Formaldehydová noc

Byla to skutečně fascinující věc.

McMourning kroutil krámem jako batole očekávající nějakého vyskakujícího čertíka. Pro náhodného pozorovatele to nevypadalo nijak zvláštně, malá dřevěná krabička připomínala něco mezi ptačí budkou a nástěnnými hodinami bez ručiček. Mosazná rukojeť vzadu byla jediným náznakem, že to ani jedním nebylo.

Vydávalo to zvuk připomínající mletí kafe. Když s tím dostatečně zakroutil, položil to McMourning zpátky na polici a zvedl gumovou hadici vinoucí se z krabičky jako ocas dřevěné myši. Druhý konec drátu ústil v malé měděné smyčce a tomuto neškodnému tvaru nyní koroner věnoval pozornost.

Na stole ležela mrtvola. Dalo se to snadno předpokládat nejen z bledosti řečeného nešťastníka, ale také ze skutečnosti, že vršek jeho lebky ležel vedle jako strašidelná mísa a každý se mohl podívat na jeho odkrytý mozek. McMourning do zkrabatělého šedého orgánu vrazil několik dlouhých jiskřivých jehel.

Měděným kruhem se dotkl nejbližší jehly. Zapraskalo to a špičaté vlasy cechovního koronera jakoby se ještě naježily. Zdálo se, že krabička skrývá další tajemství.

Levé víčko a horní ret mrtvoly se začaly rychle třást. McMourning se zahihňal a na chvíli se mu vybavily idylické dny jeho dětství, kdy on a malý Waldo Tucket chytali v zátoce ryby a tloukli je klackem.

Dotkl se další jehly. Mrtvole se začalo třást pravé lýtko a noha klepala o stůl. Další jehla rozvlnila prsty na nebožtíkově levé ruce, až nehty zaťukaly o mramor. Další rozkmitala svaly u páteře a celé tělo sklouzlo dolů na zem s ladností sta a čtyřiceti liber masa.

Dunivá rána vyvolala další z doktorových příjemných vzpomínek, tentokrát na vytažení malého Waldy Tucketa ze zálivu a ztlučení ho klackem.

Samosebou, začalo to jako vážné vědecké cvičení. Elektrický podnět správnému nervovému shluku byl ideálním nástrojem ke zmapování motorických funkcí lidského mozku. Mít detailní nákres těchto cest by dalo dobrému doktorovi možnost dostáhnout nových výšin oživování, vylepšení výtvorů ladností a rovnováhou a možná jednoho dne dosáhnout takové úrovně, která by soupeřila se skutečnými živými.

To si myslel do doby, než se nechtěně dotkl dvou jehel současně a mrtvola si hlasitě prdla, načež předvedla ucházející louisianský kvapík. McMourning byl ztracen.

Další hodinu strávil hýbáním buráku po tváři jen za použití škubajících svalů, přičemž se hystericky hihňal. Když burák po obzvláště silném cuknutím rtu prolétl nosem, přenastavil jehly, takže mrtvola dokázala třemi prsty a patou hrát Fialové kopce Guilderlandu.

Po té následovala směs Barmanka sbírá jablka, Zaduní polnice, Drahý kapitán a Nepoznáš, že se směji? Zatímco se zmrzlá okna márnice projasnila prvními bledými paprsky úsvitu, McMounrning úspěšně navedl mrtvolu k rozbalení doutníku, vložení jej do doktorových úst a jeho zapálení zápalkou.

Byla to nejlepší zábava, kterou po dlouhé době zažil. Kdyby tak měl takovou věc, když byl dítětem.

Příjemnou chvilku nakonec přerušil Sebastian, jako to dělal často, když přišel a zasmušile si stoupl poblíž. Věrný márniční asistent měl nešťastnou schopnost zahnat jakoukoli zábavu. Bylo to jako mít na starost nemocné štěňátko, byť sociopatické třista liber vážící štěňátko postrádající jakékoli pocity bolesti či morálky.

"Takže?", vyštěkl McMourning podrážděně.

Sebastian čekal.

"Jeden by si myslel, že mě chceš připravit o jakoukoli radost ze života, Sebastiane. Jen pracovat a nehrát si člověka otupuje, víš?"

Sebastian čekal.

McMourning vzdychl. "Cechovní záležitost, že? Dobře, předpokládám, že mám zpoždění. Jeden nemůže strávit mnoho času intelektuálním bádáním, když musí být udělána i ta podřadná práce. Nebesa nedovolují, abych strávil hodinu či dvě ze svého nekonečného dne něčím jiným než krájením těch slabomyslných obyvatel tohoto města, kteří němají žádný pud sebezáchovy a klidně vstoupí před ženoucí se kočár nebo snědí šest týdnů starý jehněčí stejk, a mohl se věnovat něčemu skutečně hodnotnému".

Sebastian čekal.

"Vždyť já bych tu ani neměl být", pokračoval koroner. "Moje pracovní závazky pro město končí přesně v šest hodin a musí být už hodně po desáté. Jak si myslí, že mě v tuto hodinu přimějí k práci, to nechápu".

Podrážděně zkřížil ruce na prslou a zhruba ve stejnou chvíli si všiml denního světla pronikajícího márničním oknem dovnitř. Okamžitě ruce zase uvonil. "Ach, to už je ráno?"

Sebastian čekal.

"Čas je stejně nepodstatný", odfrkl si McMourning. "Jsem jen prostý zaměstnanec. Čím jsem si zasloužil jejich pozornost?"

Naklonil se nad pitevní stůl, za nímž byla hromada půl tuctu částečně naporcovaných strážníků.

Sebastian čekal.

"Co, tohle?", shlédl McMourning na směs lidských údů, udivený, že by to někoho mohlo zajímat. "Poskoci a surovci? To nebyli žádní užiteční lidé, ne?"

Sebastian čekal.

"Dobře", povzdychl si doktor otráveně. "Měl jsem očekávat reakci od organizace, která truchlí pro ztrátu několika přebytečných strávníků. Kdo to je, jeden z těch zaprášených úředníků? Snad úsekový dozorce?"

Sebastian čekal.

McMourning zavrčel. "Není to cechovní kapitán, že?"

Sebastian čekal.

Koroner znovu zavrčel. "Takže je, že? Je to zatracenej kapitán. Měl jsem to vědět". Začal sbírat poházené tělesné části a strkat je do pytle. "Myslíš, že nemá nic lepšího na práci než vyřizovat takovéto věci? Co přijde příště? Guvernérův sekretář bude hledat ztracenou tužku?"

Po vstrčení několika dalších údů do pytle si McMourning uvědomil, že na zamaskování jeho popracovních aktivit bude potřeba trochu více úsilí. Odložil pytel a místo toho přehodil přes celou hromadu plachtu, která zakryla těla, stůl i zařízení.

"To prozatím postačí", zahloubal se. "Alespoň dokud nebudu mít chvíli klidu, abych se těch kousků zbavil.

Sebastian čekal.

"Dobře, nestůj tam jako hlupák", vyštěkl McMourning. "Přiveď ho!"

Sebastian odkvačil.

"A ne za zátylek jako posledně", zakřičel doktor za obřím stínem mizejícím v předsíni. "Trochu slušnosti, jestli mohu prosit. Jsem přeci jenom profesionál".

Uhladil si vlasy, což bylo marné gesto, a čekal, stoje rozpačitě vedle podivné plachtou zakryté hromady.

Do márnice rázně vstoupil malý, statný mužík ve strážnické uniformě s kapitánskými výložkami následován sklíčeným Sebastianem.

"Doktor McMourning", zaduněl kapitán, popadl koronera za ruku a energicky jí zatřásl, než si uvědomil, že doktorovy rukavice byly pokryté krví a mozkovou hmotou. Jeho malé oči začaly těkat sem a tam hledajíce něco, do čeho by utřel svou špinavou dlaň, než ji diskrétně strčil za záda a druhou rukou si uhladil knír.

"A vy jste…?", dotázal se doktor a složil své dlouhé prsty v gumových rukavicích na zástěru.

"Cechovní kapitán Reginald Feckler, 18. kvadrant", pravil kapitán a rozhlédl se po márnici, ocelových nosítkách s jejich pasažéry s cedulkami na palcích, policích naplněných lahvemi s formaldehydem, blýskavých ocelových nástrojích a neuspořádaných hromadách potvrzení o úmrtí a související márniční agendy. "Příšerná práce, že?"

McMourning byl skutečně rozladěn. "Pardon?"

"Co?", Feckler vypadal polekaně. "Ach, nebesa, ne, ne vy. Příšerná je ta práce, co tu děláte pro Cech. Myslím ta zmizení".

"Zmizení?", zeptal se nevinně.

"Vy jste to neslyšel? Dobrý bože, doktore, vycházíte vůbec odsud?", zhrozil se Feckler. "Je toho plná budova. Šest mužů! Šest, chápete? Zmizelo".

"Ale, skutečně?", pokusil se McMourning předstírat překvapení.

"Beze stopy", pokračoval kapitán. Šest mužů během tří nocí. Skutečně podivuhodné. Všichni byli ve službě. Všichni zmizeli na hlídce. A co je nejpodivnější, všichni měli hlídku u márnice. Podezřelé, ne?"

"To bych řekl", pravil McMourning a všiml si, že zpod plachty koukají prsty.

"Ano, skutečná záhada", děl kapitán Feckler.

"Skutečně", souhlasil doktor. "Máte… nějaké stopy?"

"Tedy, je to trochu spletité", pravil kapitán a roztržitě si pohladil knír, na kterém zůstaly kousky mozku. Prohledáme budovu od střechy po sklep. Nenecháme kámen na kameni. Pokud tu bude jen kousíček důkazu, tak ho najdeme".

"Ach, o tom nepochybuji", přikývl McMourning a nohou jemně zasunul prsty z dohledu. "A kdy to pátrání začne?"

"Hned zítra ráno", odvětil kapitán.

"Chápu".

"Což mi připomíná, nepředpokládám, že jste viděl v posledních dnech něco neobvyklého?"

"Neobvyklého?", McMourning zdvihl obočí.

"Zvláštní zvuky, podivní lidé poflakující se okolo, takové věci", vysvětlil kapitán. "Mohl jste si všimnout něčeho neobyčejného, vzhledem k tomu, že všichni ti hoši zmizeli někde tady blízko".

"Obávám se, že nikoli", omluvil se doktor. "Zde se nestalo nic zajímavého. Dalo by se říci, že je tu klid jako v hrobě".

Kapitán se zachechtal, až mu odlétl kus mozku z kníru na McMourningovu zástěru. "Ach ano, velmi dobré".

Doktor mu věnoval široký vlčí úsměv. "Přiznávám, že co jsem izolován tady dole, mé způsoby mohou být poněkud strohé".

Kapitán Feckler se plácl do stehna. "Doktore McMourningu, jste skutečně kabrňák".

"Mám nedobrovolné posluchače, na nichž si brousím svůj vtip", řekl doktor. "A vždycky je tím zabiju".

Kapitán řval smíchy. "Skvělé!", vychrlil. "Dobře, musím jít po práci. Dvěstě mužů se samo nezorganizuje".

"Ano, tedy dobré pořízení".

Jakmile cechovní kapitán odešel, McMourning odstranil plachtu a znepokojeně pohlédl na hromadu mrtvého masa.

"Není způsob, jak tohle propašovat z vosího hnízda, které vyburcoval ten šašek Feckler", pravil.

Sebastian se mu postavil po bok a svýma tupýma, poněkud šilhavýma očima si prohlížel hromadu mrtvol.

"Klidně mě přeruš", odfrkl McMourning sarkasticky, když ticho rostlo. "Ne, opravdu, jsem jedno ucho. Rád vyslechnu jakýkoli vychytralý plán, o který by ses chtěl podělit, abychom se dostali z této bryndy".

Sebastian se na něj díval.

"Ach, samozřejmě, že tě činím zodpovědným", pokračoval doktor. "Měl bys zvážit všechny eventuality svých činů, Sebastiane. Jak si jistě vzpomínáš, jsem si jist, že přesná slova, která jsem použil, zněla: 'Nudím se, přines mi něco na hraní'. Nikdy jsem neřekl nic o strážnících".

Sebastian se na něj díval.

"Ale ne, nedělej to", varoval ho McMourning. "Ty velké psí oči na mě dnes neudělají žádný dojem. Z tohoto se nemůžeš vykroutit".

Sebastian se na něj díval.

Nakonec doktor vzdychl a smutně se ušklíbl. "Ty mazaný čokle. Ty vždycky víš, jak si strýčka McMourninga omotat kolem prstu. Dobře, odpouštím ti".

Sebastian se na něj díval.

McMourning natáhl paži kolem ramen svého tichého asistenta a naklonil se blíž.

"Mám nápad", pravil. "Uděláme to takto…"

Byla už úplná tma, když se McMourning odhodlal riskovat, a i tak si myslel, že jejich šance je přinejlepším padesát na padesát.

Postával u dveří vedoucí na márniční dvůr oděn v nadměrný kabát a klobouk s širokou krempou. Nebyl si zcela jist, proč si navlékl tak tajnůstkářské oblečení, ale zdálo se, že se to k jejich zoufalému snažení hodí.

Před několika minutami přes dvůr přešel oddíl strážníků hnaný jejich štěkajícím seržantem, ale nyní vzduch vypadal čistě.

McMourning se ohlédl přes rameno a pokynul. Na ten podmět se z temnoty vypotácelo šest strážníků hlasitě dupajících v dokonalé, byť poněkud toporné synchronizaci. Zastavili se za dveřmi a mírně se kolébali.

Za nimi se vynořil Sebastian oděný stále v potřísněném laboratorním plášti, pozornost upřenu na něco, co svíral svýma mohutnýma rukama.

Byla to temná a zamračená noc, která byla pro McMourningův plán požehnáním. Čím méně světla, tím lépe. Dělal co mohl, ale spojit a oživit šest těl během deseti hodin byla makačka. Každý měl dvě ruce a dvě nohy, přestože by nevsadil ani pětník, že má každý své vlastní.

Také uniformy byly ve špatném stavu. Vyčistil je a sešil, ale nedělal si iluze, že by snesly cokoliv víc než zběžnou kontrolu.

Takové nedbalé a spěšné oživení obvykle vytvoří jen nejnižší formu cítění. Zombie sotva schopné chůze nebývají dobrými strážníky, bez ohledu na to, co říkají montérské odbory. Ten problém také vyřešil, dá-li se to tak říci.

Zpod klobouku každého mrtvého strážníka trčel chumel měděných drátů a vinul se do dřevěné krabičky v Sebastianových rukou. Elektrický náboj stroje byl dost silný, aby ovládl základní motorickou vládu nad zombiemi, ale jako v případě uniforem by doktor dal přednost tomu, kdyby tato vláda nebyla příliš zkoušena. Alespoň si byl jist, že nezaútočí na prvního živého strážníka, kterého uvidí. Ne že by to McMourning obecně považoval za problém, ale jen by to jejich současný úkol ztížilo.

Měl čas umístit jehly jen do několika mozkových oblastí, ale s trochou štěstí to bude stačit.

"Dobře, je čisto", zašeptal. "Jdeme!"

Vydal se po schodech a přes dvůr. Sebastian se podíval na krabičku, do které bylo zaraženo několik hřebíků obtočených měděným drátem. Začal se střídavě dotýkat hlaviček hřebíků, kolem kterých bylo doktorovým pavoučím písmem napsáno "Levá noha" a "Pravá noha".

Skrčené zombie se okamžitě narovnaly a jako loutky se začaly sunout kupředu, za ponurého bzučení stroje trhaly nohami a pažemi ve strnulém kroku. Překlopýtaly přes temný dvůr vzdáleně připomínajíce živé lidi.

McMourning neměl dostatek času upevnit všechny zápěstní svaly a šlachy, takže každý zombií strážník měl pušku přivázanou k rukám provazem a tyto zbraně se při pochodu volně kymácely tam a zpět, takže zombie vypadaly spíše jako mažoretky než vojáci.

Na druhém konci dvora McMourning zpomalil. V kamenné zdi byla klenutá brána vedoucí na ulici. Železná vrata v bráně byla otevřena, ale kolem hlídkové budky postávali čtyři strážníci, kteří kouřili a rozmlouvali v chladném večerním vzduchu.

Doktor se přikradl ke svému asistentovi a zombie se zastavily kousek před branou.

"Tak, jsme tady", zamumlal. "Jen je drž v pohybu, Sebastiane, mluvit budu já".

Jeho sanitář poslušně sklopil hlavu ke stroji a jeho směsi hřebíkových hlaviček.

McMourning vyrazil před mrtvé strážníky a branou ven. "Dobrý večer, pánové", zvolal hlasitě doufaje, že odvede pozornost od poněkud neuspořádaného oddílu pochodujícího za ním.

Strážníci vyskočili, jako když do nich střelí, odhodili své cigarety a sáhli po zbraních snažíce se dodat si zdání pozorných stráží.

"Nebojte se", pravil doktor. "To jsem jen já".

Když strážníci viděli, že to není jejich nadřízený, uvolnili se.

"Doktor McMourning?", zeptal se jeden z nich snaže se nahlédnout pod široký klobouk. "Co tu děláte, pane?"

"Jen jsem si půjčil pár vašich… ehm… kolegů", hledal slova doktor, "aby mi pomohli s nějakým… ech… s nějakým těžkým… ehm… laboratorním vybavením".

"Dobře, můžeme pomoci, pane", pravil strážník a opřel pušku o strážní budku.

"Ne!", vyštěkl McMourning poněkud naléhavěji, než zamýšlel. "Ne, vás je třeba tady. Abyste… abyste strážili bránu. Ne, vše je pod kontrolovou. Vaši hoši ať zůstanou kde jsou".

"Dobře, pokud si tím jste jist, pane".

"Ach, ano", rozhodně přitakal koroner. "Ach, ano, naprosto jist".

Slyšel za sebou dupající zombie, došly k bráně a žádný ze strážníků jim nevěnoval více než letmý pohled. McMourning cítil, jak se mu na tváři objevuje triumfální úšklebek. Dostanou se odtud.

"Co se to tu děje?", zeptal se rázný hlas.

Hlídka se okamžitě postavila do pozoru, pušky na ramenou, oči upřené přímo před sebe.

McMourning se otočil, aby se ve výši svých ramen střetl s lesklýma černýma očima a třesoucím se knírem kapitána Fecklera.

Naštěstí si Sebastian již všiml jeho příchodu z druhé strany brány a našel hřebík označený "Pozor". Zombií strážníci stáli narovnáni jako pohrabáče a poněkud hučeli, jak jimi procházel elektrický proud.

"Dobrý večer, kapitáne", děl McMourning a dotkl se krempy svého klobouku.

"McMourningu? To jste vy? Co tu děláte v tuhle hodinu?"

"Tedy", začal doktor. "Já…"

Malý cechovní kapitán si všiml šesti nehybných stínů stojících jako železné tyče ve stínu brány.

"Koukám", pravil, "máte tu pěkných pár mužů, McMourningu. Jsou to mí hoši?"

"V jistém smyslu", odvětil doktor. Nějakým rozmarem šťastného osudu se zombií strážníci zastavili přímo pod obloukem brány a pouliční osvětlení z nich činilo černé siluety proti kamenům dvora.

"Šest ozbrojených mužů a jeden doktor v kabátu se uprostřed noci plíží kolem márničního dvora", děl Feckler a uhladil si knír. "Co z toho plyne?"

McMourning zvedl prst. "Mohu to vysvětlit…"

"Iniciativa, to je to", přerušil ho kapitán. "Iniciativa".

"Tedy, přesně", souhlasil zmateně McMourning.

"Chcete se zapojit a pomoct najít viníka, což, McMourningu?", zachechtal se Feckler a otočil se na podpadku. "Líbí se mi váš postoj, pane".

Drobný kapitán mávl svou vycházkovou holí na strážníky a poslal je zpátky na jejich stanoviště, pak si stoupl vedle koronera.

"Byl jsem už na cestě domů, ale teď, když vidím váš plán, jsem nakloněn tomu jít s vámi", pravil. "Může být zajímavé zjistit, zda dokážeme toho zlosyna objevit, což? Jdeme v čele smečky".

"Ach", vydechl McMourning a jeho srdce pokleslo. "Ano, zajímavé".

"Velmi dobře", rozhlédl se kapitán. "Takže jaký je plán? Obhlédnout perimetr?"

"Něco takového".

"Správně, tak do toho", vykročil kapitán podél vnější zdi márnice a štěkl za sebe: "Pojďte, mí muži!"

McMourning bezmocně sledoval, jak Sebastian vede půl tuctu pochodujících zombií branou za cechovním kapitánem.

Zdá se, že to bude dlouhá noc.

Doktorova naděje, že se kapitán po několika obkrouženích márnice začne nudit, se brzo vytratila, když muž navrhl pořádně prozkoumat sklepení budovy. Zdál se přesvědčen, že něco najdou, a byl zjevně vzrušen nápadem přisvojit si zásluhy dříve, než ráno začne větší pátrání.

"Nemůžu se dočkat, až uvidím obličej starýho Montyho, až mu přitáhnu zlosyna za límec", pochichtával se pro sebe, když procházeli další služební chodbou plnou harampádí. Kapitán každou chvíli na něco poklepal svou vycházkovou holí, a pak šel dál spokojen, že se pod tím neskrývá číhající vrah.

"Vidím", pravil zhruba po třiceti minutách, "že vaši muži mají disciplínu, McMourningu. Celou dobu spořádaně pochodují a neřekli ani slovo".

"Ach, ano", opáčil doktor. "Jsou velmi dobře… ovládáni".

Kapitán se zastavil, aby si prohlédl strnulé zombie s klobouky staženými co nejníž, aby se pod jejich stínem skryly jejich ochablé šedé tváře. Vycházkovou holí strčil jednoho do břicha, aniž by zombie zareagovala.

"Jak se jmenujete, vojáku?"

Zombie povolila sanici. "Huuurrrrr…", zachraptěla.

"Hurr", zasáhl McMourning rychle. "Je to skandinávec, mám pocit".

"Tak skandinávec?", prohlížel si kapitán strnulou postavu a pokýval na souhlas. "Jsou u vás další takoví, vojáku?"

"Nuuuuu…", pravila zombie.

"Škoda", odfrkl si kapitán Feckler. "Pár takových mužů a porazili bychom ty odporné oživovače jako nic".

"Měli bychom pokračovat, kapitáne, ne?", pobídl ho McMourning. "Jsem dychtiv jako vy vidět tvář velitele Montgomeryho, až vraha chytíme".

Fecklerovy se zaleskly oči a on znovu vyrazil.

Jakmile se otočil zády, McMourning zasyčel Sebastianovi do ucha. "Drž je od lamp, nebo budeme ráno v base. Musím vymyslet, jak se toho idiota zbavit".

Pokračovali v hlídce v útrobách márnice míjejíce místnosti s reznoucími nosítky a ocelovými skříněmi a bednami plnými špinavého prádla a obvazů. Všechno tady dole páchlo smrtí a plísní, McMourningovi by se to místo opravdu líbilo, pokud by nebyl pod takovým tlakem.

Po chvíli přišli na křižovatku a kapitán se zastavil a rozvažoval směr. Zombie se potácivě zarazily a Sebastian využil klidu, aby zařízení znovu nabil.

"Co myslíte, kapitáne?", zeptal se McMourning doufaje, že mužík konečně přizná porážku a odejde do noci.

"Mno, tahle cesta vypadá nejtemněji", pravil Feckler ukazuje do jedné chodby. "Kdybych já byl ďábelský vrah a zabiják, vybral bych si tuto cestu".

Během přemýšlení si sundal klobouk a otřel si holé temeno.

Sebastian nastartoval stroj příliš rychle a zombie sebou škubly.

"Mzzzzzzzzk…", zasténala jedna natahujíc se po kapitánově hlavě.

"Co je to?", obrátil se kapitán.

Panikařící Sebastian zapnul zpola nabité zařízení a všechny zombie vyskočily do strnulého pozoru. Ruka šesté zombie se utrhla v zápěstí a trefila Sebastiana do hlavy, načež spadla na zem.

"Mozky", vykřikl McMourning snaže se přemýšlet. "Ano, doprá práce, muži".

Malý důstojník se zamračil a pohlédl na koronera.

"O čem to sakra mluvíte, doktore?"

"Muži", blábolil McMourning, "naznačili, že… že žádný ničemný vrah, bez ohledu na svou prohlanost, neobelstí mozky vzdělaných mužů. Mužů jako vy, kapitáne".

"Ach, skutečně?", rozzářil se mužík. "Dobře, hoši. Dejte ruce dolů. Není třeba salutovat pokaždé, když vás oslovím".

Sebastian uvolnil měděnou smyčku a třesoucí se zombie se se slyšitelným výdechem shrbily. Když se nikdo nedíval, odkopl upadlou ruku do temnoty za sebou. McMourning musel počkat, dokud se kapitán neotočí zády, aby si mohl otřít čelo.

"Nefunguje to", zasyčel na svého asistenta. "Musíme zkusit něco jiného. Ten starý blázen nás nechá pochodovat těmahle chodbama celou noc".

"Myslím, že tudy", pravil Feckler, nasadil si klobouk a máchl svou vycházkovou holí k temnému cihlovému tunelu.

McMourning doufal, že se této oblasti vyhne. Dále v chodbě byly železné padací dveře vedoucí přímo do kanalizace. Každý detektiv hoden toho jména by si spojil velké stopy Sebastianovy velikosti kolem jejich ústí s kolečkem, useknutými údy a lahvemi nekrotické kapaliny dole. Odtud byla do Karanténí zóny dlouhá cesta a McMourningova trpělivost měla své limity. Shledal snažším mít nějaké tekutiny poblíž pro namátkové pokusy.

Ani Feckler nemůže být tak nechápavý, aby toto spojení přehlédl.

"Ach, nemyslím, že je to dobrý nápad, kapitáne", děl McMourning. "Bez luceren se tu dá sandno zakopnout. Nerad bych, aby někdo upadl a zlomil si vaz".

Za kapitánem se neočekávaně vynořil Sebastian a natáhl jendnu svou obří tlapu.

"NE!", vykřikl doktor. Sebastian ztuhl a Feckler vypadal zmateně, netuše o zavalitém asistentovi za sebou.

"Ne… žádná útěcha by nezmírnila mou vinu, pokud by se vám něco stalo, kapitáne", pokračoval nejistě. "Možná bychom to mohli zkusit jinudy".

"Hmm", cechovní kapitán si pohladil knír. "Je to skutečně temné. Dám Montymu zprávu, aby sem ráno poslal muže s lucernami".

"Skvělý nápad, kapitáne".

Když se mužík vydal jiným směrem, McMourning se znovu naklonil k Sebastianovu uchu.

"Do rána ať je všechno uklizeno", zašeptal a doprovodil příkaz záhlavcem. "A to je za to, žes nás málem dostal do horších potíží. Nech si své ruce pro sebe, rozumíš?"

Sebastian rozpačitě přikývl.

"Namouduši", zamumlal si doktor pro sebe, když vyrazil za kapitánem Fecklerem. "Jako bych už tak neměl dost problémů".

McMourning si začínal myslet, že není úniku. Už to bylo více než hodinu, co zabránil kapitánovi najít jejich tajný vstup do stok a klubko zombií se ještě dvakrát pokusilo otevřít velitelovu hlavu jako vařené vejce. Jen horečné snažení na straně Sebastiana dodalo hladovým zombiím dostatek proudu, aby jim ochably údy.

Provizorní práce si začala vybírat svou daň. Jejich pohyb byl nyní i přes přímé řízení nepravidelnější. McMourning věděl, že jejich synapse se unavují a brzo se začnou zcela rozpadat.

V chodbách za nimi zůstávala stopa prstů, uší a dalších nepodstatných částí těl a provazy zajišťující jejich zbraně se uvolňovaly. Jednoruká zombie vzadu držela svou pušku jako neandrtálec palici a něco divného se jí stalo s krkem. Pochodovala kupředu jako dřív, ale hlavu měla zvrácenou, oči hleděly ke stropu a ústa měla otevřená jakoby v úžasu.

Nebude dlouho trvat a Feckler si uvědomí, že něco na 'jeho' mužích není v pořádku.

Doktor začínal uvažovat o tom, že přeci jen nechá Sebastiana popadnout cechovního kapitána za krk. Z dlouhodobého hlediska to patrně způsobí nekonečně víc potíží, ale alespoň ho to dostane z nynějších nesnází.

Už chtěl dát svému asistentovi rozkaz, když minuli těžké ocelové dveře s cedulí "Chemická místnost". McMourning na ni chvíli hleděl, a pak se mu po tváři rozvinul rošťácký úsměv. Dostal jiný nápad.

"Připrav se", zašeptal Sebastianovi. "Až ti řeknu, musíš rozjet tu věc jak nejvíc dovedeš".

Když byl cechovní kapitán tucet kroků před nimi, koroner odstranil rezavou závoru a vší silou vykopl dveře. Rána dveří o vnitřní zeď naplnila chodbu hromovým rachotem.

Vzduch naplnilo mračno formaldehydu a on viděl na policích stovky skleněných lahví. Mohlo by to fungovat, pomyslel si, ale vše bylo o načasování.

"Kapitáne! Sebastiane!", zavyl co nejhlasitěji, když se Feckler překvapeně otočil. "Tady! Je tady!"

Kapitán zamával svou vycházkovou holí nad hlavou a rozběhl se zpátky chodbou. "Na něj, muži!", zařval. "Nenechte zlosyna uprchnout!"

"Tudy!", vykřikl McMourning a ukázal na vstup do chemické místnosti tak dramaticky, jak dokázal. "Rychle, muži!"

Sebastian začal horečně nabijet stroj, až mu námahou koukal z úst jazyk. Zombie se vrhly do akce, klopýtavým během vpadly do skrýše své kořisti. Ve spěchu se Sebastian dotkl několika nesprávných hlaviček a zombií vojáci začali v kvapu ke dveřím salutovat a vykopávat nohy.

Jako nějaký šílený kabaret vpadli nemrtví vojáci mávající rukama do chemické místnosti. Ozval se strašlivý hluk rozbíjeného skla a nárazů necitlivých končetin do kovových polic.

McMourning zechytil běžícího kapitána, přitiskl ho ke zdi a nasadil svůj nejvážnější výraz. "Ne, pane! Je to příliš nebezpečné!"

Nárazy a třískot skla pokračovaly, jak se v chemické místnosti motaly frenetické zombie.

"Bojujte, muži!", vykřikl McMourning horečně mávaje na Sebastiana. "Dostaňte vetřelce!"

Sebastian vypadal zmateně a dotýkal se náhodných hlavic, zatímco zařízení bzučelo a jiskřilo.

"Pusťte mě tam!", protestoval kapitán a rozhodně se snažil uniknout z koronerova sevření. "Musím pomoci svým mužům!"

Zápach formaldehydu sílil, jak motající se zombie ve svém trhavém smrtícím tanci rozbily tucty, ba stovky lahví.

McMourning dal znovu znamení, ale Sebastian jej dosud nepochopil.

Doktor protočil panenky podrážděním a zapochyboval o svém rozumu, že si nechává takového nechápavého asistenta.

"Bojujte jako vítr!", vykřikl znovu a udělal horečné krouživé gesto.

Sebastianův výraz se rozjasnil, když zpráva konečně zasáhla cíl, a vší silou začal točit páčkou na zařízení. Zbývající vlasy se mu statickou elektřinou okamžitě postavily jako svíjející se hadi. Hluk masakru v chemické místnosti se zdvojnásobil, jak zombie posílené čerstvým proudem propadly čerstvému záchvatu a v tupé bezstarostnosti poskakovaly a kopaly kolem sebe.

"Do toho, muži!", zaječel zápolící kapitán. "Přiveďte ho v poutech!"

Mechanismus začal zlověstně bzučet, ale přesto Sebastian točil rychleji a rychleji nevšímaje si kouře vycházejícího z mezer mezi dřevěnými destičkami.

S hlasitou ranou se držadlo v Sebastianově ruce ulomilo a po drátu k chemické místnosti začala poskakovat modrá jiskra.

Formaldehydem nasycený vzduch okamžitě vzplál a ozvala se hromová rána, když místnost vybuchla. Sebastian byl zaplaven modrozelenou ohnivou koulí a McMourninga a Fecklera výbuch srazil na zem a odhodil dobrých dvacet kroků do chodby.

Trvalo asi minutu, než zvonění v doktorově hlavě natolik zesláblo, aby začal uvažovat o postavení se na nohy. Když tak konečně učinil, shledal kapitána Fecklera na kolenou, jak silně kašle skrz ožehlý knír.

Sebastian stále stál tam, kde ho zasáhla ohnivá koula, zjevně nezraněn krom načerno zbarveného obličeje sazemi a kouřícího laboratorního pláště. Pomalu mrkal.

"Dobrý bože", zabrebtal kapitán, když konečně chytil dech. "Muži!"

Doklopýtali ke dveřím do chemické místnosti, kde byly ožehlé cihly a zevnitř se valil inkoustový dým. Kapitán udělal krok kupředu, ale McMourning ho chytil za paži.

"Ne, pane", pravil předstíraje lítost způsobem, za který by si zaloužil cenu poroty. "Nemohli… přežít".

Kapitán zíral do čeřící se temnoty a do očí se mu draly slzy.

"Udatní hoši", zamumlal. "Oni… udeřili jako praví muži Cechu".

"S hrdostí na ně budeme vzpomínat, pane", děl McMourning snažící se, aby na něm nebyl znát pocit úlevy. "Splnili svou povinnost".

"Ti udatní hoši", pravil Feckler a hlasitě popotáhl. "Dostali toho zatracenýho zlosyna, i za cenu vlastních životů. Byli to skuteční vojáci, McMourningu".

"Rozhodně, pane", přikývl koroner s vážnou tváří.

Kapitán se narovnal do své plné výšky a nafoukl hruď. "Nebudou zapomenutil Na to dohlédnu. Budou mít památník. Nechám ho postavit přímo na márničním dvoře".

"Jsem si jist, že by byli rádi, pane".

"Řekněte mi jejich jména, McMourningu", požádal Feckler. "Budu si je nadosmrti pamatovat".

McMourning ztuhl s otevřenými ústy. "Ech…"

"Sem s nimi, muži", přikázal kapitán.

Doktorova mysl byl zcela prázdná. V zoufalství pohlédl na svého asistenta.

"Sebastiane?", otázal se.

Márniční asistent svraštil čelo přemýšlením.

Za úsvitu již Feckler žádal o vztyčení pomníku ve středu dvora a zanedlouho se to dozvěděl i místní tisk.

Polední vydání Malifauxských drbů vznešeně psalo o ušlechtilé oběti Obětavé šesky. Následoval méně lichotivý článek publikovaný v revolucionářském oběžníku Hlas z trhliny, který o nich poněkud necitlivě mluvil jako o Opečeném půltuctu.

Ale bez ohledu na rozličné politické názory se příběh šířil městem a obecně se souhlasilo, že ti muži byli hrdinové a vykonali nejvyšší oběť, aby ochránili lid Malifaux. Strážníci na hlídce se už nemuseli vyhýbat slinám a shnilému ovoci, ale začali dostávat gratulace a srdečné potřesení rukama za dobrou práci.

Jedna maličkost v jinak úžasném oživení vztahů s veřejností, u které trvalo mnohem déle si ji zcela uvědomit, byla ta, že si nikdo ze strážníků či důstojníků u márnice ani nikde jinde v Malifaux nepamatoval žádného kolegu jménem Divňák, Blivňák, Lumpík, Špuntík, Tanečník a Upadlík, než došli svého skonu.

Ale to byl malý detail a život v Malifaux byl plný záhad, jako proč měl cechovní koroner tak špatnou náladu a kde vzal jeho asistent ty monokly.

Už bylo odpoledne, když McMourning konečně vklopýtal do márnice, unavený a ve špatné náladě. Většinu dne byl nucen zadržovat otrávený výraz po boku toho šklebícího se kašpara Fecklera, zatímco vykřikující zástup reportérů spouštěl blesky při nekonečném fotografování. Bylo úlevou konečně se vrátit do samoty.

Ale on sám nebyl.

Ve středu místnosti stál zády k McMourningovi guvernérův sekretář a listoval si v Malifauxských drbech.

"V noci to bylo opravdové dobrodružství", děl aniž by se otočil.

McMourning polkl. "Ano, to bylo. I to je součástí mé práce". Zarazil se a snažil se vzpomenout, jak to popsal Feckler. "Iniciativa, a všechny ty věci".

"Skutečně", Lucius nepřítomně obrátil stránku a zůstával zády. "Je zvláštní, že žádný ze starších cechovních důstojníků nepoznal žádného ze zesnulých mužů. A ta jména, mají jistou zoufalou povahu, nemyslíte?"

McMourning se zakoktal: "Tedy… já… ehm…"

"Mám podezření, že Obětavá šestka", pokračoval Lucius, a jeho použití titulku z Drbů bylo plné sarkasmu, "byla mrtvá dávno před výbuchem. V oblasti, kterou jste prošli včera v noci s kapitánem Fecklerem bylo mnoho tělesných částí v pokročilém rozkladu. To není druh odpadků, které by za sebou nechávali statní cechovní hrdinové popsaní v těchto skvělých novinách", obrátil Lucius další stránku.

"Ach, to má dokonale racionální vysvětlení", pravil McMourning a pomalu sahal po skalpelu na na pitevním stole. Aniž by se otočil, vysunul Lucius ostří ze své hůlky a bleskovým pohybem příliš rychlým, než aby ho mohlo oko zahlédnout, připíchl doktorovu ruku ke stolu. McMourning byl natolik užaslý, že zapomněl zaječet.

Sekretář volnou rukou opatrně složil Drby, a pak se beze spěchu obrátil a chladně pohlédl na koronera.

"Ještě podivnější", děl stejným konverzačním tónem, "bylo to, co moji muži našli ráno pod padacími dveřmi vedoucími do stok. Skutečný poklad - trakaře, části těl, nádoby s tekutinou… a zřetelné stopy bot".

McMourning pod vousy proklel Sebastiana a v odpověď Lucius otočil hůlkou, čímž obrátil lesknoucí se čepel v doktorově ruce. McMourning zaťal zuby bolestí a uniklo mu jen zasyčení.

"Ach, ano", kroutil se. "Tlak na první a druhou metacarpální kost… ne dost k… uááá… proseknutí vnitřních svalů, ale… velmi bolestivé. Dokonalé, sekretáři… uááá… skutečně dokonalé".

"Jsem rád, že to oceňujete", pravil sekretář. "Věřím, že budete rozumný".

McMourning přikývl a ostří zmizelo zpátky v hůlce stejně rychle, jako se objevilo. Koroner prozkoumal svou malou ránu a prohlédl si čistý řez. Čepel musela být stejně ostrá jako jeho skalpel.

"S Fecklerem mám společnou vjednu věc", oznámil mu Lucius. "Oceňuji vaši… iniciativu. A myslím, že Cech by měl použít vaše nadání v jiné oblasti".

"Ech… co?", zamrkal McMourning.

"Muž s vaším nadáním je zde nevyužit, doktore. Je zjevné, že to vidíte. Představte si, že byste měl čas a pracovní sílu, abyste své schopnosti rozšiřoval mimo dohled a posouzení úzkoprsých myslí a s plnou podporou Cechu. Představte si, že byste měl neomezený rozpočet a jakékoliv testovací objekty byste si přál.

"Lákavá představa, sekretáři, ale pochybuji, že by mé záliby byly přijaté tak nadšeně, jak naznačujete".

"Byl byste překvapen", pravil Lucius. "Zaměstnávám množství podobně smýšlejících lidí a jsou za svou diskrétnost dobře placeni. A ti ostatní… tedy, vždy mě velmi zarmoutí, pokud někdo z mých podřízených není schopen podat hlášení kvůli… polehčujícím okolnostem".

"Aha!", rozjasnila se McMourningova tvář. "Jako mít ústa na zámek".

Lucius ho tiše sledoval a zlatá maska neodhalovala ani pobavení, ani odpor. "Jsem rád, že si rozumíme, doktore".

"Ale co za to všechno chcete?", zeptal se McMourning a třel si probodnutou ruku.

"Službičku. Službičku, kterou mi může poskytnout jen člověk vašeho nadání a diskrétnosti".

"Ale?", pozdvihl McMourning obočí.

Lucius ho dlouhou chvíli trpělivě sledoval, pak zvedl ruku a opatrně si sundal svou masku.

McMourningovy oči se rozšířily, a pak se mu na tváři objevil úšklebek. "S tím můžu něco udělat…"