Cechovní šek, neboli 'cechák', jak mu místní říkají, je papírové platidlo používané v Malifaux. Pracovníci i podnikatelé přicházejí na Malifaux a v kapsách mají určité množství bankovek, které se Cech okamžitě snaží od jejich původních vlastníků oddělit. Tyto barevné směnky mají na jedné straně beraní hlavu a na druhé dřevoryt hlavního guvernéra (aby obyvatelé Malifaux nezapomněli, kdo to tu vede).
Zemská platidla jsou pro obyvatele Malifaux bezcenná, jelikož v cechovních podnicích nemohou být použita ani vyměněna. Kvůli cechovní přirážce k většině nutného zboží se obyvatelé při poptávce po produktech a službách uchylují k směnnému obchodu. Ať už mění tucet vajec za zorání pole nebo něco působivějšího, například dva dušekamy za vraždu pána domu, směna udržuje obchod 'mimo účetnictví' a bankovky zůstávají v kapsách. Nájemci používají bankovky k platbě dluhů Cechu, ale málokdo je schopen vydělat dost legálním způsobem, aby se mohli na Zem vrátit za dva roky, jak je podle Cechu možné.
Za dlážděnými ulicemi vlastního Malifaux mimo obytné čtvrti začala růst nová výstavba. V Malifaux hledá příležitosti mnoho společností, ale řada z nich si nestačila zajistit kanceláře v samotném městě, proto byly nuceny postavit si je samy. Jen málo z těchto firem má zdroje a zkušenosti potřebné pro postavení vlastních poboček. Vzhled této nové čtvrti nazývané Nová výstavba je v příkrém kontrastu k cihlovým budovám Malifaux a připomíná hraniční městečka na západě.
Velká část budov v této čtvrti je postavena z nekvalitního dřeva místního sukovitého stromu rostoucího stejně na vrchovině jako v bažinách kolem Malifaux. Přestože používá tento pochybný materiál, stejně se Nová výstavba rychle rozšiřuje. Čtvrť je zodpovědná za předtavu Malifaux jako prašného, rozháraného hraničního města se špinavými ulicemi.
Následkem této náhlé expanze byl na Malifaux založen dřevorubecký průmysl, který usnadňuje stavbu zcela nových osad ve světě včetně lidnaté Mokřiny na severu a vzdálenějšího průkopnického městečka Příslibu. S tímto místním příslušenstvím byla odstraněna nutnost dopravovat stavební materiály a zmenšila se místní závislost na Cechem ovládané železnici.
Ubohá, ubohá Cudnost. Byla založena jednou z prvních průzkumných expedic sponzorovaných Cechem, ale vznik Cudnosti byl spíše náhodný. Po dvou týdnech putování do Pustiny průzkumníci narazili na původní město. Přestože zažilo lepší časy, zdálo se, že stačí jen trochu naleštit (a přivézt vozy s prkny a hřebíky), a ušetří se měsíce práce.
Co se stalo s původními obyvateli města zůstalo tajemstvím a osadníci provedli všechna opatření, která měla ochránit Cudnost před útokem. Při rekonstrukci města se objevily stopy dřívějšího konce města naznačující, že původní obyvatelé čelili nějaké kalamitě, které je donutila rychle uprchnout, ale nikdy nebyl nalezen žádný nezvratný důkaz.
Obyvatelé Cudnosti nakonec pokračovali nechávajíce tajemství zakladatelů učenějším mužům. V ulicích se rozhléhal zvuk pokroku, rány kladiv, brumlání nemluvňat, dětský smích. To vše naznačovalo, že Cudnost byla živá a prospívala.
Dokud se jednoho rána neozývaly žádné zvuky, v ulicích si nehrály žádné děti. Jen suchý vítr běžný na Malifaux vířil prach v prázdných ulicích.
Ubohá, ubohá Cudnost.
Přestože Cech uzavírá smlouvu o práci na Malifaux s různě zkušenými profesionály, většina místních používá termín 'nájemce' jako odkaz na jedince, kteří se zavázali svým řemeslem Cechu za cenu cesty na Malifaux nebo jejichž dluhy Cech odkoupil a oni si musí dluh odpracovat, než je jim umožněno vrátit se na Zem.
Cech prohlašuje, že pro dobrovolné nájemce je možné splatit dluh během jednoho roku, ale většina to považuje za nemožné a první dobrovolný nájemce potřeboval téměř tři celé roky, než se vyvázal ze spárů Cechu. Dlužní nájemci nemají takové štěstí. Jejich čas na Malifaux závisí na výši dluhu přisvojeném Cechem a musí pracovat v horších podmínkách, obvykle v jednom z cechovních dolů, kde je práce těžká a plat ubohý. Mnohé si tyto drsné podmínky vezmou dříve, než si zaslouží svobodu.
Pouliční pěstní souboje jsou ve slumech běžným jevem, ale aby se džentleman mohl těšit skutečně sportovní boxerské podívané, musí si pořídit lístek na zápas do Ringu. Program vybírá jeho majitel, Jacob Samuels, a nabízí nejlepší ukázky boxerského umění za trhlinou. Navzdory umístění má Ring dobrou pověst nejen díky kvalitě samotných utkání, ale také díky jejich čistotě.
Samuels, který přijel na Malifaux kvůli obvinění ze zabití v ringu na Zemi, vložil své znalosti z boxu do výnosného obchodu. Najal čestné sázkaře a zaštítil poctivost sázek vlastními penězi. Magie a fixlování jsou zakázány a trest za odhalení takových praktik je tak tvrdý, že může být fatální, byť se tak obvykle nestane přímo v Ringu. Příslib noci čestného a zábavného sázení zajišťuje každovečerní nával, občas se dokonce objevil samotný guvernér.
Gorgonina slza je relikvie z prvního otevření trhliny. Výprava do divočiny, která objevila Malifaux, se vrátila na zem s množstvím artefaktů objevených ve městě. Z těchto artefaktů se stala Gorgonina slza nejslavnějším, nejen proto, že to byl největší dušekam kdy nalezený, ale protože její světle zelená krása hypnotizovala všechny, kdož na ni pohlédli.
Kámen byl nalezen Bernardem Hughesem a postupně prošel sedmi vlastníky, kteří v době, kdy jej měli ve svém vlastnictví, zemřeli tragickou smrtí. Díky účinku smrti na dušekamy zářil šperk s každým zesnulým vlastníkem ještě jasněji.
Šperk si nakonec našel cestu zpět na Malifaux ve vlastnictví bohatého topografa. Jeho tělo se našlo spolu se slzou v žaludku obřího tvora z bažin, kterého ulovili cechovní lovci.
Kámen má údajně různou tajemou moc, ale nejčastěji se mluví o přítomnosti ducha. Mnoho vlastníků popisovalo pocit, že jsou sledováni či dokonce pronásledování a fotografie kamene zachycená zesnulou Molly Olihňovou zobrazuje v pozadí přízračnou ženu s věncem hadů kolem hlavy.
"Co se stane, když smícháte alkohol, zkrachovalého mága a nejmocnější existující zdroj magie? Dušekamový gin, pochopitelně.
Příběh vypráví o alkoholikovi, který měl drobné magické nadání a smysl pro dramatičnost, nazývejme ho Karel, který byl jednoho odpoledne ponořen ve svém poháru. Vlastně každé odpoledne, ale tohle konkrétní odpoledne měl Karel s sebou valounek aktivního dušekamu. Byl drobnější než valounek, spíše jako smítko. Dalo se poznat, že je aktivní, podle záře, kterou vydával spočívaje na baru, takže přitahoval žárlivé pohledy. V tomto stavu si Karel neuvědomoval pozornost, kterou přitahoval, dokud do baru neudeřila ruka plná bankovek. Ruku doprovázel hlas, který prohlásil, že dokáže Karla opít, a sázel šeky proti Karlovu kousku dušekamu. Karel bez zaváhání vzhlédl k vyzyvateli a zeptal se, zda koupí lahev.
Byl uvolněn stůl a dva gladiátoři usedli s lahví ginu a dvěma sklenicemi mezi sebou. Pak Karel provedl to, co ho proslavilo. Naznačil, že udělá souboj zajímavější, a vhodil smítko do lahve. Jeho soupeř byl chvíli zmaten, ale svazek šeků a pískot shromážděného davu mu zvedl odvahu.
"Nalej", zavrčel na Karla.
Souboj trval nějakou dobu, a zatímco pili, začaly se dít podivné věci. Ve vlasech jim tančily blesky, kůže začala podivuhodně zářit a oba začali mluvit jazykem, jehož poslech bolel, ale navzájem si rozuměli.
Kdo zvítězil? To si asi nikdo nepamatuje, ale co vím, tak než Karel vhodil smítko do lahve, několik mužů stojících blízko ho slyšelo zamumlat nějaké zaříkání. Karlův problém s pitím začal tím, že toužil ovládnout magii, ale nikdy nedosáhl víc než vyčarovat teplý závan z kalhot. Někdo či něco ho toho dne slyšelo a otevřelo moc smítka.
Naštěstí pro vás jsem se dozvěděl o tom zaříkání a mám tu lahev dušekamového ginu pro nadšence jako jste vy. Co takhle skleničku?"
Po pravdě, jediné místo města, které je Cech ochoten prohlásit za zcela bezpečné proti přirozeným i nadpřirozeným predátorům na Malifaux, je obecně známo jako Centrum. Začíná na Malifauxkém nádraží a rozbíhá se tucty bloků kolem, na jihu hraničí s nábřežím, na severu je Cechem vytvořená obrana, na východě průmyslová zóna a na západě hranice slumu. Zde leží cechovní stavby klíčové pro administrativu Malifaux, jako je guvernérova enkláva, káznice či ústředí Cechu. Guvernér se velmi snaží, aby byl Cech schopen odrazit cokoliv, co sem Malifaux vrhne, alespoň dokud neproběhne evakuace klíčového prosonálu skrz trhlinu.
Budovy a ulice Centra jsou dokonale vyspraveny jak místním materiálem, tak trámy, cihlami a kameny ze Země. Ulice jsou po setmění osvětleny plynovými lampami, což poskytuje obyvatelům možnost nočního života, který končí křikem a krveprolitím méně často než život, řekněme, ve slumu.
Nově příchozí návštěvníci včetně trestanců a nájemců, kteří jsou určeni pro práci zde a nikoli v dolech nebo osídlených městečkách, mají na výběr z mnoha hotelů a restaurací. Je záměrem Cechu, aby se krátkodobým návštěvníkům ze Země dostalo takového komfortu, jakého je možné, zatímco stálí návštěvníci se rychle dozvědí, co se stane, pokud způsobí potíže Cechu nebo jeho lidem. Cechovní stráže jsou v Centru neustále, což podporuje obraz bezpečného přístavu v podivné zemi, který se Cech snaží vytvořit.
Navzdory bezpečnému obrazu kolem obyvatel Centra stále obchází nebezpečí. Prastarý kanalizační systém města zamořený krysami spojuje Centrum s řekou a místy mimo kontrolu Cechu. Cechovní agenti procházejí těmito chodbami a vyhledávají a zazdívají jakékoli průchody, avšak ani ostražitost hlídek nezaručuje, že se žádné z četných nebezpečí nedostane dovnitř. Nezrození a oživovači kráčejí uprostřed noci stinnými uličkami Centra lovíce oběti pro své děsivé záměry. Naštěstí pro obyvatele jsou strážníci kdykoliv připraveni použít proti nepřátelům kulku, čepel či kouzlo, a dosud se v Centru neodehrál žádný závažný vpád nemrtvých nebo nezrozených, ale kdo ví, kdy se to může změnit.
Hornické a montérské odbory se vyvinuly z Železničních odborů budujících železnici vedoucí na Malifaux. Brzo bylo zřejmé, že tyto odbory nejsou připraveny vyrovnat se se specifickými nebezpečími, které sužovaly horníky v Malifaux. HaMO byly založeny jako samostatná entita a stala se mocnou silou v politice Malifaux.
Po zvolení doktora Viktora Ramose prezidentem odborů došlo k mnoha zlepšením bezpečnosti horníků, z nichž nejdůležitější byla čerpací stanice v Mokřině. Tato stanice se později stala úřadovnou HaMO a její vybavení cenným majetkem.
Velmi se mluví o Ramosově spojení se zločineckou organizací arkanistů. Pro Cech je obtížné vyšetřovat toto údajné spojení arkanistů s odbory, protože odbory mají obrovskou veřejnou podporu a obecné hodnocení Cechu je naopak velmi nízké.
Široce se věří, že odborové kanceláře mohou využívat arkanisté jako bezpečné úkryty a prostředky odborů jako jsou dílny jsou pravidelně používány arkanistickými zločinci. Nájezdy na tato místa ústí vždy ve veřejné pobouření a násilné protesty horníků, které způsobují škodu na cechovním majetku.
Jeden z nespočetných divů města se nalézá kousek západně od guvernérova paláce. Obklopen vysokým železným plotem a strážen neméně než čtyřmi strážníky stojí Viselcův strom jako chmurné varování městským obyvatelům, jaký trest čeká na ty, kteří se postaví Cechu.
Dokumenty na Zemi z období první trhliny se zmiňují o stromě, který se stal znám jako Viselcův strom. Je to mohutný zkroucený šedý kmen se silnými větvemi tyčící se více než sedmdesát stop k podivně zbarvené obloze, což z něj činí vhodný orientační bod pro muže prozkoumávající podivně pusté ulice. Na první pohled vypadal Viselcův strom, jakoby utrpěl rukama vandalů, kmen byl pokryt podivnými symboly vyrytými spirálovitě kolem dokola až k nejvyšším větvím. Původ a překlad těchto vrypů zůstal předmětem vážných diskusí v mystických kruzích. Zápisky navíc mluví o známkách ožehnutí u země, ale bez viditelného poškození samotného stromu. Po těchto původních hlášeních týkajících se stromu nebyly nalezeny žádné další zmínky.
Když se trhlina znovu otevřela, Viselcův strom znovu sloužil jako orientační bod. Tentokrát však měl strom jednoho obyvatele. Vysoko v bezlistých větvích viselo tělo člověka oblečeného ve lněných kalhotách a košili nošených prvními osadníky. Nenesl žádný symbol připomínající jeho zločiny ani identifikační znaky, ale mrtvola tajuplně odolala po celé staletí řádění počasí a ani neshnila, ani neupadla.
Jelikož bylo zapotřebí vykonat mnoho důležitějších věcí, bezejmený muž na Viselcově stromě, jak se nyní začal nazývat, byl brzy zapomeut. Nakonec guvernér nařídil odstranit obyvatele stromu (a znepokojující výhled naň). Byl horký, klidný den, když strážnící pověření odříznutím Bezejmenného vylezli na strom, byli šokováni, shledavše jej pomalu se kolébat na skřípějícím provaze omotaném kolem krku, a slezli ze stromu jak nejrychleji mohli. Využivše nejednoznačnost ve svých rozkazech se strážníci rozhodli k odstranění viselce porazit strom. Úlek vystřídal strach, když sekery strážníků nebyly schopny zakousnout se do hladké šedé kůry stromu. Na povrchu stromu se neobjevil ani odštěpek, prasklina či odřenina bez ohledu na to, jak silný byl úder. Strážníci proto odložili sekery a pokusili se strom spálit. Kolem kmene byla nahromaděna mohutná hranice politá olejem a zapálena. Vatra hořela celou noc a ti, kteří zůstali a sledovali, tvrdili, že se vysoko ve větvích cosi hýbalo, ale bylo možné to zahlédnout jen koutkem oka. Byli odbyti, že šlo jen o hru stínů.
Nakonec guvernér přesvědčený o nadpřirozené povaze stromu rozhodl, že jeho zlověstná historie a vzled poslouží jako vhodné místo pro popravy nejhorších zločinců na Malifaux. Mezi odsouzenci, kteří měli tu pochybnou čest napnout krk jako první, byl obviněný vrah, žhář a pravděpodobný arkanista Michael Rutledge. Rutledgeho tělo zmizelo stejný den, kdy bylo oběšeno, ukradeno oživovačem, který přivedl zločince zpět ze smrti, aby šířil další zkázu v chudinských čtvrtích. Šerifové smrti nakonec zastavili nečistou dvojici a pověsili oživovače na stejnou oprátku, z které nedávno přivedl Rutledge do života po životě. Po této strašlivé události byl kolem stromu umístěn železný plot a stráž.
Zvěsti praví, že popravení jsou ponecháváni na stromě, aby poskytli společnost Bezejmennému, ale většina věří, že je to prostě hrůzné připomenutí moci Cechu na Malifaux. Zápach rozkladu maskuje kadidlo a prach barví šaty a kůži odsouzenců na bílo, což jim dává vzhled duchů vznášejících se ve větvích. Nad nimi všemi se kolébá Bezejmenný a tiše sleduje události odehrávající se ve městě.
Ti na Malifaux, kteří se dobrovolně ptají na cestu k Zoraidě, Babizně, a do jejího území hluboko v Bažině, dostanou obvykle záhadnou odpověď: "Následuj ropuchy".
Babiznino území nemá přesné hranice, které by označovaly, jakou část Bažiny považuje za vlastní. Ve skutečnosti mnozí věří, že za svůj pozemek považje Bažinu celou. Mnozí prohlašují, že srdce Bažiny leží tam, kde sídlí, ale žádný příčetný jedinec by se nepokoušel zjistit, zda je to pravda. Na čem se lze shodnout, že nalézt jí ve vlhkém bludišti stojících vod, písčin a trnitých křovin není snadné. Vybírá si nejnepřístupnější místa v Bažině, tam si postaví chatrč a čeká na návštěvníky hledající laskavost. Každého návštěvníka dále otravuje a rozčiluje neustálé kvákání žab. Z nějakého záhadného důvodu se množství ropuch neustále zvyšuje, čím blíže se zvědavec blíží k Zoraidině chatrči. To se však nedá říci o jejich kvákotu. Čím blíže se návštěvník dostane, tím tišší ropuchy jsou, dokud není ticho přerušováno jen šploucháním chladné, temné vody o trup pramice, na níž návštěvníci připlouvají. Tísnivé ticho toho místa způsobilo některým částečné zešílení strachy, ale právě na tomto pokraji příčetnosti je možné Babiznu a její chatrč nalézt.
Co se týče chatrče, málokdo ji viděl a přežil, aby o tom mohl vyprávět. Zdálky vypadá spíše jako vratká bouda, z jehož mechem obrostlého okna se line slabé světlo a sem tam se ze zahnutého cínového komína vynoří obláček kouře. Ale při bližším zkoumání se zdá, že chatrč návštěvníka sleduje. Slabě, téměř nepostřehnutelně se naklání, což vyvolává znepokojující mrazení v zádech, a jakmile se návštěvník usadí uvnitř, celá bouda se pohne, jakoby jí v předchozí pozici nebylo pohodlno. Babiznu tento pohyb prý nepřekvapuje, často bezděky chytí kolébající se lampu nebo nádobí padající na zem.
Ještě strašidelnější jsou občasné zahlédnutí něčeho ohromného spěchajícího vodami Bažiny slepici připomínajícím krokem. To je doprovázeno kvílením rezavého stroje, které se nese hustým vzduchem jako pilování. Někteří tvrdí, že nahoře na vrávorajícím stínu spatřili světlo lucerny osvětlující Babizninu šklebící se tvář, jakoby se radovala z pekelné jízdy do srdce Bažiny. Nikdo úspěšně nesledoval Babiznu a její mechanickou chatrč do jejího cíle z obavy, že na ně čeká v nejtemnější části temného a osamělého místa.
Pod Malifaux je druhé město, temná říše, kde se shromažďují ti odvrhnutí společností a bují populace nestvůrných oblud. Silné deště na Malifaux vyžadují rozsáhlý odpadní systém, který tvoří složitou síť širokých kanálů pod městem. V letech, kdy bylo město prázdné, se v tomto kanalizačním systému rozvinul jedinečný ekosystém, který tvoří roztodivná směs tvorů přizpůsobených temnotě tohoto místa.
Navzdory nebezpečím představovaným těmito tajuplnými tvory je kanalizační systém často používán jedinci toužícími cestovat po městě, aniž by přitáhli pozornost Cechu. Konkrétně arkanisté využívají kanály pro pašování dušekamů a oživovači používají stoky, aby obešli cechovní stanoviště a dostali se do karanténí zóny, kde má mnoho zavedených nekromantů opevněné tvrze.
Oživovači rozšířili nebezpečí kanalizačního systému o nemrtvé, většinou vedlejší efekty svých pokusů. Považují stoky za vhodné místo na odložení svých neúspěchů. Tito žalostní tvorové pak často utečou ze stok a potulují se zalidněnými oblastmi Malifaux, kde vraždí, dokud nejsou dopadeni cechovními šerify.
Krom podivnýmch obludam z dávných dob Malifaux a nemrtvých vytvořených moderními oživovači žije ve stokách neuvěřitelný zvěřinec. Mnohé z těchto oblud tvoří jedinečné druhy, často poslední svého druhu. Popis některých se stal městskými legendami, příběhy o strašlivých tvorech čekajících na příležitost udeřit ve městě nahoře.
Průzkumníci Cechu začali mít podezření na nákazu způsobenou reakcí mezi magickými energiemi Malifaux a hnijící špínou stok. Objevují se teorie, že tato nákaza dokáže zkrotit prokletí nemrtvých a hledají se mechanismy, jak tento mor mezi rostoucí populaci nemrtvých vnést.
Založeno 112 sloužilo městečko Příslib jako poslední civilizovaná výspa průzkumníkům a uprchlíkům mířícím na severovýchod. Vzdálen dva týdny tvrdé jízdy z Ridleyho stanice se Příslib pyšní rostoucí ekonomikou a mnoha vlastními kováři, krejčími, obchodníky, dodavateli textilu a tak dále. Díky pravidelným dodávkám zboží z města se v regálech obchodů často objevuje zboží ze Země.
Prosperita Příslibu pochází nejen ze stálého proudu šeků od procházejících, kteří zanechávají své úspory ve městě, zatímco míří dále, ale také z množství prosperujících podniků v horách severně od města. Hledači nerostů nechávají většinu svého vykopaného bohatství v kapsách městských obchodníků.
Navzdory rostoucí ekonomice, nebo možná proto, není Příslib prost nebezpečí. Nájezdy vyvrženců, nezrozených a dokonce i ctižádostivých oživovačů a jejich potácivých tlup stejně jako potíže typické pro hraniční městečko donutily městské vedení ozbrojit a vydržovat domobranu. Šerif a zástupci v Příslibu železnou pěstí udržují pořádek a brání městečko před vnějšími hrozbami, což by si měl kdokoliv, kdo by chtěl Příslib poškodit, vzít k srdci.
Malifaux je pro moderní svět nezbytný díky jedinečným minerálům, které se tam dají těžit. Mocná energie dušekamů může být použita roztodivnými způsoby, z nichž nejdůležitější je použití při zesílení magického procesu. Tato energie představuje schopnost provést vlastní vůli. Je to moc svrhnout hory a stáhnout měsíc z oblohy. Je to síla rozdrtit nepřátele a zhmotnit představy.
Žádná známá moc nedokáže odolat činům, které mohou vykonat dušekamy, a to je důvod zoufalého boje o ovládnutí Malifaux. Navzdory těžkopádné snaze Cechu získaly k vzácným minerálům přístup i jiné organizace, což jim umožňuje vzdorovat.
Jako vzácné drahokamy jsou dušekamy porovnávány podle kvality. Pro čarodějné užití jsou vhodné jen ty nejvyšší třídy. Nižší třídy dušekamů jsou používány v alchymistických sloučeninách, lékařských tinkturách, exotických vínech a dokonce ve značkových parfémech.
Typický dušekam je mléčně bílý, ale přirozeně se tvoří široké spektrum barev. Nečistoty v kameni mohou vytvořit různé stíny stejně jako různé magické vlastnosti. Jeden z nejproslulejších dušekamů je znám pod jménem Gorgonina slza. Tento velký kámen je jasně zelený a údajně má vlastnosti nepodobné typickým dušekamům. Gorgonina slza je obzvláště proslulá prokletím, které prý šíří.
Dušekamy jsou pojmenovány podle účinku, který na ně má smrt. Když je jejich energie vyčerpána, může být dobita v přítonnosti umírajícího jedince. To byl alarmující objev, který měl množství teologických i existenčních důsledků. Druhotný obchod s dušekamy se soustředí na vyčerpané kameny. Jedinci známí jako ženci kupují matné dušekamy a přeprodávají je dobité.
Změť hnijících sklepů pod Ringem je místo, kde Jacob Samuels provozuje svůj méně veřejný podnik. Zde Samuels nabízí hrůznou zábavu nejotupělejším a nejbohatším patromům Ringu. Většina těchto 'soubojů' jsou světské duely na smrt mezi muži a ženami, kteří nemají co ztratit. Jindy bojují chycené nestvůry doručené za drahé peníze Samuelsovi proti někomu z jeho sbírky gladiátorů. Nejbohatší návštěvníci Ringu jsou důkladně prověřováni, než je jim poslána pozvánka na noční představení v dírách. Samuels si musí být jist, že jsou buď důvěryhodní nebo vydíratelní, a tudíž udrží jeho podnikání v tajnosti.
Většina jeho bojovníků je k účasti na těchto morbidních kláních nalákána příslibem bohatství a možností začít nový život, pokud přežijí a vyhrají pět soubojů. To však dosud nikdo nedokázal. Pouze gladiátor známý jeko Bishop si to uvědomil a prchl z děr dříve, než jeho pátý souboj začal, aby se stal lovcem odměn. Jelikož Samuels poskytuje zábavu některým velmi vlivným členům Cechu, díry zůstávají neobtěžovány cechovními hlídkami, ani když k nim proniknou zmínky o jejich existenci.
Málokdo z těch, co se dostali do křížku se zvláštním vyšetřovacím týmem Cechu a přežili, by rozporoval to, že revolver mírotvůrce vyráběný na Zemi Haakenovou zbrojírnou je jednou z nejsmrtonosnějších známých zbraní. Nejen, že střílí náboje ráže 0,44, ale na hlavni má přidělanou ocelovou čepel. Strážnící cechu musí s mírotvůrcem absolvovat pečlivou střeleckou přípravu stejně jako cvičení v boji na blízko, než jsou nasazeni v poli. Experti, jako Santiago Ortega, jsou schopní útočit čepelí a zároveň střílet z pistole takovou oslepující rychlostí a neomylnou přesností, že čepel i kulka zasáhnou cíl téměř ve stejném okamžiku. Neoprávnění jedinci, u nichž Cech objeví mírotvůrce, putují rovnou na šibenici nebo jsou popraveni právě tou zbraní, kterou Cechu ukradli.
Bytost známá dnes jako Prosinec byla v dávné minulosti krutým tyranem. On a ostatní černokněžníci získali velkou moc studováním magie a přidružených učení jako je nekromancie. Jak moc těchto černokněžníků rostla, tak rostla také jejich víra ve vlastní božství. Aby předvedli svou moc, podrobili své zvrácené vůli obyvatele tohoto světa, zejména ty, kteří je neposlouchali. Prosinec byl jeden z nejhorších těchto tyranů, který si liboval ve smrti, zkáze a zotročování lidí. V troskách Malifaux jsou roztroušeny dávno zapomenuté relikty jeho vlády.
V horském hřebeni severozápadně od Malifaux jsou rozesety zbytky svatyní zasvěcených uctívání Prosince. Muži a ženy upchnuvší z pod vlády Cechu vytvořili kolem těchto zničených svatyní kmeny. Nikdo si není jist, co se s těmito lidmi stalo, ale změnili se, ale stali se divokými, jakoby se vyvinuli v něco jiného. Mluví neznámým jazykem a provádějí strašlivé rituály včetně kanibalismu. Pokud někdo náhodou narazí na některý z těchto kmenů nebo jednoho z Prosincových přisluhovačů, měl by rychle prchat.
"Pokud to není centrum, je to slum". Toto pořekadlo stručně vyjadřuje pocity sdílené obyvately městských chudinských čtvrtí. Obyvatelé města neschopní platit vysoké nájmy nebo bez vlivných přátel, kteří zatahají za nitky (což je většina) žijí mimo centrum Malifaux ve čtvrtích označovaných souhrně jako slumy. I zámožní odcházejí do slumů, když dojdou šeky a oni již nejsou vítáni v komfortních bytech centra.
Slumy se šíří od centra jako špinavá deka, táhnou se na jih přes řeku, průmyslovou zónou na východě a všuce vybíhají do karanténí zóny. Protože cechovní hlídky procházejí slumy daleko méně než centrem a kvůli tomu, že velká většina slumů nebyla zcela prozkoumána, by jen blázen chodil po ulicích neozbrojen.
Kde centrum poskytuje obyvatelům komfort podobný Zemi, slumy nabízejí útočiště z rozpadajících se kamenných a cihlových domů, nakupených přístřechů a ještě méně stabilních staveb postavených ze zbytků nalezených ve městě. Kde jsou v centru exkluzivní restaurace a divadla k pobavení cechovních úředníků a bohatých návštěvníků, slumy baví obyvatele bary, opiovými doupaty, nevěstinci a hernami, kde jsou hry stejně křivé jako blesk v Pustinách.
Jen málo atrakcí nutí lidi z centra putovat do slumů. U řeky stojí Věčná kaple a její zavřené dveře pozorují jako tichá stráž proudící řeku. Krvavá fontána prolévá karmínové slzy jen kousek od centra a umělci i učenci ji pravidelně navštěvují, aby si nabrali a prozkoumali tekutinu, aniž by byli schopni vysvětlit její původ či smysl. Navzdory polozřícenému stavu slumů je tam několik dokonalých příkladů jedinečné architektonického stylu Malifaux. Mnoho staveb v centru bylo Cechem přestavěno či zpevněno, zatímco budovy ve slumech zůstávají ve stavu, v jakém byly nalezeny po otevření trhliny.
Slumy také slouží jako útočiště pro jedince s pochybnou či zločineckou minulostí, uprchlíci zde mohou najít mnoho koutů a skulin, kde je možné přečkat pronásledování. Běžně se ví, že cechovní špehové poslouchají v barech slumů a stejné bláznovství, jako chodit neozbrojen, je mluvit na veřejnosti a nedávat si pozor, kdo poslouchá. Strážníci strávili mnoho chladných rán vytahováním takových pošetilců z řeky.
Úder zasazený takzvaným reliktním kladivem je umožněn alchymistickým katalyzátorem. Hlavice kladiva je vytvořena z katalyzátoru a při úderu do skály katalyzátor napadne kristalickou strukturu kamene, což jej činí velmi užitečným v hornictví.
Katalyzátor má velmi krvavý účinek na organické materiály. Rána reliktního kladiva dokáže způsobit strašlivá zranění, která změní zdravé údy na kaši, maso stejně jako kosti.
Technika starého Malifaux používaná k výrobě tohoto katalyzátorového materiálu nebyla v moderní době ještě objevena. Hlavice těchto kladiv musí být objeveny v troskách města, proto jsou známé jako reliktní kladiva. Jsou to ceněné nástroje horníků i žoldnéřů, které se pravidelně objevují na černém trhu.
Ti, kdož postavili město, byli lidé soustředící se na vědu a učenost. Některé z největších staveb jsou velké knihovny shromažďující vědomosti. V toskách města je roztroušeno mnoho takových knihoven a každá je neocenitelným pokladem.
Jedna taková knihovna je známá jako Duerova knihovna, je pojmenovaná po průzkumníkovi, který ji objevil. Díky své blízkosti k cechovní enklávě byla zabrána a byla do ní přidělena skupina badatelů. Objevy odhalené v této knihovně jsou Rosettskou deskou tohoto věku umožňující snadný překlad mezi pozemskými jazyky a tím používaným vyhynulým obyvatelstvem tohoto města.
Lid starého Malifaux měl zřejmě rád obrovskou velikost. Duerova knihovna je neuvěřitelně obrovská, je postavena jako řada spojených síní. Tyto síně jsou rozloženy po velkém areálu vysokých věží a průchodů sahajících hluboko pod zem. Tyto podzemní síně jsou stále objevovány, jak jsou opravovány zbořené průchody a odhalovány skryté chodby.
Za městem Malifaux je různorodá divočina v podobě bažin, lesů a sněhem pokrytých hor. Všechna tato místa odhalují přítomnost vyhynulých lidí, jak jsou po světě odhalovány trosky jejich sídel.
Mnohé z těchto trosek tvoří tajemné stroje jako tyčící se věže Kythery. Jiné trosky vypadají postavené pro astronomické účely a další jsou odlehlé laboratoře a studovny skrývající pohřbené znalosti. Když jsou objeveny, bývají tyto trosky zpravidla vyloupeny a jakékoliv cenné artefakty a knihy jsou prodány místním učencům. Některé z těchto trosek jsou plné pastí, mechanických i magických, a takové skrýše dokáží odrazit nespočetné pokusy o proniknutí dovnitř.