Historie Nurnské družiny VII
X. Přes půl světa
[Chladen 1056, Allen Moskyt, Dwany Růžička]
Světlo z pochodní se odráželo na kluzkých kamenných dlaždicích. Těch pochodní byly stovky. Kapala z nich rozžhavená smůla,
která pleskala se zasyčením na zem. Drobně mžilo. Přesto byly ulice toho podivného města plné postav. Staří i mladí. Kmeti i docela
malé děti. Ženy i muži. Všichni měli protáhlé uši, bledé hubené obličeje s ostře řezanými rysy. Tlusťocha by případný pozorovatel
hledal těžko. Elfové! Jejich vodově modré oči s rozšířenými zorničkami sledovaly dychtivě blížící se průvod. Širokou ulicí vedoucí
k centrálnímu náměstí klopýtal shluk asi stovky trpaslíků. V řetězech a doprovázeni ranami karabáčů se ubožáci sotva potáceli.
Doprovázela je eskorta zamračených stráží v rudožlutých pláštích. Přes vysoké otlučené přilbice měly natažené kápě stejné barvy.
Jejich ruce svíraly kromě bičů i halapartny s nezvykle tvarovaným ostřím. Stará trpasličí práce v rukách dobyvatelů! Průvod
provázela ještě skupina asi tuctu mladých elfů v černých kutnách se symboly rudých plamenů. Frekventanti místní magické školy! Ti
nesli v rukách smolné pochodně a monotónně prozpěvovali nezřetelnou melodii. Znělo to asi takhle: “Hmm, hmmm, hm, hmmm,
hm, hmmmmmm!!!”. Někteří nesli velké otepi slámy a chrastí. Jejich tváře vyzařovaly kolektivní nadšení. Průvod se pomalu blížil
k náměstí. Dav začal hystericky skandovat: “Upálit, upálit. Oheň, ohéééň!!!”. Jakási postarší elfka padla k zemi a s pěnou u úst
ječela:”Plameny, všechny vás spálí plameny! Očistí vaše proradné duše. Ve jménu Ohně vás zaříkám!!!”. Kdosi odtáhl ženu zpět,
aby nepřekážela průvodu. Matky zvedaly malé děti do výšky, aby lépe viděly. Hejno elfčat vrhalo na spoutané trpaslíky kameny a
hořící prskavky. Asi pětiletý hošík se vztekal a bušil do matky malými pěstmi, že chce lépe vidět. Matka ho konejšila. “Neboj, příště
půjdeme dříve, abys na upalování lépe viděl”. “Ale já chci teď, téééď”, ječel dále klučina. “Uvidíš, vezmeme s sebou i sestru a uvidíš
nejlépe ze všech dětí. Budeš se potom před nimi moci vytáhnout”, konejšila ho dále matka a natahovala krk, aby lépe viděla. Klučina
dále vzlykal a kopal kolem sebe. První zajatci se již ocitli na náměstí…
Náměstí bylo celé ozářené plameny. Uprostřed byla
vybudována železná klec z masivních prutů. Celá byla pověšená za řetězy na konstrukci z dubových trámů. Pod klecí bylo
připravené palivové dříví, jež další skupina frekventantů hojně skrápěla smůlou, která se tavila v měděných kotlích přímo na
náměstí. Všude byl cítit zápach dehtu, kolomazi, smůly a kouře. Náměstí bylo plné přihlížejících, mezi nimiž se proplétali prodavači
pečeného masa s pikantní omáčkou, pančovaného vína a chlebových placek. Dnes budou mít dobrou tržbu. Na východní straně
náměstí byla postavená dřevěná tribuna pro místní honoraci. Zde tedy seděli místní šlechtici i s rodinami. Ti nejlepší z nejlepších.
Když do želez zakovaní trpaslíci vkročili na náměstí, ozval se mohutný řev a jásot. Všichni mohutně skandovali, dupali a atmosféra
se zdála naprosto nezvládnutelnou. Na elfích obličejích se objevovaly příšerné grimasy, směsice fanatismu a napjatého očekávání
z nastávajícího divadla…
Starý bělovlasý a bělovousý trpaslík vklopýtal na náměstí jako jeden z prvních. Byl spojen řetězem
s trpasličí stařenou a dvěma trpaslaty. Pohled jeho očí odrážel všechno zoufalství a beznaděj, která postihla trpaslíky v této zemi.
Trpaslík se rozhlížel okolo sebe. Ano, to bylo kdysi jejich město. Město jeho národa. Město proslavené svými kovárnami, kde
trpasličí mistři zhotovovali ty nejlepší zbraně a nástroje. Jejich tovar byl proslulý ve všech okolních zemích, ba i obchodníci
z dalekého jihu kdysi přijížděli a platili drahým kamením a zlatem. Celé město bylo vystaveno z žuly a mramoru. I ten nejchudší
dům měl bohatě zdobené římsy a chrliče, a četné sochy trpasličích velikánů krášlily zdejší ulice. Celá země i s hlavním městem byla
šťastná a spokojená. Ale to bylo dávno. Ani starý trpaslík si to nepamatoval. Znal to z vyprávění svého děda. On sám zažil již pouze
zoufalý boj o přežití. Útěky starými chodbami, bloudění hlubokými lesy a neustálý strach z elfích hrdlořezů. Jeho děd mu vyprávěl
o tom, kterak jednoho roku přitáhly od východu tlupy divokých elfů. Bylo jich jako kobylek. Elfové zaplavili celou zemi a nakonec
dobyli i hlavní město, po třech letech zoufalých bojů. Kdo se nezachránil, toho mučili a obětovali. Trpaslíci nechápali, co je to za
elfy, dříve s mnohými obchodovali, ale tihle obchod neznali. Znali jen plenění, boj a oheň. Ano, oheň. Uctívali tento živel a on jim byl
pomahačem. Pomahačem a průvodcem. Oheň!
Elfové se zařídili v trpasličím městě. Všechnu krásu zohavili a přizpůsobili
k obrazu svému. Všude vlály jejich červenožluté prapory a fábory. Neuměli stavět nebo budovat něco nového. Jen parazitovali na
tom, co kdysi trpaslíci postavili. Když se někde něco rozbilo, neuměli to spravit. Pouze improvizovali. Z kdysi hrdého města se stalo
podivné šedé nocležiště elfích hord. Rozbitými okny se proháněl vítr a pohrával si z rudožlutými praporci. V celém městě páchla
zanešená kanalizace a smečky krys se proháněly zcela veřejně a plenily, na co přišly. Největší domy obsadili elfí předáci, kteří se
hrdě nazývali šlechtou. Ti nepracovali a jejich největší zábavou bylo pořádání honů na zbylé trpaslíky. Lovili je po lesích a pláních
za pomoci psů a dravých ptáků. Nejvýše postaveným elfem byl Velmistr. Velmistr Ohně a Plamenů. Od nepaměti těmto elfům vládl
Velmistr. Jeho titul byl dědičný a všichni mu byli fanaticky oddaní. Velmistr nikdy neměl konkrétní jméno. Snad i proto se zdálo, že
je nesmrtelný, neboť tito elfové měli vždy svého Velmistra. Hned po obsazení trpaslíčího města kázal tedy Velmistr, aby se z bývalé
trpasličí radnice, hrdé budovy na hlavním náměstí, zřídila magická škola. Škola Ohně! Neboť tito elfové nejenže oheň uctívali, ale
zároveň do jeho podoby transformovali podobu své magie. Magie to byla primitivní a syrová. Vycházela z doby ohnivých obřadů,
provozovaných na širých stepích východu, když ještě žili tito elfové ve stanech z kozí kůže a jedli syrové maso. Oheň zahříval jejich
těla a svítil jim v časech, kdy vládla noc. Od těch dob se mnohé změnilo. Elfové se dali na pochod směrem na západ. Plenili a loupili,
zapalovali a upalovali. Z dávné tradice se stalo náboženství. Náboženství absolutní a ničím a nikým nezpochybnitelné…
To vše
starý trpaslík pochopitelně nevěděl, co však věděl bezpečně, bylo to, že za několik okamžiků bude on i ostatní pochytaní nešťastníci
obětován v očouzené kleci. Obětován ohni vítězů. Okovy jej dřely do kotníků a zápěstí a kůže pod nimi byla krvavá a mokvající.
Trpaslík necítil žádnou bolest, jen strašlivou hrůzu, která mu svírala útroby. Celý život se bál a věděl, že k tomu jednou dojde.
Elfové postupně odhalili většinu trpasličích úkrytů. Mnoho trpasliků již v jejich původní domovině nezbývalo. Starý trpaslík byl
spolu s ostatními zajatci jeden z posledních. Přesto jej jeho zajetí překvapilo a náhle zjistil, že není vůbec připraven na krutou smrt.
Chtěl volat, ale místo křiku se mu z hrdla ozvalo jen sípání. Podlomila se mu kolena, čímž strhnul i ostatní, kteří s ním byli
připoutáni na jednom řetězu. Před očima se mu míhalo rozmazané světlo pochodní. Viděl jen žlutou, rudou a černou. Ucítil rány
bičem na zádech, ale stále se nemohl zvednout. Náhle jej probrala ostrá bolest, tak ostrá a pronikavá, že zavyl tak hlasitě, až na malý
okamžik přehlušil i fanaticky ječící dav. To mu jeden z frekventantů přeťal ostrou čepelí šlachu těsně nad kotníkem. Snažil se
postavit, ale zraněná noha mu to nedovolila. Trpaslík prosil a křičel, zmítal se na zemi, ostatní přes něj padali, vznikl nepopsatelný
chaos. Strážci a frekventanti mlátili biči a halapartnami, přičemž se k nim přidávali i do té doby přihlížející elfové z davu. Nakonec
se podařilo obnovit pořádek. Starý trpaslík však ležel na zemi a z rozbité lebky mu pomalu vyprchával život. Umíral šťasten, neboť
věděl, že ušel upálení…
Ostatní takové štěstí neměli. Byli nahnáni do železné klece. Všichni. Ústa jim sevřel strach. Dav elfů
skandoval a mnozí měli pěnu u úst. A pak vše zmlklo. Uprostřed tribuny se objevilo několik postav. Přicházel Velmistr. Velmistr
Ohně a Plamenů. Byl celý zahalen v rudé sutaně. Na hlavě měl červenou špičatou kápi, která mu zakrývala celý obličej. Pouze dva
otvory pro oči dávaly tušit, že se za kápí skrývá živá bytost. V rukou držel hůl a knihu. Okolo něj stály podobné bytosti, pouze místo
rudé byli oděni v černou. Velmistr pomalu vystoupal do popředí tribuny, kde měl připravené křeslo. Velmistr si však nesedl. Pravicí
pokynul davu. Dav mu odpověděl také zdviženýma rukama a skandováním.
“Ve jménu Víry, ve jménu Ohně budou tito drzí
nájezdníci a lupiči upáleni. Neboť Oheň je mocný a chrání naši rodnou zem. Jemu obětujeme a v něj věříme. A tak jako my v něj
věříme, tak i tito bezvěrci v něj nakonec uvěří a stanou se novými a lepšími. Tak jako my jej ucíváme, tak i tito jej budou ctít a ani
stín pochyby neulpí na jejich zkažených duších. Budou noví a lepší. I my budeme noví a lepší. A budeme stále mocnější a náš
Průvodce nám ukáže cestu. Cestu z Plamenů, cestu Naděje a cestu Víry, neboť Oheň je nejmocnější, a tak jako nám dal teplo a
světlo, nám dal i Magii. Magii ohně! Nejmocnější magii, která najde a spálí všechny nehodné, neposlušné a pochybující. Proto i my
se řídíme zákony Ohně a jeho Magie. Tak pravím já, Velmistr Ohně a Plamenů, nejvyšší ochránce Magie a váš učitel a rádce!”.
Velmistr praštil holí o zem a okolo něj se roztančily stovky plamínků, které postupně rostly a vytvářely děsivé obrazce. A všichni
elfové začali skandovat a řvát. Pochopové postupně začali zapalovat nachystané dříví a klec se postupně halila do oblaků ohně a
kouře. Ozval se jekot a nářek. A ozvalo se ještě něco. Píseň! Stará trpasličí píseň, která však postupně odeznívala, jak z mučených
těl vyprchával život…
Ještě dlouho vydrželi elfové na náměstí a dychtivě sledovali upalování. Vydrželi na místě až do rána, do
východu slunce, když z klece trčela jen ohořelá těla zkroucená žárem a poslední bolestí. A pak se rozešli posílení vírou a divokou
radostí.
Začal další den v zakázaném městě. V městě T…
* * *
Bylo to uprostřed zimy, krajina byla pokrytá bělostnou peřinou, v které tak rády dováděly místní děti, když takhle jednou
popíjel starosta Myšilov v hostinci U hrocha. “Ty, Jeremy”, pravil druid hledící z jinovatkou pokreselného okna usrkávaje ohřáté
pivo, “kdy jsi naposledy viděl Herberta?”. Malý hostinský přicupital s ohřátou polévkou, která v tomto marastu starostovi jistě přijde
k duhu. “Víš dobře, Klabzeji, že Herbert sem nechodí. Mý ženě zavraždil otce, ctihodnýho pana Pitku, takže se naší rodině vyhejbá.
A zaplať bohové za to. Von se teda vyhejbá vůbec každýmu, vždycky byl tak trochu mešuge, víme?”.
“No jo, to je možný. Ale
podívej se na jeho barák. V týhle zimě se ze všech komínů kouří, jenom na jeho je už několikadenní vrstva sněhu. A když jsem šel
kolem, koukal jsem se po stopách, ale nic. Už pár dní určitě z domu nevyšel, možná dýl”. Tak rozprávěl ctihodný starosta
liscannorský a dumal. Nakonec se rozhodl jednat. Dojedl polévku, dopil pivo a vydal se obejít vesnici.
Odpoledne toho dne za
přítomnosti obecního hrobníka Nebuče Kanimůry a nového rybníkáře Kutouše Králíka, který na místo nastoupil po neschopném
Arkussu Dettorovi, za jehož rybníkaření se jezírko změnilo v páchnoucí bahnitou břečku, za účelem nápravy, starosta vyrazil dveře
bydliště Herberta z Álfheimu. Podivína a uprchlého vraha nalezli zhrouceného v plesnivém křesle a na kost zmrzlého. Všude vládl
smrad a příšerný nepořádek starého zapšklého mládence. Přítomní si také povšimli, že zemřel přirozenou smrtí a vykašlával krvavé
hleny, nejspíš se zde jednalo o útok nějaké zlé epidemické choroby ze špíny, pravděpodobně tuberkulózy. Po tomto nanejvýš
závažném zjištění přítomní dům opustili a starosta na sebe vzal odpovědnost a nechal dům zapálit, aby zamezil šíření případné
infekce. Smrti tohoto podivína nikdo nelitoval, ba naopak, zejména potomci a příbuzní nebohého pana Pitky, kterého záludný
kouzelník kdysi odporně a bezdůvodně zavraždil, by mu přáli horší konec.
Herbert, žel, nebyl jedinou obětí letošní zimy. Na
zápal plic zemřela také Bilanka, hobitka, kterou Dyni Longodon vykoupil z otroctví v prokletém Wenarenu a přivezl ji do
Liscannoru. Nebylo sice jasné, zda ve slečně Bilance hledal zkušený theurg náhradu za svou nešťastně zesnulou lásku Anju, nebo jen
opatrovnici pro svou malou dcerku. Druhým úmrtím v krátké době ve svém domě byl však upřímně zdrcen natolik, že se rozhodl
zůstat doma a další výpravy se neúčastnit.
Byl stále ještě mráz a sněhová pokrývka stále zahalovala okolní lučiny, když
se v Liscannoru objevil jezdec. Jak je u hostů obvyklé, zamířil nejprve do hospody, aby zahřál prokřehlé kosti něčím teplým.
Netrvalo dlouho a na nového hosta se seběhla podívat většina vesnice. Jak se brzy vyjasnilo, nebyl to jen tak obyčejný host, ale posel
kasulského krále Carmada II., Drus Moršic, s nabídkou práce.
Jak někteří sečtělejší dobrodruzi věděli, bohatství Kasulu bylo
postavené na vývozu mehaje, rostliny, z níž se vařil velmi osvěžující nápoj. Sklizně této rostliny však v poslední době dramaticky
poklesly, proto se král rozhodl najmout skupinu dobrodruhů, která by věci přišla na kloub. Nurnští, hotovi za peníze udělat cokoli,
souhlasili s výpravou na jihovýchod, a již druhý den se výprava dala na dalekou cestu.
Vůdcem výpravy se stal Lúin
Nórienský, syn slavného Páina a krásné Lúniel, mladý, ale přesto již v boji zběhlý válečník. Nechyběla ani dvojice ostřílených
hraničářů, chodec Darlen Moorhed a druid Klabzej Myšilov. Dále jeli liscannorský hrobník Nebuč Kanimůra, již protřelý válečník,
Kutouš Králík, družinový kuchař a zároveň amatérský alchymista. Ze skládky za vesnicí, kde přespával, jelikož mu starosta pro
opilství zakázal pobyt ve vesnici, se přivalil otužilý Beryl Sekera, nebetyčný opilec a příležitostný válečník. Posledním členem
výpravy zastupujícím válečnické řemeslo, byl kroll Zlochor, jehož mohutná postava se teprve nedávno objevila ve dveřích hostince
U hrocha, kde potulný válečník hledal nějakou práci. Nutno dodat, že nebyl žádným nováčkem, a navíc se z dřívějška znal
s Kutoušem Králíkem, pročež byl přijat do družiny.
Dobrodruzi po několika dnech jízdy opustili relativní bezpečí krajů
gwendarronských a projížděli nestabilními zeměmi jihovýchodu. Byli již na cestě více než dva týdny, když se v malém městečku
jménem Slapelant rozhodli doplnit zásoby a rozběhli se po trzích na náměstí. “Pane, přijměte osvícení Very a váš život se zlepší”,
zatahal za rukáv Darlena Moorheda pochybně vypadající mužík v hábitu. “Co to mektáš, chlape? Jaký život? Jak zlepší?”, obořil se
na něj chodec přísně. “Vera přijme každého do svého svého objetí, dejte se k nám a poznáte to na vlastní kůži”, mektal dál ten
podivný muž. “Nepotřebuju děvku, obejdo. Kliď se mi z cesty, sic ti hnáty zlámu”, pohrozil elf a odstrčil zděšeného nebožáka. Dav
se za ním zavřel.
Chlap ale očividně nebyl sám. “Chceme zlepšit váš život”, zazněl náměstím řev od skupinky podobně
oděných individuí. “Dejte se k nám a Vera se o vás postará”. Kolem se začal slézat dav a náměstím zněla další prázdná hesla
pochybných fanatiků. Někteří lidé projevovali zájem o členství mezi stoupenci pochybné bohyně, jiní přihlíželi, občas někdo i
nadávku vyřkl. Nemálo nadávek pocházelo z úst Nurnských, kteří měli na podobné pomatence vlastní názor. Jen Myšilovovi se
verbování líbilo a hlasitě povzbuzoval Veřiny stoupence. Kutouš Králík však byl jiného názoru. Ve strouze sebral několik psích
výkalů (jako alchymista, zvyklý hrabat se ve všelijakých sajrajtech, byl na podobné věci zvyklý) a jal se je metat po podivných
kazatelích. Jeho muška byla neomylná a záhy měl nejhlasitější fanatik, zřejmě jakýsi předák, psí exkrement rozpláclý na čele.
Prvním úmyslem fanatiků bylo malého odvážlivce inzultovat, ale když si všimli Zlochora stojícího za Králíkem jako ochrana a
pohrávajícího si s masivní palicí, raději se stáhli. Dav vřískal smíchy a v této nepřátelské náladě si vyznavači raději sbalili fidlátka a
odebrali se pryč. Nezastavilo je ani Klabzejovo pokřikování: “Stůjte, počkejte, hovno přece nemůže zastavit
myšlenku!”.
Dalšího dne dobrodruzi pokračovali v cestě a na veselou příhodu by se zapomnělo, kdyby se pojednou z lesa
neozval zběsilý řev a na Nurnské se nevyvalil špinavý dav vyznavačů Very nad hlavou mávající sukovicemi, cepy a vidlemi. Pomsta
ovšem nedopadla tak, jak by si věřící představovali. Asi dvacítka fanatiků se zakrátko válela v prachu cesty. Bojovali do posledního
dechu, oči jim zářily bojovým zápalem a jejich zuřivý křik plašil vrány v okolí. S Veřiným jménem na rtech však také do jednoho
padli. Nebylo nikoho, kdo by je litoval.
Trvalo další tři dlouhé týdny, než družina dorazila do Kurše. Zde se nacházelo
velké překladiště, a tudíž se tu pohybovalo velké množství krollích dělníků, kteří snášeli náklad mehaje z hor. S krolly si Nurnští
docela dobře rozuměli a nečinilo jim problémy s nimi popít v místní hospodě. Když kroll Zlochor navíc porazil místního šampiona
v páce, byl důvod k oslavě nasnadě. Snaha získat od krollů nějaké důležité informace se zcela minula účinkem. Snad jedině potvrdili
slova krále, že mehaje se poslední dobou přepravuje méně a je tudíž méně práce.
Dalšího dne družiníci vyrazili nahoru na
náhorní plošinu. Tam se dobrodruzi pokusili získat nějaké kloudné novinky přímo od pěstitelů, ale ti naopak o poklesu nevěděli nic.
Obchod s mehajem byl kontrolován státem a tudíž byla úroda vždy odváděna do státních skladů. Co se s ní dělo potom, už farmáři
netušili. Další vyšetřování odhalilo, že nějaké informace by mohl mít krollí farmář z jižní výspy, který momentálně z ne zcela
jasných důvodů seděl v base. Po dohodě družiny vyvolal kroll Zlochor rvačku a nechal se zatknout a zavřít, aby zjistil více. Ostatní
družiníci mezitím zamířili za správcem oblasti, jistým Sovilou Izubem.
Správce nevypadal, že by měl radost z návštěvy
Nurnských. Přesto nemohl nic dělat, neboť královské pečetě byly prokazatelně pravé a dobrodruzi měli povolení k pátrání, takže se
nabídl být s čímkoli nápomocen. Přesto se zdálo, že se snaží spíše mlžit, a tak Nurnští nakonec s podezřením odtáhli.
V noci
byl pak podniknut celkem bezproblémový pokus dostat z poklidného maloměstského vězení Zlochora i krollího farmáře Ugha. Od
něj se Nurnští dozvěděli množství zajímavostí. Například to, že směrem na jih se tajně vozí značné zásoby mehaje a dokonce se tím
směrem buduje cesta, po níž by byla doprava snazší. Malí farmáři z té oblasti byli v podstatě vykázáni, když byly jejich farmy
odkoupeny, často pod pohrůžkou násilí. On jediný se nedal, a tak byla jeho farma vypálena a on sám pod falešnou záminkou
uvězněn. Že má v celé věci prsty správce, bylo téměř jisté. Utajení prý napomáhá také to také to, že jižní oblast hraničí s pralesem,
kam se většina obyvatel bojí byť jen přiblížit, což není divu, neboť tam žijí podivní a nebezpeční tvorové.
Nurnští nelenili a
vypravili se na jih, aby měli náskok, než se přijde na útěk vězňů. Nechtěli se otevřeně střetnout se zdejší pořádkovou mocí, když to
nebylo nezbytně nutné. Družina se brzo dostala do pralesa a jala se zkoumat, co se v něm skrývá. Skutečně byla nalezena pašerácká
stezka, která k překvapení všech dovedla dobrodruhy na místo, kde byla rozsáhlá pralesní část vykácena, a na získaných polích se
pěstoval mehaj. Tajná pěstírna vzala ovšem tímto za své, neboť Nurnští se nezdráhali farmu vypálit. Na ochranu tu bylo sice několik
najatých žoldáků, ale ti nepředstavovali pro dobrodruhy zvláštní překážku. Dělníci se pak vesměs rozutekli.
Povzbuzeni
úspěchem postupovali druzi dále do pralesa po tajné stezce.
V kůžích zabalený muž stál na zbořené věži a rozhlížel se
do dáli. Kam oko dohlédlo se rozprostíral hustý prales. Vrulan a jeho tlupa by se měli každým dnem vrátit z dalšího lovu. Snad
přivedou dost těch šupinatých ještěrů. Bylo potřeba je zkrotit. A krotit, to byla jeho práce. Krotit on uměl. Uměl zlomit vůli
jakéhokoliv zvířete a donutit ho poslouchat. Naučil se to kdysi dávno v Dragolském hvozdu. Tam se stal druidem. Tam se naučil, jak
ohýbat přírodu před svou vůlí, jak ji podrobit. Je to tak dávno, co byli tamní druidi vyhnání těmi proklatými theurgy. Ale to mohlo
být teď jedno. Teď byl tady, vládl tomuto kusu pralesa a jeho moc rostla. Vytvořit zde překladiště mehaje byl dobrý nápad. Prodával
levně, a přesto se jeho pokladnice plnily. Bez kasulského cla šel veškerý zisk jemu. Až se podaří Kasul zcela odříznout, půjde
veškerá úroda mehaje z těchto krajů přes něj, a on si bude určovat cenu. Obchod s ještěry rovněž kvetl. Skřeti se připravovali
k útoku na nějaké elfí město. Jemu to bylo jedno, důležité bylo, že od něj kupovali zkrocené ještěry, které používali jako účinnou
útočnou zbraň. A platili dobrým zlatem. Dávno se naučil nemít žádné předsudky. Zákazník je zákazník, i když je to třeba smrdutý
skřet. Muž se hlasitě zasmál. Hromady jeho zlata se utěšeně rozrůstaly.
Králík s Myšilovem byli právě na průzkumu
pralesa daleko před družinou, když se náhle z hustých křovin vyřítili dva ještěři. Ani druid Klabzej obeznámený s většinou druhů
světové fauny, netušil, o jaké tvory jde. Neměl ale čas na přemýšlení, neboť úmysly ještěrů byly jasně patrné. Myšilov zpražil
prvního ještěra nenávistným úderem a pevněji sevřel svou hůl, zatímco Králík sáhl k pasu a vytáhl malý flakónek namodralé
tekutiny, jehož obsah jedním hltem vypil. Malému alchymistovi se naboulily svaly na rukou, a on s mečíkem skočil na hladového
ještěra, zamýšlejícího vylepšit svůj jídelníček o tučného hobita. Králík ťal a meč rozsekl ještěrovy šupiny jako máslo. Obluda jen
marně chňapla ostrými tesáky, mrštný hobit uhnul a zasadil druhou, smrtící ránu. Klabzejovi se druhý netvor zatím zakousl do
zápěstí, ale druid mu duchaplně vrazil hůl volnou rukou do oka. Ještěr zařval bolestí a chystal se znovu udeřit, ale to už přiskočil
Kutouš a mečíkem mu rozpáral břicho.
“Měli bysme jednu tu potvoru donýst našim. Ať viděj, co tady žije”, prohlásil Kutouš.
“Ale rychle, než to přestane účinkovat”. S tím zastrčil mečík do pochvy a hodil si jednoho statného ještěra na rameno. Klabzej měl
nějaké tušení o účincích alchymistických kouzelných lektvarů, proto se ani mnoho nedivil a vyrazil za Králíkem mizejícím
v křovinách.
Dobrodruzi nepřijali zprávu o výskytu ještěrů s žádnými zvláštními návaly hysterie. Takoví tvorové zkrátka na
některých místech Starého světa žijí. Nelenili tedy a vydali se dále. Překvapivější bylo, když po dvou dnech prales náhle začal
ustupovat a oni narazili na trosky města. Předměstí bylo již pralesem zcela pohlceno a i zbytek byl velmi hustě zarostlý, ale přesto
bylo jasné, že se kdysi jednalo o nemalé sídlo. Přestože se druzi snažili plížit dávno nepoužívanými ulicemi co možná nejnenápadněji,
jejich pozornost nezůstala nepozorována. Že tu nejsou vítáni, poznali druzi po zasvištění několika šípů, které jim přilétly na
přivítanou. Následovala krvavá řež, kdy se Nurnští utkali s ostřílenou družinou lovců ještěrů a jejich zaměstnavatelem, temným
druidem z Dragolského hvozdu. Zde to byla opravdu bitva na ostří nože. Družina tentokrát spoléhala především na hrubou sílu,
válečníci včele s ostřílenými Lúinem a Nebučem, kterým zdatně sekundovali statný Zlochor a nebojácný Beryl, vytvořili pevnou
bojovou linii, jejíž křídlo kryl Darlen Moorhed svým nabroušeným mečem. Dubovou holí se mocně oháněl i Klabzej Myšilov
pomáhající v místech, kde to bylo nejvíce potřeba, zatímco Kutouš Králík se kryl za ostatními a přesně mířenými střelami z kuše
způsoboval nepřátelům těžké ztráty.
Hrdinové měli namále zvláště tehdy, když jeden z lovců vypustil z klecí několik ještěrů.
Líté šelmy se vrhly na dobrodruhy jako povodeň. Velké tlamy plné ostrých zubů vytrhávaly kusy masa udatných dobrodruhů. Jen
díky obětavosti Nebuče Kanimůry, který ostatním získal čas na přeskupení, družina i tento nápor odrazila. Žel, nebohý Kanimůra
položil život roztrhán nelítostnými dravci. Zkrvavení druzi nakonec stáli uprostřed hromady mrtvol. Nikde se nic nehýbalo. Teď bylo
mrtvé město již opravdu mrtvé.
Po vyléčení nejhorších šrámů se druzi vydali prohledávat trosky. Především se podařilo nalézt
sídlo pána této oblasti s cennými informacemi. Z dokumentů vyplývalo, že byl druidem z Dragolského hvozdu, uprchlým před
tamními theurgy. Myšilov podle záznamů jeho pokusů na zvířatech usoudil, že to bylo pěkné prase, ale záznamy raději zabavil na
pozdější prozkoumání. Byl to přeci jen druid a kdo ví, co z materiálů by se mohlo hodit. Především pojednání o tom, jak zlomit vůli
zvířat pomocí obojků vytvořených ze zvířecích šlach, působilo zajímavě. Byly objeveny i spisky o obchodu s mehajem a o prodeji
ještěrů skřetům. Spojení se skřety bylo udržováno pomocí tajemné brány aktivované v určitou dobu takzvaným verdilským prachem.
Jednalo se o blankytně modrý prášek, který podle Kutouše Králíka jen zářil magií.
Bránu dobrodruzi nalezli opodál na
prostranství, které dříve bylo nejspíš hlavním náměstím. Po deseti schodech se vyšlo na vyvýšené pódium, na němž stály čtyři
otesané menhiry. Mezi nimi se klenulo šest oblouků bran, vytvořených z ohlazeného kamene. “Takže to zkusíme zapnout?”, zeptal
se Beryl Sekera, který jako vždy neposlouchal. “Beryle, jasně se tam píše, že se brána musí aktivovat z obou stran”, trpělivě se jal
vysvětlovat Darlen Moorhed, který veškeré dokumenty podle svého zvyku pečlivě prozkoumal, a nyní se jimi prohraboval. “A to se
podle těchhle papírů stane… čtvrtýho deštna”. “Aspoň máme čas dát se dohromady”, podotkl vůdce výpravy Lúin
Nórienský.
“Hele, Kutouši. Co pořád lozíš do tý džungle? Ještě tě něco sežere”, zavolal Lúin, opékající na ohni jakési
zvíře připomínající sviště, na hobitího alchymistu, který se právě vynořil z křovisek. “To víš, hledám kytky”, odvětil Králík a přisedl
k ohni. “A na co jako potřebuješ kytky?”, podivil se Beryl Sekera, válející se opodál žvýkaje slámku. “To je tak. Když jsme se tehdy
dozvěděli, že pojedeme na jih, pořídil jsem si v našem alchymistickém cechu takovou šikovnou knížku, která se jmenuje ‘Užitečná
květena jižních hvozdů’ od pana Brambase Rupeho”, rozvyprávěl se alchymista. “Je tam spousta obrázků a popisů květin a rostlin,
které se tu dají nalézti a dají se z nich získat tolik ceněné alchymistické suroviny”. “Tak hlavně zas nelov hady, ať ti Myšilov nemusí
vysávat jed z rány”, obával se o Kutoušovu bezpečnost Lúin. “Jo, s hadama si už radši nebudu nic začínat”, otřásl se Králík
nepěknou vzpomínkou. “Ale je to škoda, ty jejich jedy bych rád prozkoumal”. “Tak hlavně né na sobě”, zachechtal se
Sekera.
Tak ubíhaly dny, kdy druzi čekali na aktivaci brány. Za zmínku stojí jen chvíle, kdy se mezi troskami objevila
osamocená postava. Ukázalo se, že je to osamělý elfí poutník jménem Šírkéz. Vydal se do pralesa hledat prastaré elfí město, které
tu mělo kdysi stát, aby snad nalezl nějaké stopy z elfí historie. Díky tomu, že dotyčný uměl trochu kouzlit, byl přijat do společenstva,
kde kouzelník momentálně citelně scházel. Také druhům sdělil, že se nacházejí v dávném městě Euferial.
Euferial,
Trindindol, Váles Dimoriel – elfí města, o nichž se ví, že byla spojena. Při velkých rasových bouřích, kdy byl Euferial zničen a
vypálen do základů, byli z Trindindolu vyhnáni všichni lidé a město s okolím bylo za pomoci vysoké magie odděleno od ostatního
světa neprostupným hvozdem. Dnes již není známo, kde tato města ležela, neboť od této události uběhlo již více než sto padesát
let.
Maxilia Gortru
Velká města starého světa, sepsáno r. 883
Po několika dnech čekání nastal konečně kýžený den. Druzi se v plné zbroji seřadili před branou a Kutouš, jakožto odborník,
rozsypal kolem verdilský prach. Přesto se ještě pěkných pár hodin nic nedělo, a hrdinové povolili obezřetnosti a posedávali či
polehávali kolem. Slunce již zapadlo a na obloze jasně svítil měsíc, když se vzduch v jedné z bran začal vlnit a místo průhledu na
zbytek náměstí se v ní vytvořila jakoby vodní hladina. Vůdce vyskočil na nohy, hodil si na záda sbalenou tornu a s mečem v rukou se
postavil před bránu. Ostatní se postavili za něj, zbraně připravené. Tak vstoupili do brány. Ke svému překvapení se ocitli uprostřed
místnosti plné elfů, kteří však nevypadali o nic méně překvapeně. Elfů bylo příliš, než aby se družina pustila do boje. Únik branou
zpět se okamžitě ukázal jako nemožný, takže dobrodruhům nezbývalo, než se elfům vzdát. Družina tak byla zatčena a
uvězněna.
Cestou do vězení se druzi dozvěděli, že se dostali do bájného Trindindolu, který dosud znali jen ze zmateného
vyprávění Riena Gwardita. Hrdinové byli odzbrojeni a zejména jim byly zabaveny veškeré písemnosti, jejichž držení je prý
v Trindindolu přísně zakázáno. “To by vysvětlovalo patologickou touhu Riena sbírat kdejaký knížky”, prskal Darlen Moorhed, když
mu elfí věznitelé zabavili jeho poznámky a marně se snažili škrabopis rozluštit. Po zabavení věcí byli Nurnští uvrženi do žaláře.
Jediné obvinění, které jim bylo sděleno, byl nedovolený pohyb po Trindindolu. Proti tomu se začal ohrazovat druid Myšilov, ale byl
elfími pochopy nelítostně zbit.
V žaláři strávili Nurnští dalších pět dní, přičemž jediný styk s okolním světem zprostředkovával
žalářník, který pravidelně nosil jídlo. Co je s jejich případem a zda budou elfové jejich situaci nějak řešit, se nedozvěděli a brzo
začalo být jasné, že elfové patrně netuší, co si s jejich nepohodlnou přítomností počít, takže je nechají shnít ve vězení. Nepomohly
ani pokusy o vyjednávání elfů Šírkéze či Darlena Moorheda, který byl z chování elfů natolik rozčilen, že se jen stěží udržel, aby
neřekl elfímu vězniteli, co si o něm myslí. Přesto vyjednávání nikam nevedlo. Tak strávila Nurnská družina několik dní v zatuchlé
kobce bez možnosti s kýmkoli promluvit. Zvenku jen občas doléhaly k uším družiníků sborové zpěvy elfích písní, zřejmě z nějakých
veřejných shromáždění.
Trindindolská lidová
Zapsal Getd z Ruindoru
Trindindol je naše
země
Trindindol je naše zem
Trpaslíků hnusné plémě
Svatým ohněm vyženem
Vyhrnem si
rukávy
hej rup
Ať se vatra zapálí
hej rup
Přiložíme trpaslíka
Ať si kdo chce co chce
říká
Nezůstane na něm ani chlup
Naděje svitla pátého dne, kdy se před vězeňskou kobkou nečekaně objevil Rien Gwardit. Nechápal, kde se ostatní v jeho
rodném městě vzali, ale družiníci neměli v úmyslu něco vysvětlovat a požadovali okamžité propuštění. Rien sice v Gwendarronu
tvrdil, že je synem jednoho z mocných soudců, na místě se ovšem ukázalo, že není schopen zajistit spravedlivý proces. Propuštění
dobrodruhů považoval za zhola nemožné. Nabídl ale družině, že pokud mu složí dvacet tisíc ve zlatě, zajistí druhům útěk a
převedení přes hranice Trindindolu po některé z převaděčských stezek, kterými je kraj proslulý.
“Zařiď to, jak chceš”, zařval
nakonec rozezlený Darlen. “Já už v týhle posraný zemi nechci zůstat ani směnu”. Rien na svého nejlepšího přítele zůstal nevěřícně
koukat. Nevěřil, že o jeho krásné zemi může takto někdo mluvit, navíc také elf. Ostatní se ovšem přidali ke zlobným výkřikům, a tak
mág sklopil hlavu a odešel. Od té doby se traduje jeho zatrpklost vůči Darlenu Moorhedovi.
Zda by Rien dokázal zařídit
kontakt na nějakou převaděčskou organizaci se už Nurnští nedozvěděli. Naskytla se totiž jiná příležitost k úniku v podobě několika
elfích spoluvězňů. Byli zatčeni za pokus o opuštění Trindindolu, při němž byli ovšem dopadeni. Přesto se nevzdávali a chtěli se
z vězení a země za každou cenu dostat. Díky tomu, že měli velmi rozsáhlé znalosti o Trindindolu a okolí, a dokonce věděli
o napojení žaláře na městskou kanalizaci, podělili se o ně s Nurnskými. Pro po svobodě bažící družiníky nebyl problém dostat se ven
z kobky a proniknout do kanálů.
Průchod páchnoucími kanály zabral družiníkům téměř celou noc. Špína byla skutečně strašná a
bylo vidět, že kanály jsou dávno neudržované. Pravděpodobně se jednalo o starou trpasličí kanalizaci, o kterou se elfové nadále
nestarali. Není nic divného, že v zemi ovládané takzvaně vznešenými elfy se nikdo nechtěl starat o údržbu kanálů. Přesto kanály
nebyly zcela životaprosté. Většinu fauny tu tvořili velcí hadi a nějací zmutovaní netvoři, jak družiníci usoudili, patrně pozůstatky
elfích pokusů s magií, které mají tito tak v oblibě.
Nad ránem se družiníci dostali z kanálů a zamířili k horám vědouce, že lesy
jsou plné druidů a hraničníků, kteří bez milosti popraví každého, kdo by jimi chtěl projít. Útěk družiníků nezůstal zjevně
nezpozorován a byl na ně zjevně vyhlášen hon, jelikož ještě než dosáhli úpatí hor, přihnal se oddíl elfí jízdy a přímo z trysku
družiníky napadl. Družina, vidouc blížící se jezdce, se sešikovala do bojového postavení. Vpředu stál Lúin, po jehož boku stanuli
válečníci Beryl Sekera a Zlochor, velmi bojovně naladěný chodec Darlen Moorhed a po pomstě za své potupné zbití prahnoucí druid
Klabzej Myšilov. Za první linií stál připravený ostrostřelec Kutouš Králík, s šípy potřenými některým ze svých vyhlášených utrejchů,
a Šírkéz, opakující si ještě narychlo bojová kouzla.
Elfové se blížili se skloněnými kopími chtějíce smést uprchlíky a zadupat je
do země pod kopyty svých koní. To se ale přepočítali. Lúin se vrhl kupředu a podťal nohy prvnímu koni. Řičící kůň se skácel do
prachu a zavalil pod sebou velitele pronásledovatelů. Beryl se napřáhl a širokým obloukem zarazil sekeru do hrudi druhého koně.
Ten se vzepjal a shodil svého jezdce, až tvrdě dopadl na záda. Tam ho dostihla druhá rána trpaslíkovy sekery. Vysoký Zlochor se
nemusel namáhat zasahováním koní, jeho kyj smetl elfího jezdce ze sedla jako hadrovou panenku. Myšilov se chvíli soustředil a pak
zasáhl jednoho z jezdců psychickým úderem takové síly, že se otřesený elf nedokázal udržet v sedle a svalil se do prachu, načež se
druid vrhl s holí na druhého. I meč Darlena Moorheda se činil, nejprve odrazil úder kopím, načež elegantním úderem usekl jezdci
hlavu. Prvotní úderná síla jezdeckého útoku tak byla zastavena a družiníci se vrhli do boje mezi zmatené jezdce a vzpínající se koně.
Lúin, kterému pro jeho vzrůst nečinilo potíže prosmýknout se pod koňskými břichy a překvapit tak nepřátele, řádil mezi jezdci jako
černá ruka. Zmatek zvyšovaly svištící šípy z Králíkovy kuše a žhnoucí blesky sesílané Šírkézem. Druzi, rozzuření několikadenním
nespravedlivým žalářem, neměli s elfy slitování. Brzo byl jezdecký oddíl naprosto zmasakrován. Po boji družinoví felčaři zběžně
ovázali zranění, ale dobrodruzi se nezdržovali. Ač vyčerpáni nočním prolézáním špinavých kanálů, stejně jako pochodem přes pláně
a bojem, všichni dobře věděli, že je nutné se odtud co nejdříve ztratit, než hraničníci dorazí ve větším množství.
Po poledni už
družina stoupala do hor, jejichž strmé svahy se tyčily k modré obloze. Postup se stal značně namáhavým, ale druzi vytrvale
pochodovali dál. Alespoň bylo jasné, že případní pronásledovatelé je již nemohou stíhat koňmo a ve skalnatém terénu se mohou
snáze ztratit. k večeru se již zcela vyčerpaní dobrodruzi utábořili na příhodném místě pod skalním převisem. Až na hlídky
dobrodruzi spali jako zařezaní.
Melchizedechův spánek
Klabzej Myšilov
Spím
a když usnu
tak se
nevzbudím
nelez mi do snů
už dost jsou zmatené
sic věrný havran Rhui
zakráká své fuj
a pak tě
zažene
Spánek družiníky alespoň částečně osvěžil, přestože za časného rána se ozývalo z tábora brblání. Nebylo však hlasité, přáním
všech bylo z této prokleté země zmizet. Překážkou však byly nesmírně vysoké Stínové hory. Kousek před ostatními šli družinoví
stopaři Darlen Moorhed a Klabzej Myšilov, aby zkoumali terén. Zakrátko narazili na množství skřetích stop. Bylo jisté, že tyto hory
se skřety jen hemží. Objevily se sice hlasy, že se skřety bude snažší vyjednávání, než s namyšlenými elfy, ale přesto si družiníci byli
vědomi nebezpečí a postupovali opatrně. Před polednem se druzi dostali na dohled jakéhosi opevnění. Průzkumník Šírkéz zjistil, že
se jedná o důl s příslušenstvím obehnaný palisádou, s malou elfí posádkou, převážně však obývaný trpasličími dělníky. Jelikož se
nablízku začali rojit skřeti, přiblížili se Nurnští k dolu a poslali Šírkéze, jakožto elfa, vyjednávat. Přistoupili pak na dohodu, že
poskytnou pomoc obležené posádce dolu proti očekávanému útoku skřetů.
Nurnští vstoupili do pevnosti, kde se částečně
občerstvili, a od trpaslíků získali dokonce nějaké čerstvé jídlo. Trpaslíci se narozdíl od elfů chovali k dobrodruhům přátelsky.
Jednalo se o horníky, kteří tu kutali rudu pro své elfí pány. Práce byla namáhavá a špatně placená, ale aspoň zde trpaslíci měli jistou
nezávislost a v rámci možností neelfí rasy na trindindolském území i relativně slušné živobytí. Elfové je potřebovali, neboť sami
nevykonávali žádné namáhavé práce. Pryč ale nemohli, neboť pokus o opuštění Trindindolu se trestal smrtí.
Dobrodruzi
s trpaslíky ještě chvíli rozmlouvali, ale vše přerušilo táhlé vřeštění válečných rohů. Na dohled opevnění se začali rojit skřeti a hotovit
se k útoku. Enkláva byla obklíčena. Mezi trpaslíky se objevili jejich elfí nadřízení, někteří s důtkami, a křikem je hnali na palisádu.
Trpaslíci byli jen chabě vyzbrojeni krumpáči, dřevorubeckými sekerami a kovářskými kladivy, a jako zbroj používali maximálně
kožené zástěry z tvrzené kůže. Přesto vytvořili první linii, elfové zatím zůstali v bezpečí jako záloha. Družiníci zaujali místo mezi
trpaslíky na hradbách. Kutouš Králík si připravil kuši a Darlen s Klabzejem luky, aby oslabili útočníky střelbou, než se přiblíží.
Válečníci pak překontrolovali ostří svých zbraní a jali se vyčkávat.
Chvíli se nedělo nic a znepřátelené strany se jen navzájem
nevraživě pozorovaly. Pak znovu zavřeštěly rohy a skřetí linie se vrhla kupředu. Někteří skřeti se zastavili na dostřel a zasypali
palisádu šípy z krátkých luků. Jejich přesnost však nebyla nejlepší a jejich nekvalitní zbraně také neměly dostatečnou razanci, takže
nezpůsobily vážnější šrámy. Kutouš si zapřel kuši o hradbu, krátce zamířil a vystřelil. Vzápětí se skácel skřetí lučištník s šípem
v lebce. “Tahle se to dělá, prďolové!”, zajásal hobit a připravil se k další ráně. Rovněž Darlen a Klabzej začali ostřelovat skřety šípy
a připojilo se i několik z elfích vojáků s luky. Bylo jich však málo na to, aby střelba měla nějaký vliv na masu skřetů, valící se
k opevnění.
To už dorazila hlavní úderná síla a přistavila hrubě stlučené žebře k hradbám. První hlavu, která se objevila nad
palisádou v místě bráněném Nurnskou družinou, sťal Lúinův meč. Přesto se skřetů na zteč vrhlo příliš, takže brzo měli všichni co
dělat, a ochoz byl zakrátko kluzký krví. I trpaslíci se činili. Statní horníci se s lehkostí oháněli těžkými krumpáči a sráželi neduživé
skřety do bahna pod hradbou. Skřeti byli sice malí, měli špatné zbroje i zbraně, ale díky početní převaze dokázali proniknout na
hradby a občas zasadit smrtící úder. Zpoza bitevní linie elfové štěkali na trpaslíky rozkazy a burcovali je k většímu úsilí.
Pak
zaduněla rána. To se skřetům podařilo přitáhnout k bráně masivní beranidlo a jali se do ní tlouct. Brzo bylo jasné, že dřevěná brána
dlouho neodolá, proto Lúin neváhal a seběhl z ochozu, aby bránil očekávaný průlom. Za ním se vydali Zlochor a Beryl. Elfí velitel
jim po bok nahnal i několik trpaslíků. Po dvou dalších ranách se jednokřídlo utrhlo z pantů a skřeti se převalili do pevnosti. Většina
se jich zděšeně snažila vyhnout obrovité postavě krolla Zlochora a za snažší cíl mylně považovali malého Lúina. Několik krátkých
rezavých mečů neškodně zarachotilo o statovu zbroj, načež začala jatka. Lúin systematicky pobíjel postupující skřety a zanedlouho
se mu u nohou válela hromada posekaných těl. Za ním další skřetí útočníky likvidoval Beryl Sekera, zatímco Zlochor téměř zahradil
průlom a drtil skřety kyjem na krvavou kaši.
Nadšení skřetů z úspěšného rozbití brány nemělo dlouhého trvání. Tlak útočící
masy sice natlačil dovnitř ještě několik vzpírajících se skřetů, ale ti, vidouce strašlivý masakr svých druhů, snažili se dostat z dosahu
Nurnských válečníků. Davem se šířila panika, která se rychle přešla na celou armádu. Po chvíli už byli všichni skřeti na útěku. Druzi
ještě pobili pár z těch, kterým se podařilo proniknout do opevnění a neměli se jak dostat ven, a bylo dobojováno. Družinoví felčari
Moorhed a Myšilov obvázali všem utržené rány, ale zranění naštěstí nebyla vážná. Zbytek posádky však dopadl hůře. Řada trpaslíků
byla vážně posekaná a nemálo jich padlo. Nakonec se do řeže museli zapojit i elfové, a i oni přes své zbroje utržili řadu šrámů a byli
mezi nimi padlí. Přes vítězství tedy nevládlo v táboře velké nadšení.
Bylo jasné, že se skřeti hned tak nevrátí, takže se
dobrodruzi po ošetření všech šrámů neměli proč v opevnění zdržovat. Elfí velitel jim sice poděkoval, ale oznámil jim, že jako
odměnu za pomoc je nezatkne a nechá je volně odejít. Loučení tedy nebylo nijak srdceryvné. Trpaslíci Nurnské alespoň nasměrovali
směrem ven z Trindindolu a důrazně varovali dobrodruhy před vstupem do lesů, kde řádí hraniční druidi likvidující nelítostně
každého, kdo by se snažil projít.
Nurnští se sotva dostali z dohledu opevnění, když je dostihl jeden z trpaslických dělníků. Měl
jen mošnu s nejnutnějšími věcmi a masivní krumpáč. Sdělil družiníkům, že se jmenuje Tufer Tuvar a rád by využil možnosti uniknout
s družinou z této prokleté země a přestat otročit elfím pánům. Nebohý trpaslík byl tedy přijat do společenstva.
Fousalík
Klabzej Myšilov
Dejte mně, pantáto, pochodeň
dneska je velikej
svátek
navečír hodím ji na voheň
nechci se koukat jen z vrátek
Pusťte mě aspoň na vokamžik
abych to shlíd
vlastním okem
bude se páliti Fousalík
tak jako každičkým rokem
Když zima přechází do jara
začne se zelenat
tráva
Fousalík nesen je na márách
v městě se pořádá sláva
Veliká vatra se zapálí
dým svane nehojné
časy
a s nimi odejde Fousalík
shoří mu kůže i vlasy
Tak nás to ve škole učili
tak nám to říkali
Chlié
abychom svátek vždy uctili
že z tradic Trindindol žije
Pusťte mě, pantáto, večír ven
když jsou ty
Plamenné svátky
až bude Fousalík zpopelněn
budu už najisto zpátky
Dva dny Nurnští stoupali směrem k nejvyšším horám. Hraničáři občas objevili skřetí stopy, ale přímo na skřety druzi
nenarazili. Hlavně díky tomu, že se vyhýbali schůdnějším cestám a plahočili se kdejakým roštím, aby unikli nevítané pozornosti, ať
už skřetů nebo elfů. Neušli však pozornosti věčných průvodců špinavých skřetů a nejlepších stopařů vůbec, vlků. Smečka zaútočila
za noci, kdy má vlčí čich převahu nad lidským zrakem. Spící hrdiny probudil řev hlídkujícího Kutouše, ve kterém by se ve chvíli,
kdy se ve světle mihotavého ohýnku objevil první stín, krve nedořezal. Dobrodruzi se začali hrabat z dek a spacích vaků a sápat se
po zbraních bráníce se ostrým zubům lítých šelem. Tábor se ocitl v naprostém zmatku, ale naštěstí se zkušenější dobrodruzi rychle
zorientovali a vlky pobili, aniž by kdo zahynul.
Ani po zbytek noci však nebyl Nurnským dopřán klidný spánek. Obloha se totiž
zatáhla mraky a přihnala se zuřivá horská bouře. Celé následující dopoledne se druzi krčili pod převisem, aby byli alespoň trochu
chráněni před řáděním živlů, a až po třetí hodině odpolední se mohli dát zase na cestu. Nálada byla nevalná. Zde ve vyšších
polohách vládla značná zima a ne všichni dobrodruzi na to byli připraveni. Zejména Darlen Moorhed byl na toto počasí poměrně
nalehko a začínala ho trápit horečka, rovněž elf Šírkéz pokašlával. Lúinovi povolily podešve okovaných bot, ale naštěstí byl
přítomen Kutouš Králík, který vždy a všude tahal s sebou plné torny náhradních dek a šatů na převlečení, takže měl též tři páry bot,
z nichž jedny statovi půjčil.
Dalšího dne prošli Nurnští konečně nejvyšším průsmykem a začali sestupovat. Podle uprchlíka
Tufera zde již končil Trindindol a začínala země, obývaná skřety, kteří poslední dobou nabyli na síle a nyní se do Trindindolu hrnuli.
Dobrodruzi tedy zachovávali obezřetnost, ale šlo se jim přeci jen již veseleji. Další čtyři dny nepotkali ani živáčka, s výjimkou
několika horských syslů, kteří jim trochu zpříjemnili chudý jídelníček. Družina však díky tomu poněkud povolila v obezřetnosti, na
což mohla krutě doplatit.
Stopy tábořišť totiž zjevně neunikly pozornosti skřetích hlídek, a tak se po stopách hrdinů vydal
skřetí oddíl s vlky. V nepřehledném terénu zůstali pronásledovatelé neviděni a díky vlkům se mohli nepozorovaně přiblížit i pod
rouškou tmy. Mazaně počkali na půlnoc, kdy je spánek nejhlubší, a zaútočili.
Naštěstí pro družiníky nadělali skřeti dost hluku,
takže hlídka stačila ostatní vzburcovat dříve, než skřeti vpadli do tábora. Dobrodruzi se sotva rozkoukali a hotovili se k jakés takés
obraně, ale při útoku ze všech stran nebylo mnoho možností k vytvoření bojové formace. V noční tmě, kde jediné světlo poskytoval
matný odlesk měsíce, bojoval každý sám za sebe. Když utichlo řinčení zbraní, bojové pokřiky a chroptění umírajících, přiložil kdosi
na oheň. Ten ozářil hrůznou scénu. Lúin, od hlavy po paty pokrytý lepkavou krví, stál na obrovské hromadě mrtvých skřetích a
vlčích těl a supě namáhou se opíral o meč. Beryl Sekera se svezl na zem zády se opíraje o balvan. Měl několik nepěkných šrámů a
ve stehně zaražený rezavý meč. Klabzej Myšilov stál opřený o hůl, jednu ruku zle potrhanou vlčími tesáky. Kutouš Králík dřepěl na
zemi mezi dvěma balvany, odkud mohl střílet po nepřátelích z improvizovaného krytu. Ošklivě krvácel z boku, kde mu kus masa
vyrvaly z těla vlčí tesáky. Vedle něj ležel Zlochor obklopený dobrým tuctem skřetích těl. Jeho tělo bylo posekáno k nepoznání,
brnění na cáry. O kus dál ležel trpaslík Tufer s rozseknutou hlavou. Uprchlý horník se nedokázal zorientovat v bitevní vřavě a byl
utlučen nepřáteli. Osud mu nedopřál uniknout z prokletého Trindindolu a poznat svobodný život v některé z normálních zemí. Vedle
mrtvoly velkého černého vlka ležel Darlen Moorhed krvácející z rány na hlavě a z ošklivého šlicu na zádech. Jeho chodecký meč
ležící vedle byl rudý skřetí krví, které té noci nemálo prolil. Po ohledání zjistil Klabzej, že elf dýchá. Ze tmy se pak vynořil ještě
Šírkéz, který na začátku boje seslal na válečníky rychlost, a pak se hyperprostoroval co nejdál z dosahu nepřátel.
“Několik jich
uteklo”, oznámil elf. “Musíme zmizet, než přijdou další”, prohlásil vůdce. “Blázníš? Je noc a jsme raněný”, ozvaly se protesty. “No
jo, pravda”, pokýval hlavou Lúin, “Odcházíme za svítání”. Pak si trpaslík odložil zbroj a ve světle ohně si začal látat utržené rány
nevšímaje si dalšího reptání ostatních.
A za svítání vyrazili. Družinoví felčaři jakž takž zafačovali nejvážnější poranění, a
potom družina spěchala co to dalo pryč z těchto nebezpečných území. Bylo kolem poledního, když dobrodruzi vystoupali na kopec,
odkud byl výhled daleko do kraje. V té chvíli je spatřili. V jejich stopách se ubírala další skupina skřetů. Na tu dálku se nedal určit
přesný počet, ale bylo jisté, že je větší, než ta první. Zavládla panika a družiníci se dali do běhu. Celé dvě hodiny strávili Nurnští
během, než jim došly i poslední zbytky sil. Chvíli odpočívali, ale jen co znovu popadli dech, vydali se znovu na strastiplný pochod.
Skřety už nezahlédli.
Večer narazili na osamoceného barbara. Jmenoval se Glut Gavrat a byl potulným válečníkem. Byl to
divný patron, s nikým se mnoho nebavil a vůbec mluvil jen zřídka, nicméně byl přijat do družiny jako náhrada za padlé. Navíc věděl,
že pár dní odtud se nachází země Almemar, a tak Nurnští konečně zjistili, v které části Starého světa se vlastně
nacházejí.
Za pár dní se Nurnská družina skutečně ocitla v zemi Almemarské a konečně se tak navrátila do
civilizovaných krajin. Trvalo ovšem ještě celé dva měsíce, než druzi znovu dojeli do Kasulu podat zprávu králi. Carmad II. se sice
trochu divil, kde byla družina celé tři měsíce, nicméně neměl důvod dobrodruhům nevěřit jejich neuvěřitelnou historku o tajemném
přesunu přes půl světa. Jejich zprávy mu přeci jen pomohly, takže vyplatil slíbenou odměnu. Za další měsíc se před družiníky
konečně objevil Liscannor.
Zde se starosta Myšilov ujal nepříjemné povinnosti oznámit Malině Březinkové, družce zesnulého
Nebuče Kanimůry, smutnou novinu o jeho skonu. Dělal si také starosti s tím, zda má hobitku, bývalou otrokyni, vystěhovat
z Nebučova domu, neboť nebyli řádně sezdáni a tudíž neměla na dědictví po něm nárok. Když však hobitka přišla otevřít, ukázalo se,
že se tato situace vyřešila sama. Malina byla v pokročilém stádiu těhotenství a po několika měsících se jí narodil Bzučan Kanimůra,
potomek udatného Nebuče…