Malifauxské nádraží, čtyři měsíce po Události
Průzračník vytryskl ze země jako hřebík prorazivší shnilé dřevo. Balvany velikosti vagónů létaly vzduchem vytrženy zpod země silným vrtacím strojem. Jeho obří hadí tělo zadunělo, a pak se zhroutilo na koleje vedoucí k Malifauxskému nádraží. Náraz byl tak silný, že se koleje zvlnily jako voda.
Na druhém nástupišti stáli muži a ženy s otevřenými ústy. Nikdo z nich si nevšiml Hoffmanova příchodu ani uniformovaných mužů, kteří mu kráčeli v patách.
"Dostal jste to na povrch, pane Hoffmane", zasípal cechovní seržant. "Máme to teď… ehm, vypnout? Ano? Ať si s tím poradí odbory?"
"Ale ne", odvětil Hoffman. "Možná jsem vám nesdělil věci zcela po pravdě. Omlouvám se, seržante, ale tenhle se utrhl. Nenechá nás jen tak ho vypnout. A co je důležitější, míří sem".
Vrtací stroj se znovu zaryl do země, vyrval velkou část kolejí a tlačil je před sebou. Vrtací kužel vpředu se s ohlušujícím skřípotem točil. Davy na nástupišti zaječely a daly se na útěk, zatímco se Průzračník prohnal kolem nechávaje za sebou kusy dlažby a zdiva.
Hoffman se skrčil, když kolem prolétaly kusy trosek, a znovu to pocítil. Kov, soukolí všude kolem, zakotvené pod zemí, zalité v budovách, železné podpěry střech, nádražní kotel, velké lokomotivy a jejich vagóny. Nejen, že si jich byl vědom. Ony si byly vědomy jeho. Nejen vědomy. Něco chtěly. Chtěly…
Jeho postroj se ohnul od nárazu Průzračníka, sotva zastaveného hromadou kovu před ním. Cítil pohyb postrojů, které shromažďovaly železné odštěpky kolejí a mosazné z lamp. Spojovaly se dohromady a on rostl, a hromada kovu rostla s ním.
S ohlušujícím skřípotem se ze zdiva utrhla chladná ocel a ze střechy nádraží se uvolnilo olovo. Hoffman soustředil energie Události a cítil kov a stroje dychtivě reagovat. Čirý kov se kolem něj sám vytvaroval, uchopil jej, vyrašily titánské nohy a trup, spojily se s jeho postrojem a on se zvedal výš a výš. Nechal kov k sobě volat, vytáhl své vědomí… svou duši, domníval se… z těla a přesunul jej do kovového molocha, který se kolem něj vytvořil.
…chtěly ho chránit.
Průzračník se svinul na další průchod. Hoffman k němu vykročil a každý krok přitáhl další kov z budov a staveb kolem. Když procházel kolem nehybných strojů, rozpadly se a připojily se k němu, kola a převody mu vytvořily ramena, ventily a písty posílily ruce. Ocelové pláty se navrstvily kolem železného držadla a on náhle svíral deset stop dlouhý meč a planul touhou jej použít.
Průzračník ucukl, jeho dušekamy poháněná mysl si uvědomila tuto novou hrozbu. Hoffman roztáhl své železné paže a všechna ocel na nádraží zaduněla výzvu. Pak vrtací stroj sklonil hlavu a vrhl se proti němu v dalším útoku. Ať by se stalo cokoliv, veděl, že kov udělá, co bude moci, aby ho ochránil, jako bratr. Zvedl meč a rozběhl se utkat se s Průzračníkem.
Hřbitov Kozlí ocas, sedm týdnů po Události
Mezi náhrobky se pohybovala se sebejistou grácií, navzdory temnotě pokrývající hřbitov. V tichosti přišla ke slabému světlu před sebou se svým velkým mečem lehce drženým v rukou.
Pracovali tam dva muži, aniž by si byli vědomi jejího příchodu, hrubý zvuk lopat a ještě hrubší jazyk, který používali, pomohly zamaskovat její pohyb, který nebyl hlasitější než duch mezi mrtvými. Ztuhla, když se lopaty zastavily, malou chvíli přemýšlejíc, zda pocítili její přítomnost. Pak jeden promluvil.
"Tohle je von, Bobe", zakrákoral.
Druhý hlas, patrně Bobův, sykl na prvního: "Psst, Pinkle. Chceš probudit všechny mrtvý vokolo? Jasně, že je to von, je to méno, co nám načmáral ten starej strejc".
"Víš, že písmena neznám, Bobe", zamumlal Pinkle.
"Promiň, kámo, máš recht. Číhni, tohle je vono". Slyšela náraz lopaty na dřevo. "Podej mi ruku".
Slyšela další škrábání a zvuk dvou mužů vytahujících něco těžkého ze země. Využila zvuk jako krytí, aby se dostala blíž. Skrčila se, když slyšela, jak lezou z hrobu, a skryla se za chladným náhrobkem. Další vzechy a hluk, byla si jístá, že páčidlem otevírají rakev.
"Tady to je, to ti řikám".
Slyšela další šelest, jak dva muži brali šperky, o nichž věděla, že na těle jsou. Rozhodla se, že nastal čas, a vstoupila do slabého světla jejich lucerny". "Dost!"
Znovu se ozvaly hlasy, které potlačila po událostech v observatoři. Mluvily zcela po pravdě, jak každá akce vytváří zrcadlovou protiakci, jak se vesmír dožaduje rovnováhy, hledá vyvážení akce reakcí. Sdílely s ní myšlenky, jak tuto rovnováhu vypustit, jak se stát jejím šiřitelem. Nakrátko zahlédla dvě okřídlené bytosti, jednu s havraní hlavou, druhou s beraní. Vypadaly, jakoby spolu zápasily a každa z nich získala nad druhou výhodu jen nakrátko.
"Ruce tak, abych je viděla", nařídila, když jí obrazy v mysli vybledly.
Pinkleho ruce naplněné zlatem vystřelily z rakve. Bobovy zůstaly pod víkem. Sklonila svůj meč k Bobovi. "Hned!"
Zvedl ruce a švihl lopatou směrem na její hlavu. Přeci jen, byla slepá, říkaly příběhy. Skrčila se a během pohybu ji naplnila magie. Přesunula se používajíc čepel, aby Boba nasměrovala na kraj hrobu a držela ho tam špičkou meče dotýkající se jeho hrudi.
"Jak… jak jste nás našla?", otázal se Pinkle ztuhlý strachem. Spravedlnost na něj obrátila své zavázané oči a vyvolala praskající éterická pouta, aby mu svázala ruce a nohy. Vyjekl a upustil šperky.
"Ten 'strejc' mi to řekl, než zemřel. Znechutili jste mě, byl to bezbranný stařec".
Bob pokrčil rameny. "Pohřbil to s ní, lepší v našich kapsách než v zemi".
Naklonila se k němu a její zrak jím pronikl i přes pásku. "Bereš si, nikdy nedáváš, Bobe. Vidím to ve tvém srdci. Není v tobě žádný mír… žádná rovnováha. Ale můžeš mi pomoci, můžeš mi něco dát. Můžeš mi dát svůj život".
Bob na ni hleděl a cítil, jak klouže přes okraj hrobu. Natáhl paži a do dlaně mu vklouzl derringer poháněný mechanismem přivázaným na předloktí. Pistole vystřella ve chvíli, kdy v hrudi ucítil bolest. Spadl do hrobu a pohltila ho temnota.
Spravedlnost se dotkla krvavého šrámu na tváři, kde ji odřela kulka. "Teď jste ty a strejc vyrovnáni", pravila k temné díře, když vytáhla Pinkla na nohy a vedla ho do noci.
Vysoko v Pustině, pět měsíců po Události
'Tam', pomyslela si směrem k tvorovi pod sebou, 'blízko suchého vyschlého jezera'.
Tvorova netopýří křídla se prohnula. Obrátili se k sežehlému pruhu vyschlého jezera, dva páry očí sledovaly odhalené události, oba doufaly, že dorazí včas. Perdita už rozeznávala tvar převráceného vozu. Dvě kola mířila k obloze, zatímco se nad troskami vznášelo několik velkých temných stínů a občas klesalo k malým temným stínům krčících se u vozu.
'Je jich opravdu málo a my jsme sami'. Vlna uklidňujících emocí byla jedinou odpovědí tvora.
Sami. Nyní byla často sama. Od Události zůstávala většinou sama se sebou. Nelíbilo se jí, co tak často viděla v druhých, věci, kterých si nikdy předtím nevšimla, než ji nachová vlna změnila. Shledala obtížné cítit Santiagovu zvířecí agresivitu, Franciscovu žárlivost a dokonce i nejistotu mladého Niňa. A pak tu byl Taťka. Zlomilo ji srdce vidět příčetného muže chyceného za zdmi šílenství. Kdykoliv jí rodina poskytla podporu a zájem, obrátila se k nim zády dávajíc přednost osamění v Pustině a jízdě na podivném tvorovi, s nímž sdílela toto nevysvětlitelné pouto.
Nepřinutila se jej pojmenovat, jakoby pojmenování nějak dokončilo transformaci, kterou procházela. Místo toho ho volala a létali spolu nad Pustinou, nikdy se nepřibližujíce k rokli, která jí toto způsobila.
Když vůz uviděla poprvé, divila se, jaká osadnická rodina se dostala tak daleko z cesty. Ale odsunula tuto myšlenku stranou. Pionýři byli vždycky trochu praštění, když vyráželi do divočiny. Až teď, když se rozhodla zkontrolovat postup vozu, si uvědomila, jaké nebezpečí jeho vlastníci probudili.
Tvor zařval výzvu, když se hnal na chumel nefilimů. Své mírotvůrce měla již v rukou a dva výstřely zasáhly nejbližší obludu do hlavy, čímž poslaly mrtvolu k zemi. Druhá byla při přistání rozervána vejpůl jedním kousnutím tvorových sanic.
Rychle zvážila situaci a posoudila možnosti, jak toto přežít. Mezi ní a poionýry stálo šest mohutných nefilimů. Dvě obludy si nevšímaly malých ran a zranění roztroušených po tělech, zatímco paže třetího se mu volně klátila u boku. Tři z pěti pionýrů leželi ve stínu vozu mrtví nebo umírající a měďnatá vůně jejich krve naplnila jinak suchý vzduch Pustiny. Zbývající dva mávali zbraněmi, malým nožem a starou pistolí, jakoby měli magickou čepel a mírotvůrce, prosíce jí o pomoc. Téměř se zasmála absurditě toho všeho.
Jeden z nefilimů na ni zaútočil zuřivě máchaje křídly, aby získal rychlost. Nemusela tvora řídit. Ten vyskočil ze země a nefilim proběhl pod ním, pařáty proťaly vzduch. Naklonila se tvorovi nad bok a její pistole vyštěkly, což srazilo nefilima na zem, kulky mu rozervaly ramena a křídla.
Pak se to stalo. Mysl jí znovu naplnil šepot nabádající jí, aby se podívala pořádně. Znovu pohlédla na nefilima. Byl naplněn vztekem, to ano, ale také něčím víc. Pocitem ztráty a touhy, rodičovskou prázdnotou směřující k vozu. Pionýři byli také něčím naplněni. Bylo to odporné a poskvrnilo to jejich rysy nelítostnou krutostí. Šepot utichl a byl nahrazen velmi skutečným nářkem z převráceného vozu.
Znechuceně mířila na nefilima. Ti zastavili útok cítíce její zmatek. Pionýři již neprosili o pomoc, nyní žádali, aby neodemykala vůz. Když jí ruka sahala na hrubé plátno, zahlédla pohyb a vystřelila, čímž odstřelila starou pistoli z pionýrovy ruky, než po ní stačil vystřelit. Trhnutím odhrnula závěs a vydechla.
Nacpané klece byly plné mladých nefilimů, 'škvrňaty', jak jim říkala rodina. Byla na nich vidět podvýživa a týrání. Viděla v jejich utrpení a strachu něco vzdáleně lidského.
Zasyčela na pionýry. Vyměnili si pohledy s nefilimem, a pak pobídla tvora k vzletu, nevšímajíc si zvuku masakru za sebou. 'Jsme opravdu všichni zrůdy?', přemítala. Tvor neopověděl.
Městečko Spása, chvíli před Událostí
Tvor určitě nebyl vůdcem těchto mimořádných bytostí, domnívala se, instinktivně překládajíc. Nevede. Netouží po nadvládě. Ale zdolává. Všechno padne v jeho pohlcujícím hněvu. Horečně letěla textem kupředu. Povstali proti hadovi snažíce se uhasit plameny zkázy a zatracení. Tyrani a nízká chátra, kterou se snaží ovládnout, odsunuli svůj konflikt, aby se utkali s planoucím netvorem, Cherufem. Pak, čtouc téměř mimoděk, se jí zastavilo srdce, Jeho návrat oznámí konec. Zaplane pod Posledním městem. Pohltí ty, co přijdou po nás žít ve městě nad nekropolí. Cheruf si zvolí jednoho z nich, aby se dostal z otroctví, poslední klíč ke svým okovům. Rychle otočila stránku a symboly se shlukly jako proroctví zobrazující toho, kdo znovu osvobodí démonického tyrana Cherufa. Rozmazaný, ušmudlaný a abstraktní obraz způsobil, že se jí zastavilo srdce a dech ji uvázl v hrdle. Byla to ona.
Cherufe bude nekonečně pít z jejího planoucího ducha.
Sonnie se rozšířily oči. Samael Hopkins, který srkal horké kafe u vchodu do malé knihovny, přitáhl její pozornost slovy: "Ehm, Sonnio. Nějaký nápad, co je sakra tohle?" Ukázal k obloze, která zrudla v ranním šeru podivně osvětlujíc jeho rysy.
Myslel si, že to není nic než velká padající hvězda, ale když se k ní obrátil, vypadala při pohledu na zařící předmět na obloze sklíčeně. "Co to je, drahá?", zeptal se, nezvyklý na to, vidět ji otřesenou.
O chvíli později ho pohltila bolest a jeho tělo narazilo do rámu dveří. Ale byla to Sonniina proměna, která zahnala jinak pohlcující muka, která prožíval. Z podlahy vyšlehl ohnivý sloup, který odhodil hořící dlouhé třísky roztříštěného dřeva. Dunící sloup ji pohltil a prorazil stropem nahoře. Viděl ji v burácejícím ohni zdvihnutou ze země a drženou ve vzduchu ohnivými chapadly, která se hnala budovou a donutila ho se skrčit, když mu ožehla kůži, ale jí rostoucí výheň neubližovala.
Ustoupil z budovy a za ním šlehal oheň. Pohltil stavbu, zhltl ji v zuřícím požáru, který rostl daleko rychleji, než se zdálo možné.
S roztaženýma ruka vylétla Sonnia rostoucí dírou ve střeše a kolem ní šlehaly plameny. Naklonila se a letěla k budovám trosek nezrozených. Z úst jí vyšlehl ohnivý kužel zapalující budovu za budovou. Sloup za ní se napjal a Samaelovi se zdálo, že vidí v požáru mohutnou hlavu sledující, zda vykonává jeho příkazy, smějící se praskajícímu ohni pohlcujícímu budovy v žáru, který zahnal ledový vichr.
Na břehu řeky, Královská záplava, šest týdnů po Události
Ikiryo obrátilo šerifa smrti zevnitř ven. Kirai apaticky sledovala, jak její prsty vyrazily z jeho břicha a otevřely ho od hrudi po slabiny.
Nikdy tě nenechají odejít samotnou, pravila Ikiryo a přeskočila od zbytků mužova těla na jeho druha.
Zbývající šerif smrti ustoupil, ale jeho únik byl blokován mohutnou lopatkou parníku bouřící za ním ve sprškách vody. Střely prošly Ikiryiným tělem a těsně minuly samotnou Kirai.
Budou tě lovit. Nikdy se nezastaví. Ale můžeme jim nahnat strach. Ikirio se stočila jako had a vyrazila kupředu, kde zmizela v šerifově hrudi. Zavrávoral, chytil se za hruď, pak za hrdlo a nakonec za hlavu. Otevřel ústa, aby vyřikl…
Můžeme zařídit, aby se nás báli!, vyšel z mužova hrdla Ikiryin hlas. Muž s široce rozevřenýma očima se neobratně otočil čelem k obřím dřevěným lopatkám jen pár palců od své tváře. Jeho klobouk zachycený lopatkou odlétl, jakoby byl vystřelen. Muž natáhl paže z dohledu Kirai. Jeho tělo se násilně otřáslo. Pak ruce zvedl. Krev stříkala z utržených pahýlů, které mu lopatkové kolo utrhlo pod lokty.
Můžeme zařídit, aby pocítili takovouto hrůzu.
Muž trhl hlavou kupředu a sprška vody zrudla. Jeho tělo bylo lopatkovým kolem staženo z paluby a rozdrceno ve stroji dole. Ikiryo přilétla ke Kirai.
Všude kolem byl parník ve zmatku, jak její duchové bojovali s šerify smrti. Znovu a znovu vysílila Kirai Ikiryo, aby trhala a drásala, vedla krvavou pomstu na mase živých, kteří ji pronásledovali. Bolelo to vypustit Ikiryo a vychutnat si její pomstu, ale…
To nestačí.
"Ne", zašeptala Kirai. Gaki zavyl nekonečným hladem, zatímco ječící dav pasažérů narušoval snahy zbývajících šerifů. "Přísahám, že nedopustím, aby se to stalo znovu".
Je to jediná cesta. Mnozí uniknou rozsudku, pokud to neuděláš.
"Zabila si nevinné!" Od té doby, co udeřila nachová vlna, našla Kirai nové způsoby, jak vypustit Ikiryo, a Ikiryo zase více a více chtěla být vypuštěna. Prolitá krev nikdy nedokázala zaplnit prázdno v Kirai, ale… "Nemohu tě nechat to udělat!"
Chci to!
"Ne", zašeptala Kirai, ale věděla, že to byla lež už ve chvíli, kdy jí to vyšlo ze rtů. "Nuže dobrá, jen protentokrát a jen Cech. Ne nevinné jako posledně".
Ikiryo se usmála a Kirai se k ní natáhla, natáhla se k sobě. Ikiryo se kolem ní ovinula a Kiraina podoba se rozplynula do chuchvalců dýmu, přidávajíc se k jejímu duchovnímu já. Ve chvíli se nad krví zbrocenou palubou parníku prohnal obludný duch s pařáty jako meči.
Takže, ne tolik jako posledně!, pravila Kirai a vydala srdcervoucí výkřik.
McMourningova tajná laboratoř, chvíli po Události
Událost pro Douglase McMourninga změnila vše. Kakofonie podivných hlasů mluvících množstvím jazyků najednou vyvolávala v jeho mysli podivné snové obrazy. McMourning byl na rozdíl od většiny zvyklý slyšet ve své mysil hlasy a lépe věděl, jak odolat nabádání, která mu podstrkovaly. Nebylo to proň nic nového.
Jiným způsobila Událost muka a oslepující bolest hlavy. Pro něj to však byla chvíle odhalení.
Zasvětil svůj život nekonečnému hledání, jak se vzepřít přirozenému procesu smrti, jak zabránit nevyhnutelnému skonu, a jeho pokusy překonaly vše, co by kdokoliv považoval za možné. Ale nikdy nedokázal překonat základní chybějící součást, která dala jeho pokusům smysl. Ne dokud se nevydal hlasům. Když se přehnala nachová vlna a energie utichly, pomalu setřásl omámení, které jej zaplavilo, a čelil obrovskému molochu, jehož stvořil. Smutně si uvědomil, že je to jen konstrukt z masa, jako mnoho jiných, které vytvořil dříve.
McMourning přistoupil k obludě. "Krok kupředu", nařídil. Nepohnula se. Zachmuřil se. Uvažoval, zda ho událost nesežehla. Jen o pár chvil dříve se belhal a přihloupě hekal. Neuspokojivý pokrok, vzhledem k nadějím, které vkládal do tohoto konstruktu. On a Sebastian s ním měli velkou práci a výdaje, vzhledem k najmutí toho prosťáčka Mortimera, aby asistoval při exhumování zesnulého kapitána Gideona jako zdroje mozku. Poškrábal se na straně svého špičatého nosu a rukama v krví nasáklých rukavicích si prohrábl dlouhé a neupravené vlasy.
"No, sakra", zaklel. "Je to smůla. Chvíle zjevení je taky chvílí porážky. Osud mě nemá rád", dumal, již rozvažuje alternativní mozek. Možná by ten osel Francisco Ortega mohl být lepším dárcem. Pokud ne Franciskův, pak by rád v ruce držel mozek Soudce.
Ale jeho pravé odhalení bylo to, že celý jeho plán byl chybný. On a ostatní oživovači se tak tvrdošíjně snažili obnovit život, ale on si uvědomil, že odpověď leží na zcela jiné cestě. Měl plán na vytvoření nádoby velkých proporcí, která bude mít vůli. Než by obnovil život, hlasy mu sdělily způsob, jak život prodloužit. Skutečně nezávislý konstrukt by nebyl nutný, místo toho by ho McMourning mohl obývat, jakmile mu selže jeho tělo, a tak nekonečně prodlužovat vlastní život. To by byl tvor, s nímž by bylo nutno počítat.
Uvědomil si, že potíž stojící za selháním pokusu nebyl mozek. Problémem bylo tělo. Hlasy k němu znovu promluvily a on naklonil hlavu na stranu, poslouchaje. Tento nebyl prostě dost velký, aby se v něm uložila éterická energie, vysvětlily mu. Potřeboval více tělesných částí. Mnohem více.
"Děkuji", řekl prázdé místnosti. "Je potřeba něco, co každým krokem rozechvěje zemi. Máte samozřejmě pravdu. Něco, co vydrží všechny druhy zranění. Dobrá tedy. Projekt 28 selhal. Pokračujeme projektem 29". Úsměv se mu rozšířil a oči se mu zaleskly dychtivostí vrhnout se do práce.
Opuštěná observatoř, chvíli před Událostí
Observatoř za Nikodémem vybuchla. Zatímco prchal zadním vchodem, létaly kolem třísky a kameny. Malé části ho zasahovaly jako šrapnely a on si přitáhl tmavý kožený plášť přes tvář, aby chránil kůži před výbuchem. To se ukázalo neúčinné, jelikož střepiny prorazily látku a pořezaly ho na tváři a ramenou. Větší kámen zasáhl jeho mechanickou nohu a ohnul spojovací píst. Zapískala vypuštěná pára z hydraulické hřídele, a jak se snížil tlak, spadl na zem. V pádu se obrátil, aby viděl, jak na něj letí další velký blok, načež se instinktivně skrčil a čas se zpomalil.
Viděl, spíše než cítil, rozdrcené kosti v hrudi. Nejen zlomené, ale roztříštěné na miniaturní kousky, které mu roztrhaly vnitřní orgány, jakoby byly rozdrceny na těsto. Ale ve stejné chvíli jeho mysl naplnila cizí síla, kterou nikdy nepocítil a ani si ji nedovedl představit.
Tělo mu bez života spadlo na zem, ale od odmítal odpočívat. Pro své zničené tělo už neměl žádné využití. Jeho vůle se zmítala frustrací a on cítil pod zemí hnijící smrt. Vždycky cítil kouskem mysli mrtvoly, ale toto bylo jiné.
Bez námahy je zavolal, přislíbil jim život, schopnost znovu chodit. Vytáhl je ze země a oni k němu promlouvali. Byli mnohem starší, než byl schopen ovládat, již příliš dlouho byli odděleni od svých duší, ale nějak byl schopen jim dát svou vůli a oni vstali. Horda zombií ho na rukou odnesla od trosek observatoře. Tělo měl zkroucené a pokřivené, oživené i ve smrti jeho příkazem. Prohlédl si armádu, která vstala vykonat jeho příkazy. Jásali a slibovali mu nekonečnou věrnost. Sešly se jich tisíce. Byli něčím víc než nemyslícími tvory, které byl schopen vytvořit. Byli to vyšší nemrtví naplnění volnými vzpomínkami éterických duchů, kteří je naplnili novým životem.
Událost přešla a hlasy povykující kolem vymizely.
Polkl a nasál do svých zničených plic vzduch. Pod ním tucty zombií s výrazy radosti i nenávisti na svých tvářích pomalu upadaly do apatie a znovu se stávaly nemyslícími. Ztratily svou vůli a rozpadly se na prach, pričemž ho pomalu spustily na zem.
S povzdechem si sedl. Rychle se prohlédl, byla jeho vize sen či realita? Byl překvapen, že jeho zranění zmizela, jako kdyby žádná neměl. Mohl to být jen prchavý záblesk budoucnosti, on v čele velké nemrtvé armády, která nadšeně následuje každý jeho rozmar.
Nikodém si nebyl jist, jak to ví, ale to, co se událo, bylo něčím víc než vizí. Velel samotné podstatě smrti a legie pohřbené pod půdou Malifaux poslušně plnily jeho pokyny.
Bezejmenná ulička, čtyři měsíce po Události.
Noční ticho přerušil ženský výkřik.
Seamus se zachichotal. Měl rád, když křičely, vzrušovalo ho to. Tato měla skvostné plíce. Byl si jistý, že se její křik nesl několik bloků, což jistě poděsilo mnohé spáče. Možná se nějaké to srdce zastavilo.
"Pojď, má lásko", zavrkal na ni, když ustupovala hlouběji do uličky, jejíž jediný východ blokoval svým tělem. "Nebude to bolet… moc".
Ženina noha se při ústupu zachytila za lem vlastní sukně, čímž upadla na vlhkou dlažbu. Její oči hledaly únik, nějaký východ z kritické situace, v níž se ocitla. Seamus přemýšlel, jak žena, která provádí své obchody pod plynovými lampami, může být tak měkká a slabá jako ona. Bylo to smutné. Ale když se její hruď působivě dmula před dalším výkřikem, rozhodl se, že z ní bude skvělá kráska. To ji trochu zocelí.
Uslyšel za sebou kroky a náhle bylo ústí uličky plné stínů. "Stůj, zlosyne!"
"A tady přijíždí kavalérie", mrkl Seamus na ženu, která se sebrala a vstala, odhrnujíc si z tváře loknu neposlušných vlasů.
"Jsi zatčen, netvore", zavrčela a vytáhla ze záhybů svých šatů konstáblovský odznak.
"Och. Živá návnada. Chápu, skvělé". Posunul si nůž v ruce a pomalu, afektovaně zatleskal. "Myslím, že je čas vypustit tygra z klece. Tady, vezmi si tohle". Ženin samolibý úsměv se změnil ve výraz překvapení, když se Seamus náhle vrhl kupředu a zanořil jí nůž do břicha.
Nevšímal si křik strážníků v ústí uličky, místo toho nasával jejich společný strach. Pro většinu městských policistů byl zrůdou. Děsivým příběhem, který se vyprávěl novým rekrutům. Zmocnil se toho strachu, obalil ho kolem hlasů, které slyšel v hlavě už týdny, od toho zatraceného výletu do hor, a propojil ho se svým tělem. Chtěli zrůdu? Dostanou ji.
Vytáhl strach a cítil ho v sobě. Tělo se mu začalo měnit, neuvěřitelně se zvětšilo, svaly děsivě rychle rostly. Cítil bodnutí cechovních kulek, jak několik náhodných výstřelů našlo svůj cíl. Jeho košile neschopná udržet jeho rostoucí tělo se roztrhla, až mu visela v rozervaných kusech z ramen. Tak je to lepší. Sežvýkal cigaretu v ústech, upravil si cylindr, nyní komicky malý na jeho přerostlé hlavě, a hleděl na ně. "Kdo bude první?"
Strážníci ustoupili, jejich srdcí se zmocnil děs. Pak do uličky vstoupil mohutný cechovní dohlížitel. Jeho paže vytrhávaly kusy zdiva ze stěn na obou stranách. Seamus se zašklebil a plácl se pěstí do otevřené dlaně. "Jo, takže ty".
Pohlédl na konstáblini nyní ležící tváří k zemi na dlažbě. "Bude to jen minutka, lásko", pravil a s řevem se vrhl na konstrukt.
Blízko divadla Hvězda, tři týdny po Události.
Sally zaječela a Colette jí to nemohla mít za zlé. Nestává se každý den, aby se jedna z jejích sboristek ocitla tváří v tvář oživenému pytli nacpanému hnijícími částmi těl pokoušejícím se jí zabít.
Sally zmizela, jakoby byla namalována na listu papíru, který se ohnul do nicoty. Nicota se otevřela a byla tam Colette s jedním koketním obočím zvednutým v tichém "Ta-dá!" Sallyin přerušený křik zazněl z protější strany dvora, kde o chvíli předtím stála Colette. "Líbí se ti to?", zeptala se Colette, duševně flirtujíc s chorým pytlem. "Tohle budeš milovat".
Z natažených rukou vylétly hrací karty a roztrhaly děsivého tvora na zelené a fialové mršiny. Jedna z hracích karet přilétla zpátky do Colletiny dlaně. Přejela přes ni rukou a objevil se jasně zářící dušekam. "Peníze na stůl".
Skrčila se, když Pondělí, jeden z jejích manekýnů, prosvištěl kolem pronásledovaný drobným raráškem ve vysokém klobouku. Dvůr se v mžiku změnil z tiché schůzky do horečné rvačky mezi tanečnicemi a děsivými entitami. "Sally", vykřikla Colette, "zaječ takhle ve Sladkym Toddovi a dostaneš hlavní roli. Milostný vokál. A teď něco zastřel. Cassandro! Přestaň si hrát s tím přerostlým medvídkem a pomož Iris a Delii".
Ale nedalo se uniknout, přepad se obracel proti ní. Další a další nestvůry vylézaly z kanálů nebo prolétaly zdí. Její dívky byly ve vážném nebezpečí.
"Tvůj nový trik!", zakřičela Cassandra a odtančila od desetistopého medvídka, načež rozsekla jednoho raráška ve dví, než se mohl dostat k Iris. "Myslím, že jsou připraveni pro obecenstvo, nejdražší".
Zabralo to jen chvíli, Colette strávila hodiny učením ovládat potřebné energie, neboť nebyl celý svět jeviště a netrval každý den představení celý život?
Cassandra se chystala znovu seknout medvídka, když mu Colette zabodla hluboko do lebky tři zářící hrací karty…
…když Colette naporcovala vřícího děsa šeptajícího šílenství duhovým proudem magie…
když Colette udeřila jednoho sešitého a ten se změnil v hnijící louži na dlažbě.
V několika chvílích byly tanečnice samy a vítězné, jak zbylí děsové uprchli.
Colette, Colette a Colette se sešly, zatímco ostatní na ně hleděly s němým údivem.
"Ani jsem nevěděla, jak mi ten nový klobouček sluší", řekla první Colette.
"Vždycky bych tě dala do hlavní role", odvětila druhá.
"Jako teď", mrkla třetí.
"Ehm", odkašlala si Cassandra se založenýma rukama a zamračila se. "Kdy budeš hotová, drahá".
Prostřední Colette se uklonila a dvě druhé zmizely jako složené zrcadlo. Zvedla obočí a vzdychla. "Pondělí! Pondělí, všichni jsou pryč. Nasadí Pondělímu někdo hlavu?"
Někde v Pustině, tři měsíce po Události.
Nachová vlna ho zasáhla, když se vrhal na třírohou gazelu, a výbušně vypustila všechen latentní zvířecí potenciál, který v sobě skrýval. Stal se silnějším než jakýkoli člověk nebo zvíře. Událost nejen odemkla životní sílu zívířad, kterou v sobě soustředil, změnila ho, fyzicky i mentálně. Stal se prvotním zvířetem, jaká obdivoval. Ale nebyl schopen tento stav udržet. Nedokončil svou transformaci a pochopení hloubky potenciálu dříve, než se vytratil stejně rychle jako přišel.
To bylo před měsíci.
"Tady jsou ty kameny, které jsi chtěl", řekla Myranda za ním. Hodila mu vak do klína, zatímco meditoval, a pokračovala do jejich provizorního tábora.
Znovu zavřel oči. Dušekamy nebyly odpovědí, to nyní chápal. Klidné hlasy duchů uvolněných Událostí tančily dovnitř a ven z jeho mysli jako sny po probuzení. Byly jako kočka lovící smítko prachu, zatímco myš si jí hraje u nohou. Přesto zachytil jeden jemný fragment, pak jiný. Proces to byl dlouhý a únavný. Narozdíl od promyšlené sebekontroly při lovu, zde musel chytat éterická vlákna pudově, zaměřením se na sebe a nikoli na předmět lovu.
Pak, téměř užasle, dosáhly jeho instinkty radikálního obratu, obrátily množství vláken, která nasbíral, a vpletly je během minuty do do látky jeho těla, čímž spojily samotnou substanci jeho bytosti se zvířecí exencí, kterou pokusně smíchal s vlastním tělem. Hruď se mu nadmula, jak mu svaly ztvrdly a vyboulily se. Sanice bolestivě zapraskala, když se měnila na široký čenich lemovaný dlouhými zuby a vyčnívajícími tesáky. Z lebky mu vyrašily rohy a zkroutily se do špičky.
Životní síla různých zvířat se připojila k jeho vlastní na základní úrovni, kterou ani on nebyl schopen chápat. Zavyl bolestí, když mu slyšitelně praskaly kosti a jeho spodní trup se prodloužil do kočkovitého těla kerbera. Všechny čtyři tlapy se zaryly do půdy, aby držely jeho tělo chvějící se proměnou. Lopatky mu proťaly srst na zádech, narostly a roztáhly se do širokých netopýřích křídel. Ještě bolestivěji se z kerberova ocasu stala jedovatá kobra svíjející se zmatkem a vztekem.
Když byla proměna kompletní, naklonil se v pase, jak mu to jen jeho nová podoba dovolovala, a zhluboka se nadechl.
Čekal, že ho příval moci opustí stejně náhle jako před třemi měsíci, čekal, že se znovu změní v obyčejného člověka. Tentokrát ho však moc neopustila. Ovládl tento projev. Zde stál, vzdorný a naplněný nepředstavitelnou mocí a vitalitou. Jeho triumfální řev zněl lesem.
Doly v Mokřině, dva týdny po Události
Stranou od zvídavých zraků horníků rozvažoval Viktor Ramos nad svou situací. Nedávné události ho donutily přehodnotit své plány, zejména jak pád Rudé klece ohne rovnováhu sil, se kterou tak opatrně manipuloval, a vystaví arkanisty nebezpečí.
Intriky v pletichách v machinacích, hloubal s úsměvem, prostě další den v Malifaux.
Situace s Hoffmanem a Cechem může počkat. Místo toho se soustředil na sebe, zaměřoval se na slabé hlasy ve své mysli. Během události byly tak naléhavé a energické, že jim téměř podlehl a jeho mysl se ztrácela ve víru, který vytvořily. Během doby se je naučil potlačit, zatlačit je do pozadí a soustředit se na aktuální záležitosti. Také se obával, že jek šel čas, mizely přirozeně a možná se časem zcela ztratí. Musel jim naslouchat, než k tomu dojde.
Uvolnil hlasy a ty mu vybuchly v mysli. Tisíce hlasů říkajících si o jeho pozornost. Hlasy k němu šeptaly, prozrazovaly mu mystická tajemství po staletí ztracená. Tato tajemství by otřásla psychikou slabších lidí, ale Ramos nebyl slabším mužem. Vytrval a poslouchal, co říkají. Ozbrojen těmito novými vědomostmi zatlačil Ramos hlasy zpět do jejich izolace a soustředil se.
Soustředil se na pokrok, inovace, schémata rozpracovaných konstruktů, které ještě chtěl dokončit, tajemství hlasů mu dávalo odpovědi. Kusy skládačky zapadly a on uváděl nápady do reality. Z pláště mu vyrašila čtveřice kovových pavoučích paží a zvedla ho do výšky.
Po dlouhých pažích tančila elektřina, přeskakovala z jeho živých prstů na předloktí, na jeho umělou paži, a pak tam a zpět mezi kůží a strojem, které tvořily Viktora Ramose.
"Ohromující", zašeptal, zatímco se mu poskakující světlo odráželo v brýlých.
O chvíli později se proud energie vytratil a on klesl na zem pomalu popadaje dech. Zhmotnění moci si vybralo dost sil, ale s každým pokusem bylo snadnější.
Přemýšlel, zda Událost poskytla tyto rozšířené vědomosti také ostatním, zda Cech dokáže porozumět hloubce darů, které zůstaly v jejích stopách. Než mohl dále přemýšlet, donesly se k němu zvuky hádky vně jeho kanceláře. Dokázal rozeznat Johanův hlas a hluboké mumlání nespokojených horníků. Vzdychl, přitáhl si poškozený plášť a vyšel ven podívat se, co způsobilo vyrušení.
Později bude čas na další pokusy.
Někde ve Východních horách, pět měsíců po Události.
Rasputina klečela v ledu a sněhu před chrámovým vchodem. Sukni měla vyhrnutou nad koleny, takže kůži měla vystavenou chladu, který by zmrazil jakoukoliv běžnou osobu. Nevšímala si toho. Na hrudi a krku hned pod kůží byly jasně viditelné ledově modré žíly. Pulsovaly jasnou, světélkující modří ženouce zmrzlou modrou krev jejím chladným tělem a v temné noci zářily.
Bledé zimní slunce zapadlo před pár hodinami a dva měsíce nebyly vidět za hustými mračny nakupenými nahoře. V temnotě přemýšlela. Bylo ticho krom hvízdání větru, který jí rozvlnil plášť. I dvě němé za ní zůstávaly bez hnutí a nevydaly ani zvuk.
Svět se od jejího příchodu na Malifaux změnil. Událost zaplavila svět nebývalou duchovní silou. Její tělo bylo vyhladovělé, žíznivé, ale přesto odmítala jíst. Bylo snažší konzumovat vlákna uvolněné moci a ona hladově nasávala energii.
Její modré žíly tepaly ještě jasněji a rychleji, jak rostlo její očekávání. Přehlédla strmé klesání hory, vypustila svou vůli a shromáždila kolem sebe chlad jako ledový plášť. Usadil se jí nejprve na hrudi a ramenou, pak prošel celým jejím tělem. Ze skály a sněhu pod ní vyrazil led, který vytvořil mohutné dlouhé nohy a ledové paže.
Na místě, kde okamžik předtím stála, se nyní tyčil ledový tvor. Uzavřena v jeho srdci ovládala Rasputina jeho pohyb, jakoby byl jejím vlastním. Stála na římse a sledovala převis a úzkou stezku dole. Obrátila své nové tělo k jeskyni vedoucí do Prosincova chrámu a ušklíbla se.
Pod jejím tichým vedením se ledový tvor ladně pohnul. Kde se jeho široká noha dotkla země, tam se utrhla v koleni a zanechala za sebou kus ledu. Při dalším kroku vyrazil ze země led a nohu znovu vytvoříl. Při každém pohybu se led tříštil a odlétal v ostrých úlomcích. Praskání pevného ledu znělo horami při každé změně podoby, jen aby znovu zmrzl v závanech větru, který jakoby se zoufale snažil proniknout k Rasputině v hrudi.
Její nové tělo s ohlušujícím nárazem udeřilo do hory. Strmý sráz nemohl poskytnout cestu a ono klouzalo po nehostinném povrchu jako lavina drtící vše v cestě. Sníh a led se valily kolem ní. Přestože skála odtrhávala kusy ledu, prázdná místa zaplňoval okolní sníh a obnovoval tělo ženoucí se rychle po nebezpečném svahu. V temnotě se ničeho nebála.
Na Malifaux byla přivedena jako zločinec za činy, které si již nedokázala vybavit. Ale zločiny byly provedeny i proti ní a viníci potřebovali potrestání. Po tom toužila.
Strouha, měsíc po události.
Závoj mezi realitou a fantasií se roztrhl a pomalu otevřel jako divadelní opona odhalující blaženému publiku začátek představení. Objevily se dva strašlivé pařáty, popadly strany trhliny a rozšířily ji. V prázdnotě vířila smítka neuvěřitelných barev. Noční hýřilové mířící domů po příliš mnoha skleničkách se zastavili a s rostoucím strachem sledovali podívanou. Společně zadrželi dech, když něco procházelo trhlinou, přemýšlejíce, jaká nová hrůza vstupuje na Malifaux. Srdce v hrudích jim bila jako lapení ptáci, když se objevil sloupek postele, a pak další. Sloupek postele?
Dech zadržovaný hrůzou se změnil v nervózní smích, když trhlinou prošla dětská postýlka s rozházenými polštáři. Všichni přemýšleli, kdo byl ten kouzelník, kde se skrývá ten mistr iluzionista. Pak se objevila špička dřevěného meče, kteroužto zbraň držel malý chlapec stojící se vší vážností generála řídícího svá vojska. To bylo příliš, shromážděný dav propukl v bouřlivé veselí.
Snílek se podíval na své hračky. Smály se jemu. To prostě neměly. Měly se mu klanět, nebo aspoň být zticha. Ne, tohle by neměly vůbec dělat. "Bubáku!"
Smích se změnil ve výkřiky hrůzy, když trhlinou prošlo další tělo. To nebylo dítě hrající si v postýlce. Byla to noční můra, nehlubší hrůza stašící lidi ve snech. Té patřily pařáty, které trhlinu otevřely, a druhý pár končetin nesl chlapcovu postýlku jako nějaká šlechtická nosítka. Její kostnatá hlava se zaklonila a zařvala a lidi ztuhli hrůzou. "To je lepší", zašklebil se Snílek.
"A teď, co si dnes večer zahrajeme?" Na piráty? Ne, piráti už mě nudí. Na strážníky a zloděje nebo rytíře a draka? Ne. Zdálo se, že jeho hračky za něj vybírají prchajíce před strašlivou dvojicí, zatímco trhlina za nimi se zacelila. Na schovávanou. To je skvělý nápad. To už nehráli dlouho. Bubákovi se to bude líbit.
Chlapec přemýšlel, jak si s ním jeho noční druh nemohl hrát, když chtěli, protože žádný z nich nemohl být na stejném místě ve stejnou dobu. Ale to se pak změnilo té podivné noci, když jím protančila nachová zeď a on uslyšel v hlavě hlasy tisíců hraček, které jim oběma sdělily mnohá tajemství. Tajemství, která zahrnovala… jak to nazývaly… projít skrz simatennislee?
Po té si každou noc hráli tak, jak nikdy nepovažoval za možné. Nezáleželo na tom, kde byli nebo kdo byl kolem, on a Bubák vždycky našli kamarády, kteří se zapojili do jejich oblíbených her. I když nebyli na nejlepším místě pro schovávanou nebo při pirátech chtěli nechat chodit vzbouřence po prkně, mohl změnit sen máchnutím svého dřevěného meče. Jen myšlenkou mohl vytvořit dost skrýší nebo určit, jak hluboko budou ti odporní vzbouřenci padat po cestě po prkně. Bylo to SKVĚLÉ.
Vypadalo to, že pár dnešních kamarádů chce švindlovat, zkoušeli utíkat a schovat se, kde je on a Bubák nenajdou. To není fér. Máchl mečem, ukázal jejich směrem a vykřikl.
"Pane Bubáku, útóóók!"
Někde hluboko v lesích, chvíli po Události.
Ortegové nebyli jedinou skupinou neohrožených mužů a žen, kteří pozvedli zbraně proti domorodým nezrozeným ohrožujícím 'dobré' lidi Malifaux. Vedeni exorcistou pracujícím lehce za povolenými omezeními nevypadala skupina mužů lovícíh nefilimy hluboko v lesích jako ostatní. Byli to bojem zocelení zálesáci.
"Je tady", sdělil Barnabus Shyre, exorcista, ústa zkřivená v ustavičném zamračení.
Micajah nazývaný ostatními 'Klec' položil těžký pytel na suchou lesní půdu. Krev z množství useknutých nefilimích hlav, které byly uvnitř, obarvila pytlovinu na leskle černou. V jedné ruce zvedl kolt a druhou vytasil svůj úzký meč. Usmál se.
Za ním nebyl Bartholomew 'Baron' Lichman zdaleka tak jistý ani domýšlivý. "Jak to víš, Barnabe?", zeptal se. "To neni duch. Ani zombie".
Exorcista se k pochybovači ani neotočil. Jeho hlas byl nízký a vyrovnaný, když pravil: "Ne, to není obyčejná kořist. Ale já vím, že je tu". Sledoval stromy a trnité keře. Neviděl ji, ale věděl, že tu byla.
Lilith z hustého listoví hleděla přímo na něj a nabírala sílu. Předchozí den a celou noc ji tvrdošíjně pronásledovali. Neodpočívali. Poradila si se čtyřmi. Sedm jich ještě zbývalo a nezdálo se, že by ztráta druhů měla na tyto muže vliv. Nechali je bez nějakých cirátů v blátě a pronásledovali kořist. To bylo na lidi velmi neobvyklé. Nelíbila se jí jejich nepředvídatelnost.
Nyní se blížila ke klice, ale nebyla ještě dost blízko, aby získala posily. Pokud by ji některý z těchto mužů nalezl a přežil, pak by mohl být les zaplaven cechovními lovci.
S mečem vruce se vrhla kupředu a flora jí uhnula, jakoby se podrobovala její vládě nad zemí. Jejím plánem bylo zopakovat předchozí taktiku zlikvidovat jednoho či dva a zmizet houštinách, aby později udeřila znovu. Znovu to bude fungovat, pokud jí nedokážou chytit. To byla možnost, kterou si nechtěla připustit.
Jak se vrhla kupředu, obklopila je všechny nachová energie a oni vydechli a chytili se za hlavy. Barnabus upustil kuši a ostře dýchal, až se mu šlachy na krku napjaly. Lilith byla bylestivě zasažena a hruď se jí dmula. Meč jí vypadl z ruky a ona se pevně objala rukama. Klec podivně rychle setřásl šok z Události, který všemi prošel. Jedním rychlým pohybem zamířil a vypálil na znehybněnou Lilith.
Když mačkal kohoutek, réva a křoví obklopující Lilith se natáhly a obtočily se kolem jejího trupu a paží. Trhala sebou tak rychle, až se křoví chvělo a kulka jakoby prošla jen listy. Byla pryč.
Barnabovi tvalo déle než ostatním, než se dal dohromady. Bolest byla vážná. Ve zmatku odklopýtal od ostatních. Když se mu oči projasnily, pohlédl zpátky a spatřil ženu, krásnou a divokou, která vyrazila z listoví za muži. Oči ho musely stále klamat, neboť se mu zdálo, že nevyskočila zpoza křoví, ale přímo z něj. Když roztrhla bok prvního muže šlehnutím svých trnových pařátů, zmizela zpět v lese splývajíc s kmenem, jen aby vyskočila z dalšího stromu vzdáleného mnoho kroků. Byl to zmatek. Byla všude a nikde, les pod jejím velením ožil.
Rozběhl se, stále omámený bolestí Události, než ho Lilith najde. Myslel, že jí unikl, dokud ho nenašla krčícího se za kapradím o půl míle dál a neodevzdala ho lesu.
Andersonova ulice, dva týdny po Události.
Slunce zašlo za řadu budov rýsujících se na západě a lidé odešli do svých domovů, aby se ukryli před temnými stíny plížícími se nocí. Takže když se točitými uličkami o pár bloků dál ozval křik: "Šla tudy! K Andersonově ulici!", vykoukly zpoza závěsů a okenic bázlivé oči.
Ztěžka dýchající Pandora zahnula za roh a běžela jak nejrychleji dokázala se svou temnou skříňkou pod ramenem. Pak se skryla za bednou a snažila se popadnout dech. Dav minul roh a oranžová zář pochodní osvítila prostor za její skrýší.
"Je někde tam", řekl jeden. "Jdi to vočíhnout, Nigele".
"Ani smykem. Je to čarodějnice. Půjdeme všichni".
Třetí zamumlal: "Měli byste mluvit pravdu. Při těch vašich pohádkách vo tý holce jsem si jednou znečistil kalhoty".
"Poznáš, až jí uvidíš. Nerozpakuj se, buď připravenej. Může proti tobě vobráti tvoje myšlenky, pamatuješ? Viděl jsem, co udělala nebohýmu Nedovi".
Opatrně se blížili a jejich slova byla naplněna nenávistí. Už neměla dušekamy a byla vyčerpaná a zraněná od bití a těsného útěku. Ulička napravo byla zablokována a nedalo se tudy uniknout.
Na okraji mysli zaslechla jemné hlasy, ale potlačila je jako rozptylující hlasy běd, které k ní mluvily neustále. Tyto hlasy však byly jiné, uvědomila si později. Ne dlouho po Události se naučila přijímat drobné jiskry éterické energie, které ji lehtaly na zádech. Jednou během Události jich přitáhla stovky. Změnily ji. Umožnily jí pohlédnout do skříňky a rozkazovat tomu, co tam bylo.
"Ale, co to tu máme", ozval se nad ní hlas a nad její skrýší se objevil stín, který jí přerušil soustředění. "Nevypadáš tak strašlivě. Budeš plakat, malá čarodějnice?"
Další z davu jí vytáhl na nohy a obrátil čelem k ostatním. Měli zbraně, nože a pochodně. Chtěli jí zabít. Byla příliš unavená, než aby bojovala nebo utíkala, a dav by mohl uspět s čímkoli, co by dělal, pokud by nebylo dalšího Nigelova činu.
Již se nebál zdánlivě slabé dívky před sebou a vyrazil jí skříňku z rukou. Ta s hlasitým zazvoněním mosazi dopadla na zem a otevřela se. Plynná chapadla zahalila Pandoře nohy a zvedla ji do vzduchu. Všichni členové davu si v tu chvíli uvědomili, že dívka, kterou pronásledovali, nebyla ta, kdo dnes zemře. Budou to oni. Hlava se jí zvrátila a z rozšířených očí jí vytryskla zářivá energie.
Malý dav, který se jí chvíli předtím snažil zabít, hleděl jen na skříňku. Mysli lidí naplnily děsivé vize utrpení. Jejich vlastního utrpení. Někteří zešíleli a vydrápali si vlastní oči. Jiní plakali nad nelidskými činy, které jim skříňka ukázala. Ještě další odmítli přijmout, co viděli, považujíce vize za další z dívčiných triků. Někteří to odmítli přijmout, dokud z malé skříňky nevyrašila chapadla a neomotala je. Pak poznali strašlivou pravdu a skutečně začal křik.
Těch pár dost chytrých, aby sklopili ocas a prchli ve chvíli, kdy skříňka narazila na zem, se zastavilo, když ze stínů vystoupila půvabná dívka. Členové davu strnuli chyceni mezi nestydatým vlněním dívky a strašlivými zvuky za sebou.
"Ale, ale, kam si myslíte, že jdete? Ještě jsme neměli čas si pohrát", zasyčela Cukřinka, když její ruce naplnilo cosi ostrého.
Někde v Bažině, čtyři měsíce po události.
Větvičky a listí šustily pod jejíma bosýma nohama, sukovitýma a mozolnatýma tak, že necítila vrstvu ledu pokrývající Bažinu. Slunce jej brzo donutí roztát a ještěrky, obojživelníci a další bahení zvířata polekaní anomálií se otřesou ze své instinktivní hrůzy a brzy zapomenou, že se kdy stala. Ale Zoraida ne. To nebyla mimořádná událost. Prosincův vliv dále rostl. Smrt jeho fyzického těla v Kytheře byla jen začátkem, éterická trhlina způsobená padající Klecí jen urychlila nastávající konec.
Všichni tyrani se pohnuli. Pokud kterýkoliv znich povstane, bude to znamenat konec jejich světa.
Cítila se zodpovědná za trhlinu díky své účasti na pokřivení osudu Malifaux. Tato kosmická síla nereagovala na manipulaci dobře a nyní se vzpínala a trestala.
Nedokázala odnalit vlákna, která vytvořila. Lidé stejně jako nezrození přetkávali vlákna osodu podle své vůle. Zoraida stála v chladném bahně, které jí stoupalo nad kotníky, a soustředila se na tepající puls života, který tloukl pod ní. Většina Malifaux zpustla ve válce před dávnými věky, ale Bažina stále pulsovala životem.
Slyšela šeptající hlasy přinášené větrem hledajícími úkryt před bolestí a zmatkem ze svého vyhnání. Chtěla si je vzít, nasát a spoutat do vlastní spirituality jako dušekam. Byly tak křehké. Ale byly všude. Jak jich může získat tolik?
Zestárla, více než příroda zamýšlela, a měla zajeté zvyky. Když jsem byla mladší a prvně utekla do Bažiny, pomyslela si, měla jsem mladistvý optimismus a pružného ducha, abych toto vyřešila. Ta myšlenka přinesla odhalení.
Přitáhla si tenkou stuhu zbytkové energie a zatlačila jí proti své vlastní životní síle. Kde měla být moc obsažena v dušekamu nebo donucena naplnit kouzlo, jaká běžně prováděla z éteru, tato duchovní energie byla odlišná. Nemanipulovala s externími silami. Místo toho energie vyvalená z éteru manipulovala jedincem.
Přitáhla si další a další tenkých pramínků vznášejících se na okraji jejího vnímání. Potřebovala flexibilitu a vitalitu mládí a její tělo se pomalu narovnalo ztrácejíc ztrhanost svého věku. Kůže zjemněla a napjala se vyrovnávajíc vrásky, vrátila se jí i jasná barva. Svaly na stehnech, hrudi a pažích zpevněly a zesílily, zatímco vlasy nabraly původní havraní barvu. Vypustila přebytečnou energii, která jí umožnila levitovat ve vzduchu.
Zoraida se vznášela nad Bažinou záříc vitalitou mládí. Ona jediná chápala, co se má udělat, a nyní věděla i jak to udělat. Ale bude to znamenat oběť mnohých. To byla cena, kterou byla ochotna akceptovat.
Ve městě, pět měsíců po Události.
Nečisté spojení Hamelina Dudáka a hrozivého tyrana označovanému jen jako Mor skončilo náhle a násilně rukou dívčina pomstychtivého ducha. Jeho tělo bylo vrženo proti zdi, takže se mrchožrouti tvořící jeho tělo rozlétli a svíjeli se po podlaze observatoře právě ve chvíli, kdy dokončil rituál, který měl odemknout všechnu moc nutnou pro jeho konečný vzestup.
S tímto rozpadem jeho podoby se rozpadlo také jeho uvědomnění a vůle, když se tvorové tvořící jeho tělo odplížili. Ale přesto byl stále tyranem a to nebylo málo. Snažil se je znovu povolat a obrodit se. Přístroj byl stále použitelný a s uvolněním Ohnivého tyrana byla do éteru udělána díra. Měl málo času, ale jeho vůle byla silnější, než by si ostatní mohli myslet.
Měl být ztracen. Oni si to také mysleli, nezrození, když ho zavřeli ve vězení na nekropoli.
Přestože jeho tělo vybuchlo v observatoři, nic nebylo odolnější než viry a tvorové, kteří je přenášeli. Některý hmyz z ohnivého pekla unikl, zavrtal se pod trosky a hlínu. Jen málo. Ale nenesli jen nemoci Moru, ale samotnou jeho vůli.
Mělo to trvat roky, staletí či dokonce eóny jako předtím. Událost přišla a odešla a přístroj, který otevřel bránu do éteru umožňující mu povstat a ovládnout svět nasycený magickou energií, byl ztracen s ní.
Jeho tělo bylo pryč. Jeho vůle velmi oslabena. Jeho mysl téměř zlomena. Ale byl vzteklý. Nesmírně vzteklý. Ještě víc, než když ho nezrození před staletími zlomili a uvěznili.
* * *
Pomalu šířil původní nákazu v těch několika přeživších broucích na další jejich druhu, svolával jich ze stok víc a víc, dokud jich nebylo dost, aby ho znovu udrželi. S každým novým broukem rostlo také jeho vnímání, dokud nebyl schopen znovu chodit. Přitáhl je dohromady do těla čerstvé lidské oběti smrtící nemoci. Přebudovali tělo do pohodlnějšího a zmánějšího těla Hamelina, muže, který ho poprvé osvobodil.
Zabralo to měsíce. Událost byla pryč. Ale cítil svrbějící energii, která stále tančila tímto světem po přílivové vlně. Bylo pro něj snadné brát tuto energii kousek po kousku a zoufale jí nasávat.
"Teď", zavrčel a z jeho slintajících rtů vylezla stonožka. "Teď zaplatí". Z kanálu nahoře na něj kapala voda a on vzhlédl k pronikajícímu světlu. Bezvýznamní tvorové, kteří ho poslouchali, už moc dlouho nebudou považováni za bezvýznamné. Vypustí na ně nákazu, která všechny zničí.
Hluboko v Bažině, pět měsíců po Události.
Plynuly týdny a on a Zoraida trávili doslova každou chvíli, co byli vzhůru (ona, jeho duch nepotřeboval spát) učením se, jak využívat své nově nabyté vlohy. Neměli tyrany, proti kterým by bojovali, ani způsob, jak přímo vyzkoušet své znalosti, krom zápasů proti sobě navzájem. Dnes už strávili hodiny manipulací s magií, zkoušeli navzájem své slabosti a experimentovali s novými kouzly. To si vybralo svou daň. Zoraida přerušila svůj útok neschopná soustředit se na okamžité úkoly.
"Znovu", povzbudil Zoraidu sedící dole na kořeni s vyčerpanou tváří.
"Za chvíli. Možná jsem teď mladší, ale moje odolnost není nevyčerpatelná", vydechla. Leveticus zaslechl v jejím hlase mírnou žárlivost.
"Dobrá tedy". Zatímco čekal, až se zotaví, kráčel kolem malé čistiny, kterou si vybrali pro dnešní práci. Krása Bažiny ho nikdy nevzrušovala tolik jako Zoraidu. Vše, co viděl, byly míle a míle propletených stromů a bahnitá voda. Jaké to otřesné místo.
Jeho hloubání přerušila bodavá bolest, která zaplavila jeho nehmotného ducha. "Už ne", vydechl. Věděl, že než aby proti tomu bojoval, bylo lepší se soustředit na vize, které to přinášelo. V prvních dvou případech nepochopil jejich smysl, ale od té doby měl čtyři vize, každou delší a složitější než předchozí.
Viděl sebe a čtyři jezdce ženoucí se přes hory k neviděnému cíli. Byl v čele skupiny, jeho duch se zhmotnil jeda na mohutném přízračném oři. Poznal tři ze čtyř jezdců jako bytosti, s nimiž se setkal pod Viselcovým stromem. Čtvrtý byl v tomto snu nový. Zjevně to byla žena, její dlouhé vlasy vlály ve větru a nesla kopí, které sklonila k neviditelnému nepříteli jako rytíř na turnaji. Její kůň, narozdíl od jeho přízračného, byl spojením masa a stroje, ale více stroj než kůň, narozdíl od hnijících zvířat zahaleného a mrtvého jezdce.
Co mohl jen předpokládat byly výbuchy v horách kolem skupiny, ale projeli jimi nevšímaví k nebezpečím. Sledoval, jak jeden výbuch vyvrhl hlínu a plameny přímo pod jeho koněm. Duševně se zarazil, a pak byl překvapen, že stále jede, zcela nedotčen útokem. Pak vykřikl rozkazy na čtyři jezdce a ti se rozvinuli kolem. Frakvence výbuchů a zvuky střelby se zintenzívnily, jak všichni pobídli své oře k větší rychlosti. Byli v nepřátelské linii, ale Leveticus stále nedokázal rozeznat, kdo byl nepřítelem. Tehdy ho bolest vmžiku opustila a vzala s sebou vize právě ve chvíli, kdy se nepřítel dostával na dohled.
Zkušenost ho zcela vysála, stejně jako ty předchozí. Zoraida ho pozorovala ze svého pařezu. "Další vize?"
"Ano", odvětil. Shrnul jí, co viděl, a nevynechal jediný detail.
Poslouchala. Jakmile skončil, měla pro něj jedinou otázku: "A kde jsem byla já?"
Někde v Bažině, tři týdny po Události.
Ňákej Zub byl ve zcela nevrlé náladě. Žádné množství kopanců do prasátek a mláďat ho nedokázalo povzbudit a dokonce i jeho komáří mazlíčci se Džounsovi vyhýbali cítíce, jak mu něco vrtá v mysli. Problém byl, že to tak opravdu bylo.
Od chvíle, kdy se objevilo nachové světlo a protančilo kolem něj, nikoli skrz něj, a hlavu mu naplnily hlasy, nemohl dělat nic jiného než přemýšlet. Přemýšlet o Bažině, co by dělal, kdyby náhle zmizela, co by měl jeho druh dělat, aby přežil, jak zastavit, co přichází a proč by neměl přijmout dary, které mu hlasy přinášely. Přemýšlení naprosto nesnášel, jeho velký klobouk se přitom smrskával a bolela ho hlava.
Vzdychl, utřel si čelo a pokusil se zahnat myšlenky poletující v jeho zelené hlavě. Seděl na okraji vody a byl si jist, že žádný jiný gremlin nevidí jeho neklid. Doufal v to. Naposled byl zranitelný toho dne, kdy stál ztuhle se zdviženou hlavou poslouchaje nachové hlasy. Jeden z jeho hochů se mu pokusil sebrat klobouk. Jeho velký klobouk, zatímco ho měl na hlavě. Když sahala po klobouku, zarazila se ruka nebohého gremlina překvapením, že se Ňákej zase probral. Zastřelení Klema byla zatracená hanba. Ale bez klobouku by nebyl šéfem. Co jiného mohl dělat? Zatracený velký klobouk. Na jeho mysl byl příliš těžký. Jeho myšlenky se obracely…
…supění a řinčení kovu o kov za zády. Dopadl na něj mohutný stín zastiňující jeho vlastní. Podíval se přes rameno a tam stála, věrná jako prašivý pes a dvojnásobně podlá. "Broskvičko", zavrkal, když vyskočil na její mohutný hřbet.
Zatímco jí balancoval na zádech, chrochtala radostí z jeho příchodu. Nalil si do cínového pohárku zdravotního frťana a hodil ho do sebe na jeden hlt, až mu vytryskly slzy, jak se jeho hrdlem prohnal oheň a zažehl mu výheň v žaludku. Hlasy poněkud ztichly a nutkání přemýšlet už na jeho mozek tolik netlačilo. "Holka, ty vždycky umíš poradit. Ještě pár hltů a budu jako rybička".
* * *
"Chlapi, hodně 'sem přemejšlel".
Ňákej seděl obkročmo na Broskvi, cínový pohárek a jeho cákající obsah v jedné ruce, polosnědené stehno nějakého bažiného živočicha ve druhé, když křičel na gremliny v doslechu. Přinesla ho od břehu, jeho smysl pro rovnováhu zmizel někde mezi pátým a šetým pohárkem. Kde sebral jídlo bylo záhadou.
"Byl to dobrej čas, užili 'sme si dost srandy a řevu. Myslim, že je čas pokračovat. Voplatíme lidem návštěvu? Co řikáte? Co, hoši? Pojďte udělat nejlepší mejdan, co Bažina kdy viděla".
Rostoucím davem se při výhledu na starý dobrý výtržnosti ozvalo vzrušené mumlání. Ňákej si pomyslel, že pokud se svět chýlí ke konci, on a jeho druh může slavit, jakoby neměl nastat zítřek, protože možná opravdu nenastane. Znovu se napil z cínového pohárku a zašklebil se jako blázen.
"A teď, kdo chce pití?" Odpovědí bylo výskání, křik a výstřely z pušek k nebesům.
Deset mil severozápadně od Ridleyovy stanice, během Události.
Zeď praskající nachové energie se přehnala přes Viktorii, když se svou tlupou bojovala proti unikající skupině uprchlých vězňů, které konečně dopadli, a ona ztuhla na místě. Její dvojče vydechlo bolestí, když se přes ně vlna přehnala, a dva meče se zastavily uprostřed seku. Trestanec před ní zamrkal úžasem, když ho přeskakující energie bodala na kůži a na chvíli ho oslepila. Zabralo mu jen chvíli, než se vzpamatoval z ochromujícího zmatku a poděkoval štěstí, že se meč zastavil. Útočnice se však třásla bolestí, vzdychala a kašlala. Se smíchem zvedl ruku, aby jí udeřil, nevšímaje si zmizení podivné vlny energie ženoucí se krajem.
Z boku ho kopla roninka dříve, než mohl prohnat svůj nůž šermířkou, a ti dva spolu bojovali, zatímco ona spadla svíjíc se bolestí na kamenité zemi.
Druhá Viktorie ztuhlá na místě s napřaženou pistolí netrpěla mučivou bolestí zneschopňující její dvojče. Její cíl se nestaral o to, proč naň nevystřelila, a také na ní skočil. Viděla přicházejícího útočníka jakoby zpomaleně, jakoby procházel jezerem melasy, ale sama se nemohla hýbat, tedy ani uhnout, ani odrazit blížící se úder. Z boku se na něj vrhla další roninka a odkulili se, zatímco Viktorie bez hnutí přihlížela sevřená v moci vlny.
Ale zbytek trestanců viděl podivné váhání Viktorií a přestal utíkat. Zběsile se vrhl na dvě roninky a rychle je vyřídil. Muži kvapem vylezli na kopec k lovkyni odměn a jejímu dvojčeti s úmyslem dvě ženy snadno zabít. Když se k nim vedoucí muž přiblížil, vstoupil smrti do cesty. Meč volně držený ve Viktoriině levé ruce náhle zazvonil jako kladivo o kovadlinu. Trestaneci ucukli bolestí a zakryli si uši, dokud zvuk neodezněl do nízkého hučení. Viktorie za svým dvojčetem s pistolí pomalu vastala a její meč se prodloužil a zahnul jako jedový tesák chřestýše. Obě ženy hleděly na muže a oči jim planuly děsivou krvelačností.
Muže nejvíce zneklidňovalo hučení Masamuna. Protáhl se před jejich očima a při tom se rozšířil a zakřivil. U základny čepele se v kovu vytvořila zvířecí hlava, jejíž oči se otevřely a pohlédly na trestance, zatímco dlouhý kovový jazyk se rozšířil přes celou délku čepele a jakoby z ní olizoval krev.
Meč vzrušeně hučel, jakoby se těšil na blížící se krveprolití. Viktorie pohlédly na muže jako zvířata na kořist, chtěly zabíjet a ukojit Masamuneho. Usmály se tak, že to všechny muže zamrazilo až do hloubi duše, a pak na skupinu zaútočily.
To byla poslední věc, kterou muži viděli, než se na ně vrhla rozmazaná tančící smrt.