Chlad a temnota přicházejí na Malifaux náhle a není tu snadné zahnat mráz. Zatímco poslední sluneční paprsky mizely za obzorem a hlídky zapalovaly plynové lampy podél dlážděných ulic, guvernér otevřel dveře své studovny a vstoupil na balkón obklopující horní patro jeho domu.
Ten byl postaven ve spěchu a vesměs z materiálů dovezených ze Země a sloužil jako připomínka jeho moci a postavení pro osadníky putující kolem této rezidence po překonání cesty skrz trhlinu. Dům stál u hlavní ulice na kopci shlížejícím na město. Nově příchozím do tohoto světa se na protilehlých stranách ulice naskytly dva pohledy. Na jedné straně se tyčil guvernérův dům připomínající domov a zároveň muže, jenž toto místo zkrotil, a na druhé mohutný Viselcův strom, jehož legenda dorazila z Malifaux i na Zem. Mohl to být běžný místní strom, až na to, že daleko přesahoval typickou výšku a snadno překonal i duby. Kůra byla hladká a šedočerná s ostrými vrypy točícími se po kmeni do bezlistých větví. V temnotě se kolébaly siluety provazu a slabé obrysy těl. Na vrcholu kopce však pozornost všech přitáhlo velké město Malifaux ležící před nimi.
Žádný osadník však takto pozdě nepřijížděl a guvernér musel vyřídit naléhavější věci. Pod mírně se svažujícím kopcem asi míli daleko v blízkosti kanceláří cechovní bezpečnosti planuly nad hlavami rostoucího davu pochodně. Podle nepřátelského křiku nesoucího se dodaleka se schylovalo k výtržnostem. "Poručíku", přikázal jednomu ze strážníků za sebou, "Hlášení!" Jeho dech vytvářel v chladném vzduchu obláčky páry.
"Pane", pravil strážník a stoupl si za něj. "Dav tvoří převážně horníci a další osadníci sympatizující s jejich stížnostmi. Je jich téměř šedesát. Naše zpravodajská služba neodhalila plánování tohoto útoku".
"Jistě, že ne. Hoffman by to měl být schopen změnit", zmínil svého posledního nováčka, muže povzneseného do vysokého postavení, aby ho zbavil hloupostí, které ho stály muže a zdroje, ale který zatím představoval spíše ztrátu vlády Cechu nad lůzou.
V dálce sledoval houpající se pochodně směřující k cechovním budovám podél severní strany, což byla předzvěst noci plné vražd a zkázy. Pobuřování. Stál bezpečně na balkóně svého domu a kotníky na rukou mu zbělely, když svíral zdobené dřevěné zábradlí. Nepochyboval, že jeho rozkazy budou splněny a pořádek nastolen, ale činnost davu k němu promluvila tónem, jakým by si to nikdo nedovolil. Udělá z těchto buřičů příklady. Krvavé příklady dělají silného učitele, jak často říkal svým šerifům.
Krb v jeho studovně sálal teplem a ohříval mu záda, zatímco kolem stály čtyři napjaté postavy. Jeden z mužů se postavil vedle něj a okované boty zazvonily na dřevě jako podkovy. Guvernér stále pozoroval dav táhnoucí ulicemi. "Kapitáne Gideone", pravil.
"Pane. Mí muži a já můžeme vyrazit a střetnout se s lůzou, než nadělá škodu".
"Jsem si jist, že můžete, kapitáne. Ale stráže se již vydaly tuto mrzutost vyřešit. My musíme dokončit dohodu, o níž jsme se bavili".
"Ano. Má dohoda. Oceňuji, že mi dáváte příležitost, tedy, má rodina, pane, tam na zemi. Potřebujeme…"
Guvernér ho přerušil: "Ten dav, kapitáne Gideone. Jaký z toho máte dojem?"
Gideon sledoval jeho pohled k městu a davu táhnoucímu k cechovní enklávě. "Jsou to jen lidé. Zmatení. Rozzlobení. Zoufale chtějí udělat něco, co změní okolnosti, kterým nerozumějí".
"Ano", pronesl vážně guvernér. "Vy rozumíte zoufalství, že?". Gideon neodpověděl, ale jeho zuby slyšitelně zaskřípaly. Guvernér pokračoval: "Jsou rozzlobení, protože opustili své kolegy a přátele v severních horách".
Gideon přikývl. "Ledová čarodějnice. Slyšel jsem. Jsem si jist, že ji lovci čarodějnic brzo vydají spravedlnosti. Až se otevřou horské průsyky, pak ty horníky zachráníme".
"K čertu s horníky".
"Pane?"
"Ty zatracené nepřirozené bouře uzavřely všechny cesty na míle daleko. Horníci tam jsou už mrtví nebo brzo budou. Posuďte pro mě situaci, kapitáne".
Výcvik Gideonovi umožnil nezaváhat. "Taktické rozhodnutí. Má navrch a počasí je zjevně na její straně. Ztráta malé skupiny horníků je přijatelná, oproti dalším ztrátám strážníků a lovců čarodějnic".
"Velmi dobře, kapitáne Gideone. A dav tam dole?"
"Rozeženeme ho. A vyslechneme vůdce".
"Ztráty na životech?"
"Minimální. Ale uděláme, co je třeba".
Guvernér přikývl. "Uděláme, co je třeba", souhlasil. "Ta skupina je dobře organizovaná, nemyslíte?"
"Ano. Radikální. Cílevědomá".
"Nebyli jsme schopni infiltrovat jejich řady. Jsou dobře organizovaní a disciplinovaní. Daleko disciplinovanější než typický dav. Mají zjevně jasně vymezený cíl. Mě však nezneklidňují jejich organizační schopnosti, ale schopnost mlčet. I při výslechu vedeném Soudcem s dychtivým katem poblíž se nezlomí. Co to znamená, kapitáne?", zeptal se pokračuje v podivném zkoušení Gideonova úsudku.
Gideon znovu nezaváhal: "Naprostá věrnost silnému vůdci. Vášnivá. Vůdci odborů?"
"Víc. Musí v tom být víc než to".
"Jako armáda. K poražení armády musíte zlomit vojáky nebo odstranit velitele".
"A ti vojáci bojující proti nám?"
"Horníci. Musíme najít jejich vůdce".
"A pak?"
Gideon prohlásil prostě: "Zabít ho".
Guvernér se usmál stále hledě na bouře hrozící ve městě vypuknout. "Je to tak lehké?"
"Nutné. Minimalizují se ztráty. Ukončí střet. Zabrání se dalším bouřím".
Guvernér mávl rukou propouštěje gestem ostatní. Opustili studovnu a guvernér se obrátil od výhledu na dav mířící k jeho strážním budovám. Gideon však nemohl odtrhnout oči od bouří dole ve městě znepokojen tím, že tam nyní nemohl sám být.
"Vy a já jsme se zdá se potkali díky osudu, kapitáne. Vy máte naléhavou potřebu zabezpečit svou rodinu, vaši ženu na Zemi. Když jste ke mně přišel ve věci mé touhy najmout žoldnéře pro naléhavý a diskrétní úkol, prosil jste sám o povýšení. Pamatuji si dobře, že jste použil výraz 'zoufalý'?". Gideon se nervózně zavrtěl. "Proto bylo štěstí, že nás ten osud svědl dohromady, tak můžeme pomoci jeden druhému. Vy provedete úkol mimo cechovní jurisdikci". Gideon přikývl. "Je tu dívka. Prostitutka. Potřebuji se jí zbavit".
"Dívka, pane?"
"Kirai Ankoku. Přes den služka. Zabijete ji".
"Služku? Prostitutku? Naše dohoda má cenu jedné dívky?"
"Splníte dohodu, než slunce znovu zapadne. A diskrétně".
Gideon přikývl a vyrazil začít hledat řečenou prostitutku, Kirai Ankoku.
Oheň osvětloval severní hranici města, rychle a hladově obklopuje okolní budovy, jak se plameny od strážnice šířily, zatímco strážníci se vypořádávali spíše s těmi, kdo oheň zapálili, než s ohněm samotným. Guvernér sledoval hořící budovu a vzdychl, načež se jeho dech v chladném vzduchu změnil na obláček páry.
V dálce zazněl rachot střelby.
Pro cechovní zástupce, kteří té noci zabíjeli vzbouřence, to bylo peklo. Horníci upadli do šílené zuřivosti a házeli pochodně, aby nenasytný oheň pohltil větší část města. V protikladu k tomu byli cechovní šerifové chladně efektivní. Horlivý vztek nešel potlačit tak snadno jako životy horníků a šerifové systematicky zatlačovali dav do úzkých uliček, aby vyloučili hrozbu křížové palby.
Shořely tři budovy, mezi nimi kanceláře cechovní bezpečnosti. Okna se vysypala a vnitřní struktura hučela, jak oheň pohlcoval podpůrné trámy. Když se budova zhroutila, rozpadly se základy a trosky se propadly pod povrch. Dlážděné ulice kolem budovy se propadly též a vznikla obří jáma. Kámen skřípěl o kámen, když se stavba hroutila do složitého systému stok dole. Hořící budovy na obou stranách jámy čelily podobnému osudu a pokud by infrastruktura pod nimi nevydržela, celá část města by se propadla do jímek dole.
Cechovní seržant skočil na hromadu trosek vedle rozšiřující se jámy a sledoval zbytky hořících budova padat otevřeným prostorem do vodního kanálu o několk pater níž. "Kolem dokola! Podepřete to! Nechci, aby město lehlo popelem za mé hlídky".
Muži vyrazili kolem plamenů neschopni v kouři rozeznat přátele od nepřátel. Zazněly výkřiky a střelba šířící se ozvěnou od okolních budov. Během minut se zhroutily budovy přilehlé ke kancelářím cechovní bezpečnosti. Měšťané, kteří neměli nic společného s výtržnostmi, se ocitli ve zmatku na ulicích s kbelíky vody v marném pokusu zastavit ohnivou zkázu. Někteří byli omylem zastřeleni strážníky.
Zuřivost horníků se navzdory jejich klesajícím počtům stupňovala. Jejich hlasy zněly jako sbor žehnající odborům a očerňující vládu Cechu. Jejich prací byla nyní pomsta, ukázka oddanosti opuštěným soudruhům. Ohnivá smrt, kterou poskytli cechovním úředníkům, byla podle nich milosrdná v porovnání s nešťastným osudem horníků, kteří v jejich představách skončili v rukou údajných kanibalů obývajících horské průsmyky.
Vřava pokračovala, dokud ji nepřerušil křik malého chlapce. Každý osadník v Malifaux věděl, že ochrana proti hrozbě nezrozených je přinejlepším slabá, a proto tu byly silné ochranitelské instinkty. Jako při nevyslovené džentlmenské dohodě všichni potlačili hněv a násilí, aby chránili skutečně nevinného ohroženého jejich nezodpovědností.
Netrvalo dlouho a našli plačícího chlapečka vzlykajícího uprostřed ulice. Držel si odřené koleno na hrudi, kýval se ze strany na stranu a dlouhé rozcuchané blonďaté vlasy mu z čela padaly do očí. Nikdo neviděl, jak se chlapec ocitl uprostřed boje, jakoby se prostě mezi nimi zhmotnil.
"Hej, chlapče", pravil jeden ochranářský stařec a rychle k němu kvapil, "dostaneme tě do bezpečí".
"Co?", děl hoch mezi vzlyky.
"Oheň", řekl stařec naléhavě ukazuje k hořícím budován jen pár kroků od nich. Pak ukázal na zuřivý dav kolem. "A ti muži bojují". Měl strohý hlas a chtěl chlapce popadnout a nalézt ty nerozumné rodiče, kteří do toho zmatku dítě přivedli. Když se natahoval, chlapec před ním rychle uhnul.
Hoch si odhrnul vlasy z čela a zmateně si prohlížel okolí. "Proč na mě koukají?", zaptal se a zjevně v něm narůstala panika, jelikož výraz v jeho tváři prozrazoval, že netuší, kde je.
Chlapcův výraz přešel z bolesti do hněvu, když zakřičel: "Nedívejte se na mě!"
Stařec netrpělivě pravil: "Pojď". Chlapec znovu uhnul, ale stařec ho popadl za noční košili.
Hoch se po něm vztekle ohnal: "Řekl jsem nedívejte se na mě!" Oči mu zaplanuly mocnou magií, nevídanou u někoho tak mladého. Křičel v záchvatu vzteku: "Nedívejte se na mě!" Přitom ohnul samotný základ reality a mužova tvář se zkroutila, takže jeho oči v okamžiku zmizely a místo nich se objevila svalovina a kosti. Muž se zapotácel a šokovaně zavyl, upadl na zem a svíjel se děsem drže si rukama nyní bezokou tvář.
Vzpoura horníků byla rychle zapomenuta, když muži v tichém zmatku zírali na tu scénu. Jeden strážník však vystoupil zamýšleje prosadit svou pravomoc a odvést tuto anomálii Sonnie Criid. Zvedl svého mírotvůrce a namířil jej na chlapcova záda. Obával se jeho neuvěřitelné moci a doufal, že dítě zastraší. Když se přibližoval, chlapec náhle vstal a obrátil se na na něj. Pak promluvil k někomu, kdo tam nebyl.
"Tahle hra už mě nebaví", řekl prázdnotě po své levici. "Chci nějakou legraci. Och, ano, myslím, že to je vtipné, to můžu udělat".
"Udělat co?", pravil strážník, náhle znepokojený nezbedným úšklebkem na hochově tváři, a ruka s pistolí se mu třásla. Nedokázal se přimět, aby na dítě vystřelil. A toto váhání se mu stalo osudným.
Chlapec se obrátil napravo, aby promluvil k dalšímu imaginárnímu příteli: "Och, dobrý nápad". Strážník udělal opatrný krok zpátky. "Létající růžoví koně?", zeptal se chlapec znechuceně. "V žádném případě. Nejsem holka. Nebudu dělat duhu ani víly. Žádné holčičí věci. Ble!". Obrátil se na druhou stranu a oči mu zazářily. "To je lepší nápad", přikývl. "To je daleko zábavnější. Ale zahrajeme si obludu nebo na honěnou? Obě najednou?" Pokýval hlavou a sdělil lidem shromážděným kolem: "Dobře, přátelé. Já budu první obluda. Když vás chytím, jste venku. Venku".
Vysoké plameny vrhaly dlouhé temné stíny. V těchto stínech se objevil nespočet zářících očí. Planuly červeně a žlutě, zírajíce z temnoty, která se rychle zhmotnila a spojila se do stovek děsivých tvarů.
Z temnoty vyrašila inkoustová chapadla a ovinula se kolem strážníka, který se odvážil postavit se chlapci. Objevily se další stinné paže dlouhé a křivé jako provazce temnoty, pevně ho sevřely a bez námahy mu utrhaly údy od těla. "Mám ho!", prohlásil hoch škodolibě. "Je venku! Dostanu vás všechny. Jsem Bubák", vykřikl a rozběhl se za horníkem, který zaječel a dal se na útěk. Děsivé stíny všude kolem oživly, proudíce v nekonečné vlně z temnoty.
Zavalité obludy s velkými zubatými ústy po lidech chňapaly, zatímco jiné s dlouhými chapadly je škrtily a ochromovaly. Ti, kteří ještě před chvíli bojovali proti sobě, nyní prchali ve zmateném chaosu, stříleli nebo mlátili cokoliv, co se pohnulo. Tlustí netvoři z pytloviny s podivně lidskými tvářemi se kolébali kolem jako groteskní obří loutky a chytali prchající oběti do svých obřích úst. Zhltnutá těla se viditelně svíjela v pytlovině v zoufalé snaze uniknout.
Temnota byla jedinou věcí, kterou měly tyto nestvůry společnou. Každá se skládala se zdánlivě náhodné směsi údů zakončených chapadly nebo drápy a společně představovaly zhmotněné noční můry, které si lidé představují od dětství.
Shromážděné lidi nevěřícně zírající na tu scénu sevřel strach. V děsivém souladu se tyto děsivé obludy vrhly na lidi stojící v jejich středu. Znovu zazněl zvuk bitvy a noc naplnily výkřiky a střelba. Nyní však lidé nebojovali jeden proti druhému, ale proti temným útočníkům. Každý bojoval o své vlastní přežití proti velké a neuvěřitelné hordě. Stejně rychle jako násilí vypuklo, tak jekot a střelba utichly, když byli lidé roztrháni a ponecháni mrtví či umírající uprostřed ulice.
Z padlých mrtvol strážníků, buřičů i měšťanů, kteří se objevili na špatném místě ve špatnou dobu vytékala krev, a pomalu stékala do stoky.
Oživlé noční můry dokončily masakr, jelikož jim došly oběti. Chlapec stále běhal kolem a vypadal, že si nevšímá masakru ani krve všude kolem. Křičel: "Bububu! Bububu", předstíraje, že je obluda. Když jeho spoluhráči padli, smích mu z úst zmizel a on zůstal sám mezi skutečnými obludami, které stvořil.
Ty se shromáždily kolem chlapce a všechny oči se upřely na něj. Hoch zvedl paže do vzduchu, načež k němu přistoupil jeden z tvorů, velmi odlišný od ostatních. Tento netvor byl dvakrát tak vysoký jako nejvyšší člověk v Malifaux a byl od hlavy až po paty pokrytý hustou kožešinou. Obrátil svou mohutnou hlavu k lidem, jelikož jeden z umírajících ještě sténal. Světlo ohně odráželo lesklou čerň jeho obrovských očí přišitých na tvář, jakoby to byly obří knoflíky velikosti lidské hrudi. Belhavý netvor roztáhl rty a ukázal ostré zuby v ústech dost širokých, aby dokázaly spolknout člověka v celku, pokud by ho tedy zuby velikosti řeznických nožů dříve nepřekously napůl. Chlapec na něj láskyplně pohlédl a nevšímaje si děsivých úst pravil: "Méďa". A tvor se skutečně podobal plyšovému medvídkovi z nočních můr. Tvor si dřepnul, natáhl svou silnou tlapu a opatrně, aby chlapce nezranil svými drápy, si ho přitáhl na hruď.
Hoch zívl a hlasem sotva slyšitelným přes hučící plameny všude kolem zašeptal: "Vezmi mě domů, Méďo. Jsem příliš unaven, abych si dál hrál".
Jakmile chlapec a jeho velký vymyšlený medvídek zmizeli, navrátivše se do pohodlí postele za éterem oddělujícím světy, děsové se spojili se stíny, z nichž je hoch vytáhl. Bez jeho ovládání jejich fyzické podoby se vrátili do hlubin představ za úzkou hranici mezi příčetností a šílenstvím.
Jeden velký děsivý netvor však zůstal. Žil již nespočetná staletí, daleko dříve, než se to úžasné dítě narodilo, nepotřeboval dodávat magickou sílu, aby se udržel ve fyzickém světě. Během doby ho nazývali mnoha jmény: Zrůda, Strašák, Děs či Nočmůr, mimo jiné. Ačkoliv se mnozí mysleli, že pochází ze stejného děsivého místa jako ostatní tvorové nočních můr, pravda byla, že je pouze napodoboval, neboť nalezli téměř nekonečný zdroj potravy - strach a úzkost lidské psychiky. Podobně jako noční můry mučil děti a hodoval na hojné energii jejich strachu.
Tak zcela náhodně nalezl tohoto chlapce, Snílka. Snílek se ho nebál, nemohl se z něho nasytit. Ale Snílek měl větší moc, která k němu tohoto tvora přivábila. Tento hoch měl moc nad světem nočních můr, který dokázal ovládat nad nejdivočejší představy.
Pohled do tohoto velkého světa byl předzvěstí války. Bezvýznamné životní formy tohoto světa byly pouhé oběti, rychle pohlcené a zapomenuté bytostí, která před tolika lety zahájila válku.
Klíčem k jeho přežití a moci se stal chlapec, který dokázal ohýbat realitu dle své vůle.
Hoffman se vrtěl na bytelné dřevěné židli a upravoval si řemeny na svém mosazném podpůrném zařízení ve snaze zabránit kovovým součástkám zarývat se mu do zad. Nad ním visela jediná petrolejová lampa vrhající mdlé světlo a zbytek malé místnosti byl ponořen v temnotě. V asketickém pokoji s malým stolem a další prázdnou židlí nebylo světlo příliš potřeba.
Byl nucen čekat nepřiměřeně dlouho, než se do místnosti vrátil Lucius Mattheson, guvernérův sekretář, beze slova kolem něj prošel a sedl si naproti. Oba muži byli fyzicky slabí a Lucius by byl považován za křehkého vedle kohokoliv mimo C. Hoffmana. Dělalo mu problémy vůbec na židli sedět zpříma.
"Bylo mi nařízeno změnit vůči vám taktiku, pane Hoffmane", pravil Lucius pomalu a pečlivě přitom artikuloval, což Hoffmana zneklidňovalo. V Králově říši byl vždycky celý nesvůj, že když promluví, budou na něj lidé hledět jako na kuriositu. Měl ve zvyku poznávat původ lidí z jejich řeči. Lucius mluvil neobvyklým přízvukem, který dříve neslyšel. Hoffman měl sklopené oči a pot kolem těsného límce mu dodával na nepohodlí. "Začneme s vaším výslechem kvůli vašemu údajnému zapojení do arkanistických aktivit. Mnoho svědků vás vidělo s hledanými arkanisty během vykolejení vlaku. Vás a další. Jak si jistě umíte představit, vaše identifikace je snadná". Jeho oči se zaměřily na řemeny kolem trupu upevňující mosazný stroj obepínající jeho tělo. "Přirozeně bychom rádi věděli, kde jste byl poslední týden po této nehodě. Ale můj zaměstnavatel, guvernér, věří, že nejste přímo spjat s jejich štvavou činností. Avšak oba doufáme, že můžete nabídnout vhled do předpokládaných pout mezi nedávnými násilnými činy a vzpourami a arkanistickými zájmy v dolech severně od města". Hoffmanova hlava zůstala skloněna, ale jeho oči se zvedly a hleděly na malého muže sedícímu proti němu. "Byl byste schopen pomoci nám vyhladit ty arkanistické terority, pane Hoffmane?"
Arkanisté. Přál si, aby to slovo nikdy neslyšel. Přál si, aby nikdy nesouhlasil, že projde trhlinou.
Když seděl ve vlaku vedle svého bratra Ryla a blížili se k éterovému víru unikajícímu z trhliny, přepadl ho tíživý pocit děsu.
"Uklidni se", pravil Ryle. "Je to jen chvíli skrz trhlinu a budeme na druhé straně, v Malifaux".
"Ano. Velmi vzrušující", zakroutil Hoffman očima na svého staršího bratra. "A já nejsem nervózní z průchodu trhlinou. Nechápu, proč ses rozhodl tahat mě na svoje dobrodružství. Jenom ti překážím v cestě", řekl ukazuje na dlahy na svých nohou.
"Jedeme tam taky kvůli tobě, brácho".
"Výmluva. Protože víš, že bez tebe bych byl ztracen. Ty máš možnost. Nechci se ti už plést do cesty".
"Ty se mi nepleteš v cestě. Nikdy. Sejdu se s profesorem Ramosem, to je pravda. Je to možnost být učněm jednoho z největších vynálezců a inovátorů našeho věku. Ale považ jeho práci s mechanickými stroji. Umožní ti znovu chodit".
"Mohu chodit".
Ryle naklonil hlavu a pohlédl na něj. "Omezenou. Obrna tě dostala a ty víš, že přede mnou to nemůžeš skrýt. Po práci s Ramosem budeš hrát kriket a běhat na závodišti".
Ryle se zaměřoval na vytvoření lepšího pohybového pomocníka pro něj, to věděl. Stal se posedlý tím, aby mu pomohl překonat sympltomy obrny. Velký, silný, mohutný Ryle odsunul stranou všechnu atletiku, jen aby věnoval každou minutu studiu biologie, fyziologie a inženýrství, hledaje lék a pomoc pro svého mladšího bratra. Hoffman ho potřeboval, to byla pravda, ale brzdil Ryla v postupu, ten dokonce odešel z Oxfordu, aby podnikl cestu na Malifaux pracovat s Ramosem. Za jiných okolností by to pro Ryla byla úžasná příležitost, ale on si nemohl pomoct, aby necítil, že Ryle se rozhodl podle toho, co jemu pomůže. Fyzicky silnější, duševně nemaje sobě rovného, Hoffman často přemýšlel, jak nespravedlivé bylo, že jsou bratry. Ne protože Rylemu záviděl, byť to byla také pravda. Ale proto, že jeho slabost tak drasticky ovlivnika bratrův osud. On mohl Rylemu poskytnout jen základní inženýrskou pomoc a snažit se držet krok s uhánějící myslí svého staršího bratra, která dokázala rozpoznat v každém druhu vědy nejdrobnější detaily. Omezoval všechny Ryleho možnosti vlastními omezeními, tělesnými i duševními.
"Neboj se, bratříčku", pravil Ryle s úsměvem. "Během pár minut se sejdeme s Ramosem a on nám pomůže".
Vjeli do trhliny. Jako všichni cestující se i on usmíval, když se naklonil, aby viděl rychle proudící vlny magického úteru unikající z velkého portálu mezi světy. Jízda skrz trhlinu trvala jen okamžik a zkušenost říkala, že je naplněn vzrušením a energií, která proudí skrze člověka. Přestože pocity každého byly jiné, obecně se říkalo, že zcela změní život.
Ryleho úsměv zmizel, když jejich vagón naplnilo modré světlo a mezi těly a sedačkami se vytvořil elektrický oblouk. Hlasitě zařval, chytil se za hlavu a začal se svíjet až spadl ze sedadla.
Zprávy cestujících procházejících branou trhliny se zřídka shodly na podrobnostech jejich zkušenosti. Většina poutníků prohlašovala, že záblesk modrého světla trval jen okamžik a pocítili jen mírné mravenčení v konečcích prstů připomínající ránu statickou elektřinou. Někteří mluvili o neskutečném zpomalení času, kdy hleděli na vzrušené tváře ztuhlé na místě a zvuk železných kol přicházel jen jako tlumená, vzdálená ozvěna.
Avšak Hoffman nikdy neslyšel zprávu aspoň vzdáleně podobnou jeho zkušenosti. Zprvu jakoby se natahoval a kroutil čas, jak se jeho paže snažily zvednout jeho slabé tělo ze sedačky a dostat ho k bratrovi v uličce. Jeho natažené paže ztuhly na místě, ale jeho mysl se pohybovala horečně rychle a vířily v ní nesčetné myšlenky. Ryle byl rovněž uvězněn v čase, křičel a trhal sebou, kreč ho svírala v prudkých pohybech, příliš rychlých na normální realitu. Modrá elektřina praskala všude kolem v prostoru, který Hoffman považoval za běžný čas a prostor, a soustředila se do Ryla, poskakujíc po ostatních cestujících, na jejichž nehybných tvářích zamrzl smích ze vzrušení z průchodu trhlinou.
Pak ho účinek trhliny zasáhl naplno. Mysl mu pozřely vyjící, nesrozumitelné hlasy, pohlcující jeho myšlenky a potlačující jeho vůli. Také on padl do sedačky a jeho se mu kolébalo tam a zpět.
Nemohl přemýšlet, ale hučení kol k němu doléhalo jakoby z velké dálky a on se do zvuku zaposlouchal všemi svými myšlenkami, zoufale se snaže ignorovat nespočetné hlasy usilující ovládnout jeho mysl. Pomalu byl schopen sledovat myšlenky, ale byly vzdálené, podivné, z jeho podvědomí, jakoby se poskoušel ovládnout sen a uprostřed spánku myslet logicky.
Kola dále klapala na kolejích. Ryle sebou nepřirozeně rychle škubal tam a zpět.
Zdálo se, že vlak trhlinou nikdy neprojede. Jeho mysl vypadala, že se zhroutí, že podlehne šílenému tlaku, zněla jedinou myšlenkou: "Rychleji!" Jakoby poslouchaly, vagóny sebou škubly a byly venku, v otevřené krajině Malifaux.
Čas se vrátil a veselé vzrušené výkřiky rychle utichly, když ječící Ryle na podlaze a trhání těl obou bratrů vyvolaly mezi cestujícími paniku, a oni s hrůzou široce rozevřenýma očima hleděli na bratry svíjející se bolestí. Pro ostatní cestující uplynula pouhá vteřina a byli naplněni očekáváním. Vlak poskočil a zaskřipěly brzdy, až za okny zatancovaly jiskrty. Více a více cestujících se přidávalo k Ryleho křiku, když vagón před nimi vyskočil a opustil koleje. Následoval náraz, který vyhodil několik cestujících ze sedadel, a pak přišel další, když vagón za nimi narazil do jejich.
Hoffman v nastalém hluku stále nedokázal myslet a jeho hlava se vzpamatovávala jen pomalu. Snažil se zůstat při vědomí, dostat se ze snového stavu, který ho zaplavoval. "Vykolejili jsme", pravil nahlas. Jeho mysl zaplavila hustá šedá mlha a zvuky kolem něj se ztrácely. "Ne".
Velký stroj vpředu zachytil koleje. Jako na pokyn všechny vagóny nadskočily a pokud by se otočily, všechny by je zabily. "Musíme zastavit", pomyslel si, když upadal dále do mlhy.
Všichni zbývající cestující ve všech vagónech byli vyhozeni ze svých sedadel, když kola zázračně zabrala na kolejích. Uvolněná zavazadla vylétla vpřed a vagón naplnil křik a nářek.
Nemohl přemýšlet, nemohl se na nic soustředit, krom svého bratra v uličce, zda je mrtev nebo umírá pro své zoufalé dobrodružství skrz zatracenou trhlinu, aby mu dodal nějakou naději proti paralýze a nemoci, která ho znehybnila.
Čas mohl běžet normálně, ale Hoffmanovi se zdálo, že strávil hrozivě mnoho času v ochromující mlze.
Přes hluk se začaly ozývat hlasy. "Ryle Hoffman", slyšel cizí křik. "Kde je Ryle Hoffman?" Byl to nejasný a vzdálený hlas. Hoffman nepromluvil. Nedokázal je zavolat na pomoc. "Ryle Hoffman?", slyšel znovu volání, přestože věděl, že se pohybuje pryč a nedokázal udělat nic, čím by ho zastavil. Slabě zvedl ruku, jen pomocí zbytků své vůle, pak se zhroutil, jak přepadával přes okraj bezvědomí.
"To není Ryle", řekl další muž nad ním.
"To je bratr".
Hoffman pokynul ke svému bratrovi na podlaze zírajícímu s otevřenými ústy prázdně na strop.
"Vezmi ho", pravil jeden. "Není mrtvý a šéf ho dá možná dohromady".
"Co s mrzákem?"
"Zopmaloval by nás. Nech ho tady".
Cestující se již pomalu vzpamatovávali a šplhali zpět do svých sedaček ohodnocujíce svá zranění. Když viděli dvojici mužů nastupovat do jejich vagónu, přirozeně předpokládali, že přišli pomoci zraněným, ale ti si nevšímali nikoho krom Hoffmanů. Jedna žena cestující na Malifaux častěji poznala jednoho z nich podle plakátů visících po městě. "Arkanisti", zaječela.
Jeden z mužů zavrčel: "Já věděl, že byla chyba tě s sebou brát, Enriku".
Ke křiku se přidal další cestující ukazující na dvojici. "Arkanisté!"
Další žena vzlykala, a když procházeli kolem, obviňujícím hlasem prohlásila: "To jste způsobili vy". Enrique přemožen strachem a úzkostí, vytáhl revolver a bez přemýšlení na ní vystřelil.
Jeho druh ho popadl za límec a zatřásl s ním. "Cos to udělal?", zakřičel. Cestující se skryli, v rostoucí panice neschopní zadržet svůj křik.
"Myslí si, že jsme to způsobili", zaječel Enrique.
"Teď půjde garda přímo do tohodle vozu", řekl druhý. "Popadni taky jeho, ty hlupáku", pravil a ukázal na Hoffmana, který upadl do bezvědomí. Strážníci sem přijdou kvůli týhle zatracený nehodě. Ze všech dní to zrovna dneska vykolejí".
Hoffman upadal do bezvědomí a zase se probouzel, zatímco muži prchali, chvíli slyšel kolem sebe střelbu a klení, pak ho mysl zase opustila. Jeden pravil: "Dost s tím. Dáme je Ramosovi a bude pokoj".
Když se jeho mysl vyčistila a neochotně se vracela do normálního myšlenkového stavu, rozhlédl se po místnosti s nádhernými a úžasnými vědeckými přístroji a kovovými součástkami velkých strojů. Podél stěn byla kola větší než člověk a po místnosti byly rozházeny naolejované motory.
Na pracovním stole ve středu místnosti osvětleném nevšedně zářícím elektrickým světlem ležel jeho bratr Ryle. Nad ním se skláněl drobný, starší muž pracující s acetylenovou pochodní a tmavými brýlemi chránícími oči před záblesky a jiskrami.
Hoffman se snažil sednout si na malém lůžku u zdi, ale z námahy málem omdlel. "Co… co to děláte?", zamumlal.
Viktor Ramos vzhlédl od své práce a skrze svařovací brýle hleděl na Hoffmana. "Zachraňuji jeho život", pravil mladšímu Hoffmanovi, než ten znovu ztratil vědomí.
Když se znovu probudil, neměl ponětí o čase nebo jak dlouho mohl být v bezvědomí. Hlava ho stále bolela a on v ní slyšel hlasy, nezřetelné a tiché. "Ramos?", děl k muži sedícímu vedle něj. Místností prostupovala vůně oleje a štiplavý zápach pájky a svařeného kovu.
"Ano. Vítejte zpět. Je dobře, že jste vzhůru. Musíme toho mnoho probrat", Ramos byl zjevně mužem, který nemarnil čas.
"Ryle?"
Ramos zaváhal, přestože debatu ohledně stavu staršího bratra očekával. "Živý. Ale trhlina ho téměř pozřela. To se stává málokdy. Jen když má osoba velký čarodějný potenciál".
"Mohu ho vidět? Mluvit s ním?"
"Zatím ne. Zotavuje se. Byl téměř ztracen. Bude… Bude potřebovat čas na zotavení. Stejně jako vy. Naneštěstí nemáme příliš času nazbyt. Brzo budete zatčen. Cech považuje vás a vašeho bratra za arkanistické agenty".
"Ano", řekl Hoffman zlostně. "Ti za to můžou".
"Pardon?", zeptal se Ramos, zjevně překvapen.
"Byl to útok. Proč to udělali?". Ramos byl zmaten a muže před sebou téměř pokáral, než jeho bystrý mozek složil díly skládačky a pochopil, že mladší bratr Ryleho Hoffmana neví, proč na Malifaux přijeli a s kým se měli setkat. Kdyby mu střet v Kytheře nezabránil přijet na stanici, setkal by se s novým chráněncem, Rylem, o němž tak dobře mluvili mnozí jeho kolegové, na Zemi. Ramos opatrně pokračoval.
"Arkanisté nemusí mít s vykolejením vlaku co do činění", pravil zamyšleně. Pokud Hoffman skutečně věřil, že mezi jeho bratrem, Ramosem a arkanisty nebyla žádná spojitost, pak jeho výslech k ničemu nepovede.
Hoffman se naklonil na svém polštáři a zavřel oči, aby vyhnal bolest z hlavy. "Byli tam. Hledali Ryleho. Myslel jsem, že nám chtějí pomoct. Ale teď si myslím, že nás chtěli zabít".
Ramos neřekl nic, ale tiše přemýšlel o tom, co Hoffman řekl. "Nejsem si tím jistý. Přeci jen, arkanisté chtějí svobodně provozovat magii, věří, že je to jejich právo. Malifaux a trhlina někdy probudí v jedinci moc, o níž nevěděl. Například u vás".
"U mě? Co je se mnou?".
"Předtím na Zemi, byl jste si vědom moci, kterou máte?"
"Jaké moci?"
Ramos se usmál a vyhodnocoval náhodný dar, který objevil v podobě tohoto křehkého muže, od dětství chromého. "Vidíte tyto stroje kolem nás?" Hoffman otevřel oči a podíval se na různé stroje připomínající zvířata, která znal z domova. Pavoučí stroje, ne větší než malý pes, pobíhaly poblíž jeho postele, a jeden o dost větší, kočkovitý stroj, na něj hleděl ze středu místnosti a jeho oči rudě zářily z otvorů v železné hlavě.
"Ano. Ale můj bratr říkal, že vy jste mistr inženýr. Vynálezce nemající sobě rovného".
"Dekuji vám".
"Uznával vaši schopnost revolučního dolování a vaše práce o vyrábění, úschově a používáním elektřiny jsou přednášeny na universitách na Zemi. Toto jsou nepochybně vaše výtvory".
"Jsou to moje výtvory".
"Co to pak co má dělat se mnou?"
"Nemají v sobě řídící jednotku. Jsou to schránky. Hromady odpadků".
"Ale pohybují se. Fungují".
"Když jste sem byl přinesen, oživly. Bez řídící jednotky. Pečovaly o vás. Přinášely vám vodu, když jste měl žízeň, přestože jste nepromluvil. Dávaly vám mokrý hadr na hlavu, když jste měl horečku. Zavolaly mě, když jste se probral, teprve před chvílí".
"Já… já ale nemám žádnou takovou schopnost, pane".
"Nyní máte, pane Hoffmane. Nemáme mnoho času na rozhovor. Musím být velmi stručný a co vám řeknu vás může šokovat. Bojím se, že vás to velmi rozruší a omlouvám se za to. Mám v úmyslu pomoci vám pochopit tento nový dar. Tyto nové schopnosti. Předpokládám, že je budeme potřebovat, abychom pomohli vašemu bratru Rylemu. Trhlina ho téměř zničila a on je velmi zraněn na těle i na mysli". Ramos mluvil se zvyšující se naléhavostí a jeho slova přicházela stále rychleji. "Abychom ho zachránili, musím s jeho tělem a mozkem spojit velmi inovativní technologii. Byl v komatu a jeho orgány selhávají. Legálnost této práce je přinejlepším pochybná. Nemám však na výběr".
"Co, já nechápu…", Hoffmanův dech se zrychlil jako Ramosova slova, a byl na pokraji supění.
"Poslouchejte!", vyštěkl Ramos. "Stále nevnímá, jeho tělo odmítá většinu mechanismů. Vy ho můžete zachránit".
"Já? Jak?"
"Cechovní strážníci přijdou a vezmou vás na výslech. U vykolejení bylo příliš mnoho svědků. Bylo řečeno příliš mnoho věcí, které řečeny být neměly", pravil Ramos se skřípěním zubů. "Pokud si spojí vás nebo vašeho bratra s arkanisty, pak vás zavřou. A váš bratr bude ztracen. Navždy".
"Proč by to dělali?", zeptal se a v hlavě mu bušilo, jak ho znovu pohlcovala horečka.
"Na to není čas", řekl Ramos. "Musíme vás dostat do bezpečného domu. Nesmíte tu být spatřen. Ne se mnou. Zatím ne".
Během minut byl oblečen a odnesen z laboratoře Viktora Ramose stroji, o nichž profesor řekl, že nemají řídící jednotku. Byl nalezen dalšího dne planoucí horečkou skrytý v malé místnosti na kraji chudinské čtvrti v Malifaux.
Vize bratra na Ramosově laboratorním stole ho nadále pronásledovala. Mučily ho myšlenky na muže obdařeného svaly, uznávaného akademika, nyní kousek od smrti kvůli osobnímu poslání zachránit jeho, svého mladšího bratra. Nyní byla k záchraně jeho života použita strojová technologie transplantovaná do jeho masa a jeho mysl byla otřesena. Hoffman měl nepříjemný pocit, že se Ryle pokoušel setkat s nějakým tajným arkanistou, nepochybně proto, aby mu pomohl. 'Naštěstí', pomyslel si, 'byli příliš vystrašení. Pronásledovaní. Místo toho nás vzali k Ramosovi'.
"Budete schopen nám pomoci vyhladit arkanistické teroristy, pane Hoffmane?". Hoffman neodpověděl, ale jeho oči se znovu odvrátily od Lucia.
"Tak, pane Hoffmane. My chápeme, že jste objevil latentní moc, která byla průchodem trhlinou probuzena. Je to běžný ukazatel na potencionálního mistra svého oboru". Hoffman neřekl nic, sklonil hlavu zpocenou horečkou. "Předvedl jste spřízněnost se stroji?" Hoffman nic neřekl a nehýbal se, oči sklopené. Lucius vzdychl. "Pane Hoffmane, buď budete schopn nám pomoci nebo budeme nuceni pokračovat ve vyšetřování vašeho možného spojení s arkanisty".
Při tom slově se jeho oči otevřely a on zlostně hleděl na Lucia. "To 'spojení', co mám s arkanisty, mě málem přivedlo ke smrti", vyštěkl.
"Pak nám pomůžete?"
"Vy mi pomůžete", řekl. "Já najdu arkanisty. Zaplatí za to, co mi udělali". Byl opatrný, aby nezmínil svého bratra, aby ho nevystopovali k arkanistům, než dokáže odhalit vztahy, které jeho bratr vytvořil. "Potřebuji přístup k laboratoři".
"Samosebou, pane Hoffmane. Vše, co potřebujete. Robotické technologie. Přeci jen, je to úřad, který povedete".
"Jaký?"
"Roboticko-lidské spojení. To nás přivede ke skupinám, které hledáme. Tato technologie je jedinečná pro Malifaux a je vysoce ilegální. Mnoho nepřátel Cechu, pardon, všech mírumilovných osadníků zde…". Pokračoval v řeči, ale Hoffman ho už nedokázal sledovat.
Ramos se hodil na popis těch, které se Cech snažil zaplést do vztahů s arkanisty, jak se sám obával. Jeho bratr, Ryle, se spojil s technologickým strojním vybavením, které se také hodilo na popis toho, co chce Cech pronásledovat.
Udělali to arkanisté. S plnou mocí Cechu za sebou bude zarputile pronásledovat ty, kteří mu vzali jeho bratra.
Hamelin si klekl, aby svou čepel očistil od kusů košile své oběti. Kov zazvonil, když zmáčkl tlačítko na rukojeti a čepel vjela zpět. Ostrý zvuk zněl ověnou obrovským kanálem. V dálce slyšel na ozvěnu reagovat skupinu krys, která naskákala do špinavé řeky tekoucí středem tunelu. Nikdo jiný si toho pravděpodobně nevšiml, tím méně aby poznal, že zvuk drobných šplouchnutí byly krysy skákající do husté vody a ne běžné cákání vody v přilehlých tunelech, ale on ano. Nikdo neznal krysy ani stoky tak dobře jako Hamelin. Dokázal dokonce odhadnout velikost skupiny a instinktivně poznal zákrut tunelu, kterým k němu zvuk dolehl. Po jeho boku očichával mrtvolu jeho věrný psí pomocník.
"Podíváme se, co jsme našli, Nic".
Hamelin sáhl do kabátu mrtvého muže a vytáhl peněženku. Nalezl několik cechovních šeků a několik bankovek, které byly v Malifaux bezcenné. Mohl by je vyměnit, ale takové úsilí přinášelo víc potíží než zisku. Toaletní papír byl stále drahý, takže si byl jist, že dojdou použití, ať tím či oním způsobem. Pokrčil rameny a strčil si je do kapsy svého kabátu. Tyto pozemské bankovky dávaly tušit, že tento cizinec byl v Malifaux nový, nepochybně tu byl hledat štěstí podobně jako mnoho jiných ztracených duší. Teď místo štěstí bude ztracený a brzo zapomenutý. Další oběť Malifaux, další tragický příběh zmařených ambicí a nadějí, které Hamelin tak rád poslouchal v barech. Těch pár cechovních šeků nemělo takovou hodnotu, jakou Hamelin doufal, ale stačilo to na nějaký gin a teplou společnost holky od Kýče a gongu. Vstal, strčil si peníze do kapsy a zvedl plynovou lampu. Hleděl do chodby, aby se ujistil, že je sám, přestože věděl, že by se k němu přes jeho ostrý sluch nikdo nedostal neslyšen. A Nic by ho zcela jistě varoval. "Vítej na Malifaux, příteli", řekl hlasitě mrtvole u svých nohou. Rychlým kopem poslal Hamelin tělo muže, kterého zavraždil a okradl, do vody. "Užij si pobyt". Pomlu plynoucí kal pohltil tělo, stáhl ho pod páchnoucí hladinu a odnášel pryč. Jeho hlas zněl zlověstně: "Určitě vyřiď, že tě posílá Hamelin".
Rozchechtal se a zakašlal. Vyčistil si hrdlo a vyplivl do žumpy hustou slinu. "Teď půjdem", pravil a pokunul Nicovi, "Vrátíme se".
Hamelin byl vyhublé a pomenší postavy, takže nevypadal příliš působivě. Nejen, že byl fyzicky křehký, ale jeho kolena a lokty měly obzvlášť zaoblené konce hodící se k jeho zahnutému nosu a vystouplé bradě. Lidé měli přirozenou tendenci odvracet od něj zrak obávajíce se, že by ho mohli přivést do rozpaků zíráním na jeho podivné rysy. Jeho zjevná křehkost mu dobře posloužila, umožnila mu plížit se uličkami Malifaux a kořistit na neopatrných. Jako někdo, kdo žije ve stínech a živí se zbytky po společnosti, cítil Hamelin jistou přirozenou zpřízněnost s havětí ve stokách. Bylo to prostředí, kde se cítil vítán, a dával přednost společnosti škůdců spíše než lidí, kteří mu nikdy nerozuměli. Jeho jediným společníkem byl bulteriér klusající mu po boku. Pes zůstával na okraji malého osvětleného okruhu poskytovaným Hamelinovou lampou a neustále byl ve střehu.
Pokud bylo Malifaux obrovským a nezmapovatelným bludištěm ulic a uliček, jeho stoky daleko překonávaly prastaré stavitele na Zemi. Hamelinova plynová lampa osvětlovala cestu, ale nedosahovala ke stropu vysoko nahoře. Kyklopská velikost stok dokázala zvládnout nepředstavitelné záplavy. Během lidského pobytu na Malifaux neměla žádná bouře ani zdaleka takovou sílu, aby byla pro tyto stoky výzvou, a ulice Malifaux by zůstaly suché i ve chvíli, kdyby se ze břehů vylily blízké mokřiny.
Tato neuvěřitelná síť se rozvinula ve složitý ekosystém a většina rádoby dobrodruhů se jí vyhýbala stejně zoufale jako divočině bez lidské civilizace. Podzemní tvorové se tomuto temnému prostředí přizpůsobili obzvlášť dobře. Nejrozšířenějším příkladem byla malifauxská šedá krysa, která, ač velmi podobná svému pozemskému protějšku, byla daleko lépe přizpůsobena čelit obrovským hloubkám a lézt hlavou dolů po kluzkých stropech kanálů. Odlišnosti mezi krysami tím však nekončily. Jako většina tvorů byly ty z Malifaux obzvláště divoké. Většina lidí měla přirozený sklon vyhýbat se jakékoliv kryse a mnozí se jich dokonce báli, byť vesměs bezdůvodně. Krysy žijí z odpadků a snaží se přežít, takže před nebezpečím prchají. Přestože obývají místa, kterým se lidé vyhýbají, plní nutnou roli pojídačů toho, co lidi odloží. Malifauxské šedé krysy však nespoléhají jen na odpadky. Jsou velmi agresivní a neobyčejně chytré. Dokáží lovit a to nejen ve smečkách, ale i samostatně. Hamelin je často přirovnával spíš k rosomákům než obyčejným krysám a dokonce uvažoval, proč je svou vůlí nespoutal legendární Marcus. Hamelin se při té myšlence znovu rozkašlal. Pro pána zvířat je v tomto případě lepší zůstat ve skrytu. Lidé tolerovali Hamelina, protože jediný dokázal ovládnout celou skupinu najednou. "Trik je v tom", pomyslel si, "neovládat je, ale podrobit se jejich moci".
Hamelin nesoucí svou lampu nad vodou si všiml, jak ji čeří slabé vibrování a od cihel lemujících kanál se odrážejí malé vlnky. Přestože se nemusel bát dravých krys, žily v husté páchnoucí vodě stok i jiní tvorové a Hamelin dobře věděl, že je třeba si na ně dávat pozor.
Ustoupil a stoupl si zády ke kamenné zdi stok. Také vibrovala a intenzita vibrování pomalu narůstala. Dlažební kostky a cihly ze základů ulice vysoko nad hlavou spadly se žblunknutím do vody. Chvění vyděsilo Nice, který začal trhat vodítkem. Pes a jeho pán se obrátili na útek, když se jim nad hlavou otevřela puklina. Tehdy si uvědomili, že zemětřesení začalo nad zemí a nikoli pod ní. Hamelin se pohyboval v podzemí pod severní částí města, jehož budovy byly postaveny na relativně úzkém podloží oddělujícím je od stok dole. Nepokoje nahoře poskytly krytí jeho zločinu, ale ti blázni dokázali zničit budovu, jejíž pád ohrozil i jeho. Stejný element, který použil k zakrytí své vraždy ho nyní paradoxně ohrozil.
Hamelin rychle uvolnil Nicovo vodítko a pravil: "Drž se u mě, chlapče, a najdi cestu ven". Pes se vrhl kupředu dychtivý najít bezpečí, ale zůstal ve světle Hamelinovy lucerny. Hamelin ho následoval, jak rychle mu jeho vytáhlé nohy umožňovaly.
Puklina se rozrůstala v rozeklanou ohnivou prasklinu, jak se nahoře hroutila další dlažba a padala do stok, kde ocákla Hamelina a Nice. Vysoko nad hlavou Hamelin slyšel praskání planoucích trámů v budovách, jak oheň pohltil odhalené základy a poslal do vody dole oranžově žhnoucí trosky. Hamelin a Nic dosud nedokázali překonat délku velké síně, když budova plná ohně a dýmu prorazila kamenné stěny a zřítila se do kanálu. Pokud by to bylo bezpečné, pohled na budovu padající několik pater otevřeným prostorem by mohl být jednou z nejzajímavějších věcí v jeho životě. "Rychleji!", zavolal věda, že je to on, kdo je zpomaluje. "Běž, pejsku! Jen běž, Nic". Ale bylo příliš pozdě. Stavba dopadla do vody. Náhlý náraz celé budovy a zbytků kamenných základů vytlačil páchnoucí kal a vrhl množství temné vody jako velkou vlnu, která pohltila celou chodbu, zatímco bláto se vylilo z kanálu a proudilo kudy mohlo. Hamelin byl tímto náhlým přílivem zasažen a stažen pod povrch.
Všude byla temnota, když ho voda stahovala dolů a nesla s sebou. Ztratil lampu i svého společníka. Jak se valil hustou vodou, narazil do stěny kanálu a obrátil se kolem dokola. Naplnila ho panika, když se marně snažil nadechnout. Pod hustou vodou stok bylo temno a on divoce kopal kolem sebe, aniž by věděl, kde je nahoře. Velmi matná zář z hořící budovy osvětlovala prostor za ním, což mu dávalo matnou představu o směru. Sálání horka od planoucích trosek zůstalo daleko za ním, když bylo jeho tělo hrubě vyvrženo z hlavního kanálu dolů řadou úzkých tunelů. Proud ho házel na stěny a jedna obzvlášť silná rána z něj vyrazila poslední zbytky vzduchu, až pod vodou zaječel. Přes tvář mu přeběhly bublinky, jak sebou šíleně zmítal doufaje, že se vynoří z vodního pekla. Plíce bolely toužíce po vzduchu, a právě, když byl přesvědčen, že se utopí, spadlo jeho tělo z vysokého vodopádu. Padal víc než tucet sáhů cítě na tváři závany vzduchu, a zoufale dýchal nabíraje vzduch spolu se špinavou vodou. Odmítl ji vydávit věda, že bude každý kousek kyslíku potřebovat. Dopadl do bahnitého jezera, což ho zachránilo před dalším zraněním, třebaže voda se na něj valila a tlačila ho na dno. Vzduch z plic opět vyprchal a jeho tvář a hruď byly bolestivě vláčeny po hrubě tesaných kamenech na dně. Znovu zaječel pod vodou a nedobrovolně se napil odporné tekutiny. Zakašlal a hruď mu vybuchla bolestí, před očima mu hrály světelné záblesky a on se topil.
Ztratil vědomí a zdráhavě přijal smrt, která si ho přišla vzít. Jeho bezvědomé tělo se vzneslo k hladině a vykašlávalo husté splašky. Hustota vody ho držela na hladině a umožnila mu dýchat, přestože popraskaná žebra a otlačené plíce umožňovaly jen mělké a sípavé dýchání.
Pomalu zase začal nabírat vědomí netuše, jak dlouho mohl v té hromadě špíny ležet. Nakonec se posledpu dokázal vyhrabat z vody a vytáhnout se na kamenný břeh. Zcela promočený a bez dávno ztracené lampy nic neviděl a byla mu zima. Cítil rány na čele a tváři stejně jako na obou dlaních. Nepotřeboval se ohmatávat, aby poznal, že několik žeber měl zlomených, a stejně tak mohl být úplně slepý. Jelikož v černých stokách už nějaký čas žil, byl připraven, a šátraje ve svém kabátě, nalezl voděvzdornou chemickou světlici. Vší zbylou silou s ní uhodil o zem vedle sebe a světlice vubychla červeným světlem. Chabě ji zvedl, aby si prohlédl okolí.
Vysoko nad ním se z temnoty valila voda a proud se pomalu vracel k obvyklému množství. Krysy, bláto a odpadky padaly do rostoucího podzemního jezera před ním. Jak se plazil pryč, vedle něj probíhaly krysy stejně dychtivé uniknout. Ty však byly znatelně méně zraněné než on a nikoli poprvé by si přál, aby byl také tak odolný. Hamelin si také všiml, že už nebyl ve stokách, ale v rozsáhlé síni pod povrchem, kam stoky ústily. Přestože jeho světlice osvětlovala část okolí, nedokázal zahlédnout nic v hlubinách prostory a zvuk vody o kámen se zněl podivně, dezorientoval ho a mátl jeho smysl prostoru a hloubky.
Když zvedl světlici nad hlavu, červená zář osvětlila vysoké, rovné zdi ostře kontrastující s válcovitou klenbou stok, na kterou byl zvyklý. Přestože původně si myslel, že dutina byla přirozenou jeskyní, kterou plánovači starého města spojili se svým složitým odpadním systémem, viděl, že hrubý kámen byl cílevědomě vytesán do skály, jakoby nějakým obřím pařátem, jelikož plochý povrch byl místy přerušen výklenky. Stále pracně a přerývaně dýchal, a tak se rozhodl využít tuto architektonickou zvláštnost jako omluvu pro přestávku, než půjde najít Nice a cestu ven. Pokud přežil on, pak si jeho chytrý pes vedl jistě lépe. Hamelin přejel rukou po drsném kameni a ke svému překvapení shledal, že ve zdi byla pravidelně vytesána řada hrobek. Náhlé vzedmutí zvědavosti potlačilo bolest v hrudi a protesty odřených rukou, když zatlačil na první víko. Přestože si zprvu myslel, že ani nezraněn nemá sílu jej otevřít, víko se na skvěle vyvážených kamených pantech odsunulo. Kosti v první hrobce byly podle velikosti lidské, ale Hamelin si nebyl jist, zda mohou být lidského původu nebo spíše nezrozených. Zloděj v něm viděl příležitost najít ztracené poklady. Brzo nalezl poměrně snadný způsob, jak otevřít všechny hrobky, a lačně je prozkoumával jednu po druhé. Velmi málo hrobů ukrývalo celou mrtvolu, ale mnohé obsahovaly také další náčiní pochované se zesnulým. Když se namáhavě natahoval, aby tyto předměty prozkoumal, cítil Hamelin modřiny na svém těle způsobené nepříjemnou cestou do této komnaty a rozhodl se, že se pro tyto poklady musí vrátit, až unikne z tohoto vodního hrobu, než aby se tu nyní namáhal pleněním.
Nemohl uniknout stejnou cestou, jakou se sem dostal, jelikož stoky se otevíraly vysoko nahoře, a tam by nevyšplhal ani na vrcholu svého zdraví. Voda z této prostory nějak odtékala a krysy zjevně cestu znaly. Pokud se ven dostaly ony, pak si byl jist, že on může též. Co ho mátlo a čeho se obával byla podivná nepřítomnost Nice. Bál se, že pes mohl zemřít, ať už se utopil nebo narazil na zeď. Zavolal: "Nic!", ale námaha jím otřásla a on narazil do zdi vedle sebe, bojuje s nutkáním kašlat, jak mu do krku stoupala krvavá žluč. Ostře na Nice zahvízdal jist si tím, že pes by to slyšel a našel by ho. Ale Nic nepřišel.
Hamelin sebral všechnu svou odvahu a bojoval proti narůstajícímu děsu. Šel podél zdi hrobky ohromen nespočetným množstvím hrobů uvnitř. Cestou svými prsty hladil zeď a objevil, že kameny jsou pokryty textem. Slova mu byla neznámá, předpokládal, že byla napsána jazykem starého Malifaux, ale jejich množství naznačovalo, že mezi hroby byl zapsán rozsáhlý epos. Začal přemýšlet, jací lidé zde byli pohřbeni a zda byli lidé starého Malifaux tak rozdílní od lidí obývajících město dnes. Z průchodu uslyšel podivný naříkavý zvuk, mdlý a žalostný.
Pomalu a opatrně kráčel ke slabému zvuku. Znělo to jako naříkání umírajícího, ale kromě něj by tu žádná živá bytost neměla být. Na mysli mu vytanulo, že tam někde vpředu mohl být naříkající Nic. Držel světlici před sebou a uklidnil nervy, zatímco kulhal podél vody jak rychle jen dokázal. Nakonci hrobky se otevírala velká, klenutá komora, podobná sousední mohutné síni, ale tato místnost měla nižší strop a hranaté zdi odrážely jeho světlo odhalujíce celý prostor. Zdi komnaty nebyly pokryty hroby jako zbytek hrobky, ale byly zdobeny obřími sochami v kruhových výklencích.
Střed komnaty byl zničen. Půda pod kameny se nadula a změnila se ve velkou hromadu. Hromada kamenů se odvalila, čímž se rozlomil veliký sarkofág. Kosti jeho obyvatele ležely rozházené po zemi, ale když Hamelin dorazil, všiml si, že kostlivcova ruka stále dychtivě svírá nějaký poklad. Naklonil se blíž a posvítil si na předmět. Byl to plochý, silný kousek lakovaného kovu pokrytého množstvím propojených převodů. Hamelinovi to připomínalo vnitřek flašinetu nebo kapesních hodinek. Věc byla ozdobena srpkem měsíce a shlukem hvězd s červeným drahokamem uprostřed. Představil si pohybující se převody a hvězdy tančící kolem měsíce, přestože červená hvězda vypadala, že zůstává stále uprostřed. Na okraji předmětu byly panty a zdálo se, že může být otevřen podobně jako kniha.
Jeho prohlídka zařízení byla přerušena slabým zvukem, který ho sem přivábil. Hamelin odstoupil od mrtvoly a obešel rozpadlý sarkofág, kde objevil tělo svého psího druha. Byl to nepochybně Nic, ale nalezl jen sežranou psí mršinu, ze které zbývaly jen kosti a pár šlach. Zařval a přiskočil k nebohému tvorovi, nechtěl přijmout ztrátu svého přítele a druha a bojoval s nutkáním utéct. Vstal přemožen strachem a zmatkem. Koutkem oka zahlédl pohyb a zvedl světlo. Před ním prchal hmyz a slepí červi, kteří pokrývali celou oblast temnoty mimo dosah světla.
"Co to sakra je?", zamumlal. Zamával rukou a tvorové se svíjeli jakoby jim světlo způsobovalo bolest, ale pak uskočil překvapen množstvím hmyzu. Nic musel být živý jen pár vteřin předtím, než obešel sarkofág.
Země kolem něj se vlnila, jak tvorově kroužili kolem, hned za slábnoucím světlem světlice. Sunul se kupředu používaje světlo k jejich odtlačení, aby se dostal z této děsivé komnaty. Postupně vlnění země v temnotě mizelo, a když opět natáhl ruku, našel jen pár zbylých červů. Museli se zavrtat zpět do země, pomyslil si, a zrychlil krok, aby se dostal pryč. Jen na chvilku zaváhal uvažuje o ztrátě svého psího druha.
Když se obrátil k útěku, chvění pod ním ho zarazilo. Ve středu komnaty se hromada hlíny náhle začala hýbat, drobné kousky trosek a kamínků jakoby tančily po jejím povrchu. Z vrcholu hromady začala vybublávat hustá, nezdravě bílá tekutina. Hamelinovi připadala jako prasklý bolák, ale bublání se rychle změnilo v gejzír tryskající tekutiny. Země kolem něj sebou trhala a hlasitě duněla. Tekutina dál proudila a pomalu zaplavovala Hamelina, který se pažemi kryl proti jejímu přílivu. Vyděšeně zjistil, že co vypadalo jako bílá tekutina byl ve skutečnosti příliv červů, kteří snědli jeho psa. Zaječel a mlátil kolem sebe rukama, zatímco se koupal v nekonečném přílivu larev.
Zakously se mu do kůže, přestože se je horečně snažil setřást a přitom kričel hrůzou. Navzdory jeho pokusům ho stále kousaly hodujíce na jeho mase, provrtávaly se mu kůží, aby si pochutnaly na měkkém mase pod ní. Zatímco si čistil paže, lezly mu za šaty a kousaly ho do všech částí těla. Upadl, ale dokázal se postavit na všechny čtyři a pokusil se vyplazit z místnosti, ale když zabořil ruce do záplavy hladový červů, maso se mu ruzpustilo jako v kyselině. Snažil se zvednout a prchat, ale jeho nohy ho také nenesly snědeny těmi odpornými tvory, takže padl tváří k zemi do kroutící se masy. Zaječel a začal kolem sebe mlátit zbytky údů. Červi mu zalezli do těla a zaživa ho požírali. Přestože ho síla a vůle opouštěly, stále instinktivně shazoval larvy snaže se zastavit tu nenasytnou hostinu. Bylo to však marné. Lezli po jeho odhalených kostech. Sledoval, ochromen a stále živ, jak hmyz požírá jeho maso a příliv bílých, zahnívajících červů se pomalu propracovává k hlavě zanechávaje za sebou jen kosti.
Házel sebou a ječel a jeho křik naplnil komnatu. Jeho světlice byla uhašena vířící hmyzí masou a místnost se znovu ponořila do temnoty. Tvorové mu vlezli do úst a odtud do plic, aby hodovali na jeho orgánech. Hamelinovi zbývaly jen poslední okamžiky života. Z hrudi mu vylezla bílá larva. Zhroutil se a vděčně zemřel.
Sonnia a Samael jeli bok po boku. A kus dál za nimi následovali čtyři strážníci. Jeden by řekl, že tomu tak je proto, aby starší důstojníci měli soukromí. Samael však věděl, že to je spíše kvůli rozpakům a strachu. Sonnia tyto emoce v lidech vyvolávala. Jejich koně udržovali klidný poklus a lehké dunění kopyt v měkké půdě umožňovalo pohodlnou konverzaci. Bylo však ticho. Sonnia měla na hrušce sedla otevřenou knihu v otrhané kožené vazbě. Na přebalu byla napsána slova Filosofie neurčitosti. Zatímco koně ukrajovali míle a míle z jejich cesty, Sonnia si potichu četla.
"Jsi jediná, koho znám, kdo si dokáže číst v sedle", prohodil Samael zkoušeje Sonniu pozornost.
Sonnia se uculila a knihu zavřela. "Kolik gramotných lidí znáš, Samaeli?", odvětila.
Samael se zesmál jejímu sarkasmu. Nestávalo se často, aby měli takovouto volnou chvíli na relaxování. Ponurá práce lovců čarodějnic člověka vyčerpávala a odcizovala. Žádná jiná cechovní jednotka nepracovala tak úzce s lidmi Malifaux ani nemusela snášet takové politické spory. Lidé Malifaux je nikdy nepovažovali za hrdiny. Byla to nevděčná práce. Na veřejnosti měli spíše nálepku ničenů. Rostoucí vliv odborů to ještě zhoršoval. Odborová propaganda proti lovcům čarodějnic aktivně vystupovala, nazývala je potlačovateli opozice a ozbrojenou paží fašistického diktátora.
"Máš v tý knize zabořenej nos už celý měsíce. Muselas jí přečíst nejmíň tucetkrát. Co tě tak upoutalo?"
Sonnia se na chvíli podívala na deník, než ho zastrčila do kapsy. Byla to pravda, od doby, co ho zabavila čarodějnici Rasputině, jej sotva odložila. Bylo však těžké svou fascinaci vysvětlit.
"Věci, které ten člověk zažil, zejména vzhledem k událostem v Kytheře, způsob, jak je vysvětluje, to všechno odráží moje vlastní vzpomínky na to místo. Pro Filipa Tomberse se život dramaticky změnil po té, co byl svědkem otevření umělé trhliny. Taky cítím význačnost té chvíle. Bylo to zjevení".
"Jo, jistě", pravil Samael. "Co se mě týče, tak chci jenom lovit. Možná si dát s chlapci pár panáků ginu nebo whisky. A ty? Věci se komplikujou, a ty si čteš knihu".
"Není to obyčejná kniha. Ani ty komplikace nejsou normální. Kdybysme v ten klíčový moment nebyli na místě, svět by se úplně změnil. Kdyby pod Kytherou skutečně bylo to, co si myslel Tombers, tedy samotná Smrt, pak by tu mohla volně řádit. To je zjevení. Dělala by věci, který ostatní nemůžou nebo nechtějí. Ti, který chráníme, nás proklínají, ale i tak musíme čelit zbytkům a vlivu starýho Malifaux a potlačovat je. Tak přežijeme, tak si zachováme příčetnost tam, kde ostatní selhali, to je důkaz našeho konání povinností".
Už od Sonnii slyšel takové velkolepé pokrytectví. Tento druh sebeospravedlnění ji umožňoval bezohledně lovit nebohé kouzelníky v Malifauxkých slumech, aby nebyli zverbováni arkanisty. Byl to stejný druh ospravedlnění, který používala při popisování událostí v Kytheře. On měl zcela jiné vzpomínky. On a Sonnia nezabránili stroji pracovat, umožnili mu to. Pokud by nebylo Ramosova zásahu a jeho superzbraně, uvolnili by epidemii neznámé síly. Tato epidemie ničila lidi, jen hrstka strážníků opustila místo s nepoznamenanou myslí.
Za její sebeospravedlňování ji neodsuzoval. Obdivoval ji. Věděl, že nebyla bláhová, chápala chyby, které vedly ke strašlivým událostem toho dne. Toto zaměření ji pak umožňovalo sledovat cíle s jasným a precizním odhodláním. Guvernér dobře vybíral, když ji jmenoval hlavou lovců čarodějnic. Samael také věděl, proč guvernér vybral jeho za jejího společníka. Samael měl být jejím svědomím tam, kde sama žádné neměla.
"Myslim, že Tombers by ocenil tvůj sklon k dramatičnosti, Sonnio, ale souhlasím. Pro Malifaux jsme nejlepší volba, lidé netuší, jak špatné to je".
"Mám podezření, které si musím potvrdit, než začneme jednat, a mnoho věcí se může zvrtnout. Potřebuji spojence, kterým mohu věřit, Samaeli. Jsi si jist, že se toho chceš zúčastnit?"
"Opravdu se musíš ptát?", děl. "I kdybych nevěřil v to, co děláme, jezdit s tebou je daleko zajímavější než lovit tříhlavé šavlozubce".
"To jsem předpokládala. Tak náš důvěrný kruh trochu utáhneme. Brzo budeme potřebovat další stopaře. Ti nám budou naprosto poslušní. Potřebuji správce. To jsi ty a budeš se odpovídat pouze mně. Pojedeš tam, kam pojedu já, a nikdo jiný ti rozkazy vydávat nebude".
Přikývl. "Za mě dobrý. Ale 'čarodějný správce' je nejlepší co máme?", zašklebil se.
"Chtěl bys lepší funkci?", zeptala se s úsměvem.
"Samael Hopkins, lidový hrdina?"
Hlasitě se zasmála, což ho překvapilo. "To ti schováme, až budeš velitelem". Překvapila ho znovu, když mu hodila váček s dušekamy. "Nauč se ovládat tohle, hrdino".
Zamyšleně ohmatával kameny ve váčku. "Tahle cesta na Ortegovic ranč. Nejedná se o doručení těhle čarodějnejch kulek, že?"
Pohlédla na strážníky ujišťujíc se o jejich soukromí. "Ne, je to jen záminka. Bez ohledu na naše morální právo, musíme mít spojence. Vím, že Ortegovci jsou mravně flexibilnější než Spravedlnost. A jestli je pravda, co si myslím o Kytheře a dalších tajemstvích v této knize, tak potřebujeme další čarodějný stopaře. Myslim, že se blíží válka, o který nic nevíme, a budou jí vést síly, pro který nejsme nic než hmyz".
Zatím vyjeli na vrchol malého kopečku a Samael přitáhl otěže. "Támhle to je. Latigo, pevnost Ortegů". Samael zavolal na strážníky: "Buďte ve střehu!"
Kapitán přijel blíže. "Pane? Nějaký problém?", zeptal se.
"Ne, ještě ne. Ti Ortégovští maniaci si postavili tu zatracenou pevnost tady na kraji divočiny, aby zesměšnili nefilimy. Něco jako facka a stálá výzva. Nefilimové jsou naštvaní, a i když jsou divoký, nejsou hloupí. Hlídaj tady všude kolem a čekaj na možnost vrátit Ortégovcům urážku", pravil a ukázal na zalesněné oblasti v krajině obklopující ranč. Jen velmi málo lidí si v Malifaux postavilo statky na venkově. Se zásobou silných pušek a neustálou xenofobní paranoiou vytvořili Ortegovci rozlehlé sídlo. Byla to spíš tvrz než ranč, postavená na odražení nestvůr Malifauxské divočiny i odhodlaných nezrozených.
Lidé se v tomto světě shromažďovali pod ochranou Cechu hledajíce útočiště v civilizaci. Latigo byla oáza v divočině, pevnost v pustině. Sestávalo z několika velkých dřevěných budov v ohrazeném prostoru. Základnu tvořily terasy, a tak každá budova byla vyšší než ta před ní. Tak mohly budovy tvořit stejně dobře opatství nebo vojenskou základnu. Uvnitř žili členové klanu Ortegovců a jejich ranč byl neoficiálním ústředím lovců nezrozených. Měl velmi takticky důležitou pozici, ležel v blízkosti bažin obývaných gremliními nájezdníky a sloužil jako hradba proti jejich činnostem.
Jeli opatrně s pistolemi v rukou a prstem na spoušti. Sonnia nechala Samaela vést skupinu, jelikož jeho lovecké zkušenosti mu umožňovaly předvídat útok. Když se přiblížili k hustému listoví obklopujícímu obě strany cesty, Samael zvedl pěst na znamení k zastavení a strážníci se nervózně rozhlíželi po něm a po podrostu kolem. Nehýbal se a ostražitě poslouchal. Nakonec kývl na Sonniu, obrátil koně a vnořil se do křoví, čímž zmizel z dohledu. Jeho skvěle vycvičený kůň snadno prošel mezi křovinami a stromy.
Sonnia si ze zad sňala svůj velký meč. Magická zbraň slabě azurově zářila.
Dlouhé vteřiny míjely a muži se nervózně vrtěli v sedlech, zatímco jejich koně zneklidněně podupávali. Náhle se z lesa ozvalo dunění kopyt a všichni očekávali Samaela, takže byli šokováni, když se místo něj vynořil velký nefilim. Kopyta nepatřila Samaelovu koni, ale jemu. Muži byli ostřílení a vycvičení a měli odpovědět ráznou střelbou. Ale tento tvor překonal vše, o čem kdy slyšeli nebo si dokázali představit. Viděli, že velký nefilim je mohutný netvor, ale navzdory příběhům, které slyšeli vyprávět, to nebylo svalnaté zvíře s širokou šlachovitou hrudí, které dokáže zabít člověka úderem pařátů. Místo toho se na ně řítila nesmírně velká nefilimská žena.
Strážníci se sotva zmohli na obranu, když se její velká křídla roztáhla a popohnala ji vpřed. Když se vznesla ze země, její mrštné tělo se prohnulo a meč dlouhý jako kůň a širší než lidský pas udeřil jednoho strážníka do hrudi, což ho odhodilo více než tucet kroků.
Kopyta démonky se zaryla do země a ona se tyčila nad nejbližším mužem, dvojnásobně překonávajíc jeho vlastní výšku. Roztažená křídla ho zakryla stínem. Jen díky nacvičeným instinktům zvedl svou pistoli, ale ona se vrhla vpřed a snadno odhodila muže i s koněm. Její paže se natáhla a popadla třetího muže. Upustila svůj velký meč, zvedla muže ze sedla a roztrhla ho v půli.
Přikrčila se a tvář se jí chvěla hněvem. Prohnula se a z hrudi se jí vydral děsivý řev. Sonnia vycvičená k lovení nejnebezpečnějších lidí zaživa stále bojovala s hrůzou, kterou tato velká obluda šířila, a nedokázala soustředit magické energie kolem sebe k útoku. Strážník vedle ní neovládl strach a vzal do zaječích.
Poslední strážník sražený z koně se marně schovával za keřem u cesty. Jeho kůň se zatím klopýtavě postavil. Pěší Samael vyrazil z podrostu, obratně skočil do sedla a vyrazil pryč. Zakřičel přes rameno: "Sonnio, jeď!"
Neměla v povaze prchat z bitvy, ale toho dne udělala výjimku a pohotově zaryla ostruhy do boku svého oře Uhlíka. Uhlík běžel rychleji než kdy dřív poháněn křikem posledního strážníka, který byl nalezen pod keřem a nelítostně zabit.
Sonnia dostihla Sameala a zavolala: "Jsi v pořádku? Co se stalo s koněm?"
Samael ukázal palcem do míst, kde vyběhl z lesa, a Sonnia se obrátila, aby viděla hejno maličkých nefilimů proudících ze stejného místa. Velká nefilimka se jednoho z nich dotkla a ten se začal svíjet a kroutit, až dorostl dvojnásobku své původní velikosti a ze zad mu vyrašila malá křídla. "Co to sakra je?", zařval Samael.
"Nemám zdání. Určite nefilim. Nejsilnější, jakého jsem kdy viděla".
Přestože se cvalem hnali k Latigu, nefilimové jsou známí svou rychlostí a i nejmladší dokáží držet krok s koněm. Malí nefilimové je však netrápili, jelikož nefilimka popadla svůj obrovský meč a vylétla, rychle zkracujíc vzdálenost mezi nimi. Ostřílení lovci čarodějnic za sebou měli tucty přestřelek. Pracovali v dokonalé souhře, a když Sonnia přitáhla otěže svého koně a vedla ho doprava, Samael ji následoval a měl tak ženu s velkým mečem mezi sebou a útočnicí. Brzo se vynořili z hustého lesa do otevřených vrchů.
Před nimi se ze skrýše vynořil širokoplecí muž na statném španělském hřebci a prohnal se kolem. Jeho roztrhané pončo se divoce zmítalo ve větru a ostruhy se surově zarývaly do boků jeho oře. Vedl koně koleny, zatímco v rukou měl dvě obrovské pistole. Měl úzké oči a na tvářích husté licousy. Rozšířené zásobníky na pistolích mu umožňovaly ničivou palbu, kterou zasypal velkou nefilimku. Přes dunění kopyt slyšeli její křik, když se jí kulky zaryly do masa.
Santiago Ortega obrátil koně a připojil se k nim, přičemž se otočil v sedle a pokračoval ve střelbě na nestvůru. "Za to můžeš ty, Criid!", vykřikl obvinění.
"Teď ne, Santiago".
Pokračoval ve střelbě na pronásledující obludu. "Přišla si nečekaně a bez varování. Sama to víš".
Byla pravda, že Sonnia porušila protokol a nepostupovala podle zásad Ortegovců. Před nimi se tyčilo Latigo a ona viděla chlapce usazeného na vysoké věži mířícího na nestvůru. Ozval se výstřel a nefilimka zařvala. Pak další. Obluda je přestala pronásledovat, ale oni pokračovali v ostrém cvalu k ranči.
Za branou prudce zastavili a na uvítanou jim vyrazil Francisco, nejstarší z rodiny, s připravenou pistolí. Sonnia pravila: "Díky. Jak jste věděli, že potřebujeme pomoc?"
Francisco kývl ke koni jednoho ze strážníků, který prchl do pevnosti. Santiagova legendární prchlivost se nezastavila ani u ní, když vykřikl: "Kolik jich kvůli tobě umřelo, Criid?"
"Ovládej se", odpověděla.
Zavrčel na vůdkyni lovců čarodějnic a pravil: "Ty se ovládej. Ohrozilas své vlastní muže stejně jako tuhle tvrz. Nemysli si, že tvoje lehkomyslnost…"
"Ustup, chlapče", ozval se skřehotavý hlas, suchý a ostrý jako břitva. Přesto byl dost hlasitý, aby si zjednal okamžitou poslušnost.
"Abuelita, běž zpátky dovnitř", pravil Santiago mírně staré ženě belhající se za Franciscem.
Zvedla velkou brokovnici a vystřelila do vzduchu jako varování. To ji odhodilo dozadu, ale nevyvedlo z míry, a ona vyštěkla: "Druhý výstřel půjde do tebe, jestli nezmlkneš. Criid je host. Teď se, chlapče, omluv, běž dovnitř a připrav stůl pro dva lidi navíc".
Santiago planul hněvem, ale nehodlal odporovat matriarše Ortegovského klanu. Zdráhavě zamručel: "Omlouvám se, Criid". Byl znechucen nebezpečím, které přivedla k jeho dveřím, ale bojoval se vztekem a uctivě se Sonnie uklonil. Šlehl koně opratěmi a rozjel se k domu.
Sonnia a Samael se uklonili seschlé stařeně. "Velmi vám děkujeme, paní Ortegová", pozdravil jí Samael. "Je nám ctí být v Latigu vítáni".
Sonnia mlčela a připevnila si svůj meč zpátky na záda. Abuela Ortega si ženu pečlivě prohlížela krátkozrakýma očima. "Chlapče, ztichni a běž dovnitř", řekla Samaelovi. "Večeře je na stole a já nestrpím, aby vystydla".
Když stařenu následovali, přivítala je pikantní vůně večerního pokrmu.
Kolem ohromného stolu se sešlo dvacet mužů, žen a dětí, z nichž každý byl zjevně Ortega. Ortegovci sloužící jako zástupci Cechu, lovci nezrozených, seděli na jednom konci, a mezi nimi byla Perdita, okouzlující žena obdařená bohatými křivkami, díky kterým byly Ortegovské ženy známé. Její vzhled byl v rozporu s jejím tichým a zdrženlivým chováním a jejím neuvěřitelným uměním s pistolemi. Byla tak mladá, připoměla si Sonnia, a tak málo mluvila, zatímco jídelna zněla hlasy. Ale Perdita si ty dva soustředěně přohlížela. Navzdory své velké sebedůvěře Samael zjistil, že se červená, a odvrátil zrak před jejím pronikavým pohledem. Shledal její přítomnost zneklidňující.
Francisco si sedl do čela a usměrnil mladší členy klanu, aby si našli židle. Byl vysoký a oděný poněkud lépe, než jeho druzi. Jeho bratr Santiago seděl u stolu a házel velké množství jídla ze středu stolu na svůj talíř. Nejmladší lovec nezrozených, chlapec, jemuž říkali Niňo, s úsměvem přpravoval talíř pro svého strýce, legendárního Praštěného Taťku, aniž by myslel na sebe. Ani v jídelně Ortegovského sídla nebyl Praštěný Taťka ponechán v dosahu ostrých stříbrných příborů. Do svého jídla zarazil jen tupou dřevěnou lžíci a Niňo mu pomáhal, nabádaje k nehltání, a dokonce mu podával i pití.
Abuela Ortega vrhla na Sonniu a Samaela netrpělivý pohled, a oni se po chvíli rozpaků také pustili do jídla. Večeře v Latigu byla bouřlivá, jídla byla přehršel a do toho se účastníci předháněli ve vyprávění přehnaně přibarvených historek. V každém příběhu vystupovala nestvůra větší než v peřdchozím, nebo alespoň tak zázračný výstřel, že by kulku museli vést všichni andělé z nebes.
Jídlo a pití postupně došlo a chvástání se začalo uklidňovat. Perdita, která celou dobu nepromluvila, si odplivla. Okamžitě nastalo ticho. Požádala o soukromí s lovci čarodějnic a všichni ostatní rychle sebrali špinavé nádobí a zmizeli z místnosti. Sonnia nikdy nebyla s Ortegovci mimo své pracovní povinnosti a začala si mladé ženy vážit ještě více, když viděla, jak rychle se ostatní podrobili Perditině přání. Když zůstal jen otec a dva bratři, zeptala se: "Sonnio, co tě sem přivádí?"
Sonniin vlastní hlas měl podobnou váhu a všichni u stolu věděli, že se budou probírat temné záležitosti. Pravila: "Nejprve mě nech odměnit tvou pohostinnost".
Vstala a pokynula Samaelovi. Ten sáhl do brašny u svého boku a vytáhl malou dubovou truhličku vykládanou znakem Ortegů v ořechu. Otevřel truhličku, v níž bylo dvacet nábojů. Všechny měly stejnou ráži 0,45, což byla smrtící ráže vybraná pro svou schopnost zabíjet. Tyto střely byly připraveny Sonniiným personálem a nesly na sobě magické znaky.
Každý byl jemně zdoben zatočeným hadem, který zapadal do žlábkování hlavní. Ještě zvláštnější byla skutečnost, že ve špičce každého náboje byl vložen dušekam. Všechny drobné kamínky zářily jako krev, kterou vysají ze svých obětí. Sonnia Criid měla pro hady slabost a nařídila čarodějům pod svým vedením, aby tyto náboje naplnili hadím jedem.
"Přináším tyto čarodějné náboje, aby nepřátelé klanu Ortegů poznali jen smrt", promluvila Sonnia a zdůraznila význam slov tónem svého hlasu a pohybem očí. Perdita přikývla na souhlas, ale nechala truhličku ležet nedotčenou na stole.
Sonnia pokračovala: "Vím, že lovci nezrozených napadli gremliní tábor na východě. Naši badatelé naznačili, že v té oblasti jsou nějaké významné trosky. Zajímají mě nalezené artefakty, které nesou tento znak", ukázala na točícího se hada.
Samael vstal a vytáhl ze svého ponča kus pergamenu, který rozvinul na stole. Byl na něm namalován prostý znak. Santiagovi připadal jako cejch k označování dobytka nikoli nepodobný Ortegovic. Všichni kolem stolu se naklonili, aby dobře viděli. Byl to obraz hada ovíjejícího spící oko.
"Hledám tohle", řekla. "Had je používán na artefaktech, které studuji. Je to klíč nebo symbol. Možná hieroglyf starý i pro nezrozené. Pokud ho pochopíme, věřím, že odemkneme něco, co lidstvo ještě nevidělo. Něco úžasného a velkého. Pokud mi pomůžeš najít hada, můžeme odemknout jeho tajemství. Ale buď opatrná. Je tu něco… nevýslovného, co obklopuje výzkum hadích obrazů".
Perdita chvíli přemýšlela a na prst si roztržitě namotávala lokny svých vlasů. Sáhla po truhličce se střelivem a vytáhla jednu kulku. Vytáhla pistoli a zasunula do ní náboj tak rychle, že ji ani Samael nedokázal sledovat. Pistole zahřměla. Sledovali cíl v trámu na protější straně místnosti. Díra po kulce prskala a vycházel z ní olivový dým páchnoucí jako zkažená vejce. Francisco se zvedl a šel prozkoumat díru zblízka, zatímco Perdita ji s vážnou tváří pozorovala.
"Nedotýkej se toho", varovala Sonnia.
"Co to je?"
"Spálí ti to kůži jako kyselina. Bude to bezpečný asi za hodinu. Ale nikdy jsme to nezkoušeli na dřevěných trámech".
Francisco zašilhal, jak ho při zkoumání začaly pálit oči. Pak uznale kývl. "Vypadá to, že to prošlo čistě skrz".
Perdita se podívala na Sonniu. "Hledat tvýho hada v nějakejch starejch troskách na nejnebezpečnějším místě na Malifaux? Zůstane to jen mezi námi, přirozeně". Sonnia zjistila, že se chvěje. Nečekala, že mladá žena bude tak sebevědomá a cílevědomá. "Uděláme to. Za dalších sto takovejhle nábojů".
Samael se rozchechtal. "Sto? To je šílenství. Máte vůbec představu, co výroba stojí? Práce, peníze, magie. Sakra, jenom samotný testování…"
Sonnia mu položila ruku na rameno a zarazila ho. "Sto", pravila a přikývla. V Malifaux nebylo nic zadarmo a Perdita se ukázala daleko sebevědomější a drzejší, než si Sonnia myslela. To bylo dobré znamení.
Perdita přikývla a řekla: "Najděte hada v troskách. Buďte opatrní, protože je to klíč k něčemu velkýmu. Nechte si to pro sebe. Do toho".
"Ti zatracení blázni se nechaj pozabíjet", ozvala se Abuela Ortega od dveří do kuchyně nevšímajíc si žádosti o soukromí. Pravidla domu Ortegovců se na ní nevztahovala.
Francisco přikývl a děl: "Budeme opatrní, Abuelita. Vrátíme se celí".
"To sakra vrátíte. To bych vám taky dala, kdyby ne. Jezdit po pláních a vířit prach", pokračovala ve výčitkách 'hloupým Ortegovým paličákům', ale jak mizela v domě, její hlas postupně slábl. "Zastřelit tohle, tamto, a cokoliv, co se hejbe, než se podívaj, co to vůbec je… praštění dutohlavci…" Její klení postupně sláblo v dálce.
Kirai se probudila, když ucítila chladný kov na ruce svírané něžně Francisem, guvernérovým synem. Jemně ji vzal za ruku a na její útlý prsteníček navlékl prsten. Pasoval dokonale a ona užasla nad jeho krásou. Byl z vyleštěného stříbra posázeného zelenými drahokamy obroušenými do zajímavých úhlů, takže se vzájemně překrývaly a tvořily tak průhledné hadí šupiny točící se jí kolem prstu. Hadí hlavu představoval velký kámen, který ležel u prvního kloubu. Vycházející slunce pronikalo oknem a osvětlovalo kameny, takže si Kirai pomyslela, že vypadají jako drobný dřímající drak choulící se jí na prstě. Pro ní to bylo šťastné znamení. Přestože to nikdo v tu chvíli nevěděl, osud otevřel dveře ve chvíli, kdy jí byl tento prsten, prastarý talisman Malifaux, nasazen na prst.
Dva milenci leželi společně v posteli. Jejich pokoj byl u Kýče a gongu, hospodě v chudinské čtvrti, která zajišťovala nezákonné obchody s pašovaným zbožím a další podobné záležitosti. Ve čtvrti se cechovní hlídky vyskytovaly jen minimálně, což z této hospody činilo oblíbené místo pro ty, kdož se chtěli vyhnout dotěrným očím. Málokdo zde mluvil anglicky, což zvyšovalo tajuplnou mystiku tohoto místa. Kirai pracovala v hostinci jako společnice a prostitutka a pro mnoho návštěvníků Malifaux byl Kýč a gong první ochutnávkou exotiky orientu.
Francis jí držel ruku blízko tváře přeskakuje pohledm z jejích očí na kemeny a zpět. Zadíval se na ní vážným pohledem a pronesl předstíraje zklamání: "Ale, přesně, jak jsem se obával".
"Co?", zeptala se zmateně a zvedla oči od krásného prstenu na svém prstu.
"Myslel jsem, že jsem konečně našel dar hodný tvé krásy, ale zase se mi to nepovedlo".
Francis se na ní usmál a ona se zadívala do jeho očí. Viděla tam jeho obvyklé zbožňování, zasněný pohled mladého milence. Žasl nad její krásou, jemnými obrysy jejího nahého těla zakrytými jen jasně červenou hedvábnou přikrývkou. Výměna takovýchto důkazů lásky sbližovala dva rozdílné osudy. Přestože pár pocházel z různých kultur, zakázané spojení guvernérova syna a běžné šlapky představovalo pro Francise víc než pouhou vzpouru, jejich spojení bylo hluboké a on vyjadřoval téměř zoufalou touhu být vedle ní spolu s věčnou oddaností. Pokoušel se jí vždy, když jí viděl, přinést alespoň malý dar, který by ukázal, jak moc ji miluje a potřebuje, dát jí něco, co ho přivede o krok dál k tomu dát jí štěstí, které dává ona jemu, přestože cítil, že je to naprosto nemožné. Kirai pohlédla na prsten na svém prstě a naplnila ji váha tohoto příslibu. Ona také cítila oddanost a toužila dát mu stejnou lásku a příslib, ale neměla co nabídnout krom sebe samé. "Je nádherný…", řekla pokoušejíc se najít slova, kterými by vyjádřila svou lásku.
O pár měsíců dříve byla najata guvernérem, aby doprovodila jeho syna na slavnostní večírek. Jejich romance však byla nečím, s čím se nepočítalo. Jakoby četla jeho myšlenky, pravila: "Co by si pomyslel tvůj otec, kdyby tě tu viděl, jak mi to dáváš?", zeptala se zasněně.
"Mno, horší by bylo, kdyby tu byl před pár hodinami", odpověděl s vlčím úsměvem a štípl ji do měkké kůže nad bokem.
"To ano", řekla beze studu. Přeci jen nebyla stydlivá a měla větší zkušenosti, než by si Francis vůbec dokázal představit. "Možná by byl na nás hrdý", pravila nasadivši vážný výraz. "Ale zkoušela jsem zůstat potichu. Trochu. Víc jako dáma, než obvykle". Z jejího útlého těla a tváře čišela mladost, a přesto její řeč nenaznačovala, že by mluvila o něčem trapném či dokonce odporném. "Nechtěla bych, aby se tvůj otec cítil nepříjemně". Kývla na něj, jakoby došla k velmi logickému závěru.
"Dobře", řekl a polechtal jí. "Vyhrálas. Teď se cítím nepříjemně já".
"Tak vidíš. Nemáš si se mnou zahrávat. Příště si dej pozor", přísně se na něj podívala, než propukla ve smích a vášnivě jej políbila.
"Ano, ano", pravil. "Můj otec zdá se přijde vždycky. Doufám, že někdy budeme mít den jen pro sebe. Žádné řeči o guvernérovi".
"To by bylo pěkné. Ale je středobodem mého života stejně jako tvého".
"Já vím. Vládne mi tak pevně jako vládne městu".
"Stejně jako mně. Dělníci v panství se bojí každé chyby. Je velmi přísný. Všichni se bojíme, abychom se mu neznelíbili".
Francis se cítil tak bezmocný a chtěl jí pomoci. Pohladil jí po paži a pronesl: "A ty víc než jiní, já vím. Někdy si přeji, aby tě nikdy nenajal jako společnici na tu večeři. Byli jsme tak opatrní, tak nenápadní, ale on o nás ví. Ví všechno".
"Neříkej to, qíngrén. Jsi to jediné, co mi dává naději. Jediné pro mě tady. Má rodina na Malifaux nemůže. Ne, dokud nebudeme v bezpečí. Pracuji celý den v zahradě tvého otce a shi fu je velmi krutý. Možná víc než tvůj otec, protože musí snést trest za moje chyby. Všechny chyby dělníků".
"Kirai, možná bychom se neměli pokoušet dostat sem tvou rodinu. Možná musíme pryč. Vrátit se a začít znovu, jen ty a já".
"A má rodina?"
"Najdeme způsob, jak je ze Tří království dostat. Najdeme způsob".
"Ne, qíngrén. Tvůj otec nás najde. Najde mě. Nikdy by takový odpor neodpustil. Syn nejvýznamnějšího muže na Malifaux se stýká s ubohou prostitutkou? To by pro něj byla potupa".
"Nenechám ho ti ublížit", prohlásil Francis a pevně si ji k sobě přitiskl. "Nikoho nenechám ti ublížit".
Vroucně se na něj usmála. "Nebojím se o sebe. Bojím se o tebe. Nemůžeš ho zastavit. To víme oba. A já vím, že by tě zranilo, kdyby se mi cokoliv stalo. Tvůj otec to neví, dokud nebude pozdě. Nemůžu dovolit, aby ti ublížil". Měla samozřejmě pravdu. Jeho otec se pokusí odstřihnout jí z jeho života. Přestože se snažila chránit svou nevinnost a mnohé zážitky s ní byly chlubícími se zákazníky zveličeny, fáma je mocná jako pravda.
Francis si ji přitáhl blíže a oba leželi vedle sebe jako milenci těšící se z tepla svých těl. Ani jednomu se nechtělo vstávat. Položil si ruku na svou držel ji na hrudi. Jeho prsty si nepřítomně hrály s novým prstenem, který jí nasadil.
Světlo za záclonami sílilo, ale Francis se od ní nechtěl odloučit, přestože věděl, že se musí do hodiny vrátit domů. Vyprávěl jí příběh o prstenu, jak vedl výpravu do trosek karanténí zóny starého Malifaux a objevili podivnou stavbu. Velkou kryptu, jejíž polokruhovitá klenba odpovídala noční obloze Malifaux, kde se nacházelo něco, co vypadalo jako obří astroláb. Kirai byla okouzlena milencovým romantickým popisem krásné stavby, připomělo jí to, proč Francise tolik miluje. Dokázal, že z jiného pohledu vypadaly nejběžnější věci krásně, a krásné obrazy v její mysli před ní ožívaly. Pokračoval ve vyprávění, jak bylo místo zničeno a byly tam důkazy boje. Některé části stavby byly ohořelé a většina vybavení shozená a rozbitá. Díry ve zdech naznačovaly střelbu. Při prohledávání našel prsten. "Našli jsme tam hodně věcí, ale žádnou tak cennou, jako tohle", pravil. "Zelené kameny září jako tvé oči. Vím, že by měl patřit tobě".
"Pak je svazek dokonán. Teď, když uvidím hada na svém prstě, budu myslet jenom na tebe stejně jako ty budeš myslet jen na mě", přikývla, jakoby byla uzavřena smlouva.
Zařinčení zamčených dveří je probudilo ze snění a mechanický zvuk cvakajícího kovu donutilo Francise rychle se posadit. Oči se mu rozšířily strachem. Kirai ten zvuk nepoznala, ale Francis přesně věděl, co to je. Jejich důvěrnosti se vypařily, nahrazeny naléhavostí. "Obleč se", zašeptal ostře a Kirai věděla, že nemá odporovat.
Zvuk značil zasazení zásobníku do revolveru. Francis sklouzl z postele a neobtěžoval se vlastním oblečením. Z opasku vedle postele vytáhl šavli a postavil se za dveře. Na druhé straně pokoje na sebe Kirai kvapně navlékla kimono. Její strach byl jasně patrný, ale nalezla útěchu ve Francisovi, který jí tiše naznačoval, aby se skryla. Právě se schovávala za šatníkem, když se dveře rozlétly kopem z druhé strany.
Vetřelcův zvednutý revolver byl znamením, které Francis potřeboval. Jeho šavle dopadla a zaryla se hluboko do mužova zápěstí, které téměř odsekla. Muž zaječel a zděšeně hleděl na svoji pistoli do podlaze. Padl na kolena přemožen šokem a zíral na Francise. Ten využil síly svého úderu, proskočil za dveřmi a přikrčil se.
Druhý útočník překročil svého vyjícího druha a vystřelil Francisovi nad hlavou. Očekával stojícího muže, proto vystřelil ve výšce hrudi. Skrčený Francis tohoto předpokladu využil a prudce bodl, zanořiv svou šavli hluboko do mužova těla. Rána zkušenou paží vedla přímo pod žebry do plic a srdce a okamžitě muže zabila. Mrtvý na něj spadl a Francis vrhl pohled ke Kiraině úkrytu: "Běž! Běž, Kirai! Zmiz odsud!"
Kirai polkla a vykoukla, spatřivši násilí. Tím pohledem byla ohromena a nemohla se pohnout. Věděla, že Francis vychodil námořní akademii, ale nikdy naň nemyslela jako na válečníka. Byla překvapena, že muž tak výmluvný a poetický vůbec bojuje. Jeho uěmní se šavlí jí na mysl přivodilo otázku, zda ho vůbec zná, a tento další zmatek ji znehybnil, když hledala způsob, jak mu pomoci, stále se snažíc přijmout skutečnost, že on sám se ubrání lépe, když se nebude strachovat ještě o její ochranu.
"Zastřelte kurvu, idioti!", vykřikl další muž na chodbě. Kirai ho viděla a srdce jí poskočilo. Byl vysoký a hubený, měl na sobě standardní kabát a široký klobouk cechovního strážníka, odznaky na uniformě ho označovaly jako důstojníka. Zamířil na ni svou zbraň a zazněl výstřel, který zanechal velkou díru ve skříni vedle ní. Okamžitě vypálil znovu. Zaječela a kryla si tvář drobnýma rukama. Střelba ji probrala z omámení a ona uháněla k balkónu, odkopla stranou křehký rám a vyběhla do chladného ranního vzduchu. Spěchala k zábradlí a pohlédla dolů na břečťanem pokrytou mříž, zatímco zvuk boje za ní pokračoval. Obrátila se zpět na Francise. Zranený muž vyl vzteky a bolestí, ale popadl revolver do druhé ruky. Namířil jej na jejího milence, a zatímco ten uskakoval, vysoký muž vrazil do místnosti.
"Ne, ty idiote!", zařval Gideon. Kopl muže kolenem do hlavy právě ve chvíli, kdy ten mačkal kohoutek, a pistole sebou nárazem škubla. Francis zařval, když ho kulka směřující ma hruď trefila do ramene. Upustil šavli a padl na postel.
Kirai zaječela a pohltila ji panika. Byla v pasti.
Gideon namířil svou pistoli na asijskou dívku na balkóně. "Čas to ukončit", prohlásil.
Dal si na čas, o chlapce se nestaral. Litoval nutnosti zabít tak mladou dívku, ale pak pomyslel si na peníze, které zoufale potřeboval. Když mačkal kohoutek, Francis skočil mezi střelce a dívku a střela ho zasáhla přímo do hrudi. Beze slova padl mrtev. Gideon polkl zíraje nevěřícně na chlapce, guvernérova syna, nyní mrtvého jen krok od něj.
Gideon zvedl pistoli k balkónu, aby dokončil zakázku, ale žena byla pryč. Instinkt ji pronásledovat byl silný, ale u jeho nohou bylo tělo guvernérova syna. Dloubl do těla nohou a obrátil muže na záda. Klekl si vedle něj a zkontroloval pulz.
Guvernérův syn byl mrtev a Gideon věděl, že on bude brzy též.
Hvězda byla pojmenována po nejslavnějších divadlech a byla stejně majestátní jako Růže nebo Kopule. Klenuté krovy se tyčily vysoko nad hlavou a z nich visely ohromné jiskřivě zářící lustry naplňující sál hojným žlutým světlem. Podél stěn visely karmínové závěsy, jejichž bohatý samet přidával místu majestátnost a půvab. Složitě zdobené sloupy připomínaly svými tančícími cherubíny veselí nebes. Pravidelní návštěvníci si také prohlíželi démonické postavy skryté mezi jinak nádhernými anděly. Jejich groteskní postavy rozněcovaly debaty publika čekajícího na začátek představení. Najít démony se stalo hrou, neboť se zdálo, že se v závislosti na na noční hodině objevují na různých místech divadla. To přidávalo představení na půvabu, jelikož pohybliví démoni doplňovali celkovou iluzi a vzrušující magii, které diváci během večera sledovali.
Někteří lidé nikdy neviděli žádné z prchavých démonických postav, ale viděli skutečné anděly Hvězdy: slečnu Colette DuBois a její krásné tanečnice. Ač byla Hvězda zdobena s vytříbeným vkusem a elegancí, její oplzlá představení počítala s horníky po šichtě v horách a osadníky, kteří teprve vyrazí do divočiny mimo město. Hvězda měla blízké vztahy s Hornickými a montérskými odbory. Jejich zkušení dělníci vytvořili obrovské varhany, které každou noc doprovázely magickou šou a lascivní písně a tance, kterými bylo divadlo proslulé. Když se diváci usadili, se zahvízdáním se z kotlů za scénou vyvalila oblaka páry. Nikdy neviděli obsluhu parního mechanismu, ale ze zkušenosti věděli, co bude následovat, a rychle ztichli. Tradiční plynové lampy v divadle zhasly, zatímco se velká ozubená kola nad hlavní oponou začla pomalu otáčet. Jedno mohutné mosazné kolo se těšilo obzvláštní pozornosti, neboť měřilo více než sedm stop v průměru a mělo stovky zubů pohánějících řadu menších kol. Jak rostl tlak a zvyšoval rychlost a točivý moment, začaly se pomalu rozsvěcet skleněné žárovky osvětlující scénu. Jasné elektrické světlo bylo přivítáno obvyklými uctivými vzdechy a uznalým mumláním, bez ohledu na to, o jak častého návštěvníka šlo. Jeden horník, který byl na Malifaux relativně nový a poprvé navštívil Hvězdu, se nahnul a pošeptal svému kolegovi: "Tak tohle za ty peníze fakt stojí".
Ostřílený návštěvník pravil: "Synu, opona se brzo otevře a ty za svoje prachy dostaneš mnohem víc, to ti garantuju". Mrkl na dalšího, který tiše kývl na souhlas.
Jako na pokyn zpustily varhany crescendo, načež se obrátila další ozubená kola nalevo a vytáhla oponu, čímž odhalila řadu deseti krásných žen. Každá měla jednu nohu ve vzduchu a spočívala na koleni, čímž odhalovaly své nohy až po stehna, jelikož se jejich zřasené sukně vyhrnuly. Muži uznale hvízdali. Nováček, Louis, si pomyslel, že bude plakat, tak ho přemohly emoce, a řekl: "Kde sakra byly? V ulicích jsem nikdy neviděl takhle hezký holky".
Jeho přítel ho poplácal po zádech: "Chlapče, to je jen na zahřátí. Radší běž ven a vopláchni se, jinak celou šou nepřežiješ". Pak se bouřlivě rozchechtal, vzpomínaje na svou první návštěvu Hvězdy, a ještě jednou poplácal mladého horníka po zádech.
Zvuky varhan se rozléhaly síní ve zběsilém tempu a tanečnice v dokonalé souhře vykopávaly nohy a točily se dokola. Celou dobu se usmívaly, jakoby jejich skoky a otočky nepředstavovaly žádnou námahu, přestože mnoho mužů v obecenstvu ani nedýchalo.
Během produkce se dokázaly během několika vteřin mezi jednáními převléknout, zatímco diváci se stejným tempem nalévali alkoholem.
Nakonec se k vystupujícím připojila legendární Cassandra a všichni muži ztichli, když světla na scéně osvětlila její plavé vlasy působící jako svatozář obklopující její bledou tvář. Uctivé ticho bylo prolomeno, když předváděla tance, a všichni věděli, že hledí na jednu z nejkrásnějších a nejšarmantnějších žen, jaké kdy žily. Přestože se představení nazývalo 'Magická žákyně', nikdo v obecenstvu si nemyslel, že je to míněno doslova. Ostatní tanečnice si mohly klidně dát pauzu, jelikož všechny oči diváků sledovaly každý její pohyb. Ovládala jejich emoce každým pohybem a gestem, donutila je v okamžiku ztichnout a sledovat tanec vyjadřující celý příběh odloučení a ztráty muže, kterého milovala, a v následující chvíli její tělo vyprávělo jiný obscénní příběh, při kterém tančila mezi muži v uličkách sálu.
Když píseň a tanec skončily, stoupla si na kraj scény a se smíchem pronesla k davu: "Zdá se, že jste se dnes bavili". Obecenstvo vybuchlo nadšeným souhlasem. "Ale jsem si jistá, že několik z vás je tu dnes poprvé, mám pravdu?". Horníci, osadníci a strážníci výskali a hulákali ukazujíce na své druhy, kteří byli na prvním a nezapomenutelném představení. Tito nově příchozí nebyli zasvěceni, co se na ně chystá, jelikož ostatní udržovali tajemství a nemohli se dočkat, až tyto nováčky zvednou ze sedadel. Cassandra pravila: "Dobrá tedy, pokud jste ve Hvězdě poprvé, pojďte sem setkat se s děvčaty".
Louise ani další nováčky nebylo třeba pobízet a hned zamířili na scénu. Ostatní křičeli: "Buď na chlapce hodná, Cassy!" nebo "Nezapomeň, že zítra musí do práce".
Obrat 'setkat se s děvčaty' znamenalo s nimi vystupovat, a když na jeviště vystoupil poslední muž, z varhan zazněl další quikstep a dívky sehnaly muže do řady a donutily je kopat, jak vysoko dokázali, k velkému pobavení ostatních, kteří se smáli jejich směšné snaze držet tempo. Dívky mužům rozepnuly košile, vysmývaly se jim a obecenstvo výskalo ještě hlasitěji. Když píseň dosáhla vrcholu, muži na scéně byli vyčerpaní a točila se jim hlava, načež s posledním tónem ženy usoupily a rázným kopem do zadku je shodily ze scény.
Dalšího dne všechny nováčky bolela hlava a měli modřiny. Stěžovali si na bolest a přáli by si celý den spát. Každý z nich však považoval tu noc za nejlepší v celém svém životě.
Jak představení pokračovalo, Cassandra měla jeviště pro sebe a předváděla tanec s exotickou šavlí, který zahrnoval několik téměř smrtících triků. K nejoblíbenějším patřila jiná tanečnice v krabici, kterou Cassandra zdánlivě rozsekala na kusy, jen aby dívka vzápětí vyskočila nezraněna.
Ale Cassandřiny triky sloužily pouze na rozehřátí, neboť když posléze Colette DuBois předváděla své iluze, muži na ně hleděli s němým úžasem. Udivovala je teleportací a nápaditou pyrotechnikou. Ve finále Cassandra, nyní pouze asistentka, překvapila publikum vytasením krátké pistole z podvazků a výstřelem na překvapenou kouzelnici Colette. Kulka ji zasáhla do holé kůže přímo nad krajkovaným vrškem korzetu. Všichni viděli kulku zasáhnout a krev valící se z rány. Ale místo pádu její tělo vybuchlo v kouřící oblak a všichni v obecenstvu poskočili. Na druhé straně divadla stála Colette s roztaženými pažemi na baru a křičela: "Co tak smutně, hoši?". Na její dokonalé hrudi nebyla ani jizvička.
Publikum jásalo a provolávalo slávu.
Brzo ráno bylo divadlo prázdné, ale slečna DuBois a její dívky nelenily. Colette se lopotila v tlumeném světle za scénou. Dávno odložila hedvábí, krajky a peří svého kostýmu a místo toho se oblékla do jemných kožených bot, džín a pracovní košile. Naložila několik velkých pytlů do mohutného železného vozíku a ten dotlačila do výklenku pod trubicemi varhan. Tam ji čekala Cassandra.
"Tolik ti závidím, že jedeš na Zem", poznamenala Cassandra sedící na varhanech a čistící trubice.
"Je to jen na pár dní. A navíc většinu strávím cestou na východ", pravila Colette a dotlačila vozík vedle druhé ženy.
"Ostatní jsou už dole, Colette", řekla. "Čakají na tvůj odjezd".
"Tak nás vezmi dolů".
Cassandra se dotkla několika kláves, ale neozval se žádný zvuk krom zasyčení páry ze skrytého mechanismu a pomalého točení kol pod plošinou. Západky se uvolnily a spustila se řada pneumatických pístů, takže se celá plošina s varhany začala zanořovat do podlahy. Kolem výklenku s varhany se uzavřela velká sametová opona, která pracovala v návaznosti na výtahový mechanismus. Dvě ženy si nenuceně povídaly a pomalu přitom sestupovaly. Trvalo to několik minut, ale brzo se tajný výtah vynořil ze své šachty a objevil se v klenuté síni.
Zde instalované vodní trubice a velké železné či mosazné převody zajišťovaly funkčnost mechanismu a doplňovány velkými parními kotly a obrovskými motory na zdech vytvářely majestátní obraz. Bylo hanbou, že jen málokdo měl příležitost navštívit toto tajné místo, centrum arkanistického černého trhu. Nebylo náhodou, že má Hvězda tak blízké vztahy s Hornickými a montérskými odbory. Kde byly odbory legitimní tváří arkanistické organizace, Hvězda sloužila jako trh stejně jako středisko pro všechny pašerácké operace. V divadle nahoře se prováděl nespočet nezákonných obchodů a výměn dušokamů. Colettin medově sladký hlas jí sloužil stejně dobře k vyjednávání jako k výstupům. Po uzavření obchodu se zde dole odehrál transport zboží. Místo bylo připojeno k Malifauxským stokám a jen o pár mil dál je čekal na nádraží agent připravený propašovat zboží do vlaku a skrz trhlinu.
V síni již bylo půl tuctu Colettiných dívek kontrolujících náklad. Dušokamy nebyly jediným Cechem kontrolovaným zbožím. Touto podzemní cestou putovaly zbraně, magické artefakty, kuriozity z města a také kvalitní likéry, které obcházely cechovní daň na luxusní zboží. Jedna z žen přišla pomoci Colette s jejím vozíkem a připojila ho ke dvěma dalším. Byla to všední cesta, jakou prováděly stokrát, ale dnes Colette odjížděla na Zem dokončit transakci s důležitým klientem, při které Dr. Ramos nikomu jinému nemohl věřit.
"Postarej se o divadlo, Cassandro".
"Samosebou, Colette". Ty dvě se objaly a Cassandra si přála být na jejím místě, ne protože by jí skutečně záviděla, jak říkala, ale protože věděla, že tajná mise bude plná nesčetných nebezpečí a Colette DuBois byla důležitá jak pro svobodu, za kterou bojovali arkanisté, tak pro ni.
Skupina na Colettin pokyn vyrazila a brzo opustila velkolepou výzdobu sklepení Hvězdy vstupujíc do temných, vlkhých tunelů bludiště Malifauxských stok.
Cech nebyl schopen tyto stoky uhlídat, takže byly ideální pro pašování. Arkanistům trvalo měsíce, než se zorientovali v kroutícím se bludišti alespoň těch několika cest, které používali, a i tak se některé skupiny ztratily ve změti nekonečných tunelů. Původní předpoklad, že stoky odrážejí vzor ulic nahoře, takže je snadné najít a lapit lidi tunely používající, se ukázal jako mylný. Arkanisté dolovali pod Hvězdou několik dní, než konečně nalezli to, co se stalo střediskem jejich černého trhu. Hlavní inženýr projektu hlásil, že nad hlavní chodbou leží několik dalších kanálů, ale nikdo nevěděl jistě kolik. Cechovní pokusy odhalit průchody používané arkanisty byly zcela bezvýsledné.
Přestože jejich cíl byl jen pár mil daleko, prastaré stoky představovaly obtížný terén. Mnoho průchodů bylo zavalených a na několika místech musely ženy přebrodit špinavou vodu a držet si před tváří kapesník proti dusivému zápachu. Arkanisté nechtěli chodby opravovat, ačkoliv na to měli pracovníky, ze strachu, že by taková činnost mohla odhalit jejich nejcenější obchodní cestu. Ale přesto byly na nejhorší místa umístěna dřevěná prkna použitelná jako mosty přes páchnoucí vodu.
Když se skupina zastavila, aby překonala jeden takový proud, spadla odněkud zvýšky do jednoho z vozíků krysa. To však ženu tlačící vozík nepolekalo, třebaže se natáhla, aby škůdce odehnala. Jak se k hlodavci nakláněla, krysa syčela a obrátila na ní své červené oči. Než mohla zavolat na ostatní, převalila se přes ní vlna havěti, která se vynořila z malé trhliny nad její hlavou, jakoby tam praskla vodovodní trubka. Proud velkých krys srazil jak ji, tak její vozík do temných hlubin stoky. Proud byl rychlý a vozík naložený knihami se vysypal a byl slizkou vodou unášen pryč. Cenné a jedinečné knihy byly navždy ztraceny. Samotnou ženu proud unášel též. Její družky běžely podél kanálu a snažily se ječící dívku zachytit. Když jí konečně vytáhly z vody, byly půl míle od místa, kde spadla.
Colette si klekla vedle dívky a světlo její plynové lampy osvětlovalo její vystrašenou tvář. "Jsi v pořádku?", zeptala se starostlivě.
"Ten malej parchant mě kosnul…", zvedla dívka paži do světla. Z malé ranky netekla žádná krev, ale bublala v ní nezdravě černá tekutina. Celá paže byla černá jako uhlí, jakoby byla celá polámaná a potlučená. "Ó, bože, slečno DuBois?", zachvěla se dívka a Colette její paži rychle zakryla.
"Budeš v pořádku, Margaret. Vydrž. Vezmeme tě zpátky do Hvězdy". Aby dívku uklidnila, dodala: "V tom zatracenym světle je těžký něco poznat". Ale sama si nebyla příliš jistá.
Colettina slova byla přerušena dívčinou náhlou křečí. Zhroutila se na ruce a kolena a vyzvracela se. Z jejích úst a nosu se vyvalila černá tekutina. Dívčiny družky to v hrůze sledovaly a znepokojeně ustoupily. Dívku znovu sevřela křeč a ona se obrátila na záda, bezmocně hledíc na Colettu. Košili měla potřísněnu černou tekutinou a bolestivě se držela za břicho. Colette roztrhla košili a zjistila, že Margaretino břicho se změnilo v černou díru, její orgány a maso se slily v černou žluč.
Colette odskočila od dívky a očima prozkoumala chodby stok, kam až dosvítilo světlo lamp. "Běžte!", zakřičela.
Colettin výkřik probral dívky ze ztrnulého děsu. Se světly směřujícími před sebe běžely jak nejrychleji mohly, klouzaly kolem rohů a přeskakovaly kanály. Když dorazily k rohu, kde se rozsypal vůz, viděly vše zaplavené přívalem krys. Páchnoucí voda stok se změnila v nekonečný proud havěti, kde přes sebe lezly červi a brouci.
Přestože všechny dívky vynikaly jako tanečnice a akrobatky, žádná nebyla tak obratná jako Coletta, ani tak odvážná. Skočila doprostřed zrůdné masy a popadla z nezdravé hromady hlodavců pytel, zatřásla s ním, aby setřásla odpornou havěť, a během mrknutí oka byla zpátky mezi dívkami. "Jdeme!", pokynula. Vedla je a neztrácela čas opatrností, ale zatáčejíc za roh viděla, že jedna z dívek upadla. Vlna krys jí olizovala nohy a na její tváři se značil děs.
"Coletto!", zavolala dívka a její panika narůstala.
Colette otevřela zachráněný vak a s úlevou shledala, že se jí risk vyplatil, jelikož v něm byly vzácné dušekamy. Colette nebyla jen salóní kouzelnicí, jak všichni věřili. Jeden vyndala a zvedla nad hlavu. Z ruky jí vylétl záblesk magické energie, třpyt světla jakoby odráženého broušeným zrcadlem. Jako při triku ve svém vystoupení si Colette vyměnila s dívkou místo a na jejím místě zůstal obláček kouře. Když pohlédla na vystrašenou dívku rozvalenou na vlhké dlažbě, pobídla velitelským hlasem, který se nesl točitými chodbami stok, dívky znovu k běhu.
Ostatní prchaly za ní, zatímco Coletta čelila vlně blížící se havěti. Zvedla dušekam před sebe a rozdrtila ho v ruce, až z něj prudce vytryskl plamen. Oheň naplnil celý kanál a vyčistil chodbu od havěti, kterou se syčením pohltil.
Po záblesku hejno zmizelo, ale v temnotě slyšela cupitání dalších škůdců. Aby trik zopakovala a poskytla dívkám čas k útěku ze stok, sáhla znovu do vaku. Kámen, který vytáhla, byl hladký ve tvaru hrušky, nefasetovaný jako typický dušekam. Když naň pohlédla, viděla, že má podobu jantaru, jelikož hluboko v srdci kamene byl hmyz, možná pavouk. Navzdory zvláštnosti kamene v něm cítila důvěrně známou moc magie.
Slyšela cupitavý zvuk a vzápětí se před ní vynořilo hejno havěti. Zmáčkla kámen pokoušejíc se ho rozdrtit a použít moc uloženou uvnitř, ale nešlo to. Vzácná energie dušekamu ji však přesto naplnila. Tato moc ohnout osud jí zaplavila tělo a znovu se objevil plamen, který spálil hemžící se škůdce.
Kámen v její ruce zůstal plný. Zdálo se, že jeho síla je nevyčerpatelná, fontána neomezené moci, s jakou se nikdy nesetkala. Sáhla po té moci a nechala se jí naplnit, což jí umožnilo znovu vyvolat plamen, který by sežehl mor kolem ní.
Ačkoliv moc mohla být neomezená, její tělo ji nedokázalo vstřebat. Oheň uhasl a ona upadla vyčerpáním na zem. Malátně se snažila zdvihnout na ruce a kolena a ochable zvedla hlavu, sbírajíc sílu, aby pohlédla do temné chodby. Ze stínů zněl zlověstný smích.
"Usmálo se na tebe štěstí", ozval se podivně hrdelní mužský hlas. "Budeš mezi prvními, koho pohltí tento mor, mor, na který tento ani ostatní světy hned tak nezapomenou". V širokých stokách se hlas nesl dodaleka.
Ač slabá, neztratila Colette kousavý humor: "V klasické hře se padouch směje a hrdinka unikne".
"Ty neunikneš", pravil cizinec nepřirozeným hlasem, zároveň ostře vysokým a dunivě nízkým.
"Opravdu?", zeptala se Colette a ušklíbla se. Její hlas zesílil: "Není tu nic než kouř a zrcadla".
Komnata zaduněla zvířecím řevem muže v temnotách a příliv krys a hmyzu zesílil, aby pohltil Colettu DuBois, stále příliš slabou, než aby vstala. Hejno krys narazilo do zrcadla stojícího uprostřed chodby a to se rozbilo. Obraz Coletty v zrdcadle v okamžiku zmizel.
Zatímco stovky skleněných úlomků cinkaly na dlažbě, celá chodba upadla do temnoty.
Zatímco ranní slunce stoupalo na oblohu, síla Kirai Ankoku opouštěla, až se zhroutila do strouhy hluboko ve slumech, ale netušila kde. Byla příliš slabá, aby pokračovala v nářku, ale drobné kapky jejího pláče jí stále stékaly po tváři, kde smyly zbytky makeupu.
Neztratila jen vůli a sílu dále jít, ale samotnou vůli dále žít. Probudila se do nejkrásnějšího dne ve svém životě naplněném větší radostí a pohodlím, než kdy doufala najít, když opouštěla svou rodinu ve Třech kráovstvích, jen aby to vše v mžiku zmizelo.
Dešťová voda smíšená s odpadem obyvatel chudinských čtvrtí jí potřísnila tvář. Bylo jí to jedno. Byla zranitelná, ležela na zemi v temné části města. Nyní, se vzpomínkou na ty chvíle běžící jí znovu a znovu hlavou, si přála, aby neutíkala, ale nechala muže konat svou práci. Pozdvihla ruku k tváři a hleděla na zelený hadí prsten, tak velký pro její jemné prsty. Byl vším, na čem teď záleželo, jediné vlastnictví, které mělo nějakou cenu, větší než její život. Pokud by zemřela, vezme si ho do hrobu, slíbila si. Pokud by se někdo obtěžoval pohřbívat ji. Bylo pravděpodobnější, že si ho v této zločinecké čtvrti někdo vezme a jí nechá žít.
Sebrala poslední zbytky sil a převalila se na záda, načež si z krku sundala tenký řetízek. Zrak se jí rozmazal a její paže byly příliš těžké, když setřásala bezcennou tretku visící na něm a navlékala místo ní prsten. Znovu jej sevřela, a pak zastrčila hadí prsten za své světlé kimono, pokryté špínou z ulice a stoky stejně jako vlastními slzami a potem.
Mysl jí ochabla a ponořila se hlouběji do bezvědomí. Při omdlévání její poslední myšlenka patřila naději, že se už neprobudí. Prsten jí na krku bil, jakoby se ve směsi kovu a smaragdu skrývalo srdce.
Přestože byla stále naživu, její duše opustila její tělo. Její průhledná podoba vlála ve větru jako pára nad uhašenou svíčkou. Duše hleděla na dívku ležící dole na ulici, kterou z otevřených oken sledovali cizí lidé. Nikdo ji nepřišel na pomoc. Někdo by jí mohl ublížit, ale oddělená duše věděla, že na tom už nezáleží. Pro ní byla důležitá jen jedna věc. Ikiryo, duše Kirai Ankoku, letěla vysoko nad Malifaux a začala hledat ty, kteří toto zvěrstvo spáchali.
Dosáhla éteru oddělujícího hmotné světy známé lidem, zdroj své moci, a domov nesmírných duchů. Jako prosté gesto své silné vůle vytáhla několik slabších duchů, tak starých, že měli už jen malé ponětí o svých dávných životech a o světě živých. Ikiryo jich zhmotnila pět, uzamkla je v hmotném světě, ale jelikož jejich těla toužila zmizet zpět do podoby duchů éteru, kam patřili, hmota jejich těl se přelévala jako mlha v poledním slunci. Ale ona je držela na místě a nařídila jim vyhledat muže zodpovědné za to, co se jí stalo… co se stalo Kirai.
Duchové seišini se neochotně potulovali úzkými uličkami města sledujíce svou kořist, neviditelní se snažili dokončit své mise, aby mohli být propuštěni a znovu zapomenuti.
Prvními, které objevili, byli dva bývalí strážníci vracející se ze setkání u Kyče a gongu. Albert McDonnell pokyvoval svou zkrvavenou paží, zatímco druhý se smál jeho neštěstí a cinkal penězi v malém váčku visícím mu u pasu.
"Skoro mi usek ruku", naříkal McDonnell, když zatáčeli na Cascyllský bulvár.
"Ale, to se zahojí. Přestaň skuhrat a usměj se. Zfušovaná práce a stejně jsme dostali peníze. To neni zlý".
"Potřebuju víc. A potřebuju cechovní šeky, ne pár drobnejch. Uživit se je čim dál tim těžší a ty to víš. Nájemný svaly jsou dneska běžnej artikl a každej viní blázny s pistolí…"
Svou řeč nikdy nedořekl. Nikdy už neřekl další slovo. Před dvěma muži stála krásná žena, soudě podle jejího útlého těla a pevnému postoji dívka pro vyšší třídy. Paže měla roztažené a široké rukávy bílého kimona jí spadaly k pasu. Měla na sobě orientální alabastrovou masku postrádající lidské rysy krom úzkých štěrbin pro oči. Vypadala průhledně, jakoby se před dvěma muži právě zhmotnila, spodní část těla se ztrácela v několika vrstvách kimona, které vlály ve větru, jenž nevanul.
Zjevila se před nimi Onryo a oni na ní sotva pohlédli s otevřenými ústy a široce rozevřenýma očima.
Z hrdla se jí vydralo vytí a paže vyšlehly kuředu. Navzdory mezeře čtyř kroků byl McDonnel odhozen čirou zhmotnělou nenávistí, rána mu vyrazila dech a jeho klobouk se odvalil stranou zachycen duchovním závanem. Vylétla a druhý žodlnéř uskočil ve snaze uniknout křiče hrůzou. Onryo se naň vrhla a zabodla mu své ostré nehty do zad, čímž ho srazila na zem. Dopadla na něj, trhala mu kůži a křičela nenávistí. Když jeho tělo ztuhlo a pod ním se rozlévala louže krve, její maskovaná tvář se zvedla k McDonnellovi uhánějícímu pryč. Pařáty se jí zaleskly ve světle dopadajícím mezi budovy a hruď se jí nadmula nádechem, přestože nemusela dýchat.
McDonnell zaječel a zakryl si tvář dlaněmi, když během úderu srdce překonala vzdálenost mezi nimi.
Byla tam Ikiryo a zabránila Onryo splnit svůj cíl. Chytila Onryo, která šíleně ječela a vzpínala se, aby jí bylo umožněno zničit toho muže, její hněv byl nesmírný a nezřízený. Ale Ikiryo byla silná a jednou rukou bránila roztrhání viníka. Druhou rukou našla mužovo hrdlo a sevřela jej na zemi, zatímco on do ní neúčině tloukl. Ikyrio popadla ruku Onrya a natáhla její ukazováček jako pero. Nebožák křičel utrpením, když mu napsala nataženým prstem na čelo složitý symbol.
Dále divoce křičel, když použila Onryin prst jako skalpel, rozřízla mu vestu a košili, a pak kůži trupu. Odřezávala vrstvu po vrstvě, dokud neodkryla srdce. Ale nenechala ho zemřít. Nakonec Ikiryo uvolnila Onryo, která odložila masku, aby odhalila tvář zkroucenou utrpením z odepřené pomsty za něco, s čím McDonnell neměl co do činění. Na tom nezáleželo. Vyrvala mu bijící srdce z hrudi a zpřetrhala tepny.
O pár hodin později hleděl funebrák Nikodém na dvě těla a skrýval svůj zájem před šerifem smrti a dvěma lovci čarodějnic prohledávajících ostatky. Nadal na sobě znát zvědavost, která mu vzrušovala mysl, zatímco probírali výslechy několika očitých svědků.
Nikdo v této části města pochopitelně nepřišel mužům na pomoc. Ale každá zpráva o této dvojité vraždě byla zlověstnější, jelikož všichni svědkové se shodli, že muži byli napadeni neviditelnými přízraky. Pokud by nebylo krve a rozházených orgánů, nikdo by od pohledu neřekl, že oběti nebyly šílené a nebojovaly se vzduchem.
Cechovní důstojníci diskutovali nad možností tajemného vraha.
Nikodém se tiše zasmál jejich prosté snaze porozumět tomu, co bylo jemu jasné.
Čekali na učence, který rozluští znaky na hlavách obou mužů. Sražená krev byla odstraněna a maso uloženo na místo. Každý muž měl na čele jiný znak.
Seišin nalezl třetího muže, který informoval útočníky o místě pobytu Kirai, a ohlásil ho Ikiryo. Ta slétla na budovu, kde pracoval, nedbaje na zločiny, jichž byl součástí. Ve skutečnosti věřil, že je baštou zákonnosti ve světě naplněném anarchií a zločiností, že svědomitě, bez stížností či otázek vykonává svou práci. Neměl tušení, kdo byla Kirai Ankoku, dokud nepřišel rozkaz najít její bydliště, a on okamžitě zadal zástupci Reynoldsovi, dalšímu strážníkovi, úkol vystopovat jí.
Zde pracoval, jen úředník starající se o svou práci. Ikiryo prolétla cechovními kancelářemi tiše a neviděna. Čekala, dokud nezůstane sám v zadní místnosti, kde ukládal papíry a tajemné knihy na své řádné místo. Pak Ikiryo zavřela dveře.
Místnost byla v nejvnitřnější části budovy a neměla okna, která by vpustila denní světlo. Svíčky osvětlující pracoviště se zakomíhaly ve větru, ač do zavřené místnosti se žádný vítr nemohl dostat. Zmateně vzhlédl od svého papírování, ale neznepokojoval se, neboť pracoval v srdci největší cechovní budovy v Malifaux, patrně nejbezpečnějším místě na celém světě.
Vzduch zhoustl a na čele mu vyrašil pot, pocítil, že sotva může dýchat. Věděl, že něco je špatně. Zvedl před sebe svíci a rukou stínil její plamen, aby nezhasl.
Když se blížil ke dveřím dychtivý opustit dusnou místnost, vynořila se před ním temná postava osvětlená světlem svíčky. Byla to vysoká žena, stará a ohnutá s ostrými rysy a očima skrytýma pod kápí. Usmála se a ukázala řadu ostrých zubů. Zvedla velkou lucernu obalenou rýžovým papírem, a ta náhle zaplála a oba je osvětlila.
"Byl si zlobivý", pravila Datsue-Ba. "Přišla jsem zvážit tvé hříchy s tvou povahou".
Při snaze ustoupit zakopl a plazil se pryč od děsivé ženštiny, která nějak pronikla do nejvnitřnějších komnat cechovních kanceláří. Před smějící se tvář zvedla malý nůž.
"Nehřešil jsem, jsem dobrý muž", zaskuhral.
Zachechtala se nízkým, suchým smíchem. "Ach, to říkají všichni. Pak se tedy nemáš čeho bát".
Rozřezala mu oblečení. Snažil se zápasit, ale ona jakoby si toho ani nevšímala a bez námahy ho držela na zemi. Rány snažící se odvrátit útok ignorovala a při práci si tiše pobroukávala. Odřízla tenkou vrstvu kůže a jeho křik nabral vyšší tón. Chirurgicky sloupla další a další vrstvy, dokud se mu křik nezadrhl v hrdle. Později ani nevěděl, že zemřel na udušení vlastní krví.
Strážníci a úředníci bili na dveře, aby mu pomohli, ale ty odolaly vší jejich námaze. Až přišel poslední úder do dřeva, a ony vlétly do místnosti vyraženy z pantů, jakoby jejich otevření nikdy nic nebránilo.
Mužův křik utichl o pár minut dříve a nikdo se neodvážil do temné místnosti vstoupit. Až když byli všichni ozbrojeni lampami a měli připravené zbraně, vstoupili, aby našli muže, nahého a staženého s krví rozlitou všude kolem. Hruď měl otevřenou a bylo vidět, že měl odstraněné srdce.
Na hlavě měl vyryt složitý znak v japonštině.
Z místnosti nebyl jiný východ krom pevných dveří, které byly vyraženy. Nebylo možné tam najít jinou osobu.
Nikodém byl povolán postarat se o ostatky a sledal zábavné, že při každé další smrti, tak podivné a tajemné a zjevně díle něčeho nadpřirozeného, byli přivoláni jen o úroveň vyšší vyšetřovatelé. Ne Spravedlnost. Ne madam Criid. Povolali vyšší strážníky, aby se drbali na hlavách a diskutovali o významu japonského symbolu, který neznali. Jelikož si vybral japonského válečníka jako svého oblíbeného oživeného vojáka, věděl, co znamená znak na mužově hlavě.
Znamenal: "Zúčtování".
Čtvrtý muž, kterého Ikiryo chtěla, byl Reynolds, muž, který ji sledoval té noci ke Kýči a gongu a ohlásil její bydliště tomu, kdo ji chtěl mrtvou.
Nyní bylo pozdní odpoledne a on dokončoval své povinnosti, aniž by myslel na svou práci týkající se sledování pouhé dívky, prostitutky, a jak může být spojena s bujícími zvěstmi týkajícími se těch tajuplných smrtí. Takové věci zajímaly a zároveň znepokojovaly, ale život v Malifaux měl na podobné události znecitlivující účinek.
Když kráčel ke stájím za cechovními kancelářemi, vrhli se naň z temné oblohy dvě šikome, velké netopýří nestvůry s dlouhými zuby. Jednu chvíli si nepřítomně pohvizdoval a v další zoufale křičel, jak ho ty dvě zvedly do vzduchu a trhaly kusy masa dychtíce se jím nakrmit. Bojovaly o něj a Ikiryo zůstávala poblíž udržujíc v něm jeho duši, odmítajíc nechat ho zemřít.
Když už nemohl více snést, propustila Ikiryo dvě obludy a jeho tělo, nepřirozeně udržované při životě, dopadlo zpět na zem. Polámané kosti prosvítaly přes chybějící maso.
Ikiryo se nad ním sklonila. Necítil paže, což bylo pochopitelné, jelikož byly polámané a chyběla na nich většina masa. Ani nedýchal, ale věděl, že je něco špatně, když se pokoušel křičet, ale neunikl ani vzdech. Oči mu těkaly strachem a bolestí. Její paže mu otevřely hruď a vyňaly srdce, a on tu hrůzu sledoval. Nechala jeho mysl zemřít, tak jako zbytky jeho zničeného těla.
Nalezli ho krátce po té a mysleli si, že byl napaden a zabit něčím tělesnějším, než chirurgicky rozřezané předchozí mrtvoly toho dne. Nezůstalo z něj mnoho krom obrané kostry a mastných skvrn kolem, o které nejevil zájem ani hmyz. Precizně vyrytý symbol na čele ho však označoval za čtvrtou oběť.
Slunce spočívalo na obzoru a Kirai se pohnula, probouzejíc se ve strouze, kam v bezvědomí spadla. Bylo pozoruhodné, že ji nikdo neobtěžoval, přestože strávila celý den na ulici s kimonem sotva zakrývajícím její jinak nahé tělo.
Myšlenka na Ikiryo byla jen rychle vyprchávajícím snem. Věřila, že to bylo vše, jen přání odplaty, kterou není schopna vykonat.
Ona ji však viděla a věděla, že netouží žít. Pomsta vypadala pro někoho tak malého a slabého nedosažitelně. Její duše Ikiryo však měla se dvěma muži zodpovědnými za hloubu jejího utrpení své plány. Pokud Kirai přežije den, její duše přísahala, že osobně navštíví kapitána a odvede ho do pekla.
Dopadnout posledního viníka bude nejtěžší, neboť byl mocný a neustále obklopený silnými uživateli magických umění. Ale ona bude přesto usilovat o pomstu za zločiny spáchané proti mladé dívce, která vstala z dlážděného chodníku a neochotně se vlekla do boudy pro služebné za guvernérovým domem.
Jak kráčel úzkými chodbami pod prastarou budovou cechovních kanceláří, neztrácel strážník čas prohlížením podivných kobek, které prý kdysi sloužily všudypřítomným nezrozeným k mučení. Použití Cechem nebylo zcela nepodobné, jelikož tyto kobky sloužily jako cely před konečným soudem, a přestože strážník jeho hodnosti nemohl zvěst potvrdit, hloubější části katakomb prý hostily jiné vězně, lidské i odlišné. Když se ptal, popravčí se zasmál a strážníkovi sdělil, že nikoho ve sklepích nenechá čekat dlouho.
Když zahnul za roh hluboko pod kancelářemi locvů čarodějnic, nalezl guvernéra a rychle si stoupl za dva další strážníky, aniž by si všiml jejich naléhavého výrazu nabádajícímu k vyčkání. Udýchaně zvolal: "Pane, je tu záležitost vyžadující vaši pozornost". Příliš pozdě si uvědomil, že přerušil guvernérův křik na kapitána Gideona přivázaného za zpevněnými dveřmi cely. Strážník se hluboce uklonil a čekal na guvernérovu odpověď.
Lovci čarodějnic měli dřevěné dveře, nyní temně šedé věkem, očarované, aby odolaly jakékoli síle, hrubé i magické, kterou by mohl odsouzenec použít k útěku. Bylo to temné, chladné místo, vybudované tak, aby vymýtilo jakékoliv myšlenky na naději či spásu. Monolitické zdi a kované závory zvyšovaly atmosféru nevyhnutelné zkázy a dlouhé, kroutící se chodby přinášly ozvěnu podivných zvuků podbarvujících guvernérova slova. Strážník si tiše spílal, že jej tak náhle přerušil, přestože jeho záležitost měla vysokou naléhavost, když dostal rozkaz od samotné Spravedlnosti.
Guvernér na něj pohlédl jako na obtížný hmyz a dále si ho nevšímal. Strážník pomalu ustoupil, zatímco se guvernér obrátil zpět k původnímu kapitánovi. "Nemyslete si, že se mnou budete mluvit nadřazeně, kapitáne", pokračoval. "Nejsem ničí podřízený a vy nejste v postavení, abyste mohl klást požadavky".
"Splnil jsem svou část dohody", odpověděl tiše Gideon. "Dohodli jsme se…"
Guvernér vyštěkl: "Naše dohoda nezahrnovala smrt mého jediného syna, ty zatracený osle!"
"Nikdy jste nezmínil spojení, které s dívkou měl. Při všem našem plánování vraždy", pravil zdůrazňuje guvernérovo zapojení tak, aby ho všichni strážníci slyšeli, "jste mě na to měl připravit. Smrt vašeho syna padá na vaši hlavu stejně jako na mou".
Guvernér vstoupil do cely a vrazil Gideonovi facku. Rána vězně srazila dozadu, a přestože Gideon zoufale toužil bojovat, neudělal nic. "Nemysli si, že to hodíš na mě", řekl guvernér se zaťatými zuby. "Ráno se zhoupneš u Bezejmenného". Guvernér promluvil s konečností, která neumožňovala protestů. Kývl na strážníka a společně opustili celu.
Gideon přiskočil k těžkým dveřím, které se s bouchnutím zavřely. "Má žena potřebuje peníze, guvernére", zařval srkz mřížku. "Musíš splnit svojí část dohody, ty hajzle!"
Guvernér se naklonil k malému otvoru a otevřel ho, aby na Gideona viděl. "O jaké dohodě to mluvíš?", zeptal se.
"Neopovažujte se. Měli jsme dohodu. Všechno jsem zahodil kvůli vám a vašemu plánu. Má rodina to potřebuje. Souhlasil jste".
Guvernér se usmál. "Kapitáne Gideone. Očití svědkové ohlásili, že dívka utekla z balkónu. Z balkónu pokoje, ve kterém jste zavraždil mého syna".
"Zabil jsem jí", pravil Gideon sebejistě. "Po té jsem jí našel a zabil".
"A její tělo? Kde jste ho nechal?"
"Ve vašem domě. Je ve vašem domě. Ve svém pokoji".
Guvernér se sadisticky usmál. "Jsem poctivý člověk, takže vám dám čas do rána to dokázat".
"Pusťte mě ven a já to rád dokážu".
"Hmm. To bude problém, že?", pravil guvernér a zaklapl kovovou desku na místo.
Gideon zařval: "Dlužíte mi to. Dal jsem vám všechno. Vycvičil ty muže. Pomohl získat město. Jsem věrný kapitán vaší stráže. Má žena…"
"Kapitán", vykřikl guvernér nazpět. "Nejste kapitán mé stráže. Jste jen ubohý žoldák. Zoufalý, žalostný. Samosebou pošlu váš majetek na Zem vaší ženě", prohlásl, obraceje se podrážděně ke strážníkovi, který ho přerušil: "Co je?"
"Pane", začal nervózně. "Paní, ehm, tedy, Spravedlnost, myslím, a šerifové smrti žádají karanténí stráž v trhlině a časově neomezené pozastavení všech vlaků z města", vysvětlil strážník rozrušeně.
Guvernér odpověděl chladně, hledě stranou na dvěře cely s koutkem úst zdviženým v úšklebku. "Krátký výpadek zásobování uměle zvýší tržní cenu dušekamů", pravil. "Ale krátký výpadek je vše, co budu tolerovat. Chci, aby byl ten mor potlačen dřív, než se z něj stane přítěž". Hlasitěji, aby ho Gideon určitě slyšel, dodal: "Tak tedy vlaky nepojedou".
"Uvidíme se v pekle!", zaječel Gideon z cely, zatímco guvernér pokynul ostatním k odchodu. "Slyšíš mě? Budu na tebe v pekle čekat!", zněly Gideonovy kletby za guvernérem.
"Paní hlásí, že je to nemoc, ne práce oživovačů, proto žádá zapojení lovců čarodějnic, aby problém prozkoumali", pokračoval mladý strážník, viditelně otřesen tím, čeho byl svědkem. Věděl, že pro něj bude dobré, aby na celou scénu zapomněl.
"Lovce čarodějnic? Má podezření na kouzelníky? Proč?", zeptal se guvernér.
"Omlouvám se, pane, ale nedostal jsem plné hlášení. Pouze mě nabádala, abych tuto zprávu doručil co nejrychleji. Slyšel jsem však její rozmluvu se Soudcem, pane. Jen proto, že jsem stál vedle, neměl jsem v úmyslu poslouchat".
"Ano, pokračuj. Cos slyšel?", zeptal se guvernér netrpělivě.
"Že tato nemoc je extrémně silná a nechápou, jak může nakazit osobu a projevit se během pouhých minut a nikoli dní. Proto si Spravedlnost myslí, že je to nový trik oživovačů. Soudci jsem však rozuměl špatně, pane. Přes svůj šátek dost mumlal".
"Jeho tvář je částečně shnilá", prohlásil guvernér věcně, strážníka to přesto polekalo. "Co si myslíte, že říkal?"
"Možná našli něco nového. Nemoc se šíří kousnutím nějakého zvířete, tím si byl jist. A jakýkoliv člověk, který se dostal do kontaktu s těmito zvířaty, krysami či nějakými brouky, byl podle něj nakažen. Ale", zaváhal strážník a znepokojeně polkl, "Soudce sám se těla dotkl a obrátil ho. Nevypadal, že by měl obavy".
Guvernér se usmál. "Soudce je odolnější než ostatní", pravil. Vstoupili na cihlové schody a guvernér děl: "Takže proč lovci čarodějnic?"
"Mezi nemocnými a mrtvými byl spatřen podivný muž. Byl prý viděn několikrát a neměl známky nemoci. Byli rozesláni šerifové smrti, aby ho přivedli k výslechu, ale Spravedlnost si myslí, že je to něco jiného, než čemu jsme čelili dříve. Myslí si, že je v tom něco magičtějšího a lovci čarodějnic by na to mohli vrhnout lepší světlo".
Guvernér vedl mladíka do vnitřních kanceláří Sonnie Criid, hlavy sekce lovců čarodějnic, a ten vypadal stále nervózněji a vzrušeněji. Když den začal, nedokázal si představit, že stane v blízkosti Soudce a Spravedlnosti zkoumajících místo zločinu, podá hlášení guvernérovi a navíc se setká s legendární Sonniou Criid. Oči se mu rozšířily, když ho guvernér rázně vedl kolem množství vědců a lovců bádajících nad různými úkoly.
Když však vstoupili do její soukromé studovny, byl zklamán tím, že byla temná a prázdná, krom různých roztroušených artefaktů a tajemných přístrojů ležících na hromadách knih náhodně rozházených po místnosti, nebo i pod nimi.
Guvernér zatnul pěsti a zavrčel: "Criid. Criid. Kde si myslíš, že jsi?". Zjevně znepokojen, že není ve své kanceláři, si stoupl k jejímu stolu a začal si prohlížet velké kusy pergamenu. Strážník se naklonil blíž, aby viděl. Na stole bylo mnoho listů papíru, všechny pokreslené náčrtky hadů.
Guvernér se obrátil na strážníka a přikázal: "Řekni Spravedlnosti, že toto je stíhání, a to je něco, v čem jsme dobří. Namalujte portrét a vylepte ho v ulicích. Jakýkoli jedinec, který ho vzdáleně připomíná, ať je zastřelen na potkání. Přeci jen, máme povinnost vypravit ty vlaky podle plánu". Pokračoval hledě na rukopisy a náčrty na stole madam Criid. "Odchod", pravil, když zvedal další list pergamenu pokrytý obrazy svinutého hada. Strážník vedle překrývajících se náčrtů zahlédl slova 'Kythera' a 'Tombers'. Viděl, že guvernér zvedl jeden pergamen a pečlivě ho studoval. Byl to obraz hvězdné oblohy s jednou velkou rudou hvězdou ve středu. "Criid", zašeptal si pro sebe. "Co si myslíš, že děláš?"
Gideon se nákazy bát nemusel. Že skončí na šibenici věděl ve stejné chvíli, kdy viděl umírat guvernérova syna. Dokázal by guvernérovu hněvu po ztrátě syna odolat někdo jako Viktor Ramos nebo proslulý Seamus? I kdyby ano, tito titáni by byli v těžké pozici. On odhodlaně a se ctí postupoval hodnostmi. A teď? Teď nebyl nic. Neměl zdroje ani spojence nutné k útěku před malifauxským tyranem. Je ironií, že jeho život, který přinášel obyvatelům Malifaux zákon a pořádek, který pravidelně pro ostatní riskoval, skončí na Viselcově stromě.
V těchto posledních dnech, sám v útrobách nejstřeženějších kobek v Malifaux, Gideon zjistil, co odloučení spolu s vědomím smrti může s člověkem udělat. Nemohl spát bez toho, aby ho ve snech pronásledoval pohled guvernérova mrtvého syna a křik jeho milenky. Byly to však její oči, které v jeho myšlenkách převládaly a budily ho ze snů. Jeho oči se jen na okamžik střetly s jejímy, než zmizela z toho balkónu do matného ranního světla. V jejích očich viděl nekonečný smutek. Přestože ti dva proň byli jen dětmi, byli víc než mladí milenci hledající potěšení v tělesném svazku. Její pohled vyjadřoval nejhlubší ztrátu, Francis přestavoval její jedinou naději a jedinou touhu. Bez něj neztratila jen druha, ale zemřela s ním i její vůle. Přemýšlel o své vlastní ženě na Zemi a o zoufalství, které ji přepadne, až se dozví zprávy o něm, svém choti, a zda ty zprávy vůbec dostane.
Je pravda, že tu dívku snadno vystopoval do její komůrky v guvernérově panství. Vrhla se na něj s dlouhými zahradnickými nůžkami, jedinou zbraní, kterou měla, a on ji snadno odzbrojil. Vzlykala a tloukla ho do tváře a hrudi, vědoma si marnosti útoků na zoceleného a cvičeného muže. Nesmál se jí. Nevysmíval. Bylo mu jí líto, neboť znal její muka, které cítila ve svém odloučení od milovaného muže. Cítil to také, ke své rodině, kterou doufal zachránit. Ale jeho naděje zhasla.
"Zabiju tě!", vyštěkla. Drápala ho a bila. Tyto slaboučké rány vydržel. Viděl její utrpení a cítil ho v sobě, protože tento žal jí způsobil on. Mezi křikem vzlykala, dokud ji nakonec, přemožena žalem a vztekem, nepřemohly city a fyzická námaha, a ona nesevřela klopy Gideonovy uniformy. "Nenávidím tě", štkala stále dokola držíc muže, který zabil jedinou osobu, co dávala jejímu životu nějaký smysl.
Odtáhl jí ruce ze svého límce jak jemně jen dokázal a ona se zhroutila, spadnuvši na kostkovaný otoman za sebou. Stále vzlykajíc, znovu zvedla zahradnické nůžky a rozevřela je před sebou. Jejich čepele byly více než dvě stopy dlouhé a ostré jako jeho šavle. Prohlížela si nástroj a on přemýšlel, zda by se dokázala nabodnout dost silně, aby svůj život ukončila rychle. Pochyboval o tom. Zostuzení sebevraždou bylo nesnesitelné, pomyslel si. On jí do tohoto stavu dostal a potřeboval dokončit dohodu, ať už jakkoli odpornou.
"Zabiješ mě?", zeptala se a hruď se jí dmula.
Zvedl pistoli a natáhl ji. Ani nemrkla, ale hleděla naň skrz hlaveň, přímo do jeho očí. Zamířil tak, aby ji zabil čistě a bezbolestně. Ale kohoutek zmáčknout nedokázal. Ty oči sálaly bolestí a utrpením a on dokázal vidět jen vlastní ženu, jak tu sedí a bezmocně vzlyká ze ztráty milovaného muže. Zničil část její duše.
Dlouho si ji prohlížel a hloubal o vlastním životě a muži, kterým se stal. Přemýšlel, co by řekla jeho žena tomu, jaký je teď.
"Udělej to", řekla, náhle rozzlobená jeho váháním. Potřebovala útěchu smrti. Vítala ji. "Prosím. Prosím, udělej to. Ukonči, cos začal". Už nedokázala snášet žití.
"Nemůžu", zašeptal. "Je mi líto".
Zavyla bolestí, nenávistí a zoufalstvím. Začala prosit, aby ji zabil.
"Je mi líto", řekl znovu a obrátil se k odchodu. "Pokud to něco znamená", prohodil přes rameno, "vy víte, že jsem také mrtvý". Odložil svou pistoli, nabitou a nataženou, u vchodu do její malé místnůstky. Zhroutila se bolestí a její pláč ho pronásledoval. Byl si jist, že přestože její život neukončil, ona to udělá. Jeho zbraní to bude bezbolestné.
Co ho mrazilo byla definitivnost v jejích soudících očích. Spíše než se zoufalstvím a nářkem nad ztrátou milovaného naň hleděla nespoutaným odporem, který neviděl u nikoho tak mladého a plného žalu. Byla to chladná jistota, že dívka, kterou nalezl na guvernérově půdě, bude ta, kdo s ním skoncuje. V jeho cele, zde, s příslibem katovské oprátky příštího rána, si byl stále jist, že to bude ona, kdo nějak ukončí jeho život.
Hluboko pod zemí a bez pochodně či lampy osvětlující celu dumal Gideon o nadcházejícím osudu. Temnota ho neuklidňovala ani ho nepovzbuzovala ke spánku. Místo toho ho sužovala velká úzkost, která naplňovala jeho mysl horečnou činností. V temnotě se mu začaly zhmotňovat stíny, nezřetelné a vzdálené. V nich vynikaly dvě oči, které ho upřeně pozorovaly.
"Přišla sis pro mě", pravil Gideon šeptem.
Gideon věděl, že ty slabě zářící koule jsou mandlovýma očima té dívky. Byl v nich stejný smutek, stejná nevyhnutelnost. Viděl ty soudící oči stokrát, než ji opustil. Jak hleděl do zářících kruhů, zhmotnil se kolem nich přízračný duch připomínající parodii na Kiraino tělo. Byly tu oči, ale tělo bylo pokřivené žalem a šílenstvím. Věděl, co viděl za těma očima. Byl to duch schopný takové nenávisti a zášti, jakou si předtím nedokázal ani představit. Zhmotnil se z obrovského zoufalství její nečisté touhy po pomstě.
Pravil do stínů: "Tak ses sama zabila? Zabila ses mou zbraní, Kirai Ankoku?" Stín neodpověděl. Ani nedal najevo, zda mu rozuměl.
Matné světlo očí se zvýšilo a přísvit osvětlil vnitřek Gideonovy cely zaháněje temnotu, jež ho obklopovala. Světlo však neosvítilo chladné kamenné zdi nebo železnou závoru, ale místo toho se cela skládala z vnitřních orgánů. Malta mezi cihlami byla zalitá krví proudící jakoby z hlubokých ran a mříže se neleskly matným černým kovem, ale byly chladně růžové jako lidké vnitřnosti chvějící se jako zaživa. Komnata pravidelně tepala, jakoby to byl živý tvor s obludným bijícím srdcem.
Nejděsivější byla podlaha naplněná hromadou zmasakrovaných těl, stále se svíjejících, odmítajících přijmout ztrátu svého života. Znetvořené údy slepě chňapaly naprázdno ve vzduchu, zatímco useknuté nohy slabě kopaly do orgánů svíjejících se na hromadě. Znetvořená hlava visela na šlachách trčících z rány na krku a její rty se pohybovaly v náznaku řeči, nebo možná lapaly po dechu, který potřebobovaly zaživa. Prázdné oči se pomalu kroutily v lebce a bez mrknutí naň zíraly. Gideon zaječel hrůzou, když tento obraz spatřil, a zoufale hmatal po zdech ve snaze uniknout. Přestože bylo světlo přízraku matné, horko v cele ho rychle přemohlo a šaty mu zvlhly potem. Hluboko v nitru kobek lovců čarodějnic na jeho křik neodpověděla žádná stráž. Nepřišla žádná spása. Nedostalo se mu odpovědi na jeho žebrání o milost.
Duch se před ním vznášel a nevinně se smál. Natáhly se k němu nehmotné ruce, nejasné a průhledné. Jako prach ve slunečních paprscích se natáhly a dotkly jeho tváře, což ho zmrazilo. Přitom spatřil Kirainy myšlenky a city zaplavující jeho vlastní. Pomalu to začalo trhat jeho kůži. Ale sotva to cítil, jelikož citová bolest Kirai daleko překonávala tato fyzická muka. Stále s nevinným úsměvem, jakoby k němu nechoval žádnou zášť, se duch naklonil blíž a políbil ho na čelo. V jeho mysli se vynořila slova, jakoby mluvil pro sebe, ale byla to ona, Ikiryo, jak si náhle uvědomil. "Za své hříchy proti mě sis vysloužil nekonečnou bolest", pravila. "Tělesná bolest je jen začátek tvého utrpení".
Gideon sebral poslední sebekontrolu a odvahu. "Nebyl jsem sám", řekl v bolestech a duch se zastavil. Gideon pravil: "Guvernér", než duchovy průhledné pařáty sevřely jeho tělo a odtrhly ho od zdi. Zvedly ho a obrátily, aby se znovu podíval do těch očí. Duch na něj shlížel a oči mu pronikaly do samotné duše. Přízrak ho pak hodil na zem. Zkrvavené ruce dychtivě chňapaly po těle těšíce se, až se k nim připojí v jejich utrpení. Duch se chvíil vznášel nad ním, než klesl vykonat konečnou pomstu.
Od doby, kdy lovci čarodějnic stavbu zabrali, z vězení nikdo neunikl. Ani nejmocnější kouzelníci, kteří tu byli drženi, s velkou magickou mocí nedokázali překonat železné závory a silné zdi. Přestože Gideonovo bolestivé vytí znělo celé hodiny nocí, bylo jeho tělo nalezeno až ráno, když pro něj přišel kat. Nebyla tu ani známka po vrahově příchodu či odchodu, jediným důkazem byl samotný čin. Gideonovo tělo bylo v příšerném stavu. Lavice jeho cely byla rozštípaná na třísky a tyto třísky byly použity na sešpendlení vrstev jeho rozřezaného těla. Jeho ústa byla šieroce otevřená v nekonečném výkřiku, nyní ztichlá. Jeho ztuhlé oči rovněž mluvily o strachu a bolesti a touze po konci muk.
Přes celé čelo měl do kůže vyrytý znak v písmu Tří království.
Po té, co kat uklidnil žaludek, vyklopýtal z cely, aby odnesl zprávu důstojníkům Cechu.
Zbytky gremliní boudy jasně plály a osvětlovaly noc. Ve stínu velkého mechem obrostlého stromu si Ortégovci zbudovali tábor. Jako vždy vedla skupinu Perdita a její jedinečné nadání s revolvery a rychlé myšlení z ní činily výjimečného vůdce. "Jak ti gremlini dokážou přežít je mi záhadou", prohodil Santiago, když se skupina sesedla na pařezy.
"Jo, bylo by to snažší, kdyby si to zapálili sami", připojil se k rozhovoru Niňo a zasmál se ukazuje na malou chatrč, která se zřítila pohlcena ohněm.
Ve světle ochabujících plamenů skupina studovala mapu rozloženou na pařezu. Ukazovala cestu bažinou používanou horníky stejně jako místa, kde se odehrály gremliní nájezdy. Gremlini přednedávnem ukázali alarmující a rostoucí zájem o dušekamy. Sami nebyli schopni dušekamy dolovat, proto napadali karavany na cestách podél bažiny.
Perdita ukázala na bod na mapě. "Jsme zhruba tady", pravila. "Zatím jsme se o gremliny nezajímali, nebyli důležitý, ale věci se měněj. Když guvernér zavřel severní cesty, dostali jsme hlášení o gremliních nájezdech na ně".
Santiago vyplivl svůj žvýkací tabák. "Ne, to museli bejt ty malý nefilimové, než začnou růst. Lilitiny děcka. Gremlini jsou hloupější než pytel sraček".
"Něco se změnilo. Je tam klanovej vůdce, kterej je zorganizoval, ozbrojil je. Máme dost hlášení o malejch nájezdech tohohle velkýho 'šéfa', ještě před incidentem v Kytheře. Ale teď s tim musíme něco udělat".
Francisco přikývl. "Nájezd na poslední karavanu. Zmizelo něco kromě jídla a pušek?"
"Si. To je ta potíž. Nechali tam spoustu zásob, ale sebrali dušekamy. Došlo i k několika nájezdům na Mokřinu".
Niňo, stojící mezi dalšími mladými rekruty poněkud stranou od svých příbuzných, náhle vypískl: "Dušekamy? Na co je gremlini potřebujou?"
"To právě musíme zjistit. Klanovej vůdce bude uprostřed největší tlupy gremlinů. Musíme je najít a rozehnat".
"No problemo", pravil Niňo. "Co řikáš, Santiago? Pět šeků, že dostanu velkýho gremliního šéfa dřív než ty".
"Nepodceňujte ty tvory, hoši. Tohle se může velice rychle posrat", varoval je Francisco vydechuje kouř doutníku.
Právě v tu chvíli je vylekalo tiché zasupění v temnotě a malý kanec dloubl svým klem Niňovi do nohy. Než si Niňo vůbec uvědomil, co se děje, Perdita vytasila revolver a prase zastřelila. Udělala to rychleji, než si Niňo vůbec všiml nepřítele. "Vstávat!", zakřičela, zatímco se celá bažina probudila křikem a střelbou. Avšak než ostatní stačili vytasit zbraně, vpadl do tábora obří kanec, téměř velikosti vzrostlého býka. Jeho obrovské kly se zabodly do bránice jednoho z nováčků a odhodily ho do temnoty. Kance se za štětiny na hřbetě zoufale držel drobný gremlin. Ve druhé ruce svíral svou pušku jako kyj a praštil s ní do hlavy Praštěnýho Taťku. Ve chvíli, kdy dřevěná rukojeť pušky narazila do starcovy lebky, vyšlehl z hlavně výstřel přímo do gremlinovy tváře, čímž si nebožák ustřelil hlavu. Krvavá scéna jasně viditelná v záblesku po výstřelu vyvolala hysterický smích gremlinových druhů v temnotě. Při zvuku výstřelu na zádech kanec vyhodil, čímž vyslal zbytek mrtvoly do směrem na Francisca, který kvapně uhnul.
Zazněly další výstřely, a kdekoliv se zablesklo, Ortegovci opětovali palbu. Niňova puška spadla hned na počátku zmatku do bláta, ale Santiago mu hodil jednu ze svých pistolí, aby hoch nezůstal neozbrojen. Skupina pomalu ustupovala před útokem směrem k hořící chatrči. Oheň pronikal temnotou do míst, kde se gremlini skrývali ve stínech, a odrážel se v jejich velkých očích. V přísvitu bylo možné spatřit další a další temné siluety. Jeden z gremlinů zvedl obrovskou láhev s alkoholem a zhluboka si přihnul. Franciscova rána roztříštila láhev a alkohol vzplál. V zápětí gremlinovo tělo hořelo a on se zoufale rozběhl, než narazil do dalšího gremlina a oba spadli do bahna.
"Kde je Taťka?", zvolala Perdita přes pokračující hřmot výstřelů. Santiago po jejím boku pálil ze své pistole levou rukou, jelikož byl zasažen do pravého ramene.
"S jeho štígrem bude ten trouba jedinej, kdo vodsaď vodejte živej", vykřikl Santiago, a pak se hlasitě rozchechtal svému vtipu. Nikoli poprvé si Perdita pomyslela, zda není šílenější než Taťka.
"Musíme je rozehnat! Tlačí nás!", zakřičela.
V pokusu předvést se se Niňo ponořil zpět do temnoty. Světlo rychle zmizelo za stromy bažiny a Niňo slepě hledal ve vodě tělo svého bezvědomého strýčka. Zvuk palby byl tlumen rostlinami mokřadu, jak vzdálenost mezi ním a rodinou rostla. V temnotě spatřil třpyt světla. Zašilhal, aby rozeznal zdroj. Typický zvuk natahované pušky mu prozradil přítomnost ozbrojeného gremlina před ním.
Ten zvedl zbraň, ale než stačil vystřelit, sklouzl Niňo pod hladinu. I pod vodou Niňo slyšel tlumený výstřel a cítil kulku rozvlnit vodu. Vyskočil, popadl gremlina za nohu a s trhnutím ho srazil na zem. Dva sokové vedli vlastní soukromou bitvu, zatímco zbytek Ortegovců pokračoval v přestřelce. Zápasili ve vodě, dokud Niňo nezískal vrch. Vydechl, přiložil Santiagův revolver zezadu ke gremlinově hlavě a zmáčkl kohoutek.
Podmínky na Malifaux jsou pro střelné zbraně dosti drsné. Těžký mírotvůrce je ceněn pro svou spolehlivost a odolnost proti vlhkému, zásaditému prostředí tohoto světa. Avšak když Niňo zmáčkl kohoutek své zbraně, ozvalo se z hlavně jen vlhké cvaknutí. Gremlin otočil hlavu, široce se usmál a skočil na hocha, ponořiv ho pod hladinu.
Gremlin stál nad Niňem s rukama kolem lovcova hrdla a držel ho pod vodou. Niňo kopal nohama a rozhazoval rukama, zoufale bil pěstmi do vody. Pistoli stále svíral v ruce, a zatímco mu plíce hořely nedostatkem vzduchu, uvědomil si další věc ohledně Santiagovy zbraně. Pevně ji sevřel a bodl s ní proti gremlinovu břichu. Čepel na Santiagově pistoli rozevrala gremlinovo vnitřnosti a on chlapce pustil. Niňo vyskočil na vzduch rozhodnut využít tuto náhlou změnu situace. Pokračoval v útoku dalším úderem a prořízl tvorův krk. Gremlinovo tělo znehybnělo a Niňo ho nechal pomalu se potopit do mokřadu.
"Mordié", zazněl důvěrně známý hlas jeho strýce. "Bál jsem se o tebe, hochu". Svá slova doprovázel tleskáním. Velká rána na čele mu krvácela od gremlinova útoku před chvílí.
"Taťko! Rád tě vidím", brodil se Niňo vodou ke strýci, aby mu z ramenou sejmul brašnu, než odplave. Jak jen mohli, postupovali bažinou k ostatním. Když se dostali k hořící chatrči, vyhodil brašnu vysoko do vzduchu směrem ke gremliním útočníkům. "Dito!", zavolal.
Perdita okamžitě pochopila. Jak brašna plachtila vzduchem, namířila na ní pistoli. Uchopila zbraň oběma rukama a zamířila. Zhluboka vydechla a v tu chvíli slyšela pouze zvuk vlastního srdce. Počítala v rytmu svého tepu čekajíc do posledního okamžiku, než vystřelila. Její kulka trefila brašnu plnou dynamitu a ozval se zvuk, jakoby najednou udeřila stovka hromů. Obloha zjasněla jako ve dne a tlaková vlna srazila Ortegovce na zem. Země se otřásla a stromy se ohly či zlomily. Niňo byl výbuchu nejblíž a jeho tělo bezvládně odlétlo do bahna. Rána však posloužila, jak bylo zamýšleno. Přeživší gremlini prchli a po výbuchu bylo slyšet už jen hučení ohně.
Když se Niňo probral, bylo už ráno. Chatrč už dohořela a tábor se přesunul k jejím zčernalým zbytkům. Někdo na ohni opékal prase a vůně slaniny ho probudila. Santiago si hochova pohybu všiml jako první a široce se usmál. Pevně chlapce objal kolem ramen. "Vypadá to, že kluk přežil", sdělil ostatním. "Dejte mu pořádnej kus šunky".
Niňo Santiagův hlas sotva slyšel, neboť mu stále zvonilo v uších. "Opravdu's nás zachránil", ozvala se Perdita za ním. "Nedávali jsme pozor a ty zákeřný bahení krysy se na nás vrhly. Kdyby nebylo tebe, mohly past zavřít".
Jak se skupina krčila u ohně, Niňo se smál od ucha k uchu. Slyšet takovou pochvalu od Perdity byla velká čest a on byl hrdý, že si konečně získal její respekt. Ona a Francisco diskutovali o dalších krocích, zatímco Santiago si ošetřoval zranění, a pak se pustil do rány svého bratrance způsobené kancem. Rozhodli se putovat na místo druhého nájezdu a tábořit blízko karavaní cesty. Zraněné poslali zpátky do Malifaux s projíždějícími horníky, aby mohli být řádně ošetřeni. Santiago ovšem odmítl přidat se k nim, navzdory vlastním zraněním.
Když se Perdita znovu zadívala do mapy, zabodla do ní prst a prohlásila: "Tohle místo je blízko oblasti, kterou chtěla Criid prohledat. Zamíříme tam. Když narazíme na gremliní boudy, vypořádáme se s nima".
Přestože Hvězda patřila Colettě, Ramos se nezdráhal vstoupit do šaten za scénou. Svlečené tanečnice se začaly rychle zahalovat a jejich pomocné figuríny reagovaly na zjevnou naléhavost, oblékajíce přidělené tanečnice jak nejlépe uměly, přes okázalý Ramosův nezájem o jejich odhalená těla. Colette ho viděla vejít. Přestože se všechny stále zotavovaly z nedávného útoku ve stokách, usmála se, když Cassandra vstala a zamířila přímo k němu. Na sobě měla své punčochy a jinak jen málo krom sladkého úsměvu. Cassandra při každé Ramosově návštěvě v za scénou odhalovala více holé kůže. "Je to stále muž, Colette", říkávala.
Ramos byl hlavní tajný investor do Hvězdy, ale jeho účast na renovacích se skrývala, aby se zamaskovalo spojení s divadlem. Bezpečtnostní opatření, které podnikal pro své finance, jakoby se netýkala aktuální praxe.
"Pokud nejsi součást jeho plánů, Cassandro", vysvětlovala Colette, "jakobys ani neexistovala".
"Nechci se vychloubat, Colette, ale nejsem zvyklá být ignorována. Pokud si myslí, že může jen tak vejít do našich soukromých prostor, donutím ho alespoň to uznat. Uvidíš", říkala. "Příště".
Příště přišlo a ona k němu kráčela s holou hrudí a úsměvem na tváři. Ostatní tanečnice se hihňaly do dlaní a Colette byla opět vděčná za její přítomnost zde. Všechny potřebovaly její oplzlé chvástání, aby jim pomohlo překonat šok a strach, kterému nedávno čelily.
"Profesore", pravila Cassandra blížíc se k němu s napřaženýma rukama. "Kdybych věděla, že přijdete, vzala bych si na sebe něco slavnostnějšího". Naklonila hlavu na stranu hrajíc prostotu, o níž ostatní věděli, že je daleko od skutečnosti, a svůdně naň zamrkala.
Jak Colette předvídala, hleděl rozhodně skrze jednu z nejvyhledávanějších celebrit na Malifaux a kvapně prošel kolem ní, na chvíli rozčilen, že musí obcházet překážku.
Cassandra pokrčila rameny směrem ke Colette, zjevně uražena, ale stále s úsměvem. Colette pokynula hlavou automatické figuríně, která jí pomáhala, a vnitřní stroj zapředl a zabručel, když lnem potažené paže přehodily přes ramena mistryně kouzelnice hedvábné roucho.
Podobně jako tajné kobky pod Hvězdou, mělo jen velmi málo jedinců možnost toto místo navštívit. Poklady zde skrývané byly zcela odlišné povahy, než ty dole. Byla to místnost naplněná jemňoučkými závěsy a hedvábnými, krajkovými oděvy rozházenými kolem. Silně voněla exotickými parfémy a měla lehce mlhavou atmosféru od pudru hojně nanášeného na tváře dívek. Po podlaze bylo náhodně poházeno úžasné množství různých propriet, iluzorní zrcadla, krabice s falešnými dny a tupé divadelní meče.
Colettina figurína pilně pracovala a pomáhala své paní obléci se a nanést makeup. Jakmile Ramos dorazil na pět stop od ní, figurína se obrátila, aby čelila vetřelci, kterého ucítila. Všechny figuríny byly navrženy jako nenápadní osobní strážci účinkujících, kterým asistovaly. Ladné stroje sloužící Colettě a Cassandře byly ještě o něco hrozivější. Colettina figurína se slepou rychlostí otočila a pískající soukolí v jejích pažích a hrudi vytasilo ze skrytých dutin v předloktí dvě kosy. Dlouhé čepele vylétly se zachřestěním kupředu a tvor je zdvihl nad hlavu jako podivná smrtící kudlanka. Figurina se otočila a přikrčila, podobajíc se ladné tanečnici, kterou napodobovala. Zvedla své čepele k útoku. Colette se neobtěžovala figurínu zadržet vědouc, že si s ní Ramos snadno poradí. Skutečně, pohlédl do její prázdné lněné tváře a opovržlivě mávl rukou, jakoby zaháněl komára. Figurína poslušně sklonila hlavu a čepele zajely zpět do skrytých dutin v předloktích. Na Ramosův příkaz se bez zaváhání vrátila k péči o Colette.
Colettina mechanizovaná figurína bzučela, když se vrátila nanést jí makeup a učesat vlasy. Ramos stál za ní s rukama trpělivě složenýma za zády, což ji znervózňovalo. "Ztratila jsem tam dole děvče, Viktore", pravila, nucena sebrat všechnu svou odvahu tváří v tvář mocnému muži. Věděli, že je to nebezpečná práce, ale nikdo nepředpokládal, že zemře takovou smrtí jako Margaret. To je vyvedlo z míry.
"Nedá se nic dělat, Colette", odpověděl přezíravě. "Guvernér nařídil karanténu. Bezpečnost u trhliny se zvýšila až do paranoidního stavu. Naši operátoři jsou na čas propuštěni, než se opatření Cechu stabilizují. Nepošlu tam nikoho, aniž bych přesně věděl, co čekat na nádraží. Ale přesto ode mě není přehnané kontrolovat své investice".
Povzdychla, podrážděna tím, že mu unikla celá pointa o ztrátě dívky a soustředil se jen na svůj plán a jak se vzpamatovat ze ztrát. Při odpovědi však zlost potlačila: "Náklad textů byl ztracen, převrhl se do kanálů". Ramos sebou trhl, čímž ukázal více emocí, než u něj kdy viděla. "Další dva vozy jsme opustily. Jestli půjdeme dolů znovu, možná je najdeme. Těžko říct".
Ramos pozdvihl obočí. "Podařilo se něco zachránit?"
Colette vstala, přitáhla si roucho a vyrazila přes místnost otevřít truhlu v rohu. "Dokázala jsem sebrat tenhle pytel dušekamů". Vytáhla pytel a donesla jej ke svému stolu. "Nejsem si jistá, zda bychom se bez nich odtud dostaly".
Ramos otevřel vak a vytáhl každý kámen, aby jeden po druhém prozkoumal. Pak je pokládal na stolek. Každý zářil prvotní magickou energií. Ostatní dívky v šatně se zastavily a hleděly na vzácné předměty. Bylo jasné, že tyto kameny jsou skvělé kvality. I těch pár, které již viděly čarodějnické dušekamy, nikdy nevidělo tak zářivě lesklé nebo značně velikě. To byly poklady tohoto světa, o jejichž vlastnictví tak zoufale zápasili páni Malifaux. Jene kámen postrádal krásu ostatních. Jeho záře byla jako plamen svíčky skrz láhev whisky. Neměl ostrost, fasetové okraje ostatních ani jejich křišťálovou čistotu.
"Co to je?", zeptala se Colette zvědavě.
Ramos zvedl ruku a pokynul, aby místnost byla vyklizena. Několik dívek si při gestu odfrklo, ale žádná se nehádala, jelikož se ho všechny obávaly. Beze slova opustily místnost a nechaly Ramose s Colette osamotě. Přestože věděly, že Ramos chtěl soukromý rozhovor, shlukly se kolem dveří a přitiskly na ně uši ve snaze naslouchat. Za nimi se však ozvaly těžké kroky a chraplavé zakašlání. Mužova tmavá pleť a číro v něm prozrazovaly obyvatele západu, kmene z nejseverozápadnější pobřežní oblasti. Zatímco většina z těchto domorodých zápaďanů byla považována za divochy, jejich zálesácké dovednosti mnohým umožnily projít trhlinou a nechat se zaměstnat jako zvědi. Tento muž se zjevně vzepřel tomuto stereotypu, a zatímco si upravoval tmavé brýle, otázal se sugestivním tónem: "Nemáte nic důležitějšího na práci, dámy?"
Dívky se rozprchly k práci za scénou. "Dneska můžeš zapomenout na zvláštní tanec, Jossi". Josse to zjevně příliš nezajímalo a nezdálo se, že by sám měl v úmyslu poslouchat Ramose a Colette, jelikož se postavil naproti dveřím do šatny. Mohly mluvit jakkoli drsně, ale všechny se statného indiána bály. Cassandra se však neodebrala s ostatními pryč a postavila se vedle Josse naproti dveřím. Otevřel pusu, aby ji odehnal, ale ostré rysy jejího obočí a zlověstný kosý pohled ho varoval, že bude moudřejší nechat to být. Zdráhavě se podvolil chápaje, že tato žena je trochu jiná než běžná tanečnice. Stál tiše vedle ní a hloupě se šklebil. Jako mnoho mužů, rozhodl se, že ji bude milovat, i když nemohl říct, zda to je pro její krásu nebo nebezpečné chování. Nakonec se rozhodl, že je to proto, že voní jako nebe.
"Toto je obzvláště cenný drahokam", pravil Ramos v šatně. "Byl vyvinut v Mokřině jako součást práce zvané projekt leviatan".
"Leviatan? Je skutečný? Slyšela jsem zvěsti, pochopitelně, ale nevěřila jsem", nedůvěřivě se zeptala Colette.
"Je opravdu skutečný".
"Pokud máte takovou zbraň, proč ji nepoužijete a nezničíte Cech?"
Povzdychl si. "Tenhle kámen může soužit jako odpověď". Ramos zvedl drahokam pod elektrickou lampu. Světlo zářilo jantarem a vytvořilo siluetu pavouka chyceného uvnitř. Když se podívala do kamene ve stokách, nevšimla si, že pavouk sedí v jemné pavučině. Prohlížela si kámen podrobněji a její oči zíraly do jeho nitra. Co vypadalo jako pavučina byl ve skutečnosti chumel drobných trhlin.
"Je prasklý?", zeptala se Colette šeptem.
"Správně. Proces, který vytvoří tento kámen, je velmi drahý a velmi experimentální. I po těch letech, co známe dušekamy, stále nerozumíme způsobu jejich rozvoje a funkce. Tento kámen byl pokus emulovat moc, kterou nedokážeme zachytit ani si ji uvědomit. Přestože výsledek byl mocný, nakonec se ukázal nedostatečný pro oživení leviatana na nějaké delší časové období. Bez kamene dostatečné kvality není leviatan nic jiného než dřímající titán. Tento kámen už nemá dost síly nutné k ovládání stroje. Zamýšlel jsem prodat kámen zájemci, který nezná jeho původ, ale cechovní karanténa obchod zhatila.
"Chápu. Byl to klient, se kterým jsem se měla setkat".
"Ano", pravil. "Jste bystrá žena, slečno DuBois, a vaše přispění hnutí nezůstane nepovšimnuto", řekl v odkazu na rostoucí odpor arcanistů. "Chápu ztrátu, kterou jste utrpěla na vašem personálu, ale mám tušení, že časy v předvídatelné budoucnosti pro nás budou těžké. Můžete být požádána o další oběti a já nemohu dopustit, abyste pochybovala o svém místě v naší organizaci. Obávám se, že vaše ovládání magie, přestože působivé, nedosahuje mých obvyklých očekávání". Jeho krutá upřímnost zraňovala, ale ona věděla, že jeho mínění o ní a ostatních je vždy ostře kritické. "Vaše ovládání jemných nuancí magické síly vyžaduje neustálý přísun dušekamů a já se obávám, že podporovat vás jako skutečného mistra organizace by bylo příliš drahé". Odmlčel se a prohlížel si ji, ne jako osobu, ale jako nástroj k naplnění svých vlastních cílů. Nakonec pravil: "Až bude náš obchod pokračovat, pošlu zprávu našemu klientovi na Zem, že Leviatanovo oko se ztratilo a není již dostupné. Nechť je tento kámen vašim odškodněním za věrnou službu".
Ramos chvíli držel kámen proti světlu, načež jí ho podal. Přestože nedokázal ukojit nenasytnost obřího leviatana, jeho hluboká studnice moci měla stále daleko do vyčerpání. Colette cítila jeho značnou moc jako svůdné teplo v ruce. Cítila, jak skrze ní proudí síla, a pokud by jí nechala, bylo jí dost, aby jí sežehla. Bude to cenný nástroj, pokud skutečně dojde k takovým zkouškám, jaké předvídal Ramos.
Colette chvíli studovala kámen, než se obrátila k Ramosovi: "Co myslíte těmi oběťmi?"
Ramos odpověděl odtažitým tónem postrádajícím cit: "Nikdo není větší než hnutí, slečno DuBois. Potřebujeme vás".
Colette si vždy byla vědoma Ramosova charismatu a přesvědčivého nadšení. Cítila v tu chvíli na sobě jeho mocný účinek. Jako umělkyně dobře rozuměla důležitosti a moci vystupování. To ji činilo do jisté míry imuní ku síle Ramosovy značné vůle. Kde by se jiná mysl zlomila a stala se z ní věrná pochlebnice, tam na ni tato moc měla účinek opačný. Vystrašila ji. Viděla v jeho očích, že si je své moci dobře vědom.
Napětí náhle opadlo, když do místnosti vešel Joss a za ním vzdorně vypadající Cassandra. "Šéfe, divadlo se začíná plnit. Dívky budou muset brzo na scénu".
"Ano, jistě. Přiveď je zpátky, Jossi", pravil Ramos a propustil svého společníka. Tišším hlasem určeným jen pro Colette, řekl: "Je tu důvod, proč jsem si pro tuto práci vybral vás, slečno DuBois. Vy se nedáte ovládnout. V dalších měsících budu potřebovat silné spojence, jako jste vy".
Než mohla Colette odpovědět, dívky se nahrnuly zpět do místnosti a spěchaly dokončit své přípravy na šou. Jejich figuríny se pohybovaly jak rychle jen mohly, aby udržely tempo. Ramos přešel ke dveřím, kde se obrátil k poslední poznámce: "Zlomte dnes vaz, slečno DuBois. Budu se na vaše vystoupení dívat". Zastavil se ve dveřích a pravil přes rameno: "A až bude po představení, očekávám, že vyzvednete můj náklad ve stokách". Pak bez dalšího slova zmizel, zatímco dívky zoufale hleděly jedna na druhou.
Colette DuBois vystupovala stejně jako každou noc a nikdo v obecenstvu si nebyl vědom tajných aktivit, které páchala v pozdních hodinách po představeních. Její jednání s kapitány průmyslu, žoldnéři a drobnými podvodníčky daleko přesahovaly nejdivočejší představy prostých horníků, kteří ji nyní sledovaly. Neměli představu o pravé povaze odborů, které tak vášnivě podporovali. Jejich jediná hodnota byla v práci, kterou vykonávali, a násilí, ke kterému mohli být podníceni.
Zatímco předváděla nadání pro divadelní magii, hleděla na dav a spatřila Ramose, jak k ní pozvedl číši, tak osamoceného vzadu v hledišti, jak jen mohl být v takovém davu. Ani po tak dramatické povaze jejich rozhovoru a ponurých tématech, o nichž diskutovali, si nemohla pomoci, aby se neusmála.
Když sledovala masy, které naplnily divadlo kvůli představení a pití, uvědomila si, že se přeci jen o toho muže příliš nelišila.
"Nechť tato duše, a duše všech věrných zesnulých, s božím požehnáním odpočívá v pokoji", pravil kněz sloužící poslední mši Francisovi, guvernérovu synovi.
Kolem hrobu se shromáždilo mnoho cechovních úředníků stejně jako muži a ženy, kteří Francise znali. Všichni byli zachmuřeni a drželi před sebou svíčky.
Samotný guvernér vystoupil a promluvil vzletnou řečí vychvalující syna: "Všichni jsme jen pionýři v podivném a odpudivém novém světě", sdělil davu. "Pionýři, kteří riskují život pro budoucí svobodu. Přišli jsme sem vrátit světu magii, která byla na ústupu", pravil odkazuje se na Zemi, "a každý den přinášíme oběti s nadějí… ne s vědomím, že naše oběť je pro lepší život našich dětí. Snášíme velká protivenství. Snášíme utrpení, které nám přinášejí krutí tvorové obývající divočiny tohoto světa. Snášíme utrpení, které nám přináší na špatnou cestu svedený dav jednající proti vlastní logice a manipulovaný proti vlastní vůli, aby vnesl násilí do našeho středu", pronesl v odkazu na nedávné bouře.
Mnoho členů odborů mezi posluchači se neklidně zavrtělo, ale při pohledu na guvernéra stojícího nad dřevěnou rakví se svým synem nějak podvědomě kývli v mírném souhlasu. "Můj syn přinesl oběť nejvyšší. Přišel sem, ne v naději vytvořit svou vlastní říši, ne vyzískat si slavnou pověst, ale pomoci vybudovat nový domov v tomto novém světě. Byl to umělec a básník a já často kritizoval jeho romantické výtvory jako nepodstatné. Až nyní jsem s lítostí pochopil, že jeho cílem bylo připomenout nám, proč přinášíme oběti. Připomenout nám, proč bojujeme. A jeho oběť se setkala s žárlivostí či vztekem a ubohým pokusem zasáhnout mě", pravil a pokynul k neoznačenému hrobu na hřbitově, kde byly toho rána pohřbeny zbytky strážníka Gideona, dříve kapitána gardy. Strážníci se tím směrem nervózně podívali vědomi si, že neoznačený hrob je jeho potupou. Nikdo nechápal, nakolik tato chvalořeč překroutila příběh ve prospěch guvernérovy vlastní politické agendy, zatímco on pokračoval: "Dnes musíme pohřbít jednoho z našich nevinných. Musíme si pamatovat jeho oběť a proč byla vykonána. Ne jako další levný útok na mě, ale jeko připomínku, jak vzácný je náš čas. Nechť to poslouží jako příležitost. Příležitost spojit se a vybudovat říši, která bude neochvějná a neporazitelná".
Dav aplaudoval, nevědom si toho, že se chvalořeč změnila na politický projev.
Jakmile skončil, kněž pronesl poslední modlitbu nad rakví a truchlící cítili poslední slova guvernérovy řeči znít ozvěnou ve své duši, jak bylo zamýšleno. Slova jako 'oběť' a 'jednota' je zasáhla a oni cítili ztrátu nevinného. Obviňovali jedno ze svého středu, jak to guvernér zamýšlel. Oplakávali Francise spíše pro svou vlastní vinu, že smýšleli proti Cechu, a sami se kárali za myšlenky na odboj a nespokojenost a zapomenutí na důvody pro jednotu na místo rozdělení. I obloha nad Malifaux jakoby truchlila za odchod tohoto muže, jenž od svého otce zdědil znalosti lásky a vřelé srdce. Bylo to šeré ráno a mlžná mračna vířila ve větru. Slibná dynastie byla ztracena. Když pomalu spouštěli rakev mladého muže, pohřbívali naději.
Skrz dav se protlačil vysoký, útlý muž. Kráčel s holí, ale jeho pohyb se vyznačoval uhlazenou ladností. Na sobě měl dlouhý, černý kabát, těsně střižený na své vyzáblé tělo, a na hlavě vysoký klobouk. Na jeho orlím nose spočívaly vyleštěné brýle lesknoucí se v záři slunce. Za ním šel tělnatý muž s kulatou buřinkou v silně zašpiněném kabátu, který začal lopatou zahrabávat rakev. Vysoký muž poklepal guvernérovi na rameno a pokynul mu, aby odstoupil od hrobu, jelikož nepotřebuje sledovat pochmurnou scénu.
"Upřímnou soustrast, guvernére", pravil chraplavým barytonem. "Váš syn se zdál být schopným nositelem vašeho odkazu. Jeho ztráta je hlubokou jizvou na srdci města". Mužův hlas odpovídal jeho vybranému chování a dokonale se hodil k nastalé situaci.
"Ano, dobře, Nikodéme. Konej svou povinnost". Guvernér muže propustil a zatímco se Nikodém hluboce uklonil, odvrátil se od něj ke shromážděným šerifům. Nikodém přešel tento nezdvořilý krok se stejnou grácií, která doprovázela veškeré jeho konání. Pomalu se narovnal a obrátil se zpět ke svému pomocníkovi, Mortimerovi, aby nechal guvernéra věnovat se svým povinnostem. "Bůh vám žehnej, vaše lordstvo, vám a vašemu domu".
Toto požehnání zůstalo nevyslyšeno, neboť guvernérova pozornost se zaměřila na jeho osobní personál. Mezi širokými klobouky svých šerifů nalezl guvernér hubeného muže, Hoffmana. Přízvuk tohoto muže ho zcela jasně řadil mezi přistěhovalce z Královy říše. Měl přísný a téměř neustále zachmuřený výraz a oblékal se stroze, jak se hodilo na muže ze vzdělaného království. Na koženém postroji nosil stroj podporující jeho záda a jeho paže podporovala sada vyleštěných bronzových vzpěr. Své lidské ruce měl složené u pasu. Guvernér k němu promluvil: "Pane Hoffmane. Již jste se zabydlel ve své nové kanceláři?"
"Ano, pane. Děkuji za otázku. Využil jsem svůj čas na seznámení s každodenní náplní práce, stejně jako působivým vybavením. Zatím jsem přepracoval několik prototypů a vylepšil jsem základní architekturu…" Guvernér ho zarazil, odkašlal si a netrpělivě naň pohlédl. "Omlouvám se, pane", pravil Hoffman. "Jsem pouze rozrušen. Také jsem začal hlavní výzkum".
"Naneštěstí vás musím zbavit vyšetřování arkanistických vazeb".
Guvernér se podíval přes rameno, ne na hrob svého syna, ale na řadu pěti čerstvých kupek sto kroků vzdálených, patřících pěti mužům pohřbeným tohoto rána. Všichni došli podobného osudu tajuplné vraždy jako kapitán Gideon. Každý z nich byl rituálně zavražděn, těla chirurgicky otevřena a vyňato srdce. Všechno to byli cechovní strážníci. Několik znepokojivých prvků ve vraždách jej mátlo a ani Spravedlnost nenašla vysvětlení. Všichni cechovní strážníci byli zabiti ve svých soukromých pokojích nebo, což bylo nejznepokojivější, ve svých kancelářích. Guvernér rychle prozkoumal spojení mezi strážníky, a alespoň dva z nich byli přiděleni přímo Gideonovi.
Také se mu nelíbil způsob, jakým se vrah vysmíval jemu a jeho mužům, což Soudce označil jako 'podpis'. Na čelo každé oběti vyryl vrah velmi přesné písmeno Tří království. Cechovní strážníci začali hledat význam, ale jejich asijští učenci dosud nedokázali přesně pochopit jeho smysl.
"Nyní se zabývejte primárně tímto novým vrahem", nařídil guvernér Hoffmanovi. "Má schopnost udeřit i v nejstřeženějších cechovních budovách. Dokud nebude chycen, není žádný úředník v bezpečí".
"Samosebou, pane", děl Hoffman. "Ale mou kvalifikací je mechanika, ne pronásledování vrahů. Určitě ne těch, kteří používají klamavou a maskovací magii. Nejsem příliš vyhlášen svou nenápadností", pravil a poklepal na kov svého pomocného stroje. "Madame Criid, pane, je lépe vybavena…"
Guvernér ho přerušil. "Paní Criid je…", odmlčel se hledaje správná slova, ale jeho pevně sevřené ruce prozrazovaly vztek pro situaci, do které nebyl Hoffman zasvěcen. Nemohl vědět, že Sonnia Criid nedávno odjela z města na nějakou polooficiální výpravu, alespoň podle posledních zápisků, které zde zanechala. Nemohl vědět, že guvernéra její okázalá nezávislost rozčílila stejně jako drzost demonstrujících odborů. "Paní Criid má v tuto chvíli jiné úkoly", zalhal. "Snažte se, Hoffmane. Ke své běžné práci se zakrátko vrátíte".
"Jak si přejete, pane". Muž zdvihl paži a pokynul k blízké hromadě kovu. Zaznělo bzučení pohonu, jak se stroj probudil a postavil se, aby ukázal svou pravou podobu. Byl to stroj třídy lovec, nyní na mrštných nohou. Rychle došel po bok svého pána. Hoffman uchopil mechanismus na ramenou stroje a neobratně se usadil na páru stupínků u boků. Stroj se nyní pohyboval zcela jednotně s jeho zmrzačeným tělem a muž tak při jízdě na svém mechanickém asistentovi dosáhl poměrně stabilního postavení. "Podívám se na dokumenty k případům a jsem si jist, že dokážu přivést viníky před spravedlnost".
"Můžete jít, Hoffmane", pravil guvernér, načež se vydal za pomalu odcházejícím procesím. V oblaku dýmu a páry a hlasitého zvuku kovových kroků odnášel Hoffmanův stroj konstruktéra pryč.
Zakrátko zůstal na místě jen pohřební zřízenec a jeho pomocník.
Nikodém stál, opíral se o svou hůl a sledoval svého pomocníka mořícího se s hromadou hlíny. Dlouho bylo ticho, jelikož Nikodém neměl potřebu plnit vzduch zbytečným tlacháním. Zvedl zrak k mrakům nad hlavou, zatímco Mortimer zaplňoval hrob. Obloha nad Malifaux byla téměř neustále naplněna mračny zakrývajícími slunce tohoto světa. Nakonec pravil: "Dobrý guvernér vyžadoval preventivní opatření, které by zabránilo oživení těla jeho zesnulého syna. Dohlédl si na to, Mortimere?"
Tělnatý hrobník zaryl svou lopatu do země a opřel se o ní. Upřel na Nikodéma svůj zrak a natáhl z polovykouřené cigarety, načež jí odhodil. "Ale ne, nedohlíd", poškrábal se Mortimer na své zpocené hlavě.
Nikodém se při odpovědi svého pomocníka škodolibě ušklíbl. "Tomu říkám správný chlapík". Mortimer vtip nepochopil, ale zasmál se a zamrkal. Nikodém se obrátil, aby nechal Mortimera dokončit dílo a vydal se k hřbitovní bráně. Kráčel pomalu, a když došel ke vchodu, vytáhl z pláště cigaretové pouzdro.
Používání tajuplných umění se u každé osoby projevovalo jinak. Jejich schopnosti, jejich manipulace se záhadnou energií byla tak rozdílná jako otisky prstů. Nikodém si uvědomoval mrtvá těla pohřbená kolem něj. Nebylo to, jakoby je viděl, nebo dokonce cítil, prostě věděl, že tam byla. Lehkým zaostřením své vůle dokázal rozeznat ty, kteří se nejsnadněji podřídí jeho vůli. Všichni jedinci zběhlí v oživovacím umění cítili toto podivné a neurčité spojení s hnijícím masem kdysi živých schránek toužících po nějaké vůli, která by je znovu oživila.
Nikodémovo uvědomění si mrtvých bylo značné. Jak tak nenuceně kráčel od čerstvého hrobu, jeho mysl zachytila v magickém éteru něco, co bylo jednak velmi známé a zároveň zcela cizí. Koncentroval svou vůli proti napjaté tkanině magie proudící kolem něj a uvědomil si ničivou energii, která byla schopná oživovat mrtvé. Byly to energie smrti a oživování, se kterými byl blízce obeznámen, ale nějak… se protivily jeho pochopení.
Jak si pro sebe připomněl, ovládání magických umění se u každé osoby projevuje jinak. Viděl něco podivně neobyčejného, její spojení se smrtí bylo téměř stejné jako jeho vlastní. Dokázal také rozeznat, odkud ten pocit pochází.
"Nemusíš se mě bát, děvče. Neschovávej se. Jsme tu sami", pravil. Nikodém dokázal odhalit dívku skrývající se za blízkým stromem. Když k ní promluvil, znovu se za ním skrčila. "Pojď. Vidím, že truchlíš. Nech mě doprovodit mě na místo jeho odpočinku". Kirai zaváhala, bála se, ale její zoufalá touha vidět Francise, třebaže při jeho posledním odpočinku, byla příliš velká, navzdory nebezpečí vyjít z úkrytu. Měla na sobě prosté tradiční černé hedvábné kimono, ale Nikodém viděl, že je v rozpacích, jelikož nemá další náležité propriety, možná pro své nízké postavení a skrovné prostředky. Pokorně opustila svou skrýš a došla ke zdvořilému funebrákovi. Muž položil dívce ruku na rameno a jemně ji vedl ke hrobu. Mortimer právě dokončil svůj úkol a udusával zemi svou lopatou. Když ti dva přicházeli, rychle ustoupil věda, že jeho přítomnost často znepokojuje truchlící. Jakmile byl za Nikodémem, dal znamení svou lopatou, ukázal na svou hlavu, pak na její a usmál se svým úlisným výrazem odhalujícím očekávání. Nikodém zavrtěl hlavou a naznačil, aby je hrobník nechal.
Kirai padla na kolena vedle hrobu a plačíc si lehla na čerstvou zeminu. I Nikodém cítil velkou sebelítost a viděl, jak ji pohlcuje. Věděl, že nemá pro co žít. Musel být opatrný, aby jí netlačil příliš tvrdě špatným směrem. Ale věděl, že v hloubi jejího žalu může být katalyzátor, který jí umožní projevit její spojení s mrtvými.
Ucítila dotyk na paži. Ten dotyk ji vytáhl zpět z hlubin jejího zoufalství.
"Lépe uctíš svou vzpomínku v životě než ve smrti, dítě", promluvil Nikodém uklidňujícím a teplým šeptem.
Kirai otevřela oči. Slzy jí rozmazaly zrak a tělo odmítalo pohnout se byť jen o palec. "Nemůžu bez něj žít", vysoukala ze sebe popadajíc dech. "Nic nestojí za to".
Nikodém si klekl vedle dívky a potřásl hlavou. "Hmm. Ano. Je těžké jít dál, já vím. Protože ses nepřipojila k masám velebícím chlapce, musím předpokládat, že jste spolu sdíleli něco soukromějšího. Velmi osobního. Tajemství jen vás dvou?"
Pokývala hlavou, přestože to by mohl říci jakékoli truchlící milence na hřbitově, a všechny by řekly totéž. Ale něco na této dívce ho přimělo věřit, že milenci sdíleli cosi neobvyklého.
Navzdory bolestivému žalu si Kirai nemohla pomoci, ale cítila v mužově přítomnosti útěchu. Ve dnech po Francisově smrti byla sama bez kohokoliv, kdo by jí ukázal jakýkoliv soucit. Stráže ji hledali, takže nemohla jít domů, a personál od Kýče a gongu ji vyhnal. Hleděla na muže. Před tímto cizincem se uvolnila a utřela si nos do rukávu. Jeho soucitný pohled ji však vrátil k truchlení. "Na čem záleží?", zavzlykala, než se naň zhroutila a objala pažemi jeho ramena.
Chvíli ji tak držel vedle hrobu jejího milence. Plakala, dokud nebylo její tělo zcela vyčerpáno a další slzy už neměly odkud téci. Držel ji ještě chvíli po té, co v jeho pažích povadla. Pak se znovu ozval Nikodémův uklidňující hlas, který pronesl: "Viděl jsem podobné ztráty, jaké jsi utrpěla. Věříš, že jsi také ztracena. Že nemáš pro co žít?" Přikývla. "Žij tak, abys mohl nést jeho vzpomínku, samozřejmě", pravil a mávl rukou ke hrobu. "Můžeš toho ještě mnoho vykonat, dítě".
Kirai posmrkávala a zvedla oči hledíc do mužových obrýlených očí. Její pokorný hlas zněl sotva víc než šepot: "Co mám dělat?"
Usmál se. "Už jsi toho udělala tolik, ani si to neuvědomuješ", vstal Nikodém a chytil dívku za ruku.
V diskrétní vzdálenosti se Mortimer opíral o strom a zkoumal ožvýkaný pahýl své cigarety. Když přicházeli, Nikodém pravil: "Mortimere, vykopej tu rakev", a ukázal na čerstvý neoznačeý hrob.
"Pane? Strčil sem ho do hlíny dneska ráno", protestoval Mortimer. Nikodém neřekl nic, takže mu Mortimer s nechutí vyhověl a začal kopat v hromadě, kterou navršil jen před pár hodinami.
Zatímco Mortimer pracoval, Kirai nedělala nic. Odstoupila od ostatních jistá si tím, že její hlavní důvod k žití již byl pohřben. Nikodém zatím studoval dívku a opatrně rozvažoval nad událostmi předchozích dní a alarmujícím objevem, který učinil o této dívce a jejím spojení s duchovní mocí.
Nakonec ztěžka dýchající Mortimer zavrčel a vytáhl rakev zpět na světlo.
Nikodém pomalu pravil: "Nechci tě znepokojit, dítě, ale je tu něco, co musíš vidět. V této rakvi je mrtvola. Jsi připravena na ní pohlédnout?"
"Proč?", zeptala se otupěle. Kirai se cítila zdrceně a toužebně se dívala přes rameno k hrobu svého milence.
"Muže v této rakvi znáš a ukáže ti cestu, jak uctít tvého ztraceného nápadníka".
Nikodém pečlivě volil slova. Přestože tato dívka nechtěla nic víc než zemřít u hrobu svého milence, slovo 'uctít' na ní mělo značný vliv. Mrtví měli být uctíváni, vzpomínky na ně oslavovány. To byla slova, která ji zavazovala k tradici. Po několika dlouhých chvílích pozorování Francisova hrobu pohlédla na smaragdový prsten na svém prstě. Zdálo se jí, že tepe do rytmu jejího srdce. Znovu vzhlédla k Nikodémovi a pokývala hlavou.
I kdyby se jeho mínění o ní ukázalo nesprávné, byla by proň cenná jiným způsobem. Tělo v rakvi by přivedlo jejich cestu k novému pochopení. Nikodém otevřel rakev, aby odhalil rozervané pozůstatky Gideona, vraha jejího milence a první oběti toho mocného nového vraha. Přestože koroner sešil většinu těla dohromady, násilí, kterému čelil, se nedalo skrýt. Hrůza, kterou pocítil, byla vepsána v jeho rysech, ve výrazu vyděšeného šílenství. Navzdory znetvoření ho Kirai poznala. Nikdy nebude schopna vymazat jeho obraz ze své mysli. Dala si ruku před pusu a ztuhle shlížela na mrtvolu.
"To je on. A teď je mrtvý?", Kirain hlas byl tichý a nepřítomný, jakoby nemohla uvěřit, že je mrtvý tak rychle po zabití Francise. "Pak je konec", pravila. "Nic nezbylo. Chtěla jsem se mu postavit, až si promluvím s Francisem", její slova zněla těžce a její přízvuk byl silnější díky vyčerpání. "Nechal mi svojí pistoli. Abych se mohla zabít. Chtěla jsem se s ním setkat a splnit jeho přání". Vytáhla Gideonovu pistoli ze svého kimona. Chladně na ni pohlédla.
Nikodém na ní položil své dlouhé prsty a jemně jí zbraň sebral. "To nebudete potřebovat, mladá paní". Její temné oči naň pohlédly vyjádřujíce její touhu ukončit bolest jediným dostupným způsobem.
"Viděla jste ho v jeho cele, že?", otázal se Nikodém náhle rázným tónem. "Našla jste kapitána Gideona ještě živého". Jeho naléhání ji vystrašilo. Zdvořilý muž, který ji uklidňoval, byl pryč. Nyní byl silný, dominantní a nelítostný.
Oči se jí rozšířily leknutím a upadla na zem. "Ne, ne, to není možné…" Nikodém vytáhl Gideonovo tělo z rakve a hodil ho před ní. Na čele byl vyryt japonský znak, nyní fialový a zčernalý zaschlou krví. Oči se jí rozšířily, když přicházely vzpomínky, vzpomínky, které před sebou skrývala. Krví zabarvené zdi, klece z vnitřností, zvuk Gideonova řevu a jeho rozsekaný trup s vyříznutými žebry. Její vize zmizela v temnotě a ona cítila, ak padá do bezvědomí. V té temnotě však viděla dvě rudé oči zářící jako majáky v mlze. Rychle se přiblížily a jejich matné světlo odhalilo nejasné tělo. Dorazil k ní duch a zatímco padala, dorazila na oplátku k němu.
Její prsty se střetly s duchovými a při tom kontaktu došlo k přenosu energie, který ji vrátil vědomí. Znovu popadla dech do bolavých plic a polkla. "Já…, já… to jsem byla já… já ho zabila?", zeptala se. Nyní si uvědomila pravdu, přestože jí nerozuměla. "Já ho zabila", řekla nakonec s jistotou.
Nad ní stál tyčící se zřízenec, který se sklonil a natáhl k ní ruku. "Ano, dítě. Pojď. Je mnoho věcí, o nichž si musíme promluvit".
Zatímco se Perditina parta prodírala k srdci bažiny, jen několik mil odtud byl pod sloupem kouře malý prospektorský tábor, který byl násilně dobyt skuipnou hladových gremlinů. Jeden z tvorů vybaven hrubě tvarovanou mačetou pracoval na porcování koně. Kousek od něj pár šlachovitých tvorů zvedal obří kameninový kotel na místo na ohni. Když řezník skončil, vhodil kus koniny do bublající vody.
"Proč máme zase koně?", zaskřehotal jeden z vychrtlých gremlinů. "Víš, že mám radši prase".
"Potřebujem je, proto". Neodpověděl řezník, ale velký, tělnatý gremlin, který se tyčil nad svými druhy. "Potřebujem naše prasata na boj". Jeho tělo nebylo jedinou věcí, která byla větší, tvor měl na rameni obrovský trombón a prst držel na spoušti, jako by hledal důvod jej použít. Přestože to byla podle lidských standardů relikvie, přinejlepším muzejní kus, puška byla nejen mnohem větší než ostatní zbraně, které 'osvobodili' od horníků, ale její ústí bylo tak velké, že se do něj vešla celá pěst. Větší znamenalo téměř ve všech případech lepší, takže puška byla další připomínkou, kdo je tu šéf. Netvor vstoupil do tábora a usadil se u ohně. Natáhl si nohy a zakroutil prsty viditelné dírami v obnošených botách.
"Ááá, Džounsi, nic jsem tim nemyslel, fakt ne", skuhral menší gremlin.
Džouns zavrčel, ale neřekl nic, a gremlini kolem se vrátili ke své původní zábavě. Pak si to rozmyslel a popadl malého gremlina za krk. Ten kopal a mával rukama horečně se snaže uniknout sevření většího šéfa. Džouns přešel bahnem k provizorní ohradě pro prasata za táborem a přehodil ho přes plot. Dopadl mezi menší prasata do bahna a špíny.
Gremliní tábor propukl při pohledu na jednoho ze svého středu mezi prasaty v povyk. Kanci začali na gremlina útočit a ten v panice skákal a uhýbal mezi hladovými zvířaty k potěše přihlížejících. Pozornost celé tlupy na sobě vybudila zabahněného gremlina ke kreativitě v uhýbání zvířatům, vyčkával do poslední chvíle, než uskočil z cesty, tahal je za ocas a vyváděl, aby přitáhl pozornost publika. Neuvědomil si svou pošetilost, dokud ho jeden téměř dospělý kanec neposlal silným nárazem do bahna, pak už panikařící gremlin uháněl plnou rychlostí k ohradě.
Téměř to stihl.
Gremliní přihlížející to považovali za úžasné představení a hlasitě jásali.
Kravál odezněl a všichni na prasata zapomněli. Dřouns sledoval s rostoucí podrážděností, jak jeden z mladších gremlinů skákal předstíraje, že je žába. S velkou spodní čelistí a skutečně vypadal jako velká ropucha. Když začal doslova lapat hmyz ze vzduchu, Džouns se rozhodl, že to stačilo. "Klíte", zařval na gremlina, kterého nemohl ve vlnícím se davu najít.
Poskočil, když se ozval vysoký hlas přímo za ním: "Tady, šéfe?"
"U hadovejch vousů, hochu", zaklel. "Nepliž se ke mně", křikl, přestože to byl on, kdo si sedl vedle Klíta. Potřásl hlavou, a pak ukázal na malého, který si mohl myslet, že je skutečně žábou. "Malej Roska se zbláznil", pravil, zatímco Roska skočil do vzduchu, chytil do úst bzučící mouchu a spolkl jí. Byl velmi přesvědčivý. "Ty mrtvý horníci přitahujou mouchy a moskyty. Vem bráchy a vodtáhněte ty mrtvoly do ohrady, ať se s nima nakrměj prasata".
"Jo, šéfe", zasalutoval Klítus a běžel sehnat bratry, aby mu pomohli odnést těla. Najít bratra je snadné, když jste gremlin, protože ti se všichni považují za bratry. Mnoho z nich bylo. Bylo těžké to poznat.
Navzdory svému mládí byl Niňo nejlepší lovec a zvěd mezi zbylými Ortegovci, takže ho vyslali napřed, aby zjistil, co může. S podivnou fascinací sledoval gremliní jednání skryt z dohledu ve větvích jen pár stromů od velkého šéfa. Niňo měl nějakou dobu na dohled velkou hlavu velkého šéfa, Džounse, ale věděl, že pokud by vystřelil, ostatní by se buď rozprchli nebo zaútočili, a zbytek Ortegovců bylo směrem za hrubou ohradou, kde ryli alespoň tři velcí kanci, kteří by snadno prorazili slabý plot.
Niňo opatrně slezl z větví a připojil se k ostatním.
Santiago při Niňově příchodu natáhl svou zraněnou paži a vstal. "Proti čemu stojíme, Niňo? Jsme připraveni vyrazit".
"Dejte jim pár minut a budou jíst. Přečíslují nás víc než pět ku jedné".
Santiago si odfrkl. "Takže to je skoro vyrovnaný. Ale výhoda je na naší straně".
"Nebuď moc namyšlený", varoval ho Francisco.
Perdita přikývla. "Si. Soustřeď se, Santiago. Nepodceňuj ty gremliní skrčky. Náhodou ti můžou ustřelit hlavou", řekla vážně.
"Kdykoliv mě postavte proti velkými nefilimovi", souhlasil Francisco. "U těhle potvor aspoň poznám, co udělaj".
Perdita zkontrolovala nabité pistole. "Nezrození jsou nezrození", pravila. "Dneska to jsou gremlini. Narušujou zásobování dolů a vůbec způsobujou moc potíží".
Santiago vystoupil: "Tak dost řečí. Pojďte je sejmout".
"Počkej", děla Perdita. "Klanový vůdce? Džouns? Je v táboře?"
"Si. Obvykle sedí stranou od ostatních. Mluví líp než ostatní. Vypadá to, že se snaží, aby všichni vypadali jako normální lidé. Obléká je a snaží se, aby se nechovali jako zvířata. Dokonce některý ozbrojil puškama, ale nemyslím, že by věděli, jak je používat".
"Jsi si jist?", otázala se Perdita. Niňo přikývl a ona dodala: "Možná by bylo dobrý ho předvést. Nejdřív ta velká nefilimka, co napadla Criid, a teď tohle". Asi minutu přemýšlela. "Téměř jakoby se Malifaux stavěl na odpor. Jsou silnější. Mazanější". Hodila si své dlouhé vlasy přes rameno a pravila: "Chytíme ho, když to půjde. Pokud ne, sejměte ho s ostatními. Použijeme proti nim jejich vlastní taktiku a jejich zbraně. Taťko", obrátila se na svého otce, nepřítomně zírajícího na světlušku bzučící kolem něj. "Ty splašíš ty velký kance. Naženeme je přímo do středu jejich tábora".
Santiago se zasmál. "Bylo na čase", pronesl.
Niňo ještě nebyl na místě, když zazněl první výbuch dynamitu. Zaklel a lezl výše na strom, aby nalezl stabilní pozici a měl jasný výhled skrz porost. Vzápětí následovalo vysoké pištění prasat a jeho ruce se naposled přitáhly k hrubým větvím pokřivených stromů. Jeho opakovačka se zhoupla a on se podíval průhledem právě včas, aby viděl gremlina skočit ze stromu přímo za Franciscem, daleko na pravém křídle od splašených prasat. Vystřelil na tvora bez míření, ale přesto prohnal kulku gremlinovou hlavou a tělo dopadlo před Frencisca. Zvuk pušky ho na chvíli zarazil, načež pokynul směrem k předpokládanému Niňově postu.
Prohlížel oblast, aby nalezl Santiaga na levém křídle brodícího se doprostřed největší skupiny a vykřikujícího nadávky. Lehkomyslně kráčel kupředu, aniž by se pokoušel krýt před jejich útoky. Jeho mírotvůrce rachotil a Niňo rychle pálil na gremliny, kteří hrozili zavalit jeho bezstarostného bratrance. Nabil a vypálil, sotva měl dost času pořádně zamířit, a pak znovu nabil a znovu vypálil. Pokračoval v podpoře Santiaga, dokud neměl pocit, že si s tím dokáže poradit sám.
Hledal Perditu a zahlédl splašená prasata. Podle svého plánu běhala mezi nimi, napadla gremliní tábor a s podvědomou přesností střílela ze své pistole na cokoliv, co se před ní pohlo. Kanci vyplašení výbuchem a palbou pistolí v panice pištěli. Dvě z obrovských zvířat se srazila, když se jí pokoušela rozsápat, ale ona zasáhla volnou rukou jedno do zátylku a přeskočila přes něj, přičemž ranou vypálenou v letu ze svého mírotvorce trefila dalšího gremlina do hrudi. Dopadla na zem a pokračovala v běhu, aniž by vyšla z rytmu, její dlouhé vlasy za ní vlály jako plachta. Niňo obdivně hvízdl. Byl velmi hrdý na to, že jsou příbuzní.
Gremlini viděli její příchod a pokusuli se jí postavit, jelikož jich bylo kolem jedenácti. Niňo střílel a dobíjel rycleji než kdy dřív, aby jí vyčistil cestu, ale do skupiny vběhli kanci, rozprášili ji a několik gremlinů odhodili do vzduchu nebo zadupali. Perdita byla daleko nebezpečnější na blízko, napadla je střílejíc z pistole a všechny sejmula.
Niňo se náhle zarazil a nemohl uvěřit. Když vypustil kulku a rychle odhadl Perditin pohyb uprostřed boje proti svému výstřelu, zdálo se, že zasáhne ji a nikoli zamýšlený cíl. "Ne!", vykřikl, ale už nemohl nic dělat jen v hrůze zírat.
Ve chvíli, kdy ji měla kulka trefit do zad, rychle ustoupila, a jeho kulka se zaryla gremlinovi přímo mezi oči. Niňo hleděl nevěřícně na tu dálku. "Jak to, k čertu, udělala?", ptal se sám sebe.
Vrhla se znovu doprostřed gremlinů hledajíc jejich vůdce. Niňo zkoumal oblast a hledal ho, zahlédl Santiaga, který se probil linií a měl tlustého šéfa přímo před sebou, zatímco Francisco tam kvapil též. Vlna gremlinů se vyrojila z podrostu a odřízla muže od Džounse. Perdita pracovala na rozprášení bandy, která se k ní sbíhala, a rychle se s ní vypořádala.
"Dito!", zařval Niňo. Otočila s k němu a on třikrát vystřelil do země u jejích nohou, aby ukázal směr k Džounsovi. Pochopila a jako blesk vyrazila směrem, kterým naznačil. Niňo na Džounse několikrát vystřelil, aby ho zranil, ale ztratil vychytralého gremlina v hustém podrostu bažiny. Protože byl vysoko na stromě, seskočil, přičemž narazil hrudí do větve. Vstal a rozběhl se, přestože bez dechu. Byl Ortega a běžel navzdory bolesti a hvězdičkami před očima. Tvrdošíjně se snažil dostihnout Perditu a poskytnout podporu.
Prorazil listovím a větvě ho šlehaly do tváře. Zvuk její pistile zněl před ním. Když proběhl podrostem, našel je.
Perdita střílela a zasáhla velkého gremlina do ramene. Než aby padl, otočil se nárazem a postavil se jí. Zaduněl jeho velký trombón, který namísto jediné kulky vychrlil širokou salvu projektilů a listoví všude kolem ní nárazem popadalo. Odhodilo jí to dozadu, jelikož jádro výstřelu ji zasáhlo do hrudi. Těžce dopadla. Nehýbala se a její tmavé vlasy se jí rozprostřely kolem hlavy jako temná svatozář. Nahnědlá kůže byla na hrudi a krku zkrvavená a ohořelá a stoupal z ní kouř.
Džouns skočil za husté křoví do krytu.
Niňo poklekl po bok své sestřenice a s úlevou shledal, že žije, otřesená zásahem. "Kde je ten vepř?", zeptala se, zakašlala a snažila se setřást následky výbuchu. Niňo kývl směrem, který Džouns prchl hledaje úkryt. Před Perditiným revolverem se však nedá ukrýt. Zvedla svou zbraň, namířila a jakoby se svět ohnul, aby se přizpůsobil její ráně. Mnozí z těch, kteří byli svědky tohoto výstřelu, popisovali, že střela zahnula za roh, aby zasáhla. Pravda je však taková, že realita se posunula, aby poskytla mezi ní a cílem přímou linii. Zatímco Perdita mířila svým mírotvůrcem, Džounsův úkryt se odvalil na stranu a odhalil gremlina za sebou. Jen nervózní škytnutí zachránilo gremlina před Perditinou střelou. Kulka zasáhla láhev s whiskey uvázanou u pasu, která se rozlétla na skleněné střípky. Gremlin zařval a vyskočil.
Ňákej zub Džouns se před další Perditinou střelou třásl strachy. Vzhlédl a viděl, že jeho úkryt nebyl strom ani křoví nebo jiný přírodní porost. Nad ním se tyčila velká socha. Velký oranžový kámen se obtáčel od paty do výše. Obrůstala ho hustá réva vytvářející iluzi šupin na obludném hadovi chystajícím se zaútočit. Při pohledu na sochu Džouns vykřikl čirou hrůzou a prchal, více vystrašen nehybnou skulpturou než Perditou, což Niňa zneklidnilo.
Perdita ho nechala běžet. U paty této hadí sochy byl emblém, který Perdita poznala. Byl to svinutý had obkružující zavřené oko.
"Niňo", pravila. "Musíme se spojit s Criid".
Nad Malifaux zářila jediná rudá hvězda. Její jas pronikal i skrz zamračenou oblohu. Přestože jiné hvězdy kroužily po noční obloze a měnily polohu podle ročního období, rudá hvězda zůstávala nehybná, vždy visela nad obzorem na stejném místě. Pokud by člověk putoval bažinou s bzučením trhliny za sebou a rudou hvězdou před sebou, dorazil by nakonec k troskám Kythery, chrámu zasvěcenému smrti. Zde by našel stojatou vodu bažiny zčernalou olejem, který neustále vybublává ze středu velké budovy.
"Blízkost tohoto chrámu umožňuje vědě o oživování zemřelých a ostatním technikám ovládat život a smrt", vysvětloval Nikodém, přestože Kirai Ankoku jeho slovům nevěnovala valnou pozornost. Hleděla na rudou hvězdu skrze dalekohled, ale i v této věci svůj zájem jen předstírala. Vlastně nevěnovala pozornost ničemu. Pokračoval: "Také proto mají tyto techniky značně omezené možnosti na Zemi. Malifaux má jistou… spiritualitu své magie. Kythera a další takové zásobníky moci umožňují vládu nad smrtí. Mrtvola zde má stále přetrvávající duchovní spojení". Sundal si cylindr a prohrábl si sukovitými prsty rozcuchané vlasy.
"Mohu Francise oživit?", zeptala se s náhlým zájmem.
"Ne, dítě. Ne takto. My můžeme donutit mrtvolu chodit a jednat, čímž ji učiníme podobnou živým. Ale velmi zřídka vidíme něco jako život, který měla mrtvola dříve. Jejich osobnost je za hranicí", ukázal prstem ke stropu. "Během doby se spojení rozpadne a ani nejmocnější oživovači nedokáží donutit ztracenou vůli vstát a chodit".
"Proč bych to pak měla dělat, když mi to nepřivede Francise?"
Nikodém se usmál, přestože když se mu koutky úst zkroutily, vypadal ještě krutěji a zlověstněji. "Tvůj úkol skončil smrtí kapitána Gideona?", zeptal se znaje odpověď. Kirai neodpověděla. "Ne", doplnil. "Nejsi hotova, že? Je toho před tebou víc".
"Guvernér", špitla.
"Ano".
"Proč jsem ho nezabila? Myslím duchové? Proč ho nezničili jako ostatní?"
"Guvernér je nedosažitelný, zdá se. Má ochranu a stráž. Má mnoho nepřátel. Najdeme cestu, ty a já", pravil Nikodém s jistotou.
"Ale já nedokážu oživovat mrtvoly, jak naznačujete".
"Jak jsem říkal, naše kontrola se projevuje v každém z nás odlišně. Ačkoliv jsme mluvili o oživování mrtvých, jejich duchové jsou pro nás ztraceni, nezrušitelně odděleni. To jsem alespoň předpokládal. Dokud jsem tě nepotkal".
"Mě?", zeptala se. "Proč mě?"
"Ano, proč tebe? A proč já, když jsme u toho? Proč cokoliv? Jsme, každý z nás, chyceni v okamžiku. Osud má způsob, jak se proti nám spiknout. Ty jsi jiná. Jak jsi řekla, nemůžeš oživovat mrtvé. Ty mrtvé voláš - jejich duše přicházejí na tvoje zavolání. Máš na takové věci nadání. Znalosti o těchto tajemstvích jsou vzácné a já si přeji, abych tě mohl vzít pod svá křídla jako svého učedníka, a tak bych ti mohl pomoci ovládnout tvou moc a naplnit pomstu, kterou hledáš".
Kirai hleděla otvorem velkého dalekohledu v Nikodémově observatoři v srdci zakázané karanténí zóny. Světlo rudé hvězdy ji vábilo. Připomínalo jí nadějný třpit v očích jejího vlastního ducha Ikiryo. V té chvíli, kdy stála nad zmasakrovaným tělem Gideona, vraha svého milého, se otevřely skryté hlubiny její mysli. Podívala se do těch hlubin, viděla moc svých nejtemnějších přání a uvědomila si svou vlastní schopnost působit násilí.
Z dětství si pamatovala návštěvu divadla Kabuki a hru o tom, jak byl hrdý válečník přemožen vážnou nemocí. Za nemoc obviňoval kněze a upadal hlouběji a hlouběji do deliria, zatímco jeho duše byla pohlcována žalem, že má zemřít tak ubohou smrtí, shnije v posteli a nikoliv na bitevním poli. Jeho duše se tímto žalem rozdělila a její nejzávistivější a nejnenávistnější část hledala pomstu za tento zločin. Válečníkova zášť se stala prokletím, duchem, který neustále mořil kněze. Nakonec způsobil, že se svatý muž utopil, aby mukám unikl. Příběh byl zamýšlen jako varování proti závistivým a nenávistným myšlenkám, jelikož smrt obou mužů byla ve vesnici oplakávána. Oba, válečník i kněz, přinesli vsi mnohá požehnání a oba byli velmi ctěni ve svatyni zasvěcené jejich památce a ctné mravnosti.
Kirai v lidech zodpovědných za Francisovu vraždu neviděla žádnou ctnost. Její touha po pomstě musela být uspokojena, byla to věc cti vidět jeho smrt pomstěnou. Chladná jistota této pravdy zocelila její srdce. Čas truchlení minul jako staré příběhy, které měla ráda jako dívka. Zůstane zde, přijme Nikodéma za svého mentora a naučí se esoterickým technikám, které ji připraví na nevyhnutelný střet s guvernérem a posílí ji, aby se domohla spravedlnosti.
Během pozorování rudé hvězdy uvažovala nad těmito skutečnostmi.
"Pomsta? Je to má jediná motivace? Vše, pro co mám žít?", byla přinejmenším lhostejná.
Nikodém byl zmaten a její patetická melancholie ho stále více popouzela. Vždy si představoval, že výcvik nového učně v oživovacích uměních bude vyžadovat složité kroky obnažení osoby z její lidskosti, potlačení empatie a zlomení k poslušnosti. Kirai byla protikladem těchto očekávání. Byla tak naplněna žalem, že jí její žalostné chování nedávalo žádnou naději. "Možná ne", pravil. "Ale na cestě k mistrovství se toho musíš hodně naučit, máš moc vyvolávat duchy, že?"
Zmateně na něj pohlédla a přemýšlela. "Myslíš, že mohu vyvolat Francise? Jeho ducha?". Oči se jí rozšířily a usmála se nově nalezenou nadějí. Nikodém našel směr, kterým mohl dívku manipulovat, ale musel postupovat opatrně, udržovat ji mezi nadějí a zoufalstvím, jinak ji ztratí příliš rychle a jeho plány se rozpadnou.
"Možná, dítě. Měj naději, ale věz, že mé vedení ti poskytne jen směr. Spiritualita není v mém řádu běžná". Přikývla, ale její zářící oči a jen mírně povadlý úsměv odhalovaly novou naději. "Práce to bude obtížná pro nás oba", pokračoval. "Bude to vyžadovat čas a utrpí má práce i výzkum…"
"Budu tvrdě pracovat", přerušila ho. "Budu".
Nevšímal si jí a pokračoval: "Čím déle ti bude trvat ovládnout vyvolávání, tímž těžší bude najít v éteru jedinou konkrétní ztracenou duši".
"Pak musíme začít", řekla. "Nebudu pro vás přítěží. Budu se řídit vašimi pokyny. Mohu vám pomoci v bádání. Můžu být nápomocná…", na chvíli se odmlčela hledíc stranou, "…mnoha způsoby". Její poslední slova byla naučeným náznakem svádění, ale oči měla prázdné a mrtvé. Nikodém neukazoval mnoho emocí, ale jeho oči vypadaly zamyšleně, když si ji chvíli prohlížel. Zkoumal její kulatou tvář a přelétl přes její ohebné tělo. Rozpoznala lascivní pohled, navzdory zdvořilému chování. Byla sklíčená. Francis neměl tělo a po jejich znovusetkání bude duchem. Její tělo v tuto chvíli nic neznamenalo, pokud se mohly spojit jejich duše, které byly ostatně vždy spojeny.
Nikodém pokýval hlavou a pravil: "O tom, co mi můžeš nabídnout, si promluvíme později. Nyní začneme".
Pokynul Kirai, aby ho následovala, a vedl ji ze své observatoře do komnat dole. Rychle prošli jeho fantastickou knihovnou, ohromnou místností naplněnou zdánlivě nespočetným množstvím knih. Velikost knihovny v ní vzbudila úctu a byla si jistá, že stráví mnoho času bádáním v jejích mnoha svazcích. V místnosti byly roztroušeny nejrůznější sochy zobrazující množství neuvěřitelných oblud. Nikodém vysvětlil, že tito tvorové představovali pro lidi starého Malifaux souhvězdí.
Níže ve věži otevřel Nikodém veřeje ústící do obří komnaty. Toto místo bylo naplněno množstvím tajemných strojů, jejichž funkci a smysl nebyla Kirai schopna uhádnout. Ještě podivnější bylo, že místnost byla plná seschlých lidí potácejících se kolem a bezmyšlenkovitě plnících běžné práce, které představovaly přenášení beden nebo pytlů naplněných stroji či těly. Následovala Nikodéma do sousední laboratoře, přičemž musela projít mezi vyschlými těly visícími na hácích jako dobytek u řezníka. Další byly na stolech v různém stavu rozpitvání. Kirai seznala, že ji neděsí, jen byla zvědavá. Nikodém došel k ocelovému stolu, na němž ležela mrtvola.
"Tvé studium zahrnuje, mimo rozvíjení vlastní jedinečné moci, řádnou přípravu těla a výrobu tohoto séra, které musí být vyrobeno na míru subjektu. Bádáním jsem zdokonalil činidla poskytované těmto mrtvolám, což zvyšuje jejich trvanlivost a přizpůsobivost. Oživování těch s nadáním v určité oblasti se ukázalo marné, jak vysvětlím. Například mistr šermíř zaživa zapomene po oživení vše krom nejjednodušších úderů. Duševní schopnosti velmi utrpí traumatem smrti a znovuzrození nejsou schopni vybavit si činnosti, které prováděli zaživa. Naučili jsme se však různé alchymistické procesy, díky kterým vytváříme jedince schopné ubližovat jiným, kteří se těší z bolesti, již způsobují nepřátelům. Ještě musíme odhalit temnější tajemství. Náš řád se snaží ovládnout smrt, abychom ovládli ještě silnější a chytřejší zbraně. Tvé a mé cíle jsou stejné, Kirai, svrhnout guvernéra a domoci se spravedlnosti za zločiny, které spáchal. Potřebujeme armádu na boj s ním a jeho agenty. Pokud ty, Kirai, dokážeš naplnit těla myslícím duchem, můžeme společně takovou zbraň najít. Až nastane správná chvíle, povedeme tuto armádu vyplenit cechovní čtvrť a vyrvat Cechu moc, kterou má.
"A zabít guvernéra", řekla jedovatěji, než by očekával.
Usmál se znovu smíchem, který zdůrazňoval jeho zášť. "Ano, a zabít guvernéra". Nikodém stanul po boku Kirai a vpíchl do hrudi mrtvoly injekční stříkačku. Vstříkl do těla lesklou stříbřitou tekutinu.
Zatímco Nikodém mačkal stříkačku, Kirai si prohlížela tělo. "Tento muž je japonec", obrátila oči na Nikodéma. "Ze Tří království".
Nikodém přikývl. "Říká se, že není národ, kde by se válečníci obávali smrti méně než v Japonsku. Přestože tato výhoda bude po oživení patrně nepodstatná, dávám přednost používání japonských mrtvol. Alespoň jsou často pohřbíváni se svým daišem a uchovávají si s ním spřízněnost". Nikodémovy oči se obrátily k mrtvole a zkontrolovaly postup séra. "Za chvíli toto tělo oživne. Roztok, který jsem vyvinul, vrací tělu funkce nervového systému. Hlas znějící při probuzení se zapíše do hrubého intelektu mrtvoly a zaujme místo v rozhodovacím procesu mozku, který nemůže být obnoven".
"Ten hlas patří pánovi?"
"Správně. Teď přivítáš tuto mrtvolu při probuzení. Bude ti sloužit. Jakmile se pohne, věnuj jí svou pozornost. Nepřemýšlej o tom. Mysli, jakobys právě upadla do jemného spánku. Povolej do této mrtvoly ducha. Mysli na válečníka, který bude bojovat pro tebe a bude tě poslouchat. "Mysli na toho válečníka a tohoto válečníka jako na jednoho".
Kirai se začala soustředit na tělo, a skutečně si po chvíli všimla drobných křečí v pažích. S náhlým zakmitáním se oči mrtvoly otevřely a Kirai viděla, že stříbrná tekutina rehydratovala oči a dala jim podivný, zrcadlový výraz. Neuhnula před tímto pohledem. Nebála se nepřirozeného procesu, který se před ní odehrával. Rozhodným hlasem přivítala mrtvolu, přesně jak byla instruována: "Vstávej, dobrý vojíne, tvé bitvy ještě neskončily".
Když vstávala, sebrala mrtvola dvě katany ležící vedle. Nikodém zašeptal: "Dobře, velmi dobře".
Ale ona neměla co do činění s oživením mrtvoly. Nebyla ani schopna dosáhnout na to nejasné místo, kde se dotkla bědujících duchů. Vzpomínka na takovou událost byla prchavá a mlhavá jako dávno zapomenutý sen. Ale pak, když pomyslela na vastního ducha Ikiryo, který z ní vyskočil vykonat pomstu, po níž tak zoufale toužila, viděla se, jakoby na sebe shlížela shora. Zvedla ruce a tam pod ní se také zvedly. Nyní byl Ikiryo volný, přestože ne zcela zhmotnělý. Nikodém si ničeho nevšiml, jen nos mu zkrabatěl a zamračil se od náhlého žluklého zápachu, který prostoupil místnost.
Nařídila Ikiryo vyvolat ducha, ale byla to spíš žádost než rozkaz. Pohla se přes bariéru neviditelná i pro ní, do prázdna prostého čehokoliv. Byla to prázdná bělost zabarvená šeříkově, tichá a klidná.
Skrz Ikiryo viděla své malé tělo stojící před Nikodémem, stále se zdviženýma rukama. Hlavu měla zakloněnou, jak se do ní opíral přízračný vítr vyvěrající z trhlny mezi tímto světem a éterem, odkud přišla Ikirio. Oči jí zapadly do lebky, dusný vzduch ovanul Nikodéma a na brýlích mu zkondenzovaly kapky vody. Ikiryo se vrátila a s ní podivný zvířecí tvar. Byl temný, tvořený obláčky stínu a nejasně ženský s dlouhými vlasy vlající temnoty spadajícími přes tvář a vychrtlé tělo.
Ikiryo učinila, oč byla žádána, a ona náhle věděla, že byla klíčem k ukotvení tohoto nového ducha do tohoto světa. Ačkoliv ona to viděla, Nikodém ne. Hleděl na oživenou zombii, jakoby hostila duchovního válečníka, kterého vyvolala. Ale ona nespojila ducha šikome s tímto křehkým tělem. Bylo jí to jedno. Věděla, že poprvé přitáhla zlovolného ducha z jiného světa. Tak jako Nikodém dokázal cítit přítomnost mrtvoly čekající na jeho vůli, Kirai dokázala jít po cestě těchto duchovních tvorů. Ve své probuzené mysli ji viděla proudit z mocné prázdnoty naplněné duchovní magií a netvory. Čekali na vpuštění, aby mohli vykonat pomstu na těch, které nenáviděli a záviděli jim, na živých. Nalezli Gorgonu a skrze ní tento svět. Jako maják ji šikome nalezla skrz hadí prsten visící jí na tenkém měděném řetízku kolem krku. Skryt za jejím černým kimonem pulzoval a tepal přítomností tohoto strašlivého ducha vznášejícího se tiše poblíž, čekajícího na rozkazy.
Držela ji tam, mezi světy, bez hmotnéh těla, čekající. Místnost se vrátila do normálu a Nikodém se usmál na svého zombiího válečníka a novou mladou učednici.
Když byla posádka strážnice v Šibeniční ulici napadena podivným mužem a jeho tlupou, která útočila podivně apaticky, jeden ze strážníků opustil své stanoviště a prchl, čímž porušil rozkaz držet pozice a bojovat. Matthew Longfellow, veterán stráže, usiloval o vstup do řad šerifů smrti. Nebyl zbabělec, přestože ho zamrazilo, když viděl nepřítomnou poslušnost malých dětí bojujících a umírajících pro podivného muže. Byl to vůdce tlupy, kdo ho děsil nejvíc, a on věděl, že obrazy této noci ho budou strašit navždy. Důstojník Longfellow sám vypálil několik zásobníků do hrudi toho tvora, který se lhostejně postavil cechovním strážníkům. Každý zásah kulky se setkal s podobným nezájmem a výsledkem bylo jen krátké zamručení zevnitř těla.
Hoffman metodicky procházel chudinskou čtvrtí, pracuje na svém úkolu od guvernéra, a zpovídal obyvatele, kteří mohli putovat stinnými večerními ulicemi a možná zahlédli muže, jenž by odpovídal strohému popisu nového vraha.
Nebylo to nic než zásah osudu, přinejlepším náhoda, že ho jeho lovec dovedl za roh zbořené budovy, když se v chladném nočním vzduchu z dálky ozvaly výstřely mírotvůrců přehlušující těžké kroky lovce na ošuntělé kamenné dlažbě. Pouhou myšlenkou se lovec vztyčil, takže mohl vidět přes blízkou zeď. Tak zřel mírně se svažující ulici ke strážnici v karanténí zóně. Na tuto dálku nedokázal rozeznat povahu bojujících, ale záblesky žlutého plamene doprovázené výstřely a pohyb davu proti těmto výstřelům ho nenechal na pochybách, že posádka strážnice byla napadena.
Vzdychl a zaskřípal zuby. Přestože byl nedávno jmenován cechovním důstojníkem a pověřen vedením celé nové divize, neměl bojový výcvik. Byl mechanikem a jediné povědomí o boji měl ze svých zkušeností válečného inženýra. Možná měl drobné pochopení pro strategii.
Poklepal na pancéřování na silné paži před sebou a nařídil spustit kotel a vytvořit trochu páry. "Dobře, holka. Podíváme se, co umíš". Jakoby se strojem mluvil, chvíli počkal, a pak kývl. "Ano, přál bych si, abychom s sebou vzali jednoho dva strážníky, nebo dohlížitele. Alespoň máme nového pozorovatele", kývl k netopýřímu stroji. Tichým příkazem pozorovatele oživil a stovky drobných převodů v jeho drobné konstrukci se zběsile roztočilo, ozvalo se krátké zahvízdání vypouštěné páry a stroj se vznesl. Pomyslel si, že by měl sundat výfuk ze zad, jelikož pak příliš připomíná živého netopýra a komické vypouštění páry nebylo v souladu s působivým obrazem, který chtěl vyvolat Cech. Původní ornitoptéra jeho kolegy a přítele Viktora Ramose byla předělána a vylepšena, ale některé součástky zůstaly a potřebovaly upravit. Udělal si v duchu poznámku, aby se na to později zaměřil.
Odehnal své intuitivní myšlenky na vylepšení, které ho napadaly při pohledu na jakýkoliv stroj, a soustředil se na bitvu. Jeho první bitva. Polkl a pobídl svého lovce k běhu, písty a převody se pohybovaly naprosto přesně. "Další chyba", pomyslel si. Lovec byl navržen jako útočící stroj, ne jako přepravní jednotka. Jako takový byl navržen do podoby kočkovitého čtvernožce. Momentální úprava, aby se dokázal postavit na zadní a vozit ho, znamenala větší nemotornost a zranitelnost. "Je jako já", pomyslel si. "To je tým". Stroj měl v boji určité nedostatky, a když kráčel na zadních, cítil Hoffman uvolnění šroubů na řemenech upevňujících ho k lovci. Ruka spočívající na paži před sebou pociťovala vratké spojení přes vnější plát k vytříbené mechanice pod ním. Stále ji pobízel a doufal, že stroj a on se dostanou do boje v jednom kuse. Nemohl si pomoci a vytáhl z vnitřní kapsy své vesty nastavitelný hasák, kterým začal stroj opravovat, zatímco ho nesl do boje. "Sakra", pravil. "Zapomněl jsem i na toho zatracenýho mírotvůrce, kterýho mi dali". Obrátil oči v sloup. Choval se jako pravý amatér.
Zatímco lovec běžel, Hoffman pracoval na opravách, přičemž se klátil na ramenou stroje, a stova si všiml strážníka Longfellowa zahýbajícího za roh před ním, zbraň i za běhu stále připravenou. Longfellow se zastavil, když se mu podpatek zasekl v díře mezi dlaždicemi a on upadl na koleno, zatímco zařval "Stůj!" a namířil svého mírotvůrce na Hoffmana, oči rozšířené strachem a zmatkem. Hoffman vzhlédl a uvědomil si, že většina strážníků ho ještě neviděla a určitě ne na hlídce. Zastavit lovce v plné rychlosti však nebylo snadné a strážník zjevně ukázal svůj záměr nejprve střílet, a až pak se ptát. Lovec ho co nejvíce zaštítil svými mnoha pažemi a zpomalil, jak nejlépe mohl, zatímco Hoffman zakřičel: "Klid, strážníku. Jsem důstojník Hoffman".
Longfellow připravený na boj o život téměř zmáčkl kohoutek, ale v poseldní chvíli si uvědomil, že ani hubený muž kymácející se ve středu stroje, ani samotný stroj nevypadají, že by chtěli bojovat.
Postavil se na nohy, sklopil zbraň, a Hoffman zatím zastavil lovce. Strážník těžce dýchal, zatímco hořáky ve stroji vypouštěly páru automatickými ventily a uvolňovaly hydraulický tlak na různé písty. Hoffman, který byl raději mezi stroji než mezi lidmi, přesto chápal emoční konflikt na strážníkově tváři. "Klid, strážníku", pravil rozvážně. Longfellow na něj nervózně pohlédl, stále přemíšleje o pravosti jeho identity, ale Hoffman věřil, že spoléhání na stroj, aby byl vůbec schopen pohybu, z něj činí pro kohokoliv malou hrozbu. "Vydýchejte se". Zvuk střelby o několik bloků dál slábl. "Co se tam dole stalo, strážníku?"
Mathew Longfellow na něj pohlédl a stále se snažil popadnout dech. "Nebudete mi věřit", pravil.
"Chlape", děl Hoffman s anglickým přízvukem vážněji a panovačněji. "Ven s tím".
Strážník přikývl. "Byli jsme napadeni na strážnici". Odmlčel se a hledal správná slova.
"A nepřítel, vojáku?"
"Pane?"
"S kým jste bojovali?", zeptal se. "S nerozvážným arkanistickým kejklířem? Oživovatelským psem vyhrabávajícím kosti?"
Přízvuk a podivně popisný styl řeči zmátl nebohého strážníka Longfellowa ještě víc. "Ani jedno. Nevím. Oživovač, pokud něco, pane. Jen… teda, nebyli úplně mrtví. Ne fyzicky. Musíme sehnat posily. Strážníci, pane…"
Hoffman ho uťal. "Jsou příliš daleko. Pokud jsou tam přeživší, potřebují naší pomoc". Strážníkovi se nápad na návrat zjevně vůbec nelíbil a hleděl spíš k centru města, kde bylo sídlo Cechu. Hoffman popohnal lovce ke kasárnám očekávaje, že Longfellow bude pokračovat k cechovním úřadům. S úlevou sledoval, že ho strážník neochotně následoval, svíraje pistoli v třesoucích se rukou. Společně zamířili zpět k přepadu. Střelba vpředu náhle ustala, ale oni pomalu pokračovali, zatímco Longfellow hlásil, co se stalo.
Hoffman zmateně zkoumal masakr u strážnice v karanténí zóně. Během několika krátkých týdnů se stal ze zmrzačeného mechanitka expertem dohlížejícím na nová roboticko-lidská spojení. Ilegalita obklopující spojení biologie a mechaniky byla dosti skličující, ale prohlížení bitevní scény bylo nekolik kroků mimo jeho zařazení.
Lovec udělal několik rázných kroků k dalšímu mrtvému tělu, těžké kročeje velkého stroje ho dráždily. Písty ve středu lovcova těla vypouštěly přebytečný tlak s nízkým hvízdáním a převody v hrudi cvakaly a kalibrovaly vnitřní rovnováhu. Hoffman si těchto stálých zvuků už nevšímal. Jak je pohlcovala temnota, nařídil přiložit pod lovcův kotel.
Pozorovatel kroužil nad oblastí a pečlivě plnil Hoffmanovy nevyřčené rozkazy, když se náhle zastavil u nízké kamenné zdi a vyvolal poplach. Zvonivý klaxon zněl, dokud ho Hoffman myšlenkou neumlčel.
"Strážníku", řeikl Longfellowovi. "Pojďte se mnou". Pozorovatel sledoval prostou oranžovo černou dlažbu ve svétle plynových lamp, které byly na Hoffmanův vkus příliš daleko. Neviděl nic, co by vyvolalo poplach, ale jeho nález nezpochybňoval.
Ve slamu blízko místa, odkud Hoffman a Longfellow přišli, našli něco, co mohlo být zbytkem dvou strážníků. Narozdíl od poničeného a roztrhaného masa těch zavražděných v kasárnách hleděl Hoffman jen na prázdné uniformy nasáklé černým blátem lesknoucím se v chabém světle. Nechal lovce sklonit se, aby bláto prozkoumal blíž, a přitom zachytil koutkem oka jemný pohyb mezi dlažebními kostkami. Pomalu zaostřil a nařídil lovci ustoupit. "Nedotýkejte se toho", nařídil Longfellowovi.
"Toho se nemusíte bát, pane. Co to je?", zeptal se a ustoupil.
"Červi. Na zemi. Jdou přímo na nás". Sklonil se jak nejlépe dokázal s tělem zmrzačeným od pasu dolů a přivázaným na půltunovém stroji. Vytáhl z brašny acetylénovou pochodeň a z kapsy temný dušekam. Přestože zapomněl svého mírotvůce, byl mužem, který dokázal improvizovat. Rychle pohlédl na těla kolem sebe. Kolem leželo více než třicet těl, strážníci mezi osadníky, jejichž tváře byly ve smrti ztuhlé v prázdné lhostejnosti. Byla zde infekce a byla silnější, než bylo přirozené, to bylo Hoffmanovi jasné. "Strážníku", pravil přísně. "Nemám čas pořídit oficiální žádost, takže musíte být neodbytný. Vraťte se do cechovních kanceláří. Žádejte o rozhovor se Spravedlností, okamžitě. Můj pozorovatel vás doprovodí, aby potvrdil mou přítomnost zde. Informujte ji a o tom, kde jsem a o okolnostech našeho dobrodružství. A hlavně buďte neodbytný".
Strážník zasalutoval. "Věřte mi, pane, neodbytnost nebude problém". Dále neotálel a rychle běžel vykonat rozkaz.
Hoffman vložil dušekam do provizorní mosazné klece připevněné na pochodeň. Potřeboval jeho moc. Zapálil pochodeň a začal s dotírajícími červy. Vzplanuli a pukali v žáru jeho dušekamové pochodně. Spálil černou tekutinu, dříve strážníka, než obrátil pochodeň k nedávno zabitým v kasárnám. "Nechť spočinete", rychle se pomodlil a zaplavil jejich těla bílým dušekamovým plamenem. K tomu spálil celou strážnici a vyhladil celou oblast, vymítiv nákazu.
Mdlé světlo blízkého okna značilo příchod úsvitu. Zatímco Nikodém odešel vyřídit své záležitosti v jiné části věže, Kirai zamířila do obří knihovny neochotná s ním strávit více času, než bylo nutné. Byla nervózní, že bude chtít dokončit jejich ujednání, a potřebovala čas, aby zpracovala neuvěřitelný průběh událostí, které ji postihly. Bez velkého zájmu o čtení a zcela určitě nepřipravena začít bádat, hledala jen samotu. Přesto si prohlížela svazky, z nichž většina byla podle jejího odhadu prastará a nadpisy na hřbetu byly sepsány v cizím písmu nezrozených. Pomalu procházela kolem mnoha knich a opatrně a nepřítomně je hladila, zatímco její mysl putovala jinde.
Hadí prsten na jejím krku zapulzoval, což ji překvapilo, načež slabý šepot po její pravici pronesl jediné slovo: "Gorgona". Trhla hlavou směrem ke zvuku, ale nikdo tam nebyl. S široce rozevřenýma očima se pečlivě rozhlížela. Prsten znovyu zapulzoval a jedna kniha mezi mnohými v dohledu jakoby pulzovala stejným tempem jako prsten.
Přitáhla si svinutého hada k hrdlu, došla ke knize a vytáhla ji z police. Byla malá a tenká, zcela nerozpoznatelná mezi ostatními. Na olivové kožené vazbě měla stejně prchavé písmo jako ostatní. Našla stůl a začala listovat knihou naplněnou podivně cizím, pavoučím písmem. Nedokázala nic přečíst. Byla to slova jiného světa napsaná obyvateli, kteří nebyli lidmi. Ale způsob písma nebyl podobný ničemu, co očekávala. Symboly se hemžily po stránce.
Zvědavě listovala stránkami, ale nic nechápala. Uprostřed knihy na ní jakoby vyskočil jediný znak, jednotlivé kruhové sumboly překrývající jeden druhý. Ještě horečněji otáčela stránkami hledajíc stejný efekt, cizí znaky skákající ze stránek. Jak knihou listovala, vytvořil se obraz, kroutící se, vířící, zhmotňující se. Stal se hadem. Vylekala se a polkla, když se vytvořila hadí hlava a zvedla se ze stránek připravena udeřit.
"Nekoukej tak do toho, holka", ozval se za ní Mortimerův ostrý hlas. Vzhlédla od knihy a srdce jí bušilo. "Dřív se naučíš vidět skrz stůl, než rozeznáš tyhle písmena. Je jich na tebe moc. Mistr přeložil několik knih do angličtiny, pokud umíš číst. Já na to nikdy moc nebyl. Můžeš je najít v policích pod sochou, tam", pravil chraplavě.
Jeho oblečení bylo zašpiněné čerstvou hlínou, ale ten zápach byl ve věži obývané čerstvě oživenými mrtvými všudypřítomný. Pach čerstvé hlíny mezi hnijícím masem byl silnější, když byl Mortimer blízko. Jak tam Kirai seděla a muže si prohlížela, následovala ho do komnaty spousta oživených mrtvých nesoucích několik velkých dřevěných krabic naplněných knihami. Svědomitě je vybalili a uložili, jak jim bylo nařízeno, a pak se věnovali dalším pracem v knihovně. Pro ni vypadali jako obyčejné automaty. Pokud šla kolem nich nebo dokonce do některého strčila, nezdálo se, že by si něčeho všimli, prostě šli dál hledíce si svých úkolů.
Odstrčila knihu, přestože se zdálo, že jí volá a přesvědčuje, aby pokračovala ve čtení. Odolala vábecní, bála se jí. Místo toho přemýšlela o událostech, které jí přivedly do této observatoře a pod vliv oživovačů. Myslela si, že skupina je pouhá pověra k postrašení nově příchozích do tohoto světa. Nyní byla zjevně jednou z nich.
V relativním tichu knihovny pocítila Kirai mír, jaký necítila už nějakou dobu, od smrti svého milence. Vědomí, že její pomsta došla cíle, jí naplnilo spokojeností. Pobyt v této strašidelné věži má cíl, a to ji naplňovalo pocitem sebejistoty a útěchy, jakoby vstoupila do nového, vzrušujícího světa.
Nad nimi se rozezněl zvon, který ji vytrhl ze snění. Nepřicházel z observatoře, ale z přilehlé věže. Oživení mrtví v knihovně sborově zasténali a nechali práci prací. Jako jeden se rychle odbelhali z místnosti a Kirai ucítila kouř. Přestože byl Mortimer velmi baculatý, jednal překvapivou rychlostí, když mířil k východu. Ve dveřích se na okamžik zarazil a se zmateným výrazem pohlédl na Kirai. "Pojď, děvče, to je poplach. Máme nevítané hosty".
Kirai vyskočila za ním. Běželi k balkónu, kde se oba vyklonili přes zábradlí a hleděli na dvůr dole. Zvonice stála samotná ve středu velkého prostoru, a mezi budovou a obvodem zesíleným bariérami byla malá jednotka Nikodémových mrtvých, více než padesát hlav. Nikodém jí vysvětlil, že to bylo nutné k obraně proti nebezpečím karanténí zóny, potulným nezrozeným a hlídkám Cechu. Věděla také o dalším smyslu obrany - udržet v bezpečí rostoucí armádu zamýšlenou pro vpád a vyplenění centra cechovní moci v Malifaux.
Zombií domobrana však nebojovala proti hordě děsivých nezrozených nebo cechovní hlídce. Kirai byla překvapena, když viděla, že útočníci tvoří typickou pouliční tlupu, přestože větší, než by si dokázala představit. Překročili bariéry a vrhli se na čekající zombie.
Mortimer vykřikl a naklonil se přes zábradlí ukazuje ke vzdálené uličce. Tam, v závětří za zuřící melou, byl jediný muž oblečený v hrubý kožený plášť. U rtů měl flétnu a hraný žalozpěv dosáhl i k nim na věž. Píseň vyvolávala chvění, které otřáslo zemí, a náhle byly ulice zaplaveny vlnou krys. Víka kanálů a odvodňovacích stok odlétly stranou a zpod ulic se vyvalil nespočet havěti. Příliv se vrhl do boje a prohnal se mezi zápolícími. Legie nenasytných krys zaplavila obránce, kteří jakoby se rozpouštěli, jak bylo jejich maso trháno a požíráno.
Proud havěti se táhl přes celý dvůr až k branám samotné věže. Po zatlačení obránců se útočníci hnali dál a vrhli se na pevné dveře do věže. Bušili do dveří svými řetězy, palicemi a noži, aby je prorazili. Za nimi nenuceně kráčel pištec a krysy i hoši se před ním rozestupovali a uvolňovali mu cestu k věži. Ač se Mortimer a Kirai natahovali, muž a jeho doprovod zmizeli z dohledu.
Obrátila se od zábradlí a vyrazila do věže a ze schodů. Mortimer za ní volal, ale útlá dívka byla daleko rychlejší, než jeho sádelnaté tělo. Přesto za ní běžel drže si klobouk. Bylo na něm ubránit věž a udržet dívku naživu, než se objeví Nikodém. Jak se hnal po schodech, zamumlal krátkou modlitbu, aby se Nikodém objevil brzo.
Jako na zavolanou, Nikodém se vynořil zpoza rohu a scházel ze schodů se třemi zombiemi ozbrojenými katanami za sebou. Všichni byli v různých stupních rozkladu, ale jejich oblečení je nepochybně označovalo jako potomky Tří království. "Kirai, nahoru", přikázal stručně. "Mortimere, se mnou". Rychle sešli ze schodů.
Kirai lákalo je následovat, byla zvědavá a zároveň chtěla pomoci. Pokud by obrana Nikodémova útočiště padla, pak ona též. Nyní s touhou žít a nadějí duchovně se spojit s Francisem odmítala přijmout porážku, když jednou přijala naději. Neochotně vystoupila po širokém schodišti hledajíc úkryt v místnosti na vzdáleném konci velké budovy.
Hamelin Zamořený zkoumal vstupní halu a točící se schodiště, zatímco kolem něj se hnala jeho hemžící se armáda. Velké kamenné sloupy podpíraly mohutné trámy. Nebál se o vlastní bezpečnost, přestože Nikodém na něj vyslal všechny své zombie. Jak se na Hamelina vrhly a téměř se přetrhly horlivou snahou splnit rozkaz, postavili se do cesty chlapci a odtáhli zombie stranou, kde byly zaplaveny krysami.
Nikodém dokázal rychle oživit kteréhokoli z chlapců, kteří padli pod útokem zombií, čímž doplňoval vlastní řady, zatímco Hamelin je hnal do boje. Byla to groteskní rovnováha.
Nikodém si uvědomil ponurou pravdu, že rovnováha se nakonec překlopí k Hamelinovi, jelikož jemu dojdou zombie i nádoby, které je mohou nahradit, zatímco Hamelin má zdánlivě nekonečnou hordu krys. Být přečíslen a zaplaven nepřáteli byl pro Nikodéma zcela nový pocit a on jej nenáviděl. Než se mohl příliv havěti obrátit proti němu, rozdrtil křehké tělo dušekamu, chvíli se těšil z jeho mléčně bílého dýmu, který ho obklopil, než spojil jeho moc se svou vlastní. Pohltil ji, překroutil a propojil s vlastním duchovním projevem. Osadníci na Malifaux ho znali jako funebráka, ale jeho chápání mrtvých šlo daleko za pouhou přípravu těla pro poslední odpočinek. Měl také schopnost dát mrtvole vůli znovu kráčet, v tomto ohledu byl velmi mocný. Nikodém rozkazoval samotné síle smrti a rozkladu.
Jedna z jeho zombií s katanou obklopená nenasytnými krysami brzy padne. Uvolnil temnou energii, které byl plný, a soustředil ji na dva mladíky směřující k další japonské zombii, zraněné a potlučené. Podobné Hamelinovu moru jim Nikodémovo kouzlo rozkladu vstoupilo do kůže a prostoupilo ji, jakoby vteřiny byly roky. Chlapci stárli a seschli, oči jim zapadly do lebky a kůže kolem zbledla, vychrtla a nakonec zemřeli jako starci. Všechny krysy blízko chlapců utrpěly stejný osud, divoce sebou zmítaly, než naposled vydechly. Účinek na jeho zombie, již mrtvé a trpící přirozeným rozkladem, byl naopak povzbudivý a ony se vzdorovitě postavily stále rostoucí hordě havěti za dveřmi.
Hamelin vykročil kupředu a hlasitě hučel, flétnu měl nyní v ruce. Kam kráčel, hoši i krysy rychle uhýbali, ač žádný z nich nedával najevo, že by věděl o existenci toho druhého. Hamelinova tlupa byla rozšířením jeho vlastní obrovské vůle. Soustředěně hleděl na Nikodéma lhostejný k bitvě kolem sebe. "Kde to je?", zaptal se Hamelin přes rámus bojujících a jeho hlas byl prázdný a duněl spíše z něj než by se odrážel v prostorné komnatě.
"Kde je co?", otázal se Nikodém a s přehnanou nevinností roztáhl paže. "Je tohle o nějaké cetce?", zeptal se, přestože věděl, že v tom musí být víc. "Nějaký artefakt? Jsem sběratel vzácných věcí, přiznávám". Snažil se znít přezíravě k nebezpečím dole. Zašeptal Mortimerovi na schodu za sebou: "Útěk druhým patrem". Mortimer znal cestu a plán a čekal na pokyn. Nikodém mluvil k Hamelinovi stále ve foyer dole. "Mohli by tví… řekněmě 'kolegové' počkat venku a my můžeme probrat vrácení předmětu, který hledáš".
"Přišel jsem pro klíč", pravil Hamelin zneklidňujícím tónem. Ústa měl otevřená, rty k vyslovení slov nebyly potřeba.
"Pak to bude nějaký omyl, obávám se, ale to lze snadno prominout. Jak vidíš, nemám žádný…"
Hamelin si ho nevšímal. "Gorgona se hnula. Dokončí, co před staletími začala. Můj vzestup musí přijít. Čas je blízko". Vykročil kupředu stále hledě na Nikodéma, zatímco kolem něj zuřila bitva. Kolem tváře a krku létaly můry a zpod košile vylézali brouci, kteří zalézali zpět, když na ně posvítilo světlo. Jak šel, občas z něj odpadl červ nebo jiný hmyz. Přestože to zjevně byl agent smrti, Nikodém věděl, že cizinec nebyl oživovačem. Byl něčím zcela jiným.
"Země je mrtvá", pravil Hamelin. "Tento svět umírá. Přišel jsem si pro klíč k dalšímu".
K oběma mistrům dolehl zvenku zvuk střelby a oba se k němu otočili.
Mortimer zaklepal Nikodémovi na rameno: "Cech".
"Ano", souhlasil Nikodém. "Rychle, musíme zachránit Ankoku, jestli je to možné. Na vyšším patře nám získám čas". Mortimer zabručel a vyrazil po schodech.
Nikodém se obrátil zpět ke svému nelidskému nepříteli dole. "Dobyvačný šíp tvého moru může zvěstovat poslední dny tohoto světa, ale je to smrt, kdo vede legie zatracených", prohlásil Nikodém s předtuchou, zatímco pobízel mrtvá těla osadníků, aby vstala a plnila jeho příkazy. Rychle se shromáždili kolem Hamelina. Množství nemrtvých se na něj vrhlo ve stejné chvíli, kdy výbuch prorazil zeď naproti Nikodémovi. Dírou prolétly dva mechanické stroje prozkoumat bojiště. Nikodém dal zbývajícím zombiím poslední rozkaz, aby blokovaly schodiště, a odbelhal se hledat Kirai.
Průzkumníci se zaměřili na bitvu. Viděli Hamelina ignorujícího nemrtvé stojící před ním. Seslal na ně sněť, a přestože byli mrtví, nákaza pohltila jejich hnijící maso.
Nikodém došel do druhého patra a obrátil se právě včas, aby viděl kypré tvary Spravedlnosti šplhat do díry ve zdi.
Byla slepá, nebo alespoň oslepená temně rudou páskou pevně utaženou přes oči, ale přesto si prohlížela boj pod sebou. Jahodově blonďaté vlasy vlály směrem do jeho pevnosti a v hustých kadeřích obtékaly obrovský meč, který držela v pochvě před sebou. Upnutý korzet kolem trupu ukazoval její vnadné křivky, přestože kdokoliv měl možnost sledovat její práci věděl, že oblečení je funkční, nikoliv módní.
Dále neváhala, skočila dolů a dopadla o více než třicet stop níže. Za letu vytasila meč z pochvy a udělala přemet, dala kolena k bradě a meč za záda. Jakmile měla nohy nad hlavou, její tělo sebou škublo a získalo rychlost. Dlouhý meč vylétl nahoru a dolů následuje její pohyb a rozpůlil zombii ve dví, než se její boty dotkly země. Meč se zasekl hluboko do kamenné dlaždice a dvě poloviny zombie dopadly po obou stranách. Zvedla se z přikrčení a s trhnutím vytáhla meč z kamene, což uvolnilo drobné kamínky.
Nikodém zatnul zuby. Ani s jejími bojovými schopnostimi by žádný člověk neměl být schopen přeseknout kosti a tělo ve dví jedinou ranou. A pokud udělá salto více než třicet stop ve vzduchu, měl by si prostě něco zlomit. Tu ženu nenáviděl. Její meč sekal a stínal či rozsekával jednu zombii za druhou, zatímco se hbitě vyhýbal zatracené tlupě, která následovala Hamelina. Nepochybně si je spletla s nevinnými.
Hamelin si jí nevšímal a tlačil se na schodiště.
Nikodém se obrátil k útěku, ale zastavil se, když zespodu zaznělo prudké klapání kovu. Obrátil se právě včas, aby viděl úzkou čepel prokletého Soudce letět jako šíp, a cvakání pocházelo od řetězu, ke kterému byla přivázána. Meč se zabořil do Hamelinových zad a vynořil se z hrudi. Na lesklém povrchu zůstávaly lepivé zbytky různé havěti.
"Jsi zatčen, oživovači", vykřikl Soudce od vchodu.
Nikodém prchl. 'Možná jsou ti šerifové smrti přeci jen na něco dobří', pomyslel si. Splést si Hamelina s oživovačem řídícím zombie byl náhodný obrat osudu a velký omyl, který mu může zajistit cenný čas. Stále je nenáviděl a doufal, že celá observatoř spadne a všechny je pohřbí.
Hamelin si nevšímal čepele trčící mu z hrudi a šel dál. Jeho mumlání přimělo další chlapce a krysy shromáždit se za ním a napadnout Spravedlnost a Soudce. Hamelin nerušeně stoupal po schodech.
Kirai Ankoku našla opuštěnou místnost na opačném konci obrovské budovy. Panty byly zrezivělé a ona tlačila a tlačila, dokud jí malá škvíra neumožnila protáhnout se skrz. 'Tudy proklouzne snad jenom myš', pomyslila si, nevědomky věštíc hejno hemžící se ve foyer dole.
Kirai zavřela oči a postavila se jen pár tuctů kroků ode dveří vzdorovitě očekávajíc vetřelce. Ruce stiskla v pěsti a nehty se jí zaryty do dlaní, až se jí mezi sevřenými prsty objevily krůpěje krve. Drobné tělo se třáslo, ale ne strachem. V této dívce už žádný strach nezbyl. Chvěla se hněvem, a tento hněv se zhmotnil v žár, který z ní vyzařoval. Nebyl přirozený, bylo to zhmotnění něčeho magického, něčeho hrozivého.
Chtěla vyvolat Ikiryo, svého vlastního ducha. Jen ten ji mohl ochránit. Viděla jej ve své mysli. Viděla vzpomínku na zabití Gideona v jeho cele. Viděla zabití všech strážníků, kteří byli toho rána v pokoji u Kýče a gongu, toho rána, kdy přišli zabít jí, ale místo toho si vzali Francise. Viděla vzpomínku svého vlastního ducha, jak loví a zabíjí ty, kteří lovili ji, kteří přivedli Gideona k ní a Francisovi. Vyvádělo ji to z míry, vzpomínka a bolest z neschopnosti vyvolat velkého pomstychtivého ducha, který by jí měl poslouchat. Jen před hodinou s Nikodémem cítila moc vyvolat ztracené duchy v oblasti mezi světy, ale nyní nedokázala pocítit ani závan té opojné moci.
Třásla se, neschopná a zoufalá. Ikiryo byl jejích duch, ale byl to duch pomsty a nepřišel.
Frustrací se bila pěstmi do stehen. Zvuk boje sílil a chodbou se blížily kroky. Mířily přímo k ní, neztrácely čas prohledáváním ostatních místností. Vzlykla marností a neschopností vykonat svůj osud. Zde, na pokraji možnosti zavolat Francise zpět, ji přišel zabít ten podivný muž. Cítila tíhu nevyhnutelnosti a její vztek sílil.
O pootevřené dveře se opeřla hubená ruka. Kolem prstů bzučelo několik mucha a pode dveřmi se protáhla dlouhá stonožka.
"Francisi", zašeptala žalostně. "Vesmi mě s sebou", prosila. V odpověď se v hloubi její mysli objevil obraz něčeho temného. Pomyslela na uvolnění a překročení Velké řeky do Údolí smrti. Byl to strašlivý příběh o smrti, který slýchala od mládí - na nevinných mrtvých hoduje velký duch Datsue-Ba, krutá a strašlivá. Ty, kteří zhřešili, však čeká mnohem horší osud. Datsue-Ba z viníka odřízne šaty a odhalí jej. Pak z těla odřezává malé pruhy kůže, jeden proužek za každý spáchaný hřích. V myslí spatřila své hříchy, stejně jako viděla vzpomínky svého Ikirya vykonávat pomstu. Viděla každý čin prostituce, jemuž podlehla. Všechnu váhu svých hříchů. Nebude jí umožněno překročit Velkou řeku. Nikdy se k Francisovi nepřipojí.
Tlak prstů na dveře zesílil a panty neochotně zaskřípěly. Muž si při vstupu do místnosti lhostejně hvízdal.
Jeho píseň a jeho chování bylo v naprostém protikladu proti Kirainu. Byl zcela chladný, a kde kolem Kirai plál vztek zcela zjevně jako nečistá aureola, Hamelin nevykazoval žádné známky emocí ani stresu.
Kirai zdvihla hlavu a oči planuly stejným zuřivým ohněm. Hlas zněl jako démonický řev ze samotných hlubin pekla. Bylo to jediné slovo, slovo cizí Hamelinovi, který se narodil v tiché temnotě následující po duchovním rozkladu tohoto světa. Její slovo bylo ideálem ctěným po tisíce let nebojácným lidem Tří království. V žáru této chvíle zvedla oči k nebesům a zavolala hlasem daleko silnějším, než by její drobné tělo naznačovalo: "Fukušů!" S tím slovem pomsty vyrazil oheň, který ji ovíjel, kupředu a nabral podobu ohnuté a zkroucené stařeny. Belhala se na těžkých nohách a svírala dlouhý, úzký stahovací nůž. Za chůze se chichotala a broukala si: "Ach, hříchy hodně váží. Vezmeme si něco z tebe". Pak se Datsue-Ba ostře zasmála. "Och, tenhle opravdu hodně váží". Její rychlé cupitání ji přivedlo k Hamelinovi, který si ducha stále nevšímal.
"Gorgana je zde", pravil, spíše k sobě než ke Kirai či Datsue-Bě. "Cítím ji".
Duch se vrhl kupředu a snadno se zařízl do kůže Hamelinovy paže. Rychlým trhnutím svých pavoukovitých paží odřízla šaty i vnější kůži. Ze zranění začali proudit červi. Brouci, stonožky a malí mrchožrouti se svíjeli na dlouhém noži Datsue-By. Hamelin jí přiložil svou hůl k čelu. Bodala ho, zatímco černý mor pohlcoval i její duchovní podobu.
Hamelin vyrazil kupředu a popadl Kirai za paži, než stačila zareagovat. Než si to uvědomila, hleděla do očí tohoto vetřelce. Kde její oči planuly ohnivým hněvem, jeho byly prázdné, postrádající duši či city. Byly to temné průchody do prázdných zákoutí jeho bytosti, bytosti, která neměla lidské starosti či ctnosti. Viděla, že i ta prázdnota byla iluze, nebyl to člověk, ale množství havěti hemžící se v očních důlcích a v otevřené ráně na paži. Pevně ji svíral za zápěstí a škůdci v něm vyběhly z otevřené rány a na její kůži. Jeho píseň umlkla, ale místnost pokračovala v jejím tepajícím pulzu, každý předmět jakoby byl posedlý jejím rytmem. Promluvil měkce, nenuceně: "Konečně jsem tě našel. Zdá se, že klíč putoval daleko".
Vše se odehrálo během jediného úderu srdce. Muž popadl její paži a iluze jeho lidskosti zmizela. Z hejna havěti, které tvořilo jeho tvar, se jí tři bílé larvy zaryly do kůže. Vydechla a vytrhla ruku, ale nemoc těchto červů už začala působit. Klouby na prstech a zápěstí zduřely černými boláky plnými hnisu, načež jí zčernala celá ruka. Ječela utrpením, jak jí ruka umírala a svíraly ji bolestivé křeče.
Jedna ruka ji přitiskla ke stěně a druhá ji chytla kolem krku. Nedokázala se soustředit na vyvolání dalších duchů, ale nebyla si ani jistá, že ví, jak na to. Místo, aby ji začala dusit, chytila jeho ruka jemný řetízek a strhla jí ho z krku. Když se stočený smaragdový had kýval na stříbrném řetízku před jeho groteskní tváří, viděla, jak hadí hlava oslnivě pulzuje.
Hamelin se nyní soustředil jen na prsten, pustil Kirai a odhodil ji do kouta. Svíjela se bolestí a křičela, jak ji pohlcovala nákaza.
Hamelin sáhl do svého pláště a vytáhl přístroj, který stovky let spočíval v nekropoli pod Malifaux. Byl to plochý, silný kus nalakovaného kovu vykládaného množstvím propojených převodů podobných vnitřnímu pohonu hodinek a zdobených srpkem měsíce a souborem hvězd. Závěsy na bocích kovového plátu umožnily Hamelinovy otevřít jej jako knihu.
Uvnitř byl podobně nacpán pákami, převody a pružinami. Byly tam uloženy další drahokamy naznačující pohyb hvězd po noční obloze. U největšího převodu byl červený kámen odpovídající rudé hvězdě, která se na obloze Malufaux nikdy nepohybovala.
Zatímco vyla nezměrnou bolestí, jak jí sevření sněti pohlcovalo paži, naplnil komnatu se Nikodémův velitelský hlas. "Pojď!", zavolal, a bylo to jako zaječení trubky při posledním dnu světa. Viděl černotu její paže a běžel k ní, dávaje pozor na Hamelina, ale podivný tvor byl příliš soustředěn na stroj před sebou. Nikodém viděl odpornou černotu pohlcující Kirainu paži a věděl, že má před sebou jen pár okamžiků života. Vytáhl z kapsy kabátu svůj poslední dušekam a začal učit svou mladou oživovačskou učednici nejneintuitivnější a nejsložitější použití dušekamové moci. Jelikož byl mocný tvor zamýšlející jejich skon pouhý krok od nich a Cech si k nim právě probojovával cestu, řízně jí plácl a zařval: "Zastav to! Soustřeď se a můžeme tě zachránit". Silně s ní zatřásl a ona přestaa ječet, ale stále hleděla na černotu rychle pohlcující její paži. "Podívej se na mě", děl a znovu s ní zatřásl. "Musíš to udělat sama, já za tebe nemůžu". Vrazil jí dušekam do druhé ruky. "Až ho rozdrtíš, ucítíš duchovní energii. Musíš jí podřídit své vůli a využít na soustředění arkána. Magie", opravil se, když viděl, jak je zmatená. "Nepoužij ji na kouzlo. Ať to vypadá jakkoli jednoduše. Musíš tomu nutkání odolat, jinak jsi ztracena. Připoutej tu moc ne ke své vůli, ale ke svému tělu", dotkl se její hrudi. "Zaměr ji dovnitř. Nasaj ji". Neměl času nazbyt, jelikož černota jí už dosahovala k rameni, a tak ji pevně stiskl dlaň s kamenem. Dušekam s prasknutím uvolnil svou energii a on ustoupil.
I v nejlepších případech a za příznivých okolností bylo třeba mnoho pokusů, aby bylo možné ovládnout použití dušekamu k léčení. Čekal na její politovánihodné, ale nevyhnutelné selhání a smrt.
Co nečekal, byla její velká moc nad dušekamem. Kirai byla pánem duší a dušekamy zhmotňovaly duševní energii, která je všechny naplňovala. Při podivném obratu osudu nejen pohltila energii dušekamu a vsála ji do svého těla, ale zcela ze sebe vypudila nákazu. Černá barva okamžitě ustoupila a byla nahrazena jasně růžovou. Vlákna její shnilé tkáně vyrazila obnovit její předloktí. Kirai užasle hleděla na maso, které se samo utvářelo do podoby celé paže, a do jemných prstů se znovu vrátil cit.
"Ten zkurvysyn má můj prsten", pravila vehementně. Nikodém se souhlasně usmál jejímu úžasnému ovládání zotavení, navzdory hloupé posedlosti tou cetkou.
Za mistrem a jeho studentkou se z chodby vynořil Mortimer. "Pane, přípravy jsou hotovy. Sluhové poučeni. Odcházíme nebo bojujem?"
Nikodém viděl v Kirai rostoucí zlost a dychtivost vrátit se do boje. Vzal ji však za bradu a donutil ji podívat se mu do očí. "Věž je ztracena". Ukázal prstem přes rameno, kde se blížila střelba. "To jsou cechovní stráže. Bitvu proti tomuto silnému tvorovi a cechovním silám nemůžeme vyhrát. Dostaneme tvou pomstu, ale jindy". Vytáhl jí na nohy a násilně ji táhl z místnosti, zatímco Hamelin pracoval a vůbec si jich nevšímal.
Blízko pravého spodního rohu mechanického přístroje chybělo kolečko. Kirain prsten pasoval přesně do prázdného místa a on jej tam s uspokojivým cvaknutím vložil. Pak vytáhl dušekam, který získal z opuštěného vozíku ve stokách, a dotkl se kamenem přístroje, načež z něj začala proudit energie. Díky ní se začal Kirain prsten pomalu otáčet na vřetenu a smaragdy na obvodu fungovaly jako zuby a točily se sousedními převody. Přístroj zazvonil kovovou píseň, jak se převody rozběhly a hvězdy začaly tančit na svých oběžných drahách. Hamelin se nejvíc soustředil na pohyb červeného drahokamu, a když se ten začal pohybovat, vyskočil a běžel k oknu pohlédnout na ranní oblohu.
Jak nastavoval knoflíky na přístroji, viděl, že rudá hvězda padá z nebes. Sledoval hvězdu padat v oblouku k městu.
Daleko od vysoké budovy a úzkých uliček Malifaux vedl Seamus vlastní výzkum minulosti tohoto světa. Jeho setkání s Hřbitovním duchem v Kytheře podnítilo jeho zájem. Nesrozumitelná a mystická povaha textů starého Malifaux byla odhalena a síly, které popisovaly, byly reálné, hmatatelné, nabízející moc, která mohla působit proti samotné realitě.
Byla to vlhká jeskyně, která ho volala z různých metafor roztroušených po několika zapomenutých knihách. Svítil plynovou lampou na skelné stěny jeskyně a viděl důkazy dřívějšího osídlení ve složitých, ale stěží rozpoznatelných textech v neznámém jazyce.
Zatímco studoval věkovité zprávy, slyšel za sebou dávení své nemotorné asistentky Molly. Oblékl svou nemrtvou společnici jako karikaturu císařského výzkumníka do lněných kraťasů, helmy a sportovního plédového saka. Dávení ustalo na dost dlouho, aby mohla vykašlat krev a odplivnout si do zkrvaveného kapesníku.
"Mollynko, prosím. Člověk potřebuje občas v životě klid", poznamenal Seamus, aniž by otočil hlavu od slov na zdi.
"Seamusi", zasupěla Molly. "Něco se děje. Brána je otevřena", prohlásila tajemně.
"Brána? O jaké bráně to meleš? Prostě buď zticha, Mollynko. Nemám trpělivost na tvoje bláboly". Zvedl oči k nebi, a pak pokračoval v prozkoumávání jako pavučina se kroutícího textu nezřetelně vyrytého do skály.
Molly odvrátila hlavu a pohlédla ke vstupu do jeskyně. Obloha zářila červeně, jak se po nebi hnala ohnivá kometa. Už nic neřekla. Však Seamus si za chvíli všimne, že je brána otevřená.
Samael stál na stráži před malou knihovnou, navzdory relativní blízkosti k Malifaux po mnoho let opuštěnou. Přestože pustiny jižně od velkého města tvořila především poušť, nebyly tak horké jako bažiny na východě. Posunul si svůj klobouk z buvolí kůže do očí a přitáhl si k tělu naolejované pončo, aby se chránil před kousavým vichrem.
Sonnia seděla u jakéhosi provizorního stolu už od včerejšího odpoledne, po obou stranách stály naskládané knihy a ještě větší množství bylo rozházeno po podlaze. To byly irelevantní knihy, prolistované a zahozené.
Sama byla na pokraji vyčerpání, horečně si zapisovala do svého zápisníku, sloužícího na oficiální hlášení. Samael věděl, že její poznámky byly značně jiné povahy, než se od podobných formálních dokumentů očekávalo.
"…mnoho textů se týká astrologie", zapsala si. "Kultura starého Malifaux přikládala noční obloze velké množství mystiky a každé souhvězdí bylo obestřeno složitou mytologií. Poslední dny starého Malifaux byly předpovězeny objevením rudé hvězdy vznášející se nad obzorem.
Nebesa byla těmito prodávnými lidmi držena ve velké vážnosti. Právě tehdy se klika mocných tyranů, kteří vládli světu, začala míchat do záležitostí noční oblohy, což podnítilo lid starého Malifaux k povstání. Konečným výsledkem povstání byla umělá trhlina nalezená v Kytheře.
Činnost této trhliny způsobila pohromu, která zničila lid tohoto světa. Ovlivněni samotnou podstatou smrti se přeživší museli silně přizpůsobit. Tato různorodá přizpůsobení se dnes projevují v různosti domorodých tvorů nazývaných nezrození.
Činnosti prováděné různými klikami nezrozených a zejména těmi známými jako nefilim, jsou nesmírně matoucí. Podle názoru Cechu mají tito tvorové cizí, primitivní a nepochopitelnou inteligenci, pročež jejich činnost postrádá jakékoli logické pohnutky. Tito nezrození sledují neznámé cíle, které mají své kořeny ve dnech starého Malifaux.
Skutečnosti, že dokázali přežít ve dnech po Kytheře, naznačuje, že členové kliky tyranů mohli také přežít. Toto bádání naznačuje, že nefilim pokračovali ve svém tažení proti těmto tyranským entitám, prastarým tvorům s přízračným spojením s životem a obrovskou mocí. Naštěstí jejich monožst jednat a ovlivňovat hmatatelný svět je dosud velmi omezena. Jeden z těchto tyranů je v textech označován jako konkrétní znak oka obklopeného svinutým hadem. Tento symbol je také používán u jména rudé hvězdy, která visí nad Kytherou.
Samael usrkl své ranní kafe a obrátil krempu svého klobouku proti chladnému větru ženoucímu pouštní písek do očí. Mírně zvedl hlavu. Jeho oči totiž zachytily třpyt červeného světla osvětlující indigovou ranní oblohu. Bylo daleko větší než pouhá hvězda. "Ehm, Sonnio", zavolal. "Nějaký nápad, co je sakra tohle?"
Vzhlédla a vyšla před dům vedle Samaela, kde spatřila rudou hvězdu ženoucí se oblohou, jejíž ohnivé světlo se blížilo k zemi. "Do prdele", zamumlala. "Samaeli", zašeptala tónem plným strachu a naléhavosti, jaký od ní nikdy neslyšel. Rychle se k ní otočil, a ona pravila: "Nevím, co se teď stane".
"Sonnio?"
"Prostě se připrav. A, Sam…", zaváhala a zamyšleně naň pohlédla. Hleděla mu do očí. "Pokud to nepůjde dobře, chci, abys věděl, že mi bylo ctí s tebou pracovat".
Zářící meteor se blížil. Dopadne hned za město, odhadovala, možná blízko bažiny.
Hluboko v bažinách, den rychlé jízdy na jihovýchod od města, stáli Perdita a její rodina před hadí sochou. Kolem ní bylo rozházeno množství kostí a za ní byly nalezeny zbytky kamenné zdi, vesměs zničené počasím a bujnou vegetací.
"Co si k čertu myslíte, že to je?", zeptal se Francisco.
Santiago, typicky se vrhaje do věcí dřív, než by myslel, prohlásil: "Pojďte vosekat ten břečťan a uvidíme. Nevypadá to tak sešle jako zbytek baráků kolem".
Perdita potřásla hlavou. "Nevím, hoši. Sonnia nás nabádala, abysme se od toho drželi dál, a já musím souhlasit. Je divný, že zbytek trosek je tak zničenej, a tohle ne".
"Nevypadá to nebezpečně". Santiago sebral ze země klacek a hodil ho po soše. Narazil do hadí hlavy a spadl, nic divného se přitom nestalo. Když přitom všichni vzhlédli sledujíce trajektorii klacku, spatřili zářící rudý meteor řítící se z nebes. Vypadalo to, že míří přímo na ně.
Francisco zavrčel: "Sakra, Santiago. Cos to proved?"
Koule jasného ohně se děsivou rychlostí blížila.
Všichni členové klanu Ortegů prchali z vrcholu kopce, zatímco meteor vyplňoval oblohu nad jejich hlavami, zjevně padaje přímo jejich směrem. Všichni běželi, co jim nohy stačily, než skočili do krytu za stromy či spadlými kmeny.
Padající hvězda narazila přímo do hadí sochy jako rozzlobená pěst do papíru, a všichni pocítili rachocení kostí. Pohybovalo se to příliš rychle, než aby bylo vidět, co to bylo, ale zabralo to místo jako malý dům. Prolétnutí rudé hmoty nezanechalo na soše žádné fyzické známky, krom sfouknutí listů.
Ortegovci zmateně pohlédli jeden na druhého. Santiago si odfrkl a Niňo pokrčil rameny. Vylezli ze svých provizorních skrýší a opatrně došli k soše. Francisco si sundal své sombréro z hlavy a upravil si je na ramenou, zatímco se zmateně škrábal na hlavě. "To bylo divné. Myslel jsem, že jsme mrtví", pravil.
Perdita přikývla: "Si". Chvíli hleděla na sochu a dodala: "Ty oči".
Oči sochy byly zakryté hustou vegetací, ale z hlubokých výklenků pomalu stoupalo blankytné světlo. To sílilo a měnilo se, chvíli bylo jasně bílé, pak světle zelené.
Z monolitu se ozval hluboký zvon. Z hlavy se náhle vyvalila energie. Jako kruhová vlna po kameni dopadnuvšímu na klidnou hladinu se objevila vlna ječící energie. Hustá a temná zářící nachem a vířící nespočtem duchovních sil naráz vypuštěných na svět. Její fyzický průchod neznačilo nic krom krátkého zakolébání vegetace. Více než padesát stop vysoká vlna se rozlila z kopce.
Zasáhla Ortegy rychleji, než si stihli uvědomit, co se děje, a srazila je na zem, jak ječící hlasy vyly v jejich myslích, což donutilo Santiaga, Niňa a Taťku přitlačit si dlaně na spánky pulzující bolestí.
Vlna se rychle přehnala a během mrknutí oka se rozlila do bažin a směrem k městu. Každý, koho zasáhla, ucítil v mysli silnou ječící energii. Každé zvíře pocítilo ochromující bolest, kdy i žáby přestaly s kvákáním a krčily se v bolestivých křečích. Každý osadník v důlních táborech a v Malifaux byl zasažen nečekanou ranou moci a každý pak popisoval tuto sdílenou bolest jako 'událost'. Lidé byli ohromení, zmatení a zhnusení, všichni různě silně, někteří daleko víc než jiní. Někteří dočasně ztratili zrak a všichni po zbytek dne viděli před očima blikající hvězdy. Všicni viděli stejnou nachovou zeď hnát se na ně a prolétnout skrz jako vítr zanechávající jen prudkou bolest hlavy.
Ne každý chápal, že stěna energie, která je zasáhla, ovlivnila některé lidi více než jiné, z důvodů jejich rozdílné síly a ovládání magické energie. Třebaže řada mužů a žen pocítila duchovní spřízněnost, většina nikdy necítila skutečnou vládu nad neviditelnými magickými silami kolem nich. Někteří byli silní v tajuplných uměních, aniž by to věděli, a ty bolest v myslích zasáhla nejvíce.
Francisco byl jedním z těchto mocných mužů, naladěných na magické síly kolem sebe víc, než si sám uvědomoval. Když se přes něj přehnala velká vlna, tak silná v epicentru výbuchu, upadl a sténal drže se za hlavu, přičemž se kroutil ve vlhké trávě bažiny. Když sám zahnal oslabující bolest, šel mu Santiago na pomoc. Přestože nemohl nic dělat, s ochranitelským instinktem kolébal hlavu svého staršího bratra v klíně, zatímco ten nekontrolovaně skuhral.
Niňo si stále protíral oči, v nichž jiskřilo, když zahlédl Perditu. Polkl a zvolal: "Bože můj!"
Perdita se vznášela tři stopy nad zemí, paže roztažené a záda prohnuté, takže její tvář směřovala k obloze. Ústa měla otevřené v tichém křiku. Byla ztuhlá ve vzduchu, bez hnutí se vznášela.
Pandora a Cukřinka kráčeli samy úzkými uličkami mezi obchody na západní straně Malifaux. Cukřinka poskakovala za starší nezrozenou, která podpaždí nesla malou skříňku strastí. Jásala a skotačila, zatímco Pandora se sotva usmála, dávala pozor na dlažbu před sebou, až zahla kolem budovy a z dohledu.
Slunce vycházelo, ale uličky zůstaly v temnotě, kterou potřebovaly k opuštění města. V noci se tu mohly klidně procházet jako lidé, což jim umožňovalo snadno infiltrovat do města a terorizovat cizáky, kteří si přivlastnili jejich domov. Za plného světla však byla jejich kůže bledě průsvitná, čehož si lidé mohli všimnout a pojmout podezření.
Skryté v uličce nemohly vidět rudý meteor padající na Malifaux ani vlnu energie, která se rozlila krajinou od místa dopadu.
"Vidělas tu ženu ječet?", zeptala se Cukřinka. "Matka", pravila a zašklebila se při tom slově, zavřela oči a zatřásla se, jakoby to bylo příliš odporné a opovrženíhodné. "Donutíš toho 'tátu' křičet? Já ho chci vidět plakat".
Pandora na pochichtávající se dívku sykla: "Otce tentokrát ne. Ten…". Pandora větu nikdy nedokončila. V tu chvíli se nachová vlna prohnala budovou vedle nich a zaplavila dívky.
Cukřinka, jako mnozí jiní zasažení vlnou, zaječela bolestí a chytila se za hlavu. Sténala leknutím.
Pandora utrpěla jiný osud. Skříňka jí vypadla a část energie tajemné vlny spočinula na ní. Duševní energie jí zasypala, proudila do a ven z magické skříňky a vytvořila velké a děsivé strasti, jaké si nikdy nedokázala představit. Ty ji zasáhly jako menší verze velké vlny a staly se proudem sténajících hlasů.
Muka a traumata, která působila ostatním, přepadla ji. Myslí jí běžely vzpomínky na každou bolest, kterou způsobila ostatním, jako netělesné záře s humanoidními tvářemi. Některé po ní chňapaly, jiné po ní lezly a další jí vířily kolem těla. Sténající tváře se svíjely kolem pláště a bledé pokožky a jakoby se jí snažily vtisknout do kůže a oblečení. Strasti ji vynesly do vzduchu a s nenávistí, smutkem a utrpením s ní cloumaly.
Cukřinka Pandoru sotva viděla skrz sloup zářících entit a zakryla si oči před oslnivým světlem.
Pandora víc nedokázala snést. Cukřinka slyšela její hlas burácivě křičet z vířícího sloupu: "Trpte!" Strasti se od ní oddělily a letěly pryč hledajíce lidského hostitele k trýznění, prohnaly se kolem Cukřinky, aby zmizely skrz zdi okolních budov.
Všude kolem se záhy ozval jekot.
Rasputina opustila pohodlí Prosincova chrámu daleko na sever od Malifaux. Skryt na úbočí hory byl dobře postaven i vybaven, což umožnilo člověku zapomenout, že byl součástí vysoké hory. Vstoupila do hrubé jeskyně sloužící jako vstup, temné a chladné, přestože již nevnímala bodání ostrého větru ženoucího se ústím jeskyně na své odhalené kůži.
Rasputina promluvila k jedné ze tří němých, které jí sloužily. Žena přirozeně neměla jazyk, jelikož jazyky všech žen byly vyříznuty Prosincovými kněžími, aby Mu zabránili při růstu jeho síly zvolit si je jako nádoby. Rasputina naštěstí podobnému osudu unikla, přestože události vedoucí ke střetu v Kytheře jí vnukla pochybnosti, zda to skutečně bylo štěstí. Tato dívka byla vyššími kněžími obzvláště týrána, než přišla Rasputina a přeskládala hierarchii, čímž povznesla němé do jejich řádného postavení. Několik mužských přívrženců stálo na stráži po bocích vstupu do chrámu za hrubou skalou a po příchodu Rasputiny a tří němých se nervózně stáhli do teplých komnat skrytých uvnitř. Rasputina cítila, že dívka byla velmi odhodlaná a v mladé tváři měla vzdor. Narozdíl od ostatních odmítla komunikovat s kýmkoliv krom Rasputiny. Říkali jí Sněžná, protože podobně jako Rasputina nevěnovala příliš pozornosti mrazu.
"Cech opustil horníky a nezamýšlí poslat pomoc?", zeptala se dívky.
Sněžná si stáhla kápi z hlavy a přikývla na souhlas, přičemž tiše zavrčela. "Pak jsme také bez jídla. Potřebuji, aby poslali posily a pokusili se zde obnovit doly".
Ústí jeskyně zavanulo poryvem nepřirozené zimy, kterou zesílila, aby je skryla před pronásledováním a odřízla zásobovací trasy neustálým přísunem sněhu a ledu. "Nemám kameny. Bouře ustane v posledne", sdělila dívce, která lehce přikývla, neschopná jejich situaci změnit.
Dvě němé u vstupu do jeskyně sledující kamenitou cestu po úbočí hory vyskočily a živě gestikulovaly. Jedna horečně ukazovala rukou v silných kožených palčácích. Vydávala hrdelní "Ungh!", snažíc se mluvit. Rasputina a další mladá němá běžely k ústí jeskyně. Skála pod nimi se utrhla, ale svah se trochu srovnal, což umožnilo jejím ledovým spratkům a mohutnému golemovi stát na stráži, nehybně jako sochy, ale stále bdělí. Daleko za úpatím hory v kopcích na jihu viděla velkou nachovou stěnu valící se energie šířící se z epicentra jako přílivová vlna. Pohybovala se rychle přes kopce a začala stoupat na horu.
Rychleji než si dokázala představit vystoupala na horu, jejíž skalnatý a svislý terén ji nijak nezpomalil, a pronikla skrz cokoliv, jakoby to tam ani nebylo. Zasáhla její spratky, ti se otřásli a se sotva slyšitelným vysokým cinknutím vybuchli na kousky ledu. Golem také vybuchl, jakmile se přes něj vlna převalila, a kusy ledových úlomků se zaryly do skalní stěny.
Rasputina zdvihla paže před tvář, instinktivně se snažíc odvrátit zářící stěnu, jež ji snadno pohltila.
Zaječela, když bylo její tělo, mysl a duše zaplaveno přílivem magické energie, velmi podobné účinku dušekamu, ale stonásobně zvýšenému. Tři němé kolem ní tlumeně sténaly. Roztáhly paže a prohnuly záda, takže se zvrácenými hlavami a otevřenými ústy hleděly na strop jeskyně. Všeprostupující duchovní energií byly zdviženy nad chladný kámen a jejich v kůžích zabalené nohy se klátily, jak pomalu začaly kroužit kolem Rasputiny, také vyzdvižené magickými silami ze země. Čtyři ženy společně rotovaly z jeskyně vznášejíce se nad skalami, drženy magickou energií a ostrými závany větru a sněhu.
Nachová vlna se přelila, ale příval magie v nich nepolevoval. Vířící bouře nad nimi zuřila stále víc, jak se vítr a temná mračna hnaly nad Rasputinu, dokud nevznikl malý, ale hustý a zuřivý mrak točící se v černé vichřici osvětlované šlehajícími blesky.
Bouře vypustila svou zuřivost ve věteném sloupu přímo na Rasputinu. Její nahoru obrácená tvář snášela zášlehy větru na kůži. Paže měla přitisknuté k bokům, ale stále byla držena ve vzduchu stejně jako tři dívky zmítané nadpřirozenou bouří.
Vítr zavyl a ony slyšely silný hlas tvořený vichrem: "Klíč byl nalezen. Brána je otevřena", pravil. "Rudé vězení spadlo. Přicházíme. Rituál je téměř dokončen".
Daleko od severních hor jižně od Malifaux zasáhl kruh energie opuštěné město, které nalezli Sonnia a Samael a kde Sonnia pokračovala ve výzkumu. Mezi žijícími osadníky na Malifaux byla jediná, která trochu chápala znamení o tomto dni a myslela, že by jim mohla zabránit. Nachovou vlnu zahlédla mezerami mezi malými budovami městečka, a když se pak nad nimi tyčila, přemýšlela, zda tento den přežije.
Vlna zasáhla ji a Samaela.
Jako když se mnohokrát předtím soustředila na svou moc, aby sežehla duše těch, kdož ovládali temnou magii tohoto světa, zaplála v ní energie. Pohlcena magickým plamenem zakřičela a byla s roztaženýma rukama zdvižena ze země. Pokud by se pokusila ji ovládnout a zkrotit, pak by byla spálena, to věděla, změnila by se na skořápku myšlenek a citů. Nechala magický poryv projít skrz sebe a vybuchla ve velkém ohnivém sloupu zaplavena velkým žárem.
Samael bojoval s bolestí, těžce dýchal a zvedal se mu žaludek. Každý malý pohyb mu tepal v lebce, ale stejně se kolébal od všepohlcujícího ohně. Oheň jako by měl tváře sténající bolestí, kroužil kolem ní a zahaloval ji plameny.
Každý mistr dušekamů v Malifaux pocítil ten samý vjem. Prostoupila jím moc, změnila ho, vysála jeho přirozenou moc a zosobnila ji do vnějšího projevu jeho umění a schopností.
Vlna zasáhla Nikodéma a Kirai, právě když opustili zadní část jeho opevněné observatoře. Podobně jako ostatní v Malifaux Nikodém vykřikl a upustil hůl. Držel se za hruď a hlavu a přitom byl zdvíhán k nebesům a naříkal bolestí. Oči mu zářily stejným nachem, jakou měla nepřirozená vlna energie.
Kirai na tom byla podobně, bezvýsledně si chránila hlavu, zatímco Mortimer, zmatený a bojující s vlastní bolestí hlavy, se opřel zády o zeď budovy, která měla každou minutou vybuchnout.
Stáli na travnaté zahradě, o níž se už nikdo nestaral celá staletí. Mortimer pocítil náhlou hrůzu a země mírně zasténala. Náhle z půdy před ním vyskočil kostlivec, a pak další a další všude kolem. Paže, dávno shnilé tak, že by je žádný oživovač nedokázal rozpohybovat, se draly na povrch a vytahovaly zapomenutá těla z hlíny. Zahrada patrně nikdy nebyla hřbitovem, ale během dávné historie planety tu shnil nespočet těl. Zvýšená Nikodémova moc povolala a spojila tyto zbytky, takže mohly povstat a sloužit mu. Těšil se z moci, když na povrch vylézala celá těla, pokřivená, zničená, nekompletní, ale zoufale se snažící mu sloužit. Nalezli ho a natahovali k němu své kožnaté a kostěné paže, zdvihli ho a šplhali přes sebe, aby se ho mohli dotknout jako projev úcty.
Kirai, narozdíl od ostatních, trpěla hlubokou bolestí v mysli. Možná, pokud by měla větší zkušenosti s dušekamy a ovládla tajemná umění, která ji Nikodém hodlal naučit, její povznesení při průchodu duchovní vlny mohlo povolat opravdovou armádu duchů, kteří by vzdali čest její moci jako nemrtvá horda, jež přišla na Nikodémovo podvědomé volání.
Její vlastní velký duch, Ikiryo, byl z Kirai vytažen, jakmile slyšel volání nespočetné vlny duchů bombardující ji. Její průhledné vzezření zesílilo a zhmotnilo se, vlasy jí zavlály kolem hlavy jako oheň ve větru. Byla součástí její duše, částí oddělenou od zbytku, která se skládala z její nenávisti, její touhy po pomstě, její zášti. Planula strašlivým žárem, který odpovídal její tělesné povaze. Byl to obraz ženského ducha, ale pokřivený hnusem do obludy schopné děsivého masakru.
Přehlédla oživené mrtvé a odmítla sloup těl obklopujících Nikodéma jako bezvýznamný a nepatrný. Ikiryo se obrátila na Mortimera a ten pocítil nepřirozený žár vyzařující z ní. Na kůži mu vyrašily krůpěje potu, když zavrčela a zavanul naň přízračný vítr jejího dechu. Cítila od Kirai bodání hněvu a nenávisti. Silně ji zasáhl smysl pro odplatu. Ale tlusťoch krčící se před ní nebyl součástí Kirainy zášti. "Kde?", zeptal se jí vlastní hlas v mysil. Jeho oči byly široké jako jeho otevřená ústa a nedokázal vytvořit slova. Nevěděl, o čem se mluví, ale ukázal prstem směrem k budově, kterou právě opustili.
Naklonila se nad něj a zavyla vztekem jen pár palců od jeho tváře. Zavřel oči jist si tím, že ho sní nebo ho odtáhne do pekla nebo udělá nějakou jinou nepěknou věc. Mortimer pro ní nebyl nikým a ona vzhlédla k věži jako zdroji odemčení této mezery mezi světy. Prolétla Mortimerem a zběsile mířila k věži hledajíc zdroj provedené ohavnosti.
Mortimer, kterým prošla další mohutná vlna duchovní energie jen chvíli po první, si prostě povzdychl. Pak omdlel a dopadl vedle Kirai.
Ikiryo ho snadno našla přitáhnuta původem svého vlastního fyzického zhmotnění, prstenem darovaném Kirai.
Vstoupila do komnaty a zavyla vztekem.
Hamelin stál nad hemžící se masou havěti, která zakrývala jeho nohy a zvedala ho ze země. Paže měl roztažené a široce otevřená ústa směřující nahoru vydechovala mlhu rozkladu a nákazy, která rostla, jak jeho moc sílila. Brzo bude příliš silná, aby šla zastavit, a on ji vydechne na svět, aby hniloba pohltila všechno živé. Černota je všechny pohltí a on bude prospívat z moci škůdců hodujících na přetrvávající duševní energii, kterou bude vyzařovat hnijící svět.
Prastarý předmět ležel otevřený u jeho nohou, jemné převody s prstenem ve středu se horečně točily a rychlostí hvízdaly. Rudá klec spadla a odhalila bránu mezi světy, ale rudý drahokam ve stroji ještě nedokončil rotaci na dno zařízení, což by značilo dokončení obřadu. Spěchala ke svému protivníkovi, opovrženíhodnému tvoru v masce člověka.
Její nezemské pařáty se natáhly pro točící se prsten, když směrem k ní máchla hamelinova černá hůl zářící na konci nejjasnějším purpurem, a vytryskl na ní proud krys, červů a další havěti. Přes její nehmotnou podobu ji zasáhli fyzicky a odhodili zpět, kde narazila do zdi. "MYSLÍŠ, ŽE MĚ TEĎ MŮŽEŠ ZASTAVIT?", zeptal se hlasem, který zněl jako vibrující ozvěna a vycházel z bzučících těl havěti hemžící se místností. Blížila se k ní černá smrt, plynná a naplněná drobnými komáry, a ona věděla, že dokáže pohltit i ji. Udeřila havěť kolem sebe zabíjejíc vše, čeho se dotkla, ale vzniklou prázdnotu naplňovalo ještě více krys a hmyzu.
Hamelin pokračoval ve své meditaci vyvolávaje z prostoru mezi světy více a více duševní energie. Po věčnosti plánování a čekání, kdy byl uvězněn v mlhavém zdání života, ne skutečně nesmrtelný a téměř bezmocný, konečně povstane. Nyní cítil uvolnění té nekonečné moci smrti, která mu umožní dosáhnout dalšího světa k ovládnutí, světa naplněného dostatkem energie dokonce i pro něj. Energie smrti ho zahalila, naplnila a vzrušila každou buňku jeho hmotné existence. Cítil euforii a rudý drahokam postupoval mechanismem přiváděje ho blíže nevyhnutelnému konci tohoto světa a začátku dalšího. Moc rostla a jeho mysl stěží registrovala svět Malifaux a jeho živoucí tvory.
Nevšiml by si klapnutí převodu ve stroji před sebou, kdyby nebyl doprovázen úbytkem moci podobnému ráně do žaludku, která z něj násilně vyrazila jeho moc. Zhroutil se z hromady havěti, která ztratila sílu ho udržet. "Co?", polkl. Před ním stála Ikirio se zeleným hadem ve svém přízračném drápu. "Jak?", zeptal se nevěřícně.
Šibalsky se usmála a ukázala za sebe na tvory, které vyvolala, vzdáleně lidské a horečně polykající. Jejich kdysi lidská ústa se otevírala šířeji, než byl obvod jejich hlav, a jejich velká mumifikovaná břicha byla abnormálně roztažená, jak si cpali hrsti červů a kroutících se krys do zejících tlam. "Gaki", pravila hlasem uvnitř své mysli. "Nenasytní".
Hamelin byl od chvíle, kdy byl prsten vytáhnut ze stroje, ohromený a bezmocný, ale přesto zvedl svou hůl, aby ji udeřil, ale ona vyrazila kupředu a uchopila ho oběma pařáty. Spěšně prolétla místnostní, přičemž hněvivě vřískala. Aniž by zpomalila, narazila do protější zdi. Přestože její nehmotná podoba bez námahy prolétla zdivem, Hamelinova fyzické schránka do něj hlasitě narazila, až popraskala malta. Jeho falešné tělo prasklo a jeho vnitřní obsah se rozprskl kolem výbuchem havěti a hmyzu. Ikirio vylétla z budovy a spěchala zpět vědouc, že bytost byla jen dočasně zpomalena. Musí být definitivně zničena. Jak klesala, nálože připravené Mortimerem v kotlích pod observatoří a kolem budovy začaly vybuchovat a zničily stavbu v několika explozích.
Ohně duchovní energie obklopující Sonniu ztratily zdroj své moci, když Ikiryo vytáhla prsten z obřadního zařízení uvolňujícího omezení trhliny mezi světy. Padla, vyčerpána jako ty ohně, a oči jí rychle zamrkaly zmatkem a bolestí, které svíraly její mysl a tělo.
"Jsi v pořádku?", zeptal se Samael nervózně, když se postavil vedle ní. Byla příliš zdeptaná bolestí, než aby odpověděla, ale vzhlédla k němu a slabý úsměv ho uklidnil.
Markus vyskočil do vzduchu. Moc mnoha zvířat ho pobízela k lovu způsobem, který nikdy předtím nepocítil. Energie, která ho naplňovala, rychle zmizela, když byl mnoho mil odtud z mechanismu vytažen prsten. Těžce dopadl vraceje se do normálu, zvířecí energie z něj byla vysáta.
Pandoru bombardovaly nové strasti a jejich útok ji držel ve vzduchu, točily se kolem ní a prolétávaly jejím hmotným tělem. Některé, neschopné proniknout množstvím duchů, se vrhly na Cukřinku a útočily podobně na ní. Vytí v její hlavě sílilo a potácela se ke zdi.
Procházející vlna jí neroztočila jen mysl, ale nečekaně způsobila, že se začalo zmítat i její tělo a prohnulo se podél zdiva. Paže a trup se jí zkroutily a protáhly se stejnou rychlostí, jako kdyby rychle rostoucí nefilim spolykal hodně krve. Cukřinka byla v jednu chvíli mladou dívkou a v další ženou, téměř stejnou jako Pandora, a krátká sukně předtím sahající ke kolenům ji nyní sotva zakrývala.
Mačkala si spánky s pocitem, jakoby se jí měla roztrhnout lebka. Hlasy se smály a šeptaly jí v mysli. Bolest byla nesnesitelná. Pandora také sténala, ale pak se strasti vytratily a vrátily se do skříňky.
Cukřinka se skrze bolest smála. Vychutnávala si jí. Slyšela Pandoru kousek od sebe naříkat, což ve změněné dívce vyvolalo podivné vzrušení. Jak zněl zadní uličkou jekot lidí, Cukřinčin smích rostl do křiku, odporného a plného nepřátelství.
Pandora se sotva dokázala zvednout z dlažby. Snažila se pohlédnout na změněnou dívku znepokojena skutečností, že Cukřinka, stále si držící rukama spánky, ječela bolestí a veselím.
Prsty doktora McMourninga se zaryly do pitevního stolu a on se zvedl z kachlíkované podlahy své laboratoře. Zatřepal hlavou, aby zahnal zmatek. Kolem něj byla podivná směs tělesných zbytků shromážděných a oživených z jeho rozmaru v mocné a úžasné tvory, kteří byli rozšířením jeho vlastní vůle a měli jedinečné schopnosti svých původních hostitelů. Vzdychl. Nebyli sešití, ale jen drželi na místě jeho vlastními schopnostmi. Když náhle ztratil svou nově nalezenou sílu, sledoval, jak se tělesné části rozpadly jako domeček z karet.
Rasputina byla zticha, když jí bičovala bouře, ale ne proto, že by její jazyk uřízli Prosincovi kněží. Vznášela se uprostřed velké entity, Prosince, a vyhřívala se v teple jeho ducha, přestože jí tělo mrzlo v sevření jeho ledové moci. Bylo to však iluzorní teplo, jelikož její srdce bylo dávno zamrzlé obřadem, který ji zasvětil Prosinci. Viděla jeho plán na povstání a žasla nad klidem jeho mysli vstupující do její, který byl v protikladu k zuřivosti, jíž bičoval její tělo.
"Ještě nemá můj kus klíče". Chtěla se zeptat na víc, ale ve své mysli nedokázala ani zformulovat slova. "Musíš být ochráněna", řekl. Vítr a led se jí zařezávaly do kůže. Vířily a odhazovaly menší kameny a trosky kolem. Jeho přítomnost se tlačila proti její vůli a dívky točící se kolem ní spadly z útesu do srdce bouře zuřící v horách. Ale ona byla stále držena ve vzduchu a odnesena na kraj ústí jeskyně.
Vítr pod ní nabral tvar, jak doň vstoupily poslední mraky. Vítr, sníh a kousky ledu vyrazily ve velkém množství a kroužily zpět, aby se staly součástí silné bouře. Narazily do ní a odrazily její vlastní identitu stranou, takže ji Prosinec mohl prohlásit za vlastní. Byla by navždy ztracena a Prosinec by znovu povstal jako převtělený. To byla chvíle, kterou pro ni vybral, být ztracena, jak to nařídil osud.
Rasputina byla stěží schopna myslet, jak byla její křehká mysl pohlcována tyranskou entitou. Cítila bušení vichru. Byla to jen vířící koule husté zimní bouře, ale blížila se po stráni k ní. Mezi vichřicí a ledem viděla nejasnou podobu velkého bílého lva, jehož hřívu tvořily vanoucí vločky. Vstal na zadní vytvořené hustým sněhem a nabral mírně humanoidní podobu. Zařval na ni a vítr ji odhodil, ale její vlastní ledový duch to přestál a ona odhodlaně hleděla zpět. Příliš dlouho byla pěšcem a od doby, kdy si ji Prosinec vybral, její síla a vůle značně vzrostly. Zatlačila zpět proti jeho vládě vědouc, že ho nikdy nemůže porazit. Místo toho, aby odepřela hostitele vůli daleko větší, než si dokázala uvědomit, zatlačila ji pryč do němé nazývané Sněžná. Dívka byla o více než padesát stop níže a tělo bylo rozbité pádem. Ve velkém chladu hor znásobeném přítomností Prosince byla její mrtvá kůže a krev zmrzlá, takže byla průsvitně bílá a modrá. Rasputina pohltila poslední energii a svázala Prosincovu vůli ke Sněžné ve chvíli, kdy se stal bouří. Vybral si ji a stáhl se, aby nebyl uvězněn ve slabší schránce. Část z něj však zůstala v bouři a dívce. Sněžná vstala, necitlivá a chladná, znovu živá, ale se zmrzlou kůží. Sněžná se změnila v Bouři, spoutanou ke své vůli, jako byla sama připoutána ka Rasputině. Znovu zadul, jako hurikán pustošící vše kolem sebe, ale věděl, že ona je pánem. Tvor mohl původně být mocným duchem vypuštěným odemčením brány a použitým Prosincem k prvnímu kroku k povznesení, na které se připravoval, ale byl připoután k Rasputině, která mu nyní rozkazovala.
"Sněžná bouři", pravila těm dvěma. Duchovní zvíře znovu zavylo nad ledovou postavou bledé dívky a ledový vítr udeřil do skalní stěny. "Jsi má". Zlostně odfrkl věda, že ji musí poslouchat.
Zoraida stála mezi žábami, sumčáky a dalšími baheními tvory, kteří přišli na její nevyslovené volání, připraveni sloužit a poslouchat. Moc velké vlny odešla a oni též.
Vrátila se do své chatrče a připravila věštecký kotlík a základní přísady nutné pro věštění. Nejprve se poradila s balíčkem karet, který měla pod soupravou na šití. Vytáhla je zpod útržků silné tkané pytloviny, zbytků z loutek, které vytvářela. Soustředila se na balíček a vložila svou magickou vůli do věštění, načež otočila první kartu.
Knihová dvojka. Dvě knihy potřebné k nalezení odpovědi.
Beraní královna. Ženský válečník. Bylo třeba otočit další kartu, aby naznačila význam, a ona lízla černého žolíka. Smrt. Další karta odhalila Vránovou desítku. Pohřebiště.
Otočila další karty, některé s významem tak nejasným, že ani ona jej nebyla schopna odhadnout, a podivná spojení mezi nimi dávaly stále menší a menší smysl. Když si myslela, že něco chápe, další karta byla v naprostém protikladu nebo naznačovala působení osudu směrem, který se nedal odhadnout.
Proč ženský válečník zemře a nalezne fyzickou moc na pohřebišti? Věštba se splní, tím si byla jistá. Pokračovala ve zkoumání karet a pátrala po působení nezrozených v tomto odkrytém osudu.
Magický náboj ve všech poklesl a vrátil obyvatele Malifaux do jejich normálního stavu, přestože dezorientované, zmatené, hluboce vyčerpané a s duševní bolestí.
Perdita, která byla zasažená první v samém epicentru tajemného výbuchu, dopadla na zem s roztaženýma rukama.
Santiago a Francisco byli v okamžiku u ní a Niňo držel Taťku, popleteného a omámeného, jen o pár kroků dál.
"'Cisko", zašeptal Santiago naléhavě. "Nedýchá".
Francisco s ní zatřásl. "Perdito!", zakřičel a zatřásl s ní znovu. "Perdito!", vrazil jí facku doufaje, že ji úder může probrat z muk.
Uplynuly jen okamžiky od chvíle, kdy rudý předmět zasáhl sochu a vzedmula se nachová vlna. Hřmot v zemi pod nimi rychle mohutněl. "To si děláš kozy", zabručel Santiago. "Co to sakra je?"
"Běžte!", vykřikl Francisco, zvedl ji a rozběhl se. Vlekl ji pryč, když se země kolem hada propadla a objevil se rostoucí kráter. Běželi, a bahno a stromy padaly jen pár kroků za nimi. Ani Francisco, ani Santiago se neobtěžovali ohlédnout, ale Niňo poděšeně a s vytřeštěnýma očima hleděl za sebe. Dunění ustalo a oni se konečně zastavili a pohlédli na jámu širokou více než padesát kroků. Opatrně vstoupili na okraj velké jámy, která klesala hlouběji, než dosvítilo světlo. Socha velkého hada stále stála ve středu jámy na silném sloupu mizejícím v temnotě. Vypadal jako z vyleštěného černého mramoru nebo obsidiánu se světlými žilkami růžové, zelené a světle levandulové. Po chvíli viděli, jak se žilky pomalu pohybují po sloupu a krouží přes sebe podobně, jako zářící vlna, která je všechny zasáhla. Zasáhl je zápach zatuchlého vzduchu a oni ustoupili. Všichni v něm snadno poznali pach smrti.
Perdita náhle zakašlala a její tělo sebou ve Franciscově náručí zatřáslo. Jemně ji obejmul a pohoupal. Slabě se usmála a pohlédla na něj. Téměř ji upustil a bojoval s nutkáním uskočit. Její oči byly temně černé s drobnými stříbrnými a nachovými žilkami. V černotě pableskovaly červené tečky, které zase mizely do černoty, aby byly nahrazeny jinými.
Znovu zakašlala a schoulila se na Franciscově hrudi. Pevně ji držel, ale znepokojeně se rozhlížel se po své rodině. "Máme problém", zašeptal.
Zápach staré smrti z jámy sílil. Z hlubin se stále hlasitěji ozýval jekot. Nad okrajem kus od nich se vynořila ruka větší než lidská hruď. Její dlouhé černé drápy se zabořily do půdy, jak se snažila vylézt z jámy.
Hoffman se narovnal, když ho pronikající energie opustila. Lovec se spojil se všemi kovovými součástkami z okolní oblasti, ať už železnou brankou či prostými kovovými panty vytrženými z konstrukce, což z něj vytvořilo zcela nový stroj, nepochybně z důvodů rozšíření jeho vůle, když byl pod vlivem podivné duchovní energie, která ho zaplavila. Teď však stál nehybně, neschopen fungovat po té, co ho jeho podvědomá vůle pokřivila a deformovala.
Neměl čas rozvažovat nad důsledky této ztráty, neboť v tuto chvíli řada detonací vyhodila do vzduchu první patro věže před ním. Kolosální stavba vybuchla a zřítila se. Zhroucení vyvolalo rázovou vlnu a spršku prachu a trosek, které pokryly městské bloky kolem.
Zastiňuje si jednou rukou oči, druhá nedokázala udržet jeho váhu a on padl na loket, ochablé nohy ležely za ním. "Ne", vydechl. "Spravedlnost. Soudce". Byli stále uvnitř stavby pod troskami. Vyslal svou mysl k lovci zapomínaje, že byl zničen jeho vůlí. Prohledal oblast ve své mysli, aby se spojil se stroji přivedenými Spravedlnosti, ale ty poslal na podporu jí a Soudce. Byly pryč.
Uvědomil si, že ztráta strojů a Spravedlnosti zvěstovala jeho vlastní zkázu. Byl sám tady v karanténí zóně, zmrzačený a bezbranný.
Zbytky velké observatoře hořely v ranním světle a vysílaly vysoko k obloze kouř a popel.
"Co se tu, do prdele, stalo?", zeptal se Franklin Derrick, nejmladší z rychle povolaných tesařů, poněkud nestydatě a příliš hlasitě, takže se na něj obrátily oči ostatních mužů v místnosti.
Usmíval se domnívaje se, že vnese trochu veselí do náročné práce vyčištění a opravy guvernérovy studovny. Předák, Milo Holmes, ho zezadu popadl za paži a prudce ho otočil. Chlapce polekala prudkost a naléhavost v Milových chladně šedých očích a škleb rtů za řídkými bílými vousy. "Soustřeď se na práci, chlapče!", zavrčel šeptem a jeho oči zabloudily k místu, kudy do místnosti pronikalo světlo otevřenými dveřmi na balkón, kde stály dvě osoby. Téměř na chlapce plivl, když zaklel: "K čertu s tebou, jestli tě slyšel!". Pustil Franklinovu paži a tiše mu pokynul, aby pokračoval v práci.
Holmes se obrátil a zaryl svou lopatu do spadané omítky a rozštípaného dřeva, které jakoby roztrhala bomba, přestože tu nebylo ani stopy po ohni nebo výbuchu. Franklin se rozhlédl po ostatních mužích pro podporu ukazuje k Milovi, jakoby starý muž bláznil. Nedostalo se mu žádné, muži jen potřásli hlavami a soustředili se na práci. Dva z mužů se od tesařského tovaryše odsunuli a Franklin Derrick se brzo cítil obnažený a zranitelný, sám uprostřed místnosti. Odházel nějaké trosky a mračil se na ostatní pro jejich odmítavou reakci a přehlížení, stále zmatený jejich chladným chováním. Prácoval s nimi už několik týdnů na jiných úkolech, a to byli obvykle veselí a bodří.
Dva muži, kteří se od mladého Franklina odsunuli, se potýkali se zbytky něčeho, co mohl být velký otevřený krb. Žulové kvádry byly v těchto místech velmi vzácné a jen málo kamenů bylo znovupoužitelných. Většina byla zničená, jakoby rozžvýkaná stoličkami starého nefilima, jak se říkalo. Menší kousky kdysi velkých kamenů byly naházeny na hromady s žulovým prachem, ale větší kousky byly naskládány do těžkých pytlů. Dvojice se podívala na balkón, odkud předtím sypali trosky přes zábradlí, aby je dole uklidili později. Dělníci se zarazili vědouce, že už při opravě zničené studovny nejsou sami, a raději se s nimi vydali skrz dům dolů po schodech, aby se vyhnuli přítomnosti guvernéra a jeho sekretáře na balkóně.
Ani Franklin, Milo či jiný z mužů pracujících v místnosti neslyšel dvojici na balkóně rozmlouvající v typickém tichém rozhovoru.
"Nějaká hlášení o konkrétních detailech události?", zeptal se guvernér svého sekretáře Lucia Mathesona.
Lucius si upravil na nose svůj cvikr a jasné světlo poledního sluce se zalesklo na tmavých čočkách. "Zatím ne, pane", pravil malý muž. "Učenci na tom pracují. Knihy o podstatě této energie v knihovně chybí", pravil stoicky.
"Criid?"
"Nevíme. Nebyly řádně vypůjčeny. Ale tyto zásadní svazky byly přístupné jen vybraným jedincům. Nejvýše postaveným úředníkům z každého oddělení, mně, a hrstce vašich nejvyšších rádců".
"Criid", zavrčel guvernér jistý si tím, že to byla ona. "Stále se nevrátila?"
"Ne. Nevíme, kde je".
"Zajistěte, ať dostanu zprávu, jakmile vkročí do Malifaux".
"Zajisté".
Jasné sluneční světlo jakoby guvernérovi vůbec nevadilo, jelikož bez potíží hleděl do ostré záře, ale přesto se zeptal: "Zvláštní brýle, které jsem žádal?" Lucius vytáhl z kapsy své vesty brýle s černými čočkami a podal je guvernérovi. Ten se k němu obrátil a sekretář viděl nachové a jemně stříbrné proužky vířící na černém poli, které převládalo na místě kdysi normálních očí. "Jak dlouho potrvá, než to zcela odezní?", zeptal se guvernér.
Lucius měl vzácnou odvahu podívat se přílo na guvernéra, hledět přímo do jeho očí, aniž by se odvrátil. "Záře bude významně potlačena v následujících dvaceti čtyřech hodinách. Víření je stále viditelné a černota se nezmenšuje. Lepší představu budu mít dalšího dne. Možná za čtyři či pět dní, odhadem".
Guvernér se zamračil a zaklel. Zahákl si železné úchytky za uši a skryl oči za temnými čočkami. Pohlédl na muže pracující na opravě jeho zničených zbytků studovny. "Učenci, kteří byli svědky vaší proměny během události?"
"Zlikvidováni… Omlouvám se", řekl, opravuje terminologii. "Nezvěstní, pane. Nezvěstní".
Guvernér přikývl a obrátil se zpět hledě z dlouhého svažujícího se kopce na Malifaux vzdálené asi míli. "Až tito muži dokončí opravu studovny, také se stanou nezvěstnými".
"Samozřejmě".
"A postaráte se o to osobně. Ať do toho nejsou zataženi další agenti".
"Přirozeně. Je mi potěšením znovu projevit svou vůli, na vaše přání, pochopitelně".
"Ano. Čas vašeho plížení v temnotách je u konce. Zůstaňte trpělivý. Zůstaňte bdělý".
Sekretář Lucius Matheson kráčel přes trosky, které kdysi byly zdobenou a krásnou studovnou. Minul tesaře pracující s očima poslušně obrácenýma stranou. Brzy budou mezi těmi několika, kteří uvidí projev jeho moci. Jako u každého, kdo byl svědkem jeho tajných schopností, také nebudou schopni se o jeho tajemství podělit.
Guvernér s rukama za zády z balkónu hleděl na své město a prohlížel si každou jednotlivou čtvrť.
Sonnia Criid možná nemohla být v současné době ovládána. Pokud by se dozvěděla o jeho machinacích, pak také bude muset čelit Luciovi, nebo něco horšího. Jeho plány konečně nesly ovoce. Dny pobuřování bezvýznamného davu se blížily ke konci.