Mechanický kůň se vzejpjal a vychrlil do noci oblak páry, čímž si získal srdce Colette DuBois.
"Podívej se, Cassandro! Není rozkošný? Není dokonalý?", obrátila se ke své společnici s nezbedným třpytem ve svých křišťálově modrých očích. "Není můj? Proč není můj?"
Cassandra protočila panenky, z čehož by se každému z jejích mužských ctitelů - a těmi byli všichni muži, kteří ji někdy viděli - podlomila kolena a měli by nutkání psát romantické verše, a potřásla hlavou. "Zkontroluji dodávku", pravila předstírajíc uražený tón. "Ramosův muž říkal, že to chce mít venku před půlnocí. Jakmile přestaneš obdivovat toho cínového poníka…"
Colette vzdechla, když hleděla dveřmi z divadla Hvězda na dlážděnou ulici venku. "Ne jednoho, celé spřežení koní, Cassandro. Obravdové spřežení. Div našeho věku". Ve vlhkém nočním vzduchu si upevnila nefritovou sponu na svém kožešinovém plášti, a zatím přikazovala: "Běž dolů, dohodni se s Ramosovým poslem. Zakoketuj s ním, jestli je to muž, nebo mu naolejuj písty, jestli je to stroj. Za chvíli budu zpátky, jen co přesvědčím toho džentlmena ve voze, aby mi dal jméno svého řemeslníka a doporučující dopis".
"Ale…"
"Máš úplnou pravdu, drahá přítelkyně. Co bych si bez tebe počala? Prostě nemůžu…", otevřela Colette krabici ležící u dvěří a vyndala z ní obsah, "…na veřejnost bez svého nového klobouku". Připíchla si vysoký cylindr s úzkou krempou a fialovou stuhou do svého drdolu a zkontrolovala svůj vzhled v kapesním zrcátku se stejně vítězoslavným úsměvem, který nutí zákazníky hrnout se po tuctech do Hvězdy. "Tohle budou během týdne nosit všichni, Cassandro, pamatuj na má slova".
Odehnala svou přítelkyni rychlým potřesením ruky v bílé hedvábné rukavici. "Běž, běž běž. Nemůžeme nechat našeho podzemního hosta čekat". Pak vstoupila do uličky zastrkávajíc několik neposlušných hnědých loken pod klobouk. Po večerním vystoupení odstranila umělecký makeup a nanesla si něco lehčího, byť neméně okouzlujícího. Vlál za ní dlouhý plášť z horské kočky, zatímco na tváři vykouzlila dokonalý úsměv. Ať vlastní tyto úžasné výtvory kdokoliv, ani nebude vědět, co ho zasáhlo.
Skupina čtyř mechanických koní stála na konci uličky, dupala do dlažby a potřásala hlavami v dokonalém mechanickém napodobení skutečných koní. Jak se Colette blížila, jantarové světlo plynové lampy odhalilo skutečně mistrovské dílo. Široké koňské křivky z vyleštěné mosazi s pozoruhodně jemnou mechanikou byly natolik okouzlující, že Colette se rozhodla pořídit si jednoho, i kdyby to mělo znamenat uvalení hypotéky na samotnou Hvězdu. Zvedla ruku k nejbližšímu a jemně pohladila třpytící se čenich, z něhož se ozývalo jemné vrčení. Odfrkl si a z nějakého vnitřního rezervoáru se vyvalil oblak páry spolu s teplou vůní motorového oleje. Nebyla vidět žádná značka nebo jméno výrobce a ona pokračovala kolem postroje ke kočáru.
Pokud byli koně vyrobeni tak, aby uspokojili vkus pro ladnost a detail, pak byl kočár jistě vyroben na přilákání příznivců okázalosti. Nestřídmě vyšňořený, ale obřích tvarů vyrobených ze železa a mosazi, zdobený zlatými lemy a slonovinovým zábradlím s koly, která by vypadala dobře i na lokomotivě. Žádný kůň z masa a krve by neměl naději utáhnout tento dům na kolečkách, ale i nejmenší pohyb mechanických ořů kočár na jemných pružinách mírně posunul. Nebyl vidět žádný vozka, ale otěže spočívaly na složité soupravě trubek a pístů vpředu.
Dveře byly otevřené a schůdky vytažené, a zevnitř na dlážděnou uličku dopadalo teplé světlo.
Tak zjevné pozvání by nikdo neodmítl, přestože osamocená dáma neměla žádný důvod přijmout, Colette však odhodila diskrétnost a nahlédla do vozu. Když spatřila ruku, na okamžik se zarazila, jelikož tělo se stále skrývalo ve stínech a čekalo, až vstoupí.
Uvnitř lemovaly stěny hedvábná sedadla a stíněné lampy vrhaly zlaté světlo na úžasně zdobená madla a těžké brokátové závěsy. Uprostřed spočíval mahagonový skládací stolek. Chyběl pouze krb a lokaj, pomyslela si Colette a obrátila se, aby pohlédla na svého hostitele.
A jeho pistoli.
Instinktivně sáhla do skryté kapsy ve svých šarlatových šatech, ale rychlý pohyp pistole ji zarazil, a pak poznala, kdo drží zbraň.
"Och", zašeptala a nevěřícnost zahnala sebevědomý výraz z její tváře na stejné místo, kam zmizela diskrétnost.
Mužova neoholená tvář nevyzařovala nic než nenávist. Byl vychrtlý, starý a shrbený zlostného výrazu. Černé oči jako díry po kulkách ležely blízko sebe pod šedivým obočím. Jeho špinavě hnědý kabát a potrhaný šedý tvídový oblek, který zažil více vlastníků než vyčištění, vypadaly v této čtvrti stejně nevhodně jako uličník na guvernérově bále.
"Černý Kýros", procedila mezi zuby Colette, když se trochu vzpamatovala. Zdvihla obočí. "Doufala jsem, že pokud tě ještě někdy uvidím, budeš mrtvý. Jediné, co mě těší, že smrdíš, jakobys byl".
Dveře kočáru se zavřely a Colette se zakymácela, když se vůz dal do pohybu. Její přirozený půvab a vyterénovaná obratnost ji umožnily zůstat stát, přestože Kýros se sám musel chytit madla, jeho pistole se nicméně nepohnula.
Beze slova natáhl druhou ruku a pohladil její šaty a plášť. Na jeho špinavé ruce se zaleskl nablýskaný stříbrný prsten, nepochybně získaný od stejného džentlmena, který vlastnil tento kočár. Prsten jemně zvonil, a při každém zazvonění nalezla ruka skrytou kapsu a rychle z jedné vyndala dušekam. Během chvíle Černý Kýros sebral nejen celé její jmění, ale také nejlepší způsob obrany. Nebyl však hotov, a než kočár dorazil na konec Dvoumílové cesty, sebral jí také všechna zrcátka a mnoho dalších různě ostrých předmětů skrytých v krajkované podšívce.
Kýros se posadil a suše zakašlal, až po chvíli jí došlo, že se jedná o smích. Nacpal ukradené předměty do narudlého lněného pytle. "Vždycky poznej svýho nepřítele, Iuv. Určitě jsem tě to učil".
Colette se posadila, jelikož neměla moc jiných možností. Bez svých dušekamů neměla proti pistoli šanci a bez svých zrcadel nemohla přivolat dívky nebo snadno uniknout. To byla velmi nepříjemná situace.
Za oknem kočáru se mihly plynové lampy strážního postu Javorových stájí. Koně vypadali, že vědí, kam jedou.
"Nepřítele, Kýre?", řekla s ledovým klidem, který byl opakem jejích pocitů. "Měla bych být vděčná, že jsem ty kameny spotřebovala tak rychle. Kolik to je, deset let? Co chceš?"
"Neni to jasný, Iuv? Chci tvojí hlavu na tyči, ty zrádná, nevděčná mrcho! Jo, muselo to přijít, po tý době. Po všem, co jsem pro tebe udělal, po všem, co jsem tě naučil. Bodlas starýho Kýra do zad. Do zad! A všechno si ukradla. Myslelas, že jsem na to zapomněl?"
"Peníze byly moje, Kýre. Zasloužila jsem si je za každou krádež a podvod, do kterých jsi mě navezl. Jenom sis je bral a říkal tomu výdaje. Byla jsem jenom holka a nevěděla jsem, co dělat. Zprvu", koketně pokrčila rameny. "A já tě do zad nebodla. Zkoušela jsem tě bodnout do hrudi, ale ty jsi začal utíkat jako lasice, kterou jsi".
"A teď, Iuv, mi to dáš všechno zpátky. I s úrokama", potřásl vlněným pytlem. "To je jen pro začátek".
"Nejsem hloupá, Kýre. Vím, že mě nenecháš opustit kočár a vzal sis všechno, co jsem měla. Co jiného ti můžu dát?"
Kočár sebou trhl, když zatáčel na vyježděnou dlažbu Zvonové ulice. Takže jeli k řece.
"Tajemství".
Odfrkla si nejistá, zda správně slyšela. "Tajemství?"
"Nehraj hloupou, Iuv. Nenech mě ti ublížit. Podívej se na sebe. Holka jako ty, a jako na bále? Vlastníš divadlo. Samotnej guvernér se na tebe chodí koukat. Na tebe? Máš vlastní pašovací vobchod. Jo, i vo tom vim", zabručel a bodl jí hlavní do žeber. "Máš tajemství a já ho chci. Ať je to magie nebo cokoliv jinýho co máš, já to chci. Cokoliv tě dělá královnou tohodle ubohýho města, to tu země udělá pána. Už jsem si sehnal tenhle bezvadnej kočár se čtyřspřežim. Teď mi to dej!"
Colette se začala smát, nejdřív slabě, ale brzo se začala svíjet v záchvatech smíchu a po tvářích jí tekly slzy, přestože v tom hořkém veselí nebyl žádný vtip. Kýros sevřel své zčernalé zuby zlostí.
"Tedy, Kýre", pravila, když její smích odezněl. "Ty jsi dočista vedle, téměř nevím, kde začít". Rozhlédla se očima kolem a všimla si nerozbaleného balíčku karet na stole. "Nech mě mluvit jazykem, kterému budeme oba rozumět. Mohu?"
Zavrčel, což se změnilo v řadu zakašlání, které nakonec odeznělo. Otevřel mosazný panel ve stěně za sebou. Zdobený ciferník a ručičky se zaleskly ve světle lamp a on je nastavil sledujíce jedním okem Colette. Vůz nabral rychlost. "Pro starý časy, nechám tě dělat cokoli chceš, dokud nedojedeme ke Spěšnýmu mostu. Pak tě krocnu. Když mi řekneš tajemství, bude to rychlý. Zkus starýho Kýra podvíst a bude to bolet. Dozvim se to v tvý krvi".
Sundala si rukavice, otevřela balíček karet a zamíchala je. Pečlivě karty upravila a položila je na vyleštěný povrch stolu mezi ně.
"Neumíš nic, co bych tě něnaučil já, Iuv. Pod sluncem nejsou žádný nový triky".
"Nejsme pod tvým sluncem, Kýre. Jsme pod mým". Colette zadržela dech. Bude to fungovat. Pokud ne, byla mrtvá. "Zahrajeme si Návrat královny. Dáš mi kartu?"
Kýros na ni chvíli hleděl, a pak se s pistolí stále připravenou naklonil kupředu a otočil vrchní kartu. Byla to srdcová královna".
Colette mírně pootevřela okénko, políbila kartu zanechávajíc na ní růž rtěnky a vyhodila ji do noci. Za ní poslala tichou modlitbu.
Zanovu zamíchala balíček a do běžného postupu přidala pár kudrlinek. Ne, aby udělala dojem na Kýra, který zavrčel: "Měla bys to urychlit, Iuv", ale aby uklidnila třesoucí se ruce, a pak balíček rozdělila na čtyři stejné hromádky.
"Na Malifaux je mnoho sil, Kýre. Jsou ti, kteří vždy dojdou na vrchol, jen sami svými schopnostmi". Otočila vrchní karty na všech hromádkách a umístila je vedle nich. Čtyři králové.
"Zde jsou čtyři. Každý z nich vede své vlastní malé království". Poklepala na čtyři hromádky karet. Otočila další vrchní kartu z každé hromádky, samé kluky. Položila je vedle králů. "A přímo pod králi jsou jejich pacholci, Kýre. Statní, neústupní muži, kteří vycházejí ozbrojení do noci a řeší potíže králů. Chceš být pacholek, Kýre, nebo máš ctižádost mířit výš?"
Vzala čtyři balíčky karet, zamíchala je dohromady nechávajíc krále a kluky na stole. "A to je Malifaux, samí snílci, poutníci a odvážlivci. Někdy si myslím, že Malifaux je vybudováno ze snů těch, kteří sem přicházejí, ale je starší než kdokoliv z nás. Co to říká o našich snech? O nás?" Odmlčela se a skvěle skrytým pohybem palce vylétlo zprostředku balíčku srdcové eso lícem nahoru. "A to jsem já".
"Esa jsou vysoké nebo nízké, Iuv?"
"To uvidíš, chytej", hodila mu balíček a Kýros ho chytil, podezřívavě si ho prohlížel, ale ona se ani nepohla. "Podívej se".
"Na co?"
"To poznáš, až to uvidíš".
"Nedělej nic hloupýho, holka", zahryzl se do popraskaného rtu. "Dobře". Volnou rukou s překvapivou obratností otáčel karty jednu po druhé, aby viděl líc, než kartu přesunul naspod. Po té, co prošel asi dvě třetiny balíčku, se zastavil. Byla tam srdcová královna označená rtěnkou. Colette se snažila nesmát, fungovalo to. Ale stále byla jen třetinu od spodku balíčku. Ještě to byla dlouhá cesta.
Kýros pokrčil rameny. "Nechala sis jí v ruce, že?" Stáhl vlastní okénko o palec dolů a samolibě vyhodil královnu z kočáru.
Venku zvuk kol ochabl, jak se ulička otevřela na Guvernérovo náměstí, pak se ztratil, když vůz projel kolem hlídky dohlížitelů, kteří se pomalu sunuli po náměstí a šla z nich pára.
Colette si vzala balíček zpět a začala ho míchat, zatímco mluvila. "Ovládání. Moc. Svoboda. Který člověk je nehledá?" Další rychlý pohyb zápěstí a znovu se objevilo srdcové eso. Pak položila balíček mezi čtyři krále a jejich kluky a umístila svou kartu lícem dolů na vrcholek. Nechala na ní svůj prst. "A zde jsem v Malifaux já, alespoň podle tebe, Kýre. V centru toho všeho, s ovládáním, mocí a svobodou, a všichni lidé dole touží vidět mě a moje děvčata".
Vůz sebou znovu trhl, když vjel na rušnou tepnu Jižní bulvár. Most už nebyl daleko. Co zabralo tolik času?
Podala balíček Kýrovi. "Prohlídni si ho jako předtím, prosím", dodala s úsměvem, který předstírat ji stálo všechny jevištní schopnosti.
Zamračeně se jednou rukou znovu začal prolízávat kartami. "Moje trpělivost je už dost napnutá, Iuv. Myslim…", zarazil se zhruba třetinu od vrcholku. Mrkla na něj srdcová královna potřísněná růží. Zavrčel. "To je dobrej trik, holka. Ale nic to neznamená. Nezachrání ti to kůži". Sebral kartu a uložil ji do kapsy svého kabátu.
Colette si balíček znovu vzala. "Ovládání, moc a svoboda. Ale opravdu ovládám to, kde jsem a co dělám, nebo jen sloužím ostatním?" Zvedla nejbližšího krále a pod ním bylo srdcové eso. Zvedla eso, vložila ho zpět do balíčku a zamíchala.
"A mám nějakou skutečnou moc, nebo nade mnou někdo pořád stojí?". Zvedla dalšího krále a znovu se objevilo srdcové eso. Opět ho zamíchala zpět do balíčku. "A mám v tomto městě králů a snílků nějakou svobodu, nebo je to vše jen iluze?"
Opřela se do sedačky a pokynula Kýrovi. Ten opatrně zvedl třetího krále a zasmál se. Pod ním nic nebylo.
"Mám své triky", pravila Colette a ukázala na posledního krále. "Ale dříve nebo později musí všechny iluze skončit".
Kýros popadl posledního krále a odhodil ho se zavrčením přes kočár. Na vyleštěném stolku leželo srdcové eso.
Rachocení kočáru se zmírnilo a Kýros se ušklíbl, když se vůz přesunul z dlažebních kostek na hladší kamenné dlaždice Spěšného mostu. "A tady to končí, Iuv. Tklivej příběh, to určitě, ale nechápu z něj jediný slovo a tady končí zdvořilost starýho Kýra".
Colette sebrala všechny karty, zamíchala balíček a třesoucími se prsty ho postavila doprostřed stolu. Ruce se jí lepily. Bylo to teď nebo nikdy. "Poslední líznutí z balíčku, Kýre. To je vše, oč žádám. Ještě jsme most nepřejeli".
S pistolí mířící přímo na ni se Kýros sklonil, přičemž dával najevo zlovolnou blahosklonnost a s úšklebkem otočil vrchní kartu. Ruka mu okamžitě vystřelila ke kapse v kabátu, ale ta byla prázdná.
Na stole ležela srdcová královna potřísněná růží. Colette zavřela oči úlevou. "Co to znamená? Jaks to udělala?"
Usmála se. "To znamená, že pod sluncem jsou nové triky, Černy Kýre".
Na střeše vozu se ozvalo těžké dupání a Kýros znervózněl, zmatek v uhlově černých očích. "Kdo je to? Kdo je tam?"
"Proč? Je to srdcová královna. A právě včas", dodala Colette hlasitě.
Kýra zasáhlo rozbité sklo a on hlasitě zakřičel bolestí, když střešním oknem pronikla šavle tak úzká a ladná jako dívka, která ji držela, a zabodla se mu do paže.
Pustil pistoli a zhroutil se, rameno mu narazilo do panelu pák a ciferníků. Kočár sebou škubl do strany a oba spadli. Ozval se hlasitý skřípavý náraz kamene o kov a vůz prudce zastavil.
Kýros byl na nohou první. Vrhl se ke dvěřím, otevřel je a skočil ven, jen aby ho shora chytla za límec ruka v rukavici. Ječel zlostí a zhoupl se jednou, dvakrát, než ho ruka nechala jít a on zmizel z dohledu.
Colette o pár okamžiků později slyšela vzdálené šplouchnutí. Pokoušela se vstát, ale bránily jí v tom trosky skládacího stolku. "Co ti trvalo tak dlouho?", zavolala. "Podej mi ruku".
Ve dveřích se vzhůru nohama objevila Cassandřina hlava, ale její výraz byl ponurý. Colette si uvědomila proč, když se vůz se skřípěním kovu naklonil.
"Za chvíli přepadneš přes okraj", křikla Cassandra, "Rychle ven!"
Kočár se naklonil ještě víc a Colette slyšela supění koní klátících se v postrojích a táhnoucích vůc přes okraj. Nebyl čas se uvolnit. Vykřikla velmi nedámské slovo, které překvapilo i Cassandru, a pak Colette zmáčkla velmi zjevně vypadající páku na panelu.
Ozvalo se brnknutí a kočár se okamžitě narovnal. Trhl sebou, když zadní kola dopadla znovu na zem. Colette sklíčeně zavřela oči a odpočítala čtyři vzdálená žblunknutí krásných mechanických koní do řeky dole.
Cassandra jí pomohla ven a Colette přitom vytáhla vlněný pytel.
"Zpátky do Hvězdy?", zeptala se Cassandra skrývajíc svou šavli pod dlouhý plášť, zatímco se na okraji mostu shromažďoval dav. Zahalené postavy s hlubokými kápěmi se na znamení tanečnice držely stranou.
Colette kývla a třela si rány. Z jeviště měla horší, ale ztráta koní ji trápila daleko víc. "Nemáme moc na výběr, Cassandro. Očekávám, že tam bude velmi rozčílený posel požadující, abychom jeho zboží dnes převezly, a moje dívky potřebují odpočívat před zítřejším představením". Zvedla hlavu , upravila si poněkud otlačený klobouček, a dav se před ní a Cassandrou rozestoupil, když se ubíraly půlnočními ulicemi Malifaux. "Přeci jen, šou musí pokračovat".
Země kolem opuštěného kamenolomu měla barvu zaschlé krve a šířily se po ní plíživé stíny, jak slunce mizelo za kopci na západě. Chladný vítr vající z Pustiny přinášel příkrov prachu, který zahaloval reznoucí zbytky pradávných strojů, které kdysi těžily kámen. Se zapadajícím sluncem a větrem v zádech vyjely na otevřenou plochu čtyři postavy.
Z místa, kde stál chlapec a jeho přítel, na vrcholu útesu vysoko nad dnem kamenolomu, vypadaly postavy jako brouci, a chlapec to i řekl. Rád kreslil brouky. Ale musel jim nejdřív utrhat nožičky, aby neutekli, přirozeně.
"Podívej se blíž", pravil jeho přítel a chlapec tak učinil.
Dlouhé stíny proti okrové obloze pohled ztěžovaly, ale chlapec měl dobré oči, a pokud se správně zadíval, dokázal to rozeznat. Ano, pistolová pouzdra, klobouky a odznaky.
Byli to strážníci, zeptal se svého přítele, a jeho přítel mu to potvrdil. Chlapec měl strážníky rád. Honili zločince.
"Chceš si s nimi zahrát hru?", zeptal se ho přítel. "Budou mít radost".
Chlapec se usmál a přikývl. "Ale jen když vyhraju".
Virgil se zastavil a gestem zarazil i ostatní šerify smrti. Ležel před nimi Bláznův kamenolom, velká mísovitá skála naplněná stíny a prachem. V jeho středu stály dva obří rezavé stožáry. Byl zcela bez života, naposled se tu pracovalo dávno předtím, než byla poprvé otevřena trhlina. Kdo tu pracoval, to nikdo nevěděl a ani se o to nikdo nestaral. Ale Virgil byl prošedivělý a vyzáblý veterán Cechu, a jizvy v jeho tváři, všechny medaile, které kdy měl či potřeboval, a osmnáct let služby mu řekly, že tady je něco špatně.
"Tohle místo znám", přerušil Virgilovy myšlenky tichý, opatrný Lucasův hlas, a pak si uvědomil, že mladý muž trefil hřebíček na hlavičku. Virgil ho také znal.
"Myslel jsem, žes tu nikdy nebyl?", zeptal se a Lucas pomalu potřásl hlavou. V ustupujícím večerním světle vypadal mužův útlý, vpadlý obličej jakoby patřil jednomu z nemrtvých, které obvykle honili. Lesk na Lucasově odznaku mohl být stále čerstvý, jak ho vyfasoval ve skladu, ale byl jedním z nejvyrovnanějších nováčků, jaké Virgil kdy poznal. Většina přicházela z akademie duchtivá přivést Malifaux k pořádku a mysleli si, že jsou smrt sama. Většina to nedala, ale většina také neměla Lucasův chřestýšovitý klid.
"Ani já", dodal chraptivě Cody zpoza divoké změti černých vlasů a vousů lemujících jeho tvář, kterou znal každý barman v Malifaux. "Ale vím co vím a ty věže znám".
"Zní to praštěně, šéfe", děl Lucas, "ale myslím, že jsem měl o tomhle místě sen".
Virgilovi přeběhl po zádech mráz. Cody si odplivl do prachu a přikývl: "Zelenáč má recht. Minulou noc ve městě. Nic jsem si z toho nepamatoval, až teď".
Virgil se obrátil. "Mrtvý oko?"
Jejich čtvrtý druh, tichý obr s kyselým výrazem mající přes oko pásku, neřekl nic. Místo toho sundal ladným pohybem ze zad rakev a připravil si ji, což Virgilovi řeklo vše, co potřeboval vědět.
Všichni si připravili své rakve nesouce je lehce v jedné ruce, jakoby nic nevážily.
"Všichni jsme měli stejný sen?", zeptal se Lucas a sevřel rty. "To není možné".
"Lovíme mrtvé lidi", odvětil Virgil, zarazil si klobouk do čela a zamířil ke kamenolomu, ostatní šerifové smrti ho následovali. "Neříkej mi, co není možné".
Virgil nyní věděl, že hlášení o činnosti oživovačů v oblasti byly patrně žvásty, ale nedokázal si vzpomenout, který z jeho informátorů v podsvětí Malifaux s tím přišel. Neměl problém vzpomenout si na směr ke kamenolomu ani na jistotu, že se zde vzmáhá nemrtvá hrozba, ale čím víc nad tím přemýšlel, tím menší smysl to dávalo a bylo těžší vybavit si tvář muže, který mu to řekl. Zmizel z jeho mysli jako sen.
Někdo je ošálil. Ne, někdo ošálil jeho. Toho bude litovat, než zemře.
"Rozviňte se", nařídil a připravil si svého mírotvůrce. "Možná to jsou oživovači, možná ne".
"Přepadení?", zeptal se Lucas, když kráčeli bok po boku po krvavě rudé půdě.
"To ti nikdo neřek, zelenáči?", zachechtal se Cody, vytáhl pistoli a políbil připojenou čepel. "Celej tenhle zatracenej svět je přepadení. Vobrátí tě vnitřkem ven, když ho necháš".
Jeho smích zněl ozvěnou kolem okolních útesů, zatímco mířili dolů po cestě k rozpadajícím se troskám Šílencova kamenolomu.
Čekali na ně čtyři muži stojící jako sochy uprostřed prašné cesty mezi starými dělnickými boudami.
Virgil vedl své šerify smrti dolů serpentinami kolem hromad odpadu, vyschlých nádrží a rozpadlých základů starého zdiva. Stranou cesty ležely zpola pohřbené podivné stroje pokryté rzí, které ve vířícím prachu a rostoucí temnotě vytvářely ponuré tyčící se monumenty. Některé byly poničené. Přicházelo sem mnoho arkanistů hledajících ztracené znalosti, a většina, jak praví příběhy, z toho zešílela. Říkalo se, že to způsoboval silný vítr hvízdající mezi tajemnými mosaznými a železnými kostrami nebo možná odloučenost, ale realističtější lidé vinili vodu. Kamenolom tím každopádně získal své jméno.
Boudy z vlnitého plechu a fošen tvořily osadu, rozpadající se jako shnilé zuby. Kusy rezavého plechu skřípěly a klátily se ve větru, zatímco šerifové smrti projížděli v jejich stínu. Cesta se otevřela a byli tu.
Přestože na ně plně dopadaly poslední sluneční paprsky, jejich tváře tvořily temné masky. Měli na sobě dlouhé, roztrhané pláště. Nebyly vidět žádné zbraně, ale ruce měly skryté. Virgil vykřikl výzvu, ale odpověděl mu vítr, který z pustiny přinesl závan štiplavého prachu. Ztratil čtveřici z dohledu, a když se vítr utišil, byli pryč.
"Dobrá, když chcete hrát takhle. Cody, Lucasi, vezměte to napravo. Chci je živé".
"Budou živí, šéfe", řekl Cody a sklonil se pod trčícím prasklým trámem, Lucas ho následoval. "Ale nebudou z toho mít radost".
Oba muži kvapně zmizeli ve vířícím prachu a prohlubujících se stínech. Kolem zněl domělý křik a šepot, jak vítr skučel mezi troskami. Virgil se obrátil na mohutného obra vedle sebe. "Zůstaň vzadu. Naženu ti je. Až je uvidíš, chyť je. Jednoho nech živýho. Sundáme jim ty masky a uvidíme, o co tu jde".
Jak se obrátil a šel, Mrtvé oko položil mu položil mohutnou ruku na rameno. "Né masky, šéfe".
Jakoby na tom záleželo. "Co teda?"
"Zadek hlavy".
"Stáli k nám čelem, Mrtvý oko. Ani ty nemůžeš vidět týl…".
"Zadek hlavy, ale zevnitř. Ti muži neměli tváře".
Virgil se zarazil. Oživovači přiváděli mrtvé zpět k životu, ale tváře zůstávaly nedotčeny. Více méně. Potřásl hlavou, neměl čas na zda nebo možná. "Budeš střílet".
Drže svou rakev v jedné ruce a mírotvůrce v druhé, vyrazil Virgil do rostoucího soumraku.
Když Virgil zmizel, Mrtvé oko se přesunul za rozpadlé zdivo staré prádelny. Cesta v místech, kde stáli čtyři muži, byla stále prázdná. Vítr znovu zesílil, cloumal kusy rezavého železa, odfukoval kamínky i seschlou trávu, rachotil starým dřevem. Trosky byly živé a ti beztváří muži mohli být kdekoliv.
Mrtvé oko se s křivým úsměvem narovnal a přesunul si pásku z pravého oka na levé. Zamrkal, aby si pravé oko zvyklo na náhlé světlo. U každého štvance, který si myslel, že jeho pronásledovatel je poloslepý, přišla chvíle poznání, obvykle následovaná ukončením honu. Mrtvé oko nezískal svoje jméno díky pásce, kterou nosil, nosil ji proto, aby dal pronásledovaným šanci.
Viděl Virgila, který se jako kočka přesunoval ze stínu do stínu. Cody a Lucas byli někde napravo, ale mezi polorozpadlými stěnami dřevěné kůlny bez střechy stranou od silnice bylo něco velkého, co se pokoušelo nebýt vidět.
Pokoušelo se a neuspělo.
Usoudil, že kůlna mnoho nevydrží, vyřídilo by ji pár ran.
Zvedl svou rakev a odhadl vzdálenost a vítr. Typický předmět šerifů smrti byl často podceňován. Byl mnohem lehčí, než se zdálo možné, ale dost pevný, jak bylo třeba. Magie, která jej naplňovala, jej činila smrtícím.
Vstal, zvedl rakev vysoko do vzduchu, a pak vystřelil jako pozvání k tanci. Dřevo na kůlně se rozprsklo a z úkrytu na cestu vyskočil temný stín.
Vrhací krok…
Rakev neviděna prolétla vzduchem. Mrtvé oko ji přesně metl a uprostřed letu se otevřelo víko. Postava ztuhla, když nad ní zaplálo jasně modré světlo. Rakev se se silným žuchnutím zavřela a pohltila muže dole. Převalila se, dopadla na dno a otočení pevně uzavřelo víko.
…a zavírací krok.
"Je tam", zavrčel Mrtvé oko s ponurým uspokojením kráčeje kupředu s mírotvůrcem po boku. Vítr zavyl jásotem.
Mrtvé oko položil botu na víko rakve. Chtěl vidět, co chytil. Ale když ji pootevřel, nebylo v oslepujícím modrém světle nic vidět.
Prudce rakev zavřel a přikrčil se, prohlížeje s připravenou pistolí temné trosky kolem. Neminul, takže kde to bylo?
Jásot se změnil ve vřeštivý smích a vítr vyvolával dojem pohybu v každém temném koutě.
Nic, co tam šerif smrti dostane, se nedokáže z rakve dostat. Nic.
V jeho uších zvonil smích, když se rozhlížel ze strany na stranu a všude se pohybovaly přízračné postavy. Co se stalo? Kde je jeho muž?
Temnota se kolem něj vlnila, jakoby byl zasažen do hlavy, zapotácel se, cítil se slabě a zmateně. Všechno se pohybovalo najednou, cesta se vzdouvala a pomstychtivé stíny tančily mezi měnícími se zdmi.
Zaklel a divoce zamával pistolí, ale jeho zrak ho znovu zradil a pistole mu přeskočila z jedné ruky do druhé.
Zavřel oči, ale stíny tam poskakovaly též.
Svět se točil a padala noc. Mrtvé oko silně zatřásl hlavou. Pohlédl nahoru, ale nahoře bylo dole a vířící prach nahoře zel jako propast. Padl na kolena a lapal po dechu.
Před ním stála mužská silueta a Mrtvé oko ji popadl. "Pomoz mi", prosil.
Temná postava uvolnila své dlouhé spáry zatnuté mysli Mrtvého oka a promluvila: "Nemůžeš věřit svým očím. Dej mi je".
Věděl, co má dělat.
"Virgil je chce živý", zašeptal Lucas a zády se opíral o chladný vlnitý plech. Na druhé straně skučení větru přehlušil křupavý zvuk, jak jeden z maskovaných mužů procházel rozbitým sklem.
Cody mrkl a zašklebil se, natáhl a zvedl mírotvůrce: "Potřebuje jenom jednoho".
Lucas potřásl hlavou a přiložil oko k rezavé mezeře. Chvíli mu trvalo, než spatřil muže krčícího se za rozbitými kamny s oběma rukama na tváři. Kůže byla nepřirozeně bledá a tak jasná, že si Lucas pomyslel, zda nevyšel měsíc. Ale pak si všiml, co muž dělá, a uskočil od mezery, jakoby byla rozpálená doruda.
Cody se tázavě zamračil, ale Lucasavi odpověď chvíli trvala, jelikož měl vyschlo v ústech. "Jedl své vlastní prsty. Okusoval je na kost".
Na Codyho vousaté tváři se objevil nevěřícný pohled, ale trval jen okamžik. "Takže nemůže střílet. Na tři, zelenáči, jedna…"
Cody proskočil mezerou ve zdi, než měl Lucas možnost se pohnout. Codyho mírotvůrce zazvonil jako zvon jednou, podruhé, a potřetí, než se konečně objevil Lucas. Muž ležel rozvalený v troskách, hruď rozstřílenou na kusy a jeho bílé oči hleděly k obloze.
"Sakra, Cody…", začal Lucas, ale Cody se k němu obrátil se zlostí v očích.
"Co kdyby vytáhl svoje nádobíčko, ty troubo? Proč si vymejšlíš takový blbosti o prstech?"
Lucas shlédl a viděl mužovy ruce. Prsty byly nedotčeny. "Vim, co jsem viděl…", začal, ale pak přitáhly jeho pozornost mužovy oči. Přistoupil blíž, aby lépe viděl.
Vítr zahvízdal a odvál Codyho hněv, když začala železná stavba zvonit jako sklo. Lucas potřásl hlavou, aby zahnal ten zvuk připomínající vzdálený dětský hlas, a naklonil k sobe mužovu hlavu. Oči v temnotě zářily jako dušekamy, ale něco se za nimi hýbalo. Natahovaly se a vyboulovaly. Něco uvnitř se snažilo dostat ven. Lucas natáhl ruku.
Při jeho dotyku oči pukly jako hrozny. Z prázdných důlků se vyhrnulo hejno černých pavouků a hnalo se Lucasovi po paži. Ten vyskočil na nohy, zaječel a začal je plácat odhazuje rozmázlá těla a škubající se nohy, ale jakoby jim nebyl konec. A pak mu přeběhli přes rameno a tvář do úst, jako strašlivý polibek. Vyděšeně se je pokoušel vyplivnout, ale bylo pozdě a jeho křik odezněl a umlkl, když mu proudili hrdlem.
Jak rychle to začalo, tak rychle to skončilo. Kašlající a plácající se Lucas si uvědomil, že pavouci jsou pryč. Zůstal jen podivný hemživý pocit v hlavě, jakoby mu vlezli pod lebku. Šeptavý zvuk větru se smál, když se narovnal a pohlédl na Codyho zaražený výraz.
Lucas se začal smát.
"Nechceš mi to vysvětlit?", zasyčel Cody.
Samozřejmě. Teď to dávalo smysl.
"Co to bylo s tim skákánim a ječenim. Jsou tu ještě tři".
"Všichni jsme o tomhle místě snili, pamatuješ?"
"A co?"
"Stále sníme. Nechápeš? Nic z toho není skutečný", zvedl Lucas ruku a namířil mírotvůrcem na dlaň. "Podívej".
Codyho křik byl přehlušen ranou z pistole.
Železné stěny místnosti ostříkla krev smíšená s kostmi a masem. Lucas zvedl ustřelený pahýl a zašklebil se na Codyho, který ustoupil. "Vidíš? Nic se nestalo. Je to v pohodě. Je to jen sen".
Strčil si zkrvavenou hlaveň pod bradu. "Jen sen", zašeptal.
Slyšel výstřel a slyšel šeptání větru. Věděl, že jeho druzi byli vyřízeni a brzo se ukáže nepřítel, ať je to cokoli, skoncovat s ním.
V rostoucí bouři našel Virgil Mrtvé oko roztaženého bez života na cestě. Měl prázdné oční důlky a zkrvavené ruce. Šepot sílil.
Uvnitř zrezavělé železné chatrče se zdmi zčernalými krví nalezl Lucasovu bezhlavou mrtvolu. Prázdnými rohy zněl smích větru.
O kousek dál narazil na Codyho, nebo to, co bylo Codym. Virgil jednou viděl francouzského pekaře vytvořit jeden z těch chutných bochníků, které mají rádi evropané. Vzal si pruhy měkkého těsta, omotal jeden kolem druhého a přeložil zpátky, čímž vytvořil složitý uzel. Vypadalo to, že někdo udělal Codymu něco podobného. Jeho části byly přeskupeny či obráceny vnitřkem ven. Nebyla tu žádná krev, ale to celou věc činilo ještě horší.
Pak se hluboko v nepoznatelných záhybech masa otevřela ústa a srkze zuby připomínající roztavený vosk vyšel nelidský sten. Virgil vyprázdnil do věci svůj zásobník a jen doufal, že ji zabl.
Dobil a s pistolí a rakví vzhlédl. Bok po boku tam stály čtyři lidské postavy nedotčené bouří. Vyrazily k němu.
Nepohnul se. Vítr vyl a prach mu šlehal do tváře.
Čtyři stíny se blížily. Jejich vzhled opustil zdání lidskosti a změnil se v děs.
Stále se nehýbal, nestřílel, neutíkal. Vítr se hnal a hlas, který přinášel, se změnil.
Zněl rozčileně.
"Nebudu bojovat", zavrčel Virgil a nehybně stál, zatímco k němu přistoupily čtyři stíny.
Zlost, černá jako bouřková mračna a jasná jako blesk. Dala se jasně vysledovat. Virgil ji zachytil. Nedaleko se proti temné obloze rýsovaly trosky cihlové kotelny. Zdroj šepotu.
Odvalil se, vyhnul se napřáhnutým pařátům děsů a vstal vrhaje rakev jako šíp. Byla lehká, když opouštěla jeho ruku, ale těžká, když dopadla. Narazila do zbytků cihlové zdi jako lokomotiva a zbořila ji v oblaku prachu.
Rakev sotva dopadla, když Virgil doběhl. Skočil, dopadl na ni a sjel s ní po čerstvé hromadě cihel. Dole se pohnula částečně pohřbená postava a Virgil ji vytáhl.
"Takže se rozzuří, když někdo odmítne hrát jeho hru", zařval mávaje svým mírotvůrcem s ostrou čepelí, "jako…". Slova mu odumřela na rtech, když si uvědomil, že drží malého, blonďatého chlapce v noční košili. "…dítě?"
Chlapec nevypadal vyděšeně. Vypadal naštvaně. "To není fér. Říkals, že vyhraju".
Virgilovi ztuhla krev v žilách, když si uvědomil, že nemluví k němu. Za ním se ozval zvuk a on přiložil čepel mírotvůrce k chlapcově krku…
…a pak byl zdvižen v železném sevření, nohy mu vlály. Virgil na chlapce zapomněl, viděl do noci tryskat krev a se vzdálenou lítostí si uvědomil, že je jeho vlastní. Shlédl a žil dost dlouho, aby viděl pařát trčící mu z hrudi svírající jeho srdce, které následně rozdrtil na kaši.
Mrtvola šerifa smrti dopadla u úpatí železné věže o nějakých třicet kroků dál. Chlapec tomu nevěnoval pozornost. Mračil se na obřího netvora před sebou, jehož děsivé zuby a pařáty jakoby vylezly z nočních můr.
A pak se usmál druhem bezelstného úsměvu, jakého jsou schopné jen děti. "Dokázal jsem to. Vyhrál jsem!"
Objal svého přítele, než naň vylezl a sedl si mu na mohutné rameno. Zatleskal rukama. "To byla legrace", pravil. "Tak co budeme dělat teď?"
Miša seděl se krčil na zadku pod polorozpadlou haldou trosek, které mohly být kdysi domem. Většina oblastí v karanténí zóně byla v různém stupni rozkladu. Najít hroutící se bloky prázdných domů a obchodů naklánějící se opile jeden proti druhému nebo nad ulice bylo pro ty, co prohledávali rozlehlé trosky města, běžné, ale tyto konkrétní budovy na tom byly ještě hůř.
Zde byly rozbité kostkami dlážděné ulice pokryté troskami zřícených budov, zatímco zbývajícím stavbám stačilo málo, aby se zhroutily též. Čiré množství trosek zjednodušovalo a zároveň komplikovalo jeho práci, umožňovalo mu pohybovat se téměř tiše a nepovšimnutě troskami, ale zároveň musel mít napjaté oči i uši, aby včas zachytil všechny možné hrozby. Jeho ostražitost zachytila před sebou zvuk činnosti a zaskřípění kovu o kámen mu řeklo, že v cestě nestojí nějaké zvíře.
Takže čekal.
Navzdory opačným rozkazům si Miša obvykle při výzvědách nechával svou helmu u pasu. Nechat si nechráněnou hlavu bylo pošetilé riskování, za což mu kapitán nejednou vyčinil. "Freikorps do tebe a tvého výcviku mnoho investovali, a taktéž do brnění, které nosíš, Mišo. Neplýtvej tou investicí".
Miša chápal kapitánovu starost, ale byl placen za výsledky, ne za scopnost dodržovat nařízení Freikorps. Jeho vnímavost byla helmou omezena a v jeho situaci byl zrak a sluch daleko lepší ochranou než jakou by mohlo být brnění. Kromě toho, nebyl tu sám.
Dvěstě kroků za Mišou čekal šestičlenný oddíl na signál, že je čisto. Zasmál se pro sebe jejich snaze pohybovat se mezi troskami potichu. Ať dělalo zvuk vpředu cokoliv, neslyšelo by je to, ale pro jeho ostrý sluch jakoby o sebe tloukli nádobím a zpívali. Dal si prst na rty a naznačil ticho, jist si tím, že Frank nebo Cameron ho uvidí.
Klapání kovu o kámen pokračovalo. Miša se pomalu plazil kupředu opouštěje úkryt pro lepší možnost pozorování. Volně držel svou pušku připraven namířit na cokoliv, co by vypadalo jako cíl. Několik málo stop ho dostalo dostatečně blízko, aby viděl, odkud se hluk ozývá.
"Sakra", zasyčel.
Před ním ležely trosky dvou městských bloků pohlcené mohutným propadem. Chvíli přemýšlel, co zkázu způsobilo, než jeho pozornost přitáhl hluk. Několik postav připomínajících letargické mravence odklízelo trosky, někteří holýma rukama, jiní lopatami a krumpáči. Miša sledoval dělníky dalekohledem na pušce dobře si vědom klamavého vzhledu.
Oživovači.
Napočítal dole tucty nemrtvých a všichni pracovali na úkolu, který jim dal jejich pán. Pokusil se najít nečistého tvora, který poskytl těmto nebohým duším život po životě, ale terén to na tuto vzdálenost nedovolil. Místo toho si v duchu poznamenal jejich postavení a počet, a pak se opatrně odplazil zpět velmi rád, že není sám.
Když se plazil zptět ke svým druhům, bodl Mišu do nosu pach spáleného masa a ohořelých trámů. Ozvěna jeho výstřelu se stále odrážela mezi okolostojícími budovami.
Boj byl nejtužší ve středu trosek, kde roh stojící budovy kryl oživovače před útokem, než ho Mišova kulka zasáhla do hlavy. Bez loutkaře se většina nemrtvých zhroutila a změnila se v hromadu hnijícího masa. Několik zbývajících ohnisek odporu ještě bojovalo, ale Miša už mířil ke kapitánovi a občasné zasyčení Franklinova plamenometu mu sdělilo, že čistění je v plném proudu.
"…vědět, co hledáme, Camerone. A já to chci vědět hned. Ztratili jsme jednoho muže a já nechci, aby to bylo pro nic za nic", kapitán se obrátil k přicházejícímu Mišovi. Sundal si již svou vlastní helmu a pleš se mu leskla potem, zatímco žvýkal cigaretu. Mišu napadlo, kde má kapitán Von Shill tyhle věci, když má helmu nasazenou. "Och, zvěd, dobrá práce s tím oživovačem".
"Děkuji, pane". Oči mu sjely tam, kde ležel Alejandro s protrženým brněním i kůží pod ním, a nabídl tichou modlitbu za mužovu duši. Alejandro se vrhl na jednoho z nemrtvých, o polovinu větších než člověk, který napadl Von schilla. Jeho úsilí kapitána zachránilo, ale stálo freikorpsmanna život. "Rozkazy?"
Von Shill chvíli váhal. "Připrav Alejandrovo tělo. Nenechám jednoho ze svých mrchožroutům, nebo něčemu horšímu. Pak chci, abys poskytl Cameronovi, co potřebuje. Ten bastard něco hledal… něco cenného hádám, když byl až tady. Spoléhám na tebe, Camerone, že to najdeš".
Miša se pustil do práce, zatímco Cameron se vydal za vlastní. Kapitán zmizel zkontrolovat další členy týmu.
Dvojice v tichosti pracovala několik minut. Cameron listoval poznámkami nacpanými v kožené brašně a porovnával nálezy se značkami vyrytými do zdí kolem, zatímco Miša opatrně sundal Alejandrovo brnění a složil je uctivě vedle těla.
Jakmile sundal brnění, vyndal Miša z výbavy mrtvého freikorpsmanna deku a po zavření Alejandrových očí do ní zabalil mrtvolu. Přestože tu nebyl kněz, Miša zašeptal několik slov, která si pamatoval z modliteb, jež jeho otec říkal nad hroby lidí kdysi ve Varšavě. "Poskytni mu rozhřešení, dopřej mu klidu…"
Cameron hluboce ponořený do studia si přicházejícího Miši nevšiml. Ten chvíli stál a pozoroval knihovníkovu práci. Miša přemýšlel, jestli zařazení takové podpory jednotku posílilo či oslabilo. On byl zkušený bojovník a přizpůsobit se podivnostem Malifaux chtělo čas. Freikorps byli najímáni, aby čelili rozličným hrozbám, a to často zahrnovalo víc než pozemské zbraně a taktiky, ale i tak měl pocit, že badatelé o věcech tajemna lépe slouží dále od první linie. Od svých polic poskytovali užitečné informace a analýzy hrozeb. Když byli přivedeni do pole jako aktivní podpora, Miša či ostatní je příliš často museli zachraňovat a nemohli dělat jiné věci. Kapitán se je snažil přesvědčit, že všichni členové freikorps pomáhají společnému cíli, ale bojový výcvik knihovníků před jejich vysláním do akce byl podle Mišova názoru nedostatečný.
Cameron nevnímal Mišu vedle sebe a pečlivě zkoumal to, co kdysi mohlo být zdí nějaké stavby. Prst mu postupoval po složitě vedené čáře sutinami a kontroloval ji podle nákresu v malé knize plné ručně psaných poznámek.
"Našel jsi něco?"
Cameron nadskočil a upustil sešit, jak rychle sahal po svém noži. "Co… páni. Vylekals mě, Mišo".
"Mohl bych udělat víc než to", poznamenal Miša, když podával sešit zpět Cameronovi. "Měl by sis tady v poli dávat větší pozor, Camerone. Tohle není třída".
Knihovník zrudl. Byl to teprve jeho druhý výlet do pole, co se připojil k freikorps, ale už podruhé ho Miša nebo jiný z ostastních mužů musel hlídat. "Já vím, sakra, já vím. Ale nemyslíš, že tohle všechno", mávající rukou obsáhl okolí propadu, "je tak fascinující?"
Miša kopl do kamene. "Krom toho dostat se odtud živý a s výplatou… ne, opravdu ne. Mám tady práci, stejně jako ty".
Cameron se narovnal. "Já tu dělám svojí práci. Podívej se, tyhle rytiny jsou druhem nápisů, velmi odlišných od pradávného jazyka Malifaux. Tady to nedokážu rozluštit, ale trochu času a správné knihy…". Vytáhl několik prázdných papírů a tužku. Začal kopírovat rytiny a mumlal něco o pradávných kulturách a dialektech.
"Takže to nedokážeš vysvětlit?"
"Ne, ne bez jasného odkazu, kde se kříží tento jazyk a jazyk starého Malifaux. Jako Rosettská deska…"
Miša vzdychl. "Zkontroloval si tělo?"
Tužka se zastavila uprostřed slova. "Co?"
"Tělo. Tělo toho zpropadeného oživovače. Pokud tu něco hledal, možná věděl, jak to vypadalo?"
Cameron znovu zrudl. "Na to jsem nepomyslel".
Miša přemýšlel, zda je vůbec šance, aby byl oddílu platný. "Možná bychom to tedy měli ověřit".
Tělo oživovače leželo tam, kde umřel. Měl otevřené oči a překvapený výraz, jakoby nemohl uvěřit, že je mrtev. Cameron se od příšerného obrazu odvrátil a ztěžka dýchal. Smrt nikdy nebyla hezká.
"Co hledáme?"
"Ehm, ehm… Podívej se po nějakých odkazech. Knihy, mapy, poznámky, i kusy označených kamenů, které vypadají jinak než ty kolem. Já prohlédnu tělo". Miša uznal knihovníkovu hranou odvahu.
Hledání bylo pomalé. Miša rychle vzdal hledání čehokoli tištěného, když si všiml, že Cameron tahá balík zažloutlého pergamenu zpod těla, a soustředil se na trosky. Trpělivost tváří v tvář nudě pro něj nebyla ničím novým, jelikož strávil většinu života jako lovec. Sehnul se, aby sebral slibně vypadající kámen, prohlédl ho, a pak odhodil. Nic nevypadalo jako cokoliv jiného, usoudil. Tohle chvíli zabere.
O pár minut později na to narazil. Oblast vyčištěná od trosek s dlouhou, ale mělkou jámou vykopanou ve středu. Miša rozeznal kus mramoru koukající z hlíny ve výkopu. Kolem jámy leželo několik lopat a krumpáčů rozházených ve chvíil, kdy se nemrtví postavili freikorps. Pod lopatou našel malou mramorou destičku a její povrch byl pokryt značkami podobnými těm, které našel Cameron předtím. Když nabíral dech, aby Camerona zavolal, uvědomil si Miša, že ty symboly dokáže přečíst. Vydechl, ale než by zavolal na Camerona, začal recitovat. Při tom se něco pod mramorem pohnulo a začalo…
"Fascinující", šeptal Cameron čtoucí oživovačovy poznámky. Bylo to shrnutí zhruba čtyřletého pilného výzkumu, v podstatě od otevření trhliny do teď. Už chápal, čím toto místo v minulých staletích bylo. Obdivoval pokřivennou oddanost muže, který psal tyto řádky, chápal neuhasitelnou žízeň po vědění a následování cest, které mohou člověka vést. Dosud také sledoval jednu takovou cestu a přemýšlel, zda jeho hledání může skončit stejně krvavě jako oživovačovo.
Rozhlédl se po troskách a uvažoval, jak vypadaly stavby, dokud byly celé. Cameron použil hrubě obkreslenou mapu, kterou nalezl mezi poznámkami, a díky tomu si dokázal představit rozestavení budov, kde byly přednáškové sály, vedle nich koleje, dále fakultní kanceláře. Nyní zůstalo jen to, co odolalo živlům.
Cameron si povzdychl a začetl se do poznámek.
Nenalezl odkaz na to, co se stalo zdejším lidem, nebyl si jist, proč došlo k propadu, ale oživovač zjevně věřil, že se někde tady nalézají skrytá tajemství. Jeho namátkové hloubání předpokládalo, že chodby obkružující jámu vedou do sítě sklepů pod fakultou, ale pokud Cameron mohl říct, neprohledával je. Místo toho se oživovač soustředil na dno propadu, kde hledal nějaký druh zbraně.
"Mišo!". Viděl zvěda o kus dál, jak drží cosi v ruce. "Mišo, hledáme kus kamene… mramorovou desku…". Jeho hlas slábl. "Ne! Nečti to!"
Zem u Mišových nohou vybuchla v oblaku hlíny a kusů mramoru. "Bože, ne".
Strach dodal Cameronovým nohám křídla. Ve chvíli stál po boku svého druha a táhl ho od zlověstně tiché jámy. "Pojď, Mišo, musíme pryč".
Zvěd potřásl hlavou. Cítil se, jakoby týden spal. "Camerone?".
"Ale ne, ale ne. Hned. Musíme jít hned". Cameron věděl, že je nepříčetný, ale zoufale se snažil to zastavit. Cítil zlo unikající z jámy.
Dokázal postavit Mišu na nohy, podepřít ho paží a táhnout od okraje jámy. Cameron si nějak všiml, že Miša stále drží svou pušku. Napadlo ho, zda by měla nějaký účinek.
Pár se sotva dostal z vyčištěného prostoru, když se z jámy vysoukala ruka.
Byla nahnilá, většina masa zetlela a odpadla odhalujíc holé kosti. Ruka byla mohutná, schopná popadnout dospělého člověka za hruď a patrně by ho rozdrtila, pomyslel si Cameron.
K první ruce se připojila další. Cameron od nich navzdory strachu nemohl odtrhnout oči. Něco v jámě s pohnulo a věc se osvobodila, čímž uhasila Cameronovu rostoucí zvědavost.
Nemrtvý obr byl vysoký dvacet stop a skrz hnijící maso prosvítaly kosti. Cameron si nepřítomně pomyslel, že staletí stará magie držící ho při životě a čekající na vyvolání musela zpomalit rozklad, ale pak ho opět sevřela hrůza. Obluda natáhla své mohutné ruce a zaměřila své prázdné oční ďůlky na Camerona a Mišu. Otevřela své mohutné čelisti, z nichž vyšlo zasyčení, daleko mrazivější než křik, který by se patrně ozval za živa.
Zjevení obra vyčistilo Mišovu mysl jako polití studenou vodou. "Co to… Ustup, Camerone!"
"Je to strážce fakulty. Oživovač ho tu hledal, myslel si, že ho dokáže vyvolat a ovládat".
Strážce udělal váhavý krok směrem k nim. Zdálo se, že se probudil z dlouhého spánku a potřebuje nějaký čas, aby obnovil své schopnosti. Miša zpola tahal, zpola tlačil Camerona od strážcova nejistého postupu. Popadl svou pušku a zamířil na hlavu obludy. Věděl, že i když nedokáže nemrtvého netvora zranit, což očekával, ostatní freikorps uslyší výstřel, pokud si obra už nevšimli, a také doufal, že vyruší obludu na dost dlouho, aby dostal Camerona do bezpečí.
Výstřel zarachotil a zaduněl ozvěnou v průrvě. Kulka se odrazila od strážcovy lebky, přičemž odštípla kus odumřelého masa, který tam visel. Útok netvora zřejmě povzbudil, probudil ho z letargie. Vrhl se na Mišu mnohem rychleji, než by jeho mohutný trup naznačoval, že je schopen, a natahoval po něm své dlouhé ruce.
Cameron šplhal na rozbitou zeď, aby měl lepší postavení. O kus dál viděl kapitána a ostatní freikorpsmenny spěchat k místu Mišova výstřelu, ale budou tu příliš pozdě. Strážce byl téměř nad Mišou, který se zoufale snažil dobít pušku pro poslední zoufalý výstřel.
"Ne", zašeptal Cameron. Začal recitovat, slova z něj pršela v daleko rychlejším proudu, než jeho předchozí panické volání. Působily hmotněji než vzduch kolem a zanechávaly v něm trhliny, jak spěchaly ke strážci.
Slova duněla Mišovy v uších a napnula odolnost jeho vůle, než dopadla na strážcova záda. Miša zaúpěl bolestí, upustil pušku a chytil se za hlavu, zatímco útočící strážce zavrávoral, a pak se zhroutil. Těžce se vyhrabal zpět na nohy a obrátil se k novému útočníkovi. Cameron pokračoval v litanii, zatímco obluda dusala k němu, ale každý krok byl těžší než předchozí. Miša v okamžiku přehodnotil své mínění o knihovníkovi a uvědomil si, že kapitán zná své muže lépe, než oni sami.
Cameronův hlas zdrsněl a ochraptěl. Bolest se zhrošovala, ale věděl, že pokud se zastaví, strážce ho rozdrtí a obrátí se zpátky na Mišu. Bolest ho spalovala a on se přeřekl, čímž litanii na okamžik přerušil. Strážce klopýtl kupředu a už byl téměř u něj.
"Skoč!"
Krátký výcvik, který Von Schill požadoval po všech svých knihovnících, zabral, a Cameron uskočil na stranu vrhaje se ze zdi do sutin. Jakmile opustil zeď, uslyšel a ucítil hučení a žár, jak Frank vypustil oblak plamene. Ostatní freikorpsmenni byli u nich.
Cameron se s námahou postavil, zatímco Von Schill a ostatní obklopili strážce. Plamenometčík udržoval stálý proud plamene zaháněje hořícího nemrtvého od Camerona a Miši, který již sebral svou zbraň a nasadil si helmu. James a Miša zahrnuli netvora olovem a puška i pistole nacházely svůj cíl. Pak se objevil kapitán, vyštěkl na tři muže rozkazy a jejich zbraně zazněly v rytmické symfonii.
Navzdory bolavému hrdlu se k nim Cameron připojil se svým sólovým výstupem, jehož účinky na ostatní tlumilo brnění freikorpsmennů. Strážce však nesl plnou sílu jeho pradávné litanie a tento útok nemohl snést. Žebra se mu otřásla, zápěstní kosti vybuchly ve spršku prachu a dokonce i mohutná syčící lebka praskla a rozpadla se, načež se mohutný obr zhroutil na zem. Ležel tam bez hnutí, zatímco poslední zášleh plamenometu hladově olízl jeho kosti.
"Dobrá práce, muži", pravil Von Shill s cigaretou v koutku.
"Myslím, že jsme našli domov, Camerone. Dobrá práce". Von Schill poplácal knihovníka po zádech, když oba stáli na kraji průrvy.
Pod mramorovou sutí objevili malou předsíň, odkud klesalo kamenné schodiště. Síť chodeb nad nimi směřovala do této síně, zatímco fakulta byla na povrchu, ale nyní zůstalo nedotčeno jen několik místností. Cameron stále přemýšlel, co tyto místnosti ochránilo, když se zbytek fakulty zhroutil do průrvy, ale věděl, že je třeba být vděčný za štědrý dar. V nedotčených místnostech nalezli stovky knih a svitků, dost práce pro knihovníky freikorps na roky.
"Pane, co naznačujete?"
"Chci, aby měli freikorps základnu, daleko od chtivých očí Cechu. Myslím, že tohle místo je skvělé, což?" Dravčí škleb na Von Schillově tváři sdělil Cameronovi, že otázka byla řečnická. "Jsme dost hluboko v karanténí zóně, Cech nás může hledat léta. Je tu dost materiálu k bádání pro mé knihovníky a po opravě to půjde snadno bránit. Je to vše o zdrojích, Camerone, a freikorps je mají".
Von Schill ukázal svou cigaretou k jámě. "Potřebuji, abys tu vedl badatelský tým, Camerone. Jsi nejlepší, koho mám, když přijde na tyhle věci. Zdá se, že tvoje dny v poli jsou uzavřeny. Sepiš mi, co potřebuješ". Zamával rukou a zakřičel na ostatní členy čistící sutiny mířící jejich směrem. "Ne tam, tam!"
21. duben
Nemohu věřit svému štěstí. Dokázal jsem si zajistit služby Silase Bullocka, který žije zde na kraji blat. Silas a jeho muži už dva roky pravidelně obchodují s několika gremliními osadami a zítra vyrážejí na svou každoměsíční obchodní cestu.
Když jsem mu vysvětlil, co si od této výpravy slibuji, Silas mi rád nabídl služby své spolehlivé lodi, pochopitelně za poplatek. Částka sice značně vyčerpala mé finance, ale pokud je jeho pověst zasloužená, ušetřil jsem týdny plahočení se bahnem ve snaze setkat se s těmito tvory. Cechovní dokumenty, které jsem měl možnost před opuštěním města prostudovat, popisovaly gremliny jako otravnou havěť a nepovažovaly je za myslící rasu. Doufám, že se potvrdí mé hypotézy a já prokáži chybnou klasifikaci gremlinů a jejich roli v ekosystému Malifaux.
Nemohu zadržet vzrušení, věřím, že takto se cítili velcí mužové na pokraji svých velkých objevů ve vědě či medicíně.
22. duben
Mělká lodice, k níž jsem byl přiveden, byla, abych tak řekl, méně důvěryhodná. Byla hluboce ponořená, plná sudů a beden a prorezlý parní motor řičel a klapal, až jsem očekával, že každou chvíli vybuchne. Silas mě vřele přivítal a natáhl ruku, aby mi pomohl na palubu. Smál se množství mých zavazadel, zejména fotografickému aparátu, ale nařídil jednomu ze svých pobočníků, Clemovi, aby naskládal mé věci na pravobok.
Po posledním kole dohadování o ceně jsem předal polovinu peněz a vyrazili jsme. Protesty motoru utichly, když se turbína ponořila do nehostinné bažiny.
Toto bude nejúžasnější dobrodružství mé kariéry. Buď to, nebo mě okradou ve spánku, podříznou mě a hodí do bažiny.
24. duben
K mému prvnímu setkání s gremliny došlo třetího dne. Clancy vedl naší loď pomalu bažinou, se zkušeností veterána se vyhýbal písečným naplaveninám, mangrovníkům a mělčinám. Já sledoval krajinu a žasl jsem, jak nehostinné místo to je. Život zde vypadal jako neustálý boj, ať už proti nepřátelskému prostředí nebo predátorům, které jsem sice ještě neviděl, ale byl jsem ujištěn o jejich existenci bdělým Filipem, který stál na přídi s puškou.
Zprvu jsem si nevšiml, že jsme dorazili do našeho cíle. V jednu chvíli jsme proplouvali kolem silného stromu, vypadajícímu jako vysoký jalovec, v další Silas vypnul motor a my se nechali unášet proudem k písečnému břehu. "Nemaj rádi zvuk motoru", řekl.
Loď zastavila o písek a navzdory chladnému chování mých průvodců jsem se nedokázal zcela zbavit představy cechovních hlášení, které jsem o těchto tvorech četl. Všiml jsem si, že Filip stále drží pušku a doufal, že jsme schopni provést rychlý odjezd, pokud by věci vzaly špatný obrat. Zůstal vzadu a hlídal loď. Tito gremlini byli zvyklejší na lidské návštěvy než ti, které jsem viděl později, ale Silas jim nevěřil a dokud obchodoval s jejich šéfy, nenechal by svou loď nehlídanou.
Marko a Clem naložili sáně truhlami s ošacením, dvěma kýbli hřebíků a několika rolemi látek. Clem mi řekl, že gremlini nejsou příliš zruční a tkaní pro ně patří k nejobtížnějším věcem. Byl jsem schopen je přesvědčit, aby přidali k nákladu můj fotoaparát, abych ho nemusel vláčet sám nebo hůře, abych ho nemusel nechat na lodi.
Cesta do vesnice bude krátká, řekli mi. Všichni včetně mě pomáhali s tažením saní pískem a bahnem. Silas říkal, že zkoušeli vozík, ale ten často zapadával a kola se nemohla točit. Sáně byly podle něj pro toto prostředí lepší. Mé bolavé paže a záda byla jiného názoru, ale to už jsme došli do vesnice a já si nechal poznámky pro sebe.
Ať už jsem očekával cokoli, nepřipravilo mě to na první pohled na gremliní vesnici. Chatrče různé velikosti a tvaru byly roztroušeny nahodile kolem a z několika úzkých komínů stoupal dým. Několik jich bylo posazeno na vytáhlých dřevěných nohách, zatímco jiné trčely z vody a u vratkých schodů byly přivázány kánoe či pramice.
Malý gremlin, stěží dva roky stár, pokud jsem dobře odhadl dle svých znalostí jejich životního cyklu, tahal za struny bendža, které pamatovalo lepší časy. Prsty mu ztuhly, když nás spatřil, ale zůstal, kde byl, na prahu jedné z chýší, a fascinovaně sledoval naší výpravu. Ostatní gremlini se také přišli podívat a pozdravili Silase a Clancyho lámanou angličtinou, které se obchodníci smáli.
Silas opětoval jejich pozdravy v hrubém gremliním jazyce, čímž vyvolal řehot všech v doslechu. Gremlini zjevně nebyli jediní, kdo měl problémy s cizími jazyky. Po přivítání začaly obě strany smlouvat. Viděl jsem gremliny, kteří přinesli vlastní zboží, škubající se prasata, vepřové a krokodýlí kůže, několik svazků sušených bylin a džbány vesměs průhledné tekutiny.
Navzdory mé zvědavosti ohledně vyjednávání jsem chtěl vidět z vesnice co nejvíc, než to skončí a my se vrátíme na loď, takže jsem sebral své fotografické vybavení, než ho Silas prodá, a šel na průzkum. Chatrče vypadaly postavené ze všeho dostupného materiálu. Převládala prkna různých tvarů a velikostí, ale tu a tam byly vydět kamenné základy, chýše z látek nebo dokonce boudy sbité dohromady se stovek nejrůznějších dílů. Když nic jiného, byli tito gremlini velmi inovativní.
Jak jsem se tak procházel, sledovaly mě tucty gremlinů. Někteří z krytu svých chatrných příbytků, jiní si s nepřátelstvím v očích pohrávali s rezavými noži a krátkými puškami. Šel jsem dál a snažil se vypadat sebevědoměji, než jsem se cítil. Doufal jsem, že vědomí, že jsem tu se Silasem, zabrání většině z nich v násilí, ale nemohl jsem si být jistý. Raději jsem dával pozor, abych byl na doslech vyjednávání, a připravil fotoaparát. Udělal jsem několik fotografií nejzajímavějších chatrčí a pokoušel se vyfotit místní v jejich přirozeném prostředí. K mému překvapení mnoho gremlinů mluvilo lámanou angličtinou a já byl schopen získat několik informací o jejich rodiných skupinách a společenských strukturách.
Na nejzákladnější úrovni je každá gremliní vesnice tvořena rodinými skupinami, kterým říkali rod. Byl jsem tímto odhalením překvapen, neboť tento termín jsem sám použil v několika svých antropologických monografiích pojednávajících o primitivních kulturách. Dozvěděl jsem se, že ne všichni gremlini ve vesnici jsou pokrevně spřízněni, ale všichni jsou spřízněni společným zájmem na přežití vesnice, která je řízena vůdcem, což je největší a nejsilnější z nich. Rody z jiných vesnic nejsou nutně nepřáteli, ale nikdo není v bezpečí před občasnými nájezdy z jiných vesnic, při kterých jde o jídlo, zbraně nebo ženy.
Byl jsem překvapen ochotou gremlinů sdílet se mnou své kulturní informace. To byl pozoruhodný nález, zejména ve světle cechovních tvrzení, že jejich kultura a společenská struktura jsou pouhým odrazem lidské společnosti, se kterou se setkali. Stejně překvapivý byl jejich silný zájem o můj fotoaparát. Po několika snímcích jsem byl zahrnut více otázkami, než na kolik jsem dokázal odpovědět. Klepali naň a strkali doň a jeden velmi troufalý jedinec dokonce olízl čočku, než se mi ho podařilo odehnat.
Nyní jsme na cestě do další vesnice, kde podle Clancyho uvidím další divy gremliního světa. Nemohu se dočkat a ani krádež víčka na objektiv jedním z těch malých zelených zlodějů nemůže zmírnit mé očekávání.
26. duben
Clancy měl pravdu.
Během druhé zastávky jsem byl schopen sledovat nejen drobné rozdíly ve fungování vesnice v porovnání s první, zejména byl tento rod daleko agresivnější a nedůvěřivější k cizincům, ale také jsem nalezl základ gremliní kultury - pěstování a chov.
Gremlini v této vesnici chovali mohutná zvířata, která nazývali prasata. Sám jsem vyrostl na statku a mohu dosvědčit, že tato zvířata mají s prasaty na Zemi jen vzdálenou podobnost. Jsou však mnohem větší než pozemská prasata a spolu s gremliny vytvořili podivnou synergii, kterou se pokusím vysvětlit. V zásadě oba druhy považují svůj protějšek za zdroj potravy. Bylo mi však řečeno, že prasata v ohradě byla domestikována, chována gremliny. Byla daleko poslušnější než ta, která gremlini loví v bažinách a jsou jimi na oplátku také loveni. Potřásl jsem nevěřícně hlavou, když jedno z těch 'poslušných' zvířat vrazilo hlavou do plotu blízko místa, kde jsme stáli. Náraz byl dost prudký na to, aby prkno prasklo, a prase zároveň na několik vteřin ztratilo vědomí. Gremlini používají z prasete každý kousek. Využijí maso, kůži a dokonce shromažďují i kosti, které jejich vycpávači používají jako lék.
Gremlini mi pak vysvětlili, že je právě čas krmení. Několik gremlinů přineslo kýble naplněné odpornou směsí, o jaké se nehodí zmiňovat ve slušné společnosti, a vrhlo jejich obsah do ohrady, načež mrštně odtančilo do bezpečné vzdálenosti, zatímco se zvířata začala krmit. Viděl jsem, jak byl jeden gremlin, pomalejší než ostatní, nejrychlejšími prasaty chycen a nechutně zhltnut. Než aby gremlini, kteří nevěnovali hlučné události v ohradě žádnou pozornost, viděli moje nepohodlí, omluvil jsem se odešel vyhledat klidné místo, kde bych se mohl vyzvracet.
Na jednom konci vesnice jsem nalezl hrubé boudy, sedačky a tribuny. Bylo mi řečeno, že gremlini budou mít zítra nějaký festival, který nazývají 'mlácená', a kdy přijdou rody z okolních vesnic a zúčastní se her a zápasů.
Možnost být svědkem takové události byla příliš lákavá, než abych si ji nechal ujít, a po úpěnlivých prosbách a utracením posledních finančních rezerv jsem dokázal přesvědčit Silase a Clancyho, abychom tu zůstali přes noc.
Doufám, že se ode mě neočekává ochutnání gremliní kuchyně. Po událostech v prasečí ohradě jsem ztratil chuť k jídlu.
27. duben
Úžasné. Prostě úžasné. 'Mlácená' je zjevně pouť, festival a sváteční oslava spojená v den jídla, pití a tvrdých a nebezpečných her, které zkoušejí gremliní umění přežít.
Uch, moje hlava. Byl jsem schopen se většinu dne vyhnout jídlu, ale vypil jsem příliš mnoho průzračné tekutiny, které gremlini říkají 'zář'. Je to alkoholický nápoj, který vaří, a Marko popsal pití záře jako 'pít tekuté zlato filtrované přes slunce'. Nelhal. Po té, co jsem se vzpamatoval z prvního loku, jsem cítil, jak mě zář příjemně hřeje v žaludku. Kdybych jen víc jedl.
Moje původní romantizace jejich kultury byla zakalena událostmi, kterých jsem byl svědkem během hodin pozorování gremliního veselí. Byly to hry jako jízda na prasatech, kde se gremlin snaží co nejdéle udržet na štětinatých zádech divokého prasete, a pokud spadne, je ušlapán, nabrán kly či něco horšího. Nebo divoká střelba na rozbité kusy hrnců vyhozené do vzduchu z nepřesných pušek. Obě tyto činnosti podporují cechovní zprávy, že gremlini jsou potměšilá a násilnická rasa. Clem říkal, že někteří gremlini využívají mlácenou jako způsob srovnat staré křidy, které nemohou vyřešit nájezdem na jinou vesnici. To se potvrdilo během jednoho kola cvičné střelby, kde jeden gremlin zastřelil svého 'partnera', který vyhazoval cíle do vzduchu. Střelec nepřestal mířit na partnera a prostě vystřelil. Později jsem se dozvěděl, že střelec podezíral svého partnera z ukradení jeho nejlepšího nože při nájezdu, který se odehrál dříve toho roku.
Na konci dne ryk davu utichl a změnil se v nervózní mumlání. Gremlini ustoupili, když mezi ně přišla zvláštní skupina. Tyto gremliny vedla žena, která popírala všechno mé bádání a rozmluvy, jež mě přivedly k přesvědčení, že vůdcem se může stát jen muž. Tito gremlini mi připadali nějak podivně povědomí, měli na sobě vzorované klobouky, ponča a dokonce ochranné brýle. Vzpomněl jsem si na chvíle v knihovně, kde jsem zahlédl skupinu cechovních agentů. Tito gremlini vypadali podezřele podobně jako ti agenti, ale jak je taková věc možná?
Po skončení slavnosti jsme se vrátili na loď. Filip naléhal na Silase, abychom odrazili a odpluli dál od vesnice, ale když Silas viděl rychle zapadající slunce, řekl Filipovi, že by bylo příliš nebezpečné plout bažinou v noci. Ujistil Filipa a nás všechny, že vyrazíme s prvními paprsky, ale že nebude riskovat loď. Filip podrážděně klel, vesměs na mě a mé naléhání, abychom zůstali na mlácenou. Uložil se na přídi s očima na šťopkách a rukama na pušce a prohlásil, že nebude spát, dokud nebudeme daleko. Ještě jednou mě proklel a věnoval se sledování okolní krajiny rychle pohlcované tmou.
Doufám, že než cesta skončí, přijme mou omluvu.
Ach, moje bolavá hlava. Snad mi pomíže spánek.
Filip si mou omluvu už neposlechne, a obávám se, že nikdo z posádky.
Probudil jsem se po cáknutí vody a otevřel oči. Filip na přídi nebyl.
Skrz stromy jsem viděl matné třepotání světel vzdalujících se od lodi. Nedbaje na nebezpečí, v němž jsem se ocitl, popadl jsem Filipovu odloženou pušku s vyskočil z lodě, abych tiše pronásledoval mizející světla. Nejsem žádný zálesák, a přestože jsem se snažil být potichu, plížení divočinou jen v mdlém měsíčním světle a několika záblescích pochodní znamenalo klopýtnout přes většinu kořenů a větví v cestě.
Byli jsme zpět ve vesnici, kruh pochodní osvětloval gremliny strkající Filipa do středu. Byl vyšší než většina z nich, ale ošklivá rána nad okem a prázdný pohled naznačovaly, že byl omráčen ranou do hlavy. Napadlo mě, zda při čekání na svítání neusnul.
Začalo šeptání, kruh gremlinů se vlnil ze strany na stranu. Jejich skandující hlasy pomalu sílily nabírajíce na hlasitosti a intenzitě. Filip vypadal, jakoby byl v moci zvuku a sám se začal kolébat. Nemohl jsem odtrhnout zrak sevřen stejnou měrou strachem jako akademickou zvědavostí.
Po několika minutách se ze stínů vynořila postava. Byl to gremlin odděný v potrhaný cylindr a černé sako. Zastavil se, aby si přihnul z lahve, kterou držel v jedné ruce, a pak ukázal onyxovou hlavou své vycházkové hole na Filipa. Jeho slovům jsem nerozuměl, ale jak opile klopýtal ke kruhu, gremlini se rozestoupili, aniž by přestali skandovat. Další lok z lahve a gremlin plivl na Filipa. Ale místo, aby vyplivl tekutinu, vychrlil gremlin na nebohého Filipa plamen. Když ho zaplavily plameny, gremliní kouzlo nad ním bylo zlomeno. Stále slyším jeho křik, když dopadl na zem. Gremlin se smál a jeho ostré zuby se leskly v plamenech. Pak pronesl slovo v dokonalé angličtině: "Oběť".
Pak jsem běžel, zahodil pušku a uháněl co nejrychleji jsem mohl. Stromy a keře mě chytaly, lákaly mě zůstat a stát se další gremliní obětí. Nevím, zda mě viděli či slyšeli, ale myslel jsem, že můžeme uniknout. Pokoušel jsem se vzbudit Silase, Clema a další, ale nebylo to k ničemu. Jejich spánek byl hlubší než z opilosti, byly v moci nějaké mocné drogy. Ale všichni jsme toho dne pili to samé.
Ty prokletí potměšilí tvorové, oni nadrogovali jídlo, ne pití. Kdybych jen jedl, možná by nás ráno nechali jet. Přeci jen, přišli jen pro jednoho.
Slyším je přicházet, vidím světla mířící naším směrem. A ani nemám Filipovu pušku, abych se bránil. Nebo…
Kapitánu Finnertymu
Tyto stránky byly nalezeny v polopotopeném vraku lodi, kterou naši zvědové nalezli den plavby od Řezačovy díry. Tyto dokumenty nechť jsou vloženy do složek zvláštních oddělení a jejich existence všemi nepovolanými zapomenuta.
Lucius