"Realita", poznamenal Arthur Van Stoker sklánějící se nad zavražděným mužem, "nemá žádnou povinnost být zajímavá".
Slyšel slabé šoupání hedvábných bačkor. Na chvíli zapomněl na místo zločinu, zvedl se do své plné, působivé výšky, a prudce se otočil, přičemž jeho černé, pronikavé oči zvýrazňovaly neustálý sebeuspokojivý úsměv. Těžký tvídový kabát při otočení zapraskal a na chvíli odhalil pár kuší visící mu z opasku. Žena, která ho vyrušila, udělala bezděčný krok zpět.
"Ale v tomto případě", dodal, "můžeme realitě vypomoci".
Všiml si, že žena drží jeho vizitku. Byla lemována zlatem a označovala ho za nejlepšího nezávislého vyšetřovatele a lovce nezrozených tohoto věku. A nejen pro město či svět Malifaux. Při své propagaci nehodlal předstírat falešnou skromnost. Van Stoker byl najímán jen mocnými a bohatými a jeho diskrétnost a porozumění byly tak proslulé jako jeho udatnost a houževnatost při lovu.
"Jste překvapena", řekl Van Stoker mladé ženě a pohlédl z ní zpět na zkrvavenou mrtvolu. "Ale ne mrtvým mužem. To nic není - žijete v Malifaux, kde smrt není vzdálený strýček, ale tvrdohlavý a trpěný soused. Konkrétně", pokračoval ohodnocuje její elegantní fialové hedvábí a navoskované černé vlasy úzkostlivě sčesané kolem bledé, ale živé tváře, "žijete velmi blízko, jelikož jste měla čas se obléct tímto složitým způsobem za tak krátkou dobu, a bláto na vašich botách naznačuje, že jste nepřijela drožkou. Často pracujete pro Cech, jelikož jste byla schopna se sem, do cechovního ústředí, dostat bez potíží či zdržení. Vzhledem k vaší národnosti bych řekl, že jste také občasným informátorem Lucase McCabeho a on vás téměř jistě požádal, abyste mu podávala hlášení o mé činnosti a mém pohybu, a důvod vašeho překvapení je, že Lucas McCabe vám při předávání mé vizitky řekl, že jsem na druhém konci města, a předpokládala jste, že dorazíte přede mnou".
Nastala odmlka, která van Stokerovi vše potvrdila. Mladá žena byla velmi obratná v umění nedat nic najevo, krom mírné úklony. "Denisa Čen, překladatelka, k vašim službám. Lucas McCabe chce odpovědi, a za cenu, kterou si účtujete, chce také malou pojistku".
"A myslí si, že já vás shledám hezkou a nebudu protestovat", potřásl Van Stoker hlavou. "Průhledné a banální, ale jak jsem zmínil, realita je často takto nezajímavá. Nyní k práci. Řekněte mi, proč tu jsme".
"Mrtvý", řekla. Obešla ho a obkroužila malý obchod vyhýbajíc se rozlité krvi. "Někdo ho sem přivedl, spoutal mu ruce a prořízl hrdlo".
"V nitru cechovního území, je třeba dodat. Jaká to urážka zákona a řádu", zasmál se Van Stoker. "Ale všimněte si, co říkáte. Vyprávíte to, jakoby to byl příběh. Kdo udělal co a komu. To je něco, co chce každý zločinec a po čem prahne každý policista. Pěkný, jasný příběh, který všechny věci shrne. Policisté mají rádi příběhy, v nichž končí jako hrdinové. Zločinci mají rádi příběhy, které skryjí jasný fakt, že vnášejí do světa krev či chtivost. Příběhy na nás mohou mít nesmírný účinek, mohou nás přinutit vidět věci, které tam nejsou, věřit věcem, které nejsou pravdivé. Dosatečně silný příběh může změnit svět. Takže! Nevšímejte si příběhu a zabývajte se jen fakty. To jsou mé metody. Dosud mě nezklamaly".
"Není z Cechu", řekla Čen. "Je vysoký a široký, to ano, ale tlustý jako kuchař a má dřevěnou nohu. Ruce má spoutané provazem, ne pouty, takže to není ani vězeň".
"Banální, ale ne nepravdivé. Já bych řekl, že to byl námořník, ale kolem je pozoruhodný nedostatek moří. Podívejte se, jak provaz spálil předloktí a na slané puchýře zezadu na krku. Ale vidíte něco, proč by si Lucas McCabe najal mé služby?"
Odmlčela se, pohlédla na něj, a pak zpět na tělo. "Jeho hruď. Něco pod košilí?"
Van Stoker si klekl a s kapesníkem v ruce opatrně rozevřel zkrvavenou košili, aby se podívala. V kůži byl vyryt znak Tří království. "Poznáváte to?"
Přikývla a její tvář byla chladná. "Je to dlouhý drak".
"Přesně. Mýtus Tří království. Drak, který slouží lidu vaší země a který se jako poslední čin dobrotivosti promění v řeku. Další příběh, který má v úmyslu tvarovat svět. Tento znak je důvodem, proč mi Lucas McCabe nabídl vaše služby, ale není to důvod, proč vyhledal moje. Zkusíte to lépe, má malá pojistko? Což?"
Rozhlédla se po obchodě a potřásla hlavou.
Van Stoker vstal a hlasitě zapraskal kotníky. "Nebyl zabit zde. Na podlaze není dost krve. Ne, krev na podlaze je stopa. Byl zabit někde jinde. Někde blízko, a dovlečen sem".
"Ale…", Čen nejistě pokynula. "Pokud je to stopa, pak…"
"Přesně". Krvavá stopa, kterou mrtvola zanechala, nevedla ke dveřím, ale přímo k cihlové zdi. Van Stoker na ní poplácal pěstí. "Na druhé straně je rušná chodba a ani stopa po krvi. Náš vrah sem přitáhl tohoto starého pána dveřmi, které neexistují".
K druhé vraždě došlo o dvě noci později. Van Stoker přijel do Malifauxského muzea přírodní historie v časných ranních hodinách. U hlavního vchodu stáli dva cechovní strážníci a Denisa Čen naň čekala uvnitř. Lucas McCabe stál stranou a zmijovitě unylým hlasem promlouval k obrýlenému muži, kterého van Stoker ohodnotil jako kurátora.
Lucas McCabe byl černou ovcí z bohaté rodiny na Zemi a jeho činy na Malifaux byly zahaleny ve fámách o smrti a skandálech. Že si vydobyl vlivné postavení v Cechu mnohé překvapilo, ale měl rostoucí základnu věrné tlupy všehoschopných flákačů a rozmařilců, stejně jako nepřátel.
McCabe pohlédl na Van Stokera a jako jestřáb přivřel tmavé oči. Van Stoker si oklepal promoklý kabát a osušil brašnu s vybavením. Zaslechl kurátorovo vyjádření o ochraně, penězích a vraždách, k nimž by nemělo docházet v jeho budovách. Malý mužík McCaba rozčiloval a jeho protesty zůstaly bez povšimnutí, dokud se zástupci Cechu neomluvil, že ho vytáhl do deště. Van Stoker si byl jist, že kurátor nevěděl zhola nic o tom, co se tu stalo.
"Říkali, že jste dobrý", pravil McCabe a jeho hubená, kostnatá tvář byla rozdělena stínem. Z toho muže vyzařoval zlověstný klid, jakoby za okamžik mělo dojít k násilí.
"Ne", odvětil Van Stoker. "Říkali, že jsem nejlepší".
"Dvě vraždy. Žádní podezřelí. Nejlepší se zdá ne dost dobrý".
"Klidně si najměte Argentinku. Slyšel jsem, že hledá práci. Nebo Le Savant Noira, pokud ho už pustili z blázince".
McCabe se poamlu usmál a Van Stoker si nedovedl představit, že se někdy usmívá jinak. "Dudge vám ukáže tělo". Zahvízdal a k noze mu přiběhl velký pes. Narazil si klobouk do čela a odešel.
Mrtvola ležela v síni starožitností. Byla rozvalena v kruhu světla vrhaného plynovými lampami pod řadou několika prastarých brnění ze Třech království lakovaných zlatem a vyleštěných do jiskřivé černi, obklopených vitrínami naplněnými divoce vypadajícími zbraněmi. Tělo patřilo malému a šlachovitému muži, jehož kůže vypadala jako useň a smotaný vous byl nasáklý krví z rudého řezu v jeho hrdle.
"Stejná krvavá stopa", zvolala Čen ukazujíc na krvavé skvrny na parketách, které mizely v omítnuté zdi.
Van Stoker poklekl, aby prozkoumal tělo. Ještě bylo teplé. Na opasku měl osm nábojů a značku. Holland z Poutavé ulice - to nebyl obyčejný příležitostný lovec.
"Ale ta zeď, pane Van Stokere", pravila Čen. "Je zcela pevná".
Přezíravě mávl rukou. "To bylo působivé napoprvé. Mě zajímá to, co je na tomto nového". Odložil brašnu, otevřel ji a z nepořádku uvnitř vyndal pinzety, skalpel a zvětšovací skla. Mužovy šaty byly dobré kvality, ale obnošené. Na botách a kamaších měl červený prach. Voněl po rozpálených pláních a žhnoucím slunci. Tento muž byl daleko od domova. V malém koženém váčku byla jemná mosazná optika chráněná před prachem naolejovanou kůží. "Tento muž byl střelec. Umělec". Rozepnul knoflíky na mužově vestě a dal krví nasáklý oděv stranou. Vrah tam vyryl další znak v jazyce Tří království.
"Co si myslíte o tomto?", zeptal se Van Stoker.
"Je to žlutý drak. Ale co to znamená?"
"Znamená to nadbytek. Stop. Teorií. Odvedení pozornosti. Ještě jsem se nerozhodl. Nepodlehnu jakémukoliv příběhu, který si vrah vymyslí. Jakékéli okultní praxi, o níž si myslí, že jeho zločiny ospravedlní. Ať tím klame sám sebe. My to uvidíme jasnějšíma očima". Znovu se podíval na mužův nábojový pás. Do jednoho z kožených oček bylo něco nacpáno. Vědom si toho, že v této temné síni ho mohl kdokoliv sledovat, skryl nález, což byl útržek papíru, do dlaně a posléze strčil do kapsy. "Kdo našel tělo?"
Kurátor přivedl seschlého staříka, který chodil o holi. Vypadal tak zatrpklý jako týden staré mléko a tenká kůže na tváři byla plná vrásek jako mapa ulic ve slumech. "Toto je Jan Lo", pravil kurátor. "Čas od času s ním konzultujeme relikvie a vzácné starožitnosti. Oba jsme tu v noci byli a katalogizovali novou dodávku. Pan Lo odešel porovnat nějaké smlouvy, když nalezl tohoto nešťastníka".
Van Stoker se ho zeptal, v kolik hodin našel tělo, a stařec dlouho přemýšlel, než zvedl tři prsty a řekl několik slov japonsky.
"Ctihodný starší pravil, že nalezl…", začala Čen, ale Van Stoker ji přerušil.
"Ano, tři hodiny. Kurátor by také nabídl překlad, kdyby mluvil japonsky, ale on to neučinil. A jelikož s ním pan Lo pracuje, předpokládám, že anglicky mluví dokonale. Je to tak, pane Lo?"
Stařec se narovnal a přikývl. Světlo plynové lampy na okamžik zablikalo a vystavená prázdná brnění jakoby se zvětšila. Van Stoker si pomyslel, že na tomto Jan Loovi je víc, než se na první pohled zdá, když přes starcovo rameno zahlédl něco, z čeho mu přeběhl mráz po zádech. Mohla to být jen hra světla, zde, v této části muzea naplněné podivnými artefakty, ale na chvíli zahlédl něco jako ženskou hlavu vznášející se ve stínech. Prsty se dotkl útržku papíru ve své kapse. Byl čas jít.
"Možná vám položím pár otázek později, pane Lo".
Jan Lo znovu přikývl. "To se rozumí". Pokynul k síni. "Nyní se musím postarat o předky".
"Máte na mysli expozici".
Jan Lo se usmál a krátce se uchechtl. "To se rozumí".
Van Stoker a Čen odešli, když dorazili dělníci z márnice naložit tělo a kurátor Dudge kolem nich povykoval.
Venku stále pršelo. Dva kamenní lvi u vchodu do budovy se leskli pod světlem lamp. Van Stoker se rozhodl, že o papíru se zatím nezmíní.
"Víte", zeptal se, když vytáhl cigaretu zapálil si ji, "musím být unavenější, než bych si pomyslel. Zdálo se mi, že tam vzadu vidím ženu, tam v síni starožitností. Vy jste neviděla nic, že?"
Čen otevřela svůj navoskovaný deštník a vstoupila do deště. Nasadila si dřevěné sandály, aby se jí od louží nenamočily šaty. "Ne, pane Van Stokere. Neviděla jsem nikoho".
Poprvé od chvíle, kdy se poznali, byl Van Stoker přesvědčen, že ji přistihl při lži.
Jeho oblíbená kavárna byla blízko řeky a držela tržní hodiny, což znamenalo, že byla otevřena ve dne i v noci. Na stolku před ním ležel šálek melasovité arabiky zdobený opiem a marockým kořením. Van Stoker rozvinul útržek papíru.
Na obou stranách byly vytištěna slova a byl určitě odtržen z větší stránky. Žádné slovo však nebylo přepůleno, což byla buď hrozná náhoda nebo byl kousek utržen daleko opatrněji, než se zdálo.
Samotný papír také nebyl papírem, ale tenkým pergamenem, pečlivě vydělanou zvířecí kůží používanou pouze nejlepšími vazači knih. Slova na něm však byla více než nepoužitelná, pár vět z nějakého komerčního díla slečny Vernové, francouzské vědecké spisovatelky. Obrátil útržek a byl překvapen, když viděl, že věta, kterou právě přečetl, pokračovala na druhé straně. "Zajímavé", zamumlal si pro sebe a usrkl kávy.
Znovu útržek obrátil a témř upustil šálek. Slova se změnila. Nyní pokračovala věta, kterou si právě přečetl na druhé straně. Obracel papírek znovu a znovu, a pokaždé, když tak učinil, slova se změnila. Větu za větou, otočení za otočením, otevírala se před ním celá kniha.
Dopil kafe a při vzpomínce na mýtus, který kdysi dávno slyšel, roztrhl papírek ve dví.
Na každém kousku se objevila odlišná věta. Jedna byla Vernová, druhou neznal.
Vstal a uložil kousky do kapsy. "Každý kousek knihovny je knihovna", zamumlal si. Může to být pravda?
O dvě noci později byl Van Stoker oblečený a připravený na příchod Denisy Čen.
"Očekával jsem vás dříve", pravil odloživ své housle vedle talířů se snídaní.
"Přijela jsem jak nejrychleji jsem mohla", odvětila. "Vyrazila jsem hned, jak jsem to slyšela".
"Předpokládám, že právě našli tělo?"
"Takže to nevíte?", vypadala Čen zmateně. "Tak proč jste mě očekával dříve?"
"Prosté. Viděli jsme dva draky. Odvažuji se tvrdit, že dnes uvidíme třetího. Legenda mluví o čtyřech dracích, takže není těžké vyvodit tři a čtyři, když jsme již viděli jeden a dva. A zatím", ukázal ke svazku papírů na pohovce ve své pracovně, "McMourningovo hlášení určilo čas smrti jednonohého kuchaře na zhruba tři hodiny ráno a afrického lovce kolem dvou hodin. Nikdo je dosud nepostrádal. Vsadím se, že shledáme, že tato poslední oběť zemřela dnes v jednu hodinu. Množství dní mezi prvními dvěma vraždami bylo stejné jako množství dní od posledního zabití, a toto je pouhý můj dohad, ale je jasné, že máme co do činění s nějakým druhem rituálu. Rituály jsou jen dalším druhem příběhového ovládání světa v podobě, která může být sledována, naučena a předvídána". Usmál se. "Nebo zmařena, pokud má člověk prostředky".
"Myslíte, že bude čtvrtá vražda?"
"Dozajista. Vše na to ukazuje. Za dva dny o půlnoci. Scéna je připravena, výzva je jasná. Ale pamatujte na mé metody. Rozpoznat příběh vraha znamená odhalit jeho činy. Ve svém mrzkém krvavém příběhu je hrdinou. Abychom mohli doufat, že se dostaneme před něj a zapíšeme ho do knihy, mu musíme upřít moc jeho příběhu?"
"Zapíšeme ho do knihy?", opakovala. "Proč jste to řekl?"
"Co?" Otevřel brašnu a vložil do ní několik předmětů a vyšetřovacích nástrojů. K opasku si připevnil malou kuši a vyzkoušel, zda je nabitá. "Strážník ve vrátnici má zapsaný seznam všech zločinců přivedených během jeho směny. Oblasti vaší neznalosti jsou alarmující. Nyní pojďme, kam míříme?"
"Musíme chytit vlak".
Třetí vražda se odehrála ve vozovně na okraji města a Van Stoker díky svým cechovním dokumentům zrekvíroval lokomotivu, aby je tam odvezla. On a Čen na místě shledali, že tělo bylo odneseno a místo zločinu bylo zcela zničeno dělníky, parními vozíky a nákladními konstrukty. Zaschlá krev však byla na zaprášeném betonu stále jasně viditelná, stejně jako na fádní betonové zdi, odkud krvavá stopa přicházela.
Na místě bylo několik strážníků, ale nevěděli, co přesně dělat, a jelikož se stále nedostavil žádný velící důstojník, byli nedisciplinovaní a zahálčivě rozmlouvali s několika dělnicemi.
Van Stoker se jim vyhnul dávaje přednost neodhalovat dosud svou přítomnost. Poslal Čen najít tělo, a pak ustoupil do klidného kouta. Čen se záhy vrátila, když mluvila s několika svými krajany. Tělo bylo na paletě v blízkém skladišti. Van Stoker shledal, že vstup je nestrážený a jen špatně uzamčený, což neodolalo jeho umění s párem ocelových šperháků.
Skladiště bylo nacpáno rourami, traverzami a mílemi železných kolejnic, ale uprostřed byla jasně viditelná paleta, přes kterou byla přehozena špinavá plachta. Pod ní leželo tělo, groteskně vypadající stařec s protáhlým obličejem zkrouceným životem v zášti a ubohosti. "Zřídka vídám jedince vzhledem vhodnějšího k obvinění z hanebnosti a zločineckých sklonů", okomentoval to Van Stoker. "Předpokládám, že svět je bez něj lepším mítem, ale podívejte. Proříznuté hrdlo. Spoutané ruce. A jak jsem očekával, třetí drak na hrudi. Perlový drak, pokud se nemýlím".
"Čeho chtějí dosáhnout?", zeptala se Čen. "Co se stane, až bude nakreslen čtvrtý drak?"
"Mám své podezření", odvětil Van Stoker, "ale pst, máme společnost".
Z druhého konce skladiště přicházel zvuk mnoha kroků, z nichž některé byly těžké a kovové. V jejich čele šla malá a šlachovitá žena. Ruce měla pokryté tetováním a měla dlouhé, tmavé rukavice s ocelovými špičkami na prstech. Vyzařovalo z ní chování a arogance vůdce gangu a její temné oči planuly ohnivou prchlivostí, která hrozila výbuchem. Když spatřila Van Stokera, zastavila se. "Ty", vyštěkla, aniž by se snažila skrýt pohrdání. Vrhla jedovatý pohled na Čen. "McCabe říkal, že přijdeš. Ale protáhl jsi se přes mojí vozovnu. Jako zloděj. Posledního zloděje jsme nechali odejít s prázdnýma rukama".
Muži a ženy za ní se nepříjemně zachechtali a Van Stoker si byl docela jist, že zloděj odešel bez jakýchkoli rukou, pokud vůbec odešel. Všichni dělníci byli svalnatí a mnozí měli hrubé mechanické paže nahrazující ty ztracené při nehodách. Z mnohé hydrauliky a miniaturních kotlů syčela pára zahalující celý ansámbl do slušné mlhy.
"Toto je Mej Feng", zašeptala Van Stokerovi Čen. "Máme štěstí. Potkali jsme ji v dobrém rozmaru".
Van Stoker na ní překvapeně pohlédl, ale bylo zjevné, že Čen se nepokoušela o ironii. Obrátil se zpátky k Mej Feng, která se blížila kroutíc rameny jako boxer při zápase. Zastavila se jen pár kroků od něj.
"Pokud tě bodnu", zeptala se ukazujíc mu jedním útlým, ostrým prstem na srdce, "přímo sem, budeš krvácet?"
Denisa Čen udělala krok kupředu, ale Van Stoker jí položil ruku na paži. Chvěla se. Tolik k dobrému rozmaru. Dělo se tu něco, čemu nerozuměl.
"Otázka nezní, zda budu krvácet, slečno Mej. Otázka zní, zda jste dost rychlá, abyste se ke mě dostala?"
Z van Stokerova tvídového pláště vykoukla špička jeho malé kuše. Pomalu ji zvedl celou dobu sleduje Mej Feng. Byl zkušeným bojovníkem, pročež předpokládal, že v jejím výrazu spatří nějakou změnu, nějaké varování, co přijde. Nespatřil.
S pohym tak rychlým, že neměl čas reagovat, vymrštila Mej Feng pravou nohu a kopla dolů, čímž mu rozkopla kuši v ruce. Překvapeně upustil kusy na zem a zaťal pěst, pociťuje bolest vystřelující mu do paže. Vzal si jen jednu kuši, což mu nyní ponechávalo jen nůž v pochvě na předloktí. Vytáhl ho a udělal krok zpět.
Mej Feng se ušklíbla, obrátila se a kráčela pryč. "Tohle je ztráta času. Uděláme to po mém". Bez dalšího vysvětlování odvedla své dělníky pryč.
Čen vypadala vyděšeně. "Měli bychom jít".
Van Stoker popadl svou brašnu s vybavením. "Souhlasím".
Spěchali ze skladiště stejnou cestou, kterou přišli. Hluk a činnost v rušné vozovně je obklopily prachem a zmatkem po celou cestu k lokomotivě, kterou Van Stoker sám v tichosti řídil zpět do města.
Van Stoker položil před Denisu Čen sklenici s vínem, a pak jí podal jeden útržek papíru. Měl na sobě stále kousek příběhu Verneové.
Byli v jeho bytě. Čen byla celý den pryč a vrátila se s přichodem noci se znovu nabytou vyrovnaností. Van Stokera bolela ruka, ale nebyla pochroumána, o čemž se ujistil cvičením na své housle. Čen, zdvořilá jako vždy, nevypadala, že by si všímala jeho amatérského šmrdlání. "Co soudíte o tomto?"
Čen si usrkla vína, zatímco Van Stoker pokračoval ve hře a oheň v krbu poskytoval úlevu od temnoty a silného deště venku. Se zamračeným výrazem papírek obrátila a Van Stoker sotva potlačil smích, když jej otočila zpět a vydechla. Po chvíli otáčení znovu a znovu ho odložila.
"Takže?"
"Takže", pravila s upřímným úsměvem. "Je to Sen v červeném pokoji. Je to kniha, která mě naučila, jak číst".
"V angličtině či japonštině?" Sebral útržek a vrátil ho do kapsy.
Vrhla naň zmatený pohled. "Určitě poznáte rozdíl?"
Van Stoker pokračoval v hraní. Takže útržek ukazoval různé příběhy různým lidem, příběhy, které měly nějaké spojení s tím, odkud byli. Může to být z knihovny? Byl jen jeden způsob, jak to zjistit.
V tu chvíli upoutala jeho pozornost změna ve zvuku deště. Hlas mu ztvrdl, když rychle promluvil: "Slečno Čen. Pro svůj příští recitál zahraji něco v agresivním arpeggiu. Bude lépe, když si to poslechnete z křesla u knihovny". Ukázal pokývnutím a udělal bodavý pohyb. "Teď. Rychle, smím-li prosit. Dokud mám můzu".
Zmatená Čen si přesedla. Ve chvíli, kdy se posadila, se roztříštilo okno studovny a dovnitř vlétla sprška jisker a deště. V tu chvíli se ozval podobný zvuk z jídelny a ložnice. Rozrženým závěsem proskočila černě oděná postava, dopadla na zem a vyskočila na nohy. Ve světle krbu se zaleskl meč. Objevil se záblesk a vyvalil se hustý dým.
Van Stoker kopl do židle, na které předtím seděla Čen, a ta odlétla na vetřelce, který přeskočil psací stůl a s napřaženým mečem se hnal kolem něj.
Van Stoker stiskl kolíček na svých houslích. S hlasitým lupnutím vyjela na druhém konci čepel. Zamával s nimi jako šermíř a čepel se přitom ještě natáhla a zasáhla překvapeného útočníka do hrdla.
Sotva vytáhl Van Stoker housle, už se ve dveřích do jídelny objevila druhá černě oděná postava. Van Stoker se skryl za pohovku, když ve vzduchu nad ním prolétly drobné červeně opeřené šipky. Jeho housle stále vydávaly cvakavé zvuky od vnitřního mechanismu a ze strany vykoukla rukojeť. Sáhl na stůl, popadl smyčec a vsunul ho do houslových strun jako šíp. Páka zachytila struny a natáhla je podél vysunuvší se rukojeti. Van Stoker vstal, ustoupil na bok, aby se vyhnul dalšímu páru jedových šipek, zvedl housle a vystřelil. Zatímco smyčec letěl vzduchem, ozvalo se ztěží slyšitelné cvaknutí.
Zároveň s vystrašeným polknutím Čen zachytil druhý vetřelec smyčec jen pár palců pěd svou maskovanou tváří.
"Dolů!", vykřikl Van Stoker. Ve chvíli, kdy on a Čen skočili do úkrytu, špička smyčce vybuchla.
Když se Van Stoker postavil, bezhlavá vrahova mrtvola byla skrz houstnoucí dým stěží viditelná. Pomohl Čen na nohy.
"Je tam další", vydechla. "Ve vaší ložnici".
"Nemyslím si, že se o něj musíme starat. Mám mnoho nepřátel, vyčerpávající znalosti o pastech a nikdy nespím v posteli". Otevřel dveře do ložnice. Nohy třetího vetřelce byly přeseknuty obří zubatou pastí v okně a jeho zbytky byly nabodnuty na řadě bodců, které se vynořily z podlahy. Van Stoker si povzdechl: "Paní domácí omyjí, až to uvidí".
"To je šílenství", prohlásila Čen panicky se rozhlížejíc.
"Myslím, že nyní víme, jak vypadají způsoby slečny Mej". Van Stoker ji vzal za ruku. "Pojďte se mnou. Musíme zmizet".
Van Stoker tam již jednou byl a sotva se odtud dostal živý. Tentokrát to spolu s Čen mohlo jít snáz, ale nikdy nemůžete říct, v jakém rozmaru uličku chytíte. Bylo to nebezpečné, ale museli to zjistit.
"Pohybuje se tu kolem?", zeptala se Čen, když ji Van Stoker vedl hluboko do malých uliček a kroutících se průchodů chudinské čtvrti. Záře svítání rámovala černé střechy proti obloze.
"Ano a ne. Myslím, že může existovat na pevném místě ve městě, alespoň většinu času. Pokud strávíte v uličce dost času, můžete být dokonce schopna zhruba odhadnout, kudy vede. Většinou může konec uličky ústit kamkoliv ve městě. Ale to není problém".
Dalších pár minut šli a Van Stoker musel obdivovat Čeninu trpělivost, ale nakonec jí to nedalo.
"Co je tedy problém?"
"Nešťastná ulička je živá. Víte, kde jste?"
"Ne… počkejte", rozhlédla se kolem. "Ne. Kde jsme? Živá?"
"Dobře. Také jsem ztracen. Což není snadné, mohu dodat. Pokud se začnu dívat na barvu hlíny, typ cihel nebo vzory mechu na zdech, mohu zjistit, kde jsme, a nikdy tímto způsobem uličku nenajdeme. Můžeme o ní zavadit jen, pokud…" Van Stoker si dal prst na rty, a pak ukázal prstem na dlážděnou ulici, o níž si byl jist, že tu ještě před okamžikem nebyla. Vzal Čen za paži a vedl ji tiše k místu, přičemž na něj upřeně hleděl. "Má mnoho mluvčích. Pokud to bude Vyschlý muž, dobře, nic mi neřekne, ale ani nás nezabije. Pravděpodobně. Pokud to bude Bezoárový pes a kterákoliv tlama začne funět, běžte. Pokud to bude Automatická panna, pak…"
Před nimi se táhla křivá dlážděná ulice. Na půl cesty dolů svítila žlutá lucerna nad výlohou bezejmenného obchodu. Van Stoker vstoupil na dlažbu a vzal Čen s sebou. Cítil, jak mu buší srdce, a uvědomil si, že se potí.
"Je to Automatická panna. Sakra". Chvíli horečně přemýšlel. "Máte nějaký papír? Máme jen jeden pokus, a vy ji musíte vyrušit, zatímco já k ní budu mluvit. Vím, že to nedává smysl, ale musíte zpomalit mechanismus, takže si neuvědomí, že se ptám. Alespoň ne přímo".
Čen vytáhla z kabelky svůj diář a Van Stoker přikývl. V ústech měl povážlivé sucho. Nebylo by ku prospěchu věci sdělit Čen, v jakém nebezpečí oba jsou.
"Vytrhněte list a vytvořte jeřába", zasyčel. "Předpokládám, že umíte origami?"
Čen přikývla a pomalu kráčeli k obchodu. Vytrhla stránku a začala skládat.
"Až jednoho dokončíte, položte ho na zem a okamžitě začněte dělat druhého. Nepřestávejte. Za žádnou cenu".
Z výlohy sledovala uličku dřevěná figurína. Byla vytesána z jemně vyleštěného dřeva do ženské podoby a byla vidět jen horní část těla. Zbytek těla, pokud vůbec existoval, byl skryt ve zdobně lakované krabici. Dřevěné paže sebou trhaly. Tvář panny byla vytvořena z porcelánových částí ovládaných strojkem viditelným mezi jednotlivými kousky.
Van Stoker se zastavil přímo před ní a Automatická panna se otočila čelem k němu. Koutkem oka viděl Čen dokončit prvního jeřába a položit jej na dlažbu. Oči panny zaklapaly a prohlížely si ho.
Van Stoker zvedl útržek pergamenu. "Potřebuji vědět, zda je to z knihovny všech věcí".
Porcelánové rty se pohnuly, přestože oči se neodrthly od papírového jeřába. "Jsou knihovnou všech věcí". Hlas byl sladký a snový doprovázený bzučením mechanismu připomínajícím včely v jarní zahradě".
Slyšel ostrý nádech Čen a nemusel se podívat, aby věděl, že se složitě složený papírový jeřáb sám od sebe rozbalil. "Nepřestávejte", zašeptal. "Zapřísahám vás".
"Takže je to pravda. Existuje", pravil Van Stoker panně. Čen položila na zem dalšího jeřába. První byl už téměř zcela rozbalen a druhý se začala rozbalovat ve chvíli, kdy ho upustila. Vydechla, jakoby dostala elektrickou ránu, a rychle vytrhla z diáře další list.
"Potřebuji se do knihovny dostat". Zarazil se. Každá část knihovny byla knihovnou. To panna myslela. Časem se na těchto ústřižcích objeví všechny knihy knihovny. Musí se ptát velmi opatrně, jinak ho panna spoutá ve smyčkách. "Ne, potřebuji do knihovny vstoupit. Jak to mám udělat?"
Čen dokončila třetího jeřába. Ten se začal rozbalovat dříve, než ho vůbec pustila. Z prvních dvou zbyly dokonale ploché papírové obdélníky.
"Udělejte něco jiného", zašeptal Van Stoker. "Učí se příliš rychle".
"Je jen jeden způsob, jak vstoupit či opustit knihovnu všech věcí", pravila panna.
Čen se snažila ze všech sil a z jejích úst vyšlo slabé zasténání, jak se jí prsty míhaly. Položila na dlažbu žábu právě ve chvíli, když se třetí jeřáb rozevřel a zbyl z něj list. Žabí hlava se rozevřela a začínala se rozbalovat.
"Kde to je?"
"Není to nikdy dvakrát na stejném místě".
Čen vykřikla. Upustila druhou žábu a zpola dokončná figurka se začala rozbalovat dříve, než dopadla na zem. Třesoucími se prsty začala znovu. "Nezvládnu to", zanaříkala. "Nepamatuji si, jak je dělat. Myslím, že si to ode mě bere".
"Kde budou dveře dnes večer?", zařval Van Stoker. "Kde to bude dnes?"
"Ve sklepě Výletního kasina".
Van Stoker popadl Čen. "Běžte!"
Hnali se dolů dlážděnou ulicí. Za nimi klesalo poslední dílo Čen, květina, a přitom se rozbalovala. Byla plochá ještě než dosáhla země. Panna k nim zvedla své porcelánové oči, otevřela svá porcelánová ústa, aby zaječela - a byli pryč z Nešťastné uličky.
Výletní kasino bylo vřelé a vlídné. Nad výskáním a křikem od stolů s kostkami a hvízdáním na pracující dívky zněla veselá hudba pianisty. Ve vzduchu visel hustý modrý dým vytvářející zářivé koróny kolem stovek svic a plynových lamp.
A přesto bylo pro Van Stokera toto kasíno zvláštní. Každé kasino skrývá pod povrchem nevinné zábavy sklony k zoufalství, ale hledání rozkoše ve Výletním jakoby bylo naléhavější. Něco silného ve vzduchu jakoby pohánělo mnohé klienty k vyššímu veselí při výhře a hlubší sklíčenosti při ztrátě. Byla to mánie duší, kterou Van Stoker nedokázal vysvětlit, a přesto navenek vše vypadalo normálně.
Byla to druhá noc po třetí vraždě. Čen chtěla McCabemu ohlásit útok ve Van Stokerově bytě a umístění knihovny, ale Van Stoker to odmítl. Místo toho strávili den ve skrytu nyní šli v přestrojení. Van Stoker v šedi potulného kazatele a Čen v decentních šatech z černého lnu se závojem. Splynuli s tlačícím se davem a Van Stoker začal hledat vstup do sklepa.
"Vítejte ve Výletním kasinu, pane a madam!". Skloněním klobouku je přivítal vysoký, útlý muž v šedém fraku, naškrobené košili s černou hedvábnou šálou a výstavním úsměvem, který by zapůsobil i na cirkusového klauna. "Mé jméno je Jacob Lynch, vlastník tohoto skromného podniku, a je mi vždy potěšením, opravdovým potěšením, vidět nové tváře, zejména", Vzal Čen za ruku s úmyslem ji políbit, "natolik obdařené krásou. Hlídejte si ji dobře, pane, nebo bych vám ji mohl ukrást pro sebe". Zasmál se a nijak mu nevadilo, že ani Čen, ani Van Stoker se nezasmáli s ním. Za ním se rozhlížela hromada svalů nacpaná do těsného obleku a vesty po něčem, co by mohla praštit. "Ale musím jít, pane a madam, zatímco vy, dobří lidé, tu oprávněně hledáte nějakou zábavu a uvolnění, takže vás opustím a přeji vám oběma příjemný večer. A pokud byste cokoliv potřebovali, stačí zakřičet, a Jakob Lynch hned zařídí nápravu". Jakob Lynch znovu sklonil klobouk, zářivě se usmál a protlačil se davem pryč.
"To je ale imbecil", zamumlala si Čen a potřásla hlavou, až se závoj svůdně zavlnil. "Jaký je váš plán?"
Van Stoker ji vedl ke vzdálenější stěně kasina. "Dnes bude vyvolán čtvrtý drak, černý. Čtyři draci, čtyři vraždy. Dva dny mezi každou, a tato se odehraje o půlnoci, hodinu před předchozí". Zkontroloval své kapesní hodinky. "Což je za dvacet minut".
"A co s tím má společného knihovna?"
"Všechno". Rozhlédl se, sklonil se pod červeným provazem a otevřel nevýrazné postranní dveře. "Rychle!".
Protáhli se dveřmi, dolů po strmých zaprášených schodech a do dlouhého, sudy naplněného cihlového sklepa. Uhasil několik plynových lamp a spolu s Čen vklouzli do stínů mezi vinnými sudy s dobrým výhledem na sklep. Van Stoker se obrátil k Čen. "Všechny tři dosavadní vraždy se odehrály v knihovně. Tak byl vrah, či vrazi, schopen rozmístit těla po Malifaux. V době, kdy byla těla nalezena, se dveře do knihovny všech věcí posunuly a nikdy nejsou dvakrát na stejném místě".
"Takže pokud se čtvrtá vražda odehraje v knihovně, máme jen pár chvil od otevření dveří, abychom jí zabránili".
Van Stoker pomalu potřásl hlavou. "Zapomínáte na mé metody. Tyto vraždy, teatrálnost, odpočítávání k půlnoci, jejich předvídatelná povaha - to vše je pozváním k účasti na vrahově příběhu. Pokusíme-li se zachránti tuto čtvrtou nešťastnou oběť, budeme hrát vrahovi přímo do rukou. Možná doslovně".
Čen vypadala šokovaně, jak očekával. "Nemáte v úmyslu pokusit se ho zachránit?"
"Běžní zločinci mají jednu osudovou slabost a vy, má drahá, jeden báječný rys. Běžní zločinci plánují své zločiny v reakci na poctivost, morálku a spravedlnost, kterou vidí. Mně stačí podívat se na vás, abych viděl terč, kam míří, a věděl, že musím napnout své úsilí opačným směrem, abych to překazil. Centrum leží v knihovně. Tam mám v úmyslu jít". Přiložil si prst na rty. "Přestože mám silné podezření, že čtvrtá oběť bude mrtvá, než se dveře otevřou. Začíná to".
Cihly na vzdálenější zdi se pohnuly. Začaly padat přímo od Van Stokera, jako by byl nad nimi a za nimi byla černá a bezedná studna, což vyvolávalo závrať. Když všechny ve cihly zhruba lidské velikosti zdi spadly do temnoty, zjevila se uprostřed ničeho klika ze zašlé mosazi. Kolem se objevila dřevěná prkna zčernalá věkem. Během několika úderů srdce tam stály těžké a pevné dveře s cihlami po stranách.
Dveře se otevřely. Za nimi ležela slabě osvětlená místnost. Objevily se dvě postavy v tmavých róbách. Měly bílé masky s nakreslenými obličeji ve stylu Tří království. Mezi sebou táhly tělo muže se spoutanýma rukama, za kterým zůstávala krvavá stopa.
Upustily ho na udusanou hlínu sklepní podlahy. Van Stoker viděl, že v jeho hrudi je již vyryt znak čtvrtého draka. Měl podříznuté hrdlo a nebylo možné, aby byl ještě naživu.
Dvě maskované postavy se vrátily dveřmi, ale nezavřely za sebou.
"Teď!", zašeptal Von Stoker. Vyrazil přes sklep a zastavil se jen na okamžik, aby se podíval na čtvrtou a poslední oběť. Muž měl holičskou zástěru s různými nástroji visícími z koženého opasku. Vlasy se mu leskly hustou pomádou, ale i ve smrti měly jeho oči v sobě něco démonického. Další pokřivený charakter, který nebude svět postrádat.
"Někdo přichází!", zašeptala Čen a zatahala Van Stokera za kabát. Na schodech zaduněly kroky a Van Stoker se s ní procpal dveřmi.
V okamžiku, kdy překročil práh, věděl, že to je skutečně knihovna. Vzduch byl chladnější a sušší než ve sklepě a ve vzduchu se vznášel jako svůdný parfém sladký a prašný pach knih. Toto místo bylo staré, mnohem starší než lidé na Malifaux. Byla zde moc, velmi slabá, ale přesto nepopiratelná moc.
Byli v kruhové místnosti bez oken s klenutým stropem. Zdi lemovaly knihami nacpané police a podél obvodu byly v nepravidelných intervalech rozmístěny dveře a schodiště. Olejové lampy vydávaly zlatou záři. Na stole ležely otevřené dvě knihy. Při pohledu na knihy se Von Stokerovi rozbušilo srdce, přestože nemohl říci proč, a neměl čas se na ně podívat. Kroky se stále blížily.
On a Čen se přitiskli ke zdi v neosvětleném výklenku a sledovali dveře do sklepa.
Objevila se jediná postava ve stejném úboru a masce. Vstoupila a dveře do sklepa se za ní zavřely. Byla to jediná cesta z knihovny a Van Stoker věděl, že pokud by dveře otevřel, již nepovedou do sklepa.
V dalších průchodech se objevily další maskované postavy a k jeho hrůze mu Čen přiložila k hlavě pistoli.
"Tady!", zavolala a zatlačila na pistoli, zatímco druhou rukou mu sebrala kuši. "Tohle si vezmu".
Nemohl nic dělat. Byl v pasti. Pokrčil rameny a vyšel.
Čen ho zastavila uprostřed místnosti a klidně přešla ke stolu. Maskované postavy nereagovaly.
"Pokud mě chcete mrtvého", pravil Van Stoker, "máte krásnou příležitost, slečno Čen".
"Někteří z nás si mysleli, že by to bylo řešení", ozval se chladný, tvrdý hlas maskované postavy nalevo, v němž Van Stoker poznal Lucase McCabeho. "A tím téměř celou věc zničili".
Druhá nejmenší postava si odfrkla, ale neřekla nic. I tento slabý zvuk mu stačil prozradit, že to byla Mej Feng.
Van Stoker se obrátil k postavě u dveří. "Jakob Lynch, předpokládám". Muž se přehnaně uklonil.
Nejmenší z postav držela hůl. "Pane Lo. Zdá se, že mé otázky musí počkat. Takže zbývá…"
Pátá postava si sundala masku. Byla to japonská žena s tmavými vlasy a nefritově zelenýma očima bez špetky slitování.
"Misaki Katanaka, paní obchodního domu Deseti hromů", pravil Van Stoker, zatímco ostatní postavy si též sundavaly masky. "To je tedy společnost. Co by za to Cech dal, vědět, že sdílíte společné cíle".
"Pamatujte na své metedy", řekla mu Čen. "My, tedy Deset hromů, na ně spoléháme. Zde to skončí a vy jste se vrátil o své svobodné vůli. A nebyla to Denisa Čen. Jmenuji se Čiaki".
"Vrátil? Vaše podivné hry dávají stále menší smysl. Nikdy jsem tu nebyl".
"Víte, kde jste?", zeptala se Misaki.
"V knihovně všech věcí", odvětil. "Je zmíněna v nejstarších textech nalezených v Malifaux. Místo velké tajemné moci a neznámého původu. Říká se, že jsou v něm shromážděny všechny mýty a legenty tohoto světa, nefilimů, nezrozených i těch, kteří tu byli před nimi".
"Také obsahuje mýty a legendy lidstava", sdělila mu Misaki. "Když sem lidé přišli, přinesli je s sebou. Nejen v knihách, ale také v sobě. A knihovna to všechno sbírá. Lidstvo má nyní v knihovně všech věcích své křídlo. A příběhy mají v Malifaux moc všude, tím více v knihovně".
"Příběhy na nás mohou mít nesmírný účinek", děla Čiaki a Van Stoker si vzpoměl, že jí před šesti dny tato slova řekl. "Příběhy nás mohou přinutit vidět věci, které tam nejsou, věřit věcem, které nejsou pravdivé. Dosatečně silný příběh může změnit svět. Mýty a legendy v těchto zdech tvarují svět venku. To je skutečná moc knihovny. Ale žádný z mýtů a legend v knihovně není ze Třech království".
"Můžeme počkat", pravila Misaki. "Stane se to, časem. Knihovna sesbírá všechno".
"Ale", zavrčel McCabe, "my nejsme příliš trpěliví.
"Takže", pochopil Van Stoker, "jste udělali, co dosud neudělal žádný člověk ani nezrozený a našli jste cestu dovnitř. Musím přiznat, že to na mě učinilo dojem. Ale jaká je v tom moje role?" Ale už si začal uvědomovat, co to může být.
"Druh změn, které chceme v knihovně vytvořit, je příliš radikální", řekl Lynch.
"Pokud tu chceme své vlastní křídlo, musíme něco udělat", vysvětlila Misaki. "Něco, na co příběhy vašich lidí musí… být připraveny. Jistě jste si to již dal dohromady".
Van Stoker tak již učinil a jeho myšlenky směřovaly jen k jednomu závěru, kterému by se rozhodně chtěl vyhnout.
"Čtyři oběti", pokračovala Misaki. "Pirát s dřevěnou nohou. Velký lovec z Afriky. Šéf kapsářů a dětských zlodějů ze Starého Londýna. Krvelačný holič. Poznáváte někoho z nich? Jejich příběhy tu již nenajdete. Místo toho", pokynula k policím plným bambusovým tubám na svitky, "jsou tu legendy o čtyřech dracích. A připojí se mnoho dalších".
"Ale něco se pokazilo, že?", odvětil Van Stoker. "Z knihovny uniklo něco, čeho jste si nevšimli".
Misaki přikývla a sebrala ze stolu dvě knihy. "A my nemůžeme dokončit úkol, dokud se to něco, nebo někdo, nevrátí".
"Co je to za knihy?"
"Pamatujete se na průchod skrz trhlinu, Arthure Van Stokere?", otázal se s krutým smíchem McCabe.
"Prospal jsem to. Co je to za knihy?"
"Pamatujete se, co jste dělal v Malifaux, než jsem vám nabídl tuto práci?", zeptal se McCabe znovu.
"Vyšetřovatele na volné noze a lovce nezrozených. Co je to za knihy?"
"Myslím, že víte". Položila Misaki jednu zpátky na stůl. "Konzultující detekkiv". A pak druhou. "Lovec upírů. Dva příběhy, které se v panice chopily šance na přežití, pane Van Stokere".
"Vy jste se vrátil o své vlastní vůli", děla Čiaki. "Nikdy byste nepřišel, pokud byste nebyl přesvědčen, že je to váš nápad. Je mi líto, Arthure Van Stokere, ale váš čas tu je u konce. Bojoval jste dobře a udatně, ale toto je čas Deseti hromů".
Šklebící se McCabe vytáhl lovecký nůž a přejel si prstem přes hrdlo. Misaki natáhla ruku. "Tentokrát ne. Tento si zaslouží lepší osud". Kývla na Čiaki.
Chiaki se obrátila zády k Van Stokerovi a zavřela jednu knihu. Ta jí poskakovala pod rukama a ona zpoza sebe slyšela téměř lidský pláč. Pokrčila rameny a zavřela druhou knihu. Pláč ztichl, a když odezněla ozvěna, obrátila se a po Arthurovi Van Stokerovi nebylo ani památky.
"Dejte tyto dvě zpátky do police", přikázala Misaki. "Zaslouží si své místo".
Sobota, 12. října
Svíjelo se to a zmítalo jako klubko kroutících se červů v květináči - modrých, zářících červů snažících se uniknout. Ostatní děti se toho bály. Všichni plakali a malá Bess se počůrala.
Na začátku cesty všichni ječeli a drželi si nosy, kdykoliv to někdo nemohl zadržet a udělal to na chladnou železnou podlahu vlaku, ale než jsme se dostali k trhlině, stalo se to tolikrát, že všechno stejně páchlo a všichni se příliš báli zářícího portálu, aby tomu věnovali pozornost.
Všichni ostatní byli strašpytlové. Trhlina byla nádherná. Viděl jsem ji v dálce přes okno už z dálky a stále jsme se blížili. Pak se vlak obrátil a mířili jsme přímo do ní. Teď slyším stále hlasitější praskání. Dokonce to slyším přes pláč a křik ostatních dětí. Je to pocit, jako když přichází obzvlášť silná bouře. Někdy ji prostě cítíte přicházet, určitě to znáte.
Joshua říkal, že jsme ve vězeňském vlaku, kterými odvážejí zločince. Říkal, že viděl přesně takový vlak vjet do tunelu směřujícímu ke Gothamskému krajskému vězení a vyjel plný vězňů. Říkal, že se natahovali skrz mříže, jakoby se snažili zachytit co nejvíc slunce a svobody co mohli. Jeho otec mu řekl, že zločinci byli odváděni na Malifaux dostat, co si zaslouží. Ale tyto ostatní děti nevypadaly jako zločinci. Vypadali jako hloupí, vyděšení, malí sirotci.
Myslím, že jsem tu jediný skutečný zločinec.
Neděle, 13. října
Na nádraží nás čekali paní Břízová a pan Trýznivý. Pan Trýznivý měl s sebou dlouhý provaz. Zprvu jsem myslel, že nás s ním spoutá, ale neudělal to. Rozmotal provaz a natáhl ho. Pak nám paní Břízová řekla, abychom se seřadili podél provazu, spočítala nás a odškrtla si jména ze svého seznamu. Všichni jsme se měli chytit provazu, abychom se při cestě do siročince neztratili. Byli jsme jako velký, dlouhý had, a všichni jsme se drželi jako o život. "Nepouštějte se", kladla nám na srdce paní Břízová, "jinak se ztratíte, a Malifaux není dobrým místem pro ztracené malé děti".
Pochodovali jsme cestou z nádraží do úzkých, točitých uliček. Paní Břízová šla rychle a měla dlouhé nohy, takže některé malé děti musely běžet, aby jí stačily. Malá Bess byla přede mnou, jednou rukou se držela provazu a druhou si držela nos. Vždycky měla prst v nose, zejména, když byla nervózní. Na jednom místě klopýtla o vypadlou dlažební kostku a odřela si koleno. Děti před ní to neviděly, takže šly dál, ale ani tehdy se nepustila provazu. Příliš se bála, že zůstane pozadu. Nechtěla se ztratit a být pohlcena městem, takže se chvíli nechala vláčet, než se zas dostala na nohy. Pak začala brečet a brečela většinu cesty do siročince, přestože na ni Pan Trýznivý křičel, aby zmlkla.
Bylo jasné, proč byl potřeba provaz. Ulice byly velmi rušné a podivně vypadající lidé spěchali všemi směry. Pokud bychom se nedrželi provazu, někdo by se snadno mohl oddělit od davu. Ale nakonec jsme se dostali do siročince, aniž by se kdokoliv ztratil.
Malifauxský siročinec pro nemocné děti je velká dřevěná budova. Všechno je trochu křivé, plné vrzajících prken a rozbitých oken, které pouštějí dovnitř chladný vzduch. Všichni máme spát na zaprášených matracích na zemi velkého dormitáře, v němž je zima a siný průvan. Nevím, proč tu jsme. Jen málo z nás je nemocných, ale na tomto místě nemůžeme zůstat dlouho, aniž bychom něco nechytili. Mají tu kousavé přikrývky plné blech a Joshua chytil stonožku, kterou strčil do staré sklenice. Někdy ji vyndavá, aby postrašil holky. Myslí si, že je drsný, ale neví, co je to být drsný. Nemyslím si, že kdy udělal něco skutečně špatného. Ne jako já.
Myslím, že bychom měli rozdělat oheň, abychom se zahřáli, ale ostatní děti byly příliš vystrašené, aby se o něco takového pokoušely.
"Nebuď blbej, Iggy", řekl Joshua. "Celý to tu spálíš".
Chtěl jsem ho praštit, když mi řekl, že jsem blbej, ale pak se vrátil třas a já sotva ovládal svaly, natož abych někoho praštil. Jakobych měl ruce v jednom ohni.
Našel jsem uvolněné prkno, kde jsem schoval tento deník, takže mi ho neseberou. Teď jen kdyby Bess přestala brečet, abych se mohl trochu prospat. Taky bych si přál, aby se přestala šťourat v nose. Je to nechutné.
Úterý, 15. října
Dnes přišel dr. Lorkus dát nám naše injekce. Paní Břízová nás nechala čekat za dveřmi ordinace a dr. Lorkus si nás volal po jednom. Joshua šel první a vrátil se s brekem, tiskna si ruku. Každý si myslí, že Joshua je silný hoch, takže po tomhle byli všichni vyděšení. Bess se samozřejmě rozbrečela ještě než tam vůbec vešla. Jeden po druhém jsme vcházeli do ordinace a každé vycházející dítě kroutilo očima. Jací strašpytlové.
Když na mě přišla řada, pokoušel jsem se vypadat znuděně, aby se nezdálo, že se bojím. Dr. Lorkus tam seděl v dlouhém šedém plášti. Byl to zvláštní chlapík. Na jednom oku měl příšerný monokl, ze kterého trčely dráty a trubky. Druhé oko jakoby se mu vyvalovalo z hlavy, jakoby neměl víčko. V ruce držel divnou věc. Byla to dlouhá, ostrá jehla se skleněnou koulí na jednom konci plné nějaké odporně vypadající černé tekutiny. Připomínala mi pavouka, baňatého a plného jedu.
"Nyní, synu", pravil dr. Lorkus, přestože jsem nebyl jeho syn, "to může trochu bolet, ale neonemocníš po tom, takže buď hodný a nehýbej se".
Byl tam také pan Trýznivý. Chytil mě za paži a pevně mě držel, zatímco do mě dr. Lorkus zabodl jehlu. Byla to pravda, bolelo to, ale nebrečel jsem. Jsem silnější než Joshua. Jsem nejsilnější dítě tady a chci, aby to každý věděl, takže jsem vyšel se suchýma očima a úsměvem, a dr. Lorkus řekl, že jsem hodný chlapec. Jak to ví?
Dnes jsme se všichni cítili špatně a měli jsme zlé sny. Vzbudily mě děti křičící strachy. Předtím jsem měl i já zlý sen. Proto to nyní píšu, nechci to zapomenout. Snil jsem, že jsem kráčel tunelem, když mě náhle zezadu něco chytilo, temná obluda tvořená stínem a dýmem. Snažil jsem se utéct, ale nebyl jsem dost silný. Pak jsem viděl, jak se ke mně krade obří krysa. Měla velké, červené oči a obrovské zuby, ze kterých odkapával černý jed. Pohybovala se pomalu, ale já nemohl dělat nic, čím bych se dostal pryč. Kousla mě do paže, přímo na místě, kde mě bodul dr. Lorkus, a když jsem se probudil, ten bod pálil a štípal jako čert.
Čtvrtek, 17. října
Drží nás zamčené v siročinci jako zločince. Nesmíme chodit vem. Každý den nás pan Trýznivý bere do dílny, kde strávíme celý den vyráběním drobných dílů pro mechanické stroje. Hádám, že ruce pana Trýznivého jsou příliš velké a nemotorné, aby to dělal sám, a proto potřebuje na tu práci malé děti. Vsadím se, že to je hlavní důvod, proč vede siročinec.
Nikdo z nás neví, co v dílně děláme. Každý prostě děláme svou práci, znovu a znovu, celý den, každý den. Když se výtvor dostane na konec linie, vypadá trochu jako kapesní hodinky, ale nemá to ciferník ani žádné ručičky, jen drobné soukolí v mosazné schránce. Poslední v řadě je Gord. Jeho úkolem je zabalit stroje do dřevěných krabic naplněných pilinami kvůli ochraně. Každý den uděláme stovky těchto strojků. Pan Trýznivý říká, že jsou součástí mnohem větších strojů. Říká, že je tu něco, co se nazývá H&M odbory a ty za tyto věci dobře platí, ale my děti jsme nikdy nedostaly žádné peníze. Nikdy nám za naši práci ve sklepě nezaplatil. Říká, že můžeme být vděční, že dostaneme jídlo, přístřeší a léky.
Jídlo je šlichta a léky nejsou žádné. Některé z dětí jsou nemocnější a nemocnější. Simon má vysokou horečku a neustále zvrací. V dormitáři to páchne. Tobias o tom šel říct paní Břízové, ale ta mu řekla, ať se stará o své věci.
Sobota, 3. listopadu
Dnes si odvedli Simona. Byl bledý jako duch a příliš slabý, aby mohl stát. Pan Trýznivý ho musel odnést. Nikdo neví, kam ho vzal, ale víme, že je někde v siročinci, protože někdy, když je ticho, ho slyšíme sténat a bědovat. Joshua řekl Bess, že je to Simonův duch, jen aby ji postrašil. Zvuk zní z roštu dormitáře. Ten musí vést do komína, protože z něj někdy vychází dým a někdy slabé teplo. Zprvu jsme se střídali ve spaní před roštem, ale když došlo na mě, odmítl jsem to místo opustit a nikdo se mě nepokusil vyhnat. Nemám rád zimu a ostatní se mě příliš bojí.
V domě je chladněji a chladněji, ale nikdo nechce Simonovu deku v případě, že by v ní byla nákaza, která ho zabíjí. A také je pokryta zvratky.
Miky taky vypadá nemocně. Má velké černé pupínky na paži, kam dostal injekci. Některé děti říkají, že nemoc způsobily ty injekce od dr. Lorkuse, ale Benjamin říká, že injekce zabraňují nemocem. Benjamin je velmi chytrý. Chodil do školy déle než většina z nás a většinou ví, o čem mluví.
Středa, 14. listopadu
Mám vážné potíže. Nemám čas dlouho psát. Slyším, jak na mě pan Trýznivý volá a je skutečně rozzuřen. Ukradl jsem ze sklepa jeden strojek. Sebral jsem ho z krabice při úklinu. Chtěl jsem zjistit, co to je, ale pan Trýznivý na to musel přijít.
Ostatní říkají, že mě stáhne z kůže. Možná bych měl utéct, ale hlavní dveře jsou zamčené a klíč má jen paní Břízová. Nosí klíč v kapse svého pláště a ten nesundavá. Když opouští dům, zamyká za sebou a nechává nás zamčené.
Co kdyby hořelo?
Okna v přízemí mají mříže a ty zde v dormitoráři jsou příliš vysoko. Asi se tomu musím postavit. Pokud přežiji, napíši pak víc.
Přežil jsem. Pan Trýznivý byl rozzuřený, ale ne příliš děsivý. Myslím, že není tak silný, jak předstírá. Musel jsem mu strojek vrátit a on mi dal několik záhlavků. Pak mě vzal dolů po točitých schodech pod dílnu a dal mi velký kartáč. Byla tam velká železná pec a on mi poručil vlézt do komína a vyčistit ho. To byl můj trest. Byla to nechutná, strašidelná práce, a nyní jsem pokrytý sazemi a černou špínou, ale objevil jsem úžasné tajemství. Komín se rozděluje do různých částí jako křivolaký strom, a každá část končí roštem. Hádám, že tyto rošty vedou horký vzduch do různých částí domu. Moc to nefunguje, ale když jsem byl v komíně, viděl jsem do všech místností v siročinci: kuchyně, haly, studovny s mnoha knihami, jídelny, našeho páchnoucího dormitoráře, pokojů paní Břízové a pana Trýznivého. Pak na samém vrcholku komína je krásná podkrovní ložnice. Viděl jsem tam Simona. Chrastil jsem na rošt a volal ho jménem, ale neprobudil se. Vypadal skutečně špatně. Myslím, že brzo umře.
Pátek, 16. listopadu
Mám dobrou zprávu a zlou zprávu. Nejprve dobrou. Našel jsem, jak otevřít rošt z dormitáře, takže se mohu dostat do komína kdykoliv chci. Dokázal jsem jej otevřít nožíkem, který jem ukradl z jídelny. Šrouby byly tak zrezlé, že se změnily v červený prach, a pak se rošt na pantech otevřel.
Jít tam je strašidelné, protože na dně vidím oheň z pece. Pokud bych spadl, upeklo by mě to, ale stojí to za to. S trochou snahy jsem dokázal otevřít všechny rošty, takže se mohu dostat do přízemí a vplížit se do kuchyně pro jídlo. Někdy chodím do studovny a jen sedím v velkém koženém křesle. Chvíli si tak posedím někde, kde nevisí zápach nemoci a neustále tam nebrečí děti. Studovnu mám rád, s těmi policemi plnými knih a pendlovkami. Skryl jsem tento deník na jednu z polic. Nejlepší skrýš pro knihu je mezi hromadou dalších knih, ne? Teď jsem ve studovně a píši toto na velkém dubovém stole plnicím perem pana Trýznivého. Cítím se skutečně důležitě. Pokud by to objevil, zabije mě, ale nepřijde na to. Jsem dost dobrý v otevírání roštů a zavírání jich za sebou, jakobych tam vůbec nikdy nebyl.
Teď ta zlá část. Někdy vyšplhám až do podkroví podívat se na Simona. Dnes jsem viděl u Simonovy postele sedět podivnou ženu. Měla černý plášť a její oči byly temné jako noc. Ani trochu se mi pohled na ní nelíbil. Držela zářící modrý kámen. Zprvu zářil matně a zdálo se mi, že v něm vidím nějaký stín. Jak jsem se díval, viděl jsem něco stoupat ze Simonova těla do kamane. Nešlo to snadno. Vypadalo to, jako by to z něj bylo vytaženo, třesoucí se přízračná věc, ale vycházelo to jako jasně modrý proud. A jak se kámen krmil, byl stále jasnější a jasnější, až vypadal jako slunce. A na konci Simon nedýchal.
Žena se usmála, ale ne hezky, a než odešla, podívala se na mě, přímo do mých očí. Nemohla mě vidět, vím, že mě nemohla vidět. V komíně byla černočerná tma, ale přesto se na mě podívala a pokývala hlavou. "Ty jsi další", jakoby řekla.
Pátek, 23. listopadu
Je to tu děsivé. Miky a Dafne byli odvedeni do podkrovního pokoje. Vím to, protože jsem je tam viděl. S tváří na roštu jsem na ně zavolal, což je vyděsilo k smrti, ale Dafne poznala můj hlas a přišla k roštu. "Jak ses tam dostal?", zeptala se, já jí řekl, že je to velké tajemství. Pak jsem jí řekl o ženě se zářícím kamene, která vysála Simonův život.
"Snažíš se nás vystrašit", řekl Dafne, ale myslím si, že věděla, že říkám pravdu.
"Pokusím se vám pomoct", řekl jsem jí. "Dostanu nás všechny pryč".
Nyní musím vymyslet, jak to udělat.
Pondelí, 26. listopadu
Dnes jsem znovu viděl tu paní. Když nás pan Trýznivý vedl do dílny, paní v černém čekala v hale. "Ach, to jsou vaši mladí svěřenci?", zeptala se, když nás viděla. Pan Truchlivý nás seřadil, zatímco žena si nás prohlížela. "Jsem velmi potěšena, že vás všechny vidím", řekla a zněla mile, ale já věděl, že to hraje.
"Slečna Dora je náš dobrodinec", pravil pan Trýznivý. "Bez ní byste všechny byly na ulici".
"Skutečně", děla paní, "ale my to nedopustíme, že pane Trýznivý? Děti jako vy jsou prostě příliš vzácné. Možná si to neuvědomujete, ale uvnitř každého z vás leží velký potenciál čekající jen na uvolnění. Na to nezapomínejte".
To mě velmi rozzuřilo. Myslela jsi, že jsme hloupí. Myslela si, že nevíme, o čem mliví, ale já to věděl. Možná přišla svým zlým kamenem vysát život z Mikyho a Dafne. Cítil jsem, jak mě pálí ruce, jakoby měly každou chvíli vzplát.
Úterý, 27, listopadu
Minulou noc jsem vlezl do komína a nakoukl do podkrovní ložnice. Miky byl pryč. Zůstala jen Dafne a byla velmi bledá. Zachrastil jsem s roštem a volal ji jménem, ale neprobudila se, jen zanaříkala. Myslím, že je příliš pozdě na její záchranu, ale musím to říct ostatním. Řeknu jim to ráno a společně můžeme utéct.
Sobota, 1. prosince
Bojím se a nevím, co mám dělat. Možná mi vše sepsat pomůže promyslet si to a rozhodnout se.
Začalo to časně ráno, když nás pan Trýznivý zavolal dolů do hlavní síně. "Řádí tu strašlivá nemoc", pravil, "jen pro jistotu přijde znovu dr. Lorkus, aby vám dal další injekci. Chci, abyste se všichni k doktorovi chovali co nejlépe".
Cítil jsem, jak se mi rozpalují ruce a začal jsem se třást. To vždy značí, že jsem rozčilen. To se stalo tu noc, co zemřeli mí rodiče. Chtěl jsem křičet, varovat každého, aby nenechali dr. Lorkuse dotknout se jich. Chtěl jsem bojovat, ale stál jsem tam, chvěl jsem se a mé ruce byly stále rozpálenější.
Stál jsem tam jako žalostné nemluvně, zatímco ostatní děti byly vedeny do ordinace, jedno po druhém, a vycházeli s pláčem, s tím černým jedem ve svých žilách. Pak byla řada na mně. Pan Trýznivý mě protlačil dveřmi a dr. Lorkus si připravil jehlu, přičemž se šklebil jako šílenec. "Ne!", dokázal jsem zakřičet. "Ne, nechci to".
"Ale Iggy", děl pan Trýznivý a pevně mi sevřel paži. "Doktor Lorkus se prostě chce ujistit, že neonemocníš jako ostatní".
"Nesmysl", zakřičel jsem. Cítil jsem, jak mnou prochází zuřivost vybuchující jako láhev hozená do ohně. "Chce nás zabít. Vy nás chcete zabít".
"Držte ho", pravil dr. Lorkus klidně a stále se šklebil, a pan Trýznivý mě popadl oběma rukama za zápěstí.
Oheň mi vyrašil nejprve na prstech, ale rychle se rozšířil do dlaní. Prskal a jiskřil, a pak začal planout, ale nějak mě nepopálil. Z pěstí se mi staly ohnivé koule a já se zachechtal, když pan Trýznivý zaječel bolestí. Rychle ze mě stáhl ruce. Cítil jsem jeho spálenou kůži.
"Co je to za ďábla?", vykřikl dr. Lorkus. Byl vyděšený a já mu sáhl do tváře. Cítil jsem, jak mu náhlým horkem praskl jeho monikl a maso se mu pod mým dotekem seškvařilo.
Z boku mě zasáhlo něco těžkého. Poslední věc, kterou si pamatuji, byla paní Břízová, která mě zasáhla velkou mramorovou sochou z haly.
Po té dlouho nic.
Když jsem se vzbudil, nemohl jsem se hýbat. Byla tma a já přemýšlel, zda mi paní Břízová přerazila páteř a zanechala mě paralyzovaného, ale pak jsem kolem zápěstí a kotníků ucítil železná pouta.
"Paní Břízová říkala, že ses pokoušel zabít doktora Lorkuse", ozval se hlas z temnoty. "Je to pravda?"
"Kdo je to?", zeptal jsem se. "Kde jsem?"
"Tady Bess", pravil ten hlas. "Vzali nás do podkroví. Je to tu pěkné. Máme pořádné postele a všechno. Vzali mě sem, protože jsem nemocná. Tebe sem vzali, protože…"
"Bess, poslouchej", přerušil jsem ji. "Musíme se odtud dostat. Přijde žena v černém a zabije nás. Musím utéct".
"Co se stalo tvé mamince a tatínkovi, Iggy?", zeptala se Bess.
"Co? Neposloucháš mě? Na to není čas. Musíme utéct". Pokoušel jsem se vyklouznout rukama z pout, ale byla příliš pevná".
"Slyšela jsem tě ze spánku pro ně plakat", řekla Bess. Já uslyšel blížící se kroky, a pak jsem ucítil, jak si sedla ke mně na postel u mých nohou. "Já vím, jaké to je ztratit maminku a tatínka. Má maminka byla zlodějka. Odvedla ji policie. Proto jsem skončila tady".
"K ničemu", zašeptal jsem. "Jsi k ničemu". Ale jakmila jsem to řekl, ucítil jsem na zápěstí tápavé prsty a kliknutí vlásenky o kov, a pak jsem ucítil, jak se pouta otevřela.
"Otevírám zámky ve tmě téměř tak dlouho, jako se škrábu v nose", pravila Bess.
Vyskočil jsem se smíchem a objal Bess. Je to směšné, nepamatuji se, že by mě někdo předtím objímal, ale věděl jsem, jak to udělat, a bylo to příjemné. Bess se mi chvěla v obětí a téměř upadla, když jsem ji pustil. Moje oči si už začaly zvykat na temnotu kolem.
"Můžeš otevřít dveře a pustit nás odsud?", zeptal jsem se Bess.
"Ne, je to na závoru zvenku". Hlas měla slabý a zněla z dálky, jakoby byla daleko.
"To je jedno. Znám jinou cestu".
Ve tmě to bylo složité, ale dokázal jsem ke zdi dotlačit noční stolek a vytrhnout rošt silnou ranou. V oblaku rzivého prachu zařinčel na zemi.
"Rychle dovnitř", řekl jsem Bess. "Komín nás vezme kamkoliv do domu". Ale jakmile jsem to řekl, slyšel jsem hlasy, dupání po schodech a klíč v zámku.
O té chvíli velmi přemýšlím, možná jsem měl zůstat a bojovat, ale měl jsem na rozhodnutí jen vteřiny a panika mi nedovolovala přemýšlet. Vlezl jsem do komína a zavřel za sebou rošt právě ve chvíli, kdy dovnitř vpadl pan Trýznivý. Nesl lucernu a ta mě oslnila náhlým světlem. "Co to bylo za hluk?", vykřikl. Ale pak vytřeštil oči a nechápavě se rozhlédl: "Kde je Iggy? Jak k čertu utekl?"
Bezpečně v temnotě komína jsem se pro sebe usmál. Ale pak jsem poprvé jasně spatřil Bess a naplnila mě hrůza. Do teď byla jen stínem v temnotě, ale lucerna pana Trýznivého mi odhalila strašlivý pohled. Její oči a tváře byly vpadlé a její kůže byla pokryta černými skvrnami. Brala si ji nemoc.
"Bess, co se stalo s Iggym?", zeptal se pan Trýznivý, ale právě v té chvíli se zhroutila na podlahu.
"Paní Břízová", zařval pan Trýznivý. "Běžte a přiveďte slečnu Doru. Tahle je v posledním tažení. Zaplatí dvojnásobek za krásnou mladou jako je tahle".
Spěchal jsem dolů komínem a vlezl do dormitoráře, kde spaly ostatní děti. Všechny jsem se probudil a ony v panice blábolily. Prosil jsem je a hrozil jim a snažil jsem se k nim rozumně mluvit, ale neposlouchaly. Joshua mi řekl, ať přestanu všechny děsit, a pak jsem ucítil, jak ve mě začíná doutnat vztek a začínám se chvět. Ruce jsem měl zase horké. Přemýšlel jsem, že spálím Joshuu, dokud nebude křičet, ale věděl jsem, že by to nepomohlo. Jen by to postavilo ostatní děti proti mně, takže jsem vlezl zpátky do komína slezl sem, do studovny.
Teď tady sedím, zatímco tu tikají velké pendlovky, a snažím se uklidnit. A nevím, co dělat. Musím něco udělat. Musím zachránit Bess. Ale jak? Nebo mám prostě utéct? Ale stejně nevím, jak to udělat.
Středa, 11. prosince
Musím toho hodně napsat. Nemohu uvěřit, že tato kniha přežila oheň. Našel jsem ji pod hromadou ohořelého dřeva, což mohly být pendlovky. Nevím, proč jsem se vrátil do trosek. Možná nalézt tuto knihu a napsat tento příspěvek.
Zde je, co se toho dne stalo: vyšplhal jsem zpátky do komína a čekal. Žena v černém vstoupila do místnosti sama. Slyšel jsem pana Trýznivého a paní Břízovou pobíhat po domě, budit ostatní děti a dohadovat se, kam jsem zmizel. Joshua o mě pravděpodobně řekl, jelikož je to zbabělec. Je to jedno. Dostal, co si zasloužil.
Bess spala, ale víčka se jí chvěla. Žena v černém položila Bess ruku na čelo a otevřela víčka, aby jí zkontrolovala panenky. Usmála se svým šeredným úsměvem a z kapsy kabátu vytáhla další ze svých zářících kamenů.
"Už to nebude dlouho trvat, můj miláčku", zasyčela. Nebyl jsem si jist, zda mluví k Bess nebo kameni.
Chvění pak ustalo. Cítil jsem jen oheň v rukou a doutnající vztek v srdci. Vykopl jsem rošt z pantů a s křikem skočil do pokoje. Z pěstí jsem měl ohnivé koule a vrhl jsem se na ženu sahaje jí na kůži, abych cítil, jak se pálí.
Ale než jsem se k ní dokázal dostat, podívala se na mě. Nedotkla se mě, ani nezvedla ruku na obranu, jen se na mě podívala a já ztuhl. Její oči byly jako zrcadla, jako olejová jezírka. Viděl jsem tam sebe, v temnotě, s planoucíma očima, a cítil jsem, jak se do nich nořím, jakobych padal do hluboké, hluboké vody.
Seděl jsem ve sklepě svého starého domova, třásl se s plakal, volal na své rodiče. Žádná odpověď. Znovu mě nechali samotného bez jídla a tepla. Přemýšlel jsem, kolik dní budou pryč tentokrát, kolik nocí budu zavřen v tomto sklepě, hladový a zmrzlý. V kredenci jsem našel sirky a staré noviny. Udělal jsem oheň jen proto, abych se zahřál… a přesto jsem byl odveden na Malifaux jako zločinec.
Ale pak se věci překroutily a změnily a já viděl, že to byla lež. V očích slečny Dory jsem spatřil obraz pravdy, pravdy, která byla celou dobu skryta ve mně. Mí rodiče se tu noc vrátili domů páchnoucí alkoholem a kouřem, a když jsem se s nimi snažil mluvit, můj otec na mě křičel a má matka po mně hodila prázdnou lahev. Udělal jsem oheň s vědomím, že nahoře padnou, s vědomím, že sotva dokáží vstát, natož běžet, s plným vědomím, co se stane.
Cítil jsem se, jakobych dostal ránu do břicha. Upadl jsem na zem u jejích nohou a oheň na mých rukou odumřel. Náhle jsem cítil strašnou zimu a nebyl jsem schopen zvednou hlavu. Nenáviděl jsem se a ta myšlenka mě naplnila hnusem. Schoulel jsem se do klubíčka a začal plakat jako dítě. Víděl jsem, že se na mě žena směje, ale nemohl jsem se přimět k tomu, abych se na ní podíval. Příliš jsem se styděl.
Pak jsem slyšel Bess, jak se chraplavě nadechla. Byl to jen slabý, žalostný zvuk, ne víc než drobný vzdech, a já věděl, že může být její poslední. Konečně jsem vzhlédl, abych spatřil ženu držet nad Bessiným tělem mezi palcem a ukazováčkem mléčný kámen připravený vysát její život. Nyní, když už jsem nebyl lapen jejím zrakem, jsem cítil, jak se teplo vrací, ale byl jsem příliš slabý, než abych se mohl pohnout.
Ale pak se Bess s náhlou a prudkou energií pohnula. Plácla do kamene, rychle a tvrdě, a jako sklapující se past. Žena šokovaně vyjekla a pustila kámen z ruky. Ten přelétl místnost a s nárazem dopadl na nerovnou podlahu, po které se odkulil pod toaletní stolek, kde se zastavil o táflování.
Viděl jsem na Bessiných rtech náznak úsměvu, a pak jsem viděl ten náznak odeznít a věděl jsem, že je po všem. Vztek se vrátil, divočejěší a rozpálenější než kdy dřív. Z rukou mi znovu vyšlehly plameny a já skočil na ženu sahaje jí do očí. Rychle se vzpamatovala z překvapení, zvedla nohu a kopla mě do hrudi, ale já absolvoval ve škole příliš mnoho pranic, abych z toho upadl. V poslední chvíli jsem se skrčil a šel jí po nohou, na které jsem se vrhl celou vahou. Kop jí již vyvedl z rovnováhy a podlomila se pod ní kolena. Jak se snažila vstát, poslal jsem do ní ohnivý sloup, od něhož jí vzplál plášť a vlasy. Znovu zaječela a doširoka otevřela oči.
Byly jako dvě tlamy nějaké groteskní obludy a řvaly na mě. Věděl jsem, že pokud se na ně budu dívat, zhltnou mě, ale nebyl jsem schopen tomu čelit. Zíral jsem na svůj obraz a viděl vyděšené, vztekající se děcko, smějící se a plačící, zatímco jeho rodina hořela, a jak se do mě zabodával její pohled, odhalil další detaily té noci, které jsem vždy udržoval skryty. V tom hořícím domě nezemřeli jen mí rodiče. Byla tam i moje malá sestra. Má nevinná sestra.
Zavraždil jsem také ji.
Žena mě skopla na podlahu a prchla z místnosti, přičemž její plášť za ní doutnal. Ložnice hořela. Plameny mého hněvu pohlcovaly záclony a prostěradla a Bessina postel se stala pohřební hranicí. Věděl jsem, že již byla mrtvá, ale stejně jsem se k ní natáhl se záměrem odnést ji z hořícího pokoje. Ve své noční můře jsem měl pocit, že je to má sestra a byla mi dána jedna poslední možnost zachránit ji. Ale jak jsem po ní šahal, ucítil jsem pod svým dotekem škvařící se kůži. Mé ruce stále plály hněvem. Čím víc jsem se snažil ji zachránit, tím rychleji hořela.
Opustil jsem Bess a rozběhl se po schodech za slečnou Dorou. Oheň se již šířil po stěnách a zábradlí a pohlcoval starý koberec. Když jsem míjel dveře dormitoráře, slyšel jsem ostatní děti ječící o pomoc, ale dveře byly pevně uzamčeny. Nechal jsem je jejich osudu.
Z horních pater nahoře jsem slyšel ránu. Podpůrné sloupy se měnily v popel a budova se začínala hroutit. Když jsem se dostal k hlavním dveřím, byly zamčené, ale mé ruce planuly vztekem, a když jsem vzal za kliku, kov se žárem začal tavit. Dostal jsem se na ulici.
Od té doby žiji v ulicích Malifaux. Od toho ohně každý den prší. Padá těžký chladný déšť, který zahání bezdomovce pod mosty a do bludiště stok pod městem, ale můj hněv mě udržuje v teple. Pokud by nebylo deště, oheň by se rozšířil na blízké budovy. Přál bych si, aby se to stalo. Byl bych šťastný, kdyby všichni v tomto městě uhořeli a byli by očištěni od milionu nemocí.
Žena v černém mě sleduje. Čas od času ji vídám, jak číhá ve stínech se svýma olejovýma očima a nepříjemným úsměvem. Nevím, co ode mě chce. Už k ní nechovám zášť. Je krutá a zvrácená, jako všichni v tomto světě.
Nevím, proč jsem se dnes v noci vrátil k troskám Malifauxského siročince pro nemocné děti. Možná jsem chtěl najít ohořelé mrtvoly paní Břízové a pana Trýznivého jako potvrzení, že zemřeli v plamenech. Možná jsem chtěl najít kosti Bess a uložit je k odpočinku.
Jediná věc, kterou jsem v troskách našel, byl tento deník, můj příběh zapsaný modrým inkoustem na zčernalých stránkách. Záznam mé minulosti, která odmítá shořet se zbytkem.
Celý svůj život jsem věřil ve vědu a hledání znalostí, neboť znalosti jsou tím světlem, které zahání stíny světa a přináší štěstí a prosperitu. Ale události několika posledních dní mi ukázaly pravdu. Znalosti nás nezachrání, věda nám neukáže cestu a světlo není naší spásou. Všichni jsme pouze tvory temnoty natahující se beznadějně ke hvězdám nějakým základním pudem toužícím jich dosáhnout. Takže pokud mě slyšíte, poslyšte, nedoufejte v příchod úsvitu a neradujte se z východu nového slunce. Prchejte před jedovatými paprsky světla, neboť pokud se vás dotknou, jako se dotkly mě, odhalí vám, kým ve skutečnosti jste: popel a stín pekelných tužeb. Tímto se odepisuje Herman Croft…
O několik dní dříve
Pracoval jsem celé hodiny, ale stále jsem nedosáhl žádného pokroku. Komu se to snažím nalhat? Pracuji už roky a stále jsem nedosáhl žádného pokroku.
Samosebou, jsem dobrý se stroji. V jejich práci je jistá citlivost a řád a já jim rozumím. Je to, jakobych s nimi komunikoval, pohlédnu na komponenty a vím, jak mají být složeny. Co potřebuje vylepšit, namazat, vyměnit. Toto nadání mi zajišťuje skromné živobytí díky opravování chyb a dovoluje mi tento zatuchlý byt ve slumech Malifaux.
Vzhlédl jsem od práce na všechna ta schémata připíchnutá na zdi. Měl jsem tak skvělé plány. Mí profesoři vždycky říkali, že byly brilantní a že změním svět. "Ha!" Nahlas jsem se zasmál. Kdyby jen jejich dokončení bylo tak snadné. Mluvit jazykem již dokončených strojů a jejich oprava je jedna věc, ale vynalezení zcela nového jazyka jiná. Alespoň mám své stroje a svůj étervox, aby mi za dlouhých nocí dělaly společnost. Upravil jsem étervox, aby vysílal stejně jako přijímal, a jeho hučení odvrací pozornost, když je to nutné. Vypnul jsem ho, když jsem slyšet vrzání dveří, stále hledě na nový stroj.
"Znovu vzhůru do noci, Hermane?", zeptal se mě Maryin známý hlas.
Zvedl jsem šroubovák a pokračoval v upevňování kondenzátorů. "Ano. Myslím, že tontokrát to skoro mám".
"Tímhle tempem budeš za chvíli jen kost a kůže", odmlčela se. "Přinesla jsem trochu polévky".
Obrátil jsem se k ní. Její hrubé, kaštanové vlasy lemovaly zocelenou tvář. Byla hezčí, než jí většina lidí přisuzovala, vysoká pěkná postava a půvabné hnědé oči, ale od doby, co její manžel zemřel v dolech, se to nikdy nepokoušela zdůrazňovat. Vzdychl jsem. "Děkuji, že si o mě děláš starost, ale co ty? Proč taková elegantní dáma není doma a potuluje se po nocích těmito místy?"
"Elegantní? Ha!", usmála se Mary. "Viděla jsem pode dveřmi světlo a ty nikdy nezamykáš. Domyslela jsem si, že jsi patrně zase vzůru do noci a děláš nové hračky, aniž bys myslel na večeři. Nevím, proč se tak dřeš za těch pár peněz za opravy".
"Chci dělat víc než jen opravovat", položil jsem si hlavu do dlaní a prohrábl vlasy. "Podívej, rozhlédni se. Všechna ta schémata a plány na zdi, to jsou moje plány. Moje stroje. Moje výtvory, které chci přinést do světa". Vstal jsem a zavřel dveře nakláněje se k ní. "Chceš opravdu vědět, na čem pracuji?"
Přikývla.
"Stroj, který zatáhnutím za páku otevře novou trhlinu a stejně snadno ji zavře". Zadržel jsem dech a snažil se číst výraz její tváře.
"Ale jedna trhlina už tu je".
"Představ si to. Představ si, že Cech už neovládá průchod na Zem. Představ si, že jakýkoliv občan Malifaux může zatáhnout za páku a jít domů. Sehnat zásoby, vidět příbuzné. Představ si, že na Malifaux může přijít kdokoliv, kdo chce.
Maryiny oči zaplály, když si uvědomila, co by to pro ni znamenalo. "Chápu".
Obrátil jsem se zpátky k ponku a sebral jsem své nástroje. "Musím se vrátit do práce".
Mary zůstala stát. "Odbory pořádájí zítra v noci ples a já dofala, že bys šel se mnou. Miluji tanec a bylo to tak dávno…"
Zavrtěl jsem hlavou. "Rád bych, ale jsem tak blízko". Obrátil jsem se a byl jsem překvapen. Byly v jejích očích slzy?
"Samosebou. Chápu". Vydala se k odchodu, ale obrátila se zpět. "Hermane, prosím, buď opatrný".
Pak vyšla ze dveří a já znovu osaměl se svými stroji.
Později jsem šel na procházku vyčistit si mysl. Letní vzduch byl teplý a procházka byla jednou z věcí, které mě radostně odvedly od ponku. Malifaux nebylo v noci nejbezpečnějším městem, ale to nebylo ani ve dne. Bylo však klidnější, a to bylo vše, co jsem chtěl.
Prošel jsem kolem několika barů, klidných temným míst, které zdá se sloužily jen jednomu záměru, a sice pomoci horníkům, a všem ostatním s podobně těžkou prací, utopit každodenní soužení.
A pak jsem minul Výletní. Slyšel jsem smích, ještě než jsem zahnul za roh. Světla z okem osvětlovala ulici. Ze dveří se rozlévala radost a byly vidět rozmlouvající a žertující skupiny lidí. Okenice jednoho okna v patře se otevřely a vyklonila se smějící se spoře oděná žena, než ji muž zatáhl zpět dovnitř.
Když jsem přecházel na druhou stranu ulice, narazil jsem do dobře oblečeného muže v šedém obleku a cylindru s čistě uhlazeným černým vousem.
"Pardon", omluvil jsem se. "Neviděl jsem vás", začal jsem ho obcházet.
Natáhl ruku v rukavici. "Není třeba se omlouvat. Dnes je opravdu tmavá noc. Ale než půjdete, nechcete se mě zeptat, co vám přinese? Zdá se, že něco hledáte? Pokud ano, věřím, že to budete schopen nalézt ve Výletním".
Zavrtěl jsem hlavou. "Co já hledám tam není".
"Ale, jen si nemyslete. Peníze, pití, ženy. To jsou věci, které hledá většina mužů, a vy je tam určitě naleznete též. Ale uvntiř je toho mnohem víc".
"Jako co?"
"Inspirace", pravil muž s úsměvem.
Pohlédl jsem na šťastné lidi skrz okno a pokusil se představit, jak tam hledám inspiraci. Když jsem se obrátil zpátky říct mu, že mi ten nápad připadá směšný, byl pryč.
Chvíli jsem tam zmateně stál, a pak jsem zamířil zpátky k Výletnímu. Inspirace už byla nalezena na podivnějších místech. Protáhl jsem se velkými dřevěnými dveřmi, abych spatřil svět opilého smíchu a polooblečených žen. U stolů se tlačily davy lidí hrající karty nebo kostky, smáli se a navzájem se povzbuzovali. Dívky oblečené pouze v krajkách a dobré náladě zkušeně kráčely davem a roznášely pití nebo klábosily se zákazníky.
Rozhlédl jsem se nejist si tím, kam jít nebo co říct. Zavrtěl jsem hlavou. Proč jsem sem přišel? Mé odpovědi nejsou na místech, jako je tohle. Vyrazil jsem k odchodu, ale jedna dívka mě chytla za paži.
"Copak dnes hledáte?", zeptala se mě s úsměvem.
Byl jsem zastižen nepřipraven, takže jsem jí dal jedinou odpověď, která mě napadla: "Inspiraci".
Mrkla na mě. "Vím, kde ji najít".
Její odpověď mě překvapila, ale nechal jsem se vést skrz dav do chodby vzadu a kolem pokojů oddělených jen závěsem. Zastavili jsme se před jedním a ona mi pokynula, abych si sedl dovnitř. Usadil jsem se na dlouhou lavici u zadní stěny obložené sametem. Pokoj byl sotva velikosti komory.
"Inspirace tu bude za chvíli", řekla se zahihňáním a odešla.
O chvíli později se závěs rozhrnul a vstoupila jiná žena. Byla úžasná, měla na sobě jen korzet, kozačky a punčochy. Podle rysů bylo zjevné, že pochází ze Třech království, a její černé vlasy byly střiženy nakrátko, jen kousek pod bradu. Dokráčela přede mě a prohlédla si mě od hlavy až po paty, než se doširoka usmála a sedla si vedle mě, položivši si svou rákosku tvaru hada na lavici vedle mě. Když to udělala, zahlédl jsem na chvíli tetování na jejích zádech, jeřába vytahujícího hada z jezírka.
"Vy jste… vy jste inspirace?", vykoktal jsem.
Podívala se na mě zpola s úsměvem, zpola koketně. "Ne. Většina mých zákazníků mi říká Vycházející slunce, ale vy mi můžete říkat Inspirace, jestli se vám to líbí. Ale popravdě, mé skutečné jméno je Dao-ming".
"Dao-ming? Nevypadáte jako Dao-ming".
"Možná, ale vy nevypadáte jako zákazník. Máte na horníka příliš jemné ruce. Politik by měl lepší oblečení. Stejně tak zločinec". Přimhouřila oči. "Určitě ne strážník". Tleskla rukama. "Aha! Mám to. Jste objevitel".
"Vynálezce, přesněji", zamumlal jsem.
"To není takový rozdíl", usmála se. Patrně to mělo být přátelské, ale některé úsměvy ukazují zuby. "Objevujete, na tom záleží. Otevíráte nové světy a nové možnosti". Naklonila se blíž, položila mi ruku zezadu na hlavu, prohrábla mi vlasy a přitáhla si mou tvář blíže ke své. "Míříte ke hvězdám".
Když to řekla, její ústa se otevřela před mými a já spatřil záblesk světla. Její oči planuly a já cítil své plíce v jednom ohni. Oheň se šířil z hrudi do celého těla. A pak, poprvé v životě, jsem to viděl. Svět pracoval, byl v tom řád, a já znal své místo v něm. Chápal jsem jazyk, kterým byl napsán.
Vyklopýtal jsem z Výletního se smíchem jeho klientů mizejícím za mnou, jak jsem pelášil domů s obavou, že ty krásné nápady ztratím. Viděl jsem ve své hlavě stroje, viděl jsem, jak pasují dohromady. Dráty, čepy, hřídele, ložiska, elektrody, trubky. Jakmile jsem usedl za ponkem, mé ruce pracovaly samy od sebe, aby vše smontovaly a složily. Náhodné kousky a zapomenuté části se spojovaly v jedinou entitu. Vše směřovalo k…
"Hermane?"
"Nevidíš, že mám práci?", vykřikl jsem a otočil se na Mary. Proč si ta ženská myslí, že je vhodné vpadnout mi přímo do bytu?
Mary o krok ustoupila. "Znáš mě jménem. Můžeš mluvit přímo ke mně. Dveře byly otevřeny. Je ráno, Hermane. Pracovals celou noc".
"Řekl jsem to nahlas? Je mi to líto. Já… Nevím, co to do mě vjelo. Ale podívej, podívej, co jsem dokončil". Ustoupil jsem, takže mohla vidět můj výtvor: dva uzly připojené k napájení a kondenzátory s dráty na propojení s hlavní ovládací pákou.
Mary se donutila k úsměvu: "To je pěkné".
"A sleduj", vzdychl jsem a zatáhl za páku.
Stroj začal vrčet, což se změnilo na dunivý lomoz. Uzly zajiskřily a začal mezi nimi tančit oblouk modrého světla. Světlo bylo jasnější a jasnější, dokud neozářilo celou místnost. Mezi uzly vytvořilo nádrž, do které jsem nyní hleděli.
Společně jsem hleděli na svět, jaký lidské oko dosud nespatřilo. Krajina mihotající se v bledém světle se táhla kam až jsme mohli vidět. Cizí vegetace, nebo co vypadalo jako vegetace, rostla v podivných tvarech a rašila ze svahů zvlněných kopců. Na obloze zářilo rudé slunce.
"To je krásné", vzdychla Mary. "Ale jak…"
"Všechno je spojené, nechápeš? Jako korálky na provázku. A když použijeme správnou frekvenci a správně je postrčíme, pak je můžeme rozdělit".
Maryina tvář se mihotala ve světle stroje. "To není Země. Říkal jsi, že chceš vytvořit další trhlinu, aby se dalo projít na Zem".
"Ne, zjevně ne. Vytvoření trhliny je jedna věc, určení, kam povede, je druhá".
"Můžeme projít?"
Usmál jsem se. "Ne, ještě ne. Nejprve musím udělat nějaké změny. Ale brzo. Myslím, velmi brzo". Zatáhl jsem za páku a stroj při vypínání vydal vysoké zakvílení.
"Ale jak jsi to udělal? Tak náhle, za jednu noc?"
Zaváhal jsem, ale řekl jsem jí to. Řekl jsem jí vše o záhadném cizinci, Výletním, ženě s lehkým dechem.
Mary si to všechno vyslechla a přikývla. Viděl jsem, že s tím nesouhlasí, ale zůstala klidná a čekala, až skončím. Pak ke mě prostě přistoupila a položila mi ruce na tvář. "Hermane, prosím, nikdy už tam znovu nechoď. Když jsem sem předtím přišla, byls… byls jiný. Tvoje oči, byly… pryč".
"Nepůjdu", slíbil jsem. "Teď už vím, jak to všechno funguje. Nepotřebuji tam jít zpátky".
Mary se usmála. Mám rád, když se směje. "Díky. Dobře, musím jít po své práci".
Když odešla, zavřel jsem dveře a zatímco můj pokoj naplňovalo ranní světlo, usnul jsem.
Probudil jsem se za soumraku a ihned jsem se pustil do práce. Potřeboval jsem stroj dokončit, dotknout se divů, které jsem byl schopen pouze zahlédnout. Mé ruce létaly a mé nástroje byly prodloužením mého těla. Seřizoval jsem, vylepšoval, nahrazoval. A když jsem byl připraven, zatáhl jsem za páku.
Stroj zaprskal a zajiskřil, a pak žalostně zhasl. Strávil jsem dalších pár hodin přepočítáváním, přenastavováním. Potřeboval jsem mu znovu vdechnout život. Ale bez ohledu na to, jak moc jsem se snažil, výsledek byl stále stejný. Zasténal jsem. Ať jsem minulou noc dokázal mluvit jakýmkoliv jazykem, ať mi bylo poskytnuto jakékoliv božské světlo porozumění, nyní bylo pryč.
Pokoušel jsem se bojovat s nutkáním jít zpátky na to místo. Věděl jsem, že cokoliv se mi tam stane, změní mě to a ne zcela k lepšímu. Slova, která mi řekla Mary, mi poletovala v hlavě jako odražená kulka. "…byls jiný". Byl jsem jiný, ne? Poprvé ve svém životě jsem dosáhl úspěchu. Stal jsem se něčím víc než drobným opravářem. Otevřel jsem roviny dosud neviděné lidskýma očima a spatřil cizí divy mimo veškerou představivost. Kdo byla vdova po horníkovi, aby bránila lidstvu dosáhnout největšího vědeckého objevu od otevření trhliny?
Tentokrát jsem neotálel před Výletním, věděl jsem přesně, kam jít. Protlačil jsem se dveřmi a přes otrávené hráče reptající nad prohrami. Vyhnul jsem se dívkám a našel místnost se závěsy vzadu, kde jsem čekal na Vycházející slunce. Věděl jsem, že mě tam najde. Nevím, jak jsem to věděl, ale věděl jsem to. A nemýlil jsem se.
Zanedlouho odhrnula závěs a s ladností kočky ke mně přistoupila: "Vrátil jste se pro další?" Přikývl jsem.
Uchopila hrst mých vlasů, donutila mě zaklonit hlavu a vdechla mi znovu do hrudi sladké, hladové světlo. Znovu mě přepadlo uvědomění. Viděl jsem svět ne takový, jaký byl, ale jaký měl být. Viděl jsem hmotu a potenciál. Viděl jsem, jak je všechno spojené. Viděl jsem… brilantnost.
Vycházející slunce se usmála a odešla, nechávajíc mě prohlédnout si její tetování, jeřába polykajícího hada.
Zakrátko jsem byl doma a pracoval. Všechno sedělo. Mohl jsem to vidět, mohl jsem to cítit, mohl jsem to dýchat. Každý kousek pasoval na své správné místo. Bylo to umělecké dílo. Někde v dálce jakobych zaslechl hlas Mary. Mary, té otravné ženy, která se mě pokoušela zastavit před využitím svého potenciálu. Mary, hmyz na cestě pokroku. Mary, která mi po celodenní dřině přinesla polévku.
Neslyšel jsem, co říká, byla příliš daleko. Myslím, že chtěla, abych přestal. Ale s čím? Byl jsem příliš blízko dokončení svého mistrovského díla, tak blízko toho spatřit ovoce své dřiny. Zatáhl jsem za páku a slyšel vrčení stroje, viděl jsem záři elektrod. Znovu se přede mnou otevřel cizí svět, a nebylo tam nic.
Probudl jsem se někdy dalšího dne. Cítil jsem se, jakoby se mi někdo pokoušel rozbít hlavu kladivem. Potřásl jsem hlavou a rozhlédl se po bytě. Všude byly poházeny součástky a nástroje. Vedle postele jsem měl hromadu načmáraných poznámek. A ve středu toho všeho byl můj stroj, dokončený a nádherný. Donutil jsem se vstát a dojít k němu. Olízl jsem si rty a zatáhl za páku. Ozvalo se slabé bzučení, které pomalu odeznívalo, až odumřelo. Samosebou, proč by to bylo tak lehké.
Pomalu se mi do paměti vracely útržky noci. Mary, v noci tu byla, že? Doklopýtal jsem k oknu a roztáhl závěsy. Už se začínalo stmívat, měla by být doma. Spěchal jsem ze dveří do jejího bytu a prudce zabušil. Její dveře se otevřely. "Mary!", zavolal jsem. "Mary!" Rychle jsem prohledal pokoj. Nebyla tam, ale na plotně byl hrnec s vychladlou polévkou.
Sedl jsem si na postel a začal se prohrabovat poznámkami. Schémata, rovnice, věci, o kterých se mi nechtělo přemýšlet, tím méně na ně koukat. Vstal jsem a došel k étervoxu na šatníku, možná bude ve zprávách něco o událostech, kvůli nimž se mohla zdržet venku. Když jsem nastavoval ciferník, viděl jsem na boku šatníku nápis. Bylo to načmárané mým písmem.
mary uvnitř
Nevěřícně jsem se rozhlédl po pokoji a zahlédl na podlaze talíř polévky. Mary uvnitř. Mary uvnitř čeho? Náhle jsem spatřil vizi cizího světa a začal nadávat. Chtěl jsem se tam dostat, ne?
Z étervoxu se přestaly ozývat zprávy, byly nahrazeny prázdným praskáním. Dal jsem si tvář do dlaní a začal se kolébat ze strany na stranu.
"Haló? Haló? Je tam někdo?"
Byl to Maryin hlas. Vyskočil jsem a rozhlédl se. "Mary! Tolik jsem se bál. Myslel jsem na nejhloupější věci. Kde jsi?"
"Já… já nevím. Je tu chladno. A tma".
Srdce mi poskočilo a ruce se mi roztřásly, když jsem si uvědomil tu hrůzu. Maryin hlas přicházel z étervoxu.
"Co se stalo?", zeptal jsem se, přestože jsem to už věděl.
"Včera jsem k tobě přišla přišla. A ty… nebyls to ty. Zapnul jsi svůj stroj a on mě vtáhnul dovnitř. Ach, Hermane, tolik se bojím".
Cítil jsem, jak mi po tváři stékají horké slzy. "Neboj se. Dostanu tě odtamtud. Jak to tam vypadá?"
"Není to jako předtím. Je tu jen, je tu jen… temnota. A chladno. A něco tu se mnou je. Cítím to, je to tak… hladové".
Zoufale jsem se snažil probrat svými zápisky z předchozí noci snaže se objevit, co jsem udělal. "Půjdu do Výletního, ještě jednou, naposled. Potřebuji, aby stroj ještě jednou pracoval a já tě dostal…"
"Ne!", zazněl z étervozu jasně a ostře Maryin hlas. "Nic dobrého to nepřineslo. A krom toho, co když se sám ztratíš?"
Zamířil jsem ke dveřím. "Musím. Je to jediná možnost. Já to spáchal a musím tě odtamtud dostat".
Když jsem za sebou zavíral dveře, slyšel jsem Mary křičet: "Počkej! Nenechávej mě tu samotnou! Bez tvého hlasu tu nic není. Nic! A je to tak hladové…"
S pláčem jsem běžel ulicemi, dokud jsem nedorazil do Výletního. Odstrčil jsem zoufalé hráče vyhazující své těžce vydělané peníze, opilce vyprazňující svou mysl a dívky, které to všechno prodávaly. Vklopýtal jsem do místnosti vzadu a čekal na Vycházející slunce.
Přišla ke mně a popadla mě za vlasy zakloňujíc mi hlavu. Tentokrát mi stačila zašeptat do ucha. "Alespoň se pokus bojovat s pokušením. Pak je to mnohem sladší". S tím zatlačila svá ústa na má a vdechla mi do těla spalující světlo.
Znovu jsem měl vize světa. Rozhlédl jsem se a viděl hroutící se zdi. Podíval jsem se na své ruce a bylo to, jako by uhnívaly. Viděl jsem svět ne takový, jaký byl, ale jak se řítil ke zkáze, zahalený obrovskou prázdnotou.
Vycházející slunce se na mě usmála a obrátila se k odchodu nechávajíc mě spatřit tetování na svých zádech, odlétajícího jeřába.
Zanedlouho jsem utíkal prázdnými ulicemi, vyklopýtal po schodech a vtrhl do svého bytu. "Jsem tu, Mary! Jsem tu a spravím to".
Ozval se její naříkavý hlas: "Nechals mě tu samotnou. Opustils mě".
"Nechtěl jsem, ale potřeboval jsem světlo, abych tě dostal vem. Teď můžu. Jen pár minut a přijdu pro tebe".
Étervox zapraskal. "Prosím, spěchej. Je tu taková zima. A já mám takový hlad".
"Neboj se. Teď to vidím, rozchodím to".
Zoufale jsem pracoval, ruce mi řídila nějaká neznámá síla. Plány a schémata z předešlé noci najednou začaly dávat smysl a já připravil svůj stroj pro jeden poslední pohled do neskutečna.
Zatáhl jsem za páku a nic se nestalo, jen slabé zadrnčení, které se pomalu vytratilo.
"Co je to?", chtěla vědět Mary přes étervox.
Prohrábl jsem si vlasy. "Nefunguje to. Potřebuji jen víc…"
"Dostaň mě odsud! Dostals mě sem, dostaň mě odsud! Jdi si pro to své vzácné světlo, jestli ho potřebuješ, ale dostaň mě odsud. Je mi jedno, jestli tě to spálí, tys to udělal, ty! Teď mě dostaň domů!"
Vstal jsem a ohromeně hleděl na étervox.
Mary začala vzlykat: "Nemyslela jsem to tak. Je mi to líto. Jsem jen hrozně vystrašená a chci jít domů".
"Já vím. Už vím, jak to funguje. Nemusím jít znovu do Výletního. Problém je pohon. Potřebuji víc energie, abych to udržel dostatečně dlouho otevřené. Potřebuji nějaké dušekamy".
Znovu to zapraskalo: "Budu tu zase sama?"
"Ještě naposled. Buď statečná, brzo se vrátím", řekl jsem, když jsem zabouchával dveře.
Toulal jsem se ulicemi uprostřed noční temnoty a hledal místo, kde bych ukradl nejcenější komoditu v Malifaux. Dušekamy. Horníci umírají, aby je nalezli, a strážníci zabíjejí, aby je ochránili.
Naštěstí znám cechovní skladiště u kolejí. Jednou jsem tam dělal nějaké úpravy a viděl jsem, kde dušekamy skladují. Jejich étervox přestal pracovat a byl to druh odloučeného stanoviště, kde byla největším problémem nuda. I tak jsem musel být opatrný. Byli tam zkušení strážníci a já nebyl zkušený zloděj.
Z okna vycházelo světlo a já stál na bedně, kterou jsem našel po straně budovy, abych viděl dovnitř. Viděl jsem dva strážníky. Jeden seděl v křesle a vyplňoval nějaká hlášení a druhý otevíral trezor.
Ten v křesle vzhlédl a spatřil mě. "Venku!", vykřikl a ukázal na mě. Nejsem vůbec zkušený zloděj.
Oba strážníci vyběhli za dveří a já jim spěchal naproti. Domníval jsem se, že to nebudou očekávat, strážníci jsou obvykle zvyklí, že lidi utíkají před nimi. První strážník vytahoval zbraň a ná ho praštil pěstí do obličeje. Na zeď vystříkla krev a strážník se s nepříjemným křupnutím svalil na zem. Druhý strážník přiběhl ke mně a já ho popadl za kabát a odhodil ho přes místnost. Než dokázal vstát, popadl jsem z sejfu tolik dušekamů, kolik jsem dokázal, a vyběhl jsem ze dveří.
Jak jsem prchal prázdnými ulicemi zpět do svého bytu, slyšel jsem křicícího strážníka za sebou. Nebyl blízko, ale ani se mi ho nepodařilo setřást.
Vběhl jsem do svého bytu a zabouchl dveře, dal přes ně prkno a přistavil k nim knihovnu. Zhroutil jsem se u zdi a dušekamy se rozkutálely po podlaze. Podíval jsem se na své ruce. Neměl jsem tušení, čeho jsem schopen. Možná to světlo mi dalo…
"Hermane?", zapraskal Maryin hlas.
"Jsem to já. Jsem tu", řekl jsem sotva popadaje dech. "Mám dušekamy. Mám všechno, co potřebuji, abych tě odtamtud dostal". Sesbíral jsem rozkutélené kameny a okamžitě se pustil do práce. Rozmístil jsem je podél stroje.
Strážník bušil na dveře a domáhal se otevření.
"Hermane?"
"Ano, Mary?", odvětil jsem otíraje si pot z čela a pokračoval v práci.
"Až se odtud dostaneme, vezměš mě tančit?"
Zasmál jsem se. "Samozřejmě. Od teď každou noc", řekl jsem a nastavil páku. "Jen ty a já, každou noc". Za mnou se strážník snažil rozbít kus dveří. Bude to skvělé.
"Mary?"
"Ano?", ozvala se v praskání.
"Je tam s tebou stále něco?"
Chvíli bylo ticho. "Ne, jsem tu jen já sama".
"Dobře", vydechl jsem úlevou, když jsem naposled zatáhl za páku. Stroj začal bzučet a vrčet a mezi elektrodami přelétly jiskry otevírající velký brilantní otvor. "Jdu pro tebe!"
Místnost se naplnila bledě modrým světlem a strážník přestal bušit.
Dušekamy zablikaly a otvor se zvětšoval a zvětšoval. Nejen jako okno, ale jako brána do nového, cizího světa. Ale více než to, byl to klíč k získání mé Mary zpátky. A jakmile se otvor otevřel, poprvé jsem spatřil tvora, s nímž jsem rozmlouval, a začal jsem se smát. Konečně jsem se stal součástí tohoto skvělého vtipu.
S posledním zbytkem síly jsem se přitáhl ke svému étervoxu a poslal poslední varování.
A pak byla jen temnota. Sladká, milosrdná temnota…
Hlášení
V noci na 27. jsme byli já a můj partner napadeni mužem později identifikovaným jako Herman Croft. Napadl nás, jedinou ranou pěsti zabil mého partnera a dal se na útěk s pěti cechovními dušekamy. Pronásledoval jsem ho do jeho obydlí, kde zabarikádoval dveře. Jak se píše v protokolu, šel jsem pro pomoc k prolomení překážky.
Po vstupu do místnosti jsme v jejím středu na podlaze nalezli kroutící se seschlou slupku vypadající téměř jako člověk. Kůže byla napjatá na kostech a kde měly být údy, tam byla podivná chapadla a výstupky. Přestože zdánlivě slabý, byl tvor téměř určitě nezrozený, takže jsme ho opatrně vyřídili. Prohledali jsem byt a znovu získali dušekamy. V šatníku jsme nalezli tělo ženy identifikované jako Mary Langford. Bydlela v domě a byla zabita lidskýma rukama. Zdá se, že tělo tam bylo alespoň den. Sousedi vypověděli, že jí slyšeli hádat se s Croftem zhruba v době jejího zmizení, takže je pravděpodobné, že byla zabita při sousedské hádce. Herman Croft nebyl nikde nalezen a očekává se, že je velmi nebezpečný, pravděpodobně s vazbami na nezrozené. Silně doporučuji, aby byla vydána oficiální výzva k pomoci s jeho dopadením.
Marian dychtivě otočil stránku a plně se soustředil.
Hrdinka, Dafné Zbabalá, dokázala uniknout ze spárů ničemného, ale okouzlujícího sira Oswalda Applebyho, ale ve svém rozrušení vyběhla do mrazivého nočního vzduchu. Jelikož Applebyho sídlo obklopovaly ze tří stran útesy čnějící vysoko nad hustou mořskou mlhu, bál se Marian, že paní Zbabalou čeká střemhalvý let. Odvážná statkářova dcera, která byla prostá a srdečná, ale dokázala získat pozornost společensky nadřazených charakterem a pohledným zjevem, uběhla jen tucet kroků, než uklouzla na vlhké trávě a téměř upadla vstříc smrti mezi skalami a příbojovými vlnami. Jen přívěšek pro štěstí od jejího nebohého zesnulého otce se zachytil na skalnatém výčnělku na samém okraji a zastavil její pád.
Zatímco tam visela a sevření rukou na jediné věci oddělující jí od okamžité smrti sláblo, dumala paní Zbabalá nad svým osudem. Odhalila plán manipulativního sira Applebyho oženit se s ní, když hrál bohatého diletanta, ale ve skutečnosti byl zbídačen a rodina Applebyových se ho zřekla, a způsoby krutých podvodů zamýšlel zpronevěřit tajné bohatství, které nahromadil její otec za dlouhý život pilné práce, který vložil do důvěryhodného fondu do dne, kdy jeho milovaná dcera a jediný žijící potomek nedosáhne jednadvacátého roku. Jakmile by získal její náklonnost, plánoval ji chladnokrevně zavraždit, což uhála z šeptaného rozhovoru mezi sirem Applebym a jeho zvráceným trpasličím sluhou Calicem, který vyslechla, a nebohá Dafné prchla z domu, ale ne dříve, než shodila vázu s květinami a varovala svého snoubence zvukem rozbitého porcelánu.
Marian zcela pohlcen četl dál.
Ze žluté mlhy se vynořil děsivý stín jejího kdysi milovaného budoucího muže a nyní strůjce jejího okradení a násilného skonu, Oswalda Applebyho. V ruce držel dlouhý, zářící nůž. Dafné zaječela strachem, ale zvuk byl pohlcen burácením vln dole. Nůž se ještě přiblížil, dokud…
Dveře se rozlétly a do kanceláře vpadl zástupce Portmanteau.
"Kovbojové jsou zpátky", řekl místo pozdravu.
Zdálo se, že Portmanteau stále nadšeně roste, přestože jeho tělo už dosáhlo dostatečné velikosti. Jeho nos vypadal jako obří cibule, která společně s květákovitýma ušima zastiňovala okolní obličej. V rukou měl dvouhlavňovou brokovnici a jeho tlusté prsty se do očka kohoutku sotva vešly.
Marian neochotně zavřel Útesy Appleby a položil je na stůl. "A?"
Portmanteauův výraz se nikdy neměnil.
Šerif přikývl, mlaskl a postavil se. Přestože byl o hlavu vyšší než jeho zástupce, vypadal šerif Marian Barber zasažen stejnou nevyrovnaností proporcí, ale opačně. Měl mohutnou hruď a mimořádně široká ramena, a pod tím dlouhé nohy, které vypadaly příliš tenké, než aby unesly jeho horní polovinu. Dlouhé opičí paže a kulatý obličej s ostrými rysy dokonávaly dojem, že je šerif velký, ale v žádném případě pohledný.
Místo nábojového pásu a pistole si Marian ze šuplíku vyndal jen obušek a strčil si ho za opasek. Ze své zkušenosti šerifa věděl, že pokud není člověk konfrontován s pistolí, má menší sklon ji sám použít.
Zatímco si Portmanteau za ním nenuceně hvízdal, Marian zamířil ulicí ke Zlatému zubu. Z jihu se hnala nízká hustá mračna a sílící vítr byl cítit deštěm. Přestože byly sotva čtyři hodiny a zbývaly ještě dvě hodiny světla, plynové lampy kolem Hlavní ulice již svítily a zaháněly příšeří. Vypadalo to, že se blíží silná bouře.
Ivino pronikavé volání bylo slyšet už daleko od salonu. Těm neobeznámeným s obyvateli Červené vísky by se mohlo zdát, že už propukla hádka, nicméně Ivin křik byl ve Zlatém zubu běžný. Tento křik se obvykle odehrával u piána a nebýval v souladu s hudbou, přestože jeho výška, nemluvě o hlasitosti, se hudebnímu nástroji vyrovnaly. Marian byl ve Zlatém zubu mnohokrát a byl tím pádem častým svědkem těchto představení, a stejně si nebyl jist, zda se Ivy pokouší zpívat spolu s piánem nebo ho přehlušit.
'A tam se setkáme… toho slunečného dne…', ječela, když Marian vstoupil na verandu salonu a pohlédl lítačkami dovnitř. 'Můj milý Jackie… ohhhhhhhh oooohhhh!'
Stála tam s rudou tváří a napjatými šlachami na krku, když vydávala poslední slabiky, na sobě jen večerní šaty a dost makeupu, aby to vypadalo, že jí před tváří vybuchla pudřenka. Marian viděl, jak se otáčí válec varhan, ale jakákoliv melodie, kterou by mohl vydávat, byla v Ivině vášnivém crescendu neslyšitelná.
Skončila, nepochybně stejně náhle jako začala, a následoval váhavý potlesk od pokerových stolů po její pravici. Když se ukláněla, obrátil Marian svou pozornost k hráčům. Čtyři muži, všichni pokrytí prachem a blátem od hnaní dobytka, byli řádně nasyceni Jeungovou whisky a měli železo. Nevypadali dost opilí, aby udělali něco skutečně hloupého, ale Marian měl na tento druh lidí nos a věděl, že je vždycky lepší zasáhnout dříve než později.
Vkročil do salonu, zatímco se kovbojové vrátili ke své hře, a došel k baru, kde u svých panáků seděli jako tři opice Vale a Sam a Grizzly Dick. Jeung se opíral o bar a svůj pětistopý spletený cop měl dvakrát omotán kolem svého tlustého krku. Vyčistil hadříkem panákovou skleničku a položil ji na vrch velké pyramidy ostatních.
"Mariane", řekl a kývl na pozdrav.
"Jeungu", odvětil Marian a usadil se na volnou židli vedle Grizzly Dicka.
S omezenými informacemi má člověk sklon vyvozovat závěry. Když je zmíněno jméno Grizzli Dick, mysl okamžitě naplní obrazy obrovského a zarostlého muže s nohama jako kmeny a nepěstěným vousem zdobeným kusy větviček a ptačími vejci. Až na zmíněné větvičky to nebyla pravda. Vytvarujte si hrubý obraz klackovitého muže a namočte ho na padesát let do whisky. To je Grizzly Dick.
Vrásčitý zlatokop vážil šedesát liber i s láhví whisky a většinu z toho dělaly jeho boty a nos jako srp. Za devět let, co byl Marian v Červené vísce, nejprve jako zástupce, později jako šerif, nikdy neviděl Grizzly Dicka jíst. Při pohledu na vychrtlého staříka si bylo snadné představit, že nikdy nejedl.
Vedle Dickových špičatých ramenou seděli Vale a Sam, kteří byli jako dva hrášky v lusku. Oba byli tělnatí a veselí a oba měli v městečku obchody - Vale obchod obilím a jídlem a Sam dělal holiče, zubaře a chirurga. Obrátili se, aby přivítali Mariana a obrátili oči k napitým kovbojům.
"Přišli pro další, co?", pravil Vale.
"Doufám, že ne", odvětil Marian.
"Tihle hoši už nebudou dělat potíže, šerife", zasmál se Vale ukazuje na několik jizev tam, kde Sam předváděl svoje umění. "Nářez, co dostali minulej tejden, z nich vyhnal jiskru".
"No", vzdychl Marian a položil své mohutné ruce na odřený bar. "Whisky dokáže člověku jiskru vrátit".
K baru přišla Ivy a položila pečlivě opečovávanou ruku Marianovi na rameno. "Koupš mi drink, šerife?", špitla.
Kývl prstem na Jeunga, který odzátkoval lahev silného tmavého rumu a nalil stárnoucí pěvkyni. Ivy si vzala skleničku, pozdvihla ji v tichém přípitku a nalila si obsah do hrdla.
"Slyšel jsem několik posledních tónů, Ivy", děl Marian. "Myslím, že se tvůj hlas zlepšuje".
Ivy se zářivě usmála. "Díky, šerife. Vždycky je hezké potkat fanouška".
Usmál se a dotkl se klobouku. Měl Ivy rád, navzdory jejímu zpěvu, a v zásadě nelhal.
Salon se náhle rozzářil a všechny oči se obrátily k oknům. O vteřinu později se ozval silný lomoz hromu, který roztřásl Jeungovu skleněnou pyramidu. Vzduch venku byl stále suchý, ale nad městečkem se nyní stahovala mračna a liják nebyl daleko.
"Šerife!", vykřikl potěšený hlas. Marian se obrátil na své židli a viděl, že všichni čtyři kovbojové hledí jeho směrem. Všichni se šklebili a jak byli seřazeni vedle sebe, byly vidět díry mezi zuby, které jim vyrazil minulý týden, takže vypadali jako staré klávesy piána.
"Hoši", řekl a znovu se dotkl klobouku. "Pěkný večer?"
"Anopane", řekl jeden, který se jmenoval nějak jako Špinavej Ben nebo Zaprášenej Bill nebo tak nějak. "Jenom tady Cleetus mě obral o poslední gulden a brzo vyhraje i můj kabát. Štěstí u ženskejch mě oholí na kost".
"Mno, nechci, aby k tomu došlo, takže co kdybych vám hoši koupil hrnek kafe, ať můžete promyslet svou strategii".
"Jste moc laskav, šerife", děl Cleetus. "Určitě nechci vidět Billa v jeho špinavejch spoďárech". Všichni čtyři se zasmáli.
"Kafe, prosím, Jeungu", pokynul Marian, a pak tišeji dodal: "A silné".
Rodák ze Tří království s úšklebkem přikývl a odnesl kovbojům čtyři hrnky kouřící černoty.
Znovu se zaleskl blesk a zaduněl hrom. Marian si také dal hrnek kafe a pohrával si s myšlenkou, že se vrátí do kanceláře, než udeří déšť. Portmanteau měl pravdu, když ho varoval před kovboji, ale tentokrát se zdálo, že vše vyřeší Marianova přítomnost. Krom toho, pokud si dají kafe místo whisky, pochyboval, že by se opakovala rvačka z minulého týdne.
Kdyby se vrátil do kanceláře, než přijde déšť, mohl by si dočíst poslední půlku kapitoly Útesů Appleby, nelíbilo se mu, že opustil příběh v tak napjaté situaci. Polkl hořké kafe a postavil se, upravil si opasek a nechal na baru minci.
"Přeji vám, pánové, dobrou noc", řekl kovbojům. Jejich tváře plály vzrušením, ale byli ve veselé náladě a nebyla na nich vidět hrozba jako minulý týden.
"Díky, šerife", odvětil Bill. "Určitě bude".
Marian došel ke dveřím do salonu, když někdo překlopil vědro z verandy. Ale nebylo to vědro, byl to déšť. Marianovi připadalo, že se dívá zpoza vodopádu. Sledoval, jak mění prašnou cestu v bláto, a napadlo ho, že jeho plášť do deště visí za dveřmi jeho kanceláře.
"Sakra", zaklel.
V bouřlivé noci se ve stínech pohnula temná silueta.
Silueta byla nepřirozeně dlouhá a vysoká a pomalu se blížila k městečku. Dvě zlověstné žluté oči slabě osvětlovaly zemi před sebou a namáhavý postup byl doprovázen chraplavým syčivým zvukem. Stoupal z ní bílý kouř, možná pára, viditelnější v prudkém dešti ochlazujícím vzduch. Stroj kupředu pohánělo osm železných kol velikosti člověka, s ponurým odhodláním se valících vpřed.
Na vršku podivného stroje seděl člověk zahalený v navoskovaném plášti s širokým kloboukem usazený na lavici v popředí stroje, podobně jako vozka, ale nějakých patnáct stop nad zemí. Avšak tento vůz neměl koně ani otěže. Místo toho měl matoucí les mosazných pák, kol a brzd rozesetých kolem řidiče tak hojně, až se zdálo, že je ovládá pouhou náhodou a nikoli viditelným uměním.
Vysoký vůz nicméně dorazil do městečka Červená víska, hbitě se vyhábaje výmolům a potokům bahnité vody valícím se ze svahů. Když se prohnal kolem prvních plynových lamp městečka, na jeho dřevěných bocích byl viditelný nápis:
Jste svědky Divů Vertrima Venna - řemeslnického mistra a důmyslného konstruktéra moderního věku. Nakupte technologie zítřka za včerejší ceny! Peníze se nevrací.
Podivnost ze dřeva a železa se se skřípáním, rachocením a syčením valila k centru městečka.
"Sakra", hvízdnul Grizzly Dick.
Stařík se objevil u Marianova ramene, aby zhodnotil počasí, ale místo toho zíral na dřevěnou zeď valící se po Hlavní ulici.
Na Mariana to tolik nezapůsobilo. Tak vysoký vůz nemá žádné pořádné využití, a to sám vždycky obhajoval technologii, ale jen tam, kde byla vhodná. Ale zde by více než dostačoval pár koní a místo toho tu byl kouřící a řinčící stroj, který tlačil spíše než táhl. Marian takové vynálezy považoval za druh vychytralé namyšlenosti. Věnovat čas na vymýšlení a postavení stroje, který slouží stejnému účelu jako kůň, jen hůř a za vyšší cenu a námahu. Marian nepochyboval, že tento názor se ztratil v potlesku dalších intelektuálů podobných vynálezci.
Sledoval, jak stroj se skřípěním zastavil. Stín nahoře tahal za páky a táhla, dokud řinčení a syčení neodeznělo, a pak obratně sešplhal po mosazném žebříku na bahnitou zem.
"Ahoj, vy tam!", zavolala postava, když se přebrodila po kotníky hlubokým bahnem do relativního přístřeší verandy u salonu.
Marian ustoupil, aby pustil dovnitř nově příchozího, který se ve světle plynových lamp ukázal být malým zaprášeným chlapíkem. Když si sundal svůj promočený klobouk, spatřil Marian stříbřité vlasy stažené copu a ostrou bradku nabarvenou na zrzavo.
"Vítejte do Červené vísky", napřáhl šerif ruku.
Menší muž ji přijal a krátce a neupřímně jí potřásl. "Vertrim Venn", odvětil žoviálně. "Nepřekonatelný vynálezce. Potulný podnikatel. K vašim službám, pane".
"Jsem místní šerif Barber a tohle je Grizzly Dick". Obvykle se Marian představoval svým křestním jménem, ale něco na tomto muži ho nutilo udržovat si od něj odstup. Řidič se zjevně více soustředil na osušení než na seznámení se s obyvateli městečka, ale Marian měl tušení, že na verandě byla osoba, s níž by si Venn rád promluvil. "Neobvyklý přízvuk, pane Venn".
"Značně cestuji", pravil Venn rozepínaje si přezky na plášti. "Mé umění je obvykle na objednávku a táhne mě z jednoho místa na druhé. Beru kus toho, kus onoho".
"Dobrá, pane, možná byste se měl nechat vtáhnout do salonu na horké kafe. Dnes není noc pro rozhovory na verandě".
"Jak říkáte. Dobrý nápad", děl, otřepal svůj mokrý klobouk, a prošel lítačkami.
Marian se podíval na Grizzly Dicka. "Zjevně značně cestuje".
"Zatracenej snob", zabručel stařík.
Když se Marian probudil, jeho první myšlenkou bylo: 'Sakra, zase jsem usnul v křesle'.
Zvednutí se bylo bolestivé cvičení. Jeho nohy položené na stole a zkřížené přes sebe upadly do spánku a páteř cítil jako sklo, když začal pomalu přesouvat váhu dopředu a protahovat znecitlivěná ramena.
V prudkém dešti nechal Grizzly Dicka mluvit u jedné poslední whisky, která by ho obrnila proti živlům. Po té se jeho paměť začínala zamlžovat. Pamatoval si na opilecký zpěv s jednou paží kolem Ivy a druhou kolem Jeunga, a možná páku se Zaprášenym Billem a Cleetem. Nebo s oběma.
Nyní pronikalo oknem do jeho kanceláře šedé ranní slunce a na jazyku měl chuť staré whisky. Bylo podivné, že ho nebolala hlava, jen se cítil přejetý. Útesy Appleby stále ležely na stole, kde je nechal - večer byl příliš unavený a opilý, aby je dočetl. Lákalo ho to sáhnout po nich, ale žaludek mu kručel jako vzteklý medvěd. Sebral svůj klobouk a plášť do deště (který strávil celou noc na věšáku za dveřmi) a vykročil na ulici najít něco k snídani.
Venkovní vzduch byl mnohem čerstvější a přinášel na toto období zvláštní chlad, ale za hustým povlakem mraků cítil slunce snažící se prodrat skrz. Déšť během noci ustal, ale ulice byly rozbahněné a plné hlubokých louží. Domy se leskly a trámy na nich ztmavly vlhkostí.
Dole u Zlatého zubu stále parkoval Vennův vůz a kolem něj se shromáždil skromný dav. Samotný Venn stál na plošině ve flanelovém obleku s dlouhými rukávy a pronášel ke zvědavcům nějaká okázalá prohlášení. Ať se holedbal čímkoli, nepochybně to zahrnovalo nutnost oddělit posluchače od jejich šeků.
Jak se blížil, začal hru poznávat.
'…přesně jako tento. Viděli jste někdy takový um? Viděli jste někdy takovou eleganci? A buďte ujištěni, velevážené dámy a pánové, že složitost a vynalézavost uvnitř této maličkosti jsou stejně dechberoucí jako její vzhled".
Venn držel malou hračku, kolotoč do dlaně. Marian viděl tucet drobných poníků a jezdců, každého jiného a přidělaného na hlavní osu stříbrnými drátky tenkými jako vlasy. Celý přístroj byl nabarvený a nalakovaný jasnými barvami zářícími v odporu k tísnivé obloze. Dokonce se z hračky ozývaly jemné cinkavé melodie, zatímco se jezdci točili dokola.
"Na hračku je to strašně drahé, ne?", zeptal se Skeet Miller. Své špinavé kovářské ruce měl sebejistě zastrčené do kapes svých montérek, daleko od vystavených předmětů.
"Mé zboží není levné", uznal Venn, "ale pokud byste se vydal do Malifaux nebo do Paříže, nenašel byste zboží, které by se mu kvalitou vyrovnalo. Zaplatil byste dvakrát tolik za něco ani z poloviny ne tak dobrého. Všimněte si, drahé dámy a pánové, že hudební stroj uvnitř dokáže zahrát ne méně než dvanáct melodií, které jsou všechny okamžitě dostupné otočením příslušného poníka či jezdce". Tenkým zlatým drátkem tloušťky někde mezi perem a jehlou Venn obrátil jednoho ze zářících kolotočových jezdců. Stroj okamžitě začal hrát Vévodu a paní.
Z davu se ozvalo spokojené mručení.
"A zde máme Žebravého Billyho", pokračoval Venn obraceje pozornost k nabarvenému kovovému psu vysokého jen asi čtyři palce v ramenou. "Věrný a milující kokršpaněl, jehož jediným přáním je předvádět triky pro děti. Podívejte se, jak prosí o přízeň. Zvedl tenkou kost nabarvenou na bílo a zamával jí psovi před nosem. Umělé zvíře se zvedlo na zadní a houpalo se spolu s kostí. S každým pohybem vydal pes kovový zvuk připomínající štěknutí.
Malá Bessy Millerová zapištěla a zatahala svého otce za kabát. "Tatí! Podívej se na něj!"
Vennovi se při její reakci zaleskly oči. Naklonil se přes svůj rozložený stůl a podal jí kovovou kost. "S trochou cviku", pravil, "dokáže Žebravý Billy provádět spoustu triků, zlato".
Bessy zamávala před maličkým psem kostí. Ten se zhoupl a zaštěkal, a pak se překulil. Kovářova dcera zapištěla ještě hlasitěji a z davu se ozvaly vzdechy a smích.
"Důmyslné", přiznal Marian.
"Magnety a mechanismy", přezíravě děl Venn, "ale děti to milují".
"Děláte jen hračky?"
"Rozhodl jsem se pro ně", opravil ho Venn. "Pohrával jsem si i s jinými stroji, ale ty nepřinášejí maličkým zdaleka takové potěšení".
Bylo jisté, že Bessy je mechanickým psem zcela okouzlena. Chtěl se Venna zeptat, kolik za nej chtěl, když lítačkami Zlatého zubu prolétla Ivy a nad hlavou měla zdvižené červené ruce.
"Krééév!", ječela.
Čtyři kovbojové byli mrtví.
Jejich boty a klobouky byly tam, kde je odložili na podlaze. Všichni čtyři muži leželi v obrovské posteli pro hosty. Zjevně nedošlo k žádnému zápasu, soudě podle skutečnosti, že všichni byli stále v posteli, byť byla rozházenější, než kdyby v ní celou noc nerušeně spali.
Péřová přikrývka byla nasáklá krví. Ta protekla rovněž skrz matraci a vytvořila louži pod postelí.
"Nikdo nesmí dovnitř kromě mě a Portmanteau", řekl Jeungovi Marian. Pod schody byl houf diváků, ale zástupce stál na nejnižším schodu s brokovnicí a on měl na chvíli pokoj pro sebe. "A až přijde, pošlete sem Sama". Jeung s tváří neobvykle žlutou přikývl.
Marian opatrnými kroky došel k posteli a stáhl peřinu. Byla těžká sraženou krví a při stahování z mrtvol vydávala vlhký zvuk. Jejich dlouhé spoďáry byly stejně nasáklé jako prostěradlo pod nimi. Od krku po kolena, uvědomil si. 'To je sakra hodně krve'. Marian už viděl krev a smrt, ale nic podobného. Jako šerif střelil několik mužů, a brokovnicí jednoho zastřelil, a ve Vévodském kamenolomu viděl chlapa rozříznutého od ramene kosou na obilí. Hodně krvácel, nebo to tak aspoň tehdy vypadalo. Ale ne tolik.
Sam Ford dorazil o minutu či dvě později, a když spatřil kovboje, jeho ústa se zúžila starostí. Marian sledoval chirurga, kterak si vyhrnul rukávy, než se pustil do ohledávání mužů. Všem se podíval do úst a očí, zvedl paži a zkontroloval ztuhlost.
"Co si myslíš, Same?", zeptal se po chvíli.
"Kruci, nevim, šerife", odvětil korpulentní muž. "Pokud chcete vytrhnout zub nebo zašít ránu, jsem váš člověk, ale tohle je… je…".
"…vražda", dokončil za něj Marian.
Sam poklepal prstem na hruď nejbližší mrtvoly. Byl to Cleetus. Před šesti či sedmi hodinami spolu pili.
"Něco je tady", děl Sam a stáhl zkrvavenou látku Cleetusových dlouhých spoďárů. Odhalil chlupatou hruď pokrytou krví, která zčernala a ztuhla. Na levé straně pod bradavkou byl malý trojúhelníkový řez. "Vídíte to?"
"Vypadá to jako od nože, možná".
"Divnej druh nože, aby nechal takovejhle řez. Tři ostří? Kdo má takovej nůž?"
"To zjistím, Same".
Chirurg prohlédl všechny čtyři muže. Všichni měli malou ránu v hrudi, téměř na stejných místech. "Takže tak se to stalo. Odtud je všechna ta krev. Přímo do srdce. Pích!", bodl Sam ukazovákem. "Umřeli opravdu rychle, vykrváceli za dvacet, možná třicet vteřin".
Zatímco si Sam myl ruce v umyvadle na nočním stolku, Marian přemýšlel. "Same, zatim to nikomu neřikej. Nechci, aby lidi byli nervózní. Ti hoši byli posledně dost těžko zvladatelní, kdo ví, komu ublížili, než sem včera přišli. Možná to je pomsta".
"Může bejt, šerife", sroloval si Sam rukávy a zapl je.
"Sežeňte Vala a Grizzly Dicka a Skeeta, potřebujeme jeho vůz. Řekněte jim, ať ho přistaví zezadu. A řekněte Ivy, že potřebujeme mísu s vodou a nějaký starý prostěradla, abysme je do toho zabalili. A najdete někoho s koněm, chci poslat jezdce k T. McCullenovi a dát mu vědět, co se stalo čtyřem jeho hochům". "Udělám to".
Když chirurg odešel, Marian stál s rukama na bocích a zamračenou tváří. 'To je teda věc', přemýšlel. Vybavily se mu smějící se tváře kovbojů zamlžené whisky. Byli to drsní hoši, ale po první roztržce už je nebral tak zle. Určitě si nezasloužili umřít ve svých spoďárách namačkaní ve staré posteli jako chlupaté sardinky.
Marianův pohled sklouzl na podlahu a zahlédl něco podivného. Na dřevě byly krvavé skvrny, které vypadaly nepatřičně. Poklekl, aby lépe viděl. Malé kulaté skvrny krve, jako obtisky, které dělá dítě vyřezanou bramborou. Naklonil se níž, aby se podíval pod postel, a okamžitě zkřivil tvář. Zápach krve tu byl daleko silnější.
Další podivnosti. Čtyři čistá místa pod postelí. Čtyři hranatá místa na dřevěné podlaze, když všechno kolem bylo zalito lepivou krví. Otisky vycházely odtud a vytvořily na podlaze několik překrývajících se kruhů. Vytvořily nepravidelnou stopu od postele ke zdi pod oknem. Viděl odřeniny a kapky krve na levných tapetách a další na okení římse.
Otevřel okno.
Venku byl hlouček smějících se lidí a nepřirozeně vysoký vůz. Uprostřed toho všeho byl cizinec. Na okamžik vzhlédl k šerifovi a dotkl se obočí.
Kdo by měl takový nůž, ptal se Sam. Kdo?
Zatímco Vertrim Venn stál u baru s panákem whisky a vzletně mluvil k zaujatému publiku, Marian proklouzl lítačkami a dolů k vozu.
Nedalo příliš námahy rozmluvit významného prodejce a vynálezce, když odpočíval u Zlatého zubu při večeři. Marian položil první otázku a nechal přirozenou zvědavost měšťanů dokonat zbytek. Venn byl více než šťasten, že může mluvit o sobě. Marian měl dojem, že by stejně rád mluvil k zrcadlu.
Venku se začalo stmívat. Mračna se vrátila, byť ne tak černá a hustá jako ty, co zmáčely Červenou vísku minulou noc. Dnes byla spíše kouřová, zakrývala zapadající slunce a dodávala Marianově výpravě nenápadnost. Přestože vůz nebyl více než deset stop široký, byl třicet stop dlouhý a nejméně zpoloviny tak vysoký, přičemž uvnitř byly přinejmenším dvě patra. Jediný vstup byl úzkými dveřmi v zadní stěně vyrobených ze prken, do nichž byl vsazen zlatý kruh jako klika.
Venn složil stůl a odnesl své neprodané poklady zpět do vozu, když dav začal řídnout, ale Marian ho sledoval z terasy a neviděl na dveřích vozu žádný zámek. Bylo to tak, když zatáhl za kruh a otočil jím, dveře se otevřely. Škrtl zápalkou a rozsvítil svou lucernu, jejíž okenice však ponechal zavřené, dokud nevstoupil dovnitř a nezavřel za sebou dveře.
Když rozevřel okenice, objevil se v klaustrofobní místnosti, která vypadala spíše jako hluboký šatník než vnitřek vozu. Podlaha a stěny byly obloženy vyhlazeným dřevem, které zmírňovalo svit lucerny. Strop byl pouhý palec nad jeho hlavou. Po pravici viselo na věšácích množství oblečení, vesměs z hedvábí a drahé bavlny. Po levici byly police a regály s neprodanými hračkami a přístroji. Po celé délce vozu se táhla úzká ulička méně než dvě stopy široká. Marian pomalu kráčel kupředu, přičemž třel rameny o skříně a rozkývával visící harampádí. Prošel kolem malého železného trezoru, bedny na uhlí a poklopu v dřevěné podlaze zašpiněném sazemi, množství trubek a ventilů ze zářivé mědi a více párů bot, než kdy viděl na jednom místě. Na konci uličky bylo úzké točité dřevěné schodiště.
Marian se cítil jako obr v domě pro děti, ale dokázal se protáhnout po schodech do horního patra, přestože v jednu nebezpečnou chvíli si myslel, že se v půli zasekl. Horní patro bylo značně prostornější. Byl tam malý stůl s množstvím drahých kovových nástrojů a lucerna, stejně jako tucty krabiček se všemi druhy pružinek, drátů a čepů. Za tím byla úzká postel a police plné starých a ohmataných knih. U stěny na zářivě mosazných skobách visely role zažloutlého papíru a proti nim další police s řadami porcelánových loutek. Podivnější a podivnější, ale ač Marian svítil svou lucernou sem a tam, nenalezl nic, co by připomínalo nůž se třemi čepelemi.
Procházeje kolem věnoval nedůvěřivý pohled loutkám. Měly hladké, téměř bezrysé tváře s červenými rty, klenutým obočím a velkýma skleněnýma modrýma očima, ale nebylo na nich nic dětského nebo nevinného. Bylo jich pět v řadě. A vycházel z nich nepříjemný, zatuchlý pach. Byly cítit trochu jako…
"Hledáte něco, šerife?"
Téměř upustil lucernu. Vertrim Venn stál za ním a žoviálně se usmíval. 'Pohybuje se velmi tiše', pomyslel si Marian. Na schodišti ho neslyšel.
"Pan Venn", pravil. Nebyl povahou úzkostlivý, ale byl si až příliš dobře vědom skutečnosti, že Venn stojí mezi ním a cestou ven. "Je to poněkud komplikované".
Ven zvedl obočí očekáváním.
"Dlužím vám vysvětlení, předpokládám", pokračoval Marian. "Už víte o čtyřech kovbojích, které našla Ivy dnes ráno mrtvé.
Zrzavá bradka se zachvěla. "Ano. Ti ubozí chlapci".
"Jejich smrt byla zvláštní, téměř tak zvláštní jako váš příjezd včerejší večer. A nejen to, ale něco, co jsem našel v jejich pokoji, bylo… tedy…"
"Zvláštní?", nabídl Venn.
"To je ono, pane Venn. Zvláštní. To je to slovo, co jsem hledal. A myslím si, že tolik zvláštních věcí v jeden den na jednom místě… mohly by mít nějakou spojitost. Takže jsem se vydal ji hledat".
Venn pokýval hlavou. Jeho tvář byla vlídná, chladná a zcela nerozluštitelná. "A co jste našel, šerife?"
"Krom toho, že se tu nedá otočit, myslíte? Nemnoho".
"Chápu", Venn chvíli sledoval podlahu. "Dobře, co teď?"
"Předpokládám, že to záleží na vás, pane Venn", opáčil Marian. "Je něco, co byste mi chtěl říct?"
"Jen to, že udělám vše, čím bych mohl pomoct vašemu vyšetřování této tragédie".
Marianovu pozornost přitáhla police. 'Sledovaly mě ty loutky, když jsem přišel?' Vzpomínal si, že se na něj dívaly, když vystoupal po schodech.
"Dobré vědět. Pokud mě něco napadne, dám vám vědět. Prozatím dobrou noc", dotkl se krempy svého klobouku a vykoročil kupředu. Na okamžik si myslel, že mu Venn zahradí cestu, ale pak se mužík usmál a ustoupil.
Scházeje po schodech, cítil Marian v zádech oči. Šest párů očí.
Byl rozhodnut sedět za svým stolem a sledovat vůz. Plánoval sledovat ho celou noc, pokud to bude nezbytné. Připravil si dokonce plnou konvici čaje, aby ho udržela vzhůru. Vše, co měl udělat, bylo opřít se v křesle, zhasnout lampu a sledovat, zda se Vertrim Venn uprostřed noci nekrade ven z vozu.
Nevzpomínal si, kdy zavřel oči, ale když s ním hrubě zatřásla ruka, byla venku černočerná tma a on si slintal na košili. 'Sakra. Zase jsem usnul v křesle'.
"Šerife!" Za září lucerny rozpoznal Portmanteauův hlas. "To byste měl vidět".
Marian sundal z věšáku plášť a následoval svého zástupce, dokud jeho mysl nezaplavil obraz Vennovy tváře a zkrvavené postele. Vrátil se ke svému stolu a vzal si opasek se zbraní, zapnul přezku a z police na zbraně vyndal dvouhlavňovou brokovnici. Portmanteau ho beze slova sledoval.
Tělo bylo tváří dolů v uličce mezi Valeho potravinami a Marleyho podnikem. Když s přiblížila Portmanteauova lucerna, Marian viděl bahno lesknoucí se rudě. Nepotřeboval mrtvolu obracet, obnažená košile stačila.
"Do prdele!", zaklel.
"Zahlíd jsem něco v ústí uličky", sdělil mu Portmanteau, "jinak bych ho nenašel dřív než ráno. Byl to Fosterův pes. Musel cejtit krev".
Marian se smutně podíval na Samovo tělo. Kovbojové ve Zlatém zubu zemřeli nepěkně, ale tohle vypadalo nějak hůř. Sam Ford byl dobrý člověk a zodpovědný občan města. Zasloužil si lepší osud. Marian se přistihl, jak myslí na svou suchou kancelář a rozečtenou knihu na stole. Náhle vypadala tak vzdálená.
Portmanteau zvedl jednu Samovu paži a překulil ho. Bahno ho neochotně vydalo a mrtvý chirurg se překulil na záda. Košili a kalhoty měl pokryté blátem, ale přesto jim trvalo jen pár vteřin, než nalezli bodnou ránu - trojúhelníkovou pod Samovou levou hrudí, přímo do srdce.
"Tady taky", zabručel Portmanteau ukazuje tlustým prstem na zadní stranu Samova kolena, kde měl roztržené kalhoty. Bližší prohledání odhalilo další trojúhelníkový vpich. "Měli to kovbojové?"
"Ne v noze", odvětil Marian se zaťatými zuby od přemýšlení. Proč by ho bodali do nohy? Kovbojové už leželi, ale Sam musel být napaden, když kráčel uličkou. Kdokoliv ho zavraždil, chtěl ho na zemi, ale na to ho musel bodnout zezadu pod koleno. Pokud by na Sama zaútočil Venn, proč by ho prostě nebodl do zad? Proč do kolene?
"Krev je ještě teplá", pravil Portmanteau a otřel si ruce.
"Musíme ho odtáhnout z ulice. Vezmeme ho ke Zlatému zubu a položíme ho na stůl. Pak chci, abys vzbudil…"
Zbytek jeho věty přehlušil hlasitý výstřel a na druhé straně ulice se v jednom okně v prvním patře Zlatého zubu zablesklo. Následoval druhý a třetí výstřel jako šlehání biče a okno dvakrát mrklo. To už Marian běžel.
Lepkavé bláto a schodiště mu poněkud sebraly vítr z plachet, přesto se Marian stále pohyboval rychle, když vyrazil dveře do pokoje pro hosty a přiložil si brokovnici k rameni.
Uprostřed místnosti stál zády k Marianovi Ben Hathaway, nahý krom páru špinavých šedých ponožek. V pravé ruce držel revolver mířící k jeho rozestlané posteli a levicí se držel za břicho. V matraci byly dvě černé a kouřící díry, které by mohly být způsobeny cigaretou, kdyby místnost nepáchla střelným prachem.
"Bene?", pronesl Marian, když se druhý muž neotáčel. "Bene? Jsi v pořádku?"
Tesař konečně obrátil hlavu a jeho oči byly velké a bílé jako slepičí vejce. "Zkoušeli mě zabít", zašeptal. Ruka na břiše byla zkrvavená.
Ale v místnosti nikdo jiný nebyl. V tak chatrném podniku, jako byl Ztaý zub, nebyl žádný záchod ani skříň, kde by se dalo skrýt. Okno bylo polootevřené. Možná měl Venn…
Na druhé straně matrace se objevila drobná bílá ruka.
Marian na ni ohromeně zíral. Byla příliš malá, aby byla lidská. I dětská ručka by byla větší. Chytla se matrace a přitáhla se. Následoval krajkový čepec a kulatá tvář, lesklá a bledá jako mléko. Velké modré skleněné oči. Rozkošný nosík. Šerif sledoval, jak porcelánová loutka vyšplhala na postel. Narovnala se do plné velikosti a na oba se podívala. Ve středu hrudi byla kulatá díra v místě, kam ji zasáhla Benova střela. Vylezl z ní šváb a odcupital pryč hledaje stín, kde by se skryl. 'To je jedna z Vennových loutek', pomyslel si. 'Zbláznil jsem se?'
V druhé ruce loutka svírala dlouhý a tenký předmět, něco mezi kaktusovým trnem a nožem. Byl dlouhý jako samotná loutka a se třemi ostřími jako rapír. Bodná zbraň se ve světle lampy leskla jako břitva.
"Och…", vydechl Marian.
Loutka kráčela po matraci k nim a s nepochybným záměrem zvedla dlouhý nůž. Nebyl čas zůstat stát. Dvojtá rána ho téměř ohlušila a zuby mu bolestivě cvakly od zpětného rázu do ramena, ale od loutky odlétly četné kousky, otočila se na posteli a narazila do zdi. Látka matrace mu vybuchla do tváře a naplnila místnost mračnem husího peří a kusy doutnajících krajek.
Zbytky loutky žuchly na zema z dohledu za postel, ale mršina zanechala na zdi odpornou olejovou skvrnu.
Když se mračno začlo usazovat, zlomil Marian brokovnici a sáhl do kapsy pro další náboje. Žádné neměl, když si brokovnici bral, nečekal, že bude potřebovat víc než dva. Obrátil se na Protmanteaua, ale robustní muž zavrtěl hlavou dřív, než se mohl zeptat.
"Zkusilo mě to zabít", pravil Ben.
Venku se ozývaly výkřiky a rychle kroky a Marian věděl, že se věci rychle objasní, pokud nebude rychlejší.
"Porte", pravil. "Zažeň všechny dolů a udrž je tam. Většina města už bude vzhůru. Pokud uvidíš někoho na ulici, řekni jim, ať rozšíří zprávu. A řekni jim, ať se ozbrojí. Ve Vennově voze bylo pět těch věcí".
"Dobře", obrátil se mohutný muž k odchodu.
"A Porte", dodal Marian. "Pokud se ukáže ten zkurvysyn, neváhej. Sejmi ho".
Portmanteau přikývl a odešel. O vteřinu později ho slyšel Marian štěkat rozkazy na zmatený dav, který zaplavil okolní místnosti.
"S dovolením se podívám", řekl Benovi a jemně muže obrátil. Pokoušeje se nevšímat si jeho nahoty odtáhl Marian zkrvavené prsty, aby prozkoumal tesařovo břicho. Nebylo to čisté bodnutí, ale spíše dlouhý mělký řez v kůži. Zanechá to ošklivou jizvu, ale nezabije ho to.
"Vzbudil jsem se a stálo mi to na hrudi", řekl.
"Měls štěstí", děl Marian. "Pokud by ses nepohnul, ta věc by ti probodla srdce. Pár stehů a budeš…"
Na druhé straně matrace se objevila špinavá bílá ruka.
Loutka znovu vyšplhala, ale tentokrát byl její krajkované oblečení zcela zničené a špinavé pruhy, které na ní ještě visely, vypadaly spíše jako bandáž nějaké miniaturní mumie než dětské hračky. Pod nimi se prudce hýbaly chrupavky, ptačí kosti a drát. Marian viděl z vnitřností povstávající loutky vylézat brouky a červy. Broky rozdrtily spodní část porcelánové tváře zanechávajíce ostrý okraj vypadající jako zuby. Údy té věci byly přes krátkou vzdálenost při výstřelu stále nedotčené a jasně modré oči se točily, dokud se nezaměřily na dva muže.
Zvedlo to dlouhý nůž a vydalo se to na další cestu přes matraci.
"Dobrý bože", zamumlal Ben. Zvedl svou pistoli, ale pak jakoby se nad tím zamyslel.
Marian máchl prázdnou brokovnicí, trefil odpornou stvůru do hlavy a odhodil ji na rám postele. Kopala a kroutila se, jak se snažila postavit, a potřísnila polštáře černou tekutinou.
"Ven", nařídil Marian ukazuje zírajícímu tesaři ke dveřím. "Ven! Hned!"
Ben vyklopýtal do haly, omámený a nahý, stále si držící krvácející břicho. Marian měl dost duchapřítomnosti, že než skočil za tesařem, vytáhl ze dveří klíč. Obrátil se, oběma rukama uchopil kliku a zabouchl dveře právě ve chvíli, když nestvůra skákala z postele. Ztěžka narazila na druhou stranu dveří, ale Marian držel dveře pevně, strčil do nich klíč a zamkl.
Zazněla další rána do dveří. Ať to bylo cokoliv, nebylo to rádo zamčené.
"Zajisti, aby dveře zůstaly zavřený", zasyčel na Bena a spěchal dolů. Když vytahoval revolver, zjistil, že se mu klepou ruce.
Grizzly Dick stejně nespal, takže vyrušení přivítal. Shledal, že čím je starší, tím těžší je spát a pravděpodobněji se z nepochopitelných důvodů probudí v časných hodinách.
Vstal na posteli a nechal svou kousavou přikrývku sklouznout k pasu. Oděn ve svých dlouhých spoďárech se s mírným očekáváním rozhlížel po svém temném srubu. Nebylo neobvyklé, že se za chladných či deštivých rozbitými prkny jeho dveří protáhl starý mourek a lehl si k němu do postele. Nedělal nic, co by zvíře odradilo, navzdory skutečnosti, že mu někdy roztrhal peřinu nebo potřísnil prostěradlo. Ve skutečnosti měl rád společnost. Kočka mu ráda seděla v klíně a sledovala ho svýma velkýma zářivýma očima a on dělal totéž. Dick mnoho nedal na rozhovory, takže to bylo uspořádání, které jim oběma vyhovovalo.
Ale toto nebyla kočka. Byla to loutka, asi dvě stopy vysoká v růžových krajkovaných šatech a s copem, a pomalu kráčela přes stinnou podlahu k němu. Když prošla pod jediným oknem do srubu, měsíční světlo se odrazilo na porcelánové tváři a krátce osvětlilo velké skleněné oči a malé třešňově červené rty.
"Ach, mě si nevšímej", zamumlal Dick mrzutě. "Jen pojď dovnitř".
Hlava loutky se obrátila a sledovala ho kráčejíc k jeho posteli, malé kulaté nohy ťapaly po prknech podlahy. V ruce měla kus křišťálu, nepravidelně seříznutý a temný jako kouř.
"Dobře, dobře", dumal Grizzly Dick sleduje postup loutky. "Vím, co to je, jistě". Už viděl dušekamy, nabité i vybité, a toto byl ten druhý. Velmi malý, ale předpokládal, že oživená loutka toho mnoho neunese. Sledoval loutku dojít k jeho posteli, kde klesla na všechny čtyři a vlezla pod ní. Slyšel nějaké šustění a klepnutí dušekamu položeného na podlahu, patrně přímo pod ním.
"Takže to je tvoje hra", řekl, když se loutka znovu objevila a šplahala mu na postel. "Ty vychytralá malá mrcho".
Loutka neodpověděla. Když velké skleněné oči znovu zachytily měsíční světlo, připomínala mu kočku. Nyní stála na okraji postele a odhodlaně vyrazila k němu. Jednu ruku měla za zády a po něčem sahala.
"Takže teď, slečno", děl Dick konverzačně, když loutka ze záhybů svých šatů vytáhla dlouhý třpytivý nůž, ne silnější než jeho malíček. "Musela sis mě splést s nějakým jiným starým prďolou, protože jestli si myslíš, že tu budu sedět a nechám tě propíchnout starýho Grizzly Dicka touhle věcí…".
Hlava loutky vybuchla. Odlétla z postele, zatímco všude pršely kusy porcelánu, kostí a hmyzu. Dick zaklapl úderník své prastaré jednoranné dračí pistole, aby ji znovu natáhl.
"…to jsi hloupější, než bych si pomyslel", dokončil a sundal si z vousů kroutícího se červa.
Loutka se zmítala na podlaze ve snaze postavit se znovu na nohy, ale upustila svůj bizardní nůž a Dick nelenil a sebral ho.
"Zatracený oživený mizerný loutky", zavrčel, slezl z postele a střelil zmítající se loutku do hrudi.
Kalibr 0,44 vytvořil ve středu jejího těla díru velikosti pěsti, zničil růžové šaty a rozházel po podlaze něco, co připomínalo slepičí obratle. "Přijít sem a dělat nepořádek. Snažit se mě probodnout nějakym zatracenym nožem. Stařec se v tomhle proklatym městě ani nevyspí". Poslední část nebyla úplně pravdivá, ale Dick nebyl druhem muže, který by si nechal pravdou kazit dobrou hlášku.
Znovu loutku střelil, čímž jí odhodil přes místnost ke zdi. Na podlaze po ní zbyla šmouha něčeho černého a odporného.
"Podívej na ten zatracenej nepořádek", zabručel. "A kdo to uklidí? Správně - Grizzly Dick se svýma vrzajícíma kloubama a špatnejma zádama. Na zatracenejch kolenou jako nějaká stará uklízečka. Zatracený oživený loutky".
Střelil znovu, aby zdůraznil svou rozladěnost. Loutka, nyní rozervaná nepoznatelná hromada polámaných součástek a černých skvrn zdá se nevěděla, která bije. Z rozbité věci se valili brouci a červi jako krysy z potápějící se lodi.
"Myslela sis, že mě dostaneš a naplníš ten kámen, co?", zavrčel. "Dobře, moc to nevyšlo, co? Tvůj šéf si nemyslel, že starý jezevec jako já bude dělat problémy". Zvedl kovový kbelík, položil ho přes kroutící se věc a sedl si na něj. Cítil zápas loutky, ale jeho váha, byť nevalná, byla příliš velká.
"Jo", zakašlal a otevřel pistoli, aby zkontroloval zbývající náboje. "Vsadim se, že když jsi ráno vstávala, nemyslela sis, že skončíš zavřená v kbelíku, co?"
Bouchání s nezmenšenou silou pokračovalo.
"Možná je stejně dobrá chvíle jako každá jiná zmínit, že nemám žádnou latrínu", sdělil. "Nepotřebuji jí, když mám kbelík".
Marian došel k závěru, že loutky prostě nemohou umřít.
Po té, co shromáždil většinu měšťanů u Zlatého zubu, byl donucen umístit u dveří do Benova pokoje další dva muže. Ta věc uvnitř neúprosně bušila do zamčených dveří a dřevo již začínalo povolovat.
Další našel pod schody - napadla Jeunga a bodla ho do ruky, než byl schopen ji odhodit. Portmanteau ji přibodl k podlaze salonu krumpáčem, a tam zůstala, beze slov se kroutila a vzpínala, aby se k nim dostala. Její velké bezcitné skleněné oči je sledovaly kamkoliv šli, zatímco ležela v ojejovité louži černé tekutiny. Světla salonu byly lepší a Marian byl schopen podívat se, co bylo pod krajkovanými šatičkami.
Slepičí kosti a železné dráty a další těžko identifikovatelné předměty tvořily paže. Látka prstů byla roztržena a odhalovala ostré kovové bodce. Tělo vypadalo jako pytel vlhké půdy hemžící se životem - z rány po krumpáči vylézali kašovití bílí červi a lesklí chitinoví brouci. Samotné loutce jakoby probodnutí nijak nevadilo, její drobné ruce zápasily s čepelí a malé nožičky bušily do podlahy. Port se jí snažil rozdrtit hlavu, ale uspěl jen rozbitím porcelánové tváře.
"Ta věc je nečistá", pravila Ivy, zatímco zavazovala ručník kolem Jeungovy krvácející ruky. "Měli bysme jí vzít ven a spálit".
"To uděláme", odvětil Marian. "Až je najdeme všechny. Uděláme si táborák".
Měšťané se krčili co nejdál od loutky kolem stolů na vzdáleném konci místnosti a byli tiše jako nervózní krávy - bledé tváře a velké oči. Většina z nich byla v nočních košilích a dlouhých spoďárech. Jen hrstka si duchapřítomně přinesla zbraně, ale to Marianovi vyhovovalo. Nervózní muži s puškami byli špatní spojenci.
Chtěl nařídit Portmeanteauovi, aby shromáždil tucet mužů a vytvořil oddíl, který by prohledal město a našel Venna, když se stala věc, kterou neočekával. Do dveří salonu vstoupil pyšný vynálezce.
"Dobrý večer, šerife", pozdravil.
Marian neváhal. Vytáhl pistoli, namířil a vystřelil. Rána byla hlasitá, ale ne tak hlasitá jako kovový úder, který se ozval, když kulka zasáhla Venna do hrudi. Muž se zrzavou bradkou byl odhozen o krok dozadu, ale jinak vypadal nezraněn. Z díry ve vestě mu vycházel obláček dýmu.
"Vypadáte naštvaně", řekl přívětivě.
Marian vystřelil znovu. Druhá střela do Vennovy hrudi, druhý náraz a tentokrát se kulka odrazila a roztříštila lahev za barem. 'Co to sakra je?' Měšťané začali nevěřícně mumlat.
"Pokud bych mohl…", začal Venn.
"Porte!"
Dobrá věc na Portmanteauovi byla, že vždycky předvídal šerifovu další myšlenku. Vystřelil ze své brokovnice, zasáhl nepřirozeného obchodníka přes hruď a odhodil ho skrz lítačky. Venn téměř odlétl až na ulici, ale dokázal se chytit dveří a naklonil se nad verandu jako opilec.
Našel rovnováhu, žalostně se zašklebil na zástupce a znovu vkročil do světla lamp.
"Ale ale, zástupče", vyhuboval ho mírně. "To je způsob, jak jednat se ctěným hostem?" Předek jeho vesty a hedvábné košile byl na cáry. Pod tím byl mosazný plát vytvarovaný do podoby lidského trupu. Naleštěný kov byl posetý ďůlky po kulkách, ale jinak byl nepoškozen.
"Co jsi sakra zač?", zavrčel Marian.
"Génius", opáčil Venn nenuceně. Za ním se pod lítačkami protáhly dvě loutky a postavily se po bok svého pána. Obě držely své dýky a obě měly na svých oblečcích četné krvavé skvrny. Při jejich příchodu se na ně Venn podíval a na tváři se mu objevil široký úsměv. "Ach, Alžběta a Dominika. Nestyďte se, pojďte dovnitř. Podle vašich oděvů soudím, že pro mě něco máte".
Obě loutky zvedly volné ruce a Marian zachytil lesk, jak loutky předaly Vennovy malé kameny třpytící se vnitřním světlem.
"Ach, jak půvabné. Dobrá práce, mé drahé", zvedl Venn jeden dušekam mezi palcem a ukazováčkem a zkoumal ho. "Ano. Skutečně velmi dobré".
"Jsi blázen, jestli si myslíš, že se odsud dostaneš živý", děl Marian, přestože ve skutečnosti očekával, že své měly udělat už dvě rány z pistole a jedna z brokovnice.
"Živý?", Venn vypadal zklamaně. "Šerife, vy zjevně nemáte představu, s čím jste se setkal. Krom toho, ráno tu nebyde nikdo, kdo by příběh vyprávěl, když jste pro mě tak laskavě shromáždil většinu města na jedno místo. Mé holčičky už vyčistily zbytek".
"Co je to zač?"
Ven pokračoval, jakoby neslyšel. "Obvykle dávám přednost tomu dát si na čas, víte? Tělo sem, tělo tam. Obvykle zabere týdny, než lidé zjistí, kdo zabíjí. Musím říct, že jsem byl skutečně znepokojen, když jsem vás veče našel prohlížet si mé loutky. Nemyslel jsem si, že najdete spojitost tak rychle. Takže bude bezpečnější vás všechny vyřídit dneska". Pobaveně se usmál. "Jste prostě příliš důvtipný".
"Stále nemůži uvěřit, že zabijete více než třicet lidí jen sám".
"Uvidíte to na vlastní oči, jak se říká", děl Venn. "Připouštím, že nevypadám jako ten typ, ale je toho na mně mnohem víc, než to vypadá. Mnohem, mnohem víc. Mohu zajít tak daleko…"
Kovový kbelík přes hlavu utlumil zbytek jeho věty.
"Tak tam jen tak nestůjte", vyštěkl Grizzly Dick, když překopl jednu loutku přes místnost. "Pomozte staroušovi".
Marian a Portmanteau byli první, kteří se pustili do boje, ale ostatní je rychle následovali. Grizzly Dick držel kbelík jako topící se námořník, zatímco Venn klopýtal po salonu a jeho křik na prostest se dutě rozléhal. Navzdory tomu, že se šerif, jeho pomocník a tři další snažili zrazit vynálezce na zem, shledali, že jejich protivník je silnější. Jeho paže byly tvrdé jako ocel, a když mávající ruka zasáhla Toma Silvera, zlomila mu klíční kost.
"Co je sakra s váma, vy pitomci?", řval Grizzly Dick, když Tom odpadl. "Seberte mu ty kameny!"
Marianův mozek se vařil a slova starého Dicka nedávala žádný smysl. Bez ohledu na to, jak moc se snažili, nebyli schopni podsaditého obchodníka zdolat.
Na pomoc přispěchali další měšťané, ale Vennovy mávající ruce zasáhly jednoho muže do hlavy a omráčily ho, a dalšího zasáhly tak tvrdě, že odlétl dvacet stop a srazil několik židlí.
"Ty kameny, vy zatracení pitomci!", sípal Grizzly Dick a jeho nadměrné boty vlály, jak byl tažen oslepeným potácejícím se vynálezcem. "Ty kameny!"
Ostatní lidé se pokoušeli udržet na uzdě Vennovy zlovolné loutky. Ivy opakovaně plácala jednu smetákem, který našla za barem, a druhá byla přišpendlená ke zdi židlí drženou dvěma ženami. Ty hlasitě křičely a loutka se je snažila zasáhnout do nohou.
Jako kámen tvrdý loket zasáhl Mariana do hrudi a svět se silně protočil. Potácel se k baru, kolem hlavy mu kouřily hvězdičky a na plicích jakoby měl kovadlinu. Sledoval, jak Venn odhodil další dva muže, zůstali jen Portmanteau a Grizzly Dick. Jeden z knoflíků držících zadní otvor Dickových spoďárů odlétl a zaleskl se vychrtlý zadek staříka, který upadl na kolena a konečně uvolnil svůj stisk na rukojeti kbelíku právě ve chvíli, kdy zástupce odlétl jako starý kabát přes místnost.
Venn si strhl problematický kbelík z hlavy a rozdrtil ho. Jeho tvář byla maskou rozhořčené zuřivosti. Noční nadílka Grizzly Dicka potřísnila tvář nafoukaného vynálezce a jeho ostrá zrzavá bradka nyní vypadala, jakoby ji někdo použil k namazání náprav lokomotivy.
"Jak ses opovážil…", zasyčel tyčíce se nad vrásčitým zlatokopem. "Za tuto urážku tě…"
Dick se natáhl a trhl za jeho hrudní plát. Mosazný předek se na dvou ramenech otevřel a z dutiny za ní vypadl kovový disk ve tvaru hvězdy, který z bouchnutím dopadl mezi Dickova kolena. V něm zasazené zářící kameny se jako skleněné kostky rozkutálely všemi směry.
Venn otevřel ústa, aby zařval, ale zmohl se jen na strašidelný vzdech. Nohy se mu podlomily a on tvrdě dosedl, přičemž svou vahou téměř rozštípal podlahu. Kolem něj se zhroutily loutky, jakoby jim někdo přestřihl drátky. Ivy tu svou však přesto dále mlátila smetákem.
Marian cítil, jak ho do hrudi bodají vlastní zlomená žebra. "Diku?", zeptal se.
"Už nejsi tak silnej, co?", odfrkl si zlatokop a pomalu se postavil na nohy.
Uvnitř Vennovy otevřené hrudi byly vidět pohybující se kolečka a páčky a za nimi dvě pumpy. Mechanismus však bez pohonu zpomaloval.
"Ne takhle", zašeptal Venn, když jeho paže klesly s otevřenými a bezvládnými dlaněmi. "Ne takhle… jsem… génius". Hlava mu poklesla a se zasyčením unikl z úst poslední vzduch.
"Rozbil mi kýbl", zamumlal Grizzly Dick a vydal se ho prozkoumat s jedním rohem otvoru ve svých spoďárech visícím jako psí jazyk. "Zatracenej mechanickej zkurvysyn".
Portmanteau se zasténáním vstal a rozházel rozbitý nábytek. Měšťané mu pomohli na nohy.
"Dicku?", ozval se Marian znovu. "Jaks to věděl?"
"Byly to kameny", pravil Dick a podrbal se. "Dušekamy. Byl…", stařík hledal slova a dělal přitom nejasné posunky. "Bral život z jinejch lidí a dodával ho sobě. Když jsem viděl, jak mi ta loutka pokládá kámen pod postel, věděl jsem to".
Marian si vzpoměl na jezero krve pod postelí kovbojů a čtyři skvrny.
"Vodtaď to všechno pocházelo", pokračoval Dick. "Dětský hračky. Tyhle loutky. I jeho vlastní zatracený tělo. Všechno to bylo z života, kterej vytáhnul z jinejch lidí. Musel to dělat léta. Jako… zatracenej upír".
"Tys mu ale ukázal, Dicku", ozvala se Ivy, načež se podezíravě podívala na nehybnou loutku a znovu ji plácla smetákem.
"Jo, to jo", odfrkl si stařík.
Marian se cítil velmi unavený a velmi zmatený, ale ještě musel udělat jednu věc. Jednu věc, kterou si slíbil, než to všechno začalo. Opřel se o bar, aby se postavil, a drže se za hruď, bolestivě se šoural ke dveřím.
"Kam jdete, šéfe?", zeptal se Portmanteau.
"Vrátím se", odvětil a prošel dveřmi.
Ostatní se na sebe podívali.
Dafné Zbabalá sledovala lesknoucí se nůž blížící se stále blíž. Znovu zaječela, ale nebylo to nic platné - nikdo ji nemohl přijít na pomoc.
A pak se z mlhy přímo za Oswaldem vynořil stín. Zasáhla ho siná rána a jeho pomstychtivý úšklebek se změnil v polekané zalapání po dechu, když přepadával přes okraj útesu. Dafné ho slyšela křičet celou dráhu dolů.
Natáhla se k ní silná ruka a ona se jí vší silou chytila. Cítila, jak je vytahována a náhle se jí kolem těla obtočily svalnaté paže a její výhled zaplnil pohledný obličej naplněný obavami. Byl to Blake! Temperamentní, skromný Blake Farrenhall, zdejší správce.
"Ach, Dafné!", vykřikl. "Jsi zraněna? Co ti to zvíře udělalo?"
"Zachránils mě!", vydechla Dafné a její paže se v jeho vášnivém objetí proměnily v želé. "Myslím, že bych jistě umřela".
"Dafné, ach, Dafné, miluji tě", vyhrkl Blake a sevřel ji ještě pevněji. "Miluji tě! Vím, že jsem jen správcem a nemám panství ani pozemky, které bych ti nabídl, ale mé srdce a duše jsou tvé".
"Ach, Blaku! Mé srdce při tvých slovech jásá. Také tě miluji!"
"Opravdu? Takže si mě vezmeš, sladká, krásná Dafné? Vezmi mě za ruku, budeme žít společně v mé chaloupce jako muž a žena. Přeji si jen, abych ti mohl zajistit domov, jaký si zasloužíš".
"Ach, Blaku, ale teď, když je zlý Oswald mrtev, domohu se svého dědictví. Mudeme mít peníze, pozemky, všechno. Ach jaký to šťastný den!"
"Ach, Dafné!"
"Ach, Blaku!"
"Ach, Dafné!"
Marian zavřel Útesy Appleby a usmál se.
"Konečně", řekl si pro sebe.
Dalšího rána se šerif vydal prohledat Vennův vůz, ale ten zmizel. Předpokládaje, že souboj ještě neskončil, začal ve městě hledat Venna a jeho loutky. Nalezl kluka Pata Millikena, Peta, který mu řekl, že ho uprostřed noci probudil zvuk motoru, a když vyhlédl z okna, vůz jel městem. Chlapec řekl, že to vypadalo jako Vennův vůz, ale slova na jeho boku byla jiná. Byl tam nalepený plakát pověšený buď ve spěchu nebo z lenosti, s dřevěnou hlavou loutky nabarvenou růžovou a modrou a slova: Collodiho miniaturní karneval.
Vděčný, že má tu zpropadenou práci za sebou, a nevěda, koho jiného varovat, rozhodl se Marian zajít k Jeungovi na zaslouženou skleničku.
"Pane? Hej, pane?"
William Hiccup shlédl. U jeho verandy stál malý hoch, špinavý s blonďatými vlásky. Hiccup si ho nevšiml, když vylezl na čerstvý ranní vzduch a naplnil své plíce jeho čistotou. Chlapec držel větev, která byla nešikovně osekána do tvaru pušky.
"Rošťák, co?", zeptal se.
"Máte zvláštní zbraně, že ano?", děl hoch a jeho velké hnědé oči zíraly na pružná pistolová pouzdra z telecí kůže u Hiccupova pasu.
"Tyhle holky?", otázal se Hiccup a položil své střapaté rukavice na dvě perleťovo-chromové pistolové pažby. "Moje Mary-Bath a Marjory-Ellen?" Věděl, že jsou pěkné na pohled a přitahují oči mužů i chlapců. Komplimenty kolem jeho dam protékaly jako voda.
Hochovi zazářily oči. "Můj bratr Bart říkal, že jste zabil stovku chlapů. Vsadím se, že to bylo dvakrát tolik".
Hiccup se uchichtl a využil příležitosti trochu se nadmout. "Je to tak".
"Říkal, že jste tak rychlej, že když tasíte, není možný vidět vaše ruce".
Hiccup zaklonil hlavu a nespoutaně se zasmál vědom si toho, že několik kolemjdoucích na ulici chlapce slyšelo a obdivovalo jeho nádheru. A proč by neměli, když utratil mnoho šeků za hedvábnou košili s monogramem, vyšívanou vestu, kalhoty s třásněmi a světlé boty tak lesklé, že jste v nich mohli vidět odrážet svoje zuby. "Je pravda, že jsem rychlej", děl na potvrzení chlapcovy poznámky.
"Mohu to vidět, pane? Hrozně rád bych to viděl".
"Tasit mé dámy?", zeptal se. "Mé sladké krásky? Dobře, co by ne".
Dal si přirozeně na čas. Pokud se něco má udělat, říkal jeho taťka, má se to udělat dobře. Rukavice měl pevně natažené a opasek seděl přesně na bocích, okraj klobouku byl ve frajerském úhlu. Strávil další chvíli úsměvem ke shromážděnému davu, zejména dívce s dlouhými, uhlově černými vlasy a očima jako rozehřátá čokoláda.
A pak rychlým a pružným pohybem vytasil své pistole, způsobem, jaký si tisícekrát nacvičil před zrcadlem. Dav zamručel. Jeho dámy byly z nejlepšího chromu a byly vyleštěny do oslnivého jasu. Obě to byly silně upravené Coltovy jednočinné revolvery se zvětšeným devítinábojovým bubínkem, jemně zdobenými motivy růží a jeho iniciálami. Přední mířidla byla odebrána, aby se zvýšila rychlost tasení a vyrovnání zvýšené váhy bubínku. V jasném ranním slunci se leskly jako blesky.
Rošťák jen zíral s otevřenou pusou.
"Kalibr čtyřicet", sdělil hochovi. "Velmi vzácný".
"Vypadají úžasně", zahvízdal divák.
Hiccup protočil jeden revolver a po něm druhý. Světlo se na nich zablesklo a přelétlo po rošťákově zírající tváři. "Mé holky vždy přitahují obdivující dav", pravil. To bylo to, co miloval, dramatizace nebezpečí. Tito prostí měšťané viděli jeho nádheru a bohatství a báli se ho. A měli proč.
"Jste strážce zákona?", zeptal se hlas.
"Ne, je to jeden z těch hráčů", pravil jiný. "Oblečenej jako pán. Má peníze, řek bych".
Hiccup se těšil z obdivu. Představoval si, jak se mu zuby lesknou stejně jako boty.
"Není to hráč", ozval se drsný ženský hlas. "Je to Ostrookej Hiccup".
Následovalo znepokojené ticho, během kterého se obdiv davu změnil v nervozitu. Více než pár lidí se začalo trousit pryč. Hiccup se ostře zadíval na rozcházející se a zahlédl známou tvář.
"To se podívejme", pravil. "Slečna Kalamity Šance".
Mývalí čapka a kožešinový kabát, ucouraný a zašpiněný jako vždy, ale její tvář jakoby vypadala ještě špičatější a kyselejší, než si pamatoval. Byla by tu jistá prchavá možnost pohlednosti téměř ztracená mez ostře řezanými tvářemi, bradou a nosem, ale ta byla zcela zničena malýma a zlostnýma očima.
"Stále předvádíš ty lesklé věci?", zeptala se a dala si ruce v bok. To rozvinulo záhyby jejího kožešinového kabátu a odhalilo síť chatrných řemenů a v nich zasazených pistolí. Hiccup napočítal sedm, aniž by se o to vůbec snažil.
"Stále si kompenzuješ kvalitu kvantitou?", opáčil.
Nadzvedla obočí a pohlédla na naleštěné hlavně v jeho rukou. "Kompenzuji? Legrační, žes použil zrovna tohle slovo…"
Zlostně se zamračil. Ze všech lidí, kteří se mohli ukázat v Nízkém voleti den po jeho příjezdu byla ona poslední, koho by si přál. Slěčna Kalamity Šance byla známá v každém čtverečním palci Malifaux jako kulková přítěž. Stavěla se do role pistolníka, ale její pověst nebyla založena na mužích, které zabila, ale spíše na masakrech nevinných občanů a jejich majetku. Podle všech zpráv byla naprosto příšerným střelcem, takže to musela nahradit zasypáním soupeřů z téměř nekonečné řady pistolí rozesetých po svém těle. Přetrvávala zvěst, že při svých pokusech zasáhnout zamýšlený cíl dosud neúmyslně zastřelila více než třicet zatoulených koček.
"Líbí se mi tvůj kabát", zachechtal se. "Kočíčí srst, že?"
Kalamity se zamračila. Jak nesnášela toho muže v jeho luxusních evropských šatech s vyleštěnými botami i pistolemi. Chvástal se, jako by byl něco víc, ale ona znala pravdu. Hiccup byl kluk ze statku na Zemi, který zakopl o osamoceného koně a dvě sedlově brašny plné ukradených zlatých cihel. Špinavý mladík přes noc zmizel a na jeho místě se objevl tento směšný páv, který prošel trhlinou, aby si udělal jméno.
"Byla to jedna kočka", opáčila. "Jak už jsem ti řekla, jedna kočka. Zbytek tý historky jsou jenom výmysly. Podobný, jaký o sobě rozhlašuješ ty".
Hiccapa se to nedotklo. Naposled okázale protočil své pistole a zastrčil je zpátky do pouzder. Kalamity by se velmi líbilo, kdyby jednu upustil.
"Jako ty o ukradenym zlatě, Ostrookej?", zeptala se a sledovala, jak mírně zbledl. Věděla, že ho rozčilovalo, když se jeho špinavé prádlo probíralo na veřejnosti, skoro stejně jako ho rozčilovalo, když mu někdo říkal Ostrookej.
"Menuju se William", prohlásil.
"Ostrookej se k tobě víc hodí, zdá se mi", odfrkla. "Jo, ty frajerský kalhoty něco stály, lesklý pistole taky. Z toho ukradenýho zlata nemůže moc zbejvat s tim všim pitim a hotelama a hranim. A moc dalšího sehnat nemůžeš, co?"
"Můžu za den utratit víc než ty vyděláš za rok, ženská", odvětil a hlas měl drsný zlostí. "Už ani nepočítám šerify a maršály, kterým jsem svým uměním pomáhal".
"To budou tak dva?", protočila Kalamity oči. "A to jsem myslela, že seš učenej".
Hiccup ztuhl. "Samotná Spravedlnost se zmínila o mé střelbě".
Kalamity si odfrkla. "To se vsadim. Něco jako: 'Proč, do prdele, střílíš tam, ty slepej pitomče? Bojujeme s chlapama támhle'".
Hiccup byl mrzký zbabělec a podvodník a každý to dříve či později poznal. Pohyboval se od města k městu využívaje svůj hrůzostrašný vzhled, aby zapůsobil na malé lidi, ale dříve či později ho jeho pověst dohnala. Příběhy, jak zabil padesát mužů, byly zcela pravdivé, ale jen čtyři z nich byli soupeři, ostatních čtyřicet šest byli nevinní kolemjdoucí zasažení Hiccupovou šílenou střelbou. Slyšela o rvačce ve Skřípavém potoce, kde se Hiccup střetl s honákem nad kartami, pak se skryl za sud a s řevem střílel přes rameno. Toho dne trefil šest mužů a ženu. Honák zatím ukradl Hiccupova koně a ujel na něm.
"Velmi vtipné", řekl. "Přemýšlím, kdo za tvojí práci pochválí tebe?"
"Nepotřebuju pochvalu", odplivla si na zem. "Moje pistole mluví za mě".
Hiccup se zlomyslně usmál. 'Je to tak?', zamyslel se.
Sestoupil s verandy, prošel několika zbývajícími kolemjdoucími a kráčel k plotu přes ulici, kde z vesty vytáhl stříbrnou placatku a postavil ji na jeden sloupek. "Tak to vyzkoušíme. Uvidíme, jestli tě tvé zbraně z tohodle dostanou".
Kalamity se na něj nejistě podívala. Mohl se smát pasti, do které ji nalákal. Ta placatka ho stála třicet šeků, ale byla větší šance, že bude zasažena bleskem než trefou té špatně oblečené megery.
"Do toho", pobídl ji. "Uvidíme, jestli mojí lahví proženeš kulku. Pokud si myslíš, že tvoje lingvistické schopnosti jsou na výzvu připraveny".
Zamračila se na něj a její ostrá tvář se zvrásnila zlostí a možná stínem rozpaků. Pochopila, že z tohoto nevycouvá, aniž by ztratila tvář.
"Až bude v tý flašce díra, tak toho do ní moc nenaleješ", zavrčela, ale nebylo v tom příliš sebedůvěry.
"To riziko jsem ochoten přijmout", ušklíbl se.
Kalamity se rozhlédla po přihlížejících na ulici. Přibylo jich, když se nyní zdálo, že se stane něco zajímavého. Zatla zuby a vytasila zašlou a rezavou pistoli. "Prohraješ, Ostrookej".
"William", trpělivě ji opravil.
Zvedla pistoli a natáhla ji, přivřela jedno oko, aby dobře viděla hlaveň. Uplynulo několik vteřin a znovu ji sklonila.
"Počkat počkat", řekla. "To je nějakej trik. Necháš mě udělat díru do tý věci, a pak poběžíš za šerifem, že jsem po tobě vystřlila".
"Před všemi těmi svědky?", opáčil. "Jen do toho, paní Šance. Protahujete to".
Stále na něj hleděla, ale pistoli znovu nezvedla.
"Nevěřim ti", pravila. "Ne víc než chřestýši".
"Dobře, můžeme sázku okořenit". Z kapsy u vesty vytáhl velkou stříbrnou minci a vyhodil ji do vzuduchu. "Tohle je šek pro tebe. Pokud dokážeš trefit".
Sledovala minci, ale začal jí škubat koutek úst, jako by jí něco napadlo.
"Jsi dost chtivý vidět střílet někoho jinýho", pravila, dost hlasitě, aby to slyšeli diváci. "Myslim, že se příliš snažíš odvrátit pozornost od sebe".
"Stále to oddaluješ, Šance?"
Pokrčila rameny a její drzý úsměv se rozšířil. "Mně se zdá, že muž s takovejma zbraněma by je měl bejt schopnej používat".
Hiccapovi se nelíbil směr, kterým se rozhovor ubíral a pokusil se to zarazit. "Moje umění tu není zpochybňováno".
"Ne?" Megera se rozhlédla po přihlížejících. "Viděl někdo z vás Ostrookýho střílet z čehokoliv kromě huby?"
Viděla několik prázdných pohledů a pár zavrtění hlavami.
"Myslela jsem si, že ne", pokračovala. "Takže, proč mi to napřed neukážeš, velkej chlape?"
Hiccap zaskřípal zubama. Teď se dívalo strašně moc lidí, přestože z uctivé vzdálenosti. Jestliže by vystřelil a trefil lahev, byl by jeho triumf úplný, ale to bylo velké jestliže. Neměl o svém umění žádné iluze. Vypadal jako pistolník, to bylo jisté, ale nikdy nebyl zvlášť dobrý ve skutečném střílení.
"Chceš po mě trefit svou vlastní láhev?", zeptal se.
"Díra po kulce je díra po kulce, Hiccupe", opáčila. "Neni rozdíl, jestli to bude tvoje kulka nebo moje. Pokud jí teda dokážeš trefit".
"Musíš žertovat", odfrkl si. "Před rokem v Saltwoodu jsem střelil Billa Trantora do oka na tisíc kroků". To nebyla tak úplně pravda. Byl třicet stop daleko a minul Billa o dobrých deset kroků. Místo toho omylem trefil místního šerifa, který na zločince také mířil, a byl to šerifův náhodný výstřel, který prošel Trantorovým okem.
"Taky jsem ten příběh slyšela", přikývla Kalamity Šance s pistolí volně se kolíbající u stehna. "Slyšela jsem, že Bill Trantor nebyl ozbrojenej, když jsi ho skolil. Slyšela jsem, že při tom byl zastřelenej taky šerif".
"Ten muž byl zvíře", děl Hiccup a uvědomil si, jak defenzivě zní. "Zabil šerifa, než jsem stačil vystřelit".
"Musel to bejt rozenej zabiják, když skolil ozbrojenýho muže zákona s prázdnejma rukama", zašklebila se při pohledu na rudnoucí Hiccupovu tvář. "Je to sranda. Manžel mojí sestřenky dělá v Saltwoodu funebráka. Prej vytáhnul šerifovi z hrudi kulku, ne míň než kalibr 0,40. Hódně vzácný". Pokrčila rameny, jakoby to nebylo podstatné. "Kdo ví, možná jí Bill vrazil šerifovi přímo do prsou, když to bylo takový zvíře…"
Z davu přihlížejících měšťanů se ozval smích a Hiccup cítil, jak jeho vztek roste.
"Pokud si chceš hrát na nostalgické vzpomínky, tak bychom si mohli promluvit o dobrých lidech z Uhlíkového kopce, což?", prohlásil rozhořčeně, zastrčil si palce za opasek a obrátil se k zaujatým tvářím. "Přemýšlím, zda si paní Šance vzpomíná na ty tragické události".
Šance tiše zaklela. Rychle se to měnilo v pomlouvačný souboj, ale ten nafoukaný blázen aspoň zdá se zapomněl na svou placatku.
"Ano, vybavuji si, že jsi šla proti bratřím Clarkovým z Jamestownu. Myslím, že to byl nějaký spor nad mrtvou kočkou".
Kalamity ukázala zuby. "Co ty o tom víš, Ostrookej? Anis tam nebyl".
"Ne, ale barman od Pěti es ano. Říkal, že to byla nejpodivnější věc, jakou kdy viděl".
Kalamity si to velmi dobře pamatovala. Vrazila dovnitř dveřmi doufajíc, že je zastihne překvapené. V levé ruce už revolver měla, ale když se pokusila vytáhnout pistoli z pouzdra pravou rukou, zasekla se. Zakopla a prolétla dveřmi s jednou pistolí zamotanou ve spoďárech, zatímco druhou mávala nad hlavou. Ta při dopadu na zem vystřelila a odstřelila nohu karetního stolku, který se převrátil a spadl na podlahu i s Jackem Clarkem, který se oň opíral. Velký Tug Clarke se začal smát a Lyle Clarke šáhl po pušce. Dokázala uvolnit svou druhou pistoli, ale s ní se uvolnily i kalhotky, růžové objednané z paříže, které visely na hlavni jako praporek. Lyle zamířil svou puškou a ona zpanikařila. Reflexivně vystřelila a minula, ale její růžové kalhotky prolétly vzduchem a zasáhly Lyla do tváře, načež zakopl a spadl na podlahu. Velký Tug se smál tak silně, že dostal infarkt a padl mrtev.
"Ten souboj jsem poctivě vyhrála", vyštěkla a ukázala mu prostředníček.
"A to vše, aniž bys zasáhla jediného soupeře", ušklíbl se Hiccup. "Divím se, že vůbec potřebuješ zbraň, balík špinavého prádla by posloužil stejně dobře".
"Skutečně? Já slyšela, žes vystřelil osmnáct zásobníků na Kudrnatého Roba Jacksona na vzdálenost menší než padesát kroků a nikdo nidky nenašel žádnou stopu po zásahu čehokoliv kromě jedné kulky nalezené v zadku muly pátera Dobsona", zaječela bez zbytků zdvořilosti.
"Ne jako tehdy, když ses snažila přepadnout tlupu Rezavýho Cullena a jedinou věc, kterou jsi trefila, byla radnice. Slyšela jsem, že věž dodnes odbíjí devatenáct hodin".
Ti dva od sebe stáli jen pár palců ječíce si navzájem do tváře, zatímco dav přihlížel s otevřenými ústy.
Nakonec udělal Hiccup krok zpátky a třásl se zlostí.
"Je jen jediná věc, jak tohle urovnat", zasyčel. "Požaduji zadostiučinění".
"Dobře, ráda tě zastřelim, jestli to chceš", zavrčela na něj. "To ti učiní za dost, předpokládám".
"Pátek za úsvitu", pronesl. "Přímo tady".
Kalamity si prudce odplivla a utřela si ústa. "To zní dobře".
Hiccup se otočil na podpatku a odkráčel, rudý spravedlivým hněvem a vervou. Ukáže té užvaněné zabíječce koček, kdo je tady skutečný pistolník. Ušel padesát kroků, než si uvědomil, co udělal, a zarazil se. 'Do kelu', pomyslel si, 'tentokrát jsem v bryndě'.
Kalamity se divoce mračila, ale srdce jí bušilo jako hrášek v plechovce. 'Postavit se Ostrookýmu Hiccupovi v souboji? Za dva dny?'
Obrátila se a vydala se na opačnou stranu, než si přihlížející všimnou, jak bledá je. S těmi všemi urážkami bylo nevyhnutelné, že se Hiccup naštval. A teď, když ho urazila, nebyl způsob, jak by vzala svoje slovo zpátky, když polovina města jejich spor slyšela a druhá se o něm pravděpodobně dozví do soumraku.
Utkat se s Hiccupem by byla katastrofa. Pravděpodobně by se zabili navzájem v dešti kulek a s sebou by vzali většinu města. To se nestane. Potřebovala vymyslet plán a potřebovala ho vymyslet rychle.
Kalamity si jezdila jazykem po vyschlém patře. Vlastně potřebovala plán a pití.
Hiccup odhodlaně kráčel po hlavní ulici, odkud zahnul do boční ulice za stájemi, kde okamžitě tvrdě usedl na zadek do hlíny.
"Co jsem to udělal?", zašeptal si pro sebe, jakmile se jeho křečovitý žaludek usadil. "Co jsem to udělal?"
"Takže zastřelíte tu paní Kalamity, co?", zašvitořil blízký hlas.
Hiccup se začal zvedat zpět na nohy, jednou rukavicí si otíral ústa, zatímco druhou si oprašoval pozadí. Znovu se objevil uličník s dřevěnou puškou. Musel Hiccupa sledovat.
"Řekl jsem to, nebo ne?", vyštěkl ostřeji než zamýšlel.
"Vsadim se, že ji zabijete, než vůbec vytáhne pistoli", prohlásil hoch, vytasil z kapsy klacek tvaru pistole a několikrát s ním bodl do vzduchu.
Hiccupův žaludek se tou představou zkroutil a tvář se mu zkřivila. "Ano, jsem si tím jist".
"To bude velkej souboj", pokračoval kluk. "Vsadim se, že se přijde podívat starej Bark Hooper".
Hiccup už se natahoval, že dá hochovi za ucho a odežene ho, ale zarazil se. "Bark Hooper? Ten Bark Hooper?"
"Ten, pane", děl chlapec hrdě. "Caleb, kterej dělá ve stájích, zaslechl vozku říkat, že jeho otec viděl Hoopera před pár dnama v Bronzový rokli. Říkal, že ho viděl v salonu pít a hrát karty".
Hiccup věděl o nechvalně proslulém pistolníkovi, ale ty příběhy byly staré. "Nesysl, chlapče. Bark Hooper je mrtvý. Byla to legenda, když byl můj táta kluk".
Hoch umíněně zavrtěl hlavou. "Viděl ho, říkal. Úplně živýho. Taky měl zvláštní revolver. Říkal, že ho viděl na vlastní oči".
"Železo slepého muže", pravil Hiccup. Taky si pamatoval ten příběh o podivné tříhlavňové pistoli, kterou Hooper nosil u pasu téměř celé století. Příběh vyprávěl, že Hooper vyškrábal jméno svého nepřítele na kulku, a když vystřelil z pistole, vždy trefil cíl. "To by se v pátek hodilo, musím přiznat".
"Když se ho zeptáte, možná vám ji půjčí", děl chlapec.
"Půjčí? Pochybuji", opáčil Hiccup. "Avšak…"
Odkráčel zapomínaje na hocha, jak mu v hlavě začal klíčit nápad. Pokud byl Hooper stále naživu, musel být prastarý. Předpokládal, že stařec by mu Železo slepého muže asi nepůjčil, ale co kdyby si ho Hiccup prostě vzal? Někdo tak starý se nemůže rovnat mladému, rychlému muži, a určitě nebude mít čas naškrábat Hiccupovo jméno na kulku. Ne, pokud k němu Hiccup přijde jako přítel.
Hiccup začal chodit dokola, přičemž si hryzal ret. Ano, pomyslel si, to může fungovat.
Kalamity do sebe kopla čtvrtého panáka a položila ho na bar. Ústa už měla zase dostatečně navlhčená, ale bylo zřejmé, že obstarat plán nebude tak snadné jako likér. Bez ohledu na to, kolik toho vypije, stále se bude muset v pátek postavit Hiccupovi v souboji. Pokud něco velmi rychle nevymyslí.
"Začínaj se tu rojit pistolníci", zavrčel barman mírně, když ji doplňoval sklenici.
"Jak to?"
"Ve městě jste vy a Hiccup, minulej tejden tudy projel Clancy Shaw se skupinou trestanců. A teď jsem slyšel, že nedaleko v Bronzový rokli je starej Bark Hooper. Prej tu bude během pár dní".
"Bark Hooper?", zvedla Kalamity sklenici a kopla ji do sebe. "Stejnej Bark Hooper, kterej zabil Farrellova dvojčata a Pierra Bejka?"
"A Dvouhlavňovýho Peta a Xiang Čiho a možná polovinu Texaxu, pokud posloucháte všechno, co se o něm vypráví", přikývl barman a znovu jí doplnil sklenici.
"Ten už bude mrtvej", pravila. "Můj táta mi o něm vyprávěl pohádky. Hooper je pod drnem víc jak třicet let".
Barman pokrčil rameny. "Souhlasil bych, ale je to drb jako každej".
Kalamity zvedla panáka, ale tentokrát ho jen držela a sledovala zakalenou jantarovou tekutinu. Pokud by byl Bark Hopper nějakou náhodou ještě naživu, musel by nyní být velmi vetchý. Muž známý jako on mohl posledních pár desetiletí žít ze své pověsti. Nikdo by se mu nepostavil kvůli jeho zatracený pistoli - Železu slepého muže. Ale legenda praví, že musí vaše jméno vyrýt do kulky, než to bude fungovat, a jak rychle můžete škrabat, když jste starý sto let?
Cítila, jak jí v mysli hlodá zárodek nápadu. Co když by od něj zbraň nějak získala? Mohlo by to být tak těžké? Stařec byl patrně křehký jako hliněný kastrol a malé postrčení ze schodů by udělalo své. Mohla by získat pistoli a ten páv Hiccup by byl mrtvý.
'Co kdo může vědět', pomyslela si. 'Přece jen není tak těžké přijít na nějaký plán'.
Když seděl v salonu, položil si Hooper vždycky před sebe tři kulky. Dělal to tak dlouho jak jen si vzpomínal, a přestože tento rituál neměl nijak zvláštní význam, děsil ostatní zákazníky a vždy mu zajistil rychlé pití.
Seděl u rohového stolu, srkal hrnek chladného mléka a sledoval paprsky odpoledního slunce pronikat oknem a měnit postavené náboje na blištící se mosazné prsty. Byl ve městě čtyři dny a dnes poprvé se barman nezpotil, když vešel do dveří. To byl jistý pokrok.
Hooperovi se město Bronzová rokle líbilo, bylo klidné a skromné a nebylo tam nic, co by vyvolávalo potíže. Žádná banka, žádná železnice, žádný blízký ranč plný oplzlých kovbojů, jen hrstka slušných lidí usilujících vydobýt si ze suché země skromný život. Ve svém stáří byl Hooper za klid vděčný. Ve zralém věku stodvaceti let spal čtyři hodiny denně a žil na polévce a měkkém ovoci. Putoval po dosti drsné cestě a užil si svůj díl vzrušení. Tyto dny byl šťastný za šťavnatou broskev a stín před poledním sluncem.
Přišel barman s hliněným džbánem plným mléka. "Přejete si dolít, pane Hoopere?"
Prastarý pistolník zavrtěl hlavou. "To je dobré, synu".
Muž přikývl, nervózně přehlédl kulky a donutil se k úsměvu. "Žena má na kamnech cibulačku. Bude asi za půl hodiny".
Hooper mlaskl starými popraskanými rty. "To zní dobře. Přineste mi pak talíř".
Barman odkvačil a vypadal uklidňen, že bylo starého pistolníka tak snadné uspokojit. Byla pravda, že téměř každý, kdo ho poznal, byl uctivý, a Železo slepého muže u jeho pasu bylo těžké nepoznat. Typický trojúhelníkový bubínek a zářící máslový dušekam vsazený do dřevěné pažby bylo téměř nemožné přehlédnout.
Pokradmu zbraň vytáhl a pod stolem si ji prohlížel. Pažba byla používáním vyhlazená a od stoletého používání mu dokonale padla do ruky. Rytiny kdysi zdobící hlaveň už dávno zmizely pod proudem času, ale síla zbraně byla větší než kdy dříve, cítil na kůži praskání podobné statické elektřině. Hooper si nepamatoval, kolikrát pistolí zabil, ale věděl, že každou smrtí zíkává sílu, a během desetiletí se její moc zvětšila.
Téměř zahanbeně ji uložil hluboko do svého pozdra a vrátil se zpátky k mléku. Legendy jsou legrační, jsou zcela oddělené od pravdy a přesto jsou to ony, co si každý pamatuje.
Do salonu vstoupil muž. V drahých šatech a se zdobeným opaskem vypadal zcela nepatřičně. Ruce v rukavičkách měl položené na svých pistolích způsobem, který měl být nenucený, ale na starého pistolníka to působilo spíše jako nejistota. Hooperovy oči se střetly s nově příchozím a on okamžitě věděl, že jeho příjemný pobyt v Bronzové rokli došel rychlého konce.
To musí být on, ten vrásčitý starý plešoun v rohu. Dobrý pistolník by si vždy sedl tak, aby měl výhled na dveře. Způsob, jakým se střetl s Hiccupovým pohledem, byl další stopou. Nebyla v něm žádná zvědavost, žádný strach, jen chladné zhodnocení.
A na stole stály tři kulky. Hiccup při pohledu na ně polkl. 'Co to znamená?' Železo slepého muže má jen tři hlavně, naznačoval, že jsou k pronajmutí? Nebo že zbraň není nabitá? Pokud ano, pak Hiccupovo štěstí vzrostlo.
Ale kulky ležící otevřeně na stole ho nepochopitelně znervózňovaly, pročež zamířil k baru a nikoli přímo ke starci. Barman měl na tváři obezřetný výraz nesouhlasu, ale neučinil žádnou přímou zmínku o pistolích u Hiccupova pasu.
Vzal si lahev whisky a dvě sklenice a vydal se přes místnost. Stařík sledoval jeho příchod. Usrkával z hrnku, ale odložil ho, když se Hiccup přiblížil.
"Mohu ti pomoci, mladíče?", zavrčel stařík, když Hiccup dorazil k jeho stolu.
Hiccup si nebyl jist, jak odpovědět. Bylo by považováno za hrubé, pokud by se posadil bez dovolení? Má být upřímný? Servilní? Měl by se chvástat? Zapůsobila by na Hoopera ukázka síly, jak se hodí na pistolníka? Nevzal by to jako urážku?
"Ztratil ses, chlapče?", zeptal se chraplavě stařík. Hiccup si uvědomil, že tam stojí s plnýma rukama a stále nepromluvil. Rychle se posadil, uvědomil si, co udělal, a téměř znovu vstal.
"Chlapče?", naklonil se k němu stařík. "Jsi v pořádku?"
Hiccup si olízl rty a odkašlal si. "Vy jste Bark Hooper?"
Stařík si ho chvíli prohlížel a nijak nespěchal s odpovědí. "Slyšel jsem o něm", pronesl nakonec.
Hiccup si znovu odkašlal. To nebyla odpověď, kterou očekával. "Jste Bark Hooper?", zeptal se znovu.
Stařík zvrásnil tvář. "O co ti jde, chlapče? Dluží ti prachy nebo co?"
"Peníze?" Hiccup byl zmaten. "Ne".
"Vypadáš, že se s nim chceš strašně setkat".
"Mám pro něj práci".
Stařík se opřel a znovu usrkl z hrnku. "Je v důchodu".
"Takže jste Bark Hooper".
"Já ne, chlapče", řekl. "Právě sis od něj koupil whisky. Vede tenhle podnik".
Hiccup se na židli otočil. Barman? Ten chlap nevypadal starší než padesát a patrně by vyskočil deset stop do vzduchu, kdyby na něj náhle vybafl. Obrátil se zpátky, aby odhalil starcův podvod, a shledal, že mu na tvář míří prst a drsný palec je zvednutý jako kladivo.
"Prásk!", prohlásil suše Hooper.
Hiccup cítil, jak zrudl. Přemýšlel o tom, jak obalamutit starého blázna a odejít s jeho slavným revolverem, a místo toho dostal ránu pod pás, jakoby to byla ta nejsnažší věc na světě. Položil láhev whisky s bouchnutím na stůl, až kulky zarachotily. "To bylo co?"
"To byla rada zdarma, jak se dožít takového stáří jako já", pravil vrásčitý muž a sklonil svou 'zbraň'. Jeho ruce byly tak vrásčité a mozolnaté, že vypadaly jako suché dřevo, ale když je pokládal na stůl, jeho dlouhé prsty byly zcela klidné. Ani náznak třasu. To Hiccupa dále rozrušilo.
"To je vše, co dostaneš", pokračoval Hooper.
Hiccup vypnul hruď doufaje, že zachrání alespoň nějakou důstojnost. "Vypadám, že potřebuji radu?"
Stařík si ho prohlížel přes okraj hrnku. "Jo", přikývl.
"Přišel jsem vám nabídnout obchod", pravil Hiccup a položil před Hoopera panákovou sklenici. "Myslel jsem, že si se mnou dáte drink".
"Už nemůžu pít alkohol", zažehral Hooper a protáhl tvář. "Příliš mnoho levných lahví v příliš mnoha zapadákovech. Dnes piju jenom mlíko. To a švestková šťáva mě udržuje v kondici". Poprvé se zasmál.
Hiccup odzátkoval láhev a nalil si panáka. "Mám pro vás práci, pane Hooper. Velmi lukrativní".
"Nezajímá mě to", okamžitě odpověděl stařík. "Jsem v důchodu".
"Ani jste si neposlechl mou nabídku".
"Řekl jsem, že mě to nezajímá".
"Ale…"
"Synu", přerušil ho stařík a po jeho vrásčité tváři se začala rozlévat zlost. "Právě teď si vemlouváš cestu do rakve. Sedim tady a snažím se užívat odpoledne, a ty mě začínáš obtěžovat. Jsou dva způsoby, jak můžu vrátit pěkný odpoledne. Buď si sedneš k jinýmu stolu nebo tebou proženu kulku. Je mi jedno, jestli se z tý židle zvedneš nebo na ní budeš mrtvej, pokud přestaneš žvanit".
Hiccup chtěl promluvit, ale zjistil, že se mu jazyk změnil v klíh. Bark Hooper měl v tváři odstrašující výraz, převládalo mírné naštvání, jakoby se chystal udeřit tu otravnou mouchu a vrátit se zpátky ke svému mléku.
"Dobře", zamumlal a postavil se na nohy. Zpola přešel k jinému stolu, vzpoměl si na láhev whisky, vrátil se pro ni a připravil si židli u vedlejšího stolu. Pak si vzpoměl na sklenice a chvějícími se prsty je popadl. "Dobře", řekl znovu a svalil se na jinou židli neschopen opětovat Hooperův pohled.
Stařík se usadil a usrkl mléka. Jedním prstem narovnal jednu z kulek před sebou, čímž je znovu srovnal do dokonalé linie, a jeho výraz se uklidnil, jakoby svět byl znovu vpořádku.
'Sakra, sakra, sakra', pomyslel si Hiccup pro sebe skrčený nad stolem. 'Ten namyšlený, vrásčitý, sešlý starý blázen. Jak se ho odvážil odmítnout jako nějakého školáka? To neví, s kým má co do činění?'
Potíží bylo, že patrně nevěděl. Bark Hooper pocházel z éry legend, stejně jako Černý pes Gangrel a Gunter Klegge a Horal. 'Taky budu legendou', pomyslel si Hiccup, 'hned jak od něj získám ten zatracenej revolver'.
Stále plánoval způsob, jak napálit toho starého krkouna, když do salonu vešla Kalamity Šance.
To musí být on, ta seschlá stará křížala v rohu s hrnkem. Nevypadá nic moc, spíš jako hrobník než pistolnická legenda, ale stáří nakonec vezme důstojnost každému. A podívejme se támhle, Ostrookej Hiccup sedí u vedlejšího stolu a vypadá jako rošťák chycenej s rukou v piksle na sušenky.
Kalamity se ušklíbla. Dobře, dobře, nebyla tedy jediná, kdo usoudil, že starý Hooper je zralý na sklizení. Sebejistě kráčela přes místnost, dokud si nevšimla tří kulek pečlivě srovnaných na stole před Hooperem a jejím krokům nedošla pára. 'Co to znamená?' Zarazila se uprostřed salonu. 'Znamená to, že zabije každého, kdo přijde blíž? Chystá se na někoho?'
Utřela si vlhké dlaně o ošuntělý kožich a nerozhodně přešlapovala. Nakonec to byl samotný Hooper, který prolomil váhání. "Mohu vám pomoci, madam?", zeptal se.
"Hooper? Bark Hooper?", zeptala se.
Stařík si dal na čas a pozoroval ji. "Slyšel jsem o něm", děl.
"Pane Hoopere, moje jméno je Kalamity Šance a doufala jsem, že získám trochu vašeho času".
"Už se stalo", pravil. Bylo těžké staříka odhadnout, jeho tvář byla zcela klidná a ona si nebyla příliš jistá, zda jí povzbudil nebo naznačil, že by měla být někde jinde. Znovu pohlédla na kulky a polkla. 'Dobře', pomyslela jsi, 'jednou jsem tady'.
Vklouzla na židli, která již byla odtažena od Hooperova stolu, a s co nejupřímnějším úsměvem se k němu naklonila. "Pane Hooper, já…"
"Nejsem on", přerušil ji stařík a kývl přes rameno. "Hledáte toho chlápka támhle".
Obrátila se na židli a náhle se cítíla pošetile. Jistě, Bark Hooper by nevypadal tak staře a sešle. Byl jako si ho vždycky představovala, s dlouhou hřívou stříbrných vlasů a bradou jako kus skály. Ale když si prohlédla ostatní hosty v baru, dva tlustí kovbojové a bledý barman se této představě také nepodobali. "Nevidím…", začala, ale když se obrátila, mířil jí do tváře mozolnatý prst.
"Prásk", řekl stařík.
Kalamity slyšela, jak se Hiccup za ní hihňá. "Och…", vyjekla.
"Jak jsem řekl tady vašemu příteli", děl Hooper, "nosíte železo, není vhodné obracet záda k někomu, kdo dělá totéž. Proto budu dnes jíst polívku a ne bláto".
Kalamity byla zcela pokořená. Tento stařík musel být Bark Hooper a zcela bez námahy ji nachytal na švestkách. A co hůře, přímo před jejím úhlavním nepřítelem, Ostrookým.
"Počkejtechvílí", začala.
Hooper zvedl velkou bledou ruku. "Dostala jste radu zdarma jako kdokoliv jiný", pravil. "Jste na castě stát se lepším zabijákem. Není to důvod, proč jste tady?"
"Ne, já…"
"Omluvte mou upřímnost, madam, ale lžete hůř než střílíte, pokud se dá z těch dlouhých zbraní soudit. Nikdy jsem nechápal potřebu mít víc zbraní než rukou, pokud neplánujete hodně střílet vedle".
"Dobře, já…"
"Pokud jste si toho nevšimla, slečno", děl Hooper a nahnul se blíž, "tento rozhovor právě skončil. A já vám budu vděčen, pokud opustíte můj stůl".
Kalamity poklesla čelist. Neproběhlo to tak, jak si představovala. Hooper měl být třesoucí se důvěřivý starý blázen, který jí bude vděčně lichotit, pokud mu pomůže do jeho pokoje, kde ho ubije jako tuleně. Neměl ji zesměšnit před tím smějícím se hlodavcem Ostrookým, a pak ji propustit jako nějakého lokaje. Rozhořčeně vstala. "Teď zatraceně…"
"Máte stejnou volbu jako váš přítel", přerušil ji. "Můžete odejít nebo si vás odnese funebrák. Mně vyhovují obě".
Ostrooký se jí za zády hihňal a ona okamžitě udělala to, co všichni zbabělci za podobných okolností - otočila se na slabšího soupeře. "Myslíš si, že je to vtipný, ty neřáde?"
"Proč neuděláš, co ti řekl pan Hooper, a nevypadneš odsud", ušklíbl se Hiccup. "Nech muže obchodně si pohovořit".
Kalamity popadla Hiccupův panák whisky, hodila ho do sebe a upustila prázdnou sklenici na podlahu. "Pátek je daleko", zavrčela na něj, "a ty jsi tady, jasný jak facka".
Ostrookého hihňání ustalo. Zjevně si uvědomil skutečnosti, že sedí za stolem a nemá tudíž snadný přístup ke svým zbraním u pasu, zatímco Kalamity stojí s rukama podél boků, kousek od pistolí. "Ráno si nebyla tak dychtivá", pravil.
"Změnila jsem názor", odvětila. "Dámy mají výsadu být nestálé".
"Jako tehdy, když jsi zdrhla z oddílu šerifa Crabtreeho při pronásledování gangu Neda Strawa?", zeptal se Hiccup. "Tedy až po té, co ti zaplatili, pochopitelně".
"Dobře, nezmíníme radši tvůj vlastní rychlý odjezd, když jsi zjistil, že tě hledá Rudej Strom, protože jsi šel po jedný z jeho dcer", pravila s ošklivým úsměvem. "Jak jsem slyšela, skoro jsi předběh svýho koně, po tý, cos z něj spad".
Hiccup se pomalu postavil s tváří bledou a rozzlobenou. "Nesnědla ty si svýho, když jsi se skrejvala před Tlustym Tomem? Pamatuju si, že to bylo po té, co si se před každym na potkání holedbala, žes ho zabila v Greenrocku".
"Myslela jsem, že je mrtvej", zavrčela. "Jenom byl příliš tlustej, takže kulka neprolýtla dost hluboko.
"To je potíž z malym kalibrem", ohodnotil to Hiccup. "Dobrý na zabíjení koček, ale ne tak dobrý, když potkáš soupeře svojí velikosti.
Hooper sledoval, jak se ti dva hašteří. Byla mezi nimi zjevně zlá krev, ale z této hádky ho bolela hlava. A navíc mu zteplalo mléko.
Se zamračeným mumláním vytáhl Železo slepého muže a zkontroloval zásobník. Dvě komory byly nabité, třetí prázdná. Prastarý revolver měl lehkou spoušť a on se dávno naučil nechat kladívko nad prázdnou komorou. Dobře, dva by měly stačit. Zacvakl pistoli a pomalu se postavil, stará kolena se chvěla námahou.
Náfuka byl první, kdo si všiml, že vstal se zbraní v ruce, a vyděšeně zacouval. Hooper ucítil, jak mu Železo slepého muže pulzuje v dlani, a ve stejné chvíli mužovy oči zaplály. On tedy první, pomyslel si.
Hiccup viděl Bark Hoopera vstát. A pak spatřil, jak vytáhl svou legendární pistoli. Měl plné právo zpanikařit.
Sáhl po svých zbraních jak rychle dokázal, ale právě v tom okamžiku zasvítilo dovnitř oknem slunce a vše dostalo barvu obilí. Zatímco tahal Mary-Beth a Marjory-Ellen z pouzder, stařík se pohyboval. Na takového starouše byl nepřirozeně rychlý, nějak se dostal napravo téměř k baru dřív, než Hiccupovi ukápl pot z čela.
Když odhalil své pistole. tvář Kalamity se změnila ze zamračení ve výraz hrůzy, klopýtala dozadu a sama sahala po pistoli zamotávajíc se do kožešinového kabátu. Hooper byl však skutečnou hrozbou a Hiccup vystřelil na starce, který vyskočil na bar. Jeho první výstřel odloupl několik třísek z baru vedle Hooperovy boty a druhý rozstřelil lahev mezi jeho nohama. Slunce činilo věci těžšími, jeho celý zrak plaval jako fata morgana a Hooper byl plamenem uprostřed poskakujícím podél baru s větší obrantností, než na jakou by měl kdokoli v jeho věku mít nárok.
Hiccup sledoval poskakující přelud a střílel z obou svých dam. Sklo se tříštilo a vzduchem létaly kusy dřeva, zatímco ostatní vylekaní zákazníci salonu se vrhali z cesty.
Hooper sledoval náfuku houpat oběma svými absurdními pistolemi. Minul vyděšenou ženu v mývalí čapce a jal se rozstřílet bar.
To byla potíž se slabými, hloubal, když natahoval kohoutek svého Železa slepého muže. Moc zbraně mu vždy dávala výhodu. U silných či odhodlaných mužů to nebylo víc než mihnutí, jen vteřinové rozptýlení při míření, což byla výhoda, kterou potřeboval. Ale jak šly roky, moc kamene exponenciálně vzrostla a cokoli jeho soupeř viděl (nebo si myslel, že vidí) bylo daleko nejednoznačnější. Zejména slabí a zbabělí. Více než jednou prostě odkráčel, zatímco nepřátelé stříleli na duchy a přízraky. Ale tito dva idioti ho dopálili. A zteplalo mu mléko.
Opatrně zamířil.
Kalamity ustupujíc od Ostrookého klopýtla přes židli. Sáhla po své velké kolečkové pistoli kalibru 0,44 u pasu, ale zachytila se jí v kabátu, a když dopadla na zadek, držela v ruce část obojího.
Na okamžik si myslela, že je mrtvá, ale Ostrooký se prosmýkl kolem ní a z obou zbraní střílel na druhou stranu místnosti, přičemž s otevřenou pusou křičel. Pohlédla tím směrem a viděla poletující sklo a třísky a kryjící se zákazníky, ale žádné známky přepadení.
Bark Hooper byl na nohou a vytáhl Železo slepého muže. Hleděla na něj s čirou touhou. Hooper zamířil na Ostrookého a mozolnatým palcem natáhl úderník, načež mu mezi prsty zaplálo máslově žluté světlo. Sledovala otočení trojúhelníkové hlavně, čímž byla zbraň připravena ke střelbě.
A spatřila svou šanci. Zatímco byli stařík a Ostrooký zaměstnáni, měla dokonalou pozici, aby je zabila oba. S námahou uvolnila svůj kolečkový revolver z pláště a zamířila na Hoopera.
Právě v té chvíli vyskočil starý pistolník do vzduchu jako kočka. Čím výše byl, tím víc paže tohoto útlého staříka fungovaly jako vesla. 'Všemocný bože', polkla, 'leze po zdi'.
Začala střílet.
Hooper byl se svým namířením spokojen, více méně doprostřed náfukovy hrudi. Chtěl ho střelit do hlavy, ale jeho oči už nebyly co bývaly. V každém případě mělo Železo slepého muže náboje 0,50, takže hlava nebo hruď nebyl co do smrtelnosti valný rozdíl, udělá to do něj díru velikosti kovářovy pěsti.
A pak mu pod rukou znovu zapulzoval dušekam a ta hloupá klisna v kožešinovém kabátě zahájila palbu na zeď a strop. Dolů pršela suť, jak její velká pistole dělala do omítky díry velikosti grapefruitu.
Hooper mhouřil oči v mračnu omítkového prachu a byl připraven vystřelit, když ho velké poleno praštilo do hlavy a on ztěžka dopadl na zem.
Hiccup v údivu zíral, jak starý Hooper přeskočil z baru na nejbližší stůl. Nemohl věřit, že by tak starý muž mohl být tak mrštný.
"Sakra, tam je!", zeječel a znovu vypálil. Rozstřelil další láhev whisky a zasáhl prchajícího barmana do nohy, ale Hooper zůstal nezraněn.
Slunce mu stále plálo do očí, což nedávalo smysl, jelikož byl zády k oknu. Zašilhal a pokusil se zastínit si jednou dlaní tvář, zatímco druhou stále střílel. Hooper poskakoval ze strany na stranu a vyhnul se každé jeho ráně. Místo něj Hiccup znovu zasáhl barmana, o pár palců výš do stejné nohy.
"Sakra!", zaječel muž a svíral si zraněnou nohu. "On je támhle!"
Hiccup se otočil a byl si jist, že před oknem je Hooper poskakující jako plamen svíčky. Znovu vypálil a prostřelil okenní sklo. Na ulici někdo zaječel a spadl z koně.
Marjory-Ellen naprázdno cvakla, ale v Mary-Beth bylo ještě pár nábojů. Pokračoval ve střelbě, dokud nebyla také prázdná.
Odněkud na ní přilétly kulky. Slyšela je hvízdat ve vzduchu jako rozzuřené sršně. Převalila se a klekla na kolena. Hooper stál přímo uprostřed místnosti ve zdobené vestě a mával dvěma Železy slepého muže. Nikdo nikdy neslyšel, že by měly být dvě. Ten starý kozel chvějícími se prsty zoufale nabíjel. To byla její šance.
Těžká kolečková pistole byla prázdná. Upustila ji a vytáhla dva revolvery z pouzder pod pažemi, načež začala střílet. Kulky zasahovaly stoly a židle kolem něj a dřevěné třísky poletovaly vzduchem. Starý Hooper sebou trhl a téměř upustil jednu ze svých pistolí. Pokračovala ve střelbě a náhle byly obě její pistole prázdné, ale Hooper odklopýtal dozadu a v hedvábné vestě měl kouřící díru.
Hiccup vůbec netušil, kde vzal Hooper tu mývalí čapku, ale ten starý krkoun ho již trefil do ramene. Bolest byla otřesná, ale dokázal dobít Marjory-Ellen a nyní přijde zúčtování. Sevřel třpytivý revolver oběma rukama, a jak se starý pistolník stavěl na nohy, vystřelil mu přímo mezi oči.
Kalamity vykřikla, když jí byla odstřelena špička boty. Nebyl čas zkoumat, zda s ní neodlétl i nějaký prst. Vytrhla pár pistolí u pasu a vyprázdnila do nepřítele malý 0,30 kalibr.
Ostrooký cítil, jakoby byl opakovaně udeřen do břicha a stehen. Klopýtl dozadu a dosedl na svou židli, když Marjory-Ellen vyštěkla naposled.
Viděl starého Hoopera zasaženého do hrudi potácet se dozadu, narazit do baru a sklouznout po něm na podlahu. 'Dostal jsem tě, ty špinavej starej šejdíři", pomyslel si. Tehdy si všiml, že jeho vesta je plná děr.
Malé 0,30 kalibrové revolvery stále naprázdno cvakaly, když Kalamity sklouzla po baru. Cítila ten těžký zásah z Železa slepého muže do hrudi, byl bolestivý a nemohla se nadechnout. Nohy se jí změnily v gumu, a tak si pomyslela, že bude nejlépe posadit se.
Hooper na ni zíral se směsí triumfu a bolesti, ale ona nebyla zcela vyřízená. 'Jedno poslední překvapení, starochu', pomyslela si. Frakala námahou, když sahala na záda pro svou poslední pistoli - dlouhohlavňového draka. Ať se však jakkoliv snažila, zbraň se nepohnula.
Hiccup tam seděl a cítil, jak z něj uniká život. Cítil se neskutečně těžký a obě pistole měl prázdné. Vypadaly na konci jeho rukou tak strašlivě daleko a on se rozhodl, že by byla příliš velká námaha znovu je nabíjet. Byl si zcela jist, že Hooper je mrtvý, a tak se na židli uvolnil. Místnost mu začala kroužit kolem hlavy, a tak si pomyslel, že nechat hlavu poklesnout a otevřít ústa může být také dobrý nápad.
Kalamity zápolila z posledních sil a s hlasitým trháním látky triumfálně vytáhla svou dračí pistoli. Z hlavně jí visely kalhotky.
"A sakra", zabručela, "už zase".
Svezla se na zem, a když dopadla na podlahu, drak vystřelil. Kulka udělala další díru do stropu, ale její hedvábné spoďáry vylétly vysoko do vzduchu, kde se líně snesly přímo na Hiccupův zvednutou tvář.
Hooper zasténal, když se narovnával, a opatrně se dotknul boule na hlavě. Několk minut si myslel, že má noční můru, jekot a střelba bylo často to jediné, co si ráno pamatoval, ale když otevřel oči, seděl na židli a všude kolem něj byl masakr.
Zdi a nábytek byly prostříleny a stěží zůstal kousek skla na původním místě. Ve vzduchu visela mlha z kouřícího střelného prachu a… a tam byl chlápek na židli, tuhý jako prkno s ženskými kalhotkami na tváři. Hooper za svůj život viděl mnoho podivných věcí, ale byl si zcela jistý, že tohle patří k nejlepším.
Mývalí žena ležela u baru o kus dál, stejně tak mrtvá.
"Dobře", řekl si pro sebe a vyškrabal se na nohy.
Když si oklepával omítku z šatů, všiml si zírat dovnitř mladého blonďatého chlapce s velkýma kulatýma očima.
"Běž odsud, hochu", zavrčel. "Tohle nemusíš vidět".
"Říkali v pátek", stěžoval si chlapec. "Neměli bojovat před pátkem".
"Předpokládám, že jeden den je stejně dobrý jako jiný, když jde o to nechat se zabít", zadumal se stařík.
"Pane Hooper. Můžu vidět vaši zbraň?"
Starý pistolník sebral kulky ze stolu. "Pročpak?"
"Abych viděl na kulkách vyrytý jména mrtvejch".
"Jo tohle", odfrkl Hooper. "To jsem si vymyslel".
Chlapec vypadal zděšeně. "Takže ty příběhy? Nejsou pravdivý? Jak jste zabil Dvouhlavňovýho Peta a Pierra Býka a všechny ostatní?"
"Aha, ty jsem zabil", přiznal Hooper šoural se ke dveřím. "Jen jsem jejich jména do ničeho nevyškrabával. V polovině případů jsem ani nevěděl, proti komu stojim. Ne, vymyslel jsem si to, abych lidi odradil. Moc lidí se vám nechce postavit, když si myslí, že máte kulku s jejich jménem".
Chlapec se stále díval na těla. Hooper ho poklepal na rameno. "Kouř a zrcadla, hochu. Zmatení vždycky přebije rychlou ruku. Krom toho, když je někdo hloupej jako špalek, jako ti dva tady, tak jsou schopný oddělat se sami, aniž bych vůbec zasahoval".
"Takže", zamračil se chlapec soustředěním, "pokud nevyškrábete jména lidí do kulek, co Železo slepého muže vlastně dělá?"
Starý pistolník se zašklebil. "No", pravil, "to už je jiný příběh".
A s tím se Bark Hooper vydal do slunečného odpoledne najít pěknou broskev.
Percival Jones sáhl do váčku u opasku a vytáhl trochu žvýkacího tabáku. Chvíli jím točil mezi prsty, než si ho zastrčil mezi ret a dáseň. Ani se nepokoušel žvýkat tiše a sledoval ženu před sebou. Ellsa Milles byla zjevně zámožná žena, měla dlouhé šaty, které by každedenní dřina zničila, zejména zde v hraničním městečku, kam byl vyslán jako doprovod. Proč byla tak daleko od civilizace mu bylo jedno a byl již trochu podrážděn tím, že mu trvalo několik dní jen ji vystopovat.
Zamrkala svýma namalovanýma očima a upravila si klobouček, zjevně se v salonu necítila pohodlně. Krom odporné povahy místa to znamenalo sedět s tak děsivým členem Cechu. Percival byl vysoký, ale to nebylo to, co ji činilo nervózní. Tím byla puška, větší než kterákoliv, co kdy viděla. Nenucený způsob, kterým ji otočil a opřel hlavní o stůl, každého varoval, že nebyla pouze na obdiv.
Percival si odplivl a ona vyskočila, když plivanec zasáhl hrnek na podlaze. Hrnek se chvíli točil, čímž naplnil místnost zvukem zvonícího kovu. "Pane Jonesi…", začala se sevřenými rty na znamení znechucení.
"Percival. Jonesů je tu moc". Percival si jazykem pročistil ústa, zaklonil se a pokračoval ve žvýkání, aniž by se na ni podíval.
"Tak tedy Percivale", potřásla rameny, jako by vyslovení jeho jména bylo nepříjemné. "Byla jsem ubezpečena o spolupráci Cechu. Je nezbytné, abych se bezpečně dostala do Příslibu".
"Ubezpečena?", zaklonil se protočil si tabák v ústech. "Jak moc ubezpečena?" Jeho žluté zuby dávaly najevo, že se mohla spolehnout na pomoc, ale nebude to zadarmo.
"Dostatečně ubezpečena", vydechla Ellsa a sáhla do své tašky pro šeky, které měla pro tuto příležitost připravené. Položila několik barevných šeků na stůl, podívala se na něj a přidala další. Všechny byly označeny cechovním beranem směřujícím k němu. Střelec přikývl a oba vstali. Percival sebral papíry ze stolu a nacpal si je do kapsy.
"Takže jsme dohodnuti". Odplivl si a hrnek na zemi se znovu protočil, ozývaje se jako malý zvon.
Ellsa váhala s potřesením ruky a potvrzením dohody. "Nechci, abyste tohle dělal, až spolu pojedeme, Percivale". Pohlédla na plivátko, a pak zpět na něj. Utrhl další kus tabáku a strčil si ho do úst. "Nechci to mít všude ve voze".
"O to nemusíte mít starost, slečno Millesová", věnoval jí úsměv zkažený kusy tabáku zaseklými mezi zuby. "Nikdy neminu".
"Přibývají", ozval se chraplavý hlas jednoho jednoho z jezdců po levici. Percival se ohlédl na cechovního strážce a pokrčil rameny. Mračna prachu za nimi poslední hodinu stále rostla a v horkém pouštním větru cítili shnilé maso svých pronásledovatelů. Když se horda objevila poprvé, zdálo se, že se pohybuje příliš pomalu, než aby měla šanci malou karavanu dostihnout, ale po několika hodinách si uvědomili, že rychlost nemrtvých podcenili.
"Přibývají celou dobu. Nezastavujte. Máme čas". Percival vytáhl trochu tabáku z váčku ležícím mu na koleni a nacpal si ho do úst. I v pouštním horku měl na sobě dlouhý kožený kabát a široký klobouk. Před pískem zvedaným koňmi a starým vozem mu tvář chránil šátek.
"Nemáme tak moc času, Percivale", pronesla Ellsa sedící mu po pravici, vypadajíc povadle a mimo. Když mluvila, zakryla si ústa bílým šátečkem a svraštila nos. "Dostanou nás než se dostaneme ke staré Červené řece".
Chvíli zamyšleně žvýkal, a pak si jazykem zatlačil tabák do tváře. Ani se nepodíval na mračno prachu a jen pokrčil rameny. "Jo".
Dáma si na kozlíku poposedla a položila ruku na hnědý papírový balíček kolébalící se jí v klíně. Byl volně zabalený v papíru a ovázaný provázkem a za tři dny putování ho nespustila z očí. "Určitě jsem neurazila celou tuto cestu, abych…", odmlčela se, když Percival vstal a položil jí otěže do klína. "Co je to?"
"Nenechte je spadnout". Podal jí váček se žvýkacím tabákem a zvedl dlouhou pušku ležící jim u nohou. Vzadu na voze nebylo mnoho místa, ale on obešel drahé kufry s dámskou výbavou a usedl na jednu z beden s cechovními zásobami. Ženiny protesty odumřely, když zvedl pušku a zamířil na beztvarou hordu.
Percival si olízl rty, odplivl si a čekal na správnou chvíli. Zaměřovačem své pušky pro sebe počítal siluety. Sečetl dvě a dvě a odhadl, že by potřebovali všechno střelivo, co mají, a možná víc, aby jich pobili tolik. Nemrtví obvykle neumírají po jedné kulce.
Ozvěna jeho prvního výstřelu zazněla jinak tichou krajinou. Ellsa sebou při tom nervózně trhla, vyjekla a překvapeně trhla otěžemi. Koně se vzepjali a vůz se rychle zastavil. Zavazadla se posunula dopředu, navalila se na střelce a donutila ho chytit se, aby nespadl.
"Překvapilo mě to", otřela si Ellsa čelo kapesníčkem, a pak si začala rovnat sponky držící její klobouček a závoj ve správné pozici.
Percival přelezl přes dělící stěnu a popadl otěže. Něco si zamumlal, a pak se obrátil zpátky k dalšímu výstřelu. Zapřel se o sedadlo, šlehl otěžemi a koně se znovu dali do pohybu. Přikrčil se, aby neskončil na koňském zadku, pomalu vydechl a znovu vystřelil. V dálce se jeden z nemrtvých zhroutil. Jeho prsty se na pušce rychle pohybovaly. Další výstřel zranil, ale nemrtvý stále kráčel. Percival zaklel, čímž si vysloužil Ellsin káravý pohled. Ten nemrtvý potřeboval další kulku do hrudi než upadl a byl pošlapán svými druhy.
Koně začínali být unavení. Nemohli jet donekonečna. Navzdory Percivalově snaze se nemrtví začínali blížit a přicházela noc. Jakmile opadne světlo, nebude je už vůbec moci zdržovat. Pokračoval ve střelbě a po jednom redukoval jejich hordu. Nemrtví beze známek vyčerpání naplno běželi.
Nyní byly ty obludy blíže a on dokázal rozeznat někoho jedoucího na mrtvole kdysi velkého hřebce. To byla jediná osoba v hordě bez rozkládající se, hnijící kůže, která tyto netvory obvykle označovala. Pokusil se naň zamířit, ale oživovač mu nedal příležitost. Nikdy se neobjevila čistá pozice, možná za to mohlo kouzlo vířícího prachu.
Bez varování se koně znovu zastavili a Ellsa zaječela. Percival se na ni podíval se zúženýma očima. "Říkal jsem…", začal, ale ona ukazovala dopředu. Ruka v rukavičce se jí chvěla svírajíc malý hnědý balíček na hrudi. Ještě než se zcela obrátil, aby viděl, co ji vystrašilo, jeden ze strážců na koni několikrát vystřelil. Na zem těžce dopadlo tělo a ještě než se usadil prach, bylo jasné, že to nebylo poprvé, co tento cizinec zemřel.
Percival vyplivl poslední tabák a spatřil v dálce před nimi další mračno prachu. "Pokračujeme", varoval ostatní a šlehl otěžemi. Koně vyrazili a on si sedl čelem dopředu prohlížeje si tuto novou hrozbu. Ruce se mu rychle míhaly, když vyndaval několik posledních nábojů z pušky a nahradil je zásobníkem z jednoho ze svých mnoha vaků schovaných pod kabátem.
Slunce začalo zapadat a vůz právě vyjel na malou dunu, když Percival přikázal zastavit. "Tady uděláme, co půjde, máme vyšší pozici. Pak… uvidíme", řekl třem strážníkům, kteří k němu přijeli na koních. Věděli, co zůstalo nevyřčeno. Budou se muset nemrtvým postavit na blízko, pokud má zůstat nějaká naděje, že se z toho dostanou.
Percival napočítal kolem padesáti nemrtvých belhajících se k jeho malé skupině. Většina zombií byli kdysi lidé a nyní nesli provizorní zbraně: kladiva, sekery, lopaty, nebo v jednom případě obrovský kaktus, který byl k ruce mrtvého muže pravděpodobně připevněn jen svými trny. Nemohli být víc než stovku kroků daleko a rychle se blížili.
"Kdybych byl vámi, tak odtamtud slezu", zvedl Percival svou pušku a zamířil. Krátce mlaskl, a s tím zahájil on i strážníci palbu. Vzduch se naplnil pachem střelného prachu a tlejícícho masa pečeného na slunci. Ellsa sklonila hlavu a zakryla si ústa kapesníčkem v marném pokusu potlačit pach masakru. Jediné přestávky v hluku boje nastaly, když cechovní agenti vyhazovali vystřílené náboje a nahrazovali je novými.
Mrtvoly se válely po písečné zemi, ale tucty nemrtvých stále neochvějně postupovaly kupředu. Více než jeden ze skolených znovu vstal potácejíce se na zpola oddělených končetinách nebo trupech, které již nedokázaly udržet jejich váhu. Sice je to značně zdrželo, ale stojící zombie už byly příliš blízko.
Jakoby poháněny živou inteligencí opustili dva nemrtví houf a vrhli se na nejbližšího jezdce před vozem. Percival zvedl pušku a vystřelil dvakrát rychle za sebou. Jeden z nemrtvých padl do cesty druhému a ten klopýtl. Pro dobře vycvičeného strážníka bylo snadné ho dorazit. Jeden ze strážníků vykřikl a jako skupina se vrhli do boje.
Percival je dále nesledoval, neboť se několik nemrtvých blížilo z druhé strany. Seskočil z vozu, stále v jedné ruce svíraje svou nadměrnou pušku, zatímco druhou vytáhl od pasu velký nůž. S rychlým nacvičeným pohybem používaným k přebíjení střelec prohnal čepel hnijící hrudí. Ve spršce husté krve ji uvolnil, jen aby ji zpětným pohybem zarazil do shnilé hlavy jiné zombie. "Ochutnej tohle", zamumlal k tvorovi s potěšeným úsměvem.
Ellsa vykřikla a Percival pohlédl směrem k ženě. Držela botu, kterou používala k bití zraněné zombie šplhající po boku vozu. Nemrtvý byl kdysi starým mužem s hustým knírem, který mu ještě v chomáčích trčel z tváře. Hlava mu vybuchla. Ellse chvíli trvalo, než si uvědomila, že to, co ukončilo netvorův život, byl Percivalův výstřel a nikoliv její útok. Zombie se škubavě svalila na zem a Percival neměl čas se jí dále zabývat.
Za paži ho popadla slizká ruka, a on se otočil a zasadil útočníkovi ránu pažbou své pušky. Na chvíli zaváhal, když si uvědomil, že tato zombie nebyla stejná jako ostatní. Místo zlomeného člověka oživeného z mrtvých toto byla starší žena s pletací jehlicí místo palice. Zamrkal. Jeden výstřel ji skolil, stejně jako ostatní.
Se slovy "díky, kámo", vytáhl z padlé zombie svůj nůž a obrátil se proti ostatním. Zbývaly už jen tři, ale rozdělily se a obklíčily ho. "Ještě vám zbylo kus mozku, co?" Bez zbytečného rozhlížení zvedl pušku a vystřelil svou poslední ránu.
"Možná víc než kus", usoudil, když chvíli sledoval šedou hmotu rozprsklou v písku. Jedna z dalších zombií vypadala, že chápe, o čem mluví. Percival se pro sebe zasmál uvědomiv si, že muž má právě tolik zbylého rozumu, aby se nechal vyrušit. Jeho hlava stále přemýšlela, když se mu pažba Percivalovy pušky zarazila do spánku. Tvor se protočil dozadu a dopadl tváří dolů do písku s krkem zkrouceným tak, až ve spršce krve praskl.
Oči poslední zombie planuly temným intelektem. Pomalu přicházel k Percivalovi a natahoval se po něm mohutnou rukou. V životě to musel být velký a impozantní muž a posmrtná oteklost mu dodávala na hrozivosti. Střelcem prolétl strach, ale rychle zase odezněl. Z ruky mu vylétl krví pokrytý nůž a zabodl se přímo do středu netvorovy hrudi. Místo toho, aby padl, tak ho nahmátl a zvědavě s ním zaškubal. Percival využil příležitosti a máchl svou puškou. Zasáhl zombii do tváře, ale stejně tak mohl zasáhnout tvrdou skálu. Percival si uvědomil, že se ocitl ve velmi špatném postavení.
Ocelová pěst mrtvého muže se sevřela kolem Percivalova hrdla a zvedla ho do vzduchu, zatímco puška upadla na zem. Neměl možnost se o ni starat. Pokusil se dostat ruce ze svého krku, ale podařilo se mu jen strhnout kusy masa z kosti. Sáhl pro nůž v hrudi, ale ten byl příliš pevně zaražen v kosti. Percivala pálily plíce a začal se mu zatemňovat zrak. Zombie s ním třásla, aby zemřel rychleji. Jak svět černal, slyšel ozvěnu dvou výstřelů z pistole. Sevření se dostatečně uvolnilo, aby se mohl nadechnout, a začal zoufale trhat s rukama na svém hrdle. Dopadl na zem o chvíli dřív než mohutná zombie.
"Tenhle nebyl vobyčejnej", zamumlal a dopřál si chvíli posezení na zemi, aby nabral dech. Strážník přikývl na souhlas a dobil si pistoli.
Zahnívající těla poházená po zemi vydávala odporný zápach. Více než z poloviny zbyla nepoznatelná hromada masa, zatímco jiné zdobily znepokojující podoby řezných ran. Horká půda se začala mísit s jezírky krve.
Percival vstal a zvedl pušku. Vyzkoušel hledí a trochu ho upravil. Nůž byl stále příliš pevně zaražen v nervorově hrudi. Pokrčil rameny a zavolal na své mužstvo: "Jedeme". Prach za nim byl větší než kdy předtím.
Ellsa sedící na kozlíku vedle Percivala byla bledší než obyčejně a stále v ruce držela botu. Svírala ji mezi dvěma prsty dotýkajíc se jí co nejméně to bylo možné. Percival se na botu podíval a pak se přes ni natáhl, aby sebral svůj váček s tabákem. Ellsa sebou trhla a ochranitelsky si přitiskla balíček na prsa. "Díky", řekl, když vytáhl hustý chomáč, který si strčil do úst, zatímco se pustil do dobíjení a kontrolování mechanismu své pušky. Vystrašení koně nezvyklí na boj jako oři strážníků dychtivě táhli.
Chvíli jel v tichosti, na vyvýšeném kozlíku čistil a dobíjel zbraně zbytku skupiny. "Cestou sem jsme nepotkali žádný oživovače, co, chlapci?" Nucený konverzační tón stačil na to, aby se Ellsa narovnala. Obětovala svůj kapesníček, aby vyčistila botu, a znovu se obula. "Tohle bude něco opravdu zvláštního, aby kvůli tomu oživil tolik zombií". Tentokrát se podíval na ní a rozptýlil tím iluzi, že jeho konstatování nebylo otázkou.
"Nevzpomínám si, že bych při uzavírání naší dohody souhlasila s vyzrazením svého tajemství, pane Jonesi", sevřela Ellsa útlýma rukama svůj hnědý balíček. Její předešlý vyděšený výraz zmizel, jakoby k nabytí rovnováhy potřebovala mít na nohou obě boty.
Percival si odplivl nevšímaje si v reakci na jeho zvědavost použití příjmení. Otevřel ústa, aby si hmotu zastrčil hlouběji, když promluvil jeden strážník: "Jsou v dosahu". Střelec přikývl a připravil si zbraň pro další střelbu.
"Až s tím budeme hotovi, tak mi to řeknete, slečno Millesová, nebo půjdete do Příslibu pěšky". Znovu jí hodil otěže do klína a stoupl si na zadek vozu. Během další půlhodiny zastřelil víc nemrtvých než se obtěžoval spočítat, vzhledem k tomu, že je dav stále doháněl. Podíval se dopředu a spatřil, že se blíží k lidmi zbudované cestě přes jednu z vyšších hor. Měla by tam být malá zásobovací základna, která by jim mohla dodat dostatek střeliva, aby se o hordu postarali, a úzký průsmyk by jim zajistil převahu. Nemožný boj nyní vypadal méně beznadějně než před chvílí.
Nastávala noc a poslední sluneční paprsky mizely jako sen. "Tam", nařídil a vrátil se, aby převzal otěže. Neobtěžoval se sedat si, ale vedl koně vstoje. Šlehal opratěmi a sunuli se kupředu. Koně byli zaliti potem a žalostně funěli, když se namáhavě hnali k průsmyku. Malý dřevěný přístřešek označoval obrannou pozici, blízko by měla být skrytá zásobárna. Pokud ji už někdo nenašel.
"Najděte náboje, pak se vraťte. Slečno Millesová, chci, abyste počkala uvnitř této místnosti a nevycházela, dokud vám nepokynu, že je čisto", kývl k malé boudě. Ellsa na ni pohlédla a zamračila se.
Uvnitř visely plakáty popisující nejlepší způsoby, jak odrovnat některé z nejběžnějších nezrozencýh v oblasti. Před lety najal šerif Příslibu rodinu Ortegovců, aby vytvořila tyto základny jako útočiště pro poutníky.
Když se obrátila k protestu, aby byla strčena do temné místnůstky, viděla Percivala připravujícího se na útok. Jeden ze strážníků našel další pušku, která byla kratší a rezavější než jeho vlastní, ale umožnila mu střílet dvakrát tolik, než bude třeba dobít. V druhé ruce měl bednu s náboji, a také si všimla, že jeden ze strážníků byl v posledním boji zraněn. Měl roztrženou paži zanícenou tak, jakoby v ní již bujela infekce. Místo střílení si sedne vedle Percivala a bude dobíjet, aby se ten nemusel zdržovat. Ostatní dva strážníci si připravili dostatek nábojů na střelbu ze svých vlastních pušek, aby mohli vést nepřetržitou palbu na vstup. "Ať si přijdou", odplivl si Percival, protáhl ramena, a pak zamířil ze dveří.
Zombiím netrvalo dlouho a dohnali je, a on je střílel po jedné i po dvou, když nejrychlejší dosáhli jejich obranného postavení. Těla se hromadila, takže další příchozí měli ztíženou cestu. Percival se bavil představou, že by mohli nakupit dost těl, aby zablokovali nepříteli cestu průsmykem. Donutili by ho tak obejít malou horu, což by jeho skupině poskytlo značný náskok.
Třikrát si vyměnil pušky, když do jejich malého přístřešku zavál podivný větřík. Nebyl chladný ani to nebyl vítr, ale vlasy i chlupy se mu naježily. Zombie, které už zastřelil, vydaly žalostné sténání a postavily se, jakoby to byly loutky na provázcích. Pokaždé, když dokázali jednu zastřelit, znovu vstala, jakmile bylo mezi jejími shnilými druhy místo.
Ke skupině se blížily čtyři řady zombií. V průsmyku bylo místo pro dva vozy, ale masa mrtvých těl se stála drala jedno přes druhé a každé se pokoušelo dostat se do čela houfu. Navzdory marnosti takového počínání pokračovali Percival a ostatní strážníci v palbě. Na krátkou chvíli doufal, že Ellsa bude mít dost duchapřítomnosti a prchne. Horda už byla u nich. Percival cítil pach hnijícího masa, zatímco přebíjel a střílel jak nejrychleji to bylo možné.
Pak se celý houf jako jeden zastavil. Stáli neuvěřitelně klidně. Percival na ně chvíli hleděl, než pohlédl na jednoho ze strážníků. S pokrčením ramen vypálil na nejbližší cíl. Ten se zhroutil na zem, a pak se znovu postavil. Stále se hýbal, byť pomaleji.
"Amelee", zazněl údolíčkem hlas a příslušníci Cechu na sebe zmateně pohlédli.
"Nikdo takovej tu neni…", vykřikl Percival v odpověď. Stále mířil puškou na nehybné zombie, takže když se znovu pohnuly, mohl bez přemýšlení střílet. Rychle následovaly dva výstřely, jak se k němu přidali dva ozbrojení strážníci. Stříleli, dokud nevypotřebovali nabité střelivo. Percival sáhl po druhé pušce, když si uvědomil, že zombie vytvořily ve svém středu cestu.
"To není potřeba". Mezi rozestoupenými nemrtvými kráčel muž. Vypadal uboze, ale střih jeho šatů naznačoval, že nebyl bez prostředků. Pod malou buřinkou měl rovné vlasy přesně stejné barvy jako Ellsa. "Kde je má sestra? Vím, že tu je, cítim to v jejích kostech".
"Ani o krok dál", namířil na něj Percival pušku a oživovač se zastavil. Měl štěstí, že jeho osobní puška byla bez nábojů, ale střílel dobře z každé zbraně, pokud měla dobrou hlaveň.
Muž se podíval na starou dlouhou pušku, a pak na uniformované strážníky stále němě svírající své prázdné pistole. "Cech", zkoutily se mužovy rty odporem a nemrtví se pohnuli, ještě dychtivější roztrhat jim kůži. "Tohle nemá co do činění s Cechem". Udělal krok kupředu. "Ustupte, než se mí hoši rozhodnou, že nemají co jíst".
Percival pevněji uchopil pušku a přiložil ji k oku, když z úkrytu vyběhla Ellsa a její drahé boty způsobily, že v prachu nejistě klopýtala. "Percivale, ne!" Cukl sebou a jeho ukazováček na spoušti se zatřásl, takže výstřel na muže ustřelil hlavu zombie po jeho levici. Ellsa obrátila svou pozornost k dobře oblečenému pánovi. "Trevyre, radši poslechni toho pána tady. Je povinován udržet mě v bezpečí".
Muž se podíval na svou sestru a poškrábal se na strništi na bradě. "Nechal bych vás odjet, pokud mi dáte, co je moje, Ame". Jeho bleděmodré oči spočinuly na hnědém balíčku, který nikdy neodkládala.
"Otec to svěřil do mých rukou. Věděl, že bys to zneužil. Je to poklad, ne nástroj". Držela balíček tak pevně, až hrozilo, že se obal každou chvíil roztrhne.
Trevyr udělal další krok k nim a horda zombií se opět rozechvěla cítíc napětí svého pána. "Tohle je vaše poslední šance. Kdybys nebyla mojí sestrou…"
"Percivale, pokud udělá další krok…", nyní se třásla a postavila se za svého ochránce. Muž vykročil kupředu, ale tentokrát se horda pohnula s ním.
Údolím zazněl jediný výstřel. Trevyr si sáhl na díru v hrudi, a pak nevěřícně pohlédl na střelce. Jeho zombie ztuhly na místě. Mnoho z nich padlo na zem a vrátilo se do stavu smrti, ale některé získaly přísnější, hladovější výraz.
"Běžte!", zavelel Percival Jones. Jako jeden se čtyři cechovní strážníci obrátili a prchli. Za nimi se ozýval čvachtavý zvuk pojídaného masa. Zdálo se, že bez pána se výtvory obrátily na svého stvořitele.
Několik mil za průsmykem nařídil Percival zastavit, takže mohli dobít zbraně a ovázat hnisající zranění svého druha. Přes prudký pokles teploty nerozdělali oheň. Ellsa měla těžkou koňskou přikrývku jako plášť a členové Cechu se choulili ve svých kabátech. "Ten muž vám říkal jinak". Vyndal několik zásob a nechal ostatní strážníky postarat se o zranění.
"Když jsem byla mladší, používala jsem prostřední jméno. Můj bratr z dětství nikdy nevyrostl, zdá se". Její hlas byl nyní slabý a mírně rozechvělý. Možná v ní něco zlomil pohled na zastřelení svého bratra velícího armádě zombií. Percival přikývl a netlačil na pilu. Chápal touhu být nazýván nějak jinak. Netrvalo dlouho a znovu byli na cestě. Spěchali, než se do hnisající rány dostane sepse. "Myslíte, že mohl přežít?". Její hlas byl tichý a on si nebyl jist, zda chce slyšet odpověď.
Každopádně by to výsledek nezměnilo. "Nikoli, slečno".
Zbytek jízdy do Příslibu proběhl bez událostí. Všichni muži a dáma jeli tiše. Percival a jeho muži vyprovodili Ellsu na kraji Příslibu, kde si mohla najít pokoj. Zaplatila jim navíc za potíže a Percival to bez dalších slov přijal. Pak to podle řádů půjde ohlásit šerifovi… až si dá panáka.
Šerifem byl velký muž, vysoký, s širokými rameny a s mohutným břichem. K práci na takovémto místě musíte být fyzicky impozantní. Příslib byl na okraji civilizace, ale to také znamenalo, že byl na kraji hranice. "Kde jste k čertu byl, Percivale?", vstal tak rychle, že židle za ním spadla.
"Doprovázel jsem slečnu Millesovou přes pustinu", zamračil se Percival a potřásl mu rukou. "Nebylo to lehký, měla dost zparchantělýho bratra". Přitáhl si židli a usadil se, ale kapitán nevypadal, že by se chtěl uklidnit.
"Ellsa Milles nemá žádnýho bratra". Slova visela ve vzduchu a Percival cítil, jak se doň vkrádá hrůza. Nebylo to pouhé odhalení, ale způsob, jakým to šerif pronesl. Ve městě jako je tohle nepřežijete dlouho, pokud vás každá překážka vyvede z míry. Navíc byli Millesovi bohatá rodina, přestože čerstvě za trhlinou, měli peníze, ale málokdo je znal. Byli by dokonalí pro…
"Kde je skutečná Ellsa Milles?", vstal Percival a sáhl po pušce, přestože věděl, že střelba jeho chybu nenapraví. Dva muži se na sebe podívali, a pak společně vyběhli ze dveří. Na tu otázku mohla odpovědět jen jediná osoba ve městě, a ta jim právě zmizela z dohledu.
Ellsu či Amelee nenašli. Vstoupila do místního hostince, a pak proklouzla zadními dveřmi. O dvě ulice dál se zastavila u domu, který měl nade dveřmi znak cechovního berana. Na první pohled se zdálo, že je to místo podpory, ale při bližším pohledu viděla, že jsou do dřeva pod ním vyryty menší znaky. Dvakrát zaklepala, zaváhala, a pak znovu. Zevnitř se ozval ženský hlas: "Kdo tam?"
"Nový měsíc, pod kterým se splní naše sny. Pusť mě dovnitř, Stello". Po tom, čím si prošla, neměla trpělivost na tajemné hry. Dveře se otevřely a za nimi byla zahalená postava. Ze stínů vystupovaly její bílé vlasy, světlá gloriola kolem tmavé tváře. Pokynula Ellse, než za svým hostem zavřela dveře a zamkla na dva západy.
"Nech mě se podívat", stáhla si kápi a natáhla ruku, ale Ellsa balíček odtáhla.
"Měli jsme dohodu", připoměla jí. Stella se zamračila a sáhla do kapsy, odkud jí podala něco vlhkého a masitého zabaleného ve voskovém papíře. Ellsa si předmět vzala a studovala ho. Zdálo se, že je to to, co chtěla. Předala hnědý balíček do dychtivých rukou ženy s bílými vlasy.
"Millesovský kámen", vydechla starší paní a rozvázala provázek. Hnědý papír odpadl a v ruce jí zůstal jasný dušekam. Byl světle fialový a zářil mocí tuctů duší. "Millesovi nikdy nevěděli, co mají. Byli na zemi, když se trhlina původně zavřela". Dala si dušekam do druhé ruky a natáhla připevněný řetízek. "Předávali si ho z rodičů na dítě, ale tradičně jen po smrti. Chápeš, nevěřili v magii". Dala si řetízek kolem krku a kámen se jí usadil na hrudi. Vlasy se jí začaly vlnit jako chaluhy v proudu. Lampy v místnosti zablikaly. "Sto let…" Ellsa ustoupila. "Jaký rozdíl udělá jedna další duše?" Ozvalo se prasknutí a z lampy vyšlehl modrý plamen. Ten zaplanul a zasáhl Ellsu do hrudi.
Vzduch zavanul škvařícím se masem a Stella si stoupla nad tělo ženy zvané Ellsa Milles. Kámen na chvíli zasvítil jasněji, jak nasával poslední chvíle mladší ženy. Rozdíl byl malý, ale Stella ho cítila. "Hm, takže i ztracené duše, jako ta tvoje…" Odešla z místnosti k zadním dveřím, zamkla za sebou a odhodila klíč do prachu.