Seamus seděl na velké hrobce, líně řídě své nemrtvé služebníky a shlížeje na město. Usmál se, kochaje se obrazem rozházených zbytků prastarých, zapomenutých lidí. Malifaux se nazýval největším objevem v historii lidstva a Seamus musel souhlasit. Každý viděl relikty a poklady, divy překonávající nejdivočejší sny, ale on to nalezl. Ve staré knihovně, dávno opuštěné původním sběratelem, nalezl Seamus prachem pokrytou knihu obsahující vědu neznámou ve světě, kde se narodil - tajemství oživování mrtvých.
"Hej, Mollynko, koukej", zavolal Seamus, pak vytáhl z kapsy hodinky a zkontroloval čas. Rychle zvedl hlavu a hleděl k srdci města. Tam jasně rozeznával poblikávání trhliny, portálu spojující jeho svět se Zemí. Na hodinkách se malá ručička dotkla hodiny, a právě tehdy se v trhlině objevila lokomotiva a k obloze se vznesl černý kouř.
"Přesně na čas, Mollynko. Celý to je jeden dobře naolejovaný stroj. Je to div". Seamus zavřel své kapesní hodinky a uložil je zpět do kapsy, než obrátil svou pozornost k Molly Olihňové, která seděla vedle něj na hrobce. Oživení si s ní zřejmě příliš nerozumělo, jelikož se prohnula a hlasitě vykašlala další chuchvalec krve.
"Sakra, Molly, ty jsi nechutná". Seamus nechápal, odkud se všechna ta krev bere. Uplynulo několik měsíců od její smrti a on předpokládal, že dívka časem vyschne, ale ona stále bublala nekonečnou řekou rudé tekutiny. To dokázalo rozrušit dokonce i jeho morbidní mysl. Muž se zachvěl, než obrátil svou mysl k přítomnějším věcem.
Seskočil ze své pozorovatelny a chvilku věnoval úpravě svého klobouku a uhlazení kabátu. O kus dál skupina jeho nemrtvých prostitutek vykopávala hrob. Byly to všechno zaměstnankyně salónu madam Sybelle a od svého příjezdu do města si v nich našel zalíbení. Byl si jist, že jsou stejně krásné po smrti jako zaživa. Nebyly však tak bystré. Jen jedna z nich používala lopatu, kterou jí dal. Ostatní se uchýlily k hrabání země rukama. Navzdory neefektivní technice náraz lopaty do dřeva prozrazoval, že dosáhly cíle. Spěchal nahlédnout do hrobu, zvědav, jak Filip Tombers vypadá. Jedna z jeho dívek rozbila víko rakve a on spatřil účinek měsíců v podzemí na tělo, které bylo vysušené a zcvrklé.
"Strýček Seamus chce vědět, co víš ty, chlapče. Pojď ven, trochu si popovídáme, co ty na to?", chichotal se, zatímco jedna z jeho dívek vytahovala tělo. Náhle si všiml bílé skvrny dopadnuvší na červené šaty namáhající se dívky. Zamrkal, zda se mu to nezná, a pak obrátil oči k obloze, kde viděl vířící mračna a kolem začalo přibývat sněhu.
"Sníh? Není čevenec?", podivil se Seamus, aniž by otázku směřoval na někoho konkrétního. Byl překvapen, když mu Molly odpověděla.
Molly si utřela zkrvavená ústa rukávem a upřela oči k nebi. S velice přesvědčivě znějícím hlasem prohlásila: "To je Prosinec".
Po Mollyně prohlášení vítr zavál náhlou silou a obloha se otevřela, aby vychrlila bílý sníh. Seamus si přitáhl plášť, jak mu náhlý mráz zchladil kosti. Překvapeně sledoval, jak kolem něj sníh vytváří závěje a pokrývá hřbitov čerstvým příkrovem. Ještě před chvílí bylo město jasně vidět, ale vířící sníh ho nyní zcela skryl. Celý svět se kolem Seamuse scvrkl a zůstal jen hřbitov.
Jen pár kroků od místa, kde stál, se vytvořila hromada sněhu, která sebou náhle překvapivě trhnula. Na chvíli uklidněný vítr znova zavál a ze sněhu se vynořila olbřímí postava. Zprvu byla nezřetelná, ale když ze sebe setřásla sníh, objevilo se tělo titána. Byl tvořen ledem stvořeným ze sněhového přívalu a záludně se kolem sebe rozhlížel.
Seamus byl překvapen, ale neotřesen, tiše zašeptal: "To jsou věci", než sáhl do pláště. Pod paží měl zdobenou pistoli, kterou rychle vytasil a namířil na hrozivého tvora. Zbraň vybuchla hlasitým výstřelem, jehož síla odhodila golema na kryptu za ním. Molly, stále sedící na střeše krypty, spadla na zem, jak se pod ní stavba zhroutila. Seamus si toho nevšiml, jelikož směřoval úsilí k vytažení mrtvoly Filipa Thomberse z hrobu. Všude kolem něj se sníh chvěl, jak se objevovali drobní démoni, malé verze titána.
Úsečným gestem poslal Seamus své nemrtvé dámy bojovat s tvory. Obludné ženy syčely jako divoká zvířata vypuštěná z klecí a vrhly se na ledové tvory zatloukajíce je zpět do sněhu. Z hromad sněhu však vylézali další tvorové, a zakrtátko byli jeho hnijící krásky přečísleny.
Seamus se odvrátil od boje a vyštěkl rozkaz: "Sybelle! Vezmi to tělo. Odcházíme".
Narozdíl od zbytku jeho nemrtvých krásek, které byly za života štíhlé a přitažlivé, Sybelle byla korpulentní. Nemrtvost obdařila její již statnou postavu další silou, takže snadno zdvihla Filipovo tělo z hrobu a přehodila si ho přes rameno. Seamus se obrátil, aby opustil bitvu za sebou. Ve vířícím sněhu však spatřil siluetu ženy a zastavil se.
"Slečno, jste snad sestra pana Tomberse? Milenka? Popravdě fascinující rodina", zavolal.
Bouře se uklidnila, příkrov sněhu opadl a odhalil ženiny rysy. Měla na sobě dlouhý plášť, pruhované punčochy a boty s úzkými podpatky. Na hlavě měla teplou kožešinovou čapku a brýle. Její hlas byl stejně chladný jako mrazivý vítr.
"Ne, odkaz Filipa Tomberse patří mě. Nech tu jeho tělo a jdi".
Seamus se uchechtl. "Víš co, pošlu ti ho, až s ním budu hotov, slibuju. Bydlíš ve městě?" Nečekal na odpověď, zvedl svou zbraň připravenou k výstřelu. Pohnula rukou a vítr zvedl příkrov sněhu, který ji skryl z dohledu. Neměl čas zasmát se svému vtipu, neboť se za ním ozvalo chraplavé zavrčení. Obrátil se, aby spatřil Sybelle drženou ve vzduchu ledovým obrem. Dokázal se vyhrabat z trosek hrobky a nyní jeho ledové pěsti svíraly Filipovo tělo. Tvor se pokoušel setřást Sybelle z mrtvoly, ale otylá dáma pevně visela za Filipovy kalhoty.
Molly se také dokázala dostat ze zničené hrobky. Po té, co do sněhu vykašlala plíce plné krve, se postavila na nohy a potácela se ke svému pánovi. Ochable zvedla paži a zavolala na něj slabým hlasem, ale vítr přinesl její slova: "Seamusi!".
Kdyby se to stalo jindy, mohlo by Seamuse pobavit pohled na takto visící Sybelle s tlustými kopajícími nožkami. Jeho trpělivost však přetekla. Zvedl zbraň a vystřelil přímo do hrudi modrého golema, což ho opět odhodilo. Golemův stisk, stejně jako Sybellin, však zůstaly pevné a Filipovo tělo bylo rozerváno na kusy, jeho části se rozlétly do sněhu. Sybelle se odkulila s oběma nohama, zatímco potácející se golem mávající dlouhými pažemi držel trup.
Za ním stála nehybně ve sněhu Molly Olihňová a stín netvora ji zcela zastiňoval. Bezmocně sledovala, jak nad ní obr vrávoral, a lehce zdvihla ruce, aby se chránila. Obr dopadl před ní a hrozná váha jeho těla rozechvěla zemi. Zem kolem padlého tvora se prohnula a Mollyniny již tak vratké nohy ztratily oporu. Divoce zamávala rukama a s vyjeknutím přepadla dozadu do Filipova otevřeného hrobu. Její neštěstí tím neskončilo, jelikož se sesula závěj sněhu a pohřbila ji v hrobě.
Filipova mrtvola nedopadla o moc lépe. Jakmile obluda dopadla na zem, Filipova hlava narazila do náhrobku a odlomila se od krku, načež vysokým obloukem vylétla do vzduchu. Seamus se zašklebil a zadržel dech, když neživá hlava plachtila vzduchem. Srdce se mu zastavilo, když dopadla na zem a zmizela ve sněhové pokrývce. Přímo proti němu ve stejné vzdálenosti od hlavy spatřil Seamus ženu s kožešinou na hlavě. Přimhouřil oči a zabodl do ní ledový pohled, než vyrazil jako šíp ke spadlé lebce.
Žena rovněž vyrazila k hlavě, ale Seamus byl rychlejší, vrhl se dopředu a hmatal ve sněhu. Hlava mu proklouzla prsty stejně jako pistole. Obával se útoku ženy a byl překvapen, když proběhla kolem něj. Sedl si, setřásl si sníh z tváře a sledoval, jak se sklonila nad znetvořeným trupem spočívajícím v sevření zabitého golema. Sáhla do mužovy vesty, odkud vytáhla malý předmět, který zdvihla nad hlavu jako nějakou vzácnou trofej.
Seamus zašilhal a snažil se předmět rozeznat. "Byla tam kniha?" Jednou rukou sevřel hlavu a druhou zdvihl svou pistoli, kterou namířil na ženu.
Žena si odfrkla a sníh ji opět zcela skryl. Když se znovu vyjasnilo, byla pryč. Na obloze se sněhová mračna začala trhat a sníh ustal. Seamus se očistil a postavil se na nohy. Viděl, že z tvorů, s nimiž zápolily jeho hnijící krásky, se staly neživé hromady sněhu, a jeho dívky vypadaly v pořádku. Vydechl si a šel zkontrolovat Sybelle. Tvrdě ji kopl do žeber, načež se odporná obluda pohnula a postavila na nohy. Gestem přivolal svůj groteskní doprovod.
Provedl rychlý přepočet, přičemž ukázal na každou svou dívku: "Jedna, dvě, tři, čtyři", a pak ukázal na Tombersovu hlavu, kterou svíral v ruce, "pět, dobře, to jsou všichni, jdeme. Máme, pro co jsme přišli". Zamířil na západ svíraje Filipovu hlavu před sebou. "Doufám, že jste stál za všechnu tu námahu, pane Tombers".
Zatímco skupina odcházela, nebohá zapomenutá Molly ležela bez života v hrobu Filipa Tomberse.
"Ano, pane", pravil mladší strážník s jistou nedůvěrou. Nikdy se nesetkal s členem oddílu lovců čarodějnic, ale zástupce Samael Hopkins nevypadal jako jeho součást. Zaprášené staré pončo a roztrhaný klobouk se širokou střechou neodpovídaly tajemnosti a vznešenosti, kterou mladý strážník očekával. Viděl těžký šestiraňák visící u mužova pasu a kulatý štítek zdobený býčí hlavou pod níž bylo velkými písmeny napsáno Cech. To byl důkaz, že muž je tím, za koho se prohlašuje, legendární Samael Hopkins, cechovní důstojník.
Samael schoval odznak pod své pončo a protáhl se pod provazem ohrazujícím místo zločinu, zanechávaje ve vlhké zemi zřetelné stopy. Hřbitov vypadal, jako by tu došlo k zemětřesení, náhrobky byly pokácené a hrobky zřícené. V malých závějích tu byl patrný světlý sněhový poprašek. Několik policistů procházelo kolem a hledalo důkazy.
"Je tu hodně škody a jen jedna oběť, podle vzhledu nevinná kolemjdoucí. Předpokládám, že to byla nějaká menší válka o území. Na okraji města se tohle klanové násilí odehrává často". Strážník se odmlčel. "Pane, pokud se mohu ptát, proč přišel lovec čarodějnic vyšetřovat prostý vandalismus?"
"Ten sníh vám nepřijde podezřelý, strážníku?", zeptal se Samael stroze, než si dřepl ke změti stop v bahně. Prozkoumal směr, kterým mířily, a zvedl hlavu hledě na k jihu, na město. Vzal malý klacek a kolem jedné stopy vyryl do bláta čtverec. Byl to malý otisk s úzkým podpadkem. "Chci odlitek tohoto otisku. Myslím, že najdeme shodu v otiscích, co máme z minulého měsíce od sanatoria".
Strážník poklekl vedle Samaela hledě mu zvědavě přes rameno. "Sanatorium?"
"V den vraždy Filipa Tomberse také došlo k nepatřičné sněhové bouři", odpověděl Samael a vstal.
"Filip Tombers?", otázal se znovu strážník.
"Znáte ten případ?"
"Ne, ale Filip Tombers byl pohřben na tomto hřbitově, pane. Jeho hrob byl vykopán".
"To jsou právě ty drobné detaily, které by bylo užitečné zmínit, když jsem se vás ptal na cokoliv důležitého", odvětil Samael.
Oba muži kráčeli po hřbitově hledajíce jakékoliv maličkosti, které mohly být předtím přehlédnuty. Dva další strážníci prohledávali otevřený hrob a jeden si dělal poznámky do notesu. Samaelovi bylo jasné, že v hrobě není Filip Tombers. Ženské tělo mělo bílé pohřební šaty a dlouhé černé vlasy byly omotané kolem krku. Na hrudi měla čerstvou ránu pokrytou krví. Samael poklekl na koleno a čelo se mu zamračilo znepokojením. "Vyzvedněte to tělo z hrobu".
Samael vstal, popadl překvapeného strážníka za límec a přitáhl si ho blíž. "Do cechu. Hned. Přiveďte šerify smrti".
"Šerify smrti? Opravdu?"
"To tělo patří Molly Olihňové. Seamus se pro něj vrátí".
"Na světě rozhodně není žádné takové místo jako Malifax. Za méně než hodinu projedeme skrz trhlinu velké zábrany a přejdeme z tohoto světa do jiného, do srdce města vybudovaného nám neznámou civilizací. Tento svět, toto město, je prosycenou živoucí energií, která proniká do všech věcí. Ucítíte ji v sobě. Ucítíte, jak vás mění. Ještě než do toho světa vkročíme, ucítíte ji proudit z praskajících okrajů trhliny jako povodeň. Tuto energii nenaleznete nikde jinde, než na Malifaux.
Není jisté, zda se tato energie může zhmotnit, aby vytvořila krystaly, nebo jsou krystaly zdrojem této energie vyzařující ji do okolního světa, v každém případě je tato pevná energie nazývána dušekamy. Je to platidlo titánů. Kdokoliv vlastní dušekam má moc měnit svět, svrhnout národy, vyhladit rasy a zhmotnit jakýkoliv nejdivočejší rozmar ve skutečnost. To je důvod, proč Cech tak přísně reguluje obchod s dušekamy. Není náhoda, že Cech každým dnem sílí. Jeho moc roste spolu s dušekamovým obchodem a každý den těží ze země další vzácné minerály.
Podívejte se z okna a uvidíte řadu vozů, která jedou za námi. Všechny jsou nyní prázdné, ale zítra bude vlak naložen ovocem Malifaux, elixírem, který přemění lidi v bohy. Tento kámen, tento dušokam, má moc učinit z čehokoli skutečnost. Ať provádí Cech v temných chodbách svých centrál cokoli, my můžeme pouze doufat, že je to pro dobro lidstva, že?
Zde si dělám legraci z těch za vlasy přitažených konspiračních teorií, místo abych vás vás varoval před nebezpečími tohoto místa. Podívejte, i nyní můžete na obzoru vidět záření trhliny. Bojím se, abyste nepřijela a nebyla špatně připravena na nebezpečí, která vás čekají. Nechci atmosféru Malifaux přikrášlovat. Zda je to magií toho místa nebo prostě příslibem neomezeného bohatství, toto město vyvolává v lidech to nejhorší. Ve vzduchu se vznáší zabíjení. Je to v krvi. Stálá hrozba smrti z nepřátelského prostředí, od odporných tvorů, kteří se tam potulují, nezrozených, nutí lidi jednat jako zvířata. Navzdory troskám civilizace, kterou tam najdete, je to divočina. Na Malifaux neplatí zákony. Lidé budou lhát, podvádět, krást a dokonce i vraždit vlastní druhy i pro nejnepatrnější zisk".
"Dobře vím, čeho jsou lidé schopni. Toto město Malifaux není jediným místem, kde jsou zloději a vrazi", stoicky prohlásila Viktorie.
"Ale je to patrně jediné město, které zloděje a vrahy aktivně dováží", odvětil Leveticus.
Viktorie byla oděna prakticky, kolem svého štíhlého těla měla dlouhý plášť a silné, pevné boty. Způsob, jakým měla upraveny vlasy, naznačoval čistě užitkový přístup k vlastnímu vzhledu. Několik překřížených opasků jí obepínalo pas a u pravého boku visela malá pistole. Na klíně měla položenou pochvu s dlouhým, zahnutým orientálním mečem. Zjevná řemeslná zručnost pochvy přitahovala pozornost, vroubkované třešňové dřevo zasazené v týkovém poskytovalo iluzi bujných třešňových květů.
Krásná pochva přitahovala pozornost nejméně jednoho z Viktoriiných spolucestujících. Proti ní seděl jediný další pasažér v kupé, starší džentlmen, který se představil jako Leveticus, a jeho společnice. Muž vypadal, že právě dorazil na lodi z Anglie. Ve své naškrobené košili a kabátu působil jako sečtělý učenec, který právě vylezl z knihovny jejího veličenstva. Jeho dodržování etikety a široká slovní zásoba nebyly vlastnostmi, které by letěly v Novém světě. Muž vypadal pokročilého věku a čišela z něj poněkud povznesená namyšlenost. Měl hůl, ale nezdála se dost silná, aby zcela odstranila mužovo kulhání. Na noze měl mechanickou protézu, která usnaňovala nošení nežehlených kalhot. Jedna ruka také nesla známky této podivné náhrady, což byla technologie Viktorii zcela neznámá. Pokud by ji měla popsat, byla by nucena přirovnat mechanické končetiny k setrvačníkovým hračkám, které viděla ve výlohách na východě.
Jeho společnice měla podobné úpravy, třebaže zjevně horší kvality. Zdálo se, jakoby celá její paže byla nahrazena mechanickou, a ta byla zrezlá a omlácená a při pohybu skřípala. Vypadala, že je sotva náctiletá, o desetiletí mladší než její průvodce, oblečena v dlouhé sukni a prosté blůze, která se zdála v rozporu s klukovským chováním. Právě tato dívka, Alyce, studovala Viktoriin meč a oči měla široce rozevřené zvědavostí. Občas během Levetikovy zdlouhavé přednášky o množství srážek, hlavním průmyslu a politickém klimatu na Malifaux ho dloubla do žeber rezavým loktem. Skřípění mechanismu a ostrý roh lokte bylo těžké ignorovat, ale Leveticus dělal co mohl a odstrčil dívčinu paži, kdykoliv se pokoušela získat jeho pozornost.
Viktorie se obrátila k Alyci, aby ukojila dívčinu zvědavost vzrušujícím příběhem o objevení meče. Právě tehdy pocítila náhlé teplo. Kůži měla celou rozpálenou, tak si přitáhla svůj plášť vědoma si ruměnce, který se jí šířil po hrudi. Náhle vnímala krev ve svých žilách a tlukot srdce a naplnilo jí podivné vzrušení.
Viktorie obrátila hlavu k oknu a spatřila trhlinu. Nikdy předtím neviděla tak ohromující výjev. Malé hraniční městečko se krčilo kolem ohromného kruhu elektrického plamene. Obrz ji připoměl ohnivou obruč, skrz kterou proskakují lvi v cirkuse, ale tento oheň byl jasně modrý zářící jemnými úponky, které jakoby jej poutaly k obloze.
Vlak zamířil do kruhu a trať začala mírně stoupat k planoucí obruči. Viktorie viděla jakoby skrze pavučinový příkrov vysoké budovy nacpané k sobě. Připomínaly budovy starých měst Evropy, ale jemné detaily na nich naznačovaly nějaký zlověstný smysl.
Energie se vlila do Viktoriiných žil ještě silněji a zdálo se, že jí přímo překypuje. Praskající bzučení trhliny jí naplnilo uši, a přestože měla pocit, že k ní Leveticus mluví, neslyšela ho. Celou svou pozornost soustředila na zející chřtán, který pohlcoval vlak před jejich vozem, a náhle se doň vřítili.
Cítila, jakoby bylo její tělo zasaženo bleskem, každý sval se náhle stáhl. A stejně náhle pocit odezněl. Zavřela oči a pokusila se ten pocit udržet. Byl to pocit moci. Bylo to jisté vědomí, že realita se dá ohnout vůlí, byla to moc vykonat jakýkoli čin, zničit jakéhokoli nepřítele, dosáhnout jakéhokoli cíle. Přestože tento pocit zmizel jako písek mezi prsty, stále v sobě cítila doutnat jeho část.
"Zdá se, že jste obzvláště citlivá na energii tohoto světa. Ne každý má tak… citlivý přejezd".
Byl to Levetikův hlas. Viktorie si náhle uvědomila, že na ni on i Alyce zírají. Ruměnec na její kůži již nebyl vyvolán nějakým druhem cizí energie, ale rozpaky. Nebyl to cit, který by jí byl příjemný, a rychle se vrátila ke svým stoickým mravům.
Vlak zpomalil a pronikavě zahvízdal při vypouštění páry. Mosazný roh u stropu přinesl hlas průvodčího.
"Stanice Malifaux. Dejte pozor při výstupu".
Leveticus a Alyce se zvedli ze sedadel a vystoupili z vozu a Viktorie je následovala. Bylo to město, přesně jak ho Leveticus popsal. Tyčící se budovy mohly být Starý Londýn nebo Nový Amsterdam, a pokud by nebylo temné, cizí oblohy nad hlavou, bylo by těžké si představit, že je to jiný svět.
Podívala se na své spolucestující a viděla, že jejich pozornost je upoutána k čemusi u stanice. Sledovala jejich pohled a zahlédla bledou ženu v dlouhém kabátu a punčochách. Měla kožešinovou čřapku, která byla velmi podobná těm oblíbeným ve východní Evropě.
Žena se uklonila Levetikovým směrem a starší muž úklonu uctivě oplatil. Alyce předvedla velmi zdvořilou úklonu, o níž by si Viktorie nepomyslela, že je jí schopna.
"Ridleyho stanice, odjezd", zazněl hlas průvodčího a zvláštní žena rychle nastoupila.
Leveticus se otočil a vroucně se usmál, opakuje svou úklonu. Vytáhl ze svého saka vizitku a podal ji Viktorii. Na vizitce bylo krvavým písmem vytištěno: !Levetikovo úchvatné vylepšení a logistika - hledíme na každý detail".
"Pokud budete potřebovat mých služeb", promluvil muž sebejistě, "prosím, vyhledejte mě".
Viktorie si dala ruku v bok a zdvořile se uklonila podivnému páru. "Učiním tak, děkuji. Bylo mi potěšením vás potkat, ale mám schůzku, kterou nesmím zmeškat. Sbohem".
Zamávala rukou, odešla a rychle se na zalidněné stanici ztratila. Když zmizela, Alyce bodla Leverica loktem ostře do žeber, až chraplavě zavrčel.
"Zatraceně, dítě, ano. Ano, viděl jsem ten meč. Pojďme k paní Criid".
Rasputina si nemohla pomoct, aby se neusmála, když na nástupišti viděla Levetika a Alyce. Ti dva byli pro sebe stvořeni, pomyslela si, navzdory věkovému rozdílu. Velmi málo lidí bylo na Rasputinu od jejího příjezdu do tohoto města milých, zejména Cech byl nesmírně krutý. Připoměla si, že až bude mít možnost, musí jim jejich laskavost oplatit.
Také si vybavila zasmušilou ženu, která s nimi rozmlouvala. Měč a jeho krásná pochva přitáhly Rasputininu pozornost. Pohled na něj ji na chvíli zamrazil, přestože neznala důvod.
Všude kolem Rasputiny se shromáždili dělníci čekající na nástup do vlaku do Ridleyiho stanice, odkud se odeberou na svá pracoviště v dolech. Jejich neupravený vzhled kontrastoval s výstavností Malifauxkého nádraží. Fasáda bohatě zdobené stanice neodpovídala realitě Malifaux, kterou zosobňovali tito mužní dělníci. Když se Rasputina zachvěla a promluvila, jakoby k někomu blízkému: "Co je to?", žádný dělník jí nevěnoval pozornost. Přílišná družnost se tu nepěstovala.
Rasputina zahnala chvilkovou nepozornost a přidala se k záplavě dělníků nastupujících do vlaku. Narozdíl od vozů vyhrazených pro privilegované hosty, vozy sloužící dělnické třídě byly prosté a praktické s tvrdými dřevěnými lavicemi a ocelovou podlahou. Rasputina si sedla k jednomu z oken a hleděla na vyprazňující se nástupiště. Bez zaprášených dělníků nádraží znovu vypadalo jako zářící ikona bohatství Malifaux.
Přestože bylo prázdné nástupiště působivé, prohlížela si ho jen chvilku. Sáhla do svého kabátu a vytáhla malý, kožený deník, který získala z mrtvoly Filipa Tomberse. Jeho stránky byly ohmatané a na kožené vazbě byla slova: Filosofie neurčitosti, což byl podle Rasputiny dost podivný nadpis. Slova pro ni nic neznamenala. Věděla, že před skonem Filip zešílel. Pomyslila si, že věta byla výtvorem nemocné mysli a otvírajíc knihu, připravila se na podobný text.
Filip Tombers byl vysokoškolský student. Putoval na Malifaux doprovázeje svého profesora, doktora Heilina, jako součást průzkumné skuipny bádající na novém studijním poli označovaném jako 'metaantropologie'. Rasputina projížděla po stránkách, které popisovaly jejich cestu vlakem na západ a dojem z města Malifaux. Jeho zápisky zahrnovaly detailní náčrty téměř všeho, s čím se setkali, od nejběžnějších předmětů jako vagón, v němž jeli, po nejfantastičtější, jako umělecké podání trhliny.
Zastavila listování, když narazila na obraz, který hledala. Filip vykonal úžasné dílo, když stavbu zachytil na papír. Zdvíhala se z jezera černé vody a vysoké věže sahaly k obloze. Trosky vypadaly jako pavouk otočený na záda s protáhlýma nohama zkroucenýma nahoru. Filip nazýval trosky Kythera, což bylo jméno, které vyšlo z umírajících rtů doktora Heilina. Všude kolem náčrtu se opakovala vířící roztřesená písmena, která dávala dohromady znovu a znovu se opakující větu 'Til Gran Kythera Dow'. Rasputina se dotkla stránky a ucítila strukturu písmen v místech, kdy Filipovo pero rozedralo papír.
S jistou bázní si pro sebe zašeptala ta slova, jakoby to byly součásti nějakého dávného kouzla: 'Til Gran Kythera Dow'. V těch slovech byla magie a jakoby pro ni ta slova měla význam. Horník sedící vedle se pohnul a odsunul se dál od ní.
Stránka naproti nákresu byla pokryta vyprávěním. Zatímco vlak kolem ní rachotil, Rasputina četla deník zvědavá na skutečné informace o tomto místě, Kytheře, cíli své cesty.
Profesore Heiline, slyším vás. Nikdy nezapomenu ta slova. Til Gran Kythera Dow. To jsou slova, která mě pronásledují. Tolik se bojím, že odhalím jejich smysl. Jsou nepochybně ohalením, které mi rozervalo mysl. Mé jistotě uprostřed těch lží ve zvuku vašeho křiku. Nevyřkl jste ta slova v bolesti, ne v hrůze, ale v šílenství. Byl to křik člověka, který objevil něco tak strašlivého, že to jeho příčetnost nemohla vydržet.
Cítím se zavázán popast toto místo. Je to jediný předmět, nad nímž má mysl přemýšlí. Moje vzpomínky naň jsou tak živé a v týdnech, co jsem jej opustil, jsem rozvažoval nad každým obrazem ve své mysli tak jasně, že jsem to považoval za nemožné. Svět mimo to místo, mimo Kytheru, pro mě přestal existovat. Realita vypadá, jakobych se na ni díval skrz sen. Jen Kythera je pro mě skutečná. Možná jsem tam zemřel a nyní jsem duchem, který nedochází klidu, straším v neskutečném světě, který vidím skrz příkrov smrti. Pokud nejsem mrtev, nezáleží na tom. Můj život skončil ve chvíli, kdy byla tato slova vyřčena.
Na doktorův křik trosky odpověděly. Vysoké věže tyčící se nad potopenými troskami nebyly z kamene, byly to to změti táhel a pístů spočívajících na sobě způsobem, který se vysmíval geometrii. Každá část nesla nápis v neznámém písmu. Každá věž se na jednom konci tyčila k nebesům a druhý mizel v inkoustových vodách bažiny, kde byl kov rezavý leptavou vodou močálu. Věží bylo sedm a stály v kruhu kolem temné tůně.
Po výkřiku doktora Heilina se voda začala čeřit. Dlouho potopený mechanismus se probudil k životu. Věže na ozubených kolech s dávno vylámanými zuby se navzdory svému stavu náhle pohnuly. Sloupy opustily tůň a otevřely se k obloze, přičemž jejich pohyb byl doprovázen děsivým skřípěním převodů protestujících proti takové činnosti.
Doktore Heiline, modlím se, aby vaše smrt byla rychlá. Stál jste na vrcholu jedné z těch velkých věží, spadl do čeřící se vody a byl stažen pod hladinu. Stroj, kterým tyto trosky byly, velmi velký a velmi složitý stroj, byl smrtí doktora Heilina uspokojen. Když jeho tělo pohltila voda, stroj ztichl. Bažinou zněl jen křik mých druhů.
Tento popis nedokáže vylíčit hrůzu či údiv z této scény. Šílenství, které v tu chvíli postihlo mé druhy, vypovídá daleko lépe. Plakali a trhali si vlasy. Ve své hrůze se bili do hrudí a trhali si šaty i kůži. Málokdo z nich si pamatuje, co se stalo, jejich mysli si vzpomínku na tuto událost odmítaly vybavit. Netuším, proč má mysl odmítá tuto chvíli opustit a prodlívá navždy v tomto děsivém okamžiku. S hrůzou si musíme každý poradit vlastním způsobem. Závidím svým druhům milosrdné zapomnění.
Pokud by tento deník přežil mou smrt, přežil, kde má příčetnost selhala. Nabádám všechny, aby se vyvarovali toho místa. Já vím, co je pod hladinou. Je to smrt.
Rasputina nevěděla, co tam najde. Zdálo se jí, že Filip Tombers měl sklon pro dramatičnost. Také měl smysl pro detail. Mapy a nákresy v knize ji dovedou na místo. Zvedla hlavu a podívala se k východu.
Když přemýšlela o svém cíli, vlak začal zpomalovat. Vlak se blížil k Ridleyho stanici a kolem se začaly objevovat malé budovy. Polorozpadlá budova obklopená divočinou nemohla být odlišnější od nádraží v Malifaux.
"Řekněte mi, jak dlouho je mrtvá?"
Mollyno tělo leželo bez hnutí na stole bez zjevných stop upomínajících na události předchozí noci. Skláněl se nad ní Soudce, cechovní důstojník pověřený mimořádnou soudní pravomocí. Jeho povinností bylo vyhlašovat rozsudky v poli, ale zločinec, kterého chtěl soudit, zůstával nedostižný. Možná by mu tato mrtvola mohla prozradit víc.
Jeho temné, vpadlé oči poskakovaly od Mollyna těla na cechovního koronera, muže jménem McMourning, popudlivého chlapíka, který vypadal, že má ze své práce mnohem větší potěšení, než by bylo vhodné. Měl hustou hřívu mastných vlasů a krvavou zástěru plnou ostrých nástrojů. Jeho nejtypičtějším rysem byl zubatý úsměv, široký a vyjadřující výstřední potrhlost, kterou členové Cechu nucení s ním pracovat jen těžko zkousávali.
"Ááá, vaše ctihodnosti, snažíte se mě napálit. Vy víte, jak dlouho je mrtvá. Skon slečny Olihňové je dobře znám. Myslím, že ten příběh je popsán někde tady. Mohu se po něm podívat", odvětil nervózně McMourning a přidal se k Soudci u stolu.
"Znám dobře okolnosti její smrti. Dělejte svou práci. Nemám náladu na vaše hloupé žerty. Jak moc se tělo rozložilo?".
McMourning se obrátil a z vedlejšího stolu si vzal velkou složku. Přinesl ji, vytáhl několik fotografií a položil je na Mollyn trup. Fotografie zobrazovaly zesnulou ženu, ale byly pořízeny před několika týdny. Při pohledu na zrnité fotografie na mrtvole by jeden neřekl, že se cokoliv změnilo. Vypadala přesně jako před několika týdny.
"Můj odhad času smrti je stejný jako v hlášení, které jsem vyplnil, když jsem dostal toto tělo do márnice poprvé. Nevykazuje žádné další známky rozkladu oproti tomu před měsícem. Pokud bych nevěděl o okolnostech jejího znovuoživení, byl bych soudil, že byla právě zavražděna". Koroner se křivě usmál, než dodal: "Ale jen co jsem se na ni podíval, bylo mi jasné, že byla jednou ze Seamusových dívek. Má velmi vybraný vkus, nemyslíte?".
"Nezajímají mě vaše estetické závěry, McMourningu, jen profesionální názor", odvětil chladně Soudce.
"Vaše ctihodnosti, techniku použitou pro oživení této mrtvoly jsme tu už viděli. Zaříkání stále fungují, takže tělo se nerozkládá. Množství vynaložené energie muselo být obrovské, alespoň podle našich znalostí o oživovatelských procesech".
"To bude stačit, McMourningu. Nechte prosím mrtvolu a složku zde. Zatím si najděte práci jinde. Paní si přála vidět tělo, a vy víte, že vás nemá v lásce".
McMourning zkřivil tvář do velmi nespokojeného výrazu: "Má v lásce vůbec někoho? Taková puritánka". Koroner se obrátil a zamířil k východu. I když se za ním zavřely dveře, stále bylo slyšet jeho reptání. "Měla by mít smysl pro humor. Zapomene mi někdy ten žert s utrženou rukou? To je klasické. Takový nevinný vtip…"
Jeho hlas pomalu utichal, ale Soudce mu nevěnoval pozornost. Studoval si Mollynu složku. Rozložil si dokumenty na blízký stůl a sedl si k nim. První věc, která přitáhla jeho pozornost, byla fotografie pořízená samotnou Molly. Za živa byla žena talentovanou a oblíbenou reportérkou Malifauxkých novin. Její poslední příběh popisoval záchranu jedinečného dušekamu z bažiny východně od Malifaux.
Obrázek zachycoval kámen v trezoru Malifauxkého archivu ve skleněné schránce, v níž se měl ukazovat na výstavě v Novém Amsterdamu. Byl zkušeně obroušen a vložen do stříbrné brože. Vybroušení do tvaru slzy a jedovatě zelený nádech dal kamenu jeho jméno, Gorgonina slza, a jen málo dušekamů se mu mohlo rovnat velikostí. Mollyna fotografie však ukazovala, že jméno má hlubší význam.
Ve stínech za Gorgoninou slzou se skrývala vznešená žena. Její přitažlivá postava byla odděna v bohatých viktoriánských šatech. Její utažený korzet zdůrazňoval úzký pas, zatímco skandálně nízko položený živůtek odhaloval její ženské přednosti a útlá, holá ramena. Na těchto ramenech se svíjeli hadi a její hlava byla hnízdem zmijí, vypadala jako Medůza z legend. Hadi jí zakrývali oči, což bylo podle Soudce milosrdné, neboť její dokonale tvarované rty byly skrčeny do krásného a zároveň strašidelného úsměvu.
Soudce byl na chvíli zcela uchvácen fascinujícím spojením krásy a hrůzy, ale připojené hlášení ho přesvědčilo, že žena neexistovala. Anomálie popisované jako duchové byly vyfotografovány již v minulosti a všechny byly odhaleny jako přirozené fenomény nebo podvody. Soudce zvedl hlavu a podíval se na Mollyno tělo, stále ležící na stole. Potkal mnoho oživených mrtvých, takže zvažoval realitu obludy na fotografii, navzdory jakémukoliv předpokladu vědců.
Právě v té chvíli vešla Paní tak ladným pohybem, že si ji Soudce nevšiml, dokud nebyla pár kroků od něj. Rychle vstal a zasalutoval. Ona tiše kývla nemajíc příliš v lásce formality, dávala přednost řeči přímo k věci. Její praktický postoj se odrážel v jejím odění, vysokých botách, džínových kalhotách a prosté blůzce. Ten kontrastoval s jejím vysokým postavením v hierarchii Cechu. Vypadala, že je doma spíše v ulicích Malifaux než v cechovních kancelářích. Jejími pracovními nástroji byly těžký revolver a dlouhý orientální meč visící nízko u pasu.
Slepá, jako ideál spravedlnosti, kterou zde reprezentovala, si Spravedlnost byla vědoma Soudcova pozdravu. "Prosím, můj Soudce, posaď se. Seznam mě s událostmi na hřbitově".
Soudce si sedl a popsal situaci na hřbitově, roztrhané kusy mrtvoly Filipa Tomberse a objev Mollyna těla v jeho hrobě. "Musel být tak velmi potěšen objevem, že na Molly zapomněl. Je to jeho dosud nejdokonalejší dílo".
"Souhlasím", odvětila Spravedlnost bezvýrazným hlasem. "Samaelovo hlášení zmiňovalo, že zmizela Tombersova hlava".
"Ano. Myslím, že se může pokusit o nějaké věštění".
Spravedlnost vstala a přešla k Mollynu tělu. Krom rudé skvrny na svých pohřebních šatech vypadala Molly jako pokojně snící dívka. Spravedlnost si vybavila příběh o Astolatské paní a byla si jistá, že se toto tělo znovu setká se svým rytířem.
"Momentálně mě více zajímá nalezení Gorgoniny slzy. Guvernér podcenil jeho legendu, když ho uložil do archivu. Vykazuje daleko více vlastností než běžný dušekam", prohlásila.
"Samael věří, že to je to, co madam Criid nazývá 'kanál', předmět, skrze který nehmotné entity komunikují s hmotnými. Madam Criid prohlašuje, že fotografie slečny Olihňové potvrzuje existenci takových entit".
"Teorie jsou v tuto chvíli nepodstatné. Co má Seamus v plánu se slzou je neznámá proměnná, kterou nesmíme podcenit. Jeho chycení je důležitější než kdy dříve. Pokužijte tělo jako návnadu. V minulosti ukázal náklonnost ke svým výtvorům. Využijeme tuto jeho slabost a dopadneme ho".
Soudce vstal a znovu zasalutoval: "Ano, paní, okamžitě provedu přípravy".
Malifaux byl v noci vždy chladný. Byl jako oživlý strašidelný příběh. Vyjící vítr, kolébající se stromy a podivné zvuky nutily lidi dávat pozor, co se kolem děje. Leveticus přemýšlel o těchto znacích města, když lehce kulhaje kráčel pomalu ulicemi. Mířil do vysoké budovy o několik bloků dál. Vzhlédl na měsíc, který bude za několik dní v úplňku, a pomyslel si, že by do té doby tuto práci rád dokončil.
Zakrátko dorazil do cechovní enklávy, kde se kolem něj tyčily budovy. Vrhaly dlouhé stíny, takže i ve dne byly ulice zahaleny v temnotě. Jako sídlo cechovní moci byla tato část města nejlépe udržovanou ve městě. Zde měl dům guvernér a různé kanceláře Cechu.
Zde se zdržovali privilegovaní na dovolené v tomto cizím světě. Myšlenka na dovolenou v tomto městě přišla Levetikovi směšná, ale guvernér dokázal ušetřit návštěvníky nepěkných stránek tohoto světa. Pokud by nebylo nočního chladu zesilující jeho obavy a znalosti o nebezpečích kolem sebe, mohl by kráčet ulicemi Starého Londýna. Ale zde v enklávě měl jiné starosti.
Dosáhl svého cíle a vstoupil do kanceláří madam Criid. Jako hlavní důstojník cechovních lovců čarodějnic se madam Criid nerozpakovala použít techniky svých protivníků proti nim. Její kanceláře byly naplněny tajemnými přístroji, některé bublaly, jiné se točily, velké množství zářilo, praskalo či jiskřilo. Ze všech cechovních kanceláří krom té samotného guvernéra byly kanceláře lovců čarodějnic pravděpodobně největší. Místnosti byly naplněny, nebo se tomu alespoň věřilo, různými tajemnými obludnostmi vytvořenými arkanistickou hrozbou a všechna tato rouhačská magie podléhala intenzivnímu studiu. Dokonce se říkalo, že hluboko pod kancelářemi lovců čarodějnic byl žalář, kde byli umístěni zločinci, žalář spojený s prastarými katakombami pod městem.
Sonnia Criid se hrbila nad něčím, co vypadalo jako miniaturní astroláb, a Leveticus pomalu došel k ní. Klapání jeho hole na dlážděné podlaze zajišťovalo, že jeho příchod nezůstane nepovšimnut. Otočila se a vyfoukla obláček kouře, než rozmáčkla cigaretu o jednu z koulí na astrolábu, zanechávajíc na jeho vyleštěném povrchu opálený kruh. "Levetiku, vítej. Nějaké zprávy o té ženě a jejím meči?"
Leveticus se poklonil jak nejlépe uměl a v jeho gestu byla vidět zjevná úcta. "Viktorie přijela vlakem. Váš zdroj měl pravdu. Má s sebou orientální meč v pochvě z třešňového dřeva. Nebyl jsem schopen si meč prohlédnout, ale rozměry odpovídají popisu, který jste mi dala. Věřím, že to je Masamune. Alyce ji právě sleduje".
Sonnia se široce usmála a poplácala Levitika po rameni, až málem upadl. "Tvůj malý drahoušek dohlíží na můj neocenitelný artefakt, že? Ať ho neztratí, Levetiku".
Postarší muž narovnal záda a napřímil se. Jeho postavení připomělo Sonnie, že mluví s mocným mužem, daleko nebezpečnějším, než by jeho křehké tělo naznačovalo. "Je schopná. Řekni mi, Sonnio, proč ti na tom meči tak záleží? Dobře vím, že tě nezajímají historické památky".
"Pojď, ukážu ti to. Pokud někdo dokáže ocenit mou zvědavost, jsi to ty".
Sonnia kráčela rázným krokem labyrintem chodeb pevnosti lovců čarodějnic a starší muž jen stěží držel tempo, staré zranění se v chladném počasí znovu ozvalo. Dokázal však zatnout zuby a bolest snášel statečně, až dorazili k zamčené místnosti.
Byly to velké olověné dveře s několika železnými závorami. Sonnia vytáhla velký kruh s klíči, kterými odemkla zámky, než zatáhla za páku a dveře otevřela. V komnatě byl psací stůl s rozvinutou velkou mapou. Zdi byly zdobeny tuctem krásně pokreslených svitků.
Leveticus vstoupil a přistoupil k svitkům, vytahuje z pláště brýle. Svitky byly velké, měly metr na šířku a vysoké byly jako člověk. Každý umělecky zobrazoval jinou scénu a byl naplněn exotickými postavami.
Leveticus se překvapeně obrátil na madam Criid: "To jsou japonské logogramy".
Ta si stáhla hedvábné rukavice, postavila se vedle Levetika a dotkla se křehkého papíru. "Správně. Našli je Ortegovci, sebrali je gremlinům z Bažiny".
Leveticus odpověděl nedůvěřivě: "Gremlinům? Ti se starají jen o jídlo. A jsou přirozeně ničiví. K čemu by jim byly, a jak se k nim dostaly?"
Sonnia se vědoucně usmála a její oči sledovaly znaky nakreslené na svitku. "Ááá, teď chápeš mou zvědavost, Levetiku. Dokážeš to přečíst?"
Leveticus potřásl hlavou. "Ne, nikdy jsem nestudoval japonštinu".
"Tyto svitky vyprávějí příběh o zoufalém prefektovi souženého démonem. Jeho pán byl posedlý a vedl svou armádu plenit zemi. Tento prefekt neměl kam jít, a tak odešel do hor modlit se. Tam narazil na malou školu a jejího mistra. Tento mistr byl podle zápisků v těchto svitcích legendární šermíř Masamune. Masamune obdaroval tohoto muže čepelí. Vyzbrojen se prefekt vrátil do svého kraje, vyhledal svého pána a zasáhl ho mečem".
Zatímco Sonnia mluvila, Leveticus sledoval události na pomalovaných svitcích visících v místnosti. Na vrcholu příběhu viděl prefekta stojícího proti pánovi. Démon se objevil jako jasně červená aura obklopující mocného válečníka. Meč se prohnal válečníkovým tělem, ale ten zůstal nezraněn. Démon byl rozseknut v půli a poražen. Poslední svitek ukazoval uložení meče.
Sonnia došla k poslednímu svitku a dotkla se poslední postavy. "Tato postava představuje nekonečný mír a prosperitu. Možná, že se mír přiblížil díky meči. Jak oba víme, všechny Masamunovy meče byly ztraceny".
"Ale ty věříš, že jeden byl nalezen?", odvětil Leveticus. "Věřiš, že meč této ženy, kterou jsem měl sledovat, je stejný, jako meč v tomto příběhu".
"Věřím, ale moje teorie jde dál", prohlásila Sonnia a spojila ruce za zády. "Věřím, že tyto svitky přivezl na Malifaux první guvernér v době před uzavřením trhliny. Věřím, že nezrození získali tyto svitky a nějak byli schopni rozluštit jejich jazyk. Tito tvorové vykazují různou úroveň inteligence a v tomto městě existuje mnoho přístrojů a kouzel, jejichž účel jsme dosud neodhalili".
Než mohla Sonnia zajít příliš daleko od tématu, prohodil Leveticus: "A ty věříš, že se tvor, který přeložil tyto svitky, nějak doslechl o Viktoriině výzbroji a kontaktoval ji, povolav ji na toto místo, aby získal Masamuna?"
Přimhouřila oči hledíc na Levetica, a nakonec kývla hlavou: "Tomu věřím".
Stařec se zamračil a znovu se obrátil k svitku, pomalu si prohlížeje živé obrazy. Po několika minutách ticha se obrátil k Sonnie: "Tos mi mohla říct dřív, než jsem za tou ženou poslal Alyci".
Sonnia takovou odpověď nečekala a zlehka se zasmála pobaveně potřásajíc hlavou: "Tys říkal, že dvůj drahoušek je schopný, Levetiku".
Obrovský měsíc visel nízko nad Ridleyho stanicí. Rasputina ho sledovala, když připravovali její vůz. Zatímco Malifauxké nádraží bylo postaveno, aby ukazovalo bohatý přepych a vyvolávalo dojem civilizace, Ridleyho stanice byla čistě praktická, třebaže neméně působivá. Těžké stroje s velkými mechanickými pažemi manipulovaly s vagóny za lokomotivou, schopné je zvednout z kolejí a vyprázdnit. Další třída strojů spojovala obří sila podél kolejí a naplňovala vozy čerstvě vydokovanou rudou, která bude zpracována jinde, aby poskytla cenné dušekamy.
Rasputina, jako každý v moderní době, slyšela o dušekamech, ale nikdy žádný nevlastnila. Tyto neuvěřitelně drahé klenoty obsahovaly údajně obrovskou magickou moc a byly zodpovědné za návrat magického věku zpět na Zem. Podle cechovních hlášení bylo jen deset procent nerostů vykopaných na Malifaux dušekamy. Z těch deseti procent byla jen drobná hrstka vhodné velikosti a čistoty pro použití k čarování. Zbytek byl používán na alchymii, zaříkání, výrobu amuletů a dokonce na parfémy, které měly údajně okouzlit každého, koho si nositel přál. Ty byly velmi oblíbené u debutantek v Novém světě.
"Madam", uklonil se hluboce vozka. "Váš vůz je připraven".
"Míšo", zavolala Rasputina a kočičí zvíře u jejích nohohou proskočilo dveřmi do vozu, aby zabralo místo na čalouněné lavici. Rasputina jej následovala a vozka za nimi zavřel dveře.
"Jak jsem říkal již předtím, slečno, pojedeme pouze k Delta šest. Dál je povrch příliš bahnitý, aby tam mohli koně".
"Chápu. Již jsem provedla přípravy a v Delta šest se setkám s průvodcem a jeho lodí. Veše služby do těch míst postačí".
"Jak si přejete, slečno. Vyrazíme".
Vozka vylezl na kozlík a se švihnutím opratí se malý vůz rozjel.
Rasputina držela v klíně deník Filipa Tomberse, ale podivná scenérie tohoto světa přitáhla její pozornost. Ve flóře této cizí země se mísila směs červené, fialové a zelené. Použití barev jí připomínalo impresionistické obrazy oblíbené tou dobou na Zemi. Když zůstala Ridleyho stanice za nimi, obklopily vůz sukovité, zkroucené stromy. Klenba řídkého listoví a holých větví stínila zář měsíce, a když se vyklonila z okna, viděla Rasputina jen vozkovu lucernu, která osvětlovala úzkou cestu.
Rytmické vibrování vozu a stíny tančící kolem ní měly zklidňující účinek a Rasputina zakrátko usnula. Snila. Snila o zasněžených vrcholcích tyčících se nad doly hluboko dole. Snila o kmeni vyhublých lidí, kteří tam žili. Oblečeni byli v kožených pláštích a tančili kolem velké sochy. Socha byla vyrobena ze dřeva a z kamane a měla prázdné oči a široce otevřená ústa plná obřích zubů tvořených kly obětovaných horských zvířat. Při tanci znovu a znovu zpívali nějaká podivná slova. Rasputina slova neznala a nedokázala je vyslovit, ale věděla, že socha má jiné jméno: Prosinec.
S trhnutím se probudila a Míša, její ledová kočka, jí tlapou plácala do paže. Vůz sjel z cesty a koně řičeli strachy. Ozval se strašlivý řev a Rasputina se naklonila z okna svého vozu právě včas, aby viděla, jak byl vozka sražen na zem něčím, co vypadalo jako šílené démonické děcko, jehož drápy a ostré zuby v okamžiku roztrhaly mužovo tělo a utišily tak jeho křik.
Rasputina zpanikařila a sáhla po západce, aby mohla opustit vůz, ale právě tehdy se celá věc rozlétla na třísky a rána ji z vozu vyhodila. V troskách stála obří nestvůra, která vypadala jako zrozená z pekla, s velkými rohy, kopyty a křídly. Za ní se rozbila kočího lucerna, která zapálila rozštípané dřevo a ozářila siluetu démona.
Tvor na ni zavrčel a vystoupil z trosek zničeného vozu, jeho mohutné tělo ji zakrylo černým stínem. Tento tvor však nepromluvil, místo toho se ozval jemný, svůdný hlas z temnoty.
"Jak sladké, žes nezemřela, než jsem měla možnost zabít tě sama".
Netvor přistoupil blíž a sklonil se nad Rasputininým ležícím tělem. Cítila jeho horký dech a s ním odporný zápach rozkladu, jak mu jeho poslední jídlo hnilo mezi zuby. Obluda se zašklebila a její skelné oči se vznášely jen pár palců od Raspunininy tváře, jakoby se kochaly svým jídlem.
Rasputina však vedle sebe nahmátla velkou dřevěnou třísku. I bez magie Malifaux byla rychlá a obratná. Hbitě udeřila a vrazila třísku netvoru do oka. Z oka vytryskl krvavý gejzír a netvor spadl na záda, drže se v bolestech za tvář.
V tu chvíli zavál silný vítr. Ačkoliv to byl chladný vítr ze severu, rozvířil plameny ohně z lucerny, takže náhle vzplály ve výheň, která pohltila stromy. Rasputina vyskočila na nohy a rozběhla se. Vítr byl s ní a v něm se nesl chlad zimy. Vítr byl její zbraní, kosa prosekávající kosti lidí a zmrazující jejich ducha. Vítr stále sílil, až se stal přízračným vytím hvízdajícím mezi stromy.
Ve větru znovu promluvil svůdný hlas: "To tě nezachrání. Bouře nepřijde včas. Bílý příkrov sněhu tě přede mnou neochrání. Tentokrát zemřeš".
Rasputina vykřikla v odpověď a její divoký, rebelský duch jí dodal sílu a rychlost: "Lilith! Nech mě! Já nejsem on!"
Lilithin sladký tón se rychle změnil ve vztek a síla jejího hlasu rachotila ve větvích nad hlavou: "Je s tebou. Je v tobě. Uvidí tě zemřít a já si vychutnám zmaření jeho plánů".
"Já jsem já!"
"Jsi jeho!", změnil se Lilithin hlas v hadí syčení mísící se se sílícím větrem. "Řekni mu, že nemůže déle klamat smrt, já najdu způsob, jak ho zabít! Řekni mu to svým posledním dechem!"
Oheň planoucí za Rasputinou se změnil v mdlou zář, jak se vzdálenost od něj zvětšovala. V matném osvětlení si uvědomila, že nemůže běžet věčně, že brzo neuvidí a ztratí se v podivném a nebezpečném lese s velmi nebezpečnou ženou. Ale stále potřebovala čas, jen pár minut a přijde zima a ona bude mít moc postavit se Lilith.
Zatímco její hlavou procházely tyto myšlenky, Lilith udeřila. Prolétla temnotou jako netopýr se svým těžkým mečem nad hlavou. Rasputina sotva zaslechla její válečný křik, než ji hruška meče udeřila do hlavy. Síla úderu spolu s Rasputininou rychlostí ji srazila a ona spadla na zem jako hadrová panenka. Vítr rychle ustal a les ztichl.
Oblečena v korzet a plášť byla Lilith ženským protikladem svalnatého netvora, který rozdrtil vůz. Ale měla také ženskou schopnost zuřivosti.
"Slyšíš mě?", zaječela Lilith do černé noci. "Přišla jsem tě zabít, netvore! Konečně zemřeš za svoje zločiny! Nebudeš znát nic než bolest!"
Lilith odlétla do noci v duši vztek. Rasputina snila a v její mysli tančil Prosincův kult.
McMourning sledoval, jak jeho obtloustlý asistent zápolí s kanálovým krytem uprostřed dlážděné ulice. Neklidně kráčel kolem sem a tam.
"Tihle lidé prostě neoceňují péči, kterou vkládám do své práce".
"Máte pravdu, pane", odfrkl asistent, zatímco zápasil s velkým železným páčidlem ve snaze uvolnit průchod.
"Kdo si myslí, že je, aby mě vykopl z mé vlastní márnice? A Spravedlnost? Ta slepá pančka nemůže být nafoukanější".
"Pančka, pane?", otázal se Sebastian a s posledním trhnutím se kryt uvolnil jako zátka lahve šampaňského. Odkoulel se ulicí a několikrát se s řinčením otočil, než se zastavil.
"To je výraz odporu, který jsem vymyslel. Právě ho zkouším", oznámil McMourning věcně, než vlezl do otvoru.
"Velmi dobře, pane", odvětil jeho asistent mechanicky. Oba slezli po krátkém žebříku, než vstoupili do mělkého bláta pomalu tekoucího širokou stokou.
McMourning zapnul dynamem poháněnou pochodeň a zvedl ji do výšky. Elektrické světlo házelo stíny na klenuté zdi a v jeho matné záři oba muži kráčeli chodbou. Ani jednomu z nich nevadil zápach toho místa. Jejich neblahá profese nabízela odpornější pachy, takže dávno znecitlivěli.
Systém stok v Malifaux byl velmi rozsáhlý a fungoval jako katakomby pod městem. Byl velmi využíván arkanisty k pašeráctví a stal se také doupětem nočních tvorů, kteří se tu zabydleli v době, kdy město nebylo obýváno. Dva muži si dávali pozor na tyto obludy, které by si rády daly lidské maso jako zpestření jídelníčku sestávajícího především z četných místních hlodavců.
Při svých pokusech s nekromancií přispěl McMourning svým dílem k obludám, které si ze stok udělaly svůj domov. Shledal, že to je vhodné místo na zbavení se nepovedených výtvorů. To byla praxe používaná také ostatními jeho řemesla, každý ji nezávisle objevil jako snadný způsob zbavení se odpadu zbylého po tělesných procesech. Tyto stoky byly nyní domovem velké populace nemrtvých.
Navzdory těmto nebezpečím byly stoky jedním mála způsobů, jak se dostat do karanténí zóny. V prvních několika týdnech znovuosidlování Malifaux si Cech rychle uvědomil, že dokáže zabezpečit jen malou část obrovského města. Založil řadu kontrolních stanovišť a ohradil malou oblast vhodnou k obývání. Ostatní opuštěné oblasti se staly známé jako karanténí zóna, a ty představovaly většinu města.
Lovci pokladů a plenitelé byli přitahováni potencionálním bohatstvím, které v těchto opuštěných oblastech bylo možno objevit, ale tato část města patřila dravým nezrozeným. Málokdo z těch, kdož putovali za kontrolní stanoviště Cechu, se vrátil.
Ti, kteří přežili, objevili dědictví vyhynulého lidu. Zvláštní artefakty, důmyslné přístroje a obrovské knihovny s tajemným věděním představovaly bohatství zapomenuté kultury.
Mezi hlavními objevy karanténí zóny byly svazky popisující umění nekromancie. Bylo to předtím neznámé umění, ale obzvláště cené pro lidi opouštějící Cechem zabezpečené oblasti města. Nekromancie umožnila těmto plenitelům zalidnit oblasti karanténí zóny vlastními soukromými milicemi nemrtvých, vytvořit si v této zločinné oblasti opevněná doupata a odrazit hrozbu nezrozených.
Cech zakrátko zjistil, že několik nadějných nekromantů dosáhlo jisté moci a jejich pevnosti přetrvávají mimo dosah cechovních strážníků. Následně Cech prohlásil plenění za zločin trestaný smrtí. Jakékoliv pokusy vkročit do karanténí zóny mohly skončit střelbou po viníkovi. Tak zůstaly nechráněné a všudypřítomné stoky jako jeden z mála průchodů mezi civilizací a karanténí zónou.
Když dorazili pod další přístupový průlez, McMourning zdvihl svou lampu: "Myslím, že je to tady".
Sebastian se natáhl a svým železným páčidlem třikrát zaťukal na dno víka.
Po chvíli se víko zvedlo a místo něj se objevila seschlá tvář morbidně tlusté ženy s očima postrádajícíma život i cit. Byla to Sybelle, jedna ze Seamusových zombie prostitutek.
McMourning a Sebastian vyšplhali ze stok a ocitli se na široké, opuštěné ulici. Narozdíl od Cechem kontrolované části města, která se těšila značné obnově, tato ulice byla zničená, dlažební kostky byly vytrhány, takže velkou části tvořila jen hlína. Vysoké budovy stály mezi rozbořenými z spadlými a každá z nich mohla být sídlem tlupy nezrozených oblud nebo doupětem neovládaných zombií.
Seamus stál nedaleko doprovázen svým oživeným harémem. Doprovázel je velký vůz, jaký používají pouliční prodejci k převozu svého zboží. Vůz byl primárně vytvořen jako velký generátor s dráty vedoucími do menšího stroje sestaveného ze zcela jemných částí a precizních dílů, což jej odhalovalo jako artifakt starého Malifaux. Vedle přístroje byla znetvořená hlava. McMourning svým profesionálním pohledem odhadl, že hlava patřila tělu mrtvému přibližně měsíc.
Seamus se usmál a hluboce se uklonil. "McMourningu, můj příteli, vítej. Díky, žes mě navštívil. Potřebuji tvou pomoc".
"To bylo v tvém dopise".
Seamus donutil náhodného muže spolknout útržek hadru, na němž byla napsána zpráva. Tělo se pochopitelně dostalo do jeho márnice a McMourning objevil zprávu během pitvy.
"V márnici máš tělo, co mi patří. Potřebuji ho zpátky".
"Říkám, že jsem dostal zprávu. Mám něco, co chceš. Co nabízíš ty?", odvětil McMourning nenuceně se pokoušeje vyjednávat.
Seamus zvedl ruku, nečež se jedna z jeho nemrtvých pomocnic dobelhala ke generátoru a zatáhla za velkou páku. Stroj na protest zasténal a vydal hlasitý rotující zvuk. Seamus došel k vozu a sebral malý přístroj, do něhož proudila energie z generátoru a který vypadal jako tatérský nástroj.
Zvedl přístroj nad useknutou hlavou a zmáčkl tlačítko, což vyvolalo jiskřivý elektrický oblouk mezi přístrojem a hnijící kůží hlavy. Světlo bylo tak jasné, že zastínilo všechno ostatní světlo v ulici. Všechno krom záře elktrického oblouku bylo vrženo do temnoty, takže byla vidět jen Seamusova tvář a hlava mrtvoly. Oblouk spálil kůži a odhalil lebku pod ní. Vypaloval černou stopu a Seamus opatrným pohybem nakreslil přímo do kosti tajemnou runu. Symbol měl široké oblouky a ostré, rovné linie, které McMourningovy připomínaly havrana s roztaženými křídly.
McMourningovým očím chvíli trvalo, že se vzpamatovaly z jasného světla, a i když už byl schopen vidět, to znamení mu viselo před očima jako duch. "Zatraceně, Seamusi, varuj mě, než něco takovýho uděláš". Vedle něj Sebastian padl na kolena a svíral si tvář. Mezi prsty mu protékaly kovové slzy. McMourning otevřel ústa na prostest, ale Seamus ho přerušil.
"Dobrý den, Filipe, starý brachu, jak se cítíš?"
Znetvořená hlava, nyní s propálenou kůží a symbolem vypáleným do lebky, otvřela oči a s překvapeným výrazem pohlédla na Seamuse. Její hlas byl prázdný, jako vítr vanoucí hrobkou: "Já jsem… živý? Ale ta žena s mečem… Myslel jsem, že mě zabila. Svatí buďte pochváleni…"
"Ne, Filipe", vysvělil Seamus klidně mrtvolné hlavě, "nejsi živý. Jsi zcela mrtvý, ale my jsme pozdrželi tvůj odchod do záhrobí, prozatím. Mé jméno je Seamus, Filipe".
Filipovy oči se rozhlížely kolem, a pak se nevěřícně rozšířily. Otevřel ústa a zařval. Byl to hlasitý, bolesný výkřik ducha sužujícího živé.
"Ale, zmlkni", Seamus mrzutě popadl hlavu a nacpal ji do pytle u svých nohou. Pytel vydával tlumené zvuky Filipova naříkání. Seamus znovu vstal a sebral přístroj starého Malifaux. Silným škubnutím vytrhl dráty z generátoru a přístroj uvolnil. Druhou rukou pokynul jedné ze svých hnijících služebnic, a ta donesla malý balíček zabalený v plátně.
"McMourningu. Dones tento předmět Molly a ona se probudí. Bude vědět, jak mě najít. Odvrátím pozornost, a ty zajistíš její útěk. Na oplátku ti dám tento přístroj a příručku popisující, jak s ním zacházet".
McMourning ukázal na balíček v zombiiných rukou a zeptal se: "Co je v tom?".
"Je to Gorgonina slza", chladně odvětil Seamus. Zombie rozbalila balíček a odhalila velký zelený drahokam. Byl umístěn ve stříbrné broži a jeho zelená záře osvětlovala vše kolem.
McMourning kopl Sebastiana, který byl stále na kolenou a stále krvavě slzel. "Vezmi od zombie ten kámen". Sebastian zavrčel a postavil se na nohy.
Seamus se zamračil. "Pokud tvůj nohsled můj kámen rozbije, budu velmi rozladěn, McMourningu".
"Já se toho nedotknu, ta věc je prokletá", odvětil koroner. Sebastian stále přes krvavé slzy zřejmě nic neviděl. Po výroku svého pána se zarazil a byl znovu nakopnut: "Vezmi to". McMourning shlédl na pytel u Seamusových nohou, který se pohyboval, jak hlava uvnitř stále křičela. "Dohodnuto".
Seamus se zašklebil a vypadal potěšeně. Podal stroj McMourningovi a kývl hlavou. "Setkáme se v márnici. Výbuch bude znamení, že začalo odvracení pozornosti".
"Výbuch?", zeptal se McMourning, ale dopředu věděl, že se mu odpověď nebude líbit.
Za hranicemi města, ale přiléhající ke čtvrtím chráněným Cechem, je oblast nové zástavby. Narozdíl od klenutých kamenných budov města je tato oblast tvořena prostými dřevěnými stavbami. Je to předměstí se stanicí, salonem, odborovou kanceláří a firemními stavbami postavenými těmi, kdož si nemohli dovolit pobočky v chráněných částech města.
Právě zde měla Viktorie schůzku. Dopis, který obdržela, byl psán nejistou rukou, která působila, že patří buď někomu pokročilého věku nebo někomu nezvyklému psát, což bylo pravděpodobnější vzhledem ke gramatice a pravopisu. Zakázka a způsob platby ji však zaujaly. Mystika Malifaux uchvátila velkou část světa a Viktorie byla nalákána její přitažlivostí.
Dopis byl zakončen rychlým načrtkem klíče a činelu. Kráčejíc širokou, prašnou ulicí, povšimla si salonu nazývaného 'Kýč a Gong'. Podnik byl postaven ve stylu Tří království s taškovou střechou kontrastující s dehtovými střechami okolních budov a vyvolával zdání pagody. Na znaku visícím na průčelí byl namalován klíč a činel. Viktorie předpokládala, že špatně napsné 'klíč' bude nějaký východní přepis nebo slovní hříčka, která jí nebyla jasná.
Viktorie vstoupila do salonu, kde ji pohltil silný zápach hořícího tabáku a rozlitého alkoholu. Vypadal jako jakýkoli jiný podnik v domovině s horníky a barmankami, ale tak nějak méně veselý, než by měl být bar plný lidí po práci.
Viktorie prošla místností a vystoupila po točitých schodech hledajíc pokoj číslo 9. Jelikož budova měla jen tucet pokojů, snadno jej našla a zaklepala na dveře.
Jakmile zaklepala, dveře se se skřípěním pantů se otevřely. Uvnitř byla malá postel, šatník, stůl a dvě židle. Na jedné židli seděla stařena sklánějící se nad stolem, do kterého ryla rezavým nožem. Při zvuku pantů žena zvedla hlavu a pokynula Viktorii svým nožem.
"Pojď dál a posaď se", zapraskal stařenin hlas způsobem naznačujícím, že jej často nepoužívá.
Viktorie se tiše uklodnila a učinila, jak byla pobídnuta, sednuvši si naproti ženě. Při pohledu na stůl viděla, že stařena pokryla většinu jeho povrchu vrypy. V chumlu tří teček poznala tři hvězdy visící nad severní noční oblohou Malifaux. Vyryla množství těchto teček a spojila je do řad tvarů, jakoby popisovala složitý panteon souhvězdí.
Viktorie si dlouho prohlížela vrypy, než pohlédla do tváře stařeny. "Vy jste Z?"
"Zoraida, správně, dítě. A ty jsi můj nájemce, ano?"
"Ano. Kdo je cílem?"
Stařena sáhla do pláště visícím jí kolem ramen a vytáhla balíček ohmataných karet, nečež jej s překvapivou šikovností zamíchala. Položila balíček doprostřed stolu, obrátila vrchní kartu a položila ji před Viktorii. Karta byla pán zimy.
"To je netvor".
Viktorie přivřela oči hledíc na kartu. "Nerozumím".
"Není to člověk. Je to netvor. Je to moc, ctižádost a pýcha. Zabíjel a činil i horší věci, a dodnes žije bez následků. Jeho jméno je Prosinec".
"Musíte mi říct víc".
"Řeknu ti mnohem víc", zdvihla Zoraida oči a pohlédla přes stůl. "Nebo to udělají karty. Tyto karty, maličká, mají schopnost vidět osud. Odhalením osudu zajišťují možnost jej změnit".
Zoraida otočila další kartu a položila ji na první. Sedm knih. "Tato karta, dítě, představuje tvé naděje. Je tím, co tě přivedlo ke mně. Cestovala jsi a shromáždila útržky legend, které přišly před tebou, ale toužíš nade vše stát se sama legendou. Sedm knih představuje příběh, který žije mimo moc času. Je to příběh, který toužíš napsat. Je to to, co tě přivedlo ke mně".
Viktorie nebyla touto předpovědí překvapena. Byla si jistá, že její pověst přežije mnoho generací. "Také byla zmínka o platbě v kamenech".
"Och, ano, dítě, k tomu se dostaneme. Jsi skutečný žoldnéř". Zoraida obrátila další kartu a položila ji pod pána zimy. Byla to královna vran. "Tato karta představuje královnu vran, která je útěchou smrti. Její milosrdenstvím je rychlý konec života. Neprolije pro zesnulé ani slzu, neboť její srdce je od živých vzdáleno. Byla svědkyní mnoha smrtí a neuvažuje nad zázrakem života. Když mrtví vidí její tvář, již netouží po rozkěvtu života. To je tvá zkušenost, protějšek tvé naděje".
Ve stařeniných slovech byla pravda a Viktorii tato předpověď zněla korektně. Smrt pro ni nebyla ničím zvláštním. Její soucit s mrtvými znamenal poslat je rychle na onen svět, ukončit jejich utrpení. Zvedla oči od karet a podívala se na ženu: "Pokračuj".
"Ano, ano. Karty teď předpovědí tvou cestu k cíli, která tě posílí, abys porazila pána zimy". Zoraida obrátila další kartu, beraní eso, a položila ji nalevo od pána zimy. "Ach, beraní eso. Tato karta představuje tvou minulost, něco, co sis vzala s sebou a co ti poskytne vítězství. Beraní eso vždy představuje zbraň".
Viktorie si uvědomovala váhu meče spočívajícího v jejím klíně. Byl to Masamune, čepel známá jako Honjo Masamune. Legendy jej popisují jako nejlepší meč kdy ukovaný. Nikdy ji nezklamal. Pokud mělo čtení v kartách nějakou platnost, pak si Viktorie byla jistá, že beraní eso představuje jejího Masamuneho. Stařenina slova nyní měla daleko větší váhu.
"Další karta představuje tvou budoucnost, něco, co musíš teprve nalézt. Bez toho nemůžeš doufat, že překonáš překážky". Stařena vytáhla další kartu a položila ji napravo od pána zimy, takže pět karet nyní tvořilo kříž. Byla to masková dvojka.
"Masková dvojka je zrcadlem a představuje souboj se sebou. Zosobnění tohoto souboje může mít mnoho podob. Jako se všemi kartami, které patří k maskám, je tajemná. V tomto souboji nalezneš spojence, který ti bude pomáhat".
Aniž by dala Viktorii čas přemýšlet o maskové dvojce, obrátila Zoraida další kartu. Tu umístila kolmo na pána zimy, masková trojka. "Ale kde tě masková dvojka posiluje, masková trojka je překážka. Masková trojka představuje intriky. Jsou to tři sestry, jejichž skutečné záměry nejsou známy. Intrikují s tebou či proti tobě. Spojenci či nepřátelé, jejich intriky tě budou brzdit. Abys porazila pána zimy, musíš je překonat".
"Intriky? Váš výklad zakrývá váš skutečný cíl. Možná jste vy masková trojka, která stojí v cestě vašim vlastním plánům, stařeno", pravila Viktorie bez náznaku namyšlenosti.
"Možná to tak je", vzala Zoraida další kartu a podala ji přes stůl Viktorii do ruky. Bylo to knihové eso. Zatímco si Viktoria prohlížela kartu, Zoraida vstala a přešla ke skříni, odkud vytáhla malou dřevěnou truhličku. Tu přinesla zpět a položila ji na stůl.
"A co představuje tahle karta?", zeptala se Viktorie.
"Tato karta představuje výsledek tvé snahy. Knihové eso je zavřená kniha. Je to udržované tajemství. Tajemství, které ti bude odhaleno. Ani já ho neznám. Knihové eso je v tuto chvíli mimo tvůj dosah. Nech mi nyní ukázat ti kameny, které jsem ti slíbila".
Otevřela truhlu, která byla uvnitř vykládaná sametem. Ve třech oddělených přihrádkách byly tři malé krystaly mléčně bílé barvy. Ve vedlejší přihrádce byl stočený kus pergamenu. Stařena vzala tento papír a rozvinula ho. Byla na něm mapa a Viktorie poznala velké město Malifaux. Daleko na východě od Malifaux byla značka, která vypadala jako pavouk, a ta byla zakroužkována. Sem Zoraida ukázala prstem.
"Jeď na toto místo a setkej se tam s netvorem známým jako Prosinec. Poraž ho a tajemství knihového esa bude tvé". Vytáhla jeden krystal a podala ho Viktorii. "Vezmi si s sebou tento krystal. Ostatní dostaneš, až se vrátíš".
Rasputina snila nedbajíc na okolní svět. Stála na větrném horském vrcholku, kolem ní vířila sněhová mračna a ona znovu viděla kmen vychrtlých stoupenců tančících obřadně kolem sochy. Stojíc u paty obřího monumentu, byla zakryta jeho stínem. Rasputina zašeptala: "Prosinče…", a socha odpověděla.
Její hlas byl chladný a sebejistý, hlas dravce, ale zněl slabě, jakoby se nesl přes velkou vzdálenost. "Rasputino. Nezemřeš, ještě ne. Toto není peklo, kterého se bojíš. Ta ďábelská žena tě nezabila, byť se přiznám, že nevím proč. Avšak zklamala jsi mě. Pokud to přežiješ, musíš být opatrnější. Nebyl bych potěšen, kdybych ztratil prostředek, když jsem k němu tak blízko".
Rasputina se nezdála olbřímím netvorem vystrašena ani ji nerušili tanečníci. Toto nebyla noční můra, ale velmi reálný sen. Byla sebejistá a tvrdohlavá: "Pamatuj, cos mi slíbil".
Hlas zahřímal: "Já nezapomínám. Prostředek nám poslouží oběma. Smrt nám už nebude překážet v tom, po čem nejvíc toužíme". Hlas se na okamžik odmlčel, pak propukl v bouřlivý smích.
"Prosinče, nehraj si se mnou".
"Nehraji", zaduněla socha dalším výbuchem smíchu. "Přicházejí zachránci. Přepadli Lilith ve chvíli jejího vítězství. Jeden vypadá jako proměňovač a vyskočil z temnoty jako had. Je škoda, že tu čarodějnici nezabil. Bylo by pro nás dobré, kdybychom se Lilith zbavili. Druhý velí smečce očarovaných zvířat. Bez nefilimů musela utéci, díky tvému mazanému úderu, 'Tino. Ani se nepokusila bojovat. Zvláštní".
Rasputina cítila, jak se její hlava otáčí, závoj jejího snu jí začal vířit v hlavě a barvy splývaly jedna s druhou.
"Muž vzal tvé tělo", odezníval hlas sochy. Vnímání snu Rasputinu opustilo a sněhová hora zmizela do temnoty. I její myšlenky jí začaly opouštět. Spánek se proměnil v černé prázdno bezesného nevědomí.
Realita se k ní vracela pomalu, ale její tělo zůstávalo nehybné. Začala vnímat hlasy kolem sebe. Byl tam ženský hlas, který se ozýval málo, ale přesvědčivě a směle. Další hlas patřil muži a zněl drsně. Řekla by, že v jeho slovech byla moudrost, ne ze vzdělání, ale ze zkušeností. Třetí hlas byl nejsilnější. Nesla se v něm ctižádost a všechny prostředky k jejímu uspokojení. Jeho slova byla pronášena opatrně, což byl výsledek pronikavé inteligence, ale natolik nenuceně a důmyslně, že zasáhla každého, kdo poslouchal.
Drsný hlas promluvil: "Je to žena z cechovních plakátů hledaných. Je uprchlou trestankyní odsouzenou za utopení vlastních dětí a je podezřelá za unesení člověka, Filipa Tomberse, z blázince a jeho zavraždění".
Následovala malá odmlka, než promluvil ctižádostivý hlas: "A ty jsi si Marku, jistý, že to byla Lilith?"
Znovu promluvil drsný hlas, Markův hlas: "Naprosto jistý, Ramosi. Myranda to může potvrdit".
Žena, Myranda, promluvila s naprostou jistotou: "Byla to ona. Její pach rozhodně poznám".
"Ten muž, Filip Tombers, byl členem výpravy profesora Heilina. Přejeli bažinu v jedné z mých lodí. Jeho jméno bylo na seznamu. Všichni členové týmu buď umřeli při prozkoumávání místa nebo na nemoci před návratem. On byl jediný, kdo se vrátil, jen aby byl zavražděn", rozvažoval Ramos a jeho bystrá mysl hloubala nad maličkostmi.
"Tahle taky mířila do bažiny", dodal Marcus.
"Přišla k sobě", prohlásila Myranda sedící u Rasputininých nohou.
Rasputina cítila brnění šířící se jejím tělem z útrob do konečků prstů. Byl to pocit mravenčení, které procházelo skrz ni. Oči zamrkaly, když je otevřela, snažíce se proniknout zářivým jasem. Pomalu dokázala zaostřit na okolí a spatřila malý, mléčně zbarvený krystal v ženině ruce. Myranda jej držela nad jejím tělem a vyzařovala z něj energie rozlévající se Rasputinitým tělem, pronikající do krve a naplňující jí podivným teplem.
Vedle ní stál vysoký, zaprášený muž, Marcus, s pažemi zkříženými na prsou. Další, starší, ctižádostivý muž, poklekl na jedno koleno vedle Rasputinina těla. Vlídně promluvil: "Dobrý den, Rasputino, mé jméno je Ramos. Mí společníci vás nalezli v divočině. Nyní jste v Mokřině. Rozumíte?"
Rasputina hleděla na dva muže zastřeným zrakem, než dokázala zaostřit na podivný drahokam a energii, kterou dodával jejímu tělu. Cítila ji v hlavě, neotupoval bolest, ale léčil ji, navrátiv jí obvyklý důvtip. Její hlas byl slabý: "Ano, rozumím".
"Mluvila jste ze spaní a volala jste někoho jménem Prosinec. Je to někdo, koho můžeme najít a zpravit ho o vaší nehodě?"
Pokud dosud přetrvával nějaký účinek jejího bezvědomí, pak byl rychle zahnán překvapením z této otázky. Trhla sebou do sedu a rozhlédla se. Ať se nacházela kdekoliv, byl to nějaký druh průmyslového komplexu. Nad hlavou měli obří železné sloupy a pod nimi byla změť čepů. Otáčivý zvuk motorů byl nějak tlumen, což umožňovalo relativně snadnou konverzaci.
Rasputina promluvila: "Ne, nemůžete ho zpravit. Je ztracen v troskách Kythery. Mířím tam na pouť, abych uctila jeho smrt".
Ramos se poplácal po kapsách a vypadal, že něco hledá. Vytáhl malý notýsek, napsal krátkou větu a podal jej Markovi. Tmavý muž si zprávu přečetl, vrátil a kývl jim všem na pozdrav, než zmizel za strojem.
"Chápu. Je mi líto vaší ztráty", pravil Ramos jemně.
Rasputina ho přerušila, neboť cítila, že se Ramos chystá dotázat na její cestu: "Co je tohle za místo?"
Dotaz zafungoval skvěle. Přes všechnu svou inteligenci a takt byl Ramos hrdým mužem. Působení na jeho ješitnost bylo vždy vítáno. "Ach, toto je čerpací stanice v Mokřině. Slouží všem dolům v oblasti, odčerpává vodu, aby držela horníky v bezpečí. Je to také středisko Hornických a montérských odborů".
Rasputina se prsty dotkla hlavy, opatrně zkoušejíc, jak zle je zraněna. Překvapivě žádné zranění necítila.
"Nemusíte si o své zdraví dělat starosti. Myranda se o vás postarala". Obrátil svou pozornost k Myrandě, která vstala a schovala si kámen do váčku u pasu. "Může vstát?"
Prostě kývla a utáhla váček.
Když vstávala, Ramos jí nabídl ruku. Zanechávajíce Myrandu, ti dva odešli společně a procházeli pomalu obřím komplexem. Rasputina zjevně unesena obří stavbou a jejími mechanizovanými částmi kráčela bez pobízení. Ramos nechal Rasputinu několik minut oddávat se zvědavosti. Bylo tu tolik vybavení a tolik hýblat, že pro ní bylo nemožné odhalit jejich funkci.
Nakonec dorazili do Ramosovy kanceláře a on otevřel dveře a pokynul Rasputině dovnitř. Místnost byla naplněna technickými náčrty nakupenými na stolech a nacpanými v policích. Na zdech visela schémata a Rasputině připadala jako tajemné plány, které mohly být stejně dobře součástí nějakého magického obřadu jako důlním strojem.
Na Ramosově stole bylo několik velmi technických náčrtů. Viděla něco, co vypadalo jako přístroj odčerpávající lagunu se stavbou na dně. Ostatní nákresy rozeseté kolem zobrazovaly různé kompomenty něčeho, co mohl být obří stroj. Jediná vzpěra, železný trám organického tvaru jako hmyzí noha měřící dvacet metrů na délku, naznačovala stroj skutečně mamutích proporcí. Každý z nákresů byl nadepsán 'Projek leviatan'.
Ramos si sedl za stůl a kvapně sbalil plány, aby je přesunul na další stůl o kus dál. Rasputina viděla mezi rozházenými papíry další mléčně bílý krystal. Sedla si naproti svému hostiteli a sledovala kámen.
Ramos promluvil: "Tento minerál se nazývá dušekam. Jste s nimi obeznámena?"
"Viděla jsem vytěžené dušokamy v Ridleyho stanici. Vypadaly spíš jako prach", řekla odměřeně.
Ramos vzal kámen do ruky a gestem s ním zamířil na kovové součástky ležící v rohu. Vypadaly jako náhodná směs součástek, ale v železné svorce byl matně šedý kámen. Bílé mračno energie proudilo vzduchem od kamene v Ramosově ruce a přelilo se přes svorku. Matně šedá kamene vybledla a začalo z něj vycházet světlo. Brzo dostal kámen mléčnou barvu a k Rasputinině překvapení se hromada železných součástek začala pohybovat. Rychle bylo zřejmé, že součástky netvoří náhodnou haldu, ale složitý stroj s dlouhýma, pavoučíma nohama. Ozvalo se zapískání páry z kotle stroje rozpáleného horkem dušekamu a stroj se postavil na čtyři mechanické nohy. Mechanický tvor přeběhl po podlaze a vylezl na stůl před Rasputinou, kde se postavil čekaje na příkazy.
"Jak vidíte, tento kámen je vyšší kvality".
"Cítila jsem jeho energii, když mě ta žena probudila".
Ramos v Rasputinině hlase slyšel silnou zvědavost. Vstal a nabídl krystal Rasputině: "Členové arkanistických odborů mají k těmto kamenům volný přístup".
Přestože zvědavá, nepřestala Rasputina přemýšlet. Vzhlédla od kamene na muže před sebou. Chápala podstatu dohody v této nabídce. Krom Prosince, přízraku, který mohl být prostě halucinací způsobenou stresem uprchlíka, neměla mnoho spojenců.
Rázně si od Ramose vzala kámen přijímajíc členství v odborech za své. Pochopila, že to byla druhá smlouva, kterou přijala v tomto světě. Ta první jí zajistila přístup ke zbraním zimy a umožnila uniknout Cechu. Když se kamene dotkla konečky prstů, ta magie uvnitř ní, ten kousek zimy, který nesla ve svém srdci, narostly. Z jejího nitra vytrskl příliv energie a prohnal se místností pokrývaje zeď vrstvou ledu.
Když se kolem něj přehnala mrazivá vlna, Ramos se zachvěl a pohlédnuv do Rasputininých očí, spatřil velkou moc, která ho zaujala. Moc, kterou toužil využít pro své cíle.
Zatímco se do místnosti pomalu navracelo teplo, Rasputina pronesla: "Pojďme si promluvit o těch odborech".
Občané Malifaux se denně setkávají se smrtí a neštěstím. Duše se proti takovým věcem zocelily, jelikož tvoří součást jejich životů. Muži a ženy umírají v dolech nebo podláhají nebezpečím divočiny, ať už je to kvůli přírodním příčinám, kvůli nezrozeným nebo kvůli řádění jiných lidí. Pokud událost nepředstavuje přímé nebezpečí, obyvatelé takovým příhodám nevěnují příliš pozornosti a výbuch v cechovních budovách toho dne nebyl výjimkou.
Ti v blízkosti epicentra sledovali událost se značnou zvědavostí. Velká část budovy cechovního soudu se zřítila a propadla se do ohromného kanálu pod zemí. Nad jámou stáli strážníci a hleděli přes okraj na zničené trosky.
Výbuch způsobivší zhroucení a mračna prachu a suti se setkaly spíše se zvědavostí než se strachem. Jedincům, kteří se mohli v době výbuchu nalézat v kancelářích, se nedostalo mnoho žalu. Na strach došlo až ve chvíli, když ze stok začala vylézat těla. Vynořila se rychle s odporným hnilobným zápachem. Pod rouškou mračna prachu přišel útok nemrtvých, který donutil strážníky ke střelbě.
Zbraňě byly vesměs neúčinné a kolem se rozlehl panický křik. Tvorové se vrhli na strážníky a několik nešťastníků prvních na ráně bylo roztrháno na kusy. Kamkoliv se zombie vrhly, trhaly lidské maso. Šarvátka nabírala na síle a cechovní síly byly nuceny ustupovat zanechávajíce za sebou krev a těla.
Ve středu sutin na vrcholu hromady trosek stál sebejistý muž a shlížel na masakr. V jedné ruce držel za chomáč vlasů znetvořenou hlavu. Zvednuv hlavu do výše, aby si prohlédla bitevní chaos, muž promluvil: "Jde to dobře, Filipe, chlapče můj".
"Ti lidé… ti strážníci. Byli zcela nepřipraveni", odvětila hlava, přestože postrádala dech, který by hlas mohl nést.
"To by také zcela popíralo samotný pojem překvapivý útok. Oni měli být nepřipraveni", ušklíbl se Seamus.
"Proč mi to ukazujete?"
Seamus obrátil hlavu, aby jí mohl pohlédnout do očí. "Jsem student, stejně jako ty, Filipe. Mnoho největších lidských obevů se událo za cenu obětování ostatních. Dnešní událost mě dovede blíže největšímu objevu v historii. Je to stejná věc, jakou jsi studoval, Filipe".
Filip vypadal zděšen Seamusovým naznačením, že mají něco společného, a vyhrkl: "Jaký objev?"
"Toto místo má mnohá tajemství. Na poli smrti se toho dá objevit spoustu. Tyto knihovny jsou popsány čarodějnými metaforami. Vyprávějí o entitě označované jako Hrobový duch. Nevěřím, že ten duch je metafora, Filipe. Tento duch vyučoval skrze vize a zjevení lid starého Malifaux umění nekromancie. To je pravý odkaz Malifaux".
Filip nevykazoval pro to vše mnoho pochopení a s široce rozevřenýma očima hleděl na Seamuse: "O čem to mluvíte?"
"Věřím, že se lidé starého Malifaux dokázali s touto entitou dorozumívat. Věřím, že to dělali v Kytheře. A my tam spolu půjdeme a dokončíme tvůj průzkum".
"Kythera…", zašeptal Filip tiše. "Vždycky jsem věděl, že se na to strašlivé místo vrátím".
"Pak jsme se dohodli, chlapče můj. Jsem rád, že souhlasíš", pravil Seamus právě ve chvíli, kdy jeho klobouk zasáhla kulka a srazila ho na zem. Kus od něj zamířila skupina strážníků revolvery jeho směrem.
"Jejda, šerifové. Dobře jsme si promluvili, Filipe, zbytek necháme na jindy", rychle prohodil Seamus a nacpal protestující hlavu zpět do pytle. Seskočil z vrcholu sutin zpátky do stoky. Kousek za ním ho šerifové smrti začali pronásledovat.
Uvnitř soudní budovy byly zvuky bitvy tlumené, ale počáteční výbuch se projevil i v márnici na druhém konci komplexu. Omítka na stropě popraskala a sypala se dolů kolem McMourninga a jeho asistenta.
"Takže jak to funguje?", otázal se Sebastian.
"Jak to mám asi vědět? Nikdy jsem to nepoužíval. A drž to ode mě dál", odvětil McMourning a udělal prsty znamení proti zlu. Jeho asistent měl v ruce zelený drahokam známý jako Gorgonina slza. Žádný drahokam neměl tak proslavenou minulost jako slza. Všichni vlastníci krom Seamuse zemřeli a jejich smrt posloužila k dalšímu posílení drahokamu. "Dívka je v poslední zásuvce. A rychle, nechci tu být, až Seamus zboří tenhle barák".
Sebasitan, navzdory pobídkám svého zaměstnavatele, pomalu došel k zásuvce s tělem Molly Olihňové. Vzal balíček pod paží a druhou rukou otevřel zásuvku. Molly zemřela před několika týdny, ale její tělo nevykazovalo žádné známky rozkladu. Její kůže byla mléčně bílá a hladká jako dokonalý porcelán. Sebastian viděl, že zranění na hrudi, které způsobilo její smrt, znovu krvácí. Byl to strašidelný pohled a on si nemohl pomoci, aby nesledoval, jak krev zbarvuje její pohřební šat jako rozkvétající růže.
Molly zakašlala a z úst vyvrhla proud krve. Zvuk a spoušť Sebastiana polekaly a on málem upustil balíček. Obal se rozvinul a zelený šperk mu vypadl z prstů, dopadnuv Molly na břicho. Mrtvola se rozklepala a její ruce se natáhly, aby s děsivou rychlostí sevřely zářící drahokam. Černé oči chvíli zíraly na Sebastiana, než Molly zavolala na svého vraha a pána: "Seamusi".
Ohromený Sebastian hloupě hleděl na oživenou slečnu Olihňovou ležící před ním. Podrážděný McMourning odpověděl za něj: "Ano, ty hříčko přírody, vstaň a my tě k němu vezmeme. Pojď, ale rychle".
Molly se zvedla a bílé prsty její prázdné ruky chytly Sebastiana za límec, aby se vytáhla. Sebastian sebou trhnul na protest, ale rychle ji pomohl na nohy a ven ze zásuvky. Strčila mu paži pod rameno, jakoby byla jeho společnice na nějakém společenském večírku, a druhou rukou si tiskla Gorgoninu slzu na hruď.
Seamusovy boty čeřily vodu ve stokách, a když dosáhl zatáčky, opřel se zády o kameny. V temnotě slyšel pohyb, jak se kolem shlukovali jeho nemrtví služebníci. Tiše zašeptal: "Budete mi chybět, až vás šerifové dostihnou. Všichni si zasloužíte odpočinek, který vám poskytnou. Molly mě však opravdu poslouchá. Chápete?"
Dále v kanále se ozývaly další boty a zářily pochodně, takže světlo sílilo. Seamus pohlédl kanálem na své pronásledovatele a viděl strážníky nesoucí na zádech rakve. Vyzáblé tváře šerifů smrti byly stejně děsivé jako ty zombií, které pronásledovali. Světlo pochodní osvětlovalo vpadlé rysy tak, že pod širokými klobouky vypadaly jako bezmasé lebky.
Seamus zvedl ruku, a když se šerifové přiblížili na tucet kroků, mávl rukou dávaje svým služebníkům znamení k útoku. Z temnoty se vynořili vřeštící nemrtví a obklopili šerify, kteří bez otálení reagovali. Jeden z šerifů zvedl revolver a šestkrát rychle vystřelil, čímž ustřelil hlavu šesti blížícím se zombiím. Zombie, která se vyhnula střelbě, skočila na jednoho šerifa, ale ten ji za krk zvedl do vzduchu. Pak ji nacpal do otevřené rakve u svých nohou, kterou prudkým kopnutím zavřel.
Vojáci cechu pracovali s chladnou efektivitou a každého nemrtvého útočníka zneškodnili rychlým nacvičeným pohybem. Seamus je v úžasu sledoval zaujat jejich schopnostmi. Zašklebil se, když jeden z šerifů hodil svou rakev a trefil zombii do tváře, čímž ji rozdrtil o kameny. Jiný vhodil svou rakev do vody, čímž podrazil nohy dalšímu ze Seamusových výtvorů a ten do borové rakve přepadl. Víko se zavřelo a uvěznilo tvora uvnitř. Další zombie padly střelbou zamířenou do jediného zranitelného místa, do hlavy. Zatímco množství zombií se rychle tenčilo, při přepadu padl jen jediný šerif.
Jeden šerif ve středu bitvy poklekl a rychle namaloval na víko rakve u svých nohou tajemný znak, načež víko otevřel. Vytrysklo fialové světlo a z rakve vyrašila přízračná chapadla, která se vrhla na jednoho z nemrtvých útočníků. Chapadla zdvihla netvora do vzduchu a s hlasitým žuchnutím ho vtáhla do rakve, kde byla bezmocně kopající zombie zcela pohlcena fialovým světlem.
Seamus to považoval za znamení k odchodu a kopl do pružiny u svých nohou, čímž spustil detonátor. Zazněl další výbuch a kanál kolem šerifů se zhroutil. Pokud je to nerozdrtilo, zaručeně jim to zatarasilo cestu za Seamusem.
Seamus zapálil vlastní pochodeň a vydal se kanálem k východu.
McMourning pomohl Molly přes hrušku Sebastianova sedla, zatímco jeho asistent jí tahal za ruce. Oživení mělo škodlivý účinek na ženinu rovnováhu a ona z koně několikrát spadla. Rozhodli se proto, že ji přehodí přes Sebastianovo sedlo. S ženou na místě vylezl McMourning na vlastního koně a vyrazili.
Souhlasili, že se se Seamusem setkají v kanále, který na kraji města ústí do bažin. Když vyjížděli ze soudní budovy, postavil se jim strážník a zvedl ruku, aby je zastavil.
"Je mi líto, doktore McMourningu, ale nikdo nesmí opustit místo, dokud nebude vyslechnut".
McMourning neměl náladu s tímto mužem diskutovat, a tak prostě vytáhl pistoli upevněnou u sedla a střelil překvapeného strážníka do hrudi.
Viktorie právě dávala svá zavazadla do zadní části vozu. Podívala se přes rameno na dívku a přikývla. "Jasně, dítě, a když jsi v tom, můžeš mi říct, proč mě sleduješ".
Alyce se zamračila, ale jen na chvilku. Sledovala ženu, ale nedávala do toho své srdce. Nepovažovala za špatné neuspět v úkolu, kde se úspěch neočekával.
"Jen pokud mi taky odpovíš na pár otázek".
Viktorie se usmála dívčině smělosti, ale souhlasila a obě nastoupily do vozu. Přišel vozka a Alyce sáhla do kapsy pro několik mincí, aby zaplatila za cestu.
"Čekáme ještě na jednoho cestujícího, než pojedeme", sdělil jim vozka, načež odešel postarat se o koně.
Když osaměly, zeptala se Alyce: "Opravdu věříš ve všechny ty věci? V karty?"
Viktorie měla u sebe svůj meč, který spočíval mezi jejími koleny, zatímco jílec se jí opíral o rameno. "Viděla jsem toho v životě dost, abych nic hned neodmítala. Ať už v těch kartách byla moc nebo ne, určitě byla ve zprávě té stařeny". Viktorie se usmála a podívala se vedle sebe na svou společnici: "Pochybuji, že stařenino čtení v kartách je důvodem, proč mě sleduješ".
"Nevím. Zmiňovala tvůj meč? Je to opravdu Masamune?"
Viktorie vsunula palec pod záštitu, kde se čepel dotýká pochvy. Jemným pohybem zbraň povysunula a objevil se vyleštěný kov. Stín na oceli zobrazoval prostý japonský piktogram. "Je to, jak jsem říkala", odvětila Viktorie. "Proč tě Masamune tak zajímá?"
"Mě? Ne. Pokud to nevyrobil Smith nebo Wesson, nezajímá mě to. Ale naše klientka se zajímá o starožitnosti. Sbírá je".
"Pokud máš cestovat se mnou, pak musíš být užitečná. Nechci, abyses mě chystala okrást. To bych tě vykopla a můžeš si mě sledovat pěšky. Znáš jetelovou dohodu?", zeptala se starší žena a zdvihla obočí.
Alyce okamžitě přikývla. Kdokoliv živící se jako žoldnéř znal jetelovou dohodu. Poskytovala rámec umožňující žoldnéřům spolupracovat podle společně přijatelných pravidel. Dohoda se uzavírala položením ruky na rameno druhého, a když tak učinila, prohlásila Alyce: "Není mým záměrem uškodit tvým".
Viktorie vypadala potěšeně a odpověděla v podobném duchu, když se dveře do vozu otevřely a vstoupila mladá žena s dítětem. "Omlouvám se za zpoždění".
Žena vypadala, že je jí něco po dvacítce a měla hustou hřívu vlasů. Ruce měla zcela zaměstnány starostmi o malého chlapce, jeho medvídka a malou dřevěnou truhličku. Pomohla dítěti do vozu a to se vyšplhalo do sedadla naproti dvěma ženám. Alyce přemýšlela, co se jí na tom dítěti zdá podivného. Medvídkovi chybělo jedno oko a s několika děr vyčuhovala vycpávka.
Vedle ženy se objevil kočí: "Mohu tu truhlu uložit ke zbytku zavazadel?"
"Ne, zůstane se mnou".
Kočí kývl a pomohl mladé ženě dovnitř. Sedla si vedle dítěte a objala ho kolem pasu. Kočí zavřel dveře a prohlásil: "Dobře, vyrazíme. Do Delta šest je to pár hodin".
Když se vůz dal do pohybu, mladá žena se představila: "Jmenuji se Dora, a tenhle chlapeček je Kade".
"Já jsem Alyce, a tohle je má sestra, Viktorie", zalhala.
"Ach, jsem velmi ráda, že vás poznávám", pravila Dora a hřejivě se usmála. "Co vás vede do Delta šest, smím-li se ptát?"
Alyce netušila, co tam Viktorie hodlá dělat, a obrátila k ní oči. Starší žena promluvila: "Hledáme muže". Viktorie přivřela oči do zvědavého výrazu: "A co budete vy, Doro, dělat v Delta šest?"
"Ach, já?", potřásla Dora hlavou a malý Kade po jejím boku se zahihňal. "Já tam nejedu. Přišla jsem sem setkat se s vámi".
Viktoriiny oči zchladly a ona úsečně prohlásila: "Vysvětlete to".
Alyce již poznala, že žena není ozbrojena. Znepokojovala ji však její nezvyklá pozice a podivně inteligentní oči dítěte. Měla pocit, jakoby jí něco unikalo, něco, co by měla vědět. To bodání bylo otravné stejně jako způsob, jakým žena držela v klíně truhličku.
"Nebuďte tak podezřívavé. Přinesla jsem vám tohle", jakmile Dora otevřela truhličku, dítě vedle ní se znovu zahihňalo. Hihňání rachotilo Alyci v mysli a jako sklapnutí pasti na medvědy ji dohnalo pochopení. Rychlým zkušeným pohybem vytasila revolver a mačkajíc kohoutek, zaječela: "Jsou to nezrození".
Kulka zasáhla tmavé znaménko přímo mezi očima dítěte. To však krom cuknutí od nárazu vypadalo nezraněno. Ohromena náhlým výstřelem dokázala Viktorie jen hledět na dítě. Když se na něj soustředila, viděla příznaky, které odhalila Alyce. Jeho kůže vypadala téměř průsvitná a byly skrz ní jasně viditelné žíly. Jeho oči byly podlité krví a kolem zornic se rozbíhaly drobné pavoučí žilky. Dítě se ušklíblo, když ze zranění začala vytékat černá tekutina.
Viktorie zaváhala, a to byl omyl, kterého bude další měsíce litovat. Takové zaváhání často končí smrtí. Byla to chyba, jakou dělají začátečníci, ne ostřílení veteráni jako ona. V krátkém okamžiku váhání Dora otevřela truhličku a malý vůz okamžitě naplnil hustý zelený opar.
Viktorie vytasila meč a jedním plynulým pohybem udeřila, ale čepel prošla neškodně kouřem. Oči znovu zaostřily a ona v zelené mlze rozpoznala stíny. Stíny se pomalu zhmotnily do lesa pokřivených bezlistých stromů a pavučinovým příkrovem prosvítala nezdravě žlutá obloha. Vůz nebylo nikde vidět a ona shledala, že nesedí na lavici, ale na pařezu. Obloha se nepodobana mlhavé obloze Malifaux.
Vstala a zavolala: "Alyce!"
V odpověď přišla řada výstřelů, které musely pocházet z těžkého revolveru, který Alyce vytasila. Viktorie chtěla vyrazit směrem po zvuku, když si všimla ženské siluety.
Viktorie vložila meč do pochvy, ale byla připravena ho rychle vytáhnout: "Řekni kdo jsi, nebo se rozluč se životem".
Stín ženy postoupil kupředu do světla. Viktorie nebyla připravena na to, co uviděla. Na druhé straně mýtiny stál dokonalý dvojník, její přesné dvojče.
"Mám dost tvé magie, čarodějnice. Zahoď své iluze a já ušetřím tvůj život. Toto je poslední varování".
Měňavec promluvil Viktoriiným hlasem: "Gobelíny osudu se kolem tebe splétají, Viktorie. Stojíš v jejich středu. Pokud tě zabiju a zaujmu tvoje místo, pochopím osud, který je pro nás zamýšlen. Člověk tento svět nespasí. Patří nám".
"Pokud mě chceš zabít, do toho", pravila Viktorie chladně nepohnuta tvorovými slovy.
Rozzuřen ženiným odporem měňavec zařval a vytasil meč. Sevřel jej oběma rukama a kvapil přes mýtinu k místu, kde nehybně stála Viktorie. Kopie ukázala, že je to obluda a ne člověk, její ústa se rozvřela do širokého úsměvu ukazujíc řadu ostrých, žraločích zubů. Oči byly široké divokým veselím a paže natažené nad hlavou svíraly meč připravený k úderu.
Kde byl měňavec plný ohně, hněvu a vášně, Viktorie byla chladná, ladná a elegantní. Její tělo se pohybovalo s lehkostí, prostým pohybem, kterým vytasila meč, otočila se a udeřila. Meč zavibroval jasným tónem. Když měňavec sekl směrem na Viktoriinu hlavu, čas jakoby se natáhl, a přestože útok trval pouhou vteřinu, pro ženy ten okamžik trval celé minuty.
V kapse u pasu Viktorie ucítila dušekam, který dostala od babizny, planout náhlým teplem. Energie tohoto horka ovlivnila její zrak a pohlédnuvši na měňavce, viděla kolem něj blikající zelenou auru. Jejího dvojníka překrýval jiný tvor, přízrak. Tento tvor měl jasně rudé oči planoucí nenávistí a široce rozvřená ústa odhalovala dlouhý hadí jazyk.
Viktorie uhnula před měňavcovým úderem a jeho meč pročísl vzduch nad ní. Její vlastní meč prošel tělem měňavce, ale nezanechal žádné zranění. Prošel přímo místem, kde přízrak svíral tělo a oddělil jej od něj. Proklán Viktoriiným mečem, svíjel se duch bolestí a zvuk, který vydával, byla směs agónie a hrůzy. Zdálo se, že zduřel a ztratil tvar, a v okamžiku se rozplynul v nicotu.
Viktoriin dvojník padl na všechny čtyři a silně zvracel. Kašlal a z úst mu crčela černá tekutina. Několikrát se prudce zatřásl, zatímco ho Viktorie sledovala čekajíc, co sestane. Legenda o Masamunovi se odehrála znovu a při pohledu z vyleštěné zbraně ve své ruce na žalostného tvora na zemi si Viktorie uvědomila, že zabila démona a zachránila nevinného.
Měňavec se vzpamatoval a utíraje si černou špínu z brady vykřikl: "Za tebou!"
Viktorie upustila od prohlížení dvojníka a hbitě bodla mečem pod paží, takže čepel udeřila za ní. Špička se zabořila do těla a ona se pomalu otočila. Stála tam Dora z široce rozevřeným očima. Nad hlavou svírala dýku namířenou Viktorii do zad. Viktoriina čepel jí trčela z břicha.
Dora tiše zašeptala: "Zrazena…?", než se její tělo proměnilo v oblak zeleného kouře. Všude kolem se krajina rozmlžila, jakoby to byl sen, a vrátila se realita. Vůz stál o kus dál, ale kočí ležel tváří dolů v trávě s krvavou ranou na krku.
Měňavec zůstal a Viktorie obrátila zrak ke zvuku kartáčování. Ten vydávala objevivší se Alyce čistící si paže a nohy pocákané černou krví nezrozených a odkopávající z cesty větve. "To dítě nechtělo zemřít".
Dívčiny oči se rozšířily, když spatřila dvě Viktorie klečící vedle sebe. "No teda", řekla Alyce prostě.
Sonnia se hnala kupředu šlehajíc koně opratěmi. Její kořistí byla Rasputina a ona konečně byla krok před ní, byla dychtivá Levetikova hlášení o situaci kolem Masamuneho. Před ní se objevila Ridleyho stanice. Po několika rychlých šlehnutích dovedla koně k zatáčce.
Tam Sonnia přitáhla opratě a oř zpomalil, načež zvedla ruku k ústům a vydala hlasitý, ostrý ptačí výkřik. V blízkém křoví se ozval šelest a vynořil se její zástupce Samael. Seskakujíc ze sedla zavolala: "Samaeli, hlášení".
"Čarodějnice, Rasputina, jede z Mokřiny. Bezpochyby se tam setkala s Ramosem. Doprovázejí ji dva muži z odborů".
"No to jsme potřebovali, aby se do toho zamotal Ramos. Pokud jsou naše vývody zprávné a ta žena je ve spolku s přízrakem, může se to vymknout z rukou, jestli ji podpoří arkanisté".
"Je pravděpodobné, že v Mokřině také získala dušekam".
"Takže ji sebereme. Nemůžeme dovolit, aby se s nimi naučila zacházet", rozhodně prohlásila Sonnia přivazujíc koně k blízkému stromu. Rychle vylezla na velký balvan, aby si prohlédla stanici dole. "Jak jsou daleko?"
"Řekl bych asi tak dvacet minut".
Sonnia si pozorně prohlížela vzdálené nástupiště. "Zatraceně, to dole jsou šerifové smrti? Co tady dělají? Zavolej Spravedlnosti étervoxem. Ti démoni vystraší naší kořist".
Dole na nástupišti připravovali šerifové vlastní past, Soudce jim právě vysvětloval plán, jak dostat Seamuse do křížové palby.
"Ztrátami civilistů se nebudeme zabývat", prohlásil věcně. "Po jeho akci v centru si musíme uvědomit, že je schopen všeho. Musí být chycen nebo zabit za každou cenu".
Zatímco Soudce mluvil, nádraží se zaplnilo horníky a dalšími dělníky mířícími zpět do města ke svým rodinám. Jasně rozpoznávajíce postavy šerifů smrti zůstávali dělníci stranou, takže přes dav lidí měli šerifové dost prostoru.
S horníky dorazili na nádraží Rasputina a dva odboroví technici. Jejich cílem byl malý obchod, kde by nakoupili zásoby na cestu do bažin. Zatímco nakupovali, zpoza kopce se vynořil vlak a rychle přijel k nástupišti. Jeho kotel ostře zahvízdal, když brzdy vypustily přebytečnou páru. Rasputina se při zahvízdání podívala přes rameno a spatřila šerify.
"Strážníci…". Sáhla do pláště a vytáhla mléčně bílý dušekam, který jí dal Ramos. Zvedla oči k obloze a zavolala: "Prosinče".
V minulých měsících byla bouře jejím stálým společníkem, ale vždy potřebovala čas, aby vyvolala vítr a sníh, který mohla použít proti nepřátelům. Dnes ne. Dušekam v její dlani zaplál jasným světlem a oblohu rozčísl blesk. Nahoře se okamžitě vytvořil zuřivý vír a stanici zaplavilo dunění hromu.
Mrazivý vichr zadul davem a začala narůstat panika. Vlak se zastavil a z vozů se vyvalili lidé hledat útočiště v budově nádraží. Všechny vozy se vyprázdnily, krom jednoho. S plášti vanoucími kolem nohou a s širokými klobouky zaraženými hluboko do čela se kolem tohoto vozu shromáždili šerifové smrti. Dva či tři vytasili revolvery a zamířili na vstupy do vozu. Předstoupil Soudce.
"Seamusi, vystup s rukama nad hlavou a můžeš přežít", prohlásil Soudce odhodlaně.
Odpověď nepřišla. Šerifové trpělivě stáli čekajíce, co se stane, a všude kolem vítr sílil a z oblohy padal těžký sníh. Jak se čas natahoval, napětí rostlo. Soudce zvedl ruku signalizuje svým podřízeným vpadnout do vozu, když náhle okna vagónu vyrazilo jasně zelené světlo a šerify zasypal déšť rozbitého skla.
Zelený záblesk přinesl zničující energii, která zaplavila nádraží. Proplétajíc se mezi nohama vrávorajících šerifů tato energie bortila kamenné nástupiště.
Zmatení šerifové nestačili reagovat na těla, která rychle spěchala z vozu. Podle oblečení to byli horníci, ale každý měl v hrudi nebo na hlavě děsivé zranění. Šerifové rychle poznali známky nemrtvých a začali dělat svou práci. Zarachotily revolvery a vlna zombiích pasažérů padla zasypána kulkami.
Překvapivý útok však umožnil zombiím dostat se k šerifům na blízko a zakrátko měli strážníci plné ruce práce s bojem. Přes rachot palby zazněl jediný výstřel jako ohlušující rána. Zasáhl Soudce do hrudi a odhodil ho několik metrů vzduchem. Když dopadl, jeho tělo zůstalo nehybně ležet na popraskaném nástupišti.
Seamus nenuceně vstoupil na schody vozu. Z hlavně jeho komicky olbřímí pistole stoupal dým a zbraň stále mířila na Soudcovo nehybné tělo. Pohlédnuv přes rameno, zavolal na někoho uvnitř.
"Molly, drahoušku, pojď. A vezmi s sebou Filipa".
V odpověď se ozval vlhký, nezdravý kašel, a z vozu vykoukla Molly, nemrtvé oči hleděly na oblohu. "Je tady. Je tady, Seamusi. Je tady".
Seamus zakroutil očima, nasadil si klobouk a pohlédl na rozbouřenou oblohu: "Je to jen sníh, drahoušku Molly. Pojď".
Nádraží se dávno vyprázdnilo. Horníci prchali jako o život vědouce, že přítomnost nechvale proslulého Seamuse znamená blízkost smrti. Šerifové zůstali a bojovali proti houževnatým zombiím horníkům. Za nimi stála Rasputina a nedůvěřivě zvolala: "Ty!"
Seamus se otočil a pohlédl na čarodějnici stojící na nástupišti proti němu. Zamrkal a oči se mu při pohledu na ní rozšířily. "Aha, Molly, tys myslela… že je tady ona".
Rasputina zvedla ruku a sevřela vítr. Šlehla paží a namířila závan sněhu na Seamuse. Sněhový poryv byl připraven ho pohltit, když sáhl pod kabát a vytáhl velký, tajemný přístroj.
Věc vypadala jako nějaký druh průmyslové lampy s nádrží stlačeného plynu a tryskou na vedení plamene. U výstupu plamene však byl připevněn velký zelený drahokam, dušekam Gorgonina slza. Seamus zmáčkl kohoutek zařízení a k obloze nad ním vylétla kaskáda plamenů. Když procházel kolem Gorgoniny slzy, získal plamen zlovolný zelený odstín. Stoupající zelený plamen se střetl s poryvem ledového sněhu a proměnil jej v oblak páry.
Seamus se široce usmál hrdý na skutek, který vykonal. "Ale ne, holka, tentokrát jsem na tebe připraven".
Seamus znovu zmáčkl kohoutek a vyslal proud zeleného plamene na Rasputinu. Závan větru zachytil plamen a odklonil ho stranou, kde narazil na zeď nádraží, kterou okamžitě zapálil.
O kus dál Sonnia a Samael pozorovali chaos panující na nástupišti. Sonnia užasle sledovala obřího ledového golema, jak zvedl vagón a mrštil jím po Seamusovi. Záblesk jeho plamenometu změnil letící vůz v roztavené trosky, které jej zázračně minuly. Sonnia potřásla hlavou: "Spálí nádraží na uhel".
Vedle ní si Samael přiložil k uchu velký elektrický přístroj. V jeho bzučení se dal rozeznat hlas Spravedlnosti.
Samael předal zprávu: "Spravedlnost žádá, abychom udeřili".
Sonnia se zasmála a sáhla po přístroji. "Zbláznila se? Dej mi to".
Sonnia vzala étervoxový přístroj a přiložila si ho k ústům: "Ať jeden zabije druhýho, teprve pak pudem do tý bouře". V přístroji zapraskal hlas Spravedlnosti: "Náš Soudce padl, šerifové jsou rozdrceni. Ti dva se budou mlátit, dokud si neuvědomí, že je to zbytečné. Pak přestanou a oba uniknou. Seamus vyvraždil celý vlak plný dělníků".
"Sakra! Já a Samael tam vyrazíme", zavrčela Sonnia do étervoxu. Odhodila elektrický přístroj, Samael ho chytil a uložil do sedlového vaku. Rychle nasedl a přivedl Sonniina koně. Vyskočila do sedla a vytasila ohromný meč, který nosila na zádech.
"Jaký je plán?", zeptal se Samael.
"Kdybychtotakvěděla", pokrčila rameny, než plácla koně po zadku plochou částí čepele. Hnali se ke stanici zcela nepozorováni dvojcí bojovníků vedoucích válku na nástupišti. Jako u zkušených šermířů byl každý úder odražen a následoval ostrý protiútok. Ti dva však nebojovali meči, otřásali zemí způsobem, jakého by sotva dosáhly armády.
Z hořících trosek nádraží prošla sebevědomě plameny osamocená postava. Její obrys byl osvětlen peklem za ní a každý pohyb ukazoval na její naprostou sebejistotu. Když dorazila ke zbytkům svých šerifů a nemrtvých, s nimiž zápolili, zašeptale jemně: "Mír", a nepřirození tvorové padli bez života na zem. Jejich duch byl jejím příkazem poslán do zásvětí.
Spravedlnost vytasila svůj meč a uspořádala své podřízené. Ukázala čepelí na nástupiště k Seamusovi. "Na můj rozkaz zamiřte na Seamuse. Oddělejte ho".
Seamus byl v bryndě. Jeho přístroj se v boji porouchal a už nedokázal vykouzlit zelený plamen, který mu poskytoval výhodu. Vytrhl z přístroje zelený kámen a hodil ho Molly: "Na, holka, podrž to".
Molly kolébala v náručí Filipovu hlavu a chrlíc krev za skřehotala: "Seamusi, je tady".
Rasputina stála jen o pár kroků dál. Její ruka držela miniaturní cyklón vířícího sněhu připravena vrhnout jej na nepřítele. Seamus poklekl a zašátral ve svém vaku. Posledním zoufalým pohybem vytáhl něco, co vypadalo jako plechovka. Vytrhl zátku a granát okamžitě vychrlil proud dýmu, který ho skryl před nepřáteli. "Tady mám trochu tvé vlastní medicíny".
Rasputina uvolnila víření vichru a rychlým závanem rozehnala dým, aby odhalila ohromeného Seamuse hledícího na ní překvapenýma očima: "Ach, ano, vítr…".
Rasputina se pohrdavě ušklíbla a otevřela ruku. Na její zaříkání reagoval další závan vichru a ona ho sevřela a připravila se k útoku.
Sonnia elegantně seskočila ze sedla a dopadla na dláždění. Mečem zamávala nad hlavou a se zuřivým výkřikem silně udeřila do dlažby. Meč prosekl zemi, odkud vylétl ohnivý gejzír. Naplněn magickým vichrem vyrazil ohnivý sloup vpřed zaplavuje Rasputinu nenadálým peklem: "Hoř!"
Na druhé straně nádraží Spravedlnost zamířila mečem a zařvala: "Pal!" Potvrzuje svou pověst nezničitelného zvedl Seamus hlavu právě včas, aby to viděl. "Ale", vykřikl, popadl Molly za rukáv a sklouzl i s ní z nástupiště, čímž se na poslední chvíli vyhnul salvě. Seamus mrkl přes okraj nástupiště a vystřelil z pistole. Spravedlnost se zamračila a máchla mečem, čímž srazila kulku ze vzduchu, jakoby to byl jen otravný hmyz.
Ohnivý sloup, který pohltil Rasputinu, se náhle rozpadl zničen závanem ledového vichru. Z výhně vystoupila nezraněná Rasputina a dala se na útěk. Její první kvapné kroky se však setkaly se zvukem pasti, která jí sklapla kolem nohy. Zavyla bolestí a spadla, načež rukama sevřela past na medvědy, která ji zastavila.
Nad ní stál Samael a prostě prohlásil: "Jste zatčena". Viděla, že past na její noze byla přivázána řetězem k hrušce na koňském sedle. Oči se jí doširoka rozšířily hrůzou, když Samael plácl koně do boku. Kůň zařičel a rozběhl se, čímž napnul řetěz a táhl ječící ženu za sebou.
"Čarodějnici máme", zavýskla Sonnia triumfálně.
"Kryjte mě", vyhrkla Spravedlnost a její šerifové reagovali na rozkaz další salvou. Seamus se krčil za nástupištěm a hledal ve svém vaku další předmět, který by ho mohl zachránit. Ani nevěděl, co to vlastně popadl, ale doufal, že to bude jeho spása. Nikdy neměl možnost předmět použít, když zvedl hlavu, spatřil před sebou boty Spravedlnosti.
Její tvář byla prosta emocí. Se zavázanýma očima na Seamuse ani nepohlédla, což činilo její konání daleko odtažitější a chladnější, když bodla mečem a probodla mu rameno, čímž ho přibodla k nástupišti.
Seamus se svíjel bolestí, chytil meč, ale neměl sílu ho uvolnit. Zatímco bojoval, připojili se ke Spravedlnosti Sonnia a Samael, který vedl koně táhnoucího za sebou bezvědomou Rasputinu. Prohledal jí a nalezl deník Filipa Tomberse.
"Mířila k těm troskám", prohlásl Samael a poklekl u Seamuse. "Měls tam také namířeno, Seamusi?".
Seamuse se zasmál, ale jeho smích byl bolestivý díky meči v rameni: "Mám tam letní chatu, chlapče můj".
"Pojedeme. Nevíme, jestli k troskám nemíří někdo další. Musíme to místo obsadit, dokud to neudělá někdo jiný", řekla Sonnia a vsunula si svůj meč do pochvy.
"To je směšné. Našim primárním cílem je uvěznit tyhle dva. Náš zájem o ty trosky napatří k našim povinnostem cechovních důstojníků, Sonnio".
Sonnia si odfoukla a tvář ji zrudla. Nedostala však možnost vylít si svou zlost, jelikož zahlédla Molly. Žalostné nemrtvé stvoření klopýtalo kupředu a hledělo na ní svýma prázdnýma očima. "Moc, kterou v Kytheře hledal Seamus, může posloužit i vám. Je to zřídlo temné síly, ale má moc navždy vyhubit nemrtvé na tomto světě". Stvoření zakašlalo a vyplivlo spršku krve. "Paní… prosím, nechte mě zemřít. V Kytheře můžete tento mor navždy ukončit".
Sedě na koni hleděl Ramos dalekohledem na události ve zničené Ridleyho stanici. Zvedl étervoxovou jednotku a promluvil do ní: "Jossi, připrav leviatana".
Jelikož byl dostavník zničen a kočí mrtev, Viktorie, Alyce a měňavec pokračovali v cestě na koni. Viktorie a Alyce jeli na jednom koni, zatímco měňavec měl ruce přivázané k hrušce vlastního sedla. Alyce měla v klíně položený revolver, jen pro případ, že by se tvor pokusil utéci.
Jemně pobízejíc koně vpřed prošla Viktorie křovím a trojice se objevila v malé zátoce pod srázem. Byly zde nachystány zásoby - lucerny, šaty, jídlo a dlouhá kánoe. Viktori nepřekvapilo, když viděla troje oblečení a tři páry bot. Zásoby připravovala její klientka a stařena vypadala, že má o budoucnosti podivuhodný přehled.
"Přes bažinu se vydáme odtud. Podle zápisků mé klientky by to nemělo být daleko", prohlásila Viktorie a seskočila z koně. Alyce jí následovala, a zatímco Viktorie začala odsedlávat koně a nakládat zásoby do kánoe, Alyce odvázala měňavce.
Při přípravě lodi ti tři mnoho nemluvili. Po krátké cestě bylo ženám jasné, že měňavec je neškodný. Byl odzbrojen a prohledán a při výslechu tvor upřímně odpovídal. Velmi se zajímal o Viktorii sdíleje ženino okouzlení z nalezení přesného dvojčete. Přestože vypadali zcela identicky, jedna byla chladná a ladná, zatímco druhá byla ve své zvědavosti téměř dětská.
Ženy si s povděkem vyměnily šaty a boty a připravily se na cestu přes bažinu. Po krátké přestávce na jídlo a odpočinek byla kánoe naplněna zbytkem zásob a vyrazily. Kánoe lehce vklouzla do vlhké mokřiny. Za použití dlouhé hole Viktorie tlačila plavidlo vodami.
Z páchnoucí bažiny vyrůstala klenba zkroucených stromů. Kmeny měly smotané kořeny, které se kroutily nad vodou hledajíce živiny. Některé stromy byly dost velké, že kánoe mohla proplout změtí kořenů pod samotným kmenem. Nakonec však dosáhly čisté bažiny a nahoře se otevřela noční obloha. Byla netypicky jasná a plná hvězd. Viktoria si vybavila vrypy na stole u Kýče a gongu.
"Odkud jsme?", ozvala se Viktorie, zatímco poháněla kánoi vpřed. "Hvězdy na obloze se pojí s legendami a hrdiny. Mají tvorové tohoto světa podobné zvyky?"
Měňavec pohlédl na oblohu a přikývl. "Ó ano. Hvězdy vyprávějí příběh, který nikdy nezapomeneme. Vyprávějí příběh o smrti tohoto světa, když byly přivolány rozklad a šílenství, aby toto místo zničily".
Alyce i Viktorie hleděly k obloze. Každý chumel hvězd vypadal, jakoby tvořil zvláštní soubor. Alyci se zdálo, že vidí přesýpací hodiny tvořící obraz krásné ženy. Viktorie si představovala jednu skupinu jako hladová ústa dychtivá spolknout hvězdnou oblohu.
"Byla to doba, kdy byl tento svět plný chytrých lidí. Malifaux byl domovem obrovské populace a byli to lidé inteligentní a nápadití. Jejich ovládání magie a technologie přineslo věk bez nemocí či utrpení. S takovými znalostmi se jejich životy prodloužily do bodu, kdy každá osoba byla prakticky nesmrtelná, což jim dalo dost času uspokojit zvědavost i v nejtajemnějších zálibách.
I mezi tak mocnou a vzdělanou kulturou byli ti, kteří chtěli zazářit ještě jasněji. Těchto pár nadaných mělo génia, kterým mohli uskutečnit jakýkoli sen. S tak pozoruhodným přehledem a nesmrtelností, aby mohli vykonat cokoliv, se těchto pár jedinců stalo schopnějšími a jejich zájmy zvrácenějšími. Ve své dekadenci se jejich génius změnil v soužení ostatních. Každý z těchto mocných jedinců ukojoval své podivné chotuky na obyvatelstvu. Vystavovali lidi tohoto světa krutým pokusům a zvrácenostem a znovu se objevily úpadek, nemoci a bolest.
Tito jedinci byli tak mocní, že se začali považovat za bohy, a lid tohoto světa neměl proti zločinům, které páchali, žádnou obranu. Byly proti nim postaveny velké válečné stroje a shromážděny velké armády. Ale žádná síla se těmto strašlivým mistrům nebo účinku jejich artefaktů nemohla postavit. Stroje byly odhozeny jako dětské hračky a armády byly zmasakrovány".
Alyce a Viktorie pozorně poslouchaly. Do ticha bažiny vyprávělo stvoření příběh a během popisu událostí Viktoriina mysl spojovala hvězdy do složitých obrazců konstelací zobrazujících tyto události.
"Zoufalí lidé tothoto světa vyčerpali v boji proti rostoucí tyranii tohoto odporného spolku všechnu dostupnou sílu. Když jim nic jiného nezbývalo, začali se rozhlížet za hranicemi tohoto světa, na rozlehlou noční oblohu a skrze příkrov oddělující tento svět od ostatních. Zde nalezli naději na spásu.
Stejně jako tu je gravitace a světlo, tyto základní a neměnné síly přirozeného světa, tak je tu také smrt. Jako lze ovládnout gravitaci a využít jí na pohánění velkých strojů a jako může světlo podnítit růst bujného lesa, smrt je silou, kterou lze obrátit ke konkrétnímu cíli.
Zbylí lidé tohoto světla se sešli a skryti zrakům svých krutých pánů postavili velký stroj. Tento stroj byl dveřmi mezi touto a jinou existencí. Byla to trhlina skrze hranici mezi světy. Otevírala se do říše smrti, místa, kde sídlí zesnulí z nespočtu světů.
Po otevření této trhliny začali mrtví pomalu proudit dovnitř. Trhlina splnila funkci, která byla zamýšlena, jednoho po druhém zničila tyrany. Ale byl to mor, který pronikl celým světem. Trhlina mezi tímto a oním světem se nedala spravit. Přinesla šílenství a zkaženost, změnila tento svět na ten, který vidíte dnes. Lidé, kteří přežili, měli otrávenou mysl a vyhynuli. Jen ti, kdož přijali šílenství, které v nich rostlo, dokázali přežít.
Viktorie promluvila: "Jaká ironie. Stali se obludami, které chtěli zničit".
Měňavec si povzdechl: "A krom toho, roztroušeným lidem bylo jasné, že někteří z těch starých bohů se stále drží při životě přežívajíce jako nehmotné přízraky. Přestože jejich těla byla zničena, někteří dokázali pomocí nadpřirozených umění zachránit svého ducha. Jejich vliv je slabý, ale pokud dáváte pozor, můžete cítit, že vás sledují a ovlivňují".
Alyce vstala a ukázala přes temné vody. Nad shluky stromů před nimi bylo sedm ohnutých věží. "Tam! To musí být ono".
Filip Tombers to místo pojmenoval Kythera. Nikdo z těchto tří to jméno neznal. Pro ně to byl chrám zasvěcený zoufalství, stroj, který vytvářel samotnou substanci smrti. Když si prohlíželi vysoké sloupy sahající k obloze, uslyšeli rachot.
Na severu byly v bažině jen trávy a rákos, takže bylo vidět dodaleka. A k troskám Kythery tudy mířila velká parní loď. Z ní stoupala velká oblaka kouře, jak motory poháněly parní kola, za kterými se zvedaly velké vlny.
"Čekaly jste společnost?", zeptala se Alyce šeptem.
Parník se rychle hnal bahnitou vodou. Molly Olihňová už na tomto plavidlu byla, avšak nikoli jako nemrtvý tvor, kterým byla nyní, ale zaživa. Byla to matná vzpomínka, přestože se to stalo před necelým rokem. Stála na přídi a za vlasy držela hlavu Filipa Tomberse. Hlava bývalého studenta metaantropologie navigovala plavidlo bažinou. Strážník u kormidla se řídil jejími instrukcemi.
Rasputina a Seamus byli odzbrojeni a spoutáni. Byli přivázáni k zábradlí a seděli na ocelové palubě lodi. Dušekam, který Rasputina dostala od Ramose, byl zabaven, stejně jako Gorgonina slza. Sonnia se nezmínila o prokletí a nechala ho Seamusovi odebrat jednoho ze svých zástupců, než by ho zabavila sama.
Bažina se se před parníkem rozevřela a posádka mohla pohlédnout na tyčící se trosky Kythery. Při jejich příjezdu se nad prastarým chrámem kroutila černá mračna. Všechny oči byly upřeny na trosky, a tak si nikdo nevšiml, že jsou pronásledováni mnohem menším plavidlem.
Ramos si prohlížel stavbu jako inženýr a vědec. Zajímaly ho dimenze, úhly a materiály toho místa, a také jaký génius tuto konstrukci vymyslel. Nenechal však svou zvědavost potlačit opatrnost a všiml si třetího plavidla plujícího souběžně s jeho vlastním - tři postavy na kánoi. Postava uprostřed se postavila a provedla několik gest pažemi. To byl signál, který si před nějakou dobou dohodl s Levetikem, což znamenalo, že to musela být Alyce, Levetikova schovanka.
Alyce poznala malou Ramosovu loď díky typickému tvaru magnetické cívky tvořící motor. Nekouřící stroj musel běžet na elektrický pohon a nikoli na parní kotel. Muž byl novátorem ve výrobě strojů a elektrických součástek. Když si všimla, že plavidlo odpovědělo na její gesta, křivě se usmála a pohlédla na Viktorii: "Myslím, že ho můžeme pokládat za spojence. Nevěřím, že bychom měli protikladné cíle".
Viktorie s klidným výrazem ve tváři přikývla: "To přiklání okolnosti mírně na naši stranu, ale počty jsou stále proti nám. Na té lodi je mnoho strážníků".
Jednotka cechovních strážníků na parníku doprovázela Sonniu, Spravedlnost a zbytek šerifů smrti. Soudce zraněný v bitvě se Seamusem byl odnesen k ošetření do nemocnice.
Vysoké věže Kythery se tyčily nad parníkem, jehož elegantní trup mezi nimi pomalu proplouval. Spravedlnost ukázala na trosky směrem ke stavbě, kde se dala loď přivázat. Příď se dotkla zbytku rozpadlé stavby a strážníci vyhodili provazy. Sonnia, která od nástupu na palubu dychtivě pročítala deník Filipa Tomberse, musela být poklepáním na rameno upozorněna, že dorazili na místo.
Rychle uložila knihu do kabátu a vylezla z lodi ohromena výhledem. Všude kolem byla věda vyhynulých lidí. Každá součástka byla cizí, ale povaha znaků vrytých do kol a zubů tvořících kamenné věže jí byla povědomá.
Obrátivši se ke Spravedlnosti pravila Sonnia: "Ty znaky vypadají stejně jako ty v knihých Duerovy knihovny. Tento deník je naším slovníkem. Jsem si jistá, že dokážu něco rozluštit".
"Jsme tu proto, abychom to uzavřeli, Sonnio", odvětila stroze Spravedlnost znepokojená nadšením v Sonniině hlase. Postavila své strážníky do pozic kolem. "Zajistěte místo. Jeden tam", obrátila se a ukázala jinam, "a tři na tu klenbu".
Samael sudnal z Rasputininy nohy past na medvědy a pomocí dušekamu provedl drobné ošetření. Ačkoliv mohla chodit, bolest byla jen stěží snesitelná. Strážníci vyvedli Seamuse, Molly a Rasputinu z lodi a každého z nich hlídali dva muži. Jak kráčeli rameno na rameni po úzkém můstku, zašeptal Seamus Rasputině: "Nebojte se, lásko. Myslím, že jsme tady ze stejného důvodu. Doufám, že teď nebudete proti tomu podělit se se starým Seamusem". Jeho artikulace nebyla nejlepší, jelikož měl ústa nateklá po té, co ho pár strážníků řádně ztlouklo. Spravedlnost je musela zastavit, když byli stále brutálnější, jelikož se jim Seamus celou dobu vysmíval.
Rasputina potřásla hlavou a zašeptala v odpověď: "Jsem si jistá, že tu nejsme pro to samé". Vzhlédla k obloze na bouři nad jejich hlavami. Na trosky začal pršet jemný déšť, což činilo každý krok nejistým. Šerifové si stáhli klobouky do čela a přitáhli si své pláště těsněji k tělům. Samael jdoucí za Rasputinou jí vrazil hlaveň své pistole mezi žebra a zašeptal: "Jestli někdo spadne do bažiny, tak tě strčim za nim".
Vpředu zavolala Sonnia: "Přiveďte jí sem".
Sonnia vylezla výše na trosky a objevila jakousi rampu. Byla to velká kulatá plošina na velkém čepu zavěšená nad tůní uprostřed trosek. Když Samael vyvlekl Rasputinu na rampu, našel Sonniu klečet a luštit znaky vyryté do povrchu.
Vstala a ukázala do středu kruhu: "Postavte jí tam".
Samael tak učinil a postrčil Rasputinu, až padla na kolena. Vrhla na něj zlostný pohled. Jak jí myslí běžely vzpomínky na dobu, kdy byla vězeňkyní Cechu, měla co dělat, aby udržela chladnou hlavu.
Sonnia vytáhla uhlové pero a papír, chvíli se probírala svými poznámkami, pak zapsala pár slov a podala papír Rasputině. Všude kolem se mačkali strážníci a šerifové tiše sledující zvláštní události.
"Nahlas to přečti", nařídila Sonnia. Držela Filipův deník se stránkami popsanými vlastním černým perem. "Slova doktora Heilina zapsaná panem Tombersem byla větou otevírající trosky. Vyvolání nebylo dokončeno. Rozluštila jsem, jak je to naopak. Tato věta by to měla zavřít. Pokud je možné věřit výpovědi slečny Olihňové a tyto trosky jsou zdrojem energie pohánějící dovednosti oživovačů, pak by se toto spojení mělo přerušit".
"Měla by sis být jistá, Sonnio", poznamenala Spravedlnost.
Sonnia přimhouřila oči a vrazila lístek Rasputině do ruky: "Přečti to".
"Zavřít trosky?", zaptala se Rasputina a postavila se na nohy. Vstávala pomalu a ostrý déšť náhle zesílil.
"Dávejte pozor", zvolal Samael, ale bylo pozdě. Bouře nahoře zaduněla divokým hromem a závan větru směřoval přímo na Rasputinu, aby se od ní odrazil jako výbuch dynamitu. Tlaková vlna zasáhla shromážděné strážníky a mnoho z nich odlétlo z rampy a zřítilo se do vody dole. Křičeli a snažili se vyplavat z temné vody a jejich křik se připojil k vytí větru vířícím nad nimi.
Rasputina stála uprostřed této bouře a byla jí zcela nezasažena. Divoký vítr a déšť útočily na všechny ostatní. Sonnia byla vržena na okraj rampy a snažila se vytáhnout meč hledíc na démona stojícího před ní.
Rasputina se dotkla pout kolem svých zápěstí a železo pohltil ostrý mráz. Když s nimi udeřila o sebe, rozpadly se na kousky. S volnýma rukama zdvihla paže a sáhla do bouře nad sebou. Vzhlížejíc k obloze, zakřičela Rasputina: "Prosinče! Vzpomeň na svůj slib! Til Gran Kythera Fel!"
Při těch slovech se trosky pohnuly. Hlava Filipa Tomberse stále spočívající na Mollynině hrudi znovu čelila hrůz těch vrzajících soukolí a skřípějících pák. Tentokrát zvuk provázela zuřivost, jakou předtím neměl. Stroj se otáčel opačně. Místo aby hladovou entitu uprostřed trosek hýčkala ji tato slova zapřela.
Za Rasputinou se objevil jakýsi shluk svíjících se inkoustových úponků. Strážníci držící se jakéhokoli pevného podkladu mohli hledět na spojující se tvar nabývající obrysy. Byla to obluda, nestvůra zrozená z nočních můr. Měla podobu strachu a tyčila se nad relativně drobnou postavou Rasputiny. Obluda byla útlá hora střapaté srsti. Široké, lesklé oči vyjadřovaly neskrývané nadšení a velká zubatá ústa se otevřela, aby vydala hromový řev.
Rasputina se otočila a vzdorovitě se postavila před tvora: "Prosinče! Pamatuj na naši dohodu!"
Obří tvor znovu zařval a promluvil hromovým hlasem: "Pouta smrti byla přervána! Znovu žiji!"
Netvor natáhl paže a inkoustově černé úponky vinoucí se mu kolem těla se uvolnily. Švihnutí jednoho z těchto dlouhých údů s obří dlaní popadlo bránícího se strážníka a nacpalo ho hlavou napřed do otevřených úst. Mužovy nohy kopaly v marné snaze, když se kolem něj sevřely ostré zuby a jeho panický řev zněl z netvorova jícnu. Tvor dvakrát polkl a muž byl celý zhltnut.
Pohled na tento děsivý čin vyvolan obnovenou vlnu paniky. Byly taseny zbraně a na obřího tvora dopadla záplava kulek. Rasputina uskočila stranou, aby nalezla úkryt před palbou, ale zdálo se, že zbraně nemají na netvora žádný účinek. Udeřil znovu a znovu a jeho obří pařáty trhaly těla strážníků ve škodolibém masakru.
Sonnia vstala a postavila se na Rasputinino místo před ním s mečem napřaženým před sebe. Tvor sebou trhnul a předklonil se, aby si ženu prohlédl, tlamu zkřivenou do pobaveného úšklebku. Nechtěla netvorovi nechat čas na přemýšlení nebo pohyb k ní. Skočila a ponořila celou délku své čepele do jeho hrudi. Nevytekla žádná krev. Jen smrtelníci potřebují krev a Sonnia si okamžitě uvědomila, že jí soupeř zcela převyšuje.
Netvor si pomalým pohybem vytáhl čepel z hrudi, načež máchnutím paže odhodil ženu posílaje ji do vody dole. Jakmile se vynořila Sonniina hlava, vyfoukl na ní ledový vzduch, čímž zmrazil vodu a uvěznil jí ledu. Se zubatým úsměvem jí opovržlivě hodil její meč.
Prosinec radostně zavyl: "Tento svět a svět lidí pozná nový věk, věk věčné zimy. Strávím vaše hrdiny a jejich síla se přidá k mojí".
Obluda obrátila zrak na muže krčící se před ním strachy. Jejich hrůza byla jako bonbón, který dlouho neokusil. Přes hluk jejich bědování se ozval vzdorovitý hlas: "Začni se mnou!"
Prosinec zvedl zrak. Rasputinina slova počala zavírat trosky a věže nyní byly těsně sevřeny kolem tůně ve středu. Skrz příkrov deště si Prosincův jasný zrak všiml siluety ženy poskakující mezi sloupy. Její stín přelétal z jednoho na druhý a náhle se nečekaně objevil za třetím. Matný stín tancoval kolem Prosincovy hlavy vysmívaje se mu zjevným vzdorem.
"Zhltnout pyšné je obzvláště uspokojivé", zařval mocný netvor, než vyskočil z rampy na jednu z věží.
Na protější straně vyšla na plošinu vybíhající ze strany jednoho sloupu žena. U boku měla elegantní katanu. Šlehající vítr a déšť neměl sílu přehlušit její hlas: "Jsem tu na rozkaz jiného, aby ses zodpovídal ze svých zločinů. Tvůj život skončí na mé čepeli".
"Žadoň o rychlou smrt a já tě nenechám sledovat, jak žeru tvoje údy", zařval Prosinec a vrhl se přes trosky. Viktorie ladně ustoupila a Prosincovo rozměrné tělo dopadlo vedle ní. Obluda udeřila, ale Viktorie odtančila a rychlým švihem sekla, čepel pronikla krkem obludy a vynořila se zezadu z hlavy. Taková smrtelná rána však na něj neměla žádný vliv.
Na tahu byl Prosinec, který popald Viktorii kolem pasu a zvedl ji ke svým zlovolným očím. Zatímco si ji tvor prohlížel, zkrápěl jí jeho dech, který ji zmrazil na kost. "Tvůj odpor je marný. Tví lidé se mě rychle naučí poslouchat".
Viktorie marně zápasící v Prosincově stisku, znehybněla. Přivřela oči a vzdorovitě pohlédla o netvorových očí. "Mí lidé tvou smrt plánovali po staletí".
Prosinec se při tomto vzdorovitém prohlášení zmateně zarazil a přemýšlel nad ženinými slovy, což se stalo příčinou jeho zkázy, neboť jeho váhání umožnilo útok zezadu. Meč udeřil do týla tvorovy lebky a zářící koule oční bulvy se uvolnila nabodnutá na čepeli.
Netvor okamžitě padl na kolena a tělo sebou zmítalo, jak se zraněný mozek vzpínal záchvatem. Prosincův stisk povolil a Viktorie se odkutálela z jeho sevření. Obluda sebou thla na stranu, aby se podívala na svého vraha. Stála tam klidně druhá Viktorie a hleděla na svou kořist. Ve výrazu netvora se při pohledu na ni zračila nevíra. Obluda zemřela s poslední myšlenkou na svou nezranitelnost jakoukoli zbraní ukovanou na Malifaux, nevěděla, že Viktoriina zvláštní čepel byla dovezena z jiného světa.
Prosincova smrt uklidnila bouři. Ledový příkrov, který uvěznil Sonniu a její strážníky, se uvolnil a oni začali lézt z vody. Samael znovu zatkl Rasputinu krvácející z tváře, kam ji udeřil pažbou.
Spravedlnost rychle prohlédla místo snažíc se odhadnout ztráty. Žena, která zničila Prosince, zmizela, a několk jejích šerifů nebylo v dohledu. Obrátila se, když zahlédla Molly plazící se po železné podlaze. Před ní ležela Gorgonina slza, která vypadla z ruky jejímu strážci během boji proti Prosincovi.
Za Molly bez hnutí stáli dva šerifové. Jejich pláště zůstávaly i ve větru bez hnutí. Ztuhli, když stáli s roztaženýma rukama a revolvery namířenými na Seamuse, který stále mezi nimi. Na tváři měl široký úsměv a sledoval Spravedlnost.
Vedle Seamuse stála cizí žena, jejíž elegantní oblečení nevykazovalo žádné známky putování bažinami. Její tělo bylo svůdně tvarované s útlým pasem a plnými ňadry, druh ženy, jaké si Seamus vybírá za oběti. Avšak ona nebyla obětí, nebyla ani člověkem. Kolem hlavy se jí svíjelo klubko hadů. Žena se naklonila a něco Seamusovi zašeptala.
"Seamus promluvil: "Til Gran Kuthera Dow. Kythera Hyat Dow".
Spravedlnost vytasila meč, ale nové zachvění trosek jí zabránilo v útoku. Nad hlavou se věže rozevřely a jejich zuby radostně zaskřípěly. Ve středu trosek se pod vodou otevřel prostor, což vytvořilo vír, který vše vysál. Strážníci, kteří zůstali ve vodě, byli vtaženi, staženi pod vodu a navždy umlčeni, stejně jako předtím doktor Heilin.
Seamus se oddělil od svého doprovodu a pohlédl přes okraj rampy do prázdna dole. Pevně se držel zábradlí a chvěl se vzrušením.
Obloha potemněla náhlým tísnivým šerem. Z hlubiny víru vyšlehlo inkoustově černé chapadlo a ovinulo se kolem jedné z věží trosek. Napnulo se, jakoby vytahovalo nějaké obří tělo stále skryté pod vodou. Vystřelilo další černé chapadlo, tentokrát rozeklané, a obtočilo dvě různé věže. Vyrazilo i třetí chapadlo a společně táhla velkou váhu.
Seamus věděl, že hmota těchto inkoustových paží je hmotou samotné smrti. Byl to materiál, který zajišťoval konec života, nedílná součást věčného koloběhu.
Rasputina se postavila vedle Seamuse k zábradlí rampy a sdílela jeho údiv nad strašlivou stvůrou. Cítila její lhostejnost, její naprostou netečnost k strastem živých. Nebyla v ní žádná zášť, jen sledování vlastního cíle. Pokud byla inteligentní, tak to byla inteligence zcela odlišná od člověka.
Pochopení toho, co viděla, otřáslo jejím chápáním světa. Existence této entity poskytlo její mysli prostor zvážit nekonečné množství takových světů, odsunulo lidstvo jako bezvýznamnou součást stvoření. V údivu přemítala, zda si je tato bytost vůbec vědoma jejich přítomnosti, nebo zda pro ni existují prostě jen jako smítka prachu.
Rasputinina schopnost rozvažování nad takovými věcmi daleko přesahovala schopnosti cechovních strážníků. Tito muži si, stejně jako členové badatelského týmu vedeného doktorem Heilinem, trhali vlasy a šaty a bili sami sebe pěstmi. Křičeli hrůzou vypovídající o šílenství a nevratném zoufalství, někteří proti sobě obrátili své zbraně a ukončili tak své životy.
Sonnia a Samael stáli vystrašeně blízko parníku. Na rampě nebyla ani slepá Spravedlnost ušetřena pocitu hrůzy. Přítomnost entity zasahovala všechny smysly, postihovala každý nerv a pronikala do samotné duše shromážděných lidí, kde sevřela jejich mysl éterickým stiskem.
Seamus prožíval extázi. Měsíce spekuloval nad existencí temného učitele, Hřbitovního ducha, který skrze sny a vnuknutí vyučuje umění nekromancie starého Malifaux. Věděl, že tato entita byla inteligentní, inteligentní mimo jakékoli srovnání smrtelníků. Tato nadčasová entita vytvořila tuto bránu skrz vize instrukcí dávno mrtvým lidem. Její trpělivost nemá hranic a po věčnosti nyní ovládne další svět. Byl si jist, že sleduje smrt tohoto světa a váha tohoto uvědomění ho naplňovala choromyslnou blažeností.
"Je to tu! To je konec! Dychtil jsem po světě, ve kterém nebudu muset snášet existenci", šíleně se chechtal Seamus. "Bude jen temnota! Bude mír!"
Nebyl to však Seamusův křik, co rozehnalo Rasputininy myšlenky o životě po smrti, byla to rána, která zatřásla rampou, na níž stáli.
Polkla, poprvé za pár minut se nadechla a zvedla oči. Na obřích troskách stál obkročmo nezměrný stroj. Měl segmentovaný trup a na zádech shluk komínových štětin. Trup nesly dlouhé nohy umožňující snadný pohyb bažinou. Vyleštěný a nezdobený povrch dílo identifikovaly jako výtvor tohoto věku, lidský stroj. Na spodní straně trupu byla střelecká věž. Její děla vypálila salvu.
Rasputina poznala stroj z nákresů, které viděla v Ramosově kanceláři. S široce rozšířenýma očima zvolala: "Leviatan!"
Leviatan byl bůh zrozený v tomto věku. Kde bohové starého Malifaux selhali, tento bůh oceli obstál.
Děla znovu vystřelila a těžké střely zničily temný chrám. Velká váha smrti se ocitla pod útokem, kdy byl její groteskní tvar zaplaven ničivou silou těchto děl. Entita, pokud byla tím, čím se zdálo, byla zahnána pod hroutící se věže a zmizela pod troskami zničeného chrámu.
Daleko od zkázy Kythery se kolem bublajícího kotle krčily tři ženy. Jedna byla velmi mladá, právě na okraji ženství. Další vypadala jako dokonalý obraz ženy. A třetí byla seschlá věkem. Ta zvedla ruku nad vroucí vodu a povrch se vyrovnal, stávaje se zrcadlovým jako rtuťové jezírko.
Povrch však neodrážel obrazy tří žen. Místo toho ukazoval to místo, Kytheru, a následek její zkázy. Nad troskami prastarého chrámu stál děsivý titán moderního věku. Jako mnohé z Ramosových výtvorů měl tvar pavouka, ale byl olbřímí. Z leviatanova břicha vyrašily provazy poháněné neviditelnými navijáky. Zvedly z temné vody Ramose a jeho elektrickou loď a ovázaly se kolem bezvědomého těla Rasputiny. Pak zmizely v titánově těle a ten odkvačil pryč.
"S takovou mocí možná lidé mají kapacitu ovládnout tento svět", promluvila nejmladší.
"Buď klidná, Pandoro. Člověk je hrubé, neohrabané zvíře. Nemá ponětí o mazanosti nebo důstojnosti. Je to nástroj k použití, a my ho můžeme využít proti našim nepřátelům", odvětila její sestra.
Stařena dodala omámeným hlasem: "Obě jste to zvládly dobře a správně jste odehrály své role. Pandora prokázala pravost Masamuneho a doručila šermířce průvodce. A ty, Lilith, jsi zajistila, že se čarodějnice setká s mágem a podnítí ho použít skrytou zbraň. Kanibal a titán byli doručeni zcela přesně".
Obraz v zrcadle se změnil na parník. Sonnia, Samael a Spravedlnost stáli na palubě spolu s malou jednotkou přeživších strážníků. Plavidlo spěchalo od zhroucených trosek, cestující museli informovat své kolegy o této události a jejích následcích.
"Všechno zdá se jde podle plánu, Zoraido", hloubala Pandora.
"Ne, všechno ne".
Zrcadlo se znovu proměnilo a tentokrát ukázalo Seamuse táhnoucího Mollino nemotorné tělo bažinou. Měl Gorgoninu slzu jako brož ve svém saku. Molly a Seamuse sledovala hlava Filipa Tomberse, která ležela na mechu poblíž.
"Přízrak dokázal unikat naší pozornosti celé dlouhé roky", pravila babizna. "Dokázal, že je nejnebezpečnějším hráčem. Jeho zájmem nebylo vrátit se do života, ale zničit svět. Bez Ramosova titána byl uspěl".
Lilith se natáhla a dotkla se prstem skelné vody. Obraz se zčeřil a posunul, ukazuje kánoi sdílenou Alycí, Viktorií a měňavcem. Mrtvola Prosince ležela uprostřed malé kánoe. "Naše plány proti této nové entitě budou brzděny touto ženou. Předpověď, kterous jí dala, Zoraido, byla důkazem, že odhalila naše plány. Pochopí, že byla manipulována".
"To zvážíme, až bude čas. Pamatujte, že trpělivost nám dala toto vítězství. Kanibal je zabit, jeho smrt je skutečná. Umělá trhlina otevřená tak dávno, je zavřena. Budeme sledovat tyto tvory a jejich intriky. Budeme čekat a sledovat, jestli rakovina trhliny vymizí, když je nyní zavřena".
"Ano, Lilith, musíme být trpělivé, "dodala Pandora dětsky.
Tři ženy, pokud se tak dají nazývat, se rozešly za svými vlastními rozdílnými zájmy. Časem se na tomto tajném místě znovu střetnou a proberou další potencionální cíle. Ponechaly kotel na místě a oheň pod ním vyhasl. Tekutina uvnitř vychladla a rtuťovitý povrch znehybněl.