Historie Nurnské družiny VII. - Botanická expedice

Historie Nurnské družiny VII

III. Botanická expedice

[Dešten 1052, Getd z Ruindoru]

Toho roku panovala nesnesitelná vedra. Na déšť si mnozí gwendarroňané ani nevzpomínali a mnoho hospodářů obětovalo bohům, aby alespoň na chvíli seslali trochu vláhy na jejich pole. Jiní naproti tomu najímali vozy, aby dováželi vodu z míst, kde studny ještě docela nevyschly.
Obyvatelé obce Liscannor, jak se na správné dobrodruhy sluší, přečkávali vedra v hospodě U hrocha. Jeremiáš se otáčel, co mohl, neboť ve výčepu vládl čilý ruch, jako ostatně již několik posledních týdnů. Je přece známo, že pivo osvěží nejlépe.
Dnes však byl ruch ještě větší, než obvykle. Bývalému starostovi Burbbagovi Šestému se narodil syn. “A bude se menovat… Burbun”, uzavřel kroll dohady o tom, jestli mu nějaké jméno dá hned, nebo raději až vyroste. “A viděl to dítě už někdo?”, dotazoval se Dettor, “Vono takový dítě krolla a černošky nebude asi moc pohledný”. “Myslíš, že by to mohlo vypadat hůř, než malá Wyndred?”, pochybovačně si zamnul bradu Dyni Longodon. “Klidně”, odvětil Arkuss, “Už jenom bejt normální kroll neni nic pěknýho, a ještě bejt černej a říznutej člověkem…”. “Ty, Burbbagu”, ozval se Jeremiáš, “Jak se vlastně menuje ta tvoje manželka?”. Kroll se poškrábal na pleši a usilovně přemýšlel. “No, víš… já to mám někde napsaný”, prohlásil nakonec a sál propukl v hurónský smích.
Rozhovor přerušil nový příchozí. “Jedno pivo, hospodo”, objednal si pan Rhandir, otíraje si kapesníkem zpocené čelo. “Dobrý den, pane řídící”, pozdravil slušně nový starosta Darlen Moorhed, “Kdepak máte děti?”. “Ále”, mávl rukou ředitel liscannorské školy, když řádně upil, nečekaje ani na opadnutí pěny. “Šly s panem učitelem tělopružby k rybníku trochu se osvěžit. V tom strašném vedru se snad ani nedá učit. No nic, půjdu si připravit vše potřebné na další hodinu”, uzavřel pan Rhandir, dopil své pivo a opustil lokál.
Po chvíli se dveře hostince opět otevřely, ale tentokrát nikdo nevstoupil, jen se objevila střapatá hlava Kryšpína Pěnipírka. “Burbbagovi se narodil syn Blbůn”, prohlásil liscannorský blb s širokým úsměvem a hospoda opět propukla ve smích. Až na jednu osobu. Burbbag vystartoval a skočil po Pěnipírkovi, který se dal okamžitě na útěk. Chvíli kličkoval po rynku, ale nakonec ho mnohem rychlejší kroll dostihl. “Přineste provaz”, zařval Burbbag. Iniciativní Krubrok se okamžitě chopil příležitosti zalíbit se silnému muži. Za okamžik se již vracel s dlouhým provazem, na němž rychle vázal pevnou smyčku. Tu kroll v mžiku nasadil vzpírajícímu se Kryšpínovi na krk. Pak si hobita přitáhl k sobě. “Tak tohle už nikdy neřekneš”, funěl kroll nebohému zloději do obličeje. “A teď k rybníku”. Za chvíli již Pěnipírko letěl po hlavě do liscannorského bahňáku. Kroll pak ještě chvíli škubal provazem, aby hobita přitopil. “Hele, starosto, to ani nezasáhneš, dyž topěj občana?”, ozval se další hobit, Dettor. “Dyť se zatim nic nestalo”, odvětil Darlen s odzbrojujícím pohledem svých velkých dobrotivých očí, tedy spíše jednoho oka, neboť s druhým měl od jisté doby problémy. Burbbag nakonec svého jednání zanechal a Kryšpín se tak mohl konečně vyškrábat na břeh, plivaje vodu na všechny strany. Nakonec se trochu vzpamatoval a zamířil ke Krubrokovi. “Ty hajzle, ty podlejzáku, ty přivandrovalče, ty… ty…”, začal nadávat a nakonec se na kouzelníka vrhl. Oba hobiti do sebe chvíli bušili pěstičkami, ale vedro je brzy vyčerpalo, aniž by si byli schopni něco vážného udělat. ádný z nich se nemohl srovnávat s Burbbagovou pádnou pěstí. “Tak abysme šli zpátky do hospy, né?”, ozval se nakonec alchymista a ožrala Dettor, načež následoval hromadný odchod ke Hrochovi.
Na incident se v pivním oparu rychle zapomnělo a z hospody vycházeli liscannorští jako obvykle za svítání, právě když kolem probíhal lovec a pokrývač Lambard při svých obvyklých ranních deseti kolečkách kolem vesnice.

O několik dní později se ve vesnici objevil muž. Tedy spíše stařec. Kráčel pomalu a opíral se přitom o dlouhou hůl. Venku na slunci nebylo téměř nikoho vidět, pouze z hospody se ozýval klasický hlahol, pročež tam příchozí zamířil.
Lokál byl plný lidí nejrůznějších ras. Mezi nimi se točil hostinský hobit a roznášel pivo, které se marně pokoušel vychladit na alespoň trochu únosnou mez. Vstoupivší stařík okamžitě vzbudil pozornost. “Dobrý den vinšuju, pane”, vyskočil Yall Rebbled a vychovaně přisunul muži židli. Hned se také objevil Jeremiáš s korbely, “Tady máte jedno pivo, vypadáte unaveně, to je jistě tím horkem, ale dobré pivo vám zase spraví náladu. A copak to, že jste k nám tak zavítal?”. “Děkuji, pivo si dám”, odvětil starý pán, “A proč jsem tu, inu, to je jednoduché. Slyšel jsem, že se tu dají najmout lidé na nějakou tu nebezpečnější práci”. “Tak to ste tady správně”, ozval se hned šermíř Yall, “často si nás různý lidi najímaj k nějaký tý práci. Většina z nás už toho hodně viděla a na lecos je zvyklá, takže jen se neostýchejte a povězte nám, o co by jako šlo”.
“Tak tedy”, začal muž, “Já se jmenuji Zrobrov Brojan a jsem člen cechu alchymistického v Nurnu”. “Jo, jo, to znám”, ozval se Dettor. Ale Brojan pokračoval: “Letos je krásné počasí, přesně v takovém se daří jisté květině, která se mi velice hodí k mým pokusům. Bohům žel, ta květina roste pouze na jediném místě, a to v bažině východně od Naglinu, místě divokém a nepřístupném, a já už jsem příliš stár, abych tu cestu podnikal sám”. “Z tý kytky se dá těžit bahno, co?”, zvolal Arkuss Dettor, který alchymii také rozuměl, ačkoli většinu energie vyplýtval k výrobě kořalky. “A kolik by jako za tu jednu kytku bylo?”, otázal se další alchymista, Dyni Longodon, kterému se nedostávalo peněz, jelikož mnoho utratil za své pokusy s vyvoláváním démonů. Nicméně tvrdil, že se mu vše bohatě vyplatilo.
“Dva tisíce zlatých za jednu”, prohlásil Zrobrov. “Hm”, poškrábal se na bradě Yall Rebbled, “A kolik tam těch kytek asi bude?”. “No”, zamyslel se Brojan, “Jak jsem řekl, bylo příhodné počasí, to by se daly najít i čtyři nebo pět, snad i víc”. “A nemohl byste ještě něco přihodit?”, ozval se Darlen, “Řekněme dva a půl tisíce”. Alchymista se poškrábal v dlouhých šedivých vlasech: “Inu, to je těžké, takovou hodnotu… ale mohl bych vám za to dát něco magických surovin”. “Kolik?”, vyhrkli jako jeden muž Dyni a Dettor. “Řekněme tak deset věchtů”, prohlásil Brojan. “Eště takovou poznámečku”, ozval se z rohu kouzelnický učeň Vrána, který bydlel U hrocha od té doby, co se mu podařilo spolu s Nurnskými uprchnout z nebezpečného Carentanu, “Co nás v těch bažinách může potkat?”. “Inu, v bažinách žije spousta havěti”, pravil Zrobrov, “Například gobloši či bahenní netvoři, ale právě proto si najímám dobrodruhy a ne bandu pobudů, kteří by tam šli za pár zlatek. Předpokládám, že s takovými věcmi si bez problémů poradíte”. “Hm, gobloch, tak to neznám”, zakroutil hlavou Yall. “Takovej modrej ještěr, co žije v bažinách”, vysvětlil Darlen, který jest vyučen řemeslu hraničářskému, “Neni moc nebezpečnej, leda by jich bylo víc”. “Tak já bych teda řek, že to berem, ne?”, rozhlédl se po ostatních Yall Rebbled.

Skupina jezdců jela krokem přes pláň. Z koní se řinul pot a z jezdců zrovna tak. Vedro neustávalo. Ale přesto postupovali stálým tempem vpřed.
Vpředu jel kroll Burbbag Šestý na statném valachu a ve strnulé poloze. Jeho pýcha mu nedovolila ani na chvíli sundat pláty brnění, poněvadž pak by v něm někdo nemusel poznat válečníka, a mimoto se bál, že by se mu mohlo něco špatného přihodit, pročež se při sebemenším pohybu spálil o sluncem rozpálené plechy. Vzpomínal na svého syna, kterého opustil krátce po narození. Stačil pro něj udělat jen jedinou věc - na zahradě vykopal díru a své ženě nařídil, aby do ní novorozeně vždy na noc uložila, aby si zvykal na tvrdý život krolla. Nutno dodat, že ke štěstí dítěte nebyl krollův příkaz ani jednou vykonán, jinak by nespíš malý černoušek nebyl již mezi živými.
Za Burbbagem jel elfí chodec Darlen Moorhed, kdysi člen Moorhedova bratrstva, nový starosta liscannorský a vůdce této výpravy. Přes zraněné oko měl černou pásku, která mu dávala hrozivý vzhled, alespoň do té doby, než nasadil svůj nevinný úsměv. Vedle něj seděl hrdě na svém válečném oři člověčí válečník Yall Rebbled, nebojácný to muž, který se nikdy nevyhnul žádnému boji. Někteří však, zejména často prchající kroll Burbbag, prohlašují, že je blázen, zřejmě proto, že žádný boj pro něj není předem ztracen a jeho hrdosti se příčí dát se na útěk.
O krok dále se líně vláčel poník malého hobita Dyniho Longodona, plně naložený různými alchymistickými bezmegy, truhlami, baňkami a křivulemi. Další hobit, Krubrok Krouk, během jízdy neustále listoval svou kouzelnickou knihou a bifloval kouzla, aby byl jakožto nejsilnější čaroděj družině co platný.
Za ním jel na ukradeném koni Vrána, elfí tulák, který si rovněž osvojil několik kouzel z knihy, již na svých toulkách našel. Dále tu na svých ponících jeli dvě hobitky, veselá a uličnická Wiki a zamlklá a nepřístupná Viola, která se kvůli touze po dobrodružství rozešla se svou rodinou.
Poslední jel vždy ožralý alchymista Dettor, jehož pálenka v kombinaci s pražícím sluncem způsobily, že se sotva držel v sedle. A kolem dokola od jednoho k druhému jezdil zlodějský nedouk Kryšpín Pěnipírko a otravoval svými hloupými dotazy.
Tato různorodá skupina jela stále na východ. Tam někde by měl být rybník, alespoň to říkali vesničané v Rubanicích, kterými skupina projížděla. A za rybníkem vesnice Trkany a bažina - cíl cesty. Budou tam o pár dní dříve, ale alespoň budou mít čas řádně si prohlédnout kraj.

Slunce již bylo nejvejš, když družina dorazila k rybníku. Modrá voda lákala ke koupeli a také si hned několik družiníků počalo odkládat svršky. “Haló, tady se nemůžete koupat”, zavolala na Nurnské dívka peroucí opodál prádlo. “A pročpak né, panenko?”, zajímal se Yall a nasadil obluzující úsměv. “ ije tam vodník a každého stáhne. Nikdo kvůli němu nemůže do vody”. “Tak vodník… no, to bychom se na to podívali”, začal machrovat Yall a dával na odiv své svaly. Skutečně, válečníkova atletická postava vypěstovaná pravidelným cvičením se zbraní lákala nejednu ženu. Když zatáhl břicho, vypadal skorem jako lovec Lambard.
Mezitím si ušatý Burbbag usmyslel, že by mohl obloudit dívku svým luzným zjevem. “Nechceš pomoct?”, zabručel svým hlubokým hlasem a zamával rukama, aby odehnal hejno dotěrných much, které se na něj neustále slétaly. “No, ehm… Snad tady naklepat to prádlo”, špitla dívka, bojíc se odmítnout. Kroll popadl několik vypraných kusů a začal s nimi mlátit o kámen. To mu šlo celkem dobře.
Yall zatím plaval v rybníku s nožem v zubech a čekal, co se bude dít. Dívka ho ze břehu pozorně pozorovala, a když náhle zmizel pod hladinou, tiše vykřikla. Krátce na to se hladina zbarvila krví a po chvíli, která dívce připadala jako věčnost, se nad hladinou vynořila válečníkova hlava. “Uplaval, bastard”, zaklel Yall a plival vodu. “Ale dostal co proto, hned tak se nevrátí”. “Chtěl tě stáhnout?”, otázal se ze břehu Dyni. “Jo”, zašklebil se Reblled, “ale když sem mu zarazil dýku pod žebra, tak mě pustil. “A jak vypadal?”, zajímala se Wiki. “Malej, zelenej, plovací blány na rukách…”, popsal tvora válečník a vylezl z vody. “Ale jinak to byla docela příjemná koupel, měli byste to taky zkusit, zvlášť Burbbag”.
Kroll však zatím stále mlátil s prádlem a přitom na dívku koulel očima a dělal strašlivé grimasy, pokoušeje se o nonšalantní úsměv. Dívka však věnovala svou pozornost blížícímu se Yallovi. “Utek”, oznámil Yall s úsměvem dívce, “ale já ho dostanu”. Dívka zčervenala, když na ni předmět jejího obdivu promluvil, a sklopila oči. “Jakpak se jmenuješ, děvče?”, otázal se Yall a protáhl se. Svaly na jeho těle jen hrály a stékající kapky vody se leskly ve svitu poledního slunce. “Vavřinka”, špitlo děvče a zčervenalo ještě více. “Pěkné jméno”, snažil se zalichotit válečník, “Pocházíš z tohodle mlejna tady?”. Dívka, červená jak malina, přikývla, ale neřekla ani slova. “Tak jedem dál”, přistoupil k Yallovi vůdce Darlen. “Počkej, já chci ještě ulovit vodníka”, protestoval Reblled a snažil se spikleneckým mrkáním Darlenovi naznačit, že má s dívkou jisté úmysly. el, elf jeho počínání nepochopil a vydal rozkaz k okamžitému odjezdu. “Já se vrátím”, slíbil ještě Yall dívce, “a na toho vodníka se podívám”.

Obec Trkany byla jako každá jiná. Zapadlá víska čítající několikero chalup i větších usedlostí. Jako vždy druzi viděli zabouchávání okenic, za nimiž pravděpodobně sedláci schovávali dcery do sklepů. Jednoho chlapíka s vidlemi, který se patrně nestačil rychle schovat, však druzi záhy našli. Sedlák zbledl při pohledu na ozbrojené muže a ženy, kteří ho obestoupili. V jejich očích spatřil chlad a krutost zabijáků.
“Hej, sousede”, chopil se slova Yall Reblled s úsměvem, jenž se sedlákovi vůbec nelíbil. “Hledáme bažinu, kerá by měla bejt na jih votaď”. “To je pravda”, přikyvoval muž rychle na znamení souhlasu, “Bažina je necelou hodinu cesty k poledni. Ale být vámi, vzácní pánové, moc bych se tam nezdržoval, neboť se tam usídlily zlé síly”. Při posledních slovech sedlák podvědomě přešel do šepotu. Zlé síly jsou mocné a mohly by ho slyšet. “Ale?”, podivil se Yall, “A co za zlé síly by to mělo být?”. Muž se opatrně rozhlédl na všechny strany a teprve potom potichu promluvil: “Vlkodlak, vážení pánové, stvoření nečisté, vzniklé obcováním čarodějnic se zvířaty, hlavně vlky, jež jsou, jak známo, hlavními přisluhovači temných sil, a to je proti všem zákonům božím i lidským”. “Co je to vlkodlak?”, chtěl vědět Kryšpín Pěnipírko, ale zůstal nepovšimnut. “Tak vlkodlak”, zamyslel se Yall, “a viděl ho někdo?”. “Ehm”, polkl sedlák, “Asi neviděl… kdo by taky chtěl vidět takovou potvoru. Ale jeho vytí je někdy slyšet až sem. A byl tady nějakej lesník, a ten našel stopy a prohlásil, že je to vlkodlak”. “To je zajímavý”, prohlásil hraničář Darlen, “Nevíš ještě něco bližšího?”. “Já, pánové, už bych potřeboval jít na pole. To víte, práce volá. Ale starej Hlejvák by vám moh poradit. Ten hodně pamatuje a hodně zná. ije zrovínka támhle u tý chalupy na vejminku”. “To je nápad, jedem”, zvolal Yall Reblled a pobídl koně. Sedlák hluboce vydechl a otřel si orosené čelo.
Za pár chvil už druzi bušili na dveře malého stavení sloužícího jako vejminek. “No, no, to je spěchu…”, ve dveřích domku se objevil bělovlasý stařík s dlouhým vousem a dýmající fajfkou v puse. “Pan Hlejvák?”, optal se Darlen. “Jo, to sem já”, přitakal kmet a jeho bystrá očka si pozorně prohlížela družiníky, “Co mi chcete?”. “To je tak”, ujal se slova Reblled, “máme namířeno na blata jižně odtud a vy prý víte o místním kraji více než kdokoli jiný”. “Tak na blata”, pokýval hlavou stařec a usedl na lavici před svým domem. “Inu, špatná je doba, příšerná stvoření se potloukají krajem…”. “Slyšeli sme, že tam žije vlkodlak”, ozval se kouzelník Krubrok. “Tak, tak”, přitakal Hlejvák, “Máte ouplnou pravdu. Velký, zlý a hladový vlkodlak”. “Jak víte, že je velký a hladový?”, zajímal se Dyni Longodon, “Vy ste ho viděl?”. “Každý vlkodlak je velký a hladový”, rozhodil rukama stařík, “a vidět ho? Ne, ne. Na to jsem už moc starý, abych měl chuť vidět živého vlkodlaka”. “A to tam žil vždycky?”, optal se alchymista Dettor. “I kdepak”, zabafal mocně Hlejvák ze své dýmky, “je to jenom pár jar. Bylo to někdy v době, kdy se sousedovic Bětce narodil malej Tomek. Tehdy se poprvé ozvalo to nelidské vytí z blat”. Stařec ztišil hlas a zamračil se, aby dodal svým slovům větší sílu. Všichni se podvědomě rozhlédli kolem a Viola se vtiskla mezi Yalla a Burbbaga. “Nemohl to být normální vlk”, pokračoval stařík, “tak děsuplný zvuk to byl, jakoby samy hrůzy pekelné navštívily náš kraj. I lovci se tam vydali a pravili, že takové stopy nemůže zanechati nižádný vlk, jen zvíře nečisté a stvůra pekelná”. “A nikdo se nepokusil ho chytit?”, zajímalo Darlena. “Kdo by se, mladý pane, odvážil. Vždyť každý ví, že na pekelná stvoření čarodějníka třeba mít, anžto prostý člověk nezmůže zhola nic, i kdyby se o to nastokrát pokoušel. Proto s tou potvorou nedělali jsme nic, jen okenice vždy o ouplňku zavírali a v noci nikam nechodili, a potvora dává pokoj, jen na blatech běhá a svým vytím spánek nám ruší”.
“A žijí na blatech ještě další nestvůry?”, špitla Wiki. “No jéje, slečinko”, vyprskl Hlejvák, “A kolik. Říká se, že tam jsou ryby s čapíma nohama, vydry s žabíma hlavama, komáři velcí jako kůlna, ropuchy vypouštějící oblaka smrtonosného dýmu a mnohá další. Nerozvážné jest vstupovat do bažin v těchto časech, být vámi, tak si to ještě důkladně promyslím”. Někteří dobrodruzi znatelně zbledli, ale ti zkušenější již takovýchto řečí slyšeli dosti, aby se nechali nachytat na nějaké místní povídačky. A i kdyby tam nějaké takové potvory byly, těžko by odolaly zbraním zkušených válečníků.
“A pane Hlejvák”, ozval se Yall Reblled a poškrábal se za uchem, “Támhle na vrcholku toho pahorku za vesnicí se mi zdálo, že tam sou nějaký zříceniny…”. “Tak, tak, chlapče”, přikývl stařík a opět mocně zabafal, “jsou tam trosky starého chrámu temné bytosti, chrámu bezejmenného boha”. “To je nějaký místní kult?”, zajímal se Dyni. “I kdež, je to už dávno, v dobách, kdy zdejší kraj nebyl tak hustě osídlen. Tenkrát sem přišli kněží temného kultu vyznávající velikého bezejmenného a postavili zde chrám. Měli s sebou vlastní armádu žoldáků, kteří plenili okolní kraje a hledali vhodné oběti pro svého boha. Říkalo se dokonce, že v jejich čele stály bytosti nadpřirozené, zrozené z temnoty. Dodnes prý chrám ukrývá zbraň titánů”. Po těchto slovech se družinovým válečníkům zalesklo v očích. Leč Hlejvák pokračoval: “Kněží tedy žili v chrámu, terorizovali kraj a vzdávali hold svému bohu, až jednoho dne, jak praví legenda, k všeobecnému zděšení sestoupil bezejmenný bůh do chrámu, pobil kněží a chrám zničil. Od té doby leží v troskách tak, jak ho vidíte nyní”. “Hmm, zbraň titánů”, přišly choutky na Reblleda, “Tam bysme se mohli vypravit”. “Nejdřív práce”, prohlásil Darlen, “Zatím půjdeme do bažin a pak se uvidí”. “No, neradím vám to”, podotkl Hlejvák, “ale když to musí být… dejte si ale pozor, abyste se nedostali příliš daleko na východ, je tam strašidelný dům čarodějky Vitaríny”. “Pro pět ran do Ardasanský báby”, zaklel Yall, “Tady je to samý strašidlo. Jak tu můžou žít. Co je asi na severu?”. “Inu, na severu nejsou strašidla v pravém slova smyslu. Je tam něco mnohem horšího”. Stařík se rozhlédl po napjatých tvářích dobrodruhů. “A to?”, špitl Pěnipírko. “Výběrčí daní”.
“Ale povězte nám, starý pane, ještě něco o tom strašidelném domě a té čarodějce”, poprosil Darlen. “Inu, to bylo za časů děda mého děda, kdy nedaleko odtud žila čarodějnice. Vypadala pořád mladě, ačkoliv bohové vědí, kolik měla tenkrát let, ale měla už dceru na vdávání. Byla prý krásná, stejně jako její matka, ale co si budeme namlouvat, jistě to byla krása pocházející z obcování s temnými silami. Nicméně se přesto našlo mnoho jinochů, kteří se vydali na námluvy, aby získali její ruku. A ona ve své pýše vymyslela, že její ruku získá pouze ten, kdo splní několik úkolů, ostatní propadnou hrdlem. Pokoušeli se mladíci, pokoušeli, ale nikomu se ruku té prokleté dívky získat nepodařilo, naopak. Říká se, že neúspěšné nápadníky nechala zkamenět a udělala z nich sochy na svých zahradách. Až jednoho dne jeden z nápadníků, dříve než vypustil duši, proklel čarodějnici i se všemi jejími pomahači. A od těch dob je dům proklet a nikdo se tam neodvažuje. Říká se, že uvnitř ani nežijí tvorové z masa a kostí. Proto bych vám, pánové, neradil vydávat se do okolí domu, mohlo by to být pro vás osudné”. Několik druhů se ušklíblo, ale na slabších povahách bylo vidět, že by dali přednost pohodlí liscannorské hospody U hrocha.
“Ještě bych měl jeden dotaz”, ozval se Yall Reblled. “V rybníčku u mlejna je vodník, viděl jsem ho”, neopomněl se pochlubit, “ale utek. Nevíte, co se o něm říká?”. “Jo, jo, nedobré jsou časy”, pokýval hlavou stařec, “Za mých mladých let jsme se ještě v Brčíku denně koupávali, ale dnes… Škoda mluvit. Je to asi dvacet, třicet jar, co se vodník objevil v Brčíku. Né že by se předtím nikdo neutopil, to né, ale pak… hotový děs. Několik lidí se utopilo a pár dalších jen s vypětím všech sil vyvázlo, a od té doby se nikdo nekoupe”. “Opravdu nikdo?”, zajímalo Dettora. “Sem tam se nějaký ten odvážlivec našel, ale když se nad ním zavřela voda, ostatní si rychle rozmysleli zkoušet to také”.
“Měli bysme jít”, navrhl Darlen, “Ať se do těch bažin podíváme za světla”. “Tak ste si to nerozmysleli?”, pokrčil rameny Hlejvák, “Nu, jak myslíte. Ale dejte si pozor kolem hřbitova, straší tam”. Yall zvedl oči k nebi. “A co tam straší?”, hned chtěl vědět Krubrok. “Inu, duch. Říká se, že to je duch starýho Orwalda, který byl dvě zimy zpátky zavražděnej ve svym domě. Naštěstí vod tý doby nikdo ve vsi neumřel, poněvadž nevíme, co bysme s mrtvolou dělali, na hřbitov se každej bojí”. “Tak díky za informace. Dáme si pozor. A nyní… buďte s bohy”, rozloučil se Darlen Moorhed, vůdce výpravy.

Blata byla pokryta hustou mlhou, která znemožňovala výhled dále než nějakých deset kroků. Všudypřítomný byl bzukot hmyzu, hledajícího potravu, ale ozýval se tu mnohohlasý sbor nejrůznějších živočichů. Vzduch byl vlhký a těžký hnilobným zápachem černého bahna. Bažina byla plná tlejících kmenů ze stromů, které nesnesly přehnanou vlhkost. Mnoho jiné flóry však zdejší podmínky snášelo dobře a spletence větví vytvářely bizarní obrazce. Našly by se tu i neuvěřitelně krásné květy vlhkomilných rostlin. Nepřetržitý byl také pohyb mnoha tvorů, kteří zde žili v panenské přírodě nepoznamenané civilizační rukou člověka. Sem na blata se žádný člověk neodvážil. Nádherné květy nikdo neutrhl, na zvířata nikdo nelíčil žádné pasti. Sem se žádný člověk neodvážil. Téměř žádný.
“Fuj, už mám toho bahna plný zuby. Mám pocit, že mi v botách plavou žáby”, klel na celé kolo Yall Reblled a zamával rukama, odháněje dotěrný hmyz. “A co mám říkat já?”, ozval se prcek Dyni Longodon, který byl od bahna špinavý až do pasu. “Ticho, kruciš”, okřikl je Darlen, “Slyšeli jste to?”. “Co sme jako měli slyšet?”, zeptal se Dyni, “Kolem tady řve neuvěřitelný množství potvor a na každym kroku čvachtá bahno. Co by asi tak ještě mohlo bejt slyšet?”. “Jo”, přidal se Krubrok, “Navíc se Pěnipírko neustále ptá, kdy už tam budeme”. “Někde uprostřed bažiny maj bejt nějaký trosky. Už by to mělo bejt blízko”.
“Jééé”, vykřikl náhle Kryšpín a ukazoval směrem do mlhy, “co to támhle běželo?”. “Asi gobloch”, odvětil Dettor, aniž by se tím směrem podíval. “Co je to gobloch?”. “Si to viděl, né?”. “Ale špatně”. “Tak se běž za tim podívat”. “A nesežere mě to?”. “Ne”, odvětil alchymista přesvědčivě a pořádně si přihnul ze vždy připravené flašky. “Nerozdělovat se!”, zavolal Darlen na už už mizícího Pěnipírka, “Držet se pohromadě, nevíme co je tu za potvory. A deme, ať tam sme před setměnim”. “Dyk je poledne”.
“Hele, stopa. A vypadá čerstvá”, sklonil se Darlen nad otiskem v bahně. “Co by to tak mohlo…”. “Haterie”. “No jo. Správně, Yalle”, pokýval uznale hlavou Moorhed, “Ty umíš číst ve stopách?”. “Ne. Já jen, že támhle už jde na nás”.
Říkat, že boj byl lítý, by bylo velmi vzdálené skutečnosti. Válečníci Burbbag a Yall za podpory ostatních sprostě zmasakrovali párek haterií, hlídajících svá vejce, na něž čekalo zničení. Jakýsi úchyl si sice chtěl jedno vajíčko nechat a vychovat si malou haterijku, ale naštěstí k tomu nedošlo.
“Tak tohle sou ty trosky”, prohlížel Darlen haterií hnízdo, ukryté mezi několika rozpadlými stěnami téměř neviditelnými za vrstvou bahna, plísně a popínavých rostlin. “Moc toho z baráku nezbylo”, zkoumavě se rozhlížel Yall, “Ty zdi jsou starý už nejmíň… no, hodně let”. “Ale moh by tu bejt někde ukrytej poklad”, ozval se Burbbag. “Tak si ho klidně hledej, jestli se chceš hrabat v tom bahně”, odvětil Dyni, “Dyť všechno vybavení už bude pěkně dlouho shnilý na prach”. “Třeba to má sklep”, ohradil se kroll. “Tady nahoře je bahna po kolena, jak by to asi mohlo vypadat ve sklepě”.
“Tak jestli někdo nemáte ještě nějakej nápad, tak bysme mohli jít zpátky”, navrhl vůdce Darlen. “A trefíš sem zpátky?”. “Řek bych, že jo”, poškrábal se elf na hlavě, “ta bažina neni zas tak velká”. “Tak proč sme tu předtim tak dlouho bloudili?”. “Musel sem se porozhlídnout po vokolí”.

“Já vám nevím, opravdu nemůžeme přespat někde jinde, než u hřbitova?”, špitl Kryšpín Pěnipírko snaže se nedrkotat zuby a nervózně se rozhlížel po okolí. “Snad se nebojíš ducha?”, zachechtal se nebojácný Yall Reblled. Kryšpín to ponechal bez odpovědi. “Kam bysme přišli, kdybysme se přestali zajímat o nejrůznější záhady?”, rozvíjel dále své teorie válečník, “To bysme nevydělali ani na slanou vodu”.
“Nikde nic podezřelýho”, hlásil Krubrok, který byl s krollem Burbbagem vyslán na obchůzku trkanského krchova. “To von se ten duch vobjeví asi až vo půlnoci”, přemýšlel nahlas Dyni. “Fajn, počkáme”, prohlásil Reblled a Pěnipírko se pomodlil ke všem hobitím bohům.
S úderem dvanácté se ze hřbitova ozvalo tklivé: “Hůůůů”. Dobrodruzi zpozorněli a začali se rozhlížet po zdroji. Zakrátko se za jedním z náhrobků objevila neobvykle průsvitná postava levitující asi sáh nad zemí. Při bližším pozorování se dalo poznat, že se jedná o muže, kterému mohlo být zaživa něco kolem padesátky, v dlouhém hábitu, zřejmě rubáši. Nohy dotyčný duch neměl, ani je díky schopnosti levitovat ostatně nepotřeboval. V duchových zádech byla zaseknuta masivní řeznická sekera, rovněž průsvitná.
Napjatí dobrodruzi pozorovali hřbitov. Hrobové ticho rušilo jen cvakání zubů Kryšpína Pěnipírka, ale i další slabé povahy se schovávaly za ostatními. “Tak se na toho ducha půjdem podívat zblízka”, promluvil konečně Yall, a nečekaje na reakci ostatních, vyrazil vpřed. Po krátkém váhání ho následovali ještě Darlen, Burbbag a Dyni.
Čtveřice odvážlivců vstoupila na hřbitov. Když si jich duch všiml, počal rychle levitovat směrem k nim, zvedl paže, nasadil strašidelný výraz (což pro něj nebyl až takový problém) a výhružně zaječel. Yall vytáhl meč. “Hůůůůůůůů”, pokračoval v koncertu duch. “Hu”, oplatil duchovi stejnou mincí Burbbag a nasadil jednu ze svých nejškaredějších grimas. Výsledek předčil veškerá očekávání. Duch se zarazil, jakoby se smrskl, a s šíleným jekotem se urychleně ztratil za nejbližším náhrobkem. Na jeho průsvitné tváři se dal číst výraz hrůzy.
“Zdá se, že ho Burbbag zahnal”, podotkl Yall. “Mohli bysme zkusit vyjednávat”, navrhl Dyni. “S duchem?”, obrátil se na něj překvapený vůdce Darlen. “Nevypadá jako normální duch”, pokrčil rameny malý alchymista, “a takový strašidlo by mohlo něco užitečnýho vědět”.
“To neni špatnej nápad”, ozval se Reblled a sklonil se k náhrobku, “Hej, duchu, vylez”. Kousek od něj se vynořila ze země průsvitná hlava, ale hned zase zmizela. Yall pokrčil rameny a zandal meč do pochvy. “Neublížíme ti”. Hlava se objevila znovu. “Co chcete?”. “Popovídat si”. “Bububu”, udělal duch, ale když Reblled sáhl po meči, zase rychle zmizel. “Přestaň dělat kašpary, tady se tě nikdo nebojí”, prohlásil nakvašeně šermíř z Hedu.
Duch se za chvíli zase objevil. “Tak co chcete?”. “Chceme vědět, proč tady strašíš”, ozval se Darlen Moorhed. “Já… byl jsem zavražděn”, špitl duch. “To je nesmysl”, prohlásil Yall, “My sme už… ehm… se setkali, ehm, se spoustou zabitejch lidí, a nikdo z nich se duchem nestal. Snad”. “Ale já jo”, odpověděl duch, potvrzuje tak očividnou skutečnost. “Jak se menuješ?”, zajímal se Darlen. “Orwald”. “No jo, to je ten, co vo něm mluvil Hlejvák”. “Starej Hlejvák měl vždycky spoustu řečí”, ušklíbl se duch. “A kdo tě vlastně zabil?”, zajímalo Dyniho. “Kovář”, zamračil se duch nad nepříjemnou vzpomínkou, “Chodil mi za ženou, parchant, a pak se smluvili a vzal mě sekerou, aby si jí moh vzít a eště sebrat můj majetek”. “Doufám, že ho potrestali”, zúčastněně pokýval hlavou hobit. “Houby, kdyby ho protestali, tak tady nestrašim”. “Na tom něco bude”, poškrábal se za uchem Darlen, “A jaktože toho kováře nevodsoudili?”. “Von byl zrovna jako v Naglinu, aby měl jako to… abilitu nebo co to…”. “Alibi”, napověděl Yall. “Jo, tohle, ale vrátil se, zabil mě a zase vodjel. Nikdo ho neviděl, jenom moje žena, se kterou vodnesli většinu cenností k němu, aby to vypadalo, že u mě byli lapkové. Víte, já měl statek dál od vsi a to se jim moc hodilo. Jak říkám, nikdo nic neviděl ani neslyšel. Moc dobře si to vymysleli”. “A to nikde nebyl žádnej důkaz?”, zajímal se Dyni. “Jo, ale ten nikdo nenašel. Vod začátku jim bylo jasný, že to byli lapkové, tak ani nic nehledali”. “A dá se ten důkaz ještě najít”, otázal se Darlen, “Možná bysme se po něm mohli podívat”. “To byste udělali?”, zapochyboval duch, “To bych vám byl nadosmrti vděčný. Ehm, samosebou i později”. “Tak povídej”, pobídl ho Yall.

“Tak podívejte, pane starosto. Jak jsme to zjistili, je naše, abych tak řekl, profesionální tajemství. Vám ale můžeme ukázat přesvědčivý důkaz, a vy se pak zařídíte podle toho. My v téhle kauze nemáme žádný zvláštní zájem, ale náhoda tomu chtěla, že se nám dostaly do rukou jisté informace, a tak nám jde čistě jen o spravedlnost”. Výřečnost Yalla Reblleda se družiníkům již nesčetněkrát hodila, ale neméně často je válečník svým drzým tónem dostal do nesnází. Nicméně tentokrát se mu podařilo přesvědčit starostu obce Trkany, pana Drkoče, aby se šel s nimi podívat do rozvalin Orwaldova statku.
“Jak vidíte, nikdo tu už dlouhý čas nebyl, tím méně nikdo z nás, my přijeli teprve včera”, pravil Yall, snaže se otevřít zaklíněnou bránu do statku porostlou psím vínem. “Hej, tady je spadlá zeď, ale je to celý zarostlý křovím, musíme se prosekat”, zavolal Darlen, který obešel dům, hledaje jiný vchod. “Vždyť je to samý trní”, zhodnotil nalezený vstup Reblled, “hele, ale tenhle trám se hodí. Burbbagu, poď sem, popadnem to a bránu tim vyrazíme”. Společně s krollem pak několika údery povalili vstupní bránu statku do prachu. “Nazdar”, pozdravil k překvapení všech prcek Dyni Longodon, kterému se podařilo protáhnout se dovnitř nevelkou škvírou.
“Tak, a teď kudy?”, rozhlížel se po dvoře Darlen. “Má to bejt v hlavní budově, to bude tamhle”, ukázal Krubrok. “Sakra, dveře sou zaklíněný, Yalle, poď to vyrazit”, zavolal vůdce. “Fuj, tady je prachu”, prskala pořádná Wiki, když se dveře válely na zemi a dobrodruzi vtrhli do stavení. “Jo, pár let se tu neuklízelo, he, he”, cítil se tu jako doma alchymista Dettor. “Hledejte radši nějaký stopy”, okřikl je Darlen. “Hele”, ozval se Yall, prohlížeje flek na stěně, “tohle vypadá jako krev”. “No jo, potvrdil jeho nález hraničář Moorhed, “už docela zaschlá, ale krev to je. A tady, jak je ta vopadaná vomítka, se nejspíš zasekla ta sekera”. “To bude ono”, souhlasil Reblled, “Jak řikal, že ho kovář při ráně tou sekerou na porážení dobytka málem přeťal vejpůl a sekera se zastavila až vo zeď”. “Kdo co řikal, pánové?”, zajímal se starosta, který celé operaci přihlížel s šátkem na ústech. “Nás si nevšímejte”, odvětil mu Yall. “Burbbagu”, obrátil se na krolla, “Poď mi pomoct vytrhat ty prkna z podlahy, tady by to někde mělo bejt”.
Po chvíli již ležela polovina podlahy na hromadě a Darlen prozkoumával nalezený předmět, připomínající kámen. “Je to nepochybně z kovu”, konstatoval hraničář, “Nejspíš by to moh bejt kus sekery. Možná je tohle na tom krev, ale je to moc špinavý, takže to de blbě poznat”. “Ukaž to”, sebral mu věc válečník Yall, “No jasně, že je to ze sekery. Špička. Tady na tý straně bylo ostří”. Pak je obrátil na starostu, podávaje mu předmět. “Tak tady to máte. Řek bych, že když se s tim projdete po vesnici, tak někomu bude ten kus sekyry zaručeně chybět”. “A začal bych u kováře, he, he”, ozval se v pozadí vědoucí Dettor.

“Pomalu se mi ten nápad přestává líbit”, prohlásil Darlen. Druzi se totiž rozhodli, že se ještě před úplňkem vydají do tajemného domu čarodějky Vitaríny, o němž mluvil Hlejvák. Jelikož ale neznali jeho přesnou polohu a v lesích okolo Trkan se nevyznali, mírně zabloudili a k domu se přiblížili až v době, kdy na krajinu padlo šero. Na družinu padl stísněný pocit. Krajina tu v okolí nevyhlížela moc optimisticky. A co teprve, když přišli k domu, respektive ke zdi ohraničující čarodějčiny zahrady. Ze zdi byla místy zcela opadaná omítka a byla porostlá psím vínem. Záhy Nurnští dorazili k bráně. Tu tvořila mříž, kdysi snad natřená černě, dnes však beznadějně prorezlá a ve větru nepříjemně vrzající. Skrz mříž bylo vidět na cestu, která směřovala k asi tři sta kroků vzdálenému domu. Byla celá lemována sochami lidí i různých příšer, ač řadu z nich již zub času připravil o některou část či celé ležely rozbité na zemi. Ani vzdálený dům nevzbuzoval příliš optimismu, jeho ponurý vzhled vnášel semínko strachu do srdcí některým méně zkušeným družiníkům.
Otevřeli bránu, přičemž se ozval odpudivý zvuk nenaolejovaných pantů, a dobrodruhům přeběhl mráz po zádech. Druzi se opatrně vydali pochmurnou alejí zničených soch k domu. Pozorně sledovali sochy, ale nebylo to kvůli obdivu k umění dávno mrtvých sochařů, přestože mnohá díla by si jej zasloužila, byl v tom strach z toho, aby sochy neprojevily známky života. Mezitím tma houstla, jak se poslední paprsky slunce ztrácely za obzorem, v mihotavých stínech nejeden z Nurnských viděl sochu pohnout se, ale vždy to bylo jen mámení smyslů, způsobené strachem. Tu se nad hlavami družiníků prohnal netopýr. Byl to skutečně jen netopýr, a nebo krvelačný upír ve zvířecí podobě? Báli se všichni, ale nikdo to nechtěl dát najevo. Nakonec stanuli před domem.
Omítka domu už byla notně omšelá a místy zcela opadaná. Střecha byla samá díra, někde chyběly i dost velké kusy. Okna byla vesměs zakryta okenicemi nebo byla přes ně zatlučena prkna. Povolené okenice se ve větru s hlasitým boucháním otevíraly a zase zavíraly. Při každém bouchnutí druzi ztuhli. Jakoby jim dům naznačoval, aby odešli a nerušili jeho staletý klid.
Vchod do domu byl zakryt malou stříškou, kterou podpírali dva minotauři s velkými sekerami. Nurnští kolem nich opatrně prošli, zbraně připravené pohotově. Burbbag pak vylomil dveře a druzi mohli vejít. Octli se ve velkém sále s mohutným schodištěm do patra, který byl však prost veškerého nábytku. Zůstal jen koberec, kdysi snad cenný, ale dnes již prohnilý a pokrytý vrstvou prachu. Na zábradlí schodiště bylo několik odporných soch, nějakých okřídlených potvor, zřejmě harpyjí. “Tak kudy?”, zeptal se šeptem Dyni. “Po schodech nahoru”, odvětil Darlen, rovněž šeptaje. A tak šli, pomalu a opatrně. Nejedny oči sledovaly sochy, jestli se alespoň tyto nebudou hýbat. Ani tentokrát však nebylo nikde vidět žádné nebezpečí.
V prvním patře vlezli Nurnští do nejbližších dveří a otevřela se před nimi chodba, která celá byla lemována těžkými jezdeckými brněními. Darlen hned do několika prvních nahlédl, jestli se tam neskrývá nějaká potvora, ale našel jen kostru, na níž brnění drželo. Ne všechna však byla na okrasu. Náhle se jedno brnění pohnulo, pak další a pak ještě jedno. Druzi rychle zaujali obranné postavení. “Pozor, běží na tebe brnění”, zavolal Vrána na Kryšpína Pěnipírka, který si nestačil všimnout, co se to děje. “A co má na sobě?”, zeptal se zmatený hobit, který zřejmě přemýšlel, jestli má cenu střílet suchary nebo protentokrát výjmečně použije skutečné šípy. Nikdo se však v rychlokursu vyučeným zlodějem dále nezabýval, nezbýval na to čas. Brnění se vrhla do útoku. Yall s Burbbagem však jejich nápor bez větších problémů odrazili, a sami zaútočili. Přidal se k nim hraničář Darlen, rovněž schopný bijec, a svoje magické bezmegy použil rovněž alchymista Dyni Longodon. Zbraní druhého alchymisty Arkusse Dettora byla flaška, Pěnipírko se marně snažil rozvzpomenout, jakže se to nabíjí kuše, a ostatní se snažili schovávat tak, aby si je náhodou nějaké brnění nevybralo za cíl svého útoku. Bojující si však poradili i bez nich a rozmlácené kusy brnění se zakrátko válely na zemi.
“Je tu, sakra, hodně dveří”, prohlásil Darlen, rozhlížeje se po chodbě. “Tak je všechny prubnem”, sebejistě odvětil Yall a otevřel první dveře. Našel prázdný pokoj, vzhledem k vysoké vrstvě prachu zjevně dlouho neužívaný. Přesto nebo právě proto ho dobrodruzi důkladně prohledali, ale nenašli nic cenného. Stejně pak provedli s dalšími pokoji tohoto zjevně opuštěného křídla a ve všech se jim vedlo stejně. Pouze v jednom z pokojů našli již hodně staré tělo oběšence, tak mu alespoň sebrali několik stříbrňáků z kapsy.
A pak našel tulák Vrána v prachu pod postelí měděný kroužek. “Ha, to bude jistě magický prsten nesmírné moci”, řekl si a nasadil si ho. A skutečně, magický prsten to byl. Zakouřilo se a na místě tuláka stál malý chlupatý ďáblík. “Vráno?”. “Co je?”. “Je to von”. “No, fešák”. “Ale dobře se ti bude tancovat dupák”, podotkl Dyni a sebral ze země upadlý kroužek. “Ještě někdo ho bude chtít vyzkoušet?”. Kupodivu nechtěl. Tak se na další cestu vydal s družinou ďáblík, tvrdící o sobě, že je vrána. Nebo Vrána?
Každopádně tato příhoda nepůsobila na ostatní dobře a začaly se množit hlasy volající k opuštění domu a rozbití tábora někde v poklidu na méně pochmurném místě. Darlen tedy vyslyšel hlas lidu a zavelel k odchodu. Ale to nejhorší mělo teprve přijít.
Když se druzi vrátili do vstupní haly a hodlali sejít ze schodů, osmero soch harpyjí se pohnulo. Rychle opustily svou kamennou podobu a vlétly do Nurnských jako vichřice. Oba válečníci, Burbbag a Yall, se činili co mohli, a nebyl pro ně problém si s oživlými sochami poradit, ale ostatní si z boje odnesli nepěkné šrámy. Ale nebylo to všechno. Ani minotauři střežící vchod zjevně nechtěli nechat družinu temný příbytek čarodějničin beze všeho opustit. Ve chvíli, kdy družiníci otevřeli dveře a chystali se vyjít na volné prostranství, opustily sochy své podstavce a sestoupily na zem. V řadách Nurnských vypukla panika. Všichni se dali na útěk zpět do domu a snažili se vyběhnout po schodišti nahoru. Minotauři jim však byli v patách. Burbbag a Yall ve snaze nepřátele zmást zamířili každý do opačného rohu místnosti. Jeden minotaur se pustil za krollem, druhý zamířil na schodiště, kde se mu čelem postavil pouze Darlen, ostatní dále prchali. Chodec se rozkročil a plnou silou vrazil do obludy oštěp. Vzápětí však byl minotaurovou sekerou doslova odmrštěn vzad. Síla úderu ho tak ochromila, že zůstal chvíli nehybně ležet a byl by se stal snadným cílem pro druhý útok, ale naštěstí příšeru napadl z boku Yall, posílen o magický lektvar rychlosti. Jeho meč se střetl s minotaurovou sekerou a prolomil nepřítelův chabý kryt. Odlétly kusy kamene, ale obluda znovu zaútočila. Yall však byl obratnější, vyhnul se smrtícímu ostří sekery a provedl nový výpad. Darlen se mezitím aspoň trochu vzpamatoval, začal se zvedat a ještě z pokleku vrazil obludě oštěp do boku, načež na něj nalehl celou svou vahou. Yall zaútočil z druhé strany a oživlý kámen již nevydržel a rozpadl se.
Burbbag však neměl takové štěstí. Špatně odhadl nepřítelův úmysl a nestačil se včas krýt. Sekera se mu zaryla do ramene a přerazila klíční kost. Kroll zaúpěl a před očima se mu udělala tma. Protiútok vedl po paměti, protože v šedivé mlze, která mu zahalila zrak, nepřítele neviděl. Přesto ucítil, že jeho kyj zasáhl svůj cíl, a uslyšel zvuk drceného kamene. Pak ucítil, jak se mu ostří nepřítelovy zbraně zatíná do boku. Cítil, že jeho ruce už neudrží zbraň. Cítil, že ho nohy již neunesou. Dopad na zem již necítil.

“Tak, co to bylo? Jak to, že jste nám nikdo nepomoh?”, rozeřval se hystericky Darlen skláněje se nad Burbbagovou mrtvolou. “Vidíte, co ste zavinili? Burbbag je mrtvej. Co na to řeknete, vy zbabělci?”. “Já sem házel oštěp”, upozornil ďáblík. “Mně selhaly blesky”, vymlouval se Dyni. “Dobře, ale co ste udělali vy?”, rozhlédl se elf po ostatních hobitech a ruce se mu třásly bezmocí vrátit čas a zachránit přítele. “Hik”, odpověděl Dettor, který do sebe po stresujícím zážitku nalil flašku levné kořalky a sotva stál na nohou. “Tak, teď popadnete Burbbagovu mrtvolu a potáhnete jí na zádech, abysme jí mohli pohřbít v Liscannoru”, rozhodl vůdce. “Ale my sme slabí, proč jí nevezmete s Yallem?”, oponoval Kryšpín. “Protože sem řek, že jí vezmeš ty, tak to uděláš, nebo snad místo nás pudeš vepředu?!”, obořil se na hobita Darlen. “A deme!”.
“Co myslíte”, zamyslel se Dyni, “ožijou ty sochy v tý aleji taky nebo ne?”. “Je jich tam dobrá stovka”, podotkl Yall. “Měli bysme vyslat dobrovolníka, aby zkusil projít kolem”, poškrábal se za uchem Darlen, “Yalle, co ty na to?”. “Proč já?”. “Protože nikdo silnější tu neni”. Válečník byl rád, že mu někdo zalichotil, a vyrazil směrem od domu. Už po několika krocích svého činu litoval. Našlapoval opatrně a pozorně sledoval sochy. ‘Pohnula se. Uf, ne. Byl to jen stín vydávající v měsíčním světle mrak putující po obloze. Nebo nebyl? Ne, snad se nepohnula’. Čelo válečníka se orosilo a na zádech ucítil studený pot. Nic však nenasvědčovalo tomu, že by hrozilo nějaké nebezpečí. Vrátil se.
Darlen s připraveným lukem pozorně sledoval Yalla na průzkumu, ale také nic podezřelého neviděl. “Vypadalo to v pořádku, ale… uvidíme. Vytvoříme trojúhelníkovou formaci. V jednom rohu budu já, v jednom Yall…”. “A ve třetím?”, ušklíbl se Dyni, “Chybí tu Burbbag”. “Ty, když máš tolik řečí”, ukázal na něj elf. “Vy čtyři, popadněte krolla a mazat!".
Tak vyrazila družina směrem k bráně. Yall, Darlen a Dyni na okrajích pečlivě prozkoumávali okolí cesty a byli připraveni na nenadálý útok. Wiki, Viola, Kryšpín a Vrána supěli pod vahou Burbbagova těla a zcela ožralý Dettor se snažil udržet tempo s ostatními. Naštěstí už je nic nepotkalo a během několika minut opustili nepřátelskou zahradu, ale přes velkou únavu šli ještě dobrou hodinu, aby byli od ponurého místa co nejdál.

V noci družinu nic nepříjemného nepotkalo, proto druzi mohli v klidu zasednout ke snídani. “Tak co budeme dneska dělat?”, optal se Dyni. “Já bych se vrátil do toho baráku”, prohlásil sebevědomě Yall Reblled, kterému již otrnulo. “V noci je úplněk a musíme do bažin, měli bysme si rači vodpočinout a doléčit se. Barák počká”, oponoval Darlen. “Sakra, je tady strašně much a lezou mi do jídla”, začal nadávat Kryšpín, “Měli bysme jít jinam”. “Sedni si dál vod Burbbaga”, poradil mu ďáblík Vrána. “Začíná se pěkně voteplovat, měli bysme něco dělat s mrtvolou”, podotkl Krubrok. “No jo, v tomhle vedru za chvíli shnije”, souhlasil Dyni. “Vodnesem ho ke starostovi, snad se nám vo mrtvolu postará”, rozhodl Darlen.
A jak řekli, tak udělali. V okolí vesnice se již cítili bezpečněji, proto mohli krollovu mrtvolu táhnout Yall s Darlenem a nikoli hobiti, pročež bylo tempo pochodu znatelně rychlejší. Ve vesnici je opět přivítalo ticho přerušované jen sem tam boucháním zavíraných okenic. Inu, když se někdo tahá po návsi s rozsekanou mrtvolou, nemůže čekat od vesničanů patřičné pochopení.
Vrata usedlosti starosty Drkoče se po zabouchání otevřela a stanul v nich voják gwendarronské armády. “Ha”, vytřeštil oči a ukázal prstem na Burbbaga, “další mord”. Okamžitě přiběhl další voják s důstojnickou sponou na plášti, následován starostou. “No to se podívejme”, rozkročil se voják a dal si ruce v bok, nepříjemným pohledem si prohlížeje Nurnské, “sotva se vyšetří jeden mord, už tu máme další. Tak co mi k tomu povíte? Přiznáte se, nebo to z vás mám dostat?”. “Zabil ho minotaur”, chopil se slova Kryšpín. “Mlč”, okřikl ho Yall, sám se chtěje chopit slova, “To bylo tak. Šli jsme takhle na východ do těch lesů, kde měl bejt podle vesničanů strašidelnej dům, a ten sme našli a vlezli sme tam, jenže nás tam přepadly dvě kamenný sochy a tady našeho přítele zabily”. Voják se na něj pozorně zadíval. “Už jsem viděl pěkný ptáčky, ale takovouhle nesmyslnou historku si nevymyslel ještě nikdo. Mám vás dát na mučidla?!”. “Ale to je pravda”, protestoval Darlen, “Klidně se tam běžte podívat”. “Neraděj mi, jak mám vést vyšetřování”, obořil se na něj voják, “Jestli je tahle povídačka pravda, tak já jsem březová víla. Však vy zazpíváte, až vám dáme ochutnat žhavé železo”. “Ale…”, chtěl protestovat Darlen. “Ticho”, přerušil ho voják rázným gestem, “teď se podivám na tu mrtvolu. Hm, dvě rány, zřejmě od sekery nebo podobné zbraně. Hej, prohledejte je”, nařídil svým mužům. “No co, co…”, ohrazoval se Yall, když k němu přistoupil voják a začal se mu přehrabovat v batožině. “Jestli někdo chce protestovat, tak můžu zařídit, aby si to moh promyslet hezky v chládku”, prohlásil důstojník stále prohlížeje tělo. “Chtělo by to felčara, aby provedl komplexní vyšetření”. “Tady, já jsem lékař”, ozval se opodál stojící elf, jehož plešatá hlava se leskla v poledním slunci. Oblečen byl v podivném rudožlutém hábitu s vyšitými motivy ohně. Léčitele příliš nepřipomínal.
“Tak sem poďte, člověče, a podívejte se tady na tu mrtvolu”, vyzval ho důstojník. “No. Ehm, ehm…”, prohlížel si elf krollovo tělo, “Řekl bych, že příčinou smrti je tahle sečná rána u krku…”. “To vidim taky”, vykřikl voják, “To si řikáš lékař? Ty asi budeš taky pěknej ptáček, zmiz odtud. Tady není nic k vidění. A vy”, obrátil se zpět k Nurnským, “mi teď pěkně nadiktujete ména a adresy. A pěkně podle pravdy, jinak vás obvinim z toho mordu a eště z klamání úřední moci. Balune, zapiš si ty pány, a pak vodneste tu mrtvolu do sklepa. Je to důkazní materiál”, nařídil jednomu z vojáků a měl se k odchodu zpět do statku. “Jo, eště něco”, otočil se ještě, “nebudete se vzdalovat z okolí obce, dokud nebude vyšetřování ukončeno, nebo po vás nechám vyhlásit celostátní pátrání”. S tím odešel.
“Co to bylo za vola?”, obrátil se Yall na starostu. “No, ehm”, mumlal starosta pečlivě se rozhlížeje, jestli náhodou někdo neslyší, “poslali ho sem, aby vyšetřil ten mord starýho Orwalda, takže já jsem mu teď, abych tak řekl, podřízen, že”. “A jak to dopadlo, vyšetřil něco?”, zajímal se Reblled. “Ale to jó. Kovář se po použití práva útrpného přiznal a Orwaldova žena taky, takže byli eskortováni do Naglinu, kde zřejmě stanou na popravišti. A vy byste teď raději měli jít, ať nejste moc na očích. Ve vesnici to nedělá dobrotu”. “V tom případě buďte s bohy”.
Na kraji Trkan na druhy čekal onen plešatý elf, vydávající se za doktora. “Buď zdráv, felčare”, zahalekal na něj Yall. “Vy též”, odvětil elf, “Smím se zeptat na cíl vaší cesty?”. “Jsme spolek nurnských botaniků”, zachechtal se Reblled. “A ten mrtvý?”. “Burbbag? Ten se popral s kaktusem”. “To je tak”, vložil se do rozhovoru vůdce Darlen, “my totiž máme namířeno do bažiny tady na jihu, kde máme natrhat nějaký vzácný kytky”. “Za peníze, ovšem”, doplnil Dyni. “A nemohl bych se k vám připojit?”, požádal elf, “Jmenuji se Rien Gwardit a už dlouho putuji sám, hledaje nějaké dobrodružství”. “A co je tohle?”, s podezřívavým výrazem ukázal Yall na malého tvora v pláštíku, který se motal elfovi kolem nohou. “To je můj sluha, démon”, pyšně prohlásil Rien. “Je nějakej zelenej”, snažil se nahlédnout pod tvorečkovu kápi Darlen. “Fuj”, opovržlivě si odfrkla Wiki. “Tss, démon”, zašeptal si pro sebe alchymista Dyni, “O démonech vim svoje”.

Rienova zdravice
Klabzej Myšilov

Den dobrý přeji, ať vám zdraví kvete
jsem dobrodruh a protloukám se světem
jen pro pořádek představím se v letu
tak od začátku, snad to nepopletu

Jsem Rien Gwardit, jistě už mě znáte
mám delší uši, sporé vlásky zlaté
to odznaky jsou lidí mého rodu
už stručněji to říci nedovedu

Svůj elfí původ nebudu vám tajit
ty skvostné rysy není těžké najít
však co je na mě vskutku zajímavé
že šlechticem jsem, trindindolským pánem

Jsem sečtělý a to je moje pýcha
že moudrost ze mě každou větou dýchá
ji hledám zvláště v chutném božském víně
a když mluvím spatra, tak jen plynně

Že roucho mé snad přežvýkaly krávy?
Zlá mýlka, to je hábit Věčné slávy
a na něm hvězdy, srpky, rudé plameny
můj život bez něj byl by bez ceny

Jsem věru asi případ neobvyklý
však neklaňte se, nejsem tomu zvyklý
já také občas v dobrém poměru
si krknu, flusnu, chlastem ožeru

Den dobrý, přeji, už se tedy známe
nemáte kus sýra, housky slané?
A zlaťáček by nebyl? Bohům žel?!
Kurnikšopa, co jsem ještě chtěl?

Celý zbytek dne věnovali druzi odpočinku, ale když sluce mizelo za obzorem, vyrazili na blata. Opět se na ně slétla hejna komárů, much a jiného obtížného hmyzu, až některé méně odolné dobrodruhy začala bolet hlava a přepadla je malátnost. Všichni ale odvážně kráčeli dále směrem ke středu bažiny, kde měli najít cíl svého snažení.
Do půlnoci zbývalo ještě dostatek času, když Nurnští stanuli u zříceniny domu. Mrtvoly obou haterií už nebyly nikde vidět. Buď se propadly do měkké půdy, nebo byly sežrány jiným bahenním obyvatelstvem. To ovšem druhy příliš nezajímalo. Raději šmejdili kolem domu a hledali nějaké rostliny podobné těm, jež jim popsal pan Brojan. Nenašli však nic.
Až po drahné době se ozval Krubrokův hlas: “Helé, tadý něcó jéé”. Všichni se hned seběhli kolem hobitího kouzelníka. Ten se skláněl nad květinou, na pohled nenápadnou, která by zcela zanikala v ostatní flóře, nebýt květu. Květ byl totiž jasně žlutý a mezi hnědošedou bahenní barvou okolní výjimečně zářil.
“Tak tohle sem nikdy neviděl”, prohlásil hraničář Darlen. “Zdá se, že roste před očima”, upozornil Pěnipírko. “No jo”, pozorně se na květ zadíval elfí hraničář, “fakt se zvětšuje”. Druzi fascinovaně přihlíželi, jak se květ postupně rozvíjel, až nabral konečného tvaru podobného kosatci. “A teď to rychle utrhněte, než to zvadne”, přerušil mlčení Yall, když už se zdálo, že květ se dále rozvíjet nebude. “Jo, hned to bude”, začal se dopředu tlačit Dyni. “Máš na to něco?”. “Jasně”, odvětil prťavý alchymista, “mám na to specielně připravenej pytel”.
“A teď rychle hledat další. Mělo by jich tu bejt víc”, nařídil vůdce Darlen. Nurnští se tedy rozběhli po okolí a hledali další květiny. Vtom jim však ztuhla krev v žilách. Táhlé zavytí se rozlehlo krajem, až hrůza jímala odhodlané družiníky. “Co to bylo?”. “To byli vlci”. “Tohle muselo bejt něco mnohem strašnějšího než vlci”. “Nesmysl”, prohlásil rozhodně Darlen, “To byl normální vlk. Eště snad poznám vlka, ne? Sem hraničář, a jako takovej poznám vlka. A teď hledejte”. Druzi se s reptáním rozešli po okolí a hledali květiny. Někteří se však více než hledáním květin zabývali pozorováním okolí, zda se neblíží nějaká obluda.
Nakonec se Nurnským po několikahodinovém prolézání křovisky a bahnem podařilo najít šestero květů. Na další hledání již neměli sil ni chuti, a tak po vzedmuté vlně reptání zavelel Moorhed k návratu. Druzi se seřadili do obvyklého šiku a vyrazili napříč bažinou k severu, směr Trkany.
Netrvalo dlouho a družinu čekalo první nepříjemné překvapení v podobě hejna rozlícených goblochů. Ještěři zřejmě dostali chuť na jemné hobití masíčko, anebo jen zaútočili na nejbližšího nepřítele. Nevybrali si ovšem nejlépe. Několika málo jedincům se sice podařilo zakousnout se do některého z družiníků, většina ale byla již předtím nemilosrdně pobita. Útoku goblochů však využil jiný tvor, obývající bažiny. Bahenní netvor se vynořil z řídkého bahna a zaútočil. Jako svou oběť si vybral Kryšpína Pěnipírka, který stál stranou bojujících druhů a rýpal se v nose. Hobit stačil jen vykviknout, když ho popadly mocné pařáty a strhly ho pod hladinu. Několik hrdinů přiskočilo a zaútočilo na potápějícího se netvora, ale ten svou oběť nepustil. Druzi již nezjistili, jestli se ohavného tvora podařilo zabít či jen poranit, neboť i s nebohým hobitem zmizel v bahně.
“Moje kuše”, zvolal zoufale alchymista Dyni, když se za Pěnipírkem zavřela voda, respektive bahno, “Já mu pučil kuši, tu musíme vytáhnout”. “Z tohodle?”, zakroutil hlavou pochybovačně Krubrok. “Zkusím to…”, odvážil se opustit pevnější zem Yall, ale hned zajel po pás do bláta. “Pomóc”, vyjekl válečník, “Já se propadám!”. Za přispění ostatních se ho však podařilo vytáhnout. “Do toho nejdu”, jasně odmítl další snažení Reblled. “Ale je tam moje kuše. Já jí chci. Já jí musim dostat”, ječel malý alchymista a zoufale poskakoval mezi druhy. “Je tma”, prohlásil náčelník Moorhed, “Všichni sme unavený. Vrátíme se sem ráno”. Jeho rozkaz přerušilo táhlé zavytí. “A měli bysme jít rychle”, podotkl Rien. “Zdálo se to blízko”, pískla Wiki.
A skutečně. Zakrátko se z křoví vyřítil vlk. A nikoli obyčejný vlk. Byla to velká bestie, převyšující v kohoutku normálního vlka téměř o polovinu. Zaleskly se meče tažené z pochev a stejně tak zuby netvora. Vzduchem prolétly první šípy. Yall po boku s Darlenem vyrazili bestii vstříc.
Nestvůra ovšem nebyla tak nebezpečná, jak druzi čekali. Špičaté tesáky nedokázaly prokousnout těžká brnění bojovníků a ani silná kůže s tvrdými chlupy nemohla zabránit ostrým břitům proniknout do těla. Zanedlouho se tvor, krvácející z mnoha ran, svalil na zem. Ještě zhluboka funěl, snaže se dostat vzduch do probodených plic, a křečovitě mlátil tlapami kolem sebe. Zakrátko zdechl, ale pak se jeho mrtvola začala rychle měnit, a nakonec na jeho místě leželo tělo neznámého mladíka. Darlen a Yall se nad ním sklonili. Mladík byl neuvěřitelně vychrtlý, velmi dlouho musel jíst velmi střídmě či vůbec. Jeho tělo pak bylo poseto škrábanci a ranami, a stejně tak starými jizvami, nehledě na to, jak bylo špinavé. “To byl nějakej chudák”, prohlížel si mrtvolu Yall. “Nebyl to vlkodlak?”, ozvala se Viola. “Možná, ale asi se mu tady nežilo nejlíp”. “Poďte radši už. Třeba je jich tu víc”, rozklepal se Rien a rozhlížel se kolem sebe snaže se zrakem proniknout temnotou. Nikdo nebyl proti, a po chvíli již Nurnští opouštěli nehostinnou bažinu a uložili se k odpočinku. Zase jich bylo o jednoho méně.

Spánek netrval dlouho. Jakmile se první sluneční paprsky vyhouply nad obzor, začal Dyni Longodon všechny budit. “Vstávejté”, ječel malý alchymista, “musíme pro mojí kuši”. Jeho počínání se u ostatních nesetkalo s pochopením. Viola a Wiki jako slušné hobitky jen reptaly, zato ostatní sesílali na Dyniho hlavu šťavnaté nadávky, nejeden dobrodruh dokonce vyhrožoval hobitovi smrtí a sem tam se po něm někdo ohnal či něco mrštil. Nakonec však Dyni dosáhl svého, neboť nikdo už nemohl spát, a tak se ještě před polednem družiníci vydali na cestu zpět do bažin.
“Tak, tady někde to bylo”, rozhlížel se Dyni, když po několika hodinách bloudění druzi dorazili na místo, které připomínalo noční bojiště s goblochy. “Ve dne to tady vypadá úplně jinak. A teď bych potřeboval dobrovolníka, kterej vleze do toho bláta a najde mojí kuši”, rozhlédl se po ostatních alchymista. “Já ti můžu podržet lano”, ozval se po chvíli mlčení Yall a naznačil tak hobitovi, kde že má hledání ztracené kuše. Dyni se sice ještě chvíli snažil někoho přesvědčit, zaklínal se, sliboval, vyhrožoval, leč všechno marno. Všichni již měli bahna dost, natož aby tam ještě lezli. Malý alchymista si tedy odložil svršky a brnění, a vstoupil do řidšího bahna. Nevedlo se mu však dobře. “Pomoc, já se propadám!”, začal pištět Dyni, když zjistil, že mu bahno znemožňuje pohyb. “Pomozte mi někdo”. Naštěstí pro siláka Reblleda nebylo problémem lehkého hobita vytáhnout.
“Takhle to nepude”, bručel Dyni a snažil se ze sebe dostat lepkavé bahno, když tu mu hlavou bleskl nápad. Rozložil si svou alchymistickou soupravu a začal vařit. Za chvíli měl hotový lektvar, který svým smradem překonal i všeobjímající puch hniloby, a začal se rozhlížet kolem. “Kam koukáš?”, zvědavě se tázal Rien. “Hledám goblocha”, odvětil alchymista a dál se rozhlížel. V tom se v křoví mihl modravý ještěr. Dyni si ho pečlivě prohlédl a vypil obsah flakónku. A tu na místě hobita stál gobloch. Jen poskočil, mrsknul ocáskem a zmizel v bahně.
Dyni prohledával dno, ale zjistil, že ani jako gobloch to při hledání předmětu v bažině nemá jednoduché. Našel sice několik předmětů, ale v bahně a změti kořenů je nedokázal identifikovat. Určitě však viděl, že žádný nepřipomíná jeho kuši. Nakonec se čas nachýlil a kouzlo přestávalo působit, proto se alchymista vyškrábal na břeh. Tam hned začal vařit další lektvar.
“Jak dlouho se tu budem ještě zdržovat, náčelníku?”, otázal se nahlas Krubrok, “Já už mám z toho bahna kopřivku”. “Já musim najít svojí kuš”, ohradil se Dyni. “Ale my toho tady máme dost”, ozval se Rien a rovněž další dobrodruzi přikyvovali a souhlasně mručeli. “Tak si klidně běžte, ale já musim najít kuši”, pištěl hobit a pilně vařil. “Tak co, vůdče, deme?”, zeptal se Krubrok rázně, takže se Darlen, který doufal, že se to vyřeší bez něj, musel rozhoupat k odpovědi: “Necháme ho ještě jednou hledat, a pak pudem”. “Stejně už víc lektvarů neudělám”, zamumlal Dyni pro sebe, ale vařil dál. Když byl se svým výrobkem spokojen, znovu se proměnil v goblocha. Znovu absolvoval vyčerpávající prohledávání bahna a byl už téměř na dně se silami i s nadějí, že svou kuši ještě někdy spatří, když se mu konečně podařilo najít odpovídající předmět. Vyhrabal ho tedy tlapičkami z bahna a s vypětím všech sil ho dotáhl na břeh. Pak se zhroutil vedle a zhluboka oddychoval, během čehož se proměnil zpět v hobita. Ostatní zatím očistili bahno a Dyni ke své velké úlevě zjistil, že je to skutečně jeho kuše. Tak mohli Nurnští blata konečně definitivně opustit.

Dobrodruzi se opět blížili k Trkanům, když tu se za kopcem objevila podivná postavička. “Ahój”, zahlaholil cizinec. “Já sem vás viděl ve vesnici a chtěl bych se k vám přidat”. Nurnští si neznámého prohlédli. Byl to vysoký barbar nepříliš inteligentního zjevu. Zjevně se snažil dobrodruhům co nejvíce podobat, o čemž vypovídala jeho výbava. Na hlavě měl starý prorezavělý hrnec sloužící jako helma, navlečen byl v pevné kovářské zástěře z tvrzené kůže a v ruce držel vidle.
Z dalšího rozhovoru vyplynulo, že dotyčný, jménem Rabiňák Švácnul, dělá ve vsi pasáka krav a podruha. Vzhledem k tomu, že měl na okraji vesnice chatu, v níž by si dobrodruzi mohli odpočinout lépe než na louce za vsí, byl dotyčný přijat do družiny. Většina zkušenějších dobrudruhů si nedělala iluze o pracovním zařazení nováčka coby živý štít.
Rabiňákova chajda dobrodruhům posloužila jako hospoda, která v Trkanech citelně chyběla, neboť podruh měl v zásobě soudek piva a nějaké víno, aby mu nudná pastva lépe ubíhala. Když Dettor přidal své lahve kořalky, dobrodruzi rázem zapomněli na nepohodu na blatech. A slušelo se zapít splnění hlavního cíle výpravy.
Jenže dobrodruzi by nebyli dobrodruhy, kdyby se nevrhali do každého dobrodružství, pročež už nazítří vyrazili zpět do strašidelného domu, a Rabiňák Švácnul byl s nimi. Zpočátku byl nadšen, že konečně našel nové přátele, aniž by si uvědomoval, že se jeho hlouposti smějí za zády, ale když se blížili k cíli cesty, začal reptat a přepadla ho tíseň. Snažil se ostatní od cesty ještě na poslední chvíli odradit, přece jen díky báchorkám vesničanů získal z místa jistý respekt a strašidel se bál, ale nechtěl být pokládán za zbabělce, a tak poctivě kráčel dál.

“Pamatuješ, jak se Švácnul třás, když sme vcházeli do toho baráku?”, smál se Yall nad holbou piva sedě opět v Rabiňákově chajdě. “Se ví”, přitakal Krubrok, “Ale taky mě zamrazilo, když sem v tý síni viděl toho minotaura”. “No jo, někdo se ho pokoušel zase dát dohromady, byl tam kýbl vápna”, doplnil Vrána, stále ještě v podobě ďáblíka, “Ale naštěstí ještě nebyl obživlej”. “Dyť mu chyběla ruka a kus hlavy”. “Ale sekyru už měl hotovou”. “No, tak ho Yall rozsekal a bylo”.
“Ale co, to bylo v pohodě”, vzpomínal Dyni, “ale jak se tam Yall propad a nás napadly ty brnění, to šlo do tuhýho”. “To byla klika, že tam nikdo nezařval”, potvrdil Darlen. “Když se na mě hnalo to brnění, tak sem se modlil ke všem hobitím bohům”. “Eště žes tam byl, Dyni. Ten blbec Rabiňák tam stál s vidlema a nevěděl, co má dělat. Kdybys nebyl vedle něho, tak ho to brnění dozajista rozcupuje”. “A kdyby tam nestál, tak rozcupuje mě. Dyk tam nikdo nezůstal, všichni se schovávali za všechny a snažili se zmizet. Nebejt blesků, tak nevim”.
“Vy si stěžujte”, mávl rukou Yall, “Byli ste tam tři kouzelníci a Dyni taky vydá za dost, ale já sem spad do sklepa a byl sem úplně sám a proti mně vohnivej pes”. “S ho rozsekal, né?”, opáčil Krubrok. “Ale těžce”. “Jó, byl pěkně vočouzenej, když vylez”, potvrdil Dyni.
“Jo, a pak sme potkali ty zombie”, ozval se Rien. “To bylo něco”, pokýval hlavou Dyni, “Kolik jich tam vlastně bylo?”. “Já si to pamatuju přesně”, hlásil se Vrána, “Byl tam kuchař, kuchařka, dvě služebný, podomek, pokojská, holčička a chlapeček…”. “Tak ty děti byly fakt nechutný”, zabručel Yall. “Ale stejněs je zabil”. “A co taky s nima?”. “…a komorník”, dokončil Vrána. “Jak víš, že to byl komorník?”. “Podle livreje”.
“A pak už sme narazili na tu krávu”, prohlásil Yall. “Ta teda byla”, ten blesk byl dost nepříjemnej”, vzpomínal Darlen. “Ale na svůj věk byla ještě docela zachovalá”, ozval se Krubrok. “To je fakt”, přidal se Dyni, “kdyby to nebyla čarodějnice, tak to mohla bejt docela pěkná ženská. Ty havraní vlasy a uhrančivý oči…”. “Takový U červený sedmy nenajdeš”, zachechtal se Dettor. “Ale byla to pěkná mrcha”, děl Reblled, “Mě dala takovou ránu, že sem vodletěl”. “Co? Pěstí?”, podivil se Vrána. “Ale né, nějakym zkurvenym kouzlem. Fuj, druhou sem vzal vo zeď, málem mi to zpřeráželo žebra”. “Ale dostali sme jí, co?”, ušklíbl se ďáblík Vrána a připil si. “Hlavně já sem jí dostal”, upozornil Rien, “Nebejt mě a mejch blesků, tak vám určitě eště ukázala”. “No ty aby ses nevytahoval…”.
Rozhovor přerušilo chřestění železa na zápraží. “To už de Švácnul”, zvolal Darlen. “A to zvlád docela rychle, chlapec”, usmál se Yall a podíval se z okna na oblohu, aby určil čas. Dveře se otevřely a dovnitř se vpotácel barbar a majitel chatky Rabiňák Švácnul obtížen několika těžkými zbrojemi. Jelikož druzi nenalezli ve strašidelném domě příliš peněz, rozhodli se zpeněžit některá zvláště pěkná brnění ze sbírky čarodějnice, ale pro velkou tíhu těchto nebylo lehké je odtáhnout. Naštěstí se přihlouplý Rabiňák dobrovolně přihlásil, aby byl užitečný, a tak byl naložen vahou brnění, dokud se držel na nohou. Přesto si ale s nákladem poradil a podařilo se mu ho donést až do svého obydlí. “Zdar, Švácnule”, přivítal barbara Yall, “Polož to a pojď se napít, jistě ti vyschlo v krku”. “Zbylo ještě něco?”, optal se podruh, rozhlížeje se po prázdných lahvích a sudech, které již Nurnští stačili spořádat.
Zbylo toho ještě dosti, takže se pilo celý večer a rovněž druhý den, což mělo pro mnoho dobrodruhů nemalé následky. Nejhorší však pro barbara Švácnula. Ten se sice ukázal naprosto imunní, co se týče učinků alkoholu, a špatně se mu neudělalo ani po té, co vypil něco piva, vína červeného i bílého a okusil rovněž několik druhů Dettorových samohonek. Druhý den však v rozverné náladě narazil na místního pošťáka, který používal k přepravě zásilek podobného vozítka, jako kdysi známý Hlůva v okolí Nurnu. Rabiňák si od něj za lahev pálenky vozítko na chvíli půjčil. Pak se s ním rozjel dolů z kopečka směrem ke středu vesnice, kde přehlédl fůru se senem. Ztráta vozítka nebyla tak tragická, lamentující pošťák se nechal uplatit další lahví pálenky. Horší byla na několikrát přeražená ruka barbarova. Naštěstí byl přítomen léčitel Darlen, který Švácnulovu paži pomocí magie vyspravil. Stejně však barbar bude muset nosit ruku v precizní dlaze, zrobené hraničářem, a nejméně čtvrt roku si nezabojuje ani vidlemi, tím méně mečem, který našel a v jehož používání se pilně školil.

Tak zůstal Švácnul ležet doma v posteli a nevyrazil s ostatními dobýt chrám bezejmenného boha. Všichni byli plni nadšení, pouze Yall Reblled byl mírně rozmrzen ze ztráty své kuše, kterou mu barbar Rabiňák rozmontoval na jednotlivé díly, aby, jak řekl, ‘zjistil, jak taková věc funguje’, a dodal, že ve stodole má taková pěkná udělátka, z kterých by si mohl něco podobného vyrobit sám. Yall se mu marně snažil vysvětlit, že těch pár zlatek, co kuše stojí, by mohl klidně obětovat, ale barbar jeho slova nepochopil a připadalo mu to jako vyhazování peněz. Pak Reblled rezignoval, svou kuši stejně použil asi dvakrát v životě, a tak nechal barbara být.
Netrvalo dlouho a druzi stanuli před zbořeným chrámem. I přes věky nepoužívání byla stavba stále impozantní. Průčelí chrámu bylo sice zbořené a zarostlé mechem, ale i spadlé sloupy, které byly tlusté tak, že by je museli obejmout nejméně tři krollové, dávaly jasně najevo všem příchozím jejich malost.
Nurnští se ovšem nenechali odradit ani velikostí chrámu, ani kamennými hlavami chimér a jiných netvorů, které dříve střežily vstup, ale nyní se bezmocně válely v trávě, a začali prolézat trosky hledajíce vchod. Museli přelézt řadu trosek, odvalit řadu kamenů a odklidit mnoho suti, než se jim podařilo nalézt úzkou štěrbinu, kterou se mohli protáhnout do temných chodeb chrámu.
Temnota byla neproniknutelná, a tak druzi rozsvítili lucernu, která patří k základnímu vybavení každého dobrodruha, a před nimi se otevřel pohled do obřího sálu. Tady se mniši věnovali společným modlitbám, a kdo ví, třeba zde i skončil život mnoha obětí pod obřadním ostřím velekněze. Druzi se rozhlíželi kolem a prohlíželi si stěny, na nichž se ještě místy dochovaly malby z dávných dob. Druzi ani nedýchali, neboť ozvěna sebemenšího šepotu se nesla sálem jako burácení vichřice.
Kdosi navrhl, že by se měli podívat do podzemí, a tak Nurnští začali hledat, kudy by se dalo dostat dolů. Nakonec nalezli schodiště dolů, ale za ním bytelné dveře. Vpředu jdoucí Yall Reblled je zkusil otevřít, když tu se ozval hlas. “Jaké je mé jméno?”, zaburácel chodbami hlas připomínající klepání kamenem do skály. Chvíli bylo ticho. “Cože?”, pronesl kouzelník Rien, ale zmýlil se. ‘Cože’ nebylo jméno dotyčného. Pak se ozval smích. Nejdříve tichý, ale neustále nabíral na intenzitě. Druzi ohromeně stáli a nemohli se pohnout. Tupá bolest jim pulsovala hlavami, jak smích sílil a sílil. Zdálo se, jakoby spolu zápasila pohoří, jakoby po sobě bohové vrhali celé skály. A pak najednou bylo ticho.
Druzi se začali opatrně zvedat ze země a ohmatávali si hlavy, ve kterých ještě stále slyšeli ozvěnu příšerného zvuku. “Zastavte někdo ty zvony”, šeptal Dyni a držel se za hlavu. Ostatní na nevypadali o moc lépe, ale když se po chvíli trochu vzpamatovali, všimli si dvou postav ležících na zemi. Rien a ďáblík, což byl samozřejmě Vrána. Leželi bez hnutí a z uší jim kapala krev. “Do prdele”, zaklel Yall, ale neváhal a přiskočil k Vránovi. Nalil naň trochu vody z měchu a řádně s ním zatřásl. “Probuď se!”, křičel na kouzelníka, který po polití vodou začal jevit známky života. “Jak ti je?”, zeptal se nakonec, když elf zcela procitl. “Povídám, jak ti je?”, zopakoval Reblled, když se nedočkal odpovědi. “Cóóó?”, zařval Vrána a přiložil si chlupatou dlaň k uchu. “A kurva, je hluchej”, zaklel Yall a pak zařval Karabasovi do ucha: “Jak ti je?”. “Kdo?”, podivil se kouzelník. “Ale nic”, mávl rukou Reblled. “Hej, Darlene”, obrátil se na hraničáře, “Ty seš léčitel, neboh bys mu pomoct?”. “Podívám se na to”, pravil neochotně elf. “Ale Rien taky potřebuje pomoc”, obrátil se k druhému kouzelníkovi, který se zrovna těžce sbíral ze země. “Slyšíš?”, optal se ho Yall. “Co?”. “Te blbec je taky hluchej”. “Hele nenadávej, jó?”, ohradil se Rien. “Takže ty slyšíš?”. Rien se zamyslel. “Ne, ale ďábl… dém… ehm… sluha to slyšel”. “Tak, Rien si nějak poradí, ale co s nim?”, ukázal Yall na Vránu. “Cóóó?”. “Vypadá to špatně, s tim si neporadim”, vrtal se zatím Darlen v Rienově uchu. “Můžu přidat trochu magie, ale moc to asi nepomůže”. “Aspoň aby trochu slyšeli”.

Vraní život
Karabas, zovaný Vrána

Já děsné štěně byl
vidinou slávy zmámený
do bílé zimy vykročil
kde třeskutý mráz lezavý
a lítý vlk, jež se hotovil
že můj život ukrátí

ach jo

Leč přežil jsem
teď zas zlato
je mým snem
a osud na to
pomstil se mi prstenem

ach jo

Štíhlé tělo, jemná líc
já zrůdnější byl o to víc
pak navíc baba zakouzlíc
já neslyším už vůbec nic

ach jo

Tak se družiníci, z nichž se většina každou chvíli dívala přes rameno, co to kde zvoní, vydali dále prozkoumat vnitřní prostory chrámu, následováni hluchým ďáblíkem. Narazili jen na několik nemrtvých, jediných stvůr, které mohly staletí bloudit temnými chodbami, kam živá duše nevkročila. Až do příchodu Nurnských, kteří všechny zrůdy poslali do horoucích pekel. Prošli mnoha místnostmi, ale téměř nikde se nedalo určit jejich původní účel, neboť vše bylo zcela zničené. Až v jedné velké místnosti se druzi zarazili velkým množstvím nepravidleně rozmístěných sloupů, a začali debatovat o jejich smyslu. Vše bylo jasné, když Rien dokončil nákres sloupů. Sloupy v místnosti tvořily jméno, znějící: Sheltei.
“Tak tohle asi máme říct před těma dveřma”, usoudil bryskně plešatý elf Rien. “Asi jo”, souhlasil Darlen, “nic jinýho mě nenapadá”. “Dobrá”, ujal se vedení Yall, “Tak teď pudeme k těm dveřím, všichni budou potichu, a pak Rien řekne to slovo. A jestli někdo jinej pípne, tak mu rozbiju hubu”. Ještě se rozhlédl po ostatních, ale Pěnipírko již byl mrtev a Švácnul zůstal doma, takže se jen podíval, jestli je Dettor ještě střízlivý a rozuměl, a ani to nezopakoval.
Jak řekl, tak udělali. Pomalu přišli druzi ke dveřím, ani nedutajíce. “Jaké je mé jméno”, zaduněl chodbami známý hlas. “Cóóó?”, podivil se ďáblík, ale Rien byl naštěstí rychlejší. “Sheltei”, pronesl kouzelník a dveře se zavrzáním léta nepoužívaných pantů otevřely.
Druzi scházeli dolů po strmých navlhlých schodech, obnažená ostří v rukou. Ďáblík cupital za nimi a snažil se neuklouznout, neboť si ještě zcela nezvykl na svá kopýtka. Pak nastalo obvyklé prozkoumávání chrámového sklepení, přičemž bylo rozsekáno vše živé či nemrtvé, co stálo Nurnským v cestě. Při tom druzi nalezli tři části značně omrzlé hole, jichž se chopil Krubrok, spojil celou věc dohromady a označil ji jako ledový proutek. A nakonec došlo k boji se strážcem podzemí, snad dokonce s bezejmennou stvůrou, kterou vyvolali před lety mniši svými temnými rituály.
V rozlehlé místnosti, která byla po staletí obydlím a zároveň vězením bestie (což byl jistě důvod k zuřivosti), došlo k poslednímu boji. Nutno podotknout, že poslední boj to byl zejména pro bestii, pro Nurnské to byl poslední boj jen v tomto konkrétním podzemí. Ale vraťme se k boji samotnému. Druzi vešli do místnosti, jejíž stěny nebyly jejich lucerny s to osvítit. Přesto kráčeli neohroženě vpřed. A pak ho spatřili. Byla to postava velikosti obra. Vypadala jako golem uplácaný z hlíny, bez krku, s hrozivě vypoulenýma očima, s deformovanými končetinami, v nichž ale zjevně spočívala neobyčejná síla, o čemž svědčil i statný strom svíraný bestií jako kyj. Ten ale nebyl jedinou zbraní stvůry. Obluda se vyřítila na Nurnské a z očí jí vyšlehly dva blesky. Yall zaúpěl, ale výhružně zamával mečem a vrhl se rovněž do boje. Rána z kyje mu prohnula hrudní pancíř, ale rovněž jeho meč nezahálel a proťal obludě břicho. A vyšlehly další blesky. To už se však stačili vzpamatovat Nurnští čarodějové a alchymisté, a vrátili nestvůře blesky i s úroky. Stvůra zařvala vzteky, ale také bolestí. Cítila, že umírá. Nemohla se měřit se spojenou silou Nurnských mágů, kteří do ní napálili, co se dalo (kromě Riena ovšem, který jak známo kouzlí přerušovaně). Kyj znehodnotil ještě Yallův nárameník, ale pak už Reblled milostivým úderem skončil život bestie.
Druzi si malou chvilku oddechli, ale hned se začali shánět po pokladu, který taková potvora jistě musela mít. Nalezli místnost, jejíž střed byl vyplněn ohněm takového žáru, že bylo nepříjemné byť se jen přiblížit. “Ha, tady je nápis”, zvolal Krubrok a hned četl: “Oheň jen mráz porazí”. “Jo, to já vim”, ozval se Rien, “Oheň porazí všechno, nic proti němu neodolá. To já vim, protože oheň je můj živel”. “To je sice možný, že seš živel”, opáčil Yall, “ale tohle bude nejspíš naopak. Krubroku, zkus tou holí nějak zapůsobit na ten voheň”. “Jasná věc”, kývl hobit, vytáhl svou ledovou hůl a začal mumlat podivuhodná zaklínadla. Oheň náhle uhasl a na jeho místě se objevila masivní rakev.
“Tý jo, do toho by se vešly dvě takový potvory, co byly venku”, hvízdla Wiki a přestalo jí být do smíchu. “Tak jo”, zavelel Reblled, “Rozestavit se kolem rakve a bejt připravený k útoku, já s Darlenem vodsuneme to víko”. Několik odvážlivců se přiblížilo k rakvi připraveno dát se okamžitě na útěk. Víko padlo na podlahu a odhalilo mohutnou postavu v těžké zbroji. Postava vypadala jako člověk nebo spíš barbar, až na to, že byla dobře třikrát tak velká a patřičně široká v ramenou. Vedle ní ležela mohutná sekera. “Hm, zbraň titánů”, zamumlal Reblled a sekeru zvedl. “Nevypadá špatně”. “Tak abysme snad pomalu šli”, navrhl Darlen, a jelikož nikdo neprotestoval, družina se obrátila k odchodu”.

Většina družiníků se již těšila domů, pouzeYall si chtěl ještě poradit s vodníkem a získat srdce krásné mlynářovy dcery. Družina se tedy rozdělila, a zatímco většina dobrodruhů jezdila po gwendarronských městech a prodávala krásná, ale drahá a nepříliš užitečná brnění, Reblled ve společnosti kořaly Dettora vyrazil k Brčíku.
Když dorazil k mlýnu, začal se naparovat jako páv. “Tak sem přišel na toho vodníka”, pyšně prohlásil před Vavřinkou, která vyběhla z vrat. Ta se nezmohla na slovo a jen sledovala válečníka, kterak se svlékl do nohavic. Yall pod záminkou rozcvičky začal dávat na odiv své svalstvo a vydržel by se tak předvádět celé hodiny, ale oprávněně se obával, že se Arkuss zatím ožere a jeho pomoci se nedočká. Vymyslel totiž na vodníka vychytralý plán. On sám bude plavat, připraven vodníka zneškodnit, zatímco alchymista s prstenem černé vodoměrky bude běhat po hladině a lépe tak pozorovat vodníkovy pohyby.
A jak vymysleli, tak provedli. Yall s dýkou v zubech plaval směrem ke středu rybníka, Dettor ho následoval po hladině, v jedné ruce kuši a v druhé flašku kořalky. “A teď si může vodník přijít, che che”, zamumlal si pro sebe alchymista, když tu vodník přišel. Reblled zmizel pod vodou. Vavřinka na břehu si zakryla tvář. Dettor zaklel, odhodil téměř prázdnou flašku a s připravenou kuší prohlížel hladinu. Tam, co zmizel Yall, voda slušně bublala, a záhy se objevily rudé skvrny krve. Čí asi? Pak se objevila válečníkova hlava. “Plaval támhle”, ukázal Yall prstem a plival vodu na všechny strany, “Za nim”. Dettor sevřel kuši a rozběhl se po vodě. Skutečně pod vodou spatřil malou postavičku plavající o sto šest. ádný člověk by nedokázal tak rychle plavat. Ale hobit mu na vodě v pohodě stačil. “Dělej, plav”, volal na Yalla, který supěl za ním, “plave támhle”.
Tak dorazili do zadní části rybníka, kde už začínal les. “Fuj, tady je hrozný bahno”, klel Reblled, kterému se řídké bahýnko lepilo na nahé tělo. “Zmizel tady v rákosí”, hlásil Dettor a rozhlížel se. Poslední stopu vodníka držel již jen díky vlnám na hladině, protože ve zvířeným bahnem zčernalé vodě nebylo nic vidět. Yall prozkoumal rákosí. “Neni tu, musíme to prohledat kolem”. Dettor se vydal na procházku okolo rybníka a Yall pomalu plaval za ním.
Arkuss kráčel po břehu a pečlivě se rozhlížel po rákosí, když v tom zahlédl koutkem oka jakýsi pohyb. Podíval se pozorněji a spatřil na vrbě malého zeleného mužíčka, kterak si spravuje botu. Ozvalo se zadrnčení tětivy a mužíček vyjekl bolestí. Náraz šipky ho srazil ze stromu, ale překvapení rychle opadlo a on se rozběhl k vodě. Dostihla ho další Dettorova šipka, ale stejně by už už dosáhl vody, když se před ním vynořil Yall s dýkou připravenou udeřit.
Vodník klesl na kolena a sepjal ruce. “Prosím, milost”, zvolal pisklavým hláskem a sklonil hlavu v očekávání smrtící rány. Yall se zarazil. Tohle nebyl ten, co se ho snažil stáhnout. Neměl žádné stopy po jeho dýce, kterou předchozího soupeře téměř rozpáral, jen dva šípy v těle. “Počkej”, zarazil v poslední chvíli Dettora, který už už se chystal vyslat třetí šipku, která by nepochybně byla nebožákovi osudná. Válečník zandal dýku a chytil vodníka pod krkem. “Proč tady topíš lidi?”, zeptal se rázným hlasem. “Neubližujte mi”, skuhral vodník. “Jestli nebudeš odpovídat, tak ti ublížim tak, že na to do své brzké smrti nezapomeneš”, pohrozil Yall. “Budeme tě sušit nad kamnama, he he”, doplnil Dettor. “Tak proč topíš ty lidi?”, zamračený Reblled zopakoval otázku. “Já je netopím, fňuk”, zakuňkal vodník. “Nelži”, zahrozil válečník a zvýšil stisk. “Já vážně nikoho netopím, to dělá Vodrák, von mě bije”. Jelikož byl vodník celý mokrý, nedalo se poznat, jestli kapky na tvářích jsou slzy. “Tak vy ste tady dva?”, podivil se Dettor a rovněž Yall vypadal překvapeně, “A jak se menuješ ty?”. “Já sem, fňuk, Kapran”.
“Ty ho asi nemáš moc rád”, zakřenil se Reblled, kterému blýskl hlavou nový nápad. “Ne”, zapištěl vodník, “bije mě, sebral mi můj domeček a já musim bydlet až tady v bahně. A všechny topí a už se nikdo nekoupe…”. “A ty si lidi netopil?”. “Topil”, přiznal se vodník se sklopenou hlavou, “ale jenom vobčas a už je to dávno”. “Tak poslouchej”, zvýšil Reblled hlas, “ty teď pudeš se mnou do vody a pomůžeš mi toho druhýho najít. Pak mi slíbíš, že už tady nikoho nebudeš topit a já tě pustim”. “Ale on mě zbije”. “Nezbije, to ti zaručuju”, ošklivě se usmál válečník. Vodník lehce pokýval hlavou. Stále ještě nevěřil, ale měl naději. Za chvíli už plaval přivázaný na špagátě k Yallovi a hledal svého zlého soka.
Netrvalo dlouho a hladina rybníka se opět zbarvila krví. Kapran se hned po začátku souboje hleděl ztratit, ale Yall smyčku uvázal pevně. Brzy ho silné ruce vytáhly na hladinu. “Tak, hotovo”, prohlásil Yall, “Ten tvůj Vodrák je po smrti. A teď mi slib, že nikoho nebudeš topit”. “Ani někoho malinkýho?”, snažil se vodník smlouvat. “Malinkýho už teprve ne”, zamračil se Yall a výhružně sáhl po dýce. “Slibuju”, vyhrkl rychle Kapran. “Fajn, ale pamatuj si to, protože jestli to porušíš, tak si tě najdu”, pohrozil ještě Reblled, načež mu rozvázal pouta a vodník zmizel pod hladinou. Ještě stále nemohl uvěřit svému štěstí.
Pak se Yall vydal ke břehu, kde na něj napjatě čekala Vavřinka. “A je to”, oznámil, jako by to dělal denně, “Už se můžete koupat”. Dívka zčervenala a sklopila oči. Tolik toho chtěla říct, ale jazyk jí uvízl v hrdle. Mohl by se o ní takový silný muž vůbec zajímat? Ale Yall se zajímal. Chvíli se před dívkou předváděl a pak se nechal pozvat na koláč. Hned rozhlásil konec vodníka, a když se sám ještě několikrát vykoupal, našlo se několik odvážlivců, kteří také vlezli do vody. Za to mu patřila nehynoucí vděčnost trkanského lidu, především tedy dětí, a rovněž pozvání od mlynáře, který jemu a Dettorovi poskytl přístřeší, neboť si zájmu své dcery povšiml, a rovněž toho, ža Reblled nesmrdí grošem. A zatímco se Dettor opíjel s podomky, Yall strávil příjemné chvíle na seníku.
Reblled ovšem nebyl žádný nezodpovědný hejsek, který by pletl děvám hlavy pro nic za nic. O dva týdny později se navrátil do Liscannoru, kde pojal za manželku Vavřinku ze Mlejna…