval. Když jsem potřeboval peníze na podporu svého podníkání, zásobil jste mě víc, než jsem si dovedl představit. Když jsem potřeboval víc těl na práci, dostal jsem je od vás dnes. Vlastně je jich víc, než potřebuji. Jste daleko lepší služebník než má drahá Ginny. Uvědomujete si to?"
Carter zvedl Ginninu pistoli a zvažoval oživovače na místě zabít, čímž by však zatratil rodinu, o jejíž záchranu tolik bojoval. Místo toho doktorův posměch ignoroval. Přešel místnost, otevřel Sullivanovu pokladnu a sebral, kolik mohl.
"Ptal jste se, co po tom všem udělám", řekl Sloanovi. "Dobře, řeknu vám to. Dám vaši medicínu své rodině a použiju tyhle peníze, abych se dostal přes trhlinu. Dobrou noc. Nechám vás a Malifaux daleko, daleko za sebou.
S Tím Carter rychle opustil hostinec, aby začal nový život.
Dnes večer. Muselo to být dnes večer. Nemohl déle čekat, a ani ona.
Li Žulongovi naplnilo uši pískání syčící páry a bouřlivé dunění roztaveného kovu, když naléval poslední vroucí ocel dnešního dne do formy. Bublající nádrž velikosti slona plná zkapalněného kovu byla k jeho jeřábu připevněna pevnými železnými řetězy. Leskla se zářivou, tajemnou modří, což byl pozůstatek nějakého složitého posilujícího zaříkání paní Feng, které bylo mimo Žulongovo chápání.
Těšil se ze známé bolesti napnutých svalů vzadu na krku, když použitím přesné síly láskyplně naklonil ovládání dopředu. Když poslední roztavený kov líně odkapal z jeho nádoby do rámu dole, značně si oddechl. Po měsících práce cíl nikdy nechybil. Ale pouhá myšlenka na zkázu, kterou by způsobil, pokud ano, byla tak děsivá, že jeřábu vždy věnoval svou plnou pozornost. Dnes však myslel na něco jiného.
Dýku zastrčenou v rukávu.
Byl tak rozrušen, že byla úleva dokončit tento poslední železniční rám bez zranění. Den se konečně nachýlil. Železniční golem dole byl již vypnutý a topasové plamínky v jeho očích vyhasly, zatímco mu z těla unikala pára. Střešním oknem nahoře pronikaly růžové večerní paprsky a ostatní dělníci již odložili nástroje či si olejovali protézy. Žulong si hřbetem ruky setřel pot z čela, druhou rukou zatáhl bezpečnostní brzdu a slezl ze svého jeřábu.
Den téměř končí, zašeptala. Je čas. Najít ho.
"Na desátou dávku je to fakt působivý". Hlas za ním ho donutil nadskočit a Žulong při ledabylém seskakování ze žebříku téměř ztratil rovnováhu. Hlas byl chraplavý, netrpělivý a nesmiřitelný, přestože chválil. "Většina vostatních už je vyčerpaná. Jak je možný, že vychrtlej skrček jako ty dokáže vyprodukovat dvakrát tolik oceli co jakejkoli jinej dělník a během tvojí směny nikdo nemusí k tomu novýmu doktorovi?" Podrážděně si Žulonga prohlížel. "Když vo tom mluvíme, sakra, tak dneska vypadáš zvlášť ošklivej".
Mužovo jméno slulo Adao a k Žulongově děsu se objevil příliš brzo. Jeho umaštěný úsměv se třpytil víc zlatými zuby, než dokázal Žulong spočítat. Pravdou bylo, že Žulong přes den nespal a pořádně nejedl. Jediná věc, která jej udržovala, byla nutnost přesunout další nádrž s ocelí a nekonečné čekání na správnou příležitost pro…
"Hej, skrčku, mluvim s tebou", vyštěkl Adao. "Odpovíděj nadřízenejm s trochou respektu. Co s tebou, k čertu, dneska je?"
Žulong jen pokrčil rameny a otřel si temné kruhy pod očima, pociťuje k tomuto západnímu obrovi planoucí nenávist proudící mu žilami. Na opálené kůži pod rukávem cítil dýku. Byla napnutá, cítil to.
Prašť ho, syčivě mu zašeptala v lebce. Je přímo před tebou a čekali jsme týdny…
Bojoval s ní. Nebyla správná doba. Je tu příliš mnoho lidí, odpověděl. Čen Šujling nás vidí zeshora a Ran Hogwen je přímo za námi. Dva dělníci při zvuku Adaova hlasu přerušili práci.
Nemůžu déle čekat.
Musel zůstat pevný. Ne! Žulongovy oči se protočily. Její chapadla se natahovala. Byl to zvuk Adaova hlasu, co ho přivedlo zpátky.
"Vypadáš jako zatracená panda", uculoval se afektovaně lusitánec a výsměšně zvedl obočí nad tmavými kruhy pod Žulongovýma unavenýma očima. "To sedí, předpokládám, že těhle zvířat je v tý díře, odkud pocházíš, dost".
Žulong zaťal zuby. V jeho vesnici nebyla žádná zvířata, ale jak dobře věděl, byly tam jiné věci. Věci, které nedokázal nechat za sebou ani při dřině ve slévárně.
Nebo spíše něco, co ho neopustí.
TEĎ! Její hlas mu rachotil v lebce a znovu se před ním zjevila, bledá jako sníh, velké bílé oči, maso roztrhané. Rty měla fialové a potlučené, zuby špičaté jako nože. Z ran lemujících její tvář trčely kusy kamenů, zjevně zbytky nějakého smrtelného pádu, stále ostré jako trny. Nemohl dále odolávat.
"Má vesnice byla krásná", opáčil Žulong třesoucím se hlasem. "A ve Fužianu nejsou žádné pandy".
Adao se stále smál, když mu dýka v záblesku stříbrné a rudé probodla hrdlo.
* * *
Země. Před třemi měsíci.
Konečnost soumraku. V mísách s kouřící rýží stály hůlky, symbol smrti. Kouřící kadidlo. Spálené obětiny. Tiché slzy. Vlny narážející v šeru. Bílá hrobka bez těla.
Přestože to bylo už téměř tři roky od doby, co ztratil svou starší sestru Žie Žie, Li Žulong nikdy nezapomněl na její vzpomínkový obřad. Vpližilo se to do jeho vesnice dva týdny po jejím zmizení jako tísnivé znamení porážky, znovu a znovu ho to strašilo v záblescích intenzivních vzpomínek.
V předvečer sezóního festivalu putovala Žie Žie z jejich malé rybářské osady do hor vykonat oběti v chrámu možské bohyně a pomodlit se za otcovo zdraví. Otec byl příliš nemocný, aby šel sám, a starší stejně říkali, že mořská bohyně má obzvláště ráda oběti vykonávané dívkami.
Cesta místo otce byla jejím každoročním rituálem. V předveřer každého festivalu vyrazila s veselou myslí už za svítání, políbila na rozloučenou otce a řekla mu, že tohoto roku ho bohyně určitě vyléčí dříve, než se vrátí domů. Ale když se za smouraku vracela, aby ho našla stále ležícího na posteli, kterak si tře zažloutlé nohy opuchlé ochromující dnou, propukala v divoký pláč.
Nikdy nepoznala, co bylo špatně, a Žulong nemohl dělat nic, než ji znovu a znovu přesvědčovat, že udělala vše, co dobrá hospodyně má. Nebyly její oběti dost lákavé? Určitě ne. Žie Žie bohyni vždy vytřídila nejlepší jídlo, vybrala růžové plátky, uzenou rybu, kandovaná lotosová semena a měkké ananasové koláčky.
Nebo snad netrpěla dost na to, aby si zasloužila lítost mořské bohyně? Samosebou, že ano. Žie Žie si jako součást pokání vždy vybírala nejobtížnější cestu k opatství. Cesta byla prudká, úzká a skalnatá, nebezpečně shlížející na čeřící se tyrkysové peřeje v mlžné soutěsce dole. Džungle byla tak hustá, že byla cesta téměř nerozeznatelná od trnitého podrostu, a skála tak strmá, že do ní v některých částech museli laskaví následovníci mělké řeky zasadit řetězy na zachycení.
Žulong ji nechápal. Bylo to, jakoby na sebe uvalila tuto askezi, jen aby vyhověla lusitánským a nizozemským kupcům, kteří milovali vyprávění bolestných opileckých historek o neuvěřitelné prostotě jejího lidu. Z rozhořčením a nevírou se jí znovu a znovu ptal, jak by mohl takový masochismus potěšit mořskou bohyni, ale Žie Žie s odpovědí nikdy nezaváhala. Cokoliv hodnotného vyžaduje oběť. Jak by mohla očekávat, že mořská bohyně obnoví otcovo zdraví, pokud by sama neriskovala?
Ale jednoho roku se vše změnilo.
V době, kdy slunce začalo zapadat za temný obzor a rozsvěcely se lucerny na festival, Žie Žie se ze své cesty dosud nevrátila.
Hodiny se změnily v dny. Dny v týdny. Navzdory horečnému hledání její tělo nikdo nenašel, ani v rokli u čeřících se peřejí pod chrámem, kde našly poslední odpočinek potlučené mrtvoly jiných nešťastných návštěvníků. Ostatní vesničané říkali, že byla odnesena do vířící šedé mlhy rokle přičiněním Emó, žárlivého démona zahnaného do hlubin země hněvem bohyně. Krátce na to prohrál otec zasažen zármutkem svou bitvu s infekcí a připojil se k ní, zanechav Žulonga samotného.
Tak ho našel Adao. Byl to Adao, kdo první přivedl Žulonga do Příslibu s dělnickým kontraktem, mrknutím a vidinou, že ho v novém světě na druhé straně trhliny čekají bohatství a nová rodina. Žulong nechtěl opustit dům svých předků, ale co tu pro něj zbylo? Nic než stále se vracející vzpomínky.
Ale na druhé straně na něj Žie Žie čekala.
* * *
Malifaux. První měsíc za trhlinou.
Adao si nemohl pomoci, než aby Příslib pulzující kolem něj neobdivoval. Málo míst na celém Malifaux bylo tak dobře skrytých nebo tak zastrčených. K nejbližší řece Mrazivce to bylo mnoho mil a do města Malifaux nevedly koleje, Cech neměl žádné záznamy, že město vůbec existuje. Cesta i koňmo trvala několik týdnů. Jediný druh lidí dost zoufalých, aby podnikali tak vyčerpávající štreku, byli uniklí zločinci nebo ztroskotanci na útěku před nezplacenými dluhy. Jeden po druhém náhodně objevovali obchodní stanici během svých bojů, nalézajíce pohodlnou alternativu ke svému původnímu plánu na život ve vyhnanství v Severních kopcích. Ale přestože slunce již zašlo za obzor pustiny, hlavní třída byla dnes nacpána tucty barevných stánků prodávajících bohatou směs pouličního zboží ze Tří království i ze západu. Dnešní trh byl speciální. Kupci obvykle zabouchávali dveře dávno před soumrakem, ze strachu před netvory potulujících se temnou pouští. Otevírali jen tehdy, kdy si mohlo město dovolit najmout dostatek žoldnéřů, kteří sledovali oblohu před poletujícími nefilimy snažícími se v matném světle měsice ulovit lidskou kořist.
Bouřlivý hluk uličních prodejců byl pronikavý, vůně kouřícího kadidla, rožněného masa a karamelizovaného cukru se vznášela ve vzduchu jako mlha tak hustá, až Adao cítil, jak se mu sráží na kůži. Mazaní kupčíci nabízeli horké, mastné koláče polité ovocnou polevou, prodávané bok po boku s připálenými vepřovými bochánky a nakrájeným kuřecím osmaženém na povadlé bazalce a ostrém pepři. Jiní kupci mávali nefritovými přívěsky pro štěstí a jemně tkanými hedvábnými váčky s vyšitými čínskými znaky přinášejícími štěstí a blahobyt, zatímco další doporučovali běžnější králičí pacičky a svazky česneku.
Takové srovnání mezi východem a západem nebylo pro noční trh neobvyklé. Příslib byl všechno jen ne homogenní. Každý měsíc se záhadně objevily nové rodiny ze Žong gua, Japonska a Chosanu, aby se smísily se svými evropskými protějšky, a každý s sebou přinášel svou příslušnou kulturu. Kdo přesně tito nové příchozí byli a jak překročili trhlinu bylo otázkou. Nikdo v Příslibu se na nic neptal, přinejmenším lidé, kteří si cenili svého jazyka.
Adao se cpal davem snaže se orientovat v přílivu lidí, kupci naň křičeli v několika jazycích a snažili se mu prodat pití. Statný muž v odřeném plášti mu nalil šálek kafe říznutého kořalkou a další v zabláceném šafránovém rouchu a kónickém slámovém klobouku se mu pokusil nacpat do ruky rezavý pohár silné třtinové šťávy, takže ho musel odstrčit. Minul i tohoto prodejce, který okamžitě věnoval pozornost dalšímu kolemjdoucímu. Adao znovu splynul s davem a jeho tmavý plášť ho chránil před chladným pouštním větrem stejně jako nevítanými pohledy. Dav vytvářel skvělé odvrácení pozornosti, když zamířil do malé lékarny prodávající sušené bylinky a naložené zkroucené kořínky.
Majitel ho pozval za pult, kde otevřel padací dveře skryté pod silným vlněným kobercem. Když Adao vstupoval do zašlého sklepa, z šera ho přivítal hlas: "Přišel jste. Už jsem začínal být netrpělivý". Jeho přízvuk byl úsečný a vybraný, za drsnějšími slabikami se skrývaly náznaky japonštiny. Mluvčí měl šafránovoé roucho stažené kolem pasu, kotníků a paží černou kůží. Tvář mu zakrývala porcelánová maska.
"Dav byl hustší, než jsem očekával. Vzhledem k tomu, jak málokdy se noční trh odehrává, lidé jsou vzrušení. Měl byste se naučit je lépe ovládat".
Na jeho protějšek to dojem neudělalo. "Měl byste plánovat dopředu. Vy zápaďané jste všichni nepřesní".
Napadlo ho ohradit se, ale udržel se. Palcem si přejel po noži v kapse. "Žádal jste doplnit informace, než mi zaplatíte?", otázal se skrz zaťaté zuby.
Torakage bezhlesně přikývl.
Adao opatrně volil slova. "Do slévárny dorazili noví rekruti z Fužianu. Jak jste žádali, jsou zdraví, silní a bez rodiny. Nebudou nikomu chybět. Poslední várka je obzvláště schopná pro práci s ocelí…"
Druhý muž ho prudce přerušil. "Paní Feng mě informovala o nehodě ve slévárně minulý týden, kde byl jeden z vašeho výběru". Zaťukal si prsty o masku.
Adaovi se stáhl žaludek, ale rychle se vzpamatoval. "To nic nebylo. Chlapec byl poněkud vyvedený z míry. Chyběla mu sestra nebo něco podobně hloupého. Paní Feng v té chvíli každopádně nebyla přítomna a dozajista špatně porozuměla vážnosti nehody. Já to řádně vyřešil". Zhluboka se nadechl, než pokračoval: "Chlapec, o kterém mluvíte, Žulong, tvrdě pracuje, během své směny vyrobí dvakrát tolik oceli co moji jiní nejlepší rekruti, málo jí a spí. Považujte jeho výstřednost za nešťastný vedlejší efekt jeho úspěchu".
"Příště si lépe vybírejte své cíle", odpověděl torakage stroze a obrátil se k Adaovi zády, než dodal: "Dnes se vrátíte na Zem přes Deset vrchů hledat další vlnu. Chci dalších sedm, tentokrát z Xiang Gangu. Ming Jue čeká, aby vás doprovodil". Bez dalšího slova hodil přes rameno tři zářící dušekamy a balík šeků, které Adaovi dopadly k nohám, načež zmizel v oblaku kouře.
Adao s úlevným vzdychem uvolnil stisk nože. Při pohledu dolů byl zklamán, že jen dva ze tří kamenů vypadaly plně nabitě. Zaklel, přeložil šeky kolem svého vzácného nákladu a celý balík si nacpal do náprsní kapsy.
Když se obracel k odchodu, uklidnil se myšlenkou, že mu alespoň Cech dobře zaplatí za podrobné detaily o Příslibu, které byl najat zjistit. Nejsem jediný, kdo by si měl opatrněji vybírat, pomyslel si, když za sebou s uspokojivým bouchnutím zavíral padací dveře.
* * *
Noční můry o Žie Žie přišly, i když spal Žulong s rozsvícenými lampami. Pokusil se odpočívat přímo pod světlem, takže když zavřel oči, jejich uklidňující červená záře, stěží vnímatelná v inkoustové temnotě, ho uklidnila do nadějně poklidného, bezesného spánku. Ostatní dělníci si z něj dělali legraci. Říkali, že silný mladý muž jako on by měl být tou poslední osobou, která se leká stínů nebo spí s rozsvíceným světlem.
Ale Žulong věděl svoje. Oni netušili, co je to být skutečně vystrašený.
Kdykoliv upadl do dřímoty, viděl v temnotě tvář Žie Žie. Opustil jsi domov, vyštěkla vždy a rozeklaným jazykem si olízla krev stékající jí ze rtů. Nechal jsi za sebou své předky, opustil je. Co by na to řekl otec? Pokoušel se s ní bojovat, ale vždy vyhrála.
Snil o tom, jak spolu s Žie Žie seděli na vlnolamu blízko své vesnice, kam při západu slunce často chodili. Paprsky byly tak nádherné, dokud mračna nezčernala a velká bouře nesmetla Žie Žie na rozeklané útesy dole. Skočil za ní do vířící šedé vody, ale Žie Žie se místo toho, aby se natáhla pro jeho ruku, proměnila v děsivého démona s ostrými zuby a úzkýma očima a stáhla ho dolů do zkázy, až se probudil zbrocen potem.
Sotva dva týdny po příjezdu do Příslibu se noční můry staly tak vyčerpávající, že Žulong sotva spal. Bylo bezpečnější zůstat vzhůru a bojovat s bolestí zavírajících se očí než strpět hněv svých vlastních snů. Jednoho rána se probudil tak blouznící, že se obával o bezpečnosti ostatních dělníků při své směně. V tomto stavu nemohl pracovat s jeřábem… jeden nešikovný pohyb ruky a všechny by je dozajista čekala ohnivá smrt v roztaveném kovu.
Když se při prezentaci neukázal, přišel k jeho kavalci jeden z předáků o tři stupně výš než Žulong. Našel Žulonga křičícího ze spánku, jak si rozdírá tvář nehty a stočen do klubíčka se neovladatelně chvěje. Pokusil se ho vzbudit, ale Žulong se bránil a odstrčil předáka tak silně, že narazil do zdi a na odřeném dřevu zanechal krvavý otisk. Na jeho uklidnění bylo třeba tří dělníků a jednoho kovového spratka paní Feng. Násilně mu otevřeli oči a Žulong se s lapáním po dechu probudil. Když se tak stalo, odmítl pracovat s jeřábem. Pokusil se vysvětlit, že by ve svém stavu ohrozil jejich bezpečí, ale ostatní dělníci ho obvinili z lenosti.
"Noční můry jsou jen noční můry. Nepřicházejí do skutečného světa, takže seber odvahu a vem si ji s sebou k montážní lince", zavrčel předák, přičemž si opatrně třel zranění na temeni.
Nechápali to. Nemohli to chápat. Žie Žie byla všude. Odešel s ostatními do slévárny a záměrně se loudal. Když halu opustili, zabarikádoval se na svém kavalci a zavřel oči pro pár nepřerušovaných hodin bezesného spánku.
Věci se zhoršily, když ho později té noci přišel navštívit Adao. Všichni dělníci byli shromážděni na večerním svolání, a když předák četl jejich jména, ospale volali "tady" a "přítomen". Li Žulong chtěl při zvuku svého jména také odpovědět, když do dormitáře vpadl Adao a řval z plných plic, až se v matném světle lamp zlověstně leskly jeho zlaté zuby.
"Co je sakra s tebou, hochu? Přitáhl jsem tě z nějaký zapomenutý díry do tohodle úplně novýho světa příslibů a příležitostí a ty odmítáš dělat kvůli nějakejm snům?" Ostatní dělníci zasyčeli.
"Podívej se na ty lidi tady, Žulongu. PODÍVEJ SE NA NĚ!" Adao popadl jednoho hihňajícího se dělníka za zátylek a přitáhl ho blíž. Úsměv z jeho tváře zmizel a muž se teď tvářil vyděšeně. "Tohle je Ma Tajling. Víš, co se mu stalo?"
Žulong byl tak rozpačitý, až cítil svou planoucí tvář. Potřásl hlavou.
"Vytáhl jsem tuhle ubohou veš z jeho vesnice v Sečuánu potom, co s nima Cech skončil. Zabili jeho rodiče i jeho malýho bratra, spálili farmu a pobili dobytek. A pak prostě vodešli, ale ne dřív, než nabodli hlavy členů Maovy rodiny na kůly, aby je našel. A víš ty co? Já ho přived sem, nemám pravdu?"
Muž bezeslova přikývl. Praxe ho naučila, že je nejlepší nemluvit.
"A ty tu teď máš práci, jídlo a domov, nemám pravdu?"
Znovu přikývl.
"Dobře", Adao ho odstrčil zpátky do řady. "Vidíš, Žulongu? Jsou lidi, který vopravdu trpěli. A ty jsi ztratil svou sestru při nějaký nevobvyklý nehodě, vo které ani nic nevíš, a teď máš noční můry?" Při té narážce se ostatní začali smát, přestože tentokrát to vypadalo nuceně. I předák se poněkud vrtěl, třebaže ho Žulong koutkem oka špatně viděl. Jeho nenávist k Adaovi znovu vzrostla a zamlžil se mu zrak. "Odebírám ti týdení mzdu, ty bezpáteřní bastarde. A už nechci vidět, že se vyhejbáš povinnostem. Jsem tak mírnej jen proto, že většinou nějak dokážeš vyrobit víc oceli než kterákoliv jiná krysa tady".
Žulongovi se chtělo plakat. Když za sebou Adao zabouchl dveře dormitáře, viděl odraz ve skle. Nebyl jeho vlastní. Zpoza ostrých zubů naň zírala Žie Žie, a pak zašeptala strašidelná slova, která mohl slyšet jen on.
Nikdy jsi neměl odcházet. Otec bude tak zahanben.
* * *
Malifaux. Druhý měsíc za trhlinou.
Veřejná svatyně v centru Příslibu byla od okolních budov jasně rozeznatelná. Sklánějící se pagodová střecha byla krásně zdobena poskakujícími zvířaty a kroutícími se draky, láskyplně vyřezanými z porézního kamene a namalovanými jasnými odstíny červené, tyrkysové a zlaté. Byla malá v porovnání s většími rodinnými chrámy na Zemi, ale jinak se jim v každém ohledu rovnala. Ve třech oddělených chodbách stály majestátné sochy určitých božstev - v jedné úrody, ve druhé ochrany a v poslední blahobytu. Výklenky u piedestalu každé sochy lemovaly mihotavé červené svíce v malých skleněných pohárech a v dřevěných bednách byly uloženy hromady amuletů pro štěstí a věštných kamínků, aby si je návštěvníci mohli odnést.
Žulong seděl sám pod sochou ochranného božstva a a mezi prsty otáčel otcovo staré modlitební kolečko. Hleděl soše do divokých, krutých a bdělých očí. Božstvo drželo v jedné ruce zářící zlaté kopí a ve druhé svitek popsaný ochrannými zaklínadly.
"Pomoz mi, prosím. Pronásledují mě strašidla", zašeptal. Nyní viděl Žie Žie všude, v plamenech lamp, v zrcadlech, dokonce i na tvářích kolemjdoucích. Bál se tak, že měl oči neustále sklopené k zemi.
Na tomto místě si myslel, že je v bezpečí, ale i zde ho dokázala najít. Její šepot mu zazněl hlavou.
Myslíš si, že jsi tady v bezpečí, bratříčku? Před svou vlastní hanbou nebudeš nikde v bezpečí.
Chtěl křičet. V tuto hodinu byl chrám prázdný, nikdo by ho neslyšel.
Řekni mi, proč jsi opustil domov? Země našich předků pro tebe nic neznamená? Byl jsi tak sobecký, aby sis myslel, že jen protože jsme se já a otec odebrali do zásvětí, ty už nemáš žádnou odpovědnost k našemu krbu?
Zhmotnila se před ním, pár palců od jeho tváře, oči široké a zkrvavené, na bledé kůži měla krvavé šrámy. Považoval jsi za hanbu být rybářem jako otec, ty namyšlený nestoudníku?
Donutil se pohlédnout na strašidelný obraz, který tolikrát viděl ve snech. Jako břitva ostré zuby zabodávající se do krvácející kůže jejích popraskaných rtů ho stále děsily, ale donutil se promluvit.
Co chceš? Proč mě nenecháš být?
Vzlétla nad sochu. S výsměšným smíchem schodila božstvo a stoupla si na piedestal na jeho místo, načež vrhla na zničenou sochu pohrdavý pohled. Protože jsi udělal chybu. Neházej na mě své vlastní utrpení.
Utrpení? Ty mě trápíš, ty mrcho!
Vysmála se mu. Já tě trápím? Nech mě položit ti otázku. Žie Žie zvedla výsměšně dlaň k tváři, jakoby předstírala zadumanost. Kosti na prtech byly perlově bílé proti karmínovým ranám na ruce. Kdo te přivedl z Fužianu s příslibem nové příležitosti? Kdo ti lhal, ztrapňoval tě, mučil tě, opavrhoval tebou? Kdo je skutečně odpovědný za tvé utrpení za poslední tři měsíce?
A on věděl.
Adao musí zemřít.
Nejsem vrah! Vykřikl na ni. Nechci to udělat!
Pak tě nikdy neopustím, a ty to víš. Myslíš si, že cokoliv z tohoto je skutečné? To všechno jsi ty, říkáš sám sobě to, co si jako bezpáteřní zbabělec nedokážeš přiznat.
Žie Žie se rozchechtala a všechno zčernalo. Žulong se s trhnutím probudil, když na tváři ucítil studenou vodu. Ležel na podlaze chrámu uprostřed trosek ochráncovy zničené sochy. Hlava byla jediným úderem čistě useknuta.
Jeden z dozorců pomohl Žulongovi na nohy a ten se odbelhal zpátky do slévárny, opatrně skrývaje kousky sádry zaražené v dlani své pravé ruky. Z drobných slov vyřezaných do jeho kůže se mu naježily chlupy.
Volba je na tobě.
* * *
Malifaux. Tři měsíce za trhlinou.
TEĎ! Její hlas mu zněl uvnitř lebky a znovu se před ním objevila, bledá jako sníh, otevřené bílé oči, kůže potrhaná a chybějící. Rty měla fialové a potlučené, zuby špičaté jako nože. Z ran pokrývající její tvář čouhaly úlomky skály, zajisté pozůstatky smrtícího pádu, stálé ostré jako zkrvavené jehlice. Nemohl už dále odolávat.
"Má vesnice byla krásná", opáčil Žulong třesoucím se hlasem. "A ve Fužianu nejsou žádné pandy".
Adao se stále smál, když mu dýka v záblesku stříbrné a rudé probodla hrdlo.
Dva další dělníci zmateně spěchali k nim. První popadl Žulonga za zápěstí a dýka zařinčela na můstku mimo jeho dosah. Druhý ho přitlačil k zemi využiv svou silnější mechanickou protézu, aby mu držel ruku za zády. Dopadl obličejem tvrdě na zem. Krev z Adaovy mrtvoly mu proudila kolem tváře a ostrá rána do temene ho znovu poslala do temnoty.
* * *
Nedlouho po Adaově smrti klečela na nejvyšší věži Skrytého chrámu mladá žena v bledém šeříkovém rouchu a její útlé prsty tančily na precizně vyřezaných otvorech zářivě stříbrné flétny. Zavřela oči cítíc větřík odnášet zprávu do éteru. O několik vteřin později ucítila slabý šelest a smrtící chlad. Svíčky zhasly. Otevřela oči.
Pár palců od tváře se jí náhle zjevila dívka, ne starší než osmnáct let. Tvář měla bílou jako mráz a čistou jako voda. Její vlídné oči, stále krásné, přestože skelné a nevidomé, hleděly odevzdaně k zemi.
"Mořská bohyně čeká s mým otcem", zachvěla se s hlavou v dlaních. "Proměnila jsem se a mučila svého milovaného bratra. Vzala jsem život. Nemohu už po této cestě kráčet". Pohlédla na porcelánovou divadelní masku své vyvolávačky, mramorově bílou krom bledě růžové na naběhlých tvářích. "Slíbila jste mi svobodu".
"Jsi propuštěna z našich služeb, mé dítě", odvědila, nikoli nepřátelsky. "Vrať se ke svému spánku a vyřiď svému otci mou úctu. Nechť ti tví předkové požehnají, stejně jako tvému bratru. Odpočívej s jistotou, že za své činy nebude trpět". Zahrála další tón a duch splynul s nocí.
Čiaki vzdychla. Tato byla tak mladá a tak nevinná, pomyslela si, když uschovávala flétnu do záhybů svého roucha. Manipulování s ní po tak dlouhý čas v ní vyvolávalo lítost, ale bylo to nutné. Adaovy vztahy s berany byly nepřijatelnou komplikací, Žulong a Žie Žie příležitostí.
Sotva se odvrátila od svatyně, když z temnoty vystřelila šafránově oděná paže a zatarasila jí cestu. Čiaki sebou trhla, ale rychle nabyla rovnováhy. Přesně věděla, kdo byl útočníkem. Jen jediný muž sídlící ve Skrytém chrámu mohl být tak odvážný, nebo tak hloupý, aby ji v temnotě ohrožoval.
"Postrádáte jemné způsoby, Laohu", řekla na uvítanou. Opustila své mateřské způsoby ve chvíli, kdy přestala hrát na flétnu.
"Nejsou vždycky nutné", zavrčel bratr Mej Feng jako tygr. "Nechápu, proč jste nepožádala přímo mě nebo jednoho z mých podřízených, abychom se toho hada Adaa zbavili přímo. Bylo by to mnohem snažší než týdny tohodle spirituálního nesmyslu".
Muž, jehož povstání zaplavilo Příslib nekonečnou záplavou uprchlíků ze Žong Guo nebyl nikdy trpělivý. To, že zmeškal možnost použít násilí, ho patrně značně popudilo. Otřel o sebe své tygří drápy potěšen drsným skřípěním oceli o ocel a vyštěkl: "Kolik to bylo, tři týdny od doby, co nám ten protivnej lovec pokladů pod Jamaziko dal zprávu, že je lusitánec cechovní špeh? Kolik bysme ušetřili, kdybyste mě prostě nechala podříznout mu krk, místo marněním času…", odmlčel se hledaje správná slova, která se zdála být mimo jeho omezenou slovní zásobu, "alternativními metodami".
"A pokud byste ho zabil otevřeně, jak tak rád děláte, tak by se na seznam zapsal jiný zrádce. Kolik by jich nás stále zrazovalo, i když by věděli, že trestem je smrt? Další zabití by našim agentům jen ukázalo, jak jsme slabí, když zrady pokračují".
"To je nesmysl. Vaše schopnost komunikovat s mrtvými vás dělá namyšlenou a otupělou. Vaši lidé takový vždycky byli, jak jsem si všiml", zavrčel Laohu.
Její tvář zůstala stoická. "V mnoha věcech mohu s paní Feng nesouhlasit", pravila, "ale nyní chápu, proči si vás hnusí". Oči se jí nepatrně rozšířily. "Jste tupý nástroj. Nechápete důvod celé této lekce".
"Důvod?", otázal se, zjevně nepřesvědčen. Začal stírat sněhovou pokrývku ze zábradlí a nechával ji proudit mezi svými silnými prsty do mlžné temnoty dole. "Poučte mě".
"Je to opravdu prosté. Byl to pokus zjistit, zda lidé, které pašujeme do Příslibu, mohou být účině řízeni bez vás dvou". Pohladila svou flétnu jako matka dítě. "Ukázalo se, že mohou. Co vlastně děláte? Lákáte válečné uprchlíky skrz trhlinu, slibujete jim svobodu, a jakmile přijdou, požadujete peníze za ochranu?", vysmívala se mu. "Tak primitivní. Ojabun se obává, že mučení a vydírání, které tak rád vynucujete všude v Příslibu, je jen líná náhrada za skutečnou vládu. Jsou jiné metody. Toto byla jedna z nich".
Laohu zůstal nepřesvědčen. "Skutečná vláda? Není nic silnějšího než vynucování".
Čiaki si odfrkla. "Můj… pokus s chlapcem z Fužianu dokázal opak. Žulong o Deseti hromech nikdy neslyšel a nikdy neuslyší. Ale už nám prokázal velkou službu a nikdy to nebude zpochybňovat nebo se bát pána, o němž ani neví, že existuje. A naši vlastní agenti nemají důvod domnívat se, že Adao zemřel pro svou zradu. Přeci jen, byl zavražděn nepříčetným šílencem. Všichni to viděli". Vypadala uspokojeně. "To je skutečná vláda".
Prohlédla si Laohu od hlavy k patě a s pohrdáním si všimla jeho neučesaných vlasů a náhodně zapnutých cvočků jeho šafránového roucha. "Přemýšlím, jak dlouho pro nás ještě budete vy a vaše sestra užiteční?"
Cítila, jak se leknutím naježil. "Nezapomínejte, kolik jsem toho pro Ojabuna udělal", zařval Laohu. "Moje povstání změnilo nejhorší okupaci v historii mého lidu v jeho zisk! Příslib existuje díky mně! Příslib přináší bohatství díky mně!"
"To je právě ono, můj boxere. Váš lid. Ne jeho. To je zjevný rozdíl", naklonila Čiaki hlavu na stranu. Neobtěžovala se věnovat mu pohled, když jízlivě odstrčila paži na stranu a vyrazila po točitém schodišti dolů. "Vaše povstání otevřelo stavidla, Laohu. Nyní je čas, aby větší síla nasměrovala vodu".
Nechávajíc Laohu rozrušeného jako raněné zvíře odešla Neteř do temnoty. Možná nastane doba a i jeho duch se stane její hračkou. Nadvláda byla sladká, ale ona se tím nenechávala rušit. Bylo toho tolik co probrat a Jan Lo čekal. Stále potřebovala udělat jednu poslední věc na uklidnění předků, kteří jí dlouho pohrdali za její nečestnost.
* * *
Zamčen v zašlé vězeňské cele, kde jedinou společnicí byla poblikávající svíčka, spal Li Žulong poprvé za tři měsíce dobře. Znovu dostal hlad a stíny pod očima mizely. Vize potlučeného ducha Žie Žie byla pryč a její šepot zmizel.
Snil, že se svou sestrou sedí na svém obvyklém místě na vlnolamu, žvýkají ananasové koláče a z bambusových pohárů vytvarovaných do podob jejich oblíbených zvířat srkají sladké víno. Nepřišla žádná bouře, žádný démon, který by ho stáhl pod vlny, žádný šepot. Byl svobodný. Byl to dokonalý sen pro poslední noc, než se zhoupne na šibenici.
Jak tak klábosil s Žie Žie, obrátil se a spatřil po břehu přicházet ženu ve vlajícím fialovém rouchu. Pár ji nejistě sledoval. Byl si jist, že se nikdy nepotkali, ale nemohl se zbavit přesvědčení, že ji už viděl. Zastavila se nějaký kus od nich. V rukou se jí zablesklo něco dlouhého a stříbrného. Tiše zašeptala cosi o splnění slibu a mořský vánek odnesl její hlas daleko k obzoru…
Žulong otevřel oči.
Neprobudil se v cele, ale na měké dece v dělnické ubytovně slévárny, zcela dezorientován, ale připravený s prvními paprsky vycházejícího slunce zapnout železničního golema.
Mince měla nevýslovnou cenu, byl to anglický florin ze čtrnáctého století. Isabelle Sutter zadržela dech a snažila se, aby se jí netřásly prsty.
"Mohu se podívat na tuto?", zeptala se ukazujíc na vystavený kousek.
Epharaim Harvey se otcovsky usmál a vytáhl šuplík zpod skla. "Nemnoho lidí je pozná, slečno", pravil sípavě.
Isabelle předstírala zvědavost. "Ach, jsou zvláštní?"
Obchodník před ni položil šuplík, jeho křehké ruce to sotva zvládly.
"Ano ano, slečno", děl. "Tyto vystavené mince pocházejí všechny ze Starých zemí, před trhlinou. Velmi vzácné. Velmi cenné".
Jeho oči se krátce střetly s jejími a ona v nich cosi spatřila, možná náznak lakoty. Elegantně pokrčila rameny, položila ruce na šuplík a naklonila se, odhalujíc pod límečkem drobný trojúhelník hladké kůže. Ephraim polkl a zamrkal.
"Mohu si je prohlédnout?"
Obchodník nervózně přikývl.
"Samosebou, slečno". Jejich oči se znovu střetly. "Ale musím vás požádat, abyste si počínala opatrně. Jsou skutečně cenné".
Isabelle se probírala mincemi a ruce se jí pohybovaly od jedné ke druhé. Obracela je a bříšky prstů přejížděla po okrajích. Zvedla florin, přiblížila si ho k tváři, jakoby si ho prohlížela. Ephraim naproti ní vytáhl kapesník. Otřel si čelo, ale oči se mu nevzdálily od odhaleného výstřihu. Usmála se a vrátila minci zpátky na místo, chvíli nad ní ještě držela prsty.
Dramaticky vzdychla. "Jsou velmi krásné, ale obávám se mimo mé skromné prostředky. Je mi líto, že jsem marnila váš čas".
Obchodník smutně přikývl a natáhl se po šuplíku. "Chápu, slečno. Nemáte proč se omlouvat, nezpůsobila jste žádnou škodu".
Isabelle sebrala z pultu svůj klobouček, uklonila se a s vlajícímí šaty opustila obchod.
"Nashledanou, slečno", zavolal obchodník. "Mnoho štěstí".
* * *
Ulice venku byly rušné. Davy lidí se tlačily jako padající listy ve větru. Tu a tam se tvořily malé víry, jak se přátelé a známí zastavovali, aby se pozdravili. Dav lidí míjel tyto náhodné skupinky se směsí mumlaných kleteb a nemotorných úkroků. Srážky byly nevyhnutelné a často končily více než jen ranou a tlumenou omluvou, nebyly neobvyklé ani výhrůžky a násilí.
Isabelle elegantně vstoupila do lidského proudu a nechla se jím unášet. Míjela obchody a dílny, pouliční umělce a žebráky. Oči jí padly na jeden obzvláště odpudivý exemplář. Vypadal jako hromada hadrů a žebrací miska, bublavým hlasem skřehotal o almužnu a prosebně vzpínal znetvořené údy.
"Dáte minci, slečno?"
Zvedla sukni a prošla kolem něj, při pronikavém zápachu skrčila nos.
Za okamžik se zastavila, stoupla si na kraj ulice a umožnila davu procházet kolem. Zvedla své zrcátko a předstírala, že si upravuje vlasy. Přejela po okraji své rukavice a z látky vypadl florin, který zručně chytila druhou rukou. Přes zvednuté zrcátko sledovala koutkem oka dav a zároveň si vzrušeně prohlížela minci. Byl to skutečně starý kousek, zlatá barva během staletí vybledla v nevýraznou žlutou a rytina krále Eduarda III. byla značně sešlá. Na rubu byl vyryt rok 1344. Zatímco si minci prohlížela, všimla si podivnosti: chybělo moto.
Všechny anglické mince této doby na sobě měly latinské požehnání, modlidbu za krále a jeho vládu. Avšak na této minci zcela chyběla. Isabelle se zamračila. Chybící nápis mohl znamenat jednu ze dvou věcí. Buď skutečně profesionálně ukradla bezcenný padělek nebo byla mince výjimenčně vzácným omylem. Před lety slyšela o takzvaných 'bezbožných' anglických florinech, ale o žádných z tak ranných dob. V zádech ji zamrazilo vzrušením při myšlence na objev a zisk ještě vzácnější mince. Než zamíří za kupci, potřebovala provést opatrný průzkum.
Vstrčila minci do pudřenky, zavřela ji a umístila ji opatrně do kabelky, načež znovu vstoupila na ulici. Téměř okamžitě narazila do mladého muže, špatně oblečeného a smrdícího po laciném ginu, ale měl jistý rošťácký šarm, který ji přinutil na chvíli se zastavit. Přehnaně se omlouval a ohnul se, aby zvedl kabelku, která ji během srážky upadla na zem. Oprášil ji, podal jí ji zpátky a znovu se omluvil. Stále rozrušena přemýšlením o minci, kterou sebrala, neuvědomila si, co byl ten muž zač.
Isabelle neušla více než tucet kroků, než ji sevřel náhlý strach. Zastavila se uprostřed ulice a kvapně otevřela svou kabelku. Zoufale se přehrabovala obsahem. Její peníze a především pudřenka byly pryč. Otočila se na podpatku hledíc zpátky do davu lidí, kteří ji nyní oddělili od zloděje. Tak se soustředila na nalezení mladíka, že si nevšimla kočáru.
* * *
Zvuk smrtelného nárazu se nesl nacpanými ulicemi. Varovné výkřiky, utnutý ženský jekot, řičení koní a praskání dřeva. Franklin Pendy se ohlédl přes rameno. Zdálo se, že tu nebohou ženu, kterou právě okradl, srazil kočár.
Nebyl to její šťastný den, přemítal. Pokrčil rameny a šel si svou cestou. Šeky v jeho kapse měly důležité setkání v Bobtailím klubu a ať se propadne, jestli přijde pozdě.
Došel na roh Řemeslné ulice a nahmatal v kapse druhou věc, kterou dokázal sebrat. Byla to dámská pudřenka. Sama o sobě nebyla cenná, ale byl si jist, že potěší Betsy… pokud ji dokáže udržet od Meriweathera a jeho tlupy rváčů na dost dlouho, aby jí ji dal.
Otevřel víko a vypadla mince. Franklin máchl rukou a chytil padající minci dříve, než dopadla na zem. To byla jedna z výhod toho mít kapsářské ruce, mnoho věcí mu neupadlo.
Mince byla stará, nebyla cechovní a možná byla bezcenná. Franklin se jí chystal hodit do žebrácké misky blízkého prosebníka, když ho něco donutilo zastavit.
"Nemáte drobné, pane?", zaskuhral žebrák.
"Promiň, starý brachu", zašvitořil ke znetvořenému vandrákovi. "Snad příště".
Nacpal si minci hluboko do kapsy u kalhot a s radostným pohvizdováním odkráčel. Vagabund za ním zanařikal a znovu se opřel o zeď.
* * *
"Masková královna", oznámil krupiér, když obrátil vrchní kartu.
Franklin měl dobrý pokerový výraz, jeden z nejlepších, podle svého mínění, ale snažil se neusmívat. Osud byl dnes s ním. V pěti hrách, které dosud hrál, nemusel ani riskovat. Starožitná mince, kterou toho dne ukradl, mu tančila mezi prsty a leskla se v osvětlení klubu.
"Dorovnávám", řekl a klepl do stolu.
Naproti němu si Meriweather a jeden z jeho přátel vyměnili kradmé pohledy. Celou noc spolupracovali snažíce se donutit ho k chybě.
Mince mu znovu zatančila mezi prsty.
"Sázím deset", pravil drsný osadník nalevo a hodil žetony na rostoucí hromadu ve středu stolu.
"Zvyšuji o deset", hodil dopředu dva žetony Meriweatherův druh, hrubý surovec s boxerským nosem jménem Clem.
Meriweather soustředěne sledoval Franklina. Za ním se Betsy prohlížela ve své nové pudřence. Na chvíli se zastavila, aby na něj mrkla. Dovolil si slabý úsměv.
"Zvedám o padesát", pravil Meriweather svým dunivým basem.
Franklin pozvedl obočí, když Meriweather opatrně nahrnul žetony kupředu, aniž by z Franklina spustil oči.
Franklin se usmál. "To je džentlmenská sázka, Meriweathere. Musíš mít v ruce ďábelský karty".
Meriweather neřekl nic, tvář měl neproniknutelnou jako masku. Franklin sebral ze své hromádky sloupec žetonů a jemně je umístil před sebe.
"Dorovnávám tvých padesát", řekl. Betsy rozvinula vějíř a zpoza něj se naň usmála. Znovu mrkl. "A zvedám o padesát".
Meriweatherovi zčervenaly líce a na čele se objevila výrazná vráska. Franklin znovu protočil minci mezi prsty. Na rtech mu tančil neviditelný smích.
Osadník nahrnul doprostřed své zbývající žetony. "Dorovnávám", zabručel.
Clem si nervózně pohrával s kartami. "Končím", oznámil nakonec, odložil karty a natáhl se po své whiskey.
Meriweather položil na stůl dalších pět žetonů. "Dorovnávám".
Krupiér se natáhl a všechny žetony přesunul na hromádku. "Ukažte karty, pánové".
Osadník byl první. Obrátil karty, čímž odhalil sedmičku a devítku. Se dvěma sedmičkami ve společném balíku měl trojici. Dobrá ruka, ale ne hodna vsadit více než dvě stovky šeků.
Meriweatherova tvář se rozdělila deformovaným šklebem. "Tři královny", zaburácel a hodil na stůl pár z ruky. Betsy s rozšířenýma očima vydechla.
"Dobře", pravil Franklin. "To jsou skvělé karty, pánové. Skutečně skvělé karty. Ale jak můžete vidět, já mám jednu z vašich", pomalu otočil svou sedmičku, "a jednu z vašich", s potěšením otočil královnu. "To mi dává full house". Mince se mu míhala mezi prsty. "A tedy bank".
Osadník zavrčel a začal sbírat svých pár zbylých žetonů. Naproti stolu Meriweather zbělel zlostí. Vstal tak prudce, že zády téměř srazil Betsy, a hleděl na Franklina.
"No tak, Meriweathere", zachechtal se kapsář. "Možná poker prostě není tvoje hra". Volnou rukou nahrnul značnou hromadu žetonů před sebe. "Možná můžeme hrát něco, co se více hodí k tvému intelektu. Třeba prší? Nebo větší bere?"
Velký muž zlostně vrazil do stolu a natlačil ho Franklinovi na hruď. Náraz byl minimální, ale vyrazil mu minci z ruky. Jeho ruka instinktivně vystřelila, aby ji chytila. O kousíček ji minul a v hrůze hleděl, jak na podlahu dopadlo eso, král a královna, které skrýval v rukávu. Nad stolem se rozhostilo smrtící ticho, zatímco mince zacinkala a odkoulela se přes místnost.
"Pánové…", zakoktal Franklin. "Mohu to vysvětlit".
* * *
Elias Langford vzhlédl od své prázdné sklenky. Pokerový stůl vybuchl v násilnou bouři. Nějaká nebohá duše dostávala nakládačku svého života, zatímco dívka s vějířem křičela o krvavé vraždě. Masité plácnutí pěsti o kůži ho přinutilo sebou trhnout a odvrátit zrak. Viděl dost podvodníků, kteří dostali za vyučenou, aby věděl, jak to patrně skončí. Otočil se zpátky včas, aby viděl, že je oběť třemi statnými útočníky vlečena ven, a největší z nich vytahuje z kapsy kráječ doutníků.
Předpokládám, že by můj život mohl být horší, pomyslel si, když začal křik. Mohl bych být jím.
Obrátil svou pozornost zpátky k téměř prázdné lahvi ginu na stole. Bylo stále jasnější, že odpovědi, které hledal, v ní přeci jen nenašel, ale stále může hledat, jen pro jistotu.
Do nohy mu narazilo něco malého a tvrdého. Zamlženýma očima spatřil vedle své nohy ležet starou žlutavou minci. S ladností a obratností kvalifikovaného pijana se pro ni natáhl a čelem se zvučnou ranou narazil do stolu.
Zamrkal nejist si tím, co se právě stalo. Zkusil to znovu, tentokrát mu prsty přejely po okrajích mince neschopny ji uchopit. S chladnou urputností sklouzl ze židle. Druhá hlasitá rána otřásla stolem zespodu a konečně se Elias objevil, v jedné ruce svíral minci a v druhé hrst vysypaných pokerových žetonů.
Zdálo se, že jeho věčné hledání pravdy bude pokračovat, možná se naň osud projednou usmál. Peníze, které měl s sebou, už mu došly, ale jeho štěstí mu umožní zůstat.
* * *
"Já sem vlastně fakt bohatej a vlivovej muž", drmolil Elias směrem k servírce. "Fakt vysvoko postavenej v Cechu, jako jasná páka". Během své řeči se přehnaně kýval, skelné oči upřené na nějaký nejasný bod v dálce.
"Jistěže jsi, zlato", odvětila servírka, když brala prázdné lahve ze stolu. "Proto vždycky piješ v tak fajnovym podniku".
Eliasův nejasný zrak se nahodile točil kolem ní. Dlouho mrkal a ústa mu neslyšně pracovala. Konečně kalným zrakem zaostřil.
"Povim vám", škytnul tiše, "že na tomhle místě piju, abych se vyhnul že… že… ženě".
"Opravdu?"
"Anooo", zaskřehotal, náhle čilý. "Nerostumí mi. Jsem hluboce fyslovofic… fyloslovic… hluboce myslící muž. Je se mnou jenom pro peníze". Extravagantně zamával rukama, čímž srazil zpola plnou láhev ginu ze stolu a vysyspal na podlahyu zbytek svých šeků.
Servírka mlaskla a sebrala láhev ze země, aby ji položila zpět na Eliasův stůl. Mezi prsty svíral staře vypadající minci a marně se na ni snažil zaostřit.
"Vezměte si natříklad tuhle minci", řekl do vzduchu. "Nejsem espert, ale fsadim se, že je vláštní".
"Jistě, zlato. Určitě má cenu guvernérova jmění, proč nejdeš a nenecháš si jí ocenit? Slyšela jsem, že na Řemeslný ulici je obchod, kterej takovýhle mince prodává. Měl bys tam hned zamířit, než na noc zavřou".
Zlobně na ni hleděl. "Řikal jsem vláštní, ne cenná. Ale myslim, že je i cenná. Zníte jako manželka, čerad… čard… čarodějnice".
"Posluž si, zlato, ale budeš potřebovat víc než zvláštní minci, jestli chceš další gin". Obrátila se na podpadku a odkvačila do klubu.
Elias za ní hleděl a mumlal si o zvláštních mincích a ginu. Pohlédl na prázdnou láhev na stole a odfrkl si. Byl si jistý, že někde má další šeky. Dost alespoň na další pití před dlouhou cestou domů. Po nehodě s vozem a mladou ženou se netěšil na rozhovor, který ho čeká, až konečně dorazí.
"Jo", zaskřehotal, "dašlí pití. Učritě".
Opatrně položil florin na okraj stolu a zapátral po svých zbývajících penězích. Konečně nalezl pár šeků mrkajících na něj z podlahy. Naklonil se a potácivě máchal rukou kolem peněz. Nakonec ho přemohla bezvládnost a on se svalil ze židle.
Netrvalo dlouho a zpod stolu se ozvalo zvučné chrápání. Ležel tam nějakou dobu, hosté i personál si jeho ležícího těla nevšímali. Otočil se, hlavou se přitiskl k noze stolu a hlasitost chrápání se zvýšila.
"Kopnete do něj někdo?", zeptal se přísný hlas za barem. Servírka kráčející kolem bouchla do stolu doufajíc, že ho zvuk a vibrace probudí. Když rukou zasáhla křivé a likérem nasáklé dřevo, florin odlétl ze svého místa a spadl. Elias zasupěl, když mu mince zmizela v ústech.
* * *
"Udusil se, říkáte?", zeptala se paní Dora Langfordová. "V nějaké putyce ve slumech? To ale nezní jako můj Elias, jste si jisti, že to byl on?"
Stála ve foyer cechovní centrály a hleděla na muže před sebou. Byl malý a drobný s nezdravou šedou barvou. Tmavé skvrny pod očima vypovídaly o životě plném noční práce a ohnuté žluté zuby a kyselý dech jí sdělovaly vše, co potřebovala vědět o jeho osobní hygieně.
"Velmi jisti", odpověděl nešťastný cechovní byrokrat.
"Jistě mi odpustíte, že vám nebudu věřit. Velmi ráda bych viděla nějaký důkaz, než podepíši jakýkoli dokument".
Byrokrat ztěžka vzdychl. "Pan Elias byl neomylně identifikován doktorem McMourningem během pitvy, paní Langfordová. Je pro vás slovo cechovní medicínské autority dostatečné?"
Paní Langfordová se zamračila, její prasečí růžová očka se v ďůlcích vypoukla a buclaté líce obarvil vztek.
"Jak se opovažujete?", soptila. "Víte, kdo já jsem? Za posledních pět let jsem nejméně třikrát byla na večeři s guvernérovým sekretářem. Osobně jsem byla pozvána na letošní guvernérův maškarní ples. Považuji vrchního soudce za svého blízkého přítele. Za tuto nestydatost bych měla žádat vaši kůži".
Byrokrat si nervózně olízl své tenké rty. Byl si jist, že tato zavalitá středostavovská aristokratka své hrozby nikdy nesplní, ale stejně bylo lépe být opatrný.
"Velmi dobře", pronesl. "Pokud mě ráčíte následovat do márnice".
Z šera foyer se vynořil stín a kradl se za paní Langfordovou, přičemž se zhmotnil.
"Je to zcela nutné?", zašeptal. "Proč prostě nepodepsat papíry? Ten hulvát je mrtvý, není?"
Paní Langfordová se kolébala za cechovním úředníkem, sotva si všímajíc svého doprovodu.
"Chystám se prohlásit svého muže za úředně mrtvého, chci se ujistit, že skutečně je. Raději bych se vyhnula situaci, jako minule. Pamatujete si na potíže, do kterých jsme se dostali, že?"
Postava kývla hlavou a slabé světlo v chodbě se odrazilo od zdobené masky.
"Samosebou. Měsíce hádek u soudu, aby byl prohlášen za podvodníka a všechno pro nic. Stále tvrdím, že jsme se měli pokusit zatlačit na oživovačskou notu. Šerifové by se na něj rádi podívali zblízka".
"Nikdy!", naježila se paní Lnagfordová. "Nenechám znanobit jméno Langfordů pro takové drby. Dokážete si představit, co by ty harpie v salonu řekly, kdyby byla taková věc jen naznačena?"
Její průvodce se nakrátko zastavil a podíval se přes rameno. "Je mi líto, paní Langfordová, mluvíte ke mě?"
"Samozřejmě, že ne", vyštěkla. "Mluvím se svým drahým přítelem".
Postava po jejím boku se mírně uklonila. Jeho bohatá róba a maska ho označovala za cechovního právníka. Bylo na něm něco divného, ale pokládání otázek neměl v popisu práce, pročež byrokrat pokrčil rameny a pokračoval v cestě.
"Takže se podíváme na tělo, ujistíme se, že je to on, podepíšeme dokumenty, a pak si přivlastníme majetek. Je to náš postup?"
"Jistě", odvětila paní Langfordová. "Jakmile si budu jistá, že je mrtvý, získám bohatství. A pak, jakmile uplyne přijatelný čas, začnu znovu žít. Paní Malifaux na úrovni".
Její nadpřirozený doprovod se natáhl a pavoučím stiskem uchopil madam za jednu ruku.
"A pak se můžeme vzít? Pojmete mě za manžela?" Jeho šeptavý hlas nabral bědujícího, žadonícího tónu. "Řekla jste, že jakmile Elias zesne, budeme spolu".
Paní Langfordová setřásla stisk a panovačně na něj pohlédla. Krčil se před jejím zničujícím pohledem jako prosebník před dávnou bohyní.
"Teď není čas ani místo mluvit o takových věcech, Hamiltone". Odvrátila se od něj zvedajíc nespočet svých brad. "Počkejte na mě venku. Za okamžik budu u vás".
Přiměřeně potrestán se odplížil a zmizel ve stínech. Došli k velkým kovovým dveřím. Vzduch zde byl znatelně chladnější a dech se před nimi slabě mlžil.
"Měla byste se připravit, paní Langfordová. Márnice není pro slabé povahy".
"Myslím, že mám vaší drzosti pro dnešní den až dost, mladý muži. Otevřete ty zatracené dveře, nebo brzo budete ležet vedle mého zesnulého manžela".
S obratností ovesné oplatky otočil cechovní úředník různými pákami a klikami na dveřích. Jeho snažení doprovázelo cvakání a klapání, až konečně hlasité lupnutí signalizovalo dokončení námahy. Široký vchod se pomalu otevřel. Z místnosti za ním vyšel poryv studeného vzduchu. Paní Langfordová se přes všechno úsilí roztřásla. Když spatřila místnost, zaryl se jí do kostí chlad daleko silnější než pouhý studený vzduch.
Když paní Langfordová váhavě vstoupila dovnitř, naplnily márnici černé stíny. V temnotě prskalo několik plynových lamp, jejichž slabé světlo se v prostorné síni ztrácelo. Zdi a podlahu pokrývaly bílé dlaždice zašpiněné do žlutohněda, které všemu dávaly nezdravý lesk. Z šera se jako ledovce z moři černi vynořily vozíky s chirurgickým náčiním a pojízdná nosítka. Ve středu místnosti se nacházely tři pitevní stoly, jejichž obyvatelé byli zakryti prostěradly. Na prostěradlech byly tu a tam vlhké černé skvrny.
"Tak jsme tu", oznámil průvodce paní Langfordové s náznakem morbidního veselí.
Dora doklopýtala ke stolům. V posledních několika okamžicích viditelně zbledla a sípavě dýchala.
"Toto je on?", otázala se.
"Jeden z těch tří jistě. Doktor McMourning nepatří mezi příliš pořádkumilovné duše, navzdory své genialitě. Můžeme se podívat?"
Cechovní úředník nadzdvihl první prostěradlo. Pod ním leželo chladné a nehybné tělo mladé ženy. Tvář a hlava byla rozdrcena a křižovaly ji hrubé stehy. Jedno oko měla vyražené neznámou silou, která ji zasáhla. Oční ďůlek se odmítl zavřít a odhaloval tak prázdnou dutinu.
Paní Langfordová zalapala po dechu a odvrátila se.
"Takže toto zjevně nění váš zesnulý manžel. Ovšem jsou to zajímavá zranění. Těžká palice nebo možná dokonce koňské kopyto".
Paní Langfordová se obrátila na svého společníka. Jedovatá řeč ji zmrzla na rtech, když spatřila zjevně fascinovaného cechovního úředníka naklánějícího se nad tělo.
"Pokud jste skončil", zakoktala.
"Ach, ano", opáčil nepřítomně a tělo znovu zakryl. "Podíváme se, zda je pod druhým".
Paní Langfordová se pohnula ke spodní části stolu a odhalila jednu nohu mrtvoly. Prozkoumala štítek visící z palce.
"Ne", pravila. "Toto je Franklin Pendy. Ubodán v hospodské rvačce".
Vedle odkryté nohy ležela mísa čistě uříznutých prstů. Otřásla se a znovu přes vše přetáhla prostěradlo.
Cechovní úředník se na ni usmál a špatné světlo vrhlo přes jeho tvář ostrý, hranatý stín.
"Pak vylučovací metodou můžeme předpokládat…", mávnutím shrnul prostěradlo zakrývající třetí tělo, "…že toto je váš manžel".
V očích paní Langforfdové vypadal ještě menší a ubožejší než zaživa. V hrudi měl vyřezaný a sešitý úhledný tvar písmene Y. Druhý řez vedl přes hrdlo a končil pod bradou. Chvíli naň hleděla, téměř jakoby očekávala, že se posadí a zmaří všechny její naděje a sny. Konečně jí ztvrdly rysy a ona pohlédla na svého společníka.
"Dejte mi papíry", pravila vyrovnaně. "Všechny je podepíši. Kde jsou jeho osobní věci? Oblečení a podobně? Měla bych si je vzít s sebou".
Cechovní úředník prošel márnici a seobral osobní věci pana Langforda, zatímco paní Langfordová načmárala své jméno na formuláře, které ji podal. Právě si prohlížel podivnou minci, kterou nalezl mezi ostatními Eliasovými věcmi, když k němu paní Langfordová dokráčela. Vrazila mu do rukou podepsané papíry a popadla oblečení, šperky a ostatní předměty.
"Co je to?", dotázala se ukazujíc na minci.
"Zjevně příčina smrti", pohlédl jí do očí. "To je ta mince, kterou se udusil".
"Takže patří mně".
Vytrhla mu minci a vypotácela se z márnice.
* * *
Drožka rachotila po dlážědné ulici až cestující poskakovala ze strany na stranu. Paní Dora Langfordová uvnitř zasyčela a bouchla pěstí do stropu.
"Opatrně, ty hlupče", zaječela.
Znovu proklela svého zesnulého manžela. Jeho nešikovnost mohla za to, že byla nucena si vzít na cestu domů dvoukolák. Kdyby během dne nenaboural s rodinným vozem, mohla se vézt pohodlně a vkusně. Další ostré škubnutí způsobilo, že se jí vysypaly manželovy věci na podlahu drožky. Znovu zaklela a začala tápavě prohmatávat okolí svých nohou. Šaty, kapesní hodinky a stříbrné manžetové knoflíčky pro ni neměly žádnou citovou hodnotu, ale měly cenu pár šeků, stejně jako zbytek jeho krámů.
Její šmátrání bylo konečně odměměno nálezem dvou desetiškových pokerových žetonů z podniku zvaného Bobtailí klub a zvláštní žluté mince z márnice. Mince přitáhla její pozornost. Rozhodně byla stará a zde v Malifaux neplatná, ale to neznamenalo, že byla bezcenná. Rozhodla se, že ji nechá ohodnotit jako první věc, kterou ráno udělá. Možná bude mít Eliasova vražedná zbraň větší cenu než pouhý sentiment. Drožka znovu nadskočila, což jí vytrhlo minci z ruky. Odlétla přes ulici do noci.
* * *
Žebrák vzhlédl k projíždějící drožce, v níž cestující ječela jako nějaký nepříčetný racek. V misce mu přistál podivný žlutozlatý disk. Jak ho žebrák sledoval, točil se na hraně a pomalu rozklepaně klesal, až se z něj vyklubala staře vypadající mince. Zastavila se lícem dolů ve středu misky.
Žebrák se v černotě své kápě usmál, až se zalesklo několik křivých zubů.
"Orel", zašeptal chraplavě. "Prohráls".
Špičky jeho znetvořených paží se natáhly a rozdělily. Z ran se vynořily zářivé smrtící ostří lesknoucí se ve světle lamp. Žebrák se postavil na nohy. Z těla mu sklouzly roztrhané a páchnoucí šaty odhalující děsivě živou tkaninu a záblesk smrti pod ní. Nad křivým úsměvem se objevily dvě díry do prázdna, jako okna do nicoty. Ulici zakryla hustá mlha zakrývající tvora poskajícího za mizející drožkou.
* * *
"Paní Dora Langfordová nalezena mrtvá!", křičel roznašeč novin. "Rozřezaná na nudličky ve vlastním domě! Vyšetřovatelé jsou zmateni!"
Ephraim Harvey se zastavil na cestě do práce a koupil kopii Malifauxského hlasatele. Přední stránka byla pokryta příběhem, který hlásal mladý prodejce. Pokračoval dále zkoumaje podrobnosti. Ephraim byl naživu už velmi dlouhou dobu, bolavé kosti a karhavý zrak toho byly důkazem. Ve svém životě viděl mnoho úžasných i děsivých věcí. Avšak úpadek redakční kvality a vzrůst obscéního obsahu v nedávných vydáních Hlasatele už byly příliš.
Kráčel dál. Jeho obchod, Harveyho starožitné mince a kuriozity, nebyl daleko a on si instinktivně strčil ruku do kapsy hledaje nějaké zapomenuté mince. Byla prázdná.
"Promiňte, dobrý muži", řekl, aniž by zrakem sklouzl z novin. "Zdá se, že dnes jsem bez peněz".
Zastavil se a pohlédl přes vršek novin.
"Zítra vám dám dvojnásob…"
Urousaný a znetvořený žebrák, kterého přes sebou očekával, byl pryč. Otlučená miska na drobné ležela na obvyklém místě, ale po nebohém nešťastníkovi nebylo ani památky.
Ephraim se rozhlédl ulicí. Takto brzo ráno se město teprve probouzelo. Obchodníci, kupci a poslíčci spěchali tam a zpátky připravujíce se na příchod davů. Hlídka cechovních strážníků vedla zkrvaveného a opilého muže, ale žebráka nikde neviděl.
V žebrácké misce se zalesklo cosi žlutého a kovového, co přtáhlo Ephraimův pohled. Skrčil se na protestujících kolenou a podíval se blíž.
"Ty můj Tondo kolenatej", zašeptal a natáhl jednu churavou ruku.
Zvedl florin a chvíli se s ním kochal.
"Přemýšlel jsem, kam ses ztratil", zašeptal. Se značným úsilím se zvedl a vytáhl klíče, jedním okem stále sleduje florin.
"Vrátil ses mnohem rychleji než posledně. Jakou asi škodu jsi zase způsobil".
Odemkl dveře do svého krámku a otevřel je. "Teď pojď dovnitř a povyprávěj mi o tom".
"Čul sem, že ste chlap, kerej může sehnat jistý věcičky", pravil muž.
McMourning pokrčil rameny. "Nevím, co tím myslíte, drahý hochu".
Muž vypadal potěšeně. "To mi Véna písk. Potřebuju něco speciálního na fušku, kerou máme s klukama v merku. Fakt pěknej kšeft, a výnosnej".
McMourning si prohlížel nehty a dramaticky zívl. "Skutečně?"
"Něco na jedno použití, jestli víte, co tim myslim", děl muž a nápadně mrkal.
Hihňající se McMourning rovněž mrkl. "Jste zajímavý malý muž", řekl. "Proč si u všech všudy myslíte, že vám mohu pomoci?"
Muž si postrčil svou odřenou buřinku o kus dopředu a těžký plášť si přitáhl přes ramena, v uličce bylo chladno. "Kámoš mýho kámoše mi prásknul, že můžete sehnat jistý obchodní věcičky. Tenhle kámoš mi taky řek, že děláte objednávky, za jistou cenu".
"Opravdu?", otázal se McMourning, jehož tvář byla zcela nehybnou maskou.
"Jasně", potvrdil muž. "Za jistou cenu".
"Jak zvláštní".
Muž se drze usmál, čímž ukázal své dásně a tři zlomené zuby. "Vyklopim vám to, můžu? A vy podumáte, esli to stojí za váš čas".
"Pokud chcete", opáčil McMourning.
"Děláme fachu ve městě, klenotnictví ménem Black & Trump. Chlápek, co to vlastní, dluží jinýmu chlápkovi hodně chechtáků, a kámoš toho chlápka je shodou náhod můj kámoš. Klábosili sme vo tom mezi sebou, že pomůžem, jen tak mezi řečí".
"Jak zajímavé".
"Jedinej trabl je noční hlídač, kapírujete? A ten je vozbrojenej. Mí hoši a já se do toho nechcem zamotat, a tady se vobjevujete vy. Potřebujeme něco, co se vo něj postará, zatimco my uděláme fachu. Žádný zabíjení, samo, můžem to sfouknout bez rozruchu Cechu, ale něco, co se nebojí pistole a dokáže hlídače zabavit… dokud neskončíme. Kapírujete?"
Doktor se prostě usmál.
"Potřebujem to na jednatřicátýho, to je noc fachy. Ulice budou prázdnější než panák zelený v hornickym baru, vo halloweenský noci nikdo nevytáhne paty, dyž nemusí. Necháte to pro nás v uličce za podnikem U svatý slinivky za soumraku a já vám zaručuju, že dostaanete díl z každýho bochníku, jestli kapírujete, co myslim".
"Je mi líto, hochu", pravil McMourning. "Skutečně netuším, o čem mluvíte".
Potřásl muži rukou, aby dohodu potvrdil, poklepal si na klobouk a šel si svou cestou.
* * *
"Takže vidíte, koronere, potřebuji pomoc".
McMourning dřepěl na barové stoličce a v dlouhých prstech svíral špinavou panákovou skleničku plnou zelené tekutiny. "Doktore", podotkl.
Muž naproti němu vypadal, že nemůže být nikdo podobnější lasici, aniž by sám skutečně byl lasicí. Před dvaceti lety a mnoha cigaretami bylo jeho oblečení vytříbené kvality.
"Prostě je nemohu udržet, chápete", lamentoval muž. "Buď jsou příliš upovídané nebo chtějí přidat, nebo se poperou s manželkama mých zákazníků. Vedu pěkné nóbl místo, chápete… pro džentlmeny a dámy, všechno nejvyšší kvalita, a jménu klubu nedělá dobře, když se společnice zapletou se špatnym chlápkem".
McMounrning zamrkal předstíraným překvapením. "Ach, promiňte. Mluvíte k mně?"
"Vzhled dneska nestačí", pokračovala lasička nezdolně. "Potřebuji pro klub něco nového, něco exotického… něco, co žádný jiný klub nemá. Něco, co nenadává, když to pošlete na jeviště tancovat, neočekává plat a především neuteče s jedním ze štamgastů a nehodí mě do horké vody k mým nejlépe platícím zákazníkům. Chápete mě, koronere?"
"Doktore", opravil ho McMourning.
"Slyšel jsem, že je dobré vás v takových případech vyhledat… že mi můžete dát něco… originálního. Nikdy jsem nic originálního v klubu neměl. Mlůžete mi udělat něco originálního, koronere?"
"Doktor", pravil McMourning a hodil do sebe sklenici absintu.
"Rozumíte, dotek strašidelna", pravila lasička a rozhodila ruce zobrazujíc tak podívanou. "Něco sezónního. Noc všech svatých je za rohem a není lepší čas spustit novou atrakci. Přitáhne to zákazníky na míle kolem. Vrátí to Stříbrný sřevíc zpátky na mapu".
McMourning odložil sklenici na bar a sledoval lasici.
Lasice vyskočila, jakoby ji to uvědomění náhle zasáhlo. "A samosebou, vidíte tu možnost zisku".
McMourning se nehýbal.
"Velký zisk", rozvíjela lasice.
Uspokojený cechovní koroner se protáhl, rozhýbal krk a vstal, čímž donutil lasičku rovněž vyskočit na nohy.
"Jestliže byste to pro mě měl, řekněmě, jednatřicátého, měl bych dost času zorganizovat vystoupení", pravila lasička. "Nechte mi to v uličce za skladištěm Zdraví prospěšné společnosti, a já pošlu pár hochů, aby to vyzvedli".
McMourning potřásl lasici rukou.
"Fascinující rozhovor", řekl s úsměvem, "ale obávám se, že opravdu nemám tušení, o čem jste mluvil. Nyní, pokud mě omluvíte…"
Odkráčel.
* * *
"Dobře, Sebastiane, jsme připraveni".
Doktor odložil jehlu a nit a prohlédl si svou práci.
Nalevo byla hubená, bledá ženská mrtvola s dokonalými lícními kostmi, vlasy podobnými stočenému zlatu a dlouhýma nohama tanečnice. Švy provedl pečlivě, aby byly extra nenápadné, a tak bude ve správném oděvu a přiměřeném světle vypadat zcela nerozeznatelně od skutečně živé, dýchající společnice.
Bojoval s dokonalou rovnováhou mezi naprostým půvabem a dostatkem krutého výrazu, který by opilcům zabránil pokusit se u ní hledat rameno, na němž by se mohli vyplakat.
Napravo byl tělesný titán. Ruce jako trsy banánů a nohy tlusté jako pilíře, toto stvoření vštípí hrůzu do srdce jakéhokoliv nočního hlídače. Opatrně mu z mozku odřízl jakoukoliv skutečnou agresivitu, vypadal drsně, ale byl ve skutečnosti velmi mírný, jak to u takovéhoto tvora jen šlo. Nebude se rozpakovat někoho popadnout a držet, ale velmi nepravděpodobně stiskne příliš tvrdě, byť náhodou.
Oba jeho výtvory byly výzvy, ale McMourning nebyl žádný amatér. Krom toho, bylo v tom víc než peníze. Musel udržovat svou pověst.
Sebastian začal cpát oba exempláře do příslušných pytlů.
"Pamatuješ si, kam mají přijít?", zeptal se McMourning posté.
Sebastian přikývl, nacpal poslední lokny zlatých vlasů do hnědého pytle a sešil ho.
"Tenhle patří za skladiště Zdraví prospěšné společnosti. A ujisti se, že ho něčím zakryješ. Nechci, aby bylo mé dílo polosnědeno krysami, než ho najdou".
Sebastian začal cpát druhý exemplář do většího černého pytle, což ho stálo nemálo námahy.
"A tento přijde…?", napovídal doktor.
Sebastian protočil panenky.
"Správně", přikývl McMourning. "Za podnik U svaté slinivky".
Jeho zamlklý asistent vzdychl a pustil se do zašívání pytle.
"Není důvod být kvůli tomu nedůtklivý, Sebastiane", vyštěkl doktor. "Toto jsou dva představitelé značné investice mého času a umění a já chci, aby byli doručeni správně a včas".
Vzhlédl k úzkému oknu na vršku márniční zdi. Stále bylo světlo, ale rychle ubývalo. "Měl bys vyrazit, Sebastiane".
Asistent pohlédl na okno, pak zpátky na McMourninga, ve tváři zmatený výraz.
"Vím, že je stále světlo, ale je noc všech svatých, ulice jsou plné dětí oblečených jako duchové a goblini, kdo by si prohlížel otylého sluhu nesoucího dva pytle?"
Sebastian sklopil oči, zjevně dotčen.
"Ach, nerozčiluj se, starý brachu. Nemyslel jsem otylý doslovně, jen… tedy, řekněme, že je v tvých proporcích jistá disharmonie".
Sebastian stále hleděl k zemi.
"No tak, Sebastiane. Prostě se musíš naučit mít trochu hroší kůži. Ty víš, že nic, co řeknu, tak nemyslím. Bez tebe bych tady nic nesvedl".
Sebastian se nepohnul, ale McMourning poznal, že poslouchá.
"Prostě nepostradatelný, to jsi", pokračoval. "Zcela jasně můj nejoblíbenější asistent".
Sebastian s nadějí i opatrností vzhlédl.
"A je to", usmál se McMourning. "Věděl jsem, že se na tebe mohu spolehnout. Starý dobrý, nepostradatelný, věrný, spolehlivý, ech… pohledný Sebastian. To pořád říkám".
Asistent se usmál a jeho nesouměrný a zjizvený obličej se nehezky zkřivil.
"Báječný druhu", pravil McMourning, zatímco pobízel svého zavalitého druha zvedajícího těla. "Nyní vyraž, vyraž, neztrať ani chvilku".
Sebastian si snadno přehodil hnědý pytel přes jedno rameno, ale frkal a zadýchával se, než s námahou dokázal naložit velký černý pytel na druhé. Jeho podsadité nohy se chvíli chvěly, než se narovnal.
"Vše naloženo? Dobře", kývl McMourning ke dveřím. "Pak vyraž".
Sebastian přešel laboratoř a s těly na obou ramenou se pokoušel otevřít dveře, když doktor zakašlal.
"Ach, a Sebastiane?"
Jeho služebník se s obtížemi ohlédl, tvář již měl zfialovělou námahou.
"Nepřemýšlíš o tom pokusit se získat nějaké… cukroví… až budeš pryč, že?"
Sebastian rozevřel oči nevinností a odmítnutím takové myšlenky.
"Nedělej tento výraz", vyhuboval mu doktor. "Já tě dobře znám. Za chvíli budeš žebrat karamelky a hašlerky se zbytkem těch spratků, že?"
Sebastian vehementně potřásl hlavou.
"Moc dobře tě znám. Jen si pamatuj, že máš práci. Potřebuji ta těla doručit včas. Tak ať to nepopleteš".
Sebastian se s unaveným vzdechem perzekuovaného vybelhal ze dveří a vyrazil dolů chodbou, na ramenou děsivý náklad.
* * *
Velku se svět změnil v karneval.
Sebastian zíral s otevřenou pusou na příval chichotajících se dětí valících se kolem něj a vyzdobených papírovými stuhami, bílými prostěradly, zelenými barvami na obličej a nalepovacími maskami. Některé nesly vydlabané dýně se zapálenými svíčkami uvnitř, jiné proutěné košíky s rostoucím nákladem kaštanů, jablek, lízátek a bonbónů.
Proudily kolem jako jasné konfety ve větru, pištěly a skotačily, jak to umí jen děti přitahované velkým množstvím cukru.
Malifaux se o večeru všech svatých po setmění stávalo ponurým místem, ale posledních pár hodin před soumrakem obyvatelstvo oslavovalo, navzdory blížící se noci.
Jak poukázal McMourning, každého jiného dne by podsaditý muž v laboratorním plášti nesoucí dva pytle na mrtvoly s něčím připomínajícím lidské tělo uvnitř vyvolal podezření, ale nyní bylo v ulicích tak bizardní procesí, že Sebastian vypadal vskutku fádně.
Byla to ta vzácná příležitost, kdy se Sebastian dostal do světa během dne a bez dohledu, až začal bojovat s jistým zdráháním týkajícím se jeho obchodů. Proč by kdo uvažoval o dokončení tak nudného úkolu, jako je doručení dvou těl, když může běhat ulicemi s dětmi, tančit a smát se a sníst tolik sladkostí?
Sebastian sám nyní nebyl o moc víc než dítě, jelikož mu doktor odstranil všechny ty protivné části mozku, které mu bránily stát se skutečně dobrým služebníkem.
Zašel tak daleko, že se dobelhal na roh hlavní ulice a za deního světla sledoval procházející se rodiny, rozpolcen mezi povinností a vzácným uvolněním z těsného pánova vodítka. Do soumraku zbývaly ještě dobré dvě hodiny, usoudil. Pokud své povinnosti odbude rychle, zbude mu čas na vyzkoušení radostí večera všech svatých.
Odhodlán spěchal zpátky uličkou směrem ke karanténí zóně. Mohl získat dvacet minut, když projde nebezpečnými troskami, aby se dostal za podnik U svaté slinivky.
Zahrabání hnědého pytle pod hromadu hadrů za podnikem U svaté slinivky a opření černého pytle o haldu palet u skladiště Zdraví prospěšné společnosti šlo rychleji než si dovolil doufat. Ukrýt těla pro předávku byla náročná práce, musela být dobře skryta, aby unikla pozonosti náhodných kolemjdoucích, ale musela být snadno k nalezení těmi, kdo je hledali.
Dokonce si vzpoměl a do každého pytle nakapal trochu činidla kvůli zápachu. Sebastian tyto malé detaily někdy přehlédl. Nebyla to tak docela jeho chyba, pokud chtěl mít doktor u svého asistenta dobrou paměť, měl být se skalpelem opatrnější. Ale po několika nešťastných zákaznících se do Sebastiana podařilo vtlouct důležitost zanechání činidla. Palicí.
Když narovnal palety a naposledy se rozhlédl po nevítané pozornosti, vrátil se mu nesouměrný úsměv. Do západu slunce zbývala ještě celá hodina a pokud si pospíší, stihne se vrátit k terasovitým obydlím a jejich pištícím obyvatelům během patnácti minut.
Sebastian slyšel oslavy dlouho předtím, než je spatřil, a ještě zrychlil krok, Žaludek mu zabroukal při myšlence na opečené ořechy a pikantní pečivo.
Když dorazil na Klínový bulvár, celá širá ulice byla naplněna lidmi. Mnozí rodiče oblékli své nejlepší nedělní šaty, muži měli naškrobené límce a kamaše a ženy byly v hedvábí a krinolínách, zatímco jejich děti běhaly kolem nich v papírových maskách nebo s tvářemi pokrytými moukou obarvenou na zeleno, červeno, modro či žluto potravinářským barvivem.
Někteří ze zámožnějších či tvořivějších rodičů ušili malá roucha či kostýmy a Sebastian v davu viděl značné množství prostěradlových duchů a černě oděných čarodějnic.
Rodiny lákaly prodejce a ulice jich byly plné. Prodávali malé kornouty pečených kaštanů, čerstvé pečivo naplněné hrozinkami a krájeným ovocem, kandovaná jablka a poháry horkého kořeněného moštu.
Sebastian neměl ani vindru, ale žádostivě zíral na teplou koblihu tak dlouho, až mu ji zdeptaný kupec podal jako oběť a i se svou károu zmizel za rohem.
Křupavá kobliha byla tak horká, že si Sebastian spálil patro, ale to jen přidalo k výbuchu pocitů, které ucítil po té, co mu rozvařené ovoce přistálo na jazyku.
S povzdechem naprosté blaženosti sklouzl Sebastian ke zdi a posadil se. S roztaženýma nohama pomalu žvýkal svůj úlovek a sledoval šťatný svět dovádějící kolem.
* * *
Přišla noc a v uličce panovala černočerná tma, krom jediné malé lucerny zastíněné mozolnatou rukou.
"Někde tady má bejt", ozval se hlas.
"Mrkni u těch beden", pravil druhý.
V temnotě se chvíli ozýval rachot, pak postava popošla dál uličkou.
"Tady", děl první hlas. "Posviť sem".
V černotě se objevila hromada hadrů a obě siluety se nad ní skrčily.
"Hrábni tam", pokračoval první hlas. "Čuju, že je to vono".
"Něco tu je".
"Vytáhni to".
Druhá postava se zavrčením vytáhla hnědý plátěný vak.
"Je trochu malej, ne?", řekl druhý po chvíli.
"Klídek", uchechtl se první. "Vsadim se, že je to pořádnej neřád".
Oba se zasmáli.
"Jo", souhlasil druhý. "Toho hlídače určitě poděsí".
"Mrknem se".
Cvakl zavírací nůž a hrubá látka se otevřela. Přiblížili lucernu.
Následovalo dlouhé mlčení.
"Pěkný nohy", pravil druhý nakonec.
* * *
Na druhém konci města se v podobně temné uličce odehrála podobná katastrofa.
"Zkuste to tady", zašeptal hlas a dva další stíny přišly na pomoc.
Ozvalo se šoupání dřeva, pak funění.
"Jo, něco tu je", ozval se jiný hlas. "Cítim pytlovinu. Něco v ní je".
"Dobře, vytáhni to".
Stín zabručel a chvíli se namáhal.
"Muselo se to zachytit či co…", zamumlal třetí hlas.
Nastalo další marné úsilí.
"Pomoz nám s tim".
Chvíli se ozývalo trojhlasné funění a nadávky, až na zem vypadlo něco velkého a těžkého.
"Sakra, to je velká holka", pravil první hlas.
"Vytáhněte ji", přikázal druhý. "Sem".
Další supění a nesrozumitelné kletby, načaž na dlažbu dopadla obrovská váha mrtvého masa.
"Jejda", zasípal třetí hlas. "Váží tunu. Jsi si jistej, že je tam jen jedna?"
"Šéf řikal, že chtěl jednu. Možná jsou tam náhradní díly".
"Dobře, podíváme se".
Roztrhli pytel a zapálili sirku.
Oranžový oheň byl krátký, ale ulička zůstala tichá ještě dlouho po tom, co uhasl.
"Ehm…", vypravil ze sebe jeden.
"Tak na tuhle se ten třpytivej kostým nevejde", zhodnotil druhý.
* * *
Sebastian si užíval nejlepší chvíle svého života a za vše vděčil slaměné paruce.
Našel ji zachycenou na plotě a ve snaze splynout s veselícím se davem si ji nasadil na hlavu. Nedlouho po té narazil na melé dítě v pastelově modrém námořnickém oblečku statečně zápasit s vlašským ořechem, který poněkud nevhodně dostalo ještě ve skořápce.
Pro Sebastianovy mohutné prsty nepředstavovalo žádnou námahu rozdrtit skořápku na kousky, načež natáhl dlaň s pochoutkou k dítěti. Během vteřin ho dítě táhlo za zmíněnou dlaň dlážděnou ulicí k otevřeným dveřím velmi bohatě vypadajícího měšťanského domu.
Pokoje a spodní síně byly plné chcechtajících se mužů s cigaretami a sklenicemi s koňakem a dam ťukajících si se svými přítelkyněmi šampaňským, zatímco děti všech věků se jim honily mezi nohama a pod stoly, ale dítě bylo ve svém záměru cílevědomé a Sebastian byl zkušeně vlečen k obří křišťálové míse naplněné ořechy.
Dítě k němu s očekáváním vzhlédlo.
Sebastian se pustil do práce, louskal dva ořechy najednou a krmil jimi chlapce. Jak už to u dětí bývá, náhle se objevil další, a pak celé hejno. Vlašské ořechy rychle došly, a následně byl vtažen do jakési hry plné běhání a plazení se pod stoly. Sebastian byl znatelně větší než ostatní děti a jeho dobrodružství pod stoly se neobešlo bez nehod, ale nikdy nezůstávali dlouho v jedné místnosti, aby došlo k nějakému pozdvižení.
Více než jednou ho napadlo, proč vysoká společnost toleruje jeho přítomnost, ale byla to patrně slaměná paruka a tupý výraz, díky kterým ho ostatní považovali za nějakého pomateného příbuzného ve špatné masce.
V každém případě, nestavěli se do cesty zábavě.
Večer pokračoval a Sebastian si uvědomil venkovní temnotu a hrozbu dr. McMourninga v jeho laboratoři kontrolujícího své kapesní hodinky a podupávajícího netrpělivostí.
Rozhodl se, že ještě jednou provede 'běh-chodbou-a-snědení-hrsti-kandovaného-ovoce-a-pak-běh-zpátky' než zamíří domů.
Nebo možná dvakrát.
* * *
Téměř svítalo.
Sebastian se plížil chodbou tak tiše, jak jen dokázal, což není tak docela potichu, pokud jste morbidně obézní a částečně lobotomizován.
Dveře do doktorovy laboratoře byly zavřené a okenice za skleněným oknem byla zasunuta. To nebylo dobré znamení, ale znamenalo to alespoň šanci, že McMourning odešel domů o pár hodin dřív a nepozná, že byl jeho asistent celou noc pryč.
Sebastian opatrně uchopil kliku mezi palec a ukazováček, stiskl a zatlačil.
McMourning se zvedl od pitvy a obvykle rozčepýřené vlasy měl zplihlé od bezesné noci.
"Tak kde jsi byl?", zahřímal a vyskočil ze židle bouřící zlostí.
Sebastian hrůzou ztuhl ve dveřích s jednou nohou zaraženou uprostřed kroku.
"No?", pobídl ho McMourning probodávaje svého rozpačitého asistenta pronikavým pohledem.
Hra skončila, Sebastian vešel do laboratoře a jemně za sebou zavřel dveře.
"Viděl kdo takový nevděk?", bouřil doktor. "Poskytl jsem ti zaměstnání, střechu nad hlavou, nemluvě o tom, že jsem od tebe nikdy nepožadoval ani jediný šek za všechna ta chirurgická vylepšení, která jsem ti během těch let poskytl. A takto se mi odvděčuješ?"
Sebastian si hryzal ret a sledoval dlážděnou podlahu, přičemž si ruce strčil do kapes.
Prsty se dotkl miniaturní cínové trumpety, daru na rozloučenou od chlapce v námořnickém oblečku, a jeho provinilý výraz zjihl.
McMourning kráčel sem a tam laboratoří, vykřikoval cosi o respektu k zaměstnavateli a něco o dokonalém koláči, ale Sebastianovy myšlenky se zatoulaly k předchozímu večeru a několika anarchistickým hodinám radosti, které si užil jako člen dětské party.
Děti neznaly nevraživost a nedělaly soudy a poprvé co si pamatoval (což nebylo věru mnoho) bylo se Sebastianem zacházeno jako se sobě rovným.
"…pozitivně ostrý!", dokončil McMourning se zamáváním svého dlouhého prstu ve vzduchu. Při Sebastianové zasněném výrazu se zamračil.
"Sebastiane! Slyšel jsi alespoň slovo z toho, co jsem říkal?"
Laboratorní asistent přikývl tak svědomitě, že doktorovo podezření dosáhlo nových výšin. Poprvé od chvíle, kdy se jeho podřízený vplížil dovnitř, si ho pořádně prohlédl.
"Sebastiane, máš na hlavě slaměnou paruku a v ní peří", řekl. "A co to máš na tváři".
Sebastian cítil na lících lepivý zbytek povidel, dva pruhy na každé straně. Udělala je holčička jménem Magda. V jednom z hostinských pokojů si udělali z převráceného kočárku a hedvábné záclony pevnost, kterou bránilo několik hochů s vařečkami místo pušek, zatímco Magda, Sebastian a několik dalších je obklopilo a halekalo jako tlupa útočících indiánů.
Vzpomínal si, jak mu Magda panovačně řekla, že indiánští válečníci mají takovéto válečné malování.
"Je to marmeláda? Co jsi jedl, Sebastiane?"
Laboratorní asistent bezradně pokrčil rameny. I kdyby dokázal svůj večer vysvětlit, doktor by to nikdy nepochopil.
"Dobře, chápu tedy, žes alespoň dokázal dokončit úkol, na který jsem tě poslal?", otázal se McMourning.
Sebastian přikývl.
"Oba, ano?"
Sebastian přikývl.
"Dobře, alespoň to je hotovo", pravil McMourning a jeho špatná nálada začala vyprchávat. "Nedovedu si představit, jaké potíže bychom měli, kdybys nechal špatný pytel ve špatné uličce", zasmál se doktor.
Sebastian se usmál.
"No jen si představ, kdybys nechal černý pytel u skladiště Zdraví prospěšné společnosti, co? Představ si jejich tváře! Ha, ha, ha!"
Sebastianům úsměv odumřel.
Doktor si otřel oči zjevně pobavený tou představou. "Říkám, dokážeš si představit jejich tváře, kdyby otevřeli špatný…"
Sebastian polkl náhle pociťuje plíživou nevolnost dotírající na polostrávené ořechy a pečivo.
"Počkat…", děl McMourning a jeho rozzuřený výraz se vrátil. "Ty… ty jsi nechal správné pytle ve správných ulicích, je to tak?"
Nebyla to jeho chyba, ne zcela. Tak zoufale se chtěl vrátit do ulic a užívat si veselí, krom toho vždycky všechno pomotá. Ne že by to doktor viděl stejně.
"Sebastiane", zasyčel koroner. "Beze stopy se na celou noc vytratíš a teď tohle?"
Zaražený Sebastian sklopil hlavu jako zpráskaný pes.
"Jsem pro smích", pravil doktor a praštil se rukou do čela. "Moje pověst je v troskách. A co se týče každoročního oživovačského plesu, můžu dozajista zapomenout na čestnou pozvánku. Už jsem ji měl v kapse… samosebou do teď".
Ozvalo se nenápadné zaklepání na dveře McMourningovy laboratoře.
Doktor popadl pilu na kosti a zamával jí nad hlavou. "Je mi líto Sebastiane, ale je potřeba drastického činu. Jak jsem řekl, potřebuji spolehlivého asistenta a tvůj nedostatek pozornosti způsobuje až příliš pohrom".
Sebastian zacouval horečně potřásaje hlavou.
"Připrav se", pravil McMourning přibližující se k němu na svých dlouhých nohách. "Nemělo by to moc bolet".
Na dveře opět někdo tiše zaklepal.
"Svatá dobroto", postěžoval si McMourning a rozhodil rukama. "To nemůže jeden ani provést malou improvizovanou mozkovou operaci v soukromí své vlastní laboratoře, aniž by byl rušen? Otevři dveře, Sebastiane. Ale tentokrát dveře, ne skříň nebo… botník", dokončil podrážděně.
Sebastian využil chvilkového oddechu a spěchal ke dveřím, které s trhnutím otevřel.
Za nimi stál kulatý muž ve špinavém plášti a odřené buřince a mnul si ruce. "Je tady doktor?", otázal se.
Sebastian byl odstrčen, když se McMourning vrhl na polekaného muže a s teatrálním úsměvem ho přetáhl přes práh.
"Ach, tady jste. Musím se za tuto noc velmi omluvit, jak vidíte, můj služebník má velmi malý mozek…"
Muž z náprsní kapsy vytáhl těžký hedvábný váček a strčil ho doktorovi do ruky.
"Co je to?", zeptal se McMourning přerušiv svůj omluvný monolog.
"Váš podíl na fušce, pane", pravil muž a dotkl se krempy své buřinky.
McMourning potěžkal váček a zaslechl melodický cinkot dušekamů. Mnoha dušekamů.
"Tedy", zaváhal. "Takže… to šlo dobře".
Muž se zasmál. "To bych řek. Jako na drátkách. Byli sme venku dřív, než byste řek příslovečný švec, pane".
"Ach, skutečně?", McMourning vypadal stejně užasle, jako Sebastian. "A… a ta… ehm… zakázka? Ta… se osvědčila?"
"Naprosto, pane", pravil muž a obdivně mlaskl. "Geniální, jestli to tak můžu říct, pane. Geniální kus vašeho díla".
Doktor se ostýchavě usmál a uhladil si plášť. "Ach, nesmysl".
"Ani v nejmenším, pane", trval na svém zloděj. "Zaslouží si to uznání. Vaše pověst je zasloužná. My a hoši jsme mysleli, že nám doručíte nějakou obří nestvůru, opravdovýho goliáše, kerym postrašíme hlídače. Jak jsme byli naivní, pane".
"Naivní, ano", souhlasil McMourning, který stále nedokázal držet krok s tokem událostí.
"Teda, jeden pohled na ty nohy a hlídač byl mimo, pane", zasmál se zloděj. "Mohli jsme kolem něj projít s rukama plnejma věcí a von neviděl nic než tu kost. Musel si myslet, že je to víla, kerá vyskočila z halloweenský noci jen pro něj. Mistrovskej plán, pane, esli to mohu tak říct".
"Ach, jste příliš laskav", pravil McMourning.
"A teď musim padat, pane", děl zloděj a znovu se dotkl krempy. "Ta hromada kamenů a šeků, co jsme v noci vosvobodili, se sama neutratí, jestli kapírujete. Já a mí hoši jsme už po faše začli, ale eště je před náma kus cesty".
"Nepředpokládám, že jste se na své cestě při utrácení těch šeků zastavili u Stříbrného střevíce, že?", opatrně se zeptal doktor.
"Vlastně jo, pane", přikývl zloděj a zastrčil si palce za klopy způsobem naznačujícím, že se chystá dát k lepšímu humornou historku. "A víte, pane, viděli jsme tam tu nejvtipnější věc".
"To se vsadím", zamumlal McMourning ostře pohlédnuv na Sebastiana.
"Přivedli tanečnici s největší čelistí, jakou sem kdy viděl. Bez palce sedm stop, pane, nelžu vám. Dupala na pódiu, nedokázala zatančit ani krok, ale to jí nezastavilo a stále to zkoušela, to vám povidám. A navíc byla nastrojená v malym jiskřivim oblečku".
"Ach, bože", zasténal McMourning a zakryl si tvář. "Jaká katastrofa".
"Možná, pane, ale nezůstalo tam volný místečko. Lidi se tlačili v uličkách, pane. Žádali přídavek za přídavkem. Když slezla z pódia, myslel jsem, že mi smíchem prasknou žebra".
"Takže… takže byla úspěšná?"
"To vám povidám, pane", přikývl zloděj a zahihňal se. "Říkali, že se tenhle tejden objeví každej večer. Titánie, tak jí řikaj. Jasňačka, že já a hoši pudem večer znova na šou. Můžete se k nám přidat, jestli budete chtít, pane. Slavnostní přípitek je to nejmenší, co zasloužíte".
"Ach, nemohu, já… si myji vlasy", nepřítomně odvětil McMourning, mysl pohlcenou přemýšlením o štěstí, které je potkalo. Za ním si Sebastian úlevou otřel zpocené čelo.
"Dobře, pane, padám", pravil zloděj a naposled si ťukl do klobouku. "Ještě jednou díky".
McMourning zavřel za odcházejícím návštěvníkem dveře a obrátil se na svého nervózního služebníka, zabodl doň přísný pronikavý pohled, dokud se Sebastian nezačal vrtět.
"Ty", řekl a se zdviženýma rukama vykročil ke svému služebníkovi. "Ty… ty…"
Sebastian se připravil na konec a zavřel oči.
"Ty… génie!", vyktřikl McMourning, popadl oběma rukama Sebastianovu velkou lebku a políbil ho na čelo.
Sebastian úlevně vydechl do své miniaturní trumpetky.