Historie Nurnské družiny VIII

---

XIV. Doprovod

---

[Chladen 1069, Dwany Růžička]

Novorok je v Liscannoru již tradičně příležitostí pro mohutnou oslavu, a nejinak tomu bylo též letos. Starosta Moskyt v Nurnu nakoupil množství rachejtlí a výbušnin, byla pozvána hobití kutálka, aby ryčnou hudbou rozproudila krev oslavujících, a hostinský Jeremiáš Čipera byl pověřen přípravou důstojné hostiny. Sešla se samozřejmě celá vesnice i několik přespolních a všechny zakrátko pohltil ryk zábavy.
Jeremiáš posunul stoly, aby vytvořil improvizovaný parket, kde bylo možno tančit. První začala do rytmu poskakovat malá Luna, ke které se nesměle přidal Chában, později si dodali odvahy i dospělí. Lovec Lambard vyvedl svou ženu Wulpin, aby všem ukázal, že on se tancovat nestydí a navíc to moc dobře umí. Jeho dokonalý krok mu sice trochu kazila partnerka, která již stačila s přáteli urazit několik sklenek silné kořalky, ale svalnatý lovec manželku dokázal udržet celou dobu na nohou.
Zoltar Zemikosa jako starý kocour mlsně kroužil kolem přítomných dam, vybraně konverzoval a sem tam pozval některou k tanci. V kole jeho ruce rozhodně nezahálely, což bylo někdy oceněno lehkým políčkem, ale častěji vyzývavým chichotáním.
Také mladý výrostek Burbun vyzval k tanci Lombien Tehalskou, která se mu líbala pro svůj divoký a černý zjev, žel nešikovný polokroll zdupal partnerce nohy tak, že další tanec odmítla. Nebohému Burbunovi tak nezbylo mu nic jiného, než se zpít do němoty po boku hrobníka Haarduna Rugornského.
Chvíli se zdálo, že se do tance pustil také obecní opilec Arkuss Dettor se svou parťačkou Wiki, ale to se jen dvojice notně podroušených hobitů vzájemně se podpírajíc snažila dopotácet k výčepu, aby lahví kořalky zapila příchod nového roku.
“Ehm, smím prosit?”, přistoupil obecní školník Yasper, rudý jako rak, k Narie Moskytové, která se mu nesmírně líbila. Nebylo divu, mladá dívka o svůj vzhled dbala a oděná v krásných šatech přitáhla nejeden vilný pohled. Zejména pohledy Zoltara Zemikosy dávaly tušit, že tento protřelý dobrodruh měl s dívkou své úmysly. Starosta Gerllod mu však jasně naznačil, co udělá s jistou částí jeho těla, pokud si s jeho sestrou cokoli začne, pročež zůstalo pouze u pohledů.
Naria se sklopenýma očima svolila k tanci s Yasperem. Urostlý mladík se jí také docela líbil. V létě ho zpoza plotu nenápadně sledovala, když svlečen do půli těla opravoval střechu školy. Pěkně se potil a svaly mu jen hrály. Přitom byl veselý a roztomile nesmělý.
Ten večer tančil Yasper s Nariou ještě několikrát, něžně se k sobě tisknouce, až to vyvolalo podezřívavé pohledy Attrien a Gerlloda.
A zatímco se část vsi bavila tancem, někteří starší dobrodruzi seděli v rohu a rozprávěli nad pivními korbely.
“Hele, Šáchore, já pořád nechápu, jak to vlastně tehdá bylo?”, obrátil se pomocný učitel a vysloužilý zloděj Griffin Linfalas na malého kudůka v legračním plášti. Bylo to už téměř třicet let, co byli spolu na výpravě, která začala potíráním zločinosti v Nurnu a skončila masakrem v Armidenu. Selek Šáchor tehdy záhadně zmizel a byl pokládán za zrádce. O to větší bylo překvapení, když se jednoho zimního dne znovu objevil v Liscannoru.
“No to bylo tak”, začal kudůk už poněkolikáté za posední dny své vyprávění. “Tehdy jsem měl hlídat výběrčího daní. Dotěď jsem myslel, že to výběrčí opravdu byl, až támhle starosta mi před pár dny říkal, že byl falešnej. No každopádně jsem najednou dostal ránu do hlavy a probudil jsem se svázanej v nějakym sklepě. Občas mi přinesli vodu a skývu tvrdýho chleba, ale jinak nic. Už jsem myslel, že tam zaživa shniju, když se objevil elf bez uší a přeříz mi provazy. Pak jsem utek”.
“A proč ses nevrátil k družině?”.
“Já ani nevim. Najednou mi přišlo, že jsou všude zrádci, že po mně jdou. Prostě jsem se sebral, utek z Nurnu a běžel co možná nejdál. Už ani nevim, kde jsem se zastavil”.
“A cos vlastně celou tu dobu dělal?”.
“No to víte, protloukal jsem se, jak se dalo”, zachmuřil se Šáchor pod tíhou nepříjemných vzpomínek. “Živil jsem se všelijak, hubil jsem krysy v kanálech, čistil komíny, poslední dobou jsem jezdil s kočovnou společností a předváděl za peníze těch pár kouzel, co umim. Dokonce jsem tam žil s jednou provazochodkyní”.
“A co se s ní stalo?”.
“To víte, odešla s jinym kudůkem”, pronesl Selek smutně. “Svalovcem. Měl číslo, ve kterym zvedal těžký věci. A mojí Hermínu fascinovalo, že dokáže uzvednout kovadlinu. Ale stejně už mě to věčný kočování unavovalo. Stále na cestě, v zimě o hladu. A když jsem po těch letech zase přijel do Nurnu, tak jsem si říkal, že bych se mohl stavit tady, jestli tu ještě není někdo, koho bych znal. A třeba bych se mohl vydat i na nějakou výpravu”.
“Říkals, že tě unavuje bejt stále na cestě, v zimě a o hladu? No to nevim, jestli si polepšíš”, pronesl sakrasticky zkušený a životem ošlehaný Klabzej Myšilov.
“Hele, a kde ses tady vzal ty, krollskej?”, obrátil se veterán Drsoul na mohutného krolla dřepícího na lavici.
Chvíli bylo ticho, než krollovu mozečku došlo, že otázka byla mířena na něj. “He?”, zaduněl mohutný hlas a nechápavá tvář pohlédla na barbara.
“Povidám, kde ses tu vzal?”, zopakoval otázku Drsoul.
Krollovu mozku chvíli trvalo, než si otázku přebral, ale nakonec odpověď přišla: “Ran přijít sem. Ran odejít od svoje kmen, do svět na zkušená”. Po krollově tváři se rozlil široký úsměv, jak byl pyšný na to, že dokázal sestavit tak pěknou větu.
“A odkud pocházíš?”, pokračoval Drsoul v otázkách.
Ran se zachmuřil přemýšlením. “Chceš ránu?”, vyhrkl nakonec.
“Klid”, přitočil se k hostům Jeremiáš. “Tohle říká vždycky, když nepochopí otázku. To se musí vědět, jak na něj”. Pak se obrátil ke krollovi: “Kde mít váš kmen doupě?”.
Ran se rozzářil, že konečně na něj mluví někdo, komu je pořádně rozumět. “Ranovo kmen mít doupě v horách”.
“A kde ty hory ležet?”, zkusil Drsoul otázku po krollsku.
“Ran nevědět”, smutně pokrčil rameny kroll. “Ran odejít do svět. Pak hledat cesta zpátky. Ale nenajít. Nevědět, kde hledat. Nemoct se vrátit”.
“Tupej je na to dost”, ozval se malý Gon.
“Chceš ránu?”, vyštěkl na něj Ran, který sice příliš nepochopil obsah věty, ale stejně měl podezření, že hobit řekl něco nepěkného o něm.
“Klid, klid, krollskej”, uklidňoval Rana Jeremiáš, “dej si ještě pivo. Je pěkně vychlazený”.
“Dát si. Však ho dotáhnout”, pookřál kroll a láskyplně si přihnul.
Ran opravdu sudy s pivem dotáhl. Za hromadu zlaťáků, které dostal jako odměnu za svou pomoc při boji v Hortusově domě, zakoupil novou zbroj a masivní, hřeby pobitý kyj. Kroll neznalý hodnoty peněz vše značně přeplatil a zlaťáky mu rychle došly, proto mu Jeremiáš nabídl, že mu může sekat dříví a pomáhat s těžkými dodávkami proviantu oplátkou za jídlo a trochu toho piva. Kroll byl silný a pokud se mu je dávaly jednoduché a jasné příkazy, pečlivě je splnil. Se starostovým požehnáním se pak ubytoval v nedokončených zdech domu rozestaveného nebožtíkem Gwarditem. Otužilý kroll si místo stropu napnul plachtu a získal tak příbytek připomínající rodnou jeskyni.
“A co ty, Klabzeji?”, obrátil se Drsoul na liscannorského druida. “Koukal jsem, že ti na zahradě roste dost zvláštní strom”.
“To je černej dub”, nafoukl se pýchou Myšilov, hrdý na svůj pěstitelský úspěch. “Je to děsně vzácnej strom. Žalud jsem si přivez z Álfheimu a v potu tváře ho vypiplal, až z něj vyrost tenhle krásnej velikán”.
“A nevyrost nějak rychle?”.
“Jo, stačil mu na to rok. Taky je magickej. Bylo krásné dívat se, jak se zvětšuje a rašej z něj větve”, zasnil se Klabzej.
“A proč je celej černej?”, chtěl vědět malý Gon.
“To je právě ta vzácnost, ty černý listy. Jakoby byly plné přírodní magie. Je to nepopsatelný. Hrozně rád pod tim stromem sedim a vnímám tu jeho vůni, to ševelení listů, to kouzlo, co z něj sálá. Jakoby ke mě promlouval samotnej Smrken”, rozplýval se druid. “Každopádně je to úžasnej strom”.

Houbaři
Klabzej Myšilov

Houbaři pojedli barevné houby
ve tvářích zsinali, ztuhly jim klouby
hrdla se sevřela prazvláštní křečí
o stromy opřeni blijí a klečí
Potupně zkrouceni šavlují po lese
nářek a sténání k mým uším nese se
vidím je zbrocené studeným potem
těžko to shrnouti výstižným mottem.

Nezváni vkročili v posvátná území
vrátit se toužili s plnými nůšemi
hub, které uloupí lesnímu pánu
jež mínili prodati v houbařském krámu
Však byli tak lakomí, tihleti bídníci
že nežli se nasytit se sádlem krajíci
z kořisti vybrali škaredé kousky
v domnění, že jde o neškodné klouzky.

Takže tam ve mlází cpali si bachory
vulgárně říhali bez kouska pokory
a byli tak pitomí, slepí jak krti
u hub že přehlédli kalichy smrti
Však vůle Smrkena po právu měří
což kvituji s povděkem, maskován v keři
že houbaři, kteří už sčítali zlatky
zemřeli potupně zalknuti zvratky.

Když poslední z cizáků ve mlází dodýchal
znovu se stromoví vhroužilo do ticha
v závoji poklidu zaslech jsem maně
vábení jelena, odpověď laně
A já, posel Smrkenův, vpíjel tu noblesu
pak vepsal jsem do svého druidského notesu
kratičkou poučku, poznatek malý:
‘Nechoďte do lesa, když nejste znalí’.

“Co vy dva si to tam špitáte?”, obrátil se Gerllod ke dvěma trpaslíkům, Heftovi a Bolbuchovi, kteří seděli stranou ostatních a o čemsi se dohadovali.
“Tož ták”, mávl rukou mladší Heft.
“Doufám, že neplánujete kopat zas nějakou díru”, zamračil se starosta. Narážel na to, že Heft s Bolbuchem už skoro rok kopali na kopci za Liscannorem ve snaze najít vzácné kovy.
“Ale kdéž, za co mňa máš?”, nasadil Heft nevinný výraz.
“To nechtěj vědět”, zamumlal si Gerllod pod vousy.
“A jak jde vlastně to kopání?”, zeptal se Gon. “Našli jste tam něco?”.
“No tak abysom pravdu povedál”, poškrábal se Heft na nose, “našli sme tóho dost”.
“Co vám mám řikat”, přidal se Bolbuch, “půda je tu sakosová, podloží je plný lapidu a konkrementa, v horních vrstvách jsou sakuly a lithy a taky malý tesseruly, v nižších solum a glar. Je to úžasné dobrodružství, takhle pronikat do hlubin a objevovat podzemní bohatství”.
“A je to k něčemu?”, valil Gon oči.
“No tak jistě”, pohladil si Bolbuch vousy, “našlo by se spoustu využití, zejména ve stavebnictví nebo cestařství”.
“Takže jste našli kameny a štěrk”, zhodnotil trpaslíkův proslov Gerllod.
“Hen je treba ještě rubat, však zem dá co má”, prohlásil Heft a zhluboka si přihnul z korbele.
“Už tu zase chlastáš s tou bandou pobudů?”, objevila se u stolu dobrodruhů rozčilená obtloustlá trpaslice s rukama bojovně založenýma v bok. Nebyl to nikdo jiný než Fiala, Heftova zlá žena, která se nedávno na naléhání starosty Gerlloda i s dcerou Kníklou přistěhovala za Heftem do Liscannoru. “A mě si vůbec nevšímáš. Koukej vstávat, jdem si zatancovat, ať tady nestojim jako bříza v poli”. Heft se pomalu začal zvedat, ale měl už něco vypito, a tak při tom vrazil do stolu a porazil několik korbelů. “To svět neviděl, jaký nemehlo jsem si to vzala. Kam jsem dala oči? A že jsem měla nabídek, tucet na každym prstě. Ale to ti povídám, dneska už ani kapku”.
Víc liscannořané chechtající se pod vousy neslyšeli, neboť Heft s Fialou se pustili do tance a slova přehlušil svěží ryk guslí a dud.
“Myšilove”, obrátil se starosta Gerllod k vedle sedícímu druidovi. “Jsem v koncích. Heftovu žádost jsi četl, takže víš, co tam stálo. Ale já, když jsem mu všechny ty jeho zhovadilý požadavky odmítal, tak jsem cejtil, že mu alespoň v něčem musím nastavit vlídnější tvář. A tak jsem mu povolil ten nešťastnej sondážní výkop na kopci. Ale pak po mě Heft chtěl pomoc v rodinejch záležitostech, a na oplátku mi slíbil, že nebude v okolí Liscannoru kopat. Já blbec jsem strávil tejden v Naglinu doprošovánim se starýho Omorky a přesvědčovánim Fialy, že se Heft změnil a touží po rodině. Nakonec tchán povolil a Fiala přijela s Kníklou do Liscannoru”.
“Jo, na příjezd ‘naglinský fůrie’ si pamatuju”, pokýval Klabzej hlavou.
“A to beztvářné hovado mě ještě radostně plácalo po zádech a mluvilo o dobrých chlapech a čestných ujednáních”, pokračoval Gerllod. “Jenže za pár dní přijel vůz s trámama na výdřevu a vzápětí trpaslíci začali kopat. Oháněli se přitom povolením, který jsem předtím vydal, a v tu chvíli mi došlo, že mě zase podrazil. A jelikož v případě Hefta máme co do činění s notorickým podrazákem, tak jakýkoliv vyjednávání je dost obtížný. Třeba je to předčasný, ale bojim se, že slovo zase nedodrží, a co pak?”.
“Hele, stojim za tebou”, poklepal starostu po ramenou Klabzej. “V Liscannoru žádný doly nebudou, to je jasný. I kdybych to měl zasypat vlastníma rukama”.
“Hele, starosto”, zavolal na Gerlloda Getd, řídící obecné školy. “Venku je už tma jak v ranci. Mohlo by se začít s těma petardama, dokud se Arkuss ještě jakž takž drží na nohou”. Narážel na liscannorského opilce Dettora, kdysi alchymisty, který se v posledních letech zabýval sice výhradně pálením kořalky, ale co se týče manipulace s výbušninami, neměl konkurenci.
“Máš pravdu, jdem na to”, zvedl se starosta.

Ohňostroj se vydařil a pokračování pitky taktéž. Jak by také ne.
V dalších dnech se Yasper ještě několikrát sešel s Nariou. Mile se k němu tiskla, aby zahnala zimu. Yasper se osmělil a dokonce jí v Nurnu koupil krásný zlatý prsten. Po pár dnech však Naria musela odjet do Rozkolce, kde studovala v tamní vyhlášené klášterní škole pro mladé dívky. Její matka Attrien doufala, že jí odloučení vyžene pohledného školníka z hlavy. Přeci jen byla přesvědčena, že její dcera by se mohla vdát o dost lépe.
Vesnicí se ozývalo cinkání kladiva o kovadlinu, jak obecní kovář Luncius Nórienský opravoval krumpáče trpaslických horníků ztupené v zamrzlé půdě. V této kulise se starosta Moskyt za doprovodu druida Klabzeje a řídícího Getda vloupal do opuštěného domu Dyniho Longodona, který opustil vesnici po tragických událostech v rodině před deseti lety. Neobývaný dům potřeboval nutně opravu, jinak by mohl hrozit zřícením, proto se starosta rozhodl pro prodej s tím, že pokud by se Dyni někdy objevil, byly by mu náhradou proplaceny peníze. O dům projevil zájem hobit Gon, který se hned pustil do nejnutnějších oprav.

Tak šel čas, až se jednou koncem chladnu v hostinci U hrocha objevil neznámý hobit v doprovodu dvou kumpánů. Vše byli očividně dobrodruzi, a tak se seběhla celá vesnice, aby zjistila, co cizinec chce. Hobit se představil jako Corta Vous a shromážděným liscannořanům se jal vysvětlovat, že jeho družina byla na jakési výpravě na jihu, kde vyplenila podivnou svatyni. Od té doby ji začala pronásledovat podivná kletba, které většina družiníků již podlehla a zůstali jen tři. V obavách o svůj život se tedy rozhodli najmout jiné dobrodruhy jako doprovod na cestu do Antrinu.
“Takže pokud se dostanem živí do Antrinu, tak vám dám dvacet tisíc zlatejch”, ukončil Corta Vous své vyprávění.
“Nó, na to, že jste prokletý, to zas neni tak moc”, zamračil se Bolbuch. “To víte, cesty jsou nebezpečný, dneska nevíte, co se může stát. A ještě prokletí. Slušnej člověk aby raději nevytáh paty za humna”.
“Dobře, dám třicet”, vzdechl hobit.
“No to už zní líp”, pokýval hlavou trpaslík.
“Já myslim, že jedem, co vy na to?”, obrátil se Gerllod na ostatní shromážděné dobrodruhy. Několik jich uznale kývalo hlavami, jako že do toho jdou.
“Takže kdo jede, zítra ráno nastoupit tady. Pánové mohou přespat v hostinci”.

Po soumraku byla vesnice tichá a klidná, jen tu a tam se svítilo z nějakého okna. Tu potemnělou návsí proběhla temná postavička, vlezla zadním vchodem do hostince U hrocha a zaťukala na dveře jednoho z pokojů.
“Co jééé?”, objevila se ve dveřích rozespalá tvář školníka Yaspera.
“Pst, hen poslóchaj”, dal si prst na ústa příchozí, kterým nebyl nikdo jiný než trpaslík Heft Taras. “Dám tě pět stovákó zlatéch, když budeš volit Bolbuchoj vódcom na tej novej patálijó”.
Yasper se zamyslel. Nebyly to špatné peníze. Víc než dostával ročně na svém místě školníka. Chtěl sice volit Gerlloda, aby si u něj udělal očko kvůli Narie, ale volba bude tajná, takže to nikdo nepozná. A Bolbuch byl hned druhý kandidát, proto moc dlouho neváhal.
“Dej”, nastavil pravici, v níž vzápětí ucítil váhu plného měšce. Zavřel dveře a hospoda se opět ponořila do ticha.

Dalšího večera už seděli nurnští dobrodruzi v hospodě Na křižovatce, kde se rozhodli přenocovat. Jejich zaměstnavatelé byli sice celí nervózní, ale Nurnští si mnoho starostí nedělali a pivo teklo proudem. U stolu se sešli tito hrdinové: vůdce výpravy Gerllod Moskyt, důstojník gwendarronské armády a starosta obce Liscannor. Vedle něj seděli dva trpaslíci, stařičký Bolbuch řečený Dědek a výrazně mladší Heft Taras, dříve povozník a horník. Posledním zástupcem cechu válečnického byl mladičký kroll Ran, svalnatý tupec, který příliš netušil, proč a kam družina vlastně míří, ale rád se přidal.
Nechyběl ani světem protřelý druid Klabzej Myšilov, zkušený bijec i léčitel. Kouzelnické řemeslo pak zastupoval zkušený mág Menhorian Blathel a postarší kudůk Selek Šáchor. Přítomen byl také známý chlípník Zoltar Zemikosa, který se ve vzácné době, kdy právě neběhá za ženami ani za ovcemi, věnuje alchymii. Posledními členy výpravy byli osvědčení střelci, hobit Gon a školník Yasper.

V této sestavě tedy družiníci zasedli ke stolu v zájezdní krčmě, a hned se pustili do připíjení na úspěch výpravy. Ze všech nejvíc v tom vynikl trpaslík Heft, který je známý tím, že si objednává několik korbelů naráz, aby hostinský nemusel tak často chodit. Za chvíli už se trpaslík lísal ke Gerllodovi.
“Ty si dobré chlop, fojtojc, já ťa mám fakt rád”, brblal trpaslík opilecky.
“Hele, nech na hlavě”, zabručel Moskyt. “U mě si podrazák a hotovo”.
“Alé, fojtojc, ty ma nemáš rád”, štkal Heft. “Ale já ťa mám rád. Já sice volil Bolbuchoj, já plaťól ostatňóm, aby volili Bolbuchoj, ale stejně ťa mám rád”.
“Počkej, tys manipuloval volby?”, překvapeně na něj pohlédl Gerllod.
“Vóbec, na moj čest”, dušoval se trpaslík.
“Jenže ty žádnou čest nemáš”, prohlásil neoblomně liscannorský starosta. “Tak jak to bylo?”.
“Tak já ťě to povedám, jako rounó chlapisko rounómu chlapisku”, blekotal ožrala. “Dál som peňáze, dál. Dál jsem pět stovákó Yasperoic, dál jsem zlaté prstén Ranoic, a nabídál dvacét stovákó Gonoic”.
“Já to ale nevzal”, hned se ozval Gon.
Yasper sice v první chvíli hodlal vyjet na Hefta, jakto že jemu dal jen pět stovek a Gonovi nabídl celé dvě tisícovky, ale pak si uvědomil, že by to nebylo moc taktické. “Já taky ne, to je učiněná lež”, vykřikl.
“Co som dál, to som dál”, prohlásil Heft. “Tady viďó, že sem rouné chlapisko a vsjo po praudě hutorim”.
“Jo, to vidíme”, pokýval hlavou Gerllod. “Takže nejen, že jsi křivej, jako Gwarditova věž, ale ještě si úplatkář, co zmanipuloval volby. Hlavně že pořád kecáš o cti”.
“A vy byste se taky měli stydět”, obrátil se Myšilov na obviněné.
“Já nic nevzal”, ohradil se Gon.
“Já taky ne”, lhal Yasper, který se rozhodl pro osvědčenou taktiku zapírat, zapírat, a když se to provalí, tak zase zapírat.
“Co ty, Rane? Nechal ses uplatit kvůli zmanipulování voleb?”, obrátil se Klabzzej na krolla.
“Chceš ránu?”, vyhrkl kroll po chvíli přemýšlení.
“Počkej, tak jinak”, obrátil oči v sloup druid. “Dostat ty něco od Hefta?”.
“Ja, dárek”, přitakal Ran s veselým úsměvem. “Blejskátko od malá vousatá mužík”.
“A volils za to Bolbucha vůdcem?”, otázal se Gerllod.
“He?”, podíval se na něj kroll nechápavě. Otázky ohledně voleb mu nebyly dosud příliš jasné. Myslel si, že vůdce určí rvačka, jako tomu bylo u nich v tlupě. Když došlo na hlasování a trpělivý Klabzej mu několikrát vysvětlil, že se nebudou prát, ale budou psát jméno kandidáta, načmáral kroll na hlasovací lístek postavu v brnění. Bolbucha by nevolil. Nebyl to sice špatný pard a i svaly měl pěkně vypracované, ale byl moc malý, a malý náčelník je nepřátelům jen k smíchu, to ví každé krolle.
“Z toho nic nedostaneme”, poklepal vůdci na rameno Menhorian. “Možná by k tomu mohl něco říct Bolbuch”.
Ale starý trpaslík do sebe začal lít kořalku hned po tom, co si všiml, že Heft se opil jak zákon káže a hodlá všechno zase vyžvanit. Rozhodl se opít se též, aby nemusel nic vysvětlovat, a doufal, že do rána se celá trapná záležitost přežene.

Jsem světu pro smích?
Klabzej Myšilov

Jsem světu pro smích?
Mně svět je k smíchu!
Jsa oproštěn všech světských hříchů
snad jediný si nesu hřích:
to že jsem nad svým druidstvím zpych.

Ráno se skutečně už nikdo na nic neptal. Všechno ostatně bylo jasné, navíc několik dobrodruhů bolela hlava. Nejvíce Hefta, který si nic nepamatoval a vehementně popíral, že by říkal cokoliv o zmanipulování voleb. Yasper skřípal zuby a představoval si, jak uřezává Heftovu vousatou hlavu tupým nožem. Doufal, že naštvaný Gerllod časem vychladne a nepostaví se proti jeho záměru dvořit se Narie.

Družina jela několik dní, podle stejného scénáře. Přes den jednotvárné putování krajem, večer bujará pitka v hospodě. Až v divokých pohraničních oblastech začalo být nebezpečno.
“Tahle rokle se mi nelíbí, je jako stvořená pro přepadení”, prohlásil Yasper jednoho ponurého odpoledne. Obloha byla zatažena a každou chvíli hrozil déšť.
“Nesejčkuj, kolem neni živá duše”, okřikl ho Gerllod.
Jeho slova přerušil šíp, který se mu zabodl do sedla. Kolem zasvištělo několik dalších.
“Auauau”, zaštkal Selek Šáchor , kterému se šíp zabodl do stehna.
Z křovin kolem cesty vyskákalo několik mužů a s meči se vrhli na družinu, další se objevili na svazích rokle a zasypali dobrodruhy šípy.
Nurnská družina však při přepadení funguje jako jediné sehrané těleso, které ledabylý útok loupežníků nemohl vyvést z míry. Na jedné straně se bil Bolbuch s Heftem, na druhé Gerllod podporován Klabzejem a Ranem. Za nimi Zoltar, Gon a Yasper postupně sestřelovali nebezpečné střelce, v čemž jim pomáhali i Corta Vous a jeho druzi. I Šáchor se snažil být něco platný a jakýmsi bleskem okouřil jednoho lapku. A když se do boje pár blesky zapojil i Menhorian Blathel, bylo o osudu banditů rozhodnuto.
Na cestě před družinou se však objevil jakýsi muž s vyholenou hlavou v kněžském rouchu. Zamumlal tajemné zaklínadlo, a rázem se mu nad hlavou zhmotnily dvě obludy připomínající obří olihně. Ty pak levitujíce zamířily k družině.
Střelci ihned zahájili palbu, ale šípy v rosolovitých tělech příliš škody nenadělaly. Jelikož Gerllod dosud honil několik lupičů v křovinách kolem cesty, postavili se nestvůrám do cesty dva trpaslíci. Ti také první pocítili na své kůži dotyk žahavých chapadel. Několik se jich podařilo odseknout, ale trpaslíci byli příliš malí, aby zasáhli levitující trup. Tu však přikvačil mohutný Ran, který dosáhl snadno, a vší silou praštil netvora kyjem. Ozvalo se hlasité čvachtnutí, když tvor doslova praskl, a vzápětí byli všichni dobrodruzi v okolí pokryti lepivým slizem, který se rozlétl na všechny strany.
Druhá oliheň přilétla nad střelce a ohrožovala je svými žahavými chapadly. Obětavý Selek povzbuzen úspěchem s lapkou jí také ožehl svými blesky. Dostal se však příliš blízko a vzápětí ho zasáhlo chapadlo zanechávajíc za sebou pálící šlic přes hruď. Kudůk se svezl s koně a zhroutil se do prachu. Myšilov na netvora zaútočil svými temnými emocemi, což je nesmírně složitá procedůra, která se předává mezi druidy z generace na generaci, a pro jistotu ještě připojil pádnou ránu holí. Menhorian vida, že Selekovy blesky vypálily do těla netvora nepěknou díru, se také odhodlal seslat podobné kouzlo, a vzápětí se sežehlý netvor svezl k zemi, kde se neforemná hrouda slizu začala roztékat.
Klabzej zběžně ošetřil otřeseného Šáchora a nejvážnější zranění ostatních, a pak se vydal do míst, kde zmizel nepřátelský kouzelník v křovinách. Několik sáhů sledoval jasně viditelné stopy v jehličí, ale pak se zarazil.
“Pro pět ran do Ardasanský báby, ten chlap zmizel”, zaklel druid. Chvíli se rozhlížel, načež začal prolézat okolní křoviny a hledat, zda stopa nepokračuje o kus dál. Nebyl však úspěšný, a tak se vrátil k ostatním.
“Zmizel. Byl to nejspíš čaroděj, takže moh odlítnout nebo kdo ví co”, nahlásil po návratu Gerllodovi.
“To je blbý. Nemáme aspoň nějakýho zajatce?”, obrátil se k ostatním prohledávajícím mrtvoly lapků.
“Tady všichni mrtví”, hlásil Yasper z vrcholu srázu, na který se vydrápal.
“Tady taky”, ozvalo se z křoví na druhé straně, kde šacoval mrtvoly Zemikosa.
“Co ty, Rane, nemáš jazyka?”, obrátil se vůdce na krolla.
Ran se zamyslel, pak vyndal nůž a sklonil se k mrtvol lupiče ležící mu u nohou. Prudkým trhnutím mu otevřel čelist a rychlým pohybem čepele vyřízl jazyk, který s úsměvem podal vůdci.
“Díky”, pochválil krolla Gerllod. “I když to není úplně přesně to, cojsem měl na mysli”.
“Tak přeju hodně štěstí, až mu budeš vysvětlovat rozdíl mezi jazykem a jazykem”, poplácal Moskyta po zádech Myšilov.

Nurnští přirozeně obrali lupiče o všechny cennosti, které u nich nalezli, a mrtvoly naházeli do křoví. Pak pokračovali v cestě, až za soumraku dorazili do zájezdního hostince V lukách.
Všichni dobrodruzi se hned začali věnovat pěnícím korbelům, neboť po boji jak známo je žízeň největší. Výjimkou byl Corta Vous a jeho kumpáni, kteří třesoucí se strachy odešli hned na pokoje, a Zoltar Zemikosa, který si všiml krásné děvečky obsluhující zde hosty.
Plivl si do dlaní a ulízl si nečesané vlasy, načež k ní zamířil, jakoby náhodou jí zkříživ cestu. “Ech!”, předstíral překvapení, když na ní pohlédl, “ne, to není možné”.
“Co se stalo, pane?”, ptalo se udivené děvče nevědouc, zda hosta nějak neurazilo.
“Nemohu věřit svým očím. To opravdu není možné. Pravda, slyšel jsem o takových případech, ale ani na okamžik bych nevěřil, že se něco takového může stát zrovna mně. A právě tady, v tomhle zapadlém koutu světa. Tomu se říká náhoda”, mlel Zoltar naučenou písničku, kterou kdysi pochytil od jednoho herce.
“Co, pane? Co je vám?”, nechápala dívka tok cizincových slov.
“Na první pohled jsem se zamiloval”, vyhrkl Zemikosa. “No kdo by taky ne. Takové krásné oči, červené tváře, plné rty, plná… ehm, prostě od hlavy až k patě dokonalost sama. Jakoby se sama bohyně krásy rozhodla sestoupit na tento svět a poctít nás ubohé smrtelníky svou nádherou. Je vskutku božské popatřit na takovou krásu, jaká se skví zde právě přede mnou”.
Děvče na Zoltara chvíli vyplašeně hledělo, ale pak sklopilo oči a celé zrůžovělo, když jí došel obsah lichotek pohledného mládence. “Ale pane”, špitlo nesměle.
“Och, promiň, krásko, máš jistě na každém prstu deset nápadníků”, pokračoval Zemikosa a potěšilo ho, že dívka jemně zakroutila hlavou popírajíc takové tvrzení. “Ale toto je jistě znamení shůry, samotná bohyně lásky mi tě poslala do cesty, vyslyševši mé vroucí modlitby. A vůli bohů se nemůžeme vzpírat, to by nás ubohé smrtelníky mohli ztrestat”.
“Bětko, neokouněj a roznášej, hosti nemají co pít”, přerušil Zoltarovo tokání hrubý hlas hostinského.
Dívka už už chtěla pokračovat ve své práci, ale vilný alchymista jí chytil za ruku a obrátil se k hostinskému. “Ach, dobrý muži, snad bys dnešní večer mohl dát této úchvatné bytosti volno, ať mi může povyprávět o zdejším krásném kraji a laskavých lidech”. Přitom sáhl do kapsáře a vysypal na výčepní pult hrst zlaťáků jako náhradu.
Hostinský peníze nacvičeným pohybem shrábl a uctivě se štědrému cizinci uklonil. “Ale samozřejmě. Bětko, dnes večer můžeš jít”.
“Bětka”, obrátil se Zoltar znovu k dívce. “Ach, jak nádherně to jméno zní v mých uších. Jako trylkování slavíků, jemná zvonkohra či ševelení větru v korunách stromů. Navždy bude v mém srdci spojeno s jediným slovem, a to slovo zní láska”.
Celý večer Zoltar nezdolně hučel do mladé děvečky, lásku jí vyznal nespočetněkrát, i manželství jí slíbil, jen aby mohl strávit příjemnou noc v jejím objetí. Ráno se rozloučil, neboť prý potřeboval vyřídit jisté neodkladné záležitosti, ale slíbil, že se pro ní brzo vrátí a pojme jí za ženu. Na důkaz toho jí zanechal několik zlatek. Mrzký peníz pro dobrodruha, ale hotové bohatství pro chudé venkovské děvče. V dobré náladě pak vyjel po boku pochechtávajících se družiníků na další pouť.

Uplynulo dalších pár dnů cesty, když družina projížděla hustým lesem.
“Náčelníku, tohle zase vypadá jako vhodné místo na přepadení”, rozhlížel se kolem Yasper snaže se zahlédnout něco v hustém podrostu.
“Ty si nedáš pokoj?”, podíval se na něj Gerllod, nicméně pobídl ostatní k opatrnosti.
A skutečně, v nejbližší zatáčce se na družinu snesl déšť šípů a z křovin se s řevem vyřítila tlupa otrhanců. Lupičů bylo tentokrát víc a srdnatě se vrhli na dobrodruhy. Opět se jim postavila masa válečníků, od jejichž čepelí stříkala krev na všechny strany.
Několik lapků se však dokázalo vyhnout vířícím čepelím válečníků a pronikli mezi střelce. Jednoho zle popálil Selek, ale dostal za to takovou ránu přes hlavu, že se opět rozplácl v bezvědomí na zemi. Útočníka však strazil přesnou ranou násadou kuše do týla Zoltar. Dalšího lotra střelil Yasper zblízka do obličeje a divoce kolem sebe vysílali šipky i Gon a Corta Vous s kumpány. Menhorian uvědomiv si nebezpečí také několik nepřátel popálil blesky.
Myšilov se bil po boku Rana, když tu zahlédl mezi stromy povědomou postavičku čarujícího kněze. Obdařil nepřítele takovou dávkou koncentrované nenávisti, že ten padl na kolena, pak se těžce zvedl a odbelhal se mezi stromy.
Do boje se vrhl i vůdce loupežníků, statný barbar s obouručákem, který divokou ranou přerazil Heftovi ramenní pancíř a zle mu pochroumal rameno, ale když naň udeřili společně Gerllod a Bolbuch, nevěděl na kterou stranu se obrátit, a několik ran z něj vyhnalo život.
Po smrti vůdce zbytek loupežníků nevydržel čelit ostříleným bijcům, kteří v jejich řadách způsobili naprostý masakr, a dali se na útěk.
“Ty, Šáchore, měl by sis dávat větší pozor, nebo to s tebou špatně dopadne”, radil kouzelníkovi Klabzej, když mu obvazoval bolavou hlavu.
“No jo, no jo, já se snažim”, fňukal starý kudůk, který stále ještě viděl dvojitě.
Když Myšilov ošetřil nejvážnější zranění a rovněž válečníci si zalátali své rány, vydala se družina po stopách prchajících lapků. Tentokrát bylo utečenců víc a jejich stopy bylo snadné sledovat.
Asi za hodinu dorazili Nurnští na dohled opevněného hradiště, nynějšího sídliště lupičské bandy. Zneviditelnění Gon a Yasper se vydali na průzkum.
“Je to blbý, přístupový cesty jsou špatně schůdný a dobře hlídaný. Je tam asi čtyřicet chlapů a všichni jsou v pohotovosti”, hlásil Yasper po návratu.
“Je to tak. Čekaj na nás”, potvrdil Gon.
“Sakra, to nemá cenu”, zamyslel se Gerllod.
“Hele, vůdče, když pojedem rychle dál, tak už nás nechytěj. A na další přepad si nejspíš taky netroufnou”, nadhodil Zemikosa.
Corta Vous se sice snažil přesvědčit družiníky, aby na tábor zaútočili a zlikvidovali tak důvod jeho nočních můr, ale Gerllod byl neoblomný. Bylo by to příliš riskantní a družina za to navíc nebyla placena. Tak vyrazila výprava dále směrem k Antrinu.
Tam Nurnští dojeli druhý den. S radostí se s pochybným Cortou Vousem a jeho parťáky rozloučili a vyinkasovali peníze za splnění úkolu.

Cesta zpět probíhala bez zvláštních příhod. Snad až na večer, kdy dobrodruzi spatřili na dohled hostinec V lukách.
“Tohle byla dobrá hospoda, tam si zas dáme do čumáku”, těšil se Gon a ostatní souhlasně přikyvovali. Až na Zoltara Zemikosu.
“Hele, já s váma nejdu. Já přespim támhle kousek dál po cestě v tom seníku, vyzvednete mě ráno”, prohlásil alchymista.
“Co blbneš?”, podíval se na něj překvapeně Gerllod.
“Vždyť tadys sbalil tu pěknou babu”, připomenul mu Menhorian.
“No právě”, pokýval hlavou Zoltar.
“A co jí jako máme říct? Určitě se na tebe bude ptát”.
“Něco si vymyslete, třeba že jsem umřel. To bude nejlepší. Uvidíme se ráno”, prohlásil Zemikosa a pobídl koně.
“Zbabělé prase”, procedil mezi zuby nenávistně Yasper, když Zoltarův kůň ujížděl do luk, aby se obloukem vyhnul hospodě.
Ostatní pokrčili rameny a za chvíli se už dobrodruzi nalévali pivem a cpali se opečeným masem. Jako ostatně každý večer na této podivné výpravě.

Druhý den ráno se Zemikosa celý rozlámaný a pokrytý slámou opět připojil k ostatním a výprava pokračovala v cestě k domovu. Teplý vítr cuchal vlasy dobrodruhů, z korun stromů byl slyšet zpěv ptáků a na lukách rozkvétaly první květy.
Bylo tu jaro…

---