Historie Nurnské družiny VII.

Historie Nurnské družiny VII

II. Zrádcův konec

[Traven 1051, Kutouš Králík, Otakáro Vesta]

“Lesa já se nebojím, les to je muj kamarád, les mě má rád!”, mírně podnapilý Klabzej Myšilov se sunul ke svému příbytku v pozdní noční hodině. Ten den pil přes svou obvyklou míru. Už se rozhodl. Zítra bude jeho velký den, po roce opět vstoupí do liscannorského remízku. Tak dlouhá doba uplynula od té doby, co jeho osandálovaná noha naposledy vkročila do tichého příšeří lesa. Klabzej škytl, lehce se zakymácel a zavzpomínal na ten den. Pokoušel se tehdy ovládnout mocné lesní síly a vyhnat zvědavého Páinova potomka z lesa. Tu protivnou holku, která drze trhala lesní plody v jeho lese! A to on jako mocný druid a vládce lesa přece nemohl trpět. Ale les jej neposlechl a dal mu najevo svoji nelibost. Od té doby se do něj Myšilov bál vstoupit. Ale zítra do něj opět vkročí s holí v ruce. Projde se březovým hájem, potěší se pohledem na stádo laní, napije se ze studánky, proskotačí kolem věrného dubu, vyhne se Sarimově zřícenině a bude snít. Z úvah ho vytrhl hysterický ženský jekot a řinčení nádobí. ‘Aha, to se zase Mija a Maja, dvě starostovy příložnice, rvou mezi sebou navzájem’, pomyslel si Klabzej a jeho zrak padl na nepříliš udržovaný dům starosty Burbbaga. Bylo to již několik měsíců, co si kroll Burbbag přivlekl z výpravy dvě černé divošky, kterým říkal ženy. Jeho ženy. Mija a Maja. Pořádně ani nevěděl, která je která. Poněkud naivně si myslel, že když bude mít dvě ženy, bude o něj lépe postaráno a jeho vážnost stoupne. Nestalo se tak. Obě divošky se brzy začaly nenávidět a začaly spolu soupeřit o to, která se skutečně stane Burbbagovou ženou. Hádky postupně přerostly v pranice. Burbbag mnoho nezasahoval, pouze před ostatními dobrodruhy se čas od času vytahoval, kterak obě nezdárné ženy doma srovná klackem. Ten večer bylo u starostů opět veselo, několik málo kusů nádobí, které patřilo do vybavení krollího domku, vzalo za své, poničen byl i jediný stůl a dvě okna. Mija a Maja ječely a sápaly se po sobě. Tekla i krev. “Nechte toho, holky. Bolí mě hlava. Že vás srovnám!”. “Drž klapačku! Buďto já, nebo vona!”, ječela Mija, nebo snad Maja? Ale vždyť je to jedno. Jediným výsledkem poslední hádky bylo to, že se druhého dne ráno Burbbag sebral a odebral se do Nurnu. Co se tam dělo, nikdo nevěděl. Výsledkem starostovy návštěvy bylo to, že následujícího měsíce jednoho dne zmizela Mija. V noci. Druhý den oznámil ostatním, že Miju posadil na loď mířící na jih. Do jejího rodiště. Na otázku, co s ní bude dále, odpověděl pokrčením ramen. Maja byla očividně spokojená.
Ale to jsme odběhli dále. Myšilova jsme opustili ve chvíli, kdy se mírně podnapilý potácel domů od Hrocha a chystal se druhý den do lesa. Následujícího dne, když se vyspal z kocoviny, se do lesa skutečně vypravil. Mohl být navýsost spokojen. Les ho přijal a nikterak mu nedával najevo své dřívější nepřátelství. Myšilovovo sebevědomí šlo prudce nahoru. Procházel se lesem a pohvizdoval si. A pak ho spatřil. Vetřelce! Myšilovovo čelo se nakrabatilo a prsty, které držely hůl, se zaryly do dřeva. Byl to on! Lambard! Lovec! Klabzej ho přímo nesnášel. Rozčileně pozoroval, kterak Lambard, druh Wulpin Zivrilové, vleče po zemi zakrváceného koloucha. “Pche, lovec! Vrah to je a loví mi v revíru, darebák. Beztvářný hovado!”, klepal se Myšilov. Přímo však nezasáhl a nakvašeně odkráčel domů.

Harant
Kubrok Krouk

Už když malý byl,
měl rád ostrý hrot a břit
a matka pozor nedávala,
sekera se mu zalíbila,
tak vzal sekeru, pilu
a vyrazil do les

Tam sekal křoví, kácel stromy,
ty k němu tiše rozmlouvaly,
vytáhl křesadlo,
vykřesal jiskru,
skočila do mechu,
tam zapálila třísku

Řízený požár lesu prospěje,
les tiše zahučel,
oheň tiše zapraskal,
obrovský plamen
strom jemně polaskal,
les hučel čím dál víc,
Klabzej se polekal,
březovou haluzí chtěl oheň udusit

Leč pahýl, co mu zbyl,
na to už nestačil,
z lesa on utíkal,
plakal a naříkal

Srna mu nadbíhala,
jiskru v kožichu měla,
pálí to, bolí to,
to on to zp sobil

Shořelo všechno,
shořely stromy,
srnu to nebolí
a Klabzej utíká

Vyběhl z lesa,
chlapec to malý,
přeběhl louku,
přilétl do vsi
„Požár, požár",
řval z plných plic
Viděl okov,
vody až po okraj,
chňapl po něm,
však vážil snad celý kraj
Táhl ho k ohni
píď za pídí

Náhle byl sražen,
svalil se do prachu,
přiběhl chlap,
v ruce měl lopatu
Přibíhají další,
děti i ženštiny,
přibíhají hasit,
hasit tu pohromu

„Les nechte,
les si poradí
Zachraňte vesnici!
Zachraňte úrodu!"

Požár se hnal,
hnal se on za pánem
„To on mě vytvořil,
on mě přivolal"
Seskočil z jedle,
přeskočil na břízu
„Pane m j, však já vás doženu"
Přeskákal na konec,
konec lesa,
tam skočil dol
Dál bude při zemi
tiše se plazit

Hasili všichni,
celičká vesnice
Vždy jim šlo o jídlo,
o p du, o žití
Plamen bojoval
s lidmi a vodou,
tuhle se stáhnul,
tamhle zas šlehnul
Dole v podzemí běhaly myši,
celičké divoké,
kdo to tam buší
Plamen tam prorazil,
kožich jim zapálil

Myši vybíhaly
toliko za lidmi,
plamen v kožichu
p sobil neplechu
Hasili všichni,
vraždili myši,
jen jeden,
ten prcek,
pobíhá všude
Kde někdo nem že,
vždy jde k ruce
žádná myš nem že
překročit hranici,
která je zapsána
v té jeho palici

„Pane m j,
tak tys mě zavrhl,
zapudil, zahubil,
srazil mi kohouta
Za to se pomstím,
oheň je krutá msta"

Našli ho ležet
v doutnající trávě,
opodál ležely
zkroucené hrábě
Z ruky mu vypadla
doutnající hrudka,
po dlouhém zkoumání
poznali krtka

Chlapec byl odnesen,
ošetřen, ovázán,
uložen do duchen,
v samotě ponechán
Nazván byl Myšilov,
on byl ten hrdina,
co zabránil myším
vyběhnout do světa

Probral se ve tmě,
cítit byl kouřem,
všude ho pálilo,
někam byl váben
Vyrazil do lesa,
odešel ve spodkách
jenom tak naboso

Dorazil k místu,
kde padla srna,
z popela koukala
smrdutá lebka
Sebral ji do ruky,
šlapal dál,
procházel v závěji
žhnoucího popela,
procházel bosky,
bolesti nevěda

Dorazil k místu,
kde se oheň zastavil,
potok proudící
nohy mu ochladil
Před ním se tyčila
zelená stěna,
hr zný to pocit
vstoupit zas do lesa

Z houští se vyřítil
zuřící medvěd,
zabít ho za to,
že spálil mu zvěř
Les tiše zašuměl,
medvěd se utišil,
stočil se do klubka,
usnul mu u nohou
Klabzej,
zvaný též Myšilov,
tiše tam stál,
z hozlí mu stékalo
žluté kap, kap

Nebýt té lebky,
puchýř na rukou,
leží tam dodnes
prorostlý malinou
Les znovu zašuměl
a tiše zahučel,
Klabzej uléhal
s medvědem pod hvězdou

Teď už zná pokoru,
úctu má k lesu,
je to teď Klabzej
Myšilov z lesů

Lambard, který přišel do Liscannoru s Wulpin, to vůbec neměl u ostatních dobrodruhů jednoduché. Byl příliš jednoduchý a kromě toho na něj někteří žárlili, zvláště Myšilov. Wulpin, které umřel dřívější manžel, hrobník Zivril, se netajila tím, že hodlá spojit s Lambardem svůj příští život. Lambard byl takový nijaký, a právě to ostatním vadilo nejvíce. Vždyť co Nurnský dobrodruh, to svým způsobem osobnost. Ať už kladná nebo záporná. Každý měl svoji historii a své vady. Lambard ne. Jeho obživou byl lov a výroba šípů. Dělal je dobře, lovil také dobře. A… a… to je všechno. Parkrát s ostatními popil, ale jinak se věnoval domácím pracem. Jezdil s malým Eonnem (uloupeným trpaslíčkem) na procházky, okopával zahrádku, spravoval střechu a lezl ostatním na nervy.
Léto bylo v Liscannoru opravdu příjemné. Dobrodruzi odpočívali a úspěšně tloustli. Někteří se také rozhodli věnovat se ve volném čase chování užitečné zvířeny. k Reblledově králíkárně tak přibyly i Třaskatulovy slepice a Klabzej Myšilov si dokonce jednoho dne přihnal z nurnského trhu dvě prasata. Pojmenoval je Bukvoj a Bukvice. U svého domu zatloukl dva kolíky a obě prasata k němu přivázal. Pak jim nasypal něco bukvic z lesa a šel se věnovat svému domu. Dům, ve kterém Klabzej přebýval, patřil dříve Tanrisovi z Álfheimu. Byl velice zpustlý. Skoro by se zdálo, že každou chvíli spadne. Klabzejovi se však líbil a rozhodl se, že jej ponechá v původním stavu. Pouze si z Nurnu přivedl odborníka a nechal si od něj dům zpevnit. Několik podpůrných trámů vzhledu domu sice nijak nepřispělo, nicméně nebezpečí zhroucení nosných stěn a střechy se podařilo eliminovat. Klabzej byl spokojen. Když udeřily v zimě první mrazy, zahnal obě prasta k sobě domů. Bylo to šlechetné gesto. Je však také třeba podotknout, že zápach v domě prudce vzrostl a Myšilov za několik dní čpěl prasečinou skutečně hrozně. Pořádek v domě udržovat prakticky nešlo a za takový svinčík a smrad by se možná styděl i starosta Burbbag, a to pocházel z jeskyně!
Během zimy se potvrdily obavy některých družiníků. Wulpin otěhotněla! Bylo jasné, že další výpravy se asi nezúčastní. Lambard konečně spravil střechu. Byla to taková obyčejná zima…

Byl krásný jarní den. Hostinský Jeremiáš s kostkovaným kapesníkem na plešaté hlavě se natáhl na zápraží hostince U hrocha. Po chvíli začal zívat, až usnul docela. Nedřímal však dlouho. Probudil ho skřípot kol a hlasité pobízení. Do Liscannoru opět po dlouhé době zavítal pošťák Hlůva. Svůj původní dřevěný samochod již vyměnil za malý žebřiňák, do kterého byl zapřažen utrmácený mezek pokročilého věku. “Prrr, Ferdo. Stůj!”, Hlůva seskočil z vozu, láhev kořalky v jedné ruce, bič v druhé a zkušeným opileckým krokem se vydal přímo k Jeremiášovi. “Hej, hospodo! Nalej!”, křikla ta troska na hostinského. “A máš peníze?”, otázal se ho hobit. “Né, a proč? Vezu vám zprávu a je dobrým zvykem dát poslovi panáka, nebo dva tři od cesty”. “No, to máš pravdu, vydřiduchu jeden. Tak já ti zatim naleju a ty si to vyřiď támhle v tý ratejně”, ukázal Jeremiáš na dům starosty Burbbaga. Hlůva škytl a vydal se ukázaným směrem za broukání si nějaké přisprostlé písničky.
Přijetí u starosty Burbbaga bylo srdečné. Kroll pozval Hlůvu dovnitř, Maja nalila hostu pálenky a i vařený brambor přistrčila. “Helejďte se, pane starosta. Mám pro vás zprávu. Došel vám do Nurnu balík, teda spíše truhla. Je to psaný na Nurnskou družinu a ponivadž ste starosta, tak vám to vyřizuju. Stavte se pro to do Dřevářský ulice u přístavu”. Burbbag se cítil důležitě, ale pak jej něco napadlo. “A proč si nám to nepřivezl sem, he?”. “Protože je to moc těžký a Ferda by se mi ztrhal”, odpověděl Hlůva vítězoslavně, prolil si hrdlo pálenkou a vypotácel se zpět k Jeremiášovi, kde do sebe vrazil další.
Burbbag se postaral, aby se o došlé zásilce v Nurnu dověděli všichni. Hospoda U hrocha byla za chvíli plná. Vřelo to v ní jako v úle. “To bude určitě truhla plná prachů, někdo vod nás něco chce”, ječel na celé kolo barbar Harez, toho i jiného času bezdomovec. “Nebo nám někdo posílá chlast!”, přidal se správce rybníka a liscannorský opilec, hobit Dettor. Ještě dlouho se ozývaly různé nápady, co může být v té tajemné truhle. Když se chtěli druzi zeptat na všechno Hlůvy, byl již večer a nurnský pošťák byl dávno zpátky ve městě. Něco si však starosta přeci jenom zapamatoval.

Následujícího jitra se všichni zvědavci vydali koňmo do Nurnu. Na přepravu truhly si vypůjčili od pana řídícího Rhandira školní bryčku, na kterou se posadili ti, kteří momentálně nevlastnili koně ani jiné přepravní zvíře. Takových bylo hodně, neboť valná část družinových zvířat byla na minulé výpravě sežrána tlupou skřetů. K liscannorským se přidal i hobit z Vranigostu, Dyni Longodon, povoláním i koníčkem alchymista. Zvláště ten trpce vzpomínal na minulou výpravu, neboť kromě poníka přišel tehdy i o své skvělé polstrované sedlo. Teď seděl namačkán s ostatními na bryčce, komíhal nohama a poslouchal Burbbagovy povídačky o Mije a Maje.
Dřevářskou ulici našli snadno. O trochu déle jim trvalo, než se zorientovali mezi mnoha dřevěnými baráky, ale nakonec našli to, co hledali. Na jednom baráku byla neumělá cedule “Zásilky z daleka”, a pod tím připsáno “Správce p. Houba”. Všude bylo ticho a nic se neozývalo. Starosta Burbbag šel ostatním příkladem. Pracně si přečetl ceduli, čímž dokázal, že Rhandirovo roční namáhavé úsilí přeci jen přineslo své ovoce, a zařval mocným hlasem: “Houba, Houba, vylez ven!”. Chvíli se nic nedělo, ale za pár okamžiků se ozval rozespalý hlas: “Noblochu, běž se podivat, kdo to votravuje!”. Nurnští se na sebe tázavě podívali. Je to možné? Vždyť je poledne a každý správný občan má přeci usilovně pracovat jako oni. Dveře vrzly a objevila se hrbatá postava. “Co je?”. “Ty seš Houba, lenochu?”, otázal se toho milého tvora trpaslík Drtinosa. “Ne. Pane Houbááá, to je pro vás”, zaječel dovnitř ten člověk. Chvíli se nic nedělo, a teprve po hodné době se vypotácela hobití postava v papučích. “Houba, méno mé. Co chcete, panstvo?”. “My sme Nurnská družina, co žije v Liscannoru, a prej tady máme takovou těžkou truhlu”, odpověděl hobitovi slušně Darlen Moorhed. “Tak moment”, zakabonil se pan Houba a práskl družině dveřmi před nosem. A opět se nic delší dobu nedělo. Nakonec se však družina dočkala. Pomocný dělník Nobloch vyvezl na dvoukoláku velkou bytelnou truhlici. “Tak, eště podpis,… kdo z vás to podepíše?”, otázal se důležitě hobit Houba. “Já, ponivadž sem starosta”, hrdě vystoupil do popředí kroll Burbbag. Houba se zlomyslně ušklíbl: “A prosil bych pěkně čitelně a plným jménem. A taky tam připište, že ste to převzal v pořádku”. Očekával, že něčeho takového nebude kroll schopen. Burbbag to však za pomoci ostatních dokázal. V nedalekém Liscannoru jistě zaplesalo Rhandirovo srdce radostí.
“No jo, ale co teď s tim?”, otázal se ostatních Klabzej Myšilov, milovník lesa a chovatel vepřů. Všichni se shlukli okolo bedny. Vypadala bytelně a celá byla potažena voskovaným plátnem. Bylo tam napsáno: “Slovutná Nurnská družina, obec Liscannor, Západní Gwendarron”, a o trochu níže bylo připsáno: “Určeno do vlastních rukou”. Právě toto vyvolalo u většiny přítomných podezření. “Bacha na to, to může bejt výbušnina a všem nám to utrhne pracky”, varoval nahlas hobit Dettor, družinový specialista na trhaviny. Ostatní se shlukli okolo a jejich pohledy prozkoumávaly truhlici, která se okamžitě stala podezřelou. Nakonec bylo rozhodnuto naložit bednu na bryčku, odtáhnout ji k Liscannoru a tam ji opatrně za vesnicí prozkoumat.
Pozdě odpoledne se družina vrátila do Liscannoru. Zásilka byla dopravena na louku za vsí. Okolo ní se utvořil zvědavý hlouček. Přišla se podívat i Wulpin Zivrilová, na které bylo již vidět nastávající mateřství. “Chachachá, tak co, kdy s náma zase někam pojedeš, tlusťochu?”, otázal se jí přidrzle obecní opilec Dettor. “Já vodrodim a hned zas pojedu”, dostalo se mu odpovědi. “A to jako hned hrcprc pojedeš za náma?”, následoval ještě jeden dotaz, přehlušený mohutným loknutím z láhve. “Nechte toho, pitomci. Všichni se vod toho vodvalte pryč, celá ta bedna je podezřelá!”, ujal se situace přespolní Dyni Longodon, švihák malé velikosti. Ostatní jej kupodivu poslechli. Do popředí se postavili Longodon s Dettorem. “Počkejte, nejdřív by to mohl tuhle Pěnipírko pořádně prozkoumat, když je vyučenej v tom zlodějskym rychlokurzu”, ozval se Darlen Moorhed, muž uvážlivý a opatrný. “Jo, to je pravda, já sem totiž specialista na zámky a tak podobně…”, hobit Pěnipírko nestačil ani doříci, když se směrem od Myšilova ozvala jedovatá poznámka: “Hlavně jestli máš v pořádku ty svý pasti”. Pěnipírko se otočil a nechápavě se podíval na lesního muže. “To jako jestli dovedu líčit pasti? Počkej, já se podivám”, s těmito slovy se za hlasitého chechotu ostatních začal hrabat ve svém příručním batohu. Po chvíli vytáhl třikrát přeložený papírek a začal na něm něco hledat. Za okamžik ostatním oznámil, že pasti líčit neumí, nicméně že je umí odstraňovat. “Tak se už běž podívat, jestli na tý bedně náhodou něco neni”, vyzval jej uculující se Longodon. Pěnipírko se nadšeně vrhl do práce a po chvíli oznámil, že nic nenašel. “No, to se dalo čekat, že Pěnipírko stejně nic nenajde”, ušklíbl se do té doby mlčenlivý barbar Harez a vykročil směrem k bedně. “Kdo to se mnou vodevře?”. Přihlásili se Burbbag a Drtinosa, oba bojovníci a tudíž tvorové nebojácní. Ostatní se vzdálili. Všichni tři zabrali a truhlici otevřeli… Nestalo se nic. Longodon a Dettor však okamžitě ve vzduchu zaregistrovali podezřelý zápach. “Kruci, takhle páchne trajdák!”, uvědomil si Longodon a okamžitě zalehl, přičemž křičel na ostatní, aby učinili totéž. Nic se nedělo. Dettor se připlazil k ležícímu Longodonovi a oba si začali vyměňovat své alchymistické vědomosti. Po chvíli dohadování se shodli, že ve vzduchu je opravdu cítit prudce výbušná směs, lidově nazývaná absolventy alchymistické nauky jako ‘trajdák’, a rovněž oba zkušeně poznali i ostrý odér tekutiny, lidově zvané “sířivka”. Longodon i Dettor si moc dobře pamatovali z alchymistické výuky, co se stane, přijde-li dohromady trajdák a sířivka. Zkrátka a dobře, nastane exploze.
Nic se stále nedělo, a tak se oba alchymisté odvážili k truhle a začali ji prozkoumávat. Postupně přišli na to, že uvnitř truhly je ještě jedna menší, která je od té vnější oddělena kvalitní vycpávkou. Zřejmě se jednalo o ochranu před nenadálými otřesy. Uprostřed byl skleněný válec a na jeho víku byly zbytky lepidla. Lepidlo se nacházelo i na spodní straně víka. Válec byl naplněn sířivkou a po obvodu byl napilován. Okolo byly všude pečlivě utěsněné plátěné pytlíky narvané trajdákem a železnými ježky. Princip byl jednoduchý, zato však pečlivě připravený. Po odtrhnutí víka měl válec po napilovaném obvodu prasknout, sířivka by se vylila do trajdáku a celé okolí by letělo do luftu. Naštěstí došlo během přepravy k tomu, že lepidlo držící válec u víka truhly vyschlo a povolilo. Oba alchymisté si oddechli a obsah celé truhly pečlivě začali třídit. Ostatní se shromáždili okolo. Začaly padat první nadávky, úlevné výkřiky a konečně se někdo otázal: “Kerej hajzl nám to poslal?”.
To však nikdo netušil. Bylo tedy celkem rozumně navrženo, že pátrání musí začít tam, kde si družina vyzvedla zásilku. Tudíž v městském skladišti. Konkrétně u pana Houby a jeho ‘zásilek z daleka’. Do Nurnu se rudý vzteky vydal starosta Burbbag, doprovázený Myšilovem a Longodonem.
“Ááá, a teď se konečně eště trochu prochrápu”, škytl vážený pan Houba a svalil se na několik pytlů s kůžemi. Pomocný dělník Nobloch se připitoměle usmál a pustil pšouk. Právě se chystal pustit i druhý, když se ozvalo mlácení do dveří. “Vylez ven, Houbaři, nebo ti zpřerážim kosti!”, zařval hrubý hlas, který patřil Burbbagovi. Následně se chatrné dveře rozletěly a kroll vpadl dovnitř, následován Longodonem a Myšilovem. “Co chcete? Mám po práci”. “Kdo to poslal? Mluv, kdo to poslal?”, zavřeštěl Longodon a hrozivě mával kuší. “Co?”, následovala zaražená odpověď. “Tu bednu, hňupe! Nebo ti sem spadla z oblakou?!”. “Já, já vážně nevim, co po mně chcete”, začal se Houba silně potit. Jak by také ne. Nezúčastněný pozorovatel by se možná pousmál při pohledu na dvousáhového Burbbaga, kterak tam stál vedle sotva sedmdesáticoulového Longodona, a oba doprovázeni prasečinou nasáklým Myšilovem. Ale Houbovi do smíchu rozhodně nebylo. Nevěděl, co po něm chtějí. S vystrašeným pohledem vytáhl z police ohmatanou knihu. Ruce se mu třásly, když listoval zažloutlými stránkami. Nobloch se mezitím někam vytratil. “Ták, už to mám, už to mám. Tudlejc to mám černý na bílym. Přišlo to před dvěma dny. Podpis toho pána nemůžu přečíst, ale ty dva kumpáni, co ho doprovázeli, ho oslovovali nějak jako to… no, Hlína, nebo Hovnajz… to si nepamatuju přesně, ale povídali, že je z východu. Měli vůz a koně… a pak sem k vám poslal Hlůvu s Ferdou, to je mezek a…”. “To stačí. Radšejc nám pověz, kam šel potom, he?”, houkl na pana Houbu Longodon. Nakonec se trojici dobrodruhů podařilo z toho ubožáka dostat, že se asi ubytoval v hostinci U jehněte, což je známá putyka, o které je známo, že tamější hostinský je ochoten pro hosty tu a tam obstarat lehkou děvu.
Hostinec U jehněte se nalézal v severní části města. Druzi tam dorazili několik chvil po poledni. Do nosů je udeřil ostrý zápach kysaného zelí, laciného tabáku a piva. Byli v hostinci téměř sami. Obsadili volný stůl a čekali. Po chvilce se k nim došmajdal otylý chlapík v zamaštěné zástěře. “Co to bude? Hádám, že tři zrzavý vody”, oslovil je. “Jo, a ňákou kořalku. Hele, prej je tady ubytovanej člověk a s nim eště dva a maj vůz…”, položil Burbbag otázku. “Informace vo hostech neposkytuju. Jestli chcete ňákou holku, tak prosim…”. “Jo, aha…”. Hostinského pohled padl na několik zlaťáků, kterými Longodon pohotově třískl o stůl. Hostinský je sbalil. “Menuje se Hlíza a bydlí na dvojce v patře”, dodal ochotně. “Tak podivejte se, pane…”. “Kedluben”. “Pane Kedluben, doneste nám eště jedno a až ten chlap příde, tak nám dejte znamení”, slušně požádal Burbbag, kroll bez vychování, ale přesto s velkým nadáním pro vyjednávání. Hostinský sbalil další zlatku a souhlasil. Uplynuly tři hodiny. Naši tři dobrodruzi začali jevit známky požití, když se otevřely dveře a dovnitř vpadli dva mírně podnapilí burani, kteří zasedli k zadnímu stolu. Hostinský s trojicí korblíků se přitočil k Nurnským. “To sou ty dva, co patřej k Hlízovi”, důležitě oznámil. Po další hodince se druzi konečně dočkali. Hostinský Kedluben jim mezi nově příchozími ukázal i nepříjemně vypadajícího asi padesátiletého muže, jehož tvář nesla nepochybně stopy neštovic. U pasu měl šavli a těžký nůž. Nepobyl v lokále dlouho, něco sdělil hostinskému a odešel. Longodon využil situace a předstíraje, že jde ulevit svému měchýři (za posledních několik hodin již asi pošesté), vyšel za mužem ke schodišti, které vedlo do patra. Stačila chvilka, sáhnutí do kapsy, vytažení malé baňky a její následné vypití. Muž mezitím zašel do patra. Asi by se divil, kdyby se otočil a spatřil by tam navlas takového chlapíka, jakým byl on sám.
Metamorfovaný Longodon se vrátil zpět a přisedl si ke dvojici buranů. Burbbag s Myšilovem dělali, že si jej nevšímají, a vedli řeči, které se točily převážně okolo Burbbagových družek a Klabzejových prasat. “He, šéfe, tak co, zadzinigal sis?”, otázal se metamorfovaného Longodona jeden z Hlízových průvodců. Longodon, coby synek bohatého statkáře, kterého vychovávala chůva, nepochopil, na co se ho ten několika kriminály prošlý člověk ptá, a tak pouze přikývl. “He, he, a jaký měla buzně?”, otázal se se zájmem ten druhý. “No jo, jo…”, Longodon stále nechápal, ale začínal tušit. “Pivo! Pro všechny!”, poručil Dyni, neboť potřeboval z té dvojice vypáčit co nejvíce. “Hele, Herendo, šéf nám vobjednává pívo, to se často nestává”, uchechtl se první, který se jmenoval Kudla. “Pche, stejně bude jenom jedno, vy líný kůže”, přitvrdil Dyni a pokusil se nasadit drsný výraz zkušeného mazáka, přičemž se snažil pokračovat v rozhovoru. “No, tak už se budem brzo vracet, co?”. “Jo, budem, a co? Ostatně jako po každý prácičce!”. “Cesta nám bude trvat asi stejně, jako když sme sem jeli?”, Longodon začínal být mazaně prohnaný. “No, já bych řek, že vo něco míň, když pojedem bez tý bedny”, Herenda nechápal, na co se ho šéf ptá. “Ba, ba. Pojedem stejnou cestou”, Dyni stále doufal, že z některého z kumpánů vypadne něco konkrétnějšího. “Jako vždycky. Je vám něco, šéfe? He, he, asi byste potřeboval zase ňákou ženskou”, následovala další nemastná neslaná odpověď. “Děte voba do prdele!”, ujelo Dynimu slovo, které ho chůva rozhodně neučila. Hobitovi došlo, že takhle to nemá cenu dál zkoušet a nenápadně pokynul Myšilovovi a Burbbagovi. Položil na stůl pár zlatek a oběma výtečníkům objednal další rundu.
“Sejmem toho Hlízu. Pokusíme se ho ale dostat živýho”, oznámil Dyni Klabzejovi a Burbbagovi. Oba mlčky přikývli. Za několik okamžiků vykopl kroll Burbbag chatrné dveře na pokoji číslo dvě z pantů. Nurnští vpadli dovnitř. Hlízu načapali v nejlepším. “Vypadni, děvko!”, zařval kroll a nešetrně strhl Hlízovu společnici z postele. “Co!?”, zaječel Hlíza a sáhl po zbrani. Vzápětí se nahý vymrštil na nohy a postavil se na odpor. Zasáhl Burbbaga do levého předloktí a notně mu pustil žilou. Pak však ke slovu přišel krollův meč, který rozdrtil Hlízovi rameno, klíční kost, žebra a skončil až v žaludku. Lehká holka začala ječet a snažila se zmizet z pokoje. Zasáhl ji však do temene úder Klabzejovy hole takovou silou, že na místě omdlela. “Tak z tohodle toho asi moc nedostanem”, konstatoval Dyni vyčítavě směrem k Burbbagovi. “Sek mě, no”.
* * *
Na tomto místě končí zápis Kutouše Králíka, který pojednává o výpravě, pronásledování a nakonec strašlivé pomstě na největším zrádci a vyvrhelovi, který se kdy ocitl v Nurnské družině. V pokračování zápisu budu vycházet především z poznámek některých dobrodruhů a obecního periodika Lyškánora - O.V.

Kutoušův zápis končí v okamžiku, kdy družiníci zabili dva podivné kumpány a dalšího dopadli živého. Byli to právě tito tři muži, kteří dopravili Nurnské družině podivnou truhlu, jež měla po otevření explodovat a zmasakrovat co nejvíce lidí. Kdo za tím stojí? Brutálním výslechem byla ze zajatce vypáčena jediná informace. Byli najati jakýmsi Bartolomějem Drápem v hospodě U perutě, která se nalézá ve městě Sill v Karwellu. Družiníkům se ještě podařilo zjistit, že všichni tři byli vybaveni padělanými dokumenty. Pak byl zajatec zlikvidován a družina se rozhodla k odvetné výpravě do země Karwell.
Pod vedením krolla Burbbaga se na cestu vydalo celkem jedenáct dobrodruhů hnaných touhou po pomstě. Po bok vůdci se postavil druid Klabzej Myšilov, střelec Darlen Moorhed, barbar Harez, opilec Arkuss Dettor, alchymista Dyni Longodon, kouzelník Morn Hipsa, pitomec Pěnipírko, trpaslík Třaskatul Drtinosa a půvabná hobitka Wiki. Před odjezdem se družina dobře zásobila proviantem, Arkuss alkoholem a nakonec i mapou země Karwell, která leží východně od království Gwendarron.
Cesta ubíhala po dobře udržované cestě bez problémů. Za zmínku stojí jen návštěva proslulé zájezdní krčmy U radosti, která je vyhlášená daleko široko. Dobrodruzi nešetřili penězi a kromě výtečné krmě se většina družiníků věnovala i sázení na kohoutí zápasy a kartám. Vrcholem večera byla ovšem bohatá tombola, kde vítěz získal hlavní cenu, a tou byla noc s místní krasavicí, Perlou Karwellu. Šťastlivcem se stal barbar Harez, který si výhru náležitě užil, dokonce se s krasavicí odebral i do lázně a nechal se řádně umýt, což již potřeboval.

Oj, ty gwendarronský děvčata
Nebuč Kanimůra

Oj, ty gwendarronský děvčata
dělaj to za hrst zlata
a ty z Armidenu
jen tak z hladu

Intermezzo 1

„Hm, stejně vám povim, že by mě zajímalo, koho to vlastně honíme?”, nadhodil jednoho večera téma k povídání barbar Harez, známý silák mdlého rozumu. „No, toho, kdo poslal tu zatrolenou věc, která nás mohla všechny vodpravit”, odtušil vůdce družiny, kroll Burbbag, chlapík rozumu ještě mdlejšího. „Povidal tuhle Longodon, že to mohlo srovnat celej Liscannor se zemí”, vložil se do debaty druid Myšilov. „No to zase ne, ale podle mejch výpočtů by to zlikvidovalo barák a v něm ty, co by u toho byli. Ten, kdo to poslal, to měl dobře vymyšlený. Poslal to Nurnský družině, tak musel předpokládat, že u toho otvírání bude spousta lidí. Selhalo to jenom náhodou, na tom lepidle. Myslim, že se mám ještě hodně co učit”, pousmál se hobit Dyni Longodon tajemně. „Každopádně to musel bejt někdo, kdo nás znal”, podotkl další hobit Pěnípírko. „No, to by jednoho nenapadlo, he!”, usrkl z flašky Arkuss. „Někdo se nám mstí. Blbý je, že takovejch může bejt hodně. Myslíte, že jsme ho někdy viděli?”, otázal se Darlen Moorhed. “Já myslim, že jo. Proč by někdo posílal tu bombu někomu, koho nezná? To by nedávalo přece smysl. Ale stejně si myslim, že je za tim něco víc a hlavně ten někdo, říkejme mu zatim pan Tajemnej, moc dobře věděl, co dělá. A upřímně řečeno, ve svym oboru to byl machr”, podotkl ještě Longodon, než se zabalil do deky a usnul. „Nebo třeba pani Tajemná. Na světě nejsou jenom chlapi”, ušklíbla se na hobita malá slečna Wiki…

A pak již družina překročila hranice Karwellu. Tato země byla po občanské válce zbídačená, všude byli vidět žoldnéři, v zemi kvetl černý obchod a pašování. Král Kestor, který svrhl bývalého vládce Blastora, nyní vládl za pomoci starého krále Suliskera ze sousedního Lismorru. Velkou mocí vládli též starostové jednotlivých měst. Družinu, která mířila do města Sill, nalézajícího se na jihu Karwellu u lismorrské hranice pod Trostanskými horami, však vnitropolitické problémy příliš nezajímaly. Dobrodruhům šlo hlavně o vypátrání tajemného zasilatele výbušniny. Zastávky dělali jen na noc. A právě při jedné z nich, ve vesnici příznačně nazvané Mrzákov, se setkali s podivným starcem. V této osadě se nalézal starobinec pro přestárlé lidi, o které se již nikdo nechtěl starat. Jeden obyvatel tohoto ponurého místa se však odlišoval od ostatních. I přes pokročilý věk z něj vyzařovala důstojnost a vyrovnanost. Někteří z družiníků se s ním dali do rozhovoru.
„Já viděl věci, které vy smrtelníci nikdy nespatříte. Viděl jsem západ slunce nad Marenským štítem, viděl jsem pučící haluze v Celebrovém háji, slyšel jsem zurčení měsíčních kapek na Leknínovém jezeře, slýchával jsem smích a pláč na Mollgově dvoře a viděl šiky jeho věrných pochodovat v bitvy, a korouhve jeho nepřátel, jak se řítily do hlubin. Pozoroval jsem plameny stravující všechno živé i mrtvé. Pozoroval jsem nový život, jak se batolil po travnatých úbočích Trostanu. A pak opět Nové pošlapalo Staré, aby následně uvízlo ve spárech Novějšího a Silnějšího. A prolitou krev smyl déšť. A i nejhorší hoře přebolelo a uťatá paže opět přirostla k tělu… Já viděl věci, které již nikdo nespatří a všechno zmizí jako slzy v dešti… Jmenuji se Joachalent Sallent z Jalennu”.
Uchváceni touto řečí nabídli Nurnští pomoc. Stařec jim za dobré slovo věnoval zbytek svých věci: skvostný meč a štít, stříbrný pohár, něco šperků a pytlík vzácných semen. Snad poprvé ve své historii dostala družina něco pouze za dobré slovo. Následně Joachalentovi dobrodruzi slíbili, že až se budou vracet, tak jej vezmou s sebou do Liscannoru.

Intermezzo 2

„Sympaťák, ten starej chlapík. To by se mi líbilo, kdyby nám takhle každej něco dal, vlastně jen tak”, prohlížel si Joachalentovy dary Darlen Moorhed. „Jo, a ty dárci by nám to mohli posílat domu do Liscannoru. Kdo se má pořád někde vláčet”, ušklíbl se Harez. „Říká Harez z Meze. Dyť ty nikde nebydlíš, tebe by Hlůva stejně nenašel”, opáčil barbarovi Myšilov. „Tss, my barbaři sme votužilý a nepotřebujem baráky. Ostatně mám pocit, že ten tvůj barák vypadá spíš jako chlív”, ohradil se Harez, ale Myšilov ho již neposlouchal, neboť se věnoval odsypávání vzácných semen z Joachalentova daru do vlastní kapsy. „Vaše starosti bych chtěl mít. Zejtra dorazíme do toho Sillu a sem zvědavej, co budeme dělat”, posteskl si vůdce Burbbag. „Neboj, já ti poradim, já radit umim”, usmál se na krolla jeho věrný přítel Darlen…

Následujícího dne se před družinou objevil Sill. Staré město obehnané hradbami, které nesly stopy války. Družiníci se ubytovali se v hospodě U perutě a šli obhlédnout město a zjišťovat informace, které by jim měly pomoci při pátrání po tajemném Bartoloměji Drápovi. Na jedné ulici je minul fanatický dav, který táhl povoz s malým hrbatým mužem, odděným do purpurového roucha a s holí v ruce. Jednalo se o Jerguše Zvěstovatele, pomateného hlasatele nového světa a boha Achrabata. Družinu místní informovali o tom, že tento pomatenec získal hodně přívrženců za občanské války, kdy se k němu přidávala spousta uprchlíků a nuzáků. Náhle se ozval křik z nedaleké ulice. „Přepadli Peloucha! Přepadli kupce Peloucha! Maj rukojmí!”. Družina se vymotala z fanatického davu a běžela udaným směrem. Dům byl obsazen několika ozbrojenci, kteří požadovali peníze. Pro výstrahu již popravili jednoho z rukojmích. Okolo domu se motal dav čumilů a několik halapartníků z místní posádky pod vedením starosty Bubna. Nurnští se nerozpakovali a zaútočili. Jejich akce skončila úspěchem, který byl zkalen pouze smrtí kojence Pařízka Peloucha, kterého darebáci použili jako živý štít. Překvapením byla také precizní výbava pobitých hrdlořezů, jedovaté šípy a výbušniny. Nurnští se tak dostali do přízně místního starosty. Tím byl člověk Buben, který si trpce postěžoval na stálý boj se zločinností.
V hospodě U perutě se nepodařilo najít žádnou stopu, a tak se družina rozhodla prozkoumat oblast Mrtvé paseky, území přes které vedla, podle starosty, pašerácká stezka. A skutečně zde dobrodruzi narazili na starého úchylného druida Gleriáše Hada, ovládajícího temné vědění Machraků. Souboj byl obtížný, Gleriáš povolal na svou ochranu starý strom i oživlé kůže lesních šelem. A právě jedna z nich zabila kudůka Morna Hipsu. Dobrodruzi použili na odporná stvoření zapálené lahve s olejem, z nichž jedna trefila také proradného druida. Hořící postava, proklínající Nurnské hrdiny, několik dobrodruhů ještě nějaký čas strašila ve snech. Po chvíli však padla do prachu a Nurnští, překročivše zuhelnatělý škvarek, jali se prohledávat Hadovo obydlí, kde nalezli množství pašovaného zboží a náznaky toho, že Mrtvá paseka sloužila skutečně jako překladiště pašovaného tovaru pro jistého Bartoloměje Drápa. Družina pohřbila statečného Morna Hipsu a po příchodu do Sillu za něj vzala náhradu v osobách hobita Krubroka Krouka, který toužil uplatnit své kouzelnické nadání, a sličné hobitky Violy Pelouchové, která toužila pomstít smrt svého malého bratříčka.

Intermezzo 3

„Stejně, když vo tom tak přemejšlim, tak pořád nechápu, proč nám nějakej místní darebák Dráp posílal tu bombu? Dyť nikdo z nás přece neni vodsaď. Dráp si tady pašuje a vydírá místní. Co je mu do nějaký Nurnský družiny?”, rozčiloval se trpaslík Třaskatul. „Helejďte, a co když ten Dráp má víc jmen a používá je, jak se mu to hodí? Ostatně, když už jsme u tý bomby, tak mě něco napadlo. Pamatujete si na Mondragonskej atentát? Na toho grázla Drapláka? Já to znám z Historie, ostatně jako vy všichni tady, ale ten Draplák to přece tenkrát přežil, ne?”, zamyslel se Dyni. „Nepřežil. Všechny tyhle hajzly pobil Páin, rozsekal je U hrocha”, namítl Harez. „Ba ne. Draplák mezi nima nebyl, ten utekl hned po tom vejbuchu. Hospoda Na provaze tenkrát vyletěla celá do luftu. Většina těch, co to měla na svědomí, se vrátila do Liscannoru, zřejmě aby rabovala. A to se jim stalo osudný, protože Páin je tenkrát rozsekal na cimprcampr. Ale Bukvoj Draplák mezi nima už nebyl, ten zmizel”, vložil se do debaty Darlen a pokračoval: „Podle toho, co se povídalo, tak většině těch spiklenců šlo o pomstu a peníze, ale Draplák byl podle všeho fanatik, pro něj byly peníze prostředkem a ne cílem”. „Jo, to je fakt. Podle všeho to byl takovej zamindrákovanej úchyl. Slyšel jsem, že to měl malý a vošklivý”, pousmál se Klabzej Myšilov. „Jak malý a vošklivý? Jo tak…”, vyprskla Wiki a Viola se přidala. „Jo, a taky víme, že co se týče trhavin, tak to byl koumák. To zase všechna čest. Takže možná, že to do sebe začíná zapadat, i když to taky může bejt všechno jenom shoda okolností”, zabafal z dýmky Dyni. „He, jestli to byl s tou zásilkou skutečně Bukvoj Draplák, tak začínám mít motanici”, zahulákal Burbbag. „Motivaci”, opravil ho jeho věrný přítel Darlen…

S posvěcením starosty Bubna pokračovali dobrodruzi dále v prohledávání okolí. Narazili i na bezvousého trpaslíka Zrutala, který byl kdysi Bartolomějem mučen, protože s ním nechtěl spolupracovat. Zrutal měl od té doby takový strach, že si holil i vous, což je u trpaslíka takřka nemyslitelné. Mezitím se ve městě stále častěji konaly srazy přívrženců boha Achrabata pod vedením Jerguše Zvěstovatele. Družina také dopadla starostova písaře Jedlana, který měl přímé spojení na tajemného Drápa, jemuž podával informace o tom, co se chystá. Náhle do sebe některé věci začaly zapadat. Ukázalo se, že Dráp a Jerguš jsou jedna a táž osoba. Po vypáčení informací z Jedlana podnikla družina pochod přímo do místa zvaného Stržovna. Zde došlo k tvrdým střetům s lidmi Bartoloměje Drápa alias Jerguše Zvěstovatele. Družina se dozvěděla od jednoho zajatce, který pro Drápa pracoval již řadu let, že Dráp má i další jméno. Bukvoj Draplák! Bukvoj Draplák, odporná kreatura, podlý atentátník z hostince Na provaze z roku 1033. Nejhorší vyvrhel, který byl kdy členem Nurnské družiny. Draplák! Zrádce a renegát! Bastard Debilní! Teď už bylo jasné, kdo poslal družině onu bombu do Liscannoru. Družinu posílil vztek a dál postupovala vstříc zrádci. Boj byl však tuhý, vpředu jdoucí Darlen byl zajat a samotný Draplák mu odřízl oční víčko. Pak se však karta obrátila. Nurnští vzali útokem poslední místo odporu, dovedně ukrytou planinu v horách, kde Draplák se svými přisluhovači, které verboval jménem boha Achrabata, stavěl z pískovce obří sochu tohoto temného boha, který je však ve většině zemí znám pod jménem Skrekh či Skregh. Temný Skregh, jehož temné učení začal Bukvoj Draplák již dávno uctívat. Sídlo Bukvoje Drapláka bylo vypleněno, ale samotný Draplák unikl.
Zklamaná družina se vrátila do Sillu, který mezitím zažil plenění a řádění bezradných stoupenců Jerguše Zvěstovatele alias Bukvoje Drapláka. Jednalo se spíše o neorganizovaný dav chudáků, se kterým neměla městská stráž větší problémy. Draplákova elita padla vesměs ve Stržovně. Navíc pomatenci sami zanechali plenění a stáhli se k horám, kde se prý má zjevit samotný Achrabat. Nebylo problémem, aby se tato informace dostala i k družině. Nurnští vyrazili na poslední boj. Stovky přívrženců Jerguše Zvěstovatele se utábořily pod horami a zapálily vatry. A jejich idol skutečně přišel. Zraněný a zkrvavený Draplák mobilizoval dav, ale masa byla náhle zmatená a nevěděla, co si má počít. Pak dorazili Nurnští. Hysterický Draplák proti nim poslal svou poslední zbraň, fanatiky opásané výbušninami. Ale ani ti nebyli příliš úspěšní. Ještě naposled se Draplák pokoušel uniknout pomocí kouzelného lektvaru, ale družiníci byli tentokrát rychlejší. Draplák padl do zajetí, a živý! A nikdo najednou nevěděl, co s ním. Slibovali mu tu nejkrutější smrt a těšili se na pomstu. Najednou byla před nimi vysílená a ubohá troska, z níž jen sálala nenávist a nepochopení. Poražená bestie byla nakonec popravena a unavení dobrodruzi se obrátili na cestu domů.

Intermezzo 4

„No, to teda bylo. Nakonec jsme ho dostali”, usrkl z korbele Myšilov. „Hm, akorát mě to stálo málem voko. Řeknu vám, že to byl fakt perverzní úchylák”, posteskl si Darlen a upravil si umatlaný šátek, který mu kryl zraněné oko. „Nic si z toho nedělej. Taky tě mohl potkat osud horší než smrt. U takovejch nikdy nevíš”, poplácal barbara po zádech Dyni. „No jo, Drapláka jsme zabili a pomstili jsme ty mrtvý tenkrát z Mondragonu, ale stejně to bylo nakonec takový rozpačitý. Pamatujete, když jsme zjistili o koho se jedná, jak jsme se pořád bavili vo tom, co mu kdo udělá?”, nadhodil Třaskatul. „Dyť to byl vlastně chudák, zamindrákovaný hovado. Dobře jsme to udělali. A hlavně jsme mu před smrtí řekli, kdo jsme. To pro něj bylo to nejhorší. Voči mu málem vylezly vztekem. A taky mám pocit, že si v tu chvíli nadělal do kalhot”, pokračoval Myšilov. „Stejně je to zajímavý. Pokud vim, tak mu tenkrát v družině nikdo nic nedělal. Jasně, vobčas byla nějaká ta sranda, narážka, znáte to. Ale kdybychom k tomu takhle přistupovali všichni, tak se povraždíme okamžitě. Že jo, tupče?”, obrátil se na vůdce Dyni. „Za to ti strhnu jeby, mrňavče drzej”, zašklebil se Burbbag. „Musel v sobě dusit něco strašnýho. Třeba byl přidušenej při porodu, třeba v sobě měl démona, to nikdy nevíš. A tak jako my žijem z jídla a pití, tak jeho živil vztek a mindrák”, pokýval hlavou Dyni. „Hlavně, že tu svini už nikdy neuvidíme”, uzavřel debatu Harez.

Ještě jednu povinnost však družina splnila. Vyzvedla v Mrzákově Joachalenta Sallenta. Tak, jak mu slíbila. Doprovodila ho ještě jednou se pokochat západem slunce nad Marenským štítem v Trostanských horách. A pak již dobrodruzi jeli domů do Liscannoru, s vědomím, že zlikvidovali strůjce Mondragonského atentátu. Po příjezdu do Liscannoru byl Joachalent starostou Burbbagem ubytován doživotně v nejlepším pokoji hostince U hrocha na účet obce.
Na Joachalentovo doporučení pak občané liscannorští zasadili uprostřed vesnice vzácná semena z jeho daru, a již zanedlouho vyrostl vzácný Jantern, strom s kouzelnou mocí.
Někteří z dobrodruhů se rozhodli ještě jednou navštívit hostinec U radosti, kde strávili tak příjemné chvíle, aby dali odpočinout znaveným tělům. A co se nestalo? Barbar Harez měl opět neuvěřitelné štěstí a vyhrál noc s Perlou Karwellu…