Po průchodu trhlinou vystoupíte na Malifauxém nádraží hluboko v cechovní oblasti. Lidé vás mohou vroucně přivítat nebo si vás nevšímat, ale nikdo na vás nebude sesílat kouzla ani nepoštve nemrtvé, aby vám uloupili duši. Alespoň ne za denního světla. Jste pod ochranou Cechu.
Ochranná paže cechu se dělí na několik rozdílných jednotek postavených tak, aby si poradily s rozličnými hrozbami vně městských hranic. Krom dobře cvičených hlídek udržujících město v bezpečí tu jsou muži a ženy specializující se na určitou činnost, kteří se stali dobře známými a uznávanými členy svých skupin. Přestože každá z těchto skupin ve svých oborech vyniká, postoj veřejnosti k nim se velmi liší.
Šerifové smrti jsou cvičeni v umění zabíjet nemrtvé, které ke své odporné práci používají oživovači. Dobře chápou, co tyto obludnosti udržuje v chodu, proto často podnikají nájezdy, aby vyčistili karanténí oblast nezmapovaných oblastí kolem města. Pod řídící rukou Spravedlnosti a Soudce zatlačují skrytou moc na okraj. Navzdory tomu, že zakrývají své tváře před veřejností, kterou slíbili chránit, patří mezi nejvelebenější členy Cechu.
Méně oblíbení než šerifové smrti jsou lovci čarodějnic. Po znovuotevření Malifaux přišli mnozí se sklony k magii a náhle se stali životaschopnou silou. Tito lidé jsou Cechem považováni za hrozbu a lovci čarodějnic po nich pátrají a potlačují je buď zabitím nebo přesvědčením, aby pracovali pro ně. Jakékoliv podivné předvedení moci a je možné, že vás lovci čarodějnic v noci poctí návštěvou, takže celé ulice spí i po nejdrobnějších tajemných událostech s jedním okem otevřeným.
Poslední část Cechu se vypořádává s nejnebezpečnějšími nepřáteli, to jsou lovci nezrozených. Hrozba nezrozených se stala tak úděsnou, že povolení dostane téměř každý, kdo se přihlásí, přestože o mnohých po opuštění města již nikdo nikdy neuslyší. Pokud mají štěstí, náhodný poutník nebo cechovní hlídka najde jejich kosti. Ty nejšťastnější cechovní chirurg dokonce dokáže identifikovat. Avšak v tomto zoufalém boji našla své místo rodina Ortegů, dostala se do legend a těší se postavení místních hrdinů.
Cílem a přáním Cechu je chránit každého, kdo přijde do Malifaux. Alespoň guvernér by si přál, aby tomu každý věřil.
Za lidumilnou fasádou je hlavním cílem Cechu ovládat trh s dušekamy. Muži a ženy, kteří byli obviněni z vážných zločinů, jsou často posíláni na Malifaux odsloužit si svůj trest prací v dolech nebo rozšiřovat území ovládané Cechem stavbou železnice. Jiní přicházejí s oficiálními smlouvami, ale zjišťují, že dvouroční doba na vykoupení se ze smlouvy je stěží proveditelná, čímž nabízejí Cechu další levný zdroj pracovní síly.
Cech byl původně založen, aby vnesl řád do chaosu následujícím po zhroucení první trhliny, ale po jejím znovuotevření dokázal pojistit svou pozici. Po mnoho let zcela ovládal trh s dušekamy, ale objevily se zvěsti o dalších menších trhlinách a pašeráckých aktivitách arkanistů, což ohrožuje jeho monopolní postavení a nutí jej k silnější odpovědi. Cech je odhodlán ubránit svou dominanci, proto zasahuje proti nejdrobnějším zločinům ve městě a trestem i za nepatrnou neposlušnost může být doživotní závazek Cechu.
Vábení nekromancie začíná často nenápadně. Jedinec může v Malifaux narazit na starou knihu, kterou je zdánlivě jen on schopen číst. Jak do ní proniká více a více, slova jakoby se zhmotňovala do podivné síly a pronikala do hmotného světa. Pokud se nějaký takový člověk dostane k dušekamům, může se z obyčejného obchodníka stát oživovač během několika týdnů, opustí domov, aby mohl začít v neprobádaných oblastech provádět své obřady a plenit knihovny, v nichž by nalezl další knihy s dalšími podrobnostmi o svém umění.
Jindy moc sevře osobu v náhlém šílenství a dříve obyčejný soused uprchne, jen aby se později objevil na plakátech a výzvách jako nebezpečný zločinec. Nikdo krom takto posedlých nedokáže změnu vysvětlit a pro ostatní je nemožné se k nim dostat dost blízko, aniž by byli napadeni nemrtvými strážci. Tito lidé se neučí z knih, jejich vědění pochází z experimentů, které rozšiřují jejich poznání.
Omezeni těly, které si dokáží opatřit, většina oživovačů oživuje těla těch, kdož zemřou v boji proti nim. Přestože truchlící vdovy mohou zprvu rády vidět své milované navrátit se z boje, rychle seznají, že v těchto tělech již není duše a jsou to pouze loutky tančící podle přání svých nových pánů. Jejich manželé se vrátili, aby přivedli další oběti sdílet svůj strašlivý, neklidný osud.
Někteří kouzelníci si vybírají jinou cestu. Než by se spokojili s nalezenými těly, vybírají si nejlepší části každého znich a spojují je dohromady, aby vytvořili děsivé netvory, kteří jen vzdáleně připomínají původní podobu. Tito šílení vědci bývají nejobávanější a jsou často cílem šerifů smrti, jelikož potřeba laboratoře usnadňuje jejich vystopování.
Oživovači často pracují samostatně, jen s několika věrnými pomocníky, ale každý má určitý zřetelný rys podobný otisku prstu, který jejich lovci poznají. Jen nejzkušenější, nejšťastnější nebo nejmocnější dokáží šerifům smrti unikat dlouho. Cech vlastně zná několik oživovačů jen pod jejich přezdívkami a nedokáže je identifikovat osobně, pouze podle jejich činů.
Oživovači jsou si také podivuhodně podobní. Bez ohledu na to, jaké knihy získali nebo jaké znaky vyrývají do těl, mnozí mají ochranného ducha, který vede jejich skutky a propůjčuje jim moc oživovat mrtvé. Z knih získaných po nájezdech se Cech dozvěděl, že tento duch je mezi šílenci znám jako Hrobový duch, ovšem jeho skutečný vztah k jejich moci zůstává cechovními vyšetřovateli dosud neobjasněn.
Obyvatelé Malifaux se bojí nezrozených jako oblud z nočních můr a hororových příběhů, ale máloco je tak děsivé jako myšlenka, že se člen rodiny v noci vrátí pro krev živých. Ještě horší je představa, že jejich vlastní těla budou znesvěcena, rozřezána na sestavení několika zombií a ztěží rozpoznatelná. Tento strach propůjčuje oživovačům tolik moci.
Oživovači soupeří s nezrozenými o nejvyšší místa na cechovním seznamu hledaných, ale zvěsti o jejich vzhledu a chování jsou často nespolehlivé. Karanténí oblast je známým doupětem mnoha nekromantů, takže jejich vyhledávání je pro Cech nesmírně nákladné. Tyto dvě skutečnosti mají za následek, že oživovači jsou často dopadeni nikoli ve svém doupěti, ale při pokusu o provedení nějakého zločinu.
A těmi se snaží zasít ještě větší hrůzu do srdcí prostých lidí.
Mezi Zemí a Malifaux je rozdíl, který každý ucítí ve vzduchu. Je to brnění potenciální energie, mravenčení moci na kůži. Mnoho lidí po překročení trhliny zjistí, že dokáží různým způsobem ovládnout moc, někteří účinněji než jiní. Nejmocnější z nich, nebo ti dost pošetilí, aby kouzlili na veřejnosti, přitáhnou pozornost cechovních lovců čarodějnic a mohou si zasloužit noční návštěvu. Co se stane s lidmi, kteří jsou uprostřed noci zatčeni, je tajemstvím, nad kterým se mnozí zamýšlejí, ale málokdo by si přál jej odhalit.
I když nadějný arkanista dokáže Cech přemoci, přičemž se někdy stane místním hrdinou, jeho život je stále v ohrožení. Nemůže zůstat doma, neboť lovci čarodějnic by se vrátili ve větším počtu, aby úkol dokončili. Místo toho musí prchnout a hledat úkryt buť v nebezpečné oblasti mimo hranice města nebo u dalších podobných s většími prostředky.
Jediný úkryt pro začínající magiky je v Hornických a montérských odborech. Na povrchu jsou odbory organizací vytvořenou na ochranu dělnických práv, platů a výhod. Je to poslední obrana mezi Cechem a prostým člověkem. Ale za touto maskou je to velmi mocná skupina zločinců. K odborům bylo vystopováno několik pašeráckých operací s dušekamy, ale s každým zásahem čelí Cech větší veřejné kritice. Bitva mezi Cechem a odbory se tak odehrává spíše na půdě veřejného mínění než přímo na bojišti.
Mimo nabídky téměř k neomezenému přístupu k dušekamům nabízejí vůdci HaMO také trénink mladých arkanistů. S pomocí velkých mozků jako je president odborů Ramos dokáže jedinec zvládající dosud jen nejzákladnější úkony brzo ovládnout své umění a manipulovat se světem způsoby, které nikdy nepovažoval za možné.
Každý arkanista má jedinečné schopnosti. Někteří shledali, že je jistý aspekt magie, který k nim promlouvá, jiní dokáží zvládnout širší síly. Díky tomu je pro Cech obtížné naplánovat proti nim útok, jelikož každý boj je zcela jiný.
Dosah odborů je působivý, zahrnuje nejnuznější horníky stejně jako prvotřídní tanečnice. Skrze moc svých mistrů může být mnoho tvorů i výtvorů použito k momentálním potřebám, stejně jako lidé. Ať je potřeba splnit jakýkoliv úkol, v HaMO je vždy někdo, kdo je pro něj vhodný.
Ačkoliv většina projevů moci je povahou živelná, arkanisté také široce používají mechanické stroje, z nichž mnohé využívají prověřený parní pohon spíše než různé metafyzické schopnosti. Aby byly jejich výtvory skutečně užitečné, používají arkanisté návrhy původních obyvatel Malifaux umožňující přidání dušekamů. V závislosti na kvalitě použitých kamenů a montáže a také velikosti stroje může dušekam vydržet věčně, alespoň teoreticky. Ačkoli nemohou samy myslet, tyto stroje dokáží plnit složité rozkazy a dají se použít na úkoly příliš nebezpečné nebo únavné pro živé lidi.
Město Malifaux je nebezpečným místem, ale vypadá útulně jako světnička v porovnání s hrůzami potulujícími se po Pustině. Každý děs v každém kdy vyřčeném hororovém příběhu má svůj protějšík v nezrozeném tvorovi žijícím někde vně relativního bezpečí městských hradeb. Schopnosti děchto děsů jsou tak strašlivé jako v jakékoliv noční můře, jelikož mnozí z nich se rodí z temných myšlenek, které jsou matkami těchto snů.
Když se trhlina poprvé uzavřela, nikdo na Zemi nevěděl, co se přihodilo, ale mnozí učenci se shodli, že s tím mají co do činění nezrození. Když se znovuotevřela, cech vytvořil blokádu a očekával útok. Jelikož nepřišel, zahájil ostentativní kroky k vytvoření bezpečného útočiště v Malifaux, než umožnil průchod komukoliv vyjma svých zvláštních jednotek. Po několika měsících zmírnil kontroly a předpokládal, že je vše zabezpečeno.
Mýlil se.
Narozdíl od lidí nejsou nezrození omezeni běžným tvarem. Mnozí za nich začínají život jako malí tvorové, sotva větší než dítě, a rostou, aby se stali obrovskými netvory s děsivými možnostmi způsobovat škodu. Jiní mohou vypadat jako děti, ale netouží po ničem víc než způsobovat bolest a utrpení komukoli, na koho narazí.
Některé příběhy vyprávějí o tvorech, kteří mohou nabrat jakýkoli vzhled, čímž nejen zapadnou v davu, ale uprostřed strašlivých zločinů se vydávají za svou oběť. Jen proto, že hlídky nevidí v davu žádného nezrozeného, neznamená to, že tam není. Díky této neviděné hrozbě bylo ztraceno mnoho životů a Cech si je jistý, že v jeho řadách se stále skrývají nezrození. Na vyšších úrovních dochází k promyšleným pohovorům, kdy je zaměstnanec povinen přesvědčit členy lovců nezrozených, že je člověkm, ačkoliv přesnost těchto zkoušek jsou diskutabilní, jelikož nikdy neodhalily měnivce.
Nezrození čerpají svou sílu z prvotní magie proudící skrz Malifaux a nikoli z povrchové magie jako arkanisté. Je to magie zrozená z krve a obětí umožňující těm, kdo jí dokáží čerpat, moc větší než jakou zvládne ovládnout jakýkoliv člověk. Skrze tuto moc dokáží některé zkušené nestvůry měnit osud ke svému vlastnímu prospěchu, neboť tato magie prostupuje vše v Malifoux. Kde jsou dostatečně silné emoce, tam se může tato magie dokonce zhmotnit a ještě zesílit.
Mnoho kultů se snaží tuto magii ovládnout, ale krvavé obřady prováděné nevědoucími lidmi slouží jen k zesílení moci, nikoli k jejímu ovládnutí. Proto si několik vychytralejších nezrozených pěstuje lidské uctívače a přesvědčuje lidstvo, aby se zkazilo ve službě temným silám.
Cech je ve svém boji proti nezrozeným stále zoufalejší a najímá téměř každého, kdo se chce přidat k lovcům nezrozených, přestože většina těchto mužů a žen nemá žádnou představu, jak této hrozbě čelit. Z prvního lovu se vrací jen hrstka osob a ještě vzácnější jsou ti, kteří se vrací nezměněni. Přežít setkání může vypadat jako zásah štěstí, ale není možné zapomenout, co bylo viděno. Hlubiny děsu ve službách nezrozených dokáží proměnit i nejzocelenější muže v děti a nejsilnější mysli v rosol.
Žádní dva nezrození nepoužívají stejné prostředky. Zatímco někteří drtí lidstvo krveprolitím, jiní zhluboka sají lidské emoce. Jiní zase pokřivují prchavá vlákna osudu nebo vytahují na světlo šílenství skrývající se v srdci každého člověka. Připravit se na boj se všemi nezrozenými je celoživotní úkol, což nezřídka bývá poměrně krátká doba.
Jedna věc však zůstává nezměněná. Malifaux je jejich a oni nemají rádi hosty.
Na první pohled vypadá politika Malifaux prostě, Cech ovládá obchod z dušekamy a chrání město proti útokům, arkanisté vedou Hornické a montérské odbory a podílejí se na lukrativním pašování dušekamů. Oživovači a nezrození mají vlastní plány, ale jejich hrozba je zřejmá, chtějí buď těla nebo krev. Ale myslet si, že tyto skupiny zahrnují všechny hráče v Malifaux by bylo naivní. Jsou muži a ženy, kteří se z těch či oněch důvodů vyhýbají podřízení těmto skupinám (nebo se tyto skupiny vyhýbají jim) a dávají přednost volnosti.
Mnoho odpadlíků má kořeny v Cechu. Trestanci, zoufalci a vyhnaní kouzelníci se v Malifaux nacházejí na okraji společnosti. Člověk se může rozhodnout žít si podle svého a využít nezákonosti mimo městské zdi. Tito lidé často vytváří vlastní bezpečné přístavy. Beze strachu z odsouzení svými druhy mohou provádět plány srovnatelné s nezrozenými nebo oživovači.
Vždy se najdou ti, kdo dokáží uniknout trestu v dolech nebo zhoupnutí na oprátce a stanou se uprchlíky. Pro takové je bezpečné místo tam, kde je pro Cech příliš nebezpečno, aby se pustil do pronásledování. Jakmile se dostanou dost daleko za město, stopaři je často nechají jít, vždycky je možnost, že budou zabiti místními děsy a pronásledování je plýtvání zdroji.
Vyvrhelové mohou stále zůstat v hranicích města a živit se jako žoldnéři. Jelikož jsou oživovači a nezrození stále silnou hrozbou i v ulicích města, je pro každého, kdo dokáže zamířit, získat práci jako nájemný žoldák, ať už na jedné straně nebo na jiné.
Přestože osamocených žoldnéřů je mnoho, málokteří se dají srovnávat výcvikem nebo výstrojí. Přestože nemá stálé vazby, Von Schill například vytvořil jeden z nejelitnějších týmů dostupných žoldnéřů a klientům často pronajímá celé čety. Přijetí do jeho řad závisí jen na schopnostech a předchozí vazby osob neznamenají nic, pokud uchazeči přijmou svou novou pozici.
Existují také další žoldnéřské skupiny, jako je Viktoria a její tlupa ztracených existencí. Její restrikce zájemců je daleko přísnější, ale nikdo nezpochybňuje její výsledky, zejména pokud je potřeba boj na blízko.
Je ještě třetí druh osob. Takové, které nikdy nebyly k nikomu vázáni a už se narodili jako odpadlíci. To jsou lidé, kteří se nikdy nenaučili hrát s ostatními čistě nebo žít podle pravidel. Jsou to divoké děti žiící v harmonii s nebezpečími země. Jiní byli ovlivněni někým silnějším a stali se loutkami svých nových pánů, které ztratily možnost vrátit se zpět do civilizované společnosti.
Bez ohledu na důvod, všichni odpadlíci mají něco společného, jejich osud je v jejich rukou. Přestože to pro ně je klad a mohou si tak svobodně dělat, co chtějí, nemají podporu oficiálních spolků. Avšak naučili se, jak přežít nejhorší nástrahy, které Malifaux nabízí, a proti tomu jsou drobné lidské hrůzy ničím.
Zpoloviny tak velcí jako lidé nevypadají gremlini jako velká hrozba. Sami o sobě nejsou tak nebezpeční. Žijí v Bažině a jsou to obyvatelé Malifaux, kteří nejvíc přivítali příliv lidí. Nehledí na ně jako vetřelce, považují je za zdroj vědění a často je kopírují. Dokud se tyto mimikry omezovaly na klobouky a kalhoty, bylo to zábavné, ale časem to začalo mít vážnější dopady. Gremlini začali nosit šaty neustále nabízejíce rady a ukázání směru poutníkům výměnou za kalhoty či košile. Tak gremlini poznali vrozenou mazanost podle toho, kdo se dokázal řádně obléci, a následně vytvořili organizované skupiny umožňující jim soustředit svou sílu.
Dokud byli divocí a nezkrocení, gremlini a prasata Bažiny sdíleli vztah lovec-lovec. Někdy snědli prasata gremlina a někdy přinesl gremlin domů slaninu. Tato rovnováha udržovala obě rasy v rovnováze a zároveň nevyjedly celou bažinu. Gremlini i prasata jsou známí nenasytnou chutí k jídlu, dojedí, jen když něco ohrožuje jejich další chod nebo už nic nezbylo. Když někteří gremliní vůdci viděli, že lidé chovají zvířata v zajetí, začali domestikovat divoká prasata, což jim dalo výhodu v neustále prasogremliní válce. Některá z prasat se podařilo domestikovat tak, že se na nich dalo jezdit do boje jako na koni. Tento druh spojenců představoval nebezpečí pro gremliny stejně jako pro nepřátele, jelikož prasata se často rozběsnila, místo aby poslouchala příkazy jezdce.
Krom okopírování farmářských způsobů lidí začali gremlini napodobovat používání zbraní. Při nájezdech na na cechovní skladiště kradli zbraně a munici a naučili se základům střelby, přestože při zásahu cíle nejsou právě nejschopnější. Ať je to chabým mířením, slabou kvalitou nebo silným zpětným rázem, není výjimkou, že jeden gremlin během boje náhodně trefí jiného.
Mužských gremlinů je téměř desetkrát víc než gremlinek, ale pro přežití rasy to není na překážku. Když gremlinka porodí, vrh může čítat kolem dvaceti gremlinků. Vzhledem k jejich inteligenci a nepříliš starostlivé povaze se předpokládá, že z nich jen kolem půl tuctu přežije dětství. Z těch méně než polovina doroste do věku, kdy se může sama množit. Nebezpečí bažin jsou mnohá a rozličná a i rozumný poutník se tam jen těžko orientuje.
Dvě nejmocnější skupiny jsou vedeni Ňákym Zubem a Ofélií LaCroix, přestože ze zcela jiných důvodů. Zubova tlupa gremlinů je mocná, protože sídlí blízko okraje Bažiny a může kořistit na operacích Cechu a na karavanách, což jí dává jasnou výhodu v zásobování. Ofélie to má těžší. Obvykle nemá gremlinka šanci usilovat o moc, protože má příliš práce se sháněním tuctů svých maličkých, aby se alespoň nejsilnější dožili dospělosti, ale ona tomuto osudu unikla. Když byla připravena utkat se s ostatními gremliními vůdci v oblasti, usídlila se rodina Ortegů na svém Latigo ranči a považovala gremliny pouze za havěť k vyhubení. Donucením členů své rodiny plnit role, které viděla u Ortegů, vytvořila Ofélie velmi zkušenou armádu, která je jí neskonale věrná. Díky svému výcviku nemusí tlupa pořádat nájezdy příilš často, protože tyto jsou vesměs úspěšné.
Ač může být zábavné vidět gremliny bojovat, zejména mezi sebou, Cech přestal tyto tvory podceňovat. I když zabijí několik svých, nerozpakují se gremlini ze zadních řad zaútočit přes své druhy, aby dokončili misi, pokud je ještě naživu jejich vůdce, aby na ně štěkal rozkazy.
Říká se, že zpoza hor přišel nový druh gremlinů. Co tito gremlini chtějí a zda se chtějí usídlit v Bažině je otázkou, na níž se mnozí gremlini ptají, ale nikdo nezná odpověď.
Navzdory propagandě cechu není jen jedna trhlina. Po světě jsou tucty menších trhlin a jedna z nich leží v srdci Tří království. Deset hromů si přivlastnilo výhodu těchto zadních vrátek a používá je nejen na pašování zboží tam i ven, ale také k umístění svých agentů na klíčová místa ve městě. Po mnoho let byl přístup do Tří království kontrolován a přes hranice se dostalo jen málo informací. Během této doby Deset hromů budovalo své operační základny, zajišťovalo vlastní kanály obchodu s dušekamy a shromažďovalo informace o Malifaux a Zemi mimo své zdi.
Deset hromů má prsty v mnoha různých obchodech na obou stranách trhliny. Podstrčili své úředníky do Cechu, odkud předávají tajemství přes kontaktům a ti dále Ojabunovi. Misaki, oblíbená dcera, je lidem kolem železnice viděna jako hrdinka, jelikož se se svou skupinou ukázala neocenitelná pro Hornické a montérské odbory. Tucty členů přežívá mezi odpadlíky vytvářejíce kontakty táhnoucí se až za město. Každý kus skládačky je na místě, ale Ojabun čeká, dokud čas nedozraje k dalšímu kroku.
Ve městě, hluboko v srdci slumů, je Malé království. V Malém království se střetává mnoho členů Deseti hromů, ale je to také místo, kde mohou najít známé zvyky emigranti ze Tří království. Je tu mnoho heren a opiových doupat, ale je to také domov mnoha obyvatel. Zde mohou matky vychovávat své děti tradičním způsobem svého lidu, což poskytuje přesvědčivé krytí činnosti Deseti hromů. Obyvatelé Malého království žijí způsobem, který je cizí zápaďanům a zejména očím Cechu. To poskytuje členům Deseti hromů svobodu pohybovat se, aniž by přitáhli přehnanou pozornost. Jen pokud si udrží tuto úroveň utajení, budou schopni pokračovat ve svých operacích bez neblahých následků.
Pravidlem je, že kdykoliv jsou členové Deseti hromů povoláni vykonat své povinnosti, nosí masku, takže se během dne pohybují beze strachu z odhalení. To jim umožňuje udržet inkognito a posílat veřejnosti zprávu, že nejednají pro osobní zisk, ale pro vyšší cíl. Kdokoliv spatří beztvářného hroma ví, že nemůže nic získat jednáním. Kde může být obyčejný voják či žoldnéř ovlivněn postranní dohodou nebo lepší nabídkou, tito lidé jsou vázáni ctí, která nemůže být koupena.
Původně bylo Deset hromů menší rodinou pracující po generace, aby se stali nejmocnější rodinou Tří království. Když se otevřela trhlina, měli kontakty a vojenskou moc, aby zabili ty, kteří ji původně objevili, a udrželi si k ní výhradní přístup. Tento přístup si udržují dodnes a ze svého postavení ovládají události ve Třech království a na Zemi.
Ojabunova moc je srovnatelná jen s Cechem nebo Hornickými a montérskými odbory, ale jeho vliv je sotva patrný. Ví, že časem bude celý Malifaux ležet u jeho nohou, ale první útok musí být zároveň posledním. Jakmile odhalí svou moc, jeho nepřátelé proti němu začnou intrikovat, možná se proti němu dokonce spojí, aby si udrželi společnou vládu nad obchodem s dušekamy. Čekal s útokem od otevření trhliny a je příliš moudrý, než aby jej uspěchal. Útok přijde, až bude vše na svém místě a nepřátelé nebudou schopni vyhnout se zkáze. Do té doby bude shromažďovat více informací a umisťovat špehy na klíčových pozicích. Jeho čas brzo přijde.