PRO: Mathesona, Lucia, guvernérova sekretáře
Po zmizení stopaře 263 jsem připojil papíry, které jsme našli. Po Thorp stále není ani stopy.
První den
Píši, co vidím. Vidím celu. Má kamenné zdi a dveře. Dveře jsou zamčené. Vidím talíř a vidličku. Talíř je prázdný. Vidím tento pergamen a ruku s uhlem. Vidím tato slova. To je vše, co vidím.
Píši, co vím. Přežiji, abych lovil a zabíjel mečem a pistolí, dokud se nestanu prachem. Poslouchám příkazy své paní a spravedlivé výnosy Cechu. Zničím čarodějníky, kteří se jim snaží postavit. To přísahám na životy, které jsem chybně vzal. Přežiji. Budu poslouchat. Budu ničit. To je vše, co vím.
Píši, co cítím. Necítím nic.
* * *
Druhý den
Píši, co se právě stalo.
Má paní mě vyvedla z mé cely. Kráčel jsem za ní po řadě schodů na dvůr. Udeřila mě do tváře a nařídila, abych čekal sám na dvoře. Otevřela se brána ve vysoké zdi a já viděl ulici, po níž projížděly vozy.
Pršelo a má kápě a plášť zvlhly. Nad dvorem prolétl havran. Přestalo pršet.
Když slunce zapadlo, brána se zavřela. Objevila se má paní a odvedla mě zpět do cely. Řekla mi, že jsem si počínal dobře. Sedím a píši tato slova. Až skončím, skryji papír a uhel v díře za třetí cihlou v sedmé řadě.
* * *
Třetí den
Před celou visí můj zlomený meč. Má paní mi řekla, že mě pomocí něj najde. Musím si to pamatovat, přestože nevím, co to znamená.
Byl jsem ke svému meči přiveden toto ráno. Můj meč je velmi důležitý. Dobře vím, že pistole má své místo, ale je to meč, který pobíjí čarodějnice. Instruktor mě odvedl z mé cely dolů po jiných schodech. Instruktor je menší a starší než má paní a potřebuje k chůzi hůlku jako já. Nemá mě rád a ví, že jsem odporný vrah. Řekl mi to, takže to dobře vím.
Má paní čekala. Místnost, kde čekala, byla dlouhá a nízká a plná pochodní a mečů. Meče byly zlomené. Když má paní promluvila, zazářily jasněji než pochodně. Má paní položila svůj meč vedle mnoha těchto zlomených mečů, dokud nenalezla ten, který bude mým mečem. Měl na čepeli napsaná slova. Slova jsou odlišná od slov, které píši sem, ale jsem schopen je přečíst. V tomto zápisu slova zní: "Zemři, neopěvovaný". Má paní se zeptala, zda jsem je četl. Řekl jsem jí, že ano. Má paní se mě zeptala, zda znám jejich význam. Řekl jsem jí, že ne.
Viděl jsem slova napsaná jako ty předtím. Bolí mě na ně myslet.
* * *
Čtvrtý den
Dostal jsem druhý cejch. Na záda mi byla napsána kouzla. Zabralo to většinu dne. Cítím bolest.
Má paní mi řekla, že ta slova mají moc. Mohou být vyslovena, nebo mohou být napsána, nebo mohou být přečtena. Někdy všechny tyto tři věci najednou. Pak mají velkou moc. Proto jsou slova umístěna na mou kůži. Umístěna tam se stanou slovy velké moci. Dají mi sílu potřebnou k zabíjení čarodějnic a ochrání mě před jejich magií.
* * *
Pátý den
Nejsem jediný.
* * *
Šestý den
Včera jsem se do své cely vrátil z tréninku pozdě. Instruktor mě cvičil s mečem a pistolí. Řekl mi, že jsem nikdy předtím pistoli nedržel. Nevím, jak to ví. Je starý a moudrý, takže to musí být pravda. Řekl mi, že meč jsem předtím držel. Musím se zeptat své paní, kdy to bylo. Nepamatuji si to. Po skončení výcviku mi instruktor řekl, že se nadále budu v tréninku přidávat k dalším šupákům. Nevěděl jsem, že tu jsou další jako já. Nechtěl jsem to zapomenout, ale nemohu psát po té, co zazní půlnoční gong, takže jsem stihl napsat jen jeden řádek.
Dnes byl další trénink s pistolí a čepelí. Také byl trénink se slovy. Instruktor promluvil a my poslouchali. Dozvěděl jsem se o Cechu, o čarodějnických mistrech, o čarodějnických stopařích. Má paní je jedna z mistrů známých jako cvičitelé. Než se stala cvičitelem, byla učněm.
Já jsem čarodějnický stopař. Nevím, čím jsem byl dřív, než jsem se stal stopařem.
Dobře vím, že všichni čarodějničtí stopaři jsou čarodějníci, kteří brali životy nevinných svou magií a byli chyceni Cechem. Za své zločiny byli přeměněni v čarodějnické stopaře. Čarodějničtí stopaři si nepamatují na nic z dřívějška. Vím to dobře, minulost je tabule, kterou Cech zcela vymazal. Nepamatuji se na své zločiny, ale doře vím, že byly odporné a zlé. Musím je odčinit.
Nyní přestanu psát. Cítím únavu.
* * *
Sedmý den
Dnes se stalo mnoho věcí. Zapíši je v pořadí, ve kterém se přihodily.
Ale nejprve napíši o tom, co se právě stalo. Instruktor vstoupil do mé cely a našel tyto papíry a uhel. Rozzuřil se a mnohokrát mě uhodil. Chtěl vědět, kde jsem jsem je vzal. Nevěřil mi, když jsem mu to řekl.
Pak se objevila má paní. Má paní a instruktor odešli promluvit si. Bylo mi nařízeno zůstat v cele, dokud mě nebudou potřebovat, ale nechali dveře mé cely otevřené. Šel jsem ke dveřím a poslouchal. Slyšel jsem je hlasitě mluvit. Zůstal jsem nohama v cele, ale naklonil hlavu. Tak jsem se nevzepřel rozkazu. Viděl jsem svou paní, jak bodá instruktora prstem do prsou. Klidně k němu promlouvala. Neslyšel jsem slova, ale bylo jich málo a byla tvrdá. Instruktorova tvář mi připomněla čarodějníka, o kterém napíši později, a on odkráčel. Má paní si přečetla tyto papíry. Řekla mi, že si vedu dobře.
Ale musím napsat o ránu. Tohoto rána jsem byl svou paní odveden zpět dolů. Místo cesty do síně s meči mě vzala jinudy. Šel jsem dolů další tři patra a prošel třemi dveřmi. Má paní je odemkla, a když jsme prošli, znovu je zamkla.
Má paní mě přivedla do místnosti, kde byli další jako já. Byli čtyři. Měli kápě jako já. Měli pistole a zlomené meče. Meče na sobě měly nápisy, ale má paní mi řekla, abych tyto nápisy znovu nečetl. Jejich kůže byla černá a spálená. Jako moje. Dosud jsem si toho nevšiml. Musím se své paní zeptat, jak jsme k tomu spálení všichni přišli.
Přidal jsem se ke čtveřici v kruhu kolem dvou čarodějníků. Dobře vím, že čarodějníci jsou morem a jejich potlačování vyvolává nenávist proti učeným mužům a ženám, kteří neúnavně slouží úřadům Cechu v guvernérově jménu. Jeden čarodějník byl muž. Nedíval se na nás. Byl mladý, tmavé kůže, s řetězy na rukou a nohou. Druhá čarodějnice byla žena. Byla také mladá se zlatýma očima a také měla pouta. Hleděla na nás. My hleděli na ní.
Má paní se mě zeptala, jestli znám její jméno. Řekl jsem, že její jméno je čarodějnice. Žena se na nás znovu nepodívala.
Má paní se připojila k instruktorovi a ostatním mistrům, mužům a ženám. Přišla paní mistrů.
Měla krátké rudé vlasy a byla oděna celá v černém jako havran. Má paní měla dlouhé černé vlasy svázané do copu. Měla světle hnědý kožený kabátek s kožešinou jako pilot vzducholodě a v botách měla nože.
Mistři pronesli mnoho slov a já je nebudu zapisovat. Muž byl odsouzen ke službě a odveden na první ocejchování. Vstoupil do něj strach a bojoval. Byl doveden velkými žlutými dveřmi vyrobenými z kamene, které byly uzamčeny mnoha závorami a pečetěmi. Myslím, že jsem ty dveře předtím viděl, ale nepamatuji si kdy. Vyvolaly mi v lebce podivný pocit, když jsem na ně hleděl, do mysli mi vstoupil obraz bludiště. Šla s ním rudovlasá paní mistrů.
Instruktor mi řekl, že zlatooká žena nebyla vhodná pro ocejchování. Zabil jsem ji svým zlomeným mečem.
* * *
Osmý den
Dnes jsem poprvé sloužil Cechu. Napíši o tom.
Já a ti čtyři jako já jsme se shromáždili na dvoře. Noc byla chladná a byla bílá mlha. Dostali jsme poslední cejch, železný obojek. Byl rozžhaven nad ohnem, a pak zacvaknut na místo. Kouzla zapsaná zevnitř se vpálila do kůže. Nevšímal jsem si bolesti stejně jako ostatní. Byl jsem spálen dříve, vím, že přežiji.
Pak jsem šel se svou paní do města skrz podzemní chodby. Má paní nesla pochodeň a já si uvědomil, že nepotřebuji světlo, abych viděl v temnotě. Tehdy jsem si uvědomil, že ve své cele také nemám světlo a všechny tyto zápisy píši v temnotě. Jsou další věci, které o sobě nevím? Jak se mohu zeptat, když neznám otázky?
Má paní mluvila o své práci. Loví zbloudilé kouzelníky, čarodějníky a lidi známé jako arkanisty. Můj instruktor říkal, že jsou všichni stejní, ale má paní protočila panenky, když jsem jí to řekl. Oči má modré jako ledová řeka. Kolem nich má černé stíny, což jim dává divoký vzhled. V této práci jí pomohu. Tak mohu odčinit své hříchy.
Má paní vyprávěla o lovu. Většina lovů je krátkých a většina kořisti je nezodpovědná a hloupá. Takové lovy nejsou zajímavé, neboť jen jedna strana ví, že probíhá. Některé lovy jsou delší. Takové lovy mohou trvat měsíce, dokonce i roky, a cíl je stejně lovcem jako kořistí. Takové lovy vyvolávají tygra ve všech zúčastněných a na obou stranách hrozí nebezpečí. Říkala, že ti, kdo loví nebezpečné muže a ženy dost dlouho, se potom už nestarají o nic jiného. Také říkala, že není nic tak sladkohořké jako poslední hon, kdy lovec zvítězí. Chtěl jsem se zeptat, co ta slova znamenají, ale má paní mi naznačila, že mám být zticha.
Vstoupili jsme do města, kde jsme šli po ulicích. Ani na nejrušnějších ulicích se k nám nikdo nepřiblížil.
Zeptal jsem se, koho lovíme. Má paní se zasmála, což jsem u ní dosud nikdy neviděl, a řekla, že lovíme minulost. Nevysvětlila, jak je to možné. Říkala, že některá kořist zaleze do země a lovec si na ni musí počkat, ale dnes nebudeme nikoho lovit. Dnes je to prostě o vyzkoušení, jestli můj kotel funguje, a ujištění, že nepraskne těsnění. To jsou přesně její slova. Pamatuji si na práci se stroji a jak se zkouší kotle, než jsou připojeny na hnací hřídel. Jsem rád, že tomu rozumím.
Má paní mě vzala na několik různých míst a na některých těchto místech byli lidi, s nimiž mluvila, a na jiných ne. V některých prázdných místech jsem cítil, jak se slova napsaná na mých zádech vlní a skrze mě se čtou. To se stalo ve sklepě a znovu na vrcholu mostecké věže u zničených trosek jakéhosi stroje. Řekl jsem to své paní a ona řekla, že jeto normální. Cítil jsem pozůstatky použité magie nebo poskvrnu dávno odešlých čarodějníků.
Šli jsme do vysokého, úzkého domu v ulici plné vysokých, úzkých domů, kde žila osamocená žena. Nebyla to čarodějnice a má paní k ní mluvila laskavě, přestože žena vypadala nervózně. Chvíli mluvily, ona byla malá a kulatá a má paní vysoká a úzká, stejně jako dům. Všiml jsem si, že přestože to tak nevypadalo, vše co řekla ženě byly otázky.
Když jsme odešli, zeptal jsem se na tu ženu. Má paní mi řekla, že ta žena je slušná. Živí se jak může, z ruky do úst, někdy překročí hranice, ale ne dost, aby to zajímalo Cech. To vše proto, aby získala dost šeků na poslání svého syna skrz trhlinu pryč z tohoto života. Ale její syn byl zabit vlkem, kterého má paní kdysi honila, vlkem, který se bez varování změnil na zabijáka.
Má paní řekla, že ta žena mě nechtěla vidět. Vypadala zklamaně.
Později mě vrátila do cely pod cechovní akademií.
Nemyslím si, že má paní mluvila o skutečném vlku.
V domě stařeny jsem se poprvé viděl v zrcadle. Byl jsem zvědavý, jak vypadám. Když má paní a žena mluvili, sundal jsem si kápi a látku přes tvář. Má hlava je holá a celá spálená a kůže zjizvená a bledá. Nepoznával jsem svou tvář. Je možné, že nikdo. V hlavě mám hlubokou ránu, která je dobře zahojena. Vede kolem celé hlavy v kruhu. Nepamatuji se, jak nebo kdy vznikla.
Žena se zlatýma očima mě straší. Je v mé cele a neodchází.
* * *
Devátý den
Během noci pro mě přišla má paní. Vzal jsem z háku před svou celou 'Zemři, neopěvovaný' a přijal od instruktora pistoli a munici. Když jsme se shromáždili na dvoře, cítil jsem ve vzduchu kouř. Bylo chladno a hvězdy vypadaly na pohled rozhněvaně.
Šli jsme městem k řece, kde hořel oheň. Budova spadla, její fasáda se změnila v rumiště. Kráter venku naznačoval výbušniny. Chtěl jsem kráter prozkoumat, ale moje paní mě vedla do zničené budovy. Byla to čajovna, což v této části města, jak mi řekla má paní, značí nevěstinec. Za ní hořely připojené sklady. Oheň byl příliš prudký, než aby se dalo přiblížit, přestože byli přítomni další cechovní agenti a jejich mechanické podoby jim umožňovaly vstoupit do ohně. Řekl jsem své paní, že tam byli čarodějníci. Řekly mi to nápisy na zádech. Má paní pominula má slova a mluvila se dvěma muži, oba byli taktéž mistři. Vrátila se a řekla mi, že to je ztráta času a naše práce leží jinde. Zeptal jsem se jí, co je to za práci. Neodpověděla. Zeptal jsem se jí, kdo byli ti čarodějníci a proč je nelovíme. Řekla mi, že jsou ze Tří království a ty loví jiní mistři. Zeptal jsem se jí, zda ve Třech královstvích jsou jiné čarodějnice a jiná magie. Potřásla hlavou a řekla mi, že se moc ptám.
Všechno, co vidím, jsou otázky čekající na položení. Nepoložená otázka je jako nevyřešená skládačka.
Šli jsme pěšky k Dokovému stožáru čtyři a odtud vzduchovozem přes Karanténí zónu nově opravenou Kyselovskou linkou. Nedojeli jsme až na Kyselovskou stanici a má paní nařídila zastavit u nepojmenovaného stožáru hluboko v Karanténí zóně. Cechovní strážníci, kteří ovládali zbraně vzduchovozu, se zeptali mé paní, jak dlouho tu budeme stát a kdy odjedeme. Nařídila jim vyčkat našeho návratu. Viděl jsem v jejich očích strach. Přinesli více munice do svých pušek a přes okénka natáhli pevnější sítě.
Sestoupili jsem po schodech ze stožáru. Dole má paní otevřela těžké, železné dveře, a my prošli na ulici. Má paní zamkla dveře. Klíče v tichu zněly hlasitě. V kovu kolem zámku bylo mnoho stop pařátů.
"Žádné světlo, tady ne", řekla mi má paní. "Musíš být očima nás obou".
Mluvila rychle, tichým hlasem, a ukázala mi směr. Šel jsem opatrně kolem budov mnoha různých věků a stylů. Všechny v troskách. Má paní při chůzi nevydala ani zvuk, ale já se nedokázal pohybovat jako ona a šoupání mých bot se rozléhalo. Nápisy mě varovaly. Jak jsme procházeli, cosi se kolem nás hýbalo. 'Zemři, neopěvovaný' byl v mé ruce dychtivý. V jednom rohu mluvily nápisy o zničených sloupech v ulici vlevo. Má paní mi položila ruku na rameno a my čekali. Čekali jsme dlouho, na co nevím, a pak na její zašeptaný rozkaz jsme spěchali kolem zničených sloupů.
Bez dalších událostí jsme dosáhli cíle. Má paní těžce dýchala, když otevřela skryté dveře v omítnuté dřevěné zdi. Schody vedly dolů. Zavřela za námi dveře. Varovala mě, abych šlapal tam, kam ona, načež šla má paní po každém druhém schodě, a pak, dole, po každém třetím. Zastavili jsme se před dalšími dveřmi a má paní mi řekla, abych je otevřel. Nemaje klíč jsem do dveří strčil. Ruka mi na chvíli zabrněla, a pak jsem uslyšel cvaknutí a otevřely se.
Za nimi ležela řada pokojů. Stop byl nízký, zdi obložené hnědými cihlami a z místnosti do místnosti vedly široké oblouky. Má paní zmáčkla tlačítko a žluté světlo na zdech oživlo. Vybavení bylo bohaté, ale bez půvabu či ženské výzdoby, jaké by jeden čekal v pokojích starého mládence. Místnosti neměly jasný význam, a jak jimi procházela, viděl jsem mnoho stolů s poházenými papíry a přístroji ze skla a stříbra, jejich funkce nebyla zjevná. Viděl jsem psací stoly potřísněné inkoustem a mnoho krabic s hroty per a náhradními papíry. Viděl jsem jeden stůl zcela pokrytý nákresy bludišť a labyrintů a další čistý krom malého dřevěného hlavolamu. Sklenice a lahve naplňovaly bedny na postranním stolku. Viděl jsem stroje a přístroje spojené spletitou směsí drátů. Na stojanu byla skleněná helma posetá dovnitř namířenými dráty a něčím, co vypadalo jako dláta. Viděl jsem přístroj s těžkými válci, které smrděly tiskařským inkoustem. V zadní místnosti ležely v úhledných řadách rozebrané součásti Stirlingova stroje. A především jsem viděl knihy a časopisy všech druhů, většinu v policích, ale mnohé poházené na stolech i na zemi, některé zavřené a některé otevřené, některé potištěné a jiné popsané. Viděl jsem složité ilustrace a hrubé náčrty, krásné barvy i hrubé letáky.
"Toto bylo doupě ničemy známého jako Damian Ravencroft", řekla mi má paní, když přestala zkoumat nadpisy stohu časopisů nahromaděných na vysoké židli. S knihou v ruce mávla k místnostem kolem. "Co si o něm myslíš?"
Pochopil jsem, že mám vydedukovat fakta o člověku ze způsobu, jakým žil. Řekl jsem své paní, že jsem viděl mnoho knih.
"Což ti říká co?"
Odpověděl jsem, že pan Ravencroft se rád učil.
"Byl to zloděj. Hromadil. Tohle bylo jeho doupě", znovu zamávala knihou. "Co jiného?"
Mluvil jsem o stroji s válci. Tiskl slova. Přál si sdílet, co se naučil, s ostatními.
"Rád byl středem pozornosti. Rád šířil fámy a pokládal divné otázky. Otázky svádějí ke lži. Lež svádí k neposlušnosti. Co ještě?"
Myslel jsem na šachový stolek, nákresy bludišť a hlavolam. Řekl jsem, že měl rád hry.
Má paní přikývla. "V tom souhlasím. Měl rád hry. A hlavně rád vyhrával". Shrnula nějaké papíry z vysokého křesla a sedla si. "Damian Ravencroft byl podivím, i na čarodějníky, které honíme. Nežil mezi ostatními svého druhu, ale ti ho vyhledávali, i zde, v nebezpečí Karanténí zóny. Musela jsem jeho jméno slyšet od stovek čarodějníků. Damian Ravencroft jim říkal, na co jsou tajemná zařízení a jak pracují. Damian Ravencroft pro ně překládal některé prastaré runy. Damian Ravencroft jim umožnil projít trhlinou. Sám dobrý doktor Ramos občas potřeboval konzultaci s nikým jiným než Damianem Ravencroftem. Damian Ravencroft byl všude, viděl všechno a mohl při tom patrně tancovat na špendlíkové hlavičce.
Vstala, odfrkla si a začala vytahovat papíry z řady polic. "Každý příběh má dvě strany a v dnešních dobách si jeden si musí dát pozor, jaké věřit. Někteří v Cechu říkají, že to je prostě další ničema jako každý jiný. Jiní si myslí, že na tomto bylo něco jiného. Někteří říkají, že byl hlavou velké podzemní sítě pracující proti Cechu, lstivý, nebezpečný muž, který představoval silnou hrozbu. Mistr zločinec s kontakty na všechna místa. Jiní si myslí, že byl lstivý a nebezpečný, to ano, ale jinak. Hledal znalosti. Zvídavá mysl. Jeho největší touhou bylo, aby se jeho znalosti o magii a tajemnu šířily co nejvíc je to jen možné, sdílel je, aby i chudák mohl vědět totéž co král. Pravá demokracie učených. Někteří si myslí, že to bylo ještě horší. Jiní", odmlčela se, "si nebyli tak jisti".
Došla k mramorovému šachovému stolku a bezděčně začala hýbat figurkami. "Většina takzvaných arkanistů se nestará o ostatní lidi. Jsou v tom sami. Jejich moc zaplá, jdou a řádí a my je chytíme". Při tom srazila řadu pěšců, jednoho po druhém. "Nezodpovědní a hloupí. Ale Ravencroft vypadal jako něco nového, něco, co jsem předtím neviděla. Muž, který si představoval něco většího než byl sám". Uchopila krále a položilo ho vedle královny do první řady. "A tak bylo jméno Damiana Ravencrofta stále slyšet, ale muž samotný, navzdory létům hledání Cechem, zůstal skryt".
"A pak se to všechno změnilo. Vlk vycenil zuby". Tvář mé paní ztvrdla, když tato slova pronášela. "Během jednoho měsíce zabil tři lidi. Zavraždil je. Svědkové to viděli. Nikdy předtím nikoho nezabil, ale tito tři lidi ho zařadili na můj seznam. Lovila jsem ho. Jako mnoho jiných, ale já ho znala lépe. Nebo jsem si to myslela. Unikal, což mi řeklo vše, co jsem potřebovala vědět. Byl to nejnebezpečnější lov mého života, ale nakonec jsem ho zahnala do kouta. Zde, v tomto doupěti. Nevím, proč ti to říkám. S tebou to nemá nic společného". Potřásla hlavou a zvedla královnu z šachovnice. Položila prst na krále a naklonila ho. "Ochotně se přiznal. Byl zatvrzelý. Chtěl, abych věděla, co udělal, o moci, kterou vládl. Nedal mi na výběr a já s ním neměla slitování".
Převrhla krále a pomalu se obrátila rozhlížejíc se po místnosti. "A tak jsme skončili s otázkami, které vedou jen ke lžím". Odhodila královnu do kouta a odešla prozkoumávat další místnosti.
Celé jsem to nechápal a to mě dráždilo, ale popisuji to zde nejlépe jak umím.
Vrátil jsem se k dřevěnému hlavolamu, který jsem viděl dříve. Ležel na stole v bílé látce. Byl vyroben z tmavého dřeva, které neznám, vykládaného ve složitých stočených vzorech světlejším dřevem. Jak to vidím teď, tady v mé cele, myslím, že ten vzor tvoří bludiště. Pokusil jsem se najít cestu skrz, ale měnil se a posouval a já se ztratil.
Mnohokrát jsem se pokoušel otevřít hlavolam, ale dosud jsem vždy selhal. Budu pokračovat. Má paní o hlavolamu neřekla nic a já předpokládám, že jí bude jedno, pokud jsem si ho vzal. V každém případě, zlatooká dívka řekla, že bych měl.
Zde dokončím zápis, ale pamatuji si ještě na jednu další věc, která se odehrála před naším návratem ke vzduchovozu. Má paní se dívala na sbírku starých kostí ve skleněném pouzdře. Na kostech byly nápisy, které ve mě při pohledu vyvolávaly podivný pocit. Zeptal jsem se, co jsou ty kosti zač. Má paní odvětila, že vypadají jako vzpomínková kouzla, mocná, ale neví, k čemu mohou být. Některé lebeční kosti byly popsány něčím, co vypadalo jako další bludiště. Řekla, že se sem bude vracet, dokud nebudou vyřešena všechna tajemství Damiana Ravencrofta, a pak všechno spálí stejně jako jeho.
Zeptal jsem se, zda jsou kosti pozůstatky třech obětí pana Ravencrofta. Má paní se na chvíli zahleděla do dálky ztracena v myšlenkách, a pak mi řekla, že ne, že ty kosti jsou mnohem starší a patrně koupené od dodavatele takových věcí, ale že jsem se konečně zeptal správně.
Má paní mi řekla své jméno, když jsme jeli zpět vzduchovozem. Jmenuje se Bellaventine Thorpe.
* * *
Desátý den
Dobře vím, že čarodějnický stopař nespí, ale poslední noc jsem snil. Napíši o tom.
Díval jsem se na sebe, na jizvu, která obkružuje mou hlavu, a ta se stala kamenným kruhem na podlaze mé cely. Ten kruh jsem viděl už dřív a kolem sebe měl nápisy. Vzpomenul jsem si na něco, co bylo napsáno kolem kruhu. Ve snu se objevily nápisy a svíjely se po podlaze jako hadi. Nepamatuji si víc a nápisy zůstaly neúplné.
V mé cele byla žena se zlatýma očima. Krev z rány, kterou jsem ji zabil, kapala na podlahu. Řekla mi, že musím dokončit nápisy kolem kruhu.
Řekl jsem jí, že je mi líto, že jsem ji zabil. Obešla kruh a zmizela.
Neprobudil jsem, ale byl jsem si vědom, že sen skončil. Strávil jsem zbytek noci pokoušeje se otevřít hlavolam. Selhal jsem. Dřevěný vzor na hlavolamu je určitě bludiště, ale přes veškerou snahu ho nemohu vyřešit. Mění se a já se pokaždé ztratím.
Instruktor přišel krátce před ranním gongem. Zeptal jsem se, zda mi může pomoci s hlavolamem. Rozhlédl se po mé cele, ale nepodíval se na hlavolam, který jsem mu podával. Plivl skrz průhled ve dveřích a řekl mi, že je se mnou něco špatně.
Nevěřím tomu. Cítím se dobře.
Přežiji.
* * *
Jedenáctý den
Dnes jsem cvičil s pistolí a mečem.
Má paní mi řekla, že můžu psát o čemkoliv chci, takže budu psát o ní.
Má paní je jako hlavolam. Hledím na ní a myslím si, že chápu, ale pokaždé, když se podívám blíž, tak se ztratám.
Přišla ke mě během tréninku a nařídila mi, abych šel od ostatních. Stála na nejistých nohách a špatně artikulovala. Byla cítit po brandy. Šel jsem rád, protože instruktor na mě byl velmi tvrdý.
Byla na mě rozzlobena a křičela na mě. Vyslovila mnoho urážek. Nakonec mi řekla, že se mnou měla pravdu. Řekla mi, že ostatní mistři začali zpochybňovat její úsudek, ale ona věděla, že má pravdu. To zopakovala několikrát a já neodpověděl. Nevím jak. Její poslední poznámka, než mě vrátila na trénink, byla, že jediná věc, které nerozumí, není jak, ale proč.
Myslím, že jsem pro svou paní hlavolam. A nemyslím si, že má hlavolamy tak ráda jako já.
Znovu jsem měl sen, který nebyl snem. Vzpomínám si na další slova kolem kruhu na podlaze. Co se stane, až si vzpomenu na všechna?
* * *
Dvanáctý den
Dnes jsem zklamal Cech, a co je důležitější, svou paní. Stydím se a dobře vím, že svou paní musím poslouchat za každých okolností.
Takže proč jsem neuposlechl? Je se mnou něco špatně?
Honili jsme mizerného čarodějníka v oblasti Nové výstavby blízko Viaduktu pokání. Jeho jméno bylo Marco Bonatti. Později jsem se dozvěděl, že byl navštíven Cechem hledajícím informace o vraždě v penzionu v Arbleho ulici. Myslel si, že bude obviněn ze zločinu (což by nebyl), Bonatti zabil strážníka a prchl. Přitom použit tajemné čarodějnictví, takže za ním byla vyslána má paní.
Stopu jsme zachytili bez obtíží. Nápisy na mých zádech ho nalezly jako jehla magnet, ale on lehkomyslně používal své síly a zanechával za sebou víc než jen magickou stopu. Kdokoliv, kdo se mu ocitl v cestě, byl mrtvý. Všichni byli roztrháni, buď pařáty či zuby. Později jsem se dozvěděl, že Bonattiho čarodějnictví mu umožňovalo zhmotnit nákresy a tetování na svém těle do fyzické podoby.
Stopa vedla k viaduktu. Ten nebyl používán od zrušení čerpací stanice v Prázdné bažině a na mnoha místech se rozpadl v trosky. Mnoho budov Nové výstavby má v základech kámen z viaduktu.
Stopa vedla jako zářící cesta troskami, ale má paní ji nemohla sledovat tak jasně jako já a zůstala pozadu. Její meč a 'Zemři, neopěvovaný' byly pochopitelně stále ve spojení a ona mě mohla kamkoli následovat.
Byl jsem schopen překvapit Marca Bonattiho a dostat se k němu blízko, ale než jsem mohl udeřit, pokusil se použit své čarodějnictví. Cítil jsem proud energie jako velkou vlnu a viděl jsem, jak se strašliví tvorové nakreslení na jeho pažích svíjejí a kroutí.
Pak se mi ozval zvuk v hlavě jako vlna, které se převalí přes oblázkovou pláž. Jeho moc byla vysáta a nápisy na mých zádech se najednou četly a psaly a mluvily. Zkusil to znovu, ale moře bylo obrovské a prázdné a nic, co měl, jej nemohlo naplnit. Jeho energie proudila do prázdna. Stál jsem před ním na suchém břehu a cítil jeho beznaděj. Zvedl jsem 'Zemři, neopěvovaného' a sdělil jeho jméno čarodějníkovi Bonattimu, aby poznal svůj osud.
Neudeřil jsem.
Klečela přede mnou žena se zlatýma očima, ne Marco Bonatti.
"Zemři", řekl jsem. Stále jsem z ní byl vylekaný. "Neopěvovaný".
Promluvila. "Ne. Ty sám budeš pro mě zpívat".
Marco Bonatti se svíjel v mukách neschopen pohybu jako moucha v jantaru a čekal na můj úder. Sklonil jsem meč. Žena byla pryč.
Přišla má paní a já jí pomohl zajmout čarodějníka Bonattiho, takže mohl být odveden k výslechu. Má paní se mnou nemluvila o tom, co se stalo, dokud nebyl umístěn v železné čarodějnické kleci, která nuluje jeho jed a cechovní strážníci ho neodvezli.
Zeptala se mě, zda bylo mým úmyslem ho chytit nebo zabít. Odpověděl jsem, že byl nebezpečím pro ostatní a měl jsem v úmyslu ho zabít.
"Ale nezabil".
"Ne", odpověděl jsem. Neměl jsem pro to vysvětlení. Byl jsem přesvědčen, že pokud bych zmínil ženu se zlatýma očima, má paní by souhlasila s instruktorem, že je se mnou něco špatně. Proč jsem nezabil čarodějníka Bonattiho? Nemohu říct. Prostě jsem to neudělal.
Má paní se neptala na vysvětlení. Jen přikývla, jakoby souhlasila s něčím, co jsem neřekl. Pak mi řekla, že příští den navštívíme cechovní márnici.
Zeptal jsem se jí, co se stane s čarodějníkem Bonattim. Má paní mi řekla, že byl ideálním kandidátem na předělání na čarodějnického stopaře. Zeptal jsem se jí, zda se to stane.
"Ne ve všech případech, ale je nás málo. Kyselovské neštěstí nepomohlo, přirozeně. Ztratili jsme tam pěkných pár. Očekávám, že pan Bonatti se k nám brzo připojí v tréninku. To už však přirozeně nebude pan Bonatti.
"Jak se to dělá?", zeptal jsem se.
Má paní vzdychla a částečně se usmála. "Nikdy se nepřestaneš ptát". Chvíli jsme šli, než znovu promluvila. "Ta magie je jedna z nejstarších a nesilnějších, co Cech ovládá, a já ji sama neznám. Sonnia Criid, mistryně cvičitelka, bere do Žluté krypty jen samotné čarodějníky. Já tam nikdy nebyla. Jakmile jsou uvnitř, paní Criid to místo používá na vypálení veškeré magie, která v čarodějníkovi je. Nevím, jak to přesně dělá. Všechna čarodějníkova síla je pryč stejně jako vzpomínky a osobnost, zůstane jen bezedná jáma uvnitř čaroděníka. Nový stopař pak funguje jako hromosvod, přitahuje a vyčerpává všechnu magii blízko sebe a to z tebe činí tak účinný nástroj proti tvým bývalým druhům. Dokud vydržíš".
* * *
Třináctý den
Viděl jsem svou paní, jak se na mě dívá mnoha způsoby. Někdy jsem viděl zlost a zklamání, někdy nenávist. Dnes, když mě vrátila do mé cely po návštěvě márnice, tam bylo něco nového.
Dívala se na mě jako tygr.
Ráno ke mně přišla jako obvykle. Měla kolem sebe neobvyklou auru energie, jakoby se nic nedělo dost rychle.
Má paní se mě zeptala, zda si vybavuji malou, kulatou ženu, kterou jsme viděli před pár dny. Zeptala se, zda se mi žena zdála chudá. Vybavil jsem si, že dům byl čistý a žena měla jídlo a pití, které nabídla mé paní. Její šaty byly udržované. Odpověděl jsem, že nevypadala chudě.
Šli jsme do cechovní márnice pod cechovní centrálou. Tam krátce mluvila s hlavou márnice, doktorem McMourningem, a ten nás přenechal jedné ze svých asistentek.
Vedla mou paní a mě do dlouhé haly lemované hrubými dřevěnými skříněmi. Má paní dala asistentce seznam tří jmen, dvou mužů a jedné ženy. Má paní klepala prsty na skříň, dokud se asistentka nevrátila se třemi hnědými šanony převázanými provázkem. Na kažném bylo razítko 'Pitva', stejně jako varování, že ostatky jsou kontaminované magií.
Na cestě do márnice mi má paní vysvětlila, že těla a majetek těch zabitých magií často zůstávají v cechovní chirurgické škole pro případ, že by je lovci čarodějnic potřebovali.
Má paní žádala, aby byla odvedena k ostatkům. Asistentka, dívka vypadající unaveně a znuděně, nás vedla do podzemních prostor a skrz řadu kovových dveří. Vzduch za každými dveřmi byl chladnější, až se nám kouřilo od pusy. Asistentka sundala z věšáku těžký plášť a nasadila si ho. Má paní odemkla poslední dveře, které na sobě měly pečeť lovců čarodějnic. Za nimi byla řada spojených síní, kde byly řada za řadou zamčených rakví různých velikostí. Pokrýval je mráz praskající pod nohama.
Asistentka nahlédla do záznamových knih. To chvíli trvalo díky těžkým rukavicím. Viděl jsem, že má paní má problémy udržet trpělivost.
"Nejsou tu ostatky nikoho z těchto tří jmen", pravila dívka, když skončila.
"Tak co se na místě činu našlo?", zeptala se má paní.
"Popel. Ten jsme zahodili", odvětila dívka posmrkávajíc z chladu.
"Jak byla těla identifikována?", chtěla vědět má paní. Asistentka se podívala do svých knih, ale má paní ji odstrčila a podívala se sama. "Osobní věci", řekla, když byla hotova. Zaklela. "To jsem si měla všimnout dřív".
Zbytek dne se mnou nepromluvila.
Už bych neměl psát, protože zazněl půlnoční gong, ale věřím, že bych měl.
Měl jsem znovu sen, co nebyl sen a téměř si vzpomínám na všechny nápisy v kruhu. Je to téměř hotovo.
Byla tu žena se zlatýma očima. Řekla mi, že jediný klíč k bludišti je mapa samotného bludiště. Řekla mi, že ji už mám.
Zeptal jsem se ženy, jak se jmenovala. Řekla mi, že neví. Zeptal jsem se jí, jaké to je být mrtvý. Řekla mi, že žena, jako která vypadá, je mrtvá, ale ona není tou ženou, a že bych o ní měl přemýšlet jako o pomocné vzpomínce. Zeptal jsem se, proč vypadá jako mrtvá žena. Odvětila, že to je na mně. Řekl jsem jí, že je mi to stejně líto.
* * *
Čtrnáctý den
Velmi se toho stalo. A myslím, že ještě více se stane. Blížím se k vyřešení hlavolamu. Pokud to nebude fungovat a všechno selže, pak kdokoliv čte toto - kdokoliv jsi - budeš toto číst a vysmívat se tomu, co ze mě zbylo, ale riskuji to všechno pro to, v co věřím. Pamatuj na to.
Zazněl ranní gong, ale bylo poledne, než dorazila Bel. Byla oblečena ve své letecké bundě s kožíškovým lemem a byla vyzbrojena. Tygří srdce obalené ženskou kůží. Nějakou dobu stála u devří mé cely a hleděla na mě. Polovinu tváře měla křídou nabarvenou na bílo. Přes to stínem na oči namalovala lebku. Vypadala děsivě.
"Je něco, co ode mě požadujete?", zeptal jsem se.
"Hra se blíží konci. Myslím, že vím jak, ale ne proč. Takže tentokrát pro tebe přicházím naposled", řekla.
"Jdu někam?"
"Pokud odejdeš. Nebude to se mnou. Ale já na tebe budu čekat".
"Proč bych měl odejít?"
"Protože jsi udělal, pro co jsi přišel. Ať to bylo cokoliv. Doufám, že to stálo za to".
"Nepřišel jsem sem. Byl jsem chycen".
Usmála se. To dodalo jejím očím hrozivý vzhled. "A teď?"
Odešla. Od té doby jsem ji neviděl.
Strávil jsem zbytek dne ve své cele.
Vrátil jsem se k hlavolamu. Stále nechápu, co zlatooká žena myslela, když řekla, že už k nemu mám klíč.
Pak se sny vrátily. To je to, já myslel, že to jsou sny. Jsou to vzpomínky.
Viděl jsem muže s temnými brýlemi stát na nástupišti Malifauxského nádraží. Setkal se s mladým mužem a jeho matkou, malou kulatou ženou. Oběma dal peníze a mladý muž nastoupil do vlaku. To se stalo ještě dvakrát s jiným mužem a ženou. Doufám, že jsou v pořádku.
Viděl jsem kryptu se žlutými zdmi. Uvnitř v kruhu na podlaze klečel muž, pomlácený, ale vzdorný. Kdysi jsem tím mužem býval. Vně kruhu stála žena s vlasy jako oheň. Kolem kruh byla nejstarší magie, cechem nejžárlivěji střežené tajemství, vepsaná v kamenné podlaze. Slyšel jsem zvuk jako vlna přelévající se přes oblázkovou pláž a uvědomil si, že to byla vlna. Všechno, čím jsem byl, bylo spláchnuto do nicoty. Nejstarší magie kolem mě jasně plála a já planul s ní. První cejch.
Viděl jsem sebe jen před pár dny a přede mnou ležela mrtvá zlatooká žena. Nezemře neopěvovaná. Přinutím Cech zaplatit za její smrt mou rukou.
Dál do svých vzpomínek. Viděl jsem sebe nespáleného. Byl jsem v místnosti s tmavým vybavením, na stěnách se svítilo elektrické světlo. Vložil jsem hlavu do skleněného zařízení, které jsem vynalezl, a to mi vyřízlo, podobně jako chirurg, jediný čistý řez kolem celé délky hlavy. Zatímco mě éterické pole chránilo před bolestí, řídil jsem myšlenkami a gesty stroj. Dláta s dušekamovými hroty vepsala slova do živých kostí mé lebky.
Některá slova mají moc. Mohou být vyslovena, nebo mouhou být napsána, nebo mohou být přečtena. Někdy všechny tyto tři věci najednou. Pak mají velkou moc. Proto byla slova vyryta na mou lebku. Umístěna tam, stala se slovy veliké moci. Dala mi ochranu, kterou jsem potřeboval před kamenným kruhem.
Viděl jsem se ve stejné místnosti luště hlavolam. Nyní jsem věděl, co je uvnitř.
Já.
Všechny mé znalosti, všechny mé vzpomínky, všechna má moc. Jakmile otevřu hlavolam, vrátí se ke mně.
Dláta vyryla čarodějné bludiště do mé hlavy svými dušekamovými hroty.
Ve své cele jsem se dotkl své ohořelé hlavy. Slova pod kůží. V kosti. Slova mnohem mocnější než cokoliv napsaného na mých zádech nebo na obojku kolem krku.
Prsty na mé levé ruce sledovaly linie čarodějného bludiště vytyré pod kůží, zatímco prsty mé pravé ruky sledovaly linie labyrintu na hlavolamu. Měl jsem svůj klíč a celou dobu byl se mnou.
Hlavolam se odemkl.
Znovu jsem se ponořil do vzpomínek.
Viděl jsem kryptu se žlutými zdmi. Uvnitř v kruhu na podlaze klečel muž, pomlácený, ale vzdorný. Já jsem tím mužem. Podíval jsem se na nejstarší magii napsanou v kameni kolem mě, kterou žádný člověk nikdy neviděl a nepřežil, aby si ji pamatoval. Nejmocnější a nejtajnější magie Cechu.
Pamatuji si to všechno.
Tygřice Bel měla pravdu. Mám, pro co jsem přišel.
Je čas jít.
Postranní dveře staré palírny se prudce otevřely a za nimi stál Seamus. Měl na sobě tvídový oblek zelený jako jeho oči a držel koženou brašnu, černou jako noc za ním. Věnoval Molly úsměv plný šibalského půvabu a svůdné nevázanosti. Kolem něj proudila mlha, ale buď mlha nebo úsměv byly tak chladné, že Molly cítila ve svým mrtvých kostech chlad.
"Víš ty co, nejdražší Molly?", pravil Seamus a oči se mu rozzářily, když kráčel po dlážděné podlaze. "Večer mi zdá se utekl". Položil svou koženou brašnu na stůl před Molly s bouchnutím, které rozdrnčelo řady lahví a destilačního vybavení, a vytáhl zkravavené ocelové kleště. Zamračil se a zamával kleštěmi sem a tam: "Nemohu říct, že si pamatuji, kdy jsem tohle použil".
Hodil je na stůl a vytáhl z brašny útlou kovovou trubku s vystřiženou dírou na prst. Uchechtl se. "Teď tohle. Southeyova trubka. Když mi ji prodával, Střízlivý George mi řekl, že byla", zkřivil tvář a dodal nóbl přízvukem: "minimálně útočná". Znovu se zachechtal a uložil ji zpět do brašny. Ze špičky kapala krev. "Pak ji špatně používáš, řekl jsem mu. Jak jsme se nasmáli. Potkala jsi Střízlivýho George, že?"
Molly si uvědomila, že Seamus chtěl slyšet něco pochvalného. "Kleje s velkou představivostí", nadhodila, a zdálo se, že to stačí.
Seamus se na chvíli odmlčel a na tváři se mu objevil podivně prázdný pohled. Přešel a on se obrátil k Molly a ušklíbl se. "Nechoď pár dní k penzionu paní Dusilové na Arbleho ulici, lásko Molly. Mezi tebou a mnou, bytná ztratila své kouzlo". Sundal si svůj plášť a hodil ho po ní. "Je truchu politý vínem. Mrkni na to, abych v tom mohl ven. A teď, jak si vede moje pivo?"
Molly podala plášť jedné z krásek, která se odšourala za staré sudy s šery, a natáhla papíry, které držela. Seamusovi, který si již hrál s pohárem na stole, trvalo několik minut, než si toho všiml.
"Pošta?", zvolal. "Ach ne! Znovu ne! Ne po tom, co bylo minule. Je mi jedno, jestli je to od mé největší obdivovatelky na celém Malifaux, pokud tam není portrét…"
"Doručila to mam'selle Vestige", přerušila ho Molly nechtějíc poslouchat další převyprávění té politováníhodné nehody, když se Seamus dozvěděl, co znamená mít bláhovoou holku zamilovanou do jeho temné pověsti, která se chce setkat. Byl tak zklamán, když dotyčná dáma, slečna Abilene Shrivel z čísla dvanáct v Hřebíčkové čtvrti, zcela netrefila svůj popis - o několik let a mnoho, mnoho kil - že nikoho celé dny nezabil. Molly položila papíry na stůl stranou mokrých fleků.
"Mam'selle Vestige?", skočil Seamus na Mollynu stranu stolu a chňapl po nich. Prohrabal se jimi, několik jich s hlasitým výsměchem odhodil, a pak s uspokojivým výkřikem zamával třemi. Všechny papíry měly nahoře adresu, pod ní litografický obraz budovy a popis napsaný plynulým, obratným písmem mam'selle.
Molly neměla ponětí, co má Seamus do činění s realitní makléřkou, ale něco na jednom z odložených papírů přitáhlo její pozornost. Sebrala jej, zatímco Seamus žvanil. Něco na té budově bylo povědomého. Položila papír na stůl přes vybrané tři.
"Tenhle".
Seamus se pokusil odhodit papír stranou, ale Mollin bledý prst jej přibodl k dubové desce.
"Tenhle", zopakovala.
Seamus se narovnal, podíval se na Gorgoninu slzu visící kolem jejího krku, a pak zpátky na Molly. Olízl si rty. "Jsi si jistá?"
Molly se na něj beze slova dívala.
Na Seamusově tváři se znovu objevil úšklebek. "Jasně že jseš, nejdražší Molly. Co bych si bez tebe počal? Šel bych svojí cestou", odpověděl si sám hlasitým šepotem, než zdvojnásobil chechtot. "Setkáš se se mam'selle Vestige, buď na ní milá, a ona ti ukáže tu díru, cos vybrala. Dej mi vědět, co najdeš. Zrovna jsem si vzpomněl, na co jsem použil ty kleště". Prohledal si kapsy své hedvábné košile a vytáhl oko visící na zkrvaveném nervu drženém mezi ukazováčkem a palcem. Oko sebou zaškubalo a podívalo se na Molly, zornice nějak vyzařovala pohled plný zmatku a hrůzy.
"Vezmi s sebou paní Dusilovou. Ukaž jí okolí. Nechť se vynadívá, lásko Molly".
* * *
"Ach, já nejsem jen tak nějaký realitní makléř, slečno Olihňová, stejně jako vy nejste jen tak nějaká kulhající, hloupá nemrtvá, n'est pas? Jak tam nestraší, nejdu do toho".
Mam'selle Vestige byla o dost mladší a její francouzský přízvuk o dost slabší, než Molly čekala. Měla na sobě o hodně makeupu a v mnohem tmavším odstínu, než by bylo Molly příjemné, pokud by jí ještě zajímalo, zda je něco příjemné. Ženiny vlasy byly rovné a černé jako ebenový vodopád a byla oděna v tmavě fialovém hedvábí, které mělo arabský nádech. Přestože ji zakrývaly od krku až po paty, vypadaly, jakoby neustále poskytovaly příslib ukázat skandální kousek kůže, ale díky pozoruhodnému krejčovskému umění nebo neuvěřitelnému štěstí příslib zůstal jen příslibem.
Molly si také byla celkem jistá, že je v těch východních záhybech skryta nejméně jedna zbraň, ale měla z mam'selle Vestige dobrý pocit. Nehnula ani brvou, když se Molly vynořila z noční mlhy bledá jako prostěradlo s černými vlasy rozcuchanými na hlavě jako bouře, se zaschlou krví na bradě a na svých žlutých šatech a krinolíně.
Byla také velmi zdvořilá. "Pan Tombers, předpokládám", odvětila, když jí Molly představila oživenou hlavu dotyčného, aby viděla její reakci. Cestou na setkání s ne tak docela pravou realitní makléřkou už Molly docela štvalo protestování Filipa Tomberse, že ho nese za hlavu jako 'dítě nese pytlík kuliček' a rozhodla se dát mu lekci. O jednu vystrašenou matku později, kterou Molly nechala s jekotem uprchnout i s nemluvnětem v rukou, Molly jela na setkání s bledou hlavou Filipa Tomberse uloženou v dětském kočárku. Růžový vlněný čepeček s králičími oušky se podle Molly k hlavě báječně hodil.
Beztělý Filip Tombers si přestal stěžovat a Molly by přísahala, že byl zcela zaujat křivkami pod temným hedvábím a dlouhými černými nehty mam'selle Vestige.
"Mých klientů je málo a jsou pečlivě vybíráni, slečno Olihňová, stejně jako nemovitosti, s nimiž obchoduji. Seamus poslal zprávu, že jako součást jeho nového cíle - ne, neříkejte mi to", zvedla mam'selle Vestige ruku, přestože Molly neřekla ani slovo. "Vždycky piji jen whisky dovezenou ze Skotska, takže mi nic není do toho, co Seamus chystá. A já si vždy hledím jen svých obchodů. Což nás přivedlo sem", mávla rukou směrem k působivé cihlové budově na druhé straně zamlžené ulice, "a přestože jsem přeskočila část, kde jsem vám řekla, na co Seamus toto místo chce, mám pocit, že jste to vy, kdo je chce vidět, a ne on".
Zazněly kroky, holé nohy na dlažbě, a z chladné točící se mlhy vyběhla dívka s kůží obaleným balíčkem v rukou. Oblečena byla v hadrech a nebyla víc než kost a kůže. Přes spodní část tváře měla obalenou špinavou pytlovinu, ale nad ní hleděly na Molly beze strachu planoucí černé oči. Prsty svírající balík byly podivně dlouhé a jejich špičky jakoby mizely v mlze. Mam'selle Vestige rozbalila balík, přečetla si dopis uvnitř a s mávnutím ruky slova na něm zmizela. Nahnula se k dívce, zašeptala slova v jazyce, který Molly neznala, a když se mam'selle Vestige narovnala, dívka byla pryč. "Jedna z mých kruligánů. Tedy, říkám mých… dohlížejí na jisté věci. Obvykle se neobjevují, když jsem s někým, ale mám pocit, že se jim opravdu líbíte. Vypadá to, že Malifaux bude dnes rušné", dodala s mrknutím. "Řekla mi, že si do svých knih mohu přidat penzion na Arbleho ulici".
Molly cítila, jak se jí paní Dusilová zavrtěla v kapse, a varovně ji plácla.
Mlha trochu ustoupila a poskytla jí lepší výhled na budovu. Byl to prvotřídní pozemek na okraji centra a budova byla opotřebovaná a nudného vzhledu. Z oken a prasklin ve zdivu rašily chomáče šedé vegetace a ze stok prosakovala temná hustá tekutina. Rozbitá skla v mnoha oknech byla pokryta vrstvou špíny.
Tu budovu znala a vyrazila přes prázdnou ulici k ní, Filip Tombers se kýval v kočárku.
"Neměla byste tam chodit sama, slečno Olihňová".
Jediná funkční plynová lampa na ulici jakoby na rozkaz zablikala a Molly pod ní spatřila dva lidi, hned vedle zavřených dveří. Namířila Filipa k nim a zabrzdila hned za světlem lampy.
Mam'selle Vestige koketně prošla kolem v oblaku parfému a hedvábí a světlo cigarety jí vlálo v ruce jako světluška na hůlce, když prováděla své rychlé představování. Molly si všimla, že nasadila obchodní tvář.
"Slečno Olihňová, toto je pan Clarifester Drove, nezávislý márniční konzultant a tvůrce Droveho duchoví skříně, kterou můžete každý týden vidět v divadle Hvězda, a toto je paní Divesta Medová z Medové banky. Ta je odbornicí na nezrozené".
"Manifestata", opravila zamračeně drobná Divesta Medová. "výraz nezrození je nejen nesprávný, ale pro ty nebohé tvory také urážlivý. Spisy Dubia Peaka o tomto tématu z roku 1828…".
"Nejsou již tak široce čteny, jak by neměly být", přerušila ji mam'selle Vestige. "A toto je slečna Olihňová, dříve reportérka z Malifauxského deníku, nyní výrazně zvyšující průměrnou inteligenci v řadách nemrtvých, a toto jsou pozůstatky Filipa Tomberse, klobouček není jeho".
Clarifester Drove byl zamlklý, tlustý a i v chladném vzduchu se potil, se zamračenou tváří připomínající vařený brambor. Na zádech měl přivázán skučící přístroj z mosazných trubek, pableskujících kondenzátorů a holých elektrických spojení, jejichž konce spojovaly přístroj s širokohlavňovou pistolí v pouzdře na levé noze. Na Molly se ani nepodíval, ale stále hleděl na budovu skrze směs čoček umístěných na mosazných drátcích.
Se svou drobnou postavou skrytou pod až na zem dlouhým pláštěm svírala Divesta Medová v rukou malou orosenou tašku a vlasy měla svázány v drdol tak silně, že jí zdvíhaly koutky očí a vypadala jako ve stavu neustálého úleku, pročež Molly připomínala přísné vychovatelky, které zdala z dětství, ač byla znatelně menší. Přesně viděla chvíli, kdy paní Medová pustila Molly z mysli, jelikož nebyla hodna dalšího přemýšlení, což tuto vzpomínku jen povzbudilo.
"Dnes je jasně vidět", pokračovala mam'selle Vestige, "ale já vás nebudu doprovázet. Snažte se neplést jeden druhému do cesty, nepoškoďte příslušenství a pošlete mi nabídky po jakémkoli kruligánovi, kterého dokážete chytit. Vlastník by ocenil rychlý prodej, bez podmínek". Namířila prstem na dveře a ty se prudce otevřely, hlasité zaskřípání pohltila mlha. "Na prohlídku máte kolik času chcete a ani prodejce, ani já nejsme zodpovědni za jakákoliv zranění, duševní či fyzické, které se vám může přihodit, a tak dále, a tak dále, včetně smrti či nesmrti, a tak dále, a tak dále. D'accord? Oui? C'est tout". A odkráčela ze světla zanechávajíc za sebou jen špičku cigarety světélkující v mlze, než i ta zmizela.
Molly protlačila dveřmi dětský kočárek, jehož kola zakřipala na kusech shnilé omítky a rozbitého skla. Dveře byly zjevně vstupem pro služebnictvo a vedly do dlouhé, funkčně vyhlížející síně lemované dveřmi a plné stínů.
Clarifester Drove zaujal pozici uprostřed síně zkoumaje slabě zářící kouli připevněnou k přístroji na svých zádech. Hleděl na strop. "Víc, než jsem čekal. Budu nahoře. Vy dvě další hodinu zůstaňte dole". Vyrazil ke schodům. "Pokud víte, co je pro vás dobré".
Divesta Medová si odfrkla, položila si prsty na spánky a třikrát se otočila na místě. Jedna ruka jí odskočila z hlavy, jakoby se spálila, a ukázala dolů síní, na opačnou stranu od Dova. "Souvstažnost je nejsilnější v průmětu". Vrhla na Molly unavený pohled. "Můžete zahlédnout éterický plamen z mého koronárního vývodu. Nebojte se, pokud jste vůbec schopna takové reakce. Tak komunikuji s manifestaty". Rázně odkvapila a zmizela za rohem.
Molly se podívala na Filipa a s pocitem lítosti mu sundala z hlavy čepičku a schovala ji.
Melancholicky se na ni podíval: "Byli lidé takhle šílení i než jsme zemřeli?"
Pokrčila rameny, a s krví stékající po bradě ho pomalu tlačila síní.
"Jsou zde neklidní duchové", řekl Filip tichým hlasem. "Mám dojem, že ty hledá Drove. Další přísun pro svou duchovní skříň, nejspíš. Ale oni hledají tebe. Buď opatrná, Molly. Toto místo má mnoho skrytých tváří a všechny tě sledují.
Molly cítila stejnou přítomnost jako Filip, ale sama měla bezprostřednější zájmy. Byla si jistá, že tuto budovu zná, ale její paměť byla plná děr jako u všech Seamusových obětí. Tato budova byla kdysi důležitá. Něco ji napadlo a ona zamířila k hlavnímu vchodu.
Zabralo mnoho hrabání se v suti vstupní haly, ale nakonec našla, co hledala. Vybledlý mosazný štít: Octaviova ubytovna.
Chvíli stála zoufale se snažíc spojit mezery ve své paměti.
Samosebou. Octaviova ubytovna.
"Cítíš se dobře, Molly?", zeptal se Filip a ona si uvědomila, že mačká jeho hlavu a sténá.
Octaviova síň. Zklamala je. "Cítím?", zeptala se odhazujíc štít zpátky na hromadu krámů. "Cítím vztek".
Tlačila kočárek zpátky skrz hromady odpadků a mířila do sklepa nevšímajíc si zvuků něčeho, co ji sledovalo z balkónu v hale.
7. května
Kontroverzní investor se snaží získat Octaviovu ubytovnu pro zotavující se.
Ředitel odmítl odpovědět na otázky.
Napsala Molly Olihňová
Malifauxský deník rozkryl řadu pokoutných jednání kontroverzního obchodníka pana Elphinstona McTeagua, které děsí postarší obyvatele Octaviovy ubytovny, aby se neocitli v zimě na ulici.
Pan McTeague je znám skupováním nemovitostí a násilným vystěhováváním nájemců, aby ustoupili…
Opěradlem k hlavní síni stálo bílé, dřevěné křeslo, a když Molly projížděla kolem, kočárek doň narazil. Přes náraz byl slyšet třepotavý zvuk z pater nahoře.
"Pokud to nebyl Dove, a já si nepamatuji, že by měl tolik nohou, někdo nás sleduje", zašeptal Filip a Molly tiše přikývla. Vybavovalo se jí víc a víc z příběhu a její vztek každou minutou rostl. Dveře vedoucí do sklepa byly přímo před ní.
18. května
Octaviova ubytovna není na prodej!
"Ochráníme ty, co jsou v naší péči!", prohlásil výbor správců.
Veřejné pobouření donutilo Elphinstona McTeagua ustoupit.
Napsala Molly Olihňová
Pokud by nebylo zásahu tohoto listu a jeho neúnavné reportérky, slečny Molly Olihňové, Malifauxský deník věří, že by tucty zbídačených, nemocných a slabých starých mužů a žen bez žijících příbuzných byly vystěhovány…
Kočárek poskakoval ze schodu na schod, jak ho Molly řídila dolů po širokých schodech, Filip ležel v peřinkách se zaťatými zuby a doufal, že neodlétne.
Na konci schodů bylo odstraněno mnoho cihel a zdiva, které byly nahromaděny v rozích. Zdi a stropy podpíralo lešení a železné vzpěry a kde měl být kachlovaný sklep, táhla se do temnoty jen hlína. Na ní jako hadrová panenka leželo tělo Divesty Medové.
29. května
Octaviova ubytovna uzavřena!
Důvodem je průsak ze stok.
Všech čtyřicet jedna obyvatel bylo odvezeno do zařízení na Zemi.
Napsala Molly Olihňová
Jedna z Malifauxských nejoceňovanějších služeb byla nucena zavřít.
V noci bylo čtyřicet jedna starých obyvatel Octaviovy ubytovny vyhnáno ze svých postelí a odvedeno na Malifauxské nádraží, odkud odjeli do zotavoven na Zemi, aby byli ochráněni před 'jedovatými parami stoupajícími ze stok', podle oznámení vydané výborem správců. Náznaky neoprávněných podzemních prací byly odmítnuty jako zákeřné spekulace.
Oznámení o zavření vyvolalo projevy lítosti mnoha Malifauxských veřejných činitelů včetně…
Molly podepřela Filipa, aby lépe viděl, a sklonila se prozkoumat mrtvolu paní Medové. Zdálo se, že byla spálena zevnitř. Její plášť byl ohořelý a doutnal a vzduch čpěl pachem spáleného masa. Tvář měla ztuhlou v čiré hrůze a její drdol plál drobným plamínkem. V místnosti nebyly žádné další známky po ohni. Molly sfoukla plamen.
"Splněné přání?", naznačil Filip.
Molly zavřela ženě oči. Být v Malifaux neopatrný a naivní byl zřídka recept na dlouhý život a ona se zjevně setkala s něčím, co se příliš nestaralo o její koronární vývod.
Molly zvolila cestu dolů po svažujícím se výkopu do temnoty. Nebyly to stoky, vzduch byl starý a suchý jako prach v jejích ústech. Co tu dělali?
"Ty mě tu chceš nechat?", zavolal za ní Filip stísněným hlasem. "Nemohu se bránit. Jsem hlava!" Jeho poslední slova se změnila téměř v šepot, podle všeho si uvědomil, že pokud je sám, křik nemusí být dobrý nápad.
Mollyiny nemrtvé oči viděly v téměř naprosté černotě docela dobře, a navíc záře z Gorgoniny slzy kolem jejího krku pomáhala rozeznat strmý průchod a nízký strop. Všude ležely nástroje a vybavení pokryté prachem a zapomenuté ve spěchu.
Molly sáhla do kapsy, vyndala paní Dusilovou a zastrčila si ji za ucho zajišťujíc jí dobrý výhled. Před smrtí paní Dusilovou neznala, ale každý má rád průzkum, ne?
Průchod končil na místě, kde byla proražena sklepní kamenná zeď. Molly prolezla otvorem. Byla tam komnata, zdi byly lemovány zrezivělými železnými pláty a podlaha pokryta rozbitým sklem a kusy strojů pokrytými vrstvou rzi a měděnky. V pravidelných rozestupech stály kamenné a mosazné sokly a podle rozeklaných ostnů, které je všechny lemovaly, bylo zřejmé, že jsou to původci rozbitého skla. Jen jeden zůstal nedotčen, ohromná nádoba dost velká pro dva muže ležící na boku vedle velké hromady špinavých pytlů.
Molly si klekla vedle nich a její ruce cítily obrysy uvnitř. Lebka, kostěná těla, tenké paže. Dávno mrtví. Napočítala čtyřicet jedna pytlů.
30. května
Molly Olihňová zavražděna!
Cech viní takzvaného Šíleného kloboučníka Seamuse
Soustrast od občanských vůdců - str. 3
Nekrolog - str. 4
napsal Gideon Trump, šéfredaktor
Tento deník si je dobře vědom, jak velmi rozesmutní své čtenáře zprávou o tragickém skonu jedné z našich nejnebojácnějších a nejzvídavějších reportérek, slečny Molly Olihňové…
Žádná ubytovna na Zemi neměla žádné zprávy o přijmutí jedenačtyřiceti pacientů z Octaviovy ubytovny po jejím zavření, a tak zemřela uprostřed jednoho ze svých největších příběhů.
V Malifaux to pro reportéra nebyl takový handicap jako dřív.
Zklamala je, a nyní všude kolem cítila jejich přízračnou přítomnost. Zklamala je, ale nyní se vrací.
Letmý zvuk ji přinutil se otočit a ona cítila, spíše než slyšela, jak paní Dusilová zaječela a omdlela.
Východ byl zablokován. Na chvíli si myslela, že se nepořádek na zemi za jejími zády složil, ale ten stále ležel mezi rozbitým sklem. To, na co hleděla, byla nedotčená verze čehokoilv, čím nepořádek kdysi byl. Čtyři nohy pevně svíraly zničené zdivo otvoru ocelovými pařáty a kámen se drolil pod jejich tlakem. Dvě segmentované paže sevřené jakoby v modlitbě na ni mířily dvojicí jehel velikosti malých harpun. Mezi mnoha pažemi spočívala hlava z prastaré kůže přinýtovaná uprostřed řady hydraulických trubic. Jemně žhnoucí oči ladily se zeleným jedem skapávajícím z jehel. Sedělo to na zemi připravené k odrazu.
Molly ztuhla, a pak se usmála. "K noze, hochu!", pravila a natáhla ruku.
Stroj zůstal stát, hlava sebou trhala jakoby nasávala vzduch, pak skočil dopředu rozhazuje nepořádek na podlaze a obtočil své staré, zrezivělé tělo kolem Mollyných nohou a šatů.
Natáhla se a pohladila ho po hlavě cítíc suchou kůži hrubou na dotek. Poškrábala ho za trubicemi, kde se střetávala spřáhla šedozelená věkem, a hydraulický systém stroje bručel rozkoší.
"Hodný chlapec", řekla. Sklonila se a drbala oprýskané kovové tělo oběma rukama. Stroj se otočil na záda. "Hodný chlapec".
Kdykoliv se ho dotkla, cítila energii procházející tímto strojem jiskřit a syčet v souznění s čímsi hluboko v ní. Molly zavřela oči a stroj znehybněl. Energie v nich proudily jako jedna a Molly hleděla očima, které viděly minout tisíc let či víc. Staletí služby nekrotické moci, která je oba oživila, skončila v této místnosti, ne opuštěna, ale uložena, čekající, zachována ve velkých skleněných nádobách spolu se svými druhy. Zablikaly krátké obrazy chvilkového uvědomnění, rozbitý kinetoskop roků následujících jeden za druhým, zub času ničí ostatní nádoby a jejich obsah pomalu uhnívá. A pak přišel člověk, krumpáče a sekery rozbily zeď a poslední nádoba byla zvednuta. Útěk, zmatek, jekot, běh a skrývání se v budově, pomalé znovuzískání své síly z duchů mrtvých toulajících se temnými průchozy Octaviovy ubytovny. Mollyin pohled se vrátil do temnoty sklepní místnosti a nekrotický stroj se znovu vrtěl pod jejím dotykem.
Podívala se na těla v pytlích. To neudělal tento stroj, přestože byl zajisté důvodem, proč byla budova opuštěna v takovém spěchu. Kdo tedy zabil obyvatele ubytovny?
Měla pocit, že přesně ví kdo.
Molly vstala a zamířila k východu, stroj jí poskakoval v patách. Filip bude mít radost.
* * *
Nahoře na ní čekal Drove.
Filip jen varovně zasténal, jelikož v ústech měl nacpanou látku, když Drove zvedl svou širokohlavňovou pistoli a vyslal na stroj u jejího boku prudký blesk. Ten odhodil okorní trosky a zaryl se do železného těla. Stroj se zkroutil a kouřil, kusy šasi teplem rudě zářily jako uhlíky v temnotě.
"Co to sakra je?", vykřikl Drove obraceje svou bleskovou pistoli na Molly, ale stále zíraje na škubajícící se zbytky nekrotického stroje.
Molly neodpověděla, jednou se ohlédla a dále šla pomalu k němu.
Drove se krutě usmál a nastavil ciferník na své pistoli. Pískání z jeho přístroje připevněného na zádech se zvýšilo o celou oktávu. "Tvůj pán neměl představu, co dělá, když tě oživil, že? Nebo když ti dal tohle". Ožehlá hlaveň pistole ukázala na Gorgoninu slzu kolem jejího krku. "Nemohl jsem nechat tu hloupou ženu žít, když tě tu se mnou viděla. Zvěst by se mohla dostat zpátky k Seamusovi a já opravdu nechci, aby ten maniak znal moje jméno. Mam'selle to neřekne, dokud dostává svou provizi, ta se stará jen o svůj obchod a Seamuse se nebojí. Takže ty a ten pozoruhodný dušekam jdete se mnou a já ukážu světu, čeho jsou schopni Clarifester Drove a jeho duchovní skříň". Namířil jí pistolí do tváře. "To stačí".
Molly pohledm varovala Filipa a ten rychle zavřel oči. S úsměvem si zvedla Gorgoninu slzu z hrudi a se zašeptáním a výbuchem zeleného světla ze slzy nechala nešťastného Clarifestera Drova spatřit, co skutečně leží uvnitř.
Padl na kolena, z úst mu vytékala pěna a tělo se mu třáslo celou minutu, než byl vůbec schopen začít křičet. Molly trpělivě čekala, až přestane. Vyndala z Filipových úst látku a znovu ho narovnala a ulízla mu vlasy, zatímco Drove za ní blouznil, vyl a vzlykal.
Když se jekot změnil ve skuhrání a pak do suchého sípání, Molly k němu přišla a položila si jeho zaslzenou tvář na hruď. Sundala si paní Dusilovou zpoza ucha, oddělila několik Drovových elektrických kabelů a připojila je na kroutící se optický nerv zesnulé domovnice.
"Dobrá, paní Dusilová", řekl Filip šklebící se od ucha k uchu. "Pokud se cítíte ukřivděná způsobem, jakým se váš život v nedávné době ubral, můžete cítit potřebu vyjádřit jistou nespokojenost způsobem, který jak doufám bude mít pro vás jisou očišťující zkušenost. V krátkosti, vsadím se, že můžete přímo teď někoho zabít, co, paní Dusilová?"
Oko se v Mollyně ruce zlostně zaškubalo a snažilo se z jejího sevření uvolnit. Molly si představila, zda se podobně rozzuřila, když host nepoužil podtácek nebo si dal nohy na židli.
"Skvěle, paní Dusilová", vykřikl Filip. "Máme tu jeden život, Molly".
Molly pustila a nemrtvé oko dopadlo s nepříjemným žblunknutím do Drovových zejících úst následováno dráty. Rukama se chytil za hrdlo, tvář mu zrudla, když lapal po dechu, a oči se mu vypoulily, když vydal velmi překvapeně znějící polknutí. Popadl elektrické kabely trčící mu z úst, ale už bylo pozdě, jelikož Molly stiskla tlačítko na jeho přístroji a ustoupila.
Přístoj se ze svištěním rozjel na plný chod a Filip zavýskal, když z Drovových úst a uší vyšlehly plameny a jeho oblečení vzplálo. Místnost naplnil zvuk škvařícího se tuku, jak se z těla valila mračna dýmu, a pak vzplály vnitřní plyny v Drovově trávicím traktu. Jeho bránice s vlhkým puknutím vybuchla a Molly hbitým pohybem, který vyvolal Filipovo zavýskání, chytila jednou rukou paní Dusilovou.
Drovova mrtvola se v doutnajících troskách zhroutila a Molly se obrátila zpátky k nekrotickému stroji.
"A co je přesně tohle?", zeptal se Filip.
Nyní, když bylo vytvořeno spojení, bylo pro Molly snadné natáhnout se s vlastním kouskem energie a vlít do umírajícího stroje novou sílu. Jeho údy sebou přestaly škubat a stroj vzápětí vyskočil na nohy a začal kolem Molly nadšeně obíhat.
Molly si matně vybavila dny, kdy byla dítětem a její otec se škodolibým úsměvem vytáhl zpoza vánočního stromku balíček nohou a jemné srsti s velmi vlkým čenichem a jasnýma očima. "Ponto", odvětila.
* * *
Když zavolala, vynořila se z mlhy malá kruligánka a vedla ji zadními klikatými uličkami k mam'selle.
"Myslela jsem si, že vás znovu uvidím", řekla žena, když Molly přicházela tlačíc Filipa v dětském kočárku, ve kterém se mu už začalo líbit a žádal Molly, aby až se vrátí do staré palírny přidala nějaké osobní vybavení jako lucernu a zásobu cigaret, a za ní poskakoval stroj.
Mam'selle Vestige se opírala o někoho, kdo vypadal jako vzpřímený, ale namol opilý cechovní důstojník, sledující ilegální zápas na dlážděném dvoře dole. Výkřiky, sázky, kletby a rány, to vše se ozývalo od bledých stínů vyměňujících si údery i od shromážděného davu.
"Kdo vlastní Octaviovu ubytovnu?", zeptala se Molly a přitom jí z úst vytryskla černá krev.
"Možná ty, mon cheri, pokud dáš požadovanou částku". Mam'selle se obrátila zpátky k boji. "Vsadila jsem na rudohlavce. Kaledoniané jsou tak temperamentní n'est pas? A navíc jsem otrávila jeho soupeře". Po galsku lhostejně pokrčila rameny.
"Zeptám se jen jednou".
"Nepouštějme se do sporu, slečno Olihňová!". Kruh kouře se změnil v mlhu. "Z toho nebude profitovat nikdo z nás. Snažím se si v tomto městě udělat jen přátele a jaká by byla má pověst, pokud bych prozradila identitu klienta?"
"Pak zaplatím požadovanou částku…".
Mam'selle Vestige nyní věnovala Molly plnou pozornost.
"…ale jen osobně".
Vestige si ji chvíli prohlížela, než natáhla z cigarety. "A co bude s mých obchodem, pokud ztratím klienta?"
Molly vytáhla zavázaný hedvábný váček a položila ho na parapet mezi nimi. Bylo nepochybné, že v něm jsou dušekamy.
"To by mělo pokrýt vaši provizi", pravil Filip. "A bonus navíc za zajištění, že přijde sám".
Po tváři mam'selle se rozlil úsměv jako led v zimním jezírku a Molly uvažovala, zda je skutečně tak mladá, jak vypadá. "Je mi potěšením s vámi obchodovat, slečno Olihňová. Domluvím schůzku. V Octaviově ubytovně, předpokládám?"
Molly tlačila Filipa pryč a hlasy jednačtyřiceti duchů jí šeptaly do uší. "Zítra o půlnoci. Mám uzávěrku".
* * *
Pochopitelně nepřišel sám. Bezohlední obchodníci jsou zřídkakdy tak hloupí.
Molly věděla, kdo to bude. Měla podezření už dlouho před svou smrtí a vzpomínky se jí od předchozí noci stále vracely. A tady stál, vysoký a nahrbený se stříbrnou hůlkou, ulízlé ubývající bílé vlasy, černý oblek a vzezření lakomce, jehož jediným problémem je, že všichni ostatní mají příliš mnoho peněz. Prodejcem Octaviovy ubytovny byl Elphinstone McTeague. Mohl to být jen on.
Přivedl si s sebou tři osobní strážce a právníka, všechny se zbraněmi a lucernami. Na tom nezáleželo.
McTeague nikdy nespatřil to, co ho zasáhlo. Stál v rozhlehlé hale Octaviovy ubytovny a díval se špatným směrem, když Molly mávla rukou a z temnoty vrhla Filipa.
"Liška!"
Zasáhl McTeague do týla se zvukem, jako když do sebe narazí dva sudy, a vysoký muž se beze slova zhroutil.
"Přímo do kokosu, Molly", houkl Filip, zatímco se kutálel pryč, a zaklel, když jeho cigareta odlétla opačným směrem.
Právník pohlédl na Filipa a s křikem uprchl. Na osobní strážce, nejsilnější muže najaté v Hornických a montérských odborech s tvářemi jako naklepané maso, nyní zmateně přešlapujících, skočil z lustru nekrotický stroj. Podkožní stříkačky se zaleskly a bodly a bylo po všem, než se Filip přestal točit.
Šeptavé hlasy mrtvých zasílily. Molly popadla McTeagua za jazyk jako svěrákem a začala ho táhnout do sklepa.
* * *
McTeague se probudil v naprosté temnotě. Ležel na něžem tvrdém a chuchvalcovitém, hlava a ústa ho bolely a cítil hrubou látku. Jen chvíli mu trvalo, než si uvědomil, že látkou je jutový pytel, ve kterém byl zabalen, načež začal Elphinstone McTeague křičet a házet sebou.
Pytel byl pevně zavázán a hrůza ho hrozila připravit o rozum, ale po chvíli našel otvor a s chraplavým výkřikem jím prostrčil útlou paži. Zatlačil a provaz se uvolnil, McTeague spadl, odkopal pytel a zanadával na temnotu, dokud neležel bez dechu a vyčerpán, hlava mu třeštila bolestí.
"Děkuji, že jste se k nám připojil, pane McTeague", pravil Filip, zatímco Molly škrtla zápalkou a rozsvítila lucernu jednoho z osobních strážců. Tím dala McTeaguemu chvíli, aby poznal okolí.
Molly seděla na bílé židli před otvorem ve zdi do podzemní komnaty, Filip na soklu po jedné straně a Ponto dřepěl na druhém. Paní Dusilová hleděla stoicky z vhodného místa v Mollyiných natupírovaných vlasech. Molly měla v jedné ruce notes a ve druhé pero. Nepotřebovala je, ale s nimi se znovu cítila dobře. Elphinstone McTeague ležel na hromadě jedenačtyřiceti pytlů.
Molly to zabralo celý předchozí den, ale ona a nekrotický stroj udělali drobné změny v duchovním ginu, na kterém pracoval Seamus. Prázdné lahve ležely rozházené kolem železem obložené místnosti a účinek jejich obashu na pozůstatky jedenačtyřiceti obyvatel Octaviovy ubytovny už začal být cítit.
McTeague ztuhl, když se beztvaré stíny za ním pohnuly.
"Ááááá!", zakřičel a vyskočil na nohy, ale pytle všude kolem něj se nyní hýbaly a on s klením upadl.
"Jedeme na záznam, pane McTeague", děl Filip. "Pozor na jazyk".
MrTeague se odkutálel na stranu, odkopával nohy a chňapající ruce, dokud nesklouzl z hromady pytlů na troskami pokrytou podlahu. Plazil se skrz kusy rezavého kovu a skla a skrčil se u vzdálenější stěny, držel se za hruď a sípal.
"Jen si chci shrnout fakta, pan McTeague", pravil Filip. "Nezabere to dlouho. Je to tedy tak, že jste tajně koupil ubytovnu, lhal jste Malifauxskému deníku a vlastně také všem ostatním, a pak jste zabil staré nebožáky žijící zde, abyste mohl kopat pod ubytovnou a hledat pradávné relikvie a zbohatnout, aniž by se to kdokoliv dozvěděl?"
"Svatí chraňte nás!", zaúpěl McTeague, když se k němu jako hejno hnědých červů sunula hromada špinavých pytlů.
"To bych bral jako 'ano', Molly", prohodil Filip koutkem úst. "A je to tedy tak, že jste se vloupal do této komnaty, probudil mnohanohého přítele zde mé společnice a v hrůze zanechal kopání pod ubytovnou, načež jste zveřejnil příběh o vyzařování ze stok a na další rok Octaviovu ubytovnu zapečetil?"
"Pomozte mi!", vydechl McTeague s rukou na srdci. Z jeho tváře zmizela veškerá barva. Pytle byly jako hejno obří havěti, vrávoravě a škubavě se blížilo troskami a hrozilo ho každým okamžikem zaplavit.
Z jednoho pytle vyrazila šedá ruka tvořená z kostí pokrytá jen tenoučkou vrstvou shnilé kůže a popadla ho za kotník. Přitiskl se ke zdi a zaječel.
"Další 'ano', řekl bych, Molly", poradil Filip. "Byl byste rád, kdybychom vás zachrániili, pan McTeague? Vzali do bezpečí před těmito vašimi bývalými zákazníky, nyní spravedlivě rozhořčenými? Tisk se vždy snaží ochránit své zdroje".
McTeagueova ústa se několikrát otevřela a zavřela, ale nedokázal vydat ani hlásek, a tak začal přikyvovat jak nejrychleji dokázal.
Na tichý pokyn od Molly vyrazil kupředu nekrotický stroj a jedním skokem se ocitl před McTeaguem. V jedné ruce nesl lístek a ve druhém pero.
"Podepište toto", zavolal naň Filip.
Ze shnilých pytlů vykoukly další ruce a popadly McTeagua za nohy a kolena, zatímco on kvapně popadl pero a naškrábal svůj podpis, přičemž se z jeho bezkrvých rtů vydral hrůzyplný sten. Stroj si vzal lístek a bez námahy McTeagua zvedl. Ruce uvolnily svůj stisk.
Molly vstala, přešla místnost a přidala se ke stroji u podstavce na vzdálenějším konci místnosti. Nekrotický stroj položil McTeagua na podstavec, a pak mu zabodl jednu ze svých jehel do hrudi. Ten zaječel, když do jeho těla vtekla bledě zelená tekutina ze stříkačky.
"Ne! Počkat! Co…?", zvolal, a pak Molly zvedla poslední zbývající nádobu, na což potřebovala všechnu svou nemrtvou sílu, a položila ji kolem něj, čímž utnula jeho prosby. Okraj se skřípěním zapadl do drážky podél soklu a Molly s ním zatočila, aby ho uzamkla na místě. Uvnitř McTeague marně bušil svými pěstmi do tvrdého skla, ale Molly slyšela jen jemné dunění, jakoby z velké dálky.
Zvedla Filipa a opustila místnost, obracejíc se pro poslední pohled. McTeague rozpačitě klečel a bušil pěstmi do skleněných zdí svého vězení. Směs v jeho žilách ho nezabije. Místo toho ho naplnila částí nemrtvé esence nekrotického stroje. To ho udrží naživu v nádobě, i když vydýchá vzduch, po staletí. Zhasla lucernu a padla tma.
"Uzavři to tu", nařídila Molly svému věrnému stroji. "Strhni za námi strop".
Když kráčela po strmém svahu, Ponto strhl kovové lešení podepírající zdi. Hrubá prkna praskla a zhroutila se následovaná množstvím černé země, která zavalila schody i sklepní místnost.
Když vyšli na ulici venku, Molly si uvědomila, že v hlavě už neslyší hlasy. Octaviova ubytovna konečně ztichla.
"Zpět k Seamusovi?", zeptal se Filip, když ho Molly znovu usadila do nyní velmi špinavého lůžka v kočárku. Jediná fungující plynová lampa v ulici žalostně zablikala.
Molly složila dopis, který podepsal McTeague, a další list papíru do obálky se jediným slovem: 'Editor'. Na zpáteční cestě do staré palírny ho vhodí do noční schránky Malifauxského deníku.
"Nebude Seamus, abych to řekl kulantně, mírně rozladěn, že jsi mu vzala tolik jeho vzácného duchovního ginu?", přemýšlel nahlas Filip.
Molly nezúčastněně pokrčila rameny. Seamuse pravděpodobně už stejně nudilo jeho vaření a vyrazil za nějakým dalším divokým pátráním. Zapálila Filipovi cigaretu zápalkou, kterou vzala jednomu z osobních strážců, a vložila mu ji do úst. Ozval se syčivý zvuk.
"Druhou stranou, Molly, pokud můžeš".
Molly obrátila cigaretu a vložila ji zpět. Na omluvu Filipa pohladila.
"K noze, hochu!", zavolala a Ponto se vynořil z mlhy do světla lampy a otřel se o ní. Podrbala ho na hlavě a on se chvěl rozkoší.
"Víš, drahá Molly", pronesl Filip s cigaretou v puse, "Mě se nezdá, že je to hoch. Jen mám takový pocit"
Molly chvíli přemýšlela a uvědomila si, že Filip má asi pravdu. Utrhla kus z korby kočárku a přivázala ho ke stroji. Když se s potěšeným výrazem na tváři narovnala, mosaznokoženou hlavu jejího věrného druha zdobila růžová stuha. Stroj radostně odskákal.
Roztlačila kočárek, jehož dřevěná kola klouzala na vlhké dlažbě, Filip spokojeně bafal, a společně odkráčeli do mlhy.
3. října
Exkluzivně!
Elphinstone McTeague podepsal přiznání k vraždě!
Ale místo jeho pobytu zůstává neznámé!
Napsal Gideon Trump, šéfredaktor, a Molly Olihňová (zesnulá)
Malifauxský deník odhalil šokující informace o strašlivém příběhu podvodu a vraždy…
"Ale bude to fungovat?", zeptal se právník.
Haim Clements, vrchní civilní inženýr cechovního dopravního úseku, přeložil plány. Nelíbilo se mu, že je tam, kde je, nemluvě o tom, kdo je, ale tato otázka ho vrátila na bezpečnou půdu. "Ano", odvětil. "Naprosto! Je to důmyslné. Trojnásobně či čtyřnásobně to zvýší výkon v síti, aniž by bylo potřeba vyměnit kabely nebo postavit nové věže. Je to všechno o rozdělovacím systému na hlavních nádražích. Tyto gyroskopické spoje jsou obdivuhodné. Kde jsme je zíkali?"
Právník s úlisnou lehkostí natáhl ruku v rukavičce a Clements po chvíli zdráhání plány vrátil. "Děkuji, pane Clementsi", pravil právník. "To bude vše".
Clements se podíval z právníka na maskovaného muže sedícího za stolem a znovu zpátky. Když procházel bočními dveřmi, vrátila se na jeho vousatou tvář barva. Právník za ním zavřel a podal plány muži u stolu.
Lucius Matheson, guvernérův sekretář, položil přeložené plány na svůj stůl, pak na ně přiložil mosazné těžítko. Ve vyleštěném kovu viděl odraz své vlastní stříbrné masky. "Chci, aby se na tomto začalo ihned pracovat. Nejvyšší priorita".
"Jak si přejete", odvětil právník, Olginous Flinch. Jako u všech Luciových právníků i jeho smrtelně bledou tvář zdobil neustálý vědoucí úšklebek a nosil zdobenou škrabošku. Dnes Flinch upřednostnil elegantní design ve tvaru dvou třpytivých, zlatých labutí. Když mluvil, pevně propletl prsty, jakoby v rukou skrýval tajemství. "Náš muž by se rád vrátil. Dělá si starosti o své bezpečí".
Lucius vstal a došel k oknu. Jeho vysoké boty nedělaly na silném koberci žádný hluk a jeho krok byl ladný jako u lovící kočky. Přehlédl město sleduje linii železnice kolem Nové výstavby a k dolům v horách. "Potřebuji od něj ještě jeden úkol, pane Flinchi. A až s ním budete mluvit, řekněte mu, že se všichni staráme o jeho bezpečí". Obrátil hlavu, a přestože stříbrná maska všechno zakrývala, Flinchovi bylo jasné, že se Lucius ďábelsky usmívá. "Řekněte mu, že neustanu v dohlížení na jakoukoliv škodu, co by se mu mohla přihodit".
* * *
O čtyři měsíce později, Zem, Trhlinové nádraží
"Chceš něco vidět?", zeptal se Edward Estlin a jeho vyhublá bledá tvář pod umaštěnou cechovní kšiltovkou se ušklíbla. "Myslím opravdu něco?"
Jeho mladý pomocník, John Cole, tiše přikývl, oči rozšířené zvědavostí.
Edward si klekl a otevřel železný poklop ve střeše vagónu, na naolejovaných pantech to šlo snadno a tiše. Vše uvnitř skrýval neproniknutelný stín, dokud se mračna neroztrhala a neobjevilo se měsíční světlo.
John Cole s výdechem uskočil a téměř uklouzl. Pak se přišoural zpátky k poklopu a pohlédl přes okraj. Po zádech mu přeběhl mráz.
"Nikdy jsi ho neviděl zblízka?", zeptal se Edward rozhlížeje se. Obrovské opevněné nádraží nebylo nikdy klidné, ani uprostřed noci, ale nikdo se nedíval jejich směrem.
John Cole potřásl hlavou, až jeho blonďaté kadeře zavlály.
"Tenhle vagón je jich plnej, stejně jako ten další", děl Edward. "A ten za nim".
John Cole polkl. "Kdokoliv by s tim moh začít válku".
Edward zavřel poklop. "Pak je dobře, že mířej skrz trhlinu, co?"
* * *
Zásobovací depo Kyselov, Malifaux
"Zpráva pro pana Waugha", vykřikla kurýrka.
Cechovní proviantní důstojník Leon Stubbs si ji prohlédl od hlavy po paty. Malá jako střízlík s malýma šedýma očima za velkými brýlemi a s velkou tužkou vraženou do vlasů. Stubbovo dobře rostlé tělo ji zastiňovalo, a ještě více obrovská budova zbrojního skladiště. Nic na ní nebylo, pomyslel si Stubbs, ani za co vzít. Bylo to vlastně skoro dítě. Vrátil se zpátky ke svému seznamu. "Nikdy jsem neslyšel o žádném Waughovi. Zmiz!"
Chvíli si myslel, že se mu něco zdá, pak si uvědomil, že z průchodu za sebou slyší pláč. Rozčileně so otočil. "Do stačilo. Dívky tvého věku by měly být v dolech, ne se ztrácet ve zbrojních docích a plakat. Doly by ti vysušily oči". Vzlykot pokračoval. "Pro dobro boží. Zkus to u stožáru. Tam ho budou znát".
Popotáhla, narovnala si brýle a dlaní si protřela oči. "Slídivej Simmons mě zbije, když se zpozdím". Držela svůj blok. "Můžete? Aby věděl, že jsem tu byla". Zatímco Stubbs váhal, dodala: "Nechci být zase zbita, pane, prosím".
"Dobře". Bude to patrně rychlejší, než ji plácnout, a menší šance se zašpinit nudlemi a slzami. "Dej to sem".
Dívka mu s dalším posmrknutím podala blok, ale tužka se jí zamotala do řemínku brýlí. Vylétla jí z ruky a dopadla na zem, kde zmizela mezi naskládanými bednami.
Znovu vytryskly slzy a Stabbs se rychle podepsal do bloku vlastní tužkou, načež jí ho strčil zpátky do ruky. "Teď zmiz, ty malá nešťastnice, a už mě neotravuj".
Dívka se obrátila a utekla a Stubbs se vrátil k plánování rozvržení nákladu pro Velkorysého.
Když byla dívka z dohledu, přestala plakat, odhodila blok i brýle a rychle vyrazila na místo setkání.
Daleko za ní odložená tužka syčela tak tiše, že to nikdo nemohl slyšet.
* * *
Město Malifaux
"Nemyslete si, že odporuji", pravil Leroy Billings a své chvějící se ruce měl stále zvednuté v obvyklé pozici, "ale jste si jistí, že víte, co si berete?"
Maskovaný muž držící pistoli neřekl nic, ale Leroy se pro to necítil o nic lépe. Co když si uvědomí, co skutečně ukradli, a v záchvatu zuřivosti se vrátí do jeho obchodu a zastřelí ho. A také jeho asistenta, ale hlavně jeho.
"Podívejte", zkusil to znovu. "Víte, co je v těch lahvích? Není to cenné. Je to jen…"
Zmlkl, když na něj maskovaný muž namířil pistoli. Jeho druh naplnil dva velké hnědé skleněné džbány a zmizel zadními dveřmi. Pistolník ho následoval a Leroy a jeho asistant zůstali na místě, překvapivě živí.
"…lék pro zvířata", dokončil šeptem a jeho mladý asistent omdlel".
* * *
Další den, Důlní středisko Mokřina
Angličan Ivan vypadal v průmyslovém chaosu důlních prací tak zjevně nepatřičně, že noví rekruti často přestali pracovat a jen zírali. Jejich zkušenější druzi to rychle napravili ranou za ucho a všichni se brzo naučili - nikdo nezírá na Angličana Ivana.
Jak udržel svou černou buřinku a dvouřadové sako v čistotě před prachem a kouřem vířícím ve velkém důlním komplexu zůstávalo členům Hornických a montérských odborů záhadou. Bez ohledu na to, kam šel, obklopen ze všech stran dělníky zčernalými od oleje nebo proměněné v duchy vrstvou popela, jeho světlé volné kalhoty a nízké bílé boty vypadaly nedotčeny a jeho modrá kravata dokonce i v nejtlumenějším světle zářila jako letní obloha. Zastiňovala dokonce i křišťálově čistý dušekam na jeho slonovinové vycházkové holi.
Téměř vše, co dělníci a předáci v dole o Angličanu Ivanovi věděli, bylo jeho jméno, a i v tom se velmi mýlili. Nebyl angličan. A jak by řekl kdokoliv, kdo byl přivítán jeho vášnivým "Áhoj!", jeho přízvuk byl stejně ruský jako stepního vlka. A nejmenoval se Ivan.
Samosebou, byly tu zvěsti, že pracuje pro čistírnu. Byly zvěsti, že prakticky každý cizinec procházející doly pracoval pro čistírnu a většina starých horníků ráda naznačovala, že někdy v minulosti pro čistírnu dělali, moudrému napověz, víc neřeknu. Stejně jako zvěsti o tom, co čistírna dělala, směřovaly do říše mýtů a legend.
Zvěsti o Angličanu Ivanovi byly pravdivé.
Zastavil se na svažující se cestě vedoucí od Jámy čtyři a uhladil si svůj navoskovaný knír. Kolem se šinuli těžcí paroborgové a jejich železné nohy rozkopávaly mračna prachu, zatímco horníci před nimi ustupovali. Ivan si jich nevšímal a paroborgové chodili kolem něj. Budova vpředu byla dlouhá, nízká s kachlíkovanou střechou a procházel jí stálý proud horníků odcházejících ze směny. Ve skutečnosti to byla obyčejná čistírna, jedna z mnoha v důlním středisku. Tato však byla postavena před Soupajícím strojem.
Ivan přešel kolem pomalé řady. Drnčení a cákání po jeho vstupu znatelně ztichlo a on rychle vešel do dveří vzadu. Bílé oko McGee sedící na židli u dveří na něj slepě kývlo a přestalo si hrát se svým ústním orgánem dost dlouhým k použití jako závora. Ivan prošel k holé skále za domem. Dveře se za ním zamkly. Skála se chvěla pohybem Stoupajícího stroje.
Bylo to, jakoby se vnitřní soukolí obřích hodinek zřítilo z oblohy a zarylo do země. Z velkých zářezů rozesetých ve sklaní stěně vybíhaly tucty železných zubů velikosti ruských kol rotujících na hluboko skrytých osách a čepech. Všechny z pohledu vnějšího pozorovatele rotovaly nahoru, odtud jeho jméno. Chvíli se na něj dívejte a budete přesvědčeni, že celý automat šplhá zpátky na oblohu.
Stroj hrál klíčovou roli v práci Mokřinné čerpadlové stanice na druhé straně hory, ale čistírna se dostala do plánů také a Stoupající stroj hrál také tajnější, druhotnou roli.
Angličan Ivan vytáhl z náprsní kapsy své vesty zlaté kapesní hodinky a svou hůlkou odklepal čas. V pravou chvíli si stoupl na jeden z mohutných zubů. Pohodlně stojící v mezeře lidské velikosti mezi železnými zuby rychle stoupal. Zub zapadl do dalšího velkého zubu, ale Ivan si pro sebe pouze broukal. Nic se mu nestalo a chybějící zub v dalším, horizontálním kole, zajišťoval, že zůstal nezraněn. Bylo to vše o načasování, jako když sestupoval z prvního zubu na skrytou plošinu ve skále a přímo na další zub na druhé straně.
Tak šel, ze zubu na zub, výše a výše, každý krok dokonale načasován. Pokud by člověk přesně nevěděl, kam a kdy během tohoto stoupání vkročit, byl by surově rozdrcen zuby vážícími víc než valící se klády.
Poslední zub ho vynesl ke dveřím ve skalní stěne hluboko v hoře. Nápis na dveřích hlásal: "Oddělení negalantních záležitostí". Vešel a čekal na ostatní.
První byl Gibson DeWalt. Velmi malý, černý, vousatý a šlachovitý v olejem ušpiněných montérkách a koženém opasku s nástroji. "Angličane", pravil unyle, než se usadil na židli v malé místnosti. Rozhlédl se a svou pozornost na chvíli věnoval smetanové obálce ležící na malém kulatém stole, pak se naklonil zpět ke zdi a zavřel oči. "Aspoň budou lívance".
Další přišel Hannibal Vholes. Dveře se prudce otevřely a Vholes vyplnil železné veřeje. I bez svého vzpěračského náčiní byl silný jako vůl, ale silový postroj obepínající mu jako klec hruď a ramena mu umožňoval vrátit bez pomoci vagón na koleje. U pasu měl pušku s hlavní jako roura od kamen.
DeWalt mrkl. "Koukej, Angličane. Jsme zachráněni. Všechno, co teď potřebujeme, je mise, kde se zvedaj těžký předměty zdola nahoru".
Hannibal vstoupil a motor na jeho zádech slabě zasyčel. "Neznám tě, malý muži. Možná by sis měl sednout stranou. Odbory na tohle potřebují muže".
"Bude to naše malé tajemství", zavřela za sebou dveře Eva Havenhand. Měla na sobě svářečskou halenu s dlouhou elektrickou šňůrou u pasu stočenou jako bič.
"Co tu sakra dělá ona?", vykřikl Hannibal.
"Vnáším trochu půvabu do naší šťastné rodiny", pravila. "Ahoj, Angličane. Je to dlouho". Obrátila se na DeWalta, natáhla ruku, a pak ji stáhla zpátky. "Eva Havenhand. Nebudeme si potřásat, bez urážky. Mimochodem, šel si sem přes čistírnu. Potkali jsme se už?".
"Ne", pravil DeWalt. "Ale takový štěstí nemohlo trvat věčně".
"Kdo to sakra je, Angličane?", zeptal se Hannibal.
"Eva Havanhand", odvětila. "Napsala bych to, ale to by tě asi přivedlo do rozpaků. Líbí se mi tvoje puška. Předpokládám, že to bylo to největší, co měli. Možná by se hodilo mít to víc vepředu, jestli víš, co tím myslím".
"Evo", varoval ji Ivan. "Nehraj si se svými novými přáteli".
"Někdy to chce někoho cizího, aby řekl trpkou pravdu, Angličane. To je vše. Ty jsi přibral. Vidíš? Nikdo ti to neřekne, jen já".
"A nepoužívají se hrubá slova, Hannibale", pravil Ivan. "To je moje pravidlo číslo jedna. Minule jsem ti to říkal".
"Sakra, Angličane, zastřelim tyhle dva a…"
Ozvalo se hlasité plesknutí a Hannibal zůstal překvapeně stát s otevřenými ústy. Ivan mu dal facku.
"Žádná hrubá slova, pane Vholes. Žádná".
Hannibal protáhl čelist. "Co to do prdele…"
Plác.
"Angličane. Přestaň mě fackovat, kurva!".
Plác.
Hannibalova tvář potemněla a pneumatické převody na jeho postrojích zakvílely, když se mu protáhla ramena, ale Ivan zdvihl prst jako mentor. "Moje pravidlo číslo jedna".
Hannibalova ramena ochabla a on si sedl na židli. "Za to všechno, páni a… jémine".
Ivan přešel k malému stolu uprostřed místnosti a zvedl obálku. Přečetl si dopis uvnitř, a pak jej podal DeWaltovi.
"Náš dobrodinec je rozrušen. Cech sebral něco, co by mít neměl", pravil. "Takže my to vrátíme".
* * *
Později toho večera, cechovní středisko
"Přiletí ke stožáru jedna kolem půlnoci. Už jsem poslal pro další strážníky, aby se tu do hodiny hlásili, takže budete mít dost mužů. A žádné chyby".
Kapitán hlídky přikývl. "Pane, mohu se zeptat, odkud ta informace pochází?"
Guvernérův sekretář naklonil hlavu. "Přichází hodně shora, kapitáne. Naši nepřátelé si myslí, že pro nás mají malé překvapení, ale já mám oči na místech, o kterých se jim nezdálo".
* * *
11 hodin
Byla noc a hvězdy břitce zářily. Angličan Ivan a tři členové jeho čistícího týmu tiše čekali ve stínu třicet stop vysoké cihlové zdi. Nad nimi plynové lampy osvětlovaly spodek cechovního vzduchovozu.
Vzduchovůz byl obrněný leviatan s nákladním prostorem na mozazných a dřevěných postrojích pod vzducholodí tvaru osmdesát stop dlouhého náboje. Kolem plynem naplněného balónu byla jednomístná stanoviště ježící se výzbrojí. Gondola dole zanikala pod žebrovaným obalem nahoře, ale Ivan věděl, že i tak byla mnohem větší než většina vagónů přijíždějících na Malifauxské nádraží. Také se ježila puškami a obrannými sítěmi - nelidští obyvatelé Malifaux uměli létat a tyto vzduchovozy vozily personál a cenné zboží pro Cech na velké vzdálenosti přes některé z nejnebezpečnějších částí města.
Vzduchovůz však neletěl volně. Byl zajištěn mohutným ocelovým kabalem silnějším než člověk. Kabel vybíhal z vrcholu dvěstě stop vysokého stožáru a mizel v temnotě. Další kabely vedly jinými směry spojujíce stožáry všude ve městě v síť ovládanou Cechem. Kabely se kolébaly ve větru a věže kolem zesilovaly jejich sténání do noci jako volání nějaké podzemní obludy.
"Těžko uvěřit, že něco tak velkýho a těžkýho může letět", zamumlal Hannibal.
"To protože to není těžké, ty křupane", zašeptala Eva. "Nebo možná je. Možná to nazývají lehčí než vzduch, jen aby zmátli hluboké myslitele, jako jsi ty".
Dveře v cihlové zdi se otevřely a objevila se hlava. Mžourající oči zamrkaly.
Ivan rázně vykročil a holí si postrčil buřinku. "Dobrý večer vám přeji, pane Pell. Doufám, že se máte dobře".
Pan Pell vkročil do uličky a vypadal v rozpacích. Jeho pokleslá ústa, zahnutý nos a vypouklé oči mu dodávaly výraz polekaného a ošklivého ptáka. "Ech, mám se dobře, děkuji. Dobře". Rozhlédl se. "Ehm, jak se máte?"
Ivan mírně přikývl. "Je chladná noc a někdy mě bolí kotníky, ale nosím teplé ponožky. Jinak si nemohu stěžovat".
"Bod pro tebe, Angličane", pravila Eva. "Nikdy se neptej Rusa, jak se má, vezme to doslovně", zašeptala panu Pellovi, než se protáhla kolem něj do dveří. DeWalt a Hannibal ji následovali.
"Pojďte, pane", zavolal Ivan na pana Pella míře za ostatními. "Není čas lelkovat".
Pell zavřel a zamkl dveře a kráčel za Ivanem, který nalezl svůj tým shromážděný u paty obřího dokového stožáru.
"Schody?", řekl Hannibal a hleděl na schody a železenou konstrukci tyčící se nahoře.
"Věděl jsem, že je chytrý", pravil DeWalt.
"Řekni mi, Hannibale, nenechals někdy vykradače hrobů samotnýho se svou hlavou?", zeptala se Eva.
"Myslel jsem", zasyčel Hannibal, "jestli nemáme použít nákladní výtah. Je to tak pětadvacet pater".
"Pan Pell říkal, že jakékoliv použití výtahu by neušlo pozornosti kontrolní věže", pravil Ivan. "Vylezeme. Je to dobré na rozproudění krve".
Nějaký čas jim zabralo, než dosáhli vrchodu, kde vyl vítr a holý kov byl jako led. Odtud je pan Pell vedl pryč od hlavní dokové věže k neosvětlenému provazovému žebříku, který visel ze zadní části gondoly. Jeden po druhém vyšplhali, Ivan jako poslední. Když šplhal, hlavní dokové schodiště zajelo do stožáru a zazněly odletové sirény. Šplhal rychleji. Jakmile byl na vzduchovoze, vytáhl žebřík a zavřel poklop.
Ocitl se ve skladišti plného zátěže. Celá místnost se krátce rozkývala a konstrukce zarachotila.
"Tak jsme uvnitř", pravil Ivan a protřel si ruce. "Soudruzi, vítejte na cechovním aerostatu Neomalenost. Toto je pan Solomon Pell, přítel našeho hnutí".
"Zadržte", zašeptal Pell chraplavě. "Nejsem zrátce. Je to jen o penězích. Vy a vaši můžou třeba viset".
"Prosím za prominutí. Peníze, samozřejmě, šlechetný motiv. Proč nám o penězích něco neřeknete?"
Pellovi zasvítily oči. "Milion v cechovních šecích do pokladny dnes v noci. Guvernérova kancelář nařídila dopravit všechny šeky sítí vzduchovozů. Je to zatraceně vidět…"
Ivan varovně zvedl prst.
"Myslím, je to jasně vidět, že jsou víc hlídané než vlaky, obrněné pásáky nebo vagóny".
"Pokud nemáte člověka uvnitř", řekl DeWalt hledě na Pella.
"Teď o vašem úkolu", obrátil se Pell na Ivana. "Na kterém vzduchovoze to přiletí?"
"Aerostat Prchlivý".
Pellovy oči se rozšířily. "Ale… ten už kotví u cechovního střediska! Hodinu! Už vyložili peníze!"
Ivan si poklepal na nos. "Nikdy se nebojte, pane Pelle. Jen nás vezměte k dokovém stožáru jedna u cechovního střediska a my to odtud vyzvedneme".
* * *
Půlnoc
Dokový stožár jedna tyčící se nad cechovním střediskem byl místem, kam vedly všechny kabely.
V polovině věže Haim Clements tiše kráčel po místnosti monitoruje vzduchovozou dopravu. Na velkém skleněném displeji dominujícím jedné stěně pohyblivé dráty a páky hýbaly s mosaznými symboly po vyrytých cestách. Některá symboly byly malé, označovaly vzduchovozové taxíky převážející malé skupiny či VIP osoby. Větší symboly ukazovaly na cechovní hlídkové vzduchovozy a největší ze všech označovaly mohutné nákladní vzduchovozy.
Pokud by se Clements podíval na tuto obrazovku jen před čtyřmi měsíci, než guvernérův sekretář nařídil vylepšit střdisko a přechodové systémy podle ukradených návrhů, pak by tu byl jen zlomek dopravy, na kterou dohlížel. Ale teď…
"To je teda něco, vrchní inženýre", pravila směnová dohlížitelka a její hlas zněl vděčně.
Clements přikývl. Mosazné symboly se odrážely v jeho zlatem lemovaných brýlých. "Operátoři toho nemusejí moc dělat, vidím".
Dohlížitelka zavrtěla hlavou. "Jen tu a tam. Centrální gyroskopy rozpoznají náklad automaticky a rozvedou jej podle vědeckých poměrů a principů. Je krásné to sledovat. Okouzlující, zvláště o rušných nocích, jako je tato".
"Bezpečnost byla zdvojnásobena, přinejmenším", děl Clements. "Nikdo neřekl proč, ale vysvětluje to tu aktivitu. Podívejte, tady můžete vidět účinek nového odletového vlnění na celý systém. Udivující".
Dohlížitelka přistoupila, nasadila si vlastní brýle a pozorně hleděla na skleněnou obrazovku. "Někdy to působí, jakoby to bylo živé. Jako, že to přemýšlí". Obrátila se. "Omlouvám se, vrchní inženýre. To je pošetilé".
Ale Clements si nebyl tak jistý.
* * *
Dokový stožár jedna se ježil druhotnými kotvícími stožáry připomínajícími trnovou korunu na vrcholu železného stromu. Zespoda vysílaly silné světlomety zářící sloupy k noční obloze. Velké velrybí tělo Neomalenosti bylo několika z nich osvětleno, vznášejíc se nad svým kotvištěm.
Pell se vrátil od okénka s tváří bledou. "Kotviště se hemží strážníky".
Ivan přikývl. "Něco očekávají. Nebo berou zabezpečení této zásilky skutečně velmi vážně. Vždycky jsou tu možnosti. Ale nebojte se, nebyli jsme objeveni".
"Ale jak se dostaneme dolů? Uvidí nás", hryzal si Pell upatlané klouby. "Jsme ztraceni".
Ivan ho plácl hřbetem ruky a podal mu pevně ovázaný balík. "Obleč si to, starý brachu. A vzmuž se".
Ivan se již oblékl a jeho tým byl téměř hotov. Podíval se na své kapesní hodinky. Načasování bylo dnes v noci vším.
"Pomysli na to, DeWalte", řekla Eva, když si elegantně zapínala svůj zářící oblek. "Tohle je určitě to nejčistější oblečení, co jsi kdy měl na sobě".
DeWaltova odpověď se ztratila v záhybech obleku, ale Ivan si byl jistý, že porušila jeho pravidlo číslo jedna.
"Angličane", děl Hannibal. "K čemu to… ehm, jářku, jsou tyhle věci?"
Oblečení bylo z jediného kusu utkaných kovových vláken a pokrývalo je od hlavy po paty. Mělo by být těžké, ale bylo tak tenké a pružné jako hedvábí. Ivan cítil, jak ho brní kůže tam, kde se kovového obleku dotkl, jakoby jím procházely elektrické mikroproudy. "DeWalte? To je tvůj výmysl?"
Jelikož se stále oblékal, zněl DeWaltův hlas tlumeně: "Je to Faradayův oblek".
Po dlouhé odmlce si Ivan uvědomil, že DeWalt považoval takové vysvětlení za dostatečné. Rozvedl to: "Jsou nesmírně citlivé na i nejdrobnější zlomky světla a ukazaují zcela mimořádné vlastnosti, pokud jsou plně osvětleny".
DeWaltova hlava se z obleku zašklebila. "Jo, jo, Angličane. Udělej to se zápalkou".
Ivan škrtl zápalkou. Jasně zaplála v temné dlani, ale přitom se všechny Faradayovy obleky rozzářily jako světlušky. "Pojďte do světla, mohu-li prosit".
Udělali krok k němu a on viděl na jejich tvářích překvapení. Šli jakoby ve vichřici.
"Tyto obleky zesitují tlak světla, jako plachta zesiluje účinek nejjemnějšícho vánku. S dostatečně silným světlem mohou tyto obleky změnit chůzi na sprint, nebo", ukázal na poklop, "smrtící skok na mírný". Jejich výraz se změnil ze zmateného na zcela šokovaný, když si uvědomili, jak zamýšlel dosáhnout země. "Až budete prolézat poklopem, je třeba počkat na silné světlo přecházející přes naší lokaci. Až k tomu dojde, skočte. Oblek zařídí zbytek.
"Ale… ale… nebudeme vidět?"
"Vidíte, jak se oblek leskne, pane Pell. Budete svíce skrytá v ohni. Nasaďte si kapuce a jdeme".
Eva byla u poklopu první. Když přes poklop přejelo strážní světlo, temnota zaplála elektrickou bílou. "Pokud tě už neuvidím, Angličane", řekla, když skočila, "chci ti jen říct, jdi do…"
A byla pryč. Její slova se ztratila ve vytí vichru. Další byl DeWalt, ale toho odstrčil Hannibal ("Žádný zakrslík neskočí přede mnou!"). DeWalt ho následoval ("Takže budeš zakrslíkovo doskočiště!"). Solomon Pell už ustupoval, ale Ivan to očekával, popadl ho za límec a skočil do světla.
* * *
Malifauxské sanatorium
Dveře se otevřely a vstoupila vrchní sestra Cynthia Dobrodítětová. Než za sebou zavřela dveře, doktor Pendergast slyšel kvílení a rány z východního křídla.
Vrchní sestra Dobrodítětová došla ke skříni s léky, odemkla ji a aniž by vůbec popřála doktorovi dobrý večer, začala plnit krabici tabletami. "Flebotomie a vypocení jejich stav nezlepšují, doktore", vysvětlila. "Pokud něco, jsou stále nervóznější. Potřebují víc sedativ. Nikdy jsem nic podobného neviděla, na mou čest".
"Dá se to přisoudit jedovatým plynům z řeky, sestro".
Pokračovala v naplňování krabice, vyčerpání a netrpělivost dodali jejímu hlasu ostrost. "Okna jsou celý den a noc zavřená. Tři z pacientů byli tak rozrušeni, že jsem je nechala svázat, ale jejich síla není přirozená. Další sedativa jsou jedinou možností, jinak dojde k nepokojům".
Doktor Pendergast vstal od svého stolu a vyrazil jí na pomoc. Pak spatřil pilulky, které cpala do krabice. "Dobrý bože, sestro! Řekněte, že jste žádnému pacientovi nedala tohle".
Ztuhla. "Celý den, doktore. Lahvičky jsou označeny: 'Sedativa'".
Doktor Pendergast jí vytrhl krabici a zblízka zkoumal jednu z bílých pilulek. Byly to stimulanty dávané koním a chrtům před závody. Začal se potit. Nejhorší malifauxští šílenci dostávali od rána mohutné dávky těchto medikamentů.
Zaslechl vzdálenou ránu a zvuk strážníkovy píšťalky. On a vrchní sestra Dobrodítětová vyběhli z místnosti nechávajíce za sebou pilulky a dvě velké skleněné lahvičky.
* * *
Byl to věčný, nadpozemský sestup.
Ivana brněla kůže, jakoby tam pluli električtí úhoři, zatímco všude kolem něj byla oslepující záře, kterou nemohl zahnat ani prudký vítr. Byl si vědom pohybu dolů, ale pomalého, jako padající list, a zanedlouho byl i tento pocit vzdálený a nejistý. Stále pevně svíral Pellův límec a čekal, až se dotkne země.
Jeho nohy tvrdě narazily do něčeho pevného. Pokusil se postavit, ale ztratil rovnováhu a sklouzl. Povrch byl hladký jako sklo a na dotek nepříjemně horký. Čočka světlometu, uvědomil si. Táhl téměř nic nevážícího Pella za sebou, odrazil se a skočil na okraj.
Ve chvíli, kdy se dostal ze světelného paprsku, jeho Faradayův oblek potemněl a v okamžiku se mu vrátila váha. Tentokrát byl na nohou jistější, přestože Pell dopadl vedle něj jako pytel a naříkal.
Dva dělníci ovládající světlo leželi v bezvědomí u zábradlí. Nad nimi stála Eva odmotávající svůj elektrický bič z jejich krků. Hannibal a DeWalt se krčili u schodiště.
Pod nimi ležel dvůr se zbožím sporadicky osvětlený plynovými lampami odhalujícími náklady beden i nízké cihlové budovy. Nalevo byla mohutná pata dokového stožáru, napravo větší skladiště oddělující dvůr od cechovního střediska, za vysokou zdí na druhé straně dvora tekla řeka.
"Jako za starých časů, Angličane", zašeptala Eva zajišťující paže a nohy mužů. "Vzpomínáš na von Neumanna?"
Ivan se usmál. "Mosazňáka! Ano, měl létající robotickou chobotnici. Pěkný vynález".
"Dokuds ho nevyhodil do vzduchu. Věci kolem tebe mají tendenci vyletět do vzduchu".
"To nemohu komentovat".
Ivan rychle shromáždil svůj tým. "Peníze jsou v osmi dřevěných bednách označených 'Účetní záznamy' a bedny jsou v současném době v baráku". Ivanova hůl ukázala na červené dveře osvětlované plynovou lampou.
Pell se zamračil. "Tak co je v sejfech?"
Ivan pokrčil rameny. "Nevím. Nejspíš účetní záznamy". Oči se mu rozzářily. "Agenti čistírny je vyměnili, než prošli trhlinou, a my je teď musíme jen sebrat, a pak se dostat zpátky sem, nahoru na Neomalenost za použití obrácených Faradayových obleků a budeme zpátky včas na lívance, než zjistí, co se stalo".
"Říkal jsem, že budou lívance", pravil DeWalt.
"Do pekla s vašimi lívanci, pane Ivane", děl Pell. "Moje snídaně je čtvrtina podílu. Mám vaše slovo?"
"Máte slovo džentlmena, pane. Říše nebyla postavena na ničem menším".
Ivan je vedl dolů po schodech a skrz dvůr se zbožím, přičemž se zdržoval ve stínech. Když došli k cihlové chatrči s červenými dveřmi, poslal dopředu Hannibala. "Nemám klíč, pane Vholes. Byl byste tak laskav?"
Zatímco Hannibal vystoupil kupředu, Evin elektrický bič šlehl a zasáhl plynovou lampu. Světlo zablikalo. Hannibal položil obě ruce na ocelové dveře, zapřel se a zatlačil. Pohon na jeho zádech silně zasyčel a pod krytem zazářilo načervenalé světlo. Ozvala se řada praskavých zvuků připomínajících otevření šampaňského. Vysypal se cihlový prach a konce kovových hřebíků odlétly do temnoty. Pohon vydával zlověstné dunění, zatímco dveře kvílely na protest, a pak s podivně uspokojivým lupnutím se Hannibal dostal dovnitř a vylomené dveře držel před sebou.
Ivanovi druzi se rychle protáhli dovnitř boudy, a on, jakmile si byl jist, že hluk nepřitáhl pozornost, je následoval.
"Hannibale, dveře, mohu-li prosit".
Velký dělník zasadil dveře zpět na místo. Ivan zvedl svou hůl a z dušekamu na ní vyšlo slabé, smetanové světlo.
Bouda byla prázdná.
Pell se zděšeně obrátil, zatímco ostatní se na Ivana překvapeně dívali.
"Co to ve jménu…", bylo vše, co Solomon Penn dokázal říci, než ho Ivan rázně praštil do spánku svou holí. Podruhé té noci se zhroutil jako pytel.
"Zajisti ho, prosím, Evo. Jemně. Udělal pro nás dobrou službu. Dobře, dobře, jen ho šoupni ke zdi, tam. Není to pytel brambor, Evo. Bude mít modřiny. Děkuji". Ivan otáčel svou hůlkou, a pak na ni položil obě ruce. "Pánové. Dámo. Překvapení vyvolalo váš neklid, takže mě nechte povzbudit vašeho ducha trochou ryzí pravdy. Nejsou tu žádné peníze".
Nastalo ohromující ticho.
Nakonec si DeWalt odkašlal a vyprskl: "Jasný. Věděl jsem, že je něco špatně, když jsi začal mluvit o obrácených Faradayových oblecích. To nedávalo smysl. Jak jsi si mohl myslet, že by takové pitomosti někdo věřil?"
* * *
Vrchní inženýr Haim Clements věděl, že něco je špatně. Vždycky mu stačil pohled na kus nového projektu a věděl, zda bude fungovat či nikoliv. Jakmile začal uvažovat nad složitými skly zobrazovacího panelu v kontrolní věži jako o mechanických operacích, v žaludku mu začal sílit ošklivý pocit. Pokud by byl panel vlakem, pak by řekl, že vykolejí.
Zavolal na směnovou dohlížitelku, naléhavě na ni zamával přes místnost. "Podívejte se na to! Řekněte mi, co vidíte".
Chvíli studovala displej a potřásla hlavou. "Velký provoz kolem dokového stožáru jedna, možná víc než kdy dřív, ale…"
"Nevšímejte si toho množství, zapomeňte na směr, kterým míří, a jen se podívejte na označení cíle".
"Ale co to…" Její tvář zbledla. "Ach ne!"
Začala křičet příkazy operátorům, ale Clements věděl, že je příliš pozdě. Tři čtvrtiny vzduchovozů v síti, stovky tun oceli a mosazi, směřovaly na dokový stožár jedna přesně ve stejnou chvíli.
* * *
Evina tvář byla nerozluštitelná. "Vysvětlíš nám to, Angličane? Nelíbí se mi, že si se mnou někdo pohrává".
Ivan zvedl svou hůl. "Vysvětlení? Ne. Místo toho udělám tohle". Z dušekamu na konci jeho hole vyšlehly bílé světelné paprsky. Jeden zasáhl Evu do hrudi a se zahřměním ji odhodil dozadu. Další udělal totéž s DeWaltem. Oba leželi, kde upadli, a zvedal se z nich jemný kouř.
"Angličane?", pravil Hannibal směřující ke dveřím. Jeho pěsti se zvedly a jeho ramenní postroj zakvílel.
"Odneste je pryč, pane Vholes. Nemáte představu, v jakých vězíte potížích, ale guvernérův sekretář vám to všechno vysvětlí, až dorazí. A abych to objasnil, mám v úmyslu nakrmit vámi jeho právníky".
"Co?"
Ivan otočil hůlkou, a pak nakopl DeWaltovo tělo. Žádná reakce. "Ty plány, které jste předal, ty o autonomním centru vzduchovozové sítě. Byly podstrčeny našimi přáteli v hnutí. Chtěli, abyste je doručil Cechu, a vy jste jako hloupý křupan přesně to udělal".
Hannibal neřekl nic, jeho výraz byl ostražitý.
"Naneštěstí jsem se dozvěděl, co jste udělal, až po měsících. Všechny obvyklé komunikační kanály z Mokřiny byly hnutím uzavřeny. Zosnoval jsem tuto misi, abych sem mohl být poslán a mohl Lucia osobně varovat, ale je příliš pozdě. Ano, pane Vholes, pracuji také pro Lucia.
"Lucius nic…"
"Neřekl vám o mě? Proč by to dělal? Nemyslíte si, že by měl v odborech jen jednoho špeha, že? Náš kontakt v hnutí zfalšoval ty plány, takže ve zvoleném čase a datu logické stroje v srdci toho všeho způsobí katastrofu dost velkou, aby zničila celou síť. Použil vás. A to se stane přímo nad našimi hlavami. Řekněte mi, pane Vholes, až dorazí, koho si myslíte, že z toho Lucius obviní?"
Hannibal se začal potit a zbledl. Několikrát se zakoktal, než řekl: "To není… tamto není… já mohu…"
"Můžete to vysvětlit? Velmi bych si užil sledování, jak se o to snažíte, až na nás budou pršet kusy vzduchovozů. Přinejlepším bolestivě zemřete. Přinejhorším Lucius rozhodne, že jste ve skutečnosti dvojitý agent. Pokud si to bude myslet, nedá se říci, co vám udělá. Kdo ví, může si dokonce sundat masku a nechat vás podívat se, co je pod ní.
Hannibalovy oči se rozšířily. Vykročil, natáhl se k Ivanovi a jeho pohon slabě pískal. "Musíš mi pomoc, Angličane!"
Ivan roztáhl ruce s výrazem 'co mám dělat?'
"Musíš mi pomoct! Počkat! Mám to tady, vezmi si to". Hannibal odmontoval nábojový buben ze své pušky. Zevnitř vytáhl pevně složený balík papírů a podal je Ivanovi. "Toto je důkaz, Angličane! Pokud mu řekneš, že nejsem dvojitý agent, a on uvidí tohle, všechno bude v pořádku. Vím to!"
Ivan si odfrkl. "Co to k čertu je?"
"Plány! Prototyp leviatana. Přísahám, Angličane, na hrob své matky, přísahám. Musíš mu říct, že to nebyla moje chyba. Chtěl jsem vás všechny opustit při první příležitosti a dát Luciovi tohle. Snažím se k němu dostat už měsíce, a pak jsi mě vybral pro tuto misi a já si pomyslel, že pokud mu to dám, tak mě propustí. Musíš mu to říct".
"Ano, Hannibale. Vybral jsem tě". Než mohl obrovský dělník reagovat, Ivan vytrhl plány na leviatana z jeho napřažené ruky. "Vy dva jste to všechno slyšeli? Promiň, DeWalte. Omlouvám se, Evo. Jen dočasná paralýza. Nemohl jsem se spolehnout na to, že nezasáhnete. Vybral jsem tě, Hannibale, protože jsme věděli, že někde ty plány máš, a náš dobrodinec je opravdu, ale opravdu chtěl zpátky, ale my věděli, že by je nikdy neviděl, pokud by se jen zeptal. Ale pokud ti dáme možnost doručit je osobně, například pokud tě vyberu na misi, která tě třeba vezme do cechovního střediska, pak bude slušná šance, že je vezmeš s sebou". Ivan je strčil do náprsní kapsy. "Děkuji vám, pane Vholes".
DeWalt zavrčel a posadil se. "Můžete to vy dva zopakovat od začátku?"
Eva vrávoravě vstala s elektrickým bičem v ruce. "Vholes, ty zrádný kuse…"
Ivan varovně zvedl prst, právě když Hannibal zvedl svou pušku a zmáčkl spoušť. Nic se nestalo. "Odmontoval jste zásobník, pane. A já věřím, že otevření dveří značně vyčerpalo váš silový pohon. Nicméně", naklonil Ivan svou hůl proti zdi a zvedl pěst, "pokud chcete dělat nepříjemnosti, mám dva dobré přátele markýze z Queensbury přímo zde".
Hannibal se rozběhl. Rozrazil dveře a prchl do noci. DeWalt a Eva spěchali k otevřeným veřejím, ale Ivan je zavolal zpátky. "Nechte ho jít. Dnes máme uvařit větší rybu".
Eva se obrátila. "Dobře, Angličane. Dostals mě. Co tu máme ještě udělat? A nemysli si, že ti odpustím, žes mě střelil tou věcí".
"Jen aby bylo jasno", pravil DeWalt a otřel si čelo. "Nejsou tu žádný peníze, co?"
Zpoza řeky se ozvala vzdálená siréna spolu s rostoucím množství strážnických píšťalek.
"Pokud se nepletu, a to já zřídka", děl Ivan, "ten zvuk jakoby přicházel ze sanatoria. Přemýšlím, co se tam v tuto hodinu asi událo".
Ty zvuky byly déměř okamžitě přehlušeny nouzovými houkačkami, které zazněly na dvoře ze směru od osvětlených stožárů.
"To je varování před srážkou", sdělil jim DeWalt. "Takže byla pravda, že ty plány, co Vholes ukradl, byly zfalšovány?"
Ivan se usmál. "Pojďte, máme ještě poslední úkol a já budu potřebovat vaše znalosti, pan DeWalt".
* * *
Aerostat Velkorysý byl největší třídou vojenských vzduchovozů v držení Cechu. Od přídě po záď měřil plných sto stop a dokázal nést obrovský náklad. V současnosti pokračoval plně automatizován po Kyselovské trase míře k cechovnímu středisku a stožáru jedna. Jeho kapitán horečně signalizoval řídící věži, že Velkorysý a čtyři další vzduchovozy přijíždějí k doku ve stejný čas. Byly přivázány na kabelech, proto nemohli kapitáni žádné z lodí nic dělat.
V zavěšeném břiše Velkorysého byly naskládány bedny s municí. Mezi dvěma těmito bednami byla zcela zapadlá věcička vypadající jako tužka.
Uvnitř byla tužka dutá a velmi precisně vyrobený kousek cínu odděloval kyselinu od tekutého katalyzátoru. Kyselina se proleptávala cínem již více než den, a ve chvíli, kdy zazněly varovné sirény, cín praskl a tekutiny se smísily.
Počátečný plamen byl slabý, ale velmi horký, a suché plachty přes bedny rychle vzplály.
* * *
Dvůr se ocitl v chaosu. Dělníci a strážníci běhali tam a zpět a obrovské světlomety poskakovaly po mohutných trupech vzduchovozů nahoře. Dva už se srazily a vzplály, což vyvolalo déšť hořících trosek padajících za řeku. Vrchol dokového stožáru jedna hořel, gyroskopický střed jednoho ze sekundárních stožárů působivě selhal a vytrhl spojovací kabely tak silně, že se stožár začal pomalu, neúprosně naklánět. Jekot mučeného železa trhal uši.
Ivan vedl zbývající členy svého týmu k jednomu z větších skladišť. Pokud tam byly stráže, už opustily svá stanoviště a Ivan s Evou otevřeli hlavní dveře. Přestože to bylo hlasité, v panice a zmatku si toho nikdo nevšiml.
Pak se směrem od Karanténí zóny a Kyselovské trasy objevil záblesk, který osvítil noc jako nové slunce. Ivan musel sklopit zrak, a pak, o několik okamžiků později, zatímco mu před očima stále tančily jiskry, ho zahřmění vybuchujícího Velkorysého téměř srazil na zem.
Eva hvízdla. "Voňavá bahení růže! Věděla jsem, že s tím máš něco do činění, Angličane".
Hořící trosky dopadly na Karanténí zónu a munice se při pádu stále vařila. Ten pohled přetrvá v myslích všech obyvatel Malifaux ještě dlouho.
"To nemohu komentovat".
Vstoupili do skladiště. Bylo temné a Ivanovy oči ho stále klamaly mžitkami po výbuchu, takže to byli Eva a DeWalt, kdo spatřil obyvatele skladiště první.
Eva vyštěkla na poplach.
"Klid, nejsou aktivovaní", pravil DeWalt, a pak se Ivanovy oči konečně přizpůsobily a on hleděl na řadu za řadou zcela nových cechovních dohlížitelů. Každý stroj byl dvakrát větši než člověk s těžkým zavalitým obrněným tělem, dvě nohy a čtyři paže končily pařáty schopnými rozmáčknout lokomotivu. Všechny hlavy se dívaly přímo nahoru, ale v žádném z nich nebyly známky energie, navzdory silným kabelům z jedné železné lebky do další železné lebky.
"Kolik jich tu je?", zeptala se Eva a její hlas byl slabý úžasem.
Ivan popadl DeWalta a táhl ho k ovládacímu panelu umístěnému před velkým logickým pohonem. Všechny kabely umístěné v lebkách dohlížitelů vedly zpět do tohoto stroje. "Mělo by jich být třicet šest. Prošli trhlinou jen před pár hodinami a ještě nebyli aktivováni. Úroveň zabezpečení. Evo, hlídej dveře. DeWalte, potřebuju, abys to přeprogramoval". Ivan zkontroloval své kapesní hodinky, ušklíbl se a podal DeWaltovi balíček děrovaných karet. "Tady. Použij tohle. Bude to velmi, velmi rychlé".
Ivan přeběhl k Evě a vyhlédl dveřmi na dvůr. Druhý stožár se zcela zhroutil do řeky a ohně a trosky ze stále se srážejících vzduchovozů byly všude. Bylo to peklo.
"Tohle všechno, abys získal zpátky nějaké plány?", otázala se Eva. "Měl by sis dělat kopie".
Ivan potřásl hlavou, zatímco v dálce stále vybuchovala munice vysílajíc k nebi čerstvé ohnivé koule. "Ano a ne. Plány byly podstatné, ale dnešek je o Vholesovi. Lucius ho měl v našem středu dlouho, než jsem si uvědomili, co byl zač. Byl členem čistírny. Měl přístup ke všemu. Dnešek je způsob hnutí, jak varovat guvernéra. Jakmile bude po všem, Cech to veřejně svede na pilotovu chybu nebo selhání strojů, ale guvernér pochopí vzkaz. 'Nenechávej špínu na vlastním dvorku'".
"Je to teda pořádné varování".
"Toto? Ne, to je odvrácení pozornosti".
DeWalt se k nim připojil. "Stroj přijal instrukce, ale co je cílem, Angličane? Tyhle stroje se odtud nedají aktivovat. Aby bylo možné je spustit, je potřeba cechovní vybavení, a to já nedokážu zfalšovat".
Zazněly další sirény, tentokrát z cechovních kasáren dále po řece.
"Víte, co tento zvuk znamená, pane, madam?", pravil Ivan. "Samotná obloha padá přímo na cechovní středisko. Stovky chovanců sanatoria utekly a dělají zmatek na druhé straně řeky. To všechno dohromady by mohlo být panikařícím kapitánem stráží chybně považováno za přímý útok nepřátelských sil. Přímo u jejich dveří. To je čas pro nouzová řešení. Povolají jednotky. Zabarikádují všechny cesty. Opevní pozice a…"
Za nimi se rozsvítila světla. Motory se rozeběhly hned, jakmile se generátor vzadu probudil k životu. Mechanika se začala zahřívat a třicet šest kovových párů nohou zasyčelo.
"…a zadají nouzové aktivační kódy všem dostupným cechovním jednotkám", dokončil DeWalt.
Ivan se obrátil a rozpřáhl ruce vítaje třicet šest obrněných hlav, které se na něj dívaly. "To se musí Cechu přiznat, jsou to puntičkáři na procesy. Není to milion v cechovních šecích, slečno Havenhand. Tito mají cenu daleko víc než to. To není zlé po práci na jednu noc. Viktoru Ramosovi se budou jeho nové hračky určitě líbit".
Ivan došel k nejbližšímu dohlížiteli. Ten sklonil vou mohutnou hlavu, aby na něj viděl, a on si pak poklepal hůlkou na svůj klobouk. "Áhoj", luskl prsty. Stroj natáhl ruku a opatrně ho zvedl, umísťuje ho na vršek svého zářivě červeného krunýře.
"Vyberte si vozidlo, slečno Havenhand. Nebo, pokud tomu dáváte přednost, si vezměte koně, pane DeWalt. Máme před sebou dlouhou cestu".
Kabely se oddělily, jakmile byly dohlížitelům předány poslední nové instrukce z logické jednotky. Vykročili kupředu a každým krokem otřásli betonovou podlahou skladiště. Ti v přední řadě zvedli dvě mohutné pařáty a cihlové zdi skladiště se před nimi zhroutily. Ti vzadu včetně těch nesoucích Ivana, Evu a DeWalta čiperně překročili trosky a pokračovali v cestě míříce na ulice Malifaux a k horám za nimi.
* * *
Epilog
Solomon Pell se probudil s velmi bolavou hlavou v částečně zbořené cihlové boudě, když ranní slunce osvětlilo scénu zkázy. Mnoho ohňů stále planulo a střecha boudy spadla, když na ni dopadly těžké trosky, ale krom své bolavé hlavy byl Pell překvapen, že se mu nic nestalo.
Věděl, že jeho účast v nočních záležitostech vyjde bezpochyby zanedlouho na světlo, vrátil se do svého podnájmu s plánem, že bude velmi daleko, než se po něm Cech začne schánět.
Pan Pell byl tedy velmi překvapen, když se dozvěděl, že má doma zásilku z předešlého večera. Jeho domácí, která neschvalovala prakticky vše, včetně, jak se zdálo, zásilek, mu neochotně podala dopis, který přišel hned po setmění. Zněl prostě: "Džentlmenská dohoda platí. Užijte si snídani".
Domácí poradila panu Pellovi, že své dvě bedny účetních záznamů najde ve svém pokoji.
Všechny příběhy začínají nenápadně, zvratem osudu.
Plyšový medvídek byl trochu špinavý, trochu odřený a jeho černé knoflíkové oči byly poněkud uvolněny. Někdo však láskyplně sešil a zazáplatoval jeho chundelaté, hnědé boky a byl dobře vycpaný slámou. Ležel na podlaze v tratolišti krve a jeho dlouhý čenich směřoval přímo ke stropu.
Obývací pokoj rodiny Greyových byl nízký a nacpaný. V rohu za několika jasně barevnými očíslovanými kostkami, dětským mečem a dřevěným vláčkem stála dřevem rozpálená kamna. Stůl, židle a různé ozdoby ležely rozbité nebo shozené a žluté záclony byly roztrhány. Místnost byla naplněna také všemi těmi lidmi bavícími se tichými, napnutými hlasy doplněnými tlumenými vzlyky ze zadního pokoje. Hrudi pod ponurými, pomstychtivými výrazy zdobily cechoví odznaky. Vzduch byl napjatý jako kotevní lano. Všude byla krev, ale přítomní jí chtěli víc.
Vstoupil vysoký muž, dlouhý a prošedivělý jako starý horský lev, a hlasy umlkly. Při chůzi mu cinkaly ostruhy a od pasu mu visely pistole. Nesundal si klobouk. Unylým hlasem, který byl jemný a zdvořilý, jen s trochou zastrašování, promluvil k statnému muži se seržantským odznakem. "Váš muž vzadu. Má jméno?"
"Grey, pane. Phineas Grey".
"Mluvil?"
Seržant pohlédl k zadnímu pokoji. "Někteří z mužů po něm šli. Neřekl nic hodné opakování, pane".
"Sousedi, slyšeli něco?"
"Pokud ano…"
"…nebudou mluvit". I za jeho hustým, šedým knírem mužův výraz říkal, co si myslí o sousedech.
"Jsou vyděšení, pane", pravil seržant. Toto byla jeho čtvrť a on cítil podivné nutkání postavit se na její obranu. "Řádně vyděšení. Mnoho toho viděli. Podivné věci. Pak toto".
Muž chvíli pozoroval seržanta očima skrytýma pod kloboukem. "Vy znáten tuto část města. Viděl jste tu v ulicích hodně dětí? Počůránci? Sestřičky? Kruligáni?"
"Ne, když to zmiňujete, pane, ne. Je to důležité?"
Muž to dlouho zvažoval, pak ukázal k zadnímu pokoji. "Odneste našeho pana Phinease Greye do cely. A dejte pozor, aby vám cestou nespadl ze schodů". Rozhlédl se. "Oběť?"
"Tedy, jen…", seržant ukázal nad medvídka, a pak na různé další vlhké rudé cákance v místnosti. Muž s ostruhami se naposled rozhlédl a odešel.
"Zatracení lovci nezrozených, myslí si, že jsou lepší než my", zamumlal seržant Kliegemann míře pro vraha do zadního pokoje. "Nemá to s ním co dělat".
Nedlouho po tom vyšlo slunce a muži se rozešli zanechávajíce v domě poničenou, tísnivou prázdnotu. Stíny přišly a odešly a přišly znovu, jak prošel den a padla noc. Mouchy se hemžily kolem ztemnělé krve v tichých místnostech a lezly po medvídkově srsti, ale dům zůstal klidný a mrtvý.
A tak mohly věci zůstat. Pokud by osud nenatáhl ruku, dům nebyl vyčištěn a vyklizen a medvídek nebyl vyhozen spolu se vším ostatním. Věci se mohou velmi změnit a krysa nechodí sama.
Přitažena krví nasáklou slámou, vykousala krysa hladově díru v boku hračky, až ji pak popadla do tlamy a odnesla si jídlo do stok. Stoky v Malifaux jsou domovem oblud mnohem horších než krysy a pohled na něco velkého a odulého pojídajícícho bránící se večeři krysu vystrašilo tak, že upustila medvídka do špinavé vody.
Dlouho plul, minul neosvětlené síně a staré pohřbené ulice, dokud jej nesevřely a nezvedly ženské ruce.
"Ale", zašeptala vdova hlasem připomínajícím klacík třený o okno. "Ty jsi skvělý. Viděl jsi věci". Prsty vypadající spíše jako nože jemně pohladily knoflíkové oči. "Tyhle si pamatují".
Jemně si broukajíc nad promočeným medvídkem, vykročila vdova po dlouhých schodech vzhůru, skrz poklop a do dávno zavřeného obchodu. Starý kolovrátek a stolička stály obklopeny kobercem z bílých kostí. Udělala pro medvídka místo na shnilých podlahových prknech vedle kolovrátku, rozřízla šev jedním ze svých ostrých prstů a posadila se na stoličku, pod kterou zasunula množství svých nohou. Otevřela ústa, která byla kulatá a plná jehel, a vydechla inkoustové, temné klubko, které zachytila na kolovrátek a začala příst v zářící černou nit. Položila konec vlákna na šev, který otevřela, a pokračovala v tkaní.
Ráda pracovala. Zabralo jí dost času shromáždit všechen ten vzácný materiál, který potřebovala na černou nit, mnoho nocí šplhání po okapech a oknech, čmucháním po pachu dětí s nočními můrami. V Malifaux jich bylo skutečně hodně. Její šepot do jejich uší zhoršoval noční můry, a pak mohla otevřít svá kulatá ústa naplněná jehlami, otevřít je doširoka, naklonit se blíže a zhluboka vdechovat jejich strach. Byl pro ni sladký.
Černá nit začala plnit medvídka a její ostré prsty pracovaly rychle, uvolňovaly švy a natahovaly promočenou látku. Ta rostla a rostla, až to vypadalo nemožně. Vdova stále vydechovala ukrytou hrůzu a černá nit se odvíjela a odvíjela.
Nakonec vdova vzdychla a narovnala se, rozbolavěná a unavená, ale potěšená svým celonočním dílem. Podlahová prkna zaskřípěla a z popraskaného stropu se sesypal prach, když se medvídek posadil a jeho mohutné tělo zaplnilo místnost. Srst byla tu a tam potrhaná, ale místo slámy byl naplněn kostmi a chrupavkami. Knoflíkové oči zapadly do látky a zmizely zanechávajíce tmavé, černé díry jako opuštěné studny, na jejichž dně číhá něco prastarého a hladového. Jemné kulaté ruce se roztrhly, když z nich vyrašiy černé kusy kostí tvořící ohavné pařáty, a zašitá ústa se otevřela, aby odhalila děsivý úsměv s meči namísto zubů.
Vdova potěšeně zatleskala.
Medvídek byl v dětském pokoji, veselý a plný radosti. Viděl ženu tleskat a smál se také tleskal. Musí to být maminka. Ty byly vždycky laskavé a usměvavé. Byla s ním spokojena a to se mu líbilo. Hrál si s hračkami, zatímco se maminka dívala. Po chvíli ho rozbolelo břicho a začalo kručet. Zakřičel a snažil se sníst hračky, ale byly suché a pokryté prachem. Maminka otevřela dveře. Zprvu se trochu bál, ale maminka mu řekla, že venku je magické království a on tam prožije veliké dobrodružství. Medvídek měl rád dobrodružství a zamával mamince na rozloučenou.
Vdova sledovala velkého netvora odcházet, razit si cestu opuštěným krejčovstvím do prázdné ulice venku. Setřela slzu z jednoho ze svých mnohých baňatých bílých očí. Bylo tak těžké nechat je jít.
* * *
Každá minuta v cele trvala věčnost, ale dny a týdny ubíhaly a určené datum se blížilo.
Křik a řev odsouzeného muže byl hlasitější a divočejší než ostatních, ale žalářníci byli hluší k volání o nespravedlnosti. Budou rádi, až Phineas Grey odejde. Přišel bledý a otřesený, ale temnota žaláře vyvolala cosi černého v jeho duši. Někteří říkali, že ho požírá jeho zločin. Jiní si nebyli tak jistí. Ti, kdož se jeho poslední den střetli s jeho prázdným výrazem pod dlouhými hnědými kadeřemi, se toho dne rozhodli spát se zapálenou svíčkou.
Vrah byl veřejně pověšen v pátek. Posledními slovy slíbil Phineas Grey všem spravedlnost, v tomto životě či příštím.
V sobotu a neděli pršelo a jeho tělo se kývalo na Viselcově stromě ve vánku, který mohli cítit jen málokteří, a ti, kteří ano, o tom nechtěli mluvit.
V pondělí bylo tělo pryč.
* * *
Ne všechny maminky byly laskavé.
Medvídek se to naučil z první ruky několik týdnů po začátku svého velkého dobrodružství. Ke svému potěšení nalezl hrací vlak podobný tomu, na jaký si pamatoval-
noční zřízenci na Kroutistromovském nádraží prchli v křiku, když se z mlhy vynořil obří nezrozený a vstoupil na osvětlené nástupiště
-a chvíli si hrál s jasně barevnými soupravami, jezdil s nimi tam a zpátky po trati, zatímco šťastné tváře lokomotiv chrlily páru a kouř-
účetní vytáhl svou starou matku z rozdrcených trosek spacího vozu uprostřed křiku umírajících, zatímco ta odpornost po nich hodila další vagón
-a pak si hrál na schovávanou s lidmi uvnitř-
Rebeka věděla, že musí zastavit drkotání zubů svého bratra, jinak je ta obluda najde oba skryté v zavazadlovém prostoru. Tak mu zakroutila krkem. Stejně ji našel
-dokud všichni neusnuli.
Ale pak se objevila maminka s vlasy černými jako uhel v kovbojském klobouku. Medvídek běžel hrát si s ní, ale tato maminka si nechtěla hrát. Toto byla rozzlobená maminka s rozzlobenými přáteli. Zarachotily pistole a medvídka to bolelo. Černá nit v něm se snažila sešít jeho krví nasáklou srst, ale útok olovem byl silnější, než s čím si mohla poradit.
Vystrašený a zmatený medvídek se dal na útěk.
Potácel se temnými ulicemi a zakroucenými uličkami a skrytými průchody, dokud se neztratily všechny zvuky rozzlobené maminky a jejích surovců. Tehdy se objevil v rozlehlé pusté krajině, kde jako prošívaná deka ležela měsícem osvětlená mlha, rychle na zlou maminku zapomněl a dychtivě pokračoval ve svém velkém dobrodružství.
Vyrazil a kolem se vznášela mlha jako moře kolem lodi. Minul jasně barevný dřevěný vůz zdobený maňásky, piráty a klauny s barevnými vlajkami na starých prádelních šňůrách, ale nikdo nebyl doma. Začichal a necítil nikoho, s kým by si mohl hrát, tak pokračoval v plavbě magickou mlhou do dobrodružného království, zatímco vysoko nahoře se pan měsíc a paní luna usmívali a šeptali tajemství, která by měl znát jen udatný medvídek.
Všechno v pustině bylo klidné a tiché, dokud se neobjevilo něco velikosti a tvaru malého chlapce, co následovalo medvídka mlhou a paže tomu při chůzi klapaly.
* * *
Žena se pomalu svezla na kolena, v tváři měla vrytu bolest, jak ji vytékala krev z rány na boku. Její zlomený meč ležel na mrtvolách před ní a její prázdné pistole na mrtvolách za ní.
"Vzdej to, děvko", ušklíbl se Střihač O'Doull, ustoupil a setřel si ze svého nože její krev. Silnič a Spoďár, jeho poslední dva zbývající druzi, se nervózně usmáli. "Pán ví, že klidně praštim ženskou, ale snažim se vyhnout zabíjení. Hlavně těch pěknejch".
Žena neřekla nic, hlavu měla skloněnou a tvář skrytou za dlouhými zrzavými vlasy.
"Je to Orientální Joe, co chceme", pravil O'Doul. Ukázal svým nožem na muže ze Třech království stojícímu za ní, ale nepohnul se blíž. Viděl, co žena dokázala, chladnoucí důkazy ležely kolem ní. "Ustup a my ti zacálujem tolik co von".
Se zaťatými zuby vytáhla žena pomalu dlouhou jehlovou čepel skrytou v opasku a zabodla špičku mezi dlažební kostky, aby se postavila. Zastavila se, aby popadla dech, a O'Doull se chopil šance. Vyrazil kupředu, odkopl čepel a hned ustoupil se samolibým výrazem na tváři. "Tomu řikáme poslední varování".
Žena se podívala přes rameno na svého zaměstnavatele, Baj Žijana. Její temné oči ho přibily k železné bráně, u které stál. Jeho masitá čelist se třásla a límec byl prosáklý potem. Měl nataženou ruku s pěti roztaženými prsty.
Žena potřásla hlavou.
Baj Žijan pohlédl na O'Doulla a jeho muže, zaskuhral strachy a zvedl obě ruce. Deset prstů.
Žena se ohédla. Rukou sáhla do boty a vytáhla pilníček na nehty. Zaryla špičku mezi dlažbu a postavila se.
O'Doull se začal smát, ale ona se na něj podívala a jeho smích odezněl do noci. Tvář mu ztvrdla a vytáhl nůž. Silnič a Spoďár zvedli své hole a s křikem vyrazili. Baj Žijan si zakryl tvář rukama a stočil se do klubíčka, dokud zvuky násilí neodezněly a křičel už jen noční vítr na vrcholcích komínů.
Hrubá ruka ho popadla za límec a vytáhla ho na nohy. Nedíval se do šklebící se tváře Střihače O'Doulla, ale do bojechtivé tváře ženy, kterou si najal na ochranu, ženy známé jen jako Zefir. Oči jako ocel a tvář stejně chladná a tvrdá. Otřela si pilníček na nehty o rukáv své košile a schovala ho. Natáhla ruku. "Dohoda byla deset tisíc".
Ohromený Baj Žijan odevzdal čistě složený balík vysokých cechovních šeků. Nedokázal odtrhnout oči z O'Doula. Muž stále stál a jeho tělo se silně třáslo. Jakto, že stále stojí?
"Deset navíc".
Zaplatil se zrakem upřeným na O'Doulla.
"Výdaje", pravila Zefir kymácející se na nohou a její hlas byl plný bolesti. "Zlomený meč. To budou další dva".
Žijan zaplatil.
"A došlo mi střelivo. Další dva. Zaokrouhli to na pětadvacet".
K Žijanově nesmírné úlevě se O'Doullovo tělo konečně zhroutilo vedle své vlastní hlavy. Krev tryskající z pahýlu se zpomalila na jemný pramínek. Žijan znovu bez odporu zaplatil.
Když překročila hromadu těl, zavolal na ni. "Teď máš malý poklad. Můžeš si s ním dělat, co chceš".
"Ne, pane", odvětila Zefir a zastavila se, aby sebrala své pistole. "To ani zdaleka nestačí".
A odkráčela s tváří potřísněnou O'Doullovou krví.
* * *
Ulička za řadovými cihlovými domky byla temná, plná nepořádku a stínů. Na hromadě mechem pokrytých tašek ležel vedle přeplněných popelnic a páchnoucích kbelíků starý rám postele. Dlažební kostky byly nebezpečně nerovné a místy tu páchly jímky ze stok. Ulička byla domovem krys, koček a další dvounohé havěti.
"Hej, kámo!", zavolal Callooh a hodil další prasklou tašku, aby rozbil okno domu, který si on a jeho bratr vybrali pro tuto noc. "Co budeš dělat, když přijdou Počůránci? Hej, kámo. Co budeš dělat?"
Světla zablikala a Callooh si odfrkl schovávaje se za zdí, krčíce se za plesnivou hromadou rozbitých krabic. Ve svých špinavých hadrech byl téměř neviditelný a jeho kůže byla tmavá špínou a popelem. Obrátil se, aby poslal svého mladšího bratra do akce. Plán byl přitáhnout pozornost domovníka dozadu, a pak jeho bratr přeběhne dopředu a ukradne mozas ze dveří, přičemž zanechá na zápraží kouřit tradiční vizitku Počůránků, ale Kallay tam nebyl. Callooh znenadání ucítil, jak mu po zádech přeběhl mráz, a vzpomněl si, co mu starší Počůránek řekl o chození do této části města. Chlapci a dívky se tu ztráceli. Teď to už neznělo tak hloupě.
Pak se ozval žalostný mňoukavý hlas, který ho přinutil podívat se do uličky, a tam viděl Kallaye, jehož drobné tělo bylo téměř pohřbeno pod pytlem. Pytlem, který se hýbal.
"Co tam děláš?", zasyčel Callooh a vyskočil, všechny myšlenky na opatrnost a na mosazné ozdoby dveří číslo 78B mu při pohledu na pytel ulétly z hlavy. "Ukaž!"
Kallayova tvář zrcadlila tu jeho bratra, nezbedný úsměv na ušmudlané tváři obklopené dlouhými, špinavými vlasy, které mohly mít jakoukoliv barvu. Oba měli kolem krku černý šátek Počůránků. "Našel jsem pytel s koťaty", zašeptal dychtivý udělat dojem. "Mám dojem, že pár jich je mrtvejch, ale myslel jsem, že ostatní můžeme po někom hodit".
Pak se ozval zvuk, který do uličky nepatřil, a oba ztuhli. Znělo to jakoby někdo pouštěl plechovku na dlažbu, znovu a znovu, a blížilo se to.
"Co to je, Calloohu?". Jeho mladší bratr ustoupil a bělmo očí se mu lesklo v temnotě. "Co to je?"
"Zahoď to!", zasyčel Callooh. "A schovej se!" Jakmile jeho bratr hodil pytel do zahrady, Callooh se skrčil za nějakými rezavými starými trubkami. Kallay se k němu v okamžiku přidal a pevně se přitiskl ke svému staršímu bratrovi.
"Nelíbí se mi to…"
"Zamkni si pusu!", položil Callooh ruku přes bratrova ústa, když zvuk zesílil. Třásl se a přiložil oko k rezavé trubce.
Bylo těžké v temnotě něco rozeznat, ale co viděl bylo malé, jako on, a rychlé, ale pohybovalo se to špatně. A bylo jich mnoho. Zahlédl barevné šaty a namalované oči. Neozval se žádný zvuk, jen slabé klapání dřeva o dlažbu, a on věděl, že pokud si všimnou jeho nebo Kallaye, je po všem. Cokoliv byli, byli na lovu.
Callooh nechal ruku, kde byla, dlouho po té, co byli pryč, dokud Kallayovy slzy neuschly v chladném nočním vzduchu. Ještě když on a jeho bratr vylezli, sprintovali uličkou a bez dechu běželi zpátky do oblasti Počůránků, byl přesvědčen, že za sebou slyší klepání.
* * *
Medvídkovi se dům líbil. Žluté záclony mu připomínaly místo, které kdysi znal, a měly před sebou lesklé mramorové sloupy, jako zuby. Smály se na něj, takže vešel.
Rodina LaGrange, obchodník s obilím s pevnými vazbami na Cech, se vrátil později té noci z opery. Nikdo ze služebnictva tu nebyl. Everrard LaGrange zlostně křičel u zadního schodiště a zvonil na zvonek, ale nikdo se neobjevil. Vyděšen vzal děti do pracovny, kde měl zbraň
Medvídek našel ve smějícím se domě několik lidí, ale nikdo z nich si nechtěl hrát, takže musel většinu z nich narvat do zlobivé krabice, aby je naučil způsobům-
Paní Isabelle LaGrange vstoupila do kuchyně a její zlostný výraz nahradilo zděšení, když spatřila krev na dlážděné podlaze. Hustá louže vedla k železné troubě. Dveře byly zavřeny silou a části těl sloužících, kteří se dovnitř zcela nevešli, byly rozdrcené u okrajů. Ruce, nohy a kusy, které nedokázala rozpoznat. V noci vždy hořel mírný oheň a ona cítila, jak se jí ze zápachu pečeného masa zvedá žaludek. Pak uslyšela své děti křičet
-ale nechal si jich pár u sebe, aby mu pomohli udělat očíslované kostky. Medvídek měl kostky rád, ale z těchto bylo těžké udělat rovnoměrné. Byly poněkud kašovité-
Služebné omdlely na podlaze pracovny, když děsivý netvor utrhl majordomovi hlavu a začal s ní bušit o zeď, čímž vytvořil hrubou kostku z rozmačkané lebky a mozku. Do jejích boků vyryl pařátem něco jako čísla, načež se obrátil ke služebným
-ale červená byla pěkná barva a on doufal, že se rodině, která tu žije, budou líbit.
Nelíbily.
Zklamaný medvídek jim ukázal, jak vyrobit víc očíslovaných kostek, ale když byl hotov, nezbyl nikdo, kdo by si s ním hrál.
Za oknem pracovny ho při hře sledovalo něco malého.
* * *
"Jedna hodina a všechno je v pořádku", zavolal seržant Kliegemann a cítil, jak mu déšť kape do týla. To zatracené v pořádku nebylo zcela v pořádku, ale pokaždé, když zavolal a jeho hluboký hlas zněl úzkými uličkami, cítil, jakoby měl na své hlídce společnost. O nocích jako byla tato to byl vítaný pocit.
Pro cechovní strážníky to nebylo dobré období, dumal, když kráčel Ambrovou ulicí a světlo jeho lampy osvětlovalo zavřené obchody na obou stranách ulice. Okení skla se leskla světlem jeho lampy. Klobouk měl skloněný a límec vyhrnutý proti neustálému mrholení.
Byl tu ten nešťastný incident z vrahem zmizelým z Viselcova stromu před dvěma měsíci. Tělo oběti se nikdy nenašlo, pochopitelně, ale krev v Greyově domě k odsouzení stačila. Naštěstí bylo odsunuto z titulních stran masakrem na Kroutistromovém nádraží. V Malifauxském deníku byl zveřejněn jako selhání výhybek na trati. Nikdo nepřežil, tudíž oficiální verzi nikdo nezpochybnil. Bylo hlášeno o něco víc dětí uteklých z domova, ale pak přišla vražda LaGrangů, přímo v srdci výběrového Feverstonova kvadrantu jen před několika týdny, což donutilo Cech poslat do služby v okolních oblastech více nohou. Zejména jeho nohou, a pravděpodobně za to nedostane proplacené přesčasy. Jako seržant očekával, že bude tohoto nesmyslu ušetřen, ale byl tu.
Jediná kladná stránka byla, že gangy pouličních dětí byly poslední dobou neobvykle klidné, ale to vše znamenalo, že Cech nemohl přičíst potíže jejich častým bojům.
A pak, přestože seržant Kliegermann nebyl ochoten o tom sám v noci přemýšlet, tu byly smrti více než několika cechovních důstojníků. Nikdo tomu neříkal vraždy, protože koroner označl všechny případy za srdeční selhání. Ale seržant Kliegemann si nepamatoval, kdy naposled srdeční selhání způsobilo, že si člověk během umírání utrhl vlastní ucho.
Přejel světlem své lampy přes cihlovou zeď vedle Ormistonova řeznictví, kde se v dešti kroutily ručně psané plakáty. Ztracené děti byly pohřbeny pod koberci na prodej a hadí olej na spaní byl částečně zakryt jasně barevnými pozvánkami na loutkové představení.
Kráčel dál mávaje svou lampou ze strany na stranu a světlo se odráželo od výloh obchodů. A pak v jednom okně zachytil záblesk svého vlastního odrazu a jeho myšlenky zmizely, zanechávajíce jen jedinou - za mnou někdo stojí.
Seržan Kliegemann se prudce otočil a tasil pistoli. Ulice byla prázdná. Dlouho tam stál, sledoval a poslouchal - byl strážníkem dost dlouho, aby věděl, že některé stíny na vás dokáží skočit. Ale v ulici byl jen on a déšť. Noční vzduch byl nyní mnohem chladnější - jeho dech se před ním měnil v mlhu. Závan rozkladu mu zvedl žaludek. Pohlédl zpět na okno a srdce mu v hrudi poskočilo - bylo to tam znovu, tentokrát blíže. Temná postava, na jejíž sehnuté hlavě se leskl déšť. Má něco špatného s krkem.
Otočil se, vykřikl, ale prázdnost ulice jakoby se vysmívala jeho děsu.
Déšť sílil a klapal o dlážděnou ulici, z níž cákal do výše kolen.
Pohlédl zpět do okna a ruka s pistolí se mu třásla. Postava tam stále byla, jen pár stop od něj. Téměř mohl sáhnout a dotknout se jí. Pak seržanta Kliegemanna opustily smysly, když si uvědomil, že se její nohy nedotýkají země. Zaječel, upustil lampu a prchal.
Běžel jakoby v noční můře, obchody na obou stranách se nad něj nakláněly, klapání deště přehlušovalo dunění jeho bot o dlažbu a sípání jeho dechu. Všechny výlohy odrážely krátké obrazy jeho a obludy rozmazané deštěm, stále mu v patách. Na každém obraze byla blíž a blíž, bez ohledu na to, jak rychle utíkal.
Promluvil hlas, nebo to mohlo být jen šumnění deště. "Sprrrv-dlll-nssst".
Seržant Kliegemann zakopl, vykřikl a ztěžka dopadl na dlažbu. Pistole mu vyklouzla a zmizela v temnotě.
Ulice za ním byla prázdná, ale ve vysoké, deštěm smáčené výloze krejčovství se temná postava pomalu blížila.
Déšť klapal ještě hlasitěji a to bylo vše, co slyšel. Nepřehlušilo jej ani bušení jeho srdce a zvuk deště znovu přinesl hlas. "Sprrrv-dlll-nssst".
Slovo bylo všude, přinášené každou kapkou deště, opakované znovu a znovu nesčetným sborem. Kliegemann vykřikl, chytil se za hlavu, ale nic nemohl udržet hlasy venku.
V krejčovské výloze stála postava nad ním. Ze zlomeného krku jí visel provaz a dlouhé, kudrnaté vlasy schlíple visely v dešti. Oči planuly ohni zatracení.
"Já tě znám", vydechl Kliegemann, ale už neslyšel ani svůj vlastní hlas. "To… to není možné".
"Sprrrv-dlll-nssst", zasyčel déšť a Phineas Grey se sklonil nad Kliegemannem a zašeptal mu svými mrtvými, býlými rty a černým, napuchlým jazykem tajemství.
V márnici to označili za další srdeční selhání, přestože cechovní chirurg raději nekomentoval, proč si zesnulý seržant utrhl vlastní uši.
* * *
"Prostě mi dej můj podíl a já si půjdu po svých", pravila žena ukazujíc na dvojici kožených sedlových vaků naplněných ukradenými cechovními šeky.
Denver si všiml, že si chrání svou pravou stranu a přemýšlel, zda tam má staré zranění. Zjevně jí to však během práce nijak nezpomalovalo a způsob, jakým vyřídila ty odborové gorily, byl úžasný, přesný a působivý. Nyní vypadala bledá a vyčerpaná, stejně jako ostatní čtyři přeživší z útoku na dostavník s výplatami pro Větroskalný důl shromážděných v opuštěné lovecké chatě.
Josiah Denver mel podlou, úzkou tvář se semknutými ústy a hlavou, která jakoby se zužovala do špičky pod ulízanými, černými vlasy. Každý krom jeho matky si myslel, že má v sobě něco bažinné krve, a někdy si dokonce ani ona nebyla jistá. Bez ohledu na jeho vzhled byl v jeho šilhavých očích náznak gremliní prohnanosti. Rozhlédl se kolem na své najaté pomocníky a přemýšlel, zda se o výtěžek chce opravdu se všemi dělit.
Zvedl ruku k ženě, kterou znal jen jako Zefir. "V pravý čas". Podíval se na Roaka, který dostal zásah broky do tváře a vypadal špatně. "Roaku. Není pěkný, co ti udělali, ale nemyslíš, že jsi měl hlídat ten třetí vůz?"
Roake nezvedl zrak. Jeho hlas byl plný bolesti a zajíkal se: "To byl Jannův úkol".
Denver přikývl a krátce se podíval na Janna, jelikož se svalnatý švéd při hanobení svého jména nasupil. "Možná byl, možná nebyl", pravil Denver, "ale on mi řekl, že šel pomoct Ferrisovi se zámky".
Teď sebou trhl Ferris a podíval se chladně na Janna. "Nepotřeboval jsem pomoc, o žádnou jsem se neprosil".
Žena si zapla svůj plášť a pravila slabým hlasem, který slyšel jen Denver. "Takhle to nemusí skončit".
Denver se jen usmál. Dělení bylo pro flákače a děti. "Klid, Ferrisi. Takhle to zní, jakobys nazval Janna lhářem".
Kdyby byl v tu chvíli někdo u lovecké chaty, slyšel by výstřely, možná kolem půl tuctu, a skrz díry v zabedněných oknech by zahlédl záblesky. Viděl by muže s lesklými, černými vlasy vyjít ze dveří se sedlovými vaky přes rameno a pistolí v ruce. Viděl by ho udělat několik korků, upustit pistoli, a pak padnout. A viděl by vylézt z chaty ženu, sebrat sedlové vaky a zamířit ke koním.
Bylo to hodně peněz, věděla Zefir, ale stále to nebylo dost.
* * *
Bylo příliš pozdě ustoupit.
Muž zákona se tyčil nad Calloohem a jeho bratrem. Měl tvář jako horský lev v malifauxském muzeu a ostruhy, které při chůzi cinkaly. Od opasku mu visely pistole, od nichž se odráželo světlo plynových lamp za ním.
"Konečně jsem na vás natrefil", pavil unyle. "Vy a vaši jste byli pár posledních měsíců dost v klidu. Mám dojem, že mi řeknete, co chci vědět".
Callooh se nadmul, ale předtím se ujistil, že jeho malý bratr stojí mezi ním a mužem zákona. "Nekdáknu ani ťuk, křivonohej. Počůránci nebonzujou. Neni to tak, Kallayi?"
Muž chvíil pozoroval starší dítě temnýma očima lesknoucíma se pod kloboukem. "Půlka slov z tvý huby nedává smysl, chlapče. Mluv anglicky nebo ti přismahnu kůži. Na ulicích se v noci objevujou věci, takže ve strachu utíkáte. Myslel jsem, že jsem je dostal, před pár měsícema. Skupinu, ale proklouzli". Usmál se, ale byl to úsměv plný hrozby, popadl pletený šátek kolem Calloohova krku a pevně ho stiskl. "Takže jsem měl štěstí a našel jsem párek šprýmařů?"
Klap-klap.
Callooh ztuhl, ale velký strážce zákona nerozpoznal důvod strachu v jeho tváři a pokračoval v mluvení.
Klap-klap.
Callooh přes obrovské mužovo tělo nedokázal na ulici nic zahlédnout. "Pane…", začal, a pak se muž zákona zadrhl uprostřed věty s otevřenými ústy.
Callooh se ho snažil odstrčit, ale muž zákona ho držel pevně. "Pane?"
Muž se začal třást. V jeho ústech se objevil ostrý konec hole a pomalu se mu tlačil mezi zuby. Po mužově bradě pomalu stékala krev a oči mu zapadly do hlavy. Jeho tělo se silně třáslo.
Calloohův malý bratr vykřikl a pokusil se utéct, ale Callooh ho stále držel a muž zákona držel Callooha. Pak hůl s odporným čvachtnutím zmizela a muž zákona se zhroutil jako balvan.
Nebyl tu jeden, ale tucet tvorů namačkaných v úzké uličce. Byli oděni v křiklavé barvy, pruhované a kostkované, někteří v šaškovských kostýmech a jeden v třírohém klobouku a černém korzárském úboru. Všichni měli paže a tváře ze dřeva, naskákali na tělo a sekali doň svými ostrými prsty.
Callooh zvedl kudlu z rozbitého skla a bodl do ruky, která ho stále pevně držela, ale pak ztuhl, když loutka v pirátském kostýmu zvedla svou vyřezávanou, namalovanou hlavu k němu a jeho bratrovi.
Její namalovaný úsměv a krví pokryté ruce bylo to poslední, co Callooh spatřil.
* * *
Phineas Grey byl mrtvý. Zemřel na Viselcově stromě před třemi měsíci. Vše, co z něj zbylo, bylo jeho větrem ošlehané tělo zahřívané jen ohněm pomsty.
Sotva si pamatoval něco ze svého života, a dokonce i jeho současná existence utíkala ve střepinách uvědomnění unášena temnou nocí, temné zlomky muže, kterým kdysi byl, držené pohromadě bolestí a vztekem.
Jeho byla bolest oprátky kolem krku, bolet, kterou cítí člověk, když je veškerá naděje nadobro pryč. Bolest, kterou ani smrt nemůže utišit.
Oprátka sebou škubla a on šel. Táhla ho k důstojníkům cechovní stráže, kteří byli v domě Greyů té noci, k jednomu po druhém. Šeptání, které slyšel vise na stromě, vanulo z jeho suchých, rozpraskaných rtů a hladilo je mrtvolným dechem. Nevěděl, kdo byli a proč k nim mluví, jen, že musí. Oprátka sebou škubla, ohně zaplanuly a on musel.
Mluvil k mužům, kteří ho táhli ke stromu. Mluvil k mužům, kteří zamkli dveře a otočili klíči, dokud nezbyl nikdo, kdo se proti němu provinil, ale oprátka stále škubala.
Vstoupil do pivnice, polozřícené a páchnoucí mrtvými sny, a promluvil k mužům. Nikdo z nich tam té noci nebyl, ale jeho pomsta stejně sežehla vše, čeho se dotkla, a on pokračoval.
Fragmenty Phinease Greye plakaly v jeho chladném, mrtvém vězení.
Čas běžel, a nebo snad ne. Nezáleželo na tom. Přišel do nemocnice, kde leželi nemocní. Slabý, suchý šepot zpoza hrobu se dotkl jich všech, vzal si vše, ale jemu zanechal jen vztek a bolest.
Přišel do domu. Všichni uvnitř vyslechli jeho příběhy, od mladých po staré, ale nezáleželo na tom. Smyčka škubla a on musel.
Jedné chladné noci došel k obytnému vozu v pustině. Byl jasně nabarvený a krásný na pohled, ale uvnitř nebylo nic živého, čemu by zašeptal svá tajemství, a on pokračoval. Jeho seschlé zahnívající oči viděly malou postavu kvapící zamračenou nocí pryč. Smyčka škubla jiným směrem, ale cokoliv zbylo z Phinease Greye, poznalo to v této malé, běžící postavě cosi a hnalo se za ní.
* * *
Radní Abster Sinth se probudil a spatřil pistoli a tvář, kterou znal. Ústa měl suché od spánku a zuby byly ve sklenici vedle postele, takže zabralo několik pokusů, než se podařilo vyslovit jméno. "Šefil?" Byla to otázka, a kletba.
"Radní Sinth", odvětila Zefir s mírným pokývnutím. Její zrzavé vlasy byly svázány pod černým šátkem. Na pravé tváři měla čerstvou jizvu, ale byla stejně krásná jako kdy dříve. Položila svícen vedle lůžka Abstera Sintha a pokunula pistolí ke sklenici. "Dobrý večer".
Abster Sinth opatrně vyndal své zuby ze sklenice a vložil si je do úst. Párkrát žvýkl, aby zapadly na místo. Pohyb mu umožnil posunout peřinu dostatečně na to, aby pod ní strčil ruku. Žoldnéřka, kterou za velké peníze najal před dvěma týdny, si toho patrně nevšimla. "Bratři Lorimerové?"
Její oči se pevně dívaly do jeho a pistole se ani nepohnula. "Mrtví".
Na chvíli ucítil vlnu kruté rozkoše, a pak polkl. "Jsem překvapen. Předpokládal jsem, že ti nabídli dvojnásobek za moje zabití".
"Nabídli".
"Chápu. Ale stejně jsi je zabila".
"Nikdy neodcházím od zaplacené práce. Vždycky přijímám peníze předem. Znal jste moje podmínky, když jste mě najal".
"Dejme tomu, že bys jednou v životě mohla uvažovat o výjimce?" Pravá ruka Abstera Sintha se pohybovala velice opatrně a velice pomalu, když sevřela pažbu upraveného, zkráceného mírotvůrce, kterého měl v mezeře mezi matracemi. "Dám další dvojnásobek. Vím, že zoufale potřebuješ peníze. Nech mě žít. Lorimerové jsou mrtví, nikdo se to nikdy nedozví. Prostě odejdi a nech mě žít".
Zefir sklonila pistoli k boku a jeho srdce na chvíli poskočilo, ale pak promluvila: "Nemohu to udělat".
"Bez ohledu na peníze, sakra", zakryl zvuk západky zvýšeným hlasem. "Desekrát, co ti zaplatili".
"Ne, myslím, že jste už mrtev", pravila Zefir ve stejnou chvíli, když Absterův prst zmáčkl kohoutek a ozvalo se prázdné klepnutí ztlumené peřinou.
Zefir poklepala špičkou pistole na sklenici. "Rozemletá bahení růže použitá na vaše falešné zuby. Je to bezbolestné a rychlé. A z vaší pistole jsem vzala zásobník".
Abster se pokusil znovu zmáčknout kohoutek, ale jeho ruce byly necitlivé a vzdálené. "Proklínám tě, ženská!", zachroptěl. Spadl do postele, která byla náhle vlhká potem. "Doufám, že se těmi zatracenými penězi zadušíš". Začal ztěžka dýchat a svíčka jakoby se začala ztrácet. Ale stále měl bohatství a nepřátelé se z jeho pohřbu radovat nebudou. "Je tu seznam", pravil. "V zásuvce pod oknem, nalevo. Seznam. A trezor. V pokoji. Mohu zaplatit. Vezmi si seznam".
Zefir zavrtěla hlavou. "Jste zapšklý sařec, všechno už bylo řečeno a uděláno, ale s šeky od Lorimerů mám konečně vše, co potřebuji. Vaši synové budou muset pokračovat ve vašich bezvýznamných sporech za vás".
"Vše, co potřebuješ?", vydechl Abster. "Nabízím ti bohatství! Kdo kdy má všechno, co potřebuje?"
Zefir se zamračila a Abster se schoulil v posteli. "Já kdysi měla. Pak jeden muž zavraždil mého syna, Dylana. Dylana Greye. Možná jste o něm slyšel?"
Sotva ji slyšel a bez ohledu na to, jak zhluboka dýchal, plíce sotva naplnil. "To bylo minulý rok. Pověsili ho. Na stromě. Phineas Grey. Vzpomínám si. To byl… váš manžel?"
Její hlas k němu doléhal přes obrovský líný oceán. "Zefir Grey, nájemná síla, k vašim službám. Ach, pověsili drahého Phinease, ale nepověsili muže, který zabil mého syna. Přestože, ve skutečnosti jsem slyšela, že to není muž. Je to loutkař, slyšela jsem ho volat. Je mi jedno, co za tvora to tam ve voze provádí svá zvrhlá představení. Co vím je, že přišel do mého domu a sebral mého krásného Dylana, roztrhal jeho tělo na kusy, uvěznil jeho duši v hračce ze dřeva a provázků a nechal za to viset mého muže. Vrátila jsem se z práce na Zemi a po návratu jsem našla svého manžela mrtvého a syna zmizelého. Chci je znovu obejmout, víc než cokoliv na tomto světě". Abster cítil na tváři hrubou ruku zavírat mu oči, kterými on sám už nedokázal pohnout. "Nyní spěte, radní Sinthe. Vaše peníze, peníze Lorimerových, to všechno jde na mou rodinu. Říkali mi, že je potřeba královského výkupného, a to je přesně to, co mám. Jdu je získat zpátky".
* * *
Medvídek byl zklamán. Hledal Domov medvídků a narážel na jedno rozptýlení za druhým. Byla legrace zastavit se a zahrát si, ale on opravdu chtěl najít Domov medvídků, který zmínil malý hoch s velkým nožem. Na tom domě bylo něco, co přimělo medvídkovy švy brnět, a pokud by měl žluté záclony, bylo by to ještě lepší. Žluté záclony a rodina by byly nejlepší ze všeho.
Několikrát zahlédl, nebo si to myslel, malou postavu, která ho sledovala, ale pokaždé, když se otočil, byla pryč. Zůstal mu dojem dřevěných paží a provázků a pirátského klobouku. Chvíli vypadala povědomně, ale pak si našel něco nového a úžasného, byl vzrušený a hlava se mu zatočila.
Byla tam malá holčička v modrých šatech. Ona a medvídek si chvíli hráli - holčička našla tatínka toulajícího se samotného po ulicích-
Odhodlaný Jones strávil večer utápěným svých strastí a byl jako žok, klopýtal od sloupu ke sloupu a snažil se najít ulici, kterou by poznal. Odnikud se vynořila holčička, vzala ho za ruku a promluvila k němu. Vypadala obyčejně ve všech ohledech kromě jednoho. Z jejích prázdných očních důlků stoupal dým, z čehož rychle vystřízlivěl, ale bylo příliš pozdě
-a zeptala se ho, jestli si chce hrát na schovávanou. Medvídek měl tu hru rád a hned začali-
Odhodlaný Jones zaječel, když mu holčička vytrhla oči. Nevěřícně shledal, že skrz ně stále vidí, a hleděl na sebe, jak si svírá svůj vlastní zohavený obliečej, zatímco dívka si strčila jeho oči do svých vlastních prázdných důlků. "Měl by ses schovat", řekla mu a začala počítat od dvaceti. Jones utíkal a sledoval se, jak vrávorá za roh
-medvídek nesl holčičku v modrých šatech a ona mu řekla, kam jít. Tatínek nebyl dobrý ve schovávání, ale pokaždé, když ho našli schouleného pod vozem nebo v průchodu, vyskočil-
Neměl ani ponětí, kde byl, a klopýtl a upadl tolikrát, že jeho oblečení bylo otrhané a vlhké krví, ale pak se uviděl a shledal, že ho znovu našli - holčička a obluda, na které jela
-a znovu prchal. Tato hra byla zábavná!
U zničené pošty si Odhodlaný Jones vyvrkl kotník o uvolněnou dlažební kostku a ztěžka upadl, propadnuv se skrz shnilý dřevěný poklop do sklepa na uhlí. Levá noha a klíční kost ho bolely od nárazu. Pokusil se být zticha, ale bolest se drala ven skuhráním, které nedokázal zastavit. Pak uviděl uvolněnou dlažební kostku a zlomené laťky nad sklepem a věděl, že ho znovu našli. Holčička skočila do sklepa a on sledoval, jak snědla to, co mu zbylo z tváře
Holčička v modrých šatech odskotačila do noci a medvídek jí zamával na pozdrav, další kapitola v jeho Velkém dobrodružství byla dokončena.
Z trosek pošty ho sledoval pár namalovaných očí.
* * *
Vynálezci k najmutí, kteří vytvořili stroj pro Zefir, dr. Oldish a jeho hašteřívý asistent pan Lemon, jí řekli, že bude fungovat nejlépe na nějakém vysokém místě, takže ho nesla, kousek po kousku, na vrcholek severních věží Spěchajícího mostu. Při třetí cestě nahoru po úzkých, točitých schodech se řádně potila.
Stálo jí to každý cent z cechovních šeků, které si vydělala za čtyři měsíce od skonu své rodiny, a všechny jejich úspory z dřívějška. Dr. Oldish na poslední chvíli zvedl cenu, ale s tím počítala a vyjednala značnou slevu, jelikož doktor byl dost moudrý, aby ji přijal.
Montáž stroje dokončila o půlnoci, když se vlhký vítr konečně změnil v déšť a blesk ozářil město. Stroj byl veliký jako čtyři velké cestovní kufry spojené dohromady. Většina jeho vnitřností byla skryta za vyleštěnými dřevěnými deskami, ale tu a tam pronikaly na povrch měděné dráty nebo mosazné knoflíky. Na vrcholu bylo složité uspořádání žhnoucích skleněných trubic odrážejících se v leskle černé keramické izolaci. Kapky deště, které na ně dopadly, se se zasyčením změnily v páru. Vypadaly draze a působivě, ale skutečná hodnota ležela v upravených dušekamech ležících uvnitř.
Zefir otevřela dřevěná dvířka vpředu. "Rezonance", řekl jí dr Oldish. "Něco étericky zvyklého na vás a předlohu". To znamenalo osobní vlastnictví a Zefir umístila do jedněch dvířek svůj snubní prsten - jedinou věc, kterou odmítla zastavit - a do druhých loknu chlapcových vlasů. Když se Dylan narodil, tak nastala těžká doba, a ona si pamatovala na opravování jeho oblíbeného medvídka jeho vlatními vlasy, aby ušetřila nitě. Vzpomínka v ní ztvrdla jako všechny ostatní. Zapnula vypínače v pořadí, jak jí to napsal pan Lemon, a čekala v dešti.
-smyčka sebou škubla, ale tentokrát daleko silněji. Phineas Grey se obrátil a vznášel se nad řekou. Provaz mu z krku volně visel dolů a čeřil černou vodu pod jeho nohama-
Nemusela čekat dlouho.
Vzduch zchladl a louže zmrzly, když se nad věžním parapetem objevila hlava jejího mrtvého manžela. Přenesl se přes něj ke stroji a vlhký provaz uvázaný kolem krku vlekl za sebou. Sevřel ji strach, ale jen na chvíli. Fungovalo to, jak řekli.
"Phineasi", zavolala. "Phineasi, to jsem já".
Obrátil se k ní a na chvíli si myslela, že v jeho mrtvých, bílých očích spatřila něco živého, ale pak začal šepot a on vyrazil směrem k ní. Než šepot příliš zesílil, zmáčkla první hlavní spínač a stroj znovu zabzučel. Modré světlo ze stočené trubky zasáhlo jejího muže do prsou a on se vznášel v tichosti.
-všechny provazy vedly k loutkáři, ale tento byl nový. Nový a napjatý jako železo v chladném dni. Ostatní provazy jeden po druhém praskly a Dylan Grey běžel ulicí na dřevěných nohou míře k mostu-
Zefir právě otočila spínačem, když jí instinkt napověděl, aby se skrčila. A při tom jí nad hlavou prolétl malý balík z černé látky a dřeva, dopadl na zem a snažil se stát na šířícím se ledu. Namalované oči zářily nenávistí, která jí zmrazila duši. Natahovaly se po ní vyřezané prsty zčernalé zaschlou krví.
"Dylane!", vykřikla s jednou rukou na druhém hlavním spínači. Její mysl se vzpírala myšlence, že tato vražedá loutka může být jejím jediným synem. Našlo to oporu a postupovalo k ní, ale ona stále neotočila spínačem. "Dylane?", prosila hledíc na cokoli, co by připomínalo její dítě. "To je maminka".
Natahující se ruce byly jen pár palců od její tváře, když stiskla hlavní spínač. Loutka se zastavila, zadržena jediným paprskem modrého světla ze stroje dr. Oldishe.
"Dylane", zašeptala pozvedajíc ruku k namalované tváři loutky. Jednou sebou škubla, ale pak nic. Sebrala všechno odhodlání a začala s poslední funkcí stroje.
-jeho švy brněly tak, jako nikdy dřív. Něco silného za ně tahalo, a ani černá nit utkaná vdovou v něm tomu nemohla odolat. Medvídek došel k věži a začal šplhat-
Stroj duněl a syčel jako starý kotel a paprsky modrého světla směrovaly do deštivé noci, kde soupeřily s blesky. Zefir ustoupila se srdcem v hrdle. Přála si, aby stroj fungoval, hleděla z něj na manžela a syna a pak zpět. Křičela na stroj, přemlouvala ho a prosila, aby dokončil úkol, ale věděla, že to nyní není v jejích rukou. Hrom zaduněl, vylétly jiskry a ona v údivu sledovala, jak smyčka kolem krku jejího muže modře zazářila, uvolnila se a sklouzla na kameny. Dřevěné údy loutky se rozštíply a vrstvy dřeva se začaly loupat. Neodvážila se doufat, ani jednou, ne od chvíle, kdy před těmi dlouhými měsíci nalezla svůj domov chladný a prázdný a svou rodinu pryč, ale nyní ano.
Nevšimla si obludného tvora, který za ní přelezl parapet.
Medvídek měl kdysi oči z knoflíků a tyto oči viděly věci. Obrazy se před ním míhaly, dům se žlutými záclonami a hračkami na podlaze, muž, žena a dítě. Rodina. Ne jakákoli rodina. Jeho rodina. Stalo se jim něco špatného, ale tady byli, shromážděni na vrcholu věže, aby ho přivítali. Znovu byli všichni spolu. Medvídek byl přešťastný. A - všiml si syčícího, bafajícího stroje za maminkou - přinesli hračku.
Věděl, co musí udělat. Musí vzít svou rodinu zpátky do domu se žlutými záclonami. Všechno pak bude dobré. Medvídek se usmál - ukáže jim, jak dobrým je medvídkem. Hračku vezme sebou.
Zefir přelétla přes prostor, když do ní netvor vrazil. Její bolestivý výkřik zanikl v dunění hromu. Vše se stalo tak pomalu. Tvor natáhl dva obrovské pařáty s drápy černými jako noc a zarazil je hluboko do stroje. Dřevo se roztříštilo. Přetlaková nádoba praskla a vzduchem se rozlétly mosazné kousky. Jiskry přeskakovaly od dešťové kapky na kapku, zatímco modré světlo zablikalo a zhaslo. Obří tvor se špinavou srstí zmatnělou deštěm se k ní obrátil a v pařátech svíral vnitřnosti stroje. Zíraly na ni oči jako hluboké rány a odhalil řadu za řadou ostrých zubů. Zefir nevěřícně zaječela a vytasila meč a pistoli.
Něco udělal špatně. Medvídek to věděl. Maminka se rozzuřila, byla zuřivější než ji kdy viděl.
Zefir vyprázdnila pistoli do obrovské hlavy a každá střela prorazila promočenou kožešinu. Pod ní se hýbalo něco černého, temného a děsivého. Skočila kupředu, sekla mečem, ale děsivý tvor zvedl své pařáty a meč zablokoval. Pak bouře a její vlastní křik odezněl a ona slyšela jen klapání deště o kámen. Déšť přinášel hlas, hlas, který znala, a říkal jediné slovo: "Sprrrv-dlll-nssst".
Zděšeně se obrátila. Věc, která byla jejím manželem, byla vedle ní, zaplavil ji mrtvolný puch a do mysli se jí zabodly ledové nože. Pokusila se ho zatlačit, ale vrhla se na ni loutka, vyšplhala jí po zádech a bodala ji do očí svými ostrými, malými prstíky.
Medvídek nechápal, co udělal špatně, ale teď byla zuřivá celá rodina. Musel něco udělat.
Chráníc si tvář rukou s pistolí, popadla Zefir loutku a vrhla ji na nemrtvé tělo svého muže, čímž je oba odrazila. Udělala krok zpátky potácejíc se ze zranění na hlavě a zádech a sveřepého šepotu, který jí otravoval mysl. Padla na kolena.
Medvídek se natáhl, aby pomohl mamince vstát. Zvedl ji na nohy, a pak si uvědomil, že udělal strašlivou, neobratnou chybu.
Zefir beze slova otevřela pusu a popadla černé pařáty tam, kde jí probodly břicho. Ostré konce drápů jí rozsekly ruce až na kost a tělo se jí otřáslo, když jeden dráp zaskřípěl o páteř. Netvor na ni hleděl a usmíval se, zatímco jí prýštila krev z úst. Pohlédla na svého syna a manžela a zrak se jí zastřel. Rozštěpené dřevo paží loutky bylo znovu hladké, jelikož účinek stroje odezněl. Její muž se nešikovně sehnul a sebral spadlou smyčku. Upevnil si ji chladnými, mrtvými prsty kolem zlomeného krku. Pak jí černé drápy probodly břicho a přeřízly kosti a ona se zhroutila na kolena. S nadlidským úsilím se postavila na nohy a udělala krok ke své rodině, ale to už její tělo přesáhlo nejzazší mez a naposled spadla. Nemohla se pohnout, ale déšť ji chladil na tváři. Poslední věcí, kterou viděla, byly tři odpornosti shromažďující se pod rozbouřenou oblohou kolem ní.
Maminka spala na červené rohoži a tatínek s chlapcem stáli nad ní. Medvídek se podíval na tatínkovy bílé, neživé oči a šedou, svraštělou kůži. Podíval se na chlapcův krutý, namalovaný obličej a krví potřísněné ruce. To nebylo to, co si pamatoval. Vůbec ne.
-smyčka sebou škubla a věc, která už nikdy nebude Phineasem Greyem, cítila znovu vzplanout ohně pomsty. Mrtvola, děs a dřevěná hračka, která již ve své zkažené hlavě nemá žádné vzpomínky. Nebylo tu nic, co by poslouchalo pravdu, kterou jim musel říct. Viselec odlevitoval-
-provazy se vrátily, jeden po druhém, a loutka, která jen vypadala jako Dylan Grey, je cítila táhnout ji zpátky k vesele nabarvenému karavanu v pustině. Tyčící se tvor k němu udělal krok. Loutka ho dlouho sledovala, kdykoliv jí to provazy dovolovaly. Připomínal jí hračku, kterou kdysi milovala, ale toto krví potřísněné monstrum nebylo vůbec jako medvídek, na kterého si matně vzpomínal. Loutka přeskočila zábradlí a vrátila se ke svému skutečnému pánovi-
Medvídek běžel za ním, ale byl příliš pomalý a o chvíli později byl sám na vrcholu věže.
Stál a chvěl se se sevřenými pařáty. Stehy ho bolely, asi jako kdyby byly jeden po druhém vytahovány. Všechno to byla lež! Dům, žluté záclony, rodina. Všechno to byla lež! Mávl oběma velkýma rukama proti troskám stroje, čímž vyslal do bouře čerstvé třísky a mosazné kusy. Nikdy si už nebude hrát s hračkami! Nikdo nebude! S řevem trhajícím nebesa snesl pěsti jako kladiva na roztroušené pozůstatky, znovu a znovu, drtě je na kousíčky. Nikdy už nebude ničí přítel! Vyrval kameny a tašky ze střechy a vrhl je do noci, z jeho prázdných očí vyzařovaly velké inkoustové proudy. Nenáviděl je všechny, každého! Pak naklonil své odulé tělo přes parapet.
Nad hlavou se mu mihl blesk. Světelný paprsek se dotkl vysoké konstrukce a medvídek vydechl úžasem. Vytrysklo tisíce jisker ve skvělých barvách, třpytily se a syčely v kaleidoskopu hvězd. Ohňostroj! Krásný ohňostroj! Byla to nejmagičtější věc, jakou kdy viděl.
Roztáhl ruce, zatímco kolem něj poletovala rozžhavená smítka točící se jako víly za noci. Zdálo se, že zůstanou navždy, jakoby se hvězdy snesly z oblohy k tanci, jen pro něj, a on tančil s nimi, otáčel se a poskakoval na věži. Kde se ho hvězdy dotkly, tam lechtaly, a on se smál, točil se a kolébal o to víc.
Když bylo po všem a poslední třpytící se víla zmizela, došel k parapetu a přehlédl město. Déšť se zmírnil a ustal. Bouře přešla a zmizela ze vzpomínek. Medvídek se usmál při pomyšlení na všechno to vzrušení a divy, které ho čekají v jeho Magickém království. Toto bylo skutečně největší ze všech dobrodružství.
Svět byl zmatek a pochybnosti, a tak šplhala.
Misaki Katanaka přelezla rozpadající se zeď sledována cizími souhvězdími. Neklidná energie ji poháněla výše pobízena chladným městským vzduchem naplňujícím plíce a hlodajícím vztekem, kterému nemohla uniknout.
Šplhala na vrchol zvonice mezi šklebícími se chrliči hledajíc cestu mezi hrubými kameny. Ve svém šedém hedvábí a s dlouhým černým copem pevně uvázaným ze stínu vystupovala jen její bledá tvář a nefritové oči.
Námahou jí hořely svaly a dech vytvářel stříbřité obláčky lesknoucí se v měsíčním světle. Zde byla svobodná, daleko od povinností obchodního domu a Deseti hromů. Mohla volně zkoumat tajemnou energii, která jí proudila žilami od chvíle, kdy přišla na toto úžasné a děsivé místo, energie, která ji naplňovala a činila z ní jednoho z nejstrašnějších bojovníků, které Malifaux poznalo. Zde nahoře se světem u svých nohohou se cítila jako bohyně.
Misaki se zastavila, svým loveckým zrakem zahlédla záblesk světla. Další cechovní vlak, který projel trhlinou mezi světy. Olověný okap vypadal bezpečně a ona se přehoupla na římsu plnou trusu. Vždy v pohybu.
Daleko dole planula modře a žlutě světla města v temnotě, v temnotě skrývající pěknou řádku oblud a děsivých netvorů.
Před měsícem prolétl mrak a ona využila stínu pro nepozorovaný pohyb přes vránami obývaný štít. Vždy nahoru. Na řece rozdělující město ve dví blikala slabá světla nočních člunů. Temné doky a neosvětlená mola skrývaly půlnoční obchody před očima Cechu a za nimi leželo Malé království. Město ve městě, bez vstupních bran, součást, ale vždy odděleno. Věděla, jaký je to pocit.
V srdci Malého království ležel obchodní dům Katanaků, její středisko a operační základna Deseti hromů na Malifaux. A nyní tam byli také její bratři přišedší právě ze Země. Od té doby tam nebyla.
S tou myšlenkou se vrátil vztek a Misaki běžela okapem a skočila, visíc na chvíli mezi mihotavými světly nahoře a dole, aby následně dopadla na bronzovou římsu. Své bisento, zbraň na dlouhé násadě se zubatým ostřím, měla při odrazu na zádech a při dopadu v rukou. Napřažená čepel hrála tichou ocelovou píseň a ostrý hrot se nehybně leskl ve tmě. Ovládání. V krutém a náhodném světě je ovládání vším.
Ale nedokázala ovládat své pocity stejným způsobem jako své bisento a rozhodnutí stojící před ní se zdálo nemožné. Na jedné straně ležela cesta rodiny, povinnosti a věrnosti. Poslechnout svého otce, Ojabuna. Sledovat zájmy Deseti hromů a dělat, co bylo správné. Na druhé straně byla cesta udělat se pro sebe. Vedla nahoru a neměla vrchol a její volání bylo každým dnem silnější. Ale byla to cesta, která by ji odvedla od rodiny a nebyla by naděje na návrat.
Město na ni znovu mrklo, volajíc po povinnosti a odpovědnosti. Tekuté ohně nově instalovaných Geisslerových trubic na vrcholu Katanackého obchodního domu zaplavovaly střechy kolem sebe a důvěrně známá písmena kandži zářila v elektrických odstínech červené, zelené a modré. Moderní, křiklavé a drahé, její bratři by se poplácávali po zádech, když by je spatřili. Její bartři, kteří nechtění a neohlášení pyšně prošli trhlinou, se nenamáhali s projevením úcty a během jediné noci toho tolik zničili. Bez ohledu na to, jak vysoko vyšplhala, vždy ji stáhli zpátky.
Sestoupila do chaosu města, aby je přivítala.
* * *
Noc byla chladná, ale to i saké - obchodní dům jim naservíroval dobré zboží.
Aki Taoka z Deseti hromů vyprázdnil svůj šálek, a pak vrátil malý porcelánový hrníček na bambusové prostírání. Jeho mlčení řeklo obsluhující dívce, že může pokračovat, a zakrátko si Aki a jeho jedenáct bratří navzájem připíjeli a hlasitě volali po dalším. Boj s Dervišskými meči skončil jen před pár hodinami, ale vyprávění už se stalo tak vyšperkovaným, že se jen málokteří s bratrů dokázali shodnout na čemkeliv krom toho, že udatně bojovali proti nepřekonatelným překážkám.
Satoru Morija měl rozseknuté rameno jedním z najmutých strážců Dervišských mečů a dělalo mu potíže povznést paži k přípitku. Vidouce to, zdvojnásobili ostatní množství přípitků, obsluhující dívka chodila během mrknutí oka okolo a za Satorova sténání teklo saké proudem.
"A kde je velká sestra?", dožadoval se odpovědi Aki Taoka, praštil šálkem a tvář měl červenou. "Co?", vyštěkl, zatímco hlavy podél dlouhého, nízkého stolu přikyvovaly na souhlas. Všechny krom jedné. "Údajně to tu má vést. Prokáže svým bratrům úctu? Postará se o naše zraněné?" Hlavy přikývly. Všechny krom jedné.
Kývali všichni krom Šigeo Inagawy, mladého muže, jehož pohledná, potetovaná tvář, vypadala strhaná a unavená. Setřel si saké z kníru a pokynul k prázdnému místu v čele stolu. "Velká sestra…"
"…nejspíš dělá na zádech u Kýče a gongu!", zařval Hideki Cukasa zpoza svého umaštěného černého vousu, bouchl pěstí do stolu a rozchechtal se. Ostatní se přidali a rovněž bouchli svými poháry, zatímco obsluhující dívka je obratně doplňovala, aniž by vylila byť jen kapku.
Zlostně zamračený Šigeo ignoroval chechtot všude kolem a pokračoval. "Velká sestra drží u tohoto stolu Ojabunovo místo a musí mít stejnou úctu…"
Stůl zaskřípal, když se přes něj k Šigeovi nahnul Aki a ve svých vodnatých, modrých očích měl nyní skutečný vztek. "A možná ho bude mít, toho dne, kdy si uvědomí svoje místo a přestane máchat tím svým sekáčkem jako…"
Ale nastalo ohromující ticho a Aki i Šigeo obrátili své hlavy, aby zvěděli proč. Sloužící dívka. Naplnila jediný nepoužitý pohár v místnosti, a pak si před něj sedla, do čela stolu. Misaki Katanaka si rozvázala bílou zástěru, podala ji zděšeně zírajícímu Hirofumimu Nomurovi po své levici a vyprázdnila saké, které si právě nalila.
Vedle ní na železném podstavci stálo její typické bisento a nikdo v místnosti si nemohl vzpomenout, jak se tam dostalo.
Vrhla na ně všechny chladný pohled, a aniž by z nich spustila oči mírně kývla hlavou. Byli v pasti a věděli to. Kritizovali nadřízenou přímo do očí, přestože přijali její pohostinnost. Co se týče společenských zvyklostí u Deseti hromů, tak se prsty sekaly za menší prohřešky. Misaki je přechytračila, ale necítila z toho velké uspokojení, jednání s nimi bylo prosté v porovnání s protivníky, kterým každodenně čelila v Malifaux.
Přispěchala pravá servírka a položila před Misaki mísu třešní. Pomalu ochutnala věnujíc plnou pozornost Aki Taokovi, zatímco odplivávala pecky do pohárku. Navzdory saké si udržel dost rozumu, aby se jí nepodíval do očí. Nikdo z nich.
"Slyšela jsem, že jste dnes dosáhli velkého vítězství nad našimi rivaly", pravila Misaki způsobem, jakým promlouvá pavouk k mouše chycené v síti. "Mělo by se vám blahopřát. Zní to tak, že Dervišské meče už neexistují a opozdilci prchli z Malifaux s vašimi katanami píchajícími je do otylých zadků. Je to pravda?"
Aki chvíli čekal, než zavrčel: "Ne".
"Chápu", vyprázdnila Misaki další šálek saké chladného stejně jako její hlas. "Pak byli alespoň vytlačeni z obchodu a už nikdy se nebudu muset starat o to, že jejich vymahači berou peníze za ochranu, které patří mému domu?"
Další pauza. "Ne". Akiho oči se snažily vyvrtat díru v dřevěném stole.
"Chápu. Pak jim váš útok zasadil smrtelný úder a náš ronin se může vypořádat s tím, co zbylo, bez vážných nepříjemností?"
Delší pauza. "Ne". Akiho ústa se několikrát otevřela a zavřela, než dodal. "A také jsme ztratili ronina".
"Takže mě nechte oddělit fakta od výmyslů, co jsem tu předtím slyšela. Napadli jste dnes Dervišské meče bez ohledu na důkladné plány, které jsem na vypořádání se s nimi připravila. Váš útok zcela selhal, Dervišské meče nejen, že jsou stále hrozbou, ale jsou varováni před našimi záměry s nimi a nechali jste zabít mého ronina. Zamýšlala jsem převzít jejich činnost a jejich nejlepší lidi, a vy jste právě proměnili možnost expanze v otevřenou válku. Je mé hodnocení správné?"
"Měli padesát mečů…", začal Aki.
"Byli jste nepřipravení a ukvapení".
"…a náš bratr Satoru byl těžce raněn". Jakoby touha po pomstě měla změnit cíl Misakina hněvu.
Ta se chladně usmála. "Všichni se se považujte za šťastné, pokud se dožijete rána zranění jako Satoru. Velmi šťastné".
Šigeo Inagawa byl první, který pochopil, co tím myslí. Nyní vzhlédl. "Jdeme zpět? Teď?"
Misaki plynule vstala. Šigea měla vždy ráda. Byl jedním z mála, kdo poslal gratulaci, když ji její otec jmenoval prvním důstojníkem v nové oblasti Malifaux. "Co nevíte, jelikož jste tu noví a navíc hloupí, je, že si Dervišské meče udělaly přátele na ponurých místech. Nebezpečné přátele. Právě teď směřují k těmto přátelům a požadují podporu proti útoku Deseti hromů". Než mohli její bratři mrknout, popadla své bisento a zamávala jím nad hlavou. Očarovaná čepel se zastavila palec nad těžkým dřevěným stolem, který se s hromovým prasknutím rozštípl po celé délce ve dví a poháry a prostírání se rozlétlo po místnosti. Misaki se škodolibě usmála. "Nic netuší. Jdeme jim ukázat, jak vypadá útok Desti hromů, a tentokrát to uděláme po mém".
* * *
Ramos dokázal ženu rozeznat jen stěží. V rudém přísvitu vzdálených pecí vypadala jako uhlík ve stínu čoudící pod obrovským temným tyglíkem. Nehledíc na jeho přítomnost se pohnula, zvedla ruku, aby se dotkla chladného povrchu tavící nádoby visící nad ní jako břicho železného obra. Tato pec byla uzavřena kvůli opravám a nevylitý zinek v nádobě zchladl a ztvrdl.
Ramos čekal. Jeho společník stál trpělivě za ním, bez hnutí, stejně jako žena. Ti tři byli nehybní jako stroje tyčící se nad nimi v nepoužívané slévárně. Z ostatních hal za protipožárními stěnami se ozývaly vzdálené zvuky práce.
Ramos zavrtěl hlavou. Navzdory dušekamovým postrojům a jeho výcviku stále postrádala čirou moc.
Pak se mu na tváři objevil úsměv, jelikož na okraji tavicí nádoby zablikalo načervenalé světlo. O chvíli později musel otočit hlavu, když se doběla rozžhavený kov vylil a rozstříkl vodopádem zářivých hvězd a jisker do forem dole. Slévárnu naplnilo parné horko.
Žena se přiblížila, zdánlivě se vynořujíc z pekelné záře, a zastavila se před ním a jeho společníkem. Její obvykle bledá tvář byla rudá námahou, pod krátkými blonďatými vlasy se leskl pot a její oči naplňovalo radostné světlo. Ramosovi se zdálo, že v jejich hlubinách vidí tančit leské uhlíky.
"Působivé", pravil, "a příhodné. Jistí přátelé ve městě žádali mou pomoc. Myslel jsem na tebe". Ramos ukázal na druhého muže, jehož tvář byla skryta za párem vyleštěných brýlí. Z koženého postroje mu visely propracované pistole. "Toto je 74 Viktor. Můžeš ho shledat užitečným".
Žena se obrátila k pistolníkovi a světlo z tekoucího kovu bylo zakryto mosaznými křídly, které jí vyrašily ze zad a dychtivě se protáhly. Naklonila se kupředu a kolem ní se jako parfém vznášel pach dýmu a roztavené oceli. "Takže 74 Viktor. Jsi v obraze?"
* * *
Byly dva způsoby, jak se dostat do komplexu skladišť Dervišských mečů. Dobře chráněnými kanály od řeky nebo přes operační základnu, čajovnu paní Čin. Misaki věděla, že obě varianty budou očekávat.
Bratři byli sice lehkomyslní a ukvapení, ale byli to také hrdí a divocí válečníci, kteří po léta věrně sloužili Deseti hromům a Misaki netoužila po tom, aby byl kdokoliv z nich rozsekán na kousky v temných zákoutích řeky nebo při frontálním útoku. Ale i kdyby se dostali dovnitř, netušili, co by je mohlo čekat ve skladištích. Byli to zkušení a nebojácní bojovníci, to byla pravda, ale to uprostřed nebezpečí Malifaux nestačilo. Kam bratři přišli, tam její otec brzo pošle další a další, a ti všichni ji vždycky budou potřebovat, aby je dostala z podobných situací. Nikdy by nebyla svobodná.
Stále byla tma a z její pozorovatelny na vrcholu Zasažené věže sledovala plynová světla ze dvou kárek směřujících po dlažbě k paní Čin. Otevřenými záděmi byly na husté slámě vidět naskládané sudy se saké, čerstvé ze Země. Běžci se pohybovali opatrně. Dobré saké potřebovalo pečlivé zacházení a bylo citlivé na nárazy a otřesy.
Podobně jako střelný prach, přemítala Misaki, když běžci složili kárky před čajovnou, zapálili skryté roznětky a prchali pryč. Příliš pozdě. Z temných oken čajovny zazněly výstřely, a pak zdobená dřevěná budova zmizela v obrovském sloupu černého kouře. Náraz výbuchu dorazil o vteřinu později a Misaki ho ucítila na prsou. Dole v ulicích popraskalo sklo a zvon na věži mírně zazvonil.
Silné kusy dřeva pršely jako rýže při svatbě, zatímco její bratři vyrazili ze skrýší a spěchali k čerstvým troskám. Jejich bojový pokřik se nesl nočním vánkem. Šigeo a Aki soupeřili o místo v čele, Šigeo se svou otlučenou katanou a trombónovou pistolí, Aki svíral dva sekáče na dlouhých násadách. Ostatních deset bratří je následovalo, ječelo a mávalo naginatami, palicemi, řetězovými kosami a pistolemi. Zmizeli v dýmu a křiku zraněných.
Misaki seskočila z věže. Dovnitř vedla také třetí cesta, přestože ji mohli použít jen ptáci, vítr a samotná Misaki. Dopadla v běhu a tiše jako vánek přeběhla přes střechu.
Pochopitelně jim neřekla celou pravdu.
Řada zvětralých soch poskytla řadu odrazových můstků pod mosazí zdobenou římsou.
V srdci Dervišských mečů bylo cosi černého.
Skočila přes mezeru mezi budovami, vymrštila se nad rozpadající se kus vyčnívající vyzdívky na protější zdi a rychle vyšplhala po řadě vranami zdobených krakorců.
Byl tu důvod, proč chtěl Baožun Katanaka, její otec a Ojabun Deseti hromů, expandovat na Malifaux. Důvod krom peněz. Tři království zachvátila temnota, temnota, o níž se nesměl dozvědět žádný cizinec, taková, které její otec nechtěl být součástí.
Pták si nevšímá padajícího listu a Misaki proběhla přímo kolem řady holubů, než si vůbec všimli, že tam byla. Skokem dopadla na svažující se střechu skladiště Dervišských mečů a šplhala, přestože jí na vyleštěných taškách hrozilo uklouznutí.
Potřebovala vědět, zda se temnota dostala i sem. A proto byla zde, zatímco její bratři byli v centru dění. Najdou jed, pokud tu je, a ona ho rozřízne.
Noc se stále chvěla výstřely a praskání stále se hroutící čajovny sem přivede Cech. Času nebylo nazbyt. Zvuky bitvy ze skladiště dole byly skrze střešní vikýř sotva slyšitelné. Misaki vypáčila dřevěné víko a naklonila se dovnitř, aby dobře viděla.
Skladiště bylo rozlehlé a temné, osvětlené místy plynovými lampami pověšenými na železných sloupech podpírající širokou střechu. Dřevěná podlaha byla pokryta hromadami balíků a beden. Nalevo se žluté světlo plynové lampy odráželo ve vodě, tam vedl jeden úzký kanál přímo do skladiště, a po její pravici stoupal kouř z množství dveří a průchodů vedoucích k zasažené čajovně.
Její bratři byli téměř přímo pod ní a ona si nemohla pomoci, aby nepocítila bodnutí pýchy a úlevy, když je viděla všechny stále stát, byť zkrvavené. Záda k zádům, dvanáctka držela pozice v pevném propletenci obklopena ze všech stran pěšáky a nájemnými žoldáky Dervišských mečů. Za nimi dokázala Misaki rozeznat ženu a muže stojící společně ve stínech, ale než se mohla přesunout, aby lépe viděla, objevil se Ojabun Dervišských mečů.
Jakmile ho spatřila, pocítila hořkost v ústech a bolest za svýma zelenýma očima. Její otec měl pravdu. Mezi Dervišskými meči se rozšířil jed. Bylo tu žíznivé sklo.
Ojabun byl nahý a spoutaný, jeho křehké, bílé tělo bylo pokryto sebetrýznivými zraněními a hnisajícími boláky, ale to bylo to nejmenší. Byl držen za sklem, čtyřmi tlustými stěnami tvořícími klec nesenou na ramenou čtyř statných otroků, jejíž vnitřek byl umazaný krví, čerstvou i zaschlou. Ve skle bylo zasazeno něco, co nedokázala přesně rozeznat. Otroci umístili klec na kamenný sokl a obklopili ji, každý stál na jedné straně a hleděl ven. Ojabun uvnitř beze slov blouznil a Dervišští mečníci kolem ztichli. Misaki si nemohla nevšimnout, že si od vlastního Ojabuna drželi odstup.
Pak se podívala blíže na otroky a zhrozila se znechucením. Každý z nich měl v hrudi díru velikosti pěsti v místech, kde mělo být srdce. Ze zčernalých zranění vedl tenounký kabel do skla Ojabunovy klece. Rozsvítily se další plynové lampy a Misaki dokázala rozeznat, co bylo zasazeno ve skle. Čtyři srdce, červené, syrové a bijící.
Ojabun položil jednu třesoucí se dlaň na sklo nad jedno živé srdce. To se zazmítalo, ale stále bilo. Otrok k němu připojený najednou promluvil, a jeho slova byla smíchaná a zamotaná.
"…mávajíatancujíaleteďjepotanciZABIJTEpředpůlnočnímzvonemaposlednízůstavšíchbudouvzpomínána…"
Ojabun vykřikl a praštil do stěny a otrok ztichl. Jeden z Dervišských mečníků, korejský obr s tajemným tetováním přes krutou tvář, promluvil k obklíčeným Deseti hromům. Misaki v něm poznala Ssanga Kala, druhého velitele.
"Ojabun je štědtý. Zajistí rychlou a čestnou smrt těm, kteří ihned odhodí zbraně".
Ojabun položil ruku na odlišné srdce. Otrokova hlava sebou škubla.
"…třikrátvyrytýpříběhjepravdouZABIJTEizlhářovýchúst…"
Ojabun se odmlčel a Ssang Kal promluvil znovu: "Vyberte jedno z vás, kdo přežije. Ten se vrátí k vašemu pánovi se zprávou od Dervišských mečů". Vytáhl zahnutý nůž a zašklebil se. "Vyřízneme mu jazyk a zpráva bude vyryta do jeho kůže, ale přežije".
Šigeo vystoupil s drzým úsměvem na tvář. Ztratil svou pistoli a jeho katana byla ještě opotřebovanější než dřív, ale položil si zkrvavenou čepel na rameno v urážlivě nenucenénm chování, zatímco se díval na obra a poklepal si na hruď.
Obří Dervišský mečník si odplivl: "Dobrovolník? Tak to jsou ti mocní Hromové, o nichž jsme toho tolik slyšeli? Nemyslel jsem si, že můžete být tak zbabělí".
Šigeo úsměv zmizel a on šlehl svým mečem, aby ukázal na Ssang Kala. "Dobrovolně se hlásím, že ti setnu hlavu z ramen, pokud to Velká sestra neudělá dřív".
"…prodívkukteráběháaběháaleZABIJTEbrečíkdyžjíostřáhajívlasy…"
Jakmile otrok zmlkl, Ssang Kal roztáhl své paže a vykřikl: "A kde je paní Misaki, ptá se Ojabun? Kam zmizela?" Dervišští mečníci zavyli posměchem a zamávali zbraněmi. "Myslím, že prchla, než by čelila…"
"…tigerhadměníhoříZABIJTEzeď…"
Jeden z Ojabunových otroků se díval přímo na ni a Misaki nepotřebovala tetovaného obra, aby překládal. Byla již v pohybu, rychle se spustila a její sandály zaskřípěly o bok železného pilíře, zatímco její bisento se opíralo o druhý. Deset stop nad zemí se odkopla, hvězdou prolétla vzduchem, přikrčila se a u nohou šokovaného Ssang Kala držela své bisento přímo za sebou.
Na shromážděné Dervišské mečníky padlo ticho. Ticho, které jakoby rostlo, když se na špici Misakiny zbraně rostla kapka krve, přitahující pozornost všech ve skladišti, až nakonec odkápla. Když dopadla na piliny, vypukl chaos, jelikož Ssang Kalovo tělo dopadlo na podlahu, jen o okamžik dříve než jeho hlava.
Najednou se stalo několik věcí. Šigeo a ostatních Deset hromů vytáhli ze svých rouch kulaté červené předměty, které hodili k nohám Dervišských mečníků. Ty vybuchly na podlaze skladiště v zášlehu ohně a kouře, čímž oslepily nepřátele, zatímco Misakini bratři zaútočili.
Muž a žena stojící ve stínech si vyměnili pohledy a beze slova se rozdělili. Na mužově tváři byl věcný výraz odhodlanosti, zatímco ženina vyzařovala stěží potlačované vzrušení. Mužův plášť se otevřel a odhalil soubor zbraní v kožených pouzdrech, složitá optika v mosazných trubkách zajiskřila.
Misaki si jich nevšímala a soustředila se na Ojabuna, rozběhnuvši se k veliké skleněné kleci. Do cesty se jí postavil vyjící Dervišský mečník a ona ho rozsekla od ramene po slabiny. Zpětným švihem udeřila okovaným nákončím zbraně do vousaté tváře dalšího, a pak použila jeho padající tělo jako odrazový můstek pro skok přes bojující. Vynořila se ze sloupu palčivého kouře, její černý hedvábný oblek za ní vlál, a udeřila špičkou své zbraně do skla Ojabunovy klece.
Ani nepoškrábala povrch.
Nezlomena vedla další úder a udeřila dlouhou čepelí bisenta nad hlavou. Znovu se od skla odrazilo a ona se musela sehnout a odkulit, aby se vyhnula zahnuté čepeli na konci řetězu. Prudké bodnutí probodlo plíce muže na druhém konci řetězu, a ten zemřel s krví pěnící mu na rtech.
"…držtesevohnicopálíZABIJTEčasdocházíazastavíto…"
Vrhli se na ni otroci drmolící své nesmysly, ale byli příliš pomalí a Misaki se jejich nemotorným úderům snadno vyhnula.
"…přílišzlomenýZABIJTEznačíomezení…"
Sklo bylo zjevně začarováno, pokud to vůbec bylo sklo. Zběžný pohled na pavučinová vlákna poutající otroky k jejich pánovi jí vnukl nápad, a ona rozsekla hlavu nejbližšího otroka od temene po hrudní kost. Okamžitě se zhroutil a z jeho rozseklého obličeje tryskala krev. Sklo kolem srdce okamžitě prasklo.
Misaki byla rychlá, rychlá jako blesk, ale Ojabun byl přirpaven. Jeho ruka byla položena na srdce dříve, než otrok padl, a prasklina se zacelila během vteřiny, než do ní bisento udeřilo. Čepel se znovu odrazila.
U Misakiných nohou se otrokova rozdělená kůže a přeseklé kosti spojily a on znovu vstal a blábolil nesmysly.
Spěchali na ni tři Dervišské mečníky najednou, jeden máchal mačetou, jeden palicí s hřebíky a poslední párem saiských dýk. Přesekla palici v dví spolu s oběma rukama, které ji držely, a zároveň kopla toho s mačetou do krku. Musela uskočit dozadu, když jí dvě dýky mířily na tvář a otrok za ní jí sevřel pažemi.
"…zatímjsounaráněZABIJTEteďteďteďMĚ…"
Misaki ztuhla ve svém zápase a obrátila se, aby pohlédla na otroka. Opravdu to řekl? Jeho prázdná tvář pokračovala v blábolení, zatímco Ojabun se díval a hryzal si rozedrané zbytky vlastních rtů.
"…rozpletenálátkaZABIJTEserozpadávprachbezmístavkrviNÁS…"
Dva zbývající Dervišští mečníci obnovili svůj útok, když Misaki obrátila svou zbraň, aby uvolnila otrokův stisk a skrčila se před údery. Poslala své bisento sekem dozadu a rozsekla oběma mužům břicho. Otočením a vytrhnutím jim vyvrhla vnitřnosti a uvolnila čepel.
S otrokovými slovy zvonícími jí v uších vyrazila a běžela kolem skleněné klece na podstavci rychleji než vítr. Její zbraň se k ní připada v rozmazaném smrtícím pohybu. Prolétla vřavou jako voda rákosím a její údery byly jako blesky, ale stejně rychle jako zabíjela otroky a rozbíjela srdcové sklo je stačil Ojabun spravovat a léčit svou ochrannou klec. Jednou, podruhé, potřetí a znovu a znovu byly rozseknuté hlavy a těla. Řítila se stále rychleji a čepel jejího bisenta si broukala smrtící píseň, ale křehký šílenec stále obnovoval svou obranu a přes jeho třesoucí se rysy se šířil uslintaný úšklebek.
A pak, místo aby provedla poslední úder, odhodila svou zbraň dozadu jako kulku z pistole. Zasáhla jeden z železných sloupů a skvěle vybalancovaná rukojeť se prohnula, než se odrazila zpátky k ní. K srdci bušícímu v kleci a Ojabunově šklebící se, vyšinuté tváři.
Zlomek vteřiny před tím, než zbraň zasáhla cíl, máchla nohou v dřevěném sandálu a rozdrtila lebku otroka stojícího před ní. Když zemřel, ve skle se objevila prasklina a špice bisenta prolétla skrz, aby se zabodla přímo mezi oči Ojabuna za ní.
Celé sklo popraskalo jako led. Čtyři srdce s posledním úderem seschla jako květiny na podzim. Otroci se zhroutili a z děr v jejich hrudích vytekla temná krev. Ojabun visel bez hnutí přibodnut jako moucha v jantaru čtyřmi palci silné oceli zapíchnutými v lebce.
Boj kolem ní se zastavil, hluk bitvy ustával, jak Dervišští mečníci viděli, co se stalo s jejich vůdcem. Zády se opřela o jednu z nosných tyčí a s chraplavým výkřikem svrhla klec z podstavce. Skladiště zadrželo dech, když se klec převažovala, a pak zazněl zvuk tříštícího se skla a po okolí se rozlétlo tisíce zářících úlomků. Držíc Ojabunovy mrtvolu vytrhla své bisento a ustoupila, když se tělo začalo rozpadat jako sklo. Z čisté rány se začaly šířit praskliny rozprostírající se na bílé kůži, až jí odporné pozůstatky dopadly k nohám a stoupal z nich žlutý plyn.
Skočila na vrchol nyní prázdného podstavce a zvedla svou zbraň do výšky. "Den je náš!"
Slova jí sotva vyšla z úst, když ze stínů vyšlehl plamenný paprsek. Misaki uskočila právě včas vidouc svůj vlastní stín namalovaný černě na bednách před sebou, jak oslepující záře plála na místě, kde stála. Doběla rozpálaný oheň s dračím řevem pohltil zbytky klece a Ojabuna, plameny šlehaly ke střeše a teplý vzduch rozevlál Misakino hedvábí. Skleněné střepy zachycené v horku začaly rudnout a tavit se.
Na pyramidu obřích, keramických nádob vystoupila okřídlená postava. Na koncích jejích natažených paží plál modrý oheň a chladné světlo se odráželo na mosazi jejích kříděl a křivkách tváře. Promluvila anglicky a její hlas byl chladný a odměřený. "Nemluvím tvým jazykem, paní Misaki, ale zatím bych nezačala počítat hlavy".
Misaki pokynula svým bratrům držet se zpátky. Toto byla větší hra, než mohli ustát, a ona se proklínala za to, že si ženy nevšímala. Rozpoznala moc, kterou ta žena měla, prchavým pohledem dříve v bitvě, ale příliš se zaměřila na potvrzení podezření svého otce ohledně Dervišských mečů. Začala kroužit doleva. Tak kam zmizel přítel západní ženy?
Misaki promluvila rovněž anglicky sledujíc rohy a udržujíc ženu na dohled. "Osobní strážce. Nenechala jsem žádné tělo, co bys mohla strážit. Kdo jsi?"
"Mé jméno je Kaeris".
Misaki to nic neříkalo. Ta mosazná křídla naznačovala peníze a spojení s arkanisty a Misaki dobře znala ronina, aby poznala žoldnéře, když s nějakým mluvila. Ale ona byla daleko mimo úroveň Dervišských mečů, takže kdo ji platil? A teď měla proti Misaki výhodu, ne pro své zbraně, ale protože viděla Misaki bojovat. Misaki naopak nevěděla nic, a to bylo nebezpečné. Jakákoilv špetka informací by byla užitečná. "Toto není tvůj boj".
"Ne, ale dáma potřebuje koníčka".
Nafoukaná. Patrně domýšlivá. Ale stále se drží zpátky. Také byla opatrná. Přesná. Nebyla jediná, kdo hrál vyčkávací partii, uvědomila si Misaki, když se pohybovala z krytu do krytu. "Ale přišla si pozdě, abys mi zabránila zabít tvého zaměstnavatele".
"Jeho? Ten není nic. Byl to jen smluvní otrok, dokud ho investoři nedali do žíznivého skla. Hloupý trouba. Ne, jsem tu pro tebe".
"Minulas".
"Že by? První pravidlo obchodu. Nenechávej si nic za zády". Oheň se šířil a z Ojabuna a jeho nosítek zbyl jen spálený kov v louži kouřícího, roztaveného skla. Hořící trosky šířily malé ohníčky všude po skladišti.
Misaki na okamžik změnila směr, jen aby viděla, co se stane. Kaeris zvedla paži, a pak ji nechala klesnout, když Misaki pokračovala v kroužení doleva držíc se v krytu. Takže žena chtěla, aby šla tudy. To odpovědělo na otázku ohledně jejího přítele.
Přeživší Dervišští mečníci prchli a ona se blížila k otevřenému prostoru skladiště blízko kanálů. Bude muset vyběhnout z krytu. Její oči zachytily třpyt odrážejícího se ohně přicházejícího z hlubokého stínu blízko několika vinných sudů. Pohlédla na Šigea a našla ho, kterak ji sleduje, zbraně a bratry připravené.
Byla tři kroky od otevřeného prostoru, když se Kaeris otevřela, přesně jak Misaki předpokládala. A jak očekávala zamířila napravo od Misaki snažíc se jí nahnat na otevřenou půdu. Místo úhybu doleva Misaki skočila proti ohnivému paprsku, který by vybuchl, jakmile by se jí dotkl. Ale poštolka na lovu nechytí vítr a Misaki šlehla bisentem do vzduchu rychlostí ohně, zachytila ho zezadu a obrátila, proměnila čepel a paprsek v jedno, aby ho uprostřed pohybu s výkřikem vypustila.
Pokud byl pohled na Kaerisinu tvář k nezaplacení, jakou hodnotu měl pohled do tváře jejího přítele, když ohnivá koule narazila do sudů, kde se skrýval? Měl sis svou optiku lépe zakrýt, střelče. Vína vystříkla a většina se vypařila v silném žáru, když hořící dřevěné lišty tancovaly vzduchem.
"Vemte si ho!", vykřikla Misaki na bratry již směřující ke Kaeris. "Nechte ji mně".
Ale arkanistická žena znovu pálila, vzduchem létala oblaka páry a rudé komety nutící Misaki skákat dva kroky na stranu na jeden kupředu. Kamkoliv dopadly, vybuchly a rozšířily lačné plameny na dřevěné desky, které nasály ohněm a šířily ho dále. Misaki ožehlo horko, když proběhla kolem železného sloupu, a nápor plamenů pokračoval.
Zazněly vystřely a výkřiky, ale nyní neměla čas na své bratry. Zastavila se za hromadou keramických dlaždic, aby uhasila uhlíky na svém hedvábí, a všimla si čisté díry ve svém šátku. Střela, kterou vůbec neviděla, těsně minula její krk. Muž musel vystřelit, když byla uprostřed skoku, než odhodila Kaerisin oheň. Byl skutečně nadaný.
Byl čas pustit se s arkanistickou čarodějnicí do boje. Vylezla na hromadu dlaždic jako kat na závěs. Kaeris na ni pohlédla, když dosáhla vrcholu, a začaly tam směřovat dva ohnivé proudy. Misaki sprintovala kupředu a seskočila z hromady. Proskočila horkem rozmazaným vzduchem a udeřila svým bisentem přímo dolů naplocho do trámů. Skrze ní proudila zuřivá energie vypuštěná hromovou ranou jako vlna čiré moci proudící ven a naplňující trámy prudkým vzrušením. Prach a hlína vylétly ze všech kusů podlahy jako ničivé šedé mračno osvětlené doruda ohni. Mračno, které ji skrylo před Kaerisiným zrakem.
Rychlá jako přílivová vlna se hnala kupředu, nezpomalila ani o píď, když stoupala na pyramidu urn, na níž Kaeris stála. Skočila z pyramidy o vteřinu dřív, než se odnikud vynořil ostrý břit namířený spíše očekáváním než zrakem. Jak ji míjel, sežehl vzduch a bokem jí projela bolest. Nemotorně dopadla, polka a odkulila se, když na ní z prachu vytryskl další dračí dech, a pak se vynořil stín a Misaki zamířila násadou svého bisenta přímo na Kaerisinu levou ruku.
Žena zařvala bolestí, chytila se za ruku a zkroutila ji, zatímco modré plamínky na zraněné ruce zablikaly do nicoty.
Misakina ruka sebou švihla a hodila Kaeris chystající se k pomstě k nohám červený kulatý předmět. Žoldnéřka uskočila, a pak se zastavila se zmatkem ve tváři.
Misaki pokrčila rameny. "Jen třešeň". Ale dostala se na otevřený prostor a měla sotva čas skočit za nějaký pevný motor, když Kaeris zvedla svou nezraněnou ruku a rozdělila vzduch ohnivou září tak horkou, až to vypadalo, že roztrhla slunce. Doprovodný zlostný křik byl stejně zuřivý.
Misaki se stále pohybovala, rychle a nízko. Dým z tuctů ohňů se přidával k mračnům prachu a snižoval viditelnost jen na pár stop.
Snažíc se poslouchat přes spěch a praskání ohně slyšela dunivé KA-BUM! a jekot jednoho z bratří. Střelec byl tedy stále naživu. Pokusila se ho vytlačit z myšlenek. Šigeo a ostatní by si s ním měli poradit.
Jakoby jí četla v mysli, slyšela zvolat Kaeris: "Co pro tebe znamenají, paní Misaki? Ti tvoji takzvaní bratři? Lidé jako já a ty jsou stvořeni pro utváření tohoto světa, ale oni jsou jen zabijáci a zloději".
"Zatímco ty pálíš vše kolem sebe ve jménu míru a klidu?" Dým a plameny mátly zdání, přinášely zvuk ze všech stran. Misaki se držela při zemi a kroužila.
"Říkáš, že s nimi máš něco společného?"
"Nečekala bych, že to pochopíš", odvětila Misaki.
Smích, ale odkud? "Možná mám svou cenu, ale znám věrnost".
Misaki odpověděla vlastním smíchem. "Jelikož znáš mé jméno a stejně jsem pro tebe zcela cizí, tak je to i s tebou a tímto světem".
"Člověk, který pro mě udělal tato křídla a naučil mě způsobům moci, by ti ukázal, že se mýlíš". Objevil se čerstvý hněv, zasáhla.
Z jedné strany zazněla lavina hluku, tříštivý příval, jak se zřítily zbytky čajovny. To poskytlo Misaki na okamžik směr, právě když se z vířícího kouře vynořila červeně lemovaná silueta. Kaeris. Sekla svým bisentem, když se Kaeris vrhla kupředu. Vytryskl oheň a střetl se s magickou čepelí, pak obě ženy sevřely dlaně na rukojeti a jejich zpocené tváře se ocitly jen pár palců od sebe. Plameny je zalévaly jako roztavená ocel, ale byly zkroceny silou bisenta a místo sežehnutí Misakina masa z kostí neškodně šlehaly kolem čepele.
Misaki se posunula snažíc se vyvést svou sokyni z rovnováhy, ale žoldnéřka se pohybovala s ní. Z trosek čajovny zazněly další hroutící se zvuky spolu s těžkým řinčením. Přichází něco přes trosky?
"Věnost musí být oboustranná", zafuněla Kaeris, námaha udržování planoucího ohně jí zanechávala na tváři stopy potu. "Nebo je to jen jiné jméno pro okovy. Jsem si jistá, že Deset hromů si z tebe bere mnohem víc než ty z nich".
"A co tvoje společnost?", plivla Misaki. "Ti takzvaní investoři? Muselas potlačovat odpor, když jsi přijímala rozkazy od té obludy v kleci, nebo sis to po chvíli už ani neuvědomovala?"
"Dnes jsou to vaši přátelé, zítra kdo ví? To je svoboda". Oči Kaeris plály energiemi prýštící z ní a její frustrace z Misakiny schopnosti odrazit je byla očividná. "Ale co Deset hromů? Jaké to je, mít takovou moc a žit mezi šupáky? Stále cítíš, jak tě stahují s sebou, nebo si to už ani neuvědomuješ? Co ti můžou nabídnout? Prastaré tradice? Povinnosti a odpovědnost? Starání se o tyhle hlupáky?"
"Disciplínu", pravila Misaki, když Kaerisiny ohně zaplály silněji a bezcílněji, prolétly vzduchem a zapálily strop. "Vládu". Rychle jako had uvolnila stisk na své zbrani a zasadila divoký příval úderů do protivničiny bránice, přímo pod popruhy. Když Kaeris ucukla bolestí, Misaki znovu uchopila své bisento a otočila ho kolem ramen, načež bodla dopředu. Kaeris se v poslední chvíli odkulila stranou. "Ovládání".
Mechanické cinkání zesílilo, zatímco se Kaeris postavila na nohy, ale neudeřila. Opatrně kroužily kolem sebe a dým z nich obou dělal duchy. Kaeris se smála.
"Konečně jsem tě prohlédla, paní Misaki. Ovládání. Měla jsem to vědět. Také jsem se snažila se ovládnout moc, zprvu, ale to není způsob, jakým to zde funguje". Plameny jako hadi stoupaly z její nezraněné ruky a mírně se kolem ní proplétaly. "Myslíš, že toto ovládám? Ovládání je mýtus, dokud nepřijmeme chaos. Ovládání je nemožné, dokud se neoddáme nejistotě a pochybnostem. To je paradox moci v této zemi". Hadí oči zářily zuřivostí. "Odhalila jsi to a to tě zničí".
Hadi udeřili a jejich hlavy se uprostřed pohybu rozdělily jako hydří. Misaki útok očeávala, ale jeho povaha ji překvapila. Uskočila dozadu a sežehlé trámy se jí hýbaly pod nohama. Plamenní hadi se pohybovali bleskově, vynořovali se v záblescích světla Kaeris z rukou, ale v jejich útocích nebyl rozpoznatelný smysl ani obratnost. Misaki se pohybovala s dokonavým načasováním, zachytávala plamenné jazyky svým bisentem a odrážela je do nicoty v dokonalé harmonii pohybů. Ale stéle ustupovala, neboť další nikdy nebyl tam, kde by měl být, nikdy tam, odkud by udeřil zkušený útočník. Většinu útoků šlo snadno odrazit, ale několik přišlo z nepravděpodobných úhlů a jejich čirá nahodilost je činila více smrtící než cokoliv, co na ni Kaeris vypustila dříve. V několika okamžicích se z jejího hedvábí na půltuctu místech kouřilo a cítila vlastní sežehlé vlasy. Byla vyvedena z rovnováhy a ustupovala, její obratnost pracovala proti ní.
S titánským zasténáním se zhroutil železný sloup a dopadl mezi dvě ženy. Spolu s ním dopadly pláty střechy a sklo a Misaki se obrátila, aby viděla, jak se z dýmu a plamenů v místech, kde stála čajovna, vynořil obří konstrukt. Kovové nosníky a kusy zdiva se bez povšimnutí odrážely od jeho obrněné schránky. Mosazné čepy cvakaly a ocelové spáry se leskly zlovolnými, mechanickými úmysly, když dohlížitel rozerval hrst starých trámů a jeho obrovská hlava hledala v kouři své cíle. Cech konečně dorazil.
"Čas odejít", pravila Kaeris a rozevlála ohnivé paprsky kolem svého těla, "ale popořádku".
Ohnivá chapadla vyrazila kupředu natahujíce se po Misaki. Ale vyrušení cechovním strojem jí poskytlo vteřinu na přemýšlení. Kaerisin útok zahrnoval chaos a zmatek s tak ničivým účinkem, že překonal Misakinu lepší obratnost. Samotný tento koncept byl v naprosté opozici k jejímu přístupu, ale její jedinou nadějí bylo dělat totéž. Opustit dokonalost. Nechat vládnout chaos. Bojovat s ohněm ohněm.
S jekem zaútočila dřív, než si uvědomila, co dělá. To jí zachránilo život. Pohybovala se bezmyšlenkovitě, opustila svůj výcvik, aby se stala stejně nepředvídatelná jako síla přírody. Jednu chvíli jako proudění vod, v druhé pružná jako ocel, v okamžiku udeřila pohybem útočící kudlanky. Kaerisiny ohně ji nemohly dostihnout, nemohly se jí dotknout. S každým úderem srdce měnila svůj styl získávajíc inspiraci pro další skok z oblaku kouře, pro další z pocitu trámů pod svýma nohama, k dalšímu úderu ze zvuku vlastního dechu. Každý krok byl jiný než ty předešlé, a přesto byly spleteny do jednoho dokonalého celku. Chaos se postavil chaosu a Misaki byla nejpečlivější a nejvynalézavější. Nyní postupovala, její bisento vykreslovalo ve vzduchu oslepující oblouky, jaké nikdy předtím neviděla, a překvapivě neměla představu, zda ještě někdy uvidí.
Kaeris zaječela vztekem a frustrací a ustoupila, vyvolávajíc ohnivého krakena, který Misaki obklopil, ale jakékoliv mezery oheň nechal, tam se objevila, neskutečně skákala a točila se mezi nimi nezraněna, každý krok přinášel máchající zbraň blíže ke Kaeris.
Paradoxem, uvědomila si Misaki, když její ocel prolétla jen pár palců od Kaerisina krku, bylo dosáhnout mistrovství spojením harmonie a anarchie. Skrze ní proudilo veselí, jak začala chápat potenciál, který právě odemkla. Neznala svůj příští pohyb, dokud ho neudělala. Když řetězový oštěp dohlížitele prorazil zeď hořících sudů, stal se prostě další notou v symfonii, kterou skládala, a jejíž poslední věta byla nyní nevyhnutelná.
Kaeris byla vyprázdněná. Už neměla nic v záloze. Misaki skákala s připravenou zbraní a na obě se jako železná vlna hnal dohlížitel. Misaki znovu tančila mezi lesem pístů a brnění, mezi hromovým řinčením a nenávistným syčení páry, překonala velký červený krunýř pokrytý sazemi a olejem, vyhnula se dotěrným pařátům a znovu se vrhla na Kaeris.
Ale Kaeris stoupala. Nesena mosaznými křídly a horkým vzduchem narazila do Misaki a pokračovala ve stoupání, jednou rukou svírajíc Misakino hedvábné roucho. Její nohy opustily záda dohlížitele, který se vzpínal rozzuřen jejich únikem a mával po nich pařáty, ale zachytil pouze dým. Kaeris stoupala výše. Její mosazná křídla mávala a pomalu získávala výšku. Misaki bojovala, ale byla zamotaná a nemohla se dostat k útoku. K obloze stoupal kouř z hořícího skladiště a stále sílil s blížícím se koncem budovy.
Misaki viděla svůj osud, krátký pád a rychlý konec, jakmile Kaeris dosáhne jasné oblohy. Pak se ozval známý výkřik a kolem pasu ji chytil silný pár rukou. Podívala se dolů do zkrvavené a špinavé tváře Šigea a za ním viděla hořící hromadu beden, ze které musel skočit.
Ti tři začali okamžitě klesat zpátky do kouře.
"Né!", zaječela Kaeris, jejíž křídla nebyla schopna unést Šigeovu váhu.
Misaki cítila, jak se její stisk uvolňuje, a pohlédla Kaeris do očí. Plály nenávistí.
"Stále cítíš, jak tě stahují dolů, paní Misaki?" Pak je Kaeris pustila.
Misaki a Šigeo padali. Než je pohltil kouř, naposled zahlédla Kaeris na jejích bronzových křídlech vlnících se modrým ohněm, které ji vynesly dírou ve střeše skladiště. Misaki těžce dopadla na zem a odkutálela se skrz hořící svazky plátna, načež vyskočila na nohy, než ji plameny mohly pohltit. Popadla Šigeovu ruku a vytáhla ho na nohy, zaplácávajíc ohně olizující mu šaty. Všude kolem zněly hromové rány a zkázonosné řinčení dohlížitele nebylo daleko.
"Čas odejít, velká sestro?", vykřikl Šigeo.
Misaki přikývla. "Jak dopadl střelec?"
Šigeo zavrtěl hlavou a trhl sebou, chytnuv se za rameno. Misaki si všiml krve prosakující hedvábím. "Utekl. Nechal mi jednu kulku. Ode mě dostal kulhání".
"Koho jsme ztratili?"
"Satoru. Hidekiho. A velký cechovní stroj proklál kopím Hirofuma".
Mohlo to být mnohem horší, ale její bratři bojovali divoce a udatně a poskytli náhradu za předchozí katastrofu. Misaki byla uspokojena, čest byla navrácena a Dervišské meče byly vyhlazeny tím nejrozhodnějším způsobem. Až přijde ráno, všichni v Malém království si připomenou, proč ani udatný muž nezkříží cestu Deseti hromům.
"Tudy neprojdeme!", zakřičela Misaki ukazujíc k vzteklému dohlížiteli a zuřícímu ohni. Kamkoli vstoupil dohlížitel, ostatní cechovní stroje a síly nebyly daleko. "Pojď se mnou".
Misaki a Šigeo shromáždili přeživších Deset hromů u kanálu vzadu ve skladišti. Zadní stěnu pohltily plameny a hořící fošny padaly do olejovité, černé vody, ale mohli odplavat a Cech nebude připraven na pronásledování po řece. Vezmou všechny lodě, co naleznou, a budou pryč dávno předtím, než je strážci zákona dostihnou.
Misaki odešla poslední, chladně pozorujíc temné stíny dohlížitele řádícího mezi hladovými plameny. Po krátké podvodní cestě se vysápala na slizké zelené kameny. Před ní její bratři stále plavali míříce ke Zpětným dokům. Za ní mimo dohled hořelo skladiště. Velká oblaka kouře stoupala k noční obloze osvětlována červeně zespod. Vzhlédla ke staré kamenné zdi vedle ní uvažujíc o nejlepší cestě nahoru.
Cáknutí zespodu ji donutilo se otočit. Šigeo se držel kamene neschopen vyšplhat za ní. Naklonila se a podala mu ruku.
"Dlužím ti díky", pravila.
"Méně než my tobě". Jeho rameno silně krvácelo, ale nevypadalo zlomené. Měl by se uzdravit. Pohlédl na zeď, na kterou chtěla vyšplhat. "Opouštíš nás?" Otázka byla záludná. Věděl, uvědomila si. Vždycky byl chytrý.
"Myslela jsem, že musím učinit důležité rozhodnutí, malý bratře. Ať si vyberu jakoukoliv cestu, ztratím něco velmi důležitého. Ale v boji s tou ženou jsem našla způsob, jak bojovat a zvítězit, který jsem si předtím nedokázala představit. Je to, jakoby severní a jižní vítr vanuly najednou. Dvě síly v protikladu, které se spojí. Nemělo by to fungovat, ale fungovalo. Musím o tom hodně přemýšlet".
"A rozhodla ses?" Podíval se jinam neochoten pohlédnout jí do očí.
Zavrtěla hlavou. "Není potřeba. Snažím se ti říct, že jsem našla jiný způsob". Položila ruku na jeho nezraněné rameno. "Jdi. Setkáme se zpátky v obchodním domě. Velmi respektuji svého otce, Ojabuna, ale toto je nový svět s novými pravidly. Takže povedu Deset hromů, jak žádá, ale udělám to po svém a vezmu vás s sebou. Na samý vrchol. Tento svět nezná náš další tah, než ho uděláme. Nemělo by to fungovat, ale já cítím, že bude".
Šigeo přikývl. Mírně se uklonil a skočil do kanálu, svou otlučenou katanu držel mezi zuby. Sledovala, jak odplaval z dohledu, a začala šplhat na zeď.
Svět byl zmatek a pochybnosti. Misaki Katanaka se pro sebe usmála a šplhala.