Seamus stál na vrcholu kopce a oči se mu rychle pohybovaly, když si prohlížel město duchů v údolí dole. Vlastně to bylo spíš větší nádraží než skutečné městečko, pár budov, podle výloh většinou obchodů, jen několik na okraji mohlo sloužit k bydlení.
Za ním ve stínu velkého stromu stály krásky, jejichž oči se pohybovaly náhodně nezaměřujíce se na nic.
Věděl, že někde dole je Rádobij. Sledoval netvorovu cestu smrti a zkázy už několik dní. Teď snad bude konečně schopen…
Jeho pozornost přitáhl pohyb na vzdálenějším konci městečka. Trochu se naklonil, přestože to nepotřeboval, jeho oči viděly všechno, přestože slunce bylo za ním a vrhalo dlouhé stíny.
"Ortegové", zavrčel. Pod stromem začaly krásky cosi mumlat a přešlapovat z nohy na nohu. Seamus zavřel oči, zhluboka se nadechl a pomalu vydechl. Dámy ztichly. Když si byl jist, že budou v klidu, znovu se podíval dolů na město.
Pokud se ukázal klan Ortegovců, znamenalo to, že se zvěst o Rádobijovi rozšířila, a teď se všichni pokusí netvora zlikvidovat. Seamusovi bylo jedno, jestli bude Rádobij zneškodněn, plánoval provést to sám, ale nejprve potřeboval z tvora získat informace o nezrozených.
Sáhl po své kožené brašně. "Mé drahé dámy", pravil a očima stále sledoval údolí, "jdeme do města".
Krásky se k němu jako jedna otočily a ze rtů jim unikly vzdechy. Věděly, že se brzo nasytí.
Perdita se pohybovala velmi tiše a tak dobře splynula se stíny, že ji ani Francisco vedle neviděl ani neslyšel. Ale cítil něco velmi blízko nich a pevněji sevřel zbraň.
"Klid, můj bratře", děla Perdita tak tiše, že to byl sotva šepot.
"Si, mi hermana", zašeptal zpět. "Jen nechápu, proč jsme to my, kdo maj tohle monstruo tady sestřelit".
"Protože, mi hermano, můžeme", usmála se a v ustupujícím světlu se jí zaleskly zuby. Francisco někdy přemýšlel, zda je jeho sestra dotčena tím samým šílenstvím, které napadlo ty mnohé příchozí na Malifaux. Setkávání s kráčejícími mrtvými a neustálá hrozba nezrozených stačily komukloliv na to, aby zešílel.
Znovu vyzkoušel pistoli, a pak se podíval zpátky na ulici napravo. Viděl Santiaga opatrně se pohybovat ze stínu do stínu na druhé straně prašné ulice, čímž se přibližoval k budově, kam obluda zjevně vstoupila. Široká krvavá stopa vedla nepochybně skrz rozbité dveře.
Vzhlédl a spatřil Niňa zaujímat pozici na střeše. Nalevo kráčel Taťka přímo středem ulice. Přestože o Perditině příčetnosti měl Francisco pochybnosti, o Taťkovi žádné nebyly. Ten muž byl naprostý šílenec a byl dobrý důvod říkat mu Praštěný.
Praštěný Taťka kráčel ulicí, jakoby byl na večerní vycházce, v levé ruce točil svou pistolí, v pravé držel svazek dynamitu. Mezi zuby svíral cigaretu, a když nasál vzduch, její zapálený konec zazářil.
"Pojďte, niňos!", zvolal Taťka, když se blížil k budově. "Pošleme tuhle criatura desgraciada do pekla". Francisco a Perdita se na sebe podívali. Tohle určitě nebylo v plánu. Perdita vykročila vpřed.
"Ortegové!", ozval se hlas z druhé strany ulice. Obrátili se a museli přimhouřit oči proti zapadajícímu slunci. "Rádobij je můj!"
"Qué?", pronesl Potrhlý Taťka a obrátil se. Než se zcela otočil, otřásl tichem opuštěného městečka výstřel. Ze svého krytu Francisco viděl, jak Taťkovy z ramene vytryskla krev.
"Taťko!", zvolal Santiago a běžel k padlému muži. Padl na kolena a několik posledních stop se klouzal hlínou, než se zastavil u svého předka. "Taťko?", zeptal se mírně, když si vložil starcovu hlavu do klína.
Francisco zaskřípal zubama. Chtěl se pohnout a pomoci svému otci, ale věděl, že vyjít na ulici by staříkovi nijak nepomohlo. Tolik se soustředil na to, co se děje na ulici, že si nevšiml, kdy se Perdita pohnula ze stínů. Neběžela, neuháněla, v jejích pohybech nebyl vůbec žádný spěch. Ale ve chvíli, kdy ji Francisco spatřil, bylo pozdě ji popadnout a stáhnout zpátky do bezpečí.
Místo pohybu k padlému otci si sklonila krempu svého klobouku a obrátila se čelem k útočníkovi. Zazněl další výstřel a Perdita se opět lehce pohnula. Franciscovi bylo zjevné, že jí kulka prolétla těsně nad ramenem skrz dlouhé vlasy. Když tasila zbraň a dvakrát vypálila, vypadale její ruka jako rozmazaná.
Niňo seskočil ze střechy a běžel na ulici. Popadl límec Santiagova kabátu a pokusil se ho odtáhnout do bezpečí. Santiagovo objetí otcovy hlavy zesílilo.
Oči Potrhlého Taťky se otevřely. "Jděte ode mě, niňo estúpido", zavrčel stařík, když se odvalil od Santiaga a zpola kráčel, zpola skákal do bezpečí úzké uličky. Šokovaný Santiago se nechal Niňem odtáhnout do bezpečí.
Perdita pokračovala ve střelbě, a pak skočila zpátky vedle Francisca.
"Kdo to je?", zeptal se jí, když dobíjela. Hlas zněl povědomě, ale on ho nedokázal zařadit. Otočila zásobník, a pak ho zacvakla na místo. "Mrtví", zabručela. Znovu vstoupila na ulici a rozběhla se proti útočníkům.
Francisco se zmateně zamračil, a pak protočil panenky, když si to uvědomil. Seamus a jeho shnilé krásky. Odplivl si a rozběhl se za sestrou.
Seamus si byl jist, že staříka zabil, ale ten potrhlý mizera se zvedl a odkráčel. Zaklel, když mu nad hlavou zahvízdala další kulka. Musel Ortegovcům uznat: střílet uměli. Jediný důvod, proč ještě stál, bylo zapadající slunce v jejich očích, které činilo přesný výstřel dost obtížným. Avšak věděl, že slunce během pár minut zapadne za kopec nad městečkem, a pak z něj bude stojící terč.
Soustředil svou mysl na krásky stojící za ním. Přišly do města z různých směrů. Zarachotil další výstřel, načež mu odlétl klobouk. Zaklel, když ho zvedal ze země, a přesunul se za budovu. 'Můj klobouk. Trefili můj krásný klobouk. Za to zaplatí'.
Vyhlédl za roh na ulici. Žena, Perdita, pomyslel si, byla o blok dál a kráčela po dřevěném chodníku s pistolí před sebou. Krempu klobouku měla tak nízko, že z ní viděl jen rty a bradu, ale ona ho zjevně viděla. Znovu vystřelila a ze dřeva poblíž jeho hlavy odlétly třísky. Skrčil se zpátky a klesl na kolena, znovu se naklonil za roh a vystřelil. Cukla sebou na stranu a prolétla oknem budovy.
Sklo kolem ní se rozsypalo, když se z něj náhle vyklonila kráska a popadla ji. Perdita se pokusila pohnout, ale paže, ač mrtvé, byly stále rychlé a silné. Kráska ji protáhla skrz vyražené okno a tím jí pořezala na rukou a zádech. Když dopadli, Perdita se stočila napřáhla pistoli.
Jedna z krásek oděná ve fialových šatech, které byly kdysi patrně kvalitní a módní, ale nyní z nich zbyly jen rozedrané cáry, na ni zírala očima, které byly mrtvé, ale přesto stále viděly. Kráska na ni zasyčela a kývala se ze strany na stranu vypadajíc spíše jako zvíře než lidská bytost. Fialové paraplíčko v levé ruce se třáslo, jakoby se s ním chystala zaútočit.
Perdita vystřelila do hlavy té obludy a ustoupila. Oči krásky znovu pohlédly na Perditu a ta nestvůra stále syčela a pohybovala se.
"Na zem!", zavelel hlas.
Perdita skočila na zaprášenou podlahu právě ve chvíli, kdy ji ohlušil hlasitý výstřel. Hlava krásky zmizela ve spršce krve, kostí a mozku. Tělo se ještě chvíli kolébalo, než se zhroutilo na podlahu. Do budovy skočil Niňo.
"Vzal jsi výbušné", děla Perdita, když jí Niňo pomáhal vstát.
"Jo", odvětil. Kopl krásku do boku a plivl na ni.
"Jak je Taťkovi?", zeptala se.
"Žije", opáčil, když došel k rozbitému oknu. Připravil si pušku a skočil na dřevěný chodník. Perdita ho následovala a oba se rozběhli k rohu, kde byl chvíli předtím Seamus. Ale po šílenci tam nezbylo nic než rozrytá hlína. Perdita se rozhlédla. "Kam šel Francisco?"
Francisco následoval svou sestru kus cesty po ulici, ale pak zahlédl cosi pohybovat se mezi budovami. S připravenou pistolí vběhl do úzké uličky. Na druhém konci viděl v hlíně stopy. Cokoliv to bylo, nešlo to, ale belhalo se to, což znamenalo, že to byla jedna z krásek.
Vystoupil z uličky a rychle přehlédl oblast. Po krásce nebylo ani památky, ale ve vzduchu stále visel zápach hnijícího masa. Vlastně byl puch čím dál horší. Rychle se skrčil a překulil. Když vstal, mířily jeho pistole na hlavu jedné z krásek.
Měla na sobě roztrhané růžové šaty a v mrtvé ruce svírala otevřené růžové paraplíčko. V druhé ruce měla velký růžový vějíř. Její mrtvé oči se střetly s jeho. S rozpraženýma rukama se po něm vrhla. Ustoupil na stranu a vypálil z obou pistolí najednou.
Kulky provrtaly krásku na pravém boku, ale nezpomalily ji. Neuvěřitelnou rychlostí se otočila a zásáhla ho do tváře paraplíčkem. Odfrkl bolestí, když se mu jeden z drátů zasekl do tváře. Klopýtl a narazil ramenem do zdi, až ho od nárazu brněla ruka.
Pohlédl přes rameno, jak se k němu kráska znovu blížila. Vykopl a zasáhl nemrtvou obludu do břicha. Ta udělala dva klopýtavé kroky vzad a na chvíli se zastavila. To bylo vše, co potřeboval.
Francisco se otočil, napřáhl pistole, odstrčil se ode zdi a začal páilt. Kulky provrtaly nemrtvou hlavu a zničily ji. Těžce dýchal, když nemrtvá nestvůra padla na zem. Tolik se na ni soustředil, že neslyšel druhou krásku za sebou.
Ta zvedla své paraplíčko a zarazila mu jeho špičku do zad. Francisco zaječel, když mu ostrý železný bodec pronikl oblečením a zaryl se mu do masa. Padl dopředu a kráska padla na něj, přičemž mu nehty trhala plášť a košili. Francisco se ji snažil setřást, ale nemrtvá váha ve spojení s tím, že se mu svíjela na zádech, mu znemožňovala obrátit se.
Cítil, jak mu košile nasákává krví. V posledním zoufalém pokusu se vzepjal jak jen dokázal, aby se vymanil ze sevření obludy. Krásčin stisk na okamžik povolil. Francisco se začal obracet, ale do hlavy ho zasáhl silný úder. Jediná myšlenka, která mu proběhla myslí, než vše zčernalo, byla: 'Doufám, že zůstanu mrtvý'.
Seamus se podíval na bezvědomého Ortegu, kterému Mary vytáhla ze zad své paraplíčko a položila si ho vyzývavě na rameno, načež roztáhla vějíř.
"Vezmi ho", přikázal Seamus a kráčel pryč. Mary se podívala na jednu svou ruku a posléze na druhou nevědouc, co dělat. Seamus cítil její zmatek. Obrátil se a jemně si od ní vzal vějíř. Na tváři se jí objevil smutný výraz, dokud jí neukázal, že vějíř pouze složil a vložil do jedné z méně roztrhaných kapes jejích šatů.
Sklonila se, popadla Francisca za nohu a táhla ho za Seamusem uličkou. Na druhém konci se Seamus rohlédl. Po ostatních Ortegovcích tu nebyla ani stopa, ale on věděl, že si musí dávat pozor. Jen pár kroků od něj byly otevřené dveře do jedné z budov.
'Sybelle', pomyslel si, 'potřebuji tě tady. Hned'.
Během pár minut se objevila za Mary velká plešatá žena, za živa možná krásná. Další rychlý pohled do ulice mu řekl, že to bylo teď nebo nikdy. Pokud by ho nějaký Ortega v rostoucí tmě zahlédl, už by vystřelil. Vyrazil po chodníku k otevřeným dveřím, hned za ním šla Sybelle, zatímco Mary táhnoucí Francisca byla poslední.
V budově se skrčili. Bylo zjevné, že to byl nějaký obchod, napravo ode dveří byl pult a podél zdi několik prázdných polic. V rohu nalevo byl malý kulatý stolek se dvěma židlemi.
"Polož ho tam", ukázal Seamus na židli.
Po té, co se Mary odbelhala do rohu, pokusila se Francisca zvednout, avšak jeho váha byla na její neživé paže příliš. Došla k ní Sybelle, jednou rukou ho zvedla a upustila ho na židli. Když se Sybelle pohnula zpátky k Seamusovi, zazněl výstřel. Kulka zasáhla Sybelle do hlavy hned nad levým uchem a utrhla kus kůže. Seamus vykřikl, otočil se dokola a zvedl pistoli. Dlouhá čepel na jejím konci zasáhla Santiaga zboku do hlavy a rozekla mu kůži. Zranění bylo proti Sybellinu téměř drobné.
Santiago skočil na podlahu za pult a držel si rozseklou kůži. Nekřičel ani nevzdychal, ale přerývaně dýchal.
Seamus přeskočil pult. Zamýšlel muže prostě zastřelit, ale než zmáčkl kohoutek, něco ho napadlo. Zvedl nohu a nechal ji dopadnout do mužova obličeje, čímž mu zlomil nos. Santiago se svalil na zem. Za ním ležel starý Ortega. Zranění na Taťkově rameni už nekrvácelo, ale vypadalo to, že ztratil dost krve a díky tomu omdlel.
Seamus obešel pult a prohlédl Sybelle. Zranění bylo zlé, ale Sybelle utrpěla horší.
"Polož je tam taky", řekl Seamus velké ženě a jeho úšklebek se rozšířil. "Užijeme si s nima trochu legrace".
Perdita a Niňo hleděli přes okraj střechy. Pod nimi svítilo z budovy na druhé straně ulice slabé světlo. Tak tiše, jak jen mohli, prohledali městečko, ale neodvážli se vstoupit do jakékoliv budovy. Souboj se Seamusem byl jedna věc a dvojice si byla jistá, že by si se šínecem poradili, ale trápil je Rádobij. Nebyli si jisti, jestli by netvora zvládli sami.
Seamus vstoupil do dveří a zavolal. "Ortegové! Vim, že tam někde jste" Ukázal na budovu za sebou. "Mám tu vaší rodinu! Nechci je zabít, ale udělám to, jestli se neukážete"
Jeho hlas zněl budovami. Dva Ortegovci na sebe pohlédli. "Je to past", zašeptali.
"Chci jenom Rádobije", pokračoval Seamus. "Pokud přijdete a budete souhlasit, že tohle místo hned opustíte, pak se vám nic nestane. Máte moje slovo".
Dvojice na sebe kývla a vstala. "Kloboučníku!", zavolal Niňo. Seamus zvedl hlavu. "Jdeme dolů".
Seamus se zašklebil a vrátil se do budovy.
Sešli dolů po schodech na boku budovy a překročili prašnou ulici, Niňo nalevo a Perdita napravo. Vstoupili do budovy se zbraněmi v rukou.
"Prosím, dobří lidé", pravil Seamus s úsměvem, "zbraně nepotřebujete. Vidíte tohle?", ukázal do rohu. Francisco a Santiago se choulili na židlích a Potrhlý Taťka na zemi u jejich nohou. Na pravo od nich stála tlustá žena s dlouhým zubatým nožem v levé ruce, který mířil Franciscovi na hrdlo, zatímco v pravé ruce držela pistoli s dlouhou čepelí mířící na Santiaga, jehož tvář a vous byly pokryty krví. Nalevo měla kráska oděná v modrém paraplíčko opřené o Taťkovu hruď přímo na srdci.
"Mně se zdá, že jste jim už ublížili a chcete ještě víc, pendejo", děl Niňo a jeho puška se pohybovala mezi Sybelle a druhou kráskou. Perditina pistole namířila Seamusovi přímo na hlavu.
Seamus se široce usmál a rozpřáhl ruce. "Jen jsem se chtěl ujistit, že nedojdu úhony. Vidět je takhle by mohlo způsobit, že budete chtít pomstu".
"Když uvážím, že jsi byl patrně tím, kdo jim ublížil, tak mě takový nápad přišel na mysl", odvětil Niňo.
"Právě, byli zraněni bojem s mými kráskami, ale já nevím, proč bychom si prostě každý nemohl jít po svém".
Perditin pohled mu prozradil, že se to nestane.
"Prosím pochopte, já jenom chci Rádobije pro svoje vlastní účely", pravil Seamus.
"A ty jsou jaké, Kloboučníku?", otázala se Perdita chladným hlasem.
Seamusův úsměv ani na chvíli nepovadl. "To je tajemství".
"Kde je ta druhá?", zeptal se Niňo.
"Druhá?"
Niňo ukázal puškou na Mary. "Ta druhá obluda".
"Ach, Lucille", potřásl Seamus hlavou a těžce vzdychl, načež kývl k Franciscovi. "Bojím se, že váš bratr byl schopen ji zlikvidovat". Podíval se na Niňa. "Stejně jako vy Sarah". Poprvé se jeho úsměv poněkud vytratil a jeho oči zchladly. Vypadal, že se duševně otřepal a úsměv se vrátil. "Ale to je pro Kloboučníka jenom malá překážička", uchechtl se svému malému rýmu. "Je mnoho žen, co se dychtí přidat k mým kráskám na bále". Zadíval se na Perditu.
"Jsi šílenec", odtušil Niňo.
Úsměv najednou zmizel. "A ty zkoušíš mou trpělivost", vyštěkl Seamus. Ustoupil, ruce stále roztažené. "Vemte si svou rodinu a běžte. Nabídka se nebude opakovat".
Niňo vzdechl. Vykročil k padlým členům rodiny a Perdita krok za ním, stále míříc na Seamuse. Niňo se náhle zastavil a oči se mu zúžily. Klesl na koleno, načež Mary více zatlačila na paraplíčko a hrozila probodnout staříkovi hruď. Niňo položil dlaň na zem, a pak vstal.
"Netvor se blíží", řekl.
'Zatraceně', pomyslel si Seamus. Ještě pár kroků a měl by je. O muže se tolik nestaral, chtěl je stejně zabít, jen pomalu, ale záleželo mu na ženě. V tuto chvíli nebyla tak hezká, ale to spraví a udělá z ní atraktivní krásku.
'Co mám teď dělat?', Seamusova mysl rychle pracovala. Byl si jist, že muž blafuje. Pokud by byl Rádobij stále v oblasti, pak by všechen dřívější boj byl…
Přestal hloubat, když se mu pod nohama zatřásla země. Ze stropu spadla omítka a ve světle lucerny na stole zatančily můry. Seamus vzhlédl a zpola očekával, že se strop prohne pod mohutnou vahou tvora.
Zadní zeď vybuchla a na všechny strany se rozlétly třísky a omítka. Seamus uskočil dozadu, dopadl na pult a skulil se za něj. Pak vykoukl zpoza pultu.
Ve velké díře ve zdi stál Rádobij.
Byl zcela nahý a jeho kůže měla barvu zahnívající růžové. Kolem pravé paže měl omotán dlouhý řetěz a v ruce svíral velký kovový hák upevněný na jeho konci. Ve druhé ruce držel obrovský sekáček na maso. Břicho měl rozseknuté, sevřené kovovými sponami. I přes to Seamus viděl vnitřnosti tlačící se ven.
Rádobij zařval a odporný zápach, který z něj vycházel, se zdvojnásobil.
Všichni Ortegové kromě staříka znovu nabrali vědomí a hleděli na obludu. Vousáčovi se zvedl žaludek a pozvracel se. Seamus si výsměšně odfrkl, ten trouba toho moc nevydrží. Naneštěsí přitáhl zvuk Seamusova uchichtnutí Rádobijovu pozornost. Jedna těžká noha udělala krok do místnosti a rozštípla prkna v podlaze. Obluda sekla sekáčkem, který se zaryl hluboko do pultu pár stop od Seamuse.
Sybelle cítila, že její pán má potíže, a vyrazila k Rádobijovi. Netvor spatřil její příchod a jediným máchnutím mohutné paže ji prohodil zdí.
"Sybelle!", vyktřik Seamus a vyskočil. K Rádobijovi přistoupila Mary a zabodla do neuvěřitelné tlustého břicha své paraplíčko. To nenadělalo mnoho škody, ale stačilo to na přitáhnutí pozornosti. Netvor se natáhl a popadl krásku do ruky s řetězem. Chvíli se bránila jeho sevření, zatímco si ji přitahoval k tváři, ale jeho mohutná ruka jí rozdrtila lebku a mezi prsty mu začala vytékat krev a mozek.
Zazněly výstřely, když Ortegská žena zahájila palbu, a kulky na někoilka místech prošly tělem obludy. Ozval se ještě hlasitější výstřel a Rádobijovo pravé rameno zmizelo. Zaječel bolestí a vztekem. Jedním rychlým pohybem popadl Mary za nohu a utrhl ji. Pokusil se nacpat si ji celou do tlamy, ale vešla se tam jen část jejího stehna. Odhodil zbytek nepotřebného těla stranou a začal žvýkat nohu, která se ještě trochu chvěla.
Rádobij vykročil a jeho tělo způsobovalo, že místnost vypadala mnohem menší. Když se netvor zaměřil na Ortegovce, Seamus si uvědomil, že je vhodný čas zmizet. Jeho krásky byly zničeny, brašnu ztratil a pistole prolétla zdí se Sybelle.
Když se Rádobij zcela obrátil proti Ortegům, Seamus proklouzl za pultem k díře, kterou netvor vyrobil. Jakmile byl jen pár stop od zadní zdi, vydechl si a proskočil skrz.
Uši mu ještě zvoněly, když běžel z budovy doufaje, že Sybelle přežila Rádobijovu ránu a následný náraz. Myšlenkou jí nařídil přijít a během chvíle se mu objevila po boku.
Bylo těžké říci, jak těžce je zraněná, ale věděl, že přežije. Vzal si od ní svou pistoli. "Pojď, má nejdražší", pravil a vzal ji za ruku, "však ještě bude možnost se s ním utkat".
Sybelle hekla a zaslintala.
Perditina pistole jen cvakala. Zaklela a vyhodila zásobník, když Rádobij znovu sekl svým sekáčkem, minul ji a zasekl jej do dřevěné podlahy. Niňova zbraň znovu vystřelila a výbušný náboj odstřelil kus Rádobijovy pravé paže.
Jak se k nim netvor blížil, uvědomili si, že téměř vkročili do Seamusovi pasti. Rádobij vstoupil na místo, od kterého byl Niňo předtím jen pár stop, a podlaha se zcela propadla. Blízký podpůrný trám se propadl s podlahou a tím se zhroutila část stropu. Přestože to nevypadalo, že to obludě nějak vážně ublížilo, další váha zpomalila její druhou mohutnou nohu. Když se pokusila nohu vytáhnout, rozbitá prkna se mu zasekla kolem kotníků a zastavila ho.
Jejich cesta k oběma dveřím i díře ve zdi byla zablokována, proto se Santiago a Francisco pokusili odtáhnout Taťku do bezpečí skrz díru, kterou udělala kráska po zásahu Rádobijem. Santiago však měl s pohybem potíže. Zkažený zápach vycházející z nestvůry na něj byl příliš, stále se mu zvedal žaludek. Francisco vypadal, že je těžce zraněný a měl potíže táhnout Taťku a pomáhat svému bratru. Perdita viděla, že ani jeden nemá pistole, takže v boji jí nemohli mnoho pomoct.
"Musíme jít", vykřikla. Rádobij na ně zařval. Sekl sekáčkem a těsně minul Perditinu botu. Už měla přebito a vyprázdnila zásobník do netvorovy odporné tváře.
Jedno oko se rozprsklo a z týla vylétly kusy masa a kostí, ale obluda stále neumírala. Perdita věděla, že tu je vážný nepoměr sil. Pokud by se neukázal ten hajzl Seamus a nevnesl do věcí zmatek, tak by měli šanci.
Než dokázal Francisco vytlačit Taťku ven, přistoupila k nim Perdita a strhla ze staříkova opasku svazek dynamitu. Popadla jeho zapalovač, zapálila doutnák a hodila ho nestvůře mezi nohy.
"Mizíme! HNED!", vykřikla. Francisco protlačil svého otce ven a kvapně ho následoval. Perdita popadla Santiaga a prostrčila ho skrz díru, zatímco Niňo vypáill další ránu nestvůře do břicha. Perdita chytla Niňa za límec a táhla ho za sebou k východu. Zaječel a jejich postup se zastavil. Perdita se ohlédla přes rameno a viděla, jak má mladík v lýtku zaraženou dlouhou zakroucenou čepel. Pustila ho a přebila tak rychle, jak jí ruce dovolily. Rádobij trhl řetězem a utrhl Niňovi kus lýtka.
Znovu zvedla pistoli a vyprázdnila ji do netvorova druhého oka. Slepý Rádobij zavyl bolestí a vztekem. Perdita popadla svého bratra, zvedla ho a bez dlouhých cirátů ho prostrčila dírou ve zdi, zatímco Rádobij divoce mával sekáčkem i kovovým hákem. Proskočila zdí a právě dopadla na svého bratra, když dynamit vybuchl. Oba je zaplavil déšť třísek.
Neohlížela se, aby viděla, jakou způsobila škodu, na to nebyl čas. Všichni byli ošklivě zranění a Perdita věděla, že pokud by obludnost stále dokázala bojovat, nemohli by se jí postavit. Až se za pár dní dají do pořádku, mohou se vrátit a podívat, zda je netvor skutečně mrtev.
Rychle se sebrali a zmizeli do noci.
Rádobij se propadl do podlahy. Byl tak blízko slaďoučkému masíčku. Ta svačinka, kterou si dal, byla kyselá a žluklá.
Kulky, výbuchy, zranění, oči, na tom nezáleželo. Tyto věci se časem zahojí. Jediná věc, na které záleželo, byl hlad, hlad, který nešlo uhasit bez ohledu na to, jak moc jedl.
Jídlo.
Ano.
Věděl, jaké bude jeho další jídlo.
Musí se ujistit, že bude ještě živé.
Východozápadní dráha číslo 1 spojuje obchodní zájmy na východě s důlními pracemi na západě. Když se znovuobjevila trhlina, byla rychle jako větev této hlavní dráhy postavena dráha číslo 8 známá jako Malifauxská, sloužící nejlukrativnějším důlním podnikům v Malifaux. Jízdu Malifauxskou drahou si kupovalo mnoho bohatých debutantů hledajících vzrušení.
Modrý vůz, nazývaný tak podle interiéru čalouněného královskou modří, byl postaven právě pro tyto pasažéry, z nichž mnozí navštívili generálního guvernéra a strávili několik dní v jeho usedlosti, než se vrátili zpět do svých domovů na Zemi. Další cítili potřebu stát se svědky reality Malifaux, aby se mohli chlubit svým přátelům. Tito cestující pokračovali v cestě osmou drahou do Ridleyho stanice západně od města, která sloužila jako překladiště východozápadní dráhy.
Jedna z pasažérek, slečna Julia Goodbody, poslouchala svého společníka vyprávět o historii jídelního servisu v Modrém voze, když byly přední dveře vozu vykopnuty mladým mužem. Juliin přítel otevřel ústa, aby něco řekl, když muž zvolal: "Jeevesi, otevři cechovní vagón!", a ukázal na druhý konec Modrého vozu. Ihned následovaly hlasité kroky. Julia a její společník sledovali, jak dveřmi vagónu prolétl mosazný muž. Jako miniaturní lokomotiva prosvištěl vozem vydávaje pronikavé hvízdání jako odezvu na hlas svého pána. Jeho kovové tělo bylo překvapivě obratné, přestože převrhlo kbelík se šampaňským a láhev se roztříštila na podlaze. Nadšený jako dítě rozbalující dárek prolétl mechanický muž protilehlými dveřmi, kde zmizel, aby zahájil útok na obrněný vůz.
Mladík, kterého Julia shledala šarmantním, spěchal za mechanickým mužem, ale vklouzl do místa mezi dvěma sedadly pro cestující přímo přes uličku naproti Julii a jejímu příteli. Když se naň podívali, dotkl se prstem rtů. Důvod pro toto gesto byl brzo zjevný, jelikož otevřenými dveřmi vběhli dva strážníci s vytaženými revolvery. Když spatřili ve voze dva bohaté pasažéry, sklonili strážníci zbraně.
"Madam, pane", pravil strážník a dotkl se klobouku, "nelekejte se, brzo toho zločince zadržíme…"
Jeho slova byla přerušena hlasitým zabzučením, když oba strážníci zasáhl elektrický oblouk. Jejich těla se třásla bolestí a v jejich otevřených ústech zářily elektrické záblesky. Julia sledovala v morbidním úžasu, jak bezvládná těla dopadla na zem. Všimla si, jak se kolem nich roztéká voda z kýble se šampaňským. Sledovala proud vody po podlaze tam, kde se krčil mladík. Kolem prstů ponořených do rozlité vody mu tančilo modré světlo. Vzhlédl na Julii a modré světlo zablikalo v jeho nezbedném pohledu.
"Jdo jsi?", dokázala Julia sotva zašeptat.
"Gabriel", odvětil modrooký muž a vstal.
Juliin druh se podíval Gabrielovi přímo do očí. Dvojice chvíli stála tiše a Julie zadržela dech předvídajíc hádku. Gabriel však jednal nenuceně a rychlým strčením poslal muže na zem, kde těžce dopadl na záda. Bez dalšího pohledu na jejího přítele popadl Gabriel Julii za ruku a rychle si ji přitáhl. Její prsty mu pevně sevřely košili, oči se střetly, těla se k sobě přilepila a navzájem se políbili. Juliina hruď se dmula tisknouc bujná ňadra ke Gabrielovu tělu. Obsah jejího živůtku však nebyl tím, pro co sem přišel. Pustil Julii ze svého sevření a obrátil se k východu z Modrého vozu, nechávaje ohromenou ženu a jejho nápadníka osudu.
Gabriel přešel do druhého vozu a shledal, že Jeeves už udělal svou práci. Vybavil svého parního druha řetězovou pilou, která Jeevesovi umožnila otevřít cechovní vůz jako konzervu. Od příjezdu na Malifaux se Gabrielovo nadání na mechaniku výrazně rozvinulo, zejména co se týče elektrických součástek, a cítil s Jeevesem jistou spřízněnost. Elektřina proudící Gabrielovy v žilách kolovala rovněž v Jeevesovi. Byli bohem a výtvorem.
Vůz byl naplněn parou z Jeevesova úsilí a na podlaze leželi další dva cechovní strážníci. Mechanický muž nalezl trezor a klesl před ním na koleno. Natáhl obří pařát a sejf uchopil. Šroub v robotově lokti se otočil a oddělil pařát od paže. Se zařízením na místě Jeeves vstal a udělal místo Gabrielovi, který rychle došel k sejfu. Pařát byl naplněn výbušninami a Gabriel vytáhl z přístroje čep a připravil ho k výbuchu. Chvíli se ujišťoval, že je vše v pořádku, a pak se ukryl v rohu vagónu, zatímco Jeevesovo kovové tělo se nad ním sklánělo, aby ho ochránilo před blížícím se výbuchem.
S uspokojivým zaduněním sebou vůz silně poskočil, až to hrozilo vykolejením, a kola hlasitě zavyly, než dopadly zpět na místo. Výsledek byl méně než ideální. Místo vyražení dveří trezoru výbuch prohodil trezor stěnou vozu a poslal ho do příkopu u trati. Vzácné dušekamy, nejcenější poklad na Malifaux, pršely vzduchem, zatímco se trezor kutálel příkopem. Podlaha vagónu také byla poseta dušekamy, a ty se klející Gabriel horečně snažil nacpat do svého pytle.
Výbuch dynamitu rychle následovaly výstřely. Vždy věrný Jeeves se rychle postavil mezi střelce a Gabriela a kulky se odrážely od jeho kovového trupu. Tento pistolník však nebyl nešikovným strážníkem. Při šestém výstřelu pistolník řádně zamířil ze svého revolveru a vystřelil. Každý rytíř má ve svém brnění štěrbinu a Jeeves nebyl výjimkou. Magie oživující tohoto parního golema byla uložena v dušekamu umístěném v tvorově hlavě. Gabriel považoval svého mechanického druha za skutečnou osobu a magie v kameni byla jeho duší. Po šestém výstřelu Jeevesův dušekam vybuchl ve spršku úlomků. Každý zazářil posledním vzplanutím magie, než ztmavly a rozsypaly se po podlaze.
"Jeevesi! Ne!", zavyl Gabriel.
Neživý stroj se zhroutil a odhalil Gabrielovi svého vraha. Ve zničených dveřích cechovního vozu stál Samael, slavný cechovní lovec čarodějnic. Gabriel ho poznal podle častých obrázků v novinách, které mu připisovaly lapení tuctů arkanistů. Mezi nimi doutnal Jeevesův zničený kotel a vagón se plnil kouřem.
"Máš právo ho oplakat, pro chodící kotle není nebe. A ani pro zloděje", prohlásil Samael chladně.
Zdolán vztekem ze smrti svého přítele Gabriel vstal a postavil se lovci čarodějnic. Zvedl ruce nad hlavu, krví mu proudila energie a přelila se do kůže, kde vybuchla jako zářící blesk. Ruce šlehly kupředu a elektřina plná smrtící zášti prolétla vzduchem. Blesk však nesdílel Gabrielův hněv. Zmatněl a slabě vklouzl do Samaelvoy hrudi, respektive do přívěšku, který tam visel. Byla to ochrana proti Gabrielově magii vyrobená právě na obranu proti jeho nadání. S Jeevesem po smrti a magií zcela neúčinnou měl Samael navrch.
"Mě nedostaneš, Samaeli. Musíš mě zabít", pravil Gabriel vzdorně.
"Ať je po tvém".
Samael nenuceně otevřel zásobník svého revolveru a dobil ho náboji z opasku. Lusknutím zápěstí zásobník zapadl a on namířil pistoli na poraženého Gabriela. Samael se pomalu blížil a Gabriel klesl na kolena a sklonil hlavu. V tu chvíli se i zvuk lokomotivy zdál tichý. Vzduch zhoustl a Gabriel shledal, že je těžké dýchat, jakoby chlad přítomné smrti zkazil vzduch. Cítil se hloupě, hleděl na svůj život a tento pokus oloupit Cech. Byl si tak jistý sám sebou a představoval si, jaké velké sny vykouzlí, až bude mít dušekamy. V tuto poslední chvíil svého života uvažoval Gabriel nad řadou chyb, které ho přivedly sem.
Ozvalo se hlasité bouchnutí, které se vůbec nepodobalo výstřelu. Gabriel otevřel oči snaže se vzhlédnout na svého vraha. To, co viděl, byl největší zásah štěstí, jakého kdy byl svědkem. Julia vypadala nádherně. Byla anděl a její rozevláté roucho se jí třepotalo kolem kotníků zvlněné větrem proudícím skrz otvory ve voze. Nad hlavou měla Jeevesův výfuk, který použila na udeření Samaela, a lovec čarodějnic jí ležel bezvládně u nohou. Gabriel vyskočil na nohy a objal ženu, vášnivě jí líbaje. Pak popadl pytel zachráněných dušekamů a ukázal k díře ve vagónu: "Dámy první. Ujisti se, že na zem dopadneš do kotoulu".
Julia se šťastně usmála a sebejistě přikývla. Nadzvedla si sukni a skočila. Byl to anděl, alespoň tak letěla. Dopadla do příkopu tak ladně, jak to jen šlo, a rychle se překulila.
S pohledem přes rameno na Jeevesovo padlé tělo popadl Gabriel výfuk, který Julia odhodila. Dotkl se rukou pytle s dušekamy po boku. Jeevesův odkaz bude žít v generaci, které tyto kameny umožní vyrobit. Vrátil se k díře v boku vagónu, zašeptal tiché: "Sbohem", a následoval Julii vzduchem.
Gabriel se pomalu probouzel. Měl krásný sen. Svrhl zkorumpovaného generálního guvernéra a vládl Malifaux z tyranova domu s pomocí armády dušemi poháněných automatů. Peníze, ženy, mléko, med - vše bylo jeho. Byl úžasný a mocný, jelikož doly Malifaux plnily jeho pokladnice a přinášely život jeho mechanické milici. Ale když ze své slonovinové věže sledoval své panství, z města se zvedal dým a blížil se dav. Zapálené pochodně se leskly jako hvězdy na noční obloze. Sevřela ho neblahá předtucha a on se vzbudil, ale pach kouře přetrval.
Náhle jím otřásl strach a Gabriel si uvědomil, že zdrojem kouře nebyl dav. Všudel kolem něj olizovaly plameny stěny a rychle šplhaly výš. Trámy praskaly a padaly ze stropu jako žhnoucí oharky. Obrátil se a zatáhl za peřinu vedle sebe, ale Julia už byla pryč. Vyskočil z postele, až vysypal ukradené dušekamy na podlahu, a spěchal ze schodů, přičemž pod plamny lemovanými dveřmi svého domova viděl paprsky vycházejícího slunce. Proskočil hořícími dveřmi a kolem se rozlétly hořící třísky.
Tehdy ho zasáhl mocný úder. Ležel na zemi, kolem poletovaly uhlíky a nad ním visel obří meč se širokou čepelí. Otočil hlavu a zrak se mu zamlžil, ale byl při vědomí dost dlouho, aby viděl ženu, která sklonila čepel a švihnutím prstu odhodila cigaretu. Ušklíbla se a pohodila hlavou. Vydechla obláček kouře a pravila: "Tohle pro tebe není dobrý den, příteli". Vedle ní se tyčil Samael svírající zápasící Julii, jejíž ústa pevně svíral rukou.
Gabriel se snažil probudit. Nesnil. Nebyl schopen poznat, kolik času uplynulo. Pokoušel se pohnout, ale rychle shledal, že má spoutané ruce. Těžké řetězy ho poutaly k železnému kruhu ukotvenému v kamenné podlaze. Komnatu osvětlovaly louče a Gabriel viděl, že v kruhu kolem něj jsou vytesána podivná písmena. Netušil, co říkají, ale věděl, co znamenají. Kouzelníci se pyšní mnoha věcmi včetně znalostmi dávno mrtvých jazyků. Popsané kruhy kolem byla cechovní magie opsaná z nějaké prastaré knihy. Magie, kterou Gabriel neznal.
V komnatě nebyl sám. Viděl ženu nenuceně se opírající o zeď a vychutnávající cigaretu. Gabriel okamžitě reagoval. Cítil, jak mu v žilách vře jeho vnitřní energie. Síla Malifaux byla s ním a zvednuv ruce, vyslal na ženu všechnu magickou sílu, kterou dokázal sebrat. Moc přišla a s ní neuvěřitelné utrpení. Gabriel zařval bolestí, když se magie obrátila proti němu a zaplavila ho mučivým ohněm.
Nebyl to druh ohně hořící v hostinských krbech a nebyla to bolest spálené kůže. Gabrielova pokožka byla ušetřena, vlasy nebyly sežehnuty, ale hluboko uvnitř cítil bolest strašnější, než mělo jeho tělo schopnost snést. Jeho nejvnitřnější části, éterické součásti života, zaplavil oheň a sžíral je zevnitř mučivým horkem. Plamen zmizel stejně rychle jako přišel a zanechal Gabrielovo tělo zkroucené na podlaze, zatímco komnatou stále zněl jeho křik. Několik dlouhých chvil se nic nestalo, pak se vrátil pach kouře. Byl to tabákový kouř následovaný šeptanými slovy jeho únoskyně.
"Jmenuji se Sonnia. Až budeš připraven, promluvíme si. Naber dech, příteli".
Gabriel slyšel dřevo tažené po kameni, jak Sonnia táhla podél ochranného kruhu židli. Trpělivě čekala a Gabriel se pomalu vzpamatovával, jak mu bolest v břiše mizela. Zhluboka se nadechl a sebral sílu. Stočil pod sebe kolena, zatlačil rukama o zem a zvedl hlavu. Oči se střetly s ženinými a on otevřel ústa, aby promluvil. Ale nedala mu příležitost, ve chvíli, kdy se jejich oči setkaly, mu cvrnkla do tváře cigaretu. Horký oharek mu vypálil tečku na čele a tvář mu zašpinil popel.
"Idiote, nejsme tu na tlachání".
V Gabrielovi vzplál hněv a zaplála v něm moc. Instinktivně jí znovu vypustil. Co by se normálně zhmotnilo jako blesk z konečků prstů, což byl trik, který mu umožnil snadno přemoci strážce ve vlaku, se nyní svezlo po řetězech jeho pout a do kruhu napsanému na kamenech kolem něj. Černé runy zaplály zlovolnou fialovou, když se energie v kruhu obrátila a skočila skrz pouta zpět, aby v něm vznítila oheň. Gabriel zavyl, ale jeho vztek naplnil oheň a ten nepovolil. Poháněn nenávistí by oheň plál, dokud by nezbylo nic. Komnatou zněl jeho křik, ostrý zvuk skutečného utrpení, ale jeho únoskyně promluvila a její hlas pronikl do jeho světa bolesti.
"Co cítíš je vypalování tvé vnitřní moci. To, co tě předtím pohánělo a činilo sebevědomým, bude pryč, a ty budeš jen pokorný, prázdný muž. Uvnitř tebe zbude díra, a to prázdno bude lačné moci, kterou kdysi znalo. S tím hlasem přijde citlivost na magii tvých zločineckých druhů. A já použiji tvou novou schopnost ke stopování ostatních, jako jsi ty, a ty mi pomůžeš. Pomůžeš mi, protože je budeš nenávidět pro moc, kterou mají, žárlivý na sílu, kterous kdysi také měl. A bude tě to těšit, to ti slibuji".
Navzdory bylesti slyšel Gabriel každé slovo a byl vyděšen tím, že měla pravdu. Věděl, že měla pravdu, protože cítil tu svou součást, která byla schopna odolat sežehnutí. Prsty se mu zarývaly do chladné podlahy horečně se snažíce zachytit svou identitu a zachránit se před pohlcením plameny. Přežije jen jeho hněv a nenávist. Poslední kousky jeho revolty zhasly a oheň v něm zaplál a opustil ho jako nezdravý zelený dým.
Sonnia ustoupila, když mu dým proudil z očí a úst. Nezdravý oblak skryl řetězy poutající ho, a ty rychle zrezly. Jeho tělo zkroucené bolestí a nenávistí se také změnilo. Síla v něm se vypařila a on se jevil jako prázdný lusk, kterým nyní byl. Stejně jako byl vypálen jeho domov, tak z něj zbyla jen schránka jeho těla. Paže měl ohnuté a kůži scvrklou jako prastarý pergamen.
Sonnia stála nad žalostnou bytostí a sledovala proměnu. "Pokud chceš dostávat cechovní kameny, pracuj pro Cech. Myslím, že si svou novou kariéru užiješ". Ze zabalené pytloviny vytáhla velkou čepel a hodila ji na podlahu před to, co zbylo z Gabriela. Ve škodlivé blízkosti tvora kov zkorodoval a ztratil lesk. "Mé jméno je paní. Zde je tvá zbraň".
Gabriel vzhlédl svýma prázdnýma očima a sklonil hlavu: "Ano, paní".
"Vidím, že jste objevila zlatý hřeb této výstavy, slečno Olihňová. Máte dobré oko", přistoupil k Molly nastavující svůj fotoaparát kurátor.
"Je to velmi půvabný kousek. Doufám, že nevadí, pokud ho vyfotím. Myslím, že se u článku bude dobře vyjímat", vytáhla Molly hlavu zpoza fotografické kukly. "A prosím, říkejte mi Molly. Co mi můžete o tomto kousku říct?"
"Nazývá se Gorgonina slza. Je to témeř první relikvie objevená v troskách Malifaux během počátečních výprav skrz trhlinu, než se zavřela. Barnard Hughes, dobrodruh, který ji našel, vyprávěl fantaskní příběh, jak kámen sebral ze sochy hadí bohyně, co objevil v divočině. Pro jeho vyprávění není mnoho důkazů, protože žádný z ostatních členů výpravy si na takovou sochu nepamatuje a nikdy nebyla nalezena. Erb rodu Hughesů také zobrazuje Athénin štít, na kterém je ženská hlava s klubkem hadů. Je pravděpodobnější, že pojmenování kamene bylo pokusem spojit ho s rodinným jménem. Pokud vás však zajímá můj názor, je to přesto vhodné jméno. Zelená záře mi připomíná hadí jed nebo pohled děsivé obludy z dávných mýtů. Kámen si zajistil vlastní mýtus, který jej činí ještě cenějším, nehledě na jeho velikost a tajemnou moc.
Drahokam je prý prokletý. Hughes byl výstřední muž, ale jak stárnul, byl stále paranoidnější. Bál se, že ho tvorové Malifaux pronásledovali skrz trhlinu na Zem, aby kámen získali. Nikdy se od kamene nevzdaloval a nechal ho vybrousit do současného tvaru slzy a zasadit do řetízku, který tu vidíte. Nosil ho neustále, přestože zřídka otevřeně, skrýval ho pod košilí či sakem. Jeho zeť byl jedním z těch nešťastníků, kteří byli uvězněni na Malifaux, když se trhlina zhroutila, čímž udělal Hughesovu dceru vdovou a jeho vnučku Harriet sirotou. Hughesova dcera a vnučka se přistěhovaly, aby s ním žily na jeho pansví, kde měl velký dům se služebnictvem.
Harriet měla tmavé oči a černočerné vlasy. Ve své paranoie Hughes obvinil holčičku, že je nezrozená obluda, která ho vystopovala, aby mu slzu ukradla. Neustále vinil dívku za všechny nehody, které se na panství udály, a stával se stále nervóznějším a násilnějším. Jeho strach z malé holčičky ho nakonec dohnal k tomu, že panství zapálil. On, jeho dcera i vnučka byli nalezeni zaživa upáleni, společně v jedné místnosti. Gorgonina slza byla nalezena u Hughesova těla. Služebnictvo, které uprchlo před ohněm, prohlašovalo, že kámen zářil více než kdy dřív nabit smrtí Hughese a jeho rodiny.
Hughes nezanechal závěť a drahokam byl prodán v aukci. Následně kámen vyměnil několik vlastníků. Všichni tragicky zemřeli a kámen byl u smrti každého vlastníka vždy přítomen, neustále posilován ponurým osudem svých majitelů. S každou smrtí jeho proslulost rostla. Vyhledávali ho jen ti s morbidním zájmem o děsivou historii. Nakonec skončil ve vlastnictví Doriana McKee, zeměměřiče, který po znovuotevření trhliny získal kontrakt v mokřinách Malifaux. Zmizel pár týdnů po příjezdu na Malifaux. Vedení podniku podezíralo konkurenci a jako vyšetřovatelé byli vysláni šerifové smrti. Částečně strávené tělo pana McKeeho a s ním Gorgonina slza byly nalezeny v břiše podivného krokodýla uloveného v bažinách.
A tak se kámen dostal do této sbírky. Bez závěti a bez dědiců byl kámen prohlášen ze státní majetek a guvernér se rozhodl věnovat ho této sbírce. Pochopitelně neměl právo si ho nechat, jediné zákonné vyřízení celé záležitosti byla majetková aukce, jako se to stalo v Hughesově případě. Avšak rád se domýšlím, že guvernér drahokam daroval, protože se obával jeho prokletí. To je mnohem lepší příběh, pokud jde o můj názor".
Molly zvedla ruku a natáhla blesk. Druhou rukou zmáčkla tlačítko závěrky a místnost naplnil jasný sírový záblesk. Znovu zvedla hlavu zpoza fotoaparátu a hleděla do temnoty za vitrínou. Zúžila oči. "Je tam někdo?", zeptala se. Ale postava, kterou měla pocit, že viděla skrz čočku fotoaparátu, tam už nebyla.
"Ano, ano, támhle je, slečno. Slečno".
Molly se podívala přes rameno na ženu, ke které mluvil kurátor. Tato žena zjevně nebyla přeludem, který Molly zahlédla v hledáčku. Její oblečení bylo jasně poznatelné. Žena byla oděna v přiléhavé červené šaty, které zjevně už poznaly lepší dny. Kurátorovy boty zněly na dlážděné podlaze drsně a v této klenuté komnatě Malifauxského městského archivu se hlasitě odrážely. "Slečno. Slečno", pokračoval kurátor a zastavil se u ženy, která se sklonila nad jednou skleněnou vytrínou. Natáhl se a poklepal jí na rameno.
"Slečno, tato část archivu je pro návštěvníky prozatím uzavřena. Výstava otevírá ráno, pokud byste ráda…", kurátorův hlas zeslábl.
Žena se pomalu otočila odhalujíc pleť bledou jako měsíční světlo. Když viděla její útlé hrdlo, připoměla si Molly drobnou slonovinovou sošku, kterou kdysi viděla. Skelné oči byly usazeny v temných, zapadlých ďůlcích a její úzké rty odhalovaly ošklivý úsměv drsných, zkažených zubů. Ženě z ramene spadlo paraplíčko a kutálelo se tiše po podlaze. Kurátor nemohl od ženiny tváře odtrhnout oči. Zavrčela jako zvíře a náhlým skokem srazila muže na záda. V okamžiku byla na něm. Její ústa se do něj zaryla jako dravčí a zakrátko utišila jeho křik tím, že mu rozervala hrdlo. Její bledá tvář byla potřísněna karmínovou krví. Obrátila hlavu, vyplivla krev na podlahu a svýma mrtvolnýma očima si prohlížela Molly. V odpověď na kurátorovu smrt vedle Molly zaplála zlovolným zeleným světlem Gorgonina slza.
Reportérka jednala rychle a z kapsy kabátu vytasila příruční pistolku. Její zbraň dvakrát vyštěkla, ale účinek se nedostavil. Kulky zasáhly, jedna utrhla řemínek zničených šatů obludy, čímž způsobila, že uvolněný živůtek spadl křížem přes prsa. Avšak zbraň nevyvolala žádné krvácení, zanechala jen dvě díry podobné kaňkám. Molly viděla, že obluda není sama. Za ní se objevily další dvě ženy a třetí trhala kurátora na kusy.
Molly zavrávorala a klopýtla, s myslí zamlženou od děsivé scény před sebou. Bota se jí zachytila o okraj rohože a ona začala padat dozadu, kde skončila v nečekaném obětí muže. Promluvil mírně a se silným přízvukem.
"Ach, drahá, nebojte se. Nenechám je vás sežrat". Jeho hlas poskytoval pohodlí, ale jeho slova vyvolala v Molly nový záchvěv hrůzy. Zašeptal: "Vědí, že pěkné mají nechat mně".
Rychlým pohybem muž prohnal ženinými zády dlouhou čepel. Sledovala, jak jí její špička s děsivým trhavým zvukem vychází z hrudi. Čepel jí probodla plíce, takže nemohla křičet. Místo toho jí v ústech bublala krev a ona mohla v odpověď svému vrahovi jen slabě broukat.
Její tělo znehybnělo, načež ji Seamus opatrně položil na zem a klekl si vedle ní. Prsty hladil Mollyiny hedvábné vlasy a posunul tím její klobouček. S jemnou pozorností hladily jeho prsty obrysy tváře zesnulé ženy, jakoby to byla socha. Palcem jí přejel po zkrvavených rtech a přitom šťastně vzdechl. Seamus hleděl do Mollyniných neživých očí a sklonil nad ní hlavu šeptaje: "Jsi krásná, že?" Jeho rty se dotkly jejích v láskyplném polibku. Rty měla jemné jako křehké okvětní plátky růže a její krev byla jako rosa v horkém letním ránu.
V pozadí Seamus slyšel slabý zvuk blížících se kroků. Věděl, že to jsou podpadky šerifů. Nějak se dozvěděli o zdejším násilí. Pohladil Molly po tváři a přívětivě se usmál. "Neboj se, má lásko. Starej Seamus se pro tebe vrátí. To ti slibuji, drahá".
Vstal a kolem něj se shromáždil jeho nemrtvý doprovod. Jedna z krásek držela Gorgoninu slzu, zatímco druhá Mollyin fotoaparát. Vždycky si bral suvenýry, aby mohl vzpomínat na své oběti. Seamus se na ně podíval a přikývl. "Dobře, jdeme".
"Měl jsem to velké štěstí s Molly pracovat. Byla kreativní, inteligentní, pracovitá. Přál bych si, abych měl alespoň kousek jejího nadšení. Vždycky jsem jí záviděl její dobrodružství. Jako šéfredaktor jsem byl pořád zavřený v kanceláři, ale vše jsem prožíval zprostředkovaně skrze její články. Pokud jste byli jako já, čekali jste každý týden na její sloupek, abyste se dozvěděli, jaké nové poklady odkryla, jaké záhady vyřešila nebo jaká exotická místa navštívila. Myslím si, že její příběhy vnesly do života mnoha lidí štědrou dávku radosti. Rád bych se nyní s vámi podělil o můj nejoblíbenější článek od ní. Je můj nejoblíbenější, protože si pamatuji na den, kdy mi ten příběh sama vyprávěla, a já se usmíval, když přetékala vzrušením".
Frank Hinther, šéfredaktor Malifauxského deníku, zalistoval svými poznámkami a nalezl výstřižek z novin s Mollyniným příběhem. Zvedl hlavu a přehlédl tucty shromážděných truchlících. Neznal z nich ani polovinu, ale byl si jist, že Molly byla vzácnou součástí jejich životů. Na lidi tak působila. Byla přirozeně charismatická a lidé si nemohli pomoci, než aby ji obdivovali. Frank shlédl na výstřižek, narovnal si brýle a začal číst.
"Po slavnostním křtu pozval kapitán Clark své hosty, aby se k němu připojili na palubě Ereba. Byla to první plavba první lodi postavené ná této straně trhliny a já se cítila povinována se této historické události zúčastnit. Kotle způsobily drobné vibrace paluby a turbíny vydávaly podivně uklidňující bzučení. Na této lodi bylo množství jedinečných věcí, které ji odlišovaly od lodí brázdících oceány. Zaprvé byla neuvěřitelně živá a velmi svižně zrychlovala a zpomalovala, takže jsem se celou cestu musela pevně držet zábradlí. Samotné moře bylo také zvláštní. Zapadající slunce vytvářelo na vlnách podivuhodné barvy a při pohledu z paluby se zdálo, jakoby se čistě modré vody o pár metrů níže měnily v inkoustově černou. V těch inkoustových vodách byl pohyb, který mě polekal, a vzápětí se z moře vedle paluby vymrštila obří nestvůra. Chvíli visela ve vzduchu a já si stále vybavuji její vzhled. Její trup zastiňoval světlo zapadajícího slunce, ale paprsky částečně prosvítaly průhledným tělem jako skrz závěs.
Všichni jsme sledovali tvora mizet v moři a vzrušeně rozmlouvali. Nejlepší způsob, jak ho popsat, bylo zvíře tvaru delfína s kůží jako medúza doplněné světélkujícími chapadly. Kapitán Clark řekl, že takového tvora nikdy předtím neviděl, a naznačil, že bych ho měla pojmenovat. Dlouho jsem o tom přemýšlela a rozhodla se ho pojmenovat 'calypso', protože takové divy a takoví tvorové by mě snadno přesvědčili, abych na moři zůstala po zbytek svých dní".
Muž složil článek a uložil si ho do náprstní kapsy. "To bylo jen jedno z jejích mnohých dobrodružství. A jeden z mnoha příkladů, který mi ukazuje, jak Molly během jednoho dne prožila víc, než mnozí z nás za celý život. Nabádám každého z vás, až se dobrodružství ukáže, neobracejte se k němu zády. Vzpomeňte si na Molly a pomyslete, co mohla…", Frankova tvář náhle zbledla a rychle se pokřižoval. "Dobrý bože…"
Hosté otočili hlavy ve směru Frankova pohledu na konec davu. Tam stály tři ženy a jejich tváře byly bledé jako měsíční světlo. Na zemi před nimi ležel strážník se složeným paraplíčkem zaraženým v zádech. Zazněl výstřel a lidé s vyděšeným jekotem vyskočili ze sedaček. Zatímco se rozprchávali, ženy se vrhly na zbylé dva strážníky, kteří horečně pálili do znecitlivělého masa ze svých revolverů.
Zdánlivě odnikud se za velebníčkem zjevil Seamus, vyskočil na rakev a otočil se na podpadku. Přiložil si ruce k ústům a zvolal: "Prosím, zůstaňte, chci říct pár slov za slečnu Olihňovou". Pohodil hlavou a hlasitě se zasmál svému vtipu. "Setkali jsme se jen jednou, ale rád bych měl příležitost poznat ji víc. Biblicky, víte co myslím, hoši?"
Frank vzhlédl na ďábla na rakvi a na tři shnilé krásky za ním způsobující chaos v prchajícím davu. Seamus si od boku vzal něco, co na první pohled vypadalo jako šavle. Zvedl zbraň a ukázal k nebesům. Nebyl to jen meč. Nad chráničem byla do čepele zasazena svorka, která procházela rukojetí do hrušky. Ve svorce byl jasně zelený, slzu připomínající dušekam. Seamus máchl mečem a rozsekl rakev na třísky.
Frank si zakryl tvář paží a zoufale se pro sebe modlil. Před ním ve zničené rakvi leželo mrtvé tělo Molly Olihňové. Navzdory hluku a násilí kolem vypadala tak poklidně. Když ji viděl, bylo těžké uvěřit, že je mrtvá a pouze nespí. Cítil nutkání k ní jít, zatřást s ní, probudit ji a pohnout ji k útěku. Přemýšlel, zda až ho Seamus zabije, ucítí stejný klid.
"Můj chlapče", zvolal Seamus. "Tohle chceš vidět. Říkal jsem ti, Molly, že pro tebe přijdu". Zatočil čepelí nad hlavou a náhlým pohybem Molly proklál. Zasáhl ji se zvukem připomínajícím sekeru tnoucí do dřeva a kámen na čepeli zaplál zeleným plamenem. Mollyina mrtvola se prudce nadechla a její mrtvé paže sevřely čepel, která ji přibodávala k zemi. Otevřela oči a Frank viděl, že jsou prázdné a černé jako brány do pekla. Zaječel a jeho tělo sevřelo šílenství. Zatímco sledoval tyto nepřirozené události, ruce mu trhaly vlastní oblečení. Žena vzhlédla na Seamuse opírajícího se o čepel. Její nohy kopaly do země, jak se pokoušela postavit, ale její vrah stál klidně nad ní.
Konečně si Seamus klekl a z vaku u svých nohou vyndal velkou fotografii. Naklonil se nad kroutící se mrtvolu Molly Olihňové a hrubě ji popadl za bradu, čímž ji donutil, aby se na fotografii podívala. Byl to obrázek, který pořídila v archivu. Ve středu byla vitrína a smaragdová Gorgonina slza. V pozadí byla přízračná postava. Její tělo bylo ženské a půvabné. Měla složité viktoriánské šaty s velkou vrstvenou sukní a korzet odhalující ramena. Nad těmito pěkně tvarovanými rameny však byla děsivá tvář. Kolem hlavy měla hromadu svíjejících se hadů ukazujících jedové zuby a rozeklané jazyky. Hadí koruna naštěstí zastiňovala oči. Její pohled nebyl něčím, co by si příčetný člověk přál vidět. Fotografie zachytila její strašlivý úsměv. Její výraz sděloval prostou skutečnosti. Věděla. Tento ženský stín znal tajemství.
"Kdo je to? Kdo je ta žena, drahá Molly?", otázal se Seamus a strčil fotografii před tvář mrtvé ženy.
Její chladná ruka sevřela Seamusovo zápěstí a se silou mrtvé odtlačila obrázek, takže mu mohla pohlédnout do tváře. "Znám ji", zašklebila se Molly stejně vědoucím úšklebkem. "Znám ji", zopakovala mrtvola. "Je tam, v temnotě. Viděla jsem ji".
Seamus na oplátku uchopil Molly za zápěstí a druhou rukou jí vytáhl z břicha šavli. Pomohl jí na nohy a stroze řekl: "Jdeš se mnou". Pak povolal svůj strašidelný harém. "Odcházíme!" Ženy poslušně ukončily svou hostinu a spěchaly za svým pánem. S očima rozšířenýma děsem Frank sledoval, jak pětice odchází ze hřbitova směrem k městu. Byl tak vystrašen, že ani nemrkl, dokud nebyli všichni z dohledu.
Stálo to jen hrstku stříbrných, týdení plat v dole. V tu chvíli to vypadalo jako dobrý nápad. Nyní cítil, že by raději staříka našel a srazil ho k zemi. Jeremiah se podíval na bažinu a před sebou držel klacek. Jeden konec klacku byl červený. Vzpomínal si, jak se staříka ptal, proč je červený.
"To je krev. Je to krev člověka mnohem chytřejšího než ty, toho kdo ví, že je lepší nehledat štěstí v bažině. Je to krev člověka, který ví, že se od čarodějnice má držet dál. V jeho krvi jsou vědomosti, rozumíš?" Jeremiah nerozuměl. "Vezmi si klacek a polož ho do vod bažiny. Klacek se pomalu otočí. Uvidíš ho se otáčet. A až se zastaví, červený konec bude ukazovat od srdce bažiny, protože krev ví, že se odtud má držet dál. Ale druhý konec, druhý konec je to, co tě zajímá. Druhý konec ukáže přímo k ní. Provede tě bažinou. Přivede tě přímo k ní".
Jeremiah se plahočil bahnem, dokud se nezměnilo ve stojatou vodu mokřadu. Byl vděčný, že jeho kožené boty udržely ponožky suché. Naklonil se kupředu a položil klacek na vodu. Očekával nějaký druh tajemného přísvitu, možná jiskru. Nic z toho se nestalo, ale jak muž řekl, klacek se ve vodě otočil. Červený konec ukazoval přímo za něj, zpátky do města Malifaux. Jeho však zajímal druhý konec. Ten ukazoval do inkoustové temnoty bažiny. Jeremiah rozsvítil lucernu a vydal se na cestu.
"Nezůstávej dlouho na jednom místě", zněl Jeremiahovi v hlavě staříkův hlas. "A udrž lucernu rozsvícenou. Že si blízko poznáš, až zvuk bažiny ztichne. To místo je znepokojivé, což udržuje většinu živočichů stranou. Myslím, že jsou chytří. Jenom jedna věc, ropuchy. To místo se bude hemžit ropuchami. Ropucha neublíží nikomu, kdo není moucha, takže si s nimi nemusíš dělat starosti, ale jsou znamením, že jsi skoro tam. Ona asi nemá s ropuchami žádný problém".
A jak stařík řekl, tlačila se naň temnota bažiny. Byla to tísnivá temnota, spíše než nedostatek světla to byla temná hmota. Noc nepohlcovala svělo jeho lucerny, dusila ho, jakoby přes ni dal stínítko. Světlo pronikalo jen pár stop před něj, ale stačilo to, aby viděl klacek položený na hladině a mohl pokračovat. Hustá temnota jakoby ztlumila zvuky bažiny, takže slyšel pouze čvachtání svých bot.
"Poznáš ji, protože je to na tom prokletém místě jediná živá bytost. Ale také ji poznáš podle hry, kterou ti nabídne. Připrav si sázku a mince. Ona má svoje. Té hře říkají dvě karty v bažině a máš jen jedno kolo. Pokud vyhraješ, a tím jsem si jistý, uvidím tě tu ráno zpátky radostného jako školáka. Pokud prohraješ, asi ti nemusím říkat, že už nikdo nikdy žádnou část tebe neuvidí".
Jeremiah se zastavil a popadl klacek. Položil ho na vodu a posvítil si lucernou, aby viděl, jak se otáčí. Ozval se zvuk, první zvuk, který po pár hodinách slyšel a nebyl jeho vlastní. Bylo to nízké, dlouhé zaskřehotání. Byl to zvuk otevírající se prastaré hrobky nebo poslední výdech umírajícího. Pak se ozvalo náhlé šplouchnutí, které mu bahnitou vodou pocákalo obličej, a ve svém strachu Jeremiah upadl na záda do bažiny. Zaklel, že se nechal vylekat zakvákáním a šplouchnutím ropuchy, ale skutečný strach ho sevřel, když horečně hledal svůj magický klacek. Bažina si ho vzala a s ním jakoukoliv šanci najít čarodějnici nebo cestu zpátky domů.
"Přišel sis zahrát, že?", ozval se hlas z temnoty.
Jeremiah zvedl lucernu a její mdlá záře osvětlila nejošklivější tvář, jakou kdy měla jakákoliv žena tu smůlu nosit. Její kůže byla pokryta odpornými bradavicemi a její dech byl jako puch hnijící mrtvoly. A všude byly ropuchy, přesně jak stařík řekl. Shromažďovaly se jí u nohou a koukaly z kapes jejího pláště. Při pohledu na ni dokázal pouze kývnout. Obrátila se a on si uvědomil, že byl na prahu staré vratké chatrče. Naklonil se dovrnitř a jeho lucerna osvětlila mrňavý prostor. Na mnoha policích byly všemožné nádoby plné neidentifikovatelných ingrediencí připomínající zavařeniny ve spíži. V rohu byla postel a kamna.
Stará čarodějnice zatopila v kamnech a místnost se ihned naplnila načervenalou září a příjemným teplem. Pokynula Jeremiahovi, aby vešel, a zavřela za ním dveře. Usadil se u stolu a babizna vytáhla ohmataný balíček karet a posunula ho přes stůl. Jeremiah si uvědomil, že po něm chce, aby karty zamíchal, a tak balíček uchopil a rozpačitě na něj hleděl. Nebyl schopen napodobit ďábelsky rychlý pohyb hráčů v salonu, místo toho rozdělil balíček na několik částí a znovu je složil. Stařena uchopila balíček svými dlouhými, zahnutými prsty a rychle před oba položila dvě karty.
"Znáš tu hru, že?"
"Znám".
"Tak tedy vsaď, synu".
Z kabátu vytáhl malý kožený váček. Naplnil ho kameny, aby se zdálo, že je plný mincí. Ve skutečnosti v něm bylo mincí jen pět. Doufal, že to bude stačit, aby hru dokončil. Vytáhl jeden stříbrný peníz a položil ho doprostřed stolu. Čarodějnice vedle něj položila kus stříbra a otočila první kartu, maskovou královnu.
"Ach, karty ke mně mluví, vidíš?"
Jeremiah si s jistou úzkostí všiml, že obraz na kartě se až příliš podobá čarodějnici sedící naproti němu. Ale musel hrát a soustředil se na to. Sklonil hlavu a mrkl na své karty. Byly to pro něj dobré karty. S beraní královnou a klukem v ruce mu to už dávalo pár. Navzdory štěstí zůstala jeho tvář klidná a zdálo se mu, že čarodějnici nemožnost něco z ní vyčíst rozčiluje. Obrátila další kartu a umístila ji vedle maskové královny.
"Ach, a toto jsi ty, o tom není pochyb. Knihový kluk je pilný muž a tys mě přišel navštívit. Knihový kluk dychtí po pokladech dvoření, stejně jako ty prahneš po té pohledné dívce", zašklebila se čarodějnice širokým, zkaženým úsměvem plném uspokojení z šokovaného výrazu Jeremiahovy tváře. Čarodějnice obrátila třetí kartu, poslední v řadě.
"Vraní trojka, smrt lásky". Zvedla k němu oči usmívající se při předzvěsti zlého osudu, který karta naznačovala. "Stále ti jde karta, hochu? Budeš hrát dál?"
Jeremiah byl ohromen. Žena nějak uhádla důvod jeho příchodu. Že by to byl stařík? Řekl jí to? Zdálo se, že o čarodějnici toho ví hodně a znal tajemství jejího nalezení. Přivřel oči a znovu si dodal odvahy. Jeho rozhodnutí bylo podpořeno skutečností, že měl nyní dva páry. "Budu hrát. Dorovnávám".
Čarodějnice přikývla a okamžitě položila vedle ostatních další kartu.
"Maskový kluk je pastýřem všeho strachu".
Jeremiah nevěřil svému štěstí. Královna a dva kluci na stole spolu s královnou a klukem tvořily full house. To byla dobrá ruka. Myšlenky se mu točily vzrušením. Nemohl přijít na jinou ruku, která by jeho karty přebila. Hra však ještě neskončila. Pokud by čarodějnici polekal, pak by vzdala a hra by skončila, aniž by mu dala, pro co přišel. Navzdory strachu a vzrušení udržel klidnou tvář. Kývl hlavou a pravil. "Dorovnávám".
Čarodějnice poklepala kotníky na stůl naznačujíc dorovnání a vytáhla z balíčku poslední kartu. "Beraní sedmička značí těžké rozhodnutí".
Byl čas na poslední sázky a čarodějnice zvedla ruku a sundala si klobouk. V zamotané spleti jejích vlasů se uhnízdila ropucha, která po vyrušení zlostně zakvákala. Ale bylo tam také něco jiného. Sebrala stočený balík papíru a přidala ho do banku. Jeremiah udělal totéž. Dychtil po krásné dívce. Byla to guvernérova dcera a byla tím důvodem, proč přišel. Čarodějnice, pokud vyhraje, splní jeho přání, a on si přál být dost bohatý, aby se mohl dvořit dámě a získat ji. To čarodějnice věděla a on si byl jist, že stařík byl její společník. Až se stane pánem, bude mít prostředky se s ním vypořádat. Jeremiah sáhl do koženého váčku se svými kameny a mincemi a vytáhl složený kus papíru. Přidal ho k balíku čarodějnice a k tomu dvě mince jako příhoz.
"Sázky dány. Čas pro složení minul. Vítěz získá bank a závazek, poražený musí splnit dohodu".
Jeremiah přikývl a na pokyn čarodějnice otočil své karty. Čas blafování pominul a on už neměl důvod skrývat své nadšení. Usmíval se od ucha k uchu svému štěstí. "Full house, kluci nad královnami". Ve svém vzrušení vyskočil na nohy, až převrhl židli.
Čarodějnice zvedla prst, aby ho utišila, a to gesto poslechla celá bažina. Čas se v tento poslední okamžik dlouze vlekl a Jeremiah si uvědomil, že zadržel dech. Ticho bylo děsivé, jako v kryptě, kde není ani stopa po živé bytosti. Čarodějnice sklonila ruku a po jedné obrátila své karty.
"Matka svobody, knihová královna…"
"…a útěcha smrti, vraní královna".
Toto byl také full house, ale královny nad kluky. Babizna zvedla hlavu a její úšklebek připomínal úšklebek dravce v očekávání kořisti. Se stejně rozvážnou pozvolností, jakými obracela karty, se natáhla do středu stolu a zvedla Jeremiahův kousek papíru. Rozbalila ho a obrátila stránku, aby si ji muž mohl přečíst. Slova byla jasná. Věděl, co říkají, napsal je. Výrazným písmem tam stálo: 'Slibuji splnit ti jedno přání, Jeremiah McCoy'.
Jeremiah byl bílý jako stěna. "Co chcete?", zeptal se šeptem.
"Tvou slezinu".
"Nepotřebuji ji k životu?"
Čarodějnice vytáhla zpoza stolu dlouhý rybářský nůž. "Nevím, nikdo to zatím nepřežil".
Seržant Williams stál před hotelem a chladný vítr se mu zařezával do zimní uniformy. Koutkem oka viděl několik lidí na durhé straně ulice zkoumajících, co rozruch vyvolalo.
"Řikám vám, seržante", pravil stařec před ním, "že tady žije jeden z těch oživovačů".
"Počkejte chvíli", odvětil Williams. Obrátil se na desátníka vedle. Vezměte si dva muže a zahraďtě oblast. Nemyslím si, že tu budou problémy, ale nechci, aby se věci vymkly z rukou". Desátník přikývl a odkvapil.
"Co jste říkal?", obrátil se Williams zpátky na staříka.
Percy Chauncey vzdechl. "Oživovač. Tady. Pokoj čtyři".
"Tomu rozumím, pane. Čemu nerozumím je, jaký máte důkaz?"
"Důkaz? Chodí sem a tam po nocích. Ve dne k němu chodí podivní lidé. Nosí mu podivné balíčky". Percy udělal krok k Williamsovi. "Řikám vám, neni to v pořádku. Jsem tu dost dlouho, abych poznal potíže, a řikám vám, že jsem na ně káp".
Williams se zhluboka nadechl. Obvykle by takové tvrzení bylo ihned prošetřeno, ale Percy měl ve zvyku volat stráž na každého, kdo si v této ubytovně pronajal pokoj. Williams si vybavoval nejméně tři případy za posledních pár měsíců, kdy sem byl zavolán a probudil lidi uprostřed noci, jen aby zjistil, že se nic neděje.
Chtěl to všechno Percymu připomenout, když ho zastavil hlas, který se mu ozval za zády.
"Problém, seržante?"
Williams ten hlas znal až příliš dobře. Obrátil se a zasalutoval. "Ne, pane, kapitáne Mordecaii. Pan Chauncey má pouze podezření, že jeden z jeho sousedů může provádět nezákonnou činnost, a požádal nás o vyšetření".
Kapitán Mordecai zasalutoval též, a pak se na staříka usmál. "Percy", pravil Mordecai a napřáhl ruku. Kapitánova tvář byla čistě oholena a kůži na tváři měl červenou od chladu.
"Kapitáne", potřásl mu Percy rukou.
"Takže ty si myslíš, že se něco děje, Percy?"
"Ano, pane, myslím". Percy se znovu pustil do vyprávění, tentokrát klidnějším hlasem. Williams sledoval rostoucí dav. Někteří lidé hleděli oknem dovnitř a jiní si šeptali, nepochybně se snažíce uhádnout, co se děje.
"Seržante?", pravil Mordecai.
Williams obrátil svou pozornost zpátky ke dvojici. "Ano, pane!"
"Myslím, že bychom měli jít do toho pokoje a podívat se". Položil Percymu ruku na rameno. "Tento muž už nám přeci jen pomohl chytit několik zločinců, že, Percy".
Percyho tvář nabrala výraz, jakoby kousl do něčeho kyselého. "Jen se snažím být dobrým občanem, kapitáne".
"Tím samosebou jsi. Nevíš, zda je ten pán stále v pokoji?"
Percy o tom chvíli přemýšlel. "Myslim, že tam předtim byl, ale moh vodejít, když jsem šel pro strážníky". Nepříliš vlídně pohlédl na Williamse.
"Dobrá tedy, Percy. A jak se jmenuje?"
"Horác Winters, kapitáne".
"Dobře, Percy, podívám se na to". Obrátil se k Williamsovi. "Můžeme, seržante?"
Williams přikývl a následoval kapitána do dveří.
Uvnitř nebyla vstupní hala, jen malý prostor za dveřmi. Vzduchem pronikala vůně starého dřeva, prachu a něčeho zatuchlého, co se nedalo přesně identifikovat. Dvojice mužů mohla stát vedle sebe, ale neměli kolem sebe mnoho místa. Schody do patra byly proti pravé zdi, úzká chodba vedoucí do Percyho pokoje byla nalevo.
Mordecai natáhl ruku a v dlani držel klíč. "Říkal, že pokoj čtyři je úplně nahoře". Williams sebral klíč a šel po schodech první. Schody skřípaly, jak po nich dva muži vystupovali nahoru. Na posledním odpočívadle byly jediné dveře, jejichž zelená barva se již loupala, a na nich je vítala černá čtyřka. Williams si neuvědomil, jaké je ticho, dokud kapitán nevytasil meč. Kovový zvuk ho téměř donutil vyskočit. Dokázal udržet klid, ale zvuk mu dosud zněl v hlavě. Mordecai kývl na dveře a Williams přikývl též.
Klíč vklouzl do zámku a snadno se otočil. S jednou rukou na jílci meče stiskl kliku a otevřel dveře. Místnost byla temná, světlo svíček po stranách dveří stěží dosahovalo přes práh. Mordecai popadl jednu svíčku a podal ji Williamsovi. Seržant si ji vzal a vstoupil do místnosti.
Po jejich pravici byla u zdi malá postel, na které byly poházené přikrývky. U postele ležela malá skříňka a její kovový povrch byl matný a pokrytý ďubkami. Nad postelí bylo okno pokryté prachem. Nalevo bylo umyvadlo s vodou a vedle džber. Zrcadlo nad umyvadlem bylo špinavé a upatlané. U jedné zdi stál stůl pokrytý papíry. Na rohu stolu stál jediný svícen a v něm sotva palec dlouhá svíčka. Williams použil svou svíci, aby ji zapálil. Pak se vrátil zpátky za dveře a vrátil svíci do stojanu.
Muži uschovali své meče a začali se rozhlížet po místnosti, ale ta byla příliš malá, takže jim to trvalo jen minutu. Zatímco Mordecai se podíval pod postel a prozkoumával skříňku, Williams prohlížel papíry na stole.
"Našel jste něco?", otázal se Mordecai.
"Vlastně ne, pane. Účet za ubytování, účet z blízkého obchodu".
Mordecai si sedl na jedinou židli v místnosti. "Žádná kouzelnická kniha nebo svitek na přivádění mrtvých mezi živé?"
Williams se obrátil a opřel se o stůl. "Ne, pane. Nic, co by naznačovalo, že tento muž udělal cokoliv špatného". Na chvíli se zarazil, pečlivě vybíraje slova. Přestože on a kapitán se během posledních čtyř měsíců stali přáteli, Mordecai byl jeho nadřízený a on nechtěl porušit protokol. "Pane, vím, že jsem v této čtvrti jen pár měsíců, ale proč vždycky prozkoumáváme všechna jeho podezření, když nikdy nemá žádný důkaz?"
Mordecai vzdychl. "Před mnoha, mnoha lety byl členem Cechu. Byl to jen nízko postavený strážník, nikdy se nedostal nad desátníka. Šel do důchodu asi pět let předtím, než se trhlina znovuotevřela. Když o tom slyšel, přihlásil se jako dobrovolník do první vlny. Samosebou byl odmítnut, ale byla mu nabídnuta možnost projít, až se věci usadí. Cech mu dal tuto ubytovnu, protože považoval za dobrý nápad, aby na takových místech měl svoje lidi.
Dokázal chytit několik zločinců a dokonce pár lidí praktikujících bez povolení magické umění. Je pravda, že většinou se netrefil, ale byl nápomocen". Mordecai vstal a uhladil si uniformu. "Krom toho, říká se, že jsou velmi dobří přátelé s guvernérem, takže si myslím, že je lepší vzít jeho hlášení v úvahu".
"Chápu, pane. Vždy se mu budu snažit pomoci".
Mordecai se usmál. "Opatrně, seržante. Nebo si začnu myslet, že chcete povýšit. Pojďte, půjdeme. Jednu noc tu necháme strážníky, to by Percyho mělo uklidnit".
Williams přikývl a sfoukl svíčku na stole. Když vyšel ze dveří, kapitán Mordecai se natáhl, aby zavřel dveře. Jeho ruka na klice ztuhla.
"Pa…?", začal Williams, ale Mordecai zvedl ruku, aby seržanta utišil. Williams se podíval, co jeho nadřízeného zaujalo. Kapitán hleděl s přivřenýma očima do potemnělé místnosti.
"Omlouvám se, seržante", pravil Mordecai. "Na chvíli jsem se ztratil v myšlenkách". Williams pohlédl na Mordecaie uvažuje, zda muž ztratil rozum. Mordecai si položil prst na rty. "Krom toho, myslím, že tu bude potřeba jen jeden muž. Přeci jen se zdá, že se tady nic nestalo". Zatímco mluvil, ukazoval do vzdálenějšího rohu místnosti. Williams šilhal do temnoty. Chvíli si byl jist, že se kapitán zcela zbláznil, ale pak to uviděl. Velmi tentkou světelnou linku u podlahy. Když se podíval na Mordecaie, muž přikývl.
Zabouchl dveře, ale stále držel ruku na klice. Ukázal dolů ze schodů a Williams přikývl, okamžitě pochopil, co kapitán plánoval.
Když vykročil ze schodů, pravil: "Myslím, že můžu postrádat Corina, pane. Je relativně nový, ale myslím, že to zvládne". Podíval se zpátky na odpočívadlo, kde Mordecai přikývl. Williams pokračoval po schodišti k dalšímu a staral se o to, aby jeho kroky byly slyšet, aniž by to vypadalo, že dělá hluk záměrně. Jakmile došel k odpočívadlu, obrátil se tiše vyšel zpět nahoru. Šel blízko u zdi, aby snížil skřípění schodů na minimum.
Trvalo to několik minut, ale brzo stál za kapitánem. Pomalu vytáhl Mordecaiův meč z pochvy, podal mu ho, a pak vytasil svůj vlastní. Kývl na Mordecaie, který přikývl též a zatlačil na dveře. Svíčka na stole znovu svítila. Uprostřed místnosti byl muž zhruba šest stop vysoký. Měl dlouhé hnědé vlasy a byl oblečen jen v dlouhých spodkách.
"Dobře, dobře", děl Mordecai, když vstoupil do místnosti s mečem namířeným na muže. "Zdá se, že pokoj nebyl tak opuštěný, jak jsme si mysleli, co seržante?"
"Vypadá to tak, kapitáne".
"Ech…", vydechl muž a ustoupil od dvou strážníků.
"Vlastně", pravil Mordecai, když za sebou zavřel dveře, "musím přemýšlet, proč by někdo cítil potřebu skrývat se v tajné místnosti, pokud neudělal nic špatného".
Williams se pohnul napravo s napřaženým mečem, zatímco Mordecai udělal krok k obyvateli pokoje. Mužovy tmavě modré oči rychle přeskakovaly mezi dvěma strážníky a čelo mu zkrabatělo. Prsty nervózně přejížděly po límci modré pracovní košile, kterou držel v rukou.
"Ke zdi", nařídil Mordecai.
"Podívejte", konečně promluvil muž, "nevím, co tu děláte, ale tohle je můj pokoj. Platím za něj. Nemáte právo tu být".
Mordecai volnou rukou ukázal na znak na levém rukávu svého kabátu. "Vidíte to, pane? To znamená Cech, a to znamená, že tu můžeme dělat cokoliv chceme". Natáhl ruku a přiblížil špičku svého meče blíže mužově tváři. "Teď čelem ke zdi".
Dveře do tajné místnosti byly stále otevřeny a Williams k ní došel. Byla malá, schopná pojmout přinejlepším jednoho člověka. V temném světle seržant rozeznal polici s několika knihami. jakmile si byl jist, že se uvnitř nikdo jiný neskrývá, , obrátil svou pozornost zpátky ke kepitánovi a muži, který byl pravděpodobně Horácem Wintersem.
Muž se konečně podvolil Mordecaiovým rozkazům a nyní stál čelem ke zdi. Košile, kterou držel, ležela zmačkaná na podlaze.
"A teď", děl Mordecai, "jak se jmenujete?"
"Horác Winters", odvětil.
"Dobře, Horáci. Prosím vysvětlete, proč jste se skrýval".
Muž vzdychl. "Ten stařík, co toto místo vlastní, sem pořád chodí a špehuje, takže jsem tam pár věcí ukryl". Kývl bradou k tajné místnosti. "Tak se stalo, že jsem tam byl, když jste přišli. Jelikož jsem nevěděl, co se děje, tak jsem se tam rozhodl zůstat, jen pro jistotu".
Mordecai nad tím dlouho rozmýšlel. "Dobře, to je možné". Trochu se uvolnil. "Percy říkal, že jste oživovač. Je na tom něco pravdy?"
"Pokud ano, myslíte, že bych odpověděl po pravdě?", odpověděl muž.
Mordecai se zamračil. "Nebuďte hloupý a hlavně se nesnažtě odbočovat. Na tyhle věci nemám trpělivost".
"Dobře", pravil muž. "Nejsem. Jsem tu jen, abych využil čas, než se vrátím na Zem".
"Dobrá, Horáci", děl Mordecai, "vezmeme vás s sebou a necháme vás prošetřit našimi lidmi. Pokud bude všechno sedět, pak budete volný".
"Prošetřit mě?", v jeho hlase zazněla panika.
"Jistě. Je to stejné zkouška, kterou jste absolvoval před cestou sem, jen se ujistit, že se nesnažíte proniknout na Malifaux zvýšit svou moc".
Muž znovu vzduchl. "Dobrá tedy. Mohu se alespoň obléct?"
Mordecai se usmál. "Samozřejmě". Ustoupil od muže a jeho meč mířil na podlahu. "Seržante Williamsi, prosím pomožte tomu muži najít nějaké oblečení".
"Ano, pane". Jakmile se Williams pohnul ke skříňce u postele, Horác ho popadl za hrdlo a otočil ho čelem ke kapitánovi. Do ucha mu zašeptal slova tak tichá, že je nedokázal rozeznat. O vteřinu později jeho krk vybuchl a krev postříkala místnost včetně Mordecaiovy tváře a hrudi. Horác zatáhl za Williamsovu bradu a zatlačil dozadu. Supěl námahou, když rozšiřoval zející ránu v seržantově krku. Upustil tělo, až se krev rozlila po podlaze, a prchal k malému oknu nad postelí.
Mordecai se vzpamatoval tak rychle, jak dokázal. Když Horác skočil na postel, Mordecai si přehodil úchop na meči, takže ho držel jako kopí. Hodil ho po Horáci a škrábl ho na boku. Meč zasáhl zeď a s cinknutím dopadl na podlahu. Oživovač, a tohle pravděpodobně jeden byl, proskočil oknem a kolem něj se tříštilo sklo. Mordecai přeběhl místnost, skočil na postel a snažil se prchajícího muže chytit. Horác mu unikl ze sevření a skočil z úzké římsy pod oknem na římsu na druhé straně uličky. Mordecai se natáhl, uchopil meč a začal se drát oknem ven.
Něco ho však chytilo za kotník a zastavilo ho. Rychle se ohlédl přes rameno a pohlédl do neživých Williamsových očí. Mrtvý seržant pevně svíral kapitánův kotník a přitahoval si k sobě jeho nohu. Mordecai příliš dobře věděl, co musí udělat, už měl meč napřažený k úderu, ale zaváhal. Znal toho muže, nebo toho, kým byl, velmi dobře. Zápas v jeho mysli byl krátký, ale bolestivý.
Sekl mečem a oddělil seržantovu hlavu od těla. Hlava se odkutálela po podlaze a skončila v rohu nosem na podlaze. Mrtvé oči hleděly na podlahu, téměř jakoby tam ležela odpověď na to, co se právě stalo.
Mordecai těžce dýchal a snažil se utišit žaludek. Jedna věc byla zabíjet zločince a jiné nepřirozené tvory, ale bylo něco zcela jiného, když tímto tvorem byl muž nacházející se jen chvíil předtím pod jeho velením. Když si byl jist, že mu žaludek nebude bláznit, obrátil se a pohlédl z rozbitého okna.
I v měsíčním svitu viděl krev na protější římse. Vypadalo to, že se oživovač pořezal o sklo, když proskakoval oknem.
Mordecaiova mysl náhle ožila. Seskočil z postele a běžel po schodech bera je po dvou, občas po třech. Když prolétl vstupními dveřmi, lidé se obrátili a pohlédli na něj.
"Kapitáne?", zeptal se Percy.
"Pane?", zvolal jeden ze strážníků a spěchal mu po bok. V jeho očích bylo vidět zděšení, že je kapitán pokryt krví.
Mordecai přerývaně dýchal. "Oživovač. Utekl na východ". Uchopil strážníka vedle sebe za rameno. "Vezměte si čtyři muže a sledujte ho, jak nejlépe můžete. Vy", ukázal na mladšího strážníka, "jděte pro posily. A vy", ke třetímu stojícímu za malou skupinou, "přiveďte šerify".
Poslední strážník na něj vyděšeně pohlédl. Těžce polkl, zasalutoval a odkvačil.
Ze svého místa u zdi slyšel Mordecai zvuk přijíždějícího vozu. Bylo to něco, co už mnohokrát viděl, ale pro většinu strážníků, a patrně většinu civilistů shromážděných u ubytovny, to bylo poprvé. Když vůz deset stop od něj zastavil, Mordecai vstal.
Byl to prostý čtyřkolák a sedadlo vpředu bylo obsazeno Spravedlností a Soudcem, který držel otěže. Brýle mu zakrývaly oči a spodek tváře kryl tmavě modrý šátek. Mordecai se na šátek jednou zeptal guvernéra, a odpověď zněla: "Zeptejte se ho sám". To naznačovalo, že po tom nepátral. Soudcův bílý kabát jakoby odrážel světlo pouličních lamp a vypadal jako maják v temnotě.
Spravedlnost, s jako vždy zakytýma očima, seděla Soudci po levici. Mordecai často přemýšlel, jak by vypadala bez červeného šátku, který jí neustále zakrýval oči. Představoval si, že by vypadala ještě líbezněji.
Vzadu na voze seděli tři šerifové smrti. Klobouky měly zaraženy hluboko do čela a dlouhé kabáty měly pevně přitaženy k tělu. Každý z nich seděl na rakvi, která byla v jejich rukou smrtící zbraní. Přestože se to nedalo poznat, Mordecaiovi se zdálo, že šerifové prohlížejí všechny tváře v davu a vyhledávají kohokoliv, kdo by potřeboval jejich zvláštní pozornost.
Spravedlnost a soudce slezli z vozu, zatímco šerifové čekali vzadu. Jak přicházeli, Mordecai vstal. Pár se před ním zastavil.
"Spravedlnosti. Soudče", uvítal je Mordecai.
"Dobrý večer, kapitáne", pravila Spravedlnost klidným a příjemným hlasem. Soudce jen kývl.
"Zdá se…"
"Víme, kapitáne", přerušila ho Spravedlnost s jemným úsměvem na tváři, "jinak bychom nebyli zavoláni uprostřed noci". Přestože se na něj usmála, Mordecai cítil v jejím hlasu příliv hněvu.
"Je to skutečná hrozba. Viděl jsem ho", na posledním slově se mu zadrhl hlas.
"Kde?", zeptala se.
"Horní podlaží, je to jediný pokoj".
"Soudče", řekla a mírně naklonila hlavu, "jdi tam a podívej se, co najdeš. Možná získáme představu, s kým máme tu čest". Soudce přikývl a vstoupil do ubytovny.
Spravedlnost přistoupila blíže kapitánovi. "Co se stalo?" Vítr zachytil její dlouhé měděné vlasy a polechtal s nimi Mordecaiovu tvář. Ucítil závan šeříku. Předpokládal, že jsou za své služby dostatečně placeni, aby si mohli dovolit pravidelnou koupel.
Mordecai si odkašlal. Vysvětlil, že byl v oblasti vyšetřovat vloupání do blízkého domu, když se kolem ubytovny vracel na stanici. Popsal detaily od svého příchodu do ubytovny jak nejlépe si pamatoval, přestože některé vzpomínky ho bolely. Když skončil, Spravedlnost pokývala hlavou.
"Byl to dobrý muž?", zeptala se.
Mordecai přikývl. "Žádal jsem o jeho převelení do této čtvrti. Mezi kolegy byl respektován a byl schopen samostatně myslet. Doufal jsem…", odmlčel se a spolkl vzlyk, který už hrozil, že mu unikne, "…doufal jsem, že bude schopen postoupit, možná se jednou dokonce stát kapitánem".
Spravedlnost přikývla a natáhla ruku, aby ho chytila za rameno. "Rozumím, kapitáne Mordecaii". Naklonila se blíž. "Až najdeme toho lidského odpadlíka, co to udělal, ujišťuji vás, že budete mít možnost s ním strávit trochu času, než si ho odvezeme".
Mordecai přikývl. "Děkuji, Spravedlnosti".
"Není zač. Nyní, kapitáne, máme tu práci". S tím vstoupila do ubytovny. Mordecai ji sledoval a shledal, že její lehký a ladný pohyb je tak přirozený, jakoby ani nebyla slepá.
Uvnitř místnosti již dřepěl Soudce u těla. Krev se rozlila a ztmavla. Hlava byla stále v rohu, oči stále zíraly na podlahu. Otevřeným oknem foukal vítr, ale nebyl dost silný, aby rozevlál cokoliv v místnosti.
Spravedlnost se postavila do dveří a nasála vzduch. "Mrtvý", řekla.
"Jo", souhlasil Soudce. "Tělo na podlaze tady, hlava v rohu dvě stopy po tvé levici". Když mluvil, ve skutečnosti to znělo jako 'hlafa f rohu dvě stofy o tvé levici'. Mluvil zvláštně a mnozí mu těžko rozuměli. Ale ona s ním byla tak dlouho, že si sotva něčeho všimla. "Podlaha před tebou je tři stopy čistá. Okno vyraženo, přesně jak řekl kapitán". Poslední část věty prakticky vyplivl.
Ten tón jeho hlasu znala. "Obdivuje mě, ale to je všechno".
"Stejně se mi nelíbí, jak se na tebe dívá".
"Nelíbí se ti, jak se na mě dívá kdokoliv, drahý", pokračila rameny. "Předpokládám, že nám to stejně nepomůže". Udělala dva malé kroky dovnitř.
"Papíry".
"Jo". Soudce vstal, přešel ke stolu a podíval se na ně. "Nic důležitého".
"Nalevo má být nějaká komora".
"Jo", vstoupil do tajné místnosti. "Malá. Pár knih o temném umění". Prolistoval několik stránek, a pak je hodil na podlahu vedle těla. "Budou spáleny s mrtvolou".
"Okno?", zeptala se. Hlava se jí stále pohybovala, zachytávala každý zvuk a pach.
"Zdá se, že skočil z římsy přes ulici. Naštěstí pro nás krvácel, takže bude snadné ho stopovat".
Spravedlnost přikývla, přiložila si prsty k ústům a hvízdla. Během chvíle stáli za dveřmi tři šerifové a na tvářích měli ďábelské úšklebky. "Tam", řekla a ukázala na okno. "Stopy krve, pojedeme za vámi ve voze".
Nevydali ani zvuk, prošli kolem ní a vyskočili z okna. "Jdeme", pravila.
Horác utíkal.
Noha mu ošklivě krvácela z rány, kterou si přivodil při proskakování oknem. Rána v boku od strážníkova meče už krvácet přestala, stejně jako tucet drobných ranek od skla, ale ta velká v noze stále krvácela.
Po vyšplhání na římsu přelezl tři střechy, a pak slezl na ulici. Byla to úniková cesta, kterou plánoval pro každý případ, a nyní byl za ni rád. Bylo mu záhadou, jak ho našli. Jistě, mohli se omlouvat tím, že ten slídící stařík něco řekl, ale to, že se u jeho dveří objevil cechovní kapitán, znamenalo, že někdo mluvil, určitě to nebyla náhoda. Zjistí, kdo mluvil, a zajistí, že před smrtí bude hodně trpět.
Ale nejprve potřeboval najít místo, kde by se na čas skryl. Duševně rychle proběhl seznam lidí, kteří by mu byli schopni pomoci, ale většině z nich zcela nedůvěřoval. Jediný, kterému ano, byl pár tuctů bloků daleko.
Nakonec se rozhodl, že se zkusí dostat k Edwardovi, alespoň má nástroje a schopnosti, aby ho vyléčil. Vlezl do uličky a vylezl po dřevěném žebříku na střechu. Jeho noha na každé příčce protestovala. Rychle se rozhlédl a naplánoval nejrychlejší cestu k Edwardovi, načež zase slezl.
Bude to složité, oblast, kterou musel projít, nebyla obydlena kvůli zvěstem o činnosti nezrozených. Zvěsti nebyly příliš vážné ani potvrzené, takže guvernér nenařídil tu část města uzavřít. Přesto bylo poněkud strašidelné kráčet potemnělými ulicemi, přičemž jeho jedinými společníky byly vítr a měsíc.
Zastavil se na rohu a opřel se o zeď budovy, která byly kdysi hostincem. Obě strany ulice před ními byly lemovány skladišti. Edwardův domov byl nějakých tucet bloků daleko. Odlepil se od zdi a vyrazil ulicí.
Rakev ho minula o pouhých pár palců.
"Co to sakra je?", vyjekl Horác, když ztratil rovnováhu a spadl na zem. Napravo od něj ležela na zemi tmavě hnědá rakev. Povrch byl hrubý, ale vyleštěný. Ve zdi na místě, kde byla chvíli předtím jeho hlava, byla velká díra. Jeho pozornost přitáhl pohyb v ulici. Ze střechy seskočila tajemná postava a dopadla na ulici půl bloku od něj.
"Ale ne", rozbušilo se mu srdce strachem, až cítil jeho pulz ve spáncích. V hrudi ho pálilo a hrozilo, že mu z očí vyhrknou slzy. Horác se namáhavě zvedl na nohy a bolest v noze se při běhu ulicí zdvojnásobila. Zastavil se na křižovatce a ohlédl se. Temná postava kráčela k němu, ale nespěchala. Horác se podíval na střechy okolních budov hledaje ostatní. Věděl, kdo jsou a proč tu jsou. V dálce zaslechl zvuk vozu.
Šerif smrti sáhl pro rakev a snadno ji zvedl. Držel ji v pravé ruce a lehce s ní pohupoval. Jeho rysy se ztrácely ve stínu krempy jeho klobouku, ale Horác téměř cítil úšklebek vyzařující z temnoty. Horác se znovu rozhlédl, a pak se rozběhl k nejbližšímu skladišti.
Vyjekl bolestí, když ho rakev zasáhla do ramene a vyvedla ho z rovnováhy. Klopýtl, ale naplnily ho strach a panika a udržel se na nohou. Podíval se přes rameno, ale šerif smrti stál stále v rohu s rakví v ruce. Horácův zrak létal ze strany na stranu a rychle spatřil druhého. Tento šerif smrti došel na křižovatku a zvedl svou rakev. Horác se obrátil a vrazil do dveří skladiště. Byl si jist, že budou zamčené, ale štěstí se na něj usmálo a snadno je otevřel.
Temnota uvnitř byla téměř naprostá. Okna byla vysoko na zdi pokrytá prachem a špínou, takže jimi neprocházelo měsíční světlo. Na chvíli se zarazil snaže se přizpůsobit očima temnotě. O chvíli později slyšel na ulici venku zastavit vůz. Zvuk podpadků na dlažbě sílil, jak se nově příchozí blížili k otevřeným dveřím.
Horác se v panice rozběhl do temnoty doufaje, že neběží vstříc většímu nebezpečí.
"Je tady", řekl Soudce, když slézal z vozu. Brýle měl nyní na čele a jeho bleděmodré oči se zúžily, když zíral do temnoty obchodu. Vytasil meč a kývl na šerify shromážděné za ním.
"Počkejte", zastavila je Spravedlnost. "Jak to, že jste ho minuli?"
Dva šerifové se na sebe podívali a pokrčili rameny. "Má štěstí", odvětili společně. Hlasy měli hluboké a vyrovnané. Třetí stál stranou s rakví stále hozenou na zádech.
"A kdes byl ty?", zeptala se třetího.
"Ukazoval nám směr", pravil Soudce.
Spravedlnost vzdychla. "Dobrá, jdeme pro něj".
Soudce vytáhl z vozu lampu, rozsvítil ji a vykročil do skladiště. Ve vzduchu visel pach prachu a krve. Místnost byla velká, téměř polovina délky dlouhého skladiště, a po podlaze byly poházeny bedny. Na druhém konci byly dveře vedoucí dozadu. Tři šerifové se rozešli různými směry, zatímco Spravedlnost a Soudce vyrazili přes otevřený prostor.
"Je těžce zraněn", děl Soudce. "Na zemi je hodně krve".
"Stále se hýbe", pravila Spravedlnost stručně. Šerifům se často nestávalo, že by minuli cíl, Spravedlnost si stále pamatovala minulé okolnosti, kdy se to stalo, a to nebylo nic, co by si chtěla zopakovat. Draze za to zaplatili. Něco na tomto bylo špatně, jakoby věci znovu nešly podle plánu.
"Bude to v pořádku, Spravedlnosti", řekl Soudce. Cítila, že se na ni dívá.
"Vím. Prostě nemám ráda, když něco nejde, jak má". Na chvíli se odmlčela. "Také jsem dala kapitánovi své slovo. Nemám v úmyslu ho porušit".
Soudce ji vzal za ruku a přiložil si ji na čelo. "Dostaneme ho a ty splníš svůj slib".
Usmála se. "Díky, drahý. Co bych si bez tebe počala?"
Soudce se uklonil. "To samé co já bez tebe, život by skončil".
Výkřik ze zadní části budovy přivedl jejich pozornost zpět k úkolu. Soudce se rozběhl a Spravedlnost ho následovala, poslouchajíc jeho varování o překážkách v cestě.
Proběhli otevřenými dveřmi do velké, prázdné místnosti. Prach na podlaze byl hustý a jejich kroky ho rozvířily vzduchem. Ve světle lampy tančily můry. Na druhé straně místnosti stál zády ke zdi Horác a před ním tři šerifové smrti, kteří si však udržovali odstup, dokud si nebudou jisti, s čím mají tu čest. Jejich rakve byly připraveny pro případ, že by se rozhodl zaútočit. Spravedlnost a Soudce přistoupili ke skupině.
"Zůstaňte stát", vykřikl Horác, když se ti dva zastavili za šerify. Jeho hlas se nesl prázdnou místnosti. "Nevíte, co můžu udělat".
Spravedlnost se na něj usmála. "A ty nevíš, co můžeme udělat my". Při jejích slovech jeden z šerifů potřásl paží a otevřel rakev. Vyvalilo se mdlé modravé světlo, všechny je osvětlilo a vrhlo podivné stíny. Zdálo se, že se světlo pohybuje a tančí, jakoby žilo vlastním životem.
"Teď", pokračovala Spravedlnost s rukou poblíž pouzdra na pistoli, "s námi můžeš jít dobrovolně. Pokud ne, skončíš v rakvi. A věř mi, to není místo, kde chceš být".
Horácovy oči přeskakovaly z jednoho na druhého. Soudce pevněji sevřel svůj meč, zatímco zbývající šerifové taktéž otevřeli své rakve. Zvýšené světlo zahnalo všechny stíny a místnost byla osvětlena téměř jako ve dne, pokud by bylo slunce velká modrá koule na obloze. Oživovač se pohyboval pomalu snaže se odhadnout, kterým směrem by mohl uniknout, a šoupal nohama po zaprášené dřevěné podlaze.
"Teď!", rozkázala Spravedlnost a vytasila pistoli. Jeden šerif vrhl svou rakev otevřeným víkem na Horáce, který se sklonil. Rakev ho přelétla, narazila do zdi a spadla na podlahu. O okamžik později se druhý šerif otočil v piruetě a poslal svou rakev po zemi, načež zůstal přikrčen. Soudce se rozběhl, odrazil se od šerifových zad a skočil po své kořisti. Spravedlnost napřáhla pistoli a vystřelila jedinou ránu, ale mířila tam, kde byl oživovač předtím, ne kde byl nyní. Uprostřed toho všeho položil Horác ruku na podlahu a pronesl jediné slovo.
Skrz hluk to Spravedlnost slyšela. "Zpátky", vykřikla. Soudce dopadl blízko muže a sekl mečem Horáce do paže. Muž zaječel bolestí, zatímco podlaha pod ním se zhroutila. Přestože Spravedlnost a šerifové ustoupili, nepomohlo jim to. Všichni se propadli náhle shnilou podlahou.
Spravedlnost dopadla na záda a jeden z šerifů přistál na ní. Odstrčila ho a snažila se popadnout dech. "Hniloba", řekla. "To kouzlo nenávidím". Vstala a její bolavé tělo bylo pokryto prachem a třískami.
"Soudče?"
"Nevidím ho", pravil šerif po její levici. "Nevidím nikoho krom nás".
"Kde jsme?", zeptala se.
Šerif se rozhlédl. "Velká místnost, úzká, ale dlouhá, shody na severní straně nahoru a dolů, všude hodně krabic, velká díra ve stropě".
Spravedlnost se zašklebila. Proč si myslí, že mají smysl pro humor. Zastrčila pistoli. "Najděte Soudce a ostatní. Dávejte na sebe pozor, kdyby tu číhal cíl". Šerif přikývl a zamířil do temnoty. Opatrně se pohybovala, částečně cítíc cestu a částečně se spoléhajíc na sluch. Zastavila se, když zaslechla zvuk tekoucí vody.
Byl slabý a zněl, jakoby přicházel zespodu. Věděla, že touto částí města teče řeka, ale byla si jistá, že je odtud nejméně půl míle.
"Spravedlnosti", ozval se Soudce. Jeho hlas byl před ní, možná dvacet stop. Došla k němu a objala ho.
"Bála jsem se", pravila.
"Vím", odpověděl. "Nemůžu ho najít".
Pustila ho a ustoupila. "Někde musí být. Byl se mnou jeden z šerifů, víš, kde jsou ostatní?"
"Ne. Ztratil jsem všechny, když se propadla podlaha". Zhluboka se nadechl. "Nenávidím to kouzlo".
Usmála se. "Já taky".
"Tady!", zavolal jeden z šerifů. Soudce popadl Spravedlnost za ruku a táhl ji kolem krabic. Jak se blížili, zvuk vody sílil.
Šerif Horáce chytil. Rakev měl na hrudi a šerif na ní tlačil nohou. Horácovy ruce ovíjely rakev. Na čele měl dlouhý šrám a na levém oku monokl.
"Nechce se nechat chytit", pravil šerif.
"Ne, nechce", opáčil Soudce a postavil se vedle něj. Zvedl meč a rychle sekl, čímž odsekl Horácovy ruce. Ten zaječel bolestí a z jeho úst vyšel proud nadávek stejně rychle, jako mu ze zápěstí stříkala krev.
"Buď zticha", vyštěkl Soudce. "Na jednu noc jsi způsobil víc než dost potíží. Pokud se tak budeš chovat dál, vyříznu ti jazyk". Horác ztichl, přestože nadále skuhral.
Připojili se k nim zbylí dva šerifové smrti a rakve měli zase u sebe. Přistoupila Spravedlnost a klekla si vedle Horáce.
"Ty jsi teda povedené kvítko", řekla mu. "Velmi nás zajímá, kdo tě to naučil".
"Do pekla s tebou", odpověděl.
Usmála se na něj. "Samosebou, to je v této situaci obvyklá reakce". Vytáhla pistoli a přiložila mu ji k hlavě. "Můžu tě střelit a těsně před smrtí te strčíme do rakve. Tím bude tvůj život ušetřen, byť dočasně. Uvidíš, že tam peklo opravdu je". Odmlčela se. "A teď nám řekni, kdo tě učil".
Krev z Horácových zápěstí stékala po rakvi. "Brzo budu mrtvý, takže vaše hrozby nic neznamenají".
Přistoupil Soudce a strčil do rakve. "Mluv, pse!" Horác zařval bolestí, jak mu praskla žebra.
"Ne", řekla Spravedlnost a vstala. "Strčte ho do rakve. Vyřídíme si to s ním později". Šerif smrti přikývl a sundal svou nohu z rakve. Soudce svou taktéž sňal a šerif zvedl svou rakev, otevřel víko a obrátil je k zajatci.
Horác se zasmál. "Vy hlupáci". Zem pod ním se otevřela.
"Ne!", vykřikl Soudce. Skočil kupředu a podíval se dírou v podlaze.
Spravedlnost vzdechla. "Udělal to zas, že?" Zvuk tekoucí vody byl nyní značně hlasitější.
"Ano, ale jak?", zeptal se jeden z šerifů. "Ruce měl useknuté". Sehnul se a jednu zvednul. "Vidíte? Ech, pardon", pohlédl na useknutou ruku a podal ji Spravedlnosti. "Cítíte?" Šlehla rukou a zasáhl šerifa do paže, až useknutá ruka odlétla.
"Patrně to seslal, než jsi ho chytil, jen to hned nezačalo účinkovat", vzdechla. "Jdeme za ním".
"Nemůžeme", pravil Soudce. "Je tam nějaká voda a myslím, že do ní spadl".
Spravedlnost zlostně zaťala pěsti. Když promluvila, téměř vrčela: "Chcete mi říct, že jsme ho ztratili? Chcete mi říct, že nějaký slabý rádoby oživovač dokázal uniknout mocným šerifům smrti?"
Všichni byli zticha. Šerifové hleděli na podlahu a Soudce zíral dírou na vodu.
"Byl těžce zraněn, Spravedlnosti", děl Soudce a stále hleděl do vody. "Nepřežije dlouho, ať už umí jakákoli kouzla".
Spravedlnost zaťala zuby. "Slíb…", odmlčela se. Přerývaně dýchala a téměř jí zmohla zuřivost. "Jdeme. Do díry. Všichni".
"Spravedlnosti", pravil Soudce mírně a konečně otočil hlavu.
"Jdem do tý zatracený díry". Kráčela kupředu, dokud před sebou necítila otevřený prostor. Proskočila dírou a dopadla do po pás hluboké vody. Byla studená a prudká. Voda ji smáčela záda, jak za ní dopadli ostatní. Beze slova ji následovali temnotou.
Po třiceti stopách měli vody po hruď. Za dalších dvacet stop po bradu.
"Neni to dobrý, Spravedlnosti", ozval se Soudce. Přesto pokračovala ledovou vodou. "Zastavíš se?" Popadl ji za paži a otočil jí, dokud si nestáli tváří v tvář.
"Musíme ho chytit", řekla. Hlas se jí třásl a zuby drkotaly chladem.
"I když by přežil pád, ztráta krve a ostatní zranění ho zabijí. A když ne, buď se tu utopí nebo zmrzne. Je mrtvý. Takže ho nepředvedeme. To už se nám stalo a patrně se zase stane". Pustil ji a obrátil se zpátky, odkud přišli. "Jdeme. Musíme najít cestu, než sami zmrzneme".
Šerifové smrti chvíli stáli na místě, a pak se vydali za ním. Spravedlnost se nějakou dobu nehýbala. Kolem ní proudila voda a ona proklínala svou smůlu a skutečnost, že nebyla schopna dodržet slovo. To byl jeden z mála okamžiků, kdy byla ráda, že je slepá. Nebyla by schopna pohlédnout kapitánovi do tváře, až mu bude říkat, že uprchlíka nepřivedli.
Nakonec se obrátila a následovala ostatní.
Bez rukou se velmi špatně a bolestivě plave, ale Horác se nakonec dokázal dostat na říční břeh. Kašlal, když se nohama tlačil z vody. Vzhlédl na hvězdy na noční obloze a přemýšlel, kde je.
Pokoušel se vstát, ale zranění ho příliš bolela. Měl velké štěstí, to bylo jisté. Voda byla studená a hluboká, ale proudila dostatečně rychle, aby ho odnesla ven, než se utopil, a otupující chlad vody zpomalil jeho srdeční rytmus, takže nevykrvácel.
Zvuk blížících se kroků ho přiměl k pokusu posadit se, ale dostal závrať. Spadl zpátky na zem a doufal, že ho nevystopovali šerifové smrti.
"Nazdar", pravil veselý hlas. Osoba byla kousek napravo od něj a držela lucernu. Byl to tlouštík, kterému hrál na tváři úsměv. Měl dlouhý tmavý plášť a v levé ruce držel lopatu. Jak se blížil k Horácovi, jazykem vydával "ts, ts". "Nevypadáš dobře", řekl.
Položil lucernu na zem vedle Horáce a posadil se na pařez, opíraje si lopatu o rameno.
"Tak co se ti stalo?", zeptal se cizinec.
Horác s velkým úsilím polkl. "Byl jsem přepaden. Tohle mi udělali…", lehce zvedl paže, aby ukázal pahýly, "…a hodili mě do řeky".
Tlouštík si z kapsy vyndal cigaretu a zapálil ji o lucernu. "Tady, vem si", strčil ji Horácovi do úst. Horác trochu nasál a pokusil se potlačit kašel.
"Jmenuju se Mortimer", děl muž. "Potřás bych ti rukou, ale…", odmlčel se. "To je zlý", ukázal na Horácovo zápěsti. "Bojim se, že s tim se toho moc nenadělá".
"Na něco přijdu", pravil Horác s cigaretou v ústech. Měla podivnou mátovou příchuť.
"Jak se menuješ?"
"Horác Winter. Pracuji v Malifaux".
Mortimer krátce hvízdl. "Ma-li-fo", hláskoval Mortimer. "Pěkný".
"Moc ne", odvětil Horác. "Dělám metaře".
"Aha", pohlédl Mortimer na řeku. "Asi se po tobě shání rodina. Neví, co s tebou je".
Horác zavrtěl hlavou. "Ne, nemám rodinu. Bojím se, že jsem tu jen já sám".
Z temnoty stromů lemujících řeku za dvěma muži se ozval hlas: "Skutečně? Jak zajímavé". Hlas zněl ušlechtile a kultivovaně, slova byla rázná a zřetelná. Došla k nim vysoká postava a postavila se na břeh řeky. Měla na sobě šaty černé jako noc a zcela nový cylindr. Byla hubená, až vychrtlá. Téměř v každém ohledu byla přesným opakem Mortimera.
Nově příchozí se obrátil a přistoupil ke dvěma mužům. "Mé jméno je Nikodém a je mi potěšením se s vámi seznámit", pravil. "Již jste měl to potěšení poznat mého asistenta".
Horác pohlédl z Nikodéma na Mortimera a zpátku. "A-ano, asi ano".
Muž se usmál, ale ten úsměv v sobě neměl žádnou vřelost. "Nebojte se, drahý pane, neboť jsme tu, abychom vám pomohli". Zvedl svou vycházkovou hůl a ukázal k lesu za nimi. "Je to štěstěna a osud, co nás sem přivedlo ve chvíli vaší potřeby". Naklonil se k Horácovi. "Ano, máte velké štěstí". Znovu se narovnal. Úsměv se mu rozšířil a on kývl.
Horác se tak soustředil na Nikodéma, že si nevšiml, jak Mortimer vstal a uchopil lopatu. Mortimer prudce udeřil lopatou a čistě prosekl Horácovi krk, takže jeho hlava spočívala na lopatě a v ústech stále měla kouřící cigaretu.
"Dobrá práce, Mortimere", děl Nikodém. "Velmi čistá rána. Postarej se o tělo".
"Jasně, pane". Natáhl se, vytáhl z úst hlavy cigaretu, ofoukl ji a strčil si ji do svých vlastních. Nikodém se na své cestě k lesu zastavil a hleděl na svého pomocníka. Jeho znechucení bylo jasně patrné.
Mortimer vytáhl cigaretu, podíval se na ni a pak zpět na Nikodéma. "Co?", zeptal se. "Ofoukl jsem jí, než jsem si jí dal do pusy". Nikodém vzdychl a potřásl hlavou. Mortimer se široce usmál a vrátil si cigaretu do úst.
Sklonil se, popadl tělo, hodil si ho přes rameno a následoval Nikodéma do noci.
"Vyslov slova 'Til Gran Kythera Dow', a otevře se oko smrti.
Putuj na východ s hučením trhliny za zády o nejdelší noci v roce k rudé hvězdě na obzoru. Šestého dne v bažině, neboť to zabere alespoň šest dní, obrať oči k obzoru a dávej pozor na vycházející slunce. Ukáže ti siluetu toho místa. Poznáš ho podle velikosti a podle stínu, který vrhá. Bude se to větší než cokoli, co vytvořil člověk, ale bude to ostré a hranaté, takže za to zjevně není zodpovědná příroda. Má to špičky, šest nebo sedm, nepamatuji se, jako prsty trčící z vody.
Bylo to pro mě jako koloseum nebo stonehenge, velký chrám, ale nebylo to nic z toho. Uvidíš, že je to velmi významný a nesmírně složitý stroj. Není sestaven z cihel a malty, ale z převodů a pák seskládaných tak, že se to protiví geometrii. Většina stavby je pod vodou, zejména střední část, kterou v textu nazývám foyer. Tyto převody, tyto mechanické části podlehly leptavým vodám bažiny, jejich zuby zkorodovaly a jejich kola shnila. Na stroj to však nemá vliv. Chrámový stroj funguje.
Co jsem toho dne viděl zpochybnilo mou příčetnost. Bylo by daleko pohodlnější, kdybych si to jen představoval. Vzpomínám si na křik profesora Heilina, nebyl to křik bolesti, ale hrůzy. Vzpomínám si, jak jsem se otočil a podíval se na něj, když stál mezi velkými pilíři trosek. Vykřikl větu. Mohu se jen domnívat, že nějak rozluštil písmena ze značek vyrytých na sloupu. Vyslovil ta slova, ta děsivá slova, a trosky se pohnuly.
Sloupy sebou trhly a posunuly se ze středu na stranu. Dole, ve foyeru, se rozvířila voda, jak se probudil k životu mechanismus pod hladinou. Voda nabrala nepřirozený vzhled, byla černá jako inkoust. Profesor Heilin do vody spadl. Bezmocně jsem sledoval, jak byl nabrán náhlým proudem a odtažen do středu trosek, kde jeho tělo pohltila vřící voda, stáhla ho a nikdo už ho nikdy nespatřil.
Ale nestraší mě jeho smrt. Jsou to jeho slova, dráždivé slabyky, které vyřkl. Trosky na jeho slova odpověděly a pohltily ho.
Vyslov slova 'Til Gran Kythera Dow', a otevřou se čelisti pekla".
Filip Tombers, student archeologie, odložil svůj deník a vlezl do postele. Slova, která napasl, mu zněla v mysli. Mnoho týdnů tato slova ovládala jeho myšlenky. Ve svém tlustém deníku popsal tucetkrát události toho dne. Stránky byly naplněny nákresy a popisy obrovského mechanismu a jeho částí, zuby nezničené staletími koroze byly zdobeny podivným pavoučím písmem. Byl jediný, který z výzkumné expedice do jižní bažiny přežil. Kromě vedoucího výpravy, profesora Heilina, který zemřel na místě, onemocněli všichni jeho druzi horečkou jen pár dní po návratu do Malifaux. Horečka jim zničila rozum a během smrtelných záchvatů mumlali slovo 'Kythera' a lapali po dechu, jakoby je někdo rdousil. To byly drby, které Filip slyšel od strážníků u své cely. Jen Filip přežil, ale v péči cechovního sanatoria.
Filip trhl přikrývkou na svém lůžku a přitáhl si ji, když jeho malou celu naplnil chlad. Pohlédl na malé okno, díru ve zdi velikosti jedné cihly, a byl zmaten, když viděl, jak jím prolétly sněhové vločky. Jeho zmatek se zvýšil, když dírou prolezla kočka a mrkla na něj svýma velkýma očima. Kočka seskočila z okna a ladně dopadla vedle něj, pak skočila na postel, sedla si mu u nohou a pohlédla na něj. Filip se nehýbal, zvědavý návštěvník ho nijak zvlášť nevyděsil. Už několik dní očekával, že se ho zmocní šílenství. Chlad rychle připsal počátku horečky.
"Jste Filip Tombers?", ozval se ve stísněném prostoru hlas. Filip měl za to, že mluví kočka.
"Takže tím to končí, že? Mluvící kočka? To je jak z učebnice šílenství", odvětil Filip.
"Ustupte ode zdi, Filipe Tombersi", promluvil hlas znovu.
"Počkat, co?", Filip si začal uvědomovat, že hlas přichází zpoza okna a patří někomu venku. Vstal z lůžka a udělal krok zpátky, čímž se opřel zády o železné dveře své cely. Široce rozevřel oči, když se na venkovní zdi vytvořil ledový příkrov. Mráz rostl a chlad v cele se zvyšoval. V maltě mezi cihlami se tvořil led, který zafungoval jako klín a cihly se začaly uvolňovat. Led obklopil cihly a obalil je, načež je rozdrtil na prach. Když se zeď rozpadla, spatřil polekaný Filip ledovou pěst patřící ledovému titánovi tyčícímu se nad troskami, které vytvořil.
Obr sestávající zcela z oživeného ledu se sklonil na koleno, aby díru rozšířil. Kočka neohroženě proběhla dírou ve zdi mezi nohama ledového golema. Filip naopak při pohledu na netvora ztuhl strachy, ale z paralýzy ho vytrhl hlas. Vedle tvora stála útlá žena v dlouhém plášti a kožešinové čapce a kynula mu.
"Pojď se mnou, Filipe Tombersi. Opustíme toto místo".
Za ní byly úzké uličky pokryté hustou vrstvou sněhu. Nad hlavou jí vířila divoká bouře, ze které sálal chlad a sníh. Chvíli mu trvalo, než se oči přizpůsobily oslepující bílé, a když lezl ze svého vězení, zastínil si oči paží. Společně se ženou, kočkou a jejím golemem spěchal Filip do sněhu. Její vlasy byly černé jako noc a pleť bledá jako sníh, který jim praskal pod nohama. Její dlouhé nohy v podkolenkách bez námahy kráčely zasněženou krajinou a kolem nich vlál dlouhý kabát. Zavolal na ni.
"Kdo jsi? Kam jdeme? Co Cech?" Obrátil se přes rameno, aby pohlédl na sanatorium. Byl překvapen, jak velkou vzdálenost urazili za tak krátkou chvíli, a náhle si uvědomil, jak rychle mu buší srdce a vhání do žil adrenalin. Viděl z díry ve zdi vylézat strážníky, z nichž jeden na něj ukazoval a křičel.
"Jmenuji se Rasputina", odvětila žena. "Ty jsi Filip Tombers. Vezmeš mě k troskám Kythery".
Omráčen tímto prohlášením Filip zakopl a spadl do sněhu. Hlava se mu točila závratí, jak narazil na dlažbu skrytou pod sněhem a zíral na vířící oblohu. Snažil se sebrat smysly, zatímco se mu nad hlavou točila zlostná mračna. Pomalu zvedl paži a ukázal na oblohu. Rasputina ho popadla za paži, aby ho znovu zvedla na nohy, ale když viděla ve Filipově tváři rostoucí strach, obrátila oči k nebi.
Černý stín rychle rostl a blížil se k zemi jako meteor. Netvor roztáhl obrovská křídla a vydal strašlivý řev, jasně patrný i přes svištění vichru. Rasputina na chvíli zapomněla na svou ochranu a zpříma se postavila proti obludě spěchající k ní. Náraz byl ohlušující. Do cesty rychle vstoupil golem a pekelnou stvůru chytil. Síla nárazu odhodila pár titánů na blízkou budovu, kde prorazili zeď a zhroutila se na ně horní patra.
Rasputina zvedla ruce, uchopila vítr a vyslala závan sněhu, který naplnil zničenou budovu závějí, takže jakýkoliv únik byl velmi obtížný. "Musíme pryč, než ta věc vyleze", zavolala hlasitě na Filipa. Obrátila se na podpadku, ale on stále ležel, kde upadl. Nad ním však stála ženská obdoba netvora slétnuvšího z oblohy. Kde měla nestvůra sílu, svaly a vztek, tato bytost byla mazaná, záludná a lstivá. Zdálo se, že je odolná vůči chladu, jelikož ve svém koženém korzetu a vysokých botách klidně stála nad vystrašeným mužem u svých nohou. Z nepřirozeného zelenkavého odstínu kůže bylo jasné, že to nebyl člověk. O rameno si opírala meč.
"Ustup od něj!", nařídila Rasputina a její hlas zesílený mocí severáku zněl ozvěnou mezi budovami tyčící se jim nad hlavami.
Aniž by vzhlédla, nechala žena v korzetu meč klesnout, bodla muže do břicha a připíchla ho k zemi. Filip vykřikl bolestí a ruce mu vystřelily k čepeli. Rasputina okamžitě reagovala šlehnutím ledového vichru. Závan ženu zvedl a odhodil ji na stožár lampy, který se nárazem ohnul. Rasputina spěchala k Filipovi. Jeho zápas už skončil. Byl mrtev. V Rasputininých očích byl vidět vztek.
"Proč jsi ho zabila?", chtěla vědět Rasputina.
"Abys trpěla", otevřeně přiznala žena.
"Ty budeš trpět", Rasputinino chování bylo chladné a odtažité, ale její zlost jí plála jako bouře nad hlavou a duněla hromy. Prostým gestem ruky udeřil z oblohy vítr a sekl ženu v korzetu jako kosa. Žena s nelidskou obratností vyskočila do vzduchu. Natáhla se, uchopila samotnou látku reality a přitáhla si ji kolem sebe jako plášť, čímž její tělo zmizelo z dohledu. Existence, dočasně překroucena, se natáhla jako by byla elastická, a vrátila se do svého tvaru se zavlněním, jako když do jezírka dopadne kapka. Plášť iluze ji skryl před Rasputininým hněvem, ale její hlas se jí stále vysmíval.
"Nečekala jsem ženu, když jsem bouři viděla. Přišla jsem zabít netvora, velké oči, tlamu plnou tesáků, znáš ten typ", zněl ženin hlas kolem Raspitiny, takže nemohla odhalit, odkud vychází.
Rasputina byla chvíli zticha, a pak propukla ve smích. "Ach, tomu nemůžu věřit. Je tady, aby tě zabila, Prosinče? Máš pro to vysvětlení? Pustils ji k vodě?"
Chvíli bylo ticho, a pak: "Co? S kým to mluvíš?" Hlas neviditelné ženy překypoval náhlým hněvem. "On JE tady!" A pak se vzteklým zavřísknutím: "ZABIJU TĚ!"
Žena v korzetu se náhle znovuobjevila s těžkou čepelí nad hlavou se vrhajíc na Raspitinu. Rasputina hbitě ustoupila na stranu, čímž se vyhnula útoku a čepel dopadla na ulici, až odhodila sníh z rozsekla dlažbu. Zavál vítr a ženu zahalil sníh a oslepil ji. Šílená vztekem sekala znovu a znovu, ale teď byla na ředě Rasputina, aby si zahrála na kočku a na myš za pomoci sněhového příkrovu.
"Nikdy se neschováš, nikdy neunikneš! Zemřeš! Získám tvou hlavu!", ječela žena pronikavě.
"Hledáš obludu, jejíž přízrak chodí městem. Můžeš mě zabít, ale jak zabiješ přízrak?", zavolala Raspitina přes dunění zimního vichru. "Nemůžeš zabít zimu, Lilith!".
Žena v korzetu po oslovení svým jménem ospravedlnila vztek. Nebylo možné, aby Rasputina znala její jméno, aniž by sloužila jako nádoba. Předmět jejího hněvu tu byl, tím si byla Lilith zcela jistá. Přišla prozkoumat bouři. Její vířící oko bylo vzpomínkou na vzdálenou minulost. Byla oslovena, to potvrdilo její nejhorší obavy, že pradávný nepřítel nějak přežil svou smrt. Způsob jeho přežití však byl zcela neurčitý. Oslovením Rasputina také odhalila Lilith svou pozici, její hlas byl jako maják v bouři.
Lilithina čepel rychlým švihem pronikla příkrovem vířícího sněho a její ostří rozseklo Rasputině stehno. Ledová čarodějnice padla na kolena a držela si ránu. Ta se začala rychle podebírat a barvit se do fialova, což způsobil jed na čepeli. Lilith ucítila krev a zdvihla meč, aby zasadila poslední úder.
"A je to. Čas zemřít!"
Ozvala se hlasitá rána a ledový golem se vrhl kupředu, kde strhl v porovnání s ním malinkatou Lilith z oblohy dřív, než mohla udeřit. Rozzuřená ze zmařeného plánu obrátila svou čepel proti obru a čistě mu oddělila ruku od paže. Tím se uvolnila z jeho sevření, skočila kupředu a plnou vahou vbodla čepel do tvora. Náraz trhal uši, zaduněl zvuk praskajícího skla a golem vybuchl ve spršce zářících krystalů snášejících se všude kolem. Rychle se obrátila proti své skutečné kořisti, ale Rasputinina bouře ji znovu skryla.
Bouře však poskytovala jen malou ochranu, když se nad hlavou objevila obrovská křídla a svými údery na chvíli zahnala sněhový závoj. Lilithin démon zavyl a slétl s pařáty napřaženými k útoku. Netvor narazil do Rasputiny a oba se váleli ve sněhu, dokud se netvor nedostal nad tělo své kořisti. Rasputina se ukázala jako odolnější, než by její štíhlé tělo naznačovalo, a svým ledovým zrakem se střetla s pohledem útočníka. Natáhla se a její drobná ručka zatlačila na obří pařát netvora, který se okamžitě zkroutil bolestí, než pod jejím dotykem zcela ztuhl. Obluda zabyla v agónii, ale úderem druhé ruky se její paže roztříštila jako sklo a odpadla od ramene. Nestvůra se odvalila do sněhu svírajíc si pahýl na rameni. Rasputina vstala, oprášila se a postavila se své sokyni. Lilith soptila.
"Rasputino, stůj! Podle nařízení Cechu jsi zatčena!" Jen stovku kroků dolů ulicí stál pár mužů. První, jehož hlas duněl autoritou, namířil na čarodějnici svou pistoli. Druhou rukou si držel klobouk, jelikož vítr prudce dul a vzdouval jeho vybledlé pončo. Za lovcem čarodějnic stál šlachovitý, nervózně vypadající mužík, který přešlapoval z nohy na nohu. Tento muž škrtl zápalkou o bradu a přiložil ji k dynamitové šňůře. Zaklonil se a jeho paže vrhla výbušninu na působivou vzdálenost, až dopadla do sněhu mezi dvěma ženami.
Obě ženy se podívaly na sebe, a pak do sněhu, kde zmizel balík dynamitu, nejisté, zda sníh uhasil doutnák. Rasputinina společnice, drobná kočka, jí skočila na rameno. Obě ženy zjevně dospěly ke stejnému závěru, neriskovat. Obě se obrátily a daly se na útěk.
Lilith zavolala přes rameno: "Neumři, než tě zabiju".
Odpověděl jí výbuch. Dynamit hlasitě explodoval, až se pod nimi otřásla zem, jakoby z nebes sestoupil bůh. Ulice se otřásla a propadla se do hluboké stoky dole. Prastará konstrukce podlehla svému věku a další a další části se propadaly do vzniklé jámy. Vysoká budova se silně zakymácela a horní patra se utrhla na ty dole, až se celá stavba rozpadla. Po jejím pádu se k nebi jako gejzír zdvihlo ohromné mračno trosek. Oba muži fascinovaně sledovali, jak země budovu spolkla. Když se prach začal usazovat, jeden z mužů promluvil.
"Zatraceně, Taťko. Už tě s sebou do boje nevezmu. Budeš z tohodle vykopávat jejich těla?" Šerif zastrčil svůj revolver a zamířil k místu, kde ve sněhu leželo mužské tělo. Sklonil se a prsty se dotkl smrtelné rány.
"To je Fil, z blázince", prohodil Taťka.
"Díky, Taťko", přivřel zástupce oči a prsty nahmatal vypouklinu v plášti oběti. Sáhl dovnitř a vytáhl tlustý deník v kožené vazbě. Do kůže na obalu byla vyryta slova: "Filosofie neurčitosti". Vrátil svazek do kapsy kabátu a obrátil hlavu na svého partnera.
"Pomoz mi odtáhnout tělo do sanatoria, ať jsi taky užitečnej".
Nejdražší Kristen,
Píši ti v naději, že tě má slova zastihnou v pořádku. Ty a naše dcera jste neustále v mých myšlenkách a neuplyne den, aniž bych netoužil po tvém dotyku a netruchlil po okolnostech, jež nás rozdělily. Přestože vzdálenost, která nás odděluje, je pro mě zkouškou, jsem vděčný, že nejste tady na tomto místě. Narození Madelynn bylo větším požehnáním, než jsem si kdy uvědomoval. Její porod ti zábránil připojit se ke mě v tomto děsuplném městě, a za to jí budu navždy vděčen. V této obálce doufám nejdeš devět set dolarů, které tobě a naší dceři zajistí pohodlí, jež zasloužíte.
Zde, v Malifaux, je pohodlí vzácné, přestože já si nemám nač stěžovat. Ti, kteří najdou práci u Cechu, mají mnohem lepší ubyvotávní než ti, kteří si je musí sami platit. Přímo v ulici je pekař, který dělá velmi dobrý skořicový chléb. Musím být jedním z jeho nejčastějších zákazníků, protože mi do tašky vždycky strčí nějaké sladkosti navíc. Až mě příště uvidíš, budu asi pěkně baculatý.
Pokud zůstávám v okolí, kde je v ulicích dlažba, mohu mít pocit, že jsem v obyčejném městě. Naneštěstí mě moje vyšetřování přivádí daleko mimo tato pohodlná místa, abych byl svědkem skutečné reality tohoto místa. Je to skutečná hranice civilizace, přestože se mě stavby v srdci města snaží přesvědčit o opaku.
Předem se omlouvám za to, co píšu. Pokud ti není dobře, pak ti radím, abys přestala číst. Ale pro svou vlastní příčetnost jsem nucen to napsat, protože nemám jiného důvěrníka, kterému se mohu svěřit se svými soukromými děsy. Jak víš, Cech si najal moje služby, abych vyšetřil vraždu čtyř jejich důstojníků. Než jsem dostal zprávu a dorazil vlakem uplynulo od zločinu plných 48 hodin.
Místa zločinu se zatím nikdo ani nedotkl a na mrtvolách se projevil přirozený rozklad, což naplnilo místnost odporným zápachem a hejny neidentifikovatelného hmyzu. Bylo těžko poznat, kolik obětí v místnosti zemřelo, jelikož jejich různé kusy bylu nazdařbůh poházeny na hromadách. Násilí, které se zde odehrálo, se vymykalo čemukoliv, co jsem si byl schopen představit. Kéž bych dokázal vymazat tu scénu z paměti, byl bych šťastný. Pochybuji však, že bych byl schopen zapomenout na tak děsivý obraz.
Naštěstí jsem v té místnosti nemusel zůstávat dlouho. Krátký průzkum odhalil hromadu dokumentů, což byly důlní kontrakty s místními odbory a program vyjednávání. Na podlaze byly tu a tam nějaké zvlástní stopy a můj původní dojem byl, že tyto muže v jejich kancelářích přepadlo nějaké zuřivé zvíře. Bez známek násilného vniknutí jsem však nucen uvažovat, zda byl tento hrůzný čin výsledkem pracovních sporů, které se zvrtly.
V té části dokumentů, které nebyly zkropené krví, jsem byl schopen nalézt jméno Filip Knowles. Podle programu byl pan Knowles očekáván na jednání. To, že přežil, bylo známkou toho, že nedorazil. Shledal jsem, že pan Knowles je neuvěřitelně nervózní a paranoidní jedinec. Sloužil jako vyjednavač za Cech, což byla rozčilující myšlenka. Příběh, který mi vyprávěl, mě přesvědčil, že je paranoidní z dobrého důvodu. Nelituji muže pohlcené strachem, jako je on. Svou zbabělostí, a také svou krutostí si přeludy, které ho nyní straší, sám vysloužil.
Jeho příběh se točí kolem pana Howarda Langstona. Pan Langston byl předákem dolu Delta sedm, jedné z nejmohutnějších žil v oblasti. Podle pana Knowlese produkce v Deltě sedm po několik měsíců klesala. On a jeho kolegové byli vysláni na místo, aby nalezli důvod tohoto poklesu.
Moje odbornost sahá zcela mimo zájem o minerály, půdu a dolování a nepředstírám, že jsem rozuměl vysvětlení pana Langstona panu Knowlesovi a jeho kolegům. Evidentně byl v zemi značný zlom, který by další dolování mohlo narušit. Výsledkem pohybu takového zlomu by byl zával a možné ztráty na životech. Ve snaze zabránit takové nehodi byla produkce zpomalena, aby mohly být vybudovány další podpěry, které by ochránily pracující horníky.
Kolegové pana Knowlese nebyli s tímto vysvětlením spokojeni a tlačili na to, aby produkce pokračovala při plné kapacitě bez ohledu na možná nebezpečí. Že byl pan Langston členem dělnické třídy znemožňovalo v jejich očích jakoukoli možnost inteligentního názoru. Dále se domnívali, že životní pojistky poskytované odbory jsou více než dostatečnou kompenzací v případě jakékoli nehody.
Langston tiše poslouchal. Knowles popisoval strašidelný stoicismus na jeho tváři i ve chvíli, kdy jeho společníci začali křičet a muži hrozit. Langston tiše a bez reakce snášel hrozby. Když byli cechovní úředníci tirádou unaveni, Langston jim klidně řekl, že se musí vrátit do práce a že jim přeje pěkný den. Pak se k nim obrátil zády a vydal se na pracoviště.
Knowles plus kolegové tvořili pět mužů. Vyhlídky pěti proti jednomu stačí na to, aby dodaly odvahy téměř komukoli. Langston byl velký, měřil celých šest a půl stopy a měl skoro třista liber svalů získaných tvrdou prací v dolech. Pokud se člověk chce pustit do rvačky, je třeba tyto vyhlídky zvážit. Když jeden z cechovních mužů praštil Langstona přes záda pražcem, ten se rozlétl na třísky o jeho žulová ramena a sotva vyrovnaného muže rozhodil.
Langston ukázal, že vyhlídky převahy se ukázaly jako liché a že každý muž má svou mez. Knowles popsal scénu do nejmenších detailů, jak se Langston rychle otočil a chytil útočníka za hrdlo, jak jednou ranou své silné pěsti poslal cechovního muže do bezvědomí, a jak ten dopadl na zem jako pytel brambor.
Na zoceleného horníka se vrhli další dva muži a zaplavili ho údery na hlavu a ramena. Ze svého úsilí měl jeden muž obě ruce zlomené Langstonovým stiskem. Druhý měl zlomenou nohu, když byl zdvihnut ze země a odhozen na blízký důlní vozík. Knowles popsal, že v mužově protiútoku nebyla zášť, jen naprostá jistota, že takové chování nebude tolerováno. Sám žasl nad Langstonovou silou a způsobem, jakým odhodil muže stranou jako hadrové panenky, které ho znudily.
Knowlesův nadřízený, muž jménem Doolan, setkání vystupňoval. Vytáhl pušku a střelil Langstona do boku. Ať byl muž jakkoliv silný, velký kalibr mu prostřelil kyčel a on upadl na zem. Dychtivi pomstít svá zranění, všech pět mužů (ano, Knowles přiznal, že se přidal) začalo brutálně mlátit Langstona pažbami svých pušek a násadami od krumpáčů, které ležely kolem. Podle Knowlesova popisu nezůstalo na Langstonově těle místo, které nebylo fialové a zbité. Ze zranění u pasu se mu valila krev a vcucávala se do země.
Ale cechovní rváči stále nebyli spokojeni. Přes všechny strašlivé věci, které jsem v této práci viděl, stále nedovedu pochopit podlost, které jsou lidé schopni. Je to, jakoby ve vzduchu visela vražda a nakazila zde žijící lidi, naplňujíc je touhou po sousedově krvi. Na celém světě není místo, které by potřebovalo zákony víc než Malifaux. Zákony, které by lidi učinily zdvořilé, slušné a bezpečné. Ale zde Cech nepředstavuje zákon. Tito muži odtáhli Langstonovo bezvědomé tělo a položili ho na koleje. Nechali ho tam zemřít.
Po té, co jsem toto od Knowlese slyšel, jistě chápeš mé překvapení, když mi řekl, že Langston stále žije. Nejen to, ale vrátil se ke svým povinnostem jako předák Delty sedm. Je to jen dva týdny po událostech, které mi Knowles vylíčil. Zdá se mi, že Knowlesova paranoia byla vyvolána nějakým přehnaným strachem, že muž, kterému ublížil, bude dost silný či zdravý, aby se pomstil. Tímto byl Knowlesův strach vysvětlen a navzdory mé skepsi byl naprosto odpovídající.
Cesta vlakem z městského centra na zpustlé nádraží sloužící Deltě sedm byla krátká. Využil jsem čas ve vlaku k posouzení svých poznámek a pročtení rozhovoru s Knowlesem, který jsem si zapsal. Dokola jsem si četl popis krutého bití, kterého se zúčastnil, a má mysl se snažila představit si člověka, který mohl taková zranění přežít. Po tak krátké době na zotavení musí být muž stále zabalen v obinadlech a blouznit po utišujících lécích.
Samosebou, vlak nedojel až k ústí dolu, a musel jsem ujít dlouhou cestu, než jsem spatřil známky těžby. Byla tam vyjetá cesta pro vozy s nákladem vzácných dušekamů, které horníci těžili. Nakonec jsem zahlédl pohyb a velká oblaka černého kouře, která naznačovala nějaký mechanický stroj. Tento stroj jsem pozoroval cestou k dolu. Pohyboval se sem a tam podél kolejí, kde tlačil vozíky z dolu k povozům. Sám nebyl závislý na kolejích, neboť od nich odcházel vykonat jiné práce, které jsem z dálky nemohl poznat. Byl jsem tímto chováním zmaten. Dosud jsem neviděl stroj, který by se pohyboval tak… organicky.
Byl jsem na stroj tak zvědav, že jsem se na něj po příchodu na místo ihned zeptal dělníků, místo abych se otázal po místě Langstonova pobytu. K mému překvapení dotázaný džentlmen odpověděl prostě: "Aha, to je Hank". Odpovědi jsem nerozuměl. Ale po další otázce dělník vysvětlil, že Howard 'Hank' Langston a stroj jsou jedno a totéž. Stále jsem nechápal, ani po několika otázkách, a měl jsem za to, že Langston pracuje s dotyčným strojem.
Objevil se další džentlmen oblečený v dlouhém plášti a brýlích. Později jsem zjistil, že tím mužem byl doktor Ramos, vlivný průmyslník. Zjevně zaslechl mé dotazy a položiv mi ruku na rameno, odvedl mě stranou od skupiny dělníků, se kterými jsem mluvil. Muž se konverzačně zeptal na důvod mého příjezdu do dolu a vypadal zaujatě, když jsem mu sdělil, že vyšetřuji vraždu. Vyptával se dál a já mu řekl, že hledám muže známého jako Hank Langston.
Rozhovor s Ramosem mě vyrušil a na chvíli jsem zapomněl na svou zvědavost ohledně podivného mechanického stroje, dokud jsem neslyšel pronikavé hvízdání páry. Zvedl jsem oči a spatřil jsem nejúžasnější a nejděsivější věc, jakou jsem kdy viděl. Během našeho rozhovoru jsme přišli ke stroji blíže, takže když jsem se naň znovu podíval, byl jsem od něj zhruba dvěstě metrů. Přesně jak dělník řekl, ten stroj byl Hank, nebo alespoň jeho část.
Mechanická část tvora (a říkám tovora, protože to nebyl prostý stroj, a pokud to byl kdysi člověk, už jím nebyl) měla podobu pavouka pohybujícího se na čtyřech velkých nohách. Tyto nohy se pohybovaly s opatrnou a rozvážnou ladností a vedly stroj pracovištěm jako pavouka sítí. Kde však mělo být pavoučí tělo, tam byl místo něj lidský trup. Na mechanické vozidlo bylo náhle přiděláno svalnaté břicho. Nad ním byl trup, široká ramena a mohutné paže.
Zatímco jsem nad tvorem žasl, Ramos ho nenuceně zavolal a říkal mu Hank. Tvor obrátil svůj klidný zrak k nám a já nikdy neviděl tak umíněnou tvář. Právě v té chvíli jsem konečně pochopil, že tento tvor je Langston. Výraz tvorovy tváře byl přesně takový, jaký popsal Knowles, zosobňoval vyrovnanou povahu. Postavil se na svých velkých nohách a bez námahy kráčel k nám. Tvor se nad námi tyčil a za ním jsem slyšel tiše bublat parní stroj a další zahvízdání páry.
Ramos Hanka požádal, aby mu ohlásil denní výnos, a Hank okamžitě začal přesně vypočítávat, kolik vozů bylo naloženo a kdy. Má pozornost se nezabývala tak obyčejnými věcmi, když přede mnou stál tak úžasný stroj. Tvor byl olbřímí, usazený na svých pavoučích nohách, mnohem vyšší než šest stop a šest palců, které měl prý Hank před nehodou. Ty nohy byly pravým divem, jak se pohybovaly na parou poháněných pístech. Jejich síla byla zjevná. Zatímco Hank podával hlášení o událostech na pracovišti, nečinně spočívaly v hlíně, kde ostré konce zanechávaly vyryté stopy.
Tato stopa mě přivedla k pochopení, a muselo to na mně být vidět, protože Ramos Hanka rychle propustil a odvedl mě z místa, kde obr pracoval. Stopa, kterou Hank zanechal na zemi, byla stejná jako na podlaze v cechovní kanceláři. Hank tam byl. Zabil ty muže. V tu chvíli jsem to věděl. Jsem si jistý, že jsi došla ke stejnému závěru, má drahá Kristen.
Ramos chladně vysvětlil události předchozích týdnů, ale jeho výpověď byla nadbytečná. Věděl jsem, co se stalo. Chvíli panovalo ticho, oba jsme čekali na to, co se muselo stát. Bylo mi jasné, že Ramos mě hodlá přesvědčit, abych utajil svá zjištění, a já byl natolik přesvědčen o jeho záměrech, jako jsem byl rozhodnut splnit svou povinnost. Tehdy jsem uslyšel zvuk a my se obrátili, abychom spatřili, jak Hank volá na muže z dolu. Tento muž přeběhl krátkou vzdálenost od dolu a Hank se natáhl, aby svým železným pařátem podal muži helmu. Hank dělníka krátce varoval před prací bez bezpečnostích pomůcek a poslal ho zpátky.
Tento tvor, tento člověk, utrpěl strašlivé trauma, stal se úžasným monstrem, ale stále byl schopen lidskosti. Uchoval si víru a úctu svých kolegů. Ramos mi vysvětlil větší zločiny spáchané Cechem, zločiny, jež vyvolaly násilí, které jsem vyšetřoval. Při svém obvinění vysvětlil, že minerály zde vytěžené měly být právoplatně horníků a nikoli zkorumpovaného Cechu. Nepotřeboval mi to dále vysvětlovat, nic z toho, co řekl, neovlivnilo můj cit pro spravedlnost.
Spravedlnost slouží k ochraně nevinných, to bylo vždycky mé krédo. Ramos nebyl nevinný, ani v nejmenším. Cech se také ukázal vinným výpovědí jednoho ze svých řad. Ne, ani jedna strana konfliktu nebyla nevinná, ale věřím, že Hank byl. Hank trpěl a já nebudu nástrojem jeho dalšího utrpení, nástrojem Cechu, který vyprovokoval jeho pád do Ramosových spárů organizovaného zločinu a zkaženosti.
Ramos mě však nenechal odejít bez přijetí štědrého daru devíti set dolarů. Posílám je napřed a doufám, že se k tobě a naší dceři bezpečně dostanou. Zdržím se ještě pár dní, než připravím hlášení pro generálního guvernéra. Navzdory zdější důlní politice nebylo na smrti těch mužů nic děsivého. Nečekaný útok divokého zvířete, to byla vůle boží.
Navždy tvůj,
James McCoy
"Na svém bezdrátovém přijímači posloucháte KMAL, 417,2 megahertz. Jsem Frederick Grogstien a vysílám živě z čerpací stanice v Mokřině, místa dnešní slavnosti. Zakrátko se zde sejde elita z Malifaux i Země, aby pokřtila nové zařízení. Dnes uslyšíme několik řečníků včetně samotného generálního guvernéra. Mnozí očekávají, že vychválí nové zařízení za otevření nějakých čtyřiceti čtverečních kilometrů předtím nedolovatelného kraje a zabránění nebezpečí povodní na půl tuctu již otevřených dolů.
Také se očekává, že guvernér vyjádří veřejné uznání architektu zařízení v Mokřině, doktoru Viktoru Ramosovi. Ramos se těší velké popularitě u dělnické třídy za své úsilí zvýšit bezpečnost horníků. Použití jeho mechanických kanárků na Gama šest snížilo úmrtnost o sedmdesát procent. Za svou snahu byl nedávno znovuzvolen prezidentem Hornických a montérských odborů a jeho revoluční nápady pomohly z hornické profese sejmout stigma kráčejících mrtvých.
Ááá, nejsem si jist, zda to slyšíte, ale za mnou se začal připravovat Hollisterův mechanický orchestr. Pozorovací plošina zařízení byla pro dnešní večer bohatě vyzdobena. Poskytuje příjemný pohled na zrcadlouvou lagunu odčerpané vody. Později se na plošině objeví společenská elita Malifaux společně s nejvlivnějšími pozemskými obchodníky s dušekamy, kteří budou tančit a oslavovat. Představitelé odborů budou popíjet s cechovními představiteli a společně budou probírat nejlepší zájmy horníků. Ach! První hosté přicházejí. Jaká to návštěva. Právě dorazili madam Malveau, neo-art-nouveau impresionistka, a její muž. Ve svých šatech od slečny Gwenyfar vypadá úžasně…"
Signál na chvíli vypadl, jak se často stává kvůli nestálému počasí Malifaux. Pod bzučícím rádiem se k sobě choulily dvě zaměstnankyně butiku mademoiselle Coco. Dvě třesoucí se ženy se k sobě tiskly a bázlivě hleděly na blízké dveře. Ze své skrýše ve skladu butiku slyšely pohyb v obchodě. Bzučení rádia zesílilo a Frederickův hlas se proměnil v nesrozumitelné cvakání. S náhlým bzučením přišly náhlé těžké kroky venku. Ženy vzdychly, když se dalším dusotem rozblikalo světlo. Dunivé kroky se blížily a každým krokem zablikalo světlo a dveře se otřásly. Ženy zadržely dech jisté si tím, že obluda za dveřmi o nich ví.
Nastalo ticho. Nic se nepohnulo. Jedinou známkou toho, že se čas zcela nezastavil, byla bušící srdce dvou vystrašených žen. Ticho bylo krátké a skočilo náhlou ranou. Dveře uprostřed praskly a ženy zaječely, až je zabolely plíce. Vyděšený jekot pokračoval, jak se dveře znovu a znovu otřásaly pod opakovanými údery. Trám sloužící jako závora nebyl schopen násilí přestát, ohýbal se a praskal.
Roztříštěným dřevem pronikalo světlo a mezi zničenými fošnami se leskly železné spáry. V mezeře mezi lištami se objevila rozzuřená tvář mladé ženy. Široce se šklebila a ukazovala zuby jako kočka. Oči připomínaly prázdné nádoby vyzařující zjevné šílenství. Dech jí prudce nadouval hruď a unikal jí z úst jako šílený smích. Právě, když ječící ženy spatřily tyto šílené oči, zastínil tvář obří revolver.
Dívčin prst sebou trhl a pistole vydala ohlušující ránu. Dívka zavyla šílenou radostí a rychle revolver vyprázdnila do skladu. Její prst pokračoval v mačkání spoušti, jelikož její chuť k násilí nebyla pouhými šesti kulkami uspokojena.
Dvě ženy se na sebe podívaly jisty si tím, že musí být duchové. Nějakým způsobem však byly ušetřeny a jejich jekot šokem náhle utichl. Rádio nad nimi však setkání nepřežilo a jeho zničené tranzistory se rozsypaly po místnosti. Ženy zdvihly oči na dívku, která se nakláněla zničenými dveřmi. Zamrkala a pohlédla na ně, jakoby si právě uvědomila, že tam jsou. Dívčin dech zpomalil a ona sama se vzpamatovala.
Zašeptala: "To bzučení mě rozčílilo…"
Ženy toto vysvětlení neuklidnilo.
Dívka se sklonila a zvedla pár lodiček, které jí ležely u nohou. Znovu pohlédla na ženy a opatrně se zeptala: "Mohu si vzít tyhle?"
Za ní se ozval nízký a chraplavý hlas staršího džentlmena: "Alyce, pojď už, nebo přijdeme pozdě na slavnost".
Alyce si odfrkla a zavolala: "Jo, Levetiku, už to bude". Odkopla co zbylo ze dveří a mávla na prodavačky svou mechanickou paží. Paže nevypadala dobře udržovaná a při gestu vydala tajemný skřípavý zvuk, který nějak naznačoval touhu po něčem uspokojivějším, než po oleji. Alyce odhodila několik kabelek, než našla tu, co hledala, a spěchala do obchodu, kde na ní trpělivě čekal její doprovod.
Vybrala si nejextravagantnější šaty mademoiselle Coco. Měly temně červenou barvu, která ostře kontrastovala s dívčinou bledou kůží, a měla v krajkovém lemu všity polodrahokamy. Leveticus si pomyslel, že to musí být osud, když tak důmyslné šaty přesně padnoucí na její útlou adolescentní postavu nalezli v takovém zapadlém butiku. Musel si přiznat, že šaty měly svůj půvab, a co považoval za bláznivou zacházku se změnilo v překvapivý nález pokladu. Alyce si všimla pohledu, kterým si ji Leveticus prohlížel, a ušklíbla se. Štípla ho do paže a zašeptala: "Pojď, přijdeme pozdě na slavnost".
Z Malifaux na západ do kopců jezdí vlak. Cestu vykonává čtyřikrát denně, jednou na začátek každé dvanáctihodinové hornické směny, další uprostřed rána a další uprostřed odpoledne. Pro dělníky cestující na vzdálenější pracoviště jsou pak připraveny vozy. Pro Levetika a Alyce však jejich patron připravil jinou dopravu. Kočí jejich vozu nevypadal znepokojen zvukem výstřelů, které předtím slyšel, a při otevírání dvířek si udržoval klidné a profesionální vystupování. Oba je oslovoval jako pána a paní, dokonce nabídl Alyci ruku, aby jí pomohl dovnitř. Byl vděčný, že byl ušetřen dotyku její mechanické paže, ale jeho kamenná tvář jeho úlevu neprozradila.
Kočí věděl, kdo jsou jeho klienti - nájemní zabijáci. Nevypočitatelné chování Rezavé Alyce si již získalo svou pověst a některé hospodské drby tvrdily, že její mechanická paže má vlastní vůli a povahu. Některé z tvořivějších příběhů dokonce tvrdily, že Alyce se se svou rukou občas hádá. Avšak přestože Alyce byla smrtící, takových pistolníků je v Malifaux na každém prstě tucet. Je to Levetikovo umění, co pár posouvá na zcela jinou platební škálu. Lidé nemohou počítat ani s tím, že je před ním zachrání smrt.
Aby zabila čas jízdy, hrála si Alyce se svým revolverem, znovu a znovu vyklápěla zásobník svě zbraně a zase ho zacvakávala. Po každém cvaknutí zavíraného zásobníku jí Leveticus věnoval otrávený pohled, ale dívka nevypadala, že by náznak pochopila. Natáhl se a uchopil ji za ruku se zbraní.
"Nech toho. Ukliď to. Vejde se to vůbec do té tašky, co sis vzala?"
Alyce odpověděla zamračením, ale předvedla užitečnost kabelky tím, že do ní strčila svůj nadměrečný revolver. Uvnitř byla směs nábojů, které tam nasypala.
"Teď chci, aby sis zapamatovala, že musíš být v klidu. Dal bych přednost tomu, kdyby dnes nedošlo k žádným náhodným ztrátám. Jdeme jen po cíli". Leveticus zkřivil obočí. "A pamatuj si, nestřílej ho do hlavy".
Alyce se při jeho posledním varování zašklebila a přikývla: "Dobře, jasně, ne do hlavy".
"Také chci, abys dnes pamatovala na své mravy. Na slavnosti bude mnoho vlivných lidí. Pokud nebudeme dodržovat vytříbenou etiketu, budeme vyčnívat a varujeme náš cíl. Chápeš?"
Alyce znovu přikývla. "Já vím, Levetiku. Četla jsem tu knihu, cos mi dal. 'Rukověť mladé dámy'". Dívka se obrátila, aby se podívala z okna. Čerpací stanice v Mokřině se objevila na dohled. "Ach, podívej, nevěděla jsem, že je to tak pěkné místo".
Pro zařízení s tak prostým úkolem jako je odčerpávání vody z dolů byla čerpací stanice v Mokřině grandiózním monumentem moderního inženýrství. Každý z šesti obřích parních strojů byl vybaven tyčícím se komínem a průduchy. Komíny byly ozdobeny šesti sochami svatých usazených na zvířených oblacích, každému byl připsán jiný atribut a každý shlížel zvýšky na stroj. Pod nimi byla obrovská kola, která nehybně stála, ale brzo začnou pohánět velké písty, které budou pumpovat vodu ze vzdálených dolů. Tato kola byla spojena v půlkruhu kolem plošiny, ze které budou dělníci schopni sledovat práci strojů. Naproti kolům za plošinou byla laguna. Voda zde byla klidná a vyrovnaná, ale jakmile budou aktivovány pumpy, začne se čeřit čerstvým proudem.
Zařízení v Mokřině bude sloužit také jako nové kanceláře Hornických a montérských odborů a zaměstnávat tucty dělníků. Vedle bylo již postaveno několik přidružených budov, obchod, hostinec a všudypřítomný nevěstinec. Ty jsou první z mnoha a představují zárodek města, které kolem zařízení vyroste.
Kočí zatáhl za opratě a vůz se zastavil. Leveticus vystoupil a obrátil se, aby Alyci pomohl vystoupit. Přišel k nim muž ve smokingu a zeptal se jich na pozvánku, kterou Leveticus vytáhl zevnitř svého saka. Džentlmen se otočil a přečetl lístek uváděje pár.
"Představuji profesora Trelwaye z Metalurgické akademie v Novém Amsterdamu a jeho dceru, Lidnu Trelway, členku kapituly Kappa Delta".
Alyce lehce zatáhla Levetika za rukáv a ušklíbla se na něj tiše šeptajíc: "Takže dcera, jo?"
Leveticus nevypadal pobaveně a odvětil: "Pamatuj na svou příručku, Lindo".
Ti dva vystoupali po dlouhém schodišti vedoucím na pozorovací plošinu. Ta již byla zaplněna debudanty a hodnostáři, kteří spolu rozmlouvali, zatímco upnutí číšníci korzovali davem s tácy chuťovek a sklenic šampaňského. Pro muže postavené vysoko nad davem vypadali jako hemžící se mravenci. Na hlavě svaté Genevieve na vrcholu jednoho z komínů se krčil vrah. Jeho černý oděv ho skrýval před zraky náhodného pozorovatele, ale jeho dalekohled mu umožňoval rozeznat v davu cíl. Jeho oko se zaměřelo na rampu vztyčenou nad lagunou u pozorovací plošiny, kde seděli a rozmlouvali o nepochybně velmi důležitých věcech VIP.
Poznal generálního guvernéra a cechovní zástupce, stejně jako Ramose a jeho kolegu, viceprezidenta dělnických odborů, muže jménem Duncan McSweeny. Vrah odložil dalekohled a začal vybalovat své náčiní. Vyrobit zbraň trvalo několik týdnů a byla navržena přímo pro tuto práci. Čtyři železné trubice byly naplněny čtyřmi raketami z papíru a střelného prachu, podobně jako ohňostroj připarvený na slavnost. Byly však navrženy se smrtícím záměrem. Spouštěcí mechanismus vespodu trubek škrtl kamínky u doutnáků raket, takže mohly být vypáleny samostatně Na vršek železných trubic namontoval vrah svůj dalkohled a podíval se přes něj, aby znovu zamířil na Ramose.
Zatímco vrah pracoval, Ramos pronášel svůj projev. Muž byl znám pro ohnivou a dojímavou rétoriku. Uměl to se slovy stejně jako s turbínami a čepy. Jeho skvělé řečnictví dnes magicky okouzlilo shromážděnou společnost a Alyci zvlášť. Tulila se Levetikovi u boku zírajíc na muže na pódiu. Konkrétní věci, o nichž mluvil, právech horníků a průmyslové zodpovědnosti, pro Alyci mnoho neznamenaly, ale obdivovala zjevný zápal, který z Ramose prýštil. Takový zápal je obdivuhodný a přitažlivý.
Ramos mluvil bez pomoci jakéhokoliv přístroje a jeho hlas byl jasně a čistě slyšet všemi přítomnými muži a ženami. "Toto zařízení představuje náš triumf nad jedním z démonů Malifaux. Zaplavené štoly už nikdy víc neudělají z žen vdovy. Naši muži se už nemusí bát vrtkavé oblohy a hrozby deště. Každý z těchto mužů si nezaslouží nic menšího než každodenní návrat ke svým ženám a dětem a nakonec spokojené stáří. Neustanu, dokud nebude tento prostý ideál zaručen všem horníkům na Malifaux. Vy, kteří se ráno vracíte na Zem, vezměte s sebou má slova: největším zdrojem Malifaux nejsou dušekamy, ale síla a duch jeho lidu".
Okamžitě po ukončení Ramosovy řeči spustil Hollisterův mechanický orchestr. Povzbuzeni Ramosovým projevem se debutanti spárovali a zahájili noc pití a tance. Vrátí se domů a budou vyprávět o magické noci v exotickém Malifaux a zaníceném Ramosovi, který dokáže očarovat ďábla. Když Ramos scházel z plošiny, Alyce se od Levetika odpojila. Stařec se za ní natáhl a dokonce se za ní vydal, ale se svou holí neměl šanci ji dostihnout. Spěchala k úpatí plošiny a její červené šaty jí vlály u nohou.
Alyce si pamatovala pasáže z 'Rukověti mladé dámy', které se týkaly této konkrétní situace. Přestože Rukověť varovala, že takové přímé činy byly vhodné jen v hrstce situací, Alyce si jasně vybavovala nakreslenou dívku na jejích stránkách provádějící úklonu a nesměle prohlašující: "Toto je noc stvořená pro tanec, není-liž pravda?"
Ramos se zastavil na posledním schodu, zjevně zmaten náhlým objevením dívky. Avšak kolečka slušnosti se již začala točit a přiměla ho svou vahou k laskavé odpovědi: "Skutečně je, slečno. Možná mi poskytnete to záviděníhodné privilegium tance?"
Alyce mu odpověděla úklonou a uchopila Ramosovu nataženou ruku. Přitáhl si ji do náruče a připojili se k procesí tanečníků kroužících po pozorovací plošině jako převody obřího soukolí. Přestože se do Ramosových vlasů již vkrádala šeď, Alyce byla překvapena silou jeho paží a vznešeného půvabu jeho pohybů. Píseň mechanického orchestru sklouzla od divokých slavnostních tónů k jemnému valčíku. Všude kolem si tanečníci přitáhli své partnerky blíž a Alyce se ocitla v Ramosově obětí.
Ramos nebyl zdaleka tak okouzlen. Její mechanická paže jakoby hledala příležitost jednat sama o sobě, zatímco její majitelka byla zabrána do svého prvního tance. Železné drápy postupovaly po jeho rameni ke krku a několikrát během písně musel Ramos zvednout svou ruku z Alycina pasu, aby vrátil její nezvedenou ruku zpět na svou paži. Podivné chování jeho partnerky a činnost její mechanické ruky vyvolala v Ramosovi opatrnou zvědavost, která mu zabránila sdílet Alycinu naivní zkušenost.
Leveticus zuřil. Zúženýma očima sledoval umístění Ramosových rukou na těle Alyce a skandální vzdálenost mezi nimi. Skřípěl zuby a každý sval v jeho těle byl napnutý zlostí. Pohltila ho žárlivost a musel použít celou svou sílu, aby odolal démonickému našeptávání. Nehybně stál čekaje na konec písně, aby mohl zasáhnout a znovu ji přivést k sobě.
Přišly poslední tóny písně a s nimi se Alyce probrala ze sna. Její železná ruka znovu odpověděla na její příkaz a zaryla prsty do klopy Ramosova obleku. Navzdory své síle nedokázal Ramos bojovat s tahem mechanické ruky. Přitáhla ho dolů a narovnala se na špičkách, aby ho políbila. Všude kolem hosté při tom pohledu vydechli a šeptali si mezi sebou pokládajíce otázky: Kdo je ta dívka? Koho to Ramos líbá? Není na něj trochu mladá?
Levetikův hněv nemohl tento přestupek strpět a s klením k nim vyrazil. Jeho hůl bušila do dlážděné podlahy, když narazil do jednoho z hostí, a spadl na zem. Dav se rozdělil vytvářeje kruk kolem těch tří. Byly tam vzdechy a ukazování a další šepot, jak se dav díval na podívanou před sebou. A tehdy udeřil vrah.
Zmáčkl kohoutek a s náhlým zábleskem vylétla raketa. Střela vydala hlasitý hvízdavý zvuk spěchajíc dolů k davu. Nikdo z hostí jakoby ho neslyšel, všichni byli příliš zaujati scénou odehrávající se před nimi. Nikdo si toho nevšiml, krom jedné. Alyce rychlým pohybem vytasila ze své kabelky revolver a namířila na oblohu. Šokovaný dav se při náhlém objevení zbraně rychle změnil ve vyděšený dav a zaznělo několik výkřiků.
Oči Alyce získaly ten nepříčetný lesk a její úsměv se rozšířil do děsivého, zubatého šklebu. "Tady jsi! Čekala jsem na tebe!"
Revolver zaštěkal a klesající střela jim vybuchla nad hlavou. Její náplň z drobných jehliček zasypala dav, ale jelikož Alyce střílela, Ramos, Leveticus a ona byli ušetřeni. Kamkoliv jehla dopadla, zranění se se rychle podebralo nezdravě zeleným hnisem a okamžitě bylo jasné, že ostny jsou otrávené. Přstože rány vypadaly hrozně, jen málo hostů bylo v opravdovém nebezpečí. Návštěvníci v guvernérově domě již dostali protijed. Jen jedinci reprezentující odbory, ti lidé, kteří si nepřipili s guvernérem, se měli proč strachovat. Ráno by se zdálo, že to byl nějaký teroristický útok a ospravedlnilo by to zvýšené zabezpečení čerpací stanice pod dohledem Cechu. Ti, kteří by přežili, by žehnali guvernérovým doktorům za zázraky, které dokázali.
Se třemi dalšími záblesky se k davu rozlétly tři zbývající vrahovy rakety. Alyce znovu vypálila k nebesům, ale tentokrát byl jejím cílem člověk, ne jeho munice. Zvuk jejích nábojů odrážejících se od komína byl přes jekot davu sotva slyšitelný. Ramos se sklonil a uchopil Levetika, aby mu pomohl na nohy. Společně se skryli pod VIP plošinou. Plošina zastínila oba muže před salvou raket, a když výbuchy odezněly, Leveticus se vytáhl zpod ní a zavolal na svou společnici: "Nestřel ho do hlavy!"
Nad nimi se znovu zablesklo, ale tentokrát to nebyla zbraň. Vrah měl na zádech přidělanou další raketu, a ta ho měla odnést z komína na východ směrem k Ridleyho stanici. Alyce běžela za ním a sáhla do své kabelky vytahujíc hrst nábojů. Nacpala munici do zásobníku své zbraně a naplnila tři komory, zbytek vysypala na zem. Zvedla svou zbraň a divoce střílela. S ďábelským štěstím jeden z nábojů zasáhl vrahovu raketu. Zničený stroj ho ve vzduchu otočil a se zaprskáním ho namířil jako meteor k zemi.
Z křoví vyšlehl plamen označující místo dopadu. Alyce odkopla lodičky a plna touhy po násilí rychle dorazila. Prozkoumávala oblast svým revolverem střílejíc nevybíravě do stínů vrhaných ohněm, než jí zbraň vykopl úder ze strany. Nemohla muže vidět, jeho obraz splýval se siluetami vrhanými světlem ohně, ale měl vyleštěnou čepel zářící jasně stejným světlem. Šlehl po ní svým mečem a vysekl velkou díru do sukně, načež vyšlehly jiskry, když zasáhl její falešnou paži.
Muž se podíval na Alyci a nespatřil v jejích širokých očích strach. Viděl v nich planout oheň, a pak tam spatřil jisté šílenství. Byl to ten druh šílenství, který nezná důvod, strach ani smrt. Byl to ten druh šílenství, který zná jen předmět své posedlosti, zná jen vraždu, kterou touží provést. Při pohledu do těch očí vrah pocítil neznámý dotyk strachu a nechal Alyci přejít do útoku. Převody její mechanické paže ve svých zrezivělých čepech zasténaly a skřípěly, jak znovu a znovu útočila. Její ostré drápy mu trhaly kůži a sápaly se po hrdle.
Její prsty zevřely jeho meč a při sevření pěsti čepel praskla. Dalším rychlým pohybem mu její prsty sevřely krk a roztrhly hrdlo. Byla to milosrdná věc ukončující jeho křik i život. Alyčin hlad nebyl tak krátkým bojem nasycen a v plápolajícím světle ohně si vedle něj klekla a poněkud se na něm uspokojila. Když konečně dorazili Ramos a Leveticus, zbylo z muže jen málo krom zkrvaveného masa. Bledá kůže Alyce byla pokryta karmínovou krví ladící k jejím šatům v takové vrstvě, jakoby si v ní právě zaplavala.
"Vidím, že sis dnes jednu věc zapamatovala", řekl chladně Leveticus, když sebral nepoškozenou vrahovu hlavu. Zvedl ji a jeho prsty pevně sevřely vlasy mrtvého.
"Pracuj na tom, Levetiku. Setkáme se podle plánu", pravil Ramos. "Vezmi si kočár, strážníci tu budou každou chvíli".
Leveticus přikývl. Alyce vstala a ustoupila od mrtvoly. Oheň se šířil a hrozil pohltit její hračku. Setřela si krev z tváře a pokusila se na svého společníka usmát. Nevypadal potěšeně.
Leveticus otevřel dveře a nechal svého donátora vstoupid do laboratoře. Celá mástnost byla pokryta zvláštní sbírkou přístrojů. Každý z nich jiskřil nebo se točil svým vlastním jedinečným způsobem a skrz síť elektrod rozprostřených u stropu šlehaly oblouky blesků. Zdi byly pokryty panely s mohutnými spínači, které tajemné zařízení ovládaly. Ve středu dílny Ramos spatřil vrahovu hlavu na kůlu. Z jeho useknutého krku proudily kabely směrem do ovládacího panelu.
"Už jsem si dovolil provést úvodní výslech. Jak jste očekával, byl najmut generálním guvernérem", oznámil mu Leveticus.
"Kde je Alyce?", zeptal se Ramos v odpověď.
Leveticus přivřel oči. "Poslal jsem ji něco vyřídit, proč se ptáte?"
"Ta dívka je ďábel. Bylo by příliš brzo se s ní znovu setkat. Opatrujte ji, Levetiku".
"Budu to vést v patrnosti", zatáhl Leveticus za jeden z velkých spínačů a ozvalo se bzučení elektřiny, ale nic jiného. "Můžete pokládat otázky".
Ramos si přitáhl židli a posadil se naproti useknuté hlavě. Naklonil se blíž a zvědavě hleděl na to, co zbylo z muže, který se ho minulou noc pokoušel zabít. "Co chtěl guvernér získal mým zabitím?"
Přišla okamžitá odpověď, při které vzduch mrtvému muži poskytl měch. Jeho ústa sebou trhla nejistým oživením. "Ovládnout odbory".
"To není možné, odbory přežijí. Zvolily by někoho jiného ze svého středu", zatlačil Ramos.
"Váš muž, McSweeny", vydechl hlas mrtvoly. Oba živí muži pozorně poslouchali, "patří k Cechu".
Ramos zvedl ruku a pokynul Levetikovi, aby stroj vypnul. Obrátil se na židli čelem k druhému muži. "Takže, chcete tento kontrakt?"
"McSweenyho život? Doufal jsem na další zakázku v něco trochu sofistikovanějšího než vraždu, ale předpokládám, že tu není pomoci", odvětil Leveticus.
Ti dva chvíli diskutovali o obchodních věcech a při uzavření kontraktu změnily majitele nějaké ty šeky. Leveticus sledoval Ramose opouštějícího jeho laboratoř a v mysli se mu objevil obraz, jak líbá Alyci. Zkrabatilo se mu čelo a jeho nechuť k tomu muži se prohloubila. Rozhodl se, že se ráno přeptá svého cechovního kontaktu na nějakou dostupnou práci.
Chatrč mu hučela nad hlavou. Adulio se krčil jako muž očekávající každým okamžikem ránu a zkoumal propletaná prkna nad sebou. Téměř nepostřehnutelně se pohybovala, vydávala zoufalé zvuky a občas bylo skrz ně vidět noční hvězdy nad nimi. Pohyb byl rytmický, jakoby vratká budova dýchala. Také ho sledovala, to nedokázal popřít, bez ohledu na to, jak jeho racionální mysl tento nápad odmítala.
Seděl na obráceném železném kotli položeném na hromadě zažloutlého, pokrouceného papíru. To bylo nejuspořádanější místo v chaosu, který ho obklopoval. Zdi byly ověšeny trsy seschlé trávy, zeleniny a býlí, plátky masa z různých zdrojů (z nichž ne všechny byly okamžitě identifikovatelné), některé ještě měly na sobě kusy kůže či srsti, zkřivené březové a vrbové větve pokryté drobnými kvítky, ještěrčí kosti, hadí kůže, neuspořádané talismany vytvořené z ptačích koster, ručně vyřezené dřevěné flétny a stovky kousků barevného skla slepených lepidlem odrážejících světlo ohně v tisících odstínů karmínové, fialové, smaragdové, okrové a safírové.
Zdroj tohoto světla přicházel z kouřícího, praskajícího ohniště v díře ve středu chatrče, nad kterým byla uložena největší mosazná nádoba, jakou Adulio kdy viděl. Dalo by se namítat, že tato věc byla kotlem, ale zprohýbanější, zašpiněnější a deformovanější kotel by těžko našel. Nad kotlem a ohněm byl rožeň vyrobený z tisové větve tvaru Y a ohněm zčernalý kolík, na kterém byl napíchnut shluk malých a nechutných ještěrek. Horko a kouř z ohně zkroutily drobné plazy do podoby pěstí a on nemohl přestat dumat, zda to je večeře pro jedinou obyvatelku chatrče nebo další neznámá stránka přípravy, které byl svědkem.
Přímo proti němu nad kotlem s výběrem kuriozit na kusu zamaštěného pergamenu pracovala Zoraida Babice. Zaujatě si pro sebe mumlala, jak to dělají ti, kdo žijí v odloučení. Do prázdného, ale už vařícího kotle už hodila hrstku stébel z neznámé bahení rostliny, která při doteku z horkým tělem kotle vydala pronikavý zápach. Pak byla špičkou nože dovnitř přidána směs záhadných ingrediencí včetně myší hlavy, množství nakrájených a částečně rozdrcených semínech a něco, co mohlo být buď ovčí vlnou nebo chomáčem pavučiny. Pak pokračovala vymačkáním tekutiny z cibule rostliny, která dosud měla v kořenech kusy hlíny. Odkapávající tekutina silně zasyčela a téměř okamžitě se vypařila, zanechávajíc za sebou oblak sladkého a štiplavého dýmu.
"Dobře", ušklíbla se Babice, když se naklonila a nasála z kotle. "Dobře, dobře, dobře". Odhodila rozdrcenou cibuli mezi ostatní zbytky pokrývající podlahu chatrče. "A teď závazek, chlapče. Závazek".
Zatímco Babice pracovala, Adulio si klepal prsty do koženého náramku. Byl do dar od Lupity, když se před pár týdny pokoušela prodat své zboží ve stánku. Přestože zájem projevilo jen málo lidí, byly to pěkné věci vyrobené z kusů zvířecí kůže složené do prostých zápěstních pásek. Aduliova byla její obíbená, řekla mu, když mu ji uvazovala na zápěstí, a měla mu přinést štěstí. Vlastně to nebyl tak docela dárek, ale jeho srdce bolelo, když viděl, jak málo toho prodala, a tak bez dalšího přemýšlení utratil své poslední peníze.
Cítil jako hřích, aby si ho teď sundal, úzkostlivě ho nosil ode dne, kdy ho uvázala na místo, ale když vyjádřil své znepokojení, Babice se zasmála a ujistila ho, že to dostane zpátky. Neochotně si náramek sundal.
Zoraida ho jednou rukou chytla za předloktí a druhou popadla náramek, který hodila do kotle. Než mohl Adulio protestovat, přejela mu jedním jistým řezem přes dlaň zahnutým nožem. Zašlá ocel byla mnohem ostřejší, než vypadala, a on sotva cítil bodnutí, ale během pár vteřin se rudá rána otevřela a do kotle stékala krev, která při dopadu na rozpálený kov zlověstně syčela.
Adulio vykřikl, ale Babice ho držela silně, zavřela zapadlé oči a začala mumlat. Slova nerozeznal, ale jazyk zněl staře a odporně a nějak nepřístupně. Po stěnách začaly poskakovat stíny, když se oheň rozechvěl, vyprskl, a pak nabral nechtně žlutou barvu. Chatrč kolem nich zoufale zasténala a mezi laťkami se náhle prohnal vítr, ale Babice držela Aduliovo zápěstí a stále zaříkávala.
Z kotle se valil dým, jak se pálila jeho krev, a Adulio po sté pochyboval o své příčetnosti, že mu dovolila přijít na toto místo. Poháněly ho láska a zoufalství, stejně jako nezvyklá rada jeho přítele Pabla. Údajně znalý chodu světa a samozvaný představitel jeho tajemných sil, Pablo mu naplnil hlavu příběhy o Zoraidě a jejích kouzlech a nápojích. Její moc byla předmětem legend, prý prováděla temné umění na místě hluboko v bažinách, a pokud ji někdo chce nalézt, musí přinést všemožné odměny.
Pablo mu však nesdělil, že Zoraida byla zlomyslná, popudlivá stará babizna, kterou nebylo možné najít, pokud sama nechtěla, a raději sledovala nešťastné svůdce stahované pod černé vody pro vlastní pobavení, než aby nabídla zdání pomoci. Když Adulio doklopýtal do její polorozpadlé chatrče, objevil se v očích Babice podivný záblesk. Celé hodiny ji hledal, byl od hlavy po paty pokrytý bahnem a sotva se dokázal vyhnout sežrání některým z mnoha odporných obyvatel mokřadu. Možná mu slyšení vyneslo jeho odhodlání, to mu neřekla, ale poslouchala jeho vyprávění o zoufalé a toužebné lásce ke krásné Lupitě a nakonec přikývla, když ji požádal o pomoc.
A nyní krvácel do jejího kouřícího kotle, zatímco mu u nohou syčely nenávistné plameny. Cítil krev pulzující zápěstím a zraněním v ruce a z toho pocitu se mu dělalo zle. Zoraidě to zjevně bylo jedno, její sukovité prsty ho svíraly za zápěstí, stále držela nůž a hlavu měla skloněnou, když stále chrlila kouzelná slovíčka.
Začínala se mu točit hlava, zda ze ztráty krve nebo z horka nebo z kombinace obojího si nebyl jistý. Zdálo se, že v chatrči nebyl navzdory vichru vyjícímu venku žádný vzduch, každý nádech byl plný kouře a horké mědi.
A pak se smrtící sevření jeho zápěstí uvolnilo, plameny byly znovu oranžové a Zoraida mu kolem ruky ovázal kus bílého hedvábí. Němě sledoval, jak se vrstvy obvazu obarvují do červena.
"Dobře", pravila, když upevnila obvaz. "Jsi silný. Pouto bude silné".
Adulio si druhou rukou otřel zpocené čelo. "Takže je to hotovo?"
"Je", přitakala Zoraida. "Dala jsem ti, cos žádal".
Navzdory své závrati cítil Adulio nárůst veselí. Lupitu.
Babizna sáhla do vzdouvajícího se dýmu z kotle a vytáhla Lupitin náramek. Kůže se v horku a krvi svraštěla a zčernala a byla silně cítit po mědi a bažině, přesto si ji znovu omotal kolem zápěstí. Byla stále bolestivě horká, ale bolest rád snesl, pokud to znamenalo, že Lupita bude jeho.
"Tak", řekla, když pásku pevně zavázal. "Dobře, dobře".
Adulio sevřel ruku v pěst kolem hedvábného obvazu a pokusně zmáčkl. Obvaz byl pevný, ale hedvábí zakrývající mu dlaň již bylo červené a nasáklé. Zoraida se jeho výrazu zasmála.
"Cena byla příliš vysoká, co?", zahihňala se. "Vypadáš znepokojeně, chlapče. Není toho hodna?"
"Je hodna daleko víc", okamžitě odvětil naplněn náhlým vztekem. "I kdyby byla cenou celá ruka, zaplatil bych".
Bažinná čarodějnice ukázala své strašlivé zuby a zaleskly se jí oči. "Nabízíš svou ruku za lásku? Jak krásná musí být. Ty oči. Ach, a vlasy!", ostrými nehty si v koketním gestu prohrábla své sešlé šedé lokny.
Adulio měl oči jen pro náramek na svém zápěstí. "Zítra k ní půjdu", řekl si pro sebe. "Řeknu jí, co cítím. A ona to pochopí"
Zoraida chytila jeho zraněnou ruku oběma svými a zvedla mu ji k tváři. "Toto je pouto", řekla. "Je k tobě připoutána, a ty k ní. Cena, kterou jsi zaplatil. Výhra, kterou jsi získal. Muže, který by ji chtěl od tebe odtrhnout, čeká smrt. To říká Zoraida".
Adulio cítil, jak se mu srdce naplnilo veselím.
"Zítra k ní půjdu", řekl znovu a hlavou se mu začaly honit nedočkavé myšlenky. "Bude mě milovat a budeme spolu".
Adulio byl tak blažen svou vizí následujícího dne, že zcela přehlédl prohnaný výraz na tváři Babice. Kdyby poslouchal pozorněji její slova, mohl by mít pochybnosti o skutečnosti, že nezmínila nic o náklonnosti od Lupity. Kdyby byl rozumnějším mladým mužem, mohl by pečlivěji přemýšlet, o co žádat, a možná by nalezl mazanější způsob, jak vyvolat Lupitiny city k němu, ale jeho převažující strach, že se zamiluje do jiného, způsobil, že požádal Zoraidu, aby zajistila, že bude jeho a jen jeho. Čas ukáže, co způsobí toto tragické přehlédnutí z jeho strany společně s instinktivní zlovolností bažinné čarodějnice, ale v tuto chvíli Adulio skutečně věřil, že jeho modlitby byly vyslyšeny. Události následujícího rána však ukázaly, jak se mýlil.
Třicet kroků od hlavních dveří do cechovního úřadu leželo Mrzoutské náměstí. Zeptejte se jakéhokoliv z malifauxských obyvatel, odkud pochází tento název, a budete odměněni pokrčením ramen nebo prázdným pohledem. Zeptejte se, kde se toto náměstí nalézá, a toto pokrčení ramen a prázdný pohled vždy doprovodí ukazující prst. Mrzoutské náměstí bylo jedním z těch míst s pochybnou ctí být obyvatelům města dobře známo, aniž by nutně věděli okolnosti.
Skutečnost, že bylo křižovatkou dvou hlavních tepen skrz město, stejně jako blízkost obrovských a tísnivých cechovních kanceláří a oběcné povědomí o jeho umístění činily z Mrzoutského náměstí oblíbené místo schůzek. Samotné náměstí bylo více než dvě stovky kroků dlouhé dlážděné tmavou (a téměř neustále vlhkou) žulou. Tato délka byla poseta mnoha sochami a obelisky, z nichž mnohé byly omšelé působením počasí a času, takže dávno zmizely všechny detaily. Ze tří stran se na něm tyčily monolitické budovy akademie a byrokracie, pozoruhodné jen svou velikostí a šedou uniformitou. Čtvrtá jižní strana náměstí byla otevřenou křižovatkou, dvě rušné tepny vedly diagonálně přes město a střetávaly se jako zkřížené kosti přes žulovou lebku.
Navzdory ponurému popisu bylo náměstí neustále zalidněno stánkaři, podomními prodavači, žongléry a umělci všech druhů, kteří změnili bezduchý prostor v rušný úl podnikavosti. Křik obchodníků a prodavačů, věštců a mystiků se mísil se smlouváním zákazníků a smíchem dětí, které se tlačily davem jako drobné rybky silným proudem. Všechny tyto zvuky byly podporovány vůní pečeného masa a pražených ořechů, alkoholu, exotického koření a neustálou sladkou vůní zimolezu a jasmínu vanoucí od květinářství na nejjižnějším okraji náměstí.
Jelikož to byla jediná oblast unikající neustálému stínu věží kolem, jižní okraj Mrzoutského náměstí byl místem, kde se usadili květináři. Při prvních paprscích každého rána rachotily na místa vozy a káry a oblast zaplnily nejvybranější krásy přírody. Byly tam koše liliových a tyrkysových zvonků a trsy jemných limet. Oblíbené byly také živé a ohnivě červené bažinné majáky a elegantní bílé vdovy s charakteristickým slonovinovým stonkem a pestrobarevnými okvětními plátky viditelnými z celého náměstí. Tomely, fialky, červené bety, jolandy, broskvové bělky, růžové bělky, dokonce se tu dají nalézt melodramatické a grandiózní arcidraky, jejichž semena smíchaná s mandlovým těstem byly skutečně smrtící, ale skryté za ohromnými květy plných šesnáct palců v průměru.
Lupita prodávala květiny. Při pohledu na ni by jeden hádal, že to byl vždycky její životní cíl. Byla přirozeně nažloutlá a měla široké lícní kosti asiatky s dokonale tvarovanýma onyxovýma očima a vlasy tmavými jako lékořice. Nosila je svázané dozadu, ale několik pramenů neustále unikalo a viselo jí přes oči, což propůjčovalo roztomilou nedokonalost jinak dokonalé tvář. Prsty měla dlouhé a mrštné, byly zodpovědné za výrobu těch drobných cetek a talismanů, které prodávala spolu se svými květinami. Byla krásná na pohled a všichni souhlasili, že dokonale zapadala mezi své nádherné zboží.
Žel tato krása přinášela často nevítanou pozornost. Bylo tu množství nepatřičných nápadníků, kteří jí dávali najevo své zalíbění. Většina z nich poletovala z dívky na dívku jako hmyz navštěvující její stánek a zkoušející, jaký nektar je k mání. Většinou byli neškodní a ona se svědomitě smála jejich lichotkám. Když jí koupili květinu jako dárek, vzala si peníze a květinu umístila zpět mezi ostatní ve chvíli, kdy odešli. Byla to jen malá nečestnost a krom toho, obdarovat květinářku květinou nemělo valnou cenu.
Byli tu však daleko nebezpečnější návštěvníci jejího stánku. Blízkost cechovních úřadů znamenala neustálý proud byrokratů a cechovních úředníků přes náměstí, z nichž řada byla korpulentní, namyšlená a mocná. Této kombinaci bylo těžké čelit i v nejlepších dobách a jeden či dva byli neodbytnější než většina. A daleko nejhorší byl Ermine Follop.
Malý, shrbený a plešatějící, a nepochybně kvůli tomu vzteklý, projevoval Follop o Lupitu obzvláštní zájem a každé ráno navštěvoval její stánek. Nikdy nic nekoupil, přestože měl více než dost peněz. Ne, hledal něco, co přestože bylo vystaveno, nebylo na prodej. Využil každou příležitost na ni sáhnout, chytit ji za ruku, odhrnout jí vlasy z očí. Choval se ní jako laskavý strýček, ale jeho chlípné oči zkoumaly její tělo přiččmž si růžovým jazykem neustále přejížděl po zubech a rtech. Byl to bídný a odpuzující muž, ale měl velký vliv v Cechu a vědělo se o něm, že jej zneužívá.
A pak tu byl Adulio. Pohledný, zadrhávající, huhňající Adulio. Jako chlapec uvězněný v mužském těle, měl silnou čelist a široká ramena, ale neměl nervy pohlédnout jí do očí a vždycky, když přišel k jejímu stánku, nesmírně zčervenal. Byl roztomile oddaný, byl první, kdo si od ní koupil náramek, když provizorně začala vyrábět cetky jako doplněk prodeje květin, ale v jejích očích byl stále zpola dítětem. Možná za pár let, až najde trochu odvahy… při té myšlence se usmála a zahnala ji. Nedokázala si představit, že by Adulio byl cokoliv jiného, než byl dosud.
"Nejkrásnější květina na celém náměstí", ozval se za ní hlas. "A jak se dnes ráno má má krásná květinka?"
Follow stál od ní jen pár palců s očima sledujícíma její šíji. Nebyla by více zhnusena, ani kdyby jí do ucha vlezla pijavice.
"Dobré ráno přeji, pane", přivítala ho mrzutým úsměvem. Ten hrůzostrašný prcek ji popadl za ruku, kterou lepivými ústy políbil. Měl dlouhé a žluté nehty a ona se nedokázala vyhnout pohledu na jeho holé temeno připomínající vejce lemované vypelichanou zvířecí kůží.
"Jste každým dnem krásnější", prohlásil Follop a jeho oči zářily nad něčím, co by se možná dalo nazvat úsměvem. "Přímo před mýma očima jste rozkvetla v ženu. Vidět vás každé ráno mě hřeje na duši".
Lupita pochybovala, že nějakou má, ale odpověděla: "Laskavá slova, pane. Koupíte si dnes něco?"
"Pouhé napodobeniny", mávl rukou přezíravě k jejímu zboží. "Žádný stonek ani květ nesnese srovnání s krásou, která tu stojí přede mnou".
"Umíte to se slovy, pane, ale samotná slova nemohou rozehřát má kamna ani mi naplnit břicho. Není tu nic, co by mohlo rozjasnit vaši kancelář? Nějaký stříbrný pláštík? Nebo vodní lilie?"
Follop přistoupil blíž v nepochybně důvěrném gestu, ale tím se jen přiblížil jeho tělesný pach. "Chápu vaše starosti, drahoušku. Časy jsou pro všechny zlé, co teprve pro pouliční prodavače. Mé srdce tíží představa, že tu vaše krása den za dnem marně stává a vadne jako vaše zboží".
"To mě živí, pane. Ti, kdo si přejí nakoupit".
Přejel si jazykem připomínajícím holou lasici po rtech. "Staňte se zaměstnancem Cechu, jsem v jistých kruzích považován za vlivného muže, a nikoliv nemajetného. Mohu zajistit, co hledáte. Tohle všechno můžete zahodit a žít život v poměrném luxusu. Tyto jemné ručky si nezaslouží znovu pocítit píchnutí trnu".
"Štědrá nabídka, pane, ale já jsem spokojena".
Follop se uchichtl, nevšímaje si Lupitina rostoucího nepohodlí. "Má drahá, není třeba být tak skromná. Krása si zalouží být opečovávána náklonností a štědrostí, a vy jste neobyčejně krásná".
"Pane, lichotíte mi, ale já se musím starat o obchod". Rozhlédla se v naději, že nalezne jiného zákazníka, na kterého by se mohla vymluvit, ale okolí jejího stánku bylo naneštěstí prázdné. Follop utrhl zářivě purpurový lunystín a otočil ho v dlani.
"Mohu naznačit, že toto je příležitost, kterou byste neměla tak snadno odhodit", řekl prohlížeje si trumpetovou květinu. "Netoužíte nosit nejlepší hedvábí, jíst v nejluxusnějších restauracích ve městě? Vidím to tak, že jste drahokam v koruně malifauxské společnosti".
"Jsem květinářka, pane. Nikdy nebudu součástí takové nádhery".
"Jste-li spokojena s málem, pak tím více budete s lepším. Cokoliv si přejete, to mohu splnit", děl.
Lupita ustupovala snažíc se najít způsob, jak se dostat z rozhovoru, aniž by tohoto odporného trpalslíka urazila.
"Bojím se, že cena za takový luxus by byla příliš vysoká", řekla a rychle dodala: "Krom toho, jsem svou vlastní paní a mám svobodu dělat si co chci. Proč bych se toho vzdávala?"
Follop zvedl lunystín ke rtům a lehce si je přejel. "Ale jděte, má drahá. Odmítáte tak silně, ale my oba víme, že má nabídka je více než štědrá. Přece nejsem tak neatraktivní?"
Lupita zaslechla tlumené zabzučení, načež se Follopův výraz zkřivil překvapením a bolestí. Uskočil jako bodnutý žihadlem, což skutečně byl, a plácl se dlaní přes tvář. Křečovitě odhodil lunystín a Lupita sledovala žlutého sršně, jak líně vylétává z hlouby květiny do ranního vzduchu.
Mužík zavyl bolestí, držel si rychle otékající nos, a tehdy Lupita udělala pošetilost. Zahihňala se.
Follopova tvář zrudla ponížením a vztekem. "Takže pobavená?", zavrčel stále si svíraje zraněný nos. "Budeš litovat dne, kdys mě odmítla, ty tvrdohlavá malá děvko! Než skončí den, skopnu tě z toho povýšeneckýho piedestalu, jen počkej".
Frustrovaný a planoucí vztekm se obrátil na patě a vyrazil přes náměstí, přičemž rozkopl několik hliněných květináčů a vysypal jejich obsah. Lupita ho sledovala s rostoucí úzkostí.
Zhruba o hodinu později dorazil na Mrzoutské náměstí Adulio. Strávil značnou dobu umýváním slizu a špíny mokřadů a vybíráním obleku, v němž se setká s Lupitou. Vlasy měl namazané pomádou a v knoflíkové dírce svého nejlepšího obleku měl čerstvou sedmikrásku. Když si sundal obvaz, ke svému překvapení zjistil, že po Zoraidině ráně v dlani není ani stopy - kůži měl hladkou a nezraněnou. Považuje to za další důkaz její moci, zapnul si náramek a vyrazil setkat se se svou pravou láskou.
Ve chvíli, kdy dorazil na náměstí, si uvědomil, že něco není v pořádku. Lupitin stánek s květinami byl převrácen a její zboží bylo rozházeno všude kolem. Okolo stál dav živě diskutujících zneklidněných prodejců vrhajících nenápadné pohledy přes náměstí k cechovním kancelářím.
"Co se stalo?", zeptal se, jakmile dorazil k davu.
Jedna stařena, v níž poznal další květinářku, se na něj zděšeně podívala: "Odvedli ji".
"Odvedli?" Adulio nechápal. "Odvedli kam? Kdo?"
"Cechovní lupiči", odvětila žena rozčileným hlasem. "Několik. Přišli ze svýho krysího doupěte na severu. Řekli, že je zatčena za napadení cechovního úředníka. Skopli její stánek a odtáhli ji pryč".
"Co?" Adulio hleděl na trosky Lupitina stánku. Květiny pod nohama byly rozdrceny a tu a tam byly mezi mrtvými rostlinami pletené náramky. Páska kolem zápěstí ho pálila.
"Ta malá lasice", pravil stařec ukazuje křivým prstem. "To je jeho vina. Měl s ní plány, ale ona měla dost rozumu. Zdá se, že nedostal odpověď, jakou chtěl. Nebohá dívka… dopadnout takhle".
Adulio zaťal zuby a pěsti. "Lasice? Jaká lasice?"
"Ten, co kolem ní čenichal jako pes", zavrčela stařena. "Pracuje pro Cech. Follop. Tak se jmenuje. Ermine Follop".
Stále ho trápila nesnesitelná bolest. Když se prstem dotkl citlivé rány na nose, cítil, že velmi otekla a v příručním zrcátku, v němž zranění zkoumal, se zbarvila na fialovočervenou. Sršňí žihadlo se mu nějak dostalo do nosní dírky a z bodavé bolesti mu slzelo levé oko.
Proklínaje svou smůlu obrátil pozornost zpátky k práci na svém stole, ale mysl se mu vracela ke květinářce. Jak si dovolila se mu smát, po té velkorysosti, co jí ukázal? Dobře, teď už se nesměje, ne dole ve vazební cele. Pár nocí v jedné z těchto vlhkých děr z ní dostane všechen smích. Byl si jistý, že pak bude mnohem přístupnější jeho nabídce. Už přemýšlel o několika způsobech, jakými by mu mohla projevit vděčnost, až se uráčí ji propustit.
Jeho úvahy byly přerušeny naléhavým zaklepáním na dveře.
"Co?", vyštěkl.
Dveře se otevřely a do místnosti váhavě vstoupil jeho osobní asistent. Caravelle měl vždycky omluvný výraz, což byla servilní vlastnost, která Follopa nekonečně rozčilovala. Dnes vypadal obzvláště poníženě.
"Omlouvám se, že vás obtěžuji, pane Follope, ale je tu mladý džentlmen a velmi naléhá, aby s vámi mohl mluvit".
"Pošli ho pryč", zavrčel úředník. "Mám práci".
Než mohl Caravelle říct dalšího slova, protlačila se za ním do kanceláře postava. Tohoto nově příchozího Follop neznal - měl na sobě levný oblek a příliš pomády, ale vypadal zdravě a statně a vyzařoval jistou svéhlavost, která se cechovnímu úředníkovi nikterak nelíbila.
"Je mi líto, že k vám vpadávám, pane, ale musím s vámi mluvit", vyhrkl chlapec. Rozpačitě si narovnal sako, ale v jeho pohledu bylo divoké odhodlání naznačující, že zde byl s jasným cílem. "Nemůže to počkat".
"Skutečně nemůže", úsečně opáčil Follop. Věnoval Caravellovi zamračený pohled naznačující, že si to s ním vyřídí později, a řekl mu: "Tento mladý muž má jednu minutu, po které chci, aby byl pryč".
Caravell přikývl a chvatně opustil kancelář.
Follop obrátil zrak na nervózního hocha. "Takže?"
"Jsem tu kvůli Lupitě", vyhrkl.
"Aha, květinářka", zaklonil se Follop ve své židli a znovu začal v zrcadle prozkoumávat svůj zraněný nos. "Jste její bratr, předpokládám?"
"Ne, já jsem…", chlapec vypadal náhle neobratně. "Já jsem… tedy, Lupita je se mnou. Jsme spolu".
"Takže takhle to je?", Follop se jemně dloubl do nosu. "Nikdy vás nezmínila. Musím říci, že nevypadáte na typ, s kterým bych si ji spojil". Hleděl na chlapce přes okraj zrcadla. "Vůbec ne".
Hoch zčervenal. Odhodlaný, všiml si Follop, ale mimo své vody.
"Takže", pokračoval cechovní úředník, "jste tu žádat o její propuštění, že?"
Mladík hned neodpověděl. Pozorně se díval na Follopovu tvář. "To vám udělala ona?"
Teď zčervenal Follop. "Napadla cechovního úředníka, pokud to musíte vědět".
"Napadla vás? Lupita?", hoch vypadal nedůvěřivě. "Nevěřím vám".
Follopovo rozčilení rostlo. "Vůbec mě nezajímá, čemu věříte. Bude souzena před místními soudci a dostane se jí patřičnému trestu jako všem zločincům, kteří zkříží cestu Cechu".
Chlapec se znovu odmlčel a zamračil se soustředěním. "Lžete", řekl nakonec.
"Pardon?", zabrebral Follop. Nestoudnost toho hocha byla šokující.
"Lžete", řekl mladík znovu a jeho přesvědčení rostlo. "Ani se vás nedotkla. Lidé na náměstí říkali, že jste jí dělal nevhodné návrhy a ona vás odmítla. Rozčílil jste se, proto…"
Follop se postavil do celé své výše, což nebylo působivé. "Jak se opovažuješ?", vyštěkl. "Co ti dává právo přijít sem, do vnitřní svatyně Cechu a začít vyprávět o trapných pohádkách, cos slyšel ve stoce?"
"Jste lhář!", vykřikl chlapec a zabodl do menšího muže prst. "Co jste s ní udělal?"
"Mám tohodle nesmyslu dost. Stráže!"
"Kde je?", požadoval odpověď hoch.
"Stráže!", zařval znovu Follop. Ozval se dupot těžkých bot a dveře se znovu otevřely, aby vpustily dva muže v cechovních uniformách. Chvíli jim zabralo zhodnocení situace. "Zatkněte tohodle blázna a vezměte ho dolů do vazebních cel. Právě vyhrožoval cechovnímu úředníkovi".
Chlapec se nepokusil bránit před přicházejícími muži, zrakem a prstem stále mířil na Follopa. "Kde je?", trval na odpovědi. Pokud něco, vypadal značně odhodlaněji.
"Vezměte ho odsud!", nařídil Follop stále klidným hlasem, přestože jeho srdce nervózně bilo.
Strážníci popadli hocha za levný oblek a snažili se ho odtáhnout, ale zjevně byl silnější než vypadal a naklonil se nad stůl jako muž jdoucí proti silnému větru. "Lupita je moje, Follope!", vykřikl. "Dej mi ji zpátky!"
"Vezměte ho odsud!", zařval Follop, tentokrát ostřeji. "Zešílel".
"Nech ji jít, ty prolhaná lasice", zápolil hoch se dvěma strážníky, sako se roztrhlo a čerstvá sedmikráska spadla na zem. "Nech ji jít!"
Jeden ze strážníků dokázal zezadu chytit chlapce za krk a pokusil se ho odtáhnout dozadu od cechovního úředníka. Nejvíce Follopa zneklidňovalo, že hoch se nebránil, místo toho se napjal proti dvěma mužům, snažil se dostat mezi ně a dosáhnout rukou na svého skutečného soka.
"Stráže! Stráže!", ve Follopově hlase se nyní objevil skutečný strach. "Rychle sem, chce mě zabít!"
"Nech ji jít!", křičel stále hoch. "Lupita je moje!"
Z chodby za dveřmi se ozvaly další kroky a do kanceláře vpadli další tři muži. Rychle zhodnotili situaci a vrhli se na křičícího chlapce. Zhrzený milovník však nešel tak snadno přemoci a náhle s divokou silou skočil kupředu. Jeho sako a košile byly rozervány na kusy a on se na chvíli uvolnil. Přeskočil stůl a popadl Follopa za hrdlo.
Cechovní úředník vydal kloktavý zvuk a vypoulil oči, jak ho hoch jednou rukou škrtil. Přestože bojoval, nedokázal zachytit svalnatou ruku a prsty kolem hrdla svírající jej jako železný obojek. 'Zabijte ho!', snažil se vykřiknout, ale z úst mu vyšlo jen: "Uhkkkk…"
Stráže zdvojnásobily své úsilí, popadly útočníka za ruce a dokonce se mu pokusily strhnout prsty z Follopova krku, ale nebylo to nic platné. Hoch byl svalnatý jako mladý býk a měl nepřirozenou sílu. Follop cítil, jak mu drtí průdušnici.
Jeden z cechovních strážníků vzal svou pistoli a udeřil chlapce do týla. Ozval se odporný zvuk, ale útočníkův zrak neochabl a pokud něco, jeho sevření zesílilo.
"Je šílenej", zavrčel jiný. "Prašť ho znova!"
Strážník hocha znovu udeřil těžkou pistolí, a pak potřetí. Z hlavy mu tekla krev, ale stisk neuvolnil.
"Lupita je moje", zasyčel na cechovního úředníka.
Follopovy oči se vyboulily do velikosti slepičích vajec a zatímco v něm byl dušen život, vystrašeně stál v chlapcově sevření. Kolem mladíkova zápěstí byl ovázán černý náramek, který vypadal podivně povědomě, ale Ermine si nemohl vzpomenout, kde ho předtím viděl. Byla to však trivialita. V tu chvíli ho spíše zajímalo, že jeho mozku se nedostává kyslíku a je na pokraji bezvědomí.
Právě v tu chvíli vtrhl do kanceláře kapitán Groom, pyšná hora mosazných knoflíků, navoskovaného kníru a vzteklého chování.
"Co je to tu za frašku?", zařval, když pohédl na klubko zápasících strážníků a fialového Follopa, jehož nohy byly zvednuté nad zem. Vždy pragmatický Groom zkušeným pohybem vytasil šavli a zvolal na strážníka snažícího se zkroutit hochovy prsty: "Ustupte od toho muže!", načež jediným úderem usekl mladíkovu ruku v zápěstí.
Follop se z bouchnutím zhroutil do svého křesla a chlapec upadl na druhou stranu tažen půltuctem zápolících strážníků. Stůl byl vlhký krví.
"Odveďte odsud toho šílence", nařídil kapitán a sáhl do kapsy, odkud vyndal kapesník a otřel si s ním čepel. Obrátil svou pozornost k Follopovi, ale zarazil se uprostřed kroku. "Ó můj bože!"
Follop zapadl hluboko do svého koženého křesla, ale jeho tvář neztratila nic z červené barvy a jazyk v otevřených ústech byl oteklý jako syrový biftek. Ruka šíleného chlapce s koženým páskem kolem zápěstí stále viditelně svírala úředníkův krk.
Kapitán odložil šavli a vrhl se na ruku. Popadl ji oběma rukama a vší silou zatáhl. Ruka odmítla uvolnit stisk, a Follopovým rozdrceným hrdlem už neprocházel ani závan vzduchu.
Konečně, po titánském úsilí a vyleštěné botě zapřené o Follopovo křeslo, kapitán uvolnil useknutou ruku a se znechuceným výkřikem ji odhodil přes místnost. Follop se okamžitě prudce nadechl a začal silně kašlat.
Stráže odvedly stále zápasícího hocha zanechávaje na dlaždicích stopu jasné krve. "Lupita je moje!", zavyl mladík naposled, než byl odtažen z dohledu do chodby. Jeho protesty byly ještě chvíli slyšet.
Follopovi nezbývala žádná síla a choulil se v křesle jako vytažená ryba, zatímco hruď se mu dmula, jak nabíral vzácný vzduch. Na hrdle měl červené rýhy v místech, kde ho škrtily nehty, než je byl kapitán Groom schopen uvolnit.
Na podlaze v rohu se škubající ruka, nyní bílá jaké mléko, zaťala v ve vzdornou pěst.
Když konečně nabyl dostatečnou rovnováhu a důstojnost, poděkoval Follop chraplavým hlasem kapitánovi a usoudil, že vzít si zbytek dne volno nebude špatný nápad. Opatrně překročil krvavou stopu na podlaze, kterou již kartáči a mýdlovou vodou drhlo několik klečících uklízeček. Když opouštěl kancelář, slyšel tupé rány useknuté ruky hozené do kbelíku a rozklepal se.
Jelikož nevěřil, že ho jeho rozechvělé nohy donesou domů, najal si kočár a usazen v tísnivém tichu za zataženými závěsy poslouchal zvuk okovaných kol na dlažbě, zatímco prsty zkoumal bolavé podlitiny na svém krku.
Follopův byt byl v jednom z horních pater prestižního bytového bloku méně než půl míle od cechovních kanceláří. Vstupní vestibul byl strážen dvěma kamennými gryfy tyčícími se na zadních nohách a sápajícími se po nějakém neviditelném nepříteli. Byly stejně poničení jako zbytek vnějšku budovy, jeden zobák byl prasklý a pórovitý kámen už dávno zčernal mechem a sazemi.
Za lakovanými javorovými dveřmi a domovníkem byl zdobený vstupní vestibul dlážděný úhlopříčnými černými a bílými dlaždicemi, kde byly mohutné poštovní police se schránkou pro každého ze tří set obyvatel, a také výtah.
Skvostný stroj byl jedním z prvních instalovaných ve městě a rychle se stal známým jako mechanický div. Díky mazanému využití obrovských parních pístů a sérii řetězů mohla být mosazná kabina (kam se pohodlně vešlo šest cestujících) vytažena do kteréhokoliv z dvanácti poschodí prostým stisknutím perleťové páčky. Follop byl toho dne tomuto vynálezu obzvláště vděčný, jelikož nevěřil, že by jeho třesoucí se nohy zvládly jedenáct poschodí do jeho bytu.
Konečně doma, zabouchl těžké vnější dveře a uzamkl je, odložil klobouk a plášť na věšák a doklopýtal do studovny. Třesoucími se prsty si nalil štědrou míru brandy a třemi hlty ji vypil. Alkohol způsobil, že mu jeho bolavé hrdlo vzplálo, ale poněkud mu uklidnil nervy. Byl událostmi tohoto rána velmi otřesen a cítil se obzvlášť zranitelně. Ale alespoň byl doma a v bezpečí a ten divoch byl za katrem, kam patřil.
Našel svůj nejjemnější šátek, ovázal si ho kolem červeného krku a zamířil do spíže. Neměl hlad, ale jeho kapesní hodiny mu řekly, že je poledne, a v tuto dobu měl posledních třicet let pravidelnou pauzu na oběd. Nařezal si několik kousků uzené šunky a přidal plátky chleba, trochu sýra a hrudku másla. Jídlo bylo bez chuti a suché a po dvou kouscích ho odložil, aby se místo toho vrátil ke svému baru pro další brandy.
Značně posílen přešel Follop svou studovnu a usadil se za stolem, na kterém rozložil dnešní noviny. V každé situaci bylo úlevné sedět za svým stolem a čím větší, tím lepší. Uklidněn tímto povzbuzením vlastní důležitosti se usadil a pustil se do čtení.
Follop se probudil s křikem a zmačkané noviny měl slinami částečně přilepené na tváři. Odtrhl je a funěl hrůzou. Chlapec byl pryč, jeho studovna byla zcela prázdná a stíny pozdního odpoledne dosahovaly až ke zdi. Musel usnout, což nebylo překvapivé, vzhledem k tomu, že měl v žaludku dva velké panáky brandy a žádné jídlo. Ale stále kolem svého hrdla cítil sevření přízračné ruky a polykání ho bolelo. Na cestě do kuchyně pro sklenici vody se zastavil u zrcadla a sundal si šátek.
Kůži na hrdle měl popelavou a na dotek horkou. Ve fialových a žlutých skvrnách jasně viděl obtisk ruky. To zvíře. Follop zařídí, aby už nikdy nespatřil denní světlo.
Z chladného hliněného džbánu polkl sklenici vody. Značně mu to pomohlo a znova se začal cítit sám sebou. Odložené maso a chléb stále ležely na tácu a jeho žaludek zakručel náhlým zájmem. Ve světle událostí toho dne se však rozhodl pohostit se něčím trochu kultivovanějším.
Vůz do Le Signataire byl rychlý a Follopová nálada se zvedla, když ho dveřník poznal a uvítal v exkluzivní restauraci. Přestože na místa byla značná fronta, Follop byl rychle uveden vrchním číšníkem ke stolu oddělenému od většiny stolovníků palmovými listy a mírným osvětlením. Když vzhédl od svého vinného lístku, cítil Follop potěšení z toho, že se na něj některé z tváří ve frontě mračí.
Objednal si kachnu a španělské gran reserva a usadil se, nestoudně se usmívaje na lidi stále čekající na místo. Být cechovním úředníkem mělo své nesporné výhody. Když pták dorazil, byl křupavý, kouřící a šťavnatý a on si dychtivě ukousl velký kus. Chutnal ještě lépe než voněl a on si tiše gratuloval ke svému výběru restaurace. Skutečně ho skvěle odvedla od nepříjemností toho dne. Docela se vzpamatoval.
Jídlo se mu zaseklo na půl cestě hrdlem. Follop strkající si do úst další kus prsíčka se zarazil. Jídlo bylo dozajista šťavnaté a on si nepamatoval, že by měl kdy problémy s polykáním. Stále mohl dýchat, ale jídlo vytvořilo nepohodlnou hroudu někde za jeho jablkem a zdálo se, že se mu dál nechce. Předpokládal, že pomůže víno, takže odložil vidličku a polkl červené. K jeho znepokojení se mu jícen okamžitě naplnil tekutinou.
Follop se snažil několikrát polknout, aby dostal překážku dolů. Ale ozvalo se jen několik chraplavých zvuků v hrdle a kachna ani víno se nepohnuly. S rostoucí panikou a absurdním uvědomněním si stolovníků kolem sebe si strhl šátek, který se mu náhle zdál příliš svazující, a začal s tlačit ze stran na krk. Víno byl omyl, začalo ho lehtat v hrdle a přinutilo ho slzet.
Natáhl se pro sklenici vody a zhluboka se napil, odhodlán polknout a vrazit si kachní klín do žaludku. Místo toho mu směs vína a vody uvízla v hrdle a on silně zakašlal, čímž postříkal tekutinou svou večeři i bílý ubrus.
Hlavy stolovníků se obrátily jeho směrem a Follopovi se začal neovladatelně zvedat žaludek, pevně se chytil stolu a zpola vstal ze židlo jako muž, který se nemůže rozhodnout, zda přichází nebo odchází. Číšník už k němu mezi stoly kvapil s výrazem profesionálního znepokojení, zatímco Follopova tvář podruhé toho dne zfialověla.
Se silným oslím zahýkáním Follop katapultoval kus rozžvýkané kachny, až přelétl plných třicet stop a se slyšitelným čvachtnutím narazil do zdi. Zhroutil se zpátky na židli, ostře kašlal a tápal po ubrousku, kterým by si otřel směs vína a slin na bradě. Okamžitě se ozval ruch konverzace, jak se dav soustředil na číšníky obklopivší jeho stůl.
"Jsem v pořádku", zasípal Follop hned jak mohl odstrkuje hromadu utěrek a ubrousků, které mu otíraly tvář a potřísněný oblek. "Nechte mě být, povídám!" "Monsieur Follope, je mi to tak líto", omlouval se vrchní číšník. "Kuchař za to bude vyhozen, okamžitě to zařídím".
Follop potřásl hlavou, náhle unavený a omámený. "Jen mi zavolejte drožku", zaskřehotal.
Když mu pomohli ze dveří, zamračil se na stále čekající tváře ve frontě, které na něj hleděly pohledem lidí, jejichž čekání se přeci jen vyplatilo.
Na cestě domů ve voze Follop sípal. Dech měl krátký a přerývaný. Poněkud zneklidněně se na své sedačce vrtěl a ošíval, neustále se tahaje za šátek, dokud si ho zlostně nestrhl a neodhodil ho na podlahu.
Bezmyšlenkovitě hodil vozkovi hrst šeků a spěchal do budovy. Chladná voda, to potřeboval. Jeho již ztýrané hrdlo se muselo vínem rozehřát a nyní potřebovalo něco chladného a uklidňujícího. Když tahal za ovladač výtahu, proklel toho odporného kluka do deseti generací. Pak za sebou zabouchl vchodové dveře a vypil vodu přímo ze džbánu, čímž si polil svůj už zpola zničený večerní oblek.
Se sípáním odnesl džbán do studovny a ztěžka se posadil, strhl si svůj naškrobený límec a rozepnul horní knoflík košile. Hrdlo ho bolelo zevnitř i zvenku. Další voda utišila do určité míry jeho nepohodlí, ale během vteřin se pálení vlátilo spolu s nepohodlným tlakem na hrudi. Slyšel pískání vlastního dechu, což byl rozčilující zvuk.
Ten zatracenej kluk. Proklít ho do nejhlubších hloubek pekla, něco udělal Follopovi s hrdlem, nějak ho zranil. Udělal si vnitřní poznámku jako první věc zítra ráno navštívit cechovního doktora. Vyčerpaný a rozbolavělý Follop si sundal svůj večerní oblek, převlékl se do noční košile a vlezl do postele svíraje hliněný džbán na hrudi jako dítě svou hračku.
Spánek, to bylo to, co potřeboval. Spánek, aby se uvolnil ze stresu toho nešťastného dne. Zítra bude lépe. Byl si tím jist.
Follopova noc byla naplněna hrůzou.
Nespočetněkrát se s trhnutím probudil (poprvé na sebe rozlil zbytky studené vody) vrhaje se na útočníka a snaže se strhnout tu bílou ruku ze svého hrdla. Kolem krku cítil nelítostné svírající prsty.
Pokaždé, když usnul, vynořila se před ním z temnoty chlapcova tvář a ty ocelové prsty se kolem něj znovu sevřely, vymačkávaly z něj vzduch a dusily v něm život.
'Lupita je moje', syčel, zuby měl rudé jako krev a místo očí prázdné důlky. Někdy byla ruka zelená se známkami rozkladu, jindy to byly jen kosti, ale pokaždé ho sevřela za hrdlo, dokud mu oči nelezly z hlavy a jazyk mu nevykoukl ze rtů jako velký růžový slimák.
'Prosím', snažil se žadonit, 'prosím, ne! Odpusť mi!', ale ve snech nikdy nedokázal promluvit. Bílá pěst přízraku to nedovolila.
Za prvních šedých příznaků svítání vylezl Follop z postele a lehl si na zem, zabalen v poduškách a příliš vystrašen, než aby znovu usnul. Místo toho sledoval pomalý rozkvět nového dne, zatímco plíce lapaly po vzduchu a přízračné prsty kolem jeho hrdla pozvolna a neúprosně zesilovaly stisk. Každých pár vteřin zvedl ruku, aby praštil přízrak, jen aby shledal, že prsty procházejí vzduchem a jeho krk je nedotčený. Prosto to cítil.
Domovníkův veselý úsměv zmizel, když se Follop toho rána vynořil z výtahu. Neoholený a popelavý s rozepnutým límečkem kráčel cechovní úředník pomalu a nemohoucně jako stařec, používaje ruku, aby se opřel při sestupování ze schodů na ulici. Nedokázal ujít více než tucet kroků, aniž by mu došel dech, a pak vydával vysoké sípavé zvuky, jak se snažil naplnit plíce.
Neschopen čelit dusivému davu na Mrzoutském náměstí zašeptal na vozku, aby ho odvezl kolem k jednomu z podzemních vchodů do cechovních úřadů, a tam počkal, dokud se neobjeví strážník, který by mu pomohl do budovy.
Cechovní doktor se při práci na diagnóze mračil, kriticky zkoumal Follopovo hrdlo a čelist (což malého muže lehtalo a opakovaně ucukával). Změřil úředníkovi teplotu, poslechl si pulz a srdce, načež se ještě více zamračil.
"Takže", řekl nakonec. "Může to být zánět trávicích žláz pod jazykem. Předepíši vám obklady, které by měly ubrat barvu těch modřin…"
Follop sevřel mužův bílý plášť a zatahal za něj vší svou malou silou, která mu ještě zbyla. "O modřiny se nestarám", zachrčel. "Potřebuji dýchat".
Doktor ucukl a posunuly se mu brýle. "Samosebou, samosebou", neobratně se snažil znovunabýt rovnováhu, prohrabával se sklenicemi a ampulkami, dokud konečně nenalezl malou zazátkovanou lahvičku. Kouřové sklo skrývalo trochu tekutiny a mělo korkový uzávěr. 'Pokud si dáte pět kapek do sklenice vody, třikrát…"
Follop vytrhl lahvičku z lékařovy ruky, vyrval zátku a obrátil ji do sebe. Zašklebil se, když polykal odpornou tekutinu. Odložil prázdnou lahvičku a opřel se o zeď lapaje po dechu. Uplynula minuta, po kterou doktor rozpačitě vyčkával, ale Ermine necítil žádné utišení sevření svého hrdla. Pokud něco, bylo pevnější.
"Jak rychle?", zasyčel.
"Účinek… by měl být okamžitý", vykoktal lékař.
Follop zavrčel, prošel kolem doktora a nejistě vklopýtal do chodby. Hruď se mu vzdouvala jako měch a v koutcích úst se mu začaly shromažďovat zpěněné sliny, sotva mohl polykat a každá námaha přinášela silnou bolest.
Co se mu to stalo? Má zemřít? Nedostane se mu útěchy od tohoto trápení? S tváří svraštělou bolestí klopýtal potemnělými chodbami opíraje se tu o jednu, tu o druhou zeď. Bílá ruka ho měla ve svém sevření. Viděl ji i za bdělosti, jak na podlaze jeho kanceláře zatíná pěst. Měla ho a neodejde.
Lupita je MOJE, zněl mu v hlavě hlas.
Zastavil se, opřel se o skříň a hlava se mu točila nedostatkem vzduchu.
Dívka. Byla to odpoveď? Byl to klíč k jeho spáse? Hoch, ten netvor, chtěl dívku, ale odmítl odejít, dokud má dívku on. Odmítl odejít, dokud dívku nedostane.
Znovu klopýtavě vyrazil, ale tentokrát měl nový cíl. Follop se obrátil a zamířil k vazebním celám. Byla to zoufalá a marná naděje, ale pokud ho má jejich propuštění a znovusetkání zachránit před tímto strašlivým prokletím, rád to udělá. Oběma se jim omluví, aby pochopili, jak osamělý a opuštěný byl a jakou chybu udělal, když zneužil svou moc. Může jim to vynahradit. Ještě nebylo pozdě.
V jeho hrudi mu vzplála slabá naděje, když klopýtal po točitých schodech do nejnižších podlaží a zápasil o každý nádech. Držel se zrezivělého železného zábradlí a ve svém vyčerpání téměř sklouzl ze schodů. Odpustí mu, určitě! Určitě pochopí, že to byly činy žárlivého starého blázna, nechtěl jim skutečně ublížit. Dá jim jejich svobodu, i peníze, pokud po nich budou toužit. Budou spolu a Follop bude volný.
Vrazil do vazebních cel jako loutka, jednou rukou si držel hrdlo, zatímco druhou drápal po hrubé kamenné zdi hledaje něco, čeho by se chytil, aby neupadl. Tvář se mu s každým dechem děsivě zkřivila a ozvalo se pomalé, vysoké zadrnčetí, jako když vítr vane skrz něco vyschlého a mrtvého.
Žalářník při tom pohledu ztuhl a Follopa ani nepoznal, než ho muž uchopil za rameno a zašeptal skrz zaťaté zuby. "Dívka…", ozval se slabý hlas.
"Panenko skákavá", zašeptal žalářník. "Jste… jste to vy, pane Follope?"
"Dívka…", zasyčel znovu s nebezpečně vypoulenýma očima. "Kde…"
"Dívka, pane?", žalářník si chvíli žvýkal palec v myšlenkách, dokud se mu tvář nerozjasnila. "Ach, ta dívka. Ta kráska, co jste nám poslal včera? Tak ta je pryč, pane. U soudu, přesně, jak jste říkal".
Follop vydal zvuk někde mezi zaskučením a zavzlykáním. Na tom nesejde, řekl si, nesejde. Pár dní do soudu bude v soudním žaláři, to je víc než dost času, aby bylo možné do byrokratického soukolí zasáhnout.
"Chlapec… chlapec…", zabručel a volnou rukou naznačil stisk. Druhou se opíral o statného žalářníka.
"Nebojte se, pan Follope", pravil žalářník a věnoval úředníkovi široký úsměv. "Ten už vás trápit nebude".
Follopova tvář se zkřivila zmatkem. O čem ten blbec mluví? Kde je ten hoch?
"Kde…", ozvalo se stěží slyšitelné zasípání.
"Je po něm, pane", odvětil žalářník vlídně. "Mrtvý".
Follop dokázal jen zírat na neoholenou tvář toho idiota.
"Zemřel asi hodinu po té, co ho sem přitáhli, pane", pokračoval žalářník nehledící na Follopův zhroucený výraz. "Hlasitý mizera. Hodili ho do cely přímo tady a nechali ho tam. Nikdo mu neošetřil zranění, ne potom, co udělal. Položil ruku na takového džentlmena, jako jste vy, pane. Dostal, co si zasloužil, podle mě". Žalářníkův hlas se začal rozléhat a zkreslovat. Follopovi se podlomila kolena a on sklouzl ke zdi, kde usedl na holou podlahu. Přímo naproti němu byla na slámě v cele velká hnědá skvrna.
Bylo po všem, uvědomil si s tlumeným zavzlykáním. Nebyla možnost, jak by znovu spojil Lupitu s jejím milým. Chlapec ho proklel. Ve chvíli své smrti proklel Follopa a nebyla možnost, jak to zvrátit.
Nebylo nic, co by ho zachránilo před pomstou té bílé pěsti.
Položil doprostřed stolu jedinou svíčku. Slabý plamen stačil na to, aby naznačil tváře kolem a nic víc, ale to jeho záměru vyhovovalo. Krom toho, většinu pokoutných věcí bylo lépe zanechat v temnotě.
"Doufám, že víte, co děláte", ozval se nervózní hlas.
Burke poznal obrys mluvčího stejně jako jeho vysoký, zastřený hlas. Fisser byl přes počty a kalkulace. Byl to bledý a nevýrazný mužík, z něhož byl už v mladém věku vysán všechen humor a lidskost. Byl to v mnoha ohledech opovrženíhodný jedinec, ale jeho značný intelekt a zanícení z něj činilo cenný přínos v Burkeově vzestupu k moci.
"Nemusí", odvětila žena přímo naproti němu. "To je moje práce".
Bolívii světlo svíčky přidávalo. Burke ji znal jako nevýraznou a mužnou ženu s nadměrnýma rukama a nohama, ale v temnotě byly viditelné jen její oči a rty a Burkova představivost se kochala čokoládovými tóny jejího hlasu.
Ostatní čeklali v temnotě. Kudrjašov v rostoucím tichu praskal svými kotníky, Alvarez měl oči tak hluboce zabořené do lebky, že nebyly vidět ani v poledne, natož za světla svíčky, a Dougherty, který byl pouhou siluetou krom odlesku na řetízku svých drahých hodinek.
Burke nebyl spokojen se zařazením Doughertyho do jejich malé skupiny. Cítil, že lakota a lačnost by se měla odrážet ve vzhledu stejně jako chování. Jeho obvod a zdravou barvu shledával nechutné, byl to muž spokojený se svým postavením, muž již dlouho u koryta. Ale bylo dosaženo kompromisu, to oteklé prase mělo kontakty a vliv, který potřeboval a který byl zatím příliš vzdálen od jeho životního koláče.
"Určitě tam bude?", zeptal se Kudrjašov.
"Určitě", odvětil Dougherty. "Slyšel jsem to od paní Tannery včera. Oplatil pozvání bednou španělského vína".
"Nafoukaný osel", pravil Burke. "Dobře, nechme ho naparovat se. Zítra touhle dobou bude potravou pro červy".
Bolívie zaklepala nehty o stůl. "Mou rukou, přirozeně", řekla.
Kudrjašov se zahihňal. "Myslíš? Bonus je můj".
Burke najal tři vrahy a slíbil, že první úspěch bude ohodnocen štědrým bonusem šeků. Bylo mu jedno, který z nich skutečně zasáhne, záleželo na tom, co bude následovat. Alvarez stál značně více než druzí dva dohromady a dosud neřekl ani slovo. Obrátil pozornost k Doughertymu.
"Všechno je na místě?", zeptal se aristokrata.
"Vše bylo připraveno, ministře", zašklebil se Dougherty.
Burke položil tělnatému muži ruku na rameno a stiskl. "Jste si skutečně jist? Mocenské vákum tak vysoko v Cechu nezůstane otevřené dlouho. Nemá nedostatek konkurentů a já nechci vstoupit do cesty špatnému muži".
Dougherty se nepřestal usmívat, ale zkrabatěl obočí. "Mí lidé byli informováni, pane Burke. Až nadejde čas, budou vědět, za kým stát".
"To musejí", varoval ho Burke a stiskl silněji. "Je za tím mnohem víc než peníze".
"Já splnil svou část dohody", odsekl Dougherty a jeho falešný úsměv zmizel. "Myslím, že vy musíte udělat svoje".
Ministr zaskřípěl zuby nad namyšleností toho muže, ale udržel klid.
Dougherty vyndal z náprsní kapsy malou lahvičku a odšrouboval víčko. Burheho udeřil do nosu závan drahé brandy. "Je chytřejší, než si myslíte, pane. Jeden by neudržel takové postavení bez určitých kvalit". Zamával rukou cituje příklady. "Jako mazanost, bezohlednost".
"Nadutost", dodal Burke. "Lačnost. Špinavost".
"Touché", zvedl Dougherty svou lahvičku na pozdrav a přiložil ji ke rtům. Jeho sanice se při polykání chvěla.
"Zemře", sdělila jim Bolívie a dotkla se Burkeho ruky, kterou tiskl Doughertyho rameno. "Vaše peníze padnou na úrodnou půdu, ministře".
"To se uvidí", zaskřehotal Fisser. "Bude dobře chráněn. Vždycky cestuje s elitní ochrankou".
Žena se zahihňala a dále svírala Burkeho ruku. "Žádný muž neodolá mým ženským zbraním".
Burke uvolnil stisk tlouštíka, ale jen trochu. Tomu aristokratovi nevěřil.
"Na úspěch", připil Dougherty, zjevně si nevšímající Burkeho zjevného odporu.
Ministr si byl vědom, že jejich malé shromáždění nezůstane nepovšimnuto příliš dlouho. Jediným cílem setkání bylo potvrzení, že jejich cíl se zúčastní plesu paní Tannery, což se stalo. Čím déle se to potáhne, tím pravděpodobnější bude odhalení.
"Budeme tedy pokračovat podle plánu", řekl. "Pro dnešek toho bylo dost, má zvědy všude a nebylo by dobré, aby nás spolu viděli". Zvedl svíčku a zastínil ji rukou. "Dobře se vyspěte, pokud to půjde. Zítra navždy změníme budoucnost Malifaux".
Pohlédl na kruh temných tváří. "Zítra zabijeme Lucia".
Když vůz zastavil a dveře se otevřely, bylo to jako vejít do Rudého moře.
Změť hedvábných šatů, vest, cylindrů, slunečníků a vycházkových holí se otevírala jako maso ústřice vydávající perlu, konverzace odezněla a všechny oči se obrátily k nalakovaným dubovým dveřím a postavě, která se z nich vynořila.
Guvernérův sekretář vstoupil na dlažbu. Opřel si špici své hůlky o chodník u svých nohou a přehlédl mumlající dav lepší společnosti. Jeho dokonale vyleštěná zlatá maska lhostejně zkoumala dav, a přestože oči uvnitř nebylo vidět, každý muž a žena v sále cítili jeho pohled.
Byl v něm nedefinovatelný pocit moci, jemný nimbus poněkud silnější než souhrn částí, kterými byli obdařeni mocní muži, více než oděv či chování či pověst. Stoje tam nenuceně na dlažbě, vyjadřoval naprostou sebejistotu a autoritu. Pro náhle vystrašené přihlížející byl nejblíže fyzickému zosobnění Cechu, jaký kdy viděli.
A byl zcela sám.
Ze své pozice na konci davu pojal ministr Burke náhlé podezření. Lucius nikdy nikam nechodil sám. Být guvernérovou pravou rukou učinilo z Lucia velmi neoblíbeného člověka a jeho vystupování na veřejnosti bylo vždy pečlivě připraveno ochrankou. Proč by dnešek měl být jiný?
Lucius poklepal svou hůlkou o zem a vstoupil na chodníček. Okamžitě byl obklopen vlnou podlézavců, kteří se navzájem strkali, aby se hřáli v jeho pozornosti, přestože on samotný nevypadal v žádném případě tísněn. Proplouval svými servilními obdivovateli jako žralok oceánem obleků, tu a tam pokýval, tu a tam se někoho dotkl rukou v rukavičce.
Burke se nechal odstrčit stranou a nechal guvernérova sekretáře projít kolem a vstoupit do síně setkat se s hostitelkou, paní Charlique Tannery.
Společenský ples byl pro Luciovo zavraždění zjevnou volbou. Vířící masa hlasitých opilých hýřilů, kde bylo nemožné vyhnout se fyzické blízkosti. Jeho nešťastný skon konečně otevře dveře Burkeho povznesení a možná mu do spárů nakonec spadne i guvernérství. Cech měl jedinečnou příležitost ovládnout celé Malifaux, ale to vyžadovalo silného muže, ne krajkovaného a navoněného floutka.
Nelíbilo se mu, že musel spoléhat na machinace odulého Doughertyho, které měly jeho povýšení zajistit, ale během let pod sekretářovým jhem shledal, že jsou jisté schopnosti nutné pro vzestup k moci, které postrádí. Měl politickou bystrost, inteligenci a nezřízenou ctižádost, ale cítil se slabý v požitkářských věcech, v nichž si libovali korpulentní muži jako Dougherty.
Burke byl od přírody tvrdý a cílevědomý a měl jen málé pochopení pro lehkovážnosti a zábavu. Naneštěstí, čím výše stoupal v Cechu, tím více si jeho kolegové libovali v této dekadenci. Potřeboval Doughertyho a další vepře, aby se jim postavil na ramena, z nichž by vyšplhal dost vysoko na převzetí Luciova postavení.
A on se postaví. Ba co víc, až mu bude guvernér naslouchat, nechá Doughertyho a jeho prasata zatknout a pobít. Měl svou vlastní smečku hladových mladých vlků připravených zaujmout jejich místo. Až bude on nosit zlatou masku úřadu, stane se Cech zcela jiným zvířetem.
Jak sledoval okolí, lidé začali Lucia následovat a procházeli otevřenými dveřmi do síně. Jelikož se nedávno vrátili z orientu, byli pán a paní Tannery zjevně ovlivněni kulturou Tří království, jelikož síň zdobily barevné papírové lampiony. Davem spěchali mnohonozí draci vlnící se jako stonožky a jejich tlamy chňapaly po hostech. Ze síně již znela hudba, exotický zvuk cimbálů a cvrlikání jakéhosi neznámého strunného nástroje.
Pohyboval se s proudem a brzo prošel velkými dveřmi do vstupní haly, kde drobná žena v růžovozlatém kimonu rozdávala stejně drobné zdobené sklenice. Burke si jednu vzal a přičichl - rýžové víno. Za normálních okolností by se něco tak nudného v okolí stovky kroků od Tannerské síně neobjevilo, ale hosté vypadali, že je chuť východu pobavila.
Dav se pohyboval dál kolem proslulého letního schodiště, obrovské mramorové konstrukci tvořící dvojitou spirálu mezi prvním a druhým poschodím Tannerské síně. Architekt paní Tannery navrhl schody tak, aby se v létě, když na ně skrze zvláštně navržená eliptická okna svítí slunce, leskly jako vyleštěná mosaz. Říkalo se, že lord Tannery nařídil demolici několika chudinských čtvrtí, aby nevrhaly nevhodný stín při společenských událostech jeho ženy.
A pak dosáhli tanečního sálu. Tyčil se tři poschodí vysoko s balkóny kolem obvodu ve druhém patře a několika odlehlejšími galeriemi ve třetím. Zdi byly zdobeny karmínovým, broskvovým a zlatým hedvábím. Ze stropu visel jediný titánský lustr, možná čtyřicet stop vysoký a složený z ohromného množství křišťálových faset. Naviják a systém lan umožňující, aby byla obluda stažena k zemi a každá ze stovek svíček zapálena, byl mazaně skryt.
A na druhém konci tanečního sálu byly stoly pokryté bílým plátnem s punčovými mísami, sklenicemi, karafami s vínem a kořalkou, naskládané ovoce, opečené ryby a drůbež, krémové pečivo a stovky dalšího cukroví a masa zahrnujícího výhradní stravu nejvyšší malifauxské společnosti.
Cizí, ale podmanivá hudba zněla z balkónu ve druhém patře, kde obratně prováděli své umění malí východní hudebníci.
Burkovu oku trvalo nelezení guvernérova sekretáře jen pár vteřin. Jak očekával, stál vedle paní Tannery a její ručka v rukavičce spočívala jako bílý ptáček na jeho předloktí. To byly okamžiky, kdy Burke dokázal ocenit výhody sekretářovy zlaté masky.
Byla to reprezentace uniformity Cechu, prezentovala bezvýraznou a nesmiřitelnou tvář obecně, a také bylo nemožné řcí, o čem Lucius s paní Tannery rozmlouvá. Žádný výraz, žádný pohyb rtů, Lucius mohl pro náhodného pozorovatele rozmlouvat o banalitách nebo o vyhlášení války. Burke hádal, že se nejedná o nic jiného než prázdné lichotky, jelikož se smála mávala na něj svým hedvábným vějířem, jak se očekává, když se vítáte s hostitelem takové okázalé události.
Ale dnes večer zde bylo mnoho mocných postav průmyslu a obchodu a bylo zcela jisté, že sekretářova maska bude brzo skrývat rozhovory jiného druhu.
'Mluv, Lucie', pomyslel si. 'Roztahuj své sítě dokud můžeš. Jakákoliv otrávená semena dnes zasadíš, stejně zemřou spolu s tebou'.
Paní Tannery svou událost naplánovala dobře. Na konci první hodiny mosazné hodiny osmkrát odbily a hudebníci ze Třech království byli nahrazeni západními kolegy, načež dav začal ožívat. Přestože jejich východní hudba byla exotická, nebyla vhodná pro tradiční tanec.
Téměř okamžitě začali opilejší a svobodnější páry tančit a tato nákaza se rychle šířila. To byla chvíle, na kterou Burke čekal.
Bolívie si rychle vybrala cíl.
Byl to patrně nižší šlechtic nebo syn nějakého průmyslníka či koho - kulatý a plný vína. Už sotva stál na nohou a punčem si polil naškrobenou košili. Poslouží dobře.
Strávila asi dvacet minut procházením kolem, dokud neviděla, že se za ní jeho hlava pokaždé otáčí. Pak přišel úsměv a letmý dotyk prstů šahajících pro naběračku punče a už se uctivě ukláněl, až mu pramen ulízaných vlasů sklouzl mezi oči. Přijala rámě a jemně ho odvedla od tabule ke středu tanečního sálu. Chtěla ho poddajného, ale kdyby se opil ještě víc, nebyl by už vůbec schopen tance.
Po věčnosti strávené v oparu alkoholovém dechu a hlasitém, leč prázdném rozhovoru, začali hudebníci s valčíkem a ona jej otočila před sebe, široce se usmála a prohlásila svému překvapenému nápadníkovi, že miluje tanec.
Rychle se přizpůsobil, jemně jí přitiskl ruku k pasu, a pak se ztratili ve víru ostatních tanečníků. Jak doufala, jeho rovnováha a koordinace nebyly nejlepší a veškerou pozornost věnoval jí a nikoli párům kolem, takže cestou naráželi a klopýtali a omlouvali se.
Při třetím kolečku našla Lucia. Tančil s tělnatou načesanou matrónou v karmínových šatech, které patrně stály víc než byla Bolíviina odměna za tuto práci.
Musela připustit, že guvernérův sekretář uměl. Vznášel se sálem se svou červenou paní v závěsu, jakoby v místnosti nebyl nikdo jiný, a podle nadšeného výrazu jeho partnerky Bolívie usoudila, že matróna byla stejného názoru.
Naproti tomu, její partner jí šlápnul na palec. Znovu.
'Skoro je škoda toho muže zabít', zadumala se, když se dostali ještě blíže. Lucius možná byl podle jejího zaměstnavatele floutek a hejsek, ale nedokázala si představit Burkeho v podobném postavení. Řekla by, že ten muž neudělal v životě taneční krok. Místo toho odpočíval v zakouřeném hráčském pokoji někde v útrobách domu, kde byl zapadlý v koženém čalounění a popíjel starou brandy s magnáty.
Nyní byli blízko, jen jeden pár za nimi. Bolívie uvolnila prsty své pravé ruky a použila palec, aby si kolem ukazováčku otočila stříbrný prsten. Jemný reliéf růže na něm skrýval půlpalcovou jehlu tenkou jako lidský vlas lesknoucí se zelenou tekutinou. Jediné bodnutí tímto, nejjemnější škrábanec, a Lucius bude během pár minut mrtvý.
Zranění bude nenalezitelné, jed se vytratí během pár hodin. A nikdo si nedá dohromady letmý taneční náraz opilého šlechtice a jeho partnerky se sekretářovým zhroucením o pár vteřin později.
Točili se sálem. Lucius a jeho karmínová paní se dostali do rohu a zpomalili, aby se otočili. To byla Bolíviina šance. Když se její cíl začala přesouvat doleva, aby se připojil do víru tanečníků, natáhla pravou ruku s úmyslem plácnout sekretáře do ruky a doručit smrtící náklad.
Právě v té chvíil ucítila, že jí sevřela pěst jejího opilého partnera a stiskla jí prsty a palec k sobě. Otevřela ústa překvapením a bolestí, ale hned si všimla, že se jí jehla zabodla do bříška palce.
V údivu na něj hleděla, ještě když zesílil stisk kolem pasu a otočil ji z davu tanečníků. Stále měl ten trochu opilý výraz, ale jeho oči byly náhle ostré a rozhodné. Došlo jí, že její taneční partner byl zcela střízlivý.
Pravou rukou se jí začal šířit děsivý chlad a svět se jí začal naklánět. Tímto jedem už zabíjela mnohokrát, ale nikdy nevyzkoušela jeho účinek na sobě, až nyní. Kradl jí z těla teplo a cítila, jakoby jí měla hlava odskočit z ramen.
Její taneční partner použil svou paži kolem jejího pasu, aby ji zvedl a silou, která se zdála v rozporu s jeho břichatou postavou, jí odnesl úzkými dveřmi pro služebnictvo do temné chodby. Ve stínech čekali dva statní muži a popadli ji rukama velikosti šunky.
Dveře pro služebnictvo se zavřely stejně rychle, jako se otevřely, a poslední věc, kterou Bolívie viděla, než ji zaplavila temnota, byly nelítostně oči jejích únosců.
Ze třetí galerie Kudrjašov sledoval, jak se Bolívie a její partner stočili z proudu tanečníků a zmizeli. Čekal předpokládaje, že se objeví se smíchem z dalšího uklouznutí jejího opilého druha.
Sekundy se protáhly v minuty a ona se nevracela. Něco se pokazilo, přestože nedokázal zcela odhadnout co. Rozmyslela si to? Že by v posledním okamžiku zpanikařila? Burke bude chtít její hlavu nabodnutou na kůlu, jestli ho vypekla.
Bolívie nevypadala jako přelétavý typ, ale při komplotu, kde jsou sázky takto vysoké, se dá jednomu prominout, že se rozklepe. Zavraždění guvernérova sekretáře nebyl úkol pro slabé povahy.
Takže bylo vlastně štěstí, že Kudrjašov svou práci miloval.
Dával přednost nožům a znal půl sta způsobů, jak zabít muže jediným bodnutím, ale Burke to chtěl udělat co nejnenápadněji. Obrazná dýka do zad umožňovala snadnější povýšení než doslovná.
Ale vždycky je víc způsobů, jak stáhnout kočku.
Od doby, co ho ministr Burke pověřil, se naučil velmi přesvědčivě kulhat a používal všude ve městě hůl. Kudrjašov věděl, že Lucius ho nechá sledovat od chvíle, kdy se jeho jméno objeví na seznamu hostů, takže jako prevenci si do pravé boty dával ostré kameny. To pomáhalo, aby sebou noha správně trhla a belhala se, a on se musel skutečně opírat o hůlku. Sekretářova ochranka nebyli jen tak nějací hlupáci.
Hůl vypadala zcela neškodně, ale on si ji před lety nechal vyrobit od mistra řemeslníka v Německu. Otočení hlavy otevíralo otvor v základně a vystrčilo zbraň. Kohoutek pod rukojetí zažehl vnitřní magnesiový pásek a nálož střelného prachu, která prudce vypálila doupalcovou šipku. Na šipce nebyly letky, místo toho byla k uchování přesnosti pečlivě vybroušena hlaveň. Projektil se zasekl hluboko do těla cíle a z povrchu byl zcela nenalezitelný, krom drobné dírky v obleku a možná trošce krve.
Kudrjašov shledal, že výstřel do tmavé látky funguje nejlépe, jelikož se tam dírka a krvavá skvrnka snadno přehlédnou. Měl s touto šipkovou holí značný úspěch, přestože její použití považoval za méně uspokojivé než nůž. Usoudil však, že vzhledem k penězům, které dostane za tuto práci, si může dovolit trochu zklamání.
Zásah ocelovou šipkou do správného místa mohl být smrtící, ale výstřel od šedesáti stop dál znamenal mířit na trup a snížit pravděpodobnost smrtelného zásahu. Z toho důvodu opatrně potřel šipku stejným jedem, který použila Bolívie na svůj prsten.
Valčík stále pokračoval. Kudrjašov se rozhodl vyčkat. Stojící cíl bude snadněji zasažitelný než točící se a Lucius si bude muset během večera potřást rukou s mnoha lidmi.
Přenesl váhu, ucítil kameny v botě a svrbění na rozbolavěném chodidle. Bude úlava, až bude od zítřka moci zase normálně chodit.
Kolem prošel pomenší plešatějící sluha se stříbrným tácem nacpaným sklenicemi šampaňského. Zastavil mužíka a jednu si vzal, načež jedním hltem spolkl šumivou tekutinu. Alkohol zmírnil bolest v noze.
Krom toho, proč si neužít luxusu zdarma.
Tanec pokračoval pomalým waltzem, pak polkou a následně foxtrotem. Několik párů vystoupalo nahoru na galerii, naklonilo se přes zábradlí a sledovalo hosty dole nebo našlo tichý kout pro důvěrný rozhovor. Kudrjašov si jich nevšímal. Z této výšky nebude výstřel z jeho hole hlasitější než otevírání špuntu na šampaňském.
Po dlouhé době, někdy po odbití deváté, se Lucius uklonil asi sté partnerce a užil si potlesku přihlížejících. Vydal se na druhou stranu tanečního sálu, kde se dal do hovoru s lordem Tannerym a obrovským Prusem, jehož oficírský knír vypadal jako vyřezaný ze dřeva.
Byl to čistý výstřel, daleko od shluku tanečníků, a dobře osvětlený obřím lustrem. Kudrjašov předpokládal, že může čekat celý večer a nikdy nenajde lepší příležitost.
Sklonil se předstíraje, že se drbe na noze, což byla jen částečná lest. Příliš dlouho stál na levé noze, takže mu svaly začínala svírat křeč. Zatímco se skláněl, chytil svou hůl a zapřel ji o zdobený dubový balkón.
Zespodu se ozval výbuch smíchu a on využil hluku k zamaskování kliknutí spouštěcího mechanismu. Jednou rukou si stále mnul stehno, ale druhou otočil hůl požadovaným směrem, položil prst na kohoutek a zamířil.
Luciova bezvýrazná zlatá maska byla nečekaně otočena vzhůru. Vypadalo to, že se sekretář dívá přímo na něj.
Kudrjašov za sebou ucítil pohyb a prudce se otočil. Malý plešatý číšník se vrátil a na roztažené dlani nesl svůj tác se sklenicemi, z nichž více než polovina byla nyní prázdná. Rus ho neslyšel přicházet.
"Další šampaňské, pane?", otázal se číšník.
Už chtěl odmítnout, když se mu něco chladného a ostrého zabodlo mezi žebra. Trhl sebou leknutím a jeho hůl vypálila. Šipka narazila do zdi třicet stop nad Luciovou hlavou.
Kudrjašov téměř necítil bolest, ale jeho nohy se okamžitě změnily v gumu. Překvapená a trochu závistivá část jeho mozku si uvědomila, co se stalo, když číšník nabyl výraz hraného zájmu. Čepel už byla pryč.
Musel použít dlouhý nůž, mezi žebra za levou rukou, ale přesto mezi lopatky a přímo do srdce. Kudrjašov s probodnutou srdeční komorou krvácel dovnitř. Nebylo to zjevné, úder byl rychlý jako ušknutí hadem a krev poteče vesměs dovnitř.
Takovou ránu při balancování s tácem plným sklenic v druhé ruce zvládne jen mistr vrah.
"Je to jen malá závrať, pane", pravil mužík, když stáhl prohnutého Rusa z několika schodů a položil ho do křesla. "Bude lépe, když si tu chvíli odpočinete".
Kudrjašov kalným zrakem hleděl na mužíka. Bylo podivné, že necítil vztek či strach, jen rozpačitý pocit z náhlého zvratu událostí. Považoval se za nadaného zabijáka, ale zatímco mu slábl puls a zrak se zamlžoval, hleděl do tváře pravého vraha a věděl, že prohrál s lepším.
Malý číšník se naň usmál, slabá úklona byla možná profesionální zdvořilost, a odkráčel.
Zazvonilo desetkrát a Rus stále nevystřelil, přestože Alvarez nechápal proč. Sledoval guvernérova sekretáře celé hodiny a neviděl žádné důvody k obavám. Pokud tu byli osobní strážci, všichni čekali venku ve voze.
Lucius se pohyboval od jednoho malého klubka aristokratů ke druhému a zapojoval se do jakékoli diskuse, která se tam zrovna vedla. Tak to šlo od chvíle, kdy opustil taneční parket a Alvarez by vsadil peníze, že v tuto chvíli už si promluvil s úplně každým důležitým. Ale ne, vždycky se našel další arcivévoda, další hraběnka, další ředitel společnosti, další člen rady. Jakoby se vynořovali odnikud.
Zprvu ho zneklidňovalo, kolik vláken má sekretářova společenská síť a jak vřele je všude vítán. Mnohokrát periferně zahlédl Burkeho a zatrpkle vypadající muž vždycky stál sám, maximálně něco utrousil k znepokojeně vypadajícímu cechovnímu úředníkovi nebo jinému ministrovi. Alvarez neměl rád lidi obecně, ale i on viděl význam společenských dovedností, kde věrnost a obliba byla tak mocným nástrojem.
Po chvíli ho však nekonečné klábosení a anekdoty začaly nudit. Usoudil, že Kudrjašov měl na svůj výstřel dost času. Unavovalo ho čekat.
Přesunul se do klidnějšího rohu tanečního sálu, stranou od smějících se skupinek a dupajícího víru tanečníků. Podél zdi zdobené gobelíny zde stálo množství hedvábných křesel a on se do jednoho svalil předstíraje směs opilosti a únavy.
Se známým pocitem odloučení vyklouzl ze svého těla.
Taneční sál vypadal vesměs stejně, přestože barvy a zvuky byly znatelně potlačeny, jako na blednoucím akvarelovém portrétu. Pohlédl zpět na své fyzické tělo, stále otupěle skrčené v křesle. Vypadalo, jako že spí, což byla víceméně pravda.
Kolem něj stály vybledlé a poněkud rozmazané postavy vydávající zvuky připomínající velrybí zpěv. Tanečníci byli kaleidoskopem pastelů a škubajících se údů, spíše vířící mračno barevného dýmu než směs jedinců. Prolétl skrz ně, neviditelný, nepostižitelný. Lucius byl tam, kde ho naposledy viděl, natěsnaný mezi dvě mladé blondýny snažící se nacpat do sekretářova pohledu co největší část svého výstřihu. Vedle nich stál starý džentlmen v evropské vojenské uniformě a alkoholem zčervenalou tvář měl roztaženou úsměvem nad něčím, co sekretář právě řekl. Lascivní žert, možná. Ať to bylo cokoli, dvojice dívek zakryla své hihňání za krajkové vějíře a prudce zamrkala.
Alvarez přilétl blíže prolétnuv skrze starého válečníka a okusil bohatost vína a portského, kterými byl nasáklý. Starý pán musel být tak přesycen pitím, že to skoro porazilo i jeho nehmotnou podobu.
Byl nyní pouhou stopu od Lucia, dost blízko, aby viděl pudr na jeho paruce a vyšívané krajky jeho bělostných rukaviček. Natáhl bledou, průzračnou ruku k sekretářově hrudi.
Toto bylo jeho nadání, proto mohl požadovat trojnásobek peněz, než kolik platil Burke jeho kolegům. Ostatní byli zruční a nenápadní, to ano, ale on byl zcela nezjistitelný. Sáhne Luciovi do hrudi a stiskne mu srdce. Zabije toho muže před stovkami svědků a nikdo z nich nebude mít nejmenší představu, co se skutečně stalo.
Měl prsty jen pár palců od vyšívaného fialového hedvábí Luciova saka, když se mu naježly vlasy v týle. Byl sledován.
Absurdní myšlenka, ale cítil na sobě něčí pohled tak jistě, jako muž cítí na kůži teplo slunce. Tucet kroků od něj byla žena hledící přímo na něj. Přímo na něj.
Během večera ji viděl tucetkrát, uždibovat slazené maso, rozprávět s hosty. Jejím jediným poznávacím znamením byly měděné vlasy vyčesané do vysokého drdolu, takže její lebka vypadala jako cibule. Nepříliš lichotivý pohled, pomyslel si, ještě zhoršený jejíma zapadlýma očima.
Teď, když o tom přemýšlel, chodila většinu večera v Luciově blízkosti. Nikdy dost blízko, aby se zapojila do rozhovorů, ale ani ne moc daleko.
A mohla ho vidět, mohla vidět jeho nehmotnou podobu vznášející se před sekretářem.
Usmála se na něj a zaleskly se jí nerovné šedé zuby. Viděl, jak se jí hýbou rty, a přestože nevydala hlásku, zcela jasně rozeznával slova. "I ty nezbedo".
V náhlé panice sledoval, jak její zapadlé oči pohlédly doprava k místu, kde bylo v křesle zapadlé jeho tělo.
U těla stál malý, plešatějící číšník, který jenou rukou bez námahy držel tác s pitím a na tváři měl výraz očekávání.
Bledá žena jednou kývla.
Alvarez již byl v pohybu, ale ne dost rychle. V mužově ruce se něco zalesklo a on spíš viděl než cítil, jak sebou jeho vlastní tělo škublo, a pak zbarvila jeho bílou košili a sako zakoupené v Londýně krev. Otrevřel ústa, aby vykřikl, ale ozvalo se jen vzdálené zaúpění, jako vítr svištící opuštěným domem.
Taneční síň se rozmazala a zčernala, a pak už nebylo nic.
Ministrovy zuby o sebe skřípaly, až se odíraly na pahýly. Hlava se mu točila z vína, které usrkával, aby smočil své vyprahlé hrdlo, a žaludek sebou vrtěl jako chycené zvíře. Všechno šlo špatně.
Viděl, jak Bolívie zmizela v postranní místnosti, a usoudil, že jí selhaly nervy. Na jeho vkus byla vždycky příliš vychloubačná, což mělo nepochybně kompenzovat její vnitřní pochybnosti, a nyní jasně viděl její pravou odvahu. Nezajímaly ho peníze, které jí vyplatil, předpokládal, že až bude sekretářem, bude dostatek času dostat je zpátky.
S úderem desáté už si nebyl tak jistý. Kudrjašov nevystřelil a on nakonec poslal Fissera nahoru na balkón Rusa najít. Úředník se zakrátko vrátil a vypadal zcela otřeseně, načež Burke začal chápat.
Když obrovské mosazné hodiny v tanečním sále odtikávaly další a další minuty, co Alvarez nehybně seděl, a Lucius stále neumíral, jeho podezření se změnilo v jistotu. Někdo jejich plány zhatil.
Nechápal přesně jak, ale sekretář ho přechytračil. Jeho tři vrazi byli buď mrtví nebo vyřízení a Lucius měl nervy pokračovat ve večerní zábavě, jakoby se nic nestalo.
Ale tak to přesně bylo, pomyslel si hořce. Nic se nestalo.
Ponížený a planoucí vztekem stál Burke sám blízko letního schodiště a kolem něj proudili lokajové nosící těžké pláště a kožešiny, aby chránily panstvo před večerním chladem.
Objevil se Fisser oblečený již v kabátě a klobouku. Zarazil se vedle Burkeho a na úzké tváři měl tragický výraz.
"Já…", zakoktal.
"Běžte domů, Fissere", řekl mu Burke. Na víc neměl sílu.
Slabý úředník zavřel ústa a odkráčel ulicí rychlostí muže jdoucího na popravu.
Burke zvedl svou sklenici a zlostně zhltl obsah. Měl už o pár skleniček víc, ale zdálo se, že v této poslední fázi jeho kariéry mu malá opilost už neublíží. Jeho plán selhal. Někdo ho prodal, a on dobře věděl kdo.
Zítra přitáhne Doughertyho za palec do cechovního ústředí. Dostane z něj pravdu, kousek po kousku, bude-li to nutné. Zbude jen kýbl sádla…
Mířil k němu Lucius. Sekretář se vynořil z tanečního sálu a kráčel přes mramorovou dlažbu haly. Z jeho prázdné zlaté masky nešla vyčíst vřelost ani varování.
Burkovi ztuhla ramena a snažil se z očí vymrkat alkoholový opar.
"Dobrý večer, ministře", pravil Lucius a narovnal se. "Úspěšný večer, neřekl byste?"
Jako všechno ostatní u guvernérova sekretáře, i jeho hlas byl ušlechtilý a příjemný. Stíny za maskou byly příliš hluboké, aby byl vidět záblesk života, bylo to jako rozmlouvat s figurínou.
"Sekretáři", pravil Burke rozmrzele. Jeho slova zněla nepořádně. 'Jsem skutečně tak opilý?'
Maska se lehce naklonila na stranu a Burke slyšel malé nasátí. "Rok 59", pravil Lucius. "Skvělý ročník. To vám schvaluji".
Burke se na chvíil ztratil, ale pak mu to došlo. Víno, které mu rozvířilo žaludek a zamlžilo mozek, to bylo španělské víno, které Lucius poslal paní Tannery. To, o kterém se včera bavili. Sekretář to ucítil z jeho dechu.
Cítil, jak mu v hrdle bublá silná nenávist k tomu muži. "Nevšiml jsem si", řekl.
"Nevadí", odtušil Lucius. "Byl to krásný večer. Skvělý tanec, ale skoro jsem zapomněl na jednu věc".
Burke nedobrovolně polkl.
"Přesto", pokračoval sekretář, "pokud je tu člověk sám, tak se může leccos stát. Můj doprovod byl velmi rozrušen, když se dozvěděl o mém záměru strávit večer bez nich. Byli zcela přesvědčeni, že mne nějaký zlosyn odpraví. Absurdní nápad, pochopitelně".
Burkeho srdce se zadrhlo. "Ach, absurdní", vykoktal.
"Přesně tak". Lucius si ho chvíli nevyzpytatelně prohlížel, než pokračoval. "Avšak musím přiznat, že toto osvobození mi prospělo. Cítím se vzpružen, jeden by řekl na duševní úrovni, a mé srdce bije silněji".
Burke nevydal hlásku. 'Ví to', bylo vše, na co jeho panikařící mozek dokázal myslet.
"Tak tedy, pěkný večer, ministře. Jsem si jist, že si velice brzo promluvíme". Maska se uklonila na pozdrav a Lucius se obrátil na podpatku, vyzariv skrz vstupní halu k drobné ženě v kimonu klanící se odcházejícím hostům.
Burke věděl, že pokud nechá Lucia odejít, nepřežije noc. Sekretář znal jeho plán a uvedl do pohybu vlastní lidi, to bylo jediné vysvětlení, jak mohl Burkeho vrahy tak efektivně odrazit. Nic se nestane, dokud tu stojí v dohledu odcházejících hostů, ale ráno z něj bude jen další bledá mrtvola ležící tváří v blátě. Pokud bude mít štěstí.
Lucius musí zemřít a musí zemřít hned.
Burke popadl stříbrný nůž z vedlejšího stolu a spěchal vstupní halou. Viděl Lucia právě vycházejícího na ulici osvětlenou papírovými lampiony. Tucet kroků od vchodu stál kočár a vozka stál uctivě u otevřených dveří.
Musí to být teď.
Burke zrychlil svůj potácivý pohyb a proběhl dveřmi, přičemž srazil orientální ženu na kolena, vrazil do statného muže v buřince s kabátem přes ruku a vyklopýtal na chodník.
Část z něj se vzpínala tomuto unáhlenému šílenství, ale větší a pragmatičtější část z něj chápala, že kolečka stroje se už otáčejí. Pokud Lucius nyní zemře, stále ještě může zmizet. A jakmile nasadí zlatou masku, všechny zločiny z něj budou smyty.
Běžel kupředu a zvedl stříbrný nůž, aby ho zabodl sekretářovi do zad. Navzdory rychlému klapání jeho bot na dlažbě se Lucius neuráčil ani otočit. Jeho poslední nadutost, to Burkemu vyhovovalo.
Zachytil krátký záblesk ze střechy naproti a okamžitě byl zasažen do hrudi neviditelným kladivem. Odlétl dozadu, jakoby ho kopl kůň, a narazil do železného zábradlí. Ukradený nůž prolétl vzduchem a zmizel někde v temnotě.
Mezi břidlicovými taškami a křivými komíny sklonil odstřelovač svou pušku a začal odšroubovávat tlumič.
Když se Burkeho mrtvola svalila u paty zábradlí, statný muž v buřince přehodil přes tělo svůj kabát, čímž zakryl ministrovu zkřivenou tvář a zkrvavenou košili.
Z domu se vyvalil houf hihňajících se dam právě ve chvíli, kdy muž vsunul ruku do kapsy a hodil mrtvole k nohám několik mincí.
"Nebohý žebrák", zahučel k procházejícím dámám a dotkl se klobouku. "Asi usne za každého počasí. Dej si na mě panáka rumu, chlape".
Ženy prospěchaly kolem a předpokládanému pobudovi se zdaleka vyhnuly.
Lucius kývl na čekajícího vozku a vstoupil do kočáru. Kočí zavřel dveře a vyšplhal na kozlík, kde se k němu o chvíli později přidal pán v buřince.
Kočár se se švihnutím otěží rozjel zanechav Tanneryské panství a nešťastného tuláka za sebou.
Lucius seděl několik minut v pohodlném tichu, zatímco kočár rachotil po temných ulicích Malifaux. Zdálo se, že si nevšímá sípání po svém boku.
Nakonec se obrátil k druhému pasažérovi.
"Velmi příjemný večer", pravil.
Dougherty přikývl, přestože vypadal rozčileně a měl abnormálně červenou tvář, což v jeho případě znamenalo téměř fialovou.
"Jsem rád, že jsem mohl poskytnout nějakou malou službičku", děl. Jeho hlas postrádal dřívější mužné sebevědomí.
"Skutečně. Vaše prognóza plánu ministra Burkeho se ukázala zcela přesná".
Otylý muž vypadal přiměřeně potěšeně, ale tento výraz se brzy zhroutil do šklebu, jakoby ho něco velmi zabolelo.
"Jste v pořádku, pane Dougherty?"
"To nic není, sekretáři", opáčil aristokrat. "Jen nějaké zažívací potíže".
"To mě těší".
Zdálo se, že je to konec rozhovoru, ale po několika zakašláních a otřeních čela kapesníkem Dougherty bez dechu dodal: "Přemýšlím, sekretáři, zda je vhodná doba změnit téma na zakoneční naší dohody", začal. "Po úspěšném odvrácení vražedných pokusů ministra Burkeho bychom si nyní mohli promluvit… o zbylých ohledech naší dohody".
"Ó, ano", pravil Lucius a maska se obrátila, aby si tlusťocha chladně prohlédla. "Odměnu za vaši zdradu".
Dougherty se pokusil o smích, ale ten se změnil v drsný kašel a celé jeho tělo se otřáslo zjevnou bolestí. "Silná slova, sekretáři, ale dozajista budete souhlasit, že jsem jednal ve vašem nejlepším zájmu".
"Ach, tak o tom velmi pochybuji", Lucius svými dlouhými a šikovnými prsty otáčel hlavici své hole. "Předpokládám, že váš zájem je dostat se za štědré omezení vašeho vlastního těla. Pokud ano, musíte lépe chápat vlastnosti, které u svých spolupracovníků považuji za nejdůležitější".
Těžký aristokratův dech se stal znatelně namáhavější, přestože nebylo jasné, zda je to dáno úzkostí nebo postupující nevolností.
"Nemohu strpět zradu", pravil Lucius. "Má své místo, pochopitelně, ale nikdy jsem jí nepřišel na chuť. Proto je pan Fisser stále cechovním úředníkem, navzdory svému skutečně ubohému výběru patrona. Zůstal věrný svému nadřízenému tváří v tvář jisté porážce a nepochybně se připravuje na odplatu, kterou zítra očekává. Takový muž se ještě může ukázat užitečný, protože vím, že je spolehlivý".
Dougherty měl buď potíže to vstřebat nebo se dusil. V každém případě zůstal zticha.
"I ministr Burke byl věrný své věci", pokračoval Lucius, "přestože to vedlo k jeho nevyhnutelnému konci. V Cechu by bylo místo pro jeho stručnost a úsilí, nejednal nijak ukvapeně. Nedošel konce, který bych mu přál".
"On… on se vás pokusl zabít", vykoktal Dougherty.
"Ukázal odvahu a ctižádost", opáčil Lucius. "Vsadil všechno a neuvědomil si jen to, že vsadil proti kasinu". Zlatá maska sledovala Doughertyho chvějící se tvář. "A kasino vždycky vítězí, pane Dougherty".
"…pomohl…", zasípal aristokrat, jeho tvář byla směsicí obav a zmatku. Jeden tlustý prst se snažil dostat mezi bradu a naškrobený límec.
"Pomohl jste sobě, myslíte. Hrál jste z jedné strany na druhou pro svůj osobní zisk, pane Dougherty. Ministr Burke zemřel, když se mě pokoušel odstranit z úřadu, protože se považoval za vhodnějšího. Ať byl jeho úsudek jakkoli chybný, jeho cílem byl prospěch Cechu a jeho prostřednictvím celého Malifaux".
Zdálo se, že Dougherty se pokouší polknout míč. Tvář mu zcela zfialověla.
"A vy?", zaklonil se Lucius v sedačce a poklepal holí do střechy. Kočár okamžitě zpomalil a zastavil. "Zhatil jste život zásadového muže a máte tu drzost žádat mě o odměnu".
Aristokrat se nyní chvěl bolestí a košili měl nasátou potem.
"Když jste toho odpoledne přišel do mé kanceláře prozradit konspiraci svého partnera", děl Lucius, zatímco se otevřely dveře a objevil se pán v buřince. "Vybavujete si tu napoleonskou brandy v křišťálové karafě, kterou jsem vám nabídl po našem rozhovoru? Tu, co jste tak lačně popíjel a dokonce jste zašel tak daleko, že jste si za mými zády nalil do své placatky".
Doughertyho rozšířené oči byly znamením, že si to pamatoval velmi dobře. Pán v buřince ho popadl za paži.
"Jed je to velmi pomalý, ale velmi účinný", vysvětlil mu Lucius. "Zabil jsem vás už před dvěma dny, ve chvíli, kdy jste zradil své přátele. Věřím, že to je odměna, kterou si zasloužíte".
Se stále vypoulenýma očima byl Dougherty odtažen do temnoty.
Kočár rachotil po ztemnělé ulici a na střechách nahoře s ním držely krok pozorné stíny.
Uvnitř se Lucius pohodlněji usadil v měkké kůži, srovnal si plášť na ramenou a položil si hůlku přes kolena.
Po chvíli si začal broukat valčík.