Historie Nurnské družiny VI
III. Důl
[Chladen 1046, Aedd z Ruindoru, Yall Reblled]


Tento text se mi nepíše lehko. Ještě dnes se mi vrací výčitky svědomí, když si vzpomenu na svou poslední výpravu. Mnohokráte se mi honilo hlavou, co jsem udělal špatně a kde jsem chyboval. Udělal jsem jednu chybu. Tou byla pomoc Bibiáně.

Ještě dnes mám před sebou rozkošný obličej rozpustilé hobitky, který zářil jako slunce mezi zarostlými nemytými tvářemi ostatních hrdlořezů. Tehdy, při boji s pantery, napadl jeden Šňupákovic hobitku a hrozilo, že jí roztrhá. Právě jsem se vypořádal s jednou šelmou, když jsem spatřil obrovské tělo tyčící se nad malou hobitkou, a pařáty rvoucí její tělo na kusy. Byla příliš daleko, abych se mohl okamžitě pustit do boje a obával jsem se, že bych mohl přijít pozdě. Chtěl jsem tedy šelmu skolit magicky. Nemohl jsem se netrefit, panter byl proti Bibiáně tak velký... A tehdy jsem se mýlil. Magický blesk zasáhl malou Bibi a ta padla mrtvá k zemi. Tehdy jsem nebyl schopen slova. Byl jsem na dně. Bibiánu bylo nutno pohřbít, neboť ve vlhkém prostředí pralesa by tělo rychle podlehlo rozkladu. Alespoň jsem jí odřízl pramen vlasů, abych ho pohřbil doma, ve Vranigostu, na věčnou památku veselé hobitky. Od ostatních jsem za to sklidil jen posměch. Uzavřel jsem se do sebe. S jakými lidmi to vlastně chodím na výpravy?

Přemýšlel jsem o svém životě dobrodruha, co jsem za svůj život vykonal a o dalších věcech. Došel jsem k názoru, že už nevyrazím na dobrodružství a budu se raději věnovat rodině. Snad alespoň v rodinném životě nic nezanedbám a moje děti budou vyrůstat s otcem. Kolik jiných podobné štěstí nemělo.

Ale byl jsem tehdy vůdcem. Musel jsem řídit výpravu, i když to v nastalé situaci nebylo vůbec lehké. V celé družině jsem se mohl opřít pouze o přítele Griffina Linfalase. Ovšem rád bych vyzdvihl odvahu Yalla Reblleda, který se, ač byl v družině nováčkem, nezalekl žádných bojů a vydržel i v největší řeži. Možná byl tím pověstným jazýčkem na vahách, neboť si nejsem jist, jestli bychom přívaly nepřátel zvládli jen s kolegou Griffinem a Třaskatulem. Jeho postoj se naprosto odlišoval od postoje krolla Burbbaga, který prchal už při pouhém náznaku šarvátky, těsně následován trpaslíkem Eodelem.

Nyní bych chtěl neznalému čtenáři alespoň ve stručnosti přiblížit, co se tehdy dělo. Byli jsme státem Gwendarron posláni na jih, kde jednotky krále Ilsena obsadily důl na drahé kamení a začaly tak poskytovat slušné příjmy erkrachtské pokladnici. My jsme měli ten důl zasypat.

Vyrazili jsme raději po pevnině, neboť jižním mořím vládnou erkrachtští korzáři, a po projetí Wallimoru jsme se dostali do oblastí deštných pralesů, obývaných jen divokými domorodci. Na ty jsme ovšem nenarazili, ale stejně nás sužovala hejna moskytů, divoké šelmy a obrovští krokodýli, z nichž jeden málem spořádal trpaslíka Třaskatula. Možná ještě horší však bylo nezdravé ovzduší, které přinášelo nepříjemné nemoci. Jen málokomu se vyhnula horkost či trávicí potíže ze špatné vody a zkaženého jídla.

Nakonec jsme se přes všechny útrapy dostali na dané místo. Ukázalo se, že kolem dolu je vybudována palisáda a o kus dál je vojenský tábor. Vojáků bylo nepočítaně, v naší sestavě jsme neměli nejmenší šanci je porazit. Jak se navíc ukázalo později, nejednalo se o obyčejné vojáky, ale o elitní oddíly. Nevím jak, ale velice brzo se dozvěděli o naší přítomnosti. Během vymýšlení vhodného plánu na splnění úkolu jsme byli několikrát napadeni, navzdory bezpečnostním opatřením, která jsme provedli. A to se nám podařilo zlákat pro společný cíl jednu domorodku, černou Wulpin, která byla v okolí jako doma. Zpočátku poněkud překážela jazyková bariéra, ale nakonec jsme vyrozuměli, že erkrachtští vypálili Wulpininu osadu a všechny pobili. Někteří z dobrodruhů měli sice z divošky trochu obavy, přece jen se v této oblasti často vyskytovali kanibalové, ale Wulpin, pokud vím, lidské maso nikdy neochutnala, alespoň ne za mého působení v družině.

Abych se vrátil k vojákům, došlo k několika krvavým šarvátkám. Že tyto boje nezaplatil nikdo životem, bylo dáno především díky nesmírnému štěstí a odvaze několika jedinců, kteří se nenechali strhnout krollem Burbbagem a drželi bojovou formaci až do konce. Je sice pravda, že kouzelník Melchizedech během boje spíše rušil ostatní dotazy, jestli by náhodou neměl už seslat nějaké to zaklínadlo, takže jeho přínos nebyl z největších. A rovněž ožrala Dettor již po létech strávených v alkoholovém opojení neměl jistou ruku, ale stále ještě měl jisté znalosti výbušnin, které se při zasypávání dolu mohly hodit.

Nakonec bylo jasno, že jakýkoli útok je odsouzen k nezdaru, neboť nepřítel zřejmě předvídal všechny naše kroky. Vymysleli jsme tedy plán individuální akce jediného dobrovolníka. Tím byl vybrán kouzelník Melchizedech, jako snadno postradatelný člen družiny. Dostal za úkol s Dettorem zhotovenou náloží na zádech vniknout do dolu a tam nálož odpálit. Jako kouzelník se snadno mohl vyhnout nepřátelským hlídkám. K všeobecnému překvapení elf úkol úspěšně splnil a dokonce se vrátil, přičemž zapomněl pouze sebrat pytel vytěžených diamantů.

Tím naše práce skončila a my jsme se mohli vrátit domů.

* * *

“Vstávat, hňupové!”, rozlehl se hlas malého trpaslíka ležením skupiny odrbanců. Z fusaků, kůží a smradlavých dek se začaly zvedat neupravené hlavy, ozvalo se smrkání, zívání a kletby. Jako první se zvedl elf s chrpovýma očima, přičinlivě sehnal dřevo na oheň a provedl několik cviků, aby si rozhýbal polámané tělo. Na zemi se špatně spí. “Nevstávám, držim protestní hladovku do tý doby, než se mi Nervor vomluví. Je to vrah a chtěl mě zabít...”, zaječel hlas Eodela, trpaslíka, který byl známý především chatrnou tělesnou konstrukcí a velkými slovy. “Co? Co kecáš. Počkej až...”, vyjel na něj malý kudůk, který se zrovna cpal hrstí sušeného ovoce. “Nech ho, aspoň nám neubude. Stejně nemůže normálně jíst, protože by se zase podělal”, uklidnil kudůka Griffin. “Jaký podělal, já se náhodou nikdy nepodělal..., tak a basta, zahajuju protestní žrádlovku, abyste náhodou viděli”. Všichni ostatní se postupně zvedli, zvedl se i kouzelník Melchizedech, prohrábl si řídké vlasy a začal obětavě rozdělávat oheň. Tuto funkci přebral poté, co se v ní zcela neosvědčil kroll Burbbag. Nutno podotknout, že ten se neosvědčil ani jako kuchař a hlídač. “Co budeme vlastně dělat?”, zeptala se jediná žena ve společenstvu, která připomínala divocha. “Já nevim, nevim, ať to rozhodne vůdce, sakra, vzbuďte ho někdo”. Ano, skutečně. Vůdce, kterým byl člověk, stále ještě spal. Melchizedech obětavě přiskočil a zacloumal zeleným fusakem. Něco se pohnulo, vysoukala se rozčepýřená hlava, otevřelo se jedno oko, pak druhé. “Co je, hm, už je den?”. “Hele, vůdče, co jako budeme dělat?”, otázal se ho kroll. “Hm, něco musíme vymyslet, hm, něco dobrýho”, vůdce pomalu vstal a přitočil se k ohni. “Já bych šel domu”, navrhl kroll. “Nesmysl, musíme ten důl vyhodit do povětří”, pronesl opět vůdce. “Otázka zní - jak?”, elf s chrpovýma očima se zamyslel a začal dumat. “A jak to asi máme udělat, když jistá nejmenovaná osoba, konkrétně tady vůdce, nechala všechny výbušniny doma”, rozkřikl se trpaslík chatrné tělesné konstrukce, Eodel. Naopak trpaslík silné tělesné konstrukce, Třaskatul, se zeptal: “Má tady někdo nějaký bouchadla?”. “Já mám spoustu bouchadel. To máte petardičky, prskavčičky, doutnáčky, zápalný šňůrečky, bombičky, rachejtličky, volejíčky a vohnivý hlínečky, che, che, che!”, nadšeně vypískl hobit Dettor, který do té doby mlčel. “Já mám taky pár hlín”, přidal se kudůk. “Jasně, uděláme pořádnou bombu, která dá takovou šupu, že se z toho všichni...”. “Ticho, je tady mezi náma žena”, přerušil hobita kouzelník Melchizedech a ujal se slova: “A to jako ta bomba, co jí vyrobíte, může taky bouchnout? To by bylo dobrý, protože to by se taky třeba ten důl dal vyhodit do povětří tou bombou, a to by se z toho pak vopravdu všichni posrali”. “Drž klapačku, hňupe”, okřikl jej vůdce. “Pošli radši toho svýho tukana, aby hlídal vysoko ve vzduchu”. “Jo, ahá, to asi myslíš mýho havrana..., jo, to je pravda, já mám s sebou havrana, to ho jako můžu vypustit?”. “Jasně, že ho vypustíš, von ti bude dávat tajný kouzelnický signály do tý tvý pitomý kebule a díky tomu ty budeš vědět, jestli náhodou neni v okolí ňáký nebezpečí. A když bude, tak nám to řekneš, chápeš to?”, vůdce očividně ztrácel trpělivost. “Stejně mu ten tukan chcípne”, podotkl silný trpaslík. “Nebo ho sežeru”, přidal se hobit. “To je havran, žádnej tukan. Nevim, proč mu nadáváte”, ohradil se Melchizedech. “Podle mýho, kdyby se vzalo pár barev, štětec a trochu se mu zdeformoval zobák, tak to klidně může bejt tukan, protože je blbej jako ty”, rýpl si trpaslík chabé tělesné konstrukce. “Jasně, třeba by se mu mohl ten zobák rozklepat kladivem”, hýkl hobit a lokl si z láhve. “Nechlastej, jasně sem řek, že nikdo nesmí bejt vožralej”, otočil se k němu vůdce. “Řek, řek, ty seš stejně vůdce na prd, říkáš si akorát to svoje hm, hm a nevelíš”, konstatoval plešatý kroll smutnou pravdu. “Já sem se nezvolil”, bránil se vůdce. “Jo, ty nejenže nevelíš, ty seš navíc vrah, všichni si pamatujeme, jak si sejmul tu ubohou hobitku tim pitomym bleskem. Jó, hlavně, že sis blejsknul, nó, povedlo se ti to, jen co je pravda. Sejmul si jí, pak si jí skalpoval a pak si donutil tady krolla, aby jí nakálel do hrobu”, začal rozdmýchávat vášně v družině slabý trpaslík. “Co kecáš, to není pravda, neměla se tam plést, a vůbec, chcípla by i bez toho. Ten panter by jí stejně roztrhal, tak co?”, odůvodnil si své máslo na hlavě vůdce. “Ha, há, takže si mu vlastně ušetřil práci, že jo, ty vochránče zvířat? No, a největší bžunda na tom je, že byla z vesnice, kde ty seš starosta, takže ty vlastně zabíjíš vlastní lidi. Určitě chceš, aby si tam nakonec zůstal sám a do všech vopuštěnejch baráků se mohla nastěhovat ta tvoje početná famílie se všema příbuznejma, co jich jenom po světě běhá!”, rozohnil se slabý trpaslík. “Drž klapačku, nebo ti sejmu kořistný! A vůbec, moc dobře si pamatuju, kdo jako první utíkal z posledního boje a byl podělanej až za ušima!”, nedal se vůdce. “Já neutíkal, já sem náhodou děsně tvrdej a statečnej, já sem jenom protestoval proti tomu, aby vedle mě stál Nervor, co mě furt chce zabít”, ohradil se slabý trpaslík. “Kdo tě furt chce zabít, ty posero, počkej až..., já tě...”, ozval se napadený kudůk. “Nechte toho. Radši poďte vymyslet, jak vyhodit ten pitomej důl do vzduchu”, uklidňoval situaci elf. Jeho snaha byla nakonec korunována úspěchem.

“Takže tady Dettor s Nervorem vyroběj co nejvíc výbušnin, tady Griffin jim eště přidá tu svojí trhavinu, co jí máme vod tý dávný výpravy, všechno to narvou do prázdný bedny a připravěj k výbuchu. Pak se najde nějakej dobrovolník, kterýho určim, tady Melchizedech ho zneviditelní a ten dotyčnej to pak vodnese do toho dolu, vodpálí to tam a vostatní zatim budou střílet po strážnejch. Pak počkáme na toho vobětavýho dobrovolníka a zdrhnem”, shrnul nakonec asi hodinovou poradu vůdce. “A proč by to tam nemohl vodnýst přímo tady Melchizedech? Pěkně se zneviditelní a ten jeho tukan s ním navíc eště může komunikovat a dávat mu varovný hlášky”, navrhl kdosi. “Správně, seš vybranej dobrovolník, kouzelníku”, oznámil ubožákovi vůdce. “Já? A proč? A co mám jako dělat?”, očividně Melchizedechovi zaskočilo. “U všech prasat, ten hňup snad vůbec neposlouchal, vo čem se tady celou dobu debatilo”. “Poslouchal, jenom nevim, co mám dělat?”. “Podívej se, milý Melchizedechu, je to prosté. Vezmeš tady tu truhlu, pak na sebe sešleš zaklínací formuli, která tě učiní neviditelným, slezeš po skále dolů, neviditelný pronikneš mezi strážemi, půjdeš do dolu, na nějakém úzkém místě položíš tu truhlu, zapálíš doutnák a začneš zdrhat stejnou cestou, kterou si se tam dostal, a nakonec se sejdeme tady u toho převisu. Jo, a taky tam sebereš ty vaky vod toho mezka, kterýho zrovna budou v tu chvíli vyvádět. Vo ty chlapy kolem něj se postaráme my vostatní střelbou. To je všechno. Vopakuj to po mně”, trpělivě mu to celé zopakoval Griffin. “Zneviditelnim se, vezmu truhlu...”. “Nééé, přece tam nepude lítající truhla, to by přinejmenšim vypadalo blbě, a v horšim případě by mohli začít něco tušit. Vezmeš truhlu a teprve pak se zneviditelníš, vona pak bude taky neviditelná. Vopakuj to”. “To mu nemusíš vysvětlovat, to bude dělat eště před náma, můžeme mu to říkat postupně”, doplnil elfa kroll, o kterých se někdy říká, že jsou tupí. “Jasně, takže pudu s tou truhlou... a proč vlastně s truhlou?”. “Ty hovado! V tý truhle bude ta bomba, slyšíš to? B.O.M.B.A. !!! “Jó, jasně, bomba v ní bude... a proč?”. “Ty, elfe, vysvětli mu to sám, já na to nemám nervy. Já sem na druhym konci zeměplacky”, začal se hroutit vůdce. “Sázim deset ku jedný, že to Melchizedecha roztrhá po cestě”, řekl Dettor potichu Nervorovi. “Hlavně, aby to nevodpálil eště u nás”. “...už seš v dole, pak zapálíš ten doutnák, to je ten provázek, co bude z tý truhly trčet a začneš zdrhat... hhh, to je všechno”. “Jó, jasně, jasně, ale já nemám křesadlo”. “Dejte mu ho někdo a ty, ty, ty se běž někam eště vyspat, dokavaď ta bomba nebude hotová, jinak za sebe neručim!”, měl toho Griffin už také dost.

Dettor s Nervorem zatím vyrobili příslušné výbušniny, naplnili jimi truhlu, vyvedli zápalný knot, všechno pečlivě zavřeli a utěsnili. Byli na své dílo hrdi. “Panečku, tahle bombička by vyhodila do luftu i hrad... Kde mám flašku, potřebuju to voslavit”, zamnul si Dettor rukama a začal pít z čutory. “Elfí zadek! Elfí zadek! Nástup!”, začal ječet Drtinosa, když uviděl, že alchymisté jsou se vším hotovi. “Nejsem žádnej elfí zadek, sem Melchizedech”, namítl kouzelník, ale když viděl, že se ostatní válejí smíchy po zemi, nechal toho. “Ták, Elfí..., totiž Melchizedechu, tohle je ta bomba”. “Ukaž, nó, ta je pořádně těžká, to neunesu”, napnuly se kouzelníkovi žíly na spánku námahou. “Doporučoval bych ti sundat si ten bágl ze zad, ten nebudeš potřebovat, taky tady nech tu hůl a plášť. My ti to vezmeme”. “Vidíš, vůdče, to bych mohl, nó... hned se mi de líp”. “Hm”. “Vstup do dolu, až ti havran řekne, že sme připravený k palbě. To bude ta chvíle, kdy budou vyvádět mezka naloženýho drahokamama”, dával poslední pokyny Griffin. “Stejně vybouchne. Dobrý by bylo, kdyby se to ale stalo až v dole”. Dettor a Třaskatul uzavřeli sázku. “Máš křesadlo?”, otázal se vůdce Melchizedecha. “Jo, mám. Bez starosti. A cože to vlastně mám zapálit?”, dotázal se s nevinným výrazem kouzelník. “Tady tu šňůru! Dejte mu někdo kus provazu, ať si to to střevo nacvičí!”, řval vůdce. “To je dobrý, já to chápu. Já už du”, vykročil Melchizedech. “Zneviditelni se, zneviditelni se! Já ho vážně zabiju!”. Kouzelník učinil, jak mu bylo řečeno. Zanedlouho zmizel ostatním z očí. “Kruci, připomněl mu někdo, aby sebral ty vaky z toho mezka?”, podíval se po ostatních Griffin. “Ne”, hlesl kdosi nešťastně. “Hm”, konstatoval vůdce.

Kdesi vysoko ve vzduchu se vznášel tukan, pardon, havran...

Mám přítele
Nervor Chinský

Když havrana z torny vybalím
a brka lesklý mu uhladím,
pak nu... řeknu, pak ho povzbudím,
zvedni hlavu, ptáku můj,
ať zobák míří k oblakům
a oběhni okruh deset mil,
až vrátíš se, tak já zaletím
ke střílnám a ke dveřím
a než někdo bude něco namítat,
tak to můj tukan, to můj kamarád,
to můj přítel, to můj Rhui