Historie Nurnské družiny VI
V. Nepohodlný svědek
[Ponovorok 1048, Třaskatul Drtinosa]
Byly to zlaté časy, kdy úroda byla víc než bohatá, sýpky přetékaly obilím, mlýnská kola
se točila dnem i nocí. Ani zvířata nelenošila. Stáda koní, krav a ovcí se rozrůstala den ode dne,
no prostě radost jen pohledět. Dokonce i lidé byli šťastnější. Po celé zemi bylo vidět, jak se
lidé baví a veselí v krčmách, tavernách, na nejrůznějších oslavách a lidových slavnostech.
“Když zbraně mlčí, žaludek nekručí”, říkalo se všude. “A těch dětí, zdravých a silných, co se
letos narodilo”. “Jo, jo, lidi už zapomněli, co to je bída a hlad”, vzpomínali ti
starší.
I Liscannor vzkvétal, družiníci a dobrodruzi se vrátili z další úspěšné
výpravy. Přijeli z dalekých krajů, kde získali veliké bohatství a cenné zkušenosti. Byli šťastní,
že znovu vidí své domovy a že se vrátili všichni živi a zdrávi. Doma pak naložili se svým
bohatstvím jak chtěli. Jedni stavěli nové domy, druzí se pak zdokonalovali ve svém umu, jak
ovládat meč, luk či kouzla. No a ti ostatní, ti utráceli peníze v knajpách a hampejzech.
Dokonce dva z družiníků, chrabrý Eodel a sličná Wulpin, se rozhodli, že budou žít své životy
pospolu vedle sebe, dokud je smrt nerozdělí. Možná že to mysleli dobře, ale jak se později
ukázalo, nebyl to zrovna ten nejlepší nápad.
* * *
“Íá, íá, íá”, ozvalo se ze spodní místnosti nevelkého domu. “Drž hubu, ty blbej vosle”,
řekla žena s tmavou pletí a zcuchanými vlasy. “Tak hele, ty mu nebudeš nadávat, je to můj
vosel”, ozval se odněkud shora trpasličí hlas. “Tak ať zavře hubu, nebo se ten tvůj harant
vzbudí a začne zase řvát”, odvětila ta žena. Bylo slyšet těžké kroky scházející dolů po
schodech. “Zivrilová, ty si snad úplně blbá, ten vosel cejtí, tak na něj neřvi”. Osel ustájený
uprostřed obytné místnosti přestal najednou hýkat a zlomyslně loupnul okem na ženu. “No
vidíš, ty slepice”, obořil se na ni. “Vy ste stejně na mě domluvený”, začala se ta žena znovu
zlobit. “A tak víte, co teďka udělám? Pudu do hospody”. S těmito slovy práskla dveřmi tak, že
se nádobí na poličce rozřinčelo. Naštvaná a rozzlobená si to hasila směrem k liscannorské
hospodě. Trpaslík, pořád ještě civějící na dveře, si povzdechl: “Ach jo”.
* * *
Otevřela dveře a ovanula ji známá směsice pachů piva, kouře, zvratků a nemytých těl.
V hospodě bylo nacpáno až k prasknutí. Hostinský Jeremiáš se s pozoruhodnou obratností a
grácií proplétal mezi hosty. “Jé, nazdar Wulpin”, vykřikl od jednoho stolu podnapilý hobit.
“Buď zdráv, Dettore”, odvětila. “Pojď si k nám sednout, tady je eště volná židle”. “Dík “,
řekla a zasedla mezi hobita a jeho kumpány.
O hodinu později vtrhl do
hospody neznámý muž v černé drátěné košili, ploché helmě s hledím a s širokým mečem
připnutým k opasku. “Brej večír”, zvolal na celou hospodu, “Hostinskej, nalej mi máz kvasu,
jedu z Mallikornu noc a den bez vodpočinku. V hubě mám jak v Armidenu a zadek taky volá o
pomoc”. “Hned to bude, vašnosto”, odpověděl hostinský Jeremiáš. “Jsem jízdní posel
vrchního mallikornského soudce a hledám v těchto krajích Nurnskou družinu”, vypověděl dále
příchozí a svlažil si hrdlo kvasem, který mu podal Jeremiáš. Od zadního stolu se zvedl Krochta
Moskyt, liscannorský starosta a čaroděj. “Už nemusíš jezdit daleko, Nurnská družina sídlí zde.
Pověz, proč tě kroky osudu zavedly k nám? Čeho si žádáš?”, zavalil otázkami příchozího. “Jak
už jsem řikal, sem posel a mám pro vás práci, která hodí ňejakej ten zlaťák”. Náhle se krčmou
rozhostilo hrobové ticho. “No tak mluv, na co eště čekáš?”, vykřikl Arkuss do ticha a ostatní
se přidali. “Kde to je?”. “Říkal už za kolik?”. “Mluv, člověče!”. Překřikovali se navzájem.
“Hou, hou, ne tak zhurta, eště mi vylijete žejdlík”, bránil se příchozí. “Já vám mám jenom
vyřídit, abyste se dostavili do mallikornskýho města Isselu a tam se voptali nejvyššího soudce
naší justice, ctihodného pana Caledona, vo co jako de, páč je to hrozně tajný. Já sám vim
jenom, že de vo nějakej mord, co prej spáchal jeden šlechtic vod nás. Márius, Márius zvanej
Kňour, tak mu prej řikaj”, rozpovídal se koňák. Již značně podnapilý Arkuss, který se zájmem
poslouchal, náhle povstal a vykřikl: “Statečný Arkuss se nezalekne ničeho, škyt, pojedu třebas
i na vokraj světa, jen když mi z toho kápne pár žluťásků”. “Jasně”, přidal se Harez, barbar, co
přitáhl do Liscannoru odněkud z východních plání a který se hned bezhlavě hrne do všeho, co
mu osud nachystá. “Zejtra jedem, viď, Arkussi?”. “Jasňačka, a všem rozbijem huby”, rozohnil
se Arkuss. “Kdo chce s náma jít, tak ať zejtra po rozbřesku čeká před hospodou”, mluvil stále
Harez. “Tak to se musí zapít. Hej, hostinskej, dones tu svoji frndžalici, co ji pálíš ve sklepě ze
švábů”, zvolal znovu Arkuss.
Luna, zrcadlící se v potůčku, došla na polovic
své dlouhé pouti a byla svědkem, jak se potácející postavy rozcházely do svých
domovů.
* * *
První paprsky vycházejícího slunce probleskovaly mezi stromy na obzoru a jako bájní
bojovníci ve zlaté zbroji s ohnivými kopími trhaly ustupující mlhu na kusy.
V
ranním oparu se začali před hospodou trousit první dobrodruzi. Sedlali koně, kterým šla od
huby pára, a čekali na opozdivší se druhy. Sešlo se jich celkem devět, devět hrdinů jako za
starých časů. Jako první přišel Harez, barbaří to válečník. Jeho černé husté vlasy vlály ve
větru. “Zdráv buď, Eodeli”, pozdravil nového příchozího. “Ty taky”, odvětil zarmouceně
trpaslík. “Co ti je?”. “Ale, Wulpin chce jet taky, teď šla za starou Chinskou, jesti by nám
nepohlídala děcko”, drbal si trpaslík ježatá vousiska barvy plamene. Na to dorazil Krochta
spolu s Nervorem a Melchizedechem. Krochta ponejprv nechtěl jít, ale doma ho to už
nebavilo, tak si to rozmyslel. Ten vyšší po jeho pravém boku, to byl Melchizedech, elfí
kouzelník, který pořád stál ve stínu Krochty čaroděje. Ten menší, Nervor se jmenoval, bratr
dobráka Ladota, budiž mu země lehká, se ani v nejmenším nepodobal nikomu ze své
rodiny.
Odkudsi se vyloupl štíhlý elf s lukem a toulcem na zádech v zelené
kamizole. Jeho blankytné oči, pořád veselé a zářící zpod hřívy dlouhých havraních vlasů,
těkaly po ostatních. Z hospody pak vylezli poslední dva opozdilci, mohutný a širokoplecí kroll
jménem Burbbag a Arkuss, malý hobit, co věčně páchne pálenkou. Mastné vlasy měl sepnuté
čelenkou a vypoulené oči zíraly na mohutné pletence svalů, které Burbbag protahoval v
ranním světle po těžké noci.
“Nazdar, vožralové”, přivítali je ostatní. “Než
vyjedem, měli bysme zvolit vůdce”, prohlásil Melchizedech a začal vytahovat ze svého batohu
pergamen, prasečí krev v lahvičce a husí brk. K velkému překvapení získal vůdcovství Arkuss,
a hned se na své vítězství napil z lahve, co mu čouhala z kapsy. “No táák, na có eště čekáme,
vpřéd”, zakřičel novopečený vůdce.
* * *
Pod hustými dubovými větvemi, tak na tři dolety šípu z Darlenova luku od Isselu,
čekala skupina hrdlořezů. “Hej, Gribble, za jak dlouho tudy ty liscannorský prasata pojedou?”,
zvolal trpaslík zakutý v železe a jeho plešatá hlava s pramenem vlasů na temeni se leskla
potem. Tázaný se otočil, zpod velikého černého širáku se na trpaslíka šklebila mrtvolně bledá
tvář. V kostnatém obličeji s páskou přes oko se dala jen stěží poznat příslušnost k elfí rase.
Zbylým okem loupl po trpaslíkovi s těžkou bitevní sekerou na rameni a řekl chladným hlasem:
“Za chvíli, Bachore”. “Hele, Gribble, tadydlecten kouzelnickej, co nám ho dal Márius, ať nám
píchne, řikal něco, jak je můžem sejmout ze zálohy”, řekla žena s chraplavým hlasem. Kónická
helma s koňským ohonem a šupinové brnění dodávaly ženě bojového vzezření. “Tak ať to
vyklopí”, mluvil pomalu Gribbl. ‘Ta čubka Layla chce zase dostat Gribbla do postele’,
pomyslel si trpaslík. “Když se mě budete držet”, řekl dotazovaný kouzelník, “budete
neviditelný”. Pak si začal splétat své dlouhé vlasy do copu. “Brej nápad, Měkejši”, počastoval
ho člověk ležící na zemi s rukama pod hlavou a cumlající stéblo trávy. Kožená brigantýna s
ocelovými cvoky, náholenice a helma s hřebenem dávaly znát, že se jedná o zběha z
Mallikornské pěší. “Neřikej mi Měkejši, Wisi, menuju se Saltas”, rozzlobil se kouzelník. “Drž
hubu, Saltasi, nikdo na tebe neni zvědavej”, vykřikl poslední člen bandy. Malý hobit v hadrech
žebráka, který měl na cestě podle plánu zastavit Nurnské. “Připravte se, za chvíli tu budou”,
zvolal Gribbl, vůdce rabiátů. Sám pak zaujal místo vedle Saltase. Široce se rozkročil a z
pochev na ramenou vytáhl dvě lesklé, široce zahnuté šavle. Z druhé strany se postavil trpaslík
Bachor se sekerou stále na rameni. Layla se postavila se svým kopím po boku Gribbla. Jako
poslední se ze země zvedl Wis, zkusmo máchl palcátem a zaujal místo v druhé řadě. Ten hobit
v šatech žebráka stál již drahnou dobu na cestě. Podivnou zubatou dýku schoval v rukávu.
Saltas vykřikl zaklínadlo, vzduch se podivně zavlnil a celá skupina najednou
zmizela.
* * *
A tak na místo pod mohutnými duby dorazili nic netušící Nurnští. “Velkomožnej
pane”, blekotal jakýsi žebrák u cesty, “Podarujte nebohého slepého mrzáka”, sápal se ten
otrapa na prvního přijíždějícího. Včele jel na mohutném oři Krochta, tomu se žebráka zželelo a
hodil mu pár stříbrných mincí. Žebrák je v letu zachytil. “Za vaší dobrotu, pane, vám řeknu
něco velmi důležitého, ale jen pro vaše uši”, řekl ten žebrák záhadně. Důvěřivý Krochta se na
koni v očekávání sehnul až k žebrákovi. “Ááá, ty svině!”, protnul Krochtův výkřik ticho.
Ostatní nevěřícně zírali na jílec dýky, který mu čouhal z žeber. Krev mu zbarvila košili do
ruda. V tomto okamžiku se vedle překvapené družiny objevila skupina na první pohled
ostřílených zabijáků. “Burbbagu, vem to zleva”, zareagoval jako první Eodel a začal
organizovat obranu. “Melchizedech, za mnou jít a zrychlit ty mě”, zaburácel Burbbag. Dettor s
Nervorem sejmuli ze zad své kuše. “Bachore, sejmi toho trpajzlika”, řval Gribbl z druhé
strany, “Wisi, toho barbara. Laylo, tamhletu černovokou couru. Chcípneš zmetku!”. Sám
nabíhal na Burbbaga. Svist Darlenova šípu zazněl Krochtovi u ucha. Utíkajícímu žebrákovi se
podlomila kolena.
Gribbl svými šavlemi prorazil Burbbagův kryt a čerstvá
krev krollovi potřísnila obličej. Na tváři se mu objevil šílený škleb. Eodel vykryl ránu těžkou
sekerou svým topůrkem a udeřil Bachora okovaným jílcem do nechráněné hlavy. Layla vrhla
své kopí proti Wulpin, ta ale uhla a ťala z otočky do nechráněného boku. Wisův řemdih
roztočený nad hlavami všech se spustil jako jestřáb do Hareze a síla úderu odhodila barbarův
štít do trávy. Dvě šipky z kuše se zaryly Layle do prsou a do stehna. “Gribblééé”. To bylo to
poslední, co vykřikla. Rozzuřený bledý elf stále dorážel na Burbbaga jako smečka vlků. Těžce
zraněnému Burbbagovi se dostalo nečekané pomoci od Melchizedecha. Kroll najednou pocítil,
jak se jeho okolí mění, viděl, jak se ten dorážející černý bastard zpomaluje. A využil této
příležitosti tak, že přešel do protiútoku. Druhá Wisova rána zasáhla Hareze do nastavené ruky.
Zaťal zuby a udusil výkřik bolesti, a pak širokým úderem ze strany vyhřezl Wisovy vnitřnosti.
Nevěřícně zíraje na svoje střeva se Wis sesypal k zemi. Bachorovi se ještě podařilo zaseknout
sekeru do Eodelovy nohy, jenže v tu ránu mu Darlen proklál hrdlo zeleně opeřeným šípem.
Trpaslík spadl na zem a svalil se na bok. Poslední bojující dvojice se míhala v záblescích ocele
sem a tam. Burbbag s výhodou magické rychlosti a Gribbl s výhodou dvou šavlí. Jedna šavle
ale nevydržela nápor obojručného meče a zlomila se. Meč se setrvačností zasekl do Gribblova
ramene a ozvalo se křupnutí, to jak praskla klíční kost. A bylo po boji.
* * *
Místnost v nejvyšším patře soudní věže byla vyplněna skříněmi, které přetékaly
obrovským množstvím lejster. Muž za stolem, zahrabaný do kupy rozsudků, doznání, zákonů
a udání, si povzdechl. “To je zase den”, zakroutil hlavou. “Ty dvě čarodějnice, co jsem je
usvědčil na mučidlech dole ve sklepě, mi daly nejvíc práce”, pomyslel si. “A teď do toho
tenhle Márius, co zapích prvního radního. Blbec jeden, když chci někoho vodstranit, tak to
dělám s rozumem”, povídal si pro sebe vrchní soudce, ctihodný Caledon. Ozvalo se zaťukání,
do místnosti vešel jeho osobní sluha a pravil: “Pane, jsou tady ti Nurnští, co mají přivést pana
Valana z jezer, který pak bude svědčit proti Máriovi”. “Sem s nima, už na ně čekám”. “Ale
pane, jejich vůdce je mírně indisponován”. “ Cože?”. “No, no, je prostě vožralej a blekotá
něco, že je Arkuss vůdce a že už je tady”. “Prosím tě, nepouštěj ho sem, nebo mi to tady
všechno pobleje. Jo, a vysvětli jim všem, že sem maj přivést toho Valana do zejtřka, protože
zejtra zasedá soud. Já mám ještě spoustu práce s těma čarodějnicema, pořád se cukaj, že prej
jsou nevinný”.
* * *
Družina vyjela směrem na východ od Isselu. Projížděla krajinou plnou dubových hájů a
rákosím zarostlých rybníků. “Jak je to eště daleko?”, zeptal se Nervor, kterému se jízda na
koni moc nelíbila. “Kousek”, řekl Krochta. “Jo, a dávejte pozor, nedaleko je Máriovo
panství”.
Dojeli až na rozcestí. Vydali se severní cestou, která vedla k Jezerům.
Na jižní cestu pohlíželi s neklidem, protože vedla k horám, kde sídlil Márius. Zpod větví
stromů probleskovaly paprsky slunce, odrážející se od vodní hladiny. U břehu velikého jezera
stál veliký dům obehnaný zdí.
* * *
“Hej, nespi, Melchizedechu, a podej mi ty raky”, zavolal přes celý stůl Harez a tvář se
mu leskla mastnotou. “Mně taky”, ozvala se Wulpin a nahlas si říhla. Kouzelník ani nezvedl
hlavu, jen číše cinkla o podlahu a víno jako krev se rozlilo po zemi. Eodel s plnou pusou
pečených ouhořů řekl: “To sam sa přežral”, a vyklepal zbytky jídla z vousů. “Dobrou hostinu
jsi nachystal, pane”, otočil se Krochta na muže v bohatém oblečení. “Mě též těší, že vám mé
skromné dary jezera tak chutnají”, oplatil kompliment ten muž.
“Pomóóóc,
už sou tady!”, vtrhl nenadále jeden sloužící do hodovní síně, “Jsou to pochopové Kňoura, eeh,
totiž Mária”.
Za chvíli už Nurnští stáli v bojovém šiku v zahradě a vyčkávali.
Rozhodli se totiž chránit zídku a její branku. Už bylo poznat jednotlivé obličeje. Jejich helmy
odrážely paprsky slunce. Postupovali opěšalí. V čele šel mohutný, asi dvousáhový barbar v
černém kaleném brnění. Helma se zahnutými býčími rohy měla spuštěné hledí. Po jeho levici
kráčelo pár žoldáků, především trpaslíci v drátěných košilích až na zem, s kulatými dřevěnými
štíty přehozenými přes rameno, a těžkými dvousečnými sekerami, motykami a palcáty v rukou.
A po jeho pravé ruce šlo několik lidí ve stejných červených přehozech, které měli oblečeny na
pancíře. Každý nesl v ruce kopí a štít. Náhle jejich vůdce, ten obr, vykřikl: “Do útoku!”.
“Toku, oku, ku”, vracela se mu ozvěna z okolních kopců.
* * *
Zahrada byla poryta mrtvolami útočníků. Pár se jich snažilo utéct, ale šípy byly
rychlejší. Nikdo nepřežil. Krev zbarvila trávu do ruda . Všude okolo se povalovaly useklé údy
ještě svírající své zbraně, rozsekané mrtvoly ležely na puklých štítech. Nurnští, díky bohům,
přežili všichni, ale byli zle posekáni.
“Ten barbar si prosekal cestu až do
baráku a tam šeredně posekal majitele domu, než ho Krochta sejmul. Teď už je v pořádku,
ujala se ho ranhojička Wulpin”, oznamoval Harez.
Služebnictvo začalo
odklízet mrtvoly sežehlé blesky a rozsekané na kusy chladnými zbraněmi. Někteří měli v sobě
až šest šípů. “Moc se mi to tady nelíbí, asi bychom měli jet ještě dnes”, pravil poraněný Valan.
“Dobře, ale pojedeme na koních a vy se budete držet uprostřed”, řekl Darlen a ucpával si
kusem hadru díru na boku. “Já vás zneviditelnim”, řekl Krochta, “Tak se nám pojede
líp”.
* * *
Jeli zpět do Isselu tou cestou, kterou před chvílí přijeli. Když však projížděli okolo
rybníků, vyletělo z rákosí pět šípů.Ty neomylně zasáhly vpředu jedoucí válečníky Burbbaga a
Hareze. Burbbag, již notně zraněný, se začal krýt za ostatními, ale v barbarovi se zpěnila jeho
divoká krev. Sám vjel na koni přímo do rákosí a hnal před sebou vyděšené hobity, kteří se už
nezmohli na odpor. Po chvíli vyjel ven, utřel meč do trávy a řekl: “Je po nich”.
Pochod
Harez
Jdem, a bůh je s námi, kráčíme smrti vstříc
Brzo už nové jizvy ozdobí nám líc
Harr Ghned, Bragh Drhu Zreb
Kdo vůni krve znáš
Zalezlý je jak pes v křoví, kdo zaslech pochod náš
Tak potoky krve pro slávu potečou
Pro větší slávu boha nás k věčnosti zanesou
Harr Ghned, Bragh Drhu Zreb
Kdo vůni krve znáš
Běž tam, kde velikost navěky vyzískáš
Svůj meč u pasu z nás každý nosí rád
Kdo má jenom okrasu měl by z cesty se nám dát
Harr Ghned, Bragh Drhu Zreb
Kdo vůni krve znáš
Hleď a také zbrani svojí napít řádně dáš
Úpění a praskot kostí, krve bublání
Věnujem našemu bohu nepřátel strádání
Harr Ghned, Bragh Drhu Zreb
Tak strach se zahání
Se sklopeným ocasem před námi uhání
Tak žijeme bojem by bůh se viděl v nás
Kdo prolil potoky krve život nepropás
Harr Ghned, Bragh Drhu Zreb
Bůh dohlédne na nás
Vždy rozsévat smrt na bojišti to je krása krás
Cestou se už nic nestalo, a tak dorazili až do Isselu. Projeli branou a zamířili k soudní
věži . Tam předali pana Valana pod ochranná křídla soudce Caledona. Ten jim vyplatil
dohodnutou sumu peněz a vyprovodil Nurnské ven. “Dneska už domů nepojedu, jsem
utahanej”, řekl Nervor. “Já taky ne”, přidala se Wulpin. “Tak tady přespíme v hostinci”,
přisadil si Eodel. “Znám tu jednu prima hospodu, U Nacucanýho švába. Nebo slimáka?”,
přemýšlel nahlas Dettor. “Tak na co čekáme?”, zahromoval Burbbag. Cestou k Nacucanému
švábovi nebo slimákovi, když míjeli náměstí, spatřili tesaře, jak stavěli nějakou konstrukci. “To
bude asi šibenice, co?”, dovtípil se Krochta…