20. září, 114 PF
Událost
Hoffmanovi zněly v hlavě hlasy, které okamžitě rozehnaly každičkou myšlenku, o níž se snažil přemýšlet. Energie tajemné vlny postupně vyprchávala, ale dech měl mělký a rychlý, aby se vyrovnal zrychlování úderů srdce. Jak ho poslední magie Události opouštěla, nahrazovalo paniku štípání v prstech.
Naposled cítil něco podobného tomuto mocnému bombardování energií, když s bratrem přijížděli na Malifaux.
Rylův úsměv ho naplnil nadějí. Jako vždy. Velký a silný Ryle měl všechno, co by si přál mít Hoffman sám. Ryle byl atleticky zdatný tak, že se s ním jen málokdo mohl měřit, a nechyběly mu ani společenské schopnosti, takže si udělel přítele z každého, koho potkal. Hoffman svého bratra sledoval s úctou, jakoby si mohl čirou snahou osvojit jeho způsoby a výrazivo. Možná to nebyl nejpohlednější muž v Londýně, ale přesto si vysloužil závist většiny mužů, neboť ať už vešel do putyky nebo na společenský ples, zakrátko se bezděčně ocitl uprostřed nejžádanějších žen ve městě. Každý žárlil na Rylův styl a životní postoj a ani Hoffman nebyl výjimkou. Mnoho lidí si však myslelo, že jeho žárlivost musí být hluboká. Nebyla. Hoffman si svého staršího bratra vážil a všude jej následoval. Hleděl na něj s nefalšovanou úctou a láskou a nikdy by mu nepřál nic špatného. Ryle si téměř neuvědomoval své štěstí a postavení na vrcholu lidství. Ve skutečnosti byl poháněn ochranou mladšího bratra, i za cenu svého vlastního postavení, a Hoffman věděl, že za svůj život vděčí Rylemu.
Hoffman zahnal představy o svém bratru vyčítaje si, že nechal myšlenky sklouznout ke starým dobrým časům a odvést ho od současného zápasu. Natáhl se a hlava se mu zatočila. Oči měl těžké, a i když je dokázal otevřít, měl potíže zaostřit. Když se snažil narovnat, zkroutil ho záchvat kašle. Kouř a popel z blízké hořící observatoře mu pokrýval ramena jako sníh.
Kdysi, když byl ještě mladý, sledoval Hoffman Ryleho a další hochy hrát na trávníku za domem jejich rodičů ragby. Byl pozdní podzim, a když hoši běhali na svěžím vzduchu, jejich dech byl jasně viditelný jako obláčky kolem jejich tváří. Nikdo z nich si nevšímal chladu, přestože měli kalhoty jen nad kolena. O pauzách si třeli kůži, aby se zahřáli, a třebaže ji měli růžovou a bolavou, hráli dál. Hoffman je sledoval z pohodlí svého pokoje a podpíral si bradu oběma dlaněmi sedě v kolečkovém křesle za zamlženým oknem, které otíral kapesníkem.
Ryle vzhlédl a spatřil mladšího bratra sledujícího zápas. Hoši se smáli a hravě se peskovali, když diskutovali o imaginárních čarách tvořící hřiště. Nikdy se nedokázali na čarách shodnout a hravé postrkávání vedlo k zápasům, které vypadaly přesně jako ve skutečném ragby. Hoši se smáli a poplácávali se po zádech.
Když Hoffman znovu utřel své okno, viděl Ryla mezi ostatními. Přestože se hoši v mužné hře neustále přemisťovali a strkali do sebe, byl Ryle stále snadno identifikovatelný. Začaly padat velké sněhové vločky, které zakryly hráče příkrovem běloby.
Na rameno mu dopadla ruka a přiměla ho vyskočit. "Promiň, kámo!", pravil Ryle se smíchem. Hoffman se usmál, nevšiml si, že Ryle vešel do domu a vstoupil do studovny. "Nemusíš se tu schovávat. Hodil by se nám rozhodčí". Ukázal na hochy honící se v padajícím sněhu. Jeho ruka stiskla Hoffmanovo rameno.
Hoffman vyskočil, když se z trosek blízko jeho tváře vynořla vyschlá ruka mrtvého a popadla ho za rameno. Zaječel a přetáhl kostěné prsty šmátrající mu po krku, horečně se snaže odsunout pryč, přetahuje své bezvládné nohy přes prach a trosky. Vlekl se přes blok vyvrácených dlažic zaštiťuje si tvář před útoky nemrtvého. Sténal a třásl se, až nakonec pohlédl přes své předloktí, jelikož uplynula chvíle a očekávaný útok nepřišel. Rychle si promnul oči neschopen zaostřit, připravuje se na boj s nečistě vzkříšeným. Zkroutil ruce v neobratné pěsti a zuby mu klapaly rostoucím strachem. Ruka sahající po něm patřila skutečně mrtvému muži, jehož tvář byla viditelná přes okraj trosek. Ale nebylo na něm ani stopy po oživení, jelikož ústa měl široce otevřená a z hlubokých ďůlků zíraly prázdné oči. Ani pozice těla nevykazovala známky, že by po něm úmyslně sahalo.
Zaplavila ho úzkost a adrenalin a jeho vzlykot se změnil ve slabý, nervózní smích, jak ho opouštěl ochromující strach. Přitáhl se k velké hromadě vyvrácených dlaždic vyčnívajících z bývalé ulice. Ty však byly uvolněny uz dávno. Vytáhl se na ni a poplácal se po tvářích, jak jen ve svém vyčerpaném stavu mohl. "Vzpamatuj se, chlapče", řekl nahlas a znovu si protřel oči. Ruce se mu chvěly a přes paži a záda mu přeběhl slabý oblouk světle fialového výboje.
Modrý blesk přeskakoval z pasažéra na pasažéra, když se Ryle toho osudného dne, kdy projeli trhlinou, svíjel na podlaze vagónu. Všichni seděli zamrzlí v čase a nehýbali se, zatímco siné elektrické výboje bzučely a praskaly, skákaly z osoby na osobu a prolétaly jejich trupy a lebkami, jak paprsek hledal další cíle.
Hoffman nebyl ztuhlý v čase jako ostatní, ale natahování rukou k bratrovi zabralo děsivě dlouhé chvíle. Ryle se však stále rychleji zmítal a blesk přeskakoval přes pasažéry, aby ho zasáhl.
Když ho jako bič zasáhly silné elektrické výboje, prohlnul se a zavyl, zhroutil se ze své dřevěné lavice na podlahu stejně jako Ryle, ač méně závažně. Bolest však byla stále silná a on křičel neschopen ovládnout své zmítající se paže.
Snažil se setřást omámení a oči mu přeskakovaly z jednoho blízkého objektu na jiný s podezřením, že mezi hustým popelem a usedajícím prachem se pohybuje nepřítel. Brzo objevil, že kolem něj je značné množství mrtvých těl v různých stádiích rozkladu, ale žádné nevypadalo, že se hýbe, ani jinak nepřitahovaly jeho pozornost. V zadní kapse nalezl malý hasák a použil jej jako zbraň, aby přetáhl něco, co mohlo být nejmenší krysou ve městě. Byla malá i na pozemské standardy. Neváhal a zabil ji. Mor stále řádil a tvor ho mohl zabít, aniž by si to uvědomil, usoudil. Ve skutečnosti se cítil velmi slabý a nemohoucí a potřeboval chvíli na to, aby se dal dohromady.
Jelikož popel z vybuchlé budovy zastínil ranní světlo a ztlumil veškeré zvuky, jeho pocit odloučení a izolace se zvýšil. Těla mrtvých ležela poházena v troskách a některá byla nakupena na hromadách. Těla byla doslova ve všech stadiích rozkladu jako důkaz jejich oživení a ovládání mistrem oživovačem. Ve stejném množství tu byly čerstvé zbytky tlupy mladistvých a dalších nevinných měšťanů, kteří přišli vést bitvu, vášnivě následujíce rozkazy podivného hrozivého muže, o němž Hoffman slyšel jen z doslechu. Žádné z těl nevypadalo, že by se hýbalo, ale Hoffman nemohl setřást úzkost a každý drobný pohyb v okolí přitáhl jeho pozornost, jak byl znepokojen periferním zahlédnutím vymyšleného protivníka.
Neslyšel kolem sebe žádný zvuk strojů. Bylo to poprvé od příjezdu na Malifaux před méně než měsícem. Měl jen matné ponětí o plném potenciálu svých schopností ovládat stroje a nechápal význam náhle ztráty těchto schopností. Znovu se pokusil vcítit se do okolí a dosáhnout na odlišnou duši konstruktů, přičemž mluvil v podivných obrazech a slovech.
Pohyb před ním znovu obrátil jeho zrak ke stejné tmavé mrtvole, o níž si myslel, že po něm sahá. Rychle zamrkal, aby zahnal mlhu, a viděl její nehybné oči zapadlé do lebky, široce rozevřená ústa a ukazující dlouhé prsty. Další zapraskání fialové elektřiny zajiskřilo od popruhů na jeho nohou k trupu a hrdlu.
Modrý blesk ve vagónu odezněl, když se vlak zastavil a zaryl se do šedé hlíny vedle trati. Jekot pasažérů nahradil elektrické praskání a pukání a Ryleho jekot umlkl spolu s energií, která jím pronikala, ale zvuk Ryleho vyděšeného křiku zněl v jeho hlavě ještě ve chvíli, kdy upadal do temné mlhy. Bojoval se sílícím pocitem spánku, snažil se udržet vědomí a zavolat někoho, aby jeho bratru pomohl.
"To jste způsobili vy!", slyšel ženský křik. "Arkanisté!". Oči se mu nakrátko otevřely a s velkým úsilím ji zahlédl. Její rysy byly lemovány mlhou jeho slábnoucí mysli. Skrčila se a ukázala s otevřenou pusou na dva muže, kteří vstoupili do vagónu a stáli přímo za ním a jeho bratrem. Byla plná strachu a zloby. "Arkanisté!", zaječela znovu obviňujícím hlasem. Jeden z nich ukončil její život výstřelem z pistole a na chvíli utišil ostatní.
Nemohl se dále udržet a upadl do spánku sleduje, jak se k němu zločinci naklánějí. Pak se jeho oči nedobrovolně zavřely.
Trhl sebou, když pod vahou dohlížitele praskala malta mezi dlaždicemi za ním a chvění roztřáslo jeho tělo a rozdrkotaly se mu zuby. Vykřikl, když nad sebou spatřil Ramosovu tvář ztracenou v zastřeném pohledu své mysli a nahrazenou obrazem arkanisty, kterého obviňoval za útok na něj a vlak. "Arkanisté!", vykřikl Hoffman, stále zmaten, co byla skutečnost a co přelud.
Ramos se k němu natáhl a sáhl po kroutících se elektrických výbojích. Odtáhl je od Hoffmanova hrdla, a ony syčely a praskaly ve vzduchu. Pálily a Ramosovy kožené rukavice se tavily, stejně jako silná plachtovina jeho kabátu, čímž byly odhaleny písty a převody jeho mechanické paže. Vypustil obnaženou paží vlastní elektrický oheň a bledá elektřina se s hromovým prasknutím vypařila.
Hoffmanovo vnímání se vyjasnilo a jeho strach se utišil, když se arkanističtí teroristé z vlaku přeměnili ve známou tvář a hlas jeho přítele Dr. Ramose, který odpověděl na obvinění 'arkanisté' stále visící ve vzduchu.
"Ano", pravil Ramos. "Ale nejsme, co si o nás myslíte. Pojďte".
"Co?", zeptal se Hoffman. Fialová energie už kolem něj nepraskala a on dokázal myslet jasněji, ale stále si nebyl jist svým úsudkem a Ramosovo prohlášení mu nedávalo žádný smysl.
"Pojďte", pravil Ramos a svou mechanickou paží pomohl Hoffmanovi vstát. "Promluvíme si, ale tohle není vhodné místo". Mdlé ranní světlo pronikalo prašnou mlhou a mosazné válce na Ramosově paži se zaleskly. Hoffman natáhl ruku, ale když viděl naolejovanou hydraulickou hřídel a tiše se točící serva, nyní odhalené bleskem sežehlým oblečením, rychle ruku stáhl.
"Vy jste arkanista", řekl, nyní si plně vědom, ke komu mluví.
"Ano. Ale nejsme tím, co si myslíte".
Náhle to dávalo smysl a Hoffman se zapotácel pochopením pravdy a absurdní jasnosti celého podvodu. Stroje v jeho laboratoři a v dolech byly zjevně daleko za pouhou mechanickou vědou. Obří netvor paroborg, Hank, spojení člověka se strojem vyplňující bez zaváhání či otázek každý Ramosův příkaz. Nebyla náhoda, že pracoval v dolech. A jeho vlastní bratr Ryle… změněn v obludu. Hoffman zoufalstvím neviděl zjevnou pravdu. Ramos nebyl jen arkanista, ale zrůda spojující technologii a pokřivenou magii. Stejná zrůda, jakou byl Hoffman pověřen najít a zatknout. Samosebou, zákon byl daleko konkrétnější v popisu zneužití transplantovací technologie a ovladatelné protézy byly běžné a nárok na ně měl každý. V Hoffmanovi sílila nenávist.
Stále leže na zničené ulici s nohama nataženýma před sebou prohlásil zasmušile: "Viktore Ramosi, jste zatčen za zločiny proti přirozenému řádu".
"Nebuďte blázen", přerušil ho doktor s rychle rostoucím podrážděním.
"Jste obviněn z nedovolených transplantací podle cechovního zákona 425, podsekce dva, a spiknutí proti cechovnímu řádu organizováním teroristické skupiny…"
"Varuji vás, Hoffmane", pravil Ramos hrozivě. "Nejsme tím, čím si myslíte. Ale nenchám vás zničit, co jsem začal. Čeho jsem dosáhl". Hoffman si předtím nevšiml jejich přítomnosti, ale za Ramosem stály zlověstně dva velké konstrukty. Jeden byl humanoidní obr známý jako strážce a jeho přehnaně velký meč mu spočíval na mohutném ocelovém rameni. Byl to jeden z nejrannějších kontruktů navržených a postavených pod Ramosovým dohledem a stál vedle nejnovějšího výtvoru, velkého pavouka vysokého člověku nad pas a dlouhého jako je člověk vysoký. Ramos se nepohl ani nevyřkl příkaz, ale oba vykročily směrem k němu. "Každý konstrukt v Malifaux slyšel vaše volání, když jste byl zasažen", pravil Ramos. "I já, obklopen stejnou éterovou vlnou", jeho mechanická ruka se sevřela v pěst. "I já jsem přes ječící hlasy ve své hlavě slyšel vaše žadonění. Tak silné. S takovým potenciálem. Ale nemohu snést, abych ztratil, o co jsme tak tvrdě bojovali".
Hoffman neměl kam jít a nebyl by toho schopen, i kdyby měl. Malý hasák v jeho ruce by mohl být proti těm dvěma blížícím se strojům klidně pírkem.
Nedokázal popsat svou schopnost proniknout svou myslí do kovu a soustrojí kolem sebe. Byla velmi odlišná od držení něčeho v ruce a spíše to byla emocionální odezva. V přítomnosti strojů cítil klid. Když natáhl svou mysl, nalezl za sebou svého lovce stojícího na tiché hlídce. Věděl, že je nehybný, pokřivený prastarým kovovým plotem a kanálovými kryty, se kterými se slil, když jej zasáhla nespoutaná moc nachového éteru Události. Nyní stál bez hnutí jako zdeformovaná abstraktní socha jen vzdáleně připomínající kočičího lovce. Stál na zadních a byl mohutnější než kdy dřív. Necítil žádné známky kdysi rychlé logické jednotky.
Vysoko nad sebou však ucítil pozorovatele a vnikl do něj svou myslí volaje ho. Další pozorovatel kroužil nad troskami observatoře vykonávající jeho poslední příkaz, a on ho k sobě také povolal. Ani jeden nemohl pomoci proti Ramosovi, strážci a velkému pavoukovi, ale když budou dost blízko, může použít jejich paměť a sám rychleji myslet.
Ramosovy konstrukty vykročily k Hoffmanovi blokujíce jakýkoli možný únik.
Ramos by zvítězil. Byl to arkanista pracující přímo ve středu Cechu. Byl zodpovědný za doly, nejdůležitější věc v této bohem zapomenuté zemi. A byl zodpovědný za Ryleho.
Hoffmanův strach nahradila nenávist a vztek ze zrady a lží. Křičel, jen jednu slabiku svého rostoucího hněvu, a jeho mysl bušila přímo před Ramosem proti prosté logické jednotce strážce. Ten udělal poslední krok kupředu a jeho zvuk zněl ozvěnou mezi troskami. Ramos si příliš pozdě uvědomil, že Hoffmana podcenil a uskočil právě ve chvíli, kdy velký meč zazvonil o zem a obrněná ruka chytila svého původního pána, který ji již neovládal. Uvědomil si ztrátu a nesnažil se stroj od Hoffmana získat zpět. Místo toho se soustředil na velkého pavouka cupitajícího kupředu a zase zpět, zmateného, jak Hoffman tlačil svou vůlí i na něj. Kde se Hoffmanova moc projevovala podvědomě, Ramos musel vkládat své příkazy do všeobklopujícího éterického proudu. Hoffman měl velkou moc, o tom nepochyboval, ale jeho manipulace s těmito neviditelnými magickými silami byla také značně mocná.
Ramos se snažil ovládnout pavouka, ale strážcova ruka svírající a mačkající jeho trup mu narušovala soustředění. Kruhová řetězová pila umístěná na břiše se uvolnila z bezpečnostního závěsu a roztočila se. Strážce ho zvedl a přitáhl si ho. Ramos nařídil pavoukovi zůstat stát a ten ho poslechl, ale Hoffman bojoval o vládu nad zbraní a ta se otočila na sklápěcí paži. Nyní se točila vertikálně a paže se natahovala k Ramosovi.
Ramos zřídka cítil strach a nikdy nepropadal panice. Ale byl zvyklý všechny své výtvory ovládat a přikazovat jim. Přišel sem zachránit Hoffmana a neočekával, že jeho stroje tak rychle ovládne zdánlivě bezmocný muž. Pavoukova čepel se nyní blížila a on pocítil bodnutí strachu. Uklidnil své emoce a soustředil se, přitahuje éter do ovladatelné zbraně. Kolem krku mu začala poskakovat modravá elektřina a on ji soustředil do záblesku, který by sežehl vnitřní mechanismus konstruktu. Ale na Hoffmanův duševní příkaz se kovové pláty v kruhovém otvoru na hrudi otevřely a odhalily fasetový jantar. Ten zaplanul jasným žlutým světlem a oslepil Ramose právě ve chvíli, kdy vypustil svou elektřinu. Chapadla energie se mu rozběhly po paži, ale on nad nimi ztratil vládu a ony vyprchaly jen s pár jiskrami statické elektřiny.
Čepel se přiblížila. Ramos popadl strážcovu pěst svou vlastní mechanickou rukou a zatlačil na ukotvení paže, aby ji uvolnil, až písty na ruce hvízdaly. Kov kryjící zápěstí se ohnul a on jej utrhl, takže pohony o sebe zazvonily a vypustily oblak páry. Ale ruka ho stále nepustila. Kroutil s plechy zoufale, ale neúčinně, aby zablokoval řetězovou pilu, a byl sotva schopen natáhnout svou mechanickou paži, aby čepel zablokoval. Ta se odrazila za spršky jisker, když se kalená čepel zasekla do měkčího mosazného šasi jeho pěsti.
Zemřel by rukama svého vlastního kostruktu, kdyby nebylo Ryleho. Ze stínů se vyhoupla mohutná postava a dopadla na velký pavoučí konstrukt. Její hydraulické pěsti byly mnohem silnější než Ramosovy. Zanechala okrouhlou pavoučí hlavu konstruktu promáčknutou. Velká ruka popadla točící se čepel a zuby se zakously do obrněné dlaně, ale ruka rychle trhla a zlomila čepel, jejíž polovina odlétla a s cinknutím se zaryla do strážce.
Hoffman, který se konečně dokázal jakž takž zvednout, se zhrozil, když poznal rysy, které kdysi byly tak záviděníhodné. Nyní byly obrovské a obludnější než lidské, poškozená kůže se táhla přes kosti a svaly, ale vyčuhovaly z ní dráty, kovové šrouby a měděné či mosazné trubky. Kde Dr. Ramos vložil mechanické komponenty, aby 'zachránil' Ryleho, tam okolní kůže seschla do nezdravě bledé šedé. Kůže na hrudi vypadala jako napjatá uschlá podešev, a kde se svraštěla a seschla, odhalovala žebra a klíční kost. Na různých místech byly do masa všity kovové pláty a okolní kůže byla fialová tmavnoucí do šedé. Ryle zvedl své mohutné tělo z pavouka a zpod poničeného plechu nad jeho logickou jednotkou sršely jiskry a pára. Pokud by Hoffman nějak přehlédl rozklad Ryleho těla, vážnost groteskní tváře před ním ho donutila ucuknout hrůzou. Většina původního traumatu při průchodu trhlinou zasáhla Ryleho mozek a velká část jeho lebky byla odříznuta a nahrazena železem a mosazí. Na místě pravého ucha byl velký ciferník ukazující tlak v jednotce pohánějící písty a mechanické orgány v těle. Týlem hlavy pronikalo množství trubek spojujících různé části orgánů umožňujících fungovat jako parodie na člověčenství. Hoffmana nejvíce iritovala zbývající kůže na spodní čelisti. S roztrženým hrdlem nahrazeným ohebnou trubkou zůstávala čelist otevřena a kolem úst mu stékaly husté sliny. Okolní kůže byla obklopena kovem a odhalovala Rylovy žluté zuby a bledé dásně.
Hoffman od svého bratra odvrátil zrak. Neschopen se na něj dívat, natáhl ruku, aby pohled zablokoval. Vložit svou mysl do strojů byla schopnost, s která mu byla stále bližší a on nařídil potácejícímu stroji uvolnit se. Přemýšlel o laboratoři, kde sledoval Ryleho trávit většinu času, jak celé dny stojí bez hnutí na místě, a tiše svému bratrovi nařídil, aby se tam vrátil. Ryle neposlechl.
Strojní puška, dost těžká, aby ji museli ovládat dva muži, ale Ryle ji nesl jen v jedné ruce, klapala o trosky, a on se sunul k Hoffmanovi, který se snažil ustoupit. Bratři byli smutným zrcadlem jeden druhému, oba kráčeli s námahou.
"Zastav!", nařídil mu Hoffman nahlas a soustředil svou vůli proti umělé logické jednotce integrované do mozku svého bratra. Ryle kráčel dál a jeho paže se natáhly k Hoffmanovi. Převody a serva cvakaly, když se velká pěst rozvinula a sáhly po něm kovové drápy.
Hoffman udělal jeden poslední neobratný krok zpátky zoufale tahaje útlou rukou za popruh své podpěry, a zaječel, když naň dopadla Ryleho ruka. Obrátil se od svého bratra a zavřel oči očekávaje útok.
"Bratře", ucítil stroj ve své mysli. Viděl vločky, husté a těžké, padající v matném světle měsíce, a snažil se v nich něco zahlédnout.
"Ryle?", zavolal zoufale do hlubin té temné noci. Na okraj jeho vědomí vstoupila silueta muže. "Ryle!". Ve sněžné vánici svého bdělého snu nepotřeboval Hoffman podpěry, aby mu pomáhaly stát, a žádná paralýza mu nebránila běžet k nejasnému stínu svého bratra. A jak běžel, sníh padal stále hustěji a světlo měsíce mizelo, dokud nebyla přízračná podoba jeho bratra zahalena sněhem a temnotou. "Ryle!", zakřičel znovu a hlas mu zněl ozvěnou nocí jeho snu. Padl na kolena, cítě chlad na svých kotnících a holeních. Oči měl pevně zavřené a po tvářích mu stékaly slzy. Vítr mu zavanul přes tvář a on slyšel šeptání: "Můžes mi pomoci, bratře".
Otevřel oči a sen byl pryč. Byl na kolenou a z hořící observatoře stále padal popel. Ramose stále držel strážce. Ryle uvolnil stisk, nechal ho klesnout koleny na dlážděné ulice karanténí zóny, a odkráčel.
Hoffman pohlédl na Ramose a oba chápali, že souboj byl náhle ukončen. "Kam jde?"
Ramos pravil: "Do mé pracovny, hádám".
"Proč… proč nezůstal tady… se mnou?"
"Stydí se".
Toto poznání Hoffmana zasáhlo: "On cítí? On stále cítí?"
"Ano. Ač mlhavě". Ramos se konečně osvobodil ze sevření strážce a narovnal si svrchník, oprášil se a vykročil k Hoffmanovi. "A každý den méně. Nemůže snést, že jste ho viděl".
"Myslím, že jsem ho viděl. Ve své mysli".
"Mohu ho udržet naživu, samozřejmě. Ale jeho lidství, jeho duch, bojím se, že to je mimo mé schopnosti. Ale vy, vy byste mohl být ten, co mu pomůže".
"Ano. To je to, co mi řekl. Jak to mohu udělat?"
Ramos ho vytáhl na nohy a pomohl mu udržet rovnováhu. "Nejsem si jist. Ale mohu vám asistovat při hledání. Můžete být silný, ale já mám také své zkušenosti". Nikdo dosud nepoužil slovo 'silný' k popisu Hoffmana a on byl naplněn odhodláním. "Pojďte", pravil Ramos. "Vrátíme se do laboratoře".
"Ne", děl Hoffman. "Spravedlnost a Soudce jsou tam", ukázal prstem k hořícím zbytkům kdysi mohutné observatoře.
"Jsou mrtví", řekl Ramos rozhodně.
Hoffman chtěl protestovat, ale zarazil se. "Pravděpodobně", souhlasil. "Ale ta sekce tam", ukázal, "je vesměs cihlová, málo dřeva. Je blízko hlavnímu foyeru, kde zaútočila. Může tam být. I kdyby to bylo jen tělo. Musíme to zkusit".
Ramos se rozhlédl po okolí, doutnající trosky tvořily velkou hromadu. Držel si svou mechanickou ruku před obličejem, horko ohně a závany větru ošlehávaly kov trčící u ramene z okraje jeho doutnajícího pláště. Byl odhalen, pokud by se objevili další cechovní agenti na záchranné operaci, nemohl by nabídnout příliš výmluv. Byl chladný a vypočítavý, okolnosti zřídka nabraly vládu nad jeho rozhodováním.
"Máte pravdu, Hoffmane", řekl. "Musíme to zkusit. Pošlete pozorovatele. Pomozte mi zachránit nějaké zbytky vaší sochy zde", pravil ukazuje na pokřivené zbytky lovce, "a velkého pavouka".
"Co chcete dělat?"
"Vyrobím nějaké pomocníky. Více očí. Hodně nohou, aby pomohly navigovat těžkým terénem". Během minut řezání velkých strojů měl Ramos malou kouli drátů, převodů a táhel. Zkroucením trupu přivedl malého pavouka k životu a jeho jediné oko zářilo modře, jak nouzová logická jednotka uvnitř osvětlovala narychlo zhotovené tělo. Ramos mu dal prostý kód a základní sadu příkazů a stroj odcupital mezi trosky, nezpomalován sutinami.
Společně ti dva rychle vyrobili malou armádu pavouků a vypustili je do dýmající observatoře.
* * *
Netrvalo dlouho a Hoffman pochopil, že Spravedlnost nenajdou bez ohledu na to, kolik mechanických pavouků vytvoří. Byli ve své práci velmi efektivní, běhali po troskách budovy tak snadno, jakoby to byla otevřená krajina. Když našli nějaké zbytky těla, protáhli se nejužší mezerou mezi cihlami a trámy. Strážce, přestože byl první generací konstruktů, se i s rozdrcenou paží ukázal stejně neocenitelný při snadném a rychlém odhazování trosek. Marnost nebyla v jejich neschopnosti najít těla, byla v obrovském množství těl, které v troskách nalézali. Našli stovky mrtvol téměř kamkoliv kopli, všechny v různém stádiu rozkladu. Temnější, vysušenější kůže byla pro dva vědce známkou pozůstatků nemrtvých přivedených na svět oživovačem dost mocným, aby těchto nečistých stvůr oživil velké množství. Nazývali je 'oživení', což přivádělo k zuřivosti Hoffmana, stejně jako většinu ostatních osadníků. Byl to strašlivý výsměch. Oživené mrtvoly byly kdysi přáteli, příbuznými, druhy. Byly stvořeny, aby poslouchaly někoho, kdo se vzepřel nejen zákonům Cechu, ale také daleko vyšším zákonům přírody. Pozůstatky kráčejících mrtvých očekávali, a vidět je nyní, kdy konečně spočinuly, přinášelo Hoffmanovi podivnou útěchu. Ale mezi troskami bylo znepokojivé množství mladých těl a některá velmi stará, oboje podivně stranou od bitvy, která se strhla dříve toho rána. Hoffman si pomyslel, že mohli být všichni členy spojeného gangu, který zaútočil na observatoř a snažil se ji dobýt. Když se nyní rozhlížel po tělech, viděl, že členové gangu tvoří jen část z nedávno mrtvých. Museli být nepřirozeně donuceni k útoku, usoudil. Uvědomění, že to také byly oběti, nevinní donuceni jednat z vůle někoho jiného, mu přivodila mrákoty. Oči mu dopadly na pozůstatky malého dítěte, jen chlapce, a zvedl se mu žaludek.
Odkašlal si, odplivl do trosek a zavolal na blízkého Ramose: "Měl jste pravdu", pravil. "Nedokážeme je tu najít". Věděl, že Ramos chtěl odejít, viděl to na jeho zamračené tváři. "Jsem připraven toto zatracené místo opustit".
Ramos se mu podíval do očí a určitě slyšel jeho kapitulaci. Než aby souhlasil, představa, že neuspěli, ho dráždila mnohem víc. Nakrabatil své husté obočí a sešpulil rty. "Ještě nejsem hotov", prohlásil tichým hlase, spíše pro sebe než k Hoffmanovi.
Ramos vždy uvažoval chladně, vždy byl odhodlán překonat každou překážku a nemohl přestat, dokud neuspěl. Ukázal význam své bystré mysli a povolal všechny pavouky zpátky k sobě. Zavolal na Hoffmana: "Příliš mnoho těl, než abychom našli dvě konkrétní. Hledáme špatnou věc". Hoffman byl zmaten, dokud Ramos nevysvětlil: "Hlavní program vždycky velí najít dušekamy v dolech. Proč toto naprogramování měnit?"
Vypustil je a všichni pavouci rychle cupitali do velké hromady o patnáct kroků dál. Klepali a škrábali do trosek. Hoffman se na Ramose usmál a ten naň mrkl. Samosebou, Spravedlnost s sebou měla několik dušekamů, souhlasil vděčně.
Ramos byl mužem, který stál vždy o krok před ostatními, uvědomil si Hoffman. Byl také mužem, který se nevzdává, jakmile jeho mysl něco dělá. Musí uspět, porážku nepřijímá. Byla to velká síla, ale také možná jeho Achillova pata.
Zatímco strážce pracoval na odkrývání, Ramos pravil: "Jsou patrně mrtví. Jako ostatní kolem".
"Patrně", souhlasil Hoffman.
Díky tomuto očekávání oba muži nadskočili, když strážce vytáhl jeden mohutný betonový kus a z díry zazněl výstřel. Kulka zasáhl strážce do hlavy. Ten také jakoby nadskočil, ale když upustil kus trosek, vylétl z díry meč jako šíp a zasekl se mu do hrudi. Řetěz na jílci meče se napnul a ten se s trhnutím uvolnil a odlétl zpět do díry. Strážce zaprskal a zaškubal sebou a z hluboké rány na hrudi se se vyvalila oblaka páry. U rány na hlavě mu blýskaly jasné jiskry. Upadl na záda a sklouzl z hromady.
"Přeci jen ne tak mrtví", pravil Ramos. Na jeho mechanické paži začaly pableskovat drobné elektrické výboje, ale Hoffman mu pokynul, aby počkal.
"Soudče!", zavolal. "Tady je důstojník Hoffman. Jste zraněn?" Neozvala se žádná odpověď. Pokud byl zraněn, nemusel si ho Soudce pamatovat, ani s rozpoznatelným přízvukem, vzhledem k tomu, že byl v Cechu nový. "Jsem tu s Dr. Ramosem", sdělil. Žádná odpověď se neozvala. Hoffman se snažil vylézt na okraj trosek, jeho popruh se zasekl o vystupující sutiny a on zaklel. Vystrašen k smrti, že ho Soudce zabije, opatrně nahlédl přes okraj jámy.
Mířil na něj meč a k němu přidělaná pistole. Soudcova hlava byla nakloněná stranou a šátek měl roztržen, takže odhaloval kůži vypadající spíše jako u těch nemrtvých, které vyhrabali. Hnisala kolem jizev a jeho pravá čelist a zuby byly viditelné zejícími dírami. Z tváře nad jeho čelistí zbyly jen dva tenké proužky kůže. Krev z nedávných ran do hlavy mu zakryla oči, což ho oslepilo téměř stejně jako Spravedlnost, kterou držel svojí volnou rukou. Její kůže byla pokryta škrábanci a ranami, ale byla stále krásná. Jako Soudcův šátek, i její páska byla roztržená a její mléčně bílé oči zíraly do prázdna. Nehýbala se a oba vypadali mrtví. Pravou paži měla nepřirozeně zkroucenou za zády, zjevně zlomenou, možná zcela rozdrcenou. Látka jejího korzetu byla tmavá, ale na boku se leskla, nasáklá krví.
"Dostaneme vás ven", zakřičel Hoffman.
Se rty téměř zcela rozloženým od roků vystavení odporným kyselým nekrotickým látkám, s nimiž se setkával při své práci, a příliš slabý, aby dokázal řádně artikulovat, pravil Soudce tak, že mu Hoffman dokázal rozumět: "Spravedlnost. Vezměte Spravedlnost". Soudce se snažil pohlédnout na ně a oči mu sklouzly na Ramose a jeho odhalenou paži. Pak se Soudcův meč svezl stranou a on upadl do bezvědomí.
20. září
Událost. V bodu dopadu
Francisco natáhl nohu, aby držel rovnováhu, a kolébal Perditinu hlavu ve své levé paži. "Máme problém", pravil o chvíli dříve, a pak ztuhl jako prkno. Hleděla skrz něj očima pokrytýma závojem černé a fialové s občasnými pablesky stříbrné, jako krátké zablikání komety na noční obloze. Dech měla tak pomalý a mělký, že sotva dokázal rozeznat, že je naživu. Vytaženou pistoli držel velmi opatrně, když jí odstranil z tváře loknu vlasů přilepenou potem.
O několik kroků dál mezi nimi a zející jamou táhnoucí se na míle na východ stál neochvějně Santiago. Z jámy zněl děsivý jekot, jakoby se otevřely samotné brány pekla. "Bez obav, 'Cisco', zavolal. "Cokoilv z tý díry vyleze, musí mě to nejmíň dvakrát zabít, než to nechám projít". Zněl téměř přesvědčivě, ale povrch u okraje velké srtže dále praskal a odpadával, takže se jáma stále zvětšovala pohlcujíc kameny a stromy jako nenasytná tlama nečistého boha. Stovky, možná tisíce tvorů křičely na strmých srázech, vystaveny poprvé po staletích slunečnímu svitu. Ortegovci slyšeli, jak se přibližují, jelikož jejich řev byl stále hlasitější, zřetelnější. K divokému řevu se zakrátko připojilo skřípění drápů a hluboké sténání.
"Co se blíží, 'Cisco?", zeptal se Niňo, nervózně si pohrávající se svou puškou.
"Nevím", řekl Francisco tak klidně, jak dokázal. "Běž dál, chlapče. Jsi stejně cenější někde v krytu". Doufal, že mohou vykoupit nějaký čas, aby se Niňo odsud dostal. Francisco také uvažoval o útěku, ale věděl, že s Perditou se daleko nedostane. Niňo váhal, ale Francisco děl: "Běž, hned. Najdi si dobrou pozici". Mladý muž neochotně odkvapil.
"Vylezte, vy zkurvysyni!", zařval Santiago do jámy. "Uvidíme, co dokážete".
Francisco si přitáhl sestru blíže a řekl jí: "Promiň, Perdito. Neměla bys tu vůbec být. Možná nikdo z nás. Zdá se, že nastávají pekelné časy". Vzdychl, a pak natáhl svého mírotvůrce nabitého čarodějnými kulkami vyrobenými Criid a sekcí lovců čarodějnic. "Vždycky jsi všechno překonala", řekl jí. "Uvidíme, jestli se dostaneme z tohohle".
Namířil pistoli na okraj rokle před Santiaga. Přemýšlel, co by jim řekla Abuela. Možná by se zaklením zmínila jejich lehkomyslnou nezodpovědnost. Slabě se usmál.
Nebyl připraven na to, co z jámy vylezlo. Zpola očekával nějakou nefilimí obludnost, ale objevila se svalnatá paže, která zaryla prsty hluboko do vlhké hlíny na okraji. Za ní se vytáhl tvor zprvu vypadající jako člověk, soudě podle hlavy a prázdných očí. Ale chyběla čelist, zjevně utržená od hlavy podle seschlé kůže ztvrdlé na tvářích a krku do rozeklaného okraje. I hrdlo a velká část hrudi byly pryč zenechávajíce otevřenou dutinu odhalující páteř v zádech. Nemohlo to žít, a jak se to převalovalo přes okraj, Francisco viděl připojený stroj pohánějící fyzické zbytky groteskní obludnosti. Ale viděl cechovní skeče transplantovaných odporností, ze kterých se obracel žaludek a které vedly k založení Hoffmanovy divize. Co viděl před sebou bylo nějak odpornější a znepokojivější, vypadalo to starší, možná více než sto let, z doby prvního otevření trhliny. Velký barel přidělaný na záda vypadal spíše jako kus železa upravený do požadovaného tvaru. Kotel vidět nebyl a z otvorů ani trubek nešla žádná pára, ale každý pohyb tvora byl zdůrazněn slyšitelným šustěním vzduchu vypouštěného a nasávaného mechanickým systémem.
Dostal se na pevnou půdu, stále vlhkou, přestože většina vody v oblasti se rychle přelila přes okraj jámy a odtekla dolů do temné hlubiny. Když stál, celý trup se ohnul dozadu, takže jeho 'tvář' mířila přímo nahoru. Zda nesl příliš velkou zátěž strojů vložených do zad nebo se zlomil a zdeformoval, to nedokázal Francisco odhadnout.
Santiagovi to bylo jedno a neváhal, když vypálil ze svého mírotvůrce a zasáhl obludu do ramene. Ta také neváhala a vlekla se k němu, zjevně si nevšímajíc zranění. Vypálil znovu a věc se svalila tiše na zem, aniž by se znovu pohnula. Dva bratři netrpělivě čekali, zda znovu vstane, ale nestalo se.
Santiago pohlédl přes rameno na Francisca, stále chovajícího svou sestru. "To bylo snadný", pravil.
"Si". Ale ani jeden z nich tím nebyl ulidněn. Z rokle stoupal podivný křik a vytí. Po strmých svazích jámy šplhal nespočet dalších, jako můry zoufale se snažící dosáhnout světla ve své jinak temné existenci.
Z jámy náhle vyskočili tři další tvorové najedou na napadli Santiaga. Jejich těla byla zřetelně odlišná a měla zcela jiné mechanické přístroje a různě odstraněné části těl. Jeden byl velikosti člověka a chyběla mu nejen levá paže, ale také celá hlava. Skočil přímo na Santiaga a jedinou ruku měl nataženou. Dalším byl pozoruhodně rychlý tvor, který měl hlavu, trup a obě ruce nedotčené, ale byl uříznutá v pase, kde měl přidělán pradávný přístroj. Také se hnal na Santiaga odrážeje se rukama jako zajíc. Bratři s nimi udělali krátký proces a Niňo, skrytý o kus za nimi, se postaral o třetího. Vystřelil znovu na další podivnou obludu lezoucí přes okraj.
Další se objevili zakrátko. "Jen pojďte!", zařval Santiago. "Pojďte, vy hijos de putas!"
Stříleli téměř bez míření a přebíjeli stejně rychle, ale nelidští tvorové stále přicházeli. Dali se snadno zabít, ale během chvil od objevení se prvního byl okraj jámy plný pokřivených hrůz šplhajících přes sebe, aby se dostaly k Ortegům. Bezo tu byla hromada mrtvol, ale přes ní lezli další nepřátelé.
Ortegům zabralo jen málo času určit, kde má která obludnost mechanický pohon. Jejich pistole rachotily zalesněnou oblastí za nimi i jámou před nimi. Stříleli tak rychle, jak to jen bylo možné, ale znovudobíjení bylo pomalejší, než si mohli dovolit. Právě během dobíjení tyto částečné zbytky zapomenutých mrtvol zaplavily Santiaga. Skočily na něj a špinavé nehty se mu zaryly do tváře. Jeden bez rukou se mu zakousl do stehna a on jej silně udeřil kolenem, až přelomil páteř. Udeřil do nich čepelemi na rukojetích svých pistolí, zatímco Francisco a Niňo na ně stříleli. Tvorové se vrhali na Santiaga, který se pod jejich děsivým útokem zoufale snažil udržet, a Francisco už nemířil, prostě náhodně střílel do davu.
Santiago jim nemohl odolat, ale udatně bojoval, přestože ho srazili na koleno. Francisco se narovnal a položil Perditinu hlavu jemně do mechu. "Je mi líto, 'Dito", řekl. Vytasil z pochvy svůj meč a vypálil své zbývající kulky do tvorů nejblíže Santiagovi. "Niňo!", zavolal. "Ty odsud zmiz". Ale Niňova puška za nimi stále štěkala a každá rána zasáhla, likvidujíc jednu obludnost za druhou. "Jdi!", nařídil znovu vypouštějíc poslední své kulky do hnijících zbytků blížících se k němu. Ale věděl, že Niňo neodejde. Možná ani po té, co on a jeho bratr padnou. Ne, Francisco věděl, že Niňo je pravý Ortega a tvrdohlavě se postaví každému nepříteli. Franciscův meč sekl jednoho tvora a skoncoval s ním se stejnou lehkostí, s jakou zlikvidovali tucty obludností předtím. Čepel znovu udeřila a rozsekla dalšího tvora ve dví.
Niňova puška zmlkla. 'Možná přeci jen utekl', pomyslel si Francisco. Avšak Niňovi došly náboje. Ale k jeho uznání, každá rána, kterou vystřelil, zabila cíl.
Francisco upadl na záda, když ho chytili za nohy, kousali, škrábali a stahovali ho dolů. Strašlivá obludnost, která ho nakonec srazila, neměla paže a horní polovina hlavy byla odstraněna čistým řezem nad kořenem nosu. Její spodní čelist uvolněně visela a nemohla kousat. Francisco nedokázal říci, jak ho vůbec mohla najít bez očí, s ušima přeříznutýma a se zcela prázdnou lebkou. Dala mu hlavičku a pokračovala s bitím rychleji než považoval za možné. Když padal, tvor ho mlátil znovu a znovu jako kladivem do žeber. Snažil se obludu odstrčit a dostat se na nohy, ale vrhly se na něj další škrábajíce mu tvář a krk.
Nevzdával se, přestože věděl, že je konec. Neviděl ji přes odpornost zakrývající mu tvář, ale věděl, že se na Perditu vrhli též.
Zpoza okraje jámy se ozvalo hlasité zaskuhrání připomínající skřípění nehtů po tabuli, ale zesílené a děsivé. Zamrazilo ho. Obludnosti na něm ztuhly jako sochy. Uplynula jen chvíle a znovu se pohnuly připraveny pokračovat v útoku, ale skřípění z rokle se ozvalo znovu, nyní hlasitější, bližší než dřív.
Obludnosti na něm se neochotně odtáhly zanechávajíce ho lapajícího po dechu na zádech v bahně. Zvedl se na lokti a popadl meč, který mu upadl. Santiago tu byl zanechán rovněž, zbit a s tržnými ranami přes téměř všechny viditelné části těla. Zvedl se, slabý a zraněný, a pravil: "Neměl jsem dobrej den, 'Cisco". Navzdory ponurým okolnostem se chtěl zasmát, ale vykašlal krev a vyplivl ji na zem před sebe.
Z rokle se ozval zvuk kopyt na kamenech. Nad okrajem se objevila zahnutá čepel a zabodla se hluboko do půdy. Objevila se šedá noha koně a kopyto se zarylo do bláta nesouc velkou váhu. Kůže byla uvolněná a suchá ve smrti, jako měly ostatní obludnosti. Do země se zarylo druhé kopyto. Velké kusy masa zcela chyběly odhalujíce pruhy svalů s vyčnívajícími černými trubkami pohánějícími nohu. Nad okrajem se objevila mohutná koňská lebka. Většinu z ní tvořila odhalená kost, ale rozedrané zbytky kůže a masa volně visely kolem. Místo hřívy zakrývaly krk železné pláty nesoucí ostré hroty. Místo očí byly prázdné ďůlky, ale když kůň sklonil hlavu k Santiagovi, z hlubin zaplanuly dva plamínky zeleného světla. Hlasitě zasupěl a z děr v nozdrách vyrašila pára.
Zvedlo se to a objevil se mohutný trup. Jezdcova paže byla pouhá oživená kost nesoucí velkou kosu. Tyčil se nad Santiagem. Mohutný kůň, mrtvý, poháněný nějakou groteskní magií, která spojila mrtvolu a stroj, si ho prohlížel klidným, nestrnným zrakem. Jezdcova holá lebka se otočila na krku suchých svalů a kusů kovu a on si změřil Ortegovce a krajinu, kterou nespatřil po mnoho let. Neměl spodní čelist a hrdlo měl vpadlé a nepoužitelné, ale přesto zavrčel příkaz, který zasyčel jako parní ventil vypouštějící z hloubky uvnitř přebytečný tlak. Obludnosti kolem se odbelhaly.
Mrtvý jezdec promluvil ve hvízdajícím větru k Franciscovi a Santiagovi. Nepochybně se snažil něco říci, ale slova jim byla nesrozumitelná. Vyslýchali mnoho nezrozených a ať mluvila podivná bytost jakýmkoliv jazykem, zněl zcela jinak než cokoliv, co dříve slyšeli. Trhl sebou v sedle a zařval vztekem. Slova jimi otřásly, když zavyl jako vichřice.
Zvedl kosu nad hlavu a stále nesrozumitelně křičel, a právě tehdy vyběhl z podrostu útočící Niňo. Zaječel a vyskočil vysoko do vzduchu. Pušku použil jako palici a napřáhl ji, jak jen dokázal. V poslední vteřině jí máchl dopředu a udeřil jezdce do lebky vši silou svého útlého těla.
Puška udeřila do hlavy se zvukem kamínku hozeného proti dveřím stodoly a s téměř se stejným účinkem. Jezdec se ani nepohnul a nezdálo se, že by si něčeho všiml. Niňo si dokonce vyrazil dech, když dopadl po bok mohutného tvora.
Santiago však skočil na obludnou postavu z druhé strany a měl daleko více síly než jeho bratranec. Narazil do jezdce ramenem snaže se srazit jej ze sedla, jelikož předpokládal, že na zádech bude daleko zranitelnější a nebude schopen použít svou hrozivou kosu. Kůň, rozhozen Santiagovým útokem, udělal krok, a jezdec poskočil. Ale byl daleko houževnatější než malé obludnosti, které šly zlikvidovat tak snadno. Byl značně silnější a nejen, že zůstal v sedle, ale popadl Santiaga za krk a zvedl ho do výšky jedinou kostlivou paží. Drtil mu hrdlo, zatímco Santiago zápasil a kopal v naději, že se uvolní. Tvor zavrčel a znovu promluvil, hluboce a nenávistně.
Francisco zaútočil svým mečem a jezdec neudělal nic, jen stále nadával či hrozil Santiagovi, zatímco kůň se vzepjal a kopl, čímž odhodil Francisca zpět.
Uprostřed své řeči jezdec pravil: "Gran Kythera", což znělo všem v uších. Při tom zvedl Santiaga výše a zatřásl s ním. Pak ho odhodil na Francisca.
Vyslovil ještě jedno hromové prohlášení, které stále zůstávalo mimo jejich chápání, ukázal na Perditu, jakoby ji z něčeho obviňoval, a pak zmizel v hustém listoví bažiny směrem od rokle, z níž se vynořil. Mrtvá kopyta klapala do dálky v přímé linii, jakoby jel za nějakým cílem.
"Co to sakra bylo?", zasípal Santiago dýchavičně. Tmavé modřiny označovaly jezdcovy kostlivé prsty obtisknuté kolem jeho hrdla.
Francisco nemarnil čas a navzdory bolavým svalům a naprostému vyčerpání zvedl ztuhlé tělo své sestry z vlhké půdy. Řekl: "Nevím, co to bylo, ale nechalo nás to žít a získalo nám to nějaký čas. Zmizíme, než se ty stvůry vrátí". Santiago a Niňo přikývli na souhlas a kvapně vyrazili pryč od zející rokle. Nikdo z nich přesně nevěděl, kde se v rozlehlých mokřinách nalézají, a neměli představu, kudy jít ven, ale nepotřebovali hlasovat, aby se shodli, že nejlepší cesta bude přímo od velké jámy a co nejrychleji je to možné. Takže když se Francisco zastavil, ostatní vypadali překvapeně. "Počkejte", děl. "Nebude se vám to líbit, ale musíme jednu tu obludu vzít s sebou".
Santiago si odfrkl. "Kurva".
Niňo byl příliš malý, než aby nějakou unesl, to všichni věděli, a Francisco hleděl na svého bratra. "Jednoho vezmi. A ujisti se, že je mrtvej".
"Byli mrtví už když vylezli a řekli 'ahoj'", zamračil se Santiago na Francisca a zůstal stát.
"Santiago", pravil ten přísně.
"Sakra, 'Cisco. Jestli mě nějaká ta voblida polechtá, tak tě sám hodim do tý díry". Ne že by se cítili bezpečněji, ale když došel k hromadě obludností vybrat jednu mrtvolu, odkopl pár stranou, než našel jednu bez rukou. Cosi nad mrtvolou zavrčel, odlomil jí spodní čelist a odhodil ji na hromadu. "Nechci, aby mě kousla", prohlásil a chytil ji za zuby. "Čekáme na klekání? Jdeme!". Téměř běžel hustým podrostem a ostatní krok za ním.
* * *
29. září Cechovní enkláva
Perdita se od zhroucení v epicentru velké vlny nepohnula, přestože doktoři starající se o ní zůstávali optimističtí a soudili, že je jen otázkou času, než setřese otupění a probere se.
Doktor Carl Morrow, hlava Psychotického a paranormálního oddělení v cechovním sanatoriu, zůstával u ní, mnul si ruce a soustředěně na ni hleděl. Usmíval se vděčný, že má v péči dalšího prominentního Ortegu. A krásná dcera jednoho z jeho nejoblíbenějších a nejkomplikovanějších, byť těžko zvládnutelných pacientů, byla vítaným přídavkem do obvyklého zvěřince, který musel krmit.
Její bratři trvali na jejím návratu do Latiga, než aby ji nechali zavřít do sanatoria, ale do města přijela Abuela, aby ji prohlédla, a musela připustit, že ani ona mladé Perditě nedokáže pomoci, a tak museli souhlasit.
Doktor Morrow sledoval její oči, od Události před týdnem otevřené. Stále zíraly přímo dopředu a vířila v nich fialová a stříbrná. Líbilo se mu dívat se na ně. Zůstávaly rozšířené navzdory různému světlu kolem.
"Na co myslíte, má malá Ortego?", zaptal se jí a ještě dychtivěji si zamnul ruce, naklonil se a pohlédl do jejích očí. Jen pár palců od jejího ucha ztišil hlas do šepotu: "Co se to ve vaší malé hlavě děje?"
V temné mlze své mysli se Perdita vznášela, obvykle nevnímající sebe ani své okolí.
Šeptající hlasy v její mysli se začaly ztrácet, když byla odnesena z místa Hada a Padlé rudé klece. Hlasy pohlcující její mysl od chvíle, kdy ji zasáhla nachová vlna, byly vypuzeny, když promluvil dunivý hlas mrtvého jezdce a vyhnal je z její mysli.
Snažila se znovu ovládnout a mohla by, pokud by jí její bratři nedali sem. K roztodivnému mumlání skrývajícímu se v temnotách kolem ní se připojil nový šepot. Měla jen krátké záblesky myšlenek, které mohly být skutečně její, než ji znovu zaplavila temná mlha šeptajících hlasů. Takže nevěděla, že byla v cechovním sanatoriu. Jen matně věděla, kým byla.
"Kel Darrow Kar", slyšela šeptající hlas nad sebou, klidný a nesrozumitelný. "Til Gran", říkal. "Thar Gran". Nedávalo to smysl a ona hledala útěk v temných hlubinách. "Perdito". Mysl se jí začala soustředit. "Perdito", šeptalo to tak slabě, že to sotva slyšela. "Til Gran Kythera Dow, Perdito. Řekli ti, že jsme mrtví".
"Kdo jste?".
"Studenti". Nemohla nic říct, jen vyjádřila svůj zmatek. "Studenti z trosek Kythery?"
"Zešíleli jste, říkali".
"Ano. Možná ano".
"Jste zde?"
"Nemůžeme odejít. Objevili jsme to, Perdito".
"Co?"
"Kytherskou pravdu. Hřbitovního ducha. Hledá život. Nemůže žít tam, kde je život. Našli jsme pravdu". Jejich šepot byl stále slabší a nejasnější, jak tyto hlasy zastiňoval ostatní šepot ve stínech. "Jsou volní", ozval se jekot v temnotě, ale hlas byl příliš daleko. Byl jako jemný závan v klidném dni. "Všichni budeme ztraceni". Následovala pauza a ona si myslela, že ji opustili, když ostatní hlasy získávaly znovu nadvládu a zaplňovaly její malý kruh světla uprostřed temnoty. Brzo ji zcela obklopí. "Tombers", řekli. "Ten ví".
Zamrkala a doktor Morrow vyskočil a zapištěl. Perditiny oči se zatřepotaly a byla znovu pryč. Oči se jí pomalu zavřely.
* * *
Santiago si promnul své unavené oči, zatímco Francisco zívl.
Doktor McMournig si jich nevšímal a pokračoval ve zkoumání kusu masa připevněnému k dřevu jeho výzkumného stolu ohlazeného stovkami těl, které na něm ležely.
Bratři byli unaveni z dlouhých dní a nocí v cechovním sanatoriu. Technicky jim nebylo povoleno být se svou sestrou, ale jejich postavení činilo obtížným je vyhnat. Santiago vypadal, že by uvítal pokus kohokoli vyhodit ho. Francisco byl prostě výše postavený než kdokoliv, kdo by ho požádal, aby odešel. Takže jeden z těch dvou měl stálý přístup do ústavu, jenž o ni pečoval. Z jejího pobytu na takovém místě měli špatný pocit.
"Takže co se s Jonathanem stalo, doktore?", zeptal se Santiago náhle, když ztratil trpělivost, přestože tu byli jen pár minut. McMourning mu naháněl hrůzu setjně jako ten podivný doktor Morrow.
McMourning si ho chladně prohlédl, a pak si pomalu stáhl tmavou rukavici. "Je tu něco, čemu nerozumím", pravil.
"Proto jsme Jona přinesli sem", chraplavě odvětil Santiago. McMouring zaskřípal zuby. Za ním Sebastian, jeho asistent, mlaskl, prázdně se zasmál, zvedl pilu a ukázal její čepel zčernalou z množství řezání masa a kostí. Naštěstí nebyla právě zapnutá.
"Ano", děl McMourning. "Chápu. Ale vy říkáte, že to vylezlo z té jámy, jeden ze stovek podobných".
"Mnoha stovek", dodal Francisco.
Obrátil zrak na přístroj připojený ke spodku trupu. "Tato pohonná jednotka zde", ukázal na parní stroj. "Říkáte, že to měli všichni? Pracuje to na parní pohon. Dělá to dost páry a tlaku, aby to pohánělo malé písty zde. Pak…"
"Jo", přerušil ho zamračený Santiago. "Parní pohon. Jako dohlížitel. To víme".
McMourning ho nenáviděl. "Kde je kotel? Kde zásobník vody? Dobře, tady", ukázal, "ale spodní polovina je zde, takže je prázdný. Jak to může fungovat?"
To Santiaga umlčelo. McMourningova mysl uháněla ve snaze porozumět té věci. Ozval se Francisco: "Výtvor oživovačů?"
"Určitě ne", odvětil McMourning, příliš jistě, příliš rychle. Otřásl se a pokusil se to zakrýt, řka: "Tedy, nemyslím si to". Zatlačil na kůži odříznutou z boku mršiny a přibodnutou ke stolu. Byla vysušená. "Je příliš stará. Mnoho staletí. Mnoho. Studoval jsem jiné pozůstatky oživených přinesených sem z jiných střetů z oživovači. Zdá se, že oživovači potřebují mnohem čerstvější mrtvoly". To byla pravda. Nejlepší iluze byly vystavěny na základech pravdy, a on byl dobrý v udržování iluzí.
"Možná se naučili oživit prastaré mrtvoly nezrozených", nadhodil Francisco.
"To mě právě mate". McMourning zkoumal maso pod velkými a silnými zvětšovacími čočkami umístěnými na pásce kolem hlavy. "Není to věk těchto staletí starých mrtvol, co mě mate. Tento tvor… je člověk".
6. října
Bažina byla podivně tichá a klidná. Lilith odstrčila větev těžkou mrazem a kráčela přes tenkou vrstvu ledu pokrývající temné vody. Led by neunesl váhu normální osoby či zvířete, ale ji jakoby nevnímal. I dlouhá stébla trávy pokrytá jinovatkou se při jejím průchodu sotva zavlnila. Její kroky v měkké, stále nezmrzlé půdě nezanechávaly žádné stopy.
Bažina poskytovala jí, Zoraidě a mnoha domorodým nezrozeným úkryt, neboť lidé se tu orientovali špatně a nenalézali cesty. Jen zatracení Ortegové byli ochotni lovit v mokřadech a v navigaci obtížnou krajinou byli stále schopnější. Samosebou, to bylo před Událostí. Od pádu rudé hvězdy Ortegové nebyli ani v bažině, ani v podivně suchém lese severně od svého pozemku.
Lilithin dech mrzl v mlhu, když se zastavila, aby prozkoumala okolí. Napomenula se, že nechala svou mysl bloumat, ať jakkoliv krátce. Přemýšlení o Ortegovcích ji vyrušilo a ona věděla, že takto blízko Zoraidině chýši nesmí ztratit orientaci. Tři trnité jilmy byly po její levici, jak měly být, ale jediný vysoký jasmín, který měl být napravo od nich, nebyl vidět. Tiše zaklela. Kde byl jasmín? Vzácný a křehký i za normálních podmínek, jeho růst v bažině byl nemožností, která označovala poslední místo Zoraidina skrytého domova.
Prohlížela listoví všude kolem tří jilmů a dokonce ustoupila stranou, aby viděla, zda není zakryt jinými stromy. Zejména díky větvím zatíženými mrazem usoudila, že orientační body mohou být skrytější než obvykle. Neviděla ho. Ale pak ucítila sladkou a jemnou vůni jasmínových květů. Vzhlédla. Přímo nad ní se skláněl jasmín a jeho drobné květy bíle zářily v mrazu, v němž měly zmrznout. Znovu zaklela vyčítajíc si, že padla do Zoraidiny pasti. Otočila se, opravila své postavení v bažině a hleděla svou myslí spíše než očima, protože těm nelze v blízkosti Zoraidiny chatrče věřit. Pomyslela na postavení více než padesát kroků za sebou, kde měla tři jilmy po levici, a jasmín po pravici a mezi nimi měla být chatrč. Za tenkým kmenem kvetoucího stromu se před ní skutečně objevily kůly zvedající obydlí nad vody bažiny, která se výrazně zvedala a klesala podle postavení měsíců.
Vzdechla a vykročila kolem stromu. Znovu musela uznat Zoraidinu moc. Ostatním nezrozeným byla Lilith známá jako 'Vládkyně Malifaux' schopná ohnout a přetvořit přírodu svým potřebám. Ale Zoraidina moc ji mátla, a nebylo to poprvé. Lidé byli na Malifaux jen čtyři krátké roky, ale vyprávěli si o Zoraidě příběhy, které ji činily obávanější než Lilith nebo dokonce Pandoru, přestože Zoraida mučila lidi daleko méně než kterákoliv ze zdánlivě mladších nezrozených žen. Podivné také bylo, že v bažině s ní přišlo do kontaktu několik osadníků a ona je všechny nechala naživu. Lilith považovala za pozoruhodné, že nad nimi má takovou moc strachu. Vyprávěly příběhy o chatrči čarodějnice, která kráčela mokřadem na velkých kuřecích nohou, a jak je babizna zlá, takže chce ukrást všechny děti a sníst je. Samosebou, to byla pohádka, kterou vyprávěli rodiče svým dětem, aby nechodily do bažin. Bylo to zlověstné a ona si byla jistá, že Pandora by toho strachu využila, kdyby mohla. Chatrč nechodila sama od sebe. To by bylo směšné, ale každému, kdo ji jednou nalezl, se to tak muselo zdát, když se marně snažil najít ji znovu. V tom byla její moc. Obrátila myšlenky lidí proti nim a obrátila je ve zmatku od chatrče. Lilith jen na chvíli pomyslela na Ortegy, ale uvědomila si, že Zoraidino silné kouzlo možná nechalo opakovat ji stejnou myšlenku znovu a znovu, když procházela kolem tří jilmů a téměř k jasmínu. Usmála se. Prošla téměř kolem těch kůlů, aniž by vzhlédla a zahlédla chatrč. Považovala by je za stromy, jelikož byly obrostlé břečťanem.
Sledovala kůly podpírající chatrč vznášející se nad temnou půdou. Soustředila se jen na Zoraidu a předmět jejich setkání. Překonat poslední kroky k chatrči by mělo zabrat jen pár chvil, ale zdálo se, že to trvá mnohem déle.
Z houpacího křesla na okraji vratké verandy se ozval Zoraidin hlas: "Ale, přesně na čas. Nezamotala ses v bažině, že?", ostře a pisklavě se zachichotala. Lilith věděla, že stařena její příchod vesele pozorovala. Možná soustředila svou tajemnou pokřivující sílu zatemnění proti ní. Zoraida si nepochybně libovala ve zmatku, který dokázala vyvolat v mocných bytostech, jakými byla ona sama.
Lilith se obalila látkou duchovní energie, která byla silnější zde v bažinách, kde život a smrt měly daleko větší význam než ve městě, v němž lidé přirozené proudění těchto energií potlačili. Byl důvod, proč ji nazývali Vládkyně Malifaux. Natáhla svou vůli a nalezla jednu z černých vran usazenou na zábradlí hned za stařenou. Vmžiku se s vránou vyměnily. Vrána se překvapeně třepotala na místě, kde stála Lilith, a Lilith držící rovnováhu na zábradlí vedle Zoraidy s jednou nohou nataženou odpověděla: "Vůbec ne". Zoraida vyskočila a zaječela. S široce rozšířenýma očima se obrátila k Lilith, a když se vzpamatovala a uvědomila si, co Lilith udělala, znovu se zachechtala a její smích zněl ozvěnou mokřady kolem.
Někomu jako Lilith se Zoraida zdála stárnout před očima, vrásčitá, chřadnoucí a umírající každým dechem. Bylo to jen pár měsíců, co s babiznou naposled seděla, ale Zoraida nyní vypadala tak odlišně - unavená a slabá. Bylo hambou, že tolik moci může být uloženo v něčem tak krátkém a křehkém. Ne poprvé přemýšlela, jak mohl člověk tak rychle vyrůst a nahromadit moc soupeřící s její vlastní.
"Zima přichází do bažiny rychle", pravila Lilith, když babiznin smích odezněl.
"Ano. A zklidnila kvákající žáby".
"Přežijí chlad?"
"Tento?", pravila Zoraida a zamávala svou zkroucenou rukou.
"Ne, přicházející bouře".
Zoraida zvážněla, přemýšlela a hleděla do temnoty bažiny. "Ach", řekla. "Trpí. Nejsou připraveny. Tento chlad může trvat aspoň měsíc. Sumčáci, žáby, aligátoři. I gremlini. Řídí se ročním obdobím a připravují se na další. Vždy na budoucnost, to jsou jejich instinkty. Předvídala jsem, že budou v přicházející bouři trpět. Ale adaptují se. Pokud věří instinktům". Přitáhla si kolem těla obnošený háv, přestože byla zabalena už v několika vrstvách staré látky, kterou používala na výrobu svých mnoha loutek.
"Je to hamba", pravila Lilith. "Není to jejich chyba a trpí nejvíc. Lidé uhnízdění v pohodlí Malifaux si sotva všimnou, že zima přišla dřív než obvykle. Je to vážnější než v předchozích letech. Vědí vůbec o Prosinci?" Zoraida se tiše třásla přemýšlejíc a hleděla do bažiny, která ji chránila. Mohla být bezpečná před náhodnou návštěvou lidí, ale Prosinec byl jiný. Každý z tyranů představoval velmi reálnou hrozbu, neboť by pohltil vše. Lilith pokračovala řkouc: "Objevil se jezdec. Mrtvý jezdec z nekropole".
"Ano. A nebyl první". Lilith byla překvapena. "Jeden přijel ke mně. Před Událostí. Jeho meč zářil jako slunce, ale ta zář stejně nedokázala proniknout pod stín jeho kápě, i když držel meč pod tváří. Promluvil, ale nerozuměla jsem mu a zprvu si myslela, že mě přišel zabít. Stál přede mnou jen minutu, možná dvě. Zatímco mluvil, meč se změnil, odrážel na svém povrchu slunce, které zmizelo během sekund, ne hodin. Pak se na jeho povrchu odráželo světlo hvězd a dvou měsíců, přestože bylo poledne a obloha byla zakryta stromy a obklopovala nás hustá mlha.
"Nevěděla jsem, že přijel zahalený jezdec", přiznala Lilith. "Vždy jsem předpokládala, že přijede ke mně. Bylo předpovězeno, že přijede k nezrozenému, takže mohl zrovna tak dobře přijet k tobě".
"Nejsen nezrozená", pravila Zoraida.
"Technicky. Ale duchem jsi".
"Ne krví".
"Ale zahalený jezdec přijel k tobě. Proč se vůbec objevil?", zeptala se.
Zoraida sdílela její zmatek a během přemýšlení mlaskala jazykem. "Od toho setkání jsem strávila mnoho hodin věštěním. Přišel s Morem, byl probuzen, když ten pohltil toho odporného člověka, co ho nalezl na nekropoli. Říkala jsem ti, že jsme ji měly lépe zajistit", pohlédla na ni obviňujícím zrakem.
"To ano. Také si souhlasila, že jsme nekropoli zajistili dostatečně. Chránilas ji jako svou chatrč tady".
"Pravda. Žádný člověk ji nemohl najít, jen náhodou. Kouzlo by je obrátilo".
"Ale člověk cestu našel. Bouře, propadlé hořící budovy. To přivedlo člověka přímo k Moru ve vodě naplněné špínou a odpadem. Věřilas, že zastavíme příchod konce".
Zoraida přikývla. "Překroutily jsme vlákna osudu, dokud se nezamotaly. Nejdřív přirozeně tyranů, pak naše. Nyní lidí. S každým, které rozmotám, vytvořím čtyři další. Lidé nenašli cestu k nastolení konce, to osud. Nemohu to ovládat. Nemohu to zastavit. Jak může jakýkoli člověk přežít povodeň ve stokách? Hnán míle pod vodou. Mohla bys přežít ty, Lilith? Ne, osud je aktivní a živý. Přinesl konec navzdory našim chabým pokusům ovlivnit ho".
"Človek náhodile fušuje do moci. Téměř odhalil schopnost pokřivit osud. Spoutal ho. Udělalas chybu, když jsi znovu otevřela trhlinu?"
"Těžko říci", pravila Zoraida uvažujíc o tom. "Jejich svět se potácí v úpadku, duch se vytratil. Ale člověk je odolný a plný života jako tvorové v této bažině". Usmála se, když vytvořila takové spojení. "A pokud věří svým instinktům, možná toto vše změní".
"Nebo přivodí konec".
"Ano. Možná. Prosinec se pohnul, a když se otevřela trhlina, povstal, našel schránku v té dívce. Mor také povstal skrze člověka".
Lilith dodala: "A ten šílenec, Seamus, se pokoušel oživit Hřbitovního ducha. Tkanina obklopující tento svět byla roztržena. Duchové už nejsou uvězněni na druhé straně. Mor téměř uspěl".
Zoraida mávla rukou. "Je prostomyslný. Neví, co dělá. Nezvážil moc ostatních tyranů, kteří mu zabrání v úspěchu. Zejména Hřbitovní duch. Ten je mazaný, to je jisté. Cítím jeho ruku ve zmaření plánu Mora. Oživovači jsou tak nebezpeční, protože nerozumí moci, co mají přímo pod nosem. Ani nepřemýšlejí o duchovní moci, jelikož jsou posedlí vlastním pojetím fyzična".
"To se teď může změnit".
"Ano. Dívka ze Tří království. Ta na to může přijít. V jejich představách jsou muži silnější z pohlaví. Představ si, kdyby osud poskytl Moru tu zatracenou Ortegovic holku?", protočila Zoraida panenky.
"Mor byl zastaven. Ale ostatní pokračují ve sbírání sil a pletou se do lidských záležitostí. Rudá hvězda spadla a propustila vězně".
Zoraida se mírně otřásla a pohladila po hlavě jednu ze svých panenek. Lilith považovala za zábavné, jak ji objímala a hýčkala. "Bojím se, že si také již vybral nádobu".
Lilith přikývla na souhlas. "Sopečná aktivita v Pustině na západě".
"Pustina? To jsem nečekala. Co pro něj v Pustině zbylo?"
Lilith se zasmála. "Ty? Překvapena?"
Zoraida se též usmála. "Všechno je zamlženo. Těžko se to čte".
"Takže, zastaví Rudého vězně nebo mu pomůže povstat? Myslíme, že oběť Bezejmenného posílí hráz a udrží je všechny na uzdě. Bezejmenný je věčný. Vždy vrávorá mezí tímto a tamtím světem. Ale to nestačí. Bojím se, že tvoje sázka jen přiblížila konec".
"Snažím se ti to vysvětlit, Lilith. Osud je živý. Naše přítomnost mohla probudit dřímající tyrany dříve, než jsi očekávala, ale tvá snaha udržet je ve spánku, uvězněné, se blížila konci, když počet nezrozených začal znovu růst. Existují tam, kde je život. A chtějí povstat, jako ostatně chtěli vždy. Naplnit svou touhu po nesmrtelnosti, božství. Pokud by nebylo lidí, přivedli bychom je a bojovali s nimi sami. Zvaž šance sumčáků nebo gremlinů za posledních pár set let. A vegetace. Myslím, že ten risk byl nutný".
"Lidé jsou silní. Přijímají změny tak rychle. Ale jejich moc byla využita tyrany".
"My najdeme ty dost silné, aby se jim postavili".
"To je Pandořina práce. Když o ní mluvíme… proč tu není?"
"Další vlákna kroutícího se osudu. Musí se vypořádat s Cukřinkou. Další překvapení. Další překážka. Kdo to mohl tušit? Cukřinka nebyla připravena vyrůst. Ne po mnoho desetiletí. Mohla být tak mocný nástroj a zdroj. Ta zatracená Událost. Nemělo k ní dojít tak brzo".
"Stále je silná. Stále použitelná".
"Ale nedá se ovládat. Ani sama sebou a určitě ne námi. Je jako tvá sestra". Lilith sebou trhla, stydíc se při zmínku o Nekimě. Zoraida pokračovala: "Libuje si v bolesti, kterou způsobuje. Ztratila smysl pro cíl. Potřebujeme lidi živé. Potřebujeme je silné, ne zlomené".
"Trhlina je další odpornost", pravila Lilith. "Pokřivuje přírodní zákony. Pokaždé, když se to snažíme napravit, spravit škodu zůsobenou přírodním zákonům, jen přiblížíme konec. Neměly bychom bránu zavřít? Každý den přichází více a více těch mrzkých tvorů, děti cupitají v květinách a nejsou si vědomy, že ničí samy sebe".
"Možná je pro to čas", souhlasila Zoraida. "Všechno se děje tak rychle. Rychleji, než jsem si dokázala představit".
"Tak je to vždy", naznačila Lilith. "Co muž, který je vede? Nemohl by být použit, jak jsme to zamýšlely s Bezejmenným? K zalátání trhliny v tkanině mezi světem a éterem?".
"Sám touží po velké moci, to je pravda. Ale je to člověk, který nevěří v sebeobětování, aby ji dosáhl. Potřebujeme někoho jiného".
"Co Nočmůr? Spojil se s chlapcem za trhlinou. Pokřivují realitu jako ty měníš osud".
Zoraida se obrátila, dívala se na ní a dumala nad jejím návrhem. Měl své přednosti. Přikývla a smích na její tváři zdůraznil mnoho vrásek. "Ano. Plánuje své povznesení. Tomu bychom se měly postavit".
"Ty ne. Tobě neodpoví. Neuznal tvé právo být nezrozeným. Ale bude určitě uznávat mé právo žádat ho, i když možná bych také neměla", řekla. "Přes svou sílu měnit fyzický svět rozumí jen duševnu".
"Vše ukazuje zpět na Pandoru", zasmála se babizna. "Dívka bude vyzkoušena. Událost ji téměř dostala".
"Příliš se přiblížila lidem. Dostali se jí do hlavy stejně jako ona do jejich", prohlásila Lilith a přešla na okraj verandy, kde se obrátila k Zoraidě, načež seskočila dolů. "Najdu ji. Řeknu jí, aby vyhledla Nočmůra a zjistila, jestli můžeme smotat machinace osudu, než bude příliš pozdě". Nechtělo se jí odejít, cítila to stále víc a víc. "Uvidíme se?", zeptala se.
"Na to se mě ptáš pokaždé, když se rozcházíme", pravila Zoraida přezíravě. "Mám před sebou ještě mnoho let".
"Let. Léta mohou být jako vteřiny. Setkala jsem se s tebou, když jsi byla náladová holka".
Pche. To bylo před více než sty lety".
"Vypadá to jako včera. Bylas krásná".
"Krásnější než ty".
"Nenech se unést", mrkla na ni Lilith a byla pryč, míříc do města najít Pandoru. Čas a osud běžely rychleji a zaplatily by za každou chvíli pochybností a váhání.
* * *
Brian Tuttle zahnul za roh Roklinné ulice do uličky mezi sirotčincem paní Dillardové a Richardovou apatykou, kudy vedla dobře známá zkratka k jeho pekárně. Zdržel se v siročinci příliš dlouho, jelikož malé překvapil čerstvými ovocnými koláčky. Ve spěchu mu z koše vypadl bochník chleba a on ho rychle zvedl a nenápadně oprášil jist si tím, že ho nikdo neviděl.
Mýlil se.
Cukřinka byla přímo před ním a řekla mu: "Chyby se stávají, co?"
Vyjekl a zastavil přitisknuv si zbytek bochníků z ranní dodávky k hrudi. Neviděl ji, ale jeho překvapení nepocházelo ani tak z její přítomnosti v obvykle nepoužívané uličce jako z toho, jak vypadala. Opírala se o zeď s mírně prohnutými zády a byla stejně vysoká jako on, ale dlouhá a útlá. Předstírala, že si není vědoma svých holých nohou, a pomalu zvedala jednu podél zdi, až se jí punčocha na koleni natáhla, zatímco druhá sklouzla ke kotníku. Sukni měla příliš malou, takže zakrývala jen horní polovinu stehen. Tuttle si sotva všiml, že je její lesklá kůže hladká a bílá jako porcelán, a nikoli krémově smetanová jako u běžných dívek. Její vystavené nohy a těsná košile, pod níž se s každým nádechem dmula hruď, byly nepochybně skandální. Ani žena špatné pověsti by se neoblékla tak výstředně a on k ní neobratně vykročil pokárat ji za lascivní předvádění. S otevřenou pusou a vyvalenýma očima však byl příliš ohromen, než aby mohl mluvit.
Cukřinka si kolem prstu obtočila loknu svých plavých vlasů a nevinně se na něj usmála. Její postoj a chování se hodily k dívce mnohem mladší a pokud by nebylo jemných křivek jejího těla, přísahal by, že je to jen dítě. S širokýma očima a jemným úsměvem pravila: "Závidím těm sirotkům".
Upřímě zamýšlel pokárat ji za její odsouzeníhodné oblečení. Chtěl tak učinit. Na začátek však řekl prostě: "Ech? Jsem si jist, že něco takového ještě neslyšeli". Nervózně se zasmál. "Proč bys měla závidět sirotkům?"
"Že mají tebe, víš", pravila pomalu s jemným úsměvem, "kdo jim přinese chutné pohoštění. Také mám mlsný jazýček". Zvedla k ústům jeden ze svých bonbónů.
Na hrudi a v podpaždí cítil houstnout pot, ale v puse měl prázdno. Nedokázal dívce pohlédnout do očí, ale ať koukal kamkoliv, cítil se stále nervózněji, jelikož jeho bloumající zrak dopadal jen na ty části jejího těla, na které by měl zapomenout. "Ach", hlas se mu zatřásl, "dělám co mohu". Uvědomil si, že má náhle příliš těsný limec a dusí se.
"Je to tak? Ty jsi teda vstřícná osoba, že?" Neřekl nic, ale těžce polkl. Sotva myslel. Každá myšlenka se týkala dívky, příliš mladé, aby si zasloužila myšlenky chlípného muže, jako byl on. "Také jsem sirotek", pokračovala. "Zůstalo ti něco také pro mě?". Potřásl hlavou a zakoulel očima. Byla tam, v jeho mysli, a on se po ní natahoval. Nebylo chybou dívky, jak se oblékala a jak vypadala. Byla to jeho chyba, pomyslel si. On za to mohl. Každý by měl být za sebe zodpovědný. Její útlá ruka mu dopadla na rameno a její slabá váha stačila na to, aby padl na kolena. Bochníky, které nesl, dopadly na zem a oči se mu zavřely, příliš těžké, než aby je dokázal zase otevřít.
Svým duševním zrakem na sebe hleděl z výšky. Viděl muže na kolenou v přítomnosti mladé ženy, příliš nevinné a neškodné, než aby chápala, že její rozvíjející se tělo může dospělého muže tak hluboce zasáhnout. On to měl zvládnout a selhal. Byl zodpovědný za ovládání chlápných pudů, které ho nutily jednat spíše jako zvíře než produktivní člen společnosti. Plácl se otevřenou dlaní dost tvrdě, aby se mu prohnulo celé tělo. Pak znovu, čímž si roztrhl ret.
Cukřinka se usmála. Natáhla se, vzala jeho ruku do obou svých a naklonila se k němu. Z blízka pravila hlubokým hlasem: "No, no. Nemusíš být tak rozzlobený". Držela jeho ruku ve svých a přitáhla si ji k tváři, aby pohladila svou čelist jeho kotníky. Viditelně se otřásl.
Nebyla skutečnou ženou dlouho a vychutnávala si zesílení své moci. Nijak netoužila po žalostné bytosti před sebou, pochopitelně, ale přitáhla si jeho tvář ke své a vášnivě ho políbila. Cítila horečně pulzovat jeho tep. Pustila ho a on blábolivě drmolil, oči se mu točily a z koutku úst mu tekly sliny.
Ve své mysli se zoufale bičoval a bil pro vlastní mrzké myšlenky. Nemohl potlačit hřích a tak sebou hluboce pohrdal, že jen zoufale pokračoval v nadávání si a trestání se, zahamben tím, nač myslel a tak dlouho skrýval. Sebrala mu jeho pekařský baret a prohrábla mu svými prsty jeho vlasy. "No tak", pravila. "To bude v pořádku". Dále se bil do tváře, ta modrala a tekla z ní krev.
Tak ji našla Pandora, jak se nad ním sklání, usmívá a sleduje jeho utrpení, uvězněné v noční můře nenávisti a sebeodsouzení. "Cukřinko!", přikázala zlostně. "Co to děláš?"
Cukřinka sotva vzhlédla. Nezúčastněně pokrčila rameny. "Cvičím", nabídla vysvětlení.
"Nepotřebuješ cvičit", pravila Pandora výhružně. "Ukonči to. To zatracené naříkání může přitáhnout pozornost".
Cukřinka vstala, byla nyní znatelně vyšší než Pandora. Vypadala, že s poslechnutím Pandory, která nyní byla starší jen technicky, nijak naspěchá. "Nemůžu to ukončit", řekla s úsměvem. "Ve skutečnosti nic nedělám".
Pandora dupla. "Ukonči to", zavrčela.
Cukřinka se zakabonila a vypadala jako uražené děcko, kterým nedávno byla. Vzdorně zkřížila ruce na prsou, odvrátila se od Pandory, zvedla nos a vyšpulila spodní ret.
Pandora k ní vykročila a Cukřinka se připravila na Pandořin trest, ale starší dívka se sehnula, sáhla do Cukřinčina košíku na zemi vedle ní a vytáhla dlouhé nůžky, které tam skrývala. Pak si mladší dívku prohlížela. Pandora rychle švihla rukou a prohnala špičky nůžek Tuttleho krkem. Ten s bublavým zvukem upadl a krev mu tekla kolem hlavy dolů svažující se uličkou do blízkého kanálu. Tělo sebou škubalo, jak ho psychologická Cukřinčina muka sužovala až do samotného konce.
Pandora se prudce obrátila k Cukřince a pravila: "Řekla jsem ti, že se máš držet".
Cukřinka ji chtěla ignorovat, aby dala najevo svou nově nabytou nezávislost a odvahu, ale nemohla si pomoci, aby se nebránila. "Co na tom záleží?", odsekla. "Oni se o nás nestarají. Jsou zbyteční".
"To nevíš. Je tu plán".
"Jaký plán?", vyštěkla Cukřinka. "Najít spasitele Malifaux? V jednom z těchto… zvířat?"
V Pandoře rostla netrpělivost: "Ovládej se! Ne tak nahlas. Ne tady".
"Proč?", když mluvila, koulela očima. "Jsme v nebezpečí?" Zlostně ukázala na Pandoru. "Jakobys nikdy nedělala to, co já. Co, 'Doro?"
Pandořiny rysy změkly. "Máš pravdu", řekla jemněji. "Vím. Je frustrující myslet si, že je potřebujeme. Jsme nadřazeni každému člověku, kterého potkáme. A já je nenávidím stejně jako ty".
"Tak proč to děláme? Proč předstíráme? Nenávidím je. Nenávidím!", zaječela tak hlasitě, že se to neslo uličkou k uším kolemjdoucích.
Pandoře to bylo jedno a koukala na skříňku, kterou roztržitě držela u boku. "Udělaly jsme to. Uvolnily jsme je. Musíme to napravit. Ostatní věří, že potřebujeme člověka. Jednoho dost silného, aby udělal, co my samy nejsme schopny".
"Ostatní? Zoraida? Lilith? Tak proč nejsou tady v Malifaux? My se každý den vystavujeme nebezpečí". Dupla a její podkolenka jí sklouzla po lýtku. Ruce zaťala v pěsti. Pandora se usmála, připomněla si, že navzdory své nové fyzické dospělosti je stále každým coulem mladá dívka.
Ani jedna si toho nevšimla, ale skryta za komínem vedlejší budovy je sledovala Lilith. Ani se nepohnula a nevydala žádný zvuk, aby dala dívkám najevo svou přítomnost. Čekala, až Pandora mladou dívku ovládne a prosadí svou autoritu. Aby Cukřinka pochopila, že její dospělost jí poskytuje ještě větší potenciál, než si uvědomuje. Místo toho Pandora Cukřinku objala. Mluvila tiše, ale Lilith ji jasně slyšela: "Uděláme naši část. Pak si určíme vlastní cestu". Cukřinka ji také objala. Pandora pravila: "Jsi to, co jsi, strast ztracené nevinnosti. Samosebou musíš dělat, co dělat máš. Tyto prosté bytosti", řekla a ukázala na mrtvolu Briana Tuttleho, "jistě nejsou dost silní pro naše účely. Prostě budeme pokračovat podle plánu, dokud nebudeme volné, abychom obě dělaly co máme. A nesmíme přitáhnout příliš pozornosti".
Lilith ve svém úkrytu zaskřípala zuby. Cukřinka zjevně nebude jediný problém.
12. října
Velký hasák sklouzl ze šroubu, který náhle povolil. Rose Crowshaw vzdechla, když její kotníky narazily do kovových plátů měděné turbíny. "Kurva!", zaklela neženským způsobem. Ustoupila od podpůrných ramen trhlinového portálu tyčících se nad ní. Vyplivla několik dalších nadávek a mačkala si zející ránu. Mezi prsty jí stékala krev a kapala na montérky.
Světle modrý světelný disk táhnoucí se téměř třicet stop nad ní praskl a monotónní hučení na chvíli utichlo. Světlo vycházející z trhliny také zhaslo a ukázalo mezi silnými kovovými rameny obvykle udržující portál na místě kopce severně od Malifaux. Pak se to vrátilo, nekonečné hučení a bzučení a neprůhledný vír s bílým a modrým pableskováním. Pokud by na portál pohlédla osoba s ochrannými brýlemi jako měla Rose Crowshaw, nejen že si tím chránila zrak, ale mohla být schopna vidět podivný vířivý pohyb přízračných stříbrných postav připomínajících dým či pavučinu. Takové černé čočky pohled na trhlinu zatemňovaly a činily obtížným popsat, jak přesně vypadá. Jelikož popisy podivné brány zřídka souhlasily, většina lidí se spokojila s tím, že je 'Modrá a tak zatraceně jasná, že i slunce před ní zamrká'.
Bolest v ruce pomalu ustupovala díky její zvláštní, a tajné, schopnosti rychle zhojit rány. Na zranění se objevila nová kůže, růžová a měkká, ale tepající bolest dosud nezmizela a vysílala neobvyklé a nepříjemné vlny podél páteře. Každým úderem srdce se otřásla.
Přiblížila se Anasalea Kaeris, zvláštní pracovník Hornických a montérských odborů. "Je vše v pořádku?", zeptala se.
Crowshaw ránu obvázala mastným hadrem, ale ta se již dobře hojila. "Ech, ano", pravila. "To je v pořádku, fakt. Nevěděla jsem, že tu někdo je". Obě na sebe viděly a pracovaly v doslechu. To Kaeris mátlo a ani se nesnažila svou zvědavost skrývat.
Řekla: "Musela to být hrozná rána. Dost to krvácí", ale Crowshaw věděla, že krvácení zázračně ustalo. "Podívám se. Patrně potřebuješ lékaře".
"Ne, ne", odvětila Rose tak nevzrušeně, jak dokázala. "Opravdu to nic není. Jen jsem se lekla". Zranění se zcela vyléčí během pár minut a poslední osoba, o níž chtěla, aby o její schopnosti věděla, byla Kaeris. Ta žena byla jako policejní pes a setkávala se s téměř každým, kdo v Malifaux něco znamenal.
Potřebovala odvrátit pozornost. "Ta zatracená trhlina se nechce stabilizovat", pravila a zlehka poklepala kovový rám.
"Může za to vykolejení minulé léto?"
Crowshaw pokrčila rameny, přestože obě ženy věděly, že to s vykolejením nemá nic společného. "Řekli mi, že to byla Událost. Já jsem jen montérka. Neříkají mi nic. Jen 'je to rozbité, oprav to'".
Kaeris byla chytrá a nedala se snadno svést špatným směrem. Věděla, že na mladé dívce z HaMO je něco víc a chtěla to vědět. Zatlačila řkouc: "Je divné poslat montéra k trhlině. Je to velmi jedinečný stroj udržující éter bez živého zdroje, aby držel portál mezi světy. Většinou elektřina, ne?"
Rose Crowshaw znervózněla a otřela si čelo špinavým hadrem, čímž si po již špinavé tváři rozetřela další kolomaz a olej, spíše než otřela pot. "Jo. Ale tyhle kotle tady poháněj malý turbíny vytvářející elektřinu". Hlas měla klidný. "Vlastně málokdo z nás ví něco vo elektřině a jak to funguje. Já jenom trávim dost času řešenim".
Kaeris samosebou chápala její práci. Pokud se dalo věřit zvěstem, žena dokázala stabilizovat stroj držící otevřenou trhlinu. Možná proto přišla k portálu. "Ale ten aparát, s nímž jsi pracvovala, když sklouzl hasák, ten nemá nic společného s kotlem nebo vyráběním elektřiny. Ve skutečnosti", přitom Crowshaw polkla, "je to součást konvertoru podporujícího éterovou modulaci. Není to tak?"
Crowshaw si znovu otřela čelo. "Já jen… jenom jsem měla předtuchu. Měla jsem poslat pro inženýra", přiznala.
"Mělas poslat pro Viktora Ramose. Nebo pro mě".
"Omlouvám se. Už se to nestane".
Bílá světelná stěna znovu zablikala a na chvíli s puknutím zmizela. Kolem podpůrných ramen náhle zablikala praskající elektřina a přelétlo mezi nimi několik blesků, dokud se s bouřlivým zaduněním trhlina znovu neotevřela.
Pokud by trhlinu nestabilizovali, mohlo by díky zpožděným dodávkám dojít k obrovským ztrátám. A co bylo důležitější, přestože nikdo se o tom nezmiňoval, strach z uzavření trhliny jako před sty lety znepokojoval každého osadníka na Malifoux stejně jako vidina setkání s ostnatým chřestýšem. Po přístrojích poskakovala malá elektrická chapadla, zatímco Kaeris si od Rose Crowshaw vzala hasák. Neodtrhla oči od trhliny, přestože byla oslepující, a pravila: "Vypadá to, žes to přeci jen neopravila tak špatně".
Rose si uvědomila, že si sundala hadr z ruky, aby si otřela čelo, a vrátila ho do kapsy v montérkách, zapomínajíc na zranění. Krev stekla na zem před ní a dokonce jí pokapala nohavici. Ale během rozmluvy se zranění zcela vyléčilo.
"Běž zpátky do práce", řekla Kaeris a Rose vděčně odešla, aby se po zbytek rána vyhýbala znervózňující pracovnici HaMO. Obě ženy věděly, že si znovu promluví.
Kaeris vzala hasák a pracovala na stejném přístroji, jako předtím Rose Crowshaw. Přeci jen byla frekvenční modulace zjevně špatně synchronizovaná. Byla trpělivá, ale stejně jí znervózňovalo, jak mladá instalatérka může vědět o tak pokrokovém mechanismu bez jakéhokoliv výcviku a aniž by viděla jakékoli inženýrské nákresy celého stroje, tak složitého, že jen hrstka lidí dokáže chápat jeho základní funkce.
A co je důležitější, skutečně trhlinu stabilizovala. Nikdo nechtěl být uvězněn na Malifaux. Snažili se tento svět ovládnout, dobýt. Ale nemožnost spoléhat se na zdroje ze Země by vedly k nevyhnutelnému pádu.
* * *
Molly Olihňová křivila tvář ve vichru, který se jí zarýval do bledé kůže a kousal ji zledovatělým deštěm. Nemohl ji zranit a silný mráz sotva cítila. Paže a tvář měla holé, vystavené živlům, ale kráčela těžce, jako kdyby byla stále živá. Seamus ji za toto chování právě nedávno káral. Ujistila ho, že jen chce splynout s lidmi a nepřitahovat nežádoucí pozornost. Seamus pravil, že je to moudré. Přitahovala pozornost. Přestože úroveň jejího rozkladu byla znatelně odlišná od ostatních vysušených a hnijících Seamusových dívek, její kůže byla stále smrtelně bledá a oči byly příliš prázdné, takže ukazovaly její mrtvost.
"Je chladno?", zeptala se hlava Filipa Tomberse z ohbí její paže, kde ji nesla kolébajíc ho jako dítě. Přitiskla si ji k hrudi, takže zmlkla. Nebylo to tak, že by se se těšil z prsou přitisknutých na tváři, jelikož stejně nemohl pořádně cítit. Jen nechtěl být znovu uložen do toho zatraceného vaku, který byl jeho obvyklým domovem. Alespoň ho vyměnili na měkký samet místo té pekelné pytloviny.
"Ne", pravila Molly, zatímco ji bombardovala plískanice. "Není příliš chladno".
Pytlovina svědí, postěžoval si.
Nemůžeš to cítit, protestovali.
Páchne jako staré brambory, namítl.
Ani to nemůžeš cítit, odvětili.
A lezou v ní brouci, oponoval.
Ti přišli s tebou, ne s pytlem.
Přesto mu Seamus pořídil pěkný sametový pytel, aby ho umlčel. Tombers nevěděl, proč ho Molly vytáhla, ale bylo pěkné rozhlížet se, i když někdy sklouzl a vše, co viděl, byla látka jejích šatů.
Snadno prošli temnými uličkami a šli po klikaté cestě kolem polorozpadlých a opuštěných budov kolem Karanténí zóny. Málokdo otevřeně chodil touto nebezpečnou částí města i za normální noci, ale v kousavém mrazu byli ti dva sami. "Jsme skoro tam", řekla hlavě. V řeči a způsobech projevovala jen málo emocí, ale její hlas zůstal podivně lyrický a uklidňující, přestože monotónní.
"Kde?", zeptal se.
"V Karanténí zóně".
Věděl to. Měl by se zeptat, proč šli do Karanténí zóny a téměř tak učinil, ale kousl se do jazyka. Kdyby moc mluvil, mohla by ho strčit do pytle.
Cech zónu dobře zajistil a do sektoru bylo jen málo nelegálních průchodů. Molly však za chvíli stála na hromadě trosek, rozbitých cihel a rozštípaných trámů. Molly neukazovala žádný strach z postavení se do otevřeného prostoru, přestože v oblasti mohl hlídat Cech. Obrátila ho, takže mohl vidět, ale vítr a ledový déšť jeho výhled omezovaly. "Strážnice", pravil. Oči zíraly do temnoty a pomalu zaostřily na spálené trosky zdiva, které zůstalo zčernalé ohněm, jenž pohltil horní část dřevěné stavby.
Déšť se začal měnit v hustý sníh.
Viděl kolem trosek pozůstaky požáru. Dlažba blízko strážnice také zůstávala zčernalá. Hleděli na město zády k srdci Karanténí zóny. Viděl linii kolem hranic, kde byl před pár měsíci plot. Cech posunul linii o několik bloků dál, rozšířil Karanténí zónu obklopující město.
"Molly?"
"Mor. Zde žije".
Tombers se rozhlédl, kroutil očima, aby zahlédl, co měl vidět. Projednou byl zticha.
Řekla: "Spálili to. Zastavili to. Stráže a nevinní s nemocí nalákaní k Morovi. Cechovní důstojník vypálil strážnici a všechny oběti, které tu našel. Chtěl vypálit nákazu, aby se nešířila. Byl chytrý. Ale selhal".
Tombers dodal: "Slyšel jsem Nikodémův rozhovor se Seamusem. Morový dav napadl jeho observatoř. Proč?"
Neodpověděla. Místo toho se Molly otočila k srdci Karanténí zóny. Před nimi byla velká hromada těl poházených do výše. Stovky těl byly naskládány bez ladu a skladu na hromadu táhnoucí se před nimi a rýsující se znatelně nad Molly. Byla široká a ona se pomalu otáčela, aby ji mohl pojmout.
"Kruci!", pravil Tombers zděšeně.
"Tady nebyla nákaza zastavena. Tady začala. Když nad ní morový tyran ztratil vládu. Ve slumech hraničících se strážnicí Mor přetrval". Molly ztichla a ti dva si prohlíželi hromadu širokou nejméně padesát stop. "Morová jáma", pravila a mínila hromadu.
"Je to spíš kopec než jáma", namítl Tombers.
"Je to jáma. Hluboká". Znovu ztichla, což bylo jejím zvykem. Žádná ze Seamusových dívek nemluvila, krom Molly, a i ona jen neochotně. Řeč obvykle zjednodušila na kašlání a křeče, kdy plivala krev, hnis a sliz. Někdy vše najednou. Když znovu promluvila, Tombers nevěřil, že je schopná tak dlouhé řeči nepřerušované výtoky tělních tekutin, které prostě neuschly jako v ostatních dívkách. Pravila: "Jeden občan se vyhýbal druhému, sotva se někdo staral o sousedy, příbuzní se nenavštěvovali. Do lidských srdcí vstoupila taková hrůza, že bratr opustil bratra a strýc synovce, a sestra bratra a dokonce žena muže. Co je ještě horší a téměř neuvěřitelné, že otcové a matky odmítali vidět a pečovat o své děti.
Molly nevěděla, jak to všechno věděla. Jako mnoho věcí, prostě věděla.
Tombers viděl jejich tváře, klidné ve smrti. Jak tak hleděl z jedné tváře na druhou v té velké hromadě těl, každá vypadala příliš klidná, až příliš přijímající smrt, která ji potkala. Žádná tvář nebyla ztuhlá hrůzou nebo muky, nebo lítostí. Bylo to, jakoby očekávaly smrt a nemohly jí odolat nebo se o to alespoň pokusit.
"Množství mrtvol přinášených každý den a téměř každou hodinu do kostelů bylo takové, že nebyl dostatek vysvěcené půdy pro řádné pohřby, zejména pokud chtěli pohřbít každou osobu podle starých zvyků do rodinného hrobu. Hřbitovy nebyly schopny je pojmout. Tak vykopali morou jámu, zde, u zbytků strážnice, a pohřbili lidi tam, kde to podle nich vše začalo. Vykopali tuto díru a pohřbívali tu lidi po stovkách. Zde je ukládali jako žoky do nákladní lodi a zasypali je trochou země, dokud nebyl celý výkop plný".
Její hlas byl krásný, i když mluvila o těchto strašlivých poměrech. Měl podivnou ozvěnu, která mu připomínala sny.
"Proč tu jsme?", zeptal se Tombers.
"Mohou pro ty těla přijít. Nikodém nebo další. Oživit je. Udělat armádu morových mrtvých, aby vedli jejich válku. Mohou být zastaveni?"
* * *
Thomas Corburn žil v Malifaux čtyři roky. Prošel trhlinou s první vlnou jako nadějný mladý cechovní strážník. Bez rodinných pout, která by ho držela doma, se nadšeně přihlásil na zvláštní službu a speciální úkoly. S takovým zanícením a úsilím rychle stoupal skrz řady důstojníků a hleděl k elitním divizím v Cechu.
Osobně ho fascinovali kráčející mrtví. Jeho zaměření na šerify smrti bylo kupodivu zmařeno osobně Samaelem Hopkinsem, který si vyžádal přímo Colburna pro misi do západní Pustiny, navzdory tuctům dobrovolníků, kteří se pro ten úkol přihlásili.
Škrábaje si své husté strniště na krku kulhal do Malifaux a odplivl si u vstupní brány, což byla pověra, kterou žádný z prvních pionýrů nezapomněl, načež směřoval své bolavé nohy do města. Upravil si svůj široký klobouk, silně naolejovaný kabát a černou pásku přes oko. Byl nervózní, to si musel přiznat. Od toho incidentu v Pustině před třemi roky nebyl v cechovní enklávě. Cítit, že strážci na kontrolním stanovišti sledovali každý jeho pohyb, ale nikoho z nich už neznal a věděl, že i těmi známými byl již zapomenut. Malifaux rozžvýkalo a vyplivlo příliš mnoho lidí dychtivých ukázat svou odvahu a každý chápal, že by bylo pošetilé mít blízko ke komukoliv v Cechu. Nebylo tam slitování, ani přátelství.
Pokynul hlídce u brány, která oddělovala oficiální cechovní budovy od ostatního obyvatelstva. Jak předpokládal, zastaavili ho. "Jen minutku, pane", pravil jeden strážník vystoupiv z dřevěné budky vedle malé budovy, jednu ruku měl ve vzduchu, zatímco druhá spočívala na pouzdru s mírotvůrcem.
"Jsem bývalý druhý důstojník Thomas Colburn", sdělil strážníkovi stroze.
Dva strážníci se tvářili pochybovačně a sledovali zlomeného muže před sebou. Nohu vlekl za sebou, přes oko měl pásku a přes celou tvář se mu táhla rozeklaná jizva. Sáhl pro své pověřovací listiny ve svém plášti, na ruce mu chyběly dva prsty a tam, kde byla dlaň odseknuta, měl růžovou jizvu.
Zkoumali papíry potvrzující jeho pravdomluvnost. Jeden pravil: "Omlouvám se, pane. Nepoznali jsme vás".
"Ne, patrně ne. Byl jsem nějakou dobu z města".
"Z města?" Mysleli si, že si z nich utahuje. "A co jste tam dělal, pane Colburne?"
To 'pane' ho poněkud popíchlo. Žádné důstojnické oslovení. "Rančera. Choval jsem dobytek. Jen trochu severně. Nedaleko v divočeně, pochopitelně", pravil podporuje jejich předpoklad, že zlomený muž jako on nemůže pracovat mimo ochranu Cechu.
"Dobrá, kovboji. Co vás přivádí zpět?"
"Musím mluvit s důstojníkem Hopkinsem, jak nejdřív je to jen možné".
Rozesmáli se. "Hopkinsem? Vy chcete vidět Hopkinse?"
Colburn se narovnal, jak nejlépe dokázal, ale staré zranění v bedrech činilo obtížné stát rovně. "Teď ustup, vojíne", řekl a vyrazil, aby vstoupil do konkláve. Strážník ho zastavil: "Vojíne?"
"Nové předpisy. Nemůžete se potloukat po ulicích a setkat se s někým jako Samael Hopkins".
"Jsem důstojník v dobrém postavení", pravil přísně. "Najdu někoho, kdo se mnou bude řádně jednat".
"Mimo službu. Jak jsem řekl, jsou jiné směrnice, než když jste tu byl naposled, předpokládám". Colburn zaskřípěl zubama. Nepřišel do Malifaux, aby byl tak snadno odehnán. "Pošleme vaši žádost dále. Dají vám vědět, kdy je můžete navštívit".
Další strážník, skrytý z dohledu za strážnicí, řekl tiše jinému: "Hoplinse jsme neviděli celé měsíce. Nemusíme hlásit žádost vidět ho?"
Nechali Colburna čekat. Následně ho doprovodili skrze soudní budovu přilehlou ke kancelářím lovců čarodějnic, kam měl v úmyslu jít. Nechali ho sedět na dřevěné lavici tak dlouho, že jeho zdravá noha brněla z nedostatku krve a on se začal nepohodlně vrtět. Přirozeně mu sebrali jeho pistoli a jeho obvyklý zvyk upravovat si klobouk, pásku a kabát byly tak zakořeněné, že každou chvíli nadskočil v krátké panice, když jeho ruka dorazila na prázné pouzdro u pasu. Žil odkázán sám na sebe a svou pistoli měl neustále u sebe, i ve spánku. Její ztráta byla stejně bolestivá jako ztráta poloviny dlaně.
"Chápu, že jste přišel mluvit s důstojníkem Samaelem Hopkinsem", ozval se jemný hlas z temnoty zahalující kouty místnosti. Colburn nedokázal mluvčího spatřit, jelikož ten zůstával ve stínu mimo dosah světla petrolejové lampy visící nad stolem, u něhož seděl. Colburn si ani nevšiml, kdy muž vstoupil do místnosti, a nadskočil, když se hlas ozval.
"Myslím, že jsem to řekl dost jasně", odvětil Colburn. "Nepotřebuji mluvit s právníkem. Potřebuji mluvit se stopařem a to dost vysoko postaveným, aby zvládl práci a neztratil se při rovnání papírů".
Muž ve stínech o něco vystoupil, takže nohy se mu objevily ve světle lampy, ale jeho tvář zůstávala skrytá. Měl na sobě kvalitní kamaše a čistě bílé punčochy pána zpoza trhliny. "Shledáte, že nejsem prostý právník", řekl muž tichým hlasem. "Ale chápu vaše smýšlení". Colburn se nervózně zavrtěl, přestože muž před ním byl podle oblečení a způsobů jen frajírek a vypadal poměrně zranitelně. Něco v jeho chování nahnalo Colburnovi strach. Zmátlo ho to. "Jsem Lucius Matheson, pane Colburne. Možná jste také slyšel, že oceňuji, pokud je práce hotova". Slyšel již o tajemném sekretáři. Málokdo ho viděl. Colburn přemítal, zda jeho různá setkání s prominentními postavami Malifaux byla požehnáním nebo prokletím. "Chápu, že jste zde, abyste mluvil s důstojníkem Hopkinsem". Nemohl vidět sekretářovu tvář skrytou ve stínech kolem, ale stejně se díval jinam. "Viděl jsem vaši složku, pane Colburne, a Hopkins si vás velmi cení. Skutečně".
"Děkuji", pravil neochotně.
"Co vás sem přivádí, hledat Hopkinse?".
V pohybu bylo něco, co nechápal, a uvědomil si, že se v tom ocitl nedopatřením. Nějaký konflikt mezi touto významnou postavou a Hopkinsem. "Je to problém… vnější".
"Nechápu, co to má společného s Hopkinsem".
"Možná nemá", musel souhlasit. Zvedl hlavu a sebral odvahu, aby pohlédl na temnou siluetu před sebou. "Ale je to divné. Nadpřirozené. I na Malifaux. Něco se změnilo".
"Ve vaší složce jsem neviděl, že byste se stal expertem na takové věci".
"Proto chci vidět Hopkinse. Věří mi. Zařídí, aby byla práce hotova".
Lucius Matheson před ním tiše stál a jeho nervozita rostla. Usilovně se snažil přesvědčit guvernérova sekretáře, aby jeho žádost bral vážně a alespoň poslal vyšetřovatele na jeho ranč. Na konci příběhu o jeho vlastních zvířatech, která se stala bezdůvodně útočná, Matheson nařídil Colburnovi dovést ho tam a toto abnormální chování mu ukázat. V Mathesonově hlase byl náznak, že pokud Colburn přesně nevyjádří pravou povahu stavu tamních věcí, ponese následky tohoto mylného výkladu. Lucius Colburnův příběh pozorně vyslechl. Netušil, že podmínky na jeho ranči se během jeho cesty do města a setkání se sekretářem tolik zhorší.
V té chvíli na Colburnově ranči zůstal dosud naživu jen jeden ze tří najatých pomocníků, přestože se krčil v rohu stáje přitisknutý ke zdi a neschopen dosáhnout plotu, který by podlezl, ani otevřených dveří do stodoly. Stodolou se stejně nedalo uniknout. Všechen dobytek se tam shromáždil ve velkém počtu, zjevně se cítil pohodlněji v temnotě než venku na světle.
Jeden z býků přišel blíž a on se zasunul ještě víc do rohu, třásl se a naříkal. Oči měl doširoka rozevřené a temné zornice zúžené, takže bylo vidět více bílé, než mělo být. Přestože pro krávu bylo fyzicky nemožné vrčet, když zvíře zabučelo, bylo to jako hrdelní a chraplavá rezonance, která zněla více jako vrčení než jako jakékoli bučení, které kdy slyšel. Bylo to hluboké a chraplavé zabučení a rty se vyšpulily přes dvě řady plochých zubů. Kolem nich kapala krev a žvýkaly spíše jako vlk než tur přežvykující ze strany na stranu. Ze zubů visely kusy masa, červené a lesklé krví. Býk ho pozoroval a měl ho za kořist. Další velký býk, sebejistější než první, sklopil hlavu, oči stejně divoké a šílené žízní po krvi, a zaútočil na krčícího se pomocníka. Ten zaječel a proti nadcházejícímu konci si kryl tvář předloktím. První býk do útočícího strčil a ten narazil do zdi vedle zmateného rančera. Pak na druhého podivně zabučel a znovu se postavil na nohy. Postavili se proti sobě a varovně na sebe vrčeli.
Před pomocníkovýma očima se první býk, s tlamou stále pokrytou krví a slinami, otřásl. Předníma nohama vztekle zadupal. Náhle mu ze zad vyrašily kostěné trny, dlouhé a ploché jako velké šípy. Zavyl a zvuk zněl údolím. Další trny vyrašily z lopatek. Druhý tur v ohradě prošel podobnou proměnou. Ti dva byli rozzuřeni.
V mžiku na sebe zaútočili a vyli, když se jejich hlavy násilně střetly a jejich dlouhé rohy vztekle šlehaly po krku a ramenou. Další dobytek prošel kolem rvačky a napadl rančera dychtiv jeho masa. Naráželi jeden do druhého, bili se hlavami, až se ozývalo hlasité praskání kostí. Jak jim tekla krev, začali se obracet jeden na druhého, nejen ukazovat převahu nad svou lidskou kořistí, ale také se vzájemně kousat. Brzo jich několik vidělo slabost a vyčerpání jiných a rychle je srazilo. Nedělalo jim potíže rozervat ostatním hrdlo dlouhými rohy. Tlamy měli pokryté krví ze zranění i jídla.
Rančer doufal, že z masakru unikne a najde úkryt za pevnou branou ohrady. Prchal sleduje šílený masakr, ale zastavil se, když na krku ucítil vlhký závan dechu. Vzhlédl do tváře jednoho ze svých oblíbených zvířat. Starý kluk, milý jako kotě, vždy přišel první, když rančer svolával stádo. Znovu odfrkl. Pak zvedl svou velkou hlavu k obloze a zařval šílenstvím, což připomínalo spíše vlčí vytí. To byla poslední věc, kterou pomocník slyšel.
Dobytek sežral maso všech rančerů, ale pak se obrátil proti sobě rozzuřen zoufalou touhou po krvi.
Mrchožraví ptáci z okolí se slétli na krvavou lázeň dychtiví využít vzájemného zaneprázdnění dobytka a zmocnit se vnitřností. Jak jedli, jeden sup hltající maso z pomocníkových žeber chňapl po druhém v náhlé zoufalé touze mít všechno maso pro sebe. Servali se a roztrhali navzájem a zakrátko se další ptáci slétnuvší se na neodolatelnou hostinu ocitli v boji s ptáky i dobytkem, zoufale toužíce po jakémkoli mase a krvi.
V době, kdy se Colburn a Lucius Matheson s tváří skytou za maskou vraceli na ranč prozkoumat 'podivné chování dobytka', již vytí a ječení utichlo. Stodola a ohrada byla nasáklá krví a částečně sežranými mršinami. Půda nedokázala nasát krev stékající mezi pozůstatky.
Lucius nebyl mužem, který by se dal snadno překvapit. Když viděl hrozivý masakr před sebou, přitáhl koně a sledoval děsivou scénu. "Co to do pekla je?", zašeptal.
Jeho kůň se zavrtěl. Lucius ho přitáhl dál od ranče, kde zaržál hrdelním zvukem, který zněl podivně jako vrčení. Koně strážníků doprovázejících je po sobě začali chňapat.
* * *
Nad Leveticem se tyčil velký Viselcův strom a on pod ním stál ohnutý, vypadaje ne nepodobně sukovitému prastarému stromu rostoucímu ve výsměchu samotnému životu. Neměl listy a kůra opadala, ale jeho kořeny byly hluboké a kde byl strom naseknut, tam stále proudila míza, což dokazovalo, že stále žil, nepochybně hoduje na kostech těch, co byli kolem něj pohřbeni.
Leveticus stál v hloubi časně ranního stínu stromu a hleděl dlouhým údolím k Malifaux dole.
Mladá dívka, Alyce, seděla na čtvercovém náhrobku za ním, ale nedívala se na město, ale na guvernérův dům tyčící se za hřbitovem přes silnici. Přemýšlela, jak obtížné by bylo odstrnit stráže a zmocnit se pokladu, který byl dozajista uvnitř.
"Cítíš to, holka?", zaptal se suchým a napjatým hlasem.
Alyce pravila: "Co, chlad? Jo, mám husí kůži".
"Ne, ne chlad. Pocit nevyhnutelnosti?"
"Je to jako nuda? Potom jo, cítím to".
Zasmál se a dlouhé bílé obočí nad jeho úzkýma očima se nadzdvihlo. "Ani to. Necítíš, že něco není v pořádku?"
"Aha, myslíš, jaks mě nechal celou noc koukat na město a pár domů za městem a teď jsem unavená? Souhlasím, to není v pořádku".
Myslel si, že bude schopná to cítit jako on. Její paže nebyla jedinou její částí, která byla nahrazena. Dráty a mechanické součástky vnikaly hluboko do ní a byly připojeny na různé body na páteři a v mozku. Myslel, že nyní byla blízko smrti a měla to cítit jako on. Nemohl ji to naučit. Byla daleko umíněnější, příliš oddaná životu, než aby cítila, že na ni tlačí hradba smrti. Cítil bzučení ve své umělé noze a paži z mosazi, mědi a železa. Ale hluboko ve své hrudi, kde kdysi měl srdce, to cítil nejvíc. "Smrt", pravil bezvýrazně. "Je tu všude kolem".
"Dobrý postřeh. Jsme na hřbitově. Pod stromem. Smrt je všude kolem, to je fakt".
"Proč musíš být tak svéhlavě neposlušná?", zeptal se, ale miloval její bojovnou povahu. Její zápal tolik kontrastoval s jeho stoickými a nezaujatými způsoby.
"Proč ti ten bazmek svítí?", zeptala se.
Zvedl svou hůl, takže měl zelený kámen přidělaný na jejím konci přímo před obličejem. Slabě zářil. Pokýval hlavou a povzdychl si. "Obvykle to dělá, když mám zemřít", řekl nenuceně.
12. října
"Dokážete přijít na to, jak byli oživeni?", zeptal se Nikodém nakláněje se nad obludností na stole.
"Nemám ponětí?", přiznal doktor McMourning s rukama složenýma za zády. Ty sebou nervózně cukaly.
Nikodém poklepal na kůži mrtvoly částečně odříznuté od masa dole, přičemž jedna strana byla stále spojena s tělem. Byla na dvou koncích přibodnuta na dřevěný stůl. Byla tenká a suchá jako papír. Nikodém cítil pod prstem pevné maso, tvrdé a křehké. Mcmourning nereagoval. Funebrák sledoval trubici vycházející ze zápěstí a postupující přes předloktí, aby v podpaždí ústila do otevřené hrudní dutiny. Trubice vedla do kovové nádrže zhruba čtyři palce v průměru, kolem níž bylo v hrudi množství ciferníků, měřidel a nastavitelných klik. S vnitřními orgány odstraněnými a chybějící přední částí hrudníku mohl zřejmě původní oživovatel, zjevně oživovatelský a transplantační génius, pokračovat v modifikaci během návrhu a operace. "Jak náš neznámý přítel oživil mrtvolu tak starou, tak oddělenou od svého ducha a zapomenutou v hlubinách času?", zeptal se tiše, spíše sám sebe než McMourninga.
McMourning přesto odpoveděl: "To je právě to, proč jsem vás sem zavolal. Transplantační technologie nedává smysl. Jakoby byla nadbytečná a dodatečná. Polovina vnitřních přístrojů ani není zapojena".
Nikodém byl skeptický. "Tato dutina", pravil ukazuje na vnitřní válec, "to je nekrotická pumpa, ne?"
McMourning se široce usmál, až se mu zaleskly zuby. V protikladu k tomu se Nikodém zamračil. "Ano. Myslí si, že je to parní kotel".
Nikodém otevřel malý poklop na vrchu zrezlého válce, načež ho zasáhl zatuchlý a kyselý odér odumřelé tkáně. Byl přirozeně dávno vyschlý, ale přesto tu zápach stále přetrvával. "Parní? Proč si to myslí?"
"Předsudky, pochopitelně. Jsou fixováni na nějaký nápad a nedokáží přijmout jiný".
"Tak proč to má pumpu a přístroje, když jsou 'nadbytečné'?"
"Podle mé teorie byla tato mrtvola oživena několikrát". Nikodém zvedl hlavu od zkoumání odpojeného přístroje v pozůstatcích. "Nemohu říct, ke kterému došlo nejprve, zda k oživení za použití tradičních oživovatelských umění, jako používáte vy, nebo transplantovaných mechanisů".
"A teď byly probuzeny znovu. Událostí?"
Pokrčil rameny. "Patrně. Ale mnoho modifikací této mrtvoly bylo provedeno během mnoha let po jejím původním skonu. Přestože mrtvé maso nemá jizvy, pochopitelně, řezné rány se rozkládají jinak než okolní tkáň. Některé z těchto vnitřních komponent byly připojeny do původního projektu a starší materiály byly vypojeny, ale ponechány, kde byly. Ale fascinující není to, jak byla oživena…"
"Samozřejmě je", přerušil ho Nikodém. "Oživení jedné mrtvoly, znovu a znovu, navzdory poškozením… To by mohl být chybějící dílek skládačky".
"Ano, ano. Tuhle věc přirozeně stále studujeme. Ale poslouchejte. Tato mrtvola je prastará".
"Nezrozený. Nějaký pradávný kouzelník, co předběhl dobu".
"Většina technologie je velmi moderní. A mrtvola rozhodně není nezrozený".
"Pak člověk. Z průzkumu trhliny před sty lety".
McMourning se usmál tím širokým, komickým úsměvem, při němž vypadal jako hlava vyřezaná z dýně. Zapraskal prsty a vypadal velmi radostně. "Není to ani člověk. Je to také daleko starší než minulá trhlina. Toto má anatomii podobnou oběma humanoidním rasám. Jakoby patřil k oběma. Mnoho generací od originálu".
Nikodém se ještě více zamračil. "Víme, že se během doby tu a tam otevřely menší trhliny. Těmi museli projít nějací lidé a provést nějaké pokusy", nabídl vysvětlení Nikodém. Sám nevypadal přesvědčeně.
McMourningova výmluvná tvář vyjadřovala jeho nesouhlas s touto teorií. "Ne jako nezrození, co známe. Křížili by se s lidmi? To je druh věcí, co dělají jen lidé". Znovu se objevil úsměv, který Nikodéma znepokojoval. "Jsou to věci, co bych dělal já". Začal si mnout ruce vzrušený tou možností. Jeho mysl již byla zaměstnána přemýšlením o obtížnosti takového úsilí, té skvělé nemožnosti a radosti z jejího překonání. Stále se vzdaloval od Nikodéma do svého vlastního světa vědy a pokřivování přírodních zákonů, což byla jeho doména.
Jeho hloubání bylo přerušeno baňatou hlavou McMourningova asistenta Sebastiana, která vykoukla zpoza těžkých dveří do pitevny. "Omluvte mě, pane", pravil a jeho odulá sanice se mu třásla. "Ale jsou tu nějací inspektoři, kteří by vám chtěli položit pár otázek". Jedno Sebastianovo oko směřovalo ke stropu nad dvěma oživovači, zatímco druhé mířilo směrem k McMourningovi či Nikodémovi. "A pokud mohu být tak smělý, doktore", zeslábl jeho hlas v chraplavý šepot, "tak s sebou mají šerifa smrti". Sebastian zněl jako klaun, žebravý prosťáček z ulic starého Londýna. Byl toho však dalek, jak Nikodém věděl. Bylo to všechno v jeho jednání, matení pravdy o člověku, který věděl a chápal daleko víc, než by ostatní mohli hádat.
McMourning nevypadal, že by si Sebastiana všiml nebo ho slyšel. Takže to byl Nikodém, kdo pravil: "Zdržte je, mistře Sebastiane. Proveďte je doktorovou pracovnou. To by je mělo zabavit". Oba muži se na sebe usmáli. Sebastian, protože to přidávalo na iluzi jeho prostoty. Nikodém prostě, aby přidal zdání vznešené zdvořilosti. Oba věděli, že cechovní inspektoři v této márnici nenajdou nic inkriminujícího. Ne, že by byl McMourning přehnaně opatrný. Naopak, byl to popleta a nepřítomně zapomněl i to, že stojí v cechovní budově. Sebastian však pro svého pána vše skryl.
"Samosebou, pane". Odkolébal se, aby odvedl pozornost cechovních vyšetřovatelů.
"Doktore", pronesl Nikodém a hlas měl silnější, než by jeho slabé tělo naznačovalo. McMourning naň pohlédl. "Cechovní inspektoři? Šerif smrti?".
"Ano, a je to jejich třetí návštěva, takže myslím, že to bude trapné odpoledne".
Nikodém si povzdychl, ale dokázal neprotočit panenky. "Co jste udělal, že jste přitáhl jejich pozornost?"
"Pracoval na vaši žádost. Snažil jsem se vytvořit lepšího válečníka. A ukradl jsem stránku z vaší knihy. Jako vy jsem použil ten bláznivý japonský meč. Pracoval jsem s několika zesnulými strážníky. To je, proč tu jsou inspektoři. Zdá se, že chybí pár cechovních mrtvol", pravil výsměšně.
"Takže jste uspěl? Dokážou střílet?"
"Dokážou, ale nestojí to za nic. Stále si hraji s jejich mozkem, abych zjistil, jestli dokážu získat přístup k té části s jejich výcvikem a donutím je si vzpomenout. Zatím pokud jim dáte typickou zbraň, kterou používali zaživa, chtějí střílet mečem a mlátit pistolí. Dokonce ani nezáleží na tom, když jim vyměníte zbraně v rukou". Ztratil se v myšlenkách a znovu zapomněl na vážnost návštěvy inspektorů čekajících na něj. Myslel na mozek a rozdělení orgánů, již uvažuje o tom, jak upravit svůj poslední pokus.
Ani jeden necítil nutkání ukončit diskusi nebo se vyhnout cechovním inspektorům.
Nikodém nevěnoval pozornost cechovním důstojníkům v budově, když pravil: "Nemůžeme si dovolit čekat o mnoho déle. Co ten samotářský věděc, o němž jste jednou mluvil? Může vám poskytnout nějaký náhled do problému? Identifikovat něco, co jsme přehlédli? Trvá to dost dlouho a ani jeden z nás nedosáhl významnějšího pokroku".
McMourning sebou trhl. Zjevně ho urážel náznak, že by tento problém sám nevyřešil. "Už neučí. Teď už není mým profesorem".
"Ne. Říkal jste, že přišel na Malifaux uniknout právu, které odsuzovalo jeho pokusy na zemřelých. Je stále tady a provádí takové pokusy?"
"Nemám ani ponětí. Mluvili jsme spolu před více než rokem. Slyšel jsem, že zhruba stejnou dobu nebyl ve městě. Možná se nechal zabít v divočině, když strkal nos do nefilimího hnízda". McMourning nechtěl připustit, že byl někdo jiný lepší věděc, ale jeho starý učitel byl něco jako génius, který objevil zcela nové směry pohledu na fukce anatomických forem. Ve skutečnosti mohl neúmyslně vynalézt oživovatelské umění, přestože to nebyl jeho záměr. Řekl by, že chtěl vylepšit to, co příroda načala. Stačilo to však, aby byl vyhozen z university v Ingolstadtu (kde pod ním McMourning nadšeně studoval), jeho studium se přesunulo na Orkneye a později do laboratoře v severní Africe, kde prý prováděl strašlivé pokusy nevhodné pro civilizovaného člověka. Ve skutečnosti byly jeho pokusy považovány za 'zločiny proti lidskosti', přestože je McMourning považoval za nic menšího než revoluční a inspirující. Doktor McMourning ve skutečnosti sledoval práci svého starého profesora tak usilovně, že hlášení Scotland Yardu, přestože vágní a zcela jasně překrucující fakta, podnítilo McMourninga, aby také opustil Starý svět a usadil se na Malifaux. Nyní, jako u profesora, který vytvořil vědu o dlouhověkosti a odvrátil smrt, mu přišel na dveře zaklepat zákon. Úzkoprsost prostých lidí se snažila odsoudit to, co nedokázala pochopit, pomyslel si.
"Doktore!", vyštěkl Nikodém, čímž vytrhl McMourninga z jeho snění. Tyto časy byly dávno pryč a starý profesor se určitě ztratil v divočině Malifaux. "Soutřeďte se", pravil Nikodém, zjevně rozzlobený. McMourning chápal. Pro živé neměl příliš použití. Všichni ho pouze rozčilovali. To bylo ironické, jelikož jeho vlastní bádání se soustředilo na nalezení věčného života.
Myšlenka ho přivedla na klíčový kousek neřešitelné skládačky. "Co vaše nové zázračné dítě? Jak se jmenuje?"
"Kirai".
"Hm. To je jedno. Dokázal jste do některé z vašich prázdných schránek vložit ducha?"
"Ne", zaklel Nikodém pod vousy rozčilen sérií překážek, které jim zabránily zahájit plány, které by jim zajistily svobodu před bdělým pohledem Cechu a dalších očí, co se jim snaží zabránit v naplnění jejich osodu. "Pokračujte tedy v práci na cechovních mrtvolách. Potřebujeme něco, co se může rovnocenně postavit těm, kdo stojí proti nám. Dejte mi to a budete moci nerušeně provádět jakákoliv bádání chcete. Teď, co s tím problémem s inspektory?"
McMourning mávl rukou, jakoby zaháněl mouchu. "Zabiju je. Obléknu je jako ztracené mrtvoly. Dvě mouchy jednou ranou".
Nikodém si nemohl pomoci a tentokrát protočil panenky. "Najdou si je v papírech. Bude další vyšetřování, proč zmizeli tito cechovní důstojníci".
"Ach! Ano, máte pravdu. Jaká otrava".
"Nepochybně je použijete na další vlnu svých pokusů. Nezastavíte se, dokud vám nepřijde položit pár otázek samotná Spravedlnost".
McMourning vypadal překvapeně a přemýšlel, zda Nikodém mluví vážně nebo žertuje. Pak si uvědomil, o kom mluvil. "Spravedlnost? Neslyšel jste o tom?"
"O čem?"
"Je v nemocnici naproti".
Nikodém byl ohromen. "Tady? Je zraněná?"
McMourning zakroutil očima vysmívaje se Nikodémovi. "To bych řekl. Od chvíle, co na ní spadla vaše observatoř, jen jednou nabyla vědomí. Skoro jste ji zabil".
"Opravdu? To bylo před několika měsíci. A stále je v komatu? Předpokládal jsem, že unikla nezraněna. Myslel jsem, že je nezničitelná. A já ji téměř zabil".
"Témeř. Nebuďte na sebe tak pyšný. Vyhodil jste ji do povětří a spadla na ni celá vaše budova a ona stále dýchá. Ale ano, trpí. Jedna strana jejího těla je rozdrcena a má problémy se jen nadechnout".
"Která strana?"
"Záleží na tom?"
"Mečem seká pravou".
McMourning přikývl. "Tu má rozdrcenou".
Nikodém pokýval hlavou, přeci jen potěšen debatou s McMourningem. "Dobrá tedy. Odcházím. Zadem, přirozeně. Máte návštěvníky a neměl byste je nechat déle čekat". Vlastně už slyšel dupot jejich bot na dřevěné podlaze za dveřmi a síní zněl Sebastianův hlas zajišťující, že McMourning nebude jejich příchodem překvapen.
Nikodém pokynul McMourningovi a protáhl se úzkými tajnými dveřmi sktyrými za skříní plnou knih, kádinek a dalšího laboratorního vybavení. Když za sebou skříň zavíral, hlavní dveře do místnosti se otevřely a McMourning stál stoicky za částečně rozpitvanými pozůstatky odpornosti donesené do jeho laboratoře z otevřené jámy v bažině. Dva inspektoři mrzutě prošli kolem Sebastiana, ale ten se pouze usmál a každému z nich mile pokynul. Šerif smrti s širokým kloboukem vraženým do čela se opřel o protější rám dveří, příliš blízko k Sebastianovi, až mu to bylo nepříjemné. Asistent to nedal najevo a nepřítomně se naň usmál slyšitelně si olizuje rty a šťastně na důstojníka kývaje. Šerif smrti se na něj obrátil, horní část jeho tváře byla skryta ve stínu. Spodní však zachytávala trochu světla a byla podivně bezbarvá až šedá s tenkými úponky kůže napnuté od lícní kosti k sanici, pod kterou byly vydět svaly, jakoby část kůže uhnila. Asistent to zprvu považoval za lepru, ale uvědomil si, že tento šerif smrti nebyl čerstvě povýšen z řad strážníků, ale byl to ostřílený veterán, který přišel do styku s mnoha nekrotickými tekutinami, které ve spojení s kyselými chemikáliemi a magií umožňovaly oživovatelům naplnit mrtvolu více funkcemi než jen tupým klopýtáním, ale také náchylností k citům, které Nikodém požadoval.
Přivést s sebou šerifa smrti bylo samo o sobě dosti varovné, ale tento mohl být dokonce jedním z nejvýše postavených. Možná byl povýšen do vedení sekce, dokud se Spravedlnost a Soudce neuzdraví.
"Doktore McMourningu", začal jeden z inspektorů. "Stopy, které jste nám dal, vedly, obávám se, do slepé uličky". McMourning stál chladně vedle mrtvoly na stole a sledoval jej. "Zdá se, že otázky nás přivádějí zpět k vám. Och, samozřejmě, byl jste velmi nápomocen k navedení nás na nové podezřelé, ale ti nás vedou z jedné slepé uličky do druhé. Máte nějaký nápad, proč by to tak mohlo být?"
McMourning zvedl obočí a naklonil hlavu na stranu. V koutku rtů se mu objevil rošťácký úšklebek. "Slepá ulička, říkáte? Slepá ulička. To je zajímavé". Zvedl skalpel ležící za rozpitvanou hlavou mrtvoly. Nenuceně, beze spěchu přistoupil k inspektorovi. Bylo to patrně bezstarostností jeho pohybu, že žádný z mužů nereagoval. Nevykazoval žádné známky agrese či strachu. Prostě držel nástroj svého úřadu a dokonce i šerif smrti celou dobu sledující McMourninga a vycvičený k odhalení jakéhokoliv nebezpečí, které by se mohlo stát, nedokázal zareagovat, stále se opíraje o rám dveří naproti Sebastianovi. Když McMourning došel k inspektorovi, jeho paže šlehla od boku k inspektorovu krku, kde dlouhá úzká čepel snadno prošla hrdlem tak hluboko, že zasáhla páteř v týle. Vytryskl silný proud krve z přeťaté krční tepny, který další pohyb čepele nahoru a nalevo nasměroval přímo do tváře druhého inspektora, jenž na to vyskočil a zaječel. Při pohledu na krev se McMourning rozmazal rychle vytahuje zbraň z krku oběti. Za okamžik skalpel proletěl místností a zasáhl šerifa smrti do ramene. Ten se právě chystal tasit svou pistoli, ale McMourningův skalpel přeťal dostatek nervů, že mu celá paže bezvládně poklesla v bok.
Nebyl zbabělec ani blázen a s mnoha zkušenostmi okamžitě věděl, čemu v pitevně čelí. Vyskočil ze dveří, aby prchl a sebral posily nutné k přivedení zlosyna před spravedlnost, ale jak procházel dveřmi, Sebastian se natáhl a popadl skalpel stále čnící z důstojníkova ramene, čímž ho donutil zastavit jako na vodítku. Šerif zavyl nečekanou bolestí, jak se mu úzká čepel zaryla hluboko do masa. Chtěl tělnatého muže odpálit druhou rukou, ale Sebastian, mnohem rychleji, než by šerif čekal, vytrhl skalpel z ramene a prohnal mu ho hrdlem. Podobně jako u inspektora se mu hlava zvrátila dozadu od hlubokého řezu a on se bezvládně zhroutil s kloboukem u nohou Sebastiana, který se stále nepřítomně šklebil, jakoby se nic nestalo.
Druhý inspektor se třásl mezi dvěma mrtvolami krvácejícími na podlaze a temné louže mu z obou stran stékaly k nohám. Měl pistoli, ale byl příliš vyděšený, než aby si na ní vzpomněl, a místo toho stál na místě, oči měl doširoka rozevřené a spodní ret se mu viditělně chvěl.
McMourning překročil tělo u svých nohou a jeho boty čvachlaty v lepkavé krvi kolem. Natáhl otevřenou dlaň k mužově tváři nad nosem a prsty natáhl přes celou šíři jeho hlavy. Zatlačil muže ke zdi a dolů k zemi. Inspektor blábolil a z očí se mu valily slzy. Nebyl právě obrazem vrcholu mužné statečnosti, který Cech svými strážníky tak rád budil. McMourning se široce šklebil a oči mu zlověstně zářily, když promluvil k muži pod sebou, nyní bezmocnému a koktavě prosícímu o slitování věda, že brzo bude mrtvý.
"Takže si to shrneme", pravil McMourning. "Ty chybějící mrtvoly, které způsobily celý tento povyk… pamatujete si je, inspektore?".
"A-ano", vykoktal.
"Jeden byl zabit mečem, sek přes krční tepnu. Asi jako váš přítel zde. To si pamatuji. Ale další strážník, jak ten zemřel?"
Mužovy oči poskakovaly zmatkem a roztoucí panikou. "U-ubití. Do hl-hlavy. P-prosím, nedělejte to. Já… můžeme se dohodnout".
"Ano, to je pravda". Nespouštěl oči z inspektora, ale druhou ruku natáhl s otevřenou dlaní k Sebastianovi. Sebastian k němu již kvapil s velkou dřevěnou palicí. Nezdálo se to možné, ale McMourningův úsměv se ještě rozšířil, když ucítil palici v ruce. Úsměv se mu roztáhl přes celý obličej. "Ubit do hlavy", zavrčel, když palice ztěžka dopadla na inspektorovu hlavu.
15. října
Hoffman na konci dne neopustil cechovní okrsek a oheň v peci na podlaze pod ním téměř zhasl, takže želenými mřížemi v podlaze proudilo jen minimum tepla. I knot jeho petrolejové lampy se chvěl, jakoby bojoval s rostoucím chladem. Venku vanul silný severák a všichni, kdož o něm mluvili, ho považovali za nepřirozený. Byl to jeho první podzim v Malifaux, takže sám nevěděl. Vše v Malifaux mu připadalo nepohodlné.
Položil složky na stůl a promnul si ruce, aby zlepšil krevní oběh. Za poslední hodinu přečetl tu samou větu už tucetkrát, ale stále se nedokázal soustředit na význam textu. Hleděl přes místnost na groteskní podobu svého bratra, který stál téměř bez hnutí, krom dmoucí se hrudi, a tiše ho sledoval. Tak vypadal od doby, co neohlášen přišel do cechovního okrsku, přičemž vystrašil i ostřílené strážníky a zastupující šerify, kteří se kolem něj seběhli. Přestože byl mohutný a dobře vyzbrojený, neprovedl nic výhružného, ani když ho poutali. Až když ho vedli do cely pod budovou, zastavil se, snadno přerval pouta a odkráčel do dílny svého mladšího bratra.
Doprovázeli ho strážníci, zmatení a ostražití, ale nějak ho nepovažovali za hrozbu a sledovali ho celou cestu k Hoffnamovi, kde se prostě zastavil, spíš jako konstrukt čekající na instrukce než svobodný člověk.
To bylo před dvěma týdny.
Ryle stál, kde mu Hoffman nařídil, celé hodiny se nehýbal, ani když Hoffman odešel po jiné práci. Pokud se Hoffman nevrátil do soumraku, Ryle se ho vydal hledat a jeho těžké boty zněly na dřevěné podlaze jako koňská kopyta.
"Pane Hoffmane", promluvil za ním guvernérův sekretář Lucius. "Pracujete pozdě?"
Hoffman vyskočil, neboť se domníval, že je ve vyšetřovací místnosti, pokud ne v celé budově, sám. Otočil se jak nejlépe uměl, aby viděl Lucia, který zůstal přímo za ním, jakoby cíleně mimo Hoffmanův dosah. "Ano", pravil tak nenuceně, jak dokázal. "Jen se snažím přijít na pár věcí, co mě matou".
Vrtěl se na dřevěné židli a mosazný drát jeho tělesné podpěry ho píchal do boku. Doufal, že si Lucius nevšimne složek Henryho důlního paroborga, Nikodéma funebráka, plukovníka Mathewse a dalších v Malifaux s vyrobenými mechanickými protézami. Bylo jeho úkolem prozkoumat každého z nich kvůli možným poutům na rostoucí povstalecké skupiny, které prý praktikovaly nejtemnější a nejnezákonější činnosti, jak bylo ustanoveno nejvyšším soudem. Samosebou, většina z toho byly nedávné Hoffmanovy předpoklady. Byl pověřen vymýcením všech nezákonných praktik týkajících se biomechanických transplantátů, ale téměř všichni lidé, které on a jeho podřízení zatkli, bylo rychle propuštěno po krátkém výslechu cechovními právníky, kteří nepodléhali jemu, ale přímo Luciovi. Lucius a skupina právníků se pravidelně ptali na Ramose. Jeho složka byla na Hoffmanově stole také, tlustá, ale skrytá pod ostatními. Ukazovalo naň tolik důkazů, ale on měl vždy nějaká alibi nebo omluvy, kterými svou činnost vysvětlil. Dokonce i jeho práce na bioinženýrských mechanických transplantátech byla prováděna z grantů universit Starého světa, vždy na lidech předurčených zemřít, dokud on v poslední chvíli nezasáhl a nezachránil je, přičemž vždy splnil cechovní předpisy o registraci. V případě Ryleho Hoffman předpokládal, že mu bylo Ramosem nařízeno, aby šel za svým bratrem, což byla zjevná facka.
Hoffman nyní přemýšlel, zda nehoda, která Ryleho pohltila, byla skutečně nehodou. Množství událostí, kterým spolu s dalšími důstojníky čelil, činila obtížné starat se ještě o Ramose. Bylo to dokonale naaranžováno.
Jakoby mu četl myšlenky, pravil Lucius: "Vidím, že váš nebohý bratr na vás stále dohlíží. Nebo vás prosí o pomoc? Přivést ho zpět na světlo mezi normální lidi?" Bylo od něj divné takto mluvit, pomyslel si Hoffman, jelikož sám nikdy neviděl sekretáře zcela ve světle.
"Nevím", odvětil. "Vy, ze všech lidí, víte, jak ce cítím ohledně transplantátů".
"Ano. Samozřejmě. Dovedu si představit bolest, kterou vám musí způsobovat, stálá připomínka, co jste ztratil". Nevěřil, že Lucius s těmito pocity sympatizuje, ale byly pravdivé. "Je hanba, že tu musí takto stál. Všiml jsem si, že je dobře ozbrojen. Jaký to dar. Dar pro nás".
Hoffman neřekl nic.
"Říkám si, zda bychom pro něj nenašli využití", pravil Lucius. Hoffman si pomyslel, že to bylo spíš prohlášení než žádost.
"Jen do toho. Ale zdá se, že poslouchá jen mě".
"Tím bych se netrápil. Jsem si jist, že bude poslouchat mé příkazy". Nechal myšlenku viset ve vzduchu. Aby prolomil nepříjemné ticho, děl: "Zatím mám pro vás nějaké nové materiály". Přitom před něj na stůl položil knihu. Byla větši než běžný text a okraje byly ohnuté a odřené. "Ze sbírky Sonnii Criid", řekl hlasitěji. Hlasitěji, než bylo nutné, pomyslel si Hoffman, vzhledem k liduprázdnosti okolí. "Jedna z mála, které zůstaly nepoškozeny z bádání u Nythalmova chrámu".
"Nythalm? Jižně od Kythery, že?"
"Ano, za bažinou".
"Co to má společného se mnou, pane?"
"Píše se tam o věcech pro vás zajímavých. Pro vaše úkoly".
"Transplantace? Biomechanické transplantace? Ale ta kniha vypadá… staře".
"Ano. Velmi. Je nezrozených, pochopitelně. Criid a její personál většinu přeložili, ale obor a schémata určitě dají větší smysl vám".
Hoffman přikývl. "Chcete, abych pokračoval v překladu?"
Lucius ostře vydechl. "Ano. A hlašte to mně, okamžitě, při jakémkoli náznaku, že nezrození mohli tyto pokusy provádět. Criid tím byla očividně fascinována. Také bychom ji rádi našli". Rychle prolistoval knihou a viděl nákresy těl, vypadajících jako lidská, s mnoha obrázky mechanismů, které mu nedávaly žádný smysl. Technice spojení nervového systému se strojem nerozumněl. Criidiny ručně psané poznámky na okraji byly zajímavé, ale jeho srdce poskočilo, když se přiblížil ke konci knihy. Spojovací představa mohla být pro nezrozené prastará, ale pro něj byla revoluční. Progresivní spojení sesterských věd, které nepovažoval za možné.
Chtěl něco říct, když spatřil podivný symbol nakreslený uvnitř mrtvoly blízko tajemného rozhraní u spodku páteře. Zastavilo se mu srdce a jakoby se zastavil i čas. Poznal ten symbol jako podpis, a přestže byl čistý a měl nové linie a křivky, byl to symbol, který už viděl.
S bouchnutím zavřel knihu a ve svém vzrušení téměř spadl ze židle.
"Zajímavé?", otázal se Lucius, zjevně si vědom závažnosti nálezu.
Hoffman neřekl nic, v jeho mysli vířily stovky otázek. Lucius ho nechal a přešel k Rylemu, k němuž mluvil slabým hlasem, který nedolehl na druhou stranu místnosti. Hoffnam se zvedl ze židle a upevnil si svůj postroj u kolen. Rychle se odbelhal z místnosti. Ryle ho nenásledoval. Lucius se na odcházejícího Hoffmana zadíval a ušklíbl se.
Kniha zůstala na stole, ale on kráčel co nejrychleji do své laboratoře podívat se na ostatní knihy také se zabívajícími transplantací, přestože méně konkrétně.
V hale téměř upadl, jak spěchal.
Symbol namalovaný v té prastaré knize byl téměř schodný s tím, co používal Ramos na svých transplantátech.
* * *
Zatímco Hoffman vklopýtal do své laboratoře a horečně se pustil do hledání důkazů k potvrzení svého nově nabytého podezření, naproti přes ulici v cechovním sanatoriu nabyla Spravedlnost poprvé od doby, co před dvěma měsíci vybuchla a zhroutila se na ni observatoř, když předtím bojovala proti stovkám kráčejících mrtvých a moronošům, vědomí.
Celou noc se potácela na pokraji bdění. Když východní obzor proťaly první sluneční paprsky, oči se jí prudce otevřely odhalujíce dvojci mléčně bílých zornic připomínajících nabité dušekamy. Zamrkala, navzdory zlatavému světlu naplňujícím její pokoj navěky v temnotě. Pokusila se posadit a jakoby jí to vyrazilo dech z hrudi. Reflexivně zakašlala, což vedlo k silným křečím, při nichž vykašlala hustý sliz a zaschlou krev. Nemohla popadnout dech a znovu omldlela, stále sípajíc a kašlajíc.
Když se znovu probudila, byla půlka dopoledne. Chvíli hodnotila své okolí a zdraví. Pravou paži měla připoutanou k boku a dech měla zoufale mělký. Její oděv nahrazovalo nemocniční roucho. Natáhla levou ruku hledajíc nejen meč a pistolový pás, ale také černý šátek, který nosila přes oči. Bez těchto věcí se cítila jako nahá.
Když přehodila nohy přes okraj postele, znovu ji přepadl záchvat kašle a hrozil jí znovu zneschopnit. Bolestivě kašlala a potácela se. Cítila se nejistě a nemohla zaostřit podivné obrazy v mysli umožňující jí chodit poslepu v neznámé budově. Tápala bezmocně před sebe a kolem rohu rohu dveřního rámu a slabě vklopýtala do chodby. Rychle k ní přiběhlo několik sester a nabádalo ji, aby se vrátila do postele. Kašlavě odmítla. Byl zavolán i doktor Carl Morrow a ona se neúspěšně snažila odrazit jeho silné ruce.
"Zpátky do postele, hned", nařídil.
Snažila se mluvit, ale slova byla pod chrčivým kašlem těžko rozeznatelná. "Jsem Spravedlnost", zasípala.
"Ano, ano", řekl blahoskloně. Pokusil se jí zatlačit zpátky do jejího pokoje setkal se s ranou na rameno, která mohla být mířena na tvář. Snadno se jí vyhnul, což ji dále rozzuřilo. Vrazila do něj, ale on ji popadl kolem pasu a snažil se ji táhnout. Byla příliš slabá od kašle, než aby bojovala. "Tam, tam", pravil Morrow a jemně pohladil její husté vlasy, poněkud spletené od měsíců na lůžku. "To je moje holčička", zabroukal.
"Nechte ji být, doktore", ozval se za ním panovačný hlas.
Poznala hlas jednoho z Ortegů, ale neznala Santiaga a Francisca tak dobře, aby je rozeznala. Byli tam oba, to věděla, ale v mysli si je uvědomoval jen vágně. Doktor ji pustil a obrátil se čelem k mužům. "Kapitáne Francisco. Nechceme mít s vámi žádné potíže…"
"Dokud se budete chovat slušně", přerušil ho Francisco.
"Potřebuje zpátky do postele. Její zranění…"
"Se vás netýká. Je to Spravedlnost. Pokud chce jít na procházku, vy ji necháte".
Zatímco mluvil, Santiago k ní přišel a položil její tápající ruku na své rameno. Spodní ret se jí ještě chvěl a vypadala zlomeně, dokonce vystrašeně. Byl to pohled, který nikdo z mužů nikdy nezapomene. Vykašlala krev a hlava jí poklesla, musela se opřít o jeho ochranitelské tělo. Litoval, že má šátek kolem krku špinavý potem a prachem z cesty, ale cestu z Latiga do města a zpátky za poslední měsíce absolvovali mnohokrát a hygiena pro něj nikdy nebyla prioritou. Sundal si ho z krku a ovázal jí bavlněnou tkaninu přes oči věda, že modrý kostkovaný vzor nebyl tím, co by si sama vybrala. Jakmile pevně utáhl uzel, Spravedlnost se narovnala a postavila se. Její kašlání se zklidnilo a konečně ho dokázala ovládat natolik, aby se z něj stala jen nepříjemnost. Bosé nohy se také narovnaly a ona se napřímila vysoká jako oba bratři. Neměla na sobě nic víc než průsvitné roucho a špinavý hard přes oči, ale přesto znovu nabyla sebejistotu, které mohl málokdo odolat. Bylo to její neochvějné, nevidoucí posouzení pravdy. To jí dávalo její nesrovnatelnou sílu. Páska přes oči jí poskytovala jasnou mysl a cíl.
Znovu viděla pravdu a znala svůj cíl.
Santiago se usmál na Francisca. Oba si přáli, aby to byla Perdita, kdo se před nimi postaví, ale vidět Spravedlnost hrdě stát jim dávalo naději. Dech měla stále mělký, ale mluvila klidně a vyrovnaně, když se zeptala: "Kde je můj Soudce?"
Francisco pravil: "Dolů chodbou. Ale je v horším stavu než vy. Stále v komatu".
"Karanténí zóna? Ta… cokoliv to bylo, ta vlna?"
"Říkaj tomu 'Událost'. Nikdo neví. Složila i Perditu. Je o patro vejš. Ale budova, kde jste bojovali, spadla, vyhozená do povětří, ať už tam bydlel kdokoli".
"Oživovači".
"Možná. Ale mluví se taky o nějakym morovym chlápkovi. Ne 'žívači".
Přikývla skládajíc kousky paměti na místo.
"Proč stále myslím na doktora Ramose? Doktor Ramos? Byl tam, v zóně? Nemůžu ho dostat z hlavy".
Bratři se na sebe znepokojeně podívali. Doktor a sestry se tiše vytratili navšívit ostatní pacienty svého oddělení. Alespoň to předstírali. "Co?", zeptala se.
Francisco k ní přistoupil. "Paní", pravil tichým hlasem. "Vaše zranění… byla smrtelná". Odkašlala si, přestože jemněji než předtím, kontrolovaněji. "Nebude se vám to líbit. Celý bok jste měla rozdrcený. Žebra. Plíce. Umírala jste".
Myšlenka, že ten muž nahradil části jejího těla něčím nepřirozeným byla více než odpudivá. Byla podobná zatracení. Nebyla si jistá jak, ale vracel se jí obraz, jak na jejím těle provádí strašlivé pokusy doprovázené magií. Na jejím těle. Ty obrazy jí zaplavily, vplouvaly jí hlouběji do paměti, zpátky k útoku na observatoř v Karanténí zóně. Tančily jí myslí, zatímco zůstávala v komatu. "Ramos", vzdychla a potřásla hlavou cítíc rostoucí zoufalství. Mohla sotva stát a dech měla sípavý. Ruku v pásce měla bezvládnou a nemohla uchopit ani jehlu, natož meč. Najedou si nebyla jistá svým osudem a cílem. Potřebovala svůj meč. Jeho váha na rameni by jí udělala samu sebou. "Kde jsou moje zbraně?", zeptala se slabě, jakoby mimoděk.
"A šaty, předpokládám", dodal Santiago, přestože oceňoval že chodí s odhalenýma nohama.
Zdálo se, že jí to bylo jedno. Trojice rychle nalezla její zbraně a roztrhané, od hlíny zašpiněné šaty, které měla v boji před několika měsíci. Spravedlnost kráčela přímo k truhle, kde byly složeny, odstrkujíc zmatené a protestující doktory. Hoši se odvrátili, když si přes hlavu svlékla roucho nestarajíc se o cudnost. Když si zapnula poslední přesku na botách vysoko na lýtku, pravila: "Pojedete se mnou?"
"Samosebou", pravil Francisco bez váhání. "Kam?"
"Navšívit Viktora Ramose. Pomozte mi s mým mečem".
Santiago pomohl přehodit jej přes zdravé rameno. "Ale vaše paže? Dokážete ho použít".
Zaskřípala zuby při pocitu neschopnosti. "Stále můžu střílet. Ale potřebuji svůj meč".
"Zatkneme ho?", zeptal se Francisco na Ramose.
"Nejsem si jistá, jestli by s námi šel dobrovolně. Možná bude nutné ho zabít".
* * *
Bylo poledne, když vylezli na malý kopec shlížející na kanceláře Hornických a montérských odborů blízko výkopů u Mokřiny. Spravedlnost jela se Santiagem, neochotně si připouštějíc, že na něj pro svou slabost spoléhá. Zprvu byl hrdý, že ji má po svém boku, ale brzo to bylo nepohodlné. Nemohl se pořádně usadit a nechtěl kolem ní provléknout ruce, aby se chytil hrušky sedla nebo uzdy, přestože byla zticha a nehýbala se, ať udělal cokoliv. Téměř si přál, aby ho prostě napomenula a řekla mu, co dělat. Obvykle byl chvástavý a nedal se snadno zastrašit. A nikdy ženou.
Navzdrory rychlé jízdě Francisco viděl nepohodlí svého bratra vrtícího se v sedle za ní a vychutnával si to. Vždycky, když se naň jeho mladší bratr podíval, tak na něj mrkl.
Slunce stálo vysoko na obloze a poskytovalo bledé světlo, ale jen málo tepla. Od severu vanul chladný říjnový vítr. Santiago zabalil Spravedlnost do svého kabátu, jelikož vlastní odmítla. Nevšímala si chladu ani nereagovala na Santiagovu snahu udržet ji v teple.
Všechny tři překvapilo, když na cestě před sebou spatřili Hoffmana upoutaného v mechanickém skeletu, vedle něj stál kočičí konstrukt a ptačí konstrukt se vznášel na obloze. Jen tam stál shlížeje z kopce na kancelářskou budovu. Měl na seobě své nejlepší šaty včetně hedvábné vesty se zlatým řetízkem visícím od hodinek v náprsní kapse a gentlemanskou buřinkou na holé hlavě. Na sobě měl silný vlněný pánský plášť dovezený ze vzdáleného domova v Londýně.
Francisco slyšel o vztahu Hoffmana a Ramose. Když projížděli kolem, řekl mu: "Nepleťte se nám do cesty, Hoffmane". Bylo od něj troufalé oslovit takto výše postaveného důstojníka, ale byl povzbuzen Spravedlností a mluvil za ní: "Jedeme se postavit Viktoru Ramosovi". Francisco si nebyl přesně jist proč, ale tichá moc Spravedlnostina rozkazu už byla taková.
"Nejsem tu, abych vás zastavil, pane Ortego. Jsem tu kvůli stejné věci".
"Obvinit ho?", zeptal se Francisco.
"Zabít ho?", s nadějí nadhodil Santiago. Proti šéfovi odborů nic neměl. Jen by rád získal příležitost dělat to, co uměl nejlépe.
Byla to však Spravedlnost, která odpověděla: "Položit otázky. Získat odpovědi".
Hoffman přikývl. "Neočekávám, že to bude jednoduché. Vždycky má u sebe alespoň jednoho osobního strážce. Velkého indiána Josse. Ale horníci mu budou také věrní, až na smrt. A má arzenál konstruktů, které ani já nedokáži napodobit".
Santiago pravil: "Ale pokud ho zastihneme samotného, žádní osobní strážci…"
Spravedlnost se narovnala v sedle před ním a řekla: "Je víc, než se zdá, že, Hoffmane?"
Křehký muž slabě přikývl. Ortegové náhle pochopili.
Kráčeli v řadě po cestě, koně nechali za sebou přivázená ke stromu. Hoffmanův mechanický pomocník mu umožňoval kráčet krok za Spravedlností a jeho lovecký konstrukt klusal kolem. Horníci neslouživší v dolech ustávali v práci, aby si prohlédli vysoce postavené cechovní úředníky kráčející z kopce k nim. Nebylo by to poprvé, co byl někdo z jejich středu zatčen Cechem. Ale toto byli jiní lidé než běžní cechovní strážníci nesoucí obyčejný zatykač. Každý ctil herorické Ortegy, muže oblíbené všemi lidmi v Malifaux pro svůj neochvějný boj s nezrozenými. Spravedlnost byla horníkům také dobře známa. Její husté vlasy vlály v chladném větru, přestože byla v nemocnici hrubě ostříhána. Vlály přes meč volně jí visící přes rameno.
Ale přítomnost Cechu přesto vzbudila neklid. Jeden objemný instalatér s pažemi dmoucími se pod tmavým svetrem, popadl svou mohutnou palici a položil si jí na rameno, aniž by dával najevo, že se chystá vrátit do práce. Jeho jméno bylo Johan a instalatéři vedle něj utahující šrouby kolem prasklého spoje, kudy unikal proud bílé páry, rovněž zvedli mohutnýma rukama své nástroje.
Byl to překvapivě Hoffman, který promluvil velitelským tónem a jeho hlas se nesl táborem. "Klid, muži". Jeho vojenský tón byl v rozporu s jeho křehkým tělem a váhavé chování zmizelo jako přelud. "Vrať se do práce, Johane", řekl vůdci montérů, "a vezmi své muže zpátky k nádrži. Vrták nebude fungovat, pokud nebude mít dost vysoký tlak". Usmál se a mrkl na mohutného muže, který si je dál chladně prohlížel. Obrátil se ke skupině horníků, kteří se shromáždili u hlavního vstupu do dolu, a pravil: "Pane Creedy, zpátky do práce. Všichni, zpátky do práce!" Santiaga to zaujalo. Všichni kromě Johana učinili, jak jim bylo nařízeno. Ten odhodlaně stál a zíral na ně, nebojácně a nezdolně. Z temných hlubin menšího důlního vchodu vylezl Hank, pavoučí paroborg, a ostré kovové špice jeho dlouhých nohou narážely se slyšitelným praskáním do kamenů. Jako Johan stál u vchodu, nehybně, ale bděle.
Doufali, že se s Ramosem střetnou v jeho kanceláři, v dřevěné budově připomínající běžný dům. Jakoby je však očekával, vykročil z kanceláře, aby se s nimi setkal u dřevěného zábradlí malé verandy.
"Je chladno", řekl jim Ramos na uvítanou. "Možná vám mohu donést nějaký čaj? Neba kávu?"
Ortegové přirozeně očekávali, že rozkazy bude vydávat Spravedlnost, ale Hoffman je opět překvapil, když vykročil. "Měli bychom si promluvit uvnitř, profesore. Ne před všemi těmi muži".
Ramos se neupřímně usmál. "Ne. Myslím, že bychom naše záležitosti měli probrat zde, pod zářícím sluncem".
"Dobrá", pravila Spravedlnost. Levá ruka jí spočívala na pistoli u pasu. Ortegovci měli ruce také připravené na svých mírotvůrcích. Byla to působivá společnost a téměř jakýkoliv muž v Malifaux by se proti ní zhroutil strachy. Ramos zůstal sebevědomý a připravoval se na střetnutí. Znervózňovalo je, že stojí před mužem, který se nenechá zastrašit jejich přítomností. "Co jste se mnou udělal, Ramosi?", zeptala se.
"Zachránil vás", odpověděl bez zaváhání.
"Ať se propadnu. Proč?"
"Proč? Váš život byl ohrožen. Náš dobrý mistr Hoffman, zde přítomný, mě přesvědčil o vaší chrabrosti. Vaší důležitosti". Podivně zdůraznil poslední slovo, zda to byl sarkasmus nebo upřímné uznání Spravedlnosti Ortegové nedokázali říct.
"Nemyslím si", pravila. "Ne bez osobního zisku. Myslíte si, že vás mohu omilostnit z činů proti Cechu?".
"Ano", řekl věcně. Pokračoval řka: "Není zajímavé, že stojím proti Spravedlnosti, hlavě sekce šerifů smrti, a dvěma Ortegům, ne hlavám rodiny, ale stále jedněm z nejvyšších důstojníků sekce lovců netvorů zmocněných ochranou dobrých lidí zde před různými hrozbami nezrozených. Není mezi vámi žádný lovec čarodějnic? Nevidíte to jako prozřetelnost?"
"Zapomněl jste na mě", dodal Hoffman stroze. "Chyba, o které jsem myslel, že ji již nikdy neuděláte".
Ramos se stále ovládal, ale na chvíli odhalil své znepokojení při Hoffmanově připomínce něčeho, o čem ostatní nevěděli. Ale rychle své pocity zamaskoval. "Ne, pane Hoffmane, nepřehlížím vás. Ale vaše sekce je poněkud nejasnější než ostatní. Jsem si jist, že jste již využil čas a prohlédl si všechna relevantní data týkající se mé práce. Nepochybuji, že je všechno v pořádku a podle cechovních požadavků?"
"Proto tu nejsem".
Ramos byl spíše zvědavý než znepokojený, když se otázal: "Ne? A proč tu tedy jste?"
"Je to kvůli znaku, který používáte na svých výrobcích. Jedinečných dílech jako je támhle Hank. A…", odmlčel se, protože to nechtěl říct, "…Ryle. Ne pouhé protézy. To po mě Cech chce, abych dělal". Francisco byl šokován Hoffmanovou upřímnou a otevřenou kritikou Cechu, že ho málem napomenul, než si uvědomil jeho postavení. I na Santiaga a Ramose to udělalo dojem. Jen Spravedlnost zůstávala typicky klidná.
"Pravila: "A mě, Ramosi? Mě jste ocejchoval?"
"Vás, Spravedlnosti? Jak jsem říkal, vy jste umírala. Ve skutečnosti bych nebyl schopen vůbec pomoci, pokud by nebylo práce, kterou jsem předtím vykonal na Rylem. Nikdy jsem neměl v úmyslu zavrtat se tak hluboko do masa. Mimochodem, jak se vám dýchá? A co paže?" Neřekla nic. "Těžce se nadechujete? Brní vás prsty?" Zvedl svou mechanickou paži a při rychlém gestu Santiago téměř tasil. Rád by si zabojoval. Ramos držel mezi kovovými prsty mléčně bílý dušekam a víření v něm bylo vidět i na vzdálenost mezi nimi. Kámen byl jasný a cenný, to bylo zřejmé. Hodil ho Spravedlnosti. Přestože slepá, snadno ho chytila ve vzduchu. V dlani byl příjemně teplý. "Konstrukt se nedá léčit", řekl naznačuje, že by ho měla použít na vyléčení. "Věci nejsou vždy tím, čím se zdají. Není jen černá a bílá, dobro či zlo".
Držela kámen a přemýšlela o jeho použití. Pokud by nasála duchovnem nabitou energii v něm do svého poškozeného těla a opravila své zmrzačené orgány a paži, podpořilo by to Ramosovo prohlášení, že byla stále přirozená, nerozšířená o umělé přídavky, jak si zoufale přála. Ale přesto Ramose podezřívala, že před ní něco tají, že jí neřekl o důležitém nástroji, který bude moci někdy v budoucnu použít proti ní. Měl pravdu, váhy nevyzpytatelně balancovaly a ona nedokázal rozeznat pravdu. "Naše činy naklánějí váhy ze strany na stranu, Ramosi. Zákon musí být dodržován".
Zdálo se, že Ramos přesně ví, jak s ní hrát. Řekl: "Čí zákon? Přirozený zákon nebo ten vydaný mocnými? Jsem zločinec, že jsem zachránil život vašeho bratra, Hoffmane? Nebo váš, Spravedlnosti? Použitím znalostí a dovedností, které jsem získal přirozeně?" Bylo moudré to slovo zdůraznit. Na Spravedlnost mělo silný účinek.
Neřekla nic. Její boj s oživovači a jejich oživenými loutkami nedával prostor pro pochybnosti o cíli a činech. Ramos však zpochybnil její absolutní pohled na správné a špatné. Jak řekl, byl to muž používající své vrozené schopnosti a nadání. Pokud bylo pravdou, že nenahradil její orgány nepřirozeně, a její paži zjevně nenahradil mechanickou protézou, možná přeci jen mluvil pravdu. Ale její ruka stále brněla a nedokázala setřást bzučení v lebce, které jakoby přicházelo z trupu. Musela neochotně souhlasit a vzít ho za slovo, že neudělal nic, aby jí učinil méně přirozenou, méně lidskou. Ale mátlo jí, proč se jí v paměti jako sen objevují jeho obrazy.
Hoffman se postavil vedle ní. Promluvil stejně sebejistě jako Ramos. "Možná máte pravdu, doktore Ramosi. Vaše jednání, přestože znepokojuje Cech, patří právníkům a soudcům sekce lovců čarodějnic, jak naznačujete. Při vykonávání zájmů své sekce jsem objevil knihu se znakem, který je vám blízký. Pokud nemohu určit jeho jedinečný vzor, obávám se, že představuje vážné náznaky týkající se vaší neviny. Pokud se s vámi a Spravedlností můžeme posadit v soukromí, můžete nás přesvědčit, jak pokračovat".
Ramos si je dlouhou chvíli prohlížel. Jeho mysl rychle pracovala. Věděl, že může být jen jeden symbol, o němž Hoffman mluví, a hledal v paměti nějakou chybu, kterou mohl udělat, nějaký transplantát, pro nějž nemá vysvětlení. Konečně neochotně pravil: "Ano. Možná bude lépe promluvit si v soukromí. Nebude však nutné zdržovat slečnu Spravedlnost. Věřím, že má to, proč sem přišla".
Spravedlnost odvětila: "Vlastně bych se ráda posadila. Musím popadnout dech. Můžete mi poskytnout tuto laskavost, doktore?"
Musel neochotně souhlasit.
Když se usadili v jeho provizorní kanceláři, teplé, ale přesto nepohodlné, Hoffman ukázal symbol, který objevil v pradávném a zapomenutém textu.
Ramos se pokusil odmítnout vše jako náhodu a dokonce poukázal na rozdíly v symbolu a jeho vlastní znaku. Přiznal, že možná symbol viděl v nějakém textu a neúmyslně ho přijal jako vlastní značku.
Nikdo z nich nebyl přesvědčen, nejméně ze všech Ramos, který vypadal skutečně zmateně.
Dal Hoffmanovi několik knih ze své sbírky, které by mohly pomoci v odkrývání pravdy. Všichi přemýšleli nad záhadou Ramosova symbolu skrytému hluboko v knize napsané před dávnou dobou tvory, kteří nikdy neslyšeli o lidech.
28. listopad
Pandora nebyla sama sebou. Nedokázala to přesně vysvětlit, ale věděla, že něco bylo špatně. Seděla na posteli a slyšela svou matku za dveřmi své ložnice pracovat v kuchyni, připravovat krupici k snídani.
Vzduch byl těžký kouřem z nočních ohňů, ale zpoza závěsů slabě vykukovalo ranní slunce. Bylo to slabé zimní slunce, které nedokázalo zahnat ranní chlad tvrdošíjně se držící ve stínech a prasklinách dlaždic. Zívla, protáhla se a přitáhla si noční košili kolem ramen snažíc se udržet v teple. Myšlenku, že červen přinese na uvítanou teplá rána, zahnala jako nesmysl. Každý den byla zima.
"Mami?", zavolala Pandora, když opouštěla pokoj. Nebyl tam nikdo, kdo by ji přivítal, ale oheň v ohništi uprostřed domu stále hořel a uhlíky žhnuly temně oranžovými záblesky. "Mami?", zavolala hlasitěji. Její miska byla na stole na obvyklém místě, ale v ní nic nebylo. Jejich dům byl malý a ona rychle prohledala všechny místnosti. Po její matce nikde nebyla ani stopa.
Pandora byla dost stará, aby se o sebe postarala, ale pocit odloučení na ni dopadl silněji, než si kdy představovala, stejně jako ochromující tíseň. Šla najít nějaké jídlo. Nějakou vodu, řekla si pro sebe. Za chvíli se vrátí. Ale přesto měla silný pocit opuštěnosti, který ji naplňoval děsem.
Snažila se takových nesmyslných pocitů zbavit tak, jak si myslela, že by to mohla udělat její matka - zaměstnáním se a prací, dokud se nevrátí. Takže si vzala modravý šátek a omotala si ho kolem hlavy a ramen, vklouzla svýma zmrzlýma nohama do bačkor a z komory vzala kbelík. Vyšla do svěžího ranního vzduchu a vykročila k místní pumpě v ulici mezi budovami. Ale nepokoj v ní nevyvolával chlad, ale ticho. Na půl cestě k pumpě si uvědomila, že kolem nebyl nikdo ze sousedů ani po ulici před jejich domem nechodili žádní lidé. Upustila kbelík a navzdory svému nočnímu oděvu běžela kolem domu potvrdit svůj strach. Ulice byly pusté. Lidé byli pryč.
"Ne", vydechla a rty se jí třásly. "Mami!", zavolala. Potřebovala její povzbuzující a uklidňující přítomnost, aby ji přesvědčila, že všechno je, jak má být.
To je to, co jme vždycky chtěli, pomyslela si. Žádní lidé. Místo pro nás.
"Chtěli?", zeptala se nahlas odpovídajíc svému vlastnímu vnitřními hlasu.
Samozřejmě. Přemýšlej o tom. Jak jsme je nenáviděli.
"Opravdu? Nevěřím tomu. Proč bychom měli?"
Její vnitřní hlas promluvil, ale byl přerušen nárazem za jejich domem, který zněl jak rozkopnutí kovových plechovek. "Haló!", zavolala. "Je tam někdo?" Čekala odpověď, ale následovalo jen dusivé ticho. Rozechvěla se, ale ne z chladu. Bodal ji strach z osamocení a cítila, že je sledována, což paradoxně její strach zvýšilo. Bylo to iracionální, pomyslela si, že se tak zoufale snažila vidět někoho jiného a přesvědčit se, že není sama, ale pomyšlení, že ji někdo sleduje, ji znervózňovalo ještě víc. Rozhlédla se kolem po sousedních budovách, zběsile se otáčela, rychleji a rychleji, hledajíc nějakou známou tvář. Za všemi okny viděla jen neprůhlednou čerň.
Hlas v její mysli byl tak tichý a tlumený, jako by byl velmi daleko, ale slyšela ho říct: Kdo?
"Lidé tady", vykřikla. "Lidé!"
Ještě tišeji a vzdáleněji hlas pravil: Kdo? Chtěl jméno, uvědomila si. Chtěl říct jejich jména, utišit vnitřní strach, ale když začala říkat jména svých sousedů, nic se neobjevilo.
Zatřásla klikou sousedního domu, ale bylo zamčeno. Vytáhla se, aby se podívala oknem, ale vnitřek byl tak temný, že neviděla nic než stíny. Po té, co dopadla zpátky na zem, si uvědomila, že ostatní okna, z vnějšku jasně viditelná, nevpouštěla dovnitř žádné světlo.
Kručelo jí v žaludku a měla popraskané rty. Prsty měla v ledovém vzduchu znecitlivělé. Ale stejně se znovu přitáhla, aby se podívala do okna a lépe prozkoumala vnitřek. Vše, co viděla, byly hluboké stíny. Bleděšedé ranní světlo nepronikalo temnotou na druhé straně okna a vidět byl jen její vlastní odraz. Proti temnotě byl její obraz příliš jasný, než aby šlo rozeznat jakýkkoliv nábytek nebo jiný objekt. Jestli tam nebyli žádní lidé, alespoň by tam měli nějaké jídlo a vodu, a to by byl v těchto těžkých dobách, kdy se ani jednoho nedostávalo, opravdový poklad. Přesunula se nalevo pokoušejíc se najít lepší úhel, kde by jí výhled neblokoval vlastní obraz. Myslela, že pokud se podívá do místnosti pod větším úhlem a ne přes odraz, mohla by uvnitř něco vidět. Ale její obraz ji nenásledoval. Když zvedl hlavu, což byl pohyb, který neudělala, a zvědavě se na ní podíval, vyjekla a spadla na zem dole dopadnuvši na záda. Zaječela, když její vlastní matný odraz zůstal v okně a shlížel na ní, než se obrátil a odkráčel do temnoty domu.
Nemohla si pomoct, zaplavila ji hrůza a prchla zadními dveřmi do svého domu. Zabouchla dveře a zamkla, načež upadla na chladná dřevěná prkna a přerývaně plakala. Sáhla pro blízkou rohož a přehodila ji přes sebe, skrývajíc tvář v jejích zaprášených záhybech, a zabalila se do klubíčka. Strávila tak jen několik minut, ale v jejím strachu jí to připadalo jako věčnost.
O zeď za ohništěm byla opřena malá sekera, kterou používali na sekání dříví na oheň. Popadla ji a začala sekat do dveří sousedů, na které si nemohla vzpomenout. Sekera dřevo sotva škrábla, neboť byla těžká a ona slabá. Ale každá rána v ní vyvolávala větší zlost a odhodlání. Podivná temnota a její živý obraz ji děsily, ale potřebovala vědět, co je uvnitř.
Uplynula hodina či víc, než do dveří vysekala úzkou a rozeklanou díru. Položila sekeru vedle sebe a protáhla skrz holou paži, přičemž se poškrábala o trčící třísky. Hledala kliku, a pokud se jí zdálo, že venku vyla velká zima, poškrábanou rukou jakoby z ní něco odsávalo veškeré teplo. Když se dveře otevřely, světlo za ní pronikalo stínem jen na pár stop. Byla na to však připravena a měla po ruce petrolejovou lampu. Rychle ji zapálila, ale i její světlo stěží pronikalo popelavě šedou temnotou.
Vkročila do domu zneklidněná tím, že viděla jen pár stop před sebe, ale odhodlaná pokračovat. Šla po koberečku, který odhadovala na karmínově zlatý, ale bylo to jako dívat se mlhou uprostřed noci, přestože byl přímo u jejích nohou. Nejbližší zeď byla takřka na dosah, ale přesto se ztrácela ve stínech a ona sotva rozeznávala temnější obložení a zdobené rámy obrazů na světlé tapetě se složitě zdobenými sloupy. Když udělala několik dalších kroků a na dohled se jí objevil obrys dalšího rámu, zdánlivě stejný jako první, obrátila se a natáhla lampu, aby si ten první prohlédla, ale zeď byla holá krom slabých záhybů květinového potisku tapety. Světlo ode dveří bylo mdlé a vzdálené, pouhá škvíra, přestože udělala do místnosti jen pár kroků.
Pandora si nemohla pomoci. Nešla dál do této zoufale chladné místnosti, ale běžela jak nejrychleji dokázala ke škvíře světla, která byla dveřmi, tak strašlivě vzdálené. Běžela a běžela, ale nedokázala se dostat blíž, přestože podle jejího odhadu měla být maximálně šest stop daleko. Běh ji ke dveřím nijak nepřiblížil a ona se zastavila. Malý dveřní otvor v dálce se pomalu zužoval, jakoby se dveře zavíraly, ale škvíra stále zářila jako maják.
Podlaha byla stejná, dřevěná prkna s koberečkem. Zdi byly také zdobeny vertikálním obložením. Když se obrátila pokračovat v cestě, vynořil se před ní rám, přesně na místě, kde byl, než se od něj rozběhla.
Kráčela, jakoby nesla velké břemeno, krok po kroku, ale nezdálo se, že by se dostala dále do domu. Chtělo se jí znovu plakat, ale neměla na to energii a dehydratace ji připravila o slzy. Pláč byl to jediné, co jí dávalo smysl.
Došla k obrazu a snažila se prozkoumat, co na něm je, ale tvář na plátně byla nejasná, nezřetelná, jako stín ve stínu.
Pokračovala dál následujíc linii koberce, bála se odchýlit z cesty. Jakmile rám obrazu zmizel v temnotě za ní, okamžitě se před ní objevil další. Jak se obávala, byl na něm ten samý nezřetelný obrys postavy bez tvaru, stejný jako minulý. Chtěla sundat obraz ze zdi a téměř odložila lampu, ale rozmyslela si to a pevně ji chytila, zatímco velký rámovaný obraz sundavala. Sňala jej a mrštila s ním do místnosti směrem k protější zdi. Znala vnější rozměry domu a věděla, že zeď by měla být jen nějakých osm stop daleko. Rám ani nenarazil do zdi, ani nevydal žádný jiný zvuk. Prostě ho tiše pohltila temnota.
Obrátila se a pokračovala v cestě, jelikož to bylo jediné východisko, a obraz byl zase před ní.
Opřela se o zeď držíc hlavu přesně na místě mezi těmi zatracenými obrazy. Ten za ní byl pryč a ten před ní ještě nebyl v dohledu. Pohyb na jednu nebo druhou stranu by vrátil obraz do dohledu.
Zeď tu byla jako měla být, ale světlo ze vzdálených dveří se nyní podivným obratem rýsovalo před ní. Obrátila se a byla tam jen tmavá šeď, ale zeď měla nyní po levici. Byla to malá změna, ale velmi ji dezorientovala. Udělala krok kupředu stejným směrem, jako když měla zeď po pravici a koberec nalevo, směrem ke světlu. Zaváhala. Byl to trik. Nemohla věřit vlastním očím. Ne na tomto místě.
Pandora se otočila a kráčela od světla do hlubin temnoty. "Haló?", zavolala hlasitě a její hlas se nesl ozvěnou, jakoby byla ve velké jeskyni. Volala znovu a znovu, dokud si neuvědomila, že něco je divně. Kde ona volala "Haló?" s důrazem na otázku, ozvěna byla spíše odpovědí. "Haló?", zavolala znovu přehnaně zdůrazňujíc otázku na konci. Ozvěna se stejně přehnaným přízvukem zdůraznila oznámení, zcela jinak než jak to řekla ona. Zkusila to znovu se stejným výsledkem. Ale když se o to pokoušela s otevřenýma očima, ozvěna měla stejně ustupující tón jako její vlastní přízvuk.
Uvědomila si, že nic není, jakým se to zdá. Realita tu neměla význam a oči byly to poslední, čemu mohla věřit. Se zavřenýma očima natáhla ruku. Narazila do pevného povrchu obrazu, který se znovu a znovu ukazoval. Pohlédla naň znovu, když se jí prsty dotýkaly rámu. Zvláštní bylo, že malé světlo v dálce bylo nyní za ní, přestože stála přímo proti zdi a obrazu, jakoby to vše bylo v zrcadle.
Naklonila se blíže, aby prozkoumala obraz držíc lampu blízko své tváře a povrchu. Obraz byl nezřetelný a amorfní, jen trochu tvaru ve středu. "To je máma", řekla rozpoznavši postavu, přestože byla tak nezřetelná. "Ale to není správné. Jak by mohlo. Nedává to žádný smysl. Tohle není náš dům". Šedá prázdnota pulzovala nízkým hučením. Myšlenka na matku ji z nějakého důvodu dráždila. Znovu se naklonila blíž k obrazu. Dokázala rozeznat známé barvy svých vlastních vlasů, kůže a modravou připomínající šátek, kterým měla zahalena ramena. Vydechla a ustoupila. Obraz, přestože se zdál nezřetelný, byl její.
Prázdnota za ní znovu zahučela. Nemohla se bránit proti čemukoliv, co by tam bylo.
Vrátila se k obrazu, nervóznější, ale odhodlanější. "Je to zrcadlo", řekla. Použila rukáv a energicky otřela silnou vrstvu špíny, která zabraňovala dobře vidět. Olejnatý povlak se zakrátko setřel a odhalil její vlastní obraz, smějící se triumfem z tohoto objevu.
Když posunula hlavu a zavrtěla se na místě zírajíc do zrcadla, nemohla si pomoci, aby nenadskočila a nevykřikla, když se v temnotě za jejím obrazem cosi pohnulo. Obrátila se předpokládajíc, že to bylo za ní, ale prázdnota byla nehybná. Pandora se obrátila zpátky k zrcadlu a znovu nadskočila. Stála mimo osu, lehce nalevo od zrcadla. Její obraz na ni hleděl, ale v úhlu zprava.
Už to trápení nemohla vydržet a klesla na kolena. Je to hra, řekla si pro sebe.
S bušícím srdcem a vyčerpáním z citového traumatu netušila, co výrok znamená. "Jaká hra?", zeptala se.
Zjisti to.
Do mysli jí vstoupila myšlenka na objímající matku. Měla to být uklidňující ochranná myšlenka. Místo toho se cítila bezmocná a neschopná, potřebující pomoc jiného. To byl klíč, uvědomila si náhle. Obraz její matky v mysli byl tak nejasný a beztvarý jako odraz v zrcadle.
Vstala a pohlédla na svůj obraz. "Není žádná máma", děla rozhodně. "To je lež. Jsem sama". Nebála se odloučení, ale libovala si v něm. Zavřela oči, natáhla prsty a dotkla se zrcadla. Myslela na jeho rozbití. Nemohla od zrcadla utéci a nemohla ho odložit do okolní prázdnoty. Ale jak se soustředila na roztříštění zrcadla a myslela jasně na kousky skla, zrcadlo uprostřed začalo praskat. Otevřela oči a pohlédla na svůj odraz s divokým a zlostným výrazem. Byla na jedné straně praskliny v zrcadle, její obraz na druhé. "Není to skutečné", pravila. "Toto všechno je lež". Hleděla na sebe v zrcadle, které se začalo na zdi chvět. "Nejsem skutečná. Je to sen".
Zrcadlo se roztříštilo a vzduchem prolétly kousky skla. Když první kousky zasáhly její paži, její kůže se také roztříštila, jakoby byla zrcadlem. Její paže, trup, všechny její části se rozpadly stejně jako nejasné obrazy koberce a zdi. Kousky odlétly, aby byly pohlceny šedou prázdnotou.
Pandora, obraz stojící s napřaženou rukou, se dotkla epicentra prasklého skla, kde bylo její druhé já. Její obraz nesl v pravé ruce petrolejovou lampu, ale nyní svíral tajemnou skříňku obsahující její strasti. Pamatovala si většinu zážitků, které ji přivedly do toho opuštěného domu v Malifaux, když zima přetrvala do července, ale drobné detaily se již vytratily, jak to u snů bývá.
Těžké kroky za ní ji donutily vyskočit, jelikož zaduněly na zemi jako kladivo o kámen. Obrátila se, aby čelila obřímu netvoru, který vylezl z mlžné temnoty kolem. Obluda se nad ní tyčila do výše alespoň osmi stop s hlavou zasazenou mezi mohutnými rameny. Přestože se osvalené paže a trup se podobaly velkému člověku, cvakající čelisti a ostré zuby byly zasazeny v trupu a zahryzávaly se do své paže. Hlava se natahovala v parodii na nějaké kozí zvíře. Dlouhé a kónicé, téměř zaječí uši visely dozadu dolů kolem krku hned za dvěma silnými rohy zakroucenými dolů k sanici. Oči byly nesmírně velké, i na tak mohutnou lebku, a zcela černé, ale leskly se v nich malé body jako odrazy noční oblohy. Čenich to mělo dlouhý, široký a kostěný s šedivými štětinami, ale černé rty se vlnily a odhalovaly cvakající zuby, které byly dlouhé, široké a ploché. Udělalo to další krok do jasu osvětleného kruhu, v němž stála Pandora, a nohy to mělo velmi svalnaté. Samotná stehna byla objemná jako tři dívky a v koleni se ohýbala dozadu a zase zpátky, jako zadní noha mohutného hřebce. Velká kopyta se hlasitě střetla s břidlicovou podlahou a široké nozdry si odfrkly. Tento velký a prastarý tvor měl mnoho jmen, ale ona ho znala jako Nočmůra. Jeho vzhled se od doby, co ho viděla naposled, změnil, nyní měl více srsti a méně kostěného brnění. Vždycky byl jiný, stále se měnil jako strašlivé sny, které přinášel.
Měla by se ho bát, stejně jako všichni, ale rozuměla mu lépe než většina ostatních a beze strachu si před něj stoupla. "Hledala jsem tě. Myslela jsem, že tě chytím, ale sama jsem byla chycena. Jaks to udělal?" Měla by zuřit, že jí mučel v nočních můrách. Místo toho žasla, částečně žárlila na moc, kterou dokázal použít na někoho tak silného, jako byla ona.
Ozvaly se chrochtavé zvuky z hrdla a skřípění zubů napodobující řeč, které zprvu nerozuměla. Promluvil znovu a ona začala chápat, jak se jí v mysli zhmotňovaly obrazy, které zjevně nebyly její. Rozuměla, co říká. Neudělal jsem nic.
"Sen byl můj? Ano, sen je vždy snílka. Ale ty s ním manipuluješ. Měníš ho. Aby vzbuzoval strach. Myšlenky na matku? Tak jsem tvou iluzi zbortila".
Znovu zachrochtal a zaskřípěl a ona mu rozuměla: Jsi si jistá, že to je součást mého zásahu? Myslíš na ni jako na oporu nebo trýzeň?
Při takové řeči se vrátila úzkost. "Hnusí se mi", odpověděla rozhodně.
Samosebou. Jeho kopyto při dalším kroku blíž udeřilo do velké břidlicové dlaždice. Nehnusí se nám všem? Ale vyjádřený obraz nesl znak výsměchu, jakoby naznačoval, že se jim lidi nehnusí, ale nějak jim závidí. Setřásla to jako další trýznění. Její trýznění s myšlenkami na ně. Avšak znovu ji zaujala jeho schopnost obrátit strach osoby proti ní, stejně jako to sama dělala mnoho let, co poprvé objevila hloubku svých schopností, a jak podobní si se Zvířetem jsou.
Ale už nebyla mladá a bez vlastní vůle. "Potřebujeme tvou pomoc", řekla tak panovačně, jak dokázala. Ještě více se narovnal a tyčil se vysoko nad ní. "Teď není čas, abychom se každý starali o své vlastní záležitosti".
Zasupěl a ona ucítila jeho teplý a páchnoucí dech. Ty jsi odložila své vlastní záležitosti, Pandoro? Velmi podivně zdůraznil první slabiku jejího jména. Myslíš, že přede mnou můžeš skrýt své myšlenky? Zde, na tomto místě? Skříňka v její ruce vydala vysoký, dlouhý akord, jakoby mu odpovídala. Když konečně odezněl, Zvíře se naklonilo, aby si ji prohlédlo zblízka. Sloužíš jejich potřebám? Lilith a čarodějnici? Skříňce? Slyšela jsi to? Slyšela jsi, jak k tobě promlouvá, Pandoro? Víš, kdo je pánem? Ty nebo skříňka?
Neslyšela ji mluvit, jak naznačoval, a domnívala se, že je to další z jeho triků, jak zasít zmatek a pochybnosti. Její skříňka byla nástrojem a ona ji ovládala, o tom byla pevně přesvědčena. "A co ty? Komu sloužíš? Chlapci?"
Moje služba je pro vyšší potřebu. Stejně jako tvá. Stále zíral na temnou skříňku, kterou držela u svého boku, což ji mátlo a znepokojovalo. Byla pravda, že měla podivné schopnosti zvětšující její vlastní, ale on zvláštně naznačoval, že v tom mohlo být víc.
Snažila se změnit téma hovoru. V tomto snovém světě byl příliš silný, příliš manipulující, i proti někomu, jako je ona. "Přišli jsme pro tvou pomoc. Jsme v nouzi. Musíme zastavit tyranské entity, jako se o to snažili naši předkové. Kde oni selhali, my musíme uspět".
Zastavit?
"Musíme s nimi skoncovat. Provždy. Znovu procitli, sbírají sílu a nabývají podoby. Znovu zasahují do hmotného světa. Prosinec se dal poznat a během Události téměř povstal. Zoraida si myslí, že může být zabit cizozemcem. Dívkou s Masamunem. Bylo předpovězeno, že jeho moc naruší spojení mezi jejich éterickou říší a naším světem".
Zabít? Nejde zabít. Ne tyran.
"Tak jak mohou být zastaveni? Chtějí povstat. Zničí nás. Zničí všechno".
To bylo vždy záměrem tyranů. Nemohou být zastaveni. Ale čerpají moc z éteru stejně jako ty a někteří lidé. Mohou soustředit svou moc jako ty skrz totem připojený ke tvé vůli. Jelikož existují více v tom světě, potřebují nádobu v tomto.
"Jako ty a chlapec?" Nočmůr se prudce postavil, upřímně překvapen touto poznámkou. Pandora pravila: "Jsi ty tyran?" Zjevně byl překvapen, o takové věci nikdy neuvažoval.
Zvíře se zarazil a shlédl na ní. Zuby mu skřípěly a ona cítila, že je hrdý a nadutý. Podíval se zpátky na skříňku, která nyní zněla akordy jako po rozezvučení harfy. Pak Zvíře řeklo: Já jsem Nočmůr. Jsem Agreus. Jsem Nomios. Jsem Fobos. Jsem rozdílnost. Jsem Ahriman a Angra Mainju. Jsem Nic. Jsem světlo v temnotě.
Vyjmenování tak mnoha jmen jí nedávalo žádný smysl, přestože mluvil, jakoby to byla vhodná odpověď na její dotaz. "Říkáš, že sloužíš vyššímu cíli. Pokud nemůžeme tyrana zabít, co tu nánobu? Dívka, kterou si zvolil Prosinec. Jestliže bude zabita, bude on…"
Zvolí si jinou.
"Ale Klec spadla. Roztrhla látku mezi tímto světem a éterem. Vypustila obrovskou moc. Shromažďují ji, rostou příliš rychle. Jak je můžeme zastavit, aby znovu nepovstali? Jako Prosinec, jako Mor? Nyní se z vězení osvobodil tyran Cherufe. Kdo ho může zastavit, pokud si zvolí nádobu?"
Jeho velká hlava se přiblížila k její. Již si vybral. Vybral si nádobu, zatímco byl vězněm. Jednu z prvních, co prošla trhlinou. Ale my také můžeme využít moc zaplavující tento svět, zaduněl. Dlouhý nehet vyrůstající z jeho ukazováčku poklepal na skříňku a téměř jí ji vyrazil z ruky. Dostat je. Udržet je mimo fyzično.
Trhla skříňkou od jeho prstu a zamračila se na něj. "To není jeen z nich", řekla. Několikrát si odfrkl. Mohl to být smích. Věděl něco, nebo to byl další z jeho klamů?
Podívala se na ní a zahoupala s ní na boku. Zpod zavřeného víka unikala nezřetelná průsvitná chapadla svíjející se jí kolem boků a nohou jako zelené, modré a fialové pavučiny. Ale byla tak slaboučká, že je necítila. "Co je to?", zeptala se ho na skříňku.
Skříňka vydala vyšší, delší akord. Jak zvuk pomalu mizel, řekl nejistěji: Je to vše. Hmotné. Duchovní. Éterické. Astrální. Přesahuje to hradby mezi tím. Je pandimensionální. Je panéterový. Je pandemoniální. Prchavá chapadla zaplála jasnějšími barvami, když Zvíře pronesl poslední tři podivná slova. Zevnitř vyšel ostrý zvuk a skříňka se jí nyní chvěla v rukou. Zvuk byl tak vysoký, až sebou trhla. Když otevřela oči, šedé prázdno bylo pryč a ona stála uprostřed místnosti, kterou obývala v srdci Malifaux.
Podívala se z okna a bylo chladno, na zemi byla jinovatka, stejně jako v jejím snu. Srdce jí bilo přetrvávající úzkostí z té noční můry, ale věděla, že byl listopad. Když opouštěla místnost, srdce se znovu rozbušilo obavami, že má matku a ta na ni bude čekat. Když její ruka otáčela klikou u dveří a otevírala zástrčku, řekla si pro sebe, že to je odporná myšlenka. Ale stejně v ní přetrvávala naděje, že tam stará žena bude.
2. prosince
Joss se přiblížil poslední části svého výstupu a pohlédl na skalní stěnu, nyní zcela svislou. Do pasu se bořil do těžkého sněhu, právě tak měkkého, aby neunesl jeho těžké tělo. Netušil, zda má pod svýma nohama stále ještě stezku.
Uvolnil si svou koženou bundu, aby dosáhl za sebe a upravil energetickou úroveň dynamického generátoru na svých zádech. Chvíli tápal, než ucítil pod svými těžkými rukavicemi, které odmítl sundat, kliku. Zasáhl ho větrný poryv, jenž mu najednou vytáhl veškeré teplo z hrudi, a on zaklel a rychle si znovu zapnul knoflíky a přitáhl těžký kabát, aby udržel všechno teplo, které generátor dokázal vytvořit. Bál se, aby se kabát nevzňal, ale téhož se obával už třikrát předtím, když stroj přehřál. Pokaždé si slíbil, že toto je naposled, kdy zvýšil výkon. Přineslo to stejně jen málo dalšího tepla. Možná pokud by skutečně vzplál, tak by to pomohlo, pomyslel si a hloubal, zda plameny mohou zmrznout.
Jeho horský průvodce ho přesvědčil, aby se vydal touto delší cestou, která se vinula po horském úbočí, jelikož bylo daleko snažší ji zdolat. Pro první úsek jejich výpravy o tři dny dříve mohl mít pravdu, jelikož skupina kráčela nikým nerušena po skalnaté, ale zvládnutelné cestě. Tábořili bez nehody na plochém odpočívadle, kam se pohodlně vešly i muly, a muži, které vzal s sebou, aby vyzkoušel jejich odolnost, měli dobrou náladu a zahnali zvěsti o krutosti hory pohodlím táborového ohně a konzumací hořkého, ale horkého kafe. Zůstali v dobré náladě navzdory chladu valícím se na ně a kafe ustoupilo hlubokým přihnutím z ledových lahví whisky, která jim přesto zahřála kosti. Poklidně se vyspali pod silným flanelem přesvědčeni, že zvěsti o hoře byly zveličené těmi, kteří chtěli v hostincích Malifaux vypadat drsně. Nebo, jak se se smíchem shodli, byly vyprávěny muži slabšími než byli oni, díky čemuž vypadali Jossovi muži drsně a odvážně. Jen on zůstával zticha a odměřený, věděl lépe než ostatní, že jejich výprava nezůstane dlouho klidná.
Dalšího dne, když stoupali a pokračovali ve vtipech na ty předchozí horaly, zjevně slabší než oni, narazili na skutečnou mrazivou zeď, která je okamžitě zchladila, zmrazila jim tělo i ducha. Jejich průvodce, prošedivělý a mohutný muž, způsobil paniku, když okamžitě se strachem rozšířenýma očima ustoupil z mrazu a váhal. Natáhl ruku a prostrčil ji skrz zeď. "Ochlazuje se o dvacet pět, třicet stupňů", zamumlal. "To neni normální", pravil a jeho drsný šepot zněl ve větru, který se zarýval do jejich kabátů jako nože.
Tehdy Joss poprvé zapnul dynamický generátor pod svým kabátem. Pohlédl na muže váhající na cestě, kolem nichž vítr unášel drobné sněhové vločky jako neblahou předzvěsto toho, co mělo přijít. Joss si nasadil brýle a upevnil si je na tváři, tiše se odvrátil od svých mužů a vyrazil dál. Ti se podívali jeden na druhého nejisti, co dělat, ale žádný z nich nechtěl zklamat robustního seveřana neochvějně kráčejícího vpřed.
Chlad a vítr podrývaly jejich vůli a činily z lehkovážné žoviálnosti předchozí noci mlhavou a výsměšnou vzpomínku. Šli tiše jeden za druhým, oči skloněné k Jossovým stopám obtisknutým v houstnoucím sněhu. Poslední věc, kterou si řekli, byla krátká diskuse o 'Chladném srdci hor', což se stalo jménem této konkrétní hory po mnoho dalších let, přestože nikdo si nebyl zcela jist, zda některý člen této výpravy cestu přežil. Ale zvěst o Chladném srdci se rozšířila ke každému muži, ženě a dítěti v Malifaux.
Vedoucí muž, neblaze nazývaný Hrob, se náhle zastavil, a oni sledovali jeho pohled po cestě, aby viděli, že Joss právě bojuje s dalšími údery vichru. Viděli, jak ho zasáhl chladný a šedý poryv. To bylo podruhé, co Joss zesílil dynamický generátor, přestože jeho ruka byla po vytažení z pláště nezdravě bledá a modrá a měl potíže dostat ji zpět do rukavice. Hrob se také rozhodl ukázat svou udatnost, dodal si odvahu a vykročil proti zuřícím živlům. Jeho přidušený křik přinutil Josse otočit se, aby ho viděl zhroutit se zmrzlého jako člověka vytesaného z kamene.
Ostatní se stáhli, ale než mohli ustoupit do příznivějšího počasí, zahynula mula a jeden další horal. Jen najatý průvodce dokázal pokračovat s Jossem a to jedině díky plášti navíc, který stáhl z Hroba. Poslední slova, která Jossovi sdělil přes salvy vichřice, byla: "Nikdy se nedostanou zpátky". Pokračovali v tichosti zápolíce s poryvy a klouzajíce na ledu, neviditelném pod příkrovem sněhu, bojujíce s větrem, který jakoby se hnal přímo na ně.
V poledne musel Joss připustit, že nedokáže říci, zda jsou stále ještě na stezce, která se při stoupání stále zužovala, a musel překonávat stále častější balvany blokující cestu. Obrátil se k průvodci pro ujištění, ale ten tam nebyl. Joss si nebyl jist, zda muže ztratil, nebo zda se dal na uvážlivý ústup, spadl přes okraj útesu nebo prostě umrzl. Joss by ho přes zuřivé vytí větry neslyšel, i kdyby průvodce křičel o pomoc přímo za ním.
Joss samozřejmě pokračoval, šplhal navzdory ztrátě citu v rukou a nohou, vlastně ve většině těla. Nyní se však dostal do skutečně bezvýchodné situace. Již nepochyboval, že sešel z cesty a stoupal po svahu jak nejlépe dokázal, ale stezka před ním byla zablokována několika velkými balvany pokrytými ostrou vrstvou ledu. Vzhlédl a uvědomil si, že jeho cíl je možná jen stovku stop nad ním. Nebyl to vrcholek hory, neboť ten byl v oslepující bouři sotva viditelný nad římsou, kterou zahlédl. Ale nad horou viděl hustá černá mračna točící se ve velkém kruhu jako hurikán držený na místě. Okem této zuřící bouře byla zející díra naprosté černi, jasně viditelná i přes sníh. Tento černý bod se tyčil přímo nad římsou, ne nad vrcholkem, a paprsky blesků občas šlehly z temného středu kroužících mračen, aby zasáhly plochou římsu, jež byla jeho cílem. Přes vítr neslyšel hrom, ale cítil zavibrování méně než vteřinu po té, co zářivý záblesk světla osvětlil balvany a led kolem něj.
Joss byl mužem, který zřídka pociťuje strach, ale ne poprvé během tohoto obtížného výstupu si musel neochotně připustit opravdové pochybnosti o tom, že se kdy vrátí živý.
Potřásl rukama neúspěšně se pokoušeje vrátit do nich nějaký cit. Vytáhl své dvě sekery a statická elektrika poskakovala na složitě tvarovaných čepelích, jak je poháněla energie dynamického generátoru skrze silné kabely táhnoucí se pod jeho kabátem ke koncům kovových rukojetí. Pochyboval o svých schopnostech slézt naprosto svislý povrch, ale věděl, že nemůže pokračovat v hledání zbytků stezky, i kdyby se mu podařilo prosekat se skrz balvany a ledové sloupy před sebou.
Nezůstalo mu už mnoho sil, ale elektricky poháněné hlavice se zasekávaly do skály s uspokujující lehkostí. Vytáhl se a zabořil do skály druhou sekeru. Tak šplhal sykaje bolestí, každý sval ho bodal na protest. Znovu se přitáhl a se sekyrami jako pařáty šplhal po skále. Pomyslel si, že dál nedojde, a podíval se dolů, aby si uvědomil, že nezdolal ještě ani polovinu vzdálenosti k římse nahoře. Pád by ho zabil. Postupoval dál a vítr neuvěřitelně zesílil. Když překonával poslední část stěny, hnal se proti němu jako parní stroj. Stěží se dokázal udržet, nemluvě o dokončení šplhání. Silná hradba vichru na okamžik nějak zmizela, uvolnila ho, a on se vrhl kupředu, chytil se za okraj a přetáhl se přes skalnatou hranu, zatímco jeho sekery za ním visely na kabelech. Vítr a sníh zuřící kolem římsy narážel sekerami do skály, ale jeho ovíval jen mírně, když padl na záda a hleděl na hrozivé černé oko přímo nad sebou.
Dvakrát zamrkal, a když zavřel oči před úderem blesku, který osvětlil oblohu nad ním, podlehl únavě a ztratil vědomí.
* * *
Netušil, jak dlouho mohl být v bezvědomí, jelikož slunce bylo zastíněno těmi vířícími mračny.
Sáhl na něj pár rukou, narovnal ho a nalil mu do úst teplý nápoj. Viděl rozmazaně a nedokázal rozeznat, co to je, jen matně cítil horkou kapalinu stékající mu po bradě.
Objevil se před ním obraz tváře mladíka, než se rozmazal a začal mizet, jak Joss upadal zpět do bezvědomí. "Rasputina", zašeptal Joss. "Musím se dostat k Rasputině".
Chlapcovy oči se rozšířily a rychle se podíval zleva doprava. "Pššt!", nařídil. Chraplavým šeptem pak děl: "Nemluv!"
Joss znovu omdlel.
* * *
Znovu se probudil, jakoby ze zdřímnutí v neděli odpoledne v teple oranžovém světle ohně planoucího ve výklenku u paty jeho postele. Úzký pokoj byl prostý, ale teplý a přikrývky sahaly jen do pasu, takže jeho trup byl odkrytý, ale přesto se cítil pohodlně. Byl položen na bok kvůli generátoru připojenému k zádům. Necítil však známé svrbění energie dodávané jeho nervovému systému a věděl, že se zcela vybil. Po rychlém zkontrolování si potvrdil, že akolyté se jej dokonce snažili sundat. Ti hlupáci měli štěstí, že ho to nezabilo. Nebo ho mohli náhodně odpálit a zabít sebe. Jeho sekery však byly odpojeny a toto zjištění ho donutilo v panice se posadit. Stály však nepoškozeny opřeny o zeď.
Nikdy tu nebyl, ale věděl, že je v srdci hor v jednom z mnoha pokojů sloužících k ubytování těch, kdo podivně uctívali Prosince jako boha.
Akolyté provozovali svou vlastní esoterickou magii a podle soudu Cechu jejich schopnosti spadaly mezi živelné a děsivější oživovačské. Ramos se s nimi přirozeně rychle spřátelil, nalézaje v nich spojence, kteří s arkanisty sdílí principy týkající se svobody prozkoumávat svou vlastní moc a schopnosti.
Bouře, kterou překročil, nemohla být výtvorem kněžky Rasputiny ani nemohla být přirozená. Zvěsti o Prosincově smrti v Kytheře byly tedy přehnané, jak Ramos předpokládal. Ohromné mračno nad chrámem a silná zima a vítr byly projevy tyranovy moci. Joss měl všechny informace, které chtěl, a rád by odešel, aby doručil svá zjištění Ramosovi, jak mu bylo nařízeno. Potřeboval zásoby a krátký rozhovor s Rasputinou, které by doručil šéfovu zprávu, a pak by odešel z klidného podzemního chrámu Prosincových přisluhovačů.
Oblékl se a připojil své sekery k dynamickému generátoru, načež vyrazil najít ji nepředpokládaje, že jeho zážitky v Chladném srdci budou znatelně náročnější.
Vstoupil do matně osvětlených chodeb za svým pokojem, kde narazil na malého muže v ledově modrém rouchu, jehož tvář byla zakryta kápí spadající přes oči. Přišel ze síně táhnoucí se doprava. Sem se nemohlo dostat žádné přirozené světlo, ale podél stěn visely v pravidelných intervalech lampy vyzařující červené světlo, které ze síní a komnat na chvíli zahánělo realitu jeskyní vytesaných v hoře.
Když se k němu akolyta blížil, Joss pravil: "Potřebuji vidět Rasputinu". Akolytovy oči se pod kápí rozšířily odrážejíce podivnou červeň světla. Joss si uvědomil, že světlo je nepřirozené, v lampě byl umístěn světélkující kámen. "Je to naléhavé", děl a akolyta k němu přiskočil a dlaněmi ho jemně tlačil zpět.
"Pššt", pokynul důrazně. "Nesmíš mluvit! Ne tak hlasitě!" Oči se polekaně rozhlédly tam a zpět.
"Co se děje?", zeptal se Joss tak tiše, jak jen dokázal. Nebyl mužem, který by časo tišil hlas.
Akolyta sebou trhl. "Pojď", bylo vše, co řekl, a to ne hlasitěji, než vydechnutí, jakoby vynahrazoval Jossovu hlasitost.
"Také potřebuji zásoby", dodal a akolyta jakoby sklonil hlavu.
V chodbě před nimi se objevil stín někoho, kdo přicházel z přilehlé chodby, a akolyta ztuhl nehybně soustředěn na stín přicházející osoby. Za okamžik přiskočil ke zdi a pevně se k ní přitiskl. Pokynul Jossovi, ať udělá to samé. Ten zůstal stát na místě a popadl násady svých seker. Akolyta ho chytl za paži, aby ho zastavil, což by obvykle vyvolalo násilnou reakci. Něco v bázlivé naléhavosti mužovy mladé tváře jeho ruku zastavilo. Neochotně se také přikrčil u zdi, právě když se postava dostala na dohled. Přestože oblečena v obřadním rouchu podobném akolytovu, nemohla skrýt křivky ženského těla. Žena si oba muže bez emocí prohlédla. Akolyta zíral na protější zeď a stál tak nehybně, jak to jen bylo možné. Mohla být krásná, pomyslel si Joss posuzuje ladnost jejích pohybů, když se obrátila a kráčela k nim. Ale její rudé vlasy byly neudržované a mastné a její kůže nesla malé jizvy od krku po tváře až k uším. Jak se blížila, uvědomil si, že to byly stopy po kousnutí lidských zubů. Její oči vyzařovaly odpor k oběma mužům.
Chtěla projít, ale Joss si uvědomil, že je prostě příliš široký, aby se ani její útlé tělo v úzké chodbě vedle něj nevešlo. Přitiskl se ke zdi tak těsně, jak dokázal, ale dynamický generátor na jeho zádech tomu bránil.
Pohlédla na něj s pohrdáním a netrpělivostí. Zatlačil jí na rameno, aby jí pomohl protáhnout se skrz, ale jeho ruka na ní vyvolala nečekanou reakci. Její nehty ostré jako drápy jej švihly přes předloktí, zuřivě odhalila zuby a zasyčela. Rozzuřena, že na ní položil ruku, se kolem něj dokázala protáhnout.
I v temnotě viděl prázdnotu jejích úst. Stále byla v doslechu, když se zeptal: "Co se jí stalo s jazykem?" Akolytův výraz byl směsí strachu a hněvu z cizincovy drzosti. Joss nebyl najmutý pro svůj intelekt, ale byl mazaný a bystrý. Rychle pochopil, že ženy přivedené do řad Prosincova kultu postihlo něco nepěkného.
"Nevšímej si toho", pravil akolyta a pokynul Jossovi, aby ho následoval.
Něco v zanícení planoucím v dívce, tak plné bolesti a zuřivosti, Josse naštvalo, přestože velmi zřídka pociťoval city k problémům ostatních, tím méně zcela cizích lidí. Jak procházeli úzkými chodbami v různých patrech chrámu, viděl další a další ženy odvracející se před jeho pohledem a skrývající své tváře ve stínech nebo se rychle obracející do jiné chodby. Když mu kterákoli pohlédla do tváře, vždy to bylo s bezuzdnou nenávistí a odporem. Všechny hleděly s naprostou nenávistí i na mladého akolytu, přestože jako u Josse, většina prostě odvrátila zrak a zmizela jinam.
Cestou viděl další akolyty, všechny mladé, některé nakloněné k sobě a šeptající tak tiše, že zvuk nedolehl k cizím uším. Pokud se k nim přiblížila žena, zejména narovnaná a vypadající silně a rozzuřeně, ztichli a často se postavili ke zdi, aby jí umožnili projít, vypadajíce vystrašeněji než ženy plížící se tiše v temných koutech komplexu.
Při jednom takovém setkání Joss viděl dost a odtlačil svého akolytu stranou. Myslel si, že pochopil strach a zlost dívek, vytrpěly tady v horách něco hrozného. Ale mužský strach a nucení se do ticha mu nedávaly smysl. Aniž by se snažil ztišit hlas, vyhrkl: "Co se tu stalo? Řekni mi to".
"Buď zticha", odvětil mladík chraplavým šepotem.
Joss nebyl zticha. Nezvedl hlas, ale ten se přesto odrážel od skalnatých zdí a všichni ho slyšeli. "Co jste udělali dívkám?" Akolyté i němé se zastavili a obrátili se k nim. "Kde jsou kněží?"
"Ty blázne", vyjekl akolyta. Odstouipl od Josse postupujícího rozhodně a zlostně za ním. "To s námi nemá co dělat. To je Prosinec. Proroctví".
"Slyšel jsem proroctví", děl.
"Němé", řekl a kývl k dívce částečně skryté hlubokým stínem klenby. "Prosinec potřebuje hlas. Musí najít zmrzlé srdce a skrz ní musí pronést vyvolání". Jossovi to připadalo jako blábolení. "Hlas", pravil akolyta. "Musí míst hlas. Dívky nesmí mluvit. Nebo Prosinec pohltí vše. Zmrzlé srdce a hlas pro něj, aby promluvil. Snažíme se zachránit svět".
Něco v akolytově chování napovědělo Jossovi, že tomu sám zcela nevěří. Buď byl příběh pravdivý jen částečně nebo zůstalo něco nevyřčeno. Zpoza rohu na ně hleděla žena a přikrčila se, když na ní padl jeho pohled. Při pohledu zpět se zachvěla a on poznal známky osoby ztuhlé strachem. Viděl to u mnoha svých nepřátel. Podíval se zpět přes rameno a viděl první dívku, kterou potkali v chodbách dole. Nyní je zjevně sledovala a obrátila se k němu plná opovržení, ale zmatená jeho nepřátelstvím k chlapci. Joss přistoupil k hochovi blíže a skutečně se pokusil šeptat. Přesto se jeho hlas nesl tichem. "A kousance? Podřízení? Hněv? Co je způsobilo? Byly součástí plánu zastavit Prosince?" Bylo to obvinění. Joss nechápal vášeň jiných lidí k této tyranské entitě, ale chápal, jak lidé u moci využívají své moci ke zlým činům. Použití síly proti slabým bylo něco, čeho viděl hodně.
Na silné svaly jeho předloktí někdo položil ruku. Obrátil se, aby spatřil dívku, kterou viděl dříve po opuštění svého pokoje. Dotkla se ho s nepřátelstvím a odporem a hned stáhla ruku z jeho paže s výrazem nechuti, že se jeho kůže musela dotknout. Opovržlivý pohled, který vrhla na akolytu, byl horší. Pohlédla zpět na Josse, ukázala na mladíka a potřásla hlavou. Ukázala skrz strop chodby a něco naznačovala, zatla před sebou pěst a naznačila svými zuby vztek. "Ne chlapec", pochopil a přikývl.
Akolyta pravil: "Kněží". Podíval se stranou, znovu ostýchavý a bázlivý. "Říká, že za to mohou kněží. Ne my, akolyté". Chlapec se sunul podél zdi pryč, vypadaje znatelně vyděšeněji z němé než s Josse, což ho mátlo.
Ukázala znovu skrz strop.
Joss se obrátil k akolytovi. "Vezmi mě nahoru", nařídil a jeho hlas byl vyrovnaný. "Vezmi mě nahoru". Byl si jist, že ho to alespoň vyvede z obytných částí chrámu a pravděpodobně také najde způsob odchodu. Následuje nevyslovený příkaz němé, očekával, že také dostane odpověď na své otázky.
Nemluvili, zatímco kráčeli úzkými chodbami Prosincova chrámu. Joss viděl další mladíky, akolyty, stejně jako dívky, a všechny od něj odvracely oči, ale byly plné nepřátelství a strachu jako všech předešlých. Jedna dívka hleděla nenávistně na chlapce, až ztuhl a ztichl, než si všimla Josse. Jakmile se tak stalo, její rysy se uvolnily a ona rychle odkvačila a chlapec rovněž pokračoval v chůzi. Mnohé ženy byly více vystrašené než rozlobené, při pohledu na něj se krčily a chvěly. Co neviděl byli starší, dospělejší muži, které byl zvyklý vídat při všech jednáních, která Ramos vedl v minulosti. Byli to vůdci víry a zjevně tu chyběli.
Joss pravil: "Obvinila kněží. Kde jsou?" Chlapec neodpověděl, ani když Joss zopakoval otázku výhružněji. Když řekl: "Možná bych si s těmi knězi měl promluvit sám", chlapec znovu sklonil hlavu.
Smutným hlasem pak děl: "Nemyslím, že to bude nutné".
Joss byl veden řadou chodeb a komnat chrámu. Viděl složité a krásné ozdoby a architektonickou dokonalost v obřích rozlehlých komnatách osvětlených mnoha tisíci světélkujícími krystaly odrážejícími světlo jako zrcadla a naplňujícími místnosti duhou barev. Další síně, ať rozlehlé nebo malé, byly asketické, bez zdobení či pohodlí a často jen s tolika světly, aby se daly rozpoznat zdi.
Schody a stěny se právě staly hrubými a přirozenějšími. Přišli na vrchol schodiště a chlapec se zastavil u dvojitých dveří z těžkých trámů. "Nepůjdu dál", řekl Jossovi. "Ona je tam". Chalepc se celý zachvěl.
"Rasputina?" Při tom slově se mu rozšířily oči a už nedokázal stát na odpočívadle přede dveřmi. Sestupoval dolů, nejprve pomalu, nejistě, pak téměř běžel.
Joss otevřel velké dveře a rázně vkročil do široké a hrubě tesané jeskyně, která se na vzdáleném konci otevírala do úbočí hory. Kráčel k Rasputině rozhněván z tragédie, která se stala zdejším ženám z rukou starších mužů, s přáním pomoci tyto křívdy napravit. Ale jeho nos naplnil nasládlý pach krve a hnijícího masa a on slyšel její drsná a vzteklá slova ještě než ji spatřil. Z podlahy se zvedaly ledové sloupy a zmrzlé stalaktity klesaly ze stropu, takže měl pocit, jakoby vstoupil do úst samotného Prosince. Když obešel ty ledové zuby, byl šokován tím, co spatřil. Rasputina nevšímavá k chladu byla oblečena jen v sukni roztržené na jedné straně téměř až k pasu a nohy měla krom kožených bot holé. Neměla kabát a paže měla holé, bledé, ale pokryté krví od rukou po lokty. Ty ledové zuby, uvědomil si, byly přesně to, co si myslel. Před ní byl muž, jeden z kultovních starších kněží, které Joss předpokládal, že v chrámu potká. Ale byl držen ve vzduchu jedním z těch ledových kopí probodlý zezadu, a druhé mu shora procházelo ramenem. Z ran stékala hustá krev proudící přes tělo a hromadící se v louži pod ním. Kněz měl zapadlé oči a Joss věděl, že je na pokraji smrti. Viděl tento boj mnohokrát, jak lidká mysl zemře chvíli předtím, než tělo následuje. Věděl, že tento muž zakrátko zesne, jelikož jeho hlava se nakláněla proti ledu, který ho držel nahoře.
Stoje tam mezi ledovými zuby si uvědomil, že v nich jsou zamrzlí i ostatní muži, nyní pouhé mrtvoly, někdy nahoře, jindy u země. Ucukl, spíše překvapením než ze stavu mrtovl, které měly vyrvané velké kusy masa, jakoby je ukouslo nějaké zvíře, než zcela zamrzly v ledu.
Vydechl a rozhlédl se po všech mrtvolách zamrzlých v ledových tesácích kolem sebe.
Obrátila se a on znovu ucukl, jelikož její čelist pokrývala temná krev kapající na její těsný živůtek a kůži.
"Rasputino?". Byl v rozpacích a to nebyl běžný stav u muže známého pro své schopnosti předvídat jakoukoli strašlivou událost a rychle a správně na ni reagovat.
"Ach, Ramosova pravá ruka. Co tě sem zas přivádí?"
"Joss". Její oči byly divoké. Usmála se a morbidní krev kolem jejích úst tomuto gestu dodala strašidelnosti a zlověstnosti. Neměl kabát ani zásoby, ale pohlédl do ústí jeskyně, sebral svůj důvtip a připravil si plán útěku, pokud by toto setkání proběhlo špatně. Zatím začal chápat, že tento den nemůže skončit dobře.
"Ano, Joss. Hezká návštěva. Kde je tvůj šéf? Zmrzl cestou?" Neřekl nic. "Ne. Samozřejmě že ne. Je v teple svého domu ve městě. Uklidňující, ne? Když plánuje a intrikuje, nikdo neví, s čím přijde".
"Rasputino", začal Joss pomalu a mírněji, než promluvil k jiné osobě po mnoho let. "Co tu děláš?" Roucho kněze před ní bylo roztrháno od zranění způsobených shora vyčnívajícími ledovými kopími a velké kusy masa kolem žeber byly pryč, odděleny od kosti. Zabití kněží mohlo být omluveno rozsahem jejich zločinů, ale ona překročila linii, což ani on nedokázal pochopit.
"Co tu dělám?", zeptala se a její oči zaplály. Téměř se chechtala, ale její výraz byl výsměšný. Přináším poučení. Jako učitelka. Učím zlobivé děti".
"Zabíjíš je. Kněží".
"Ach, nedívala jsem se na to z této strany". Chtěl něco říct, ale nemohl. "Chtěli poznat moc, Jossi. Opravdu chtěli poznat moc. Museli se dozvědět, co to znamená mít moc. Něco, co ty už víš, ne?" Stále nic neřekl. "Co tě sem přivedlo, Jossi? Chceš se přidat k náboženství?" Ušklíbla se, zjevně rozzlobena při zmínce o náboženství uctívajícímu někoho, kým pohrdala. "Zasvěcení nebude trvat dlouho". Zkusila se usmát, ale také to bylo falešné. Byl chladný a klidný, sám neměl příliš emocí. Rasputina však byla nějak jiná. Téměř bez jakýchkoli lidských citů, uvědomil si. To jí činilo znatelně nebezpečnější, než když ji viděl naposled. Nyní zabíjela a zašla daleko za první vraždu, která zanechala normální osobu plnou zmatku, pochybností a viny. Nyní mohla zabíjet bez váhání, bez slitování.
Řekl si, že by mohl změnit téma, promluvit k ní normálně a posunout jí k něčemu reálnému. "Ramos předpokládá, že zvěsti o Prosincově smrti v Kytheře byly klamné. Ztracení horníci jsou toho následkem".
"Horníci? Je to kvůli horníkům?" Rozzuřila se. "Zatímco on je dole, žije si v pohodlí, spřádá složité plány pro budoucnost, já jsem tady…" Zarazila se. Alespoň nějaké city jí zbyly. Naneštěstí se zdálo, že jedinou věcí, kterou může stále cítit, je hněv. Znovu našla vyrovnanost a pohřbila vztek pod příkrov ledu.
"Ne", pravil Joss. Samosebou ho Ramos částečně poslal potrestat ji za zabití tech mužů, nástrojů jeho organizace. Ale Joss věděl, že teď, když ví, že Rasputinu postihlo něco podivného, musí změnit taktiku. "Ne kvůli nějakým horníkům. Ramos se nestará o horníky. Je to o tobě. Chce, abys sešla do města. Může tě ochránit".
"Ochránit? Mě?" Její oči se změnily v ostré dýky. "Mě?", vyprskla. "Ramos neví ani zdaleka tolik, jak si myslí. Je to další dítě, co si myslí, že se svět točí kolem něj". Něco z toho, co řekla, jakoby jí vyvolalo cosi v paměti, a zarazila se, vypadajíc méně rozzlobeně a lítostivěji.
"Udělá, co bude moci, aby tě ochránil", pravil Joss. "A zdejší ženy".
"Strčí nás do jedné ze svých šou?", zeptala se nepřítomně. "Krásné tanečnice k obdivování?" Hlas měla klidný. Joss se domníval, že Rasputina možná touží být obyčejnou. Možná dokonce tanečnicí, jak nyní naznačila v sarkastickém žertu.
Její oči se náhle zaměřily na něj a její tenké obočí se přikrčilo v obnoveném hněvu. Její rty se také stočily v úšklebek a krev kolem úst zářila ve světle z ústí jeskyně. "Mám pro tebe zprávu, kterou doručíš svému šéfovi", pravila. "Oznámíš mu, že mě otravuje jednat s jeho posly. Chci mluvit s ním. Řekni mu, ať mě přijde navštívit. A víš co? Pošleme mu zprávu, kterou opravdu pochopí, takže o mém smýšlení nebude pochyb". Švihla rukou od boku a z té zavál vítr takovou silou, až ho odhodil ke vzdálené zdi a téměř omráčil. Než dopadl na zem, durhou rukou máchla nahoru a ze země vyrazil led, který ho udržel na místě přimrzlého ke zdi. Led ho svíral kolem trupu od krku až po stehna a jen údy sebou bezvýsledně mávaly. Nenuceně k němu kráčela, zatímco on zápasil s ledem, tlačil naň a mlátil doň pěstmi, ale bylo to marné.
"Och, Jossi. Ramosova pravá ruko. Udělal bys pro něj všechno, že? Vsadím se, že to není kvůli penězům. Je to kvůli tomu být tak blízko vší té moci. Ovládat. Nemám pravdu?" Stále zápasil. Natáhla se a chytila ho za zápěstí pravé ruky. Byla tak ledová, že v paži ztratil cit a ta povadla a strnula. Přidržela ji u zdi a nechala přimrznout.
"Rasputino", naléhal. "Chceme pomoct. Tobě chceme pomoct".
Chvíli ho tam nechala viset a chladně stála před ním. Paži měl znecitlivělou, ale v hrůze hleděl, jak modrá a mrzne zevnitř, jak kousavý chlad jejího doteku zmrazil jeho krev a tkáně. Sebral všechnu svou sílu a obnovil snahu uvolnit se z ledu, ale věděl, že je to marné. Ze všech způsobů smrti rukou někoho jiného, které si dovedl představit, bylo toto vzdáleno čemukoliv, co dokázal předvídat. Nikdy si nepředstavoval, že by mohl zemřít bez boje, bezmocný.
Plynuly minuty, přestože v jeho mysli se zdály delší, jak stála před ním a soustředila se na chlad pohlcující jeho paži. Joss zaměřil svou mysl a začal se vzdalovat od reality a blížící se smrti.
Byla přerušena němým zasténáním dívky vedle sebe. Rasputininy oči se zachvěly a rozevřely, zazářily bledou modří, než se vrátily do normálu.
Dívka byla oděna v těsné černé kůži ovázané kolem nohou úzkými sponami. Jako Rasputina měla jen malý korzet zakrývající část trupu zanechávající ramena a paže holé, ale také se zdála nevšímavá k chladu. Ale přesto měla dlouhý plášť, kožešinu po jakémsi chlupatém horském tvorovi, která jí spadala přes ramena a na zem. Ukázala na Josse a potřásla hlavou, ale vypadalo to spíše jako žádost k Rasputině než rozkaz. Když se obrátil, aby si ji prohlédl, poznal dlouhé rudé vlasy a vzdorný výraz dívky, kterou potkal hluboko v srdci chrámu, přestože na sobě už neměla obřadní roucho.
"Maro!", pravila Rasputina s obnoveným hněvem dívce stojící mezi ní a Jossem. "Co si myslíš, že děláš?"
Znovu na něj ukázala, a pak k ústí jeskyně. Mínila, že by měl jít. Rasputina si prohlížela dívku, která stála před ní a znovu zavrtěla hlavou. Ukázala na něj znovu, a pak znovu k ústí jeskyně. V druhé ruce držela jeho kabát.
"Je to správné?", pravila Rasputina a ušklíbla se. "Promiň, Jossi, ale zpráva musí být doručena". Znovu máchla paží a její otevřená dlaň ho praštila do ramene. Jako když narazí kladivo do ledu, rameno prasklo a po okolí se rozlétly kousky, které byly nedávno jeho masem. Pohrdavě máchla rukou a led držící ho na místě ve vteřině roztál, takže upadl na chladnou skálu dole.
Na kolenou se podíval na svou paži, stále přimrzlou ke zdi, a krev proudící ze svého ramene, silný proud z náhlého oddělení masa.
Rasputina se k němu sklonila a zvedla ho za košili, byla silnější, než si dovedl představit. Když se postavil na nohy a hlava se mu točila, pustila ho a postrčila ke vchodu do jeskyně. Znovu ho zasáhl chladný vítr, který řídila, a on byl od vymrštěn z jeskyně zpět na skalní římsu pod temným okem bouře. Neměl sílu a nemohl doufat v přežití na hoře tak, jak byl, zraněný a obnažený. Z rány mu vytékala krev, která mu rychle přimrzala k boku. "Chápeš to teď, Jossi?", zeptala se ho rozzlobeně a pokynula k mračnům vířícím nahoře. "Chápeš? Řekni Ramosovi, že se zvedá bouře! Řekni mu to! Chceš být jako on, Jossi. Řekni mu, že potřebuješ novou pravou ruku, jako má on. Řekni mu, že pokud pošle svou pravou ruku jako poslíčka, vyrvu jí. Řekni mu to!" Dokázal se zdvihnout na kolena, zmatený a nejistý si tím, co přijde, instinktivně bojuje s nevyhnutelným. Kopla ho do břicha dost silně, aby ho svrhla přes okraj římsy, kterou vyčerpán slezl se svými sekerami.
Zasáhla ho větrná stěna, zmítala jím proti útesu a hnala ho ke sněhem pokrytým balvanům o tucty stop níže. Sněhový příkrov zpomalil jeho pád, ale rozeklaný sráz mu dále potrhal kůži a zlomil mu několik kostí včetně pár žeber, takže dýchání se mu stalo bolestivým a namáhavým. Znovu ho ochromil chlad a on věděl, že bude v jeho zabití závodit se ztrátou krve. Očekával, že ho chlad zabije dřív. Nebojoval s ním, věděl, že pokud promrzne, upadne do spánku a zemře vcelku mírně.
Němá, Mara, dopadla vedle něj seskočivši z útesu nahoře. Dopadla přikrčena na nohy a vlasy jí vlály v zuřícím větru. Kožešina za ní vlála zanechávajíc velmi málo ochrany proti živlům. Nepotřebovala ji, uvědomil si. Chvíli si myslel, že za ním slezla, aby ho dorazila. Byl by to čin milosrdenství. Místo toho mu položila ruku na hruď a on cítil chlad, mrznutí zevnitř a nikoli chlad, který by z něj vysával horko. Krátce si myslel, že ho zmrazí, tak jako Rasputina jeho paži, ale nebolelo to. Ve skutečnosti to srovnalo jeho teplotu, takže bolest z nesmírného chladu byla snesitelná, přestože věděl, že bylo dost chladno, aby člověk během pár minut zmrzl. Zavřela oči soustředěním a zaměřila svou moc. Zatímco meditovala, pocítil, jak v jeho žilách proudí led tak chladný, až cítil, jakoby jím proudily žiletky. Spíše než bolest mu to však přinášelo jisté pohodlí, jeho rameno, jak viděl, se zatáhlo a dýchalo se mu pohodlněji. Pokračovala v soustředění a ochlazováním jeho krve ho léčila.
Nnad sebou ve větru slyšel znít Rasputinin hlas. Zavyla: "Odveď ho, Maro. Odveď ho dolů. Odveď ho k Ramosovi. Uvidíme, zda přijme zprávu".
Snesla ho z hory, přestože se nikdy nedozvěděl, jak to udělala. Upadl do bezvědomí ukonejšen její životodárnou péčí.
2. prosince
Na Sebastianovi nebyla vidět ani únava, ani si nestěžoval, když se plahočil kanálem stojaté vody několik kroků za svým pánem, doktorem McMourningem. Kanál byl úzký a dosti mělký. Byl postaven jako tisíc podobných odvodňovacích kanálů odvádějících vodu a odpad obyvatel obrovského města nahoře z dohledu (a dočichu), aby odtekla na nějaké neznámé místo mimo hranice Malifaux. Na mnoha místech složitého odvodňovacícho systému se všechny tyto přítokové kanály střetly a vytvořily velkou řeku odpadu, která připomínala jakoukoliv pozemní řeku, občas dokonce stékala po sestupných stupních tvoříc zuřící peřeje.
Zde však nebyla širší než několik dlouhých kroků pro muže jako byl McMourning a o něco víc pro krátkonohého kulhajícího Sebastiana. Odpadní voda se zde nehýbala, přehrazena nepochybně někou špínou dále po proudu.
Přestože si Sebastian na těžké břemeno, které mu McMourning přivázal na záda, nestěžoval, rychle sbalené zbytky odpornosti a šerifa smrti, a k tomu navíc množství nástrojů a vědeckých přístrojů pověšených náhodně kolem jeho korpulentního těla ho zpomalovaly. Když McMourning zatočil kolem svislé roury značící poslední zatáčku na podzemní cestě do skryté laboratoře, ponořil se Sebastian do tmy. McMourningova promáčknutá stará vlaková lucerna vrhala červenavý svit na zoxidovanou patinu kolem silných šroubů a spojů roury, ale světlo nemohlo zahnout za roh, aby pomohlo Sebastianovi vidět na cestu. Klopýtl a téměř upadl, čímž vyvolal rozruch, jelikož narazil do zdi a jeho roztodivné nástroje se rozřinčely.
Zpoza drenážní roury se vynořil McMourning a zvedl lucernu, aby se podíval, co se jeho asistentovi stalo. Sebastian se jen usmál a jeho jako jablíčka růžové tváře se zaleskly po stranách baňatého nosu. McMourning ho pokáral řka: "Dávej pozor na mé vybavení!" Sebastian se dále nepřítomně usmíval a setřel si rukávem pot z čela. "A pohni se. Nemáme celý den na lelkování ve stokách!"
Za chvíli se McMourning ocitl na vršku železného žebříku a nadával Sebastianovi o dvanáct stop níže, že nesvítí lucernou pořádně a on nevidí na zámek. Na Sebastianovu obranu nutno říci, že hýbal lucernou podle instrukcí, ale McMourning se vždy postavil do světla a vlastním tělem si stínil. Nakonec se kruhový vchod s kovovým klapnutím otevřel a McMourning vylezl ze stok do relativního pohodlí svého obydlí nahoře.
Sebastian si olízl rty a začal obtížně šplhat po železných příčkách, jednou rukou stále svíraje starožitnou vlakovou lucernu, na zádech se mu kolébaly dvě mrtvoly a na těle mu během šplhání cinkalo různé další vybavení. Nakonec se nadmíru zpocený a těžce oddechující vynořil, aby viděl, jak si McMourning hraje se třemi velkými psy, které oživil, aby hlídali budovu během jeho dlouhodobé nepřítomnosti. Mastif, dobrman a buldok mu skákali u nohou, nyní bosých, jelikož boty nechal u otevřeného otvoru do labyrintu kanálů dole, ukazujíce všechnu hravou věrnost, jakou by živí psi ukazovali svým pánům, kteří se vrátí domů. Krom zvýšené touhy zabíjet a kusů chybějícího masa (ať už přirozeným procesem hniloby nebo nurných odstranění pro McMourningovu práci) mohli být považováni za živé společníky. To byla část největšího McMourningova objevu, zatímco vyšší vnímání bylo obvykle oživeno se značným nedostatkem životních tužeb, nižší životní formy si většinu ponechaly. Nikodém však neústupně odmítal vést válku s armádou oživených psů. McMounrning nakopl zombií čivavu, která konečně přilezla do staré místnosti, štěkala a kousala do palce lezoucího z díry v McMourningově ponožce. Musel uznat, že ne všichni psi byli obdařeni stejně.
"Sebastiane!", vyštěkl. "Konec přestávky. Vyčisti si obuv a přijď za mnou do hlavní laboratoře. Musíme toho hodně připravit a máme málo času. Takže žádné flákání". Sebastian už začal s přípravou, ještě než přišel rozkaz, ale přesto pokýval hlavou směrem k McMourningovi.
O pár minut později (přestože ho McMourning vytrestal za zdržování) se Sebastian dovlekl do hlavní síně horního patra dávné vily zapomenutého nezrozeného aristokrata. Ani on, ani doktor nezkoumali, čím budova kdysi byla, neboť jejich temné umění provozované hluboko v karanténí zóně potřebovalo otevřené komnaty, které zdobená a dobře stavěná budova poskytovala. Podél zdí síně se nahromadil hustý prach, ale střed byl vyšlapaný od častých kroků a odkrýval věky zčernalé dřevo. Sebastian si občas všiml malých očí zírajících na něj ze stínů u stropu nebo zpoza žebrované klenby a odstávajících pilířů, což byl důsledek McMourningových výtvorů a také původních soch stojících osamoceně i vytesaných v reliéfech dřevěných a mramorových překladů. "Vyžeň tu havěť", byl dosud jediný příkaz, který nebyl schopen splnit. Když se dostal dost blízko, aby chytil nějakého malého tvora skrývajícího se ve stínech, jeho tlusté prsty sevřely vzduch, což ho mátlo. Svědomitě pokračoval několik dní, než ho McMourning potrestal za lelkování. Samosebou, když mu Sebastian připoměl jeho rozkaz, McMourningova odpověď byla: "Jaké malé oči ve stínech?", a jeho vlastní oči poskakovaly paranoidně sem a tam. Naučili se tajemné tvory, kteří s nimi obývali budovu, ignorovat.
Dorazil ke zpevněným železným dveřím McMourningovy pokusné laboratoře. Byly zajištěny a rám byl stejně vyztužen tepamým železem. Zatáhl za velkou páku, která uvolnila dlouhé západky v rámu a dveře se se skřípáním silných pantů otevřely. Dostat se do laboratoře bylo snadné. Jakmile se velké dveře zavřely, tyto železné západky s cinknutím zapadly na místo a trvalo několik chvil vypořádat se s podivným zamykacím mechanismem, aby se znovu otevřely. Jako většina McMourningových postojů k životu, i jeho pohled na bezpečnost byl oproti běžnému očekávání opačný. Nestaral se o udržení kohokoliv vně své laboratože. Byla navržena tak, aby udržela jeho pokusy uvnitř a vydržela jejich smahu dostat se ven.
Sebastian zdvořile kývl na jednu z McMourningových sester, která se k němu belhala, když vstoupil do malé komnaty sousedící s velkou laboratoří za ní. V temném světle předpokoje vypadala mladá a krásná. Její oděv, malé šaty vytvořené spíše pro školačku, byly špinavým výsměchem uniformy řádné nemocniční sestry. Nohy a paže měla holé a jako vždy ho přepadlo pokušení. Bojoval s ním, obrátil se od ní a spěchal do hlavní komnaty, kde naneštětí narazil do další z McMourningových krásných sester stojící přímo u hlavního vchodu do laboratoře.
Než se k němu mohla otočit tváří, zasáhl ho opojný oblak jejího parfému spojený se sladkým pachem alchymistických směsí a formaldehydu. Její vlasy, dlouhé a husté, byly posunuté příliš nalevo, paruka se sklouzla po vrásčité kůži. Její úsměv byl stejnou iluzí jako její krása. Kůže po stranách úst byla napnutá až k uším. Čelo a oči byly také nataženy za kůži k lebce. Oči vlastně nejrychleji zaháněly iluzi mladé krásy. Její tvář byla pouhá maska, kůže jiné ženy, mladé a krásné, zoufale si držící mladou krásu, která jí byla odepřena. Maso kolem očních důlků usychalo rychleji než zbytek a bylo neustále ošetřováno nejrůznějšími směsemi namíchanými k udržení čerstvosti a zabránění nevyhnutelnému posmrtnému rozkladu a hnilobě. Její vlastní temná kůže viditelná podél koutků očí byla zvrásněná věkem.
McMourningovy sestry vidělo krom Sebastiana jen nemnoho lidí. Jeden by mohl předpokládat, že se podobně jako jeho kolega Seamus obklopuje ženami, které dělá krásné. McMourning si však žen, které měly za úkol udržovat jeho výtvory, nevšímal. Byly to samy ošetřovatelky, kdo se zoufale snažil udržet krásu, která dávno vybledla. Ony samy naplňovaly své žíly zředěnými lektvary používanými k udržování masa McMourningových oblud.
Prázdně na něj hleděla. Její pochopení reality bylo přinejlepším slabé. Sebastian na ní kývl a protáhl se kolem.
Velké kulaté okno vysoko nahoře bylo jediným zdrojem světla v místnosti a osvětlovalo řadu čtyř strojů připevněných k podlaze ve středu místnosti. Tlumené světlo dopadalo na oživené tvory zavřené v klecích ve výklencích podél okrajů komnaty. Velké lahve a kádinky obsahovaly mozky, srdce a další orgány shromážděné z různých zvířat, lidí a nezrozených. Zdobily místnost a nalézaly se na všech policích a skříních. Nasolené údy z množství tvorů visely v řadách jako v nějakém děsivém řeznictví. Scéna by zneklidnila jakéhokoliv člověka, dokonce i ostříleného šerifa smrti, jakým byla mrtvola na stole před McMourningem. Ale ne Sebastiana, ten byl připraven na většinu děsivé výzdoby síně.
"Sebastiane!", vykřikl poděšeně McMourning, když si za ním jeho asistent odkašlal. "Dobře, je nejvyšší čas". Ukázal na šerifa smrti zabitého předtím v márnici. "Myslíš, že jeho mozek bude lepší než ten, co jsme strčili do Velkýho Franka?", ukázal palcem přes rameno na velkého nestvůrného konstrukta přivázaného ke zdi za nimi.
"Ehm, netušim", přiznal Sebastian. Přestože byl dychtivý začít s prací pro starého profesora, McMourningovo škubání tváře naznačovalo, že jeho mysl zkoumá několik myšlenek najednou. McMourning měl pozoruhodnou mysl umožňující mu zvládat jedinečné myšlenky, s nimiž by si normální člověk poradil sotva jednotlivě. Doktor si pohrával s několika naráz, a s každou do nejdrobnějších detailů. Jeho vnímání hmatatelného světa však bylo naneštěstí během těchto hloubavých vizí potlačeno, a tak bylo na Sebastianovi, aby naň dohlédl a chránil ho před jakýmikoliv důkazy, které by ho mohly zaplést do úzkoprsého pohledu ostatních příliš zotročených staromódními představami o morálce, které stále brání pokroku vědy. Alespoň tak mu to McMourning pravidelně opakoval.
"Hmm. Stejně nemáme čas". Obrátil se od mrtvoly a postavil se ke zbytkům obludnosti ležících na dalším stole, pak zaváhal a otočil se zpátky, aby se znovu podíval na šerifa smrti. "Dobrá poznámka", pravil v odpověď na nic, co by Sebastian řekl, a ten pohlédl přes rameno, aby se ujistil, že tam nikdo další není. "Škoda plýtvat. Jen pár hodin starý. Jistě lepší než zločinecký mozek, co tam máme teď. Dobrá, Sebastiane. Přesvědčils mě". Poplácal svého asistenta po zádech, dost silně, aby ho na chvíli vyvedl z rovnováhy. "Zachovej mozek na později. A tentokrát vezmi také míchu. Vždycky řežeš příliš blízko základny lebky. Prostě to vezmi celé až po pánev". Obrátil se k obludnosti, a pak se otočil zpět k šerifovi. "Ty ho nechceš naložit, co?"
Sebastian promluvil podruhé od vstupu do laboratoře. "Ehm, je mi to fuk".
McMourning pokračoval v konverzaci, o níž měl Sebastian jen matné ponětí. "Přesně! Uchování může skutečně bránit v obnovení funkcí. Dobrá poznámka. Pomůžeš mi vložit ho do Velkýho Franka a já se zatím podívám do divočiny". Široce se usmál a zamnul si ruce, třebaže jeho plán ho nutil dělat dvě věci najednou. Sebastian to chápal. Přestože byl roztržitý a často si neuvědomoval věci odehrávající se kolem něj, McMourningovy myšlenky se neustále točily kolem anatomické vědy a pracovaly s nejzastřenějšími mystérii přírody. Sebastian začal chápat, že jeho zmatek pocházel z horečné snahy, aby svými pokusy zachytil prchavé myšlenky prolétávající jeho oslnivou myslí.
"V divočině budete taky potřebovat asistenci", zaváhal, zahloubal se nad podivným nápadem ve své mysli, než pokračoval: "je třeba podotknout, že bych měl zůstat za váma a helfnout s operací?" McMourning myslel na obě operace a věřil, že byl na obou místech najednou. Sebastian hrál s ním, spíše než by se zabýval nevyhnutelným sporem o realitu.
McMourning naň pohlédl, jakoby se menší muž zcela zbláznil. "Nebuď tak hloupý, Sebastiane", děl. "Samosebou, že potřebuju tvou asistenci zde, zatímco budu hledat profesora".
"Chápu", odvětil Sebastian, ale nebyla to pravda. "Dobrá tedy, divočina je velmi divoká. Nemůžete si vzít Franka, protože na něm budete pracovat tady. Neměl byste si tam ven vzít na pomoc někoho jiného?"
McMournningovi se zatřpytilo v oku. "Och, skvěle, skvěle. Vyzkoušíme v poli chiméru".
"Ano, ale příde mi, že jedna kebule moc nefachá".
"Kebule? Ach, hlava. Ano, dobře. Dokud neupadne, tak to postačí. Je to jenom beraní hlava. Stejně není moc dobrá".
Sebastian přikývl a začal tahat za páčku na své okrouhlé pile, dokud nenaskočila k životu, ze stroje na zádech se nevyvalil kouř a převody se hlasitě neroztočily rachotem, který naplnil místnost. Přiložil rychle se točící čepel k šerifovým zádům a čistým řezem rozpůlil trup. Krev, ještě zcela nesražená, postříkala Sebastiana i celou laboratoř. Byl to čistý řez, ale ne zcela chirurgicky přesný. McMourning se však o operaci dále nezajímal a připravoval obludnost pro další cestu, když jí připevnil k tříhlavému nekromantskému výtvoru krčícímu se v laboratoři jist si tím, že současně také předělává Velkýho Franka.
* * *
Divočina severně od Bažiny byla nyní rozeklaná zejícími jizvami táhnoucími se daleko mimo dosah zeměměřičů a hemžila se přirozenými i podivnými nebezpečími. Tato nečekaná nebezpečí snažící se pohrávat si se strachem a úzkostí se střetla s podivnou a pokřivenou myslí McMourninga ztracenou již částečně v podivné demenci, neboť vykonal ohavné skutky a zamýšlel provést další, takže jeho uchopení reality bylo již značně tenké. S přirozenými hrozbami se McMourning a velká chiméra, ještě nedávno nepředstavitelná nekromantská nestvůrnost, poradili relativně snadno.
Mohutné tělo tvora, které dříve bylo šavlozubým kerberem vytvořeným tajemnou magií pro McMourninga nepochopitelnou, bylo ještě vylepšeno, spojeno s jeho vlastními zvrácenými experimenty. Ve snaze překonat původní vzhled McMourning nahradil tři hlavy zvířete, což mu nabídlo nové schopnosti překonávající původní šelmu. Jedna hlava například ukazovala jeho naprosté mistrovství v anatomické vědě a nekromantských uměních, neboť ve středu byla hlava ostrohřbetého chřestýše, dokonalé spojení plazího a savčího těla. Po levici byla hlava vzácného severského berana, zvířete nacházejícího se jen na nejvyšších místech Severních hor. Tito berani v kohoutku dosahují velikosti dospělého člověka a byli viděni překonat více než stovku stop, aby udeřili svou kořist nesmírným nárazem, který rozbije lebku či páteř, než oběť vůbec zjistí, že byla sledována. Jako mnoho ras přirozených na Malifaux, i severští berani jsou nenasytní masožravci. Naneštěstí navzdory velké McMourningově snaze a výdajům do chycení zvířete mu lovci dokázali přinést jen bezrohé jehně, zřejmě opuštěné stádem a zdaleka ne tak chytré, jak podle zvěstí mělo být. McMourning ho přesto použil, ale hlava měla tendenci prohlížet si okolní krajinu, zatímco druhé dvě bojovaly se zvířecí zuřivostí, pro kterou byly známé za života. Také mělo podivnou potřebu neustále bečet, ale jen když McMourning potřeboval spát nebo bylo nutné být zticha, aby se vyhnul prozrazení. Třetí hlava byla původní šavlozubá, která byla původně odstraněna, aby na její místo mohla přijít hlava jiného tvora. Přirozeně, nenašlo se dost divokých zvířat, takže původní hlavu vrátil na místo. Neuvědomil si to a patrně by to nepovažoval za důležitý detail, ale použil šavlozubovu levou hlavu a připevnil ji k pravému páteřnímu výstupku, což znamenalo, že celé zvíře mělo ve zvyku sebou v posledních vteřinách útoku škubnout špatným směrem, a to nutilo chřestýší hlavu chňapat přes druhé dvě, dokud se zvíře řádně nenarovnalo. Beraní hlava se jen zmateně rozhlížela. Navzdory těmto podivnostem a překážkám byl tvor stále působivý a většina dravců se jim zdaleka vyhnula, nepochybně vnímajíc na velkém zvířeti něco nadpřirozeně podivného.
Takže šli, nerušeni a beze strachu, lesnatým krajem, jehož klenba zakrývala téměř všechno světlo. Krom šedé temnoty, která činila jejich kroky nejisté, je tu zpomaloval občasný podrost. Přestože mrzlo, sněžení předchozího dne bylo slabé a neproniklo klenbou stromů, takže nenapadlo více než na palec.
Jako většina Markovy kořisti, McMourning neměl ani tušení, že svalnatý muž skáče po silných větvích ve stromech snadno a rychle jako veverka, navzdory váze a různým loveckým trofejím z kostí a zubů, které zdobily jeho tělo jako náhrdelníky a byly vsazeny do nátepníků nebo vpletené do uzlíků jeho vlasů. Udržoval krok s groteskní obludností pod sebou zamořující svým zápachem jeho lesní panství na mnoho mil kolem sebe, a její oživovatelský tvůrce byl daleko horší, smrdě potem, splašky a štiplavými chemikáliemi, které se nasákly do kůže příliš hluboko, než aby šly smýt. Marcus je snadno cítil i ze svého místa tucty stop nad nimi.
McMourning promluvil k oživené nestvůře stěžuje si na její bečení, přestože to byl on, kdo nevydržel zticha, a jeho hlas se nesl tichým vzduchem lesní krajiny.
Marcus soustředil svou moc medvěda, jeho silné svaly zduřely a on povolal rychle hadí svaly pokřivující všechny buňky v jeho těle. Proces zabral jen vteřinu, přestože byl bolestivý, jak se jeho vlastní tělo prohlo do nového uspořádání a svaly a kosti se přeskupily. Zaskřípal zuby a potlačil bolest, ale nemohl si pomoci, aby hrdelně nezavrčel nepříjemným pocitem a rostoucím vzrušením z lovu, který se blížil ke konci. Seskočil z větve a natáhl tělo, jak se pohyboval k dalšímu stromu nějakých dvacet stop daleko. Jeho ruce se snadno chytily větve a s trhnutím změnil směr ke kmeni. Pokud by McMourning pohlédl přímo nahoru, viděl by dravce pronásledujícího jej přímo nad hlavou. Šavlozubovy uši se zachvěly a hlava vzhlédla, ale bylo příliš pozdě a zachytila jen letící čmouhu Markových nohou mizejících v listoví. Nevšímal si toho.
Marcus se mrštně hnal a s jistým pohybem zajíce překonával pokroucené a sukovité větve. Soustředil se na moc hada, když se spustil z větve a udeřil jako orel shora. Zahnutá dřevěná hůl na jeho zádech byla vytržena z koženého pouzdra držícího ji na místě a on pocítil důvěrně známé zkroucené dřevo zpevněné vlastními tajemnými experimenty s přírodními vlákny, takže bylo prakticky nezničitelné a přitom lehké jako větvička. Zatočil s ní u boku dokud nebyla její rovnováha správná a během pádu ji pevně uchopil. Jeho tělo zasáhlo zemi před McMourningem a hlasitě odfrklo, jak mu náraz vyhnal vzduch z plic. Jednu nohu ohnul před sebou připraven odrazit se k útoku.
McMourning vyjekl, jako malá holka, řekl by Marcus, a uskočil. Jeho odpudivá chiméra se okamžitě přikrčila a připravila se skočit, ale zezadu se z chrastí vynořil Markův vlastní šavlozubý kerberus. Bylo to skvělé místo na přepadení a McMourning vkročil přímo do pasti. Živý kerberus svou mohutnou tlapou přetáhl hlavu svého mrtvého protějšku a drápy se zaryly hluboko do seschlého masa. Chřestýší hlava se vzepjala, syčela a připravila se zaútočit, ale tři hlavy živého šavlozuba divoce zavyly znějíce jako jednolitý sbor. Nekromantické zvíře zaváhalo, což dalo Markovi možnost jej skolit. Nebo jeho pána, doktora McMourninga.
Místo toho zaujal bojovou pozici a zasmál se, hluboce a hrdelně. Tyčil se před McMourningem a řekl: "Pochcal ses, nebos ten zápach do mého lesa už přinesl?"
"Marku, proklatě!", zavrčel McMourning. "Vystrašils mě k smrti".
"Nebyls dost opatrný. Ne tady. Myslel jsem, že jsem tě to naučil líp".
"Jo, dobře, bylo to dlouho, co jsem seděl na jedné z tvých lekcí a jak přežít útok šílence v lesích bylo stejně nudné jako všechny ostatní, takže si to nepamatuji".
Marcus si odfrkl. "Nudné? Pamatuji si, žes mé lekce považoval za zcela jiné než nudné".
McMourning si ho nevšímal. "Podívej, co ten tvůj trojtlamej šavlozubec udělal mýmu veledílu", pravil sarkasticky. "Strhl mu kůži přímo z tváře. Nechal na něm značku". Potřásl hlavou. "Dobře, co se stalo stalo se. Vypadáš dobře. Zesílils, vidím". Hleděl na Marka se spontánní žárlivostí. Přestože byl o desetiletí starší, vypadal Marcus zdatný a mladý, energičtější a mužnější než by mělo být možné pro člověka jeho pokročilého věku. "Dobré jídlo a tak?", pravil jízlivě.
"Netuším".
"To jsem si myslel. Jak se má moje neteř?", zeptal se McMourning. "Stále jí používaš jako jednu ze svých pekelných pokusných krys?"
Marcus se chystal odpovědět, ale přerušil ho podivný zvuk za McMourningem, který zněl známě i cize. Slova zněla, jakoby byla vytvořena třením větve o větev. Řekla: "Nejsem laboratorní pokus". McMourning se obrátil právě včas, aby viděl hustý strom a keř měnit se mu před očima, hýbat se, napadnout ho, změnit se ve vlka tvořeného zcela rostlinstvem. Neměl čas se pohnout, ale jeho mysl měla dost času pochopit, že to byl legendární stromoduch, lesní přízračné zvíře. Jak se blížil, jeho podoba se znovu změnila a ve chvíli, kdy se jeho zadní nohy odlepily od země, se z něj stala krásná Myranda.
McMourning se krátce usmál poznávaje svou neteř, ale zároveň viděl, že ona jeho ráda nevidí. Její paže, znovu lidská, se od předloktí změnila, takže se všechny prsty změnily v hrozivé pařáty s ostrými drápy. Zjevně svého strýce chtěla zabít.
Marcus chytil McMourninga pod žebry zahnutým hákem svého klacku a odtáhl ho stranou. Skočil kupředu a bleskurychle chytil Myrandino zápěstí. Snažila se uvolnit, ale Marcus ji držel pevně.
"Neděláš na ní žádné pokusy?", zeptal se McMourning sarkasticky a třel si bok.
Marcus pravil: "Nic co by má družka sama nechtěla".
"Nazýváš jí družkou? Co bude dál, vrh? Ach, Myrando, rodina by z tebe neměla radoost. Ty víš, co si myslí o profesorovi, nyní ve vyhnanství. A je dost starý, aby byl tvým dědem".
Marka jeho výsměch nevyvedl z klidu a jen se na jeho chlapské pošťuchování zvlčile šklebil, ale Myranda vyštěkla: "Jdi do prdele, ty zrůdo! Jakobys ty byl vítán po tom, cos mi udělal". McMourning viděl, že jizva na její odhalené bránici zmizela, patrně jako výsledek jejich práce na přetvoření fyzické podoby. On se omluvil a ostatně se jen snažil pomoci v jejích anatomických studiích. Myslel si, že už se přes to přenesla. On už na to zapomněl. "Podívej se na tohle", vytrhla se z Markova stisku a ukázala na jeho nekromantskou obludu. Stoupla si mezi McMourninga a tvora a celou dobu probodávala svého strýce pohledem. "Je to ohavné", zavrčela. "Ty jsi ohavný". Beraní hlava vystrčila svůj tmavě šedý jazyk, aby ji olízla, a když Myranda uskočila, hlasitě zabečela.
"Fuj!", ohradila se, a tentokrát ji nic nezastavilo, když svůj silný spár prohnala skrz tvorův krk v místě, kde byla hlava připevněna k tělu, čímž ji téměř odervala, než se změnila do černé pralesní kočky a zmizela. Beraní hlava visela z těla na zbytcích kůže a svalů. Znovu zabečela, ale jak se klátila vzhůru nohama, znělo to přidušeně.
"Vypadá rozčilenější než kdy dřív", pravil McMourning věda, že její vztek byl namířen přímo proti němu a ne zvířeti, které oživil.
"Všiml jsem si. Následek zvířecích změn, kterými prochází její tělo. Pracuji na tom".
"Nikdy jsem vás dva neměl seznamovat".
"Je to oddaná vědkyně, přesně jako jsi byl ty", odvětil Marcus. "Možná víc".
McMourning protočil panenky. "Nepřemýšlel jsi o etice svých experimentů?" Marcus pokrčil obočí, tiše obviňuje McMourninga z pokrytectví. "Máš pravdu, máš pravdu", připustil McMourning. "Dobře, podívej se na tohle", řekl a položil otevřené dlaně na hlavu visící z jeho výtvoru a zmateně se točící na místě. "Máš vůbec představu, kolik práce to zabralo?"
Marcus se sehnul, aby prozkoumal anatomii, když měl možnost zblízka vidět druhové spojení v pohybu, byť v tak špatném stavu. "Zajímavá volba spojení páteřních synapsí z beraního osmého obratle na kerberův třetí podél vnějšího okraje tkáně. Proč's to tak dělal?"
V jeho hlase nebylo žádné obviněné, pouhá vědecká zvědavost. McMourning neměl odpověď a ani nevěděl, jak má odpovědět na otázku týkající se množství obratlů nebo spojovací tkáně. Upřímně řečeno, nemyslel si, že tyto záležitosti mají pro operace zvířat nějaký význam. "No, víš, to jen umožňuje, aby se chovaly normálněji". Neměl tušení. Marcus přesto přikývl.
"Chápu, že musíš nahradit mnoho živé tekutiny touto odpornou nekromantskou látkou, ale nebylo by lepší obejít primární aortu, zde, a hnát to skrz menší žíly kolem? Zdá se, že by to poskytlo delší výdrž stejně jako přirozenější reakce na vnější podněty".
McMourning ani o tomto nikdy neuvažoval.
"Anatomie těchto dvou tvorů je tak odlišná, že by hlava chřestýše neměla vůbec fungovat. Rád bych viděl tvoje zápisky o propojitelnosti a fungování mezidruhového tranplantovaného spojení".
McMourning se při prohlídce usmíval a velebil svého starého profesora. "Ano, je to můj největší úspěch. Je také nejlepší z těch tří!" Samosebou McMourning neměl žádné zápisky o žádné své práci. To by ho kompromitovalo, pokud by je někdo našel, a on si pamatoval téměř všchny pokusy, které kdy provedl, do nejmenších detailů.
"Přál bych si mít možnost prostudovat si to detailněji. Dobrá práce, doktore".
Se vzácnou pochvalou od Marka stále mu znějící v uších se McMourning polovýsměšně uklonil a ukázal na svůj výtvor. S mávnutím a předstíranou lehkostí divadelního umělce pyšně řekl: "Vezmi si ho. Stejně nejspíš přijde o tu hlavu, než se dostanu zpátky do své laboratoře".
Marcus přikývl zkoumaje oddělené části, upřímně zmaten a zaujat některými spojeními, které McMourning provedl. Luskl prsty a jeho ruku obklopil zelený plamen. Přitlačil hlavu ke kerberově trupu, kde se střetávaly orgány, a přiložil plamen. Zvíře sebou znepokojeně trhlo, ale Marcus jej držel na místě, jeho holé ruce svíraly tvora na místě neschopného odporovat. Uklidnil ho teplým a konejšivým pohledem a pokračoval s nanášením plamene jako balzámu na rány. Zakrátko byl hotov, znovu luskl prsty a plameny natolik zjasěnly, že si McMourning musel před tou září zakrýt oči. Hlava byla znovu připevněna a radostně na Marka bečela. Ten přiložil plamen k čelu, nad oči, a silně zatlačil. Během chvíle vyrašily z lebky dva rohy, které před McMournigovýma nevěřícíma očima vyrostly, zatočily se kolem uší a sanice a zmohutněly, přičemž vyrostla i celá hlava a krk a vyrýsovaly se svaly.
"Proč's použil tak slabý kus?", zeptal se Marcus, když plamen zmizel. McMourning vzdychl při pomyšlení na ztracené měsíce a tisíce cechovních šeků k obstarání alespoň tohoto. Jen pokrčil rameny.
Marcus se hluboce zadíval do očí kerberovy hlavy a zvíře porozumnělo jeho příkazu, zavrtělo ocasem, vydalo silný hrdelní řev a odběhlo do lesů čekat na vůli svého nového pána. Pohybovalo se přirozenějším kočičím pohybem, což McMourninga podráždilo ještě víc. Marcus se zhluboka nadechl a obrátil se k němu. "Proč jsi tady?", zeptal se.
McMourning odvětil: "Hledám tě. Tvou laboratoř".
"Našel jsi mě. A jsi v ní".
McMourning se rozhlédl. Samosebou, toto byla jeho laboratoř. Pryč byly dny trpělivého profesora ztraceného za hromadou knih. Nyní žil a dýchal těmi pokusy, které usilovaly potlačit proces stárnutí a chřadnutí, možná je zcela odstranit. Vzhledem je jeho vzezření mohl tato tajemství odhalit. "Ty víš, že nesnáším to byť jen připustit, ale musím přiznat, že mám problém, který můžeš vyřešit jen ty". Ukázal na balík obsahující pradávnou odpornost o pár sáhů dál na zemi, kam ho neúmyslně upustil, když před něj Marcus dopadl. Marcus se přikrčil nad plátěným vakem a odstranil ho, aby si prohlédl ty pozůstatky, které před několika měsíci McMourningovi přinesli Ortegovci. Vysvětlil své objevy, že podivný humanoid nebyl ani člověk, ani nezrozený. Marcus nepotřeboval žádné pokusné přístroje, které McMourning přinesl, dokonce ani zvětšovací skla. Prostě se díval a zkoumal nejmenší věci a zdálo se, že tomu rozumí na nejpodstatnější úrovni.
"Souhlasím", prohlásil po krátkém zkoumání. "Nedokáži říct, čím tento nebožák kdysi byl. Sdílí mnoho vlastností obou ras, což by nemělo být možné. Ale podívej se na sebe a na mě", pravil a prohrábl si hrubé strniště na tváři. "Vzpírat se přirozeným zákonům je náš denní chléb". Vzdychl a ladně se postavil. "Běž zpátky do své laboratoře. Pošlu ti zprávu, když něco objevím".
"Nemůžu". Vysvětlil, jak ho jeho zločiny dohnaly a jak má Cech více než silné podezření, že stojí za ztracenými těly z márnice.
"Hraješ riskantní hru, skrývat se uprostřed Cechu. Pracovat pro ně, takže jim můžeš dělat svoje pokusy přímo pod nosem. Musíš to na někoho hodit nebo spočítat ztráty a uprchnout".
"Pracuji na tom. Samosebou, mohl bych se skrýt v lesích a vést své malé pokusy?"
McMourning nevěděl, že tam je, ale Myranda seděla na stromě nad nimi v podobě velkého dravce a rychle se změnila zpět do svého přirozeného stavu. Nyní se ovládala daleko lépe než předtím. "Ta dívka od Kaeris, co ji máme prozkoumat", pravila dvojznačně.
"Jaká dívka?"
Marcus se zamračil. "Nechci se do toho plést", sdělil Myrandě sedící na větvi.
"To už jsi udělal. Přišli za námi kvůli její schopnosti vyléčit se během minut a ne dní".
Zaujatý McMourning přikývl a zvážil změny různých žláz a orgánů, které by to mohly umožnit. Jeho mysl vzrušeně pracovala, aby si vybavila biologický proces. "Jak to dělá?"
"Nevíme. Nezkoumali jsme ji".
Myranda dodala: "Ale ty chceš. A to by ji mohlo zabít. Nebo, pokud je její schopnost dost silná, může přežít vivisekci, a pak ji musíš zabít nebo tě prozradí Cechu. Udělej z ní doktorova zloděje těl, a pak si s ní můžeš dělat, co chceš. Krom toho nemůžeš ignorovat Ramose. Ten ti dal tu dívku jako dar. Může poskytnout odpovědi na tvoje poslední otázky".
"Ale je to dar? Nebo zkouška mé loajality? Už je to dlouho, co jsme spolu učili ve Vídni. Potřebuje mě víc než já jeho".
Myranda nesouhlasila. "Potřebujeme ho víc, než si chceš připustit. Zvaž jeho zdroje. Ta dívka, kterou chce prozkoumat. Dlužíš mu víc, než si připouštíš".
Marcus její slova rozvážil. "Ano. Vždy jeho dlužníkem. Jak víš, že jí nechce jen jako dalšího válečníka na svém tažení?"
Myranda se zasmála. "Tebe chce vedle sebe mnohem víc než nějakou holku s nadměrným žlázovým problémem".
Marcus neochotně přikývl. Snažil se uniknout z civilizace a čím dále utíkal, tím více se snažili přivést ho zpět. Vzdychl. Obrátil se zpátky k McMourningovi a řekl: "Takže nemůžeš zpátky do města dokud neočistíš své jméno. Tady nepřežiješ ani den a…"
McMourning ho přerušil. "Už jsem tady dva dny!"
"Sleduji tě od chvíle, kdy jsi vstoupil Havraní stezkou do lesa. Jinak bys byl mrtvý". McMourning přikývl. Tudy do lesů vstoupil. Marcus pokračoval: "A pochybuji, že bys s námi udržel krok".
"Kam jdete?".
"Dolů do jámy. Potřebuji vidět, odkud ti tvorové vylézají".
"Nejdřív vezmeme dívku", řekla Myranda věcně. Marcus se na ní zamračil. "Zkouška bojem".
18. prosince
Sonnia Criid sklonila hlavu před chladným poryvem od hor v dálce. Sklonila širokou krempu svého klobouku níž, aby si kryla obličej před kousavým vichrem, jaký dosud nezažila. Byl mrazivý, i na ranný prosinec, a píchal ji do hřbetu ruky. Kolem vlály malé vločky, ale v pustině bylo příliš sucho, než aby jich bylo příilš. Sníh přicházel od Severních hor a na obloze občas osvětlené bleskem zlověstně kroužilo jediné temné mračno kolem jednoho vysokého vrcholku v dálce.
Kráčela od města, kabát pevně přitisknutý k trupu, ale jeho konce ostře vlály za ní. Podpadky jejích bot se zarývaly do tvrdé hlíny, šedé a popraskané nekonečnými roky týrání chladným suchým větrem. Místy dokázala přežít řídká vegetace uboze se držící v širokých prasklinách tvrdé půdy.
Přistoupil k ní Samael Hopkins se sklopenou hlavou a jednou rukou si přidržoval klobouk. Jeho vlastní plášť byl nasáklý olejem aby nepromokl, ale v závanech vichru se třepotal kolem. Jeho rysy kryl šátek chránící před živly vše krom očí. I kůň, kterého vedl, Uhlík, vypadal zkroušeně a nešťastně a držel hlavu dole, zatímco se jeho hříva a ocas třepotaly ve větru.
"Nějaký úspěch?", zavolala a její hlas se nesl skučícím větrem.
"Jo", zakřičel zpět a sklonil se k ní. "Ale nebude se ti to líbit".
Přistoupila k němu a vrátili se do Spásy, pouhých šesti budov a dalších zhruba dvanácti nouzových příbytků umístěných kolem malého obvodu města. Samael pohlédl na hustý černý dým zvedající se nad jedním chatrným domem. "To Milnerovo stavení hoří?"
Zakřičela v odpověď: "Jo. Ale já to neudělala". Samael měl ve zvyku obviňovat ji ze založení každého ohně, který viděl, takže ho předešla. Výraz v jeho tváři vyjadřoval ponurou náladu, kterou obvykle ukazoval jen během lovu nebo zatýkání zločince.
"Vulkanická aktivita se šíří? Je to větší kruh, než jsi předpokládala".
"Prochází touto oblastí. Pod námi. Země za Weilandovým domem se propadla. Můžeš tam vidět proudící lávu. Jako říční peřeje".
Jak kráčeli, přiblížil se k ní v naději na větší teplo a aby se lépe slyšeli. "Možná bych si tam mohl zahřát ruce", zavolal a předstíral smích.
Po té, co Hopkins ustájil Uhlíka ve stáji, připojil se k Sonnie v opuštěném obchodě, který přetvořila na soukromou studovnu. Zdi byly vystavěny pevněji než ostatní budovy kolem, takže mezerami mezi prkny pronikl dovnitř jen zlomek venkovního větru. Měla tu pro oba připraven velký džbán horkého kafe. "Milnerovo stavení se právě zhroutilo", řekl, vzal si od ní promáčknutý cínový pohár a vděčně si usrkl. Přestože ho udělala příliš hořké a silné, nestěžoval si. "Dostali se pryč v pořádku?", zeptal se.
"Včera. Odešli před východem slunce. Než jejich dům vzplál".
"Zůstal někdo? Wadsworthovi? Cunninghamovi?"
"Ne. Schadlerovi odešli hned po tobě a Milnerovi přesvědčili i Wadsworthovi, aby šli s nimi".
Samael přikývl, zatleskal a protáhl si ruce, aby z nich vyhnal chlad. "Takže jsme zbyli sami? Hopkins a Criid? Tolik zbylo ze Spásy. Jak dlouho tu je?"
"Kolem dvou let. Když tu byla objevena dušekamová žíla".
"Dva roky a nyní opuštena", potřásl hlavou.
"Nebylo to jejich rozhodnutí", pravila a země zaduněla a roztřásla chabě postavenou budovu. Lahve a konzervy na policích se zakymácely a s rachotem popadaly na zem. Země dlouho duněla hlubokým rachotem ze středu malého opuštěného městečka. Nakonec odeznělo, zatímco dvojice čekala hledíc na sebe očekávajíc nejhorší.
"Řekni mi, co jsi tam našel", pravila, když zboží u stěn přestalo cinkat.
"Nic, co bys mi neřakla, že tam najdu".
"Říkal si, že se mi to nebude líbit. Našel jsi vstup do jámy?"
"Jo. Našel jsem vstup do jeskyně. Klesá do složitého bludiště kroutících se jeskyní. Náhodným chozením se nedá zvládnout. Nešel jsem daleko, jak jsi mi radila, abych našel cestu zpátky".
"Budeš překvapen. Nemyslím si, že je to přirozený labyrint a přirozený zmatek. Jinak jsi neměl potíže, doufám. Na vstupní zdi by měly být značky. Kód nebo nějaká část klíče".
"Je to tam. Tak jsem poznal, že je to tvoje jeskyně. Značky jsou staré, ale nevypadají zcela nezrozenecky, ale měly by být jejich".
"Pokračuj. Je toho určitě víc. Ta část, která se mi nebude líbit. Co ještě tajíš?"
Usmál se a potřásl hlavou. "Dobře, jak jsi říkala, nebude se ti to líbit. Ty prastaré značky a glyfy nebyly to jediné, co bylo na zdech napsáno. Vlastně jsou některé části těchto sarých znaků seškrábané a jsou tam místo nich nové".
"Sakra!", sykla a zakroutila očima. "Opsal jsi to?"
"Kolik jsem zvládnul. Máš to tady", pravil a vytáhl z pláště úzký zápisník. Otevřel knihu na stránce s nákresy z jeskyně. "Většina odpovídá nákresům v jedné z knih, které jsi mě poslala donést z kanceláře. Mimochodem, za to mám u tebe ještě dluh. Matheson mě téměř načapal".
"Dlužím? Nepřinesl jsi ani polovinu knih, pro které jsem tě poslala, a ani tu jednu, kterou jsem opravdu potřebovala".
"Protože mě sledoval přímo do vyšetřovatelských kanceláří. Položil tu zatracenou knihu Hoffmanovi přímo na stůl. Přísahám, že se sekretář díval přímo na mě, když šel kolem k té obludě, Rylemu. Díval se přímo na mě. Až mi ztuhla krev v žilách. Ty víš, co by se stalo, kdyby mě načapal. Nejsi tam příliš v oblibě, to víš".
"Promiň, ale jsi v tom se mnou. Nikomu z nich už nemůžu věřit".
"Ne Luciovi Mathesonovi, to je jisté. Ten chlap mi nahání hrůzu".
"Bojím se, že ani našemu milovanému guvernérovi", pravila a jakoby z její tváře zmizely emoce a oči se jí zaměřily na cosi vzdáleného. Její tvář nabrala tento podivný výraz vždy, když přišlo na guvernéra, ale nikdy neřekla, co věděla nebo si myslela. Něco v sobě držela, to bylo jisté.
"Krom toho", pravil Samael, "nezapsal jsem to všechno". Poklepal na knihu. Zmateně naň pohlédla. "Není to vhodné pro dámské oči", mrkl na ni.
"Pro mě? Není to vhodné pro mě? Jakobych to neslyšela všechno od množství zločinců, které jsme zatkly. Zejména těch, které jsme očistili".
"Pravda. Sežehnutí lidského ducha zdá se povzbuzuje nejodpornější mluvu".
Přečetla první obrazový nápis, který Hopkins okopíroval, a uvědomila si, že je to pětistopý verš.
Znám ženu z ulic Malifaux
která hodně semen spolykala
jen za hodiny půl
rozkvetla jí hruď
a z kalhotek jí tráva vyrašila.
Když dočetla, řekla: "Hrubé, hloupé a ani trochu důmyslné". Četla dál.
Možná chcete umřít, madam
můžu vám svůj rákos do úst nacpat
vaše odpověď nezní hezky
ptát se na mé vlastní děvky
jsou snad nějakou hrozbou? Já ano.
Po přečtení řekla: "Rýmovačka o děvce mě vede k přesvědčení, že je to ten šílenec…".
"Seamus", přerušil ji Hopkins. "Podepsal se na zeď svým jménem v jedné rýmovačce, kterou jsem váhal vůbec přinést. Říkala něco jako 'Já a moje holka Molly, pošpiníme jeskyni…', tedy, nemusím zacházet dál. Postačí říct, že nám sdělil, že tam byl a co tam on a Molly dělali. Zneklidnilo mě to tak, že jsem šel ven, i do té vražedné zimy".
Neslyšela ho. Zírala skrz něj jako vždycky, když její mysl pracovala. Věděl, co pravděpodobně přijde. Dobře, jedna z několika možností. Buď bude tak posedlá nějakým nejasným detailem, který nazve 'symbolem prozřetelnosti' a bude prohlížet knihu za knihou dnem i nocí bez jídla a spánku. Nebo vyrazí na nějaké bláznivé dobrodružství, které oba téměř zabije, aby vypátrala nějakou další ztracenou knihu v nějakých nezrozeneckých troskách. Nebo, což zejména nenáviděl, ale považoval to za nejpravděpodobnější, ho pošle na nějakou nebezpečnou misi, zatímco ona bude pročítat a překládat tajemné texty.
Usrkl kafe a zatlačil si klobouk do čela hledě na ní z hlubin stínu kryjící mu tvář. Spočinuly na něm její oči. "Mám pro tebe misi", řekla.
Takže třetí možnost. To si myslel. "Samosebou, drahá. Zpátky do jeskyně?"
"Ne. Zpátky do města". Připadalo mu, že v jejím chování se něco změnilo. Ale dobře to skrývala. Ale on byl příilš zkušený ve vyhledávání nejdrobnějších detailů a jejich použití při pochopení pohnutek své kořisti. Hleděla naň téměř lítostivě, jako by se s ním loučila. K její cti je třeba říci, že byla velmi přesvědčivá. Lépe dokázal odhalit tajemnost. "Tu knihu, kterou Lucius položil na Hoffmanův stůl. Je důležitá. O transplantování všech věcí. Spojení mechaniky s tělem. Něco jsem přehlédla. Přines mi tu knihu, Same". Na jejím příběhu bylo víc, o co se nepodělila, o tom byl přesvědčen.
"Sejdeme se zde?"
Zaváhala, což ho znepokojilo. Země znovu zaduněla a na severu slyšeli stříkat lávu. Jakoby by vznítila myšlenku a ona pravila: "Nemyslím, že Spása vydrží tak dlouho. Sejdeme se v tajném bytě v Karanténí zóně. Pozítří".
"Dobře", odvětil. "Co bude s tebou? Sopečná aktivita sílí. Odsud až po jeskyni".
Usmála se. "Same", pravila. "Nevadí mi horko. Znepokojuje mě chlad". Mrkla a poslala ho pryč, zřejmě dychtivá vrátit se k luštění nezrozeneckých textů, které sebrali nějakmu arkanistovi před několika měsíci. Tak se stalo, že pozdě večer vyrazil na její příkaz zpět do Malifoux. Jel pomalu, přestože byl dychtivý uniknout vyjícímu větru, chtěl také složit dohromady kousky skládačky, aby vysvětlil její podivné chování. Spoléhala na jeho stopařské schopnosti, ale byl dost chytrý a nepotřeboval mnoho, aby odhalil záhadu. Byl na své cestě pár hodin, když Uhlíka otočil a zaryl do jeho boků ostruhy, aby ho hnal do jejich provizorního tábora ve Spáse. Téměř pět hodin po té, co odjel, vpadl do temnoty obchodu, aby ho nalezl opuštěný, jak se obával. Pohled na ubývající uhlíky mu potvrdil, že oheň nebyl udržován celou dobu, co byl prč. Na místě se otočil a prohlédl si chybějící věci. V hlavě měl téměř dokonalý obraz toho, co tu bylo, když tu stál naposled. Na tomto obraze v paměti rozeznal drobné změny. Základní dávky, provaz, lucerna, nůž. Z její haldy knih chyběly jen dvě včetně zápisníku s nápisy z jeskyně, který jí dal. Byla v něm i většina jejích vlastních poznámek.
Spatřil obálku na jedné z knih s překladem mnoha tejemných symbolů a znaků týkajících se návratu tyranských entit. Tím byla posedlá. Tyrany. Obálka nebyla adresována, ale nesla Sonniu voskovou pečeť ohnivého hada. Byla suchá a chladná, ale stále měkká. Rozlomil ji a přečetl si dopis:
Nikdy neposloucháš rozkazy. Hádám, že se vrátíš tak za hodinu s podezřením, že něco, co jsem řekla nebo udělala, nesedí. Tvoje instinkty jsou silné. Ale pokud mě nenačapáš, jak tohle píšu, bude pozdě.
Musíš najít tu knihu, aby potvrdila některé mé nálezy v deníku. Obrať se také na Mathesona. Vysvětli, co jsem dělala a že s tím nemáš nic společného. Nabídni mu moji práci jako důkaz své věrnosti Cechu.
Musíš převzít kontrolu nad lovci čarodějnic.
Jsem v pořádku, ale brzo budu buď mrtvá (což si teď myslím) nebo vážně naštvu jednoho z největších tyranů, co nám jsou známi. Každopádně ti plánuji alespoň koupit čas, abys vymyslel, jak je zastavit.
Musíš najít odpovědi, Samaeli, a já nevěřím nikomu, že cokoliv najde, jako věřím tobě.
Sbohem
-S
PS: Dej si pozor na Lucia Mathesona. Je víc, než se zdá.
Otevřel dvířka kamen, již vychladlých. Pergamen jejího dopisu krátce zaplál, když ho pohltily uhlíky.
Během chvíle byl zpět na hřbetě Uhlíka a hnal nešťastné zvíře kupředu. Jel nocí a zastavoval se jen, když potřeboval dát Uhlíkovi vodu a nechat ho popadnout dech. Nelíbilo se mu, že ho hnal na samý pokraj smrti, ale musel spěchat.
"Drž se, chlapče", pravil, když se pod oranžovou září dvou měsíců nad hlavou vylouplo město. Slunce už se chystalo vyjít, když zpomalil do klusu. Musel se vyhnout kontrolním stanovištím. Musel od Hoffmana získat tu knihu, přestože to nebyla kniha, co chtěl najít, ale muže. Muže, který byl příliš dobrý v tom nenechat se najít. Muže, který mohl mít odpovědi, které Sonnia hledala. A to byl Seamus.
* * *
Krátce po té a v jiné části města stál Seamus před velkou morovou jamou, hromadou těl nahromaděných v Karanténí zóně, smál se zlověstným úsměvem a sledoval stovky obětí podlehnuvších v posledních měsících moru. Molly stála kus od něj a sledovala ho z temného stínu mezi rozpadlými budovami. Nebyl však sám, doprovázely ho tři jeho oblíbené krásky, ústa dokořán, oči a hlavy skloněné nastranu jakoby zahloubané v jakýchsi skrovných myšlenkách, jichž mohl být jejich zmatený mozek ještě schopen. Nebyly však oděny na večer, jelikož Seamus byl na velmi důležité misi, která mohla navždy změnit jeho osud, možná dokonce osud všech v Malifaux. Na vrcholu hromady těl byly pohozeny mrtvoly cechovních strážníků nasazených u morové jámy. Krom podřezaných hrdel a hlubokých škrábanců od špinavých nehtů krásek měli na sobě jen červené teplé spodní prádlo, jelikož ostatní bylo třeba k vhodnému oblečení dívek na vážnou misi. Jedna dívka měla kalhoty, boty (ačkoliv jedna padala, neboť byla několikrát větší než útlá nožka krásky) a dlouhý šedý plášť cechovního strážníka, zatímco další měla prostší pracovní oděv vyšetřovatele. Další strážníci leželi kolem a Seamus se nezabýval jejich odvlečením do jámy nebo svléknutím k zakrytí jejich identity. Molly nabádala k větší diskrétnosti, ale on byl touto konkrétní skupinou strážníků znepokojen. V jejich středu spočíval plně kvalifikovaný šerif smrti, nyní tváří dolů na své tajemné rakvi, nadpřirozené bráně do éterického světa. Seamus se k té věci nemohl ani přiblížit, přestože v ní stále byla uvězněna jedna z jeho favoritek, Juliana Myrtlebek. Seamus se podíval na třetí ze svých společnic, která nyní vypadala jako jeho vlastní šerifka smrti. Nemohl se přimět k naprostému svléknutí skutečného cechovního šeriva, chtěl si udržet odstup, přestože do jeho těla vyslal více než půl tuctu kulek, než rychle stáhl jeho kabát nasáklý krví z nelítostného útoku, a přetáhl jej přes špinavé dívčiny večerní šaty. Rozhodl se, že klobouk naražený na její hlavě a pistole pevně uvázaná kolem pasu dostatečně naplní iluzi. Vytáhl si z klopy seschlou sedmikrásku a vložil suchý stonek do vlhké díry po kulce v plášti. Říkal jí 'pane' a zasalutoval, kdykoliv kolem něj prošla, předstíraje nádech důležitosti.
Molly oblékl jako knihovnici, navzdory její trvalé neochotě připojit se k němu a ostatním kráskám. Měla událost zapsat a on strávil hodiny, aby jí ukázal, jak používat olověné pero, které zaklínil mezi její šedé prsty. "Takto olízneš pero", ukázal jí a olízl olovo, "a pak začneš psát". Neodpověděla, ale dívala se přímo na něj. Nebylo obvyklé, že by se na něj jeho dívky takto dívaly, a jemu se to nelíbilo. "Byla jsi reportérkou, že?", zeptal se jí znovu. "Proto jsi ta pravá, kdo zapíše tuto důležitou událost", zvolal. "Hloupá husa", zamumlal si pod vousy. "Určitě to dělá schválně".
"Kelly", zavolal na svou šerifku. Rychle se k němu dobelhala, zatímco on se nahnul a spiklenecky se rozhlédl na všechny strany. Pokynul jí, aby zůstala zticha, přestože od svého oživení nevydala hlásku. "Mám pro tebe úkol, milé děvče!", zašeptal hlasitě. "Ten kovboj, Samael, je blízko. Čmuchá a hledá někoho jako já. Postarej se, aby sem našel cestu. Potřebuji ho. To je hodná holka!". Obrátil se k Molly stále stojící stranou. Zajímalo ho její chování k němu. Byla divná, i na jeho výstřední standardy. Zakřičel na ní: "Určitě spolkne návnadu, Mollynko! To ti říkám!" Jeho tvář zdobil široký úsměv. "Budeš tu na velké překvapení, až zabočí za roh?" Neodpověděla. Pokrčil rameny. Přešel zpátky zkoumat velkou hromadu těl, zhluboka se nadýchat nezdravě sladkého pachu hnijícího masa, ze kterého by bylo věšině lidí zle.
Molly věděla, co dělá a co zamýšlí. Nebyla si jistá, zda je to správné. Seamus měl s masou hnijících těl nakupených přímo tady lepší záměry než by měl Nikodém. Samosebou, mor většinu těl poničil a pokračoval v pohlcování masa a tkání i po smrti obětí. Některá těla se zcela roztekla, když z nich mor nadělal jen černou asfaltovitou hmotu. Někteří z dělníků házejících těla na hromadu chytili mrtvoly za ruku či nohu a tělo prasklo jako balón a ohodilo je svým černým obsahem. Sami se tu pak ocitli během pár dní, někdy hodin. Takže pokud Nikodém zvažoval vybudovat armádu zatracených z obětí moru, možná usoudil, že nemá smysl ztrácet čas vybíráním vhodných mrtvol z hnijící masy. Nebo možná nechtěl riskovat v blízkosti moru, který dokázal tak silně a nezastavitelně strávit tělo. Seamus buď tato nebezpečí nezvážil nebo mu to bylo jedno. Nebo obojí.
"Toto je bod", pravil, když dokončil patý okruh kolem hromady. "Přííímo zde". Obloha nahoře potemněla. Vítr zavyl a rozevlál jejich pláště. Pak náhle ztichl. Chlad, který v posledních měsících padl na Malifaux, jakoby byl přitahován k hromadě mrtvol. Dívkám to zjevně bylo jedno a Seamus byl příliš zaujat, aby se staral, přestože prsty měl červené a znecitlivělé a jeho boty dělaly pro zahnání chladu jen málo. Jakmile vítr odumřel, teplota vyskočila a zaplavila celou oblast teplými závany. Silná vrstva ledu na dlažbě a mrtvolách se během jednoho takového závanu vypařila a horko přicházelo v těchto pravidelných vlnách, jakoby neseno podivnými údery srdce, které je všechny obklopuje. "Bude lépe, když to zapíšeš, Molly", zavolal na ni. Sníh držící se u kanálových propustí podél polorozpadlých chodníků a zapomenutých budov se změnil v mlžnou páru vinoucí se kolem nich a mrtvol. U nohou jim pára začala housnout v souladu s tím podivným tepáním, až se stala neprůhlednou a zahalila jim nohy až po kolena. Obloha nahoře potemněla jako za noci a šedá pára vinoucí se jim kolem nohou jako obludný had také zčernala.
Seamus se soustředil na pulzující rytmus věda, že jakýkoliv obyčejný člověk kráčející kolem by jej pocítil jen jako podivné vlny horka dopadajícícho na toto jediné místo v jinak třeskutém mrazu pokrývajícím celý Malifaux. Seamus cítil daleko víc. Cítil nekonečné množství spirituální energie, která ho volala, ne z těl nedávno zesnulých, ale zpoza tenké hranice oddělující tento svět od éteru. Tam dlely duše ztracené v prázdnotě a nejisté, kam jít, neboť nebyly z tohoto světa a ve smrti nevěděly, co mohly vědět za života. Byly majákem pro další, starší duše. A ty přišly na toto místo naplnit Seamuse. Byla to Událost před měsíci, co odemklo velkou bránu držící světy odděleny. Trhlina byla prvním nepřirozeným otvorem mezi světy a Ohnivá klec rozřízla éterickou bariéru ne na Zem, ale přímo do světa stínu a šera. Vypuštěná síla této spirituální energie zůstala v Malifaux a Seamus po ní sahal svou vůlí a sbíral ji pro sebe cítě pavučinové konce této neskutečné moci nataženými chapadly své mysli. Bodající energie byla velmi dobře známá, podobná rozlomení dušekamu, ale také cizí, protože byla stálá a daleko silnější. Kde byl nápor dušekamu prchavý, tato moc byla závratná a napadala všechny jeho smysly, naplňujíc ho silou, takže cítil, jakoby ji jeho tělo nebylo schopné snést.
Seamus byl naplněn temnou energií propadal extázi. Shledával, že je stále těžší uvědomovat si realitu, v níž jeho tělo stálo, skrze odsouvající se závoj hleděl do toho nachového světa s blikajícími mnohobarevnými světýlky. Sotva se staral o svou starou realitu, toužil vstoupit do dalšího světa, kde bouřlivý pocit absorbování dušekamu bude jeho, navěky, v každý okamžik.
Paže se mu natáhly a dlaně a tvář zvedl k nebesům, inkoustová chapadla jej zvedla z hrubé dlažby špinavé od zbytků obětí moru. Temnota se zhmotnila, sevřela ho, přijala ho, naplnila ho energií mimo jeho chápání. "Ano!", zavyl a vytřeštil oči, nyní černé odrážející černá chapadla objímající jeho tělo. "Pojď, Smrti! Pojď!"
Byl to děsivý Hřbitovní duch, pradávný tyranská entita toužící mít znovu vliv a znovu kráčet po Malifaux. Dalo se s ním komunikovat jen na místech bohatých na smrt s tenkou branou do éterického světa, jako byl chrám v Kytheře. Nebo se to předpokládalo. Seamus toto téma dobře probádal hnán více a více k šílenství každou další temnou větou, kterou přečetl. Ale Událost v něm probudila větší pochopní uvolněné moci. Shromáždil ji a v takovém místě, kde přetrvával nespočet duší a byl přitáhnut druhé strany, mohl být povolán mocný duch.
Právě v tuto chvíli zahnula za roh Kelly, kráska, kterou Seamus vyslal přilákat Samaela, a kolem bosých nohou jí rychle proudila horká pára. Samael Hopkins ji kvapem následoval, a nyní se zastavil za částečně zbořenou zdí kolmou k ulici, kde stála Molly. Jeho oči přelétávaly z jednoho obrazu na druhý a najednou pochopil, co se před ním děje. Samael byl svědkem téměř stejné události ani ne o půl roku předtím ve zbytcích Kythery. Pamatoval si zcela jasně pocit strachu a bázně, který ho pohltil, a nyní jej cítil znovu. Jiní, slabší vůle než on nebo Sonnia, přes všechnu svou sílu upadli do šílenství, které drtilo jejich duši neodvratným pocitem věčné smrti a zatracení. Znovu proti tomu bojoval pociťuje jen potřebu prchnout, uniknout tomu, co se před ním sbíralo a čemu se nedalo uniknout. Byla to Smrt. Velká tyranská entita, Hřbitovní duch, přicházel a sílil, znovu soustředil svou vůli v této realitě. Samaelova vůle zavrávorala, jak se velký duch snažil získat nadvládu.
Stěží byl schopen se koncentrovat, takže byl čin hodný zázraku, že dokázal setřást strach z hrudi a přenést ho do své paže. Jeho kolt zaštěkal a kulka zasáhla první krásku do středu zad, vybuchla a zanechala po sobě díru velikosti dělové koule. Kulka pokračovala, zasáhla druhou krásku do ramene a zapálila ji. Z první zbyly očouzené zbytky a druhá se skrz planoucí oheň bezvýraznýma očima podívala na Samaela.
Stále držen ve vzduchu bezprostředně se blížícím zhmotněním Hřbitovního ducha obrátil Seamus hlavu k Samaelovi a zamumlal: "Právě včas, chlapče", přestože ho nikdo nemohl slyšet.
Temná mlha obklopující celou oblast se kvapně stahovala k Seamusovi a stále rychleji mu kroužila kolem nohou. Odtahovala se od Hopkinse a začala nabírat podobu, zatímco vzduch naplňoval křik zpod hřbitova.
Hopkins věděl, že jeho příčetnost se blíží zhroucení. Viděl ostatní muže zhroutit se v Kytheře s myslí otřesenými pouhou přítomností Hřbitovního ducha, a to jen začínal vstupovat do tohoto světa. S sebou přinášel zatracení, ukazoval nečistou a věčnou říši bezuzdného utrpení a muk. To mu prolétlo hlavou, když mu kolem nohou vířila pára. Brzo bude ztracen ve velkém děsivém obraze, uvědomil si, jeho tělo, instinktivně se snažící odmítnout jeho mysl, udělalo několik kroků pryč, zpět do uličky, která ho sem přivedla. Rychlost toho pohybu téměř dostačovala. Prchne, uvědomil si, a všichni budou ztraceni, ale nemohl odejít s prorockým obrazem své vlastní mučené existence pod tyranem, jenž by je zotročil všechny a hodoval na jejich ztracených duších, který mu vpadl do zmatené mysli.
Stěží schopen rozeznat vlastní realitu vytáhl třesoucíma se rukama z opasku pouta. Rychle si jedno zaklapl na zápěstí a druhé na železnou bránu stále připevněnou k cihlové zdi. Potřeboval prchnout a nemohl tento pud potlačit. Začal trhat řetězem, kterým se sám uvěznil, dokud mu po zápěstí nestékala krev, a iracionálně křičel strachy jako školák. Samael zvedl svůj kolt, ale nedokázal zamířit, sotva mohl soustředit vůli na zbraň. Kulka však nesla celou váhu jeho tajemné vůle a zanechávala za sebou stopu bílého ohně míříc na Seamusovu hruď. Její trajektorie byla správná, ale když vstoupila do kůže, energie obklopující jeho kulku se změnila ze žlutobílé do jasně zelené, zasáhla Seamuse do hrudi a prošla skrz. Energie za jeho zády se rozvlnila, jako když dopadne oblázek do tůně a v rostoucích kruzích se daleko za ním vytratila.
"ANO", zavrčel Seamus a jeho hlas podivně zněl směsí jeho přirozeného hlasu smíšeného s Hřbitovním duchem. "SKORO HOTOVO, CHLAPČE", pravil z dálky k Samaelovi. "TEĎ NÁM DEJ ČURPAUZU. ZROVNA NĚCO DĚLÁM". Silně se praštil do hlavy. Když vlnící se energie konečně zcela zmizela, chytil Seamus svou hlavu, nehty se mu prodloužily v pařáty, kterými si trhal maso, a vysoký klobouk mu sklouzl z dlouhých rudých kadeří, které nyní zčernaly. "TEĎ, TEĎ. ZKLIDNI SE, TY HAJZLE. NIC Z TOHO". Samael pochopil, že nemluví k němu, ale k entitě pohlcující jeho tělo a mysl.
Černá chapadla držící ho ve vzduchu sebou znovu zaškubala od míst, kde energie jeho kulky Seamuse proklála, a konečně ho zcela pustila a spojila se v jednu velkou černou paži táhnoucí se nad ním. Tělo se mu zkroutilo a dopadlo na zem, kde začal skučet bolestí a hystericky se chechtat. Zvedl se na kolena, záda se mu vyboulila a na několika místech roztrhla zelené vlněné sako. Čeho se dotkla temná mlha Hřbitovního ducha, tam zmizela barva a zanechala jeho oblečení temně šedé, jeho kůže ztratila teplo a zbledla a jeho paže a nohy se natáhly a neuvěřitelně zesvalnatěly, zatímco kosti pod nimi popraskaly zlomené touto proměnou. "NE, NE!", zařval. "NEBUDE TO STAČIT". Hlava se mu roztřásla a začala mlátit do země, až z ní v širokých obloucích stříkala krev. "NEBUDE TO STAČIT NA NAŠI PORÁŽKU". Rozechvěl se a začal mlátit svými svalnatými pěstmi do země, až rozbíjel dlažbu. "NECH NÁS PŘEMÝŠLET, TY ZATRACENEJ DUCHU". Obrátil se čelem k Samaelovi a blábolivě vrčel. Štěkal a vrčel změněn spíše v nemyslící zvíře než by byl ještě člověkem. Temná chapadla, která byla Hřbitovním duchem, se vzpínala vysoko nad ním připravena udeřit jako zmije. Náhle se mohutná hlava natočila na stranu čelem k Samaelovi. Jeho oči byly pohlceny temnotou zatracení a neodrážely žádné světlo. Maniakálně se zasmál. "STŘEL MĚ! STŘEL MĚ, JESTLI TO DOKÁŽEŠ!", zařval. "PŘÍMO DO HLAVY, JESTLI TO JSI SCHOPNÝ DOKÁZAT". Seamus se maniakálně zasmál a jeho hlas se podivně rozléhal i v jeho vlastním hrdle.
Samael, sotva při vědomí s myslí zmítanou neovládaným strachem, zaplněnou nekonočnými obrazy toho, co mohlo být popsáno jako peklo, zvedl zbraň jak jen dokázal směrem ke zvířecímu Seamusovi, jehož šaty mu v cárech visely ze svalnatých zad, a pistole se chvěla. Samael polkl a se zavřenýma očima vypustil další kulku.
Seamus, nyní obrovská obluda, zavrčel jednohlasně s výstřelm pistole a kulka ho zasáhla do hlavy ve chvíli, kdy černá chapadla šlehla dolů, aby se do Seamuse zaryla. Obě zasáhly Seamusovu hlavu, kulka zlomek vteřiny před temným chapadlem, a černá hřbitovní mlha se rozplynula, když jí byla odepřena Seamusova mysl, zastřelena Hopkinsovou kulkou.
Černota zesvětlala do šedé, jak mlha zmrzla a temná mračna nahoře se pomalu rozplynula odhalujíce modř oblohy. Seamus dopadl na zem a jeho tělo se kroutilo navracejíc se zpět do lidské podoby, zatímco jeho život vyprchával. Ze zející díry v hlavě vytékala krev. Jeho mrtvé oči se vrátily do normálu, krom barvy. Už nebyly jasně zelené, což působilo na tolik žen neodolatelně. Nyní, dotčeny Hřbitovním duchem, byly světle šedé.
Před měsíci - časný říjen
"Obvykle to tohle dělá, když mám zemřít", pravil Leveticus hledě na tepající zelené světlo vycházející z velkého drahokamu na jeho holi.
Alyce nebyla takovým prohlášením překvapena, ani ji to nijak zvlášť nevzrušilo. Přesto se rozhlédla a děla: "Tak co s tím uděláš? Žádná z tvých prázdných sirot tu není a vůbec nemysli na to, že bys po smrti ovládl mě".
Koule pokračovala v záři a vrhala stíny na jeho husté obočí a zahnutý nos. "Ne, drahá. Tebe ne. Ty jsi příliš vzácná, abych tě takto odhodil, a tvůj duch je daleko silnější, než aby byl odsunut mým. Krom toho, budu v pořádku".
Pochybovala o tom, to viděl, jelikož si ho chladně prohlížela. "Budeš v pořádku?", zeptala se, ale bylo to spíš obvinění.
Zasmál se, slabě a sípavě. "Nemohou mě zabít napoprvé. Ne tady. Ani si nemyslím, že by to mohli udělat na Zemi, ale nepamatuji si na testování té teorie". Usmál se na ni, jakoby to na útěchu stačilo.
"Věděl někdy někdo, o čem mluvíš?", zeptala se ho škodolibě.
Zavrtěl hlavou rozvažuje, zda si zasluhuje mírnost, se kterou s ní vždy jednal. Stejně se na ní nemohl rozčílit. "Nemluvím s příliš lidmi, ne?"
Protočila panenky. "Přemýšlím proč".
Nevšímal si jí. Něco ho sem přitáhlo a on cítil rostoucí pocit naléhavosti a znepokojení. Jak se slunce objevovalo nad obzorem a vrhlo na ně své bledé světlo, zvedl se studený mítr a dul, jakoby ohlašoval svítání. Byl kousavý, i v tomto ročním období, a úsvit nepřinesl žádné oteplení.
Alyce si překvapivě nestěžovala. Přiblížila se k Leveticovi, oči široce rozšířené, a začala pociťovat dojem hrůzy, který on už měl. "Co se děje?", zeptala se šeptem.
"Řeknu ti to. Pokusím se to vysvětlit. Přichází smrt".
"Smrt? Ech… neměli bychom zmizet?"
"Před tím nemůžeme utéct".
"Jsi si jsit?", zeptala se ho silnějším hlasem. "Jsem si dost jistá, že to můžeme zkusit!" V nich obou rostl pocit beznaděje. "Budeme alespoň bojovat?"
"Nejsem si jist, zda můžeme".
"Možná ty nemůžeš utíkat a možná nebudeš bojovat, ale já jsem si docela jistá, že já můžu dělat obojí". Miloval její naivní nevinnost a ztřeštěné chvástání. Připravila si svou pistoli a natáhla ji.
Sluneční světlo na chvíli zahnalo stíny, než z Viselcova stromu nad nimi sestoupila nepřirozená temnota. Byl to stín, který se hýbal jako kouř či mlha, ale nebyl odvanut větrem, který kolem nich sílil.
Ani jeden neslyšel tajemnou postavu na velkém bílém koni vyjet zpoza velkého stromu, ale jeho mohutné tělo a okovaná kopyta by měly znít na kamenech a klaccích kolem. "Tuferal mogul muertano", řeklo to z hlubokého stínu pod širokým kloboukem. Jeho hlas byl zároveň hrubý šepot, který také zvučel a hřměl, jako hrom nesený větrem ze vzdálené bouře. Alyce se rychle otočila a namířila pistoli na jeho útlou hruď, ale jezdec se ani nepohnul. Leveticus se pomalu obrátil a zář z jeho hole jemně pulzovala, jakoby v souladu s jeho pomalu bijícím srdcem.
Pohlédl na Alyce a viděl, že se bojí, ale pistoli držela pevně a rozhodně mířila na jezdce, který vypadal jako člověk, ale oba věděli, že jím nebyl. Nebyl živý, ale nevypadal jako ubohá oživená mrtvola, které vytvářejí oživovači v parodii na život.
Muž na koni vypadal velmi živě. Jeho oblečení působilo moderně, z náprsní kapsy jeho kožené vesty visel zlatý řetízek kapesních hodinek. Na druhé straně hrudi byl připevněn odznak šerifa smrti a Leveticus tak konečně poznal, že mohl kdysi, nedávno, být živoucím, dýchajícím, teplokrevným šerifem Cechu. Nyní neměl duši. Jeho tvář odhalená jen v úzkém pruhu nad šátkem, který zakrýval spodek obličeje, byla bledá, ale neměla podivnou barvu oživené mršiny, jejíž krev byla spojena s nekrotickou kapalinou a kůže odumírala. Zde stále tekla krev. Ale nedostatek duše ji zanechal do jisté míry nevýraznou. Leveticus cítil to prázno ponechané v prázdné nádobě, která kdysi obsahovala šerifovu duši. Vydávala jasně světélkující duchovní energii, která proudila hřbitovem. Ta prázdnota toužila být zaplněna. Leveticus, vědom si nerovnováhy a věčného zápasu směřujícímu k entropii, viděl touhu po rovnováze vyhledávané uvolněnými duchy Malifaux.
Kůň ve svém klidu také vypadal nepřirozeně, jakoby zpola spal. Boky se mu zdvíhaly dechem, ale jejich lesk byl pryč, každý chlup jeho srsti jakoby neměl žádnou barvu a byl stejně bledý jako jezdcova kůže. Jeho dlouhá hříva byla rozcuchaná a náhodně odstávala od lebky. Na zádech podél páteře byly silné ostny podobné trnům vyčnívající z masa.
Jezdec znovu promluvil a jeho hlas byl jako pískající vítr přinášející ozvěnu vzdálené bouře. Alyce netušila, co říká. "Rozumíš tomu?", zeptala se Levetica.
"Ne, mé dítě. Nemám ani to nejmenší ponětí".
"Říká, že vy jste klíč", ozval se vysoký hlas mladé dívky zpoza Alyce.
Leveticus zůstal klidný, ale Alyce, obvykle připravná k boji a ve svém mládí velmi ostřílená, vyskočila a obrátila se čelem k dívce stojící za náhrobkem hned u ní. "Jessico!", řekla, když poznala jednu z prázdných sirot, které Leveticus získal a svázal jako kotvu mezi tímto světem a svítícím zásvětím. Jessica by tu neměla být, pomysleli si oba, ale když se Alyce chystala nevšímat si dívky a obrátit se k působivému protivníkovi, objevil se za ní ještě děsivější kůň a jezdec zahalení hlubokou temnotou a ve slabém světle ranního slunce se zalesklo brnění ztmavlé působením věků. Tento kůň postoupil kupředu, až bylo vidět maso visící na odhalených kostech, zkažené a dlouho mrtvé. Mrtvá kopyta zaduněla na zemi a natáhla drát, který tam Alyce umístila dříve, pro každý případ. To spustilo mechanismus skrytý pod blízkým stromem a uvolnilo silnou větev nataženou kolem kmene. Pod takovým napětím sebou věetv švihla s dostatečnou silou, aby to člověku zlomilo krk. Letěla příliš rychle, než aby se mrtvý jezdec vyhnul, a zasáhla ho přímo do hrudi. Nepohnul se a větev doň narazila, jako by to byla dobře postavená zeď. Jakoby si toho vůbec nevšiml, přestože by měl mít zlomená alespoň svá odhalená žebra. Jeho kostlivá ruka odstrčila větev stranou, kde se ještě chvíli třásla.
"Našel mě", pravila dívka a její hlas byl stejně klidný a monotónní jako vždy.
"Ano, má drahá", řekl mladé paní, kterou připravil jako možnou nádobu. "To jsem si myslel". Leveticus vždycky přemýšlel, proč byla změněna o tolik snadněji než ostatní, téměř ochotně se vzdala svého ducha pro jeho nekromantská umění. Byla již spojena se smrtí a zatracením, uvědomil si. Už dávno jí bylo souzeno, aby ho nalezla, přestože si vždy myslel, že on našel ji. Celou dobu, kdy přemýšlel o Jessice jako o nástroji své moci, nespustil oči z bledého jezdce, který k nim dorazil první.
Alyce vrhla na Levetika nervózní pohled. "Tys o tom věděl?", zvolala.
"Ne zcela. Ale dlouhou dobu jsem něco očekával".
"Možná jsi mě mohl trochu varovat", udělala krok k němu.
Se stále nehybnýma očima natáhl svou mechanickou ruku, aby ji zastavil, a řekl: "Pokoušel jsem se".
Bledý jezdec znovu promluvil svým ostrým šepotem a Jessica automaticky překládala. "Rudá klec spadla", pravila jako ozvěna jezdce. "Roztrhla předivo mezi tímto a dalším světem". Její hlas byl monotónní a tvář bez výrazu jako vždycky. Jezdec pokračoval: "Bylo to předpovězeno. Konec nadešel. Vy jste klíč".
Alyciny oči se rozšířily, když ustoupila plánujíc útěk za Viselcův strom, pokud k něčemu dojde. Nespouštějíc své oči ze dvou jezdců proti Leveticovi nevěděla, že za ní tiše stojí třetí. Jakmile zády narazila na svalnatou hruď zvířete, prudce se otočila, aby čelila nové hrozbě, a při potácivém ústupu téměř zakopla o náhrobek. Vzhlédla k tlumeně zářícím červeným očím obludného tvora, který mohl být kdysi koněm, ale nyní vypadal spíše jako kráčející děs. Jako její, i jeho tělo bylo spojením kovu, drátů, převodů a pístů spojených trochou masa. Zafuněl na ni a ona klopýtla o krok zpět. Jezdec si ji však nevšímal, místo toho hleděl na Levetica. Neviděla jeho tvář zamaskovanou hlubokou kápí kryjící hlavu a topící se v hluboké, neproniknutelné temnotě. Silná kápě byla připevněna k roztrhanému plášti, který vlál ve větru, ale třepotal se méně, než by měl, jakoby byl o krok mimo čas, a na jezdcově rameni spočíval meč.
"Ten, kdo vkročil do éteru", zahučela Jessica.
Mohutný meč zahaleného jezdce byl dlouhý stejně jako dobře stavěný člověk, ale jeho mohutnost nebyla tím, co ji nejvíc polekalo. Pod vlajícím roztrhaným pláštěm kov meče odrážel oblohu a slunce. Ale sluneční světlo nedokázalo proniknout temnotu, která je obklopovala, a ještě pozoruhodnější byl odraz, který v rozporu s časem odrážel cestu slunce po obloze daleko rychleji, jakoby přelétlo po lesklém povrchu během vteřin a ne hodin.
"Vy jste klíč", pravila Jessica. "Konec je blízko. Mrtví se vracejí do tohoto světa. Bude bolest. Bude utrpení. Vy jste vzhůru, jak bylo předpovězeno".
Leveticus si zpod svého obočí prohlížel bledého jezdce. Zeptal se: "A já? Jaká je má role v tom všem?"
Jessica promluvila, když bledý jezdec řekl: "Povedete nás". Pak promluvil zahalený jezdec a jeho hlas zněl jako skřípějící kameny, načež Jessica pravila: "Ale nejprve musíte zemřít".
Jeho pohyb kupředu byl tak překvapivě rychlý, že Alyce neměla vůbec čas se pohnout a udělat cokoliv na jeho obranu. Jeho velký meč, nyní neobvykle odrážející noční temnotu, snadno prosekl Leveticův trup. Leveticus se podíval dolů na temnou čepel čouhající mu z břícha. "Ach, sakra", zachrčel a z úst mu crčela krev. "Nenávidím tuhle část". Čepel se ponořila hlouběji a téměř ho rozpůlila v pase. Zahalený jezdec škubl rukou a vytrhl meč z Leveticova těla, které padlo mrtvé a jeho krev volně proudila pod Viselcův strom. Jeho kořeny krev žíznivě pily a vsákávaly je do sebe stejně rychle, jako vytékala z obrovské rány v trupu.
Alyce stála mezi stromem a Leveticem a její pistole zazvonila.
* * *
Jelikož tam byla Jessica, měl pár chvil na splnění jejího nekromantského cíle, pro který ji připravil. Již mohl cítit neodolatelný tah vlekoucí ho neúprosně k té pohodlné a věčné blaženosti, kde se připojí k mnoha hlasům a myšlenkám všech těch, kteří již nalezli útěchu v duhovém světě éteru. Ale on nebyl připraven. Narozdíl od mnoha těch, co zemřeli předtím, než byli připraveni, Leveticus nalezl odpovědi na otázky týkající se života a smrti. Jako někdo, kdo poznal radost opačného světa a zřekl se jeho vábení, on jediný ovládl návrat k životu, který opustil. Poprvé to udělal už před dlouhou dobou. V té době měl vizi, která musela být naplněna, a dívku, kterou miloval, co potřebovala jeho ochranu a rady. Nyní, po tak mnoha letech, bylo mnoho jeho původních plánů naplněno, nebo, jak byl nucen připustit, zapomenuto. A dívka? Jak se nahromadila desetiletí, musel si také připustit, že možná byla také pryč, přestože se sám sebe snažil přesvědčit, že tam byla stále s ním, tak čistá a nevinná a zdravá jako vždy.
Čas se zprohýbal, zatímco on prodléval mezi světy. Natáhl se v trpělivém ploužení a on si je mohl uvědomovat, ty ve světě živých, pohybující se jako líní, malátní slimáci, z jeho pohledu ironicky jako přízračná zjevení, přestože to byl on, kdo byl přízrakem bez těla.
Musel se pohybovat rychle, pokud měl Alyci zachránit před jezdci. Viděl Jessicu vyznačit cestu, její duše z ní byla vytažena a napjala se z tohoto světa do éteru. Byla tenká, křehká a téměř nepostřehnutelná, ale on ji uchopil svým duchem a pevně sevřel, jak ho velké prázdno éteru stahovalo do svého teplého lůna. Pak, udržuje si svůj důvtip, vůli a cíl, se vydal zpět, táhl svého unaveného ducha zpět z toho krásného místa ruku za rukou zpátky do chladného a umírajícího zvěta, do prásné nádoby Jessiky, aby znovu ožil.
Pohybovali se tak pomalu a on byl nyní, ve smrti, tak rychlý, ale na světě stejně uplyne příliš mnoho času, než se dokáže vrátit. Bude to trvat dlouho, velmi dlouho. A bude to nesnesitelné.
Když se chytil toho slabého vlákna, které ho spojovalo s dívkou, uvolnil své pouto smrtelného světa a svého života a připravil se být pohlcen éterem. Jak jeho duch proplouval ke světlu v tunelu, prohnal se kolem šedý, mlžný obraz zahaleného jezdce vytahujícího svůj meč ze zbytků těla, které už nemělo žádný užitek. Zhoupl se před Levetikovým duchem, pomalu, ale jeho vlastní duch se po jeho průchodu zastavil. Zbraň, tam ve skutečném světě, by neměla mít žádný účinek na něj ani na stíny, k nimž nyní patřil, ale zasáhla průhledné duchovní vlákno a táhla ho za sebou. Jakmile meč dokončil svůj oblouk, vlákno se napjalo a zesílilo. Zachvělo se v prostoru před ním, jak se pohyboval po jeho délce míře do věčné propasti, a stále pomaleji se chvělo, jak se jeho duch blížil k meči. Rychlé myšlenky se protáhly do vteřin, a ty se protáhly do minut.
Jezdcův meč se začal stahovat, ale Leveticus nemohl dělat nic, krom toho pevně se držet vlákna. Pokud by ho pustil, byl by navždy ztracen v prázdnotě.
Dodal si odvahy a pokusil se zavřít oči, ale to na tomto místě nebylo možné. Vnímání již neprocházelo tradičními smysly.
Meč se nestáhl dost rychle a Leveticus do něj narazil. Při tom vlákno prasklo a konečně uvolněné odlétlo k éterické propasti.
Okamžitě věděl, že by byl ztracen ve věčné prázdnotě. Neměl jak to tentokrát zastavit a pokoušel se zachytit vzpomínku na svůj život, který z něj byl právě definitivně vytrháván. Ale ta nepřišla. Ani na dívku, kterou tak miloval.
Ale jeho duch zasažený mohutnou zbraní zahaleného jezdce, který existoval v obou světech najednou, nepokračoval k éteru. Místo toho jakoby narazil na pevnou zeď a odrazil se zpátky. To byla další nemožnost, kterou přidal k matoucím okolnostem, jež ho postihly.
Panika sílila. Blízko něj nebyla další vlákna a žádná z jeho prázdných nádob připravených přijmout ho, vrátit mu jeho život, nebyla dost blízko, aby ji zachytil. A zdálo se, že se zachytil na tom stinném místě, kde obrazy jezdců, Alyce a Jessiky byly jen mlhavé a snové vize. Obrysy a tvary těch v tom světě, ve skutečném světě Malifaux, se rozmazaly a napjaly, rozechvěly se natolik, že bylo obtížné rozeznat jednu věc od jiné.
Neměl srdce, které by bilo v rytmu s jeho rostoucí úzkostí, což jen dodalo jeho pocitu odloučení a izolace.
Když se k jeho nehmotnému přízraku naklonila jezdcova tvář, vyjasnila se a jakoby hleděla přímo na něj, chtělo se mu zaječet nebo prchnout, ale nemohl udělat ani jedno. Byla to chladně jasná tvář bledého jezce, uvědomil si, hleděla na něj očima bez duše z toho jiného světa. Ostatní dva jezdci také přišli blíž a jejich rysy se zostřily. Promluvili mezi sebou v cizím jazyce, který neznal. Předtím si myslel, že to byl prastarý jazyk nezrozených, ale nyní si uvědomil, že byl zcela jiný. Radili se mezi sebou a on si byl jist, že řeší jeho rozsudek. Možná se koná jeho poslední soud, pomyslel si. Tribunál jezdců smrti, kteří byli vysláni odtáhnout ho do pekla za to, co udělal?
Zasloužil si to, to bylo jisté.
Bledý jezdec k němu promluvil a jeho hlas byl děsivý a panovačný. Následovala slabá ozvěna Jessiky donesená do tohoto světa jako sen. Nebyl si jist, co říkala, ale zdálo se mu, že jí rozuměl: "Musí být potrestáni. Přinesli nerovnováhu". Její hlas byl příliš slabý, příliš vzdálený, a příliš monotónní, aby dokázal skutečně rozumět. Byla to jeho chyba, vyrvání jejího ducha ji učinilo netečnou. Možná říkala: "Povedeš nás. Přinést konec", ale nemohl si byl jist.
"Jak?", zeptal se, jelikož právě nemohl dělat téměř nic.
"Jdi k ní", pravil jezdec.
"Ke komu?", otázal se, ale již to věděl a odpověď se mu nelíbila.
"Tomu, kdo řídí život".
Jeho duch sebou trhl, prolétl tím mlžním světem bez hmoty jako kulka, přestože si to nepřál. Ve skutečnosti se snažil zastavit let, který ho vedl zpátky do bažiny a k babizně - jedné z mála lidí, která si mohla zasloužit smrt a zatracení ještě víc než on sám.
* * *
Nedošlo ke zpomalení, prostě náhle zastavil. Během několika okamžiků překročil mnoho mil, a pak se prostě zastavil. Pohyb a jeho náhlý nedostatek s ním přirozeně fyzicky neotřásly, pohyb proň nyní byl jen prostý pojem, přestože se jeho mysl snažila vnímat to, co mohl očekávat či chápat o pohybu, což přidala k této cizí zkušenosti.
Jeho okolí stále zaplňovala stinná mlha s nejasnými a smíšenými obrazy ze světa živých existujícím mimo jeho plné chápání. Stále viděl nejasné tvary listoví, hustého a plného života. Cítil jej ještě silněji v tomto světě mezi životem a smrtí. Byl v srdci bažiny.
Najít Zoraidu bylo téměř nemožné, zejména nyní, s jeho viděním světa tak plného nehybnosti a zmatku. Ale jeho zrak se pomalu začal zaostřovat a kousek po kousku mu umožňoval vidět něco z jeho okolí, pokud zůstal v klidu. Před ním, nyní si byl jist, byla její chatrč zdvižená nad bažinu na silných kládách pokrytých vinoucí se révou, která jakoby dychtila dosáhnout ženy nahoře. Viděl životní auru vyzařující z ní jako lehká zelená záře. Živí měli auru pulzující a tepající a on ji viděl, ale jen ve své mysli. Bylo to jako vidět sílu dušekamu, uvědomil si, a konečně pochopil, jak logické to bylo. Jen málokdo dokázal tu sílu vnímat, i když jeden drželi v rukou, mnohem méně jich chápalo, jak nasát uvolněnou moc kamene do své bytosti, připojit moc ke svému vlastnímu duchu a spoutat ji. I když v ruce rozdrtili mléčně bílý kámen, necítili nic než krátký otřes, jakoby zásah statické elektřiny. On nyní cítil vše kolem sebe. Veškerou životní energii, která ho vzrušovala a volala naň.
Chápal problém s "viděním" kolem sebe, vizuální stopy byly tak zmatené, protože se snažil vidět věci z lidské perspektivy, očima, které už neměl. Zaměřil svou moc na duchovní energii obklopující živé věci, což mu umožnilo vidět daleko ostřeji, přestože to zpočátku vypadalo jako snažit se číst knihu a přitom šilhat, což ho mátlo, když se snažil zaostřit zrak.
Po levici, na okraji vnímání, blízko hromady bahna a špíny, kde povrch zamrzl, viděl jasně zelenou záři někoho zjevně naplněného silným životem. Nepochybně stále mladý a plný života, plný energie mládí. Ale blízko Zoraidiny chatrče by neměl být žádný mladík a nezrození nevyzařují stejně jako lidí, protože jejich životní síly směřují zcela jiným směrem. Soustředěněji studoval tu zářící postavu a slabé rysy mladé ženy se pomalu začaly vyjasňovat. Byla krásná, což ho potěšilo. Další potěšení vyvolal její nedostatek oděvu, i přes ledový chlad. Její trup a boky pokrývaly jen hadry zanechávající většinu její kůže k průzkumu jeho dychtivým očím. Vznášela se ve vzduchu téměř stopu nad zemí díky zelené záři života, která z ní vyzařovala a zároveň k ní byla přitahována z bažiny. Hlavu měla zakloněnou a hebké paže roztažené, což přitahovalo jeho pozornost ke každé ženské křivce.
"Ehm", promluvil. "I ve smrti mám čas na krásu jako je tato", zasmál se nalézaje pobavení i ve svém vilném chtíči.
Ve svém nehmotném stavu nevěřil, že by mohl být slyšen či viděn, ale dívčina hlava se obrátila k němu a otevřela oči, jasně zářící tou samou pulzující energií, která ji obklopovala. Když promluvila, její hlas byl zvučný a naplněný mocí. "A ty ses ani trochu nezměnil, starouši", pravila, až sebou trhl.
Jak ho mohla vidět? Slyšet? Poznat?
Zlověstně se usmála, stále na něj hledíc zářícíma očima.
"Kdo? Kdo jsi?", zeptal se.
Zasmála se, hlasitě a srdečně, a její hlas byl hluboký a smyslný. Snažil se nemyslet na to, jak opojná byla. Její vlasy byly pevně stažené a uvázané do drdolu, aby husté černé lokny nepřekážely, přestože jí několik zatoulaných pramenů spadalo podél tváří. Kolem ní poskakoval hmyz, obojživelníci a malí bahení plazi a on si konečně uvědomil: byla to Zoraida.
"Nerozumím", promluvil, zmatený jejím mládím a, zaváhal při tom pomyšlení, její krásou.
"Říkal, že přijdeš", pravila mladá Zoraida.
"Kdo?", Leveticus byl stále podrážděnější. Jeho mysl byla vysílena a on prošel takovým množství emocí za tak krátkou dobu, že neměl chuť na další zážitky. Chtěl jen odpovědi. "Kdo?", požadoval, a už se nesoustředil na to, jak mluví, o to méně jak ho může slyšet.
"Zahalený jezdec".
"Rozumíš jim?"
"Ne. Ale 'Leveticus' říkají dost dobře. Předpokládala jsem, že tě sem přivedou kopajícího a ječícího".
"Přišel bych sám".
Znovu se zasmála. "Vidím, že pro tebe mají jiné plány. Sundali z tebe ty ošklivé části", pravila majíc na mysli jeho mechanické paže a orgány, které shledávala tak odputivé. "Jen ryzí muž". Znovu se zasmála, hřejivě a jasně, ale on rozpoznal známý přízvuk, který se stával suchým a ostrým a změnil se nakonec v chechtot stařeny.
"Velmi vtipné. Proč se to stalo?"
"Ach, jak se strany mění. Teď po mně Leveticus žádá odpovědi. Jak lahodné. Jak vzrušující. Jsem ještě překvapenější, než žes mě nepoznal. Není to ta vzpomínka na mě? Jak jsi mě před dávnou dobou našel?"
"Ne. Zapomněl jsem. Zapomněl jsem na všechno o tobě".
"Lži. Jak jsem řekla: vůbec ses nezměnil".
"Jen mi řekni, co se děje?", vyprskl. Záře v jejích očích se pomalu ztrácela, vracela se hluboká temná hnědá, která si ho prohlížela daleko vřeleji, než co k němu skutečně cítila. "A žádné lži. Žádné manipulace. Jen pravdu".
"Ale", řekla, ušklíbla se na něj a přilétla blíž, palce klátící se pod ní. Zatlačil z mysli svůdný obraz jejích kotníků, lýtek a stehen, a zlobil se na sebe, že je jí tak rozrušen. Bylo to velmi těžké. "Pravda je jen pojem. Manipulace je jen povzbuzení jiného udělat rozhodnutí, které chce udělat. Svobodná vůle".
Jezdci přicházeli, věděl. Slyšel je, nebo je cítil, uvědomoval si je, jak k nim cválají.
"Možná mi tě dali, věděli, že tvůj duch je stále velmi silný, naplněný přetrvávající mocí éteru, kterým kráčíš znovu a znovu. Ale nemáš moc se mi ubránit. Představ si, jak snadno snadno tě mohu vzít, vložit tě do své duše a nasát jako dušekam". Věděl, že nelhala. Mohla by to udělat. Kdokoliv, kdo ovládl použití dušekamů, mu to nyní mohl udělat. Nemohl uniknout. Stále nemohl ovládat svůj pohyb a pouze se vznášel na místě zoufale doufaje, že to neudělá. Být vstřebán do jejího ducha, být jí pohlcen, to bylo odporné, navzdory půvabu jejího nového těla. S úšklebkem pravila: "Ale nasát tě do mého ducha zní velmi odporně, přestože bez všech těch mechanismů vypadáš o dost lépe". Byl to podivný odraz jeho vlastních myšlenek a on přemýšlel, zda dokáže číst v jeho mysli tak, jako dokáže číst v kartách.
"Myslím, že tě mám naučit, co jsem se dozvěděla", pokračovala, "ačkoliv si nejsem jistá, jaká je tvá role v tom všem".
"Říkali, že je mám vést. Přivést je na konec. Potrestat ty zodpovědné za nerovnováhu". Jeho slova zahnala úsměv z její tváře a zdálo se, že ji skutečně šokovala.
"Možná", pravila nakonec. "Možná to je přeci jen tak".
"Nemyslím, že je můžeme zastavit. Ne vědomě. 'Svobodná vůle', říkala jsi. Je legrační, že někdo jako ty, vlastně my, stále můžeme věřit ve svobodnou vůli. Osud ovládá všechny naše činy".
Pokračovala ve svých myšlenkách: "A vyvolání naší svobodné vůle, zvratů osudu, nás vede k tomu, že musíme čelit konci. Konci, který musíme způsobit".
"Co mě máš naučit?"
Znovu se usmála, když je tři jezdci hledali, dva zářící duchy čelící jeden druhému v chladné bažině. "Nejsem si jista, co doufali, že tě naučím. Ale měla jsem v úmyslu naučit tě, jak zastavit tyranskou entitu".
"Nemyslel jsem si, že je to možné. Pokoušela ses to udělat Prosinci s dívkou a jejím mečem. Selhalo to. Ve skutečnosti, myslím, že ho to jen naštvalo".
Zoraida přikývla, ani se nesnažila obvinění ze selhání bránit. "Řekla jsem 'zastavit'. Už si nemyslím, že mohou být zabity. Ne způsobem, jakým my přemýšlíme o smrti. Ale toto dává smysl, tvá role v tom všem. Jsou jako ty".
"Co? Já? Jak?"
Chladně si ho prohlížela odsuzujícíma očima. "Ano", řekla, přimhouřila oči a sešpulila rty. "Jako ty. Nejsou fyzičtí. Už ne. Ani když přijme fyzickou podobu jako Prosinec v Kytheře nebo Mor před pár měsíci. Čerpají svou moc z éteru a z nás, jako ji my čerpáme z kamenů". Podívala se jinam přemýšlejíc, a pak promluvila spíše k sobě. "Je to to, co stalo tomuto světu? Spolkli jej, ducha za duchem?" Zdálo se, že vyskočí, oči se jí rozšířily. Pohlédla na své ruce a na zářící spirituální energii, kterou čerpala z bažiny, pohlcovala ji a nasávala do své bytosti. Sklonila hlavu, jakoby byla zahambena svým novým pochopením. Obrátila se zpátky k němu, rozzlobená, ale na sebe. "Jsou jako my. Jako my všichni. Čerpáme moc bez ohledu na naše činy. Není divu, že musíme zaplatit". Pohlédla na jezdce a jejich nepřirozené oře za vznášejícím se zjevením Levetika. "Ale nemám v úmyslu odejít bez boje. Nemám v úmyslu zaplatit víc, než musím". Obrátila se zpět k Levetikovi. "Dušekamy jsou snadné", pravila. "Držíš je, rozlomíš je, uvolníš duchovní energii, kterou zadržují, a pohltíš ji. Ale ty, víc než kdokoliv jiný, víš, že to není zdrojem největší moci".
"Éter", řekl.
Přikývla. "Éter".
"Byla roztržena. Látka oddělující jej od tohoto světa a od Země. Jeho moc se vylila na toto místo. Ale pro tyrany. Posiluje je, protože tento svět se stal tak prázdným. Není tu dost toho, co by nasytilo apetit tyranů. Potřebují moc éteru, aby jim dala sílu. Takže mohou povstat. Stát se nezávislými na životě a světě živých, ale ne ztracenými - pohlcenými nekonečností éteru. Odolat tomu, nakrmit to, ovládnout to místo".
"Ale nejsou jediní, kdo tu moc může použít. Naučili jsme se používat dušekamy", pravila s úsměvem. "Toto můžeme použít také. Odčerpat to ze světa, zatímco se to vsakuje do jeho struktury".
"Ale oni to již používají. Cítím to. A už vědí, jak to používat".
"To je pravda. Ale my jsme s nimi spojeni, přestože to nevíme. Vybrali si nás. Používají nás. Jako si často vytváříme nebo vyvoláváme totemy, které nám umožňují vést skrz ně naši moc".
"Já ne. Nejsem blázen".
Znovu si ho prohlížela. "Ne, ty ne. Nikdy nepoužíváš totem, jako zbytek z nás. Proto jsi byl vybrán, řekla bych. Jsi spojen s životem a smrtí, ale nikdy jsi neměl nutkání spojit se se zhmotněním své vlastní spirituality? Žádný tyran tě nenašel, nevysál z tebe tvou moc, že? My můžeme nasávat moc nejen ze světa zaplaveného touto duševní energií, my si můžeme vzít z nich, ovládnout ji. Jako oni doufají vysávat ji z nás a pohlcovat nás, kráčet mezi živými podmanením našich těl a myslí".
"Myslíš, že se to můžeme naučit?"
Ukázal na své vlastní tělo, na které se tak rád díval. Krátce přemýšlel, proč jí nebyla zima. Zjevně toho na sobě moc neměla.
"Proč jsi se udělala mladou? Nemluvě o tom jak".
"Potřebovala jsem se vrátit do dřívější doby, když jsem jinak ovládala osud. Než se vlákna příliš zamotala. Když jsem viděla tkaninu jasněji. Nezamýšlela jsem stát se mladou".
"Dobře. Shromáždíme najednou více éterické moci, než kdy dřív. A co pak? Jakmile se naučíme, jak to udělat, budeme bojovat s tyrany? Naučíme všechny ostatní, jak to udělat?"
"Nevím. Začneme učením se, jak zhmotnit tuto moc a stát se něčím ještě větším. Uvidíme, zda to dokážeme ovládnout".
"Něco v tom je pro tebe. Vždycky něco splétáš".
"Ano, vždy něco".
Poslouchal ji, zkoumal, zda může pohltit éter zaplavující svět od události. Více než kdokoliv, to věděl. Nyní, bez těla, jen duch uzavřený ve světě živých, mohl viděl éterická jezírka tvořící se kolem nich. Kolem všech věcí. Toužil být součástí toho velkého společného hlasu, od kterého byli nyní odděleni.
21. prosince
Minuty před zimním slunovratem
Rasputina si klekla na okraj útesu blízko bodu, kde vyšplhal Joss, a také tam, kde ho skopla, aby umřel na ztrátu krve či podchlazení. Přirozeně měla Josse zabít, stejně jako zabila kněží. O zabíjení neměla nejmenší pochybnosti. Už ne. Část z ní přemýšlela proč. Mučila ho a nechala ho na pokraji smrti, ale tam se zastavila. Mara se jí postavila a zachránila ho. Proč to dopustila, o tom od té doby dlouho přemítala.
Možná zkoušela samu sebe. Aby viděla, zda se dokáže zastavit. Aby zjistila, že se stále dokáže ovládat.
V chrámu byli další kněží, které plánovala vzdělat. Muži, kteří použili svou spojenou moc k utiskování žen přivolaných Prosincovým hlasem, jako byla i ona. Věděla, že i ona mohla padnout za oběť jejich pochybné snaze udržet tyrana Prosince před naplněním jeho pradávných intrik. Byla to lež, kterou si namlouvali, až jí sami uvěřili. Přemýšlela, co mohli dokázat, pokud by se rozhodli dívky vést, naučit je použít jejich značnou moc, aby se společně postavili Prosinci.
Klečela a holá kolena měla zabořena ve sněhu. Němé a akolyté věřili, že medituje. Uplynulo mnoho dní od doby, kdy naposledy jedla. Voda, kterou jí dávali, zmrzla, jakmile se dotkla jejích rtů, ale stejně jí vkládali zmrzlé kousky do úst v naději, že to bude stačit. Kůže jí značně zbledla a byla chladnější na dotek i na pohled. Její kožený plášť za ní jemně vlál odhaluje holou kůži ramen. Chlad na ni už nepůsobil. Už nějakou dobu. Zmrzlé žíly, kroutící se úponky modrých linek pod kůží, se vinuly z pod okraje živůtku přes hruď a ke krku. Pod kůží byly nezřetelné, ale každým dnem viditelnější.
Jeden z nižších kněží přišel z hlubin stínu v jeskyni. Byl vystrašený a plížil se podél zdi v naději, že zůstane nepovšimnut. Jedna z němých starajících se o Rasputinu se zvedla a připravila se k boji. Výraz na tváři a v postoji jasně vyjadřoval její záměr. Nebyla tak vzdorná ani vycvičená jako Mara, ale v nedávných měsících se stala daleko sebevědomější, od doby, co je Rasputina osvobodila. Přitiskl se zády ke zdi. Němá ho poznala, když vystrčil hlavu z temnoty. Byl na Rasputinině seznamu, přestože ne tak přednostně jako jiní. Pravděpodobně to tušil a skrýval se hluboko v nitru hory, v nějaké nepoužívané a zapomenuté komnatě. Našli by ho, až by pro něj Rasputina poslala. Nyní se objevil, když slyšel zvěsti, že Rasputina možná opustila konkláve, jelikož už celé dny žádného dalšího kněze nepovolala.
Němá se k němu vydala, aby ho poslala prchnout zpátky do srdce hory a čekat na svůj čas před Rasputinou. Ruka druhé přítomné ženy se dotkla jejího ramena a zastavila ji. Naznačila jí, aby počkala. Němé se velmi rychle naučily mezi sebou komunikovat a téměř nepostřehnutelná gesta a výrazy tváře jim umožňovaly okamžitě sdílet své myšlenky. První dívka pomalu přikývla znepokojeným souhlasem, a přestože byla stále rozzuřena, pokynula knězi, aby vylezl. Druhá ukázala na druhou stranu za Rasputinu, útes měnící se o nějakých dvacet stop níže v cestu.
Sledoval je zevnitř, nepochybně odhaduje jejich sílu proti své vlastní. Také přemýšlel, zda si s ním Rasputina hraje a zda vyskočí, když to nebude čekat. Téměř podlehl strachu z bolestivé smrti a vrátil se do své skrýše pod horami. Ale to by vedlo k jeho nevyhnutelné smrti a on to věděl. Zdráhavě vystoupil do světla. Šilhal a mrkal stíně si oči proti záři sněhu a ledu. Přestože byla vířící masa mraků na obloze tmavá, od září nevylezl z temnoty. Od doby, kdy přišla ona.
Němá, s chladným a vzdáleným výrazem, znovu ukázala k okraji útesu. V zoufalství se vynořil s nadějí na únik, a nyní mu dívky nařizovaly odejít, vyháněly ho, a on zaváhal a pohlédl zpět. Prosincův kult obýval zdejší pradávné jeskyně více než rok. Ale v jeho stopách zůstával pocit strachu. Toužil po pohodlí konkláve, skupiny zasvěcené Prosinci. Ale odmítal si připustit, že ještě víc toužil po příslibu moci, která před ním visela. Ta byla pryč. Ona je připravila o moc a postavení. Když se ji vyšší kněží rozhodli umlčet, jednala, zmrazila je do ledu. Jakoby před nimi byla varována. A oni oslavovali její příchod, byla to předzvěst moci. Ztracená, osamocená a blízká smrti po svém útěku z Kythery neměla být schopna zdolat cestu na horu. Ale zvládla ji. Sama a bez průvodce a bez tušení o skrytém chrámu.
Jen ona a podivné chlupaté zvíře, kterému říkala Wendigo. Plaché zvíře ovšem prchlo ve chvíli, kdy padla vyčerpáním na tom samém místě, kde nyní klečela.
Před pouhými pár měsíci si myslel, že ovládnou Prosince pomocí jejího ovládání. Jejich moc a iluze nadvlády byla smetena během pár hodin po jejím probuzení toho osudného dne osvobození.
Bázlivě se přiblížil. Bez toho, aby ho ostatní kněží naplnili svou tajemnou mocí, ho mohla jakákoliv němá bez problémů zabít. Zjevně to věděly a beze strachu ho sledovaly.
Teplota se každým krokem k Rasputině snižovala. Narozdíl od němých neměl žádnou přirozenou ochranu proti chladu, proto si přitáhl svou medvědí bundu. Minul Rasputinu, aniž by na ní pohlédl. Na okraji zuřil přímo za ním vítr a on cítil jeho nepřirozenou sílu zmítat jeho oblečením. Vytáhl mu všechno teplo z palců a on věděl, že dole ho čeká ještě větší mráz.
Znovu se obrátil ke vstupu do chrámu, stále nechtěje odejít. Když se obrátil, Rasputininy oči se otevřely a aniž by zvedla hlavu, zadívaly se na něj. Nepohnula se, aby zaútočila, ale zvěsti o jejích nepopsatelných způsobech mučení stačily, aby ho nepříčetně vyděsily. Už neváhal a vrhl se přes převis do vichřice. Okamžitě byla ochromen a síla vichru ho vrhla na rozeklané skály. Pochopil, že nemůže přežít zuřivost této nepřirozené síly, a přepadlo ho zoufalství. Doufal, že zahyne rychleji a mírněji, než jaké by se dočkal smrti z nelítostných rukou Rasputiny.
Akolyté říkali, že po všechny dny, kdy klečela pod divokým temným okem bouře, byla v tranzu, že o nich ani neví. Nebyla to pravda, přestože její vnímání se měnilo. Mluvila s Ním, s Prosincem. Vysmívala se mu, hrozila mu. "Jsi slabý", opakovala znovu a znovu. "Já zesílila".
PRO NĚKOHO JAKO JÁ NEJSI NIC.
"Lžeš. Ty to víš a já vím, že to víš. Slíbil jsi konec hladu. Hodování, dokud nebudeme nasyceni. Hodovala jsem na slabých i bez tebe. Pohltila jsem jejich vnitřní jiskru, plnější než dušekam. cítila jsem tě tam, hladového, čekajícího, až se z nich také nakrmíš. Ale nenechala jsem tě".
VEZMU SI CO CHCI.
"Pak si vezmi mě. Pokud to dokážeš", popíchla ho. "Posmíval ses Morovi, říkal jsi, že byl netrpělivý a to bylo jeho zkázou. Že znáš cestu k pozdvihnutí. Bál ses, že poznám pravdu, a já ji poznala. Jeho selhání nenechalo otevřenou cestu pro tebe, ale pro mě. Osvobodilo mě. Moc Události mě naplnila a já ji pohltila".
Tehdy otevřela oči a pohlédla na kněze na okraji útesu.
"Toužíš po ní. Žízníš", řekla, když se kněz vrhl do vyjícího vichru dole. "Cítíš jeho ducha a hladovíš ve své bezmocnosti. Nebyl to Mor, jehož netrpělivost byla jeho zkázou. Byla to tvoje".
HODOVAT NA NICH. KDYŽ TĚ POHLTÍM, BUDOU MOJI. NENECHÁM Z TEBE NIC NEŽ SKOŘÁPKU.
Nevšímala si ho. "V Kytheře jsi nebyl trpělivý. Nabrals podobu, a to tě stálo všechnu energii, cos získal za poslední století. Ale oni zavřeli trhlinu a nechali tě zoufale toužícího po další. Plného bolesti. Otevřeli ji znovu a nakrmili tě těmi duchy. Byl jsi blázen. Bál ses, že ji znovu zavřou, že? Stal ses Wendigem a oni tě téměř zničili".
TO NIKDO NEDOKÁZAL.
"Ale to nebyl konec tvých chyb. Už jsi byl v mé hlavě. Říkal mi lži. Oslaboval mě. Ale já jsem nebyla slabá, a tys to také věděl". Čekala na jeho odpověď, když myslela na obraz malé dívky přetrvávající stále v pozadí její mysli, stále jí trýznící. Neřekl nic. "Napadls mě. Myslel sis, že si mě podmaníš. Abys chodil v mém těle, protože Wendigo se od tebe oddělil. Ale byls slabý", zavylá náhle ve své mysli.
TEĎ ZNOVU CHODÍM. JÁ JSEM WENDIGO. Promluvil stejně klidně jako vždy, jen šepot ve větru, ale ona slyšela strach, který se tak zoufale snažil skrýt.
Už nemluvila v mysli, ale vykřikla nahlas: "Wendigo, Bouře? Je to jen bledý obraz moci, jak jsem očekávala. Poslouchá Sněžnou jako ty budeš poslouchat mě!"
Neřekl nic, ale cítila ho ucuknout při zmínce o mohutném surovci, který kráčel mezi nimi.
Vstala ovládajíc svůj strach a vztek. Povolala duchovní síly, které celé ty měsíce pohlcovala, a obrátila se na němou, která sdílela její úzkost, ale byla připravena bojovat. Rasputina řekla: "Jdi dolů. Shromáždi naše sestry. Novice i kněze také, pokud je dokážete najít. Dejte jim vědět, že se mě už nemusí bát". Dívka rychle vyrazila, ale Rasputina ji zastavila řkouc: "Není třeba spěchat. Prosinec si pro mě nepřijde. Já půjdu po Něm". Oči němé se rozšířily, ale přikývla. Povzbudila ji Rasputinina moc a sebevědomí. Rasputina se obrátila k druhé dívce. "Přiveď sem Sněžnou. Buď připravena. Možná bude potřeba zabít Wendiga a Bouři, pokud se mi Prosinec poklidně nevzdá". Sevřela zuby a zavrčela. "Ty a tvé sestry ochutnáte jeho maso. Uhasíme naši žízeň Jeho duchem. Bude to hostina, jakou si nedovedete ani představit". Mluvila spíše k Prosinci, aby ji slyšel. Doufala, že její činy nezůstanou pozadu za jejím chvástáním. Byla naplněna duchovní energií kněží, což jí poskytlo pochopení, jak použít moc proudící do tohoto světa z díry po Události. Musela však být opatrná, protože Prosinec bude pokračovat v krmení a shromažďování své síly.
Sledovala němou běžet po římse a kolem vystupujících balvanů povolat Sněžnou a Bouři. Bylo chybou, že poslala obě dívky pryč najednou. Ve chvíli, kdy byla dívka z dohledu, udeřil Prosinec s plnou zuřivostí tyrana odhodlaného naplnit své plány na povznesení. Velká vířící masa temných mračen kroužící nad horou od jeho fyzické likvidace Viktoriiným Masamunem v troskách Kythery náhle vypustila svou nahromaděnou zuřivost. Z jejího středu vyšlehl silný sloup oslepující modré energie přímo na ni. Vítr a blesky a samotný vzduch zmrzly, když do ní narazil vztek a odhodil ji na zem takovou silou, až se chrám dole otřásl. Cítila lámání svých kostí, zatímco ji tlak drásal ramena a tváře.
Nemohla dýchat, jak ji v hrudi plál sloup energie. Byl daleko silnější, než si dokázala představit. Podcenit moc tyrana, jakým byl Prosinec, mohla být chyba, kterou nedokáže napravit.
Tělo jí se ve vlnách svírala bolest. Váha na hrudi jí bránila nadechnout se a jasně modrá energie pršící dolů byla stálá a silná a nezdálo se, že by povolila, dokud dávno nepodlehne udušení. Naplňoval ji svým vlastním agresivním duchem. Proudil jí hluboko do hrudi a spojoval svého ducha s jejím.
Jakákoli obyčejná osoba by neodolávala tak jako ona, bylo to marné tváří v tvář někomu tak mocnému. Ale Rasputina byla silná. Cítila jeho odporného ducha a věděla o jeho ohavné přítomnosti. Věděla, jak by se ji pokusil pohltit a překroutit jejího ducha do svého vlastního.
Chápala také hlad a žízeň. Ale kde by to jiné oslabilo, ji to učinilo silnějším.
Jak ji tloukl svou pradávnou vůlí, uvědomila si něco jiného. Čekal před útokem na odchod němých. Když ji naposled napadl, před měsíci, použila shromážděnou moc Události, aby ho v poslední chvíli vytlačila a zahnala ho do Sněžné, dívky možná rovnocené síly, ale umlčené Prosincovými knězi. Pokud by plně přijal Sněžnou jako svou nádobu, nikdy by se zcela nepovznesl, nikdy by nevyrostl. Ale vypuštěním své vlastní moci po Události se znovu zhmotnil ve wendigovské bouři doufaje, že dokáže ovládat ji i posílenou Sněžnou. Mýlil se. Byly to jeho mocné inkarnace, ale představovaly jeho oslabený stav. Bouře byla stejně podřízena jemu jako Sněžná jí.
Rozpoznala jeho strach, stejně jako viděla jeho myšlenky. Zprvu byly cizí, odlišné od lidského strachu. Byl tak sebejistý a hrdý, ale příliš dychtivý, a tato dychtivost jí dala naději.
Vítr byl silnější než orkán a ohlušivě hřměl.
Neschopna dýchat, stěží schopna se soustředit, byla Rasputina pohlcena vztekem a nenávistí, a její tajemná vůle byla spíše emocionální než intelektuální. Nepokoušela se zastavit jeho útok, ale přesměrovala energii proudící jí do hrudi, proměnila ji do mohutného ledového sloupu. Věděla, že jeho obrovská váha by ji okamžitě zabila. Ale cítila, že Prosinec tlak v posledním okamžiku stáhl. Nepřekvapilo ji to. Jak si myslela, nenechal by ji zemřít. Příliš mnoho ze sebe do ní investoval a snažil se ji přimět, aby přijala jeho bytost. Sloup dopadl jako dělová koule vedle ní a do boku jí narazily ledové střípky. Rychle se nadechla, jelikož váha proudu byla na chvíli odkloněna, ale on zuřivý vítr zdvojnásobil.
Měla závrať z nedostatku vzduchu, ale použila, co měla, aby ohnula energii mířící na ní a směřovala ji kolem sebe. Na chvíli ji učinila svou a vytvořila další led v podobě sloupu, který ji zdvihl ze země. Když si z ní Prosinec bral zpátky svou sílu, aby ji znovu vrhl zpět na ni, nemohl ji cílit přímo a ona na ni zatlačila svou myslí ve snaze ji odklonit, stejně jako před měsíci. Ale byl příliš silný. Ledové pouzdro a šikmý úhel pomohly odklonit plný nápor jeho útoku, ale nezachránily ji. Duchovní studna v ní přetékala její vlastní mocí nahromaděné a uložené tak, jak se to nikdo jiný na Malifaux nenaučil. Nemohla se soustředit tak dobře, jak by ráda, ale to bylo nahrazeno výlevem nenávisti a odporu, které směřovaly její protiútok. Taková moc nikdy neproudila žádným člověkem a proud energie směřující na Prosincův útok rozdělil proudící energii na chapadla. Ale její nahromaděná síla, přestože mocná, bledla v porovnání s Prosincovou. Přestože byl oslaben, když jeho tělo padlo v Kytheře, a znovu oslaben, když přesměrovala jeho pohlcující vůli do Sněžné, stále byl mnohokrát silněšjí, než dokázala pochopit.
Její vlastní malá chapadélka se vytratila a prudký sloup vichru a sloty prskající energií proti ní znovu zdvojnásobil svou sílu trhaje jí kůži. Byla necitlivá k fyzické bolesti a jen instinktivně bojovala, aby popadla dech, zatímco se jí hlava zmítala ve vichřici.
Němé se k jejímu boji připojily, ale nevěděla to. Akolyté byli také vedle ní a neúčinně stříleli harpuny do Prosincova zhmotnění. Připojili se k ní také dva kněží dodávajíce Rasputině v tranzu svou duchovní moc a tajemné pochopení, což je dohromady učinilo velmi silné. Ale přes všechnu podporu Prosincův útok nepovolil.
Němá viděla Rasputininu snahu popadnout dech a protáčející se oči. Němá skočila do proudu a stáhla útok na sebe přitahujíc paprsky energie z Rasputiny. Prosinec odtáhl útok z odvážné mladé ženy, ale kněží pochopili, co udělala a zaměřili svou spojenou vůli proti tomu. Udrželi ji další vteřinu, než si mohl Prosinec svou moc stáhnout a namířit ji zpátky proti Rasputině. Jak Prosincova moc pustošila dívčinu mysl, zmítala sebou na ledu zápasíc se svíravou bolestí. Kde Rasputina snášela jeho útok po celé minuty, zlomit tuto slabší nádobu zabarlo jen vteřiny a mysl němé zmizela pod kolosální vahou prastarého tyrana.
Její tělo se natáhlo a zkroutilo. Paže a nohy se jí natáhly a přetvořily spíše do vlka než do ženy, kterou byla. Její nehty, nyní spíše drápy, ztvrdly a zčernaly do skutečně ostrých spárů trčících z kůže. Její tvář, kdysi krásná, se protáhla a vyrašily z ní tesáky. Ležela tam přerývaně dýchajíc po ničivé změně, která ji přeměnila a pohltila. Prosincova přítomnost se již vrátila zpět k Rasputině. Němá byla požehnána Jeho přítomností, ale on ji odložil jako pouhou mrzutost.
Rasputina měla jen pár vteřin na to, aby popadla dech. V tom malém okénku pochopila, jak snadné by toto vítězství pro něj bylo. Nezabyl by ji, nemohl, ale zadusil by její dech a zlomil žebra, dokud by neupadla do bezvědomí. Jakmile by byla v bezvědomí, vstoupil by do ní ničím nerušen a přemostil by předěl mezi tím, čím byl, a tím, čím by byl. Skutečně by znovu ožil skrze ni, což by přineslo konec světa - celý by ho pohltil.
Byli tam Bouře a Sněžná. Sněžná byla hluboko v meditačních myšlenkách, spíše jako Rasputina než kdokoliv s ostatních. Paže roztažené, prsty jako trápy k zemi, bojovala s vichřicí tlukoucí do Rasputiny. Kousky ledu v Prosincově útoku se jí zařezávaly do kůže a při každé hluboké ráně vzdechla, až bylo stále těžší popadnout dech. Rasputina v rostoucím zoufalství zvedla led ze země náhlým trhnutím rukou. Led kolem ní ztuhl a nad hlavou jí vytvořil ochraný kryt. Malá komnata v ledu jí umožnila několik rychlých nádechů. Hlavu si slabostí opřela o led, zatímco sbírala sílu a zocelovala vůli. Prosincova zuřivost vytrhávala z jejího ledového obalu silné kusy a ten se rychle rozpadal, ještě než byla Rasputina připravena. Během vteřin ji nechá znovu vystavenou útoku. Povzbudila se, ale bylo toho dost málo, co mohla udělat, aby to zastavila. Bylo stále zjevnější, že jejich zápas proti Prosinci byl zcela marný. Zvedla ruku a led kolem ní sledoval její pohyb. Zakryla si před náporem tvář předloktím.
Nečekaně se kupředu vrhla Bouře a její dlouhé, černé drápy zářily v oslepujícím světle vypuštěné energie, když vytrhávala kusy ledu, aby se dostala k Rasputině. Rasputina se překvapivě obrátila a Wendigo zavyl dlouhým a burácivým hlasem. Jeho oči planuly stejně oslepující modrou energií, která do ní bila, a nyní ji osvětlily svým jasem. Jak na ní hleděly, jeho vytí ustalo a ona vydechla a stiskla si hruď, která bolela po útoku silněji, než dosud kdy pocítila. Před očima akolytů a němých se její tělo náhle změnilo. Paže se jí prudce prodloužily a tvář se rovněž zúžila a prodloužila. Vlasy zhoustly a vyrašily na zádech, podobně jako u němé, která byla krátce dotčena Prosincovou nesmírnou myslí a změnilo ji to.
Její vůle byla potlačena divokou potřebou krmě, neovladatelným instinktem. Již oslabena a vyčerpána na těle i mysli Rasputina prohrávala, pohlcena velkým oceánem myšlenek, které byly Prosince. Stala se sama Wendigem - tvorem ovládaným nepochopitelnou mocí pradávného tyrana. Bude chodit po světě a žrát jako tvor neschopný nikdy uhasit svůj hlad, co všechno zhltne.
K dalšímu překvapení došlo, když silná harpuna jednoho z akolytů zasáhla Bouři do těla a vylekala ji. Vytí jí zaskočilo v hrdle a Rasputina, stále se měnící, dopadla na zbývající led své ochranné schránky chytajíc se posledních zbytků sebe samé. Harpuna na skolení obludy nestačila, ale byla to Sněžná, kdo vyskočil na harpunu trčící ze zad a odtud na hlavu, kde se chytila za trs kožešiny. V druhé ruce zvedla dlouhou dýku vybroušenou z minerálu nalezeného v srdci hory zasvěcené Prosinci. Byla obřadní, ale silná a ostrá. Čepel udeřila a Sněžná ji zabodla Bouři do hrdla. Bouře zasípala a leknutím ucukla, záře jejích očí se vytratila spolu s řevem. Sněžná nezaváhala a neukázala žádnou lítost ze zabití obludy, která byla součástí její vlastní duše. Vytrhla čepel, čímž odřízla zbytek hrdla, a dýku potřísnila temně modrá krev. Když obluda dopadla bez života na led, Sněžná sestoupila z jejích zad a odhodlaně se postavila vedle Rasputina, která bojovala, aby se vrátila do své přirozené podoby. Při strašlivé oběti Sněžné jí zmrzly slzy v koutcích očí.
Rasputinin zrak se střetl se Sněžnou, obě byly naplněny odhodláním a nenávistí k tyranovi. Chápali se navzájem lépe než kdokoliv kolem. Ale obě věděly, že se rychle blíží konec a ony byly slabé překážky stále zápolící v beznadějném boji.
Připravily se na konec. Svůj poslední zápas s Prosincem.
Výtí Bouře utichlo, ale Prosinec burácel kolem nich.
Rasputině se hnusil. Bylo jí odporné pomyšlení, že pohltí její mysl a ducha. Nenáviděla představu, jak sleduje jeho činy zpoza duševní ohrady ledu, která by ji navždy zabraňovala znovu žít.
Myslela na to, co jí říkal před těmi pár měsíci, když poprvé přišla do chrámu. Když poprvé zatlačil svou myslí a vůlí proti ní. Mluvil o Moru: "Nemá můj kus klíče". Nikdy nevěděla, co tím myslel. Nikdy nevěděla, jaký klíč potřeboval. Ale v oblaku své paměti si vzpoměla, že také řekl: "Musíš být ochráněna". Nikdy tomu nerozuměla, ale předpokládala, že má najít nějaký artefakt, jako měl Mor svou krabičku nebo hadí prsten, který jí Prosinec ukázal v mysli. Ale ona neměla žádnou fyzickou věc a odmítla nosit jakékoliv obřadní předměty z chrámu jako byla dýka, kterou použila Sněžná na skolení Bouře.
Poslední ochranný led byl rozdrcen a ona byla znovu zcela vystavena oslepující a děsivé moci Prosince, který jí drtil hruď, zařezával se do ní a nanovo ji pohlcoval.
Přestože znali marnost toho úsilí, všichni kolem ní byli odhodláni pokračovat v boji a dokonce v něm zemřít, aby zastavili Prosincův vzestup, a obnovili protiútok.
Modré žíly vinoucí se na její hrudí a hrdle jasně pulzovaly, když pumpovaly zářící ledovou tekutinu, která byla jeho krví. Její zmrzla již před mnoha měsíci. Jeho krev proudila skrze ni, změnila ji v obludu, která dokáže hostit jeho mysl, pro něj pouhou hračku.
A uvědomnění ji zasáhlo právě ve chvíli, kdy její mysl pod jeho chřadla.
Klíč nebyl nějaký předmět, který mu mohla opatřit, jako to potřebovali jiní tyrani. Klíčem byla ona! Konkrétněji, uvědomila si, ne přímo ona, ale její zmrzlé srdce. Drželo jejího ducha jako chladný, živoucí dušekam. To byla nádoba, do které mohl Prosinec vložit svou podobu. Cítila je bít, pumpovat zmrzlou látku skrz její zraněné a zlomené tělo.
Nyní chápala jeho předpoklady. Chce využít moci, kterou ona pohltila v těch několika posledních měsících.
Slabá, vyčerpaná, jen pár chvil od udušení, proti němu postavila svou mysl.
"Nikdy nebudu tvá", zavrčela.
VEZMU SI CO CHCI.
Nahlas zakřičela: "Nikdy! Nebudeš mě mít!"
Shromáždila ty duchy uvnitř sebe soustředíc se na jeden poslední úder do Prosince. Prosinec to viděl a mohl se zasmát její neúspěšné snaze. Nepředstavovala žádné nebezpečí. Rasputina však věděla, že útok na Prosince byla marná námaha, neměl žádnou fyzickou podobu, kterou by šlo zranit. Takže směřovala svou moc hluboko do svého zmrzlého srdce, které moc přijalo jak bylo zamýšleno. Jejím posledním činem byl vzdorný výkřik: "Nikdy!", proti jeho útočné přítomnosti. Uvolnila v sobě duchovní sílu a nechala vybuchnout zmrzlou nádobu v sobě. Kusy krystalů trvrdých jako diamanty jí prořízly hruď a záda. Několik němých bylo zasaženo výbuchem a odhozeno mrtvých. Jiné byly zasaženy úlomky.
Zatímco horami zněl zvuk výbuchu, Prosincovo stupňující se násilí zmizelo. Ticho bylo okamžité a děsivé. Její stoupenci na ni hleděli, jak stojí s roztrženou hrudí. Pomalu padla na kolena a temnota rýsující se nad nimi po tolik měsíců od Kythery se začala ztrácet. Skalní převis zaplavily tenké paprsky bledého slunce.
Její vzdorné 'nikdy' znělo ozvěnou okolních hor, zatímco dopadla tváří do sněhu.
21. prosince
Nedaleko od místa, kde stála, temná vířící masa mraků vznášející se půl roku kolem vysoké hory v dálce zaplála jasně modrým světlem. I na tuto vzdálenost bylo světlo oslepující a ona si musela před jasem zaštítit oči. Neměla čas přemýšlet, co to bylo. O pár vteřin později však byl ledový vzduch kolem ní vtažen ke světlu. Bylo to tak náhlé a rychlé, že ji to na chvíli vyvedlo z rovnováhy. Když vítr ustal, vzduch kolem byl příjemný a klidný. Když se znovu podívala na světlo u hory, viděla sníh tančící ve větru nasávaný ze všech stran tím temným mračnem.
Bylo to znamení, věděla, znamení něčeho strašného, co na ni mělo dopadnout, možná na všechny v Malifaux. "To neskončí dobře", zamumlala.
Sonnia našla vstup do jeskyně snadno díky prastarým piktogramům, které nyní luštila téměř automaticky. Samosebou, mnoho obrazů bylo poskvrněno tím mizerou Seamusem. Jak ji zpravil Hopkins, bylo tam mnoho oplzlých obrazů stejně jako stejně urážlivých rýmovaček a říkanek. Hopkins se snažil před ní obrázky skrýt, neboť si stále udržoval smysl pro společenskou slušnost. Usmála se jeho dvornosti, přestože si sotva všímala obrázků krom občasného podráždění, když přes ně správně neviděla skutečné symboly. Samael poctivě zapsal tokik obrazů, kolik svedl, ale nyní, sledujíc zeď osvětlenou malou ohnivou koulí, kterou držela ve vzduchu, našla několik dalších ve stinných výklencích, a ty nabízely další informace pro její pochopení toho, co se na ně řítí. Tyto nové znaky a symboly ji dále deprimovaly, přestože pouze potvrzovaly to, co už očekávala.
Přesto pro ni bylo těžké pokračovat s vědomím, že hluboko pod povrchem čeká Cherufe, prastarý tyran tak obávaný, že byl uvězněn v duchovní kleci svými vlastními druhy.
Sonnia nalezla vstup do podzemního bludiště. Hlubokým kanálem více než tucet stop pod ní volně protékala láva. Horko bylo intenzivní, zejména vzhledem k předchozímu chladu, který svíral Malifaux od pádu klece.
Nikdo nechápal, co v kleci bylo, ani domorodí nezrození, z nichž někteří byli částečně zodpovědní za chycení Cherufa. Sonnia to věděla. Posedle hledala prastaré knihy zaznamenávající ničivé činy zapsané pradávnými nezrozenými, kteří bojovali proti němu a ostatním tyranům snažícím se pohltit tento svět, jeho obyvatele i sebe samé. Závodili o vzestup, opuštění posledního zdání smrtelnosti. Tyto pradávné texty byly napsány v průběhu mnoha staletí těmi snažícími se přežít v tomto světě. Ale zatímco se jejich svět hroutil pod vahou tohoto kolosálního konfliktu, tyto texty se dostaly do Malifaux, kde byly ztraceny v zapomenutých chrámech a troskách v blízkosti města.
Byla přitahována ke knihám. A svět tam byl pro ni tak známý, jako ony byly cizí. Více než jednou musela odhodit nově objevenou knihu jistá si tím, že ji již četla. A přestože byla slova napsaná v jazyce neznámém již ani nezrozeným, zdálo se jí, že instinktivně věděla, co říkají.
Jednou, když si četla malou, zdánlivě ničím nezajímavou knihu, ji upustila a zavrávorala, přičemž srazila celý stoh. Byl u toho Samael, ale přesvědčila ho, že to byla pouze únava. Pravda, o které nikdy nemluvila a sama si nedovolila o ní dále přemýšlet, byla taková, že kniha jí byla natolik povědomá, jakoby ji sama napsala. Znala každou stránku, ještě než ji obrátila. Z překvapení se knihy zbavila v plamenech. Bylo to poprvé z mnoha dalších případů, kdy odkryla knihu mluvící k ní tak známou řečí. Začalo se to stávat tak znepokojivě často, že to očekávala s každým novým objevem. Nebyly to jen knihy. Často byla přitahována k nějakým odlehlým troskám v bažině zarostlé psím vínem v rozsahu, že jinak byly neobjevitelné. Nebo k budovám pohřbeným v pustině mezi provizorními důlními stanicemi. Jezdila tam s 'předtuchou' a nalézala chybějící kousky skládačky, o níž ani nevěděla, že ji skládá.
Jako tato jeskyně.
Stála ve středu úzkého prostoru. Ze stropu pouhých osm stop nad ní trčely stalaktity až k nerovné podlaze.
Nikdy zcela nechápala, jak byl s tím vším spojen Seamus. Stejně jako ona měl s těmito místy podivnou spřízněnost a na několika z nich zanechal svou značku. Samael věděl, že sháněl stejná psaná díla jako Criid, ale nikdy zcela nechápal míru, kterou byl Seamus přitahován. Obvykle také byl krok před ní, což ji značně mátlo. Jeho pošpinění zdí rýmovačkami a nákresy bylo výsměchem a ona to věděla. Pro Seamuse to byla pouhá hra a nyní, když sestupovala do úzkých průchodů dole, si uvědomila, že ji hra vzrušuje, že z ní má na jisté zvrácené úrovni potěšení. Napadlo ji, zda se jednoho dne nestřetnou v konečném zúčtování. Tato myšlenka jí neustále dlela někde v hloubi mysli.
Její meč připevněný na zádech se při průchodu trhlinou zachytil o trčící kameny. Vycouvala a sundala si meč ze zad, takže se mohla snadněji protáhnout. Ve středu byla slabá modře zářící linie. Tepala jasněji a zase bledla spolu s jejím dechem.
Konečně vracela meč právoplatnému vlastníkovi do rukou, které jej měly nosit. Cherufovi. Strašlivému a zlovolnému Tyranovi, který vše téměř zničil. Kde Prosinec vše zhltl, pohltil, aby sílil, a nikdy nebyl nasycen, Cherufe, jak bylo zapsáno, měl potěšení z ničení. A to bylo vše. Nepředstavoval žádné vznešené cíle vzestupu krom zpustošení dalšího světa za éterem. Možná Země?
Postavili se proti němu i ostatní tyrani, spojili se s nízkými obyvateli kdysi prosperujícího města Malifaux, a možná s ostatními podobnými městy, nyní ztracenými v prázdné krajině vyprahlé pustiny nebo ještě méně pohostinné poušti za Severními horami. Ale nemohli ho zabít. Ve stožité spleti slibů, zrad a falešných spojenectví ho dokázali lapit a vypudit, ale za cenu nespočtu životů. To bylo dávno před trhlinou.
Sestoupila do otevřenějšího jeskynního systému strašidelně osvětleného zespodu, kde proudila horká, oranžová láva. Zakašlala, dusíc se jedovatými plyny z roztaveného proudu. Oči jí slzely a pálily a ona ustoupila zpátky do chladného průchodu mezi horní jeskyní a proudem lávy dole, aby popadla dech.
Země se zachvěla, nejprve pomalu a lehce. Než mohla prchnout úzkým průchodem a jeskyní, chvění se změnilo v silné otřesy, které ji srazily na zem. Bylo to ohlušující a ona narážela do skalnatých výčnělků. Proudy lávy stříkaly kolem, shora padaly kameny, které drtivě dopadaly vedle ní. Bála se, že bude rozdrcena padajícími balvany nebo zdmi, které byly příliš blízko. Obrnila se čekajíc na nevyhnutelné.
Přestože otřesy pokračovaly, nebyla rozdrcena. Zjistila, že je v určitém tranzu, možná způsobeném horkem a plyny proudícími zdola. Do bezvědomí upadala s poslední myšlenkou: 'To nemá co do činění s horkem', pomyslila si. 'Jsi tady, že?', zeptala se ve své mysli.
Ano. Zazněl jí v myšlenkách Cherufův hlas. Dlouho jsem čekal na tvůj příchod.
Cherufe vedl její bezvědomé tělo úzkými tunely k velkému kanálu lávy proudícímu na jihovýchod k Malifaux. Dopadla na skalní podlahu vedle rychle proudící lávové řeky.
* * *
Soniia se probudila o něco později. Neměla tušení, jak dlouho tam ležela. Kanálem vedle ní stále proudila láva a osvětlovala jeskyni a ona viděla, že už není u vchodu do jeskyně. Pohnula se. Tato jeskyně byla stále hrubá a skalnatá, ale oblasti zdí, podlahy a stropu ukazovaly znaky otesání. Věděla to. Byly vytesány do velkého bludiště táhnoucího se po mnoho mil za město. Obrovské město stálo v jeho středu. Stoky, věděla, byly jen začátkem. Byla k němu nyní blíže, k Malifaux. Bylo zajímavé, že byla vábena na jedno vzdálené a skryté místo za druhým, daleko od města, aby se putování vrátilo tam, kde začalo.
Posadila se a setřásla otupění, které jí zastíralo mysl. Nemohla si být jistá, ale zdálo se jí, že viděla lesknoucí se odrazy několika párů očí mizet ve stínech a rozvětvujících se chodbách. Nebyli to přirození tvorové, to věděla. Cítila je, jako jemné vábení velkého dušekamu, spíše než je mohla vidět. Tito tvorové však byli jiní, planoucí stíny na okraji jejího tajemného vnímání spíše než chladní a vzdorní duchové, kteří mohli být lapeni.
Vstala a obrátila tvář směrem, kterým proudila láva. Daleko nad ní proudilo horko a plyny dírami ve skále vytvořenými zemětřesením. Udělal to on. Cherufe. Jinak by nebyla schopna dýchat. Ti podivní tvorové, které si matně uvědomovala, mu také patřili. Oživlí tvorové z ohně a roztavené skály, stejně jako Prosinec vytvořil tvory z ledu a sněhu.
Šla podél lávy a sledovala přítoky proudů magmatu vytvářející stále širší tok. Překračovala je po přirozených mostech ze žuly nebo čediče spadlých shora, téměř jakoby přímo pro ni.
'Celé to bylo podzemí', pomyslela si. 'Všechny chrámy, všechny trosky, všechny artefakty, které jsem našla…' Zastavila se, jak v kroku, tak při přemýšlení. "Ne", řekla nahlas. "Jak jsem to mohla přehlédnout?" Vybavila si místa, kde došlo k nejdůležitějším objevům - klíčovým knihám nebo artefaktům přinášejícím více dílů do skládačky. Rychle si sundala z ramenou potrhaný kožený vak a vytáhla opotřebovanou knihu se zažloutlými stránkami. Kvapně prolistovávala známé stránky a nalezla mapu načmáranou svou vlastní rukou. Mapu města a okolí. Hlouběji v knize našla zcela odlišný nákres, v němž kdysi odhalila klec vytvořenou k udržení Cherufa. Na mapě města kouskem tuhy horečně zakroužkovala všechna hlavní místa a trosky řídící každý její krok. Ve své posedlosti udržet skryto své soukromé hledání před zkoumavýma očima Cechu tato místa nikdy neoznačila na žádné mapě. Nikdy předtím tyto klíčové lokace nijak nezaznamenala.
Nyní to však viděla. Poslední jeskyně, která ji vedla sem dolů - pohřbená knihovna, kde nebyla kniha, ale pozlacený náhrdelník, který roztažený vytvořil mapu, jež jí vedla k padlému chrámu, kde nalezla záznamy popisující první vzestup tyranů - trosky Kythery, kde se střetla s Prosincem a Hřbitovním duchem, ale kde také našla další kousky skládačky - trosky, kam byla nucena vzít Francise, guvernérova syna, a objevila tam seschlé fragmenty jednoho důležitého kusu pergamenu, zatímco jemu se zalíbila nějaká pěkná cetka - různé objevy Filipa Tomberse - při přemýšlení o těchto četných místech najednou se zapotácela a klesla na koleno ztrácejíc rovnováhu. Nemohla se soustředit na jeskyni ani nic jiného krom velké záplavy náhlého uvědomění.
Tucetkrát prošla krajinou. Považovala město Malifaux za střed a některá bádání ji přivedla blízko města, zatímco jiné lokace byly dále. Město nebylo centrem. Každá z těch lokací poskytujících klíčové nástroje pochopení tvořily dokonalý kruh táhnoucí se mnoho mil. Ona je však neobjevovavala postupně. To způsobilo zmatek. Nyní to věděla. Když seřadila artefakty, knihy a další objevy popořádku kolem toho velkého kruhu na imaginární mapě ve své mysli, viděla logicky odhalený příběh.
V mysli se jí objevil další obraz, překryl duševní mapu a označil lokace, které tak pilně prohledávala poslední tři roky. Nakreslil se nový obraz, podivně schématický záznam nezrozených inženýrů, kteří vytvořili tajemné Rudé vězení, aby udrželo Cherufa, ohnivého tyrana odhodlaného zachvátit tento svět požárem. Jeho tvar byl kruhový. Klíčové body kolem klece byly označeny piktogramy, které z podivné bytosti vysávaly sílu a převáděly ji do samotné klece. Poháněl samotný přístroj svého uvěznění. Každý z těch tajemných bodů dokonale seděl se zapomenutými místy kolem Malifaux, kde našla další a další stopy. Na obraze v duševní mapě chybělo několik míst z jinak dokonalého zobrazení Rudé klece. 'Místa, která jsem dosud neobjevila', pomyslela si. Bylo příliš pozdě hledat je teď. Co na těch místech mohla najít, pokud by se tam dostala? Jaké artefakty či stopy, které by mohla použít v boji o své přežití a přežití všech obyvatel v Malifaux? Mrzelo ji, že se to nedozví.
Nikdo, pokud věděla, dosud neputoval dále za město než ona, a ona se nedostala dál než k těm klíčovým bodům podél velkého kruhu. Zůstalo něco dál, za Severními horami, za suchou pouští na západě za Pustinou? Bylo město vše, co zůstalo?
Bylo to vězení.
Tyranů usilujících o vzestup, aby skončili uvězněni v Malifaux. Nezrozených, kteří přežili, i pro ně to bylo vězení, uvědomila si. A nezůstalo jich mnoho, ne dost, aby naplnili i nejmenší část města. Osadníků? Lidí přišlých skrz trhlinu? Byli také stejně uvězněni, aniž by to věděli?
Stála a hleděla dolů chodbou ke svému cíli. Nyní věděla, kam jde. Ve své mysli viděla střed velkého kruhu obklopujícího Malufaux, kde byly nalezeny všechny artefakty a stopy. Střed kruhu nebyl ve městě Malifaux. Byl severně od jeho hranic.
Byla to trhlina.
* * *
Sonnia prozkoumávala rozsáhlou komnatu, která se otevírala za tunelem, a přestože původně byla zřejmě přirozená, byla přesně a čistě otesána. Podlaha byla hladká a rovná a také zdi byly vytesány v ostrých úhlech. Množství lávy proudilo stejně dokonalými kanály, které byly přesnými replikami labyrintu stok pod městem. Lávové řeky proudily do jedné široké nádrže z různých kanálů od severu, západu, východu, a dokonce i z několika menších kanálů z Malifaux. Všechny mířily k řece na jihu.
Žhavá nadrž, skutečně malé podzemní jezírko, osvětlovala velkou jeskyni teplým světlem. Strop komnaty byl vysoko nahoře. Nad ním, přímo nad středem víru ve středu žhnoucí nádrže, byla sršící trhlina - brána spojující tento svět a Zemi. Byla hluboko pod zemí, ale kopec nahoře byl stejně velký. Trhlina, Ridleyova stanice, guvernérova vila, i Viselcův strom a nespočetná těla pohřbená pod ním, vše se rýsovalo ve skále a hlíně vysoko nad její hlavou.
"Jsem tu!", zavolala. Její hlas zněl přes prskající lávu, která občas vybuchla v plameni, když bublinky vystoupaly k vřícímu povrchu, nyní klidnějšímu, když se láva rozlévala po širé ploše. Vrátil se k ní jen její hlas. "Jsem tu, ty hajzle! Co ode mě chceš?" Slabika 'mě' se odrážela od stěn ve slábnoucí ozvěně.
Čekala. Daleko déle, než očekávala.
"Takže máš smysl pro humor", pravila nenuceněji.
Na druhé straně komnaty viděla, jak se tvar zdí mění a míří do vedlejšího tunelu.
Nekropole, uvědomila si. Byla na obrovské nekropoli. Hodně o ní četla a očekávala to. Toto místo bylo významné v mnoha zmínkách o tyranech. Uvědomila si, že právě vstoupila, ale očekávala, že se potáhne podzemní oblastí pod světem, který znala. Odpovědi byly všude pod zemí. Nikdy se nedívali na správné místo. Nebo to možná byla jejich spása. Jaká temná tajemství byla pohřbena pod povrchem Malifaux, přemýšlela. Jaká temná tajemství bylo lépe nechat neobjevená?
Navzdory parnému horku v tunelech si na cestě podzemím ponechala svůj kabát. Nepotila se. Nebylo jí příliš horko. 'Jak dlouho jsem byla jeho nádobou?', pomyslela si. 'Co jsem prošla trhlinou? Dříve?' Rozepnula množství řemínků držících kabát pevně upevněný kolem trupu. Sundala si meč ze zad a opřela ho o nízkou cihlovou zeď lemující lávovou nádrž. Úhel, v jakém se opíral, byl příliš šikmý, a když si sedla na zeď vedle, meč zařinčel na kamenech.
Zářil matnou modří. 'Tohle to všechno začalo', pomyslela si hledíc na silnou čepel. Neměla by být schopna tak velkou čepelí vůbec máchnout, o to méně ji používat. Jiní zjistili, že její váha odpovídá velikosti, ale pro ni byl lehký. Kde jiní shledali kov na dotek studený, Sonnia cítila teplo, jako od plamene svíčky. Už si nepamatovala, zda rozvinula své ovládání ohně před nebo po nálezu meče.
Světlo za ní se rozzářilo a ona vyskočila na nohy. Obrátila se, aby viděla z nádrže povstávat obřího tvora. Byl antropomorfní, avšak rovněž plazí s párem temně obsidiánových očí, v nichž se odrážela. Láva mu stékala po velkém těle a během vteřin chladla na tmavě šedou. Seschlá skořápka pak praskala a sesouvala se po rozžhaveném těle. Mezi prasklinami zářil vnitřní žár.
Sonnia sem přišla sama naplňujíc zoufalou snahu porozumět své roli v povznesení tyranů a zjevného spojení s tímto tvorem, nejobávanějším a nejhanobenějším z nich všech. Nebála se. Ale nyní stojíc před netvorem tyčícím se nad ní cítíla instinktivní potřebu prchnout. Srdce jí bilo a poprvé za několk let ucítila horko, když k ní dosáhl vlhký dech.
Potřebovala celou svou vůli k potlačení paniky, která ji tak rychle zaplavila. Oslovila tvora výkřikem: "Ty máš fyzické tělo! Co chceš ode mě?"
Nic. Jeho hlas byl příjemný a klidný, ale hluboký, jako dlouho planoucí oheň na pokraji dohoření.
Byla zmatena.
Natáhl k ní svou paži, nejprve ji zasáhl pach síry, pálil ji v očích a nutil ji ustoupit. Nedobrovolně se od něj odvátila ze strachu, který nedokázala potlačit, stejně jako odporem. Skrz slzící oči viděla meč u svých nohou. "Nejsi tu pro mě", pomyslila si.
Ne.
"Chceš můj meč".
Nikdy nebyl tvůj.
Tolik stop. Všechny byly napsány tak obskurně, důmyslně zmateně, takže stěží rozumněla znamením a proroctvím zapsaným tak dávno před tím, než člověk vůbec vstoupil na Malifaux. A ona věděla víc než jakýkoliv jiný člověk na Malifaux o jeho historii a zápase, který svedli nezrození o přežití. Pravděpodobně sesbírala víc vědomostí, než měli samotní nezrození.
Každý z nich potřeboval klíč a nádobu. Rasputina byla nádobou Prosince, to věděla, a Seamus byl také vybrán, když tvrdošíjně pronásledoval Hřbitovního ducha. Jak odhalovala další a další vědomosti, byli zvažováni a podezříváni i další. Ale klíče pro každého byly daleko více střeženy a odkazy byly nejasné. Domýšlivě si myslela, že musí být nádobou vybranou Cherufem. Vypadalo to logicky. Ale nyní si uvědomila, že jejím osudem nebylo stát se živoucím zosobněním ohnivého tyrana, ale doručit klíč k otevření posledního zámku jeho vězení.
Objevila se před ní planoucí ruka, dost velká, aby ji celou uchopila.
"Chceš to?", zavrčela. "Musíš si to vzít". Její bota kopla pod trčící ostny meče a snadno ho zvedla do vzduchu. Stejným pohybem popadla jednou rukou dlouhý jílec a máchla jím směrem k paži, pak na jílec položila druhou ruku. Zavyla, když máchla vší svou silou a vrhla se kupředu podél natažené paže z praskajícího ohně a tavícího se kamene. Meč snadno prošel zápěstím, oddělil je, a vyprskla láva, když meč dopadl do nádrže dole. Na místě zásahu láva krystalizovala a modrala.
Zprvu se zdálo, že sténá jako dunění kamenů, než se země otřásla. Ale jak tvor ustupoval, pomyslela si, zda to není smích.
Druhá Cherufova paže se vymrštila kupředu rychleji, než si dovedla představit, ale meč držela pevně a bodla s ním do otevřené dlaně. Ta se na ni tlačila a ona se nedokázala udržet. Boty zaskřípěly o kámen, jak byla tlačena zpátky, ale horko ruky rychle chladlo, jak láva uvnitř krystalizovala zbarvujíc se do modra jako zář meče. Znovu se cítila sebejistě.
Natáhla se k ruce a snadno vytáhla meč z chladného kamene paže. Krystalizace v paži postupovala k trupu, ale ne více než na půl cesty, a ona skočila k bodu, kde záře pod šedými pláty vnější pokrývky stále planula bíle. Ponořila čepel do paže a ta zasyčela, když paže kolem rány po zbrani zmodrala.
"Klíč" nebyl určen pro uvolnění posledních pout jejich vězení. Byl to poslední předmět, který je měl udržet na místě. Vytrhla meč z jeho paže trčící z těla nad lávou. Stále zvídavá studovala žhnoucí pupínky zářící na jejím povrchu, pročež si nevšimla modrý pahýl druhé ruky kymácet se směrem k ní. Násilně udeřil a odhodil ji vzduchem. Meč jí vylétl z ruky a směřoval přes okraj k nádrži. Těžce dopadla na zem a odkulila se, vyrazilo jí to dech a zlomilo několik kostí. Sonnia sledovala zbraň, svou jedinou naději, dopadnout do nádrže.
Cherufe sledoval dívku i meč a překvapil ji tím, že skočil po zbrani tak rychle, jak dokázal, aby ji zasáhl uprostřed letu koncem své modré ruky. Odlétl přes okraj nádrže, narazil do zdi a spadl na zem. Jeho svalnatá hlava se obrátila k ní a žhnoucí kamenné očí odrážely lávu dole.
Obklopila ji chladná bílá pára, když jí v ruce praskl kámen a uvolnil svou vnitřní energii. Vtáhla ji do sebe, spojila zlomkovitý šepot mluvící k její vlastní ohromné vůli a okamžitě pocítila úlevu od bolesti. Než bylo léčení hotovo, byla na nohou a běžela kolem obvodu nádrže ke svému meči.
Tyranova paže švihla vzduchem a na cestu před ní vystříkla sprška ohně. Ale Sonnia Criid rovněž ovládala podobné základní přírodní síly a bez zpomelení máchla paží před sebe, načež ohnivá stěna vybuchla, když ji zasáhl její vlastní rudý plamen. Proběhla mezerou v Cherufově ohnivé stěně, přestože se za ní zavírala. Aby ji nenechal znovu uniknout, jeho temné paže se rychle zvedly nad hlavu a celá nádrž se vzedmula ve vlně a valila se kvapem k ní. Hladina se zvedla nad nízkou zídku kolem nádrže alespoň deset stop do výšky. Neměla čas se připravit, ale popadla další dušekam a rozdrtila ho ve chvíli, kdy se na ni valila vlna. Z jejích natažených paží vyšlehl oheň, když skluzem zastavila na otesaném kameni čelíc lávě a útočíc s plnou silou moci, kterou vládla. Plameny byly temně rudé, protkané chladnou modří kamene. Zavyla vzdorem a odhodláním, když její oheň pronikl velkou vlnou lávy a změnil její směr. Láva se rozdělila kolem ní a ona byla v bezpečí. Meč však byl v cestě oranžové tekutině z jejího výbušného ohně.
Pokřivení vlákna osudu a tajemné tkaniny éteru bylo něco nepostižitelného, nevnímatelného pro téměř žádnou živou bytost, dokonce ani pro ty, kdo sami ovládali tajemno. Sonnia Criid však dosáhla svého postavení v Cechu díky téměř jedinečné schopnosti vnímat jemné pavučinky utkané kolem všech věcí. Viděla chvění vláken osudu a éteru, obalila je svou vůlí a manipulovala s nimi. Skála pod mečem se prohnula malým, ale silným otřesem. Meč vyskočil ze země a ve spirále se točil k Cherufovi.
Na rozdíl od mnoha jiných bytostí, které dokázaly ovládat spletená vlákna osudu, ona měla moc odhalit ostatní, kteří je ovládali a nepřirozeně do nich zasahovali. Obvykle mohla ovlivnit éterickou manipulaci ostatních jen, pokud jejich kouzla zasáhla její duchovní spojení s éterem, ale meč nebyl jen zbraní z kovu ukovanou člověkem v kovárně. Byla to zbraň vytvořená pro zničení Cherufa a byla zamýšlena pro ni. Osud pro ni zvolil cíl a zbraň dávno předtím, než byla počata.
Viděla vlákna éteru kroutit se v prostoru mezi Cherufem a točícím se mečem. Byla chladná a bílá, ale plynná a tenká. Tato vlákna ji neobalovala, to věděla. Jak je dokáže rozplést?
Její mysl pracovala naplno. Čas jakoby se zastavil, zatímco hledala odpověď.
Byl příliš mocný. Cherufe lépe ovládal sebe a tajemno než ostatní tyrani. Věděla, že její meč byl vyroben, aby Cherufa porazil, ale tyran ho držel dál od ní. Pokud by zbraň získal, pohltil či jinak zničil, nebylo by nic, co by zabránilo jeho vzestupu.
Zatímco podléhala porážce, myslí jí problikl obraz Prosince. Na poslední chvíli si uvědoila něco o Prosinci. Byl pouhou schránkou své pravé podoby. Četla o něm tucty rukopisů, o Cherufovi jen zlomkovité útržky. Přes všechnu moc a hrůzu ohnivého tyrana se Prosinec těšil větší pozornosti pradávných nezrozených. Ačkoli byl Wendigo v Kytheře působivý, téměř nezastavitelný, byl pouhým odrazem jeho pravého já. Potřebovali schránku.
Cherufe jí lhal a ona to věděla. Cítila to. Byla si tím jista více než čímkoli jiným. Ona byla nádobou tohoto tvora. Meč byl klíčem k jeho porážce a jeho držba znamenala, že už se neměl čeho bát. Nic se mu nemohlo postavit do cesty a on by ji pohltil v ohních své vůle.
Pravda ji okamžitě zasáhla. Meč nebyl klíčem. Ona byla.
Meč byl její a ona k němu byla připoutána. Cítila úponky vlády, které koplem meče spletla, a táhla ho prostorem. Zaječela natahujíc svou vlastní vládu přes vzdálenost, která je dělila, a přerušila jeho vládu nad mečem.
Meč pokračoval vzduchem, ale on už ho neovládal.
Sonniina bota zasáhla vrchol nízké zídky a ona vypustila výbuch soustředěného ohně, který ji vyhodil s planoucíma nohama k meči.
Cherufe se znovu pokusil manipulovat s vlákny osudu rozrušen jejím nečekaným vzdorem. Jeho vůle ji zasáhla jako kladivo dost silně, aby jí znovu praskla žebra. Znovu viděla magickou manipulaci, ještě snadněji než u meče, ale nepokoušela se ji zastavit. Místo toho s tím počítala a úder ji poslal přes lávu s nohama nad žhnoucí nádrží. Směřovala přímo k meči letícímu nad žhavým povrchem. Navzdory jeho nejsilnějším pokusům zvrátit tento výsledek byl tento okamžik určen osudem dávno předtím, než kdokoliv z nich kráčel po světě. Přemýšlela, zda kdokoliv z nich, tyran, člověk, nezrozený - jak se kdokoliv z nich může vyhnout velké moci neustále se snažící napravit cestu, kterou oni opakovaně překrucovali.
Ohnivý tyran nemohl udělat nic víc, když se meč a Sonnia spojily v prostoru nad lávou. Ona se zjevně nesnažila zastavit. Nyní znala pravdu. Byla v knihách, artefaktech, všude v odhalených pradávných zprávách, které nalezla a znovu a znovu četla. Byla nádobou, která měla být pohlcena. Pokud by ji vlastnil, znovu by měl tělo, což by zvěstovalo začátek konce.
Meč znovu udeřil, když před ním prolétala. Špička čepele ji zasáhla do hrudi a zanořila se hluboko pronikajíc látkou její blůzy, rozřízl maso, kosti a šlachy, než vyrašil na zádech z tlusté látky kabátu. Vzdechla, jak kov pálil, odhalujíc nejen vlákna osudu, která ji dávno obalovala, ale také duchovní a tajemná pouta, která k ní byla přivázána.
Cherufe zavyl a země se otřásla, praskala a vzepjala se, když žena a meč společně dopadly do lávy.
21. prosince
Země se prohýbala a třásla zlostně přitom duněla. Všichni obyvatelé města se k sobě tiskli, zatímco zemětřesení odtřásalo základy jejich domů a trhalo ulice. Nábytek a ozdoby praskaly a padaly na zem. Při zhroucení zdí a stropů umírali lidé.
Obyvatelé Malifaux zoufale prchali ze svých hroutících se domovů a pracovišť, ale venku nenalezli pohodlí ani naději. Z mnoha prasklin v dlažbě ulic tryskala pára a šlehaly plameny a z větších trhlin vytékala láva. Vrávorající lidé padali do děr, kde byli rozdrceni mezi stěnami.
Teplota rychle rostla a k nebi stoupala pára z rychle tajícího ledu. Ale stále vanul silný a ostrý vítr od severní temné bouře, jejíž okraje kroužily a natahovaly se od hor a neznámých oblastní na severu až nad město.
Všem se třásly kosti tak silně, že bylo obtížné stát, a chvění vyvolávalo silné bolestivé křeče, které mnohé srazily na zem. Vítr se zakusoval do kůže ostře jako jehly. Nad hlavou se rýsovala temnota, která skryla bledé odpolední slunce a přinesla tmu. Černá mlha se vinula uličkami města stoupajíc k zalidněnějším oblastem u severních bran. Vycházela z Morové jámy a každého zahalila svou inkoustovou temnotou, takže lidé čelili téměř naprosté slepotě. Všichni se domnívali, že nepřežijí více než pár minut a lidé se zoufale tiskli ke komukoliv v okolí, aby zahnali samotu před blížícím se koncem.
Přes hřmot a skřípění skal dole a ohlušující vichr řítící se shora nebyly slyšet žádné hlasy ani pláč.
A stejně rychle a prudce, jak přišlo, tak chvění země náhle odeznělo, a jen těla obyvatel, kteří se začali vzpamatovávat, se dále třásla. Vítr utichl a silná vichřice bušící do jejich těl jen zlehka ovívala kůži. Byl stále studený, ale přesto jemný vánek působil v dusivé tísni příjemně. Mnozí si nebyli jisti, zda zůstali naživu nebo zemřeli a nyní se připojovali k milovaným v temném příštím životě. Ale okolní temnota se také během několika nádechů rozplynula. Lidé se rozhlíželi v šoku a zmatku a začali pomalu vstávat očekávajíce, že klid bude dočasný, brzo se vrátí apokalyptické události a přiblíží se jejich konec. Jejich doširoka rozevřené oči se rozhlížely a z šedých mračen nahoře za chvíli vykouklo slunce, které je zalilo náhlým teplem.
Ticho bylo překvapivé. V dálce, o pár bloků dál, slyšeli dětský pláč. Bolestivý nářek zraněných se tlumeně přidal o pár chvil později. Byli ušetřeni.
* * *
Na okraji karanténí zóny za jámou s oběťmi moru se Samael Hopkins snažil probudit, zahnat otupělost, která se ho snažila vtáhnout do letargie. Ztratil vědomí, ale nemohl si být jist délkou temnoty a omámení. I nyní, když proti tomu bojoval, se mu hlava točila a oči byly příliš těžké, než aby je dokázal otevřít. Zamrkaly a on se téměř poddal slabosti, která ho hrozila zdolat. Ale viděl rozmazaný obraz Molly sehnuté nad šedým tělem Seamuse, šílence se směšnými klobouky. Hopkinsovi mnoho sil nezbývalo, ale jeho smysly se nakrátko trochu vyjasnily a obraz dívky se začal pomalu zaostřovat.
Zaživa mohla být půvabná, ale její sinalost byla groteskní a nepřirozená a odpudivá jako staré maso, příliš zkažené, než aby bylo k jídlu. Byla to podivná analogie k osobě kráčející mezi nimi, ale on ji shledával zároveň nechutnou i svůdnou. Výraz její tváře, když si prohlížela Seamuse, byl uvolněný a bez citů.
Černota zmizela, uvědomil si, a slunce se zalesklo na zeleném drahokamu, který držela mezi palcem a ukazováčkem. Přitlačila ho na šedou kůži Seamusova čela a silně zatlačila, přestože na ní nebylo vidět žádné zvýšené úsilí. Hopkins ji sledoval překonávaje návaly mrákot.
Otupění působící na Samaelovy smysly mizelo jen pomalu.
Molly Seamusovi celou vahou zatlačila na čelo. V ruce měla velký zelený drahokam. Tlačila ho do díry po kulce, která ho zabila.
'Co to sakra je?', pomyslel si Hopkins a zmatek nahradil poslední pozůstatky strachu přetrvávající mu v mysli. S každým zatlačením na drahokam cítil podivný příval nenávisti k Seamusovi a nesmyslný strach ze zatracení. Poslední přišel ve chvíli, kdy drahokam prošel lebkou a zanořil se do mozku pod ní. Jako oblázek vhozený na klidnou hladinu se přes Samaela Hopkinse přehnalo vlnění vzduchu podobné rezonování gongu.
Seamusovo mrtvé tělo sebou škublo. Hopkins cítil, jak se ustupující strach náhle vrátil jako povodeň a dech se mu zadrhl v hrdle. Seamus sebou škubl znovu a otočil rukou ležící na dlažbě v louži své vlastní krve, zčernalé poskvrnou zatracení, která ho pohlcovala. Náhle si sedl, oči měl široce rozevřené a zmateně se rozhlížel. Kůže na jeho příšerném zranění se natáhla, aby zakryla díru po kulce, a jak se zacelovala, jeho mrtvolně šedé oči začaly zářit jasně zelenou. Zmateně těkaly a na chvíli vypadal obyčejně, jako kdokoliv, kdo by za takových fenomenálních okolností pociťoval paniku a zmatek. Ale pak se mu nad jeho nepřirozenýma očima svraštilo obočí a vrátil se mu maniakální úsměv.
"Ale ne", pravil Seamus a jeho hlas se více méně blížil normálu, ale Hopkinsovi se zdálo, že v něm zachytil slabou, podivnou ozvěnu. "Molly! K čertu. Co si myslíš, že děláš?" Neřekla nic. Neprojevovala žádné viditelné emoce, pokud vůbec byla schopna něco cítit.
Temná šeď jeho kůže se pomalu vracela ke světlejším a růžovějším odstínům, zatímco si sundaval elegantní košili, ze které po jeho obrovském zvětšení zbyly rozedrané cáry. Seamus ukázal na useknutou hlavu vedle nich dvou. "Tys ji k tomu nabádal, co? Ty!", obvinil ji.
Samael viděl, jak hlava promluvila, ale nedokázal rozeznat, co řekla. Byl zděšen.
Seamus pokračoval řka: "Teď jsem dvakrát zatracenej, Tombersi. Říkal jsi, že ty a slza mě můžete přivést zpátky, ale neřekl jsi, že mi jí strčíš do hlavy. Neni tam dost místa pro mě, Ducha a gorgonu, ty zatracenej imbecile. Nechám tě tu na hromadě, abys moh přemejšlet o tom, cos udělal. Voba dva". Obrátil se zpátky k Molly a vyštěkl: "A ty! Dal jsem ti život! Taky si ho můžu vzít zpátky". Vstal, prskal a klel. Viděl Samaela připoutaného k železnému plotu. Připoutaného vlastními železy, v pasti. Oživovač se rychle rozhlédl a nalezl výstřední klobouk, který mu směšně trčel nad hlavou. Nasadil si ho na hlavu. Stále blábolivě prskal a zlostně k němu došel.
Hopkins zápasil s pouty zmaten svým vlastním zoufalstvím vyvolaným připoutánínm, které nedávalo smysl. Připoutal se v mukách nejnesmyslnějšího strachu. Nikdy by nebyl schopen se sám osvobodit. Seamus byl přímo před ním, když Hopkins popadl kolt ležící na zemi před ním. Zvedl ho a vystřelil. Seamus sebou trhnul. Kulka však zasáhla klobouk a znovu mu ho srazila z hlavy. Seamus vyskočil a překvapeně zamával rukama, hledě na klobouk kutalející se od něj s velkou dírou ve středu. "Sakra, to byl nejhlasitější výstřel z té věci, co jsem kdy slyšel", zaječel rozzlobeně.
Samael ji sklonil na něj jist si tím, že další ranou ustřelí šílencovu hlavu. Stiskl kohoutek. Ten cvakl, ale výstřel nepřišel. Polkl. Mezi těmi dvěma byl na zemi zbytek nábojů. Oba je viděli.
Seamus se obrátil na Molly stojící za ním. "Vyprázdnila jsi pistoli, že?", zavolal na ni. "Jeden byl v komoře, drahoušku Molly". Potřásl hlavou a krátce zaklel.
Hopkins se vrhl ke kulkám, ale ty byly mimo jeho dosah. Trhal a škubal s branou a pouta se mu zařezávaly do kůže. Zoufale tahal, až si téměř zlomil ruku. Snažil se osvobodit, i kdyby to znamenalo ruku si utrhnout.
Seamus se postavil nad náboje, pak se sehnul a pohlédl Hopkinsovi do tváře. Oči mu zeleně planuly a kůže kolem nich začala blednout, šířil se od nich velmi znepokojivý sinavý nádech. Do Seamusova hlasu se vrátila podivná ozvěna: "Není tak chytrá", pokýval k Molly. "Ale myslí to dobře. Mohls mě zabít, hochu. Často mineš, když střílíš takhle zblízka?" Šeď jeho kůže znovu ustoupila, přestože oči zůstaly zářivě zelené.
Hopkins ucukl a opřel se o bránu, ke které byl přivázán, připravuje se na blížící se smrt. "Ne", pravil chladně. "Nemíjím často. Na tak blízko nebo jakkoliv".
"Ale minuls. A já toho moc neudělal, abych tě zastavil. Ani jsem se nepokoušel uhnout. Dost jsem o tobě slyšel, abych si myslel, že bych vůbec mohl".
"Dušekamy", pravil Samael.
"Viděls tu páru? Není potřeba měnit tady osud, hochu. Dneska je to silný. Jsme jenom pěšáci v jeho větší hře". Vstal a potřásl hlavou. Samael očekával, že každou chvíli přijde jeho smrt, ale Seamus se obrátil a kráčel pryč. Zastavil se, aby sebral svůj klobouk a krátce ho oprášil, než si ho znovu narazil na hlavu. Mrkl na Hopkinse a odkráčel.
"To je vše?", zavolal překvapeně Hopkins. Byl šťastný, že žije, ale překvapený, že ho Seamus nezabil. Seamus měl pověst, že zabije každého, kdo mu zkříží cestu, a Hopkins byl svázaný a zranitelný.
Seamus se však nezastavil, ale řekl, dost hlasitě, aby ho bylo slyšet: "Ty a ta pitomá holka, Criid, nedáváte na nic pozor, co? Nechal jsem vám všechny stopy, co jsem moh, a je s podivem, že jste vůbec něco udělali správně". Potřásl hlavou, a pak zmizel ulicí míře k zabydlenějším oblastem města.
Přišla k němu Molly nesouc hlavu, na kterou Seamus křičel. Pravila: "Tyrani se nedají zastavit".
"Tedy", dodala hlava plná vitality, jakoby byla stejně živá jako on, "alespoň ne námi. Tedy, vámi a těmi jako vy. Já nejsem příliš v pozici, abych se pokoušel zastavit cokoliv. V takových věcech jsem nebyl příliš dobrý ani v době, než jsem přišel o své tělo, pokud chápete, co myslím". Molly si z řemenu přehozeného přes šaty sundala tmavý sametový pytel. "Teď, Molly", pravila hlava, "dej mi ještě minutku". Neřekla nic, ale se zastrčením hlavy do vaku váhala.
"Tombers?", otázal se Hopkins.
"Ano, k vašim službám", pravila hlava Filipa Tomberse. "Tyrani nemohou být zastaveni. Ne způsobem, který bychom chápali. Ne prostředky, které máme k dispozici. Chápete, nemůžeme…", byl přerušen, když ho Molly strčila do pytle a zatáhla šňůrku, načež si ho dala pod rameno.
Molly řekla: "Nádoba musí zemřít. Bez nádoby nemají tyrani možnosti k vezstupu".
"Najdou si další".
"Ano", odpověděla bez emocí. "Ale pokud investují svou energii k pohlcení hostitele ve chvíli smrti, jejich moc bude velmi oslabena. Budou to roky, možná staletí, než budou znovu hrozbou. Tento svět jimi byl zpustošen už dříve, než byli poraženi. Nyní znovu povstávají. Zatím o sobě dala vědět jen hrstka ctižádostivějších, spěchají, než se probudí ostatní. Ale ti se také pohnuli". Vstala a kráčela pryč. Zaváhala a řekla přes rameno: "Criid je blízko. Je pod městem v dlouhých chodbách vybudovaných pradávnými lidmi".
"Je naživu?", zeptal se. Molly neodpověděla.
"Jak ji najdu?", zavolal.
"Nekropole", pravila Molly.
"Nekropole? Je v nekropoli?" Molly zvedla hlavu a prohlížela si ho tam na zemi jako pes hledící na něco podivného a matoucího. Neřekla víc a její podpadky na botách, zjevně vyrobených mistrem ševcem, klapaly na dlažbě. Byly špinavé. Její šaty též, kdysi velmi drahé a dovezené z Evropy, zdobené složitou krajkou, na sobě nesly ohromnou vrstvu špíny, jak s ní prošly městem a všemi těmi podivnými místy, kam ji Seamus vzal.
Jeho boty byly špinavé. Také roztržené a odřené.
On a Molly byli jiní než většina. Jejich věrnost následovala pána bez otázek, byla neochvějná. Byl připoután ke Criid až do smrti, ale často přemýšlel, zda byla jejich věc ta správná.
Začal pracovat na odemčení pout. Potřeboval se dostat pod zem, do spletitého a neuvěřitelně komplikovaného bludiště stok. Potřeboval najít nekropoli. Zvěsti a pradávné odkazy v jejich studiích prohlašovaly, že je ještě větší než Malifaux, což samo o sobě bylo větší město než jakékoliv na Zemi. Ale dosud ji nikdo nenalezl. Takže pokud ji nějaký náhodný objevitel v podzemních hlubinách našel, nepřežil, aby o svém nálezu podal zprávu.
* * *
Blízko vrcholu Chladného srdce, jak kultisté pojmenovali horu, kterou zabrali, stáli zbývající němé, kněží a akolyté, nedosti sebevědomí, aby se přiblížili ke zbytkům Rasputiny mrznoucí na ledu a sněhu. Vzduch byl chladný, ale nezakousával se již do nich s takovou vehemencí. Z mezer mezi trhajícími se mraky vykouklo krémové sluneční světlo.
Dívka, Sněžná, se obrátila od Rasputinina zbitého těla nehybně ležícího před ní. Pohlédla na wendigovskou Bouři zabitou její vlastní rukou. Jako u Rasputiny a Prosince, také ona měla na obludu značnou vazbu. Její smrt po sobě zanechala hmotné prázdno. Počasí se skrz ni podřizovalo její vůli. Mohla manipulovat větrem, chladem a sněhem, ač jen krátce a s omezeným dosahem. Nyní to bylo pryč. Část z ní zemřela s Bouří, uvědomila si. Jejich duše byly propleteny. Rasputina řekla, že to bylo jako dušekam neustále ji naplňující vytržením dalšího ducha obklopujícího jejího vlastního v podivném a povzbuzivém obětí. Když to nyní bylo pryč, Sněžná necítila zhola nic. Seděla na skále blízko ztuhlé obludy. Chtěla cítit lítost, pokud ne výčitky, zlost, když ne vztek. Cítila jen apatii a prázdně na ni hleděla.
Dlouhé minuty uplynuly v tichu. Nikdo z mužů se neodvážil pohnout a nikdo nechtěl být první, kdo k Rasputině přistoupí. Ne, že by se zcela báli. Byla to spíše otázka slušnosti. Dívali se na Sněžnou jako na přirozeného následníka řádu, ale ta nemohla mluvit, aby je řídila, a nebyla vidět ani snaha.
Silně svalnatá ramena Bouře se pohnula.
Sněžné se rozšířily oči. Bouře dlouho bez hnutí ležela tváří k zemi. Vydala hluboký nádech, chrčící v zející ráně na hrdle. Zatřásla se, jakoby zápasila s něčím na zádech, překulila se a nejistě vstala. Dlouhá rána na hrdle proříznutá až k páteři se pomalu zacelovala. Svaly a kůže se spojovaly před jejich nevěřícnýma očima. O pár vteřin později vypadala kůže nepoškozena a Bouře setřásla poslední zbytky omámení. Ohnula se a zařvala vztekem. Nebylo nic, na čem by si mohla vybít vztek, takže pokračovala v řevu a ten zvuk zněl údolími oddělujícími hory.
Ostatní slyšeli jen její vztek přerušující příjemné ticho po Rasputinině pádu. Sněžná však slyšela ozvěnu, slabou a nikoli ze svahů hory, ale tlumený šepot pod ohlušujícím řevem Bouře. Slyšela Prosince a on k ní promlouval.
NEBUDU ZNIČEN, slyšela ho říkat. INVESTOVAL JSEM PŘÍLIŠ. Ale jeho hlas byl slabý. Tak slabý, že si sotva byla jistá, zda ho slyšela a nepředstavovala si to. ŘEKNI JÍ, pravil tím strašidelným šepotem, ŽE PRO NI ZNOVU PŘIJDU.
Vytí Bouře utichlo a Sněžná pohlédla na Rasputinu. Vyskočila zděšením a uctivou bázní. Němé a akolyté sebou také trhnuli. Rasputina se posadila a zamrkala. Její hruď byla znovu celá a dmula se slabým dechem. "Nedostaneš mě", pravila slabě. "Nikdy mě mít nebudeš".
Prosincovy plány byly zmařeny. Vlil tolik své nahromaděné moci, aby změnil Rasputinu ve svou nodobu, že by ho její smrt navěky oslabila.
'Nemůžeš mě nechat zemřít', pomyslela si vědouc, že jeho poslední kousky tam ještě jsou. Byla slabá. On byl slabší. 'Jsem silnější než ty. A vždy budu".
DOSTANU TĚ. BRZO.
'Nikdy. Jsem ochotna udělat, co ty ne. Zemřu, než mě dostaneš'.
Obětoval příliš své vůle do zhmotnění své fyzické podoby v Kytheře, jen aby byl poražen magickým Masamunem. Zeslábl před pár měsíci, když ho odrazila stranou, kde vytvořil Sněžnou a Bouři, slabší faksmilie jejich nenávistného symbiotického vztahu. To ho znovu oslabilo. Ztratit ji v poslední chvíli pohlcení by bylo jeho zkázou. Věděla, že tam stále je, v její mysli, spojen s ní. Ale byl slabý. Zlomyslně zapůsobil posledními pozůstatky své éterické přítomnosti. Nemohl vyvolat změnu její osobnosti či pohnutek. Avšak mohl změnit její fyzické potřeby, a proto bude navěky žít v horečném hladu, který nemůže být plně ukojen.
* * *
Samael Hopkins mířil co nejpřesněji na sever, jak v podzemním labyrintu stok pod Malifaux dokázal. Obvykle chladný a přesně si vědomý nejdrobnějších detailů ze svého okolí, tentokrát se pohyboval kvapně a sotva si všímal podrobností. Udržel si svůj vrozený cit pro směr, přestože se chodby kroutily a končily drenážními nádržemi, což ho nutilo se opatrně vracet. Přesto jakoby ho chodby samy vedly na sever. Čím méně se soustředil na směr a hledání nejlepší cesty, tím snažší bylo postupovat. Chodby, které považoval za širší nebo prostě instinktivně vypadaly jako lepší volba, ho zavedly příliš daleko z cesty nebo dokonce zpátky do chodby, kterou už šel.
Odevzdal se osudu a běžel nahodile jedním úzkým tunelem za druhým, až došel k přesvědčení, že hráči zahrnutí v intrikách Malifaux byli všichni pěšci daleko větších sil stojících za nimi. Odevzdal se neobvyklým podnětům a vybíral si temnější průchody větvící se od jeho předpokládaného cíle, které se však znovu obracely k severu otevřenějšími a pohodlnějšími cestami podél pomalu se sunoucí bažiny odpoadu. Chodby, o nichž by přísahal, že ho dovedou na severní stranu města, byly zahrazeny kameny nebo zhroucenými zdmi od silných otřesů, které oblast zasáhly.
Když přišel do úzkého kanálu naplněného nikoliv odpadky, ale tmavou lávou, na níž se dělala chladnoucí krusta a prasklinami na povrchu bylo vidět jen matné světlo, Samael věděl, že je blízko. Pohled na lávový kanál pohybující se rychle stejnou cestou vyvolal znepokojivý pocit strachu, který každým dalším krokem rostl. Cherufe, ohnivý tyran, a Sonnia Criid se nepochybně setkali a Samael přemýšlel, kdo ve svých cílech uspěl. Bez dalších rozpaků následoval lávu.
A při tom náhodou narazil na okraj nekropole.
Sonnia ji několikrát zmiňovala jako důležité místo používané pradávnými nezrozenými kvůli něčemu důležitému z jejich minulosti, přestože další údaje o prováděných skutcích nebo jejich hlubší smysl nebyly v odhalených textech nikdy zmiňovány. Ba co víc, každá cechovní výprava vyslaná přímo k nalezení tohoto místa se nikdy nesetkala s úspěchem. Pokud se průzkumníci vůbec objevili, byli pokryti špínou, vyčerpáni a plni obav, že se nikdy nedostanou pryč. Těch pár nehlásilo žádného tvora, překážku nebo otevřené nebezpečí, které by podnítilo jejich strach. Bylo to bludiště, které způsobovalo děs. Hlášení o chození po stejné cestě znovu a znovu dokola nebo prostém obrácení a návratu, aniž by si toho kdo všiml, byla všemi navrátilci znovu a znovu opakována. Většina zkušených stopařů a jeskyňářů poslaných prozkoumat labyrint a najít slavnou nekropoli nebyla již nikdy spatřena.
Sám Samael síbil vést takovou výpravu jist si tím, že ji může objevit tam, kde nikdo jiný neuspěl. Ale Sonniino hledání tyto plány odložilo. Nyní, beze snahy, kráčel po okraji této tajemné oblasti unikající stopařům, kteří ji hledali.
Odmítl poddat se nepřirozenému strachu vycházejícímu z chodeb a výklenků zaplněných hrobkami, jejichž zdobení bylo stejně krásné jako děsivé. Jak běžel dlouhými chodbami hlouběji do srdce nekropole, jejich hlubina pohlcovala veškeré světlo. Navzdory strachu cítil vábení tajemství kolem sebe a touhu toto místo prozkoumat. Věděl, že stejně jako strach je i přitažlivost nadpřirozená, dosazená mu do mysli tímto prokletým místem, aby zůstal lapen v temnotě.
Měl dojem, že více než jednou zahlédl v chodbách světlo odrážející se od páru očí. Když se však tím směrem obrátil, neviděl nic krom naprosto černočerné tmy.
Nakonec se šedý povrch proudu lávy otevřel do obrovské síně. Kolem obvodu velké komnaty byly další chodby mířící všemi směry a každou z nich proudil do této dutiny podobný proud lávy, která rychle chladla pod temnou krustou, zpod níž vycházela matná záře. Všechny se střetávaly v centrální nádrži plné lávy, která rovněž tvrdla v mizejícím horku.
Srdce mu poskočilo, ale nebyl překvapen, když ve středu nádrže spatřil Sonniu. Klečela. Láva chladla a kolem jejích nohou a předloktí pod povrchem byla temná a tvrdá. Svůj vlastní meč měla zabodnutý v hrudi a trčel jí daleko ze zad.
Vzdychl přeje si, aby tu mohl být a ochránit ji. Ale také by selhal. Měla zemřít. To mu řekl Seamus a Samael mu teď věřil. Sonnia udělala, co musela, aby zastavila Cherufa. Proto láva přestala žhnout. Proto utichlo zemětřesení.
Opatrně vstoupil do nádrže hledaje povrch dost silný, aby ho unesl, a kráčel k ní. Byla tak energická, tak cílevědomá. Samosebou se nezastavila před ničím, aby ukončila možnou vládu nejnebezpečnějšího z tyranů ještě předtím, než mohl znovu vstoupit na Malifaux. Přemýšlel, jak to dokázala, shlížeje na její tělo zničené lávou i vlstním mečem. Věděl, že to musela být úžasná podívaná.
Také věděl, že jí nemůže pohřbít. Ne způsobem, jakým by si zasloužila. Ale také nesnesl, aby ji nechal tak neuctivě na místě. Pohřbí ji pod kameny spadlými z nízké zídky kolem nádrže. Její meč zůstane na mohyle, aby označil její hrob. Poprvé v životě ho sevřel. I když byl pohřben v jejím mase a držen na místě přeraženými kostmi a šlachami, cítil jeho váhu a podivil se, jak ho mohla tak lehce ovládat. Byl také mnohem větší než ten Spravedlnosti. Pevně ho uchopil a vytáhl jí ho z těla. Ve chvíli, kdy čepel opouštěla její tělo, se na chvíli zasekla jakoby na prostest. S trhnutím ji vytáhl.
Jakmile čepel opustila tělo, otevřela Sonnia oči a ostře se nadechla. Meč následovaly jemné plameny. Zakašlala a pravila suchým a zlomeným hlasem: "Same! Vrať se!"
Slabý oheň olizující konec velkého meče zablikal a zmizel. Jakmile uhasl, ztvrdlá šedá láva obklopující Sonniu se změnila v jasně oranžové a tekuté magma, které od ní proudilo a rychle měnilo krustu všude kolem zpět v žhnoucí lávu. Šířilo se to od ní v kruhu ke krajům kulaté nádrže.
Samael nemarnil čas přemítáním, jak se probudila z mrtvých. Běžel. Rychleji než předtím, sotva se dotýkal podrážkami ztvrdlé krusty, uháněl k nízké zídce, horká láva prskala a stříkala těsně za ním a sežehla mu kalhoty a boty. Přeskočil zídku právě ve chvíli, kdy ho láva dostihla a rozpustila krustu za ním, ztěžka dopadl a vyválel se v nahromaděném prachu. Obrátil se ke skloněné Sonnie, jejíž hlava hleděla ke stropu vysoko nad nimi a kolem stříkala láva. Zasténala, sotva slyšitelně přes burácející nádrž žhnoucího magmatu, a náhla se vzňala. Její tělo vylétlo nad nádrž a odkapávala z něj hustá láva. Chvíli se vznášela se zakloněnou hlavou a rozpřaženými pažemi, plameny ji zjevně nezraňovaly. Zranění v hrudi zářilo, jakoby se její krev změnila ve stejnou žhavou lávu, jaká proudila pod ní.
Trhla hlavou a zlostně se na něj podívala. Její oči také plály jasnou žlutou, což ho při pohledu na ni oslepovalo.
Když promluvila, její hlas byl skřípavý jako zvuk kovu o kámen. "Ty zatracený blázne! Neměl si přijít. Měl si mě nechat zemřít", pravila. Oheň kolem ní se vinul do nádrže. Zdálo se mu, že se zkroutil a vytvořil hlavu velkého plaza, který na něj nenávistně zíral. Ale oheň se měnil a kroutil a hlava byla obrovská a vše se mu v očích mihotalo a chvělo, až ho to ochromovalo. Z jejích úst vyšlehl oheň a pohltil všechno pod ní. Letěla dopředu na ohni spalujícím všechno v cestě, což ji, naneštěstí, vedlo přímo k němu.
Nemohl utíkat a nebyl tu žádný úkryt. Byla příliš rychlá a ohnivý proud příliš široký. Zakryl si tvář jedním předloktím, zatímco druhým držel meč, který jí vytáhl z těla. Když ho zasáhl oheň, meč zablikal a vydal vysoký, ostrý tón, přičemž modře zazářil. Oheň ho zaplavil horkem, ale nebyl spálen. Před plameny bylo uchráněno i jeho oblečení. Jakmile nad ním přelétla, zvuk meče zmizel spolu se září v jeho středu. Zdálo se, že nevnímá, že útok přežil, ale rychle odlétla velkým tunelem na jihovýchod, k obávané nekropoli. Ohnivý sloup za ní vytvořil hlavu draka, která po něm chňapla. Když ho zaplavil oheň, meč vydal další akord a on slyšel zavrčení. Pak se oheň prohnal chodbou, kde osvětlil zákruty a odbočky labyrintu, než zmizel. Nádrž a kanály s lávou po jejím odchodu rychle zchladly do temné šedi.
Cherufe tedy zvítězil, uvědomil si. Pohltil Sonniu, přestože se obětovala, aby ho zastavila. On, Samael Hopkins, byl výhradně zodpovědný za neúspěch této oběti, jelikož její smrt zpochybnil. Zaklel. Nyní byl tyran vypuštěn na svět, aby pohltil daleko víc než ženu vybranou za jeho nádobu. A až bude hotov s tímto světem, přesune se do dalšího. Možná skrz trhlinu do Starého světa.
Samael držel Sonniin meč, těžký a chladný. Zachránil ho před smrtí v plamenech a on chápal, že jeho tajemný cíl byl větší, než si myslel. Ještě ho bude potřebovat.
Nelíbil se mu nápad utkat se s ní, ale měl závazek zastavit tyrana. Obzvláště se mu nelíbila myšlenka vstupu do nekropole. Dodal si odvahu a vydal se za ní.
15. ledna 115 PF
Orville Weaver klečel ve vyschlém říčním korytě. Přestože byla půlka ledna, z jihu přišlo nepatřičné teplo a zahnalo tenkou vrstvu námrazy vytvořené přes noc. Množství přezek na jeho šedém kabátě ho drželo pevně na místě a on začal jednu po druhé rozepínat, aby si dopřál větší svobodu pohybu při prozkoumávání popela v hlíně. Rukou v rukavici snadno prohrábl horní vrstvu půdy a hrouda se rozlomila na volnou hromádku písku.
Na klobouku, něco mezi pánským cylindrem a širším kloboukem používaným honáky na rančích, spočíval pár mechanických brýlí držících na gumě. Přitáhl si je na tvář a zajistil na očích koženými klapkami, takže jeho zkoumání nerušilo žádné světlo. Krátce pohlédl na oblohu s obavami, zda nebude potřebovat nějaké další světlo kvůli hustým a zlověstně temným mračnům, která se tu hromadila posledních pár měsíců. Vypadalo, že se každou chvíli spustí déšť. Samosebou, tak to šlo pár týdnů, ale mračna před pár dny spustila jen minutové mrholení.
"Proč si myslíš, že to vyschlo?", zeptal se Louis Hernandez, když došel ke klečícímu vyšetřovateli.
Orville neřekl nic. Natočil ciferník na brýlích a soukolí za čočkami je nastavila tak, aby zaostřily na zrnka písku. Další tlačítko spustilo před vypouklé čočky tmavě modrý filtr, takže na zrncích mohl vidět jiné světelné spektrum.
Constance Weber, velící strážnice na břehu, vyštěkla: "Drž se zpátky, Hernandezi". Zasáhl ji poryv větru a ona si na hlavě přidržovala tmavě šedý klobouk, aby nebyl odván jako písek na otevřené dlani vyšetřovatele Weavera. Studoval zrnka za letu ve vánku skrze blankytné čočky a velmi zblízka.
Když z jeho dlaně všechem písek zmizel, sudnal si brýle a umístil je zpátky na svůj klobouk. Vytáhl z kapsy své vesty úzkou olověnou tabulku a zapsal na ni svá pozorování.
Zezadu přistoupila Constance. Byli spíše vyšetřovatelovým doprovodem, ale jako Hernandez byla dychtivá dozvědět se cookliv, co by vysvětlovalo náhlé a vážné sucho. "Stejné jako v bodu tři?", zeptala se.
Orville se k ní obrátil a nemohl skrýt frustraci. Bylo překvapivé vidět jeho emoce, vzhledem k typicky stoickému chování všech vyšetřovatelů. "Obávám se", odvětil. "Vulkanická činnost tak blízko povrchu to vysušila. I kdyby tu stále byla voda, je tu příliš mnoho síry, chlorovodíku a dalších prvků, že by byla nepitelná". Mnoho z té hatmatilky nerozuměla, ale 'nepitelná' stačilo. Vstal a oprášil si šedý prach z kolen. Jak kráčel ke koním, vykopával nohama malé obláčky.
Nepitelná. Jako studny, které v Malifaux stále fungovaly. Příliš mnoho toxinů ze sopečné činnosti, která se odehrála před pár týdny. Naštěstí odezněla, ale škoda byla daleko větší, než doprovodná zemětřesení, která schodila několik budov a poškodila základy mnoha dalších.
Vyšetřovatel nasedl a strážníci ho rychle následovali. "Jedeme na bod pět?", navrhla Constance.
"Orville přikývl. "Pojedeme na všechny. Ale není třeba je zkoumat spectrometrem. Všechny budou stejné. Pojedeme rychle, ať to máme za sebou. Nyní hledáme tekoucí vodu". Zabodl ostruhy do boků svého oře a vyrazili rázným cvalem k severním horám v naději, že najdou dostatek vody.
Už tam byli horníci odsekávající sněhové a ledové bloky, které dopravovali zpátky do Malifaux. Ale karavany nedokázaly držet krok s požadavky obyvatel Malifaux.
Orville Weaver se potřeboval do soumraku vrátit do centrály. Lucius Matheson požadoval hlášení.
* * *
Rose Crowshaw se rychle obrátila v uličce mezi úzkým břehem, hotelem u Přesýpacích hodin a saloonem. Čile prošla špínou, která jí potřísnila boty, blátem nasáklou půdou rostoucího města Naděje v blízkosti velké močálové oblasti. Nevšímala si toho. Její boty byly obnošené a vrstvy špíny byly jejich stejnou součástí jako původní kůže. Nebyly to ostatně módní dámské boty. Byly to pánské body střižené zřejmě na dospívajícího chlapce, stejně jako kalhoty. Už dávno na sobě neměla šaty. Určitě od té doby, co se stala montérkou, a skrz trhlinu si sebou nepřivezla žádné ze svých ženských předmětů. Přesto nosila těsný korzet, který se stal v těchto dnech módním, ale to bylo spíše proto, že pevná částo oděvu zajišťovala, aby se žádná volná látka nezachytila v soukolí a pístech strojů, které opravovala.
Byla si jistá, že ji někdo sleduje.
Cítila někoho sledovat každý její pohyb už od toho podivného konfliktu s Kaeris v listopadu. Ani po přesunu do Naděje, velmi odlehlého městečka na okraji území Malifaux, nesetřásla oči, které jakoby sledovaly každý její krok.
Nad hlavou jí přelétl stín a ona se skrčila u zdi Přesýpacích hodin a rychle se podívala, ale neviděla nic. "Jen paranoia", zašeptala pro sebe. "Zapomeň na to". Ale nemohla. Došla na konec úzké uličky a skryla se ve stínech za velkým sudem rozhlížeje se po komkoli, kdo by ji mohl sledovat. Byla mimo hlavní ulici, z dohledu, ale uvědomila si, že to nemusí být ku prospěchu. Kdokoliv po ní šel mohl jednat volněji beze strachu ze svědků. Ale to také nebyla pravda. Od opuštění svého stanoviště u trhliny a přesunu do Příslibu a Naděje byla často sama. Byla sama ve své chatrči za městem. Byla sama v dole opravujíc parní důlní konstrukt a mechanismus zdviže. Hleděla dolů uličkou, ale nebyl tam žádný pohyb, žádný zvuk. Nic, krom kůlen a latrín, nebylo ani za budovami.
Paranoia. Nic po ní nešlo. Přemýšlela, zda to byl nějaký podivný vedlejší efekt jejích schopností, že se neustále cítila sledována a pronásledována. Možná Kaeris, když se tehdy střetly u trhliny, neudělala nic mimořádného, ale zosobnění strachu bylo výsledkem její vlastní neovladatelné představivosti.
Rose zahnala pocit strachu a vystoupila ze stínů. Za budovami se alespoň cítila jistější, že nikdo nebyl blízko.
Ozvalo se zaskřípání na střeše nahoře a ona ztuhla a v panice pohlédla vzhůru. Jen tmavá kočka. Běžela po okraji střechy a ona se napomenula za nerozumný strach a pokračovala. Ale kočka skočila ze střechy před ní. Jak padala, ve vzduchu ze proměnila a během jedné či dvou vteřin změnila velikost a tvar. Už to nebyla černá kočka, ve chvíli dopadu na zem z ní byla žena. Stála před velmi ztuhlou a oněmnělou Rose Crowshaw. Ženiny husté blonďaté vlasy vlály nad opálenými rameny jako hříva.
Rose se obrátila na útěk. Otočila se, ale za ní stál silně stavěný muž, jehož tmavá kůže, spletené copánky a silně svalnatý trup vystavený živlům budily zdání divocha. Nechápala, jak se dostal za ní v otevřeném prostoru a zcela beze zvuku. Úzkost a pocit záhuby přerostly v otevřenou paniku a ona téměř začala ječet, když se tmavý muž dotkl špičkou své zahnuté hole jejího čela. Jakmile se dotkl kůže, slyšela v mysli hluboké hučení. Objevily se obrazy, v nichž byla volná před společností, která vytvářela takový tlak na její chování a myšlenky. Byla zasypána obrazy nezávislosti.
"Klid", pravil muž a jeho hlas byl zvučný a vůdcovský. Poslechla a její bijící srdce se téměř okamžitě uklidnilo, stejně jako zmizel strach. Poslechla by jakýkoliv jeho rozkaz. V jeho přítomnosti se cítila bezpečná a sebejistá. "Jsem Marcus", pravil. "Se mnou budeš v bezpečí". To už věděla. Pohlédla do hloubi jeho očí a věděla, že se už nemusí ničeho bát.
"Sledovali jste mě?", zeptala se.
"Nebyli jsme jediní, ale ti agenti už tě nemusí znepokojovat, ani kohokoliv jiného, mimochodem". Věděla, že to byla pravda. S ním jako velitelem byla bezpečná a nemusela se znepokojovat. S ním se cítila volná před společností a pocítila podivnou novou touhu opustit vše, co znala, své postavení mechanika. Stejně jí to nikdy nesedělo, pomyslela si. Nikdy tam nechtěla patřit. Vždy se snažila být svobodná. Chtěla utíkat. Chtěla utíkat s Markem a dívkou, která byla kočkou. Chtěla lovit. Z jejího hrdla unikl podivný zvuk. Předla?
Marcus se na ni usmál. "Síla, kterou cítíš, pochází z prvotní moci uvolněné zevnitř. Brzy se vytratí". Dotkl se jí znovu špicí své palice. Ještě více velitelsky pravil: "Budeš si pamatovat sílu, kterou cítíš". Nikdy nezapomene. Nebude ho potřebovat, aby ji řídil.
"Kam jdeme?", zeptala se ho. Ve skutečnosti na tom nezáleželo. Následovala by ho kamkoli.
"Do pekla, nejspíš", řekl a usmál se. Očekávané nebezpečí ho vzrušovalo a ona to také cítila.
"Proč sis vybral mě?"
"Máš prvotní schopnost, kterou potřebuji. Kterou chci a celý život jsem ji hledal. Budu tě studovat. Na lovu".
* * *
Generální guvernér stál u zábradlí na balkóně své soukromé studovny. Řemeslníci uvnitř opravovali škodu způsobenou nedávným zemětřesením, jehož epicentrum jakoby bylo přímo pod domem. Znovu ho opravovali. Samosebou, řemeslnící byli jiní než ti, co opravovali jeho studovnu naposled. Jakoby se každé skupině pracující v jeho domě stalo něco divného. Samotný guvernér ujistitl tuto skupinu, že jakmile bude práce hotová, přidělí jí svou osobní stráž jako doprovood k dalším úkolům. Na otázky o dalších úkolech však odpověděl pouze tolik, že na podrobnostech se stále pracuje.
Za ním stáli různí cechovní vyšetřovatelé připravení podat zprávy o svých zjištěních, jak nařídil. Jeho sekretář, Lucius, zůstával ve stínu po jeho pravici.
Orville Weaver začal: "Jak jsme očekávali, pane, sopečná aktivita způsobila víc než otřesy ve městě. Uvolnění různých chemikálií a sloučenin otrávilo vodu ve studnách a tepelná saturace půdy způsobila rychle vyschnutí jinak hojných vodních zdrojů proudících do města z hor".
"Sopečné sucho se šíří k horám?", dotázal se guvernér.
"Téměř. Ale díky nedávnými mínusovým teplotám zmrzla tamní voda i na úpatí dostatečně na to, aby roztála".
Chvíli přemýšlel hledě na jih města. "Pane Clemme", nařídil. "Jaké jsou vaše zjištění na dobytku?"
Vyšetřovatel Clemm byl znatelně pokornější než Weaver a v přítomnosti Lucia Mathesona a generálního guvernéra se viditelně třásl. Znepokojovali ho i ostatní vyšetřovatelé. Nikoli poprvé litoval toho, že přijal místo polního agenta. Také přemýšlel, jak se dostal k úkolu vyšetřit podivné události, k nimž došlo na mnoha farmách kolem města. Sebral všechnu odvahu, jakou dokázal. Mluvil rychle pištivým hlasem, aby to měl co nejrychleji za sebou. "Jak mistr Matheson předpovídal, některé nemoci napadly nepůvodní zvířecí stáda přivezená ze Země. Stala se dravá. Dávno domestikovaná a přátelská zvířata projevila touhu po krvi". Myslel si, že to je vše. Že toho řekl dost.
"Guvernér ho vybídl: "Pokračujte".
Roger Clemm ztěžka polkl a ten zvuk všichni slyšeli. "Útočí na cokoli v dosahu. Kopou, škrábou, koušou všechno, co se hýbe. Odmítají jíst cokoliv krom živého masa".
"Rozšířilo se to na všechny ranče?"
"Ještě ne. Předpokládám, že se všichni nakazí během pár týdnů. Nejdéle za měsíc".
"Důvod?"
"Neznámý, pane. Malifaux, hádám". Vtip nedopadl na úrodnou půdu. Svého pokusu ihned zalitoval.
Vyšetřovatelka Amelia Estremera promluvila, čímž zachránila nešťastného Clemma před dalším ponížením. "To nevěští nic dobrého pro společenské klima v Malifaux", řekla. Guvernér se obrátil čelem k ní rozčilen tím, že promluvila mimo pořadí, aniž by čekala na jeho výzvu. Přesto pochopil její úmysl a od Rogera Clemma měl vše, co potřeboval, jelikož muž již neměl žádnou novou hodnotnou informaci. Vlastně řekl jen to, co už bylo známo předtím, než byl poslán do terénu.
"Není vaším úkolem hodnotit chování městských obyvatel, paní Estremero", pravil povýšeně. "To je moje starost".
"Omlouvám se, pane", odvětila ostýchavě.
"Podejte hlášení", nařídil.
"Mor se stále šíří. Dostal se z karanténí zóny a ze slumů. Přestože není tak silný jako původní nákaza na začátku podzimu, nejsou známi žádní přeživší nakažení".
Obrátil se na posledního vyšetřovatele. Gerald Stevens sdělil: "Několik skupin vytvořilo různá seskupení a otevřeně se pustilo do odbojných činností".
"Známé kontakty?"
"Žádné, pane. Nikdo z nich nebyl objeven, a to jsem jich několik pečlivě vyslýchal. Věřím, že to jsou nezávisle organizované skupiny bouřící se na protest úpadku bezpečnosti a životních podmínek".
"Budou tam spojení s arkanisty. Možná rovněž oživovači. Pokračujte ve vyšetřování".
"Samosebou, pane", odvětil Stevens, přestože sám nevěřil, že nějaká taková spojení najde. "Podle slov několika z těchto vzdorných skupin je jejich cílem okamžitě opustit bydliště zde v Malifaux. Stovky lidí tak už učinily. Vzhledem k obětem moru, ztrátám při jejich vlastních násilných protestech a strachu před rostoucím suchem a hladem předpokládáme ostrý pokles populace. Krom původních zločinců s určenou pracovní poviností a ostatních bez cestovních víz odbojné skupiny zřejmě pronikly mezi většinu obyvatel. Pokud se podmínky zhorší, jak se předpokládá…"
Guvernér slyšel dost a přerušil ho. "Mathesone", vyštěkl podrážděně. "Zavřete trhlinu pro cestování. Ihned. Omezte objem zásilek dušekamů stejně jako dovoz nutného zboží".
"Imigraci také?", zeptal se Lucius.
"Není třeba přidávat nespokojence. Žádné cesty. Žádní imigranti. Zdvojnásobte hlídky. Je čas vyhlásit stanné právo. Ve městě se nebude pohybovat nikdo krom zákldních služeb, které váš úřad povolí".
"Provést tak drastické změny bude vyžadovat nějaký čas".
"Nemáte žádný čas, pane Mathesone. Okamžitě provedete můj příkaz. Neztrácejte čas. Vezměte si lidí kolich chcete. Uvidíme, zda je to zvládnutelné". Lucius přikývl. Zařídí to. Nikdy neselhal. "Všichni můžete jít", pravil guvernér a obrátil se zpátky k městu v údolí pod sebou.
Když byli pryč, usmál se a pevněji sevřel zábradlí. "Ještě lepší, než jsem plánoval", zašeptal. "Ještě lepší, než jsem plánoval". Jeden dělník právě otevřel dveře a slyšel guvernérův smích.
19. ledna, 115 PF
Doktor Carl Morrow se naklonil blízko tváře své pacientky přivázané k posteli koženými řemeny silnými čtvrt palce a kovovými sponami silnými víc, než by mělo být nutné i pro nejsilnější a nejdivočejší pacienty. Pro Perditu byly značně silnější než by bylo třeba. Zejména nyní, vzhledem ke komatóznímu stavu v posledních pár měsících, kdy se nehýbala krom jemného chvění spodního rtu při nesrozumitelném blábolení v hloubi svých nekonečných snů.
Jeho oči, jen pár palců od její kůže, sledovaly sluneční paprsky dopadat jí z boku na tvář a jemně ohřívat její tmavou kůži. "Óóó", zašeptal úžasem, když linie jejího čela a nosu vynikly v záři procházející úzkým okmen několik stop nad postelí. Přejížděl ukazovákem po její tváři, mezi očima a po kořeni nosu, sleduje sluneční svit ozařující její kůži. "Perdita Ortega", pravil šeptem. Měl tendenci prskat a malé kapky slin jí dopadly na ušňí lalůček a tvář. "Tolik odpočinku", děl, stále jemně hladě konečkem prstu její rysy. Blížil se ke špičce jejího nosu. "Spící kráska? Spočinutí svévolníků?" Zamál se. Jeho prst přejel základnu jejího nosu a přes prohlubeň nad horním rtem. "Jsi obě, má nejdražší. Krásnější, než si kdokoliv může přát. A také svévolná". Jeho prsty jí přejely po rtech. "Všichni jsme svévolní, nebo ne?" Prsty se posunovaly zpět nahoru po její tváři v rytmu slov, když tiše pravil: "Netvoři se skrývají zde", a s posledním slovem ji ťukl do čela. "Všichni ti malí netvoři jsou uvězněni zde. Zlobí, zlobí, zlobí". Všichni netvoři zde.
Pro Perditu čas neznamenal nic. Pro doktora Morrowa tam byla více než pět měsíců. Pro ni právě přišla. Hlas chlapce, studenta ztraceného v Kytheře, se k ní znovu snažil mluvit. Ale neslyšela ho dobře. Plavala v jezírku temné vody. Nad povrch vykukoval jen její nos a rty. Oči neviděly skrz temnou látku měnící světlo zhora v podivné indigo.
"Pravda", slyšela chlapce.
"Neříkej to", ozval se další hlas, ještě slabší, z temnoty nad ní.
Starší hlas plný moudrosti ve svých slovech děl: "Nemůže to zvládnout. Proto je tady".
"Je tu, protože je mrtvá".
"Všichni jsou mrtví".
"Ne, ještě ne. Ne mrtví".
"Z Malifaux není úniku", řekl další, když se Perdita snažila dostat na hladinu, aby slyšela jasněji.
"Co je pravda?", zeptala se.
"Neříkejte jí to", nabádal vzdálený hlas. "Není připravena. Neví, kde je".
"To nikdo z nich".
"Kde jsem?"
"Mrtvá".
"Ne, není".
"Je tu, nebo ne?"
"Ne tak docela".
"Pak kde je?"
"Říkám vám, že je mrtvá".
"Co je pravda?", dokázala zakřičet v temnotě své mysli.
Nemohla k nim mluvit způsobem, jakým chtěla. Nechápala, kde byla nebo jak se tam dostala. Hlasy se jí pokoušely sdělit, co potřebovala vědět, ale nevěděly, jak k ní mluvit. Mluvily jeden přes druhého a odporovaly si navzájem. Hlas mladého muže, studenta, který šel do Kythery na výpravu a nikdy se nevrátil, byl silnější než ostatní. Zvedal se nad jejich, aby jí řekl, co objevili v Kytheře. Vysvětlil, kde byla. Vysvětlil, čím byla.
Ostatní měli pravdu. Nebyla na pravdu připravena. Nebylo to tak, že by se jí nelíbila. Mohla by ji přijmout. Jeho slova jí odhalovala, co viděl v Kythře - co tam všichni viděli. Byla to pravda, co je dohnala k šílenství. Bylo to šílenství, které je vedlo k vzájemnému roztrhání, kdy si navzájem strhali kůži z těl.
"Tančí tu malí netvoři", šeptal doktor Morrow. "Zlobí, zlobí, zlobí". Ostře se nadech čichaje jí k vlasům. Týdny je nikdo nemyl. To mu bylo jedno. Byla opojná. "Všichni máme tyto netvory, které se snažíme skrýt, ne, slečno Ortegová? Snažíme se je udržet před zrakem ostatních. Snažíme se je udržet v mezích. Někdy není snadné naše netvory odvládat".
Ze stínů za doktorem vystoupil Lucius Matheson. Pohyboval se tiše, a když řekl: "Někteří netvoři jsou zřejmější než jiní", doktor zaječel a vyskočil, přičemž narazil zuby do Perditiny tváře. Vstal o obrátil se k guvernérovu sekretáři, který stál nepříjemně blízko. Pohrával si se svým pláštěm, vpředu ho napínal a rychle zapínal knoflíky. "Někteří jsou skutečnější, než si myslíte", dodal tiše.
Doktor Morrow se slabě zasmál, a pak se začal neovladatelně smát.
Lucius přísně nařídil: "Nechte nás". Doktor se nepřel a beze slova se vytratil. Matheson se naklonil nad nehybné Perditino tělo a pečlivě ho zkoumal.
"Potřebujeme tě", řekl jí strohým hlasem. Zatlačil jí prsty na tvář po celé šíři její lebky. Zatlačil silně a bolestivě. Ve druhé ruce rozdrtil dušekam a kolem ruky se mu objevil mléčně bílý kouř, načež přesměroval jeho mocný vliv. "Probuď se!", nařídil dunivým hlasem.
Oči se jí prudce otevřely. Bulvy byly popelavě šedé, matné, neodrážející světlo, přestože v jejich hlubinách vířily tenké stříbrné a nachové proužky, jakoby to byly temná bezedná jezírka.
Daleko od města, kam před mnoha měsíci dopadla rudá klec, která roztrhla látku oddělující tento svět od éteru, spustila nachovou vlnu, jež se stala známá jako Událost, a uspala ji, se z neprozkoumaných hlubin jámy táhnoucí se míle a míle za bod dopadu ozval křik. Byl vzteklý a pronikavý a cizí všem lidem, kteří kdy kráčeli po půdě Malifaux. Obluda vylétla z jámy na křídlech táhnoucích se doširoka na tenkých membránách kůže natažené mezi dlouhými kostnatými prsty zakončenými ostrými háky. Tělo bylo delší než plně vzrostlý hřebec, ale spíše připomínalo velkého pantera. Znovu to zaječelo. Přestože to bylo příliš daleko, než aby to slyšela, Perdita se posadila, přičemž roztrhla řemeny, které ji poutaly.
"Jde si to pro mě", řekla. V hloubi šedých očí jí pluly stříbrné a nachové proužky.
Tvor znovu zaječel. Nachové a stříbrné proužky křižovaly její popelavé oči. Vědělo to, kde je. Mohlo jí to najít kdekoliv. S máchnutím křídel to nabralo směr přímo k Perditě.