Historie Nurnské družiny II

---

I. Poutníci do Jarby

---

[Jarn 1025, Jacob z Rugornu]

Farin
Grundyg z Quonsettu, Ragnar z Álfheimu
napsáno na Surradonu v sídle Arrimonově roku 1023, avšak z jistých důvodů
dáno ve známost až o dva roky později

On človíček byl malý jen,
však charakterem nemocen
i úskočný byl proti všem
a vládl hrubým jazykem
a všechno oplácel jen zlem,
když Jacob spřáh se s Farinem,
to z trpících pod jejich jhem
nejeden mumlal pod vousem
to nenávistné: "Čert tě vem",
smrt jeho byla naším snem
(patřilo k našim starostem
přemýšlet, jak ho zabijem),
když tu se potkal s barbarem
a neuhnul mu před mečem,
tak zbarvila se krví zem
a Corian, rek čestný, ten
řek: "Netáh bych ho ani den",
tak ten, jenž stvrdil podpisem
psí smlouvu s každým bídákem,
už tlí pod hlíny příkrovem,
však spíš bych řek: "Je pod drnem",
tak zůstal třetím umrlcem
z té listiny, co čpěla zlem,
již nikdy v bitvu nepůjdem
s tím zlým a vzteklým mrňousem,
už nevzejde mu nový den,
my pro něj plakat nebudem,
tak po právu, jež patří všem,
zúčtuje se i s ušatcem

Skončila zima a na stráních za humny se ještě válely zbytky tajícího sněhu. Slunce zapadalo za obzor a mezi liscannorská stavení se začal vkrádat soumrak. "Je jaro!", ozvalo se z otevřeného okna jednoho z domů a kdosi bouchl okenicí. Odněkud zasténalo skřípění rezavého okovu. Vysoko v lesích nad Liscannorem se zamihotalo malé světélko. To asi druid Sarim Gorůdyjský s ženou Rion hledají nějaký volný zvířecí pelech. Není divu, vždyť v noci je ještě chlad. Brzy všechno usnulo, jen vítr tiše zpíval v korunách stromů.

"Hej, Jarwe, jak dlouho ještě pojedeme tou proklatou tmou. Není se čeho obávat, tady jsou poklidné kraje gwendarronské!", vykřikuje náhle rozhořčeně malý muž na kozlíku. Stařec Jarwe zaráží koně a ohlíží se. Karavana vozů se zastavuje a jeden z koní si hlasitě odfrkává. "Už jenom kousek, Namire. Jsi nedočkavý a zbrklý. Dollgovi je zle. Musíme spěchat do Jarby", promlouvá starý kudůk Jarwe a znovu pobízí koně. V dálce se proti ztemnělé obloze rýsují tiché domy Liscannoru.

"Uff!", probouzí se náhle z těžkého snu asi ve dvě hodiny v noci čaroděj Grundyg Quonsettský a převaluje se na druhý bok. Náhle se však zaráží a zaposlouchává se. Orosené čelo se leskne ve tmě. Zvenčí sem doléhají zvuky hovoru. Liscannorský čaroděj běží k oknu a pozoruje okolí. "Hromy a blesky!", kleje potichu Grundyg, oděný jen v noční košili. Těsně za jeho pozemkem totiž hoří tři ohně a karavana cizích poutníků se bujaře veselí. Čaroděj povolává svého magického přítele, ďáblíka, a káže mu, aby se zneviditelnil a přivedl liscannorského starostu Yorga Erinského.

"Co to je?", diví se Yorg, také probuzený narůstající bujarostí kudůků, když pozoruje dveře svého pokoje, které se samy otevřely a zase zavřely. Erinský chodec se chápe sekery, ale to už jej cosi neviditelného tahá za rukáv směrem z místnosti. Liscannorský starosta je jen tak nalehko veden k domku Grundyga z Quonsettu.

"Buď zdráv, Yorgu", vítá starostu čaroděj a ďáblík se zviditelňuje. "Podívej se na ty vetřelce", říká zle a ukazuje z okna směrem k ohňům. "Jeden, dva, tři, no, těch je aspoň půl tuctu", promlouvá pomalu Yorg. "Budou to nejspíš obchodníci. Těch se nemusíme bát". Yorg a Grundyg, v patách s ďáblíkem, přicházejí k prvnímu z ohňů, kde sedí, přikryt pokrývkami, stařec Jarwe. Kolem dokola jsou rozestavěny čtyři vozy, naplněné různým tovarem. "Hej, vy tady, co jste zač", zvyšuje hlas starosta liscannorský. Několik poutníků se směje, vida spoře oděného muže se sekerou, ale moudrý kudůk Jarwe je letmým pohybem ruky utišuje. "Jsme poutníci do Jarby. Kudůci a obchodníci. Vracíme se domů a rozhodli jsme se zde přenocovat", mluví jakoby do ohně Jarwe a mezi slovy mocně dýmá z fajfky. "Musíme načerpat síly. Za několik dní, až projedeme ubohým Gorganem, dostaneme se do nebezpečných míst", vkládá se do hovoru Jarweho syn Jarrgol. "Navíc horlivě sháníme muže, kteří by naši karavanu doprovodili na cestě", domlouvá Jarrgol a pichlavýma očima se dívá na Yorga z Erinu. "Počkejte", zaráží Jarrgolovo vyprávění Yorg, "Zavoláme ostatní liscannorské, ať si také vyslechnou váš příběh. Třeba se někdo najde, kdo by s vámi šel. S těmito slovy se oba liscannořané rozbíhají do okolních domů a ďáblík je poslán na smetiště pro bezdomovce a najít dnešní pelech Sarimův.

Netrvá dlouho a většina Nurnské družiny je pohromadě. Vedle Grundyga Quonsettského a Yorga z Erinu si k ohni přisedá čaroděj Atheas ze Zelených vrchů a veselý theurg Torp Katzbalger. Vedle Jarweho postává Llyr Ruindorský, další z rodu tragicky utonulého Serega, a ve tmě cosi huláká šermíř Ragnar Álfheimský Merle Lískové. Najednou se oči všech kudůků z Jarby obracejí k nově příchozímu, páchnoucímu bezdomovci Dirrienovi Ardasanskému, který spí pod širým nebem. Až tak hluboko klesli ardasanští alchymisté. Nakonec dobíhá udýchaný, rozcuchaný a ulepený od smůly lesní muž, druid Sarim Gorůdyjský, který to má z lesa přeci jenom trochu z ruky. "Ahoj, špíno, padá z tebe jehličí", vítají poněkud podivínského Sarima přátelé. Nakonec, po bouřlivém vítání, se všichni uklidňují a naslouchají Jarwemu.

"Jsme obchodníci a naše cesty byly spletité. Teď se ale s penězmi a zbožím vracíme z dalekého jihu domů, kde jsme už více než rok nebyli. Jsme kudůci z Jarby, z vesnice, ležící asi čtrnáct dní cesty na sever. Cesta je však velice nebezpečná pro sedm obchodníků a jednoho nemocného. Zítra opustíme Liscannor a Gwendarron a po několika dnech pouti budou naše vozy projíždět poklidným údolím Gorganu. Za Gorganem se ale otevírají rozsáhlá území zmítaná sváry a nenávistí, kde nebezpečí a smrt číhají na každém kroku. Loupeživé tlupy a různí potulní žebráci jsou postrachem tamních území. Proto marně hledáme odvážné a čestné dobrovolníky na naši ochranu. Cesta bude trvat asi čtrnáct dní a jsme vám ochotni zaplatit vcelku slušné peníze", končí starý Jarwe svou dlouhou řeč, protože už chytil druhý dech. "Dobře tedy, vytáhneme zase do nějaké krvavé potyčky, už nás beztak svrbí pracky. Část z odměny nám ale zaplatíte už teď", říká moudře liscannorský starosta Yorg a mne si spokojeně rukama. "...Rub, rub, rub, rozrubám ti trup...", pobrukuje si šermíř Ragnar hlasitě nápěv staré álfheimské válečné písně a brousí si meč o balvan. Dirrien potichu kleje a louská blechu. "Naše karavana vyjíždí ráno za svítání", promlouvá za starého otce jarbský kudůk Jarrgol a přehazuje přes věkovité tělo Jarweho tlustou medvědí kůži, protože stařík už začal na chladné zemi podřimovat. Nurnští se rozcházejí do svých domovů, temná postava nuzáka Dirriena se plouží na smetiště a na světlém horizontu se jasně rýsují rozevláté vlasy a obrysy utíkající postavy lesního muže Sarima dobromyslného. "Běží do lesů", mumlá si pro sebe Torp Katzbalger. Všechno usíná. Z kudůčího ležení se ještě ozve ustaraný hlas: "Jdu se podívat na Dollga, Jarrgole, už zase zvrací".

Zlatavé slunce se ještě ani nestačilo vyhoupnout nad špičky stromů, a to už sojka svým křikem ohlašuje příchod Sarimův, který je následován stádem srn. Liscannor se probouzí a nastává hrozný chaos a zmatek, nářek žen a dětí a loučení. Zvláště těžké je loučení pro Yorga a Grainne, kteří se definitivně rozcházejí, protože elfka se vrací navždy domů na Borgland. Nurnská družina se seskupuje u kudůčích ohnišť a je volen vůdce pro tuto výpravu. Vítězí starosta Yorg a po chvíli velí k odchodu. Karavana se vydává na cestu. Liscannor mizí v dálce a na lukách nad Jacobovými pozemky je vidět prchající stádo srn. "Na brzkou shledanou, lese", šeptá si Sarim Gorůdyjský a začíná se bát.

V prvním voze jede stařec Jarwe se synem Jarrgolem, na druhém bratři Óin a Namir, na třetím Ronn a Velwe a na čtvrtém Erge s těžce nemocným Dollgem. Zbylé prostory vozů jsou naloženy zbožím nejrůznějšího druhu. Dollg zvrací a je zsinalý v obličeji. Někteří méně majetní nurnští hrdinové, jako například Llyr a Dirrien, nemají koně a cpou se ke kudůkům na vozy. Povozu s umírajícím Dollgem se však štítí.

Cesta trvá několik dní vcelku klidně. Je příjemně, sluneční paprsky se opírají do zpuchřelých plachet vozů a veselý alchymista Torp Katzbalger vypráví svým druhům nemravné příběhy ze života. Poutníci už daleko za sebou nechali západní kraje Gwendarronu a velkou část Gorganu. Ačkoli nálada mezi poutníky je veselá, stařec Jarwe nervózně tahá ze své lulky a Jarrgol Jarbský hledí ustaraně k modrému obzoru. Právě tam, za hranicí Gorganského království, se rozprostírají záludná a nebezpečná území, v nichž vládne svár a bezpráví. "Na co myslíš, Jarrgole?", ptá se Yorg Erinský ze sedla svého koně. "Těžká bude pouť, než staneme v krajích Velvennorských", váhavě odpovídá Jarrgol poté, co mu letmý úsměv zaplašil vrásky obav ve tváři. "A co je to Velvennor?", křičí až zbytečně nahlas krvelačný elf Ragnar Álfheimský. "Velvennor je území, odkud pocházíme. Největším městem je Velvenn, kde se soustředí obchod z celého okolí. Jarba je odtud vzdálena asi půl dne pochodu", vysvětluje nevychovanému válečníkovi kudůk Jarrgol a přehazuje si přes sebe houni. "Je zima...".

"Cha, chá", ozývá se jízlivý smích ardasanského alchymisty Dirriena, kterého zřejmě napadla nějaká nová špinavost nebo podtrh. "Ticho tam na voze!", uklidňuje Dirrienův zlý smích vozka Óin a pobízí koně bičem. Už desetkrát spatřili poutníci východ slunce od té doby, kdy opustili Liscannor. "Bum!!!". Příšerný praskot ohlušuje jarbské poutníky a krajem se rozlehla rána padlého stromu. Splašený kůň kope kolem sebe kopyty a snaží se vyprostit ze zajetí postroje. Trosky posledního z vozů jsou rozesety kolem místa dopadu koruny velikého smrku. "Ne, na voze byl Erge s nemocným Dollgem", naříká kudůk Namir, seskakuje z vozu a zběsile se snaží odstranit těžký kmen stromu.

Nurnští dobrodruzi zachovávají chladnou hlavu a Llyr Ruindorský běží k vývratu. "Vůdče, tomu stromu někdo pomohl a zatarasil nám tak cestu zpátky!", oznamuje zprávu pobíhajícím druhům. "Správně, kupče!", ozve se náhle z houští hrubý hlas a na cestu vyjíždí muž na koni. Z okolních houštin vybíhá několik otrhaných chlapů, kteří hned zaujímají výhodná postavení. "Loupežníci!", vydechuje skoro neslyšně stařeček Jarwe a z úst mu padá kouřící dýmka. "Vydejte nám všechno, co vezete. Jsem Mahhg krvavý, vůdce tlupy, vládnoucí v těchto krajích". "Ty hnusnej vrahu, zabils dva nevinné kudůky", řve nepříčetně elf Ragnar a bezhlavě se řítí se zbraní v ruce na Mahhga. Yorg Erinský, vida, že Ragnar opět nerozvážně přecenil své síly, vybíhá za ním. V tu ránu do Nurnských jako by uhodilo. Všichni do jednoho se vrhají do lesa a klátí lupiče hlava nehlava. Na voze, přikryti houněmi, zůstali pouze kouzelník Grundyg se zbabělým barbarem Dirrienem."Tak, a Mahhg krvavý se válí v krvi", směje se erinský chodec a otírá si meč o mrtvého. Jarbští kudůci seskakují vystrašeně z vozů a pokoušejí se pohnout se stromem. Po chvíli jsou vyneseny ostatky Ergeho a Dollga. Několik mužů jde kopat u cesty hroby. Po několika hodinách odpočinku se karavana dává opět do pohybu.

"Podívejte, támhle někdo jde", volá lesní muž Sarim, jelikož má ostříží zrak, a ukazuje nemytou rukou před sebe. "Je plešatej a lebka se mu leskne ve slunci", dodává pak na vysvětlenou, když je odměněn pochvalným mručením spolucestovatelů. "Hola, poutníku, kam jdeš? Můžeme tě svézt", nabízí pomoc šedovlasý Jarwe. Vozy přijíždějí až k muži a zastavují. Čaroděj Atheas pohlíží na cizince s nedůvěrou, ale mlčí. Lysohlavý muž je zahalen v hnědé kápi, přepásané lýkovým provazem. Na nohou má pouze rákosové střevíce a opírá se o dřevěnou hůl. Pohled na něj není o nic prapodivnější než pohled na Nurnské druhy. Černý orel, který mu sedí na levé ruce, dodává mužovu vzezření respekt a úctu. "Jmenuji se Sinngh", praví stroze a usedá na kozlík. Zpočátku si na Sinngha od přírody nedůvěřiví liscannorští dávají pozor, ale postupem času jejich bdělost uvadá.

"Zítra už budeme doma", libují si kudůci Ronn a Velwe nad koflíky horkého bylinného odvaru a těší se na pohodlí své chatrče. "To my si budeme muset ještě nějaký čas počkat", promlouvá za liscannorské vůdce Yorg a přihazuje dřevo na oheň. Tulák Sinngh zarytě mlčí a krmí svého dravce. Jeho konání závistivě přihlíží druid Sarim, který vlastní pouze hloupého doda. Dodo je Sarimův opeřenec, kterého si přivezl z Ostrova hořkých slz a snažil se jej vycvičit. To se mu však ani v nejmenším nepodařilo, a tak hloupého ptáka vláčí zcela zbytečně s sebou. Dodo je zcela neužitečný a nemá tedy žádný význam, aby se o něm vůbec někdo zmiňoval. Na Sarimovy drobné úchylky si už kdekdo zvykl a nepřikládá se jim zvláštní význam. "Nepůjdeme už spát?", ptá se kudůk Jarrgol, kterému otec Jarwe usnul takřka v náručí. Poutníci si rozbalují přikrývky a uléhají k odpočinku. Oheň dohasíná a na stráži zůstává pouze čaroděj Atheas a Torp Katzbalger, jemuž se často přezdívá Katzby. Sinngh sedí u ohně a hladí orla. Po tváři mu tancují mihotavé plamínky. Atheas s Katzbym hrají karty, které družinový alchymista neopomene nikdy vzít s sebou. Jejich hra netrvá ani hodinu, když jsou vyrušeni podivným zvukem. To Sinnghův orel mává křídly a mizí v temnotě. Atheas se podezíravě dívá na Sinngha, který do této chvíle nezměnil pozici. "Uletěl", říká Sinngh na vysvětlenou a uléhá ke spánku. Čaroděj se tázavě dívá na Torpa, ale ten míchá balík, rozdává znovu karty a šeptá: "Drž si kapuci, Atheasi, jedeme z kopce!".

K ránu jsou hrdinové, dřímající okolo doutnajícího ohniště, napadeni pumami, ale útok vyhladovělých šelem je úspěšně odvrácen. Lysohlavý Sinngh se loučí s poutníky a odchází na západ. V podvečer tři kryté vozy přijíždějí na dohled Jarby, rozpoložené u malého lesíka na břehu říčky Dúrian.

"Vítejte doma!", volá Jarrgolova žena Aren a vybíhá se třemi dětmi před dům. I z okolních domů vybíhá zbytek obyvatel malé vesničky. Nurnští seskakují z koní a rozhlížejí se kolem. Ergeho vdova Larss se zmítá v prachu a hořekuje nad smrtí svého muže. Jejích pět dětí bezradně stojí okolo matky a potichu vzlyká. Zpod hromady houní se hrabe ven Dirrien Ardasanský a poloviční sirotky straší zlým pohledem. Za ním vylézá i čaroděj Grundyg Quonsettský. Jarba je tvořena sedmi úhlednými domy a na celém okolí je vidět pečlivá každodenní práce jarbských žen. "Dobře, přijeli jste ve zdraví, ale teď zaplaťte", provolává k jarbským kupcům vůdce Yorg a obrací se na starce Jarweho, který, ženy nemaje, je nejméně zaneprázdněn. "Ano, dostanete tolik, kolik si po právu zasloužíte", říká stařec a posílá dva muže pro truhlici zlaťáků. "A kruci, to neuvezeme", drbe se ve vlasech Yorg z Erinu, "Nemáte spíše nějaké cennosti?". "To bychom museli dojet do Velvennu, a to by šlo tak nejdříve po ránu. Jste-li ochotni počkat, Dollgův dům je vám k dispozici. "Tak se na to jdeme vyspat", praví Atheas, který potřebuje meditovat, neboť se bojem s pumami značně vyčerpal. O chvíli později se Jarbou nese příšerné chrápání Nurnských.

"Jau", probudila se hobitka Merla a začala si třít bolestivé kousnutí od štěnice. Venku je tma a v krovu to skřípá pod nápory studeného větru. "Kdepak, spát v domě mrtvého není nikterak příjemné", říká si v duchu útlocitně a pozoruje zjizvený obličej Ragnara z Álfheimu, který ve spánku vypadá jako nemluvně. Najednou je Merlino noční přemítání vyrušeno podezřelým zvukem. Liscannorská hobitka se zvedá a jde k oknu. To už je ale slyšet chřestění zbrojí. "Rychle, vstávejte, po Jarbě se potloukají nějací žoldáci!", šeptá Merla Lísková a až zbytečně něžně probouzí své přátele jednoho po druhém. Ve vsi nastává zmatek a tu a tam jsou slyšet první výkřiky. Vnitřek Dollgova domu je osvícen světlem pochodní zvenčí. "Uf, uf", vzdychá Sarim a hledá ve tmě korále. Probuzený Ragnar huláká, že všechny nepřátele zamorduje a zapíná si zbroj. Vůdce Yorg přistupuje k oknu a zjišťuje situaci. Okna všech domů jsou rozsvícená a ozývá se pláč. Po návsi pobíhají neznámí ozbrojenci a vyvlékají obyvatele domů ven. Jeden z domů dokonce začíná hořet. Nurnští se připravují k obraně. "Zakazuji, aby kdokoliv vyběhl ven. Bylo by to hotové šílenství", káže moudře Yorg a Grundyg pokyvuje hlavou.

"Nech se odvést po dobrém, čuně", křičí nějaký voják na kudůka Óina, kterého vyvlékají dva ozbrojenci z domu, a kope ho do břicha. Za nimi vybíhá Óinova žena Ryx v nočním rubáši a kouše jednoho z biřiců do lýtka. "Já ti dám kousat, couro", řve postižený bolestí a propichuje Ryx mečem. V Dollgově domě je ticho a Ragnar polyká slzy. Po chvíli jeho nervy povolují a vyskakuje oknem ven. "Já ti dám ubližovat ženskejm, zrůdo", křičí city ovládaný álfheimský elf a rube prvního vojáka k zemi. Z přítmí vybíhá malý vojenský oddíl k Dollgovu domu.

Cechovní
Jacob chrabrý z Rugornu, syn Urgolinův

Jseš-li spřízněn se svým cechem,
opásej své tělo plechem,
zamaskuj se čerstvým mechem,
neprozraď se ani vzdechem
Vyznačuj se bystrým slechem,
neunavuj tělo spěchem,
co pak počneš s druhým dechem?
Stane se tvé slávy pechem
(nebo taky třeba zdechem)

"Ten Ragnar je fakt vůl", vřeští Llyr Ruindorský, když vidí, jak několik vojáků srazilo plochými stranami mečů horkokrevného elfa k zemi a teď ho pevně svazují. U Dollgova domu je horko, i když v domech jiných, které hoří jasným plamenem, je jistě o poznání tepleji. Nurnští už ani nemají čas zjišťovat, co se děje u ostatních domů, jen nářek a klení odvlékaných dává tušit hrůznost celé scény. Do popředí se staví Yorg Erinský a Sarim Gorůdyjský a za vydatné pomoci některých dalších rubou nepřátele hlava nehlava a kryjí své slabší a nezkušenější druhy. "Ugh, ugh", zakuckala se Merla Lísková, kterou přes její svůdný nosík udeřil zápach kouře. "Au, au", poskakuje Grundyg Quonsettský a vyklepává si z oděvu žhavý oharek, který na něj právě spadl. "Nerad bych vám kazil radost, ale pravděpodobně nám zapálili střechu nad hlavou", pronáší čaroděj ledově a ustupuje do rohu místnosti. A opravdu, mezi trámovím v krovu jsou již jasně zřetelné probleskující plameny. "Nezbývá, než se probít ven a zmizet v lesích", utrušuje na půl úst lesní muž Sarim a bere jednoho z vojáků po hlavě Brethilovou holí. Dobrodruzi se bijí, seč mohou, a ani si příliš nevšímají, že nářek zotročovaných pozvolna ustává a hlavní část vojska kvapem opouští zpustošenou Jarbu. Zbývá jen několik nepřátel, kterým jsou Nurnští nerovnými soupeři.

"Uf, je po boji", říká zvesela barbar Dirrien a prohledává kapsy hromadě mrtvol před Dollgovým domem. Odněkud z kapradí se plouží zubožená žena a liscannorští v ní poznávají Ergeho vdovu Larss. "To bylo vojsko Ugoldarrských mnichů. Berou násilím velvennorské muže do války, kterou chystají proti Angwarru", hystericky vříská Larss, kterou zřejmě opustily smysly. "Kdo jsou to Ugoldarští mniši, Larss?", táže se ohleduplný Torp Katzbalger a laská bezdomovkyni po vlasech. "Jejich klášter je prý v Ugoldarrské rokli pod horou Nal-Dúrin, avšak až donedávna jsme o nich mnoho nevěděli. Žili v uzavřeném společenstvu pod horou a jen zřídkakdy klášter opouštěli. Jejich víra jim zakazuje ženit se a hlavy jim nesmí zdobit ani jediný pramének vlasů, ani jediný vous. Jsou šílení, šílení...", vzlyká Larss a dusí se slzami. "Jak to tak vidím, jeden dům zůstal stát", zívá Grundyg a ukazuje na ztichlý domek starého Jarweho. "Jsme dost unavení. Půjdeme se trochu prospat. Ráno je moudřejší večera a Ragnar snad o těch pár hodin déle vydrží", praví vůdce Yorg. Hrdinové se odebírají dospat, co zameškali.

Slunce už stálo hodně vysoko na obloze, když si dobrodruzi začali balit torny. Yorg Erinský si s Torpem a Grundygem se zachmuřenými obličeji prohlížejí mapu Velvennoru a přilehlého okolí, kterou nalezli v domě. "To je ale krásnej den", libuje si Atheas. "Nevím, jak se můžeš takhle kochat, když tvůj kamarád Ragnar hnije v nějaký zatuchlý kobce", peskuje čaroděje Llyr Ruindorský. "Vzhůru do pekel!", velí vůdce Yorg a vrývá si do paměti tváře svých přátel. Hrdinové vyrážejí pod vedením Sarima a Yorga, kteří chvíli co chvíli lezou po čtyřech a rochní se tvářemi v prachu, hledaje stopy včerejších nájezdníků. Stopy jsou zpočátku zmatené, jak útočníci běhali po lesích, ale pak je nalezeno místo, kde byli přivázáni koně. Odtud už je stopa jasně zřetelná. Vede po staré cestě Círrhenským hvozdem.

"Už vím, kam směřují", rozmachuje vzrušeně rukama kutil Torp Katzbalger a jeho tvář je ve slunce západu tajemně ozářená posledními rudými paprsky dne. "Ti vojáci směřují k pevnosti Bhullg. Vyčetl jsem to v mapě z Jarweho domu", praví vychytrale a očička mu mžikají. "No, to nás tedy čekají hezké časy", lamentuje Merla a dává si loka z lahve na odvahu. Krajinu ovládl soumrak, v jehož patách kráčí tma, a zastihl chrastící a cinkající družinu Nurnských druhů uprostřed hvozdů. "Pst", šeptá Sarim Gorůdyjský, pán lesů, a větří. "Cítím čmoud", usykává a plazí se ve stínu staletých stromů. Za ním si to po cestě halasí chřestící družina nurnských ozbrojenců. A opravdu, Sarimův zvířecí čuch se nemýlil. Hned za ohybem cesty spatřují Nurnští světlo ohně a v záři plamenů se třpytí válečné zbroje tří mužů. "Rubte je", velí Yorg z Erinu a řítí se v čele druhů na vojáky. Sám však bere toho svého na plocho. "Ještě se nám bude hodit", myslí si v duchu vůdce, když utahuje kolem nepřítelova zápěstí těsné smyčky. Zbylí dva vojáci jsou Nurnskými zardoušeni a jejich mrtvoly pohozeny v lese.

Zajatec se po chvíli probírá z bezvědomí a odmítá odpovídat na všetečné dotazy Nurnských. Když však vidí, že jsou schopni všeho a pozoruje zvláště Sarima, hledajícího ve svém nepořádném tlumoku nůž s vyřezávanou střenkou, jehož zase začíná chytat chtíč řezat někomu prsty, podvoluje se a spolupracuje. "Pevnost Bhullg je jednou z pevností, které kázali postavit velmistři z kláštera ugoldarrských mnichů. Ugoldarrští chtějí ovládnout Angwarr a přilehlé kraje ke svým temným plánům. Ty však nejsou známé. Kolují sice zkazky o tom, že jde Ugoldarrským o získání eärrilů, ale to zřejmě není ten pravý důvod. Tyto ugoldarrské pevnosti jsou přímo spravovány mnichy a jejich úkolem je postavit vojsko z řad dobrovolníků i nedobrovolníků. Toto vojsko pak táboří před branami do té doby, než se uskuteční dlouho připravované tažení proti Angwarru. Ještě vím tolik, že ugoldarrským pomáhají dva vzácné předměty, Hůl moci a Koule prozřetelnosti". "Vaši lidé nám zajali jednoho našeho muže, který je naším přítelem. Proto si pro něj jdeme", vkládá se do vojákova vyprávění vůdce Yorg z Erinu. "Jestli půjdete přímo po cestě, nedojdete ani k branám pevnosti. Když mi ale darujete život, poradím vám alespoň cestu, jak se bez obtíží k těm branám dostanete", špitá voják, sotva je mu rozumět. "Dobře, veď nás. Máš mé slovo, že budeš žít", praví skálopevně vůdce a rozvazuje vojákovi pouta. Nurnští se potichu vydávají na poslední část cesty k pevnosti Bhullg.

Hvozd pomalu řídne , stromy ustupují a pohled se otevírá do malého údolí, chráněného ze tří stran strmými skalními stěnami. V údolí planou ohně a je slyšet mnohohlasý hovor. Nurnští ve svitu měsíce zřetelně blednou. Stojí zde tábor několikatisícového vojska a nad tím vším, na malém návrší, stojí kamenná pevnost Bhullg. "Tak už nás veď, nebo si nás usmažej k večeři", popichuje vojáka čaroděj Atheas. "Cha, cha", směje se pod neholená strniska alchymista Dirrien. Voják obchází údolí ve stínu stromisek a v místech, kde se zvedá do výšky jedno z úbočí Bardu, hledá úzkou stezku, vytvořenou přírodním vrásněním. "Pojďte za mnou, ale opatrně", šušká cosi voják a stoupá po stezce vzhůru. Cesta je zdlouhavá a namáhavá. Dole v údolí hoří mnoho ohňů a mnohohlasé brebentění se slévá v hrozivý hukot, který ještě znásobuje ozvěna. Nakonec však dobrodruzi z Nurnu šťastně dorážejí k zadní zdi Bhullgské pevnosti. Tady v závětří je poměrný klid.

"Tak, a co teď?", ptá se Yorg a dívá se na ostatní. "No, především tenhle tady zůstane, dokud se nevrátíme", ukazuje Grundyg prstem na zajatce. "Mám nápad. Celou akci provedeme v naprosté tichosti. Můžu pár lidí zneviditelnit", přilívá si svou čaroděj Atheas. "To je dobrý nápad, půjdu tedy já, Atheas a Grundyg. Ostatní zůstanou tady. Kdybychom se nevrátili do tří hodin, tak se nám vypravte na pomoc", káže Yorg a vyndavá lano. Ostatní mlčky souhlasí a hladí družinové psy, aby byli zticha. O chvíli později se tři neviditelní přátelé přehupují přes zeď Bhullgské pevnosti. Po ochozech chodí jen několik stráží. Pevnost tvoří jen jedna velká stavba, kterou je kamenný dům, čtyři bašty a jakási podivná díra do země s lavicemi po okrajích, přes kterou vede most do brány. Před vchodem do domu stojí stráž s pochodněmi. "Tak co, zkusíme nejdřív tu díru?", ptá se neviditelný Yorg svých neviditelných druhů a pozoruje podivné kladkostroje po stranách a železné klece dole. "Hromy a blesky do ardasanské babičky", kleje Grundyg, "Vždyť to vypadá skoro jako aréna". "Pravdu díš, čaroději", pokyvuje neviditelnou hlavou neviditelný Atheas. "Slevitujeme dólu, jo? A do Yorga jí švihneme taky", radí se dva čarodějničtí učni a Yorg, který si s nimi v této chvíli nemá o čem povídat, se drbe na hlavě, kterou má od minulé noci ještě plnou popela. Jak se kouzelníci domluvili, tak se stalo a všichni "slevitovali dólu a do Yorga jí švihli taky". Neviditelná trojka se rozhlíží ve tmě a někde v odlehlém koutě vrzla mříž. "Ty, vůdče, já mám trochu strach", špitá Atheas a má oči na stopkách. "Hele, támhle jsou nějaký vrátka. Tudy sem jistě házej odsouzence", praví neviditelný levitující Yorg ostatním. Grundyg se hrabe na zemi ve zpráchnivělých kostech, které na zemi tu a tam leží, a hádá, jestli některá z nich nepatřila Ragnarovi. Najednou se nocí rozlehl strašlivý zvířecí skřek a jedna z klecí se otřásla. "Tý brďo, tam je nějaký zvíře, či co", kulí oči Atheas a máchá rukama kamsi do tmy. Yorg s Grundygem neztrácejí hlavu a levitují k vrátkům do stěny. Po chvíli úporného lopotění vyrážejí vrátka za cenu toho, že se zviditelní. "Jó, tady jste", skuhrá Atheas udýchaně a vpadává za přáteli do chodby a zakliňuje za sebou vrátka. Chodba je vlhká a krátká a podle zevrubné prohlídky často používaná. Nad hrdiny jsou dva dřevěné poklopy a za nimi se ozývá hovor. "To bude určitě hladomorna", praví Yorg, "Teď tam vlítnem a pobijem, co se jenom hne".

"Uh", podivil se žalářník, jemuž dopadla na hrdlo vší vahou sekera El Naugrim, a hlava se mu odkutálela do rohu. Druhého z hlídačů vězňů usmažila blesky čarodějnická dvojice Atheas, Grundyg. Teprve teď se druzi rozhlížejí ve svitu loučí po kobce, do níž nezváni vstoupili. Je to na první pohled mučírna, ze které vedou schody vzhůru. Jinak je zde celkem šest cel a jedno skladiště, v němž jsou některé osobní věci vězňů. Grundyg vyřezává z doutnajícího oharku na zemi klíče od cel a jednu po druhé je otevírá. Z kobek vybíhá osmnáct ubožáků, kteří šíleně vřeští a pobíhají sem a tam. Vzniká panika a hysterie. "Krumsec mazec, to jsem nezvlád", čílí se Atheas a hledá ve zmatku Ragnara. Je nalezen páchnoucí a odraný, kterak se dobývá do skladiště pro své zbraně. "Tady máš klíče, Ragnare", říká Grundyg a metá po elfí trosce masivním svazkem. Mezitím zpanikařený dav nalezl otevřený poklop v podlaze a zmizel v podzemí. "Musíme jít nahoru, dole by nás ušlapali", promlouvá vůdce Yorg a nastavuje dvěma čarodějům svou mužnou hruď, aby se jim lépe soustředilo. Všichni, včetně odrbaného Ragnara Álfheimského jsou zneviditelněni a spěchají nahoru, otevíraje přitom několik poklopů.

"Mennoram Nal-Dúrin", modlí se mnich, sedící na pelesti své postele, kulí oči a ukazuje bledou paží před sebe. "Hráblo ti, Mungu, že bereš Nal-Dúrin do úst nadarmo?!", podivuje se druhý z mnichů a spolu s ostatními čtyřmi se obrací směrem, který naznačuje třesoucí se paže Mungova. V tu ránu nikdo z přihlížejících není schopen jediného slova. V rohu této místnosti, která je vyhrazena strážím před střídáním, se náhle sám od sebe otevřel poklop a zase se zavřel. "Ajaj, jsou tu mniši", mumlá si pro sebe Yorg a čtyři neviditelní druzi z Liscannoru se uchylují do vzdáleného kouta. Kdesi za zády mnichů se otevřely dveře a přiběhli tři muži ve zbroji. "Vstávejte, bratři, utekli vězňové. Teď po nich střílíme a několik zle pošlapaly Obludy z Ugoldarru". Mniši si kvapně oblékají přes kutny zbroje. Znovu se otevřel poklop, ale tentokráte ne sám od sebe. Do místnosti se vřítily zkrvavené zbytky vězňů, kteří zřejmě v aréně nenalezli to, co hledali. Ve strážnici vzniká nepředstavitelný chaos, ve kterém jsou pobíhající vězňové tlučeni a pobíjeni. "Teď", zařval Yorg z Erinu a vyrazil k východu. Neviditelná čtveřice vbíhá do úzké chodby, kde se střetává s ozbrojenci, utíkajícími právě opačným směrem. "Ugh, ugh", zaskučel ten, který běžel jako první a přerazil se o neviditelnou překážku. Bhullgští vojáci jsou zmateni a nevědí, co si počít. Yorg se po srážce s ozbrojencem staví na nohy a společně s Atheasem, Grundygem a Ragnarem kličkují mezi pobíhajícími muži. Vězňové jsou krutě zmasakrováni, ale to už Nurnští nevidí. Vybíhají na schodiště vedoucí z domu a ženou se k severozápadnímu ochozu. Odtud se spouštějí ke zbylé družině a zviditelňují se. "Cha, cha", směje se Atheas a hladí svého psa, "To byla čistá práce". "A teď vzhůru do hvozdů", velí vůdce a kývá hlavou na druida Sarima z Gorůdye. Z pevnosti se ozývá křik a spílání vojáků. Temné stíny Nurnských se rýsují na hřebenech hor.

"Tak, a teď jsi volný", říká Yorg na úpatí hor u prvních stromů Círrhenského hvozdu, jelikož nezapomněl na svůj slib, a propouští bhullgského zajatce. Ten, šťasten, že je svobodný, mizí ve stínu křovisek. Nurnští se radí. "Nu, a co teď budeme dělat?", ptá se Merla. "Hm. Jarbské kupce jsme v bezpečí přivezli, Ragnara jsme zachránili, už tedy není, co bychom tu pohledávali", usuzuje zcela správně Llyr z Ruindoru. "No, každopádně musíme projít tento hvozd. Cesty asi budou teď pro nás nebezpečné", pronáší svůj názor Ragnar. "Drsoul Roahanský, jistě jej všichni znáte, je to ten lenoch, který vždycky všude chodí pozdě...", promlouvá Yorg o jednom muži, který se dříve, kdy ještě nemíval strach z nebezpečí, účastnil památné výpravy do Angwarru, "...vždycky vyprávěl, že Círrhenské trpaslíky se jednou Nurnští pokusili oklamat. Svoje nečisté chování nakonec ututlali, ale nikdo neví, jak moc jejich počínání trpaslíky roztrpčilo. Proto asi není příliš moudré si s nimi příliš začínat. Také říkal, že v Angwarru ať se Nurnští raději ani neukazují, tam prý dokonce pasou po jejich krcích. A tenhle Velvennor, ten nám asi taky nebude o mnoho bezpečnější, když jsme bránili Jarbu a způsobili poplach v pevnosti". "Takže nám zbývá jediné, plahočit se hvozdem neznámo kam v naději, že nám někdo pomůže dříve, než nás najdou. Už nás určitě hledají", hartusí Torp Katzbalger, hází si kuši přes rameno a vykračuje do lesa. Jediný, kdo se rozplývá štěstím z nepříjemného prodírání se houštinami, je druid Sarim, neboť je v lese jako doma.

"Hej, támhle něco je, nějakej lom, či co", praví po úmorném třídenním pochodu Sarim, který to zřejmě zjistil z bzikotání hmyzu, protože ostatní stále ještě nic nevidí. A opravdu o kus dále se hrdinům otevírá pohled na starý zarostlý důl. "Hele, támhle jsou ruiny důlních staveb", huláká Ragnar, až se skály otřásají. "A támhle vedou vyježděné koleje od důlních vozíků. Zřejmě tam bude nějaká šachta", napodobuje uřvaného zvířecího Ragnara Dirrien a ještě se svému vřískání řehoní. "Ticho, hlupáci, nejsme na výletě, ale na útěku", uklidňuje ostatní Llyr. "Támhle je nějaké jezírko, to bych si mohla zchladit své ucaprtané nožičky", špitá zálibně Merla a češe si chlupy na nohou. "Merla, všech hobitů perla", vřeští dál Dirrien a odporně se chechtá.

Družina se slaňuje po skalní stěně na dno rokle a běží po vyježděných kolejích k ústí štoly. Nad vyvrácenými veřejemi vrat u vstupu je vytesán nápis Nalssienské doly. "Tak co, půjdeme dovnitř, nebo ne?", ptá se Ragnar, kterému už zřejmě otrnulo, a juká dovnitř. "Už zase cítím kouř", hlásí citlivý Sarim. "Půjdeme tedy po čmoudu a když někoho potkáme, tak ho rubnem", vykládá svůj až příliš jednoduchý plán šermíř Ragnar. "Ragnare, dej klid svým vášním. Zase někam vyběhneš a může se stát, že někdo rubne tebe", chladí elfovu horkou hlavu Sarim. "Hu, hu, já...totiž, hu...", huhlá álfheimovec. Nurnští jdou rozvážně chodbou za dýmem. Po chvíli vcházejí do malé vlhké místnosti, kde hoří ohýnek a okolo sedí čtyři na smrt vyděšení vojáci. Ti hned vstávají a derou se k pochvám s meči, ale Yorg volá: "Jsme přátelé". Vojáci si opět sedají.

"My jsme Nurnští a kdo jste vy?", konverzuje upovídaný Torp. "My jsme mubarrathští vojáci, patříme k jednomu z Mordinusových úderných oddílů. Naše skupina však byla rozprášena u města Darrgou", praví jeden z vojáků. Většině Nurnských zamrzá úsměv, neboť z historie vědí, že Mubarrath byl s Angwarrem dlouho v nepřátelství a dlouho připravovaná válka už zřejmě začala. "A kdy začala válka", táže se zvídavý Torp. "Bylo to v zimě roku 1023, kdy jsme zaútočili na angwarrský přístav Werrin. To už bylo dávno", odpovídá další z vojáků a zahřívá si zkřehlé dlaně dechem. No nic, my si to tady aspoň prohlédneme", loučí se Yorg a vstává. "Jsou tam nějaké chodby, ale my jsme tam nikdy nebyli. Beztak se už budeme muset vydat na cestu", volá za odcházejícími dobrodruhy mubarrathan.

"Pospěšte, pospěšte, můžou tady bejt ještě nějaký zlatý žíly", hlučí druid Sarim, který je od mládí posedlý touhou po zlatě a nemusel být proto ani napaden démonem. Po několika desítkách sáhů rychlého pochodu zvlhlými štolami se pod nohama prvních dobrodruhů bortí podlaha. "Je to tady podemletý vodou. Ani bych se nedivil, kdyby to tady na nás všechno spadlo", huláká elf Ragnar, až se stěny otřásají a dívá se na Yorga s Grundygem, kteří se plácají ve vodě tři sáhy hluboko. Za pomoci ostatních jsou dva propadlíci vytaženi nahoru. Yorg si začíná svlékat zbroj a odkládá osobní věci na vlhkou podlahu. "Počkejte tady, já se vrátím dolů a trochu se tam porozhlédnu. Třeba tam bude něco zajímavého", praví téměř nahý erinský chodec a skáče zpátky do chladivé vody. "Počkej, Yorgu, půjdu s tebou", volá čaroděj Grundyg, odkládá na zem věrného ďáblíka a vrhá se střemhlav dolů. Ostatní mlčky vyčkávají v bezpečí a dva plavci mizí z jejich zorného pole. "Ještě štěstí, že se tady dá volně plavat", libuje si vůdce, hlasitě oddychujíc mezi mocnými tempy. Čaroděj z Quonsettu se rozhlíží šerem po rozlehlé zatopené jeskyni.

"Au, au, au, nohy, moje nohy!", znenáhla vyjekl Grundyg a rozhazuje paže. "Chytla tě křeč?", ptá se Yorg Erinský a jde svému družinovému druhovi na pomoc. "Nohy, nohy!", vříská dál čaroděj a voda kolem se barví krví. Yorg začíná chápat vzniklou situaci, tasí kudlu a potápí se pod hladinu. Tam naráží na velkou šedou rybu, která řadami ostrých zubů sápe tělo nebohého Grundyga. Vůdce Nurnských se nerozhoduje ani chvíli a vrhá se na slizkého šupinatce. Čarodějovo mrvé tělo zatím klesá do hlubin. Chodec Yorg se bije jako lev a sám má velké tržné rány od ostrých zubů. Ryba je nakonec udolána a pohupuje se na zčeřené hladině podzemního jezera břichem vzhůru. Pokousaný a vzteklý Yorg nabírá mocně vzduch do plic a potápí se k tělu čaroděje, které leží na dně. To potom vleče za sebou zpět k Nurnským.

"Chudák Grunďa", pláče nad čarodějovou mrtvolou lidumil Torp Katzbalger a osiřelý ďáblík se dloube v nose. Hromotluk Ragnar je Torpovým hořekováním dojat. Ačkoli si dobře uvědomuje, že mu v minulosti quonsettský čaroděj provedl několik nepěkných kousků, přistupuje k jeho zmodralé studené mrtvole, strhává z krku malý váček a přikládá jej na jeho tělo. Grundyg začíná dýchat a Ragnar mlčky odchází do vzdáleného rohu. Zde si sedá na zem a potichu rozjímá. Dobrodruzi jsou Ragnarovou velkodušností dojati a nejsou schopni slova. Vždyť takovéto činy nejsou u álfheimského rodu běžným jevem.

"Já už dál nejdu", volá Grundyg, když se mu vrátila barva a běžná tělesná teplota. "Ne, zkusíme to ještě kus. Aspoň támhle za roh", velí vůdce a jde chodbou do tmy. Netrvá dlouho a družina se opět propadá. "Pomoc, já neumím plavat", vříská některý z neplavců a Torp mu plave na pomoc. Ragnar a Yorg se začínají také topit pod vahou svých brnění. Hobitka Merla se sápe z vody a šplhá po zdi vzhůru. Tam stojí temná shrbená postava Dirriena Ardasanského, který měl zase z pekla štěstí. "Cha, cha", rozléhá se zlý smích podzemními štolami. Obětavá Merla komíhá chlupatýma nohama nad zejícím propadlištěm a vyštrachává z torny lano. O jeho spásný konec se perou dva tonoucí muži, Yorg a Ragnar. "Ruka, ruka, moje ruka!", piští vysokým hláskem Atheas ze Zelených vrchů a v obličeji má stejnou barvu, jako ty vrchy. "Krucipísek, těch ryb je tady víc", vykřikuje Llyr Ruindorský, když malý Torp zmizel pod vodou a proud jasně červené krve zbarvil hladinu. Yorg, který vyhrál v potyčce o lano, leze k Merle a oba rvou s ramen kuše. Ve vodě zuří boj o přežití a dobrodruzi se bijí jako erkrachtské erýnie. "Pal!", velí vůdce a po očku sleduje Dirriena, který si rýpe špínu z nehtů a vítězoslavně celému divadlu přihlíží. Liscannorští bojují jeden za všechny a všichni za jednoho. Čaroděj Atheas, který už ztratil mnoho krve a jehož Vrchy se staly pravděpodobně popelavě šedými, padá do bezvědomí a jeho tělo klesá pomalu ke dnu. Zde přečkává celou šarvátku. "To nevadí", uklidňuje ostatní vševědoucí Llyr Ruindorský, "Atheas má vodní dech". Všichni vědí, že Llyrovi se v těchto věcech dá opravdu věřit, a tak jsou klidní. Zanedlouho je po boji, bezvládný Atheas je vytažen z vody a vůdce přepočítává své muže. "Skvělé, nikdo nezemřel", raduje se Yorg a jeho jásot je podbarven nenávistným mručením Dirrienovým.

"To nemá smysl. Tady se to bude pořád jenom propadat a budou nás kousat ryby. Akorát tady umřeme", skuhrá vyplašeně Sarim a oči má vypouklé strachem. "Jó, Sarim má pravdu", přidává se Grundyg, "Radši vocajť vypadneme, dokáď je čas". Yorg nesouhlasí, ale podvoluje se mínění většiny. Nurnští druzi se vracejí do ústí dolu. "Tak. Ty, co se bojej, tady můžou zůstat, a já jdu prozkoumat ten zával támhle", praví Yorg a jde k nedalekému závalu. Následuje jej pouze Grundyg a Atheas. "Co, kdybysme tam teleportovali ďáblíka a von by to tam vočíhnul?!", ptá se čaroděj Grundyg a dává svému mrňavému němému svěřenci rozkazy. O chvíli později ďáblík mizí.

"To je divný, kde ten prcek tak dlouho vězí?", reptá Yorg a nakonec se beze slova hyperprostoruje týmž směrem. Věrný Atheas, který je vůdci upřímně oddán, jej následuje. Grundyg se vrací k ostatním a říká, že vůdce s druhým čarodějem utekli. "To tam určitě chtějí krást", prská zle druid Sarim a klepe se strachy. Obětavý Yorg jde v patách s Atheasem po stopách ďáblíka. Netrvá dlouho a Grundygův pidižvík je objeven. Uprostřed chodby leží na podlaze potlučená lucerna a svým mihotavým plamínkem osvětluje obrovského ještěra. "Fuj, to je bazilišek", kleje světaznalý Yorg. "Ty, Yorgu, koukni, co tý obludě čouhá z huby za divný tyčky", ukazuje čaroděj kostnatou paží před sebe a teprve teď mu vše dochází. "To nejsou tyčky, ale ďáblíkovy nožičky", cedí skrze zuby vůdce smutnou pravdu a žene se se zbraní proti obávané stvůře. Po smrti plaza balí krvavé ostatky do uzlíčku oba druzi vyrážejí vybít baziliščí doupě.

Mezitím od rozklepaného zbytku družiny odchází Ragnar s Dirrienem a jdou chodbou, ze které předtím utekli. "Všiml jsem si jedné chodby, na kterou ostatní ve spěchu zapomněli", šeptá tlumeně Ragnar a vynakládá na to veškeré své úsilí. Výsledkem jejich pátrání na vlastní pěst je objevení nižších pater, která jsou však zatopena a proto se jich bojí. Dirrien s Ragnarem však nalézají rezavou plechovou krabičku, ve které je zlatý prsten. Zručně jej ukrývají a dohadují se o tom, jak se rozdělí. Potom se oba vracejí zpět.

Družina stojí okolo Yorga a Athease, kteří se právě vrátili a položili na zem zbytek ďáblíka. "Proč jste utekli a nikomu nic neřekli? Přiznejte se, co jste tam ukradli!", huláká Sarim, kterému touha po zlatě zaplašila strach a teď ukazuje své svaly. "Co s nima uděláme?!", ptá se ostatních, ale ti mlčí. Dobře vědí, že Yorg je dobrý a statečný vůdce a jestli někde něco našel, po právu mu to patří. A démoni vyšších astrálních sfér vědí, že našli. A ne málo. "Už to příště nedělejte", koktá ještě Sarim a dále už radši mlčí. "Měli bychom se všichni hyperprostorovat za ten proklatej zával. Tam už je cesta lepší. Jste schopni to provést?", ptá se Yorg čarodějů a Sarimovy mamonářské výčitky přechází bez povšimnutí. "Vo co kráčí, Yorgu, nejsme žádný šarlatáni", naparuje se Grundyg a začíná s Atheasem posílat své druhy na druhou stranu.

"Tak a teď jdeme rubat", mne si chlupaté mozolnaté pracky šermíř Ragnar a tasí meč. "Máš pravdu, Ragnare", praví Yorg, "Ale ne, aby tě napadlo někam vybíhat na vlastní pěst". Družina vyráží na cestu a nedlouho poté vbíhají udýchaní dobrodruhové do malé kruhové místnosti, ve které stojí několik rezavých důlních vozíků. Hrdinové se rozebíhají po důlní prostoře a hledají zlaté žíly. "Uáááágh", sípe elf Ragnar a svírá si hrdlo. Sarim, lesní muž, který dokáže bezpečně rozpoznat druhy zvířat podle obrázků i podle stop, křičí: "Hroznýši, jsou tady hroznýši! Škrtiví hadi!". To už několik dalších mužů je hroznýši napadeno a je nuceno se bránit. Několik drahocenných chvil nikdo Ragnarovi nepřichází na pomoc, a tak se odvážný álfheimský elf pere o svůj život sám. Smyčky hadova těla se neúprosně utahují kolem elfova těla. V rohu místnosti se krčí shrbenec Dirrien Ardasanský a chvíli se rozmýšlí. Potom snímá s ramene kuši a nabíjí. Kalená střela se zarývá do Ragnarova břicha a elf vydechuje naposled. "To je ale smůla", chechtá se ardasanský vrah a uklízí kuši. Poslední hroznýš je dobit a Nurnští se scházejí nad nehybným tělem. "Tos nemusel, Ardasane", říká Torp, který měl elfa vcelku rád. "Já za to nemůžu, já mu chtěl pomoct. Mířil jsem na hada, ale nejsem holt moc dobrej střelec. A bejt tebou, Torpe, bych mlčel. Tys taky jednou zastřelil Serega z Ruindoru", brání se po svém Dirrien.

Hrdinové odcházejí z místnosti a zanechávají tělo mrtvého v takové poloze, v jaké skonalo. Jenom majetek si rozdělili. Družina se ještě několikrát propadává do nižších pater, ale nic nemůže dobrodruhům zabránit v cestě dále. Ani Sarimovo věčné huhlání, že by se radši vrátil. Konečně je objevena hlavní chodba, kterou Nurnští poznávají podle vyježděných kolejí. "Heleďte, támhle je nějaká místnost", ukazuje vpřed Merla Lísková a pohupuje lucernou. Liscannorští vbíhají do vcelku velké místnosti, jež je prázdná. Koleje tady končí a stojí tu mnoho důlních vozíků a haldy suti. Na severní stěně jsou dvě dosti zachovalá zrcadla. "To mi ňák neštymuje ty zrkadla tady", uvažuje nahlas čaroděj Grundyg. Jeho úvahy jsou rušeny jenom tím, jak se Sarim hlučně přehrabuje v haldách suti a hledá zbytky zlaté žíly. Dirrien přistupuje zcela neočekávaně k jednomu ze zrcadel a strká do něj ruku. Ta před očima užaslých druhů mizí a nejde ven. Dirrien tedy vchází celý. Nurnští zkoušejí vejít do obou zrcadel, ale výsledkem je několik otlučených hlav. Proto si sedají na zem, drbou psy a diskutují. Chodec Yorg se opírá o Dirrienovo zrcadlo a píská si písničku, kterou si erinští chlapci zpívávali, když pekli brambory.

Dirrien vystoupil ze zrcadla a je bledý jako stěna. Je v oválné místnosti a není tam sám! Obestoupili jej tři vojáci ve zbrojích a mávají zbraněmi. Na protější zdi je další zrcadlo a vedou odsud jen schody někam dolů. Jsou však příliš daleko. Největší pozornost dává dvěma holohlavým mužům v hnědých kápích, z nichž jeden má na lebce drahou čelenku. "Ten druhý je mi nějak povědomý. Ten druhý...", říká si v duchu Dirrien a hlavu má k prasknutí. "Sinngh!", vykřikuje náhle ardasanský alchymista a třeští oči. "Ano, správně, jsem Sinngh, velitel Bhullgské pevnosti. Už jsme se, Dirriene, viděli. Jel jsem s vámi tehdy na vozech do Jarby". Druhý mnich se dívá do nějaké koule, v níž jsou obrazy Nurnských, jak sedí na zemi a klábosí. "A tohle je jeden z ugoldarrských velmistrů, sám velký Haldinn", pokračuje samolibě Sinngh: "Ale teď se už vzdej. Budeš vzat do armády". "Počkejte", začíná chytračit Dirrien, "Moji přátelé tam dole jsou velmi nebezpeční. Když budete chtít, já vám s nimi pomůžu. Já vím, jak na ně. Stejně je nemám rád. Právě před chvílí jsem jednoho zabil a vůbec mi to nevadilo". Odporný ardasanský alchymista sype na Nurnské příval špíny a Haldinn se Sinnghem jsou velmi potěšeni. "Dobře, nestaneš se otrokem, jako ti ostatní. Jmenuji tě jejich velitelem. Tvým odznakem bude tato hůl. Pomocí ní budeš moci kdykoli ztrestat kteréhokoli z nich. A kdyby náhodou od tebe utekli, zahynou v lesích. Hole velitelů byly vyrobeny mnichy v Ugoldarrské rokli", promlouvá dlouze bhullgský velitel Sinngh a poplácává velitele oddílu Dirriena po zádech. Velitel Dirrien odchází do hodovní síně a na rozloučenou provolává: "Vede je nějakej Yorg. Klidně ho zabte".

"Hůůů", zařval vůdce Yorg, když tlak do jeho zad náhle povolil a on zapadl do zrcadla. Když se sebral ze země, užasl. "Vzdej se, budeš odveden do armády!", křičí Sinngh. Yorg se dívá okolo a moudře uvažuje, že bude lepší se vzdát. "Dobře, vzdám se. Ale nesmíte ublížit nikomu z mých přátel tam dole. Mnoho z nich je vysíleno četnými boji". "Dobře", praví Sinngh, "Jsi moudrý muž. Nestaneš se otrokem. Budeš řadovým vojákem. Teď tě sluha odvede za tvým pánem, velitelem Dirrienem z Ardasanu". "Cože?!", brunátní Yorg Erinský ve tváři, ale je moudrý a svůj oprávněný vztek dusí. Je odveden do hodovní síně, kde si velitel Dirrien nacpává břich a sprostě se opíjí. Yorg si sedá na okraj dubové lavice a mlčí. Po chvíli, nikým nepozorován, do místnosti vlétá havran. "Sláva, je tu Atheas", libuje si pod vousy Yorg a opilý velitel Dirrien na celé kolo huláká nějakou sprostou píseň. Neviditelný Atheas, moudrý to pán, prošel zrcadlem i se svým psem, aniž si ho kdo všiml, a teď si sedá pod schody a pozoruje Yorga a Dirriena. Čarodějův havran létá vysoko u stropu a podává svému pánovi telepatické zprávy. Dva služebníci nesou bezvládné tělo, z něhož crčí proudem krev. "Merla!", děsí se Yorg. "Jó, Merla, všech hobitů perla", chechtá se hnusák Dirrien a láme do sebe další korbel. Chudinka Merla se totiž snažila proběhnout ke druhému zrcadlu, aby varovala ostatní, a jeden z vojáků ji vzal přes hlavu kyjem. Yorg teskní a bezmocně se dívá, jak další a další dobrodruhové jsou vedeni nebo neseni kamsi dolů. "Vedou je do žaláře, kde je ocejchujou. Udělám z vás dobrý vojáky", vříská velitel Dirrien a nabízí smutnému Yorgovi ožužlané krocaní stehno. Yorg odmítá s opilým zrádcem jakkoli komunikovat. Asi po hodině je i on odveden do cely, kde se válí otlučená družina Nurnských a elf jménem Wynfred. Ten, nemaje žádného zastání, vstupuje do řad Nurnských. "Pocházím z Velvennoru, ale rodem jsem Álfheimovec. Sem mě zavřeli pro buřičství a vzpoury proti pánům". "Má pravdu, je to jistojistě Álfheimovec", moudře praví Llyr, který álfheimské elfy dobře zná. Všichni dobrodruzi mají na krcích potupné otrocké obojky. Nad Merliným tělíčkem se sklání lesní muž Sarim a ohmatává jí hlavu. "Bude žít, je jenom v bezvědomí", praví po chvíli a má pravdu. Bledá Merla po chvíli vstává a plazí se ke zdi kobky. Tam jí Sarim doléčuje zranění. "Jejda, chybí nám Torp Katzbalger", volá zděšeně Llyr Ruindorský, který má vždycky všechno přesně do puntíku spočteno.

Oválná místnost je plná krve. Velitel Sinngh si mne ruce nad dobře vykonanou prací a čaroděj Haldinn, velmistr svého oboru, upřeně hledí do koule. "Ještě nám chybí ten prcek se psem", říká temně a ukazuje do koule na Torpa Katzbalgera. "Toho si vychutnám sám.

Torp sedí sám v důlní místnosti a hladí svého psa. "Tak co budeme dělat, pse? Jak tak vidím, ostatní už se asi nevrátí a já nejsem blázen, aby mne musel potkat stejný osud. Pojď, utečeme odsud a pak něco vymyslíme". Torp se vrací zpátky známými temnými chodbami až k místu, kde zejí polorozpadlá vrata do venkovní části Nalssienských dolů. "Hej, prťavče, nadešel čas a přišel jsem si pro tebe!". Torp se otáčí a tasí meč. Čaroděj Haldinn má rozpřažené paže a něco mumlá. Nic. Torp se žene proti čaroději a vzteklý Haldinn mumlá celou říkanku znovu. "Bindman, bindman, natrah miniman". Plác! Malý Katzbalger vytřeštil oči, upustil mečík a svalil se do bahna. "Cha chá", směje se Haldinn a nevšímá si, jak tělo Torpova věrného psa opsalo vzduchem velký oblouk. "Auuu", zanaříkal a teprve teď si uvědomuje, že, spoléhaje na své magické schopnosti, vyrazil za kudůkem zcela neozbrojen. Čaroděj se pokouší zježené zvíře kopat, ale to nepomáhá. Krvácející Haldinn se tedy plazí k prvnímu závalu a před ním se zastavuje. Je doslova na hadry a zdá se být velmi unaven. Torpův raťafák se bije za život svého pána seč může. "Hye archom, hye archom...", vyje Haldinn a rozpřahuje ruce. Teprve napodruhé znenáhla mizí a pes se vrací k Torpovi. Ten valí oči a nemůže se pohnout. "Ten zmetek na mě něco seslal", nadává Katzbalger a pes mu olizuje obličej. Netrvá dlouho a k nehybnému Katzbalgerovi přibíhají tři Sinnghovi muži a odnášejí jej pryč. Pes je zabit.

Torp je vhozen nevybíravým způsobem na tvrdou podlahu cely ke svým druhům a mříž zaklapává. Po chvíli je kouzlo zlomeno a Torp si mne zdřevěnělé klouby. Ostatní jej seznamují s nevýhodnou situací. Hrdinové se hořce smějí nad tím, že Torpův pes málem zabil velmistra Ugoldarrského řádu, když do podzemí za mřížemi vchází velitel Dirrien se dvěma žalářníky. "Tak co, ubožáci?! Půjdete do války a možná někdo z vás i přežije. Mám vás rád", chláme se zrádce Dirrien Ardasanský a třímá v ruce ugoldarrskou hůl. Dobrodruzi bouří hněvem. "My možná chcípneme, ale ty chcípneš s námi, kryso", říká Grundyg Quonsettský, který byl dříve Dirrienovým přítelem. "Cos mi to řek, ty pse! Nevíš kdo jsem? Jsem tvůj velitel a budeš mě oslovovat pane!", hřímá ardasanský skrček a chráněn mřížovím a dvěma žalářníky napřahuje směrem ke quonsettskému čaroději hůl. Grundyg poulí oči, kácí se k zemi a válí se v křečích. "Au, au, au", naříká Grundyg a svíjí se na podlaze. Ostatní mlčky ustupují. "Dávejte si na mě pozor, nejsem jen tak leckdo!", piští Dirrien a obrací se k žalářníkům a v očích se mu zračí strach. "Tý jo, teď mě asi nebudou mít rádi. Já je znám. Ty nedaj pokoj, dokáď mě nezamordujou. Musíte mě zachránit!", kvičí šeptem ardasanská krysa. Křeče svalů povolují a Grundyg vstává. Mlčí a má temné oči. "Ty, Grundygu, co kdybys toho lumpa nechal zmizet", navrhuje Yorg Erinský a quonsettský čaroděj se hrozivě usmívá. "To je dobrej nápad, Yorgu, aspoň to svý nový kouzlo vyzkouším. A věř mi, že budu čarovat rád". Čaroděj vystupuje z chumlu a mocně se soustředí. "Apage", hřímá Grundyg a jeho kletba se nese v ozvěnách sklepením. Dirrien nenávratně mizí a žalářníci uskakují. Na zem dopadá pouze hůl a několik drobností. Grundyg ještě několika blesky posílá žalářníky na onen svět. Netrvá dlouho a zkušení Nurnští otevírají mřížoví. "A teď honem pryč", velí vůdce a hází si na záda tornu. "Ještě bychom se měli zbavit těch obojků", praví Grundyg a několik druhů pije lektvar mlhoviny. Mlhovina však zdaleka nestačí na všechny. Po znovuzjevení Nurnští odcházejí pryč. Na zemi zůstává ležet jenom několik obojků a Dirrienova hůl. Čaroděj Grundyg ještě sesílá na přátele neviditelnost. Neviditelná družina jde známými chodbami ven z pevnosti Bhullg. Za Nurnskými jde viditelná smečka nurnských psů, na niž se ve zmatku zcela zapomnělo. Smečka je krutě pobita vojáky v pevnosti, ale hrdinové se zachraňují útěkem do hor.

"Tra dáááá", alarmuje trubka k odchodu vojsk do bitvy o Orghallský průsmyk a hodovní síní pevnosti pobíhají velitelé vojsk. Atheas se probouzí pod schody, kde usnul, a chytá svého psa za tlamu. "Utekli nějací vězňové!", volá kolemjdoucí voják a po schodech sestupuje Sinngh s Haldinnem. "A kruci, naši zase zdrhli", myslí si Atheas a klepe se po celém těle. Vyčkává chvíli a potom se rozebíhá k východu z pevnosti. Náhle se neviditelný zelenovršský čaroděj zastavuje. Na schodišti před branami stojí strnule velmistr Haldinn a zírá do koule. Atheas nedbá bezpečnosti a nahlíží Haldinnovi přes rameno. V kouli se zračí Haldinn, držící kouli, a za ním jakási mlžná postava. "Proboha, vždyť to jsem já!", jektá Atheas a zběsile prchá ke zdi. Haldinnovi vše dochází. "Je tady nepřítel, ale není vidět. Běží k hradbám. Bijte ho hlava nehlava!", řve nasupený velmistr a houf vojáků se vrhá se zbraněmi proti zdi. Atheas běží k baště a ochozu, po kterém běží několik mužů. Potom bere psa do náručí a oba skáčou dolů. Po tvrdém pádu se zviditelňují a plazí se do hor. Je tma a pronásledovatelé ztrácejí stopu. Po čase Atheas dobíhá družinu. Nurnští běží nejbližší cestou do hvozdu.

"To jsem ráda, že jsme z toho venku", děkuje hlubokým hvozdům Merla Lísková. Druid Sarim se opírá o strom a pyšně jej poplácává po kůře. "Tak mě napadá, když Ugoldarrští táhnou proti círrhenským trpaslíkům a má být svedena bitva o Orghallský průsmyk, neměli bychom Círrhenské varovat?", mudruje Torp a rýpe mečíkem v hlíně. "Správně, Katzby, Perrim IV., král trpaslíků, má stolec v Berenthauru. Je to jen několik dní pochodu. Když si pospíšíme, dojdeme včas", počítá vůdce Yorg Erinský. "Pospěšme tedy", dí Llyr z Ruindoru a družina míří hlubokými hvozdy na sever. Atheas ještě vypouští svého věrného havrana se zprávou o příchodu družiny.

"Hej, cítím zase čmoud", hlásí Sarim Gorůdyjský a družina se dále plazí bujným lesním podrostem. Před Nurnskými se objevuje malá planina obehnaná ledabylými zátarasy z padlých stromů. Před nízkou skalkou stojí strom a odlesky ohně ozařují připoutaného zajatce. Na mýtině chodí několik mužů, zřejmě nějakých lapků. Špinavý ukoptěný muž se odlepil od země: "Hej, Prase, udělej s tou krysou něco, ať kápne božskou!". "Jo, Rochňo, už du na to". Uprchlý trestanec jménem Prase přistupuje k zajatci a tasí kudlu. "Chlapi, nechte toho, třeba by se to Márusovi nelíbilo", halekají Lysoun, Ušoun a Barbuch, kteří vesele nasávají u ohně. "Hej, slyšíte?! Márus! To jméno už jsem slyšel od svého mrtvého bratra Halka", šeptá v nedalekém křoví Yorg svým přátelům. "Ba, ba, Drsoul vyprávěl, že je to vrah a blázen", konstatuje suše Llyr a připravuje se ke střelbě. "Cha chá, teď tě podřežu", chlemstá se Prase a šermuje kudlou nebezpečně blízko zajatcova hrdla. "Pal!", ozve se náhle z nedalekého roští a první sprška šípů zasypává loupežníky. Prase je na místě mrtev a zbytek mužů se řítí ke skále. Dovnitř dobíhá však jen malý Rochňa a za ním zůstává kupa mrtvol. "Rozvažte někdo toho mužskýho", velí bojovně Merla a Nurnští vbíhají na palouk. "Jmenuju se Ulgorr a jsem Rugornovec", děkuje zajatec krollího rodu. "Hned mi připad ten tvůj ciferník ňákej povědomej", tváří se nakysle Grundyg a obezřetně se rozhlíží. "Abyste rozuměli, pocházím z Velvennoru a můj rod je velmi rozvětvený a slavný". Žádná odpověď. "A tihleti mě zajali", povídá si spíše pro sebe Ulgorr. Nikdo neodpovídá. Nurnští se totiž ženou se zbraněmi ke skalce. "Já to věděl, támdle je díra!", hartusí Llyr a ukazuje ke vstupu do jeskyně. Z otvoru vylétá šíp a ošklivě zraňuje Yorga. "Jau", nadává Yorg a řítí se k jeskyni. Rochňa je Nurnskými doslova rozsekán na kusy a jeho přítel Mrkvous, muž s dřevěnou nohou, těžce zraněn. "A teď nám řekni, Mrkvousi, kolik vás tu vlastně je", huláká Sarim a připravuje si kudlu, kdyby bylo potřeba řezat prsty. Do zad dobrodruhů vbíhá Ulgorr, který už zjistil, že si povídal sám se sebou. "No, tak, vede nás ňákej Márus, ale řikáme mu Grumpáč", blekotá nevzdělanec. "Krumpáč", opravuje ubožáka Atheas ze Zelených vrchů. "Pak tu sou ty zamordovaný. Myslim to čuně Prase, Ušoun a Lysoun. Nó a tudle se válí to čuně Rochňa". "No a dál?", rýpe Sarim nožem mrzáka Mrkvouse do ukazováku. "No, dyk řikám, pane, tak mě nejčko nepřerušujte. Je tady ňákej Řezač. Von je takovej přičmoudlej a řeči vezdejší moc nerozumí, ale fachman to je, to jako né že né. Pak už je tu enom ten sígr Rubas. Von chodí furt v brnění, je celej plechovej, ten je s tim Řezačem zrovínka jako rodnej bratr. Akurát je bílej a kecat, to von umí. No a to by bylo tak všechno, co já jako vim. Ale že mě nebudete mordovat, velectění pánové?!". "Když hned vypadneš, tak budeš žít", dává své slovo vůdce Yorg a druzi se ženou do hlavní jeskyně. "Šlužebník, dycinky šlužebník", vrká Mrkvous a jde pryč. Nurnští se střetávají s Řezačem a Rubasem a jejich mrtvoly brzy padají k zemi. "Oj oj ój, nožička móje", blekotá kdosi za zády Nurnských a Wynfred přibíhá s dřevěnou nohou v ruce. "Teď už nebude tak rychlej", směje se Wynfred Álfheimský. Merla objevuje dveře a Yorg vchází. "Uááágh", huláká a potácí se ven. Z hluboké rány na břiše mu cáká krev a v ní vězí rezavý krumpáč. "Márus!", jektá mnohohlasý sbor a vbíhá dovnitř. Šílenec Márus je rozmatlán po zdech. Je po boji a Nurnští si cpou lup bandy do toren. Připlazuje se ubožák Mrkvous a pláče. Wynfred mu šlape na hlavu a vzlykot ustává. "Wynfrede, ty seš prostě zvíře", říká vůdce a všichni vycházejí zpátky do hloubi hvozdu.

Nurnská družina se trmácí hlubokým hvozdem. Mužové prosekávají věkovitá strniska a Merla vesele vypráví staré prosté hobití povídačky. Tato úmorná pomalá cesta trvá přibližně dva dny a čas odpočinku si hrdinové krátí děláním si nejapných vtípků na účet hloupého krolla Ulgorra Rugornského. Ten je opravdu duše prostá a svou nízkou inteligenci před ostatními neskrývá, dokonce je na ni patřičně hrdý. Wynfred si celé hodiny vyřezává z Mrkvousovy dřevěné nohy jakýsi užitečný předmět. Dílo však zřejmě neodpovídá původním autorovým záměrům, a tak nakonec opižlané dřevo zahazuje do houští.

"Héj hóu", houká na celé kolo Wynfred Álfheimský, když ze jeho nečesaná hlava vynořila z prosekaného tunelu bujné vegetace, "Támdle je ňáko světlejc, či co?!". "Jó, Álfheime, tam je totiž louka. To nevěstí nic dobrýho. Můj čmuch mi říká, abysme jako byli radšejc kapánek vostražitý", praví moudře mudrc Torp z rodu Katzbalgerů. "No jó, zas pan Vopatrnej", chechtá se čaroděj Grundyg, až mu kapou sliny od huby. Družina Nurnských vychází na palouk a hrdinové pro jistotu strhávají z ramen kuše a luky. Palouk je velmi zpustlý, vysoká žlutá tráva se plazí mezi tmavou břidlicí a tu a tam nad dusivým závojem trávy ční ojedinělé zelené haluze mladých doubků. Oči dobrodruhů ostražitě těkají po prostranství a zastavují se u kmene mohutného uschlého dubu bez listí. "Ty, Yorgu, támhle v koruně toho dubu je snad chatrč, nebo co?!", porušuje znenáhla mlčení Atheas. "Máš pravdu, čaroději, fakt to vypadá jako ňáká bouda. Ale je to nejspíš vopuštěný", přidává se Llyr, který už dlouho nepromluvil. "Ba ne, chlapi, z toho domu de čmoud. To jako já musim dycinky vědět, dyž sem ten druid. Dyk mám na to ten pralesní čmuch, co sem zdědil po svejch předcích", haleká Sarim Gorůdyjský a zlobně svírá Brethilovu hůl. Nurnští postupují krok za krokem ke stromu. Teď už je jasné, jak se obyvatelé mohou dostat domů. O strom je opřen bytelný dřevěný žebřík. "Hej, druzi, tady je snad hrob", blekotá bledá a vystrašená Merla Lísková, perla všech hobitů liscannorských. "Herma, jedna, nula, dva, tři", slabikuje nahlas huhlavým hlasem přitroublý kroll Ulgorr jméno a letopočet z kamenného náhrobku. "To je dva roky starý", praví Yorg a přemýšlí, jestli se se jménem Herma už náhodou nesetkal. Kdesi nad hlavami Nurnských zaskřípěly dveře. "Hej, kdo jste a co tu pohledáváte? Táhněte odkud jste přišli!". Na žebříku stojí ušmudlaná stařena a pomalu sestupuje po špriclích dolů. "Fuj, to je ale ježibaba!", otřásá se Llyr Ruindorský hnusem nad pohledem na starou ošklivou paní. "Počkej, Llyre, až budeš starý, taky nebudeš krásný. Jestli se teda dožiješ", uklidňuje trapnou situaci obětavec Torp, jemuž nikdo neřekne jinak, než Katzby. "Toho bohdá nebude!", kleje stařena a mumlá si pod vousy nějaké zaříkadlo. Žebřík se mocně prohýbá pod její vahou. Náhle se ozvalo také Yorgovo zaříkání a jeho hlas se vmísil do stařenčina nenávistného mumlání. "Uááá", vřeští baba, když jí Yorgův hraničářský úder nenávisti projel celým tělem a řítí se z výšky dolů. Bum! Žuchnutí se rozlétlo do všech stran krajem a pak zavládlo ticho. "Ty vrahu, tys tu babičku zabil", piští kudůk Torp a snaží se té paní pomoci. Yorg mlčí a vejrá na své dílo. "Mohli bysme to jít vomrknout", říká vždy chladnokrevný quonsettský čaroděj a vystupuje po žebříku do koruny suchého dubu, "A ty, Katzby, už nevřískej, bolí mě z tebe kebule".

"Páni, tady to teda vypadá", odplivuje si hnusem čistotný Grundyg, když se dostal do chatrče ve větvoví dubové souše. Místnost je vcelku malá a jen chabě zařízená. Odporně to tu páchne hnilobou a různými výpary, které se vznášejí nad různými hliněnými nádobami na plotně. "Jé, polivka, to už sem dlouho neměl!", juchá zvesela Wynfred, kterému se už železné zásoby zajídají. "Správně, dáme si do rypáku", haleká Ulgorr a ještě více prostého Wynfreda hecuje. "Tak dost, prasata, bohové vědí, co v tý patlanici všechno je", odstrkuje obezřetný vůdce dva nenasyty. "Tak si aspoň vemu do měchu", vede svou uraženě elf Wynfred a máčí měch v husté bryndě. Všetečný Atheas otevírá truhlu a nachází mezi pavučinami dva zažloutlé pergameny s vybledlým písmem.

Hermino proroctví

Dusivé mlhy leží nad Angwarrem,
Al-Mairros halí černošedý stín,
tváře všech mužů zbrunátněly svárem,
rozdělil druhy ocelový klín

Za noci bouřné, zlověstné a temné
přitáhla vojska země Mubarrath,
Gwerraldhon III. povolává věrné,
werrinské zvony bijí na poplach

Hluboký Círrhen utopen je v šeru,
Nal-Dúrin tichá ukrývá svůj žár,
nebude dlouho mlčet, na mou věru,
vzbudí se brzy zrádný Ugoldarr

Potom všem budiž milostivo nebe,
malá je síla před mocí zlých čar,
z doteku smrti pomyšlení zebe,
hodina nultá bije pro Angwarr

Ve sváru druzi spojte svoje zbraně,
proti těm, z kterých po zádech jde mráz,
v smrtícím šiku taste svoje zbraně,
v jednotě síla, bez ní zkáza zkáz

"Musíme co nejrychleji k círrhenským trpaslíkům. Teď už je naše setkání nevyhnutelné", volá Yorg Erinský, který jako první začíná chápat, co se v Angwarru skutečně děje. "Počkej, Yorgu, přečtu ještě ten druhý pergamen", domáhá se ticha Atheas ze Zelených vrchů.

Núrdilský lektvar

Kde leží Núrdil, uprostřed blat,
po krvi žízeň a po mase hlad,
v kamenných troskách, kde život zvad,
bahenní stvůře nedá tam spát

Z koruny krále zelený prach,
z okovu naber, co leží v tmách,
na straně polední v kameni schod,
to, co už nelétá, přijde ti vhod

Čtvero těch přísad nad ohněm zpraž,
pozemským řádům ruce tak svaž,
nezmůže všechno rozum či zbraň,
Núrdilský lektvar dobře si chraň

Orghallská propast nahání strach,
člověk je smítko na miskách vah,
zázračné vody jediný hlt,
do prázdna šlápni, vyber si smrt

"Teda, jak jsem tamtomu rozuměl, tak tomuhle vůbec nerozumím", praví zmateně Yorg a rozmachuje se bezradně rukama. "Víš co? Necháme to vyhnít", zakončuje rozpravu Grundyg. "Ježkovy voči, tady se něco hnulo!", provolává Torp a chytá se stolu. A opravdu. Už i ostatní si jasně uvědomují, že se chatrč nebezpečně hnula. "Rychle ven, nebo se to zřítí i s náma!", huláká Llyr Ruindorský a skáče na žebřík. Ostatní druzi následují jeho příkladu. "Tak a teď honem pryč, než někdo přijde", špitá Merla, když míjí mrtvolu stařeny.

Na kraji lesa se družina zastavuje. "Co to bylo?", zeptal se sám sebe Wynfred, kterého zarazil nezvyklý zvuk. "Ten dub se hejbe, dyk von se vopravdicky hejbe", valí oči Ulgorr a ukazuje svou chlupatou prackou k Herminu stavení. A opravdu. Chatrná chaloupka se s rachotem rozlétla na všechny strany a strom se zcela znatelně pohnul. A teď, kořeny se rvou ze země a větve prudkými pohyby víří vzduch. "Vono to de na nás! Vono to de na nás!!!", hystericky vříská Wynfred a lomcuje Yorgovi rukou. "Takové tvory znám", mudruje ponuře druid Sarim z Gorůdye, "Nejsou moc rozšíření, ale tu a tam o nich slýchávám od svých lesních přátel. Je to jeden z huornů, tvorů nebezpečných a nevyzpytatelných". "Tak na co vlastně čekáme?! Já osobně teda beru kramle", haleká Atheas a mizí v první houštině. V patách jako kuřata za svou kvočnou mu jdou ostatní liscannorští druzi.

"Tak jsme tomu dřevákovi huorňáckýmu nakonec zdrhli", libuje si Wynfred a osahává si bhullgský nákrčník, který mu je tuze nepříjemný a drásá mu hrdlo do krve. "Auvajs, něco mě bodlo", huhlá Wynfred a prohmatává každý detail obojku. Po chvíli si sedá na zem a ve zkroucené poloze usíná. Jeho příkladu zcela nepochopitelně následuje Merla Lísková. "Vstávejte, teď není čas na odpočinek", budí druhy vůdce, ale ti hlasitě chrápou dál. "Všimněte si, že usnuli jenom ti, kterým zůstaly obojky", hluboce hloubá Torp Katzbalger a má pravdu. "No nic, tak si odpočineme taky", praví chodec Yorg a hází svou tornu na zem. Dirrienova černá duše tleská v záhrobí.

"Hele, kanec", mumlá si tiše pod vousy vášnivý lovec Torp a chápe se kuše. Šelest v mlází ustal a na palouček vyhlédla oklená hlava. "Uííí", vykvikl kanec a oči se mu podbarvily krví. Štětinatý kolos vybíhá na volné prostranství a s ním i několik jeho kamarádů. "Krucinál, žes musel střílet, Torpe", haleká Yorg a staví se k obraně. Atheas a Grundyg, družinoví čarodějové, kteří před přímým bojem vždy dávají raději přednost rdoušení ze zálohy, běží k prvním stromům a neurvale se na ně sápou.Divočáci jsou čím dále tím více rozzuřenější a pářou, co se jim přiblíží, bohužel i spící druhy. Sarim, Yorg a Torp zahazují kuše a rvou z pochev a toren příruční zbraně. "Ulgorre, odtahej ty chrapouny", velí Yorg velkému ušatci, ale ten jej neslyší. Třese se vysoko ve větvích strachy a křečovitě se drží kmene. Divočáci jsou neústupní a s většími zraněními se stupňuje jejich síla. Yorg Erinský odhazuje krátký meč a jímá se vláčet bezvládné tělo Merly do bezpečí na strom. Je však zesláblý a obtloustlá perla liscannoru jej stojí veškeré zbytky sil. Na strom ji už nestihne vysadit. Přibíhá kanec a mocně vráží své žluté kly Merle do zad. Ta umírá ve spánku a vydechuje naposled. Polomrtvý Yorg skáče na nejnižší větev a je zkroušen. Sarim a Torp nejzatvrzelejší kňoury dobíjejí a zbytek zahánějí na útěk. "Merla je mrtvá", vzlyká Torp a polyká hořké slzy. "A sakra, to je mi líto", praví sklesle Grundyg Quonsettský. I ostatní jsou ztrátou oblíbené dívky rozladěni. "Potáhneme jí s sebou, třeba jí někdo pomůže", naříká dobrák Grundyg a rve si vlasy. Sarim, který si nemá co rvát, buší pěstmi do země, potom vytahuje z Wynfredova batohu měch s polévkou z Hermina domu a leje řídkou kašovitou hmotu Merle do hrdla. Merla neožívá, ale prodloužily se jí uši a vyrostly na nich tvrdé chlupy. Nurnští přestávají být ostražití, rozdělávajjí oheň a hloupě civí do plamenů. "Počkáme, až se Wynfred probudí ze spánku", praví vůdce nezúčastněně. Nurnští tedy čekají den a noc a lesem se nese monotónní chrápání spáče. Dobrodruzi poklimbávají a ani si nevšímají, že v dálce na jihu se rozestupují špičky stromů.

"Kruci, tady mi něco neštymuje", brumlá si lesní muž Sarim, do něhož vstoupila nervozita okolních stromů. "Podívejte, támhle se něco děje", křičí hromovým hlasem Ulgorr Rugornský, bratr bývalé Jacobovy ženy Boženy, a ukazuje na řídký průsek v lese, který tam dříve nebyl. "Huorn", jektá zuby gorůdyjský druid a kvapně si balí tlumok. "Přemlouvá stromy, aby mu ustoupily", kvíká už zcela neslyšně, když si uvazuje poslední řadu korálí. A opravdu. V lese to hučí, praská a duní a na jihu se tvoří zcela znatelný průsek. To veliké smrky, buky a borovice vytahují své kořeny ze země a pomalu se rozestupují do stran. V dálce je vidět obrovské tělo huorna, které si krok za krokem razí cestu vpřed. Neuhne-li mu byť i jediný ze stromů, je huornem doslova roztříštěn na třísky. Liscannorští druzi berou bezvládná těla přátel a derou se do hloubi hvozdu. "Nemá význam měnit směr", huláká Sarim, "Pokud jsme v lese, huorn si nás stejně najde".

"Támhle už se zvedají úbočí Berenthauru", ukazuje nadšeně Yorg z Erinu Wynfredovi, který se už konečně probudil. A opravdu, les znatelně řídne a mezi stromy v dálce jsou vidět rozeklaná úbočí pohoří. "Konečně jsme z lesa venku", oddechl si Torp, když Nurnští nechali poslední strom za zády. "Jdeme k tomu domu, přilepenému ke skále. Támhle vpředu, vidíte?", ukazuje vůdce Yorg a druhou rukou si cloní oči před oslňujícími paprsky slunce. Před stavením z pečlivě opracovaných klád si hrají dvě malé děti a nějaká žena pere v neckách košile. "Zabalte Merlinu mrtvolu do hadrů a nacpěte ji do torny, ať se zbytečně neleknou", praví moudře Grundyg. Náhle dětská tahanice utichá, matka přestává prát a pohlíží nedůvěřivě na příchozí. Vidí otrhané, nemyté, neholené a nečesané tváře mužů, ktteří jdou v umaštěných zbrojích se zbraněmi v rukou. Ve tvářích mají zaschlou krev a jizvy z věčných půtek. "Hola, paní, jdeme v míru", huhlá druid Sarim, ověšený zvířecími lebkami a lesními plody od hlavy až k patě, a holá zpocená lysina mu hází sluneční prasátka do všech stran. "Anire, Arrmone, utíkejte domů", křičí vystrašená žena na své syny a ti poslušně odbíhají do stavení. "Co chcete, lumpové?!", huláká ode dveří holohlavý muž s dřevorubeckou sekyrou v mozolnatých dlaních. Jeho žena utíká pod jeho ochranu. "Jsme přátelé a chceme si jenom odpočinout", praví vůdce mírným hlasem. "Zajali nás Ugoldarrští mniši v pevnosti Bhullg a teď jdeme varovat círrhenské. Brzy vypukne bitva o Orghallský průsmyk a trpaslíci nic nečekají. Navíc nám jde po stopě huorn, takže když nás vyženete, tak vám to tady jistě zboří", končí svou dlouhou řeč Yorg z Erinu. "Je to huorn z Hermina palouku. Před dvěma lety byla vědma Herma otrávena babiznou Hogranou. Ta si potom přivedla svého huorna a usadila se tam. Je zlá a trochu čaruje", vysvětluje Arron. "To je dobře", libuje si v duchu Yorg, aspoň mě nebudou trápit výčitky svědomí, že jsem ublížil ženě. "No, vidím, že nemáme na vybranou. Manir, zabal nejnutnější věci a odveď děti do hor. Tady pánové vše ostatní jistě zařídí", praví muž své manželce a ta odbíhá s pláčem do domu. "No, snad byste nám mohli dát alespoň něco kloudnýho k jídlu a pití", bouří elf Wynfred hlubokým hlasem, "Už mám z toho požírání plesnivejch zásob dočista zkaženej žaludek".

"Jmenuji se Arron a kdysi jsem také patříval k Ugoldarrským. Do té doby, než jsem poznal Manir. Víte, mniši se nesmějí k ženě ani přiblížit, zakazuje to víra. Mniši žijí v Ugoldarrské rokli, kde stojí klášter a rozsáhlé vinice. Velice ctí horu Nal-Dúrin s věčně bílou čepicí sněhu na vrcholu jako něco čistého a nadpozemského. Alespoň tak tomu bývalo dříve, než se noví velmistři zvrhli ke zlu. Nikdo neví, jak k tomu došlo, ale velmistři skrývali své plány, o nichž nikdo jiný nevěděl. V tajnosti nechali vystavět Bhullg a některé další pevnosti v okolí a začali sbírat vojsko. Tehdy jsem od nich odešel a u Ugoldarrských za zradu víry tak propadl hrdlem", vypráví Arron u oběda a okusuje vepřovou kýtu. "A prosím tě, v čem tkví podle tvého síla velmistrů z Ugoldarru?", ptá se se zájmem Yorg z Erinu. "Jsou to mistři svých oborů. Své vědomosti předávají ostatním. Žijí však odděleně a do kláštera sestupují jen někdy. Jejich příbytky jsou v hoře Nal-Dúrin. Vlastní také dva zvláštní předměty, Hůl moci a Křišťálovou kouli. Jejich síla mi však není známa. "A jak se dá do Ugoldarrské rokle dostat? Po horách je to asi holé šílenství", táže se moudrý pán Atheas. "Mnichové používají Stezek mrtvých, které ústí v Orghallském průsmyku. Proto zřejmě potřebují nutně mít vládu nad touto částí Círrhenu", dokončuje Arron své vyprávění a odhazuje ohryzanou kost za sebe.

"Les zase hučí, já to vím, já to vím", naříká lesní hraničář Sarim a zacpává si uši. "Do zbraně, hňupové, přichází rozhodující okamžik", řve nadřazeně Yorg a hledá svou zbraň. Nurnští vybíhají před stavení a staví se do obranné linie. Na skalách je vidět Manir s velikým pytlem na zádech, jak táhne dvě malé malé děti. Arron se svou milovanou sekerou běží ke skalám a tam se zastavuje. V lese, který začíná asi padesát sáhů před obranným rozestavením dobrodruhů z Gwendarronu, je jasně zřetelný průsek. "Už ho vidím", vříská hystericky Llyr a ještě pevněji svírá svou kuš. Huorn s ohlušujícím praskotem vylezl z hloubi lesa. "Tisíc hromů a blesků do ardasanské babičky, to bude mela", kleje bojovný elf Wynfred z Álfheimu. "No, jó, že mě to netrklo dřív, budu bleskovat", raduje se čaroděj Atheas ze Zelených vrchů a začíná se mocně soustředit na svůj výkon. Huorn se nebezpečně blíží a vztekle dupe po všem, co mu stojí v cestě. "Uf", odfoukl si Torp Katzbalger při pohledu na Athease. Z jeho šedých očí náhle vybleskly svazky paprsků, tlusté jako Ulgorrova paže. Prásk! Huornův kmen se na několika místech rozštípl a zčernal, avšak ani takováto šlupa, která by dokázala pobít celou Nurnskou družinu v jediném okamžiku, nedokáže stromovitou postavu zastavit. Vyčerpaný Atheas si otírá čelo a odevzdaně si sedá na zem. "To byl můj nejlepší výkon v životě", praví sotva slyšitelně. "Hrrr na něj, teď nebo nikdy!", velí Yorg a střílí spolu s několika dalšími do dřevitého těla. Prásk! Ozvala se hromová rána a huornův kmen, popraskaný na několika místech od Atheasových blesků, pukl na několik kusů. "Tak a máš dřevo na zimu", huláká zpocený Sarim na plešatého drvoštěpa, který se právě odlepil od skály. "Něco vám dám", volá na šťastné Nurnské druhy domácí pán a přináší prsten s rudým kamenem. "To je vaše. Poznáte, když se mysl Ugoldarru upírá na vás", praví se slzou v oku Arron a Yorg si dar nasazuje na prst. Nurnští se loučí a stoupají do hor. Podle starých vyprávění dobře vědí, kde Berenthaur leží.

"Hej, hola, jsme Nurnská družina", volá vůdce, když několik trpaslíků namířilo své kuše na cizince, "Před pěti lety jsme prokázali jistou službu králi Perrimovi IV.". "A co mu chcete?", ptá se velitel strážního oddílu Círrhenských. "Jdeme jej varovat", odpovídá Grundyg Quonsettský. Družina je vedena skalními stezkami, kde má zavalitý Ulgorr jisté problémy, aby se nezřítil ze skály, a předstupuje před krále círrhenských trpaslíků v Síních Berenthauru. "Tož, tak to jste vy, kdo vykonali tu službu pro mne?", ptá se jízlivě král Perrim na vysokém kamenném stolci, "Inu, myslím spíš, že jste si tenkrát zachraňovali krk před jistou smrtí v Divadle, když jste mi dali ten kámen". "Dobře, králi, my tento příběh známe už jen z vyprávění. Nikdo z nás tady tehdá nebyl", praví Yorg a pečlivě vybírá slova, aby se krále nějak nedotkl, "Ale teď vám chceme z dobré vůle pomoci. Ugoldarrští se chystají obsadit Orghallský průsmyk, aby tudy měli otevřenou cestu do Angwarru. Prý potáhnou těžké stroje a ugoldarrské obludy". "Ano, vím, o co jim jde. Chtějí získat earrily a podmanit si celé území", odplivuje si trpce král círrhenských trpaslíků. "Poslyš, králi, chceme se pomstít Velmistrům za to, co provedli s Jarbou a co udělali nám. Chtěli bychom ale vědět něco bližšího o pětiletém vývoji situace v Angwarru a okolí", ptá se se zájmem dějepravec Yorg. "Ano, dobrá, to vám řekne Bóin, velitel vojsk. Chci vám říci jen jedno. Podaří-li se vám zabít Velmistry, vnikněte do hory Nal-Dúrin a na jejím vrcholu rozdělejte oheň. Naše vojska vám přijdou na pomoc. Ale chtěl bych po vás ještě jednu službu. Už na to pomýšlím delší čas a Hermino proroctví mne jen utvrdilo v mém záměru. Chtěl bych se usmířit s těmi, kteří nás dříve vyhnali z naší vlastní země, s Dróinovým lidem. Dávné spory odnesl čas, ale dnes hrozí nebezpečí z východu i ze západu. Musíme se spojit, jinak my přijdeme o to, co nám patří a Glendorrovi poddaní o část země, kterou nám kdysi uloupili". "Míníš tedy, abychom se vydali na Tol-Balhirrský hrad a předali tvé poselství míru?", ptá se udiveně Yorg. "Ano. Je to jediná cesta jak přežít. Náš hněv je mocný a spravedlivý, ale přináší jenom smrt. A můj lid musí žít. Posílám vás tam proto, že nejste trpaslíci. Donedávna bylo v Angwarru zajatých trpaslíků používáno jako otroků k těžkým a namáhavým pracem a tamnější lid si na Glendorrovo zrušení otroctví ještě nezvykl. Ten Glendorr, třetí angwarrský král, je stejně správný chlapík. Doslechl jsem se, jak se zachoval k poníženému lidu velvennorskému", mudruje moudře král Perrim IV. "Naše družina se kdysi v Angwarru zachovala nepěkně, ale jako poslové vystoupíme pod falešným jménem. Nikdo nic nepozná, beztak by nás nikdo nepoznal", přemýšlí Yorg, jak to zaonačit, aby nebyli v Angwarru popraveni. S těmito slovy se malý král loučí s Nurnskou výpravou. Je povolán Bóin, který je vede do komnat v jižním křídle. "O tobě znám z Drsoulova vyprávění, Bóine, Nurnští tě vykoupili z otroctví ve městě Darrgou a propustili na svobodu", chlubí se svými vědomostmi Torp, zvaný Dobrák Katzby. "Roku 1020", začíná vyprávět trpaslík Bóin, "Zemřel Loddaron II. Baghmirský, král Angwarru. Jeho hlava se záhadným způsobem dostala do držení Mordinuse krutého, krále země Mubarrath. Angwarrské království bylo tedy spravováno Glendorrem Nardalaenským, neboť podle zákona králův potomek Gwerraldhon pro svůj nízký věk nesměl být korunován. Správce Angwarru, Glendorr Nardalaenský, se pokoušel o zrušení otroctví. Objevil se earred, Jeden ze Dvou, a byl znovu uložen na Tol Balhirrském hradě. Roku 1021 byl Gwerraldhon III., syn Loddaronův, v čase svých patnáctých narozenin korunován po právu na krále Angwarru. Mladý nerozvážný král byl od mládí vychováván jako voják a dobyvatel a nebyl nakloněn zrušení otroctví. Naopak, velmi podceňoval hrozící nebezpečí z Mubarrathu a podmanil pod svou vládu východ. Roku 1022 byly nové východní državy, Velvennor, prohlášeny za Východní Angwarr. Jejich správu svěřil Glendorrovi Nardalaenskému a odvolal jej z postu hlavního správce Tol Balhirru. Tím se zbavil bezprostřední blízkosti lidem milovaného správce. V zimě roku 1023 provedla Mordinusova vojska noční vpád na angwarrský přístav Werrin. Začala válka o Angwarr. Angwarrský král Gwerraldhon v bitvě u Rawanu padl. To byl konec Loddaronova rodu. Angwarrští správcové korunovali nového krále, Glendorra IV. Nardalaenského. Ten odvolal vojska z Východního Angwarru. Ve Velvennu, hlavním městě Velvennoru, byl jmenován správcem králův přítel Darlonn Velvennský. Východní Angwarr byl tedy spravován vlastním lidem a nedocházelo zde k nepokojům. Král Glendorr mohl upřít všechnu svou sílu na západ. Roku 1024 si Perrim IV., potomek trpasličích králů, poprvé uvědomil hrozící nebezpečí mnichů z Ugoldarru. Ugoldarrští pod vedením pěti velmistrů hodlají využít nepřehledného válečného stavu a zničit Angwarr k temným cílům". Bóin domluvil a udělil rozkazy svým mužům. "Vydejte se teď k oddílu, strážícímu vstup do Orghallskému průsmyku a varujte jej. Zde mezitím seskupím vojsko a vyrazím stejným směrem. Chcete-li, můžete vyrazit hned", promlouvá Bóin k Nurnským. "Ano, už jsme stejně chtěli jít. Ale nejdřív jedeme na Tol-Balhirr s Perrimovým poselstvím míru", praví vůdce Yorg, ukládá pečlivě králův pergamen a Nurnští odcházejí.

Nurnská družina se plaví na malé válečné lodi círrhenských po řece Celerian, proplouvá močály Murd a míří po zelenavé hladině jezera Urx k ostrovu jménem Tol-Balhirr. "Tak takovouhle barvu měly ty kameny, eärron a eärred!", jásá Torp Katzbalger a nadšeně tleská. V dálce se objevuje velká válečná galéra angwarrských. "Hej hola, jedeme do přístavu s poselstvím pro statečného krále Glendorra", volá Yorg, vůdce svobodných dobrodruhů. Na velitelský můstek vystupuje ozbrojený muž s válečnou přilbicí na hlavě. "Jsem Norangh, velitel strážní lodi a jeden z největších válečníků království. Dejte mi ten vzkaz a já jej osobně doručím vladaři", praví pyšně Norangh. "Já jsem vůdce liscannorských, chodec Yorg, a mám pověření předat vše osobně. "To bysme taky mohli tu tvojí skořápku potopit, na mý lodi jsou nejlepší střelci země", huláká Norangh. "Co, co, co to plácáš, chlape", řve elf Wynfred. "Nevím, jaktože si na tvojí lodi může otevírat hubu kdejakej votrok", řve vztekle Norangh na člověka Yorga a dál se naparuje. "Co, co, cos to řek ty čuně", vříská ve spravedlivém rozčilení Wynfred, ale jeho řev tlumí Torpovy mozolnaté dlaně. "Buď zticha, Wynfrede, a počkej, co se z toho vylíhne", praví Torp konejšivě, obávaje se toho, že by uřvaný elf mohl být angwarrskými zastřelen. "Když nás pošlete ke dnu, nic z té závažné zprávy se váš král nedozví a bude mu pěkně ouzko", chytračí Yorg, starosta liscannorský. "No, dobrá, plavte za náma, jestli nám teda s tou stoletou hajtrou stačíte", chechtá se Norangh povýšeně, až se za břicho popadá. Obě lodě přistávají v tol-balhirrském přístavu a Norangh, obklopen ozbrojenci, nepříčetně huláká: "Zvířata nemaj do města povolenej vstup jinak, než v posmrtným stavu!", huláká Norangh na ubožáka Wynfreda, jenž se rozeběhl po můstku za Yorgem na molo. "Ale já, já sem elf", diví se Wynfred Álfheimský. "No dyť řikám, drzoto drzá, tak po mně tak blbě nečum a vrať se do chlívku. Jedinou lidskou rasou, řikám lidskou rasou", zdůrazňuje velitel Norangh, "je člověk. Ten se dělí na dvě vodrůdy, chlapa a ženskou. A tydlety zapráskaný barbaři, kudůci, krolli a kdejaká ta verbež a vo všivejch trpaslíkách ani nemluvě, co žijou ve smečkách, tak to sou prachvobyčejný zvířata. To je to samý jako třeba divoký prasata nebo třeba strakatý telata nebo ty ptáci, co furt kroužej na vobloze, akorát s tim rozdílem, že mluvěj lidskou řečí a nejsou vůbec, ale vůbec k žrádlu!". Wynfred bledne a ohromen se vrací na loď. I ostatní jsou zřejmě zaraženi. Na břeh vystupuje ještě člověk Llyr a společně s Yorgem odchází ke králi.

"Buď pozdraven, králi Glendorre", poklekávají hrdinové před tol-balhirrským stolcem, "Jsme muži z Liscannoru a přinášíme ti poselství. Žádáme však, aby tenhle pán odešel". Glendorr dělá významné gesto a velitel Norangh uraženě odchází. Yorg s Llyrem předávají králi Perrimovo poselství a varují krále před nebezpečným Noranghem. Král se tváří vážně a dvěma odvážným za vše děkuje. Nurnští, kteří poslání splnili, se odebírají k lodi. "A teď honem pryč, než nás ten Norangh najde. Teď nás jistě nemá rád", volá Yorg na ostatní. "Jestli nás vůbec někdy rád měl", dí Llyr a usedá k veslu. Plavba zpátky probíhá bez nepříjemných událostí a po návratu je družině nabídnuto pohodlí králových komnat v Berenthauru. Na druhý den plánuje vůdce Yorg odchod družiny.

"Ty, Yorgu, ta Merla v mym baťohu už začíná pěkně smrdět. Celou dobu v Berenthauru sem se třás, aby to někdo neucejtil", říká znenáhla smutně Wynfred Álfheimský druhům, když zmizely poslední skaliska Berenthauru mezi letitými stromy. "Já to náhodou cejtil, já mám ten lesní čmuch", připomíná se ješita Sarim. "Vona už Merla musí bejt ve vysokým stupni rozkladu. Neni divu, dyk je tu vedro a vlhko", moudře praví moudrý pán Atheas. "Správně, pochováme jí", povídá praktik Llyr, "Aby tady po lesích zvířata neroznesla nákazu. Ten hlupec Ulgorr by moh najít nějakej šutr na náhrobek". Ulgorr se vydává do houští a po chvíli valí balvan. Ostatní zatím vyhrabali mělkou jámu a vysypali do ní obsah Wynfredova vaku. "Merla Lísková, všech hobitů perla, 13.4.1025", rýpe Ulgorr kudlou do kamene a nahlas si slabikuje. "Měl sem jí rád, krucinál", zamačkává slzu v oku oddaný elf Wynfred. Nurnští naposledy mávají hrobečku liscannorské dívky a vycházejí na vypálenou pláň u vstupu do Orghallského průsmyku. "Aspoň že netrpěla a umřela ve spánku, chudinka", myslí si ještě dobrák Wynfred Álfheimský.

"Stůjte, kdo jste!", vzkřikl malý trpaslík s velkou kuší u vozové hradby, když se Nurnští objevili na obzoru. "Jdeme z Berenthauru a máme povolení k projití do průsmyku", křičí Yorg a strážní oddíl liscannorské muže propouští. "Podívejte, ta propast! To je ale hloubka. A ještě je dno zahalený mlhou hustou jako mlíko", oznamuje všem nahlas Ulgorr a vejrá do hloubky propasti, nad kterou prochází stezka lemovaná strmým úbočím pohoří Angwarr. "Tam kdybys spadnul, tak seš na placku, Ulgorre", směje se Grundyg. Ulgorr přestává vejrat a jde mlčky uraženě dál. "Heleďte, co jsem našel!", křičí po chvíli pochodu všetečný Torp Katzbalger, který má vždy oči na stopkách. "To vypadá zrovínka jako vstup do Stezek mrtvejch", praví pomalu elf Grundyg a hrabe se ve vousech. Ve skále je vsazená obrovská vyhlazená kamenná deska a na ní silueta, zobrazující stříbrného orla, nesoucího Hůl moci a Křišťálovou kouli, znak Ugoldarru. Nad tím vším je nápis:

Vysoká ční nad mnoha okolními,
ve dne je bílá, v noci krytá stíny,
dávno už nečpí pachem horké síry,
domov ten mocných ugoldarrské víry

"No jo, ale co to znamená?", přemýšlí usilovně Yorg Erinský, až se mu z hlavy práší. "Jak to tak sleduju, tak to muší bejt jedině Nal-Dúrin, sněhová hora", brouká si chytrý Grundyg a provolává: "Nal-Dúrin". Skála se otřásla a dveře se otevřely. Za nimi zeje velká černá díra. "Nal-Dúrin", vykřikuje hromovým hlasem tupec Ulgorr. Dveře se zavírají. "Nal-Dúrin. Nal-Dúrin", huláká Ulgorr a tleská. "Nal-Dúrin", přidává se prostá duše Wynfred a šíleně se chechtá. Vrata nevědí, co mají dělat dříve, a tak se zběsile otevírají a zavírají, až skála puká a drolí se. "To jsem si moh myslet", vříská nepříčetně Atheas, "Nechte toho, blbové, nebo se neudržím!". Družinoví hlupáci přestávají hulákat jenom pod podmínkou, že kdykoli tudy družina projde, budou si moci dveře otevřít a zavřít. Hned za vraty vedou tmavé chodby Stezek mrtvých a je zde vybudován jakýsi nouzový přístavek pro koně. Několik koní je tady opravdu ustájeno, což dokazuje, že toto místo je často používané. Odvážní gwendarroňané postupují krok za krokem dlouhou temnou chodbou, kterou osvětluje jenom chabý plamének Atheasovy lucerny. Náhle vůdce zvedá varovně ruku vzhůru:"Stát! Je tady nějaké propadlo". A opravdu, chodba končí v prázdnu. Je zde obrovská skalní puklina, na jejíž dno nelze dohlédnout, protože v hloubce se válí hustá mlha. "To bude asi ta Orghallská propast", říká hloupý vůdce, který ani neumí pořádně číst v mapě. Naproti v dálce jedenatřiceti sáhů chodba pokračuje. "Můžete mě tam klidně hyperprostorovat, já se nebojím", hlásí se dobrovolně statečný Wynfred Álfheimský k nebezpečnému úkolu. "Dobře, a půjdu tam s tebou já", praví Yorg a pomocí temné magie se přenáší přes bezednou trhlinu. Hned za ním čarodějové posílají dobrovolníka Wynfreda s pochodní. "Do paďous, gorgona!", zařval družinový vůdce, když jej tvrdý roh přibodl za rameno ke zdi. Wynfred ihned přibíhá na pomoc a rube do rohaté příšery hlava nehlava. "Tý tou svojí šavličkou neublížíš, dyť je magická", nadává zkrvavený Yorg a zběsile hledá na podlaze Morgrist, který upustil. Kuch! Ostrý břit Morgristu, čepele proti nemrtvým, se zaryl do šupinatého těla obávané gorgony. Kuch, kuch! Ozývají se další nelítostné rány, gorgona chroptí a nakonec se kácí k zemi. "Jdeme dál!", velí Yorg naštvaně a Wynfred neodporuje. Za dvojitými dveřmi, jedinými, které vedou z této místnosti, jde chodba čtyři sáhy a tam je podobná propast, ale přetíná ji provazový most. "Ty, Wynfrede, mě se to nelíbí, mohlo by se to pod námi propadnout. Já se tam radši hyperprostoruju a ty tady na mě počkej", říká Yorg panovačně. "Jo", odpovídá elf Wynfred na půl úst a vůdce se v mžiku objevuje na protější straně a mizí ve tmě. "Ještě, že mi tu nechal pochodeň. Aspoň můžu ukradnout ten gorgonin roh. Pak ho výhodně prodám", mne si pracky notorický obírač mrtvol Wynfred a vrací se k mrtvole nestvůry. Pic, pic a roh je oddělen od těla. Álfheimský kradař strká nacvičeným pohybem ruky magický roh do vaku.

"Kruci, kruci, to je ale tma jako v Dirrienově duši", kleje nahlas Yorg a vyndavá náhradní lucernu, bez níž Liscannor zásadně neopouští. Vůdce Nurnské družiny stojí v malé prostoře a naproti z ní vychází jediná chodba. Morgrist, meč proti nemrtvým, jeví značný nepokoj už od vstupu z Orghallského průsmyku. "Stezky mrtvejch", šeptá bledý Yorg při pohledu na meč a otírá si studené čelo ušmudlaným rukávem, do něhož čas od času dokonce i smrká. Odvážný erinský chodec jde osamocen dále až naráží na zrcadlo, jež přepažuje celou chodbu. "A jéje, to mi připomíná Bhullg a Nalssienské doly. To je jistojistě vstup do Ugoldarru. Radši se vrátím", mumlá si polohlasem a kvapem se vrací k Wynfredovi. Ten stojí opřen o zeď a nezúčastněně si píská píseň o Thadeáši, zloději Tikelském. "Vracíme se! Našel jsem bránu ugoldarrskou", káže Yorg a naštěstí pro álfheimského vykradače hrobů na gorgonu zapomíná.

Píseň o Thadeáši, hobitu tikelském
Dědeček Čiperů Tikelských

Byť malý's byl a hodně jed,
tak přec miloval tě svět,
tebe, jenž jméno Thad jsi nes
a poznal, co je druha běs

Tys věděl, kterak zlato vzít
a doved sis jej ubránit,
však tvoje touha po věcích
ti byla pudem zvířecím
a ty jsi pro ni podleh

"Rychle pryč, všude kolem jsou tu nemrtví", velí Yorg a nikdo mu neodporuje. Nurnští tedy nechávají neprozkoumaná zákoutí stezek neprozkoumanými a ženou se ven. "Nal-Dúrin", hulákají dvojhlasem Ulgorr s Wynfredem a brána na svět se otevírá. "Nal-Dúrin", řvou dvojhlasem blbové, když ostatní opustili podzemí, a strašlivě se chechtají. Družina se vrací k trpasličímu oddílu, strážícímu průsmyk. "Tak kam teď?", ptá se Atheas ze Zelených vrchů. "Nó, mohli bysme zkusit to proroctví o Núrdilskym lekváru", vměšuje se do rozhovoru Llyr z Ruindoru, který všechno ví a všechno zná. "Núrdilská blata jsou na mapě v těchhle místech", praví sečtělý theurg Torp a šmátrá upatlaným prstíkem v rozmáčeném cáru papíru. "Je tam nějaký ostrůvek, jménem Daimorr". "Tak vzhůru k Daimorru, to mě začíná zajímat", raduje se Yorg. "Jůů, to je kost!", huhlá jako u vytržení neurvalec Wynfred a ukazuje na nějakou ženu, sedící na voze s několika trpaslíky. "Vždyť je to člověkyně, elfe", uklidňuje Wynfreda elf Grundyg, ale Álfheimovec neslyší a ladnými olifantími kroky se žene k dívce. "Buď pozdravena krásná paní, jsem statečný Wynfred, ale můžeš mi říkat Frédy", vrká Wynfred, "Vstup k nám do družiny a budu tě chránit". "Chi, chi, chi", chichotá se středně šeredná žena z rodu lidí v drátěném brnění a je rudá až za ušima. "Říkají mi Waladrien a pocházím z rodu Korindorských", odpovídá ze zdvořilosti po chvilce trapného ticha zjizvená válečnice a odplivuje si na zem. "Waladrien a Wynfred, to zní krásně", myslí si álfheimský elf a jihne. "A kam má namířeno vaše společenstvo?", táže se Waladrien Korindorská a Wynfredova mysl se vrací do reálného světa: "Jdeme k Daimorru". "Ó jéje, o Daimorru něco málo vím", veselí se dívka z rodu lidí, "Kdysi dávno trpaslíci vystavěli na Daimorrském ostrůvku kamennou svatyni, v níž uložili válečnou zbroj krále Berrenholda. Byla velmi vzácná". "Cesta tam bude velmi nebezpečná", praví vážně Wynfred, aby se pak následně mohl dušovat, že korindorskou dívku ochrání. "Mám ráda bláznivá dobrodružství", uzavírá koketně rozhovor dívka a pobaveně mrká na Wynfreda.

Družina přechází pohoří a jde podél říčky Dúrian, která se rozlévá po Núrdilských blatech. Núrdilský močál je velmi nevlídný kus země. Mezi válející se mlhou ční do výšky zčernalé kmeny mrtvých stromů. V tomto nezdravém prostředí nežije nic, než otravná hejna komárů. "Asi budeme muset postavit vor", praví moudrý pán Atheas, když zjistil, že pouze dva družinoví muži vlastní prsten černé vodoměrky. Stavba voru nedokonalými nástroji trvá mnoho hodin, a tak druhého dne za svítání vyplouvá devítičlenné společenstvo Nurnských Núrdilským močálem.

"To je ale puch", drží si nos Waladrien, když se v dálce objevil pustý Daimorrský ostrůvek. "Je tam ta stavba, jak o ní mluvila Waladrien. Vypadá ale značně pobořeně", říká Torp Katzbalger. "Blbý je, že ke břebu se s vorem nedostaneme, budeme muset těch sto sáhů jít pěšky", vznáší svou domněnku Sarim Gorůdyjský. "To nevadí. Vždycky dva přejdou a můj havran s těmi vodoměrčími prsteny doletí zpátky k voru", nabízí svou pomoc čaroděj Atheas Zelenovršský. Všichni přecházejí podle Atheasova skvělého plánu. Mají sice menší potíže s goblochy a bahenními netvory, ale to je v životě Nurnských dobrodruhů zcela běžné. Druzi jsou šťastně na břehu a ženou se úprkem ke stavbě na vrcholku Daimorru. "Tak jestli tohle měly bejt ty bahenní stvůry, co maj po krvi žízeň a po mase hlad, tak se musim zachechtat", vříská na celé kolo kroll Ulgorr a odporně se tlemí. Do nízké kamenné stavby ústí mezi vyvrácenými veřejemi dveří černá díra. "Hurá dovnitř pro Berrenholdovo brnění a Núrdilský lektvar", veselí se Atheas a zapaluje lucernu zánovním křesadlem. Chodba je bahnitá a zcela přístupná zvenčí. Je téměř jisté, že mnoho bažinných tvorů zde hledá úkryt. Kamsi dolů vedou vlhké schody porostlé zelenými řasami. Dobrodruhové pomalu sestupují po schodech dolů. "Uááá", huláká Atheas, když mu podklouzla noha a začal se řítit po klouzačce dolů a strhávat s sebou ostatní. "Ááá", zařval nemotora Ulgorr, jemuž se povedlo to samé a strhl s sebou zbytek. Schodištěm se rozhostila tma a je slyšet klení dobrodruhů. "Lucerna, moje lucerna", naříká Atheas, když vytáhl zpod Ulgorrova zadku kus teplého placatého plechu. Všichni potmě šmátrají a hledají své ztracené věci. "Moje lucerna je v pořádku", veselí se Yorg a vykřesává plamének. "Au, můj zadek", vzlyká Ulgorr a vyndavá si zaražené skleněné střepy, pocházející z Atheasova svítidla. Nurnští procházejí zabahněnými místnostmi a společnými silami se probíjejí přes bahenní živočichy, kteří si zde vytvořili svá doupata. Nakonec Nurnské společenstvo přichází ke dřevěným dveřím. "Podívejte, tady jsou nějaké runy", praví všímavý druid Sarim a trhaně slabikuje: "Je jeden ten, který přinese čtvero přísad Núrdilského lektvaru". "To jako znamená, že tam má vstoupit jenom jeden z nás?", ptá se Grundyg a významně se dívá na Yorga. "Je mi jasné, že jako vůdce musím jít první", říká odevzdaně vůdce a vchází do dveří. Ostatní mlčky vyčkávají.

Yorg prochází několikero dveřmi a vchází do malé místnoosti, uprostřed níž je kamenná hlava trpaslíka s přilbicí na hlavě. "Berrenhold", myslí si Yorg, pokládá na zem lucernu a čte písmo pod Berrenholdovou hlavou:

Jít cestou necestou se nevyplácí
Vlevo je cesta, vpravo zas necesta

"Co je to za blábol, jaká necesta?! To sem snad vyrejpal nějakej opilec", mudruje vůdce Nurnských a starosta liscannorský. "Třeba se ta hlava dá otáčet", myslí si moudrý Yorg po bližším ohledání hlavy. Yorg otáčí hlavou doprava a vlevo na zdi se objevuje otvor. "Tak a rychle dovnitř", dodává si odvahu erinský chodec, vchází do chodby a už se řítí se propadlištěm hluboko do tmy.

"Tak kde ten Yorg vězí?", lamentuje dobrák Katzbalger, "Vydám se radši za ním". Malý tlustý kudůk Torp se osamoceně vydává do místnosti s hlavou. "Hele, Yorgova lucerna. A tamtudy odešel", říká si theurg Torp a čte si nápisy pod hlavou. "Zkusím otevřít ty druhé dveře". Malý pan Katzby vchází do druhých dveří a objevuje schodiště do nižších pater. Poté se vrací do dveří, jimiž odešel Yorg.

Yorg z Erinu dopadl na tvrdou podlahu a pořádně si natloukl hlavu. Teď sedí a v naprosté temnotě neví, co počít. Neví ani, kolik uběhlo času od jeho pádu. "Uááá", ozval se lidský výkřik kdesi vysoko a nahoře se zablesklo. O chvíli později Yorga udeřila strašlivá rána do bolavé hlavy. "Yorgu, jseš v pořádku?", ptá se starostlivě nešťastný Torp a ohmatává Yorgovi obličej. "To víš, že jo, Katzby", odpovídá otlučený vůdce a syká bolestí.

"Hele, mně se to ňák nelíbí", čílí se přemýšlivý Grundyg Quonsettský, "Co, dyž je to šecko blamáž, ty vodkazy tady". "Tak půjdeme. Ale všichni dohromady", navrhuje starostlivě Sarim, jenž po opuštění lesa nějak není ve své kůži. Zbytek Nurnské družiny vchází do místnosti s hlavou. "Ty, Sarime, dokážeš vyčíst ze stop, kam šli?", ptá se druida čaroděj Grundyg. "To se ví, že jo", naparuje se lesní muž, jemuž divoká tráva čouhá z kožených sandálů a začíná se plazit po zemi. "Tak Torp šel do obou dveří, a nakonec skončil tam, kde Yorg. V propadle", předává pyšně Sarim výsledky svých pozorování. "Tý brďo, seš fakt dobrej", valí oči Ulgorr nad Sarimovým výkonem. Několik dobrovolníků nadzvedává desku propadla a vytahuje dva nešťastníky na svobodu. "Tak a teď hajdy dolů", jásá druid Sarim, kterému uznání Ulgorra rozvázalo jazyk. Nurnští sestupují a objevují se v chodbě s osmi dveřmi, které otevírají. Za nimi jsou však zdi. "To je divný", říká si Yorg a opírá se o zeď. Ta povoluje a Yorg mizí za zdí. "Kakraholte, už jsem si zase rozbil hubu", řve vztekle pomlácený Yorg, když dopadl na tvrdou podlahu. Za zdí bylo propadlo.

"Vůdce nám zase někam zmizel", oznamuje Sarim, jenž se právě chystal opřít o zeď za druhými dveřmi. "Zkus se Sarime vopřít vo tu Yorgovu zeď", radí druidovi čaroděj Grundyg. "Nejde to, je to pevný jako skála", odpovídá Sarim z Gorůdye. "To asi muší každej vlízt do jinejch dveří. No jó, ale nás je devět a dveří enom vosum", dí Llyr, jehož vědomosti jsou nezměrné jako dno pytle beztíže. Každý vstupuje do jedné zdi a zbývá Llyr, Torp a jedny dveře. "Zkus mi vlízt do náručí, prďolo. Seš malej, tak tě unesu", radí vyvalenému Katzbalgerovi Llyr Ruindorský. V této poloze vnáší Llyr přítele do zdi. Na druhé straně šlape jednou nohou do prázdna a upouští Torpa Katzbalgera. "Tisíc láter, prach z vohnivejch hlín a katapultový kule", nadává Llyr z Ruindoru sprostě, když zatvrdnul ve zdi v nepříjemné poloze, "Táhne mi zvenčí na záda a dostanu housera!". Někde v hloubce se ozvala rána a zasténání.

Atheas prošel zdí a teď stojí před schodištěm dolů. Čaroděj rozsvěcí malou lampičku, kterou družina nedávno našla. Atheas vchází do nejhlubšího podzemí, kde nic nežije. Nachází netopýří křídlo, vodu na dně okovu, několik flakónků a uschlý trs blatihlavu plazivého, vzácného bejlí. "Ha, to jsou jistě ty čtyři přísady do Núrdilského lektvaru", říká si čaroděj a libuje si. "Buď zdráv, Atheasi", ozvalo se náhle za čarodějovými zády. Atheas se otáčí a spatřuje ke svému úleku sebe sama. "Teď už vím, co to je, když člověk spatří svůj osud", praví vyděšeně pravý Atheas a snaží se získat čas. "Ano, jsem tvůj osud", říká ledově ten druhý, "Teď tady zůstaneš a já se vrátím k tvým druhům místo tebe". "Tak to teda ne!", huláká pravý Atheas a praží do svého zlého já několik blesků. "Cha, chá, to mi neublíží. Já jsem ty a ty jsi já", směje se ten druhý, "Budeme do sebe radši řezat holí". Dva na vlas stejní čarodějové se bijí na život a na smrt. Za chvíli už není poznat, kdo je kdo. Bitka trvá velmi dlouho a vypadá velmi nerozhodně. Nakonec jeden z nich padá k zemi a rozplývá se. "Uff, to bylo o chlup", oddychuje si Atheas a diví se, že nemá žádná viditelná zranění. Šťastný Atheas vchází do středového sálu. Je překrásně zařízený, ale zapracoval zde už zub času. "Há, truhlice", raduje se čaroděj, když zahlédl velikou truhlu a rozeběhl se k ní. V ní nalézá už jen Berrenholdův vzácný meč a vytlačené místo od brnění. Leží zde starý útržek vzkazu:

"...Zbroj jsme odvezli do Orghallské propasti..."
Dardan, 23. světna 993

"No nevadí, i tak jsem si dost nakrad", libuje si Atheas a sápe se vzhůru ke svým přátelům. Po cestě ještě nalézá sadu osmi roztodivných hejblátek, tak s nimi hejbá a ostatní Nurnští druzi, zajatí v temnotě, jsou osvobozeni. "Uááách", vyjekl ztuhlý Llyr, když pevné sevření zdi povolilo a on se zřítil Katzbymu na hlavu. Atheasovi přátelé se s mírnou dopomocí sápou ven a hlasitě nadávají. "Tak cos tam našel, čaroději", ptá se Yorg z Erinu, vůdce Nurnských a starosta liscannorský. "Jó, spatřil jsem svůj osud, našel čtvero těch přísad a...", vypráví Atheas. "A?", drze se ptá tupec Ulgorr. "A Berrenholdův meč. Brnění bylo nějakým Dardanem před dvaatřiceti lety převezeno do Orghallské propasti", přiznává se Atheas a metá po Ulgorrovi zlobné pohledy, zatím bez blesků. "Ten meč by mohla prozatím nosit ta ženská", praví vůdce. "Waladrien", upřesňuje Yorga zasněně Wynfred. "Je to válečnice, a tak jej aspoň řádně prozkouší v boji", dí liscannorský starosta. Oplechovaná Waladrien bere skvostný Berrenholdův meč do mozolnatých rukou a mocně jím máchá. "Je dobrej", říká dívka a Wynfred se blaženě usmívá.

Nurnští vycházejí po kluzkých schodech do daimorrské stavby s rozvrácenými vraty. "A teď bysme to mohli uvařit", naráží theurg Torp Katzbalger na čtvero přísad Núrdilského lektvaru. "No jo, ale v čem?", táže se alchymisty udiveně Sarim. Torp sundavá z hlavy svou bojovou přilbici a dělá z ní kotlík. "A teď jděte na dřevo". Druzi se rozebíhají po nevlídném rozbahněném Daimorrském ostrůvku a lámou zbytky zčernalých pahýlů stromů na otop. "Kruci, tady jsou ale divný stopy. To jsem ještě neviděl. To muselo bejt pěkně velký zvíře", kroutí nad zvláštními otisky v jílu hlavou druid Sarim. Krajem se však rozléhá Torpovo zlostné nadávání, kde že jsou s tím dřevem, a tak své pochyby hází za hlavu. Torp rozdělává oheň a tváří se velmi důležitě. V přilbici to klokotá a škvíří a kolkolem se line nepředstavitelný smrad, který by vzbudil i mrtvého. "To je furt dobrý, ale kdybych třeba vařil ňáký vochrany proti nemrtvejm nebo vládu nad lykantropama, to byste teprvá viděli a cejtili, co je to vlastně vopravdickej smrad", vytahuje se svými vědomosti malý theurg a udusává oheň. "A nejčko to můžem přelejt, Núrdilskej lekvár je hotovej", radí Katzbalger a ostatní vytahují měchy. Lektvaru není mnoho, ale bohatě vystačí pro všechny.

Kdesi v močále pod svatyní se zavířilo černé smrduté bahno. A teď znovu a znovu a vztyčila se obrovská šupinatá tlapa. To zřejmě puch z Katzbalgerových alchymistických pokusů přivábil bažinného tvora. Obrovský ještěr se vynořil a teď se plazí za Katzbyho vábničkou. "Hej, chlapi, duní zem", varuje Sarim z Gorůdye, který si s přírodou nejvíce rozumí, neboť byl v mládí vychováván lesní zvěří. "Já jsem žena", zlobně vykřikuje špinavé stvoření v brnění, sedící vedle Wynfreda. "Já bych se teda Sarimovejm předtuchám nesmál, von už měl v přehršle chvílích pravdu", varuje Llyr ostatní a bere do ruky meč. Teď už je dunění jasně slyšet a hrdinové z Gwendarronu se staví do obranné pozice. Mezi vraty se objevila obrovská hnusná hlava a krví podlitýma očima loupe po kořisti. "Bahenní stvůra, já to věděl, já to věděl", vřeští Ulgorr a hledá si skrýš. Někteří zbabělci se perou o zadní místa v zástupu a zbytek seká hlava nehlava. Boj je lítý a krev cáká na všechny strany. Stvůra je obrovská a dovnitř se nedostane. Máchá tedy nazdařbůh tlapami na všechny strany. Buch, buch, nelítostně buší tlapy do dobrodruhů. Kuch, kuch, rubou Nurnští svými mečíky a oštěpy. Buch, dopadla další rána. "Uch", zasténal Llyr a složil se na zem. "Rubte jí, rubte jí", řve zakrvácený erinský chodec a Nurnští zasahují poslední ránu. Plác! Obrovské tělo se zřítilo na zem a kutálí se po svahu k močálu. "Kdo to je?", ptá se vůdce nad bezvládnou zablácenou mrtvolou. "Jak to mám vědět, když nemá hlavu?", hystericky naříká Torp Katzbalger a hledá v bahně. Po chvíli nalézá oválný předmět. "Llyr", řve Torp, až mu tečou nudle. "Cha, chá", směje se Ulgorr, "Všecko sem v pohodě přežil, sem totiž chytrej". "Du vocajť, já du vocajť, já už tady dýl nebudu!", huláká Grundyg, který měl ubohého Llyra rád a utíká k voru. Nurnská družina se rozebíhá za ním a na vor se všichni dostávají tak, jako prve.

Družina přechází hory a míří k Orghallskému průsmyku. Cesta probíhá bez obtíží, všichni jdou mlčky a myslí na chudáka Llyra, který tlí v bahně. "Buďte zdrávi", zdraví zkrvavení hrdinové zkrvavené círrhenské trpaslíky při vstupu do průsmyku. Círrhenští už zřejmě prodělali onu těžkou bitvu. "Jak to dopadlo?", ptá se Yorg. "Odrazili jsme je", praví malý zafačovaný muž trpce. U vozu klečí člověk a malý trpaslík, rozkročený na vysokém špalku, mu mlátí do perlíku kladivem nebezpečně blízko hlavy. "Dávej pozor, vždyť ho zabiješ", nadává Wynfred nahlas. "Sundavám mu vobojek. A když chcípne, taky se nic nestane. Bojoval proti nám", křičí na Álfheima mrňavý kovář. "Byl to votrok. My sme jima taky mohli bejt", hystericky huláká álfheimský elf a žene se k trpaslíkovi. Obojek se rozlomil a dopadl na zem. "Teď seš volnej. Poď k nám, tady ti štěstí nepokvete", hřímá Wynfred, jehož spravedlivý vztek už vychládá. "Jsem hraničář Illred. Pocházím z dalekého Ruindoru, žil jsem však dlouho ve Velvennoru". "Tak to jsme ti pochovali někoho blízkého. Jmenoval se Llyr". "Ach", naříká bolestně Illred. Zřejmě mu toto jméno někoho připomnělo.

Orghallský průsmyk je poset množstvím rozličných stop a kalužemi krve. "Pojďme se podívat tam, co se bojovalo, můžeme obrat mnoho mrtvých", jásá okradač mrtvol Wynfred Álfheimský. Illred kroutí odmítavě hlavou a vůdce Yorg praví: "Dobře, Wynfrede, ale jen na chvíli. Naše poslání je jiné". Z okrádání padlých však není nic, neboť na místě nejhorších srážek už vládnou krkavci a ugoldarrští mniši. "Tak hurá do Stezek mrtvejch" dodává odvahy svým znaveným mužům vůdce. "Nal-Dúrin", hřímá nerozlučná dvojice kašparů, Wynfred a Ulgorr, a navzájem se pošťuchuje. Vůdce jde vpřed a druhy zastavuje až u známé podzemní pukliny. "Orghallská propast", usmívá se přiblble Yorg a dokazuje dějinám, že je Nurnská družina čas od času dokonale tupé stádo. "No jo, ale kdo ten lektvar vyzkouší? Co když je to podvrh?", ptá se Grundyg Yorga. "Budeme losovat. To je spravedlivý", říká Torp, aby tam nemusel první vůdce. Nurnští losují a los padá na Ulgorra. "Né, to né, já tam nejdu. Já sem slabej a blbej a vůbec, nešikanujte mě, jó?", koktá zbabělec. Padnul na tebe los, tak jdi", říká Yorg a ostatní mlčí. "Ty mě chceš zabít, nemáš mě rád. Ty seš silnej a já sem slabej. Vrahu! Di ty a já ti budu nafurt sloužit", svíjí se hromotluk Ulgorr u vůdcových nohou. "Půjdu, kryso, je mi z tebe nanic", odplivuje si hnusem vůdce nad ubožákem Ulgorrem. "Yorgu, půjdu s tebou. Nenechám tě tam jít samotnýho", praví pomalu statečný Atheas a vyndavá jeden měch s Núrdilským lektvarem. "Tři, dva, jedna, teď", odpočítal Illred a Yorg s Atheasem se odrazili od okraje. Jejich těla se začala řítit střemhlav dolů a zmizela v mlze. "Tak, ty dva to už nerozchoděj", chechtá se nenávistně špinavec Ulgorr a sbírá se ze země.

Dvě těla znenáhla nepochopitelně zmírnila svůj pád a dopadla na tvrdé balvany. "Au, au, au", sténá zraněný Atheas, "Už jsem si myslel, že bude po nás. Ale stejně to byl tvrdej dopad". "To víš, ani Núrdilský lektvar nemá ideální účinky", usmívá se erinský chodec, když léčí drahého čaroděje. "Tady je ale nevlídno", stěžuje si zelenovršský čaroděj a hladí svého milovaného havrana, který právě přilétl. Yorg se ustaraně rozhlíží kolem. Je tu šero, protože výhledu vzhůru brání hustý oblak sirných výparů. Celé dno pukliny je pokryto balvany a úlomky skály. Jinak vše je tu dočista pusté. Tu a tam leží bílá kost. Zpoza velkého balvanu vyhlédly dvě velké rudé hlavy. "Ty, Yorgu, co to je?", lomcuje elf chodcovým ramenem. "Nevim, vážně nevim", potí se Yorg a tahá Morgrist z pochvy. Dva létaví ještěři vylezli zpoza balvanu a ukázali dlouhé řady bílých zubů. Atheas začíná kouzlit a jednoho posílá k zemi. Z černé mrtvoly se kouří. Ke druhému přiskakuje Yorg a při velikém štěstí mu probodává hrudník. "Fuj, to budu mít zase o čem vyprávět v hospodě", pokouší se o žert vůdce a spolu s Atheasem pečlivě prohledává dno. Je pusté a prázdné. "Ty, Yorgu, co když to není Orghallská propast?", ptá se Atheas a Yorgovi jeho nesmyslný omyl zřejmě dochází. "Pošli nahoru havrana, ať dá našim zprávu". Havran krouží vzhůru a dva unavení druzi si sedají na zem. Havran zmizel v mlze. Plác! Atheasovi přistála do klína zkrvavená mrtvolka a na nos mu dopadlo černé pírko. "Havrane, probuď se, můj havrane!", brečí Atheas a tiskne si oškubané tělíčko k hrudi. "Už je v havraním nebíčku, už ho nic nebólí", uklidňuje svého zdrceného druha Yorg. "Já mám ještě jeden lektvar mlhoviny. Můžu vysublimovat nahóru a přivolat pro tebe pomoc", škytá Atheas."Ty tady pěkně počkej a o nic se nepokoušej", dodává ještě čaroděj a mlhovinatí.

"No teda, už sem tady ňák moc dlouho. To se podíváme co mám ještě v baťohu. A hele, pavoučí lektvar. To do sebe kopnu, ale nejdřív se musím pořádně odlehčit". S těmito slovy se Yorg svléká donaha a všechno strká do pytle beztíže. Pak se nahatec sápe po skále. "No, prosim, jak mi to jde", raduje se chodec a chytá se výčnělku na skále. Křus! A erinský chodec letí dolů z pořádné výšky a dopadá na zem. "Ééé, to sem si teda namlel hubu", blekotá Yorg a léčí se.

Dlouhý čas čekání si družina krátí vyprávěním příběhů ze starých časů. "Někdo říkal, že když se vůdce nevrátí, jsem jeho zástupcem", lže pustě kroll Ulgorr. "Ha, ha, ha", směje se trpce Waladrien Korindorská. Wynfred, který nechce zůstat za Waladrien pozadu, říká: "No, na tohle seš blbej dost". Někde v hloubce se od oblaku mlhy odlepil malý obláček a začal rychle stoupat vzhůru. "Něco se děje, vidíte?", burcuje všímavý Illred ostatní. Wynfred vytahuje zápalný šíp a nabíjí luk. "Nestřílej, třeba je to někdo z našich", okřikuje Álfheimovce Illred. "Ále, já sem blbej", chechtá se Wynfred a chystá se vystřelit. "Správně, správně, střílej", poňouká elfa hlupák Ulgorr, který si toužebně přeje smrt kohokoli."Tak dost!", volá Sarim a Torp mu přizvukuje. Obláček přilétá a za chvíli se zhmotňuje. Před Nurnskými stojí nahý Atheas. "Fuj, blé", dusí se ctnostná Waladrien a je červená jako rak. "Votoč se, čuně", řve nepříčetně Wynfred Álfheimský. Atheas vypráví svůj příběh. Na pomoc Yorgovi spěchá pouze Illred Ruindorský, který má v zásobě několik cenných alchymistických lektvarů, které umožňují volný pohyb vzduchem. O chvíli později se s otlučeným chodcem vrací zpět.

"Střílejte, chlapi", zavolal udýchaný Yorg, který sem právě přilevitoval po stěně. Do zad mu útočí létající ještěr. Sarim a Torp ještěra trefují dobře mířenými kalenými střelami a ten se řítí mrtev tam, odkud přilétl. "Rychle ven, tohle není Orghallská propast", říká vůdce a dává zelenovršskému hanbatci šatstvo.

"Tak tohle je ta správná propast", promlouvá vážně Yorg, když si dva družinoví pablbové svorně zahulákali a zavřeli tak bránu do Stezek. Kdosi vytahuje na světlo zbytky Núrdilského lektvaru a druzi si dávají lok. Poté hrdinové z Liscannoru zakoušejí svorně radost z volného pádu. "Sarime, co kdybychom zkusili stopovat?", ptá se Yorg gorůdyjského druida, kleká si na kolena a pečlivě obhlíží každý detail na dně propasti. Sarim čmuchá v prachu a tváří se vážně. Dva hraničáři dávají hlavy dohromady a šeptem se radí. "Je mi to líto, ale někde se tady potlouká drak", praví s kamennou tváří Yorg a Sarim pokyvuje hlavou a otírá si orosenou pleš rukávem. Yorgovo oznámení působí jako výstřel. Druzi se dohadují a přemýšlejí, jestli se nakonec nevrátit. Nakonec vycházejí proti směru drakových stop. Těžké kroky Nurnských duní v ozvěnách Orghallskou propastí. "Hej hujá", huláká Ulgorr a raduje se, jak ozvěna vrací burácivou odpověď. "Buď zticha, hlupáku, přilákáš toho draka a všichni tady zařveme!", okřikuje tupého krolla Illred z Ruindoru. "Huja, huja, hujajá", provokuje hromotluk a chechtá se, jako by se pomátl na svém chabém rozumu. "Před náma je dračí sluje", zatajuje dech Waladrien a družina vpadává do jeskyně. Je prázdná a to tak, že úplně. Pouze na samém konci jsou dvoje železné dveře. Po otevření se objevují dva tmavé uzoučké průvlaky. "Tak s chutí dovnitř", plive si do dlaní erinský chodec a vchází dovnitř. Za ním se hrne hromotluckými kroky Wynfred Álfheimský. Oba se propadají zvláštně zkonstruovanými propadly kamsi níž.

Dva propadlíci stojí kdesi v hloubce v ústí temné chodby. Yorg vychází s lucernou v ruce vpřed a Álfheimovec zústává a klepe se strachy o svůj život. Erinský chodec však nemá štěstí a vbíhá téměř do náruče několika ghúlům. "Pro smilování, to je jistojistě můj konec", stěžuje si vůdce na hořký osud a ustupuje bojem zpět k rozklepanému elfovi. Ghúlí pařáty se neúprosně zatínají do Yorgova těla a ten padá ochromen na hrubě tesanou podlahu. Wynfred zvedá bezvládné chodcovo tělo, ustupuje do úzkých průvlaků a používá jej jako živého štítu, přičemž šíleně vyje. Kdesi nahoře Atheas, ten moudrý pán, zaslechl Wynfredovo naříkání a skočil na propadlo. Tím znemožnil, aby kdokoli další touto cestou prošel. Statečný Atheas přes Wynfredova ramena posílá do ghúla, sápajícího bezvládného Yorga, několik blesků a ten se doslova rozpadá na kusy. Wynfred, vybičován Atheasovou příkladnou obětavostí, vybíhá do prudkého protiútoku. Za několik krušných chvil jsou ghúlové pobiti. Atheas se ale válí v bezvědomí na zemi. Wynfred čeká, až ochromení přátel pomine a brousí si zubatý meč. Trojice druhů se dává dohromady a dopřává si několik hodin odpočinku k načerpání nových sil. Dejme třem přátelům čas na odpočinek a přenesme se ke zbytku družiny.

"Tak tudyma už neprojde ani myš", říká Torp Katzbalger Ulgorrovi, když Atheas zmizel v propadle a vysunula se kamenná zeď. "Tak to zkusíme na druhý straně, né?!", hartusí Ulgorr a žene se do druhých dveří. Bum! Ve skále to zaskřípalo a Ulgorr se propadl do země. "Rychle za ním!", křičí obětavci Torp a Illred a skáčou na dlaždice. Zůstává po nich jenom doznívající ozvěna a vysunuté zdivo. Čaroděj Grundyg, který nechce zůstat napospas v dračí sluji, se hyperprostoruje za nimi. "Tak jsme zůstali sami", říká vyděšeně Sarim Waladrien, "Teď určitě přijde drak. Já to vím, já to vím. Co budeme dělat?". Waladrien stojí hrdě a mlčky opřena o skálu a zkouší ostří meče na praménku svých vlasů. "Co budeme dělat?", dotírá Sarim a je bezradný. "Budeme přemýšlet, třeba nás něco napadne", praví Waladrien odměřeně a utahuje si kožené řemínky od brnění. "Co budeme dělat...", hořekuje vystrašený druid a přehrabuje se ve svém nepořádném tlumoku.

Čtveřice propadlíků se ocitá tváří v tvář smrti, když se objevilo čtvero ponurých ghúlů. "Nemrtví, páchnou!", piští Torp a hrdinně se dere vpřed, aby ostatní chránil svým zaprcatělým tělem. Theurg Torp nejprve odpaluje několikero bomb, jež s sebou vždy vláčí a Grundyg mu pomáhá temnými čarami. Dva ghúlové padají do prachu a třetí je spálen čarodějovými blesky na troud. Ulgorr se čirou náhodou dostává do nebezpečné blízkosti čtvrtého z nich, a tak mu vráží kyj do břicha. "Ugh", vydal ghúl neartikulované zvuky a upadla mu dolní čelist a několik žeber. Z posledních sil se rozpřahuje svými oschlými pařáty a posílá Torpa a Ulgorra v ochromení k zemi. Illred nemrtvého dobíjí a vítězoslavně mu jednou nohou stoupá na hruď. "Nemám plátno ani barvy, takže vobrázek ve vítězný póze nebude", chechtá se štiplavě Grundyg. "Nevadí, když budu chtít, namaluju si ho sám. My Ruindorský máme od přírody nadání pro umění", říká klidně Illred a opírá se o zeď. Vysílení druzi se oddávají několikahodinovému spánku, než vyrazí dále.

"Hej, Sarime, tak už jsi na něco přišel", ptá se otráveně Waladrien Korindorská, když hraničář Sarim vysypal obsah svého batohu a roztřídil jej do úhledných hromádek. "Tak", praví druid pomalu a zkušeně tak maskuje, že mu jektají zuby: "Mám tady kůži z kance, dvě borový šišky, péro z vorla, uschlou larvu chrousta, hrsť lesní země, ňáký lebky a hezký kosti a tudle, tudle mám taky hromadu korálí a všelijakejch lesních vokras, co se mi nevešly na krk a co sou děsně vzácný. Taky tu mám hadr, co si ho dávám na pleš, dyž hodně hycuje slunce, abych jako nedostal horkou nemoc". "A něco normálního, třeba bomby, náhodou nemáš?", ptá se Waladrien se zjevným odporem. "Dybys mně nepřerušovala, tak bych ti to řek. To mám až v tý třetí hromadě, kam sem dal neužitečný věci, jako jídlo a pití a nějaký prsteny. Bomby, bomby tu sou taky", říká barbar z lesa a vytahuje několik zrezivělých koulí s dlouhými knoty. "Tak to strč do tý díry a odpal to", velí rázně Waladrien a Sarim plní, co mu ta ženská řekne.

V dálce se ozvala rána. "To tam asi Katzby vodpaluje dveře", tlemí se Wynfred, když se s Atheasem a Yorgem vydali dále. Netrvá však dlouho a narážejí na doupě haterií. "Krucinál, to nám ještě chybělo", nadávají na hořkost osudu chodec s elfem válečníkem a rubou do obrovské ropuchy jako o závod. Prásk! Haterie rozhodila končetinami a plácla s sebou o podlahu. Zkrvavený Yorg a zkrvavený Wynfred šíleně nadávají a plazí se zpátky pod ochranu Athease. "A teď vám ukážu, jak s ní zatočím. Teď uvidíte, co jste ještě neviděli a uslyšíte, co jste ještě neslyšeli", vesele volá sebevědomý čaroděj ze Zelených vrchů a mocně soustředí všechnu svou vůli. Haterie, která řeči lidské nerozumí, se Atheasových výhružek nelekla a ohání se po něm tlamou. Pliv! Z Atheasových očí vyšlehly dva fialové plaménky dlouhé sotva dva palce. Ozubená tlama dopadá vší vahou a rozdrcuje Atheasovi hrudník. Čaroděj je na místě mrtev. Yorg a Wynfred vstávají a z posledních sil se vrhají na ohavnou slizkou zrůdu. Po usilovném zápase je odhodlanými muži dobita.

V dálce se ozvala rána. "To tam asi Wynfred buší strachy do zdi", směje se Torp Katzbalger na cestě podzemím, ale svoji myšlenku míní spíše jako přátelský žert. Jak jinak. Torp Katzbalger přeci všechny miluje. Ne nadarmo mu ostatní říkají dobrák a někdy i starej vůl. "Je tady haterie!", vřeští vpředu zděšeně Illred, který, ač ji nikdy v životě neviděl, bezpečně ji hned poznal, a čaroděj Grundyg se začal mocně soustředit. "Tumáš!", zacvrlikal tenounkým, sotva slyšitelným hláskem Illred a zapichuje do oslintané ropuchy svůj mečík. Z Grundygových očí vylétají zlobné blesky a haterie se ohání pařáty. Plác, plác! Dvě těla letí obloukem zpátky a zbylí dobrodruzi se stahují z hateriina doupěte. "Jak vám je?", ptá se dobrák Katzby, když se Illred s Grundygem probrali z otřesu a vymýšlí složité plány, jak doupě vyrubat. "Ále, čím dál tím stejně", usmívá se mile vysílený čaroděj. "Haterie už asi nepříde", praví Ulgorr, "Mohli bysme se vychrápat. Někerý to nejčko potřebujou".

V dálce se ozvala rána. "Kořist!", napověděl obrovskému starému drakovi dračí instinkt. A pomalou kolébavou chůzí se vydal napříč Orghallskou propastí domů.

V díře vybuchla Sarimova nálož a když se prach usadil, druid a válečnice se vrhli k rozbité skále. "Díru to sice udělalo pěknou, ale je to celé zavalené sutí. Budeš si muset, Sarime, vyhrnout rukávy, jestli nějaké to tvoje roucho má, a začít hrabat", praví klidně zjizvená ženská Waladrien. "To byla šupa!", blekotá Sarim a bezmocně rozhazuje rukama, "Ten drak to musel slyšet. Jó, draci slyšej zatraceně dobře. Já draky znám. Já je musim znát, dyž sem ten chlap z lesa. To je dočista náš konec". "Hrabej", káže Waladrien holohlavci v odraných hadrech a ten začínná vynášet suť. Práce trvá dlouho a je úmorná.

"Ha, Berenholdův poklad!", veselí se Wynfred a blýskají se mu oči. Yorg a Wynfred táhnou mrtvého Athease a pokládají ho na zem. Dva druzi utíkají k bytelnému sarkofágu a ztěžka odsouvají kamennné víko. Pod ním se dychtivým zrakům zjevuje drahokamy osázená válečná zbroj krále Berrenholda Angwarrského. "A šup s tím do pytle", jásá elf Wynfred a rve drahé pláty do svého vaku. Yorg mlčí a prohledává ještě sarkofág. Nachází tu malý stříbrný penízek pro štěstí. Odhodlává se k poslednímu zoufalému pokusu a pokládá minci zesnulému čaroději na čelo. Mince se rozsvěcuje a rozpadá se na prach. Atheas pohybuje víčky a za podpírání přítele Yorga Erinského, starosty Liscannoru, vstává na třesoucí se nohy. "Dus, dus, dus!", přihnalo se s dupotem uřícené stádo čtveřice Nurnských z druhé chodby. Krev jim ještě schne na čerstvých rozšklebených ranách a ženou se k pootevřenému sarkofágu. "Je prázdnej, někdo nás předehnal", lže sprostě elf Wynfred Ulgorrovi, Grundygovi, Illredovi a Torpovi. Yorg mlčí a nechává Wynfreda, který o sobě vždy tvrdil, že je morálně bez poskvrny, zaplést se do svých lží. "To nejni možný, tak proč sme se sem hnali jako nadmutý kozy?", haleká hloupý Ulgorr, až se stěny otřásají. Grundyg zamyšleně mlčí. Nikdo neví, co se tomu zvláštnímu podivínovi honí hlavou. Atheas se malátně opírá o stěnu a je pobledlý. "Je ti zle? Cvakni si se mnou", praví dobrák Katzby Atheasovi a vybaluje jeden ze svých nechutných, ale přesto blahodárných lektvarů.

"Hola děvče, Waladrien, skoč semka dólu, zrovínka sem se prokopal", volá nadšeně barbar druid Sarim dobromyslný z Temného hvozdu Gorůdye, syn Gronův, též zvaný silný, znalec lesní moudrosti, odvaluje poslední balvan a už je mu zase dobře. "Poběž, ať rychle doženeme, co jsme zameškali", výská odpočatá Waladrien Korindorská a šťastný Sarim se za ní unaveně plouží. Netrvá dlouho a celá Nurnská družina je zase pohromadě. "Halejte, chlapi, neštvete mě, já vám řikám, já dyž se rozzuřim, tak se neznám", domlouvá Ulgorr trojici přátel, kteří se tváří nezúčastněně. "Někdo ukrad poklad?", ptá se vztekle odvážný druid Sarim, lichvář a škudlil, a vrhá zlobné pohledy. Yorg dohrává svou roli do konce. "No tak, Wynfrede, vybal to z toho ruksaku, vždyť voni už stejně věděj, žes to ukrad ty". "Já, hu, hu..., totiž..., hu, když já...", huhlá usvědčený zloděj a vztekle se dívá na Yorga, "Ty prase jedno práskačský!". Yorg se směje, že konečně vyplavalo na světlo, že Álfheimovci vždy nebývají tak čistí, jak o sobě rádi rozhlašují. "Teda Frédy!", pronáší vyčítavě Waladrien a zklamaný elf se hluboce stydí. "Ty, Yorgu, začal zářit Arronův prsten!", děsí se Grundyg. A opravdu, ugoldarrští mniši zřejmě obrátili svou mysl na Nurnské. "A de ten prsten sundat? Já bych ho teda zahodil", radí hlupák Sarim, který zřejmě při návštěvě u Arrona klimbal. Někdo v davu si ťuká na čelo.

Starý drak se hlučně dovalil do své sluje a rozvalil se u železných dveří. "Čmuchám, čmuchám člověčinu", napovídá dávnověké obludě dračí instinkt a ta valí bulvy do Sarimovy vykotlané díry. "Hůůůů", zasípal hlasitě drak a vypouští do otvoru všespalující plamen s oblakem dýmu. Jelikož se nic neděje, převaluje se na bok a hlasitě oddechujíc usíná.

"Je tady dusno", kucká Torp, zvaný Dobrák Katzby, když nasál do nozder štiplavý sirný kouř. "Jó, moh bych si kapánek vodložit", praví Ulgorr a rozvazuje tkanici u svých kožených spodek, které jsou jediným kusem oděvu na zarostlém krollovi. "Ne!", prosí útlocitná Waladrien, "Krev ano, ale todle ne. To bych nepřežila". "Drak, to byl drak, plamennej drak! To já musim vědět, dyž sem ten lesní muž", piští Sarim a valí bulvy. "Jdeme tam", velí vůdce Yorg a jde v čele družiny k Sarimově díře. Nurnští posílají zvědy nahoru a pak se rozhodují počkat, až drak odejde. Hrdinové odpočívají a někteří dokonce spí.

"Drak Fujtajblák je pryč", juchá hlasitě Ulgorr, až se z toho ostatní probouzejí. "Tak honem pryč, honem pryč", velí Yorg a Nurnští běží ven a co nejkratší cestou ke skalní stěně. "Jak se dostaneme nahoru?", ptá se nevěřícně Illred. "Mám pavoučí lektvar", praví významně mudrc Torp a vytahuje upatlanou lahvičku s pečlivým označením P.L., 1025. "Počkej, uděláme to jinak, Torpe. Ty seš dobrej střelec, tak tady zustaneš. Já ty slabší nahóru vylevituju. Pak se vyspíme a se zbytkem naložím stejně", dí Grundyg Quonsettský.

Strašlivý drak se přikodrcal ke své sluji a ucítil čerstvý pach člověčiny. "Ha, kořist. Neuteče!", poradil mu neomylný dračí instinkt a kolos se rozběchl po čerstvé stopě.

Čaroděj se začal mocně soustředit a to už se Wynfred, Waladrien, Illred, Ulgorr a Atheas vznášejí podél skalní stěny. Na dně propasti zůstávají vůdce Yorg, Torp, Sarim a Grundyg. "Už je tady, vidíte, už je tady, já to řikal", mektá Sarim a vytahuje kuši. I ostatní tahají střelné zbraně a na ohromný černý stín v mmlze vysílají spršky jedovatých šípů. "Uááágh", zařval mohutně starý drak a vyráží vpřed. "Pal!", řve Yorg a další salva zasypává drakův krunýř. Obrovská dávnověká příšera se chystá rozdrtit dobrodruhy na kaši. "Pal!", ječí Yorg a drak, otrávený značnou dávkou různých jedů, vydechuje naposled. "Fuj, to bylo vo fous", veselí se Grundyg Quonsettský, který se už loučil se životem. Každý si ještě láme z drakova těla nějaké drobnosti na památku a druzi lezou po laně vzhůru.

"Co dyby mi teďko čirou náhodou dólu upadnul kyj. Já bych za to nebyl nijak vodpovědnej a možná by to někoho zabilo", mumlá nahlas kroll Ulgorr. "Nech toho, Ulgorre, nebo tě pověsíme", vyhrožuje Atheas moudrý ze Zelených vrchů, oddaný přítel vůdce. "Ale dyby mi to náhodou upadlo, já bych za to nemoh. Já sem totiž blbej", tlemí se vrahoun, ale jeho šibeniční rozprava je ukončena příchodem drakobijců. "Je po něm", oznamuje vůdce a družina odchází na noc do hvozdu. "Ty, Yorgu, září ti Arronův prsten. Ugoldařři na nás myslej", říká ustaraně čaroděj Atheas.

Je naprostá tma a ve hvozdu není mnoho vidět. "Utáboříme se", moudře praví Yorg a uléhá pod strom. "Budu hlídkovat a se mnou Sarim a Atheas", určuje noční stráž vůdce. Sarim, protože dobře vidí i ve tmě, jde pro dřevo a rozdělává oheň. Unavený zbytek družiny rychle usíná, Wynfred a Torp klátí hlavami nad nedohranou partičkou karet a zdravý noční vánek roznáší karty po temném lese. Prsten na Yorgově ruce přestal zářit. Stráž je dlouhá a klidná, a tak hlídači brzy polevují v pozornosti a čas od času podřimují.

"Stejně ti řeknu", praví Yorg Sarimovi z přítmí, když velká část noci uběhla, "Ta tvoje Rion, to je ale sakra pěkná ženská". "To se ví", naparuje se ošklivý plešatý barbar a hlasitě přede. "A to se nebojíš, nechávat ji tak dlouho samotnou doma?", rýpe do druida jedovatě Yorg. "Vona je mi náhodou uplně věrná a voddaná, protože sem urostlej, vodvážnej, taky silnej a děsně pohlednej chlap z lesa", vytahuje se otrhaný druid s bílou pleší, která září do tmy, a chřestí mohutným svazkem lesních amuletů a lebek na šňůrkách. "Hm, na příští výpravu se asi s družinou nevydám. Zůstanu v Liscannoru", říká významně Yorg, ale Sarim této temné narážce nevěnuje pozornost. "Pro pět ran do nezralý bukvice, Yorgu, támdlejc snád někdo běží, nebo co", huláká poděšeně Atheas a praží na malou postavu, mizící mezi stromy, černý blesk. Postava však mizí mezi stromy. "No jó, nemám ten rudej prsten, někdo mi ho ukrad", nadává vůdce a vstává na nohy. "Vstávejte, vstávejte", kopou nevybíravým způsobem noční strážci spáče. Družina nadává a balí si torny a lesní muž Sarim jde počůrat oheň, aby náhodou něco nechytlo. Nurnští čekají do rozednění a potom se vydávají po krvavé stopě lesem. "A jéje, to vede přímo k trpaslíkům u Orghallský propasti", volá v běhu chřestící Illred, "Aby ten trefenej náhodou nebyl trpajzlík, to by byla bomba". Trpaslík to nebyl. Stopy vedou po kraji lesa a družina, vedená dvěma hraničáři, utíká po nich. Strážci u průsmyku si už ťukají na čela, protože Nurnští se tady po lesích honí jako nadmuté kozy. "Támdle je, vidim ho, spratka jednoho malýho!", huláká rozzuřený Ulgorr jako na lesy. Malý muž Katzbalgerova vzrůstu, se plouží po kraji propasti a kape z něj krev. Když slyší Ulgorrův mohutný hlas, slézá vyděšeně po stěně propasti dolů. Yorg a Sarim nabíjejí své střelné zbraně a neznámého muže, který se nemůže bránit, nemilosrdně sestřelují. Jeho tělo se řítí do hlubin. "Jdeme do Stezek. Už se to chýlí ke konci", praví odhodlaně vůdce gwendarronských bijců, když mrtvola hobita zmizela v mlze. "Nal-Dúrin", zařval Wynfred a Ulgorr mu vlepil facku. Družina se vydává na poslední část své pouti. Za magickým zrcadlem je dlouhá chodba, která ústí v Ugoldarrské rokli. Nurnští pobíjejí čtveřici mnichů, kteří tudy náhodou procházejí a jejich mrtvoly pečlivě ukrývají. Mezi mrtvolami objevují i jednoho z velmistrů, druida Ardanna.

"Ha, Ugoldarrský klášter", zasípala Waladrien Korindorská, když spatřila v dálce kamenné stavby obklopené vinicemi. "No jo, ale my jdeme támhle", ukazuje Grundyg směrem k úpatí hory Nal-Dúrin. "Počkáme radši, až se setmí", praví moudře Torp Katzbalger a Nurnská družina jde spát až do večera, aby všichni její muži a žena byli navečer svěží.

"A sakra", zaklel Grundyg Quonsettský, když se po slunce západu družina doplížila k zavřené bráně do hory Nal-Dúrin. Je to zvláštní místo. Před vraty, mezi nízkými keři tavolníku, je rozestaveno v řadě devět truhlic. "Júúú, zlaťáky", vejská vejlupek Wynfred, okradač a hamižník, když odklopil první víko. "Nikdo nic neberte, nikdo na nic nešahejte. Mušíme bejt děsně vopatrný", radí Illred z Ruindoru. Zvídavý Torp, kudůk theurg, nalézá záhadný odkaz a osvicuje písmo v kameni malou loučí.

Je devět truhlic naplněných zlatem
a jediná je jedna miska vah,
jen jednou zvaž, neb staneš se svým katem,
s tou nejlehčí pak překročíš náš práh

S tou nejlehčí a jednou zlatou mincí,
co z jedné z truhel naplněnýchs vzal,
při špatné volbě přibit budeš klinci,
při volbě šťastné osmělíš se dál

"No jó, váha, dyk je to vopravdická váha, a já, vůl, myslel, že je to vobyčejný flusátko!", jásá nad svým objevem Ulgorr a prohlíží si důmyslné zařízení v kameni. "Nó, a tady se ten peníz musí vrznout, aby se to votevřelo", pomáhá krollovi Wynfred, elf s duší barbara. "Takže, jestli to dobře chápu, je tady devět truhel. V každý truhle jsou stejný zlaťáky, jen v jedný sou vo něco lehčí", přemýšlí nahlas moudrý Grundyg. "Jó, a kolik váží ta lehčí voproti tý těžký, to taky víme", volá Torp, který se svojí loučí pořád brejlí do kamene, "Rovnejch devět desítin". "A my to nejčko smíme zvážit enom jednou", pokračuje Grundyg, "Nó, to je teda dobrý". Zřejmě si s touto hádankou nikdo neví rady, a tak všichni usilovně přemýšlejí, až se jim z hlav kouří.

"Hm, vono by to mohlo bejt takhle", praví po dlouhé půlhodině čaroděj Grundyg, postava opředená tajemstvím. Potom přistupuje postupně ke každé z truhlic. Z první vybírá jednu minci, ze druhé dvě, ze třetí tři a takto pokračuje až z deváté truhly vyjímá devět penízů. Drží v náručí pětačtyřicet zlatek a pokládá je na váhu. "Váha ukazuje, že je na ní čtyřiačtyřicet zlatek a pět stříbřenců. V pátý truhle sou pozlacený stříbrný peníze", praví Grundyg, bere z páté truhly jednu minci a vhazuje ji do otvoru v bráně. Brána do hory Nal-Dúrin se s rachotem otevírá.

"Dobří duchové lesů, stůjte při nás!", pomodlil se Sarim a připravil se k boji. Atheas zapaluje lucernu a družina vstupuje po krásném koberci do prázdné místnosti, ze které vede už jen severní chodba. Uprostřed se od země ke stropu tyčí nádherný mramorový sloup. Druzi jej všelijak obhlížejí a radí se. Náhle se otevírá deska a vylézá chlap. "Dyk je to vejtah, má to nahóře takovej rumpál jako je u studně a zdvejhá to lidi!", huláká Torp Katzbalger. "Vy jste ti, co u Propasti zardousili našeho bratra, sicca Nonndira. Přišli jste mne zabít, holenkové? Jsem theurg Gelwonn, Velmistr ugoldarrské víry a vy za svou opovážlivost zaplatíte životem", praví muž ledově a povýšeně a tasí nezvykle tvarovaný meč. Většina Nurnských jektá zuby a ustupuje, jen Torp Katzbalger běží ke zdviži. Gelwonn na chvíli odvrací pozornost od Yorga, který stojí před ním a na něco se soustředí. Zdviž se zavírá a kdyby byl malý tlustý pan Katzby rychlejší, jistojistě by mu byla uskřípla hlavu. Yorg Erinský, neohrožený vůdce Nurnských hrdinů, vráží Gelwonnovi do žaludku Morgrist, čepel proti nemrtvým. "Au! To mi zaplatíš, pse!", řve brunátný Velmistr a rube Yorga vší silou, až z něj cáká krev na všechny strany. Nurnští stojí v rohu a nemíní svému druhu pomoci. Otřesený Torp, který prudce narazil do mramorové desky, sténá. Boj netrvá dlouho a zkušený bijec Yorg, řemesla chodeckého, Gelwonna posílá na cestu, z níž není návratu. "Ulgorre, vyraž tu desku", káže vůdce Ulgorrovi, tupému beranidlu, ale ani ten s tvrdým kamenem nehne. Torp se sbírá ze země a odpaluje několik bomb. Když se prach rozptýlil a druzi vylezli z děr a úkrytů, pohlédli do vzniklé díry. "Ten vejtah vodjel nahóru", drbe se ve kštici přemýšlivý Torp, jemuž se také občas říká Katzboch. "Hej, Katzbochu, uhni, já tam zkusim vylevitovat", praví vůdce družiny, která je odhodlaná zabít velmistry. Yorg levituje vzhůru mramorovou šachtou. Je úzká a temná a Yorg levituje velmi vysoko. Nakonec naráží na dno zdviže. "Aby do toho hrom bouchnul, to sem si moh myslet, že tudyma se nikam nedostanu", nadává ve tmě vůdce a levituje zase dolů.

Nurnští se vydávají do zřejmě nepoužívaných částí labyrintu pod horou, která zde byla záměrně vytvořena povedenými velmistry pro ty, kteří by vstoupili do hory a neznali ovládání zdviže. Podzemí je plné nástrah a záludných pastí. Družina hlomozí podzemím a chodec Yorg stopuje. "Huňáči, modrý šelmy!", zpravuje ostatní o svém pozorování a Wynfred burácí: "Jó šelmy, jó tak prej šelmy. Modrý prdi to sou, abyste věděli". Atheas a Grundyg se hned při zmínce o huňáčích dekují pryč, protože se bojí o svoji magenergii. Wynfred neprozřetelně vbíhá přímo do doupěte huňáčů a zuřivě máchá mečem. V patách mu jde zbytek družiny, která nechce nechat nerozvážného bijce na holičkách. Sedm vyrušenýchh zvířat se vrhlo na vetřelce. "Au, au", běduje Wynfred, když se mu tři zvířata zahryzla bolestivě do těla, a píchá svou kalenou zbraní na všechny strany. Yorg a Sarim se bijí jako lvi a odrážejí nebezpečné šelmy. Illred, Torp a Ulgorr v rohu společnými silami rdousí jedno zvíře, což se jim po chvíli daří a zdivočelému huňáči vyhasínají modrá světla. "Jau, jau, jau", zanaříkal zkrvavený Wynfred a naposledy se rozpřáhl k ráně. Jeho paže však strnula ve smrtelné křeči a jeho tělo se skácelo jako suchý habr, když se o něj opře kroll. Zbytek Nurnských dodělává načatou práci a volá na dva čaroděje, aby se už vrátili.

"Tak prej modrý prdi", cituje Atheas jednu z posledních vět zabitého válečníka."Ty Álfheimovci maj nějakou smůlu, či co", lituje álfheimského elfa naříkavým hlasem Torp a prťavá očička se mu lesknou slzami. "Ba né, to néjni smůla, to je nebetyčná blbost", dí nad Wynfredovou mrtvolou Illred z Ruindoru, který všechno ví nejlíp. "Já bych teda věděl, jak mu pomoct, ale to byste napřed museli všichni jít pryč", praví zastřeným hlasem šedá eminence Grundyg Quonsettský, čaroděj a Dirrienův likvidátor. "No, kdybys to dokázal, to bych tě snad na rukou nosil", praví uslzený Torp, který má všechny rád, a smrká do rukávu. Družina nevěřícně odchází a na místě zanechává osamoceného Grundyga. Grundyg začíná kolem mrtvého chodit a zlověstně huhlat:

Zaklínám tě tělo jako úhel černý,
abysi mi bylo nadosmérti věrný,
aby všecky zrádci kousali se do rtu,
prosim tě už vožij, vivificá mortum

Porubaný obličej Wynfreda Álfheimského začíná nabírat fialovou barvu a huňáčími tesáky potrhané tělo nemotorně vstává. "Ugh, ugh", vydává Álfheimovec neartikulované zvuky a je celý takový prapodivný. Temný čaroděj Grundyg povolává ostatní a ti žasnou. "Jé, von je ňákej studenej. A jak strašně smrdí", leká se Waladrien, která se nechtě Wynfreda dotkla. "Ugh, ugh", heká na první pohled nelidsky příšerný elf a upadává mu natržené zmodralé ucho. Vůbec mu to však nevadí. "Nemrtví, páchnou", vysvětluje s úsměvem Grundyg a dodává, "Jakpak by moh bejt teplej, když umřel. Díky mně se aspoň hejbe a je kamarád. Před vámi stojí novej člen družiny, ghúl Wynfred". "Ugh", hučí temně Wynfred a oddaně hledí na svého pána Grundyga. "Na takovou čuňárnu bych teda já neměl dozajista žaludek", praví zsinalý Atheas, "Mně se černá magie bytostně protiví". "A já jí mám docela rád", chechtá se Grundyg. "Ugh, ugh", pokouší se o smích ghúl Frédy, ale čelisti a jazyk mu vypovídají službu. Yorg znechuceně zastrkává zářící Morgrist do pochvy, protože je mu od této chvíle dočista k ničemu.

Další cesta s ghúlem v čele družiny je celkem bezpečná, protože ztěžka klopýtající smradlavý Wynfred vychytává většinu útoků. Je sice pravda, že ještě několikrát umírá, ale Grundyg jej vždy po čase, když zaostří svou vůli, znovu oživuje temným zaklínadlem. Zvrat událostí však nastává ve chvíli, kdy dobrodruzi z Gwendarronu díky Sarimově úlisnému pokusu s upířím prstenem prošli bez boje do vyšších pater. Chodbou se rozezněl nádherný zpěv, až uši začaly přecházet a krollovi Ulgorrovi se zkroutily do úhledných chlupatých spirál. "To je krása, to je krása, připadám si takovej lehkej, zrovínka jako luční motejl", jihne dřevák Ulgorr a žene se obrovskou rychlostí vpřed, přičemž všechny poráží a odhazuje veškeré své věci na zem. "Jsem jako krásná víla v průsvitných závojích", cvrliká hlubokým hlasem ošklivá Waladrien a v těžké plechové zbroji tančí směrem, odkud se line líbezný zpěv. "Zacpěte si uši, druzi, to jsou harpyje", vyštěkl Illred, který právě zalovil ve své paměti, a zasypává přátele množstvím informací o těchto stvůrách. Ulgorr a Waladrien zmizeli za rohem.

Hrdinové, kteří se zpozdili tím, že zastavovali další své druhy omámené zpěvem, se přiřítili do harpyjiných komnat ve chvíli, kdy lesní víla a luční motýl dobrovolně umírali v pařátech zrůdných harpyjí. V zabíjení žen s křídly se vyznamenává hlavně vůdce Yorg, který jinak ženy nikdy nezabíjí, a čaroděj Grundyg, který zase spíš raději oživuje. Torp tentokrát nad mrtvolami dobrodruhů nepláče, zřejmě proto, že Ulgorr byl vředem Nurnské družiny a Waladrien byla ošklivá jako noc. "Wynfrede, rubej!", káže vesele Grundyg svému nevábně páchnoucímu poskokovi a rubací stroj, vydávající tu a tam to svoje: "Ugh, ugh", se valí chodbami vpřed. Nurnští se probíjejí krok za krokem a za cenu četných zranění procházejí magickou branou a ocitají se v nejvyšším patře komnat pod Horou.

"Krucipísek, to už sme asi tady", posteskl si smutně Atheas, když jeho zabahněné boty zanechaly na drahém koberci viditelné ťápance. Na družinu se valí ghúlové. Žijí zde v různých komnatách a družina má problémy odrážet jejich útoky. Ještě štěstí, že Wynfred stojí na straně liscannorských. "To sou nejspíš jejich služebníci", usuzuje zcela správně Grundyg z Quonsettu, který o tom něco ví. Družina vbíhá do velké místnosti a je zaskočena opět ghúly. Wynfred, ghúlí zuboženec, z něhož po několika úmrtích a opětovných zmrtvýchvstáních visí na všechny strany části porubaných, dnes již nefunkčních orgánů, a jenž už několik částí těla úspěšně ztratil cestou, se vrhá bezhlavě na nepřátele. Několik jich dobíjí a pak se plazí ke svému pánovi. V následné bitce jsou ghúlové krutě pobiti za cenu toho, že Torp, Yorg a Sarim, nejsilnější a nejbojovnější mužové družiny gwendarronských, se válejí v ochromení a krvi na zemi. K nemilému překvapení Grundyga, Athease a Illreda vchází do místnosti odměřeným krokem čaroděj Haldinn, velmistr a starý známý z Bhullgské pevnosti. "Jste v koncích, krysy, jste v koncích. Radši se vzdejte a složte zbraně", říká zlomyslně Haldinn a prohlíží si ochromené muže. "To jsem rád, že je tady ten prťavec", kope ugoldarrský čaroděj do chroptícího Torpa Katzbalgera, "To ti přijde draho, jaks mě, ty spratku, málem zabil!". Trojice Nurnských se radí, co dělat. "Když se vzdáme, tak nás stejně zabijou", říká šeptem Grundyg, který je v této chvíli nejmocnějším a nejrozhodnějším mužem družiny. "Whinnghu! Můžeš vylézt, ti červi se rádi vzdají", haleká rozchechtaný Haldinn, Velmistr Ugolldarrské víry. Atheasovi povolují nervy a hyperprostoruje se pryč. Velmistr Whinngh, strašlivý bojovník, vchází do místnosti. "Wynfrede, rubej!", řve rozzlobený Grundyg a čelo se mu orosuje potem. Ghúl Wynfred se vrhá na Whinngha a ochromuje jej svým útokem. Whinngh se v křečích kácí k zemi a velmistr Haldinn likviduje Wynfreda svazkem blesků. Zdá se, že toto je konec Nurnské družiny. Toto si uvědomuje chytrý Grundyg Quonsettský a po příkladu Athease také mizí. Hraničář v tuto chvíli zůstává sám a odhodlává se k šílenému činu. Illred tasí široký meč a vrhá se v beznaději na Haldinna. Souboj je krutý a dlouhý. Naštěstí pro Nurnské Illredova nesmírná odvaha vítězí a těžce okouřený hraničář udolává obávaného čaroděje. Ten se chytá za hrdlo, s rachotem padá na zem a z pootevřených úst mu vytéká na zem pramének rudé zpěněné krve. Je po něm. Tento odvážný čin Illredův by neměl být nikdy zapomenut. Atheas z Grundygem se šťastně vracejí. Druzi odpočívají a čekají, až se zbytek probere.

"Jdem na věc, někde je tu ta koule a hůl!", řve vztekle Yorg Erinský, když se všichni probrali z ochromení a družina v obvyklém bojovém postavení hledá ugoldarrské insignie. Ty jsou nalezeny v komnatě, kde jsou uloženy nejcennější předměty Ugoldarru. "Tak, a teď si vemu tu kouli a hůl", veselí se Yorg z Erinu, zvaný Starosta, a šmátrá svojí pazourou po vzácných předmětech. Náhle třeští oči, začíná modrat v obličeji a padá k zemi. "Ugh, ugh", vydává ochromený Yorg přidušené zvuky. "Nebojte se, to von jen tak žertuje a napodobuje Wynfreda, to já vim. Yorgu, fakt je to dobrý, fakt se ti to povedlo", chláme se Grundyg, ale Torp Katzbalger, theurg a učenec, je vážný. "To néjni divadlo, to je vopravdický. Nikdo už na ty věci ani na něj nemakejte, sic dopadnete jako tůdle liscannorskej starosta. Von tam byl nejspíš zakletej démon strážce z ňáký vysoký astrální sféry. To jako já musim nejlíp vědět, dyž sem v tom učenej", praví Torp a pomocí lana a nějakých dřev, tak, aby se zmodralého chodce nedotkl, jej uvazuje do úchopu. "Budem ho nejčko muset vyvláčet ven, i když si nejspíš pěkně vodře hubu a vůbec, takže ho doma asi nepoznaj, ale je to jediná možnost, co mě zrovínka napadá. Takže se za něj budeme holt muset zaručit, že je to vopravdu von, aby ho dědicové gruntu nevyhodili pod jabloň", přemýšlí zhluboka starostlivý Torp Katzbalger. "Nezapomeňte, že máme rozdělat voheň, aby přišli Círrhenský", radí Atheas a Sarim, známý žhář a palič, vychází po dřevěném schodišti na terasu, kde je výhled do kraje a kde je hnízdo stříbrných orlů, které Velmistři ctili jako něco posvátného. Sarim vykřesává jiskru a zapaluje ubohým ptákům domeček. Ale jinak, to on má zvířata rád. Vždyť je to chlap z lesa. Dobrodruzi na oheň přihazují nějaký nábytek a koberce, aby to hodně čmoudilo a smrdělo a jdou spát.

Nurnští jsou probuzeni řinčením zbraní z Ugoldarrské rokle. "Trpaslíci přišli, trpaslíci jsou tady!", jásá šťastný zástup přeživších dobrodruhů a všichni se v poklidu dívají na válečné scény z dobývání kláštera. "Jó, takhle se mi to líbí, takhle to má bejt", libuje si Grundyg. "Ugh, ugh", svíjí se svázaný Yorg v křečích a příšerně valí bulvy. Klášter byl dobyt.

Nurnští vycházejí ven a zastavují Bóina, velitele vojska: "Bóine, potřebujeme vůz na kořist. Pojedeme domů. A taky nějaké muže, aby vytáhli pokladnici velmistrů". "Dobrá, nechám vám přivézt vůz se spřežením. A mužů si vemte, kolik chcete", praví nadšený trpaslík Bóin ve skvostné rytířské zbroji a odchází velet rabování kláštera.

Povoz je přistaven v Orghallském průsmyku a círrhenští vojáci jej nakládají ukořistěnými drahocennostmi. Zato trpaslíkům slavnostně předávají Berrenholdovu zbroj. Nurnští se veselí a vlečou po zemi odřeného a ochromeného vůdce jako poražené prase. Dobrodruhové z dalekého Liscannoru se loučí s malým přítelem Bóinem, jemuž kdysi dávno družina pomohla na svobodu a naložený vůz se vydává na dalekou pouť domů.

Naplněný vůz s šesticí šťastných dobrodruhů se kodrcá po kamenité cestě a Torp Katzbalger, který má všechny rád, zpívá zvonivým hlasem nějakou duchaplnou písničku o odvaze a přátelství. Yorg Erinský se svíjí, zabalen do koberce, a v namodralé rozcuchané hlavě svítí dvě vypoulená bělma. "Už se těším domů, do lesa. Hned, jak políbím Rion a pochovám syna, půjdu na místo, kde dubovej háj je nejčernější. Přistoupím k dubu, povejskám ho po kůře a řeknu: 'Dube, věrnej dube, shoď mi trochu vyzrálejch žaludů, takovejch těch žlutejch, co sou zralý, až skoro pukaj', a von tak jako zašustí a shodí hromadu těch největších žaludů. Jó, starej dobrej dub", usmívá se zasněně druid Sarim. "A co s těma žaludama, pro pět ran do ardasanský báby, budeš dělat?", ptá se nevěřícně Grundyg z Quonsettu. "Nó, pak zajdu domů a zabořim se do křesla. Synek rozdělá voheň a já se budu hřát a přemejšlet třeba vo tom, že až našetřim, tak si koupim hrocha. No a moje Rion vezme nůši, nebo radši dvě, a přinese hromadu těch dubovejch žaludů. Pak je rozdrtí a upeče z nich vobrovskej zálesáckej dort. Takovej ten křupavej, co se uplně rozplývá v hubě, takovej, co mi dělala máma v Gorůdyi. Jó, zálesáckej dort, ten já miluju". Sarim nadšeně vypráví, unavení a šťastní hrdinové gwendarronští klátí nohama a v dálce se objevují siluety prvních stavení liscannorských.

Píseň o uraženém kudůkovi a tlupě hlupáků
Jacob chrabrý z Rugornu, syn Urgolinův

Malý kudůk na voze
zpívá píseň tklivou,
o přátelství, odvaze,
slzou ředí pivo

Oči pláčem zalité,
hrdlo se mu svírá,
na své druhy zabité
ve vzpomínkách zírá

Dobráků a věrných král
nožkama si klátí:
"Všechny jsem vás miloval,
kamarádi zlatí"

Jediná je cesta vpřed,
láskou druha k druhu,
postavil by lepší svět
bez pánů a sluhů

Tóny z hrdla letí dál,
tlupa Nurnských zívá,
tlustý chlapík dusí žal,
naříkavě zpívá

Zkřivil Torp svou vlídnou líc
bolestí a hněvem,
Nurnští smíchy z plných plic
řvou nad jeho zpěvem

Těžký úděl, kamarád
Katzbalgerovic kluka,
kudůk přestal notovat,
uraženě fňuká

Stejně pravda povstane,
zašlapaná v blátě,
každému se dostane
právem po odplatě

"Ježkovy voči, von je celej modrej", zařval odpočatý kroll Jacob, když vyběhl ze zápraží svého domku a pohlédl na zbídačeného Yorga. "Musíme s nim do Nurnu k čarodějnickejm mistrům. Ty mu pomůžou", praví klidně špinavý Torp, který jako jediný přesně ví, co s vůdcem je a jak mu lze nejlépe pomoci. V Nurnu je Yorgovi Erinskému za patřičný obnos skutečně pomoženo a druzi jej odnášejí do jeho domku, aby následky ochromení doléčil. Poté se všichni rozcházejí do svých domů, někteří vyřizují pozůstalostní záležitosti a šťastný druid Sarim, plešatý, ale přesto správný chlap, běží nejkratší cestou ke hvozdu a vesele huláká jako na lesy...

---