Osobnosti Malifaux

Když Lucas dorazil do svého cíle, na obzoru se již objevilo svítání. Zůstali jen dva Lucasovi rozmařilci, zbytek se během cesty oddělil. Někteří se zastavili, aby zdrželi případné pronásledovatele, jiní šli za dalšími úkoly.

Po vstupu do nevýrazného obchodu v Malém království prošel Lucas kolem spícího prodavače do malé zadní místnosti osvětlené pouze jedinou svíčkou. Přivítala ho maskovaná postava, která mu pokynula rukou, aby usedl.

"Na jeden den sakra mnoho masek", zavrčel Lucas. "Díky, postojím".

"Dobrá", pravil ženský hlas.

"Máte pravdu. Něco hledají. Neřekli mi co, zatím ne. Hádám, že mi nejdřív zadá nějaký zkušební úkoly. Zkouška věrnosi a podobné sračky. Asi chvíli zabere, než začnu dělat skutečnou práci, na kterou mě najal.

"Souhlasím. Guvernérův sekretář je velmi opatrný. Měj se před ním na pozoru, Lucasi. Má oči a uši všude".

"Opatrnost je mé druhé jméno. Budete dostávat pravidelná hlášení a opisy jakýchkoli nápisů, které najdu".

"Díky, Lucasi. Vedl sis dobře. Deset hromů oceňuje tvé služby".

Šavle Lucase McCabe šlehla a nejméně po sté řízla obludu. Ta krvácela z tuctu malých ran, které jí slabě zářící čepel zasadila během minut, kdy se ji snažil udržet na uzdě.

Jediným slyšitelným zvukem byl horký dech nestvůry, ani neřvala, ani neskučela bolestí. Lucas věděl, že jeho čas se krátí. V paži už cítil tupé tepání únavy a kotník, který si během střetnutí vyvrkl na spadlém zdivu, ho sotva držel na nohou. Jeden špatný pohyb a nefilimův mohutný pařát mu rozdrtí ruku nebo nohu, nebo mu dokonce utrhne hlavu z ramen jako Dougalovi, budiž mu země lehká.

McCabeho střeh ochaboval a nefilim udeřil. Lucas reagoval o okamžik později, pařát ho zasáhl z boku a srazil ho na zem. Cítil, jak ze zranění vytéká krev a věděl, že další rána ho dorazí. Nefilim cítil, že má navrch, a triumfálně zařval. Lucas si ihned přál, aby zase ztichl. Připravoval se ho zabít, ale stále si dával pozor na jeho magickou čepel. Otevřel tlamu v náznaku úšklebku a jeho ostré zuby se zaleskly.

Náhle byl povalen velkým černým stínem, který vyskočil z temnoty.

"Luno!", vykřikl McCabe snaže se postavit na nohy.

Mastiff zavrčel a zakousl se nefilimovi do krku. Ten se snažil vydržet, přestože přišel o kus masa. Jeho triumfální řev se změnil v bolestivý křik, když mu Lunina tlama sevřela rameno a ukousla mu kus pařátu, který se zatoulal příliš blízko.

McCabe se dobelhal ke dvěma bojujícím tělům a viděl, že Lunin kožich byl zamazaný krví, o níž doufal, že nebyla všechna její. Navzdory divokosti a překvapivosti útoku nefilim pomalu získával vrch. Skočil kupředu a sekl šavlí na netvorovu hruď a břicho. Každý zásah se setkal s novým zařváním, z něhož tuhla krev v žilách. S posledním zavrčením prokousla Luna nefilimovi hrdlo. Luna i McCabe se zastavili a plíce se jim nadouvaly jako měchy.

"Co bych si bez tebe počal, holka?", zeptal se McCabe a poškrábal zkrvaveného mastiffa za ušima, než se oba vydali zpátky do civilizace.

Byli jsme tři dny od města blízko Městečka #28 - víte, Kurátův háj, když nás přepadli.

Byl jsem tam já, má polovička a můj kluk, Jake. Spolu s námi dalších dvanáct rodin. Měli jsme osm vozů, několik koní a pár lidí šlo celou dobu pěšky. Nechal jsem pár těhle idiotů jet na našem voze, nemohl jsem je nechat vzadu a určitě bysme nezpomalili na jejich loudání.

Lidi z městečka nám řekli, že Kurátův háj je vesměs bezpečný. Bylo tam viděno několik nezrozených, ale nic, čeho bychom se museli příliš obávat. Ale nechtěl jsem nechat nic náhodě a při jízdě jsem měl v klíně brokovnici. Moje brokovnice plus tři pušky našeho doprovodu dalo dohromady… tedy… pět zbraní. Hank Ketchum měl s sebou svojí starou zadovku. Stále si nejsem jistý, jestli z toho Hank dokázal střílet nebo ne.

Tři střelci jeli dva vpředu a jeden vzadu a hledali nebezpečí. Když jsme tábořili, drželi se stranou. Ty zatracený brejle a masky jim chránily tváře před prachem, ale zas bylo dost těžký s nima začít rozmlouvat. Možná to byl jejich účel.

Takže, třetího dne zacházelo slunce a my jsme se právě chystali tábořit, když jeden střelec zved ruku. Zastavili jsme vozy a koně a čekali. V rukou jsem svíral brokovnici a nelíbilo se mi, jak napjatě vypadaj, i v těch jejich dlouhejch pláštích a kloboucích. Střelec vzadu přijel dopředu, promluvil si s kolegy, a pak sesedli z koní a vedli je doprostřed naší malý karavany.

"Budou potíže. Radši se na ně připravte", prohlásil nejvyšší z těch tří kráčeje kolem a kontroluje svůj zásobník.

Sotva jsem měl čas zahnat Jaka a polovičku do vozu, než na nás od slunce přilítly obludy. Zatracený nestvůry využily jeho záři, aby zakryly svůj příchod. Brokovnice není moc dobrá, dokud nejste blízko, takže jsem ji pevně sevřel a sledoval. Pak za mnou zarachotila puška, pak druhá, a pak třetí. Tři obludy zakolísaly a dopadly na zem. Všichni jsme zajásali a mysleli si, že přežijeme.

Pušky dál střílely a obludy umíraly. Několik se jich dostalo až k vozům a ztratili jsme pár lidí. Jake… ten… teda… byli to střelci, který toho dne udrželi naživu tolik z nás, kolik mohli, a když to vypadalo, že je všechno ztracený, ten vysokej zavolal: "Vemte koně, lidi! Jeďte zpátky k hřebeni a neohlížejte se. Uděláme, co můžeme".

Chtěl jsem s nima zůstat a bojovat, to jsem chtěl. Ale polovička… a Jake byl zraněnej… všichni my zbylí jsme odřízli koně a jeli, jak nám řekli. Neohlíželi jsme se zpátky, jen jsme jeli a jeli, dokud se nám nezdálo, že koně padnou. Zvuk pušek se zpomalil, a když jsme dorazili k hřebeni, ztichl. Ohlídl jsem se právě, když slunce zapadalo, a viděl tři nehybné postavy a mrtvolama kolem sebe. Dali všecho, abysme mohli žít.

A já ani neznal jejich ména…

"Lidi říkaj, že žít na Zemi v divočině je těžký. Takže, žít v divočině za trhlinou je čirý peklo", pravil pionýr a protáhl dlouhý železný kartáč hlavní své muškety. "Každejch pět kroků se vás něco pokusí sežrat, stáhnout z kůže, protáhnout duši nosem nebo něco podobně vodpornýho". Vytáhl kartáč z hlavně a kápl tam trochu oleje. "Takže musíte bejt připravený".

Pionýr popadl vlhký hadřík a začal metodicky leštit dřevo násady. "Naštěstí máme nástroje, jako je tuhle Bessy", poklepal na mušketu, "a stará Klementína támhle". Ukázal na zmatenou změť rezavých zubů a řetězů. "Jo, minulej tejden, nejvtipnější věc, jakou jsem kdy viděl. Stará Klementína vyskočila a kousla medvěda přímo do zadku. Řval a pištěl celý dvě míle, než jsem ho dostal". Odmlčel se a zachechtal se. "Dobře jsem se najed ten večer".

Naklonil se a láskyplně Klementínu poplácal. Ta ožila a vyskočila mu k boku v podivně organickém zavlnění řetězů. "Cechovní magie", ušklíbl se pionýr. "Sám tomu moc nerozumim, ale určitě se to hodí". Znovu ji poplácal a ona se s hlasitým zařinčením znovu sesula v neživou hromadu. "Stačí nenechat to zreznout".

Vstal a oprášil se, sbalil nástroje na čištění zbraně a znovu poplácal Klementínu, která se mu v dokonalém tichu postavila po bok. "Budu pryč asi měsíc, vrátim se s kůžema, až vopadá listí". Hodil si batoh na záda a vyrazil od malého cechovního stanoviště, než se naposled otočil. "Jestli mě do tý doby budete potřebovat, pamatujte si ty signály, co jsem vám ukazoval. Uvidim je".

"Řekněte mi o tom vysokém a klidném cizinci".

"Ano, pane. Naši agenti na zemi měli problém získat informace, ale tady je vše, co víme:

Jméno subjektu je Sidir Alchibal. Protikladná hlášení naznačují, že může i nemusí být knížetem, ale kvůli zločinu ztratil čest a rodina se ho zřekla. Naneštěstí jsme neuspěli při oddělování skutečností od výmyslů při pátrání o povaze toho zločinu. Na straně šestnáct si můžete přečíst seznam možností. Rodiné jméno se neshoduje s žádnou známou dynastií nebo vládnoucími třídami, avšak věřím, že Alchibal může být přijaté či falešné příjmení, aby se od své rodiny distancoval.

Než Alchibal potkal v létě 1901 McCabeho, strávil nějakou dobu ve vězení za množství drobných zločinů, jejichž povaha zdá se chybí. Mí agenti naznačovali, že informace byly cílevědomě opomíjeny, patrně byl subjekt schopen podplatit soudce a získat nižší trest.

Alchibal a McCabe se setkali během jednoho uvěznění a ve vězení zjevně vznikl vztah na základě vzájemného prospěchu, který pokračoval i po jejich propuštění. Jeden z vyslýchaných naznačil, že McCabe zachránil ve vězení Alchibalovi život, a ten byl povinen udělat totéž. Ti dva jsou spojeni několika vykradenými hrobkami a krádežemi starožitností v Egyptě.

Jak jste si dobře vědom, pane Mathesone, Alchibal se spolu s McCabeho tlupou ničemů dostal na Malifaux. Mí muži ho pozorně sledovali, na váš příkaz, a několik drobných potyček, které jsme na vaše doporučení narafičili, nás přesvědčilo o jeho schopnostech, ale dosud jsme nebyli svědky ničeho, co by přitáhlo pozornost stráže.

Jeho bojové schopnosti jsou úžasné. Osobně jsem sledoval Alchibalovo střetnutí se třemi pouličními rváči, které jsme najali. Ti nebyli, a přiznám se ani já, připraveni na divokost jeho odporu. Odněkud z jeho oblečení se téměř okamžitě vynořily zbraně a během několika krutých vteřin nechal trojici zbitou a zkrvavenou na dlažbě. Bez ohlédnutí odešel a jen je nechal ležet v uličce svíjející se bolestí. Všichni utržili zranění, která je trvale zmrzačila, ale všichni přežili. Nevěřím, že to byla chyba na Alchibalově straně, chtěl, aby žili. Ten muž je divoký netvor, obávám se ho víc, než McCabeho, pane".

"Velmi dobře. Děkuji, agente. Přečtu si vaši další zprávu. Zatím pro vás mám další úkol. Zdá se, že ten lotr, kterého jsem umístil mezi McCabeho rozmařilce, mi nepodal hlášení. Podívejte se na to, prosím. Prověřte obvyklá místa. Nezabývejte se hostinci a nevěstinci. Jsem oprávněně přesvědčem, že ho najdete plavat v řece nebo pohozeného v uličce někde ve slumech".

"Muž. Duch. Předek. Potomek. Prokletý. Věčný. Všechno tohle jsem, neteři, a stejně cítím, že jsem ničím".

Jan Lo se ztěžka opřel o svou hůl kráčeje zahradou se svou neteří, Čiaki, těše se z praskání v kostech a teplého dotyku její ruky na své paži, když mu pomáhala překročit kameny v cestě. Byl oděn v podobě starého muže. Byla to podoba, kterou obýval nejčastěji.

"Byls… jsi… velký muž, strýčku. Jsme poctěni, že jsi přijal Ojabunovo pozvání a připojil ses k nám za trhlinou. Tvůj jedinečný talent Deseti hromům dobře poslouží", odvětila Čiaki.

"Děkuji ti, mé dítě. Kráčel jsem po cestě tak dlouho a ztratil jsem smysl pro čas. Řekni mi, jak jsi mě našla?" Zastavili se a Čiaki pomohla svému strýci usednout na kamennou lavici poskytující skvělý výhled. Lavice spočívala na malé čistině, ze které vycházelo několik cest. Každá byla lemovaná rostlinami překypujícími barvami nepodobnými ničemu na Zemi. Čiaki pokynula k cestám.

"Nebylo to nepodobné této lavici a těmto cestám, strýčku. Roky mi matka a otec vyprávěli legendy o Janu Lo, našem předkovi prokletému po věčnost kráčet po cestách mezi životem a smrtí. Legenda se každým vyprávěním o něco změnila a oni se neshodli na tom, jak jsi byl proklet nebo jak lze to prokletí zlomit. Chtěla jsem se dozvědět víc a vypátrat tě.

Nalezla jsem ztrácejícího se ducha svého předka pohybujícího se mezi životem a smrtí a těmito cestami přivedeného k šílenství. Zabralo to nějakou dobu, ale byla jsem schopna v mučené duši, kterou jsem spatřila, nalézt Jana Lo. Nebylo to snadné, ale ty víš, že mé nadání pro rozmlouvání s našimi předky je jedinečné. Po tom jsem následovala cesty, po kterých jsi kráčel, a nalezla roztříštěné kusy tvé mysli a přinesla je zpět k tvému věčnému já. Říkals mi malý majáček. Pamatuješ si to?"

Jan Lo se zasmál. Pamatoval si, jak ji každý kouskem své mysli nazýval majákem a následoval její zářivou čistotu zpět k němu samému. Čiaki si sedla vedle něj. Hřál se v klidu té chvíle věda, že nepotrvá dlouho.

"Hledal jsem způsob, jak to prokletí prolomit, tak dlouho, že jsem, jako tví rodiče, zapomněl, co ho způsobilo. Jsem dobrým mužem prokletým zlem nebo zlým mužem prokletým dobrem?" Podíval se na své ruce, které už vypadaly nezřetelněji, než když on a jeho nástupkyně vstoupili do zahrady. Změnil se. "Nyní mě, Čiaki, nesvazuje morálka, která mě poutala za živa. Kráčel jsem přes zdi smrti a vrátil jsem se s některými tajemstvími, která jsou tam skryta. Nyní tě musím opustit, drahá, ale vrátim se, až si odpočinu a znovu nabydu sil".

Jak mluvil, tělo Jana Lo začalo blednout, dokud skrz něj jeho neteř zcela neviděla. Byla na tyto náhlá zmizení zvyklá. Jeho schopnost udržet svou podobu byla závislá na napojení se na éter a soustředění se na jeho použití. Toto úsilí ho stálo mnoho sil a nakonec se musel vzdát a nechat své prokletí odtáhnout ho do další podoby, které si pro něj vybralo. Čiaki čekala, až se zcela ztratí, a pak pokračovla v procházce zahradou. Její strýček najde svůj malý majáček, až toho bude schopen.

Jan Lo se ocitl mezi světy na křižovatce cest, po nichž staletí kráčel, aniž by nalezl řešení svého trápení. Každá se před ním táhla jako spletité bludiště energií. Sestoupil s Cesty kostí, ztrativ již fyzické pocity. Odmítl přitažlivost Cesty popele, kde by mělo už nějakou dobu spočívat jeho ztělesnění. Když kráčel Cestami země, byly slabé, těžko rozpoznatelné. Kráčel po nich tak dlouho snaže se rozeznat jejich zákruty a kličky, že si nikdy neuvědomil, jak nedostatek éteru na Zemi maskoval pravou povahu těchto cest.

Ach, jak byla tato očekávání odstraněna, když po nich kráčel v Malifaux. Zde duchové jasně zářili osvětlujíce křižovatky a všechny cesty daleko lépe než colkoliv, co Jan Lo spatřil na Zemi. Na každé cestě si všiml podrobností, které celou dobu přehlížel, a užasl, jak jsou cesty na různých místech vzájemně propojeny. Sledoval duchy putující po cestách používajíce na svých poutích jejich kombinace. Možná to byl klíč, který potřeboval - ke svobodě nevedla jediná cesta. Aby dosáhl cíle, musel putovat po všech v různých kombinacích. Otázkou bylo, jaká kombinace byla ta správná.

Znovu jím zacloumalo prokletí on se nechal vtáhnout na Cestu popela. Tah rozkladu byl silnější než na Zemi. Bojoval s ním, když sledoval možnosti, jak cestu změnit. Zakrátko se jedna naskytla, slaboučký třpyt na místě, kde duchové opouštěli cestu a připojovali se, jak se mu z jeho místa zdálo, na Cestu duchů. Opustil Cestu popela přesně v místě, kde duchové, a sledoval je. Vkročil na Cestu duchů a nějaký čas po ní kráčel, pak znovu přeskočil na Cestu kostí. Cítil blízko ducha Čiaki, maják ho volal.

Nevšímal si vyrušení, znovu prozkoumával cesty, tentokrát v jiném pořadí a po každé putoval jinou dobu. Prokletí ho k cestám poutalo, ale shledal, že je díky éteru Malifaux schopen jeho tlaku odolávat. Pak se pokusil a rozkročit se na dvě cesty najednou. Na okamžik kráčel po Cestě kostí a Cestě popela, ale éter se proti tomuto narušení postavil a odhodil ho zpátky na křižovatku. I v jeho nehmotné podobě ho odmítnutí bolelo, ale kráčel po dvou cestách zároveň. Možná až získá praxi a bude mít k dispozici více éterické moci, dokáže najít způsob, jak kráčet po dvou či všech třech cestách.

A s tím začal na křižovatce plánovat, vymýšlel plán, který by mu zajistil stálý přísun éterické moci a umožnil mu změnit jeho prokletí do opaku trestu, kterým mělo být.

Možná zjistím, jakým druhem muže jsem.

"Zrádci!", zařval potácející se Izamu za svou prchající armádou. Kamkoliv se podíval, tam byla jen zrada, zbabělost a klam. Jeho myšlenky se zaplavily krveprolitím a nikdo z blížícího se masakru neunikne. Vojáci, kteří se mu opovážili postavit, se nyní snažili proběhnout kolem něj jako mravenci, ale on jich mnoho chytil. V širokých obloucích máchl svým dadaem nad hlavou a rozsekl vojáka ve dví. Svět ze na okamžik zbarvil doruda, jakoby viděl skrz mihotavý závoj krve, a pocítil záblesk elénu.

Sledoval dalšího vojáka do rýžového pole, zvedl své dadao a prohnal ho jeho zády, až se zanořil do temné vody. Dva další zaútočili zezadu, jen aby jim jediným plynulým pohybem sťal hlavy z ramen. Izamu si vychutnával masakr. Sám rozdrtí dvanáct šogunátů, bude-li muset, a donutí Tři království pokleknout.

Jan Lo z dálky sledoval oživlé brnění, skeptický k tomu, zda toto je nebo není ten pravý předek k povolání. Vysoko nad hlavou držel nabodnutého nefilima a nelítostně se chechtal, když mu černá krev stékala po násadě jeho kopí. Kolem něj ležely mrtvoly čtyř nefilimů v neméně než devíti kusech. Měl pochybnosti, zda dokáže tohoto šíleného příbuzného ovládat. Avšak nechtěl se vzdát tajné magie, po níž toužil.

Krom toho, Jan Lo slyšel přicházet další podivné domorodce zde za trhlinou a jejich kopyta duněla na popraskané a rozbité dlažbě vnějších čtvtí Malifaux. Dal si ruce před ústa a zašeptal do zářící mlhy pulzující v prastarém brnění. "Tam, Izamu. Tam jsou ti, kteří zradili Katanaku. To jsou ti, kteří zavraždili naši rodinu".

Izamu zvadl svůj zrak k obzoru a slyšel ve větru hlas Jana Lo. Přicházel k němu jako sen odněkud přes řeku. Položil si tělo nabodnutého vojáka pod botu a vytáhl své dadao. Obrátil se a zřel hrozbu, o níž mluvil přízračný šepot. Tři vzbouření Katanakští samurajové útočili z křoví se zdviženými katanami skákajíce přes balíky rýže.

Izamu spokojeně zavrčel, když se setkal s prvním a tupým koncem dadaa odrazil jeho čepel, načež mu vyvrhl vnitřnosti z břicha. Další dva přitlačil k zemi širokým úderem svého kopí a hbitě je popravil, když se pokoušeli znovu dostat na nohy. Konečně byl sám a jeho pozornost přitahovalo ticho venkova. Cítil, jak se nápor bitvy přelil a začal ho přepadat pocit marnosti. Zvedl tvář k zapadajícímu slunci a zařval: "Jane Lo! To nestačí! Přiveď mi další!"

Čas pro mě ztratil svůj význam. Obklopuje mě světlo, neustále se měnící jako duha, a podivuhodně mě uklidňuje. Jsem ztracen ve vyrovnanosti, utopen v citech těšící každou mou buňku. Jsem vyřízen, to chápu. Je to jediný pocit, který mě netěší, tato myšlenka na odpočinek. Můj instinkt mi říká, že to je přirozený pořádek, že jsem mrtvý a toto místo je jiný svět.

Mé tělo je pryč. S tím uvědomněním klíčícím v mé dřímající mysli jsem chtěl reagovat prudčeji, ale je mi to jedno. Nejsem nic víc než chomáček, tenká barevná stuha mezi mnohými těmi přišlými přede mnou a těmi, co teprve přijdou. Nejsem zde celý, bez po, ducha sídlícího v mém těle na zemi. Musím být hun, čekající v nebi, než vklouzne do podsvětí, kde mohu najít klid.

"Ne, bratře", ozval se za mnou hlas (místem a vzdáleností si tu nemohu být jist). "Pro nás není nebe".

Zprvu jsem necítil potřebu odpovědět. Snaha o komunikaci pro mě byla obtížná a touha po odpočinku potlačila mé nutkání otočit se. Pak se proti té váze sebeuspokojení postavil můj válečnický duch a já slabě zavolal: "Kdo jsi?"

"Jan Lo", pravil tichým šeptem. Nepamatuji si ho, ale slyšet to jméno mě nějak vnitřně pohnulo.

"Tvé po je znesvěceno", řekl o mém duchu, stále dlícímu v těle, které jsem za sebou zanechal. V hrobě. Jakoby odpovídal na mé myšlenky, Jan Lo pravil: "Nepohřbili tě. Opustili tě. Nechali tě nepříteli. Bylo znesvěceno". Znovu jsem bojoval, nyní silněji, proti vábení dřímoty a příkrovu blažeosti.

Vzpoměl jsem si. Na zradu svých mužů.

"Jsem slabý", řekl jsem zdráhavě. Bylo těžké něco takového přiznat pro velitele, daimja, jako jsem já.

"Dlouho jsi spal. Tvé děti na tebe zapomněly. Jejich děti tě nikdy neznaly. Tvá rodina se za tebe nikdy nemodlila".

"Proč jsi přišel? Co mohu udělat?"

"Našel jsem způsob, jak znovu spojit tvůj hun a po, takže můžeš znovu chodit po světě. Můžeme vést pomstu proti těm, kteří nás zradili. Zostudili nás a tvůj klan".

Má mysl již nedřímala. Viděl jsem nejasnou podobu jeho ducha obklopenou září éteru. Byla to pochodeň mezi svícemi a já spěchal k ní dychtiv znovu vést vojsko a rozdrtit potomky nepřátel klanu Katanaka do prachu pod svýma nohama.

"Jak ses opovážil mě probudit z mého věčného spánku, Jane Lo!"

Duchův hněv byl zjevný a donutil dva bratry doprovázející Jana Lo padnout v hrůze na kolena. Plakali, když se Jininy strašlivé pozůstatky znovu spojily. Vztek staletí změnil její kdysi krásné rysy v masku čiré nenávisti a pod nimi neskutečně visely stále pulzující vnitřnosti dmoucí se zuřivou energií. Mléčně bílé oči pozorovaly černého mága s otevřeným pohrdáním.

Jan Lo věděl, že s Jin musí jednat opatrně. Její zuřivost byla živelná, stejně děsivá zbraň jako její chapadlovité vnitřnosti. Se správnou motivací by byla mocným spojencem v jeho plánech. Avšak jedno špatné slovo by ji přinejmenším zahnalo zpátky do relikviáře, který s sebou přinesl ze Tří království.

"Omlouvám se za rušení tvého spánku, ale má potřeba je velká a já ti mohu nabídnout platbu, která, jak věřím, více než vynahradí tuto dotěrnost. Pomoz mi v mém hledání a já budu schopen tě osvobodit z tvého prokletí".

Jin rozčilené pohupování se poněkud zpomalilo. Zvažovala jeho slova a její slepé oči se mírně zúžily. "Pokračuj".

"Přivedl jsem tě - nás - na toto místo pod záminkou pomoci našim potomkům. Požádali mě, abych jim tu pomáhal jako rádce, a to díky mé jedinečné zkušenosti s posmrtným životem. Cítíš to? Hranice mezi životem a smrtí je tu mnohem slabší".

Uklidněná to cítila. Kolem ní kroužila duševní energie milionu duší. Připomělo jí to její domov, před dávnými léty, kde byla šťastná a milovaná. Snažila se chytit ty myšlenky, ale jako vždy jí unikaly podrobnosti. Byl to přelud, něco ztraceného v minulosti, něco, co ji pálilo duši jako horký cejch.

Jan Lo mluvil o éterických proudech, alternativních studiích a jak toto místo zrodilo umění oživovat mrtvé - nekromancii, jak to nazýval. Penangalan nic z toho neposlouchala.

Jak lovila sen, bolest její ztráty plála jasněji. V okamžiku jí bylo všechno vzato, to si pamatovala. Čin zrady tak odporné, že jí zlomila srdce ve stejné chvíli jako tělo. Rozpálený vztek přeměnil Jin do vražedné obludy ničící vše krásné, co našla. Byla to nenávist, co ji nyní pohánělo, nenávist k živým a jejich schopnostem, o které byla velice dávno připravena. Udělá cokoliv, aby toto prokletí zlomila.

"Dost!", zasyčela a vnitřnosti sebou zuřivě šlehaly. "Šetři dech pro ty, kterým na tom záleží, čaroději. Pomohu ti, ale varuji tě. Kráčím po stejných cestách, jako ty. Zraď mě a tvá duše neunikne utrpení, které jí způsobím".

Její vnitřnosti sebou šlehly a obtočily se kolem bratří, stále ztuhlých hrůzou. Stáhla kolem nich svá střeva a jedovatá žluč prosakující z jejích odhalených orgánů jim potřísnila kůži. Muži nebyli schopni popadnout dech a svíjeli se v tiché bolesti.

"Čekám tvé vyvolání, čaroději. Zatím si vezmu tyhle životy jako tvou omluvu za mé probuzení. Můžeš odejít".

Stojíc na vrcholu útesu sledovala Mej Feng s pýchou, jak její mužstvo postupuje do Malifauxské pustiny. Z této vzdálenosti byla rostoucí trať jen železnou stuhou, zatímco dělníci byli mravenci hemžící se kolem. S každou další kolejnicí a oblakem páry posouvá dřina jejích mužů lidstvo - a jejího pána - o jeden krok blíže dobytí této divoké země. Prozatím byla spokojená, že je součástí tohoto dobývání, kolečko v soukolí Deseti hromů. Jednoho dne však vystoupí a vezme si, co si zaslouží…

"Paní…", hlas za ní byl pouhým šeptem.

"Co je?", vyštěkla netrpělivě a obrátila se zády k výhledu.

"Ojabun žádá informace o vašem postupu", pravila torakage se zakrytou trváří, aby utajila svou totožnost.

Mej Feng se zamyslela nad zvykem Deseti hromů skrývat tváře, a jak její role v jejich plánech vyžaduje, aby činila přesný opak. Její 'maska' byla velmi veřejná osobnost.

Přemýšlela o svém příchodu na Malifaux převlečená za uprchálka před útlakem ve Třech královstvích. Nebylo pro ni těžké takovou roli přijmout, jelikož vyrůstala v chudobě, než její ctižádost a sklony ke krutosti přitáhly pozornost Deseti hromů. Někdy přemýšlela, zda by ji přijali po té, co zbila dva jejich bratry na krvavou kaši, pokud by nebylo jejích magických schopností a možností, které vytvářely.

Mejino ovládání magie živlů, zejména ohně a kovu, z ní pro Deset hromů činilo cenný, byť nespolehlivý přínos. Živly v ní zuřily a její neschopnost je zcela ovládat uvolňovala její vzpurnou stránku. Neřídila se příkazy nebo si je záměrně vykládala mylně, dokud nebyla přivedena před samotného Ojabuna. Její činy, řekl jí, mohou být odpuštěny, pokud odpoví na jednu prostou otázku. Proč byla ona, v Ojabunových očích prostá rolnice, dotčena mocí, zatímco jemu byl dar odepřen?

Absence odpovědi a vzdor ve jejích očích vyústily v rychlé bití jeho rukou. Po té chápala, proč neposlouchala. Neměla k Ojabunovi respekt a prahla po tom, co měl - po moci. Věděla, že byla ve všem lepší, včetně schopnosti ovládat magii. Uvědomila si, že Ojabun na ni pohlíží jako na záhadu a nebezpečí a věděla, že ji zlikviduje ve chvíli, kdy usoudí, že je hrozbou pro jeho moc. Snažila se smířit obě strany své vzpurné povahy a maskovat svou ctižádost za fasádu poslušnosti. Nakonec začal Ojabun Mej věřit a poslal ji na Malifaux připravit příchod Deseti hromů.

Mej téměř okamžitě našla práci na železnici a infiltrace Hornických a montérských odborů byla prvním krokem v mnohem větších plánů Deseti hromů. Když jednou z menších trhlin, které Deset hromů objevili, přišel Kang, věděla, že pomalu nastal čas předvést své magické schopnosti před šéfy H&MO. Její činy a úspěchy ji poslouvaly vzhůru řadami odborů, zprvu pomalu. Mej přemohla netrpělivost a místo udržování pomalého vzestupu ukázala, kolik moci má k dispozici, když si na pomoc vyvolala kovového spratka, a nedlouho po té železničního golema. Zprvu se obávala, že by její ukvapenost mohla mít opačný účinek, ale pak ji její odboroví bratři odvedli k Viktoru Ramosovi a ona přemýšlela, jak dlouho ji jeho agenti sledovali.

Ramos byl příliš chytrý, než aby ji hned přivedl mezi arkanisty, ale poznal její nadání a ctižádost, oboje ukazované opatrně, aby ho nevyděsila stejně jako Ojabuna, a přidělil jí postavení železničního šéfa H&MO. Rychle přijala novou pozici a sledovala oči a uši spolupracovníků připravených o jejích činech referovat Ramosovi. Těmto špehům se často stávaly tajemné nehody a patřičná hlášení byla Ramosovi posílána zpátky i s těly. Mezi zvědy začala Mej organizovat již organizované dělníky pod svůj prapor. Lákala jejich srdce historkami o své domovině a zůstávala s nimi, když jim Kangovy povzbuzující projevy vehnaly ocel do páteří a zažehly oheň srdcích. Kde odbory zraněným dělníkům 'půjčovaly' peníze nutné na nahrazení končetin ztracených při nehodách, kteréžto peníze by při svých mzdách spláceli celý život, Mej prováděla identické náhrady bezplatně s ujištěním, že vše, co chce, je věrnost. Sledování původních cílů Deseti hromů zpomalilo její infiltraci mezi arkanisty, ale získání věrnosti dělníků byl neočekávaný benefit.

Zatímco bylo v plném proudu přetahování dělníků od odborů, zajistila si Mej místo, z něhož mohla zrychlit či zpomalit výstavbu kolejí, které Cech zoufale chtěl na propojení nájemních městeček. V závislosti na potřebách Deseti hromů mohla urychlit dokončení nebo naopak zastavit stavbu v klíčových bodech, aniž by vyvolala podezření odborů, a důležitěji, arkanistů. Nyní měla za úkol zdržet výstavbu posledních čtyř mil trati do Nájemního městečka #26 o dva týdny přes termín.

Mej cítila, jak se jí na rty vkrádá škodolibý úsměv.

"Paní?"

"Řekni Ojabunovi, že se držím plánu. Trať bude dokončena o dva týdny později, jak žádal". Obrátila se, takže mohla sledovat dění dole, ale stále jedním okem sledovala torakage.

"Ano, paní", zmizela torakage v obláčku kouře.

"Příliš teatrální", zahihňala se uvažujíc, zda by termín neměla posunout tím či oním směrem o dva dny. Přeci jen, malá revolta vždy pohladí duši.

"Tady, kámo", nabídl Kang silnou paži. Dělník ji popadl a vytáhl se z příkopu. Kývli na sebe, než Kang pokračoval v chůzi kolem toho, co brzo bude nejvzdálenější trať od Malifaux. Na obou stranách kopali a montovali dělníci. Jak procházel, otáčeli se k němu, mávali a volali: "Ahoj, Kangu!", nebo "Jak se daří, Kangu?"

Kang věděl, že je jen pěšcem a že dělníci jsou také pěšci, ale i ve službě může být jistá míra důstojnosti. Alespoň znal svého pána. Tito dělníci byli pod tlakem Cechu, arkanistů a Deseti hromů, takže nemohli nic chápat. Rád by viděl, aby měli nějakou důstojnost. Pro něj bylo Deset hromů přijatelnými pány a Mej Feng by následoval do hrobu.

Když došel na konec trati, viděl od křoví několik stovek kroků daleko přilétat dva vrabce - signál, že od Ojabuna přicházejí nové rozkazy. Skrčil se za dřevěnou boudou a klekl si k zadnímu rohu. Odhrabal hlínu a odkryl jednu ze skrytých krabic, které šíří agenti Deseti hromů. Uvnitř ležel svitek omotaný provázkem.

Obsah svitku tvořila složitá šifra Deseti hromů dosud nerozluštěná nikým zvenčí, za trhlinou ani na Zemi. "Zdržte dokončení projektu o dva dny. Cech nesmí dosáhnout Zpívajícího dolu před druhým svítáním". Umístil svitek zpátky do díry u paty boudy a začal si připravovat ohnivou řeč.

Podíval se zpět na trať a rychle rozpoznal nejhladovější, nejvyčerpanější a nejpřepracovanější dělníky. Tři zpola kovoví dělníci se zjevně potáceli, stále neschopněšjí zvednout své krumpáče, byli zaliti potem a vypadali na omdlení. Kang vyndal ze své tašky polovinu chleba a hodil si přes široká ramena svou obrovskou lopatu. To vytvářelo obraz nenucené síly, který byl pečlivě vytvořen, aby povzbudil odvahu. Otočili se za ním první dělníci: "Hej, Kangu, jak se daří?"

"Lépe než vám", řekl, odlomil kus chleba a podal ho muži. "Kdys měl naposled nějaké jídlo?"

"Před osmi hodinami", odvětil.

"Co takhle přestávka?"

"Já víc než před deseti", ozval se další.

"Dobře, nevím jak vám, ale mně se to nezdá správné", prohlásil Kang.

O tři hodiny později byl celý tábor ve zbrani, křičel kletby na cechovní dohlížitele a zvedal nápisy s požadavky vyšší mzdy. Kang se šklebil. Jistě, byli to pěšci, ale iluze svobody chutnala tuze sladce.

Kovoví spratci se hemžili kolem ní a každá znetvořená obluda byla jedinečným děsem vyvolávajícím v jejích soupeřích nejprvotnější pocity. Jak se Mej Feng pohybovala k nepřátelům, stejně činili i kovoví spratci chránící svou paní před ublížením. Jejich kovová těla držela krok s nepřirozenou lehkostí a podobala se spíše kůži než kovu. V srdci každého plánula éterická síla způsobující, že se vzduch kolem nich chvěl horkem.

Jejich zbraně byly stejně rozdílné jako jejich těla. Zahnuté pařáty, předloktí zakončené čepelemi, dokonce výhružně mávali kolejovými vazbami a krátkými kusy kolejí sebranými ve smetí směrem k sabotérům, které Mej překvapila uprostřed práce. Přemýšlela, kdo byl za útoky na kolejovou trať, na níž pracovali její podřízení, a doufala, že jeden z mužů přežije, aby jí zodpověděl dotazy.

Získání kohokoilv živého vypadalo nepravděpodobně, jelikož když se blížila, jeden sabotér rychle zapálil balík dynamitu a hodil jej po ní. Zápalná šňůra jiskřila a letěla ve vzduchu k ní. Jeden z kovových spratků nepřirozenou rychlostí vyrazil kupředu a chytil padající balík. Výbuch odhodil zbyky spratka na všechny strany, ale Mej a ostatní zůstali nezraněni.

"Chyťte je", zavrčela na své drobné ochránce.

Pokud by se sabotéři po hození dynamitu rozhodli utéct, patrně by se jim to podařilo. Místo toho věřili, že se o ni výbuch postará a šklebili se čekajíce, až se prach usadí. Jejich vítězné úsměvy se změnily v úlek, když z prachu a kouře vyběhla Mej a tři její zbývající pomocníci. Zatímco se jeden z nich horečně snažil zapálit další doutnák, jeho druzi se buď otočili a dali na útěk k blízkému háji nebo začali střílet.

Mej si střel nevšímala jista si tím, že spratci budou předvídat a zastaví salvy, než ji zasáhnou. Nařídila jednomu spratkovi postarat se o dynamit, zatímco ona a dva zbývající vyrazili za prchajícími muži. Když dosáhli stromů, srazil ji na zem mohutný výbuch. Ohlédla se a uvědomila si, že měla být konkrétnější v tom, jak se měl spratek postarat o dynamit, a doufala, že chycení jednoho z uprchlíků vynahradí mohutný kráter, který její muži budou nyní muset opravit.

"Pokud řeknou dvacet, použiju padesát", řekl Vilík poněkud vystrašenému učni stojícímu mu za zády, "a pokud řeknou padesát, použiju dvěstě". Natáhnul z cigarety. "Tak to valim". Vilík položil nohu na obrovskou hromadu dynamitu a trhl za kožený řemen, který držel volně složený balík pohromadě. "Jdeme. To bude díra".

Vilík se obrátil a široce se zašklebil na nešťastného učně, který nyní stál už o deset kroků dál a vypadal, že je mu poněkud nevolno. "Vyzkoušíš si to nejlepší, protože se mi líbíš, hochu". Vytáhl poslintanou cigaretu z úst a s nelíčeným nadšením mu ji podal. Učeň se dobelhal blíž, zuby mu cvakaly, a opatrně ji z napřežené ruky sebral. Vilík ukázal na konec velmi krátkého doutnáku a povzbudivě pokynul.

Učeň se třásl a sotva potlačoval nutkání zvracet. Přiblížil cigaretu k doutnáku a na okamžik se zarazil, než ho Vilík silně plácl do zad a on na doutnák přiložil horký konec. Objevila se syčící sprška jisker a doutnák začal kouřit. "Hohohó, teď musíme běžet, hochu!", zařval Vilík. Učeň se podíval přes rameno, aby viděl Vilíka pohybujícího se dlouhými, nemotornými skoky již na půli cesty ke zdi.

Učeň se vyškrabal na nohy a rozběhl se, zatímco před sebou viděl celý život. Viděl se jako malého, zvídavého prcka potulujícího se po jídelně H&MO a vzpomínal si, jak vzhlížel na svého drsného taťku horníka. Vybavoval si, jak se se svým bratrem zapsal do cechovního náborového střediska a chvíli, kdy mu jeho bratr řekl: "Měl bys jít k demolicím. Tam dostávají daleko nejvíc šeků". Při skoku za zeď učeň pod vousy proklel svého bratra. Zezadu ho zasáhl výbuch, při němž se otřásla země, a ztěžka ho odmrštil přes zeď do bahna na druhé straně. Okamžitě omdlel.

Asi o minutu později se učeň probudil, jak ho kdosi fackoval. Otevřel oči, aby viděl Vilíkův nadšený obličej jen pár palců od svého. Vilíkovy oči byly lemovány dvěma čistými kroužky kůže obklopené černými sazemi pokrývajícími zbytek tváře. Široce se šklebil: "Vidíš! Vidíš! Ci jsem ti říkal. Sranda, co?!"

V závislosti na tom, koho se zeptáte, je Jakob Lynch buď nejlepší nebo nejhorší hráč, jakého Malifaux kdy vidělo. Jeho rychlé ruce a ještě rychlejší ústa ho dostaly do problémů častěji, než se namáhal spočítat, zatímco jeho neuvěřitelné sklony ke štěstí vždy skončily nějakým působivým neštěstím. Ve skutečnosti si nebyl vědom, že jeho výhra Výletního kasina při vysokých sázkách v pokeru značila konec nejlepších dní jeho života a zahájila sestup do zoufalství a temných jednání, při nichž dosud neklesl až na dno.

Lynch byl daleko lepší v získávání peněz u stolů než při vedení podniku a rychle zjistil, že přestože upadající kasino a nevěstinec není ve ztrátě, ani příliš nevydělává. O několik špatných rozhodnutí a ještě horších investic později Lynch shledal, že o všechno přišel. Tehdy mu jeho podporovatel nabídl vstup do kasina a poskytnutí peněz, které Lynch potřeboval k zaplacení dluhů a vyvedení Výletního znovu do popředí. Za částečné vlastnictví kasina a slib, že dluh bude pravidelně splácen.

Věci se zlepšily, ale ani zdaleka ne tak rychle, aby Lynch zíkal dost peněz na vyplacení svého partnera, asijského džentlmena jménem Čeng, když nastal čas. Čeng informoval Lynche, že je mu jedno, odkud peníze přijdou, ale že je hráč změněný v majitele kasína musí najít, jinak vlastnictví převezme Deset hromů a pošle jeho mrtvolu na cestu po řece. Čeng Lynchovi sdělil, že by raději nechali řídit kasino jeho a dělit se o zisk, než by tam přivedli novou tvář (nové tváře znamenají otázky), ale obchod je obchod. "Líbíte se mi, Jakobe", pravil Čeng. "Máte den na to najít peníze. To je víc, než dávám komukoli jinému".

Zcela si vědom toho, že není možnost získat dlužnou částku v dalších čtyřiadvaceti hodinách, a bez základní částky, s kterou by se pokusil zvítězit u pokerových stolů, se Jakob rozhodl ušetřit Čengovi námahu a jít se utopit do řeky. Když si dodával odvahy ke skoku, byl chycen a odvlečen od břehu párem džentlmenů, kteří se představili jako pánové Hrob a Snědý a nabídli Lynchovi prostředky, kterými by zachránil nejen sebe, ale také Výletní. Informovali ho, že jsou dobře obeznámeni jeho smlouvou s panem Čengem, a tento problém vyřeší, pokud pan Lynch bude souhlasit s nabídkou jménem jejich zaměstnavatele. Pan Hrob dodal, že se v případě nesouhlasu s tím, co uslyší, může vždycky vrhnout do řeky.

Jakob poslouchal a líbilo se mu, co slyšel. Zaměstnavatel obou pánů byl ochoten poskytnout mu prostředky na vyplacení dluhu u Deseti hromů a udržení Výletního v provozu. Tajemný dobrodinec garantuje opakovanou podporu Výletnímu, stolům i 'apartmánům pro hosty', a Jakoba to bude stát využívání jeho sklepa bez jakýchkoli otázek. Zdálo se to jako dobrý obchod v porovnání s tím, čemu Jakob čelil, a jako vždy, souhlasil dříve, než si to mohl promyslet. "Skvěle", zajásali jeho noví partneři.